Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ashe mi pověděla, že to, co po ní žádám, nikdy nezkoušela. „Tak se stanu obětním králíkem, čert to vem,“ zabrblala jsem podrážděně, protože se mi ta představa rozhodně nelíbila, ale co se mi nelíbilo více, byla právě představa tu umrznout. Vypadalo to, že se soustředí. S výrazem, aby si laskavě pohnula, jsem ji sledovala, ale pak jsem se dočkala a ovinul mě teplý vítr. Spokojeně jsem mu nastavit obličej a nechala si čechrat svou zlatavo bílou srst. Náhle ale přidala na intenzitě, tudíž jsem hlavu sklonila a zavřela křečovitě oči, snažíc se udržet na nohou v náporu větru. Přeci jen, vypadala jsem mohutněji, než jsem byla. Měla jsem opravdu bohatou zimní srst a vypadala mohutně, ale pod tou srstí bylo poměrně štíhlé tělo.
Vysušila mě rychle a poměrně mě ušetřila větších útrap. Otevřela jsem oči a zase hrdě zvedla hlavu do výše, sledujíc ji chladným pohledem. Ovšem ten její mě překvapil. Vypadala, že je z toho vcelku paf. „Užitečná to věc. Děkuji,“ pronesla jsem naprosto klidně. To už byla u mě a prohlížela si mou srst. Sevřel se mi žaludek, když byla tak blízko, jen sotva jsem se ubránila tomu, aby se mi na týle naježily chlupy náhlou nechutí. Naštěstí jsem se ovládla a polkla tak i varovné zavrčení, přeci jen mi prokázala službu. Vypadala trochu vedle z mého jména. „Můžeš si to nějak zkrátit,“ nabídla jsem jí pak neochotně.
Otázky skrze magii mi vždy vadily. Nenáviděla jsem svou magii, nechtěla jsem se s ní chlubit a už vůbec ne ji ukazovat. „Ne, zlaté oči mají ti, kteří ji ještě neobjevili, nebo objevili, ale jejich oči se nezbarvily,“ vysvětlila jsem ji naprosto bezbarvým tónem, tak trochu, jako kdybych říkala, že je to naprosto hloupost. Pro mě byla.

Pohlédla na mě a mě hned bylo jasné, že její oči rozhodně dle magie ohně zbarvené nejsou. Sakra, tak to jsem na ni mluvila úplně zbytečně, pomyslela jsem si podrážděně. Bez náznaku jediné emoce jsem si ji prohlédla a musela uznat, že její nezvyklý kožich se opravdu povedl. Nemá na můj, samozřejmě, ale tyhle přírodní barvy jsou prostě sympatické. Ač taková Chichiriho hnědá je mnohem… Nad čím to zas přemýšlíš, ty potrhlá koule chlupů?! Upozornila jsem se, že bych na svého partnera neměla myslet a když už tedy, tak ne v dobrém slova smyslu. Přeci jsem nebyla žádná zamilovaná puberťačka! Vyrušila mě z dohadů právě ona, která mi pověděla, že má magii větru. „Už jsem postřehla,“ zamumlala jsem podrážděně, ale pak mě napadlo, že by přeci jen mohla být její magie užitečná. „A vyfoukat srst bys mi zvládla?“ Zeptala jsem se a vyšla na břeh úplně. Oklepala jsem se a nespokojeně zamračila, což už v kombinaci s mým ledovým výrazem vypadalo, jako kdybych se chystala vraždit.
Pohlédla jsem na ni. Zeptala se mě na magii a trefila se přesně do bodu, který jsem ze srdce nesnášela. „Jsem Lylwelin a nemám magii,“ odpověděla jsem a shledala, jak si ona prohlíží mě. Měla jsem nutkání si skrýt jizvy na noze, které jsem brala jako vady na kráse a měla kvůli nim komplexy, ale bylo mi jasné, že si jich nejspíš už všimla. Navíc by ji to třeba mohlo odradit a ona si dá v mé společnosti pozor na tlamu. Což by rozhodně měla, nebo si pár jizviček odnese taky, dodal k myšlence můj vnitřní hlásek. Měla jediné štěstí, že jsem od ní něco potřebovala a byla to vlčice. Být opačného pohlaví, už dávno bych nemusela být tak „vstřícná“.

// <- Západní louky

Byla jsem zvyklá opouštět někoho, s kým jsem byla delší dobu a měla k němu nějaké pouto. Přeci jen, opustila jsem rodinu, opustila jsem Yriela a později i smečku. Na odchody jsem byla již zvyklá. Navíc jsem tušila, že tenhle podpantoflák Chichiri si mě zase najde. Nemusela jsem se obávat, že by toho nebyl schopen. Zívla jsem a elegantním klusem pokračovala dál. Celý můj výjev ovšem kazily nevrle přitisknuté uši k hlavě, kamenná tvář a ledové oči, které na všechno shlížely s jakýmsi opovržením. Až moc dlouho jsem v sobě držela negativní pocity. Nevěděla jsem ovšem, jak je momentálně dostat ven. Ještě víc se ve mně nahromadily, když jsem stanula před řekou a nejspíš mi nezbývalo nic jiného, než ji přejít. Jak jsem tak pozorovala, ještě nezamrzla. Ale já bych zajisté zmrzla. Takže co hodláš dělat, chytračko? Vysmál se mi v hlavě můj vnitřní hlas.
Sama pro sebe jsem zavrčela, abych své dotěrné myšlenky umlčela a prostě si hledala místo, kde by voda nemusela být hluboká a já ji v pořádku přešla. Přeci jen se takové místo našlo. Rozmrzele jsem se přebrodila řekou na druhou stranu. Voda mi byla po část břicha, ale i to mi stačilo k tomu, aby mi zima ovanula celé tělo. Vybrodila jsem se na druhé straně a snažila jsem si namlouvat, že mi není taková zima, jaká mi ve skutečnosti je. Jashinužel své tělo neoblafnete, tudíž jsem se vážně chvěla zimou. Nevrle jsem naprázdno přežvýkla a švihla ocasem. Tu mi do očí padla vlčice, která ode mě byla sotva pár metru. To sis jí nevšimla dřív?!
Vydala jsem se k ní. Očividně podřimovala. Důležitě jsem si odkašlala a snažila jsem se dělat, že mi vůbec zima není, ale bylo to stejně nic platné. „Neovládáš náhodou magii ohně?“ Zeptala jsem se chladným tónem, s pohledem přikovaným na šedou vlčici.

Ti dva se na nás zahleděli také. Poznala jsem tedy, že konečně o naší přítomnosti ví, ale nijak mě to netrápilo. Stočila jsem chladný pohled na Chichiriho, který se zdál nějaký zaražený a neodpovídal mi. Nechala jsem ho být a sledovala odchod jeho bratra a neznámé vlčice o lokál dál. Začínala jsem se tu značně nudit. Pohlédla jsem na svého partnera, jestli se k něčemu chystá, nebo tady dál bude stát jako solný sloup. Očividně si vybral tu druhou možnost, protože byl nezvykle zamlklý a klidný. Zafuněla jsem.
„Mluv se mnou,“ vyzvala jsem ho s krátkým zavrčením, ač to vlastně byla prosba. Ale ty já jsem formulovat neuměla. V jeho zelených očích jsem ovšem nezahlédla nic. Jako by to byl čirý úder do hlavy bleskem, dostala jsem chuť opět někam jít. Něco dělat. Být chvíli sama a možná najít toho šmejda, abych mu konečně mohla dát správnou lekci a ukázat mu, že rozhodně nejsem tak neschopná, jak si nejspíš myslel. „Poslyš…“ Chtěla jsem mu možná říct něco, co by vyznělo aspoň trochu jako partnerské rozloučení, ale slova se mi zadrhla v krku. „Pak mě najdi,“ pověděla jsem nakonec ledovým tónem.
Otočila jsem se a tím svým elegantním klusem jsem se rozeběhla někam pryč. Padal sníh a sem tam mi jedna z vloček padla do očí. Nepříjemná záležitost. Zamrkala jsem a ještě se ohlédla za Chichirim. Možná byl ze svého bratra opravdu rozhozený, kdo ví.

//-> Řeka Mahtaë

// Napiš a podle toho se pak budeme řídit. :)

Byl očividně rád, když jsem pověděla, že si se svým bratrem není podobný. No což, byla to pravda. Byli si podobní asi tak, jako já s Yrielem. S Yrielem jsme se nazývali sourozenci, ve skutečnosti jsme neměli ani krapet stejné krve. Takže aspoň po vzhledové stránce mohl být naprosto klidný. Nevěděla jsem, jak to mají s povahami, což už z něj pomalu lezlo. Pověděl mi, že mi o tom vlku musí něco říct. Nevypadal, že by byl z toho nadšený, ale proč bych ho měla zadržovat? Chtěl to říct, tak ať si to řekne. Mohl se kdykoliv zarazit, do řeči jsem ho nenutila. Ale nejspíš se chtěl svěřit, co jsem mu neměla za zlé. Každý si zřejmě někdy potřeboval od něčeho ulevit. V tomhle jsem si připadala sice jiná, na druhou stranu jsem pro to měla jakýsi druh pochopení.
Z počátku začal nejistě, snažila jsem se být trpělivá, ale i tak jsem měla chuť po něm štěknout, aby začal mluvit. Nevím, jestli to bylo z toho, jak jsem byla napjatá a zvědavá, co od něj přijde, ale prostě se jednalo o netrpělivost, které jsem měla až až. Začal mi vyprávět o Razzakim, že jednou uvízl za bouře v jeskyni, kde neměl k ničemu přístup a později zešílel. Pak že se dostal ven. A následující informace mě poměrně překvapila, ačkoliv by se nedalo říct, že by mě šokovala, či mi přímo vyrazila dech. Vlastně je to přirozený instinkt… Pokud to vlče bylo první, co se mu přichomejtlo do cesty, není divu. Prostě to bylo maso a on to sežral, uznala jsem. Zvedla jsem hlavu z jeho kohoutku a pohlédla mu do očí. „Ovšem, to, co udělal, není nikterak vlčí,“ pověděla jsem chladně a hodila další pohled směrem k Razzakimu.
„Taky se to asi nedá jen tak odpustit, fajn…“ Dodala jsem ještě a pak mi cukl koutek v sotva postřehnutelným úšklebku. „Každopádně, ty se bojíš, že tě teď sní taky?“ Popíchla jsem ho, sice jako vždy bez náznaku emoce, ale i tak ta otázka ode mě musela znít vtipně. Přeci jen jsem ne vždy valila podobné řeči.

Chichiri mi o vlčatech pověděl, že byla jeho bratra, který měl vysoké ego a ti spratci byli nevychovaní. „Vlčata jsou už tak otravná a jestliže to bylo nevychované, musela bych to zabít,“ pověděla jsem naprosto bezcitně, ale co si budeme namlouvat, zmenšenině vlka bych pravděpodobně nic neudělala. Možná by to nepěkně odnesla jejich psychika, to bylo nejvíc nejpravděpodobnější. Jinak si neumím představit, že bych spáchala bratrovraždu. Přeci jen to bylo neschopné se bránit a byla mi mizérie na ně zaútočit.
Můj partner se náhle zadrhl a začal stresovat. Jeho strach jsem hned svedla na vlky opodál a ptala se jej, zda mu něco udělali. On začal něco koktat, nakonec z něj vylezlo, že se černobílý jmenuje Razzaki. Pohlédla jsem mu tvrdě do očí, abych jej donutila říct něco víc, protože k čemu mi sakra bylo jméno cizího vlka? Potřebovala jsem spíš zjistit, co mu ten daný Razzaki provedl. Až pak mi bylo prozrazeno, že je to jeho bratr. Zarazila jsem se, nahodila naprosto ledový výraz a znovu se koukla po vlku v dálce. Vychrtlé cosi tam hrabalo díru v zemi. Asi se pomátl, určila jsem. Který vlk by v tomhle počasí hrabal? Málo kdo toužil po tom se zašpinit. Tedy aspoň já. Pohlédla jsem zpět na svého partnera, pak na Razzakiho a pak zpět na Chichiriho. „Bratr?! Děláš si ze mě srandu?“ Vyštěkla jsem zlostně. To vážně musel tak blbě vtipkovat? Co si o sobě vůbec ten skrček myslí?! Pomyslela jsem si a znovu si oba prohlédla. „Nejste si vůbec podobní!“ Namítla jsem ostře a na vlka v dálce jsem se zamračeně zadívala, přičemž jsem byla celá naježená.
Ale Chichiri znovu zopakoval, že je to jeho bratr. Zněl naprosto upřímně, dokonce, jako kdyby se k tomu nerad přiznával. Trochu jsem se uklidnila. „Fajn, takže bratr…“ Pošeptala jsem s dlouhým výdechem. „Jestli ti něco provedl, stačí říct. Dvakrát bych s ním zalomcovala a měl by zlomený vaz,“ zavrčela jsem pak a otočila jsem se k němu. Opřela jsem si hlavu o jeho kohoutek a snažila jsem si to srovnat v hlavě.

//<- Mušličková pláž

Následovala jsem Chichiriho elegantním poklusem, přitisklými uši vzadu a s chladným výrazem. Na mou otázku mi hned frajersky pověděl, že prováděl spoustu nepěkných věcí. Znepokojeně jsem na něj pohlédla, když načal téma s vlčaty a hned se mi hlavou honilo, co s nimi sakra mohl dělat, protože se tak zvláštně odmlčel, naštěstí veškeré mé pochybnosti rozpustil, když začal opět mluvit a pouze přiznal, že je jen nutil lovit pro svou vlastní potřebu. Ale ujistil mě, že jinak si s nimi hrál a byl na ně hodný. „Měl jsi je rád?“ Zeptala jsem se čistě pro info a pokračovala jsem dál. Moc dobře jsem si dávala pozor na to, kam šlapu, aby se mé pacinky nezamazaly. A kdybych šlápla někam, kam bych neměla, tak aby to neskončilo ještě někde jinde. Stačilo mi, že už tak jsem byla tmavší, než obvykle, což bylo způsobené prachem, který usedal ve vlčím kožichu. To víte, v téhle zimě by mě do vody nikdo nevyhnal a sníh, ve kterém bych se mohla vyválet, roztál.
Náhle se můj partner zasekl a začal koktat. Zastavila jsem krok před ním a hodila po něm chladný pohled. Ptal se, co jsem prováděla já. Vypadal ale očividně v šoku a sotva z něj otázka lezla. „Co je ti?“ Zeptala jsem se trochu pochybně a přivřela zlaté oči. Něco se mi na něm nezdálo, ale netušila jsem, co mu je. Rozhlédla jsem se okolo a kromě dvou vlků neviděla nic strašného. Pohled jsem zase upřela na něj a přemýšlela, zda ho nenazvat bláznem. Začal mě prosit, abychom šli pryč. Byl celý mimo a to se mi rozhodně nelíbilo. Upřela jsem zrak znovu na ty dva vlky. Že by… Hned se mi naježila srst. „Ublížil ti některý z nich?“ Zavrčela jsem hned impulsivně a odhalila bělostné tesáky. Neměla bych problém vyřídit za Chichiriho nějaký ten problém.
Švihla jsem vztekle ocasem. „Tak řekni… Klidně je zlikviduju oba,“ vrčela jsem dál a naprosto přeslechla jeho vyzvání, jestli bychom nemohli jít přes les k jezeru. Partner se tu po mém boku takřka klepal strachy a to se mi absolutně nelíbilo a hodlala jsem ho toho strachu zbavit, ať to stojí, co to stojí. A vůbec jsem si neuvědomovala, že jeho pravý důvod se bát je trošku někde jinde, že je vlastně u mě samotné a já to přišila dvěma neznámým vlkům. Ale co už.

Vypadalo to, že se jal vtipkovat se mnou a na mou odpověď, že ta otázka byla mířená na toho za ním, se opravdu otočil. Úsměv mi byl sice cizí, ale i tak jsem do něj šťouchla tlapkou v jakémsi přátelským gestu. Přeci jen, ucítila jsem něco, čemu by se mohlo říkat pobavení. Nebyla jsem si jistá, jestli je to ono a jestli to opravdu značí tuhle emoci, ale bylo to dost možné. Poté jsme se bavili o jeho bratrovi, který prý provedl něco hrůzného, ovšem neřekl mi, co přesně. Jasně, asi bych byla klidnější, kdybych to věděla, na druhou stranu jsem nepředpokládala, že bych s jeho bratrem měla trávit nějaký ten čas, takže jsem to nechala být. Očividně mi to ani říkat nechtěl. A já to z něho nehodlala páčit, stálo by mě to nejspíš mnoho povídání a na to jsem nebyla stavěná. Už jen to přemlouvání… Prostě jsem to zavrhla a předpokládala, že mi to přeci jen někdy řekne.
„A ty? Provedl si někdy něco nepěkného?“ Zeptala jsem se ho provokativně. Zajímalo by mě, jestli je opravdu takový andílek, jak se tváří, nebo je to ve skutečnosti rebel první třídy. Jen jsem doufala, že své rebélie nezatají tak, jako ty svého bratra. Začal se převalovat na zemi a já nad ním musela zavrtět hlavou. Bahnivál, pojmenovala jsem si jej hned ve své hlavě. Nakonec souhlasil s tím, že bychom měli jít někam pryč. Oblízl mě na tvář, kvůli čemuž jsem ihned popadla do zubů mušli od něj, abych neměla žádné námitky a přemístila jsem ji na vyvýšený kamen. „Stavíme se pro ni, až najdeme něco, kde bych si ji mohla dát,“ pověděla jsem a vyrazila jsem za ním. Sledovala jsem jeho pozadí, dokud jsem ho elegantním klusem nedohnala a neběžela po jeho boku. Zajímalo mě, kam nás zavede.

//-> Západní louky

Když jsem ho vyzvala k mluvě, mlčel. Přivřela jsem oči a zadívala se do těch jeho, v otázce, zda začne mluvit, či ne. Vypadal, že je úplně někde jinde, rozhodně na jiném místě, než je tohle. Hlavou mi začalo šrotovat, jestli je snad něco, co říct prostě nechce a teď neví, jak z téhle situace vybruslit ven. Nakonec se ke mně otočil s nevinným pohledem a zeptal se, zda otázka byla na něj. „Ne, na toho za tebou,“ zavrčela jsem, ovšem ne nijak, že bych mu za to chtěla rozkuchat hrdlo, spíše s jakýmsi zvláštním typem humoru, který jsem pravděpodobně se svou sucharskou povahou používala jenom já a kdo ví, zda někdy někdo ode mě myšlené věci ve srandě pochopí. Nakonec se přeci jen dal do povídání. Pověděl mi zajímavé věci. Nikdo se o něj nestaral… Takže jsi na řadě, Wel… Vtip? Měl by se starat on o mě! No nejspíš bych měla trochu hnout tím svým zadkem a poznat to, co je to se starat o druhé, uznala jsem, ač jsem tedy nad tímhle závěrem nijak radostně nejásala. Přeci jen jsem byla zvyklá, že se mi všechno přinese až pod čumák.
Objasnil mi, jak to všechno u něj bylo, nejvíc mě asi zaujalo to, že hlídal vlčata, u čehož se mi hrůzou naježila srst na krku, ale zakecal to povídáním o svých bratrech. Se zájmem jsem na něj pohlédla, ač jsem si stále udržovala chladný výraz. „To tedy nevím,“ zamumlala jsem nakonec, když pověděl, že ani zdaleka nevím, co jeho bratr udělal. Měla bych se ptát? Mělo by mě to zajímat? Budou mi informace o jeho bratru k něčemu užitečné? Uvažovala jsem trochu takticky. Vzhledem k tomu, jak jsem odpověděla, bylo jen na něm, zda mi ještě něco poví, nebo ne.
Objevil se tu dokonce nějaký otrapa, který mlel nějaké nesmysly. Zabodla jsem do něj nepříčetný pohled a v očích mi nebezpečně blesklo. Když se mě ta podivná existence dotkla, celá jsem se naježila, zavrčela a cvakla čelistmi kousek za jeho ocasem. Utíkal. Uraženě jsem pohlédla k moři a zjistila, že už mě tohle místo unavuje. „Pojďme někam,“ vyzvala jsem Chichiriho a pohlédla na mušli, přemýšlejíc, kam bych ji mohla dát. Jinak jsem samozřejmě čekala, až mě můj partner někam vezme.

// Přesně o to se tu snažím. :D Ne... Piš, kdy chceš. :D

Zdálo se, že je tenhle vlček odolnější, než se zdál a snášel i mou tichost a neukecanost. Měl to chudák těžký, to jsem uznávala, na druhou stranu si o to tak trochu řekl sám. Ovšem, nejspíš s tím i počítal, nějakou dobu mě znal a věděl, že nějak moc záživné konverzace se mnou nepovede. Já osobně jsem se spokojila s pouhou jeho přítomností, a že mi zkrášloval momentálně krátké, zimní dny. Už mi nejspíš nijak nevadil. Ještě jsem to neuměla zhodnotit při všech situacích, ale zatím se projevoval velice dobře. Uměl mě respektovat, což bylo u vztahu mezi vlky dle mě nejdůležitější. Pak to už ovšem nevydržel a přišla od něj otázka. Cukla jsem jedním uchem, které jsem nakonec stejně nechala vzadu, jako vždy. Přikývla jsem. „Jsem poměrně z daleka. Seveřan. A narodila jsem se beta páru, později i následujícím alfám,“ pověděla jsem mu. Nu což, chtěl toho snad vědět víc? Nechtěla jsem vysvětlovat, jak se moji rodiče na Alfa posty dostali. Nebyla to zrovna hezká zkušenost. Právě tohle ze mě udělalo to, čím jsem byla. Ledovou a uzavřenou princezničkou s nervy v kýblu. Nedala jsem na sobě ovšem nic znát.
Opět jsem naklonila hlavu sotva viditelně do strany. I já jsem se zajímala. Ale stejně jako mě doprovázela bolestná minulost, obávala jsem se, že u něj to nebude jinak. Ačkoliv on se na rozdíl ode mě choval poměrně otevřeně a uvolněně. Ale nemuselo to samozřejmě znamenat nic. Mohl svou minulost řešit jinak, než já. Jo, to bylo dost pravděpodobný. Zatímco já se uzavřela, on se mohl rozhodnout pro úsměv. I tak jsem ale… Chtěla něco vědět. „A ty? Pověz mi něco. Od kecání jsi tu ty,“ vyzvala jsem ho a snažila se znít trochu vstřícně, ovšem znělo to dost křečovitě, tak jsem to raději vzdala, abych ho tady ještě neděsila, že jsem se třeba nachladila.

Po tom, co jsem dojedla kousek ze zajíce, jsem si čistila čumák a tlapky. Pozorovala jsem Chichiriho, jak pojídá to, co na něj zbylo, což byl skoro celý zajíc. Byl pěkně rozvalený a působil naprosto uvolněně, přesně jako tehdy při našem prvním setkání. Zlehka jsem naklonila hlavu na stranu. Pokud by byl někdo hodně nevšímavý, ani by si toho nevšiml. A až později jsem postřehla, že na srsti mého partnera lpějí sněhové vločky. Zamrkala jsem, když jedna padla na můj čumák a nepříjemně mě zastuděla. Zahleděla jsem se. Pozorovala jsem padající sníh a přestala vnímat i Chichiriho slova. Svět kolem mě náhle utichl, okolí se proměnilo na to, kde jsem kdysi byla… Uvíznutá v medvědí pasti. Jizvy na zadní noze mě při té vzpomínce začaly pálit. Viděla jsem sama sebe, jak se z ní zoufale snažím vymanit a nešťastně vyji do okolí.
Přistál na mě sníh.
Zamrkala jsem znovu, tentokrát trochu rozhozeně, ale můj pohled ihned zchladnul a já se ihned, jako kdyby mi to bylo nad srdce jasný, podívala směrem k Chichirimu. Ten se hned omluvil a již byl u mě. Shodil ze mě sníh a hned na to mě olízl na líci. Měla jsem co dělat, abych se celá nenaježila. Nebyla jsem na tohle vůbec zvyklá, ačkoliv jsem nemohla tvrdit, že je to nějak nepříjemné. Zahleděl se mi do očí a já jeho pohled opětovala. Nutila jsem jej, aby neuhýbal, přičemž jsem pomalu nadzvedla jednu tlapku, posunula ji více pod sebe a pak jsem po něm náhle kopla trochu sněhu. Spíš to na něj tak volně dopadlo. Cukl mi koutek do krátkého ušklebku. Natáhla jsem k němu hlavu a z jeho čumáku sníh oddělala. Tím jsem svou spodní čelist otřela o hřbet jeho čumáku. Snažila jsem se nemyslet na vzpomínku, která mi před chvílí proběhla před očima.

Zlatavýma očima jsem zkontrolovala, zda je mušle od něj na svém místě. Nemusela jsem ji ztratit ihned, ačkoliv jsem měla podezření, že to nebude mít dlouhého trvání. Ale aspoň jsem se o něco snažila. To se snad za úspěch považovat dalo. Můj partner se zdál být značně zaskočen z toho, že se ho chci pokusit něco naučit. Ale pro mě byl lov důležitý. A pro něj musel být taky, proto jsem chtěla, aby se to naučil. Kdyby se náhodou někdy stalo, že bychom se museli oddělit, tak by nemusel narazit na nikoho, kdo by byl ochotný mu ulovit. Navíc jsem potřebovala nějak zabít čas. Pokud to mělo být tohle, proč by ne. Nejspíš bych měla trávit čas s Chichirim, když byl teď mým partnerem, takže jsem se rozhodla dělat aspoň něco užitečného. Vážně jsem nebyla na to, abych se s ním tu povalovala a do nekonečna se mazlila. Z toho mě doslova mrazilo. Nebo za to mohlo počasí? Kdo ví. Každopádně zrovna teplo nebylo, jak mi tak teď došlo.
Nakonec to přeci jen odsouhlasil. Ještě aby ne, zamrmlalo mé věčně podrážděné vědomí. Zahleděla jsem se do jeho očí. Nemohla jsem si pomoct. Byly tolik přitažlivé. Toužila jsem toho vlka nějak naučit i jeho magii, ale to už nebylo v mých silách. Škoda. Prahla jsem po tom vidět, jakým uměním tahle magie oplývá, když už mě teda tak zaujalo zabarvení očí jejích vlastníků. Z myšlenek mě vyrušil hnědý vlk, který vstal a přišel ke mně. Strčil do mě čenichem a oslovil mě. Zastříhala jsem oušky, které jinak byly přitisknuté dozadu. Otřela jsem se mu hlavou o krk, abych mu naznačila svůj dík a zakousla jsem se do zajíce. Pár sousty jsem otevřela dutinu břišní, ze které jsem vyjedla pár chutných vnitřností. Dodávaly nejvíce živin a vitamínů, proto jsem se na ně zaměřila. Nějaké jsem tam nechala Chichirimu a zajíce přistrčila k němu.
Chvíli jsem ho pozorovala, potom jsem si začala olizovat čumák a čistit tlapky.

Vypadalo to, že odkývne všechno, co řeknu, takže plus pro něj. Se mnou by se rozhodně hádat nechtěl. Aspoň věděl, co smí a nesmí dřív, než něco zkusil. Samozřejmě, neočekávala jsem, že by mě nechal, abych jej vyloženě válcovala, ale pokud bych neměla jistotu, že jsem já ta, co je tu více nadřazená, nejspíš bych vzala nohy na ramena a pádila někam pryč. Nu dobrá, možná už teď ne, ale svou podřízenost mi dal předtím najevo a momentálně jsem si byla jistá, jenže on byl tak nepředvídatelný, že jsem se obávala, že mě za pět minut usadí a já budu pochybovat. Kdo ví. Tenhle volný vztah mi začal vyhovovat snad dříve, než vůbec pomalu začal. Nebyl to každodenní chleba, u něj jsem nevěděla co čekat, ale já mu nedávala možnost, aby on u mě tu jistotu měl. Právě naopak, chovala jsem se stále tak, aby si jistým nebyl. Ačkoliv bych ho rozhodně nechtěla zklamat. Ale to přeci nemusel vědět. Vrtěl ocasem a rozhazoval okolo nás několik mušliček. Tu, co mi před chvílí dal, jsem si k sobě raději přitáhla packou a tu na ní nechala, aby se náhodou neztratila, ač jsem si její vzhled zapamatovala překvapivě rychle.
To moje odfrknutí také odsouhlasil, ale hned na to se ke mně přitulil. Dobře, stále mi to ještě nečinilo zrovna dobrý pocit, ale rozhodla jsem si na to zvyknout, ale po tom, co mi olízl čumák, jsem bez varování jeho tělo srazila k zemi. Samozřejmě tak, abych mu neublížila. Naklonila jsem se k jeho hlavě blíže a tvrdě mu pohlédla do jeho zelených očí, které mě už do samých začátků tak přitahovaly. „Neřekla jsem ti právě něco před chvílí?“ Zavrčela jsem na něj rázně. Rozhodl se, že se mnou chce zkusit partnerství, já se rozhodla, že na to přistoupím, ale nic jsem mu nehodlala usnadnit, v tomhle ohledu. Byla jsem ochotná pro něj něco ulovit, zastat se ho, být s ním, ale dala jsem mu právě najevo, že na mě ještě nesmí tak tlačit. Potřebovala jsem si ještě zvyknout na to, že neválčím sama za sebe, že někdo narušuje můj osobní prostor a zkouší na mě různé, zamilované triky. Tse, to víš, že jo! Ohlásilo se znechuceně mé svědomí.
Trochu jsem se od něj oddálila a krátce, že to bylo sotva postřehnutelný, jsem se pobaveně ušklíbla. „Trochu prr hochu, nebuď tak hrr,“ pronesla jsem nedobytně a ve zlatých očích se mi zvláštně zablýsklo. Pustila jsem ho ze svého vězení, vzala mušli do tlamy a vydala jsem se k lesíku opodál. Rána mě pálela, to, jak jsem ho sejmula, byl trochu rychlý pohyb a v ráně mi nepříjemně škublo. Aby na mě bolest nepoznal, vzdálila jsem se, aby to zároveň vypadalo tak, že si jdu prostě lehnout, což jsem také udělala. Na okraji lesíka jsem odložila mušli na kámen před sebou, schoulila se do klubíčka a zavřela oči. Neusla jsem ovšem, pouze přemýšlela.