Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Řeka Mahtaë

Když jsem se trochu vzpamatovala ze svých vlastních myšlenek, nevěděla jsem, kde jsem. Napověděl mi až onen Křišťálový lesík, kde jsem strávila spoustu času s Ghostem. Ghost, to byl aspoň vlk... Věděl, jak se chovat a uměl se mi věnovat! Stěžovala jsem si neustále. Místo toho jsem skončila s ohromným povalečem Chichirim, který se brzo zabije vlastní blbostí a jestli tak neučiní, určitě se o to postarám já! Naštvaně jsem sykla skrze zuby. Chlupy na týlu jsem měla stále naježený a podrážděně jsem se dívala na řeku, jako kdybych ji měla snad zabít. Dorazila jsem až k jezeru, kde jsem potkala kdysi Ghosta, mám pocit, že i Meinera a další stovku vlků, kterou jsem si nepamatovala, protože si pamatuji jen zelenooké a toho parchanta, co mě málem zakousl. Což mi připomíná, že bych se měla jít podívat, jak se to vůbec zahojilo, doufám, že mi to schovala srst! Taková vada na kráse, ještě toho bude litovat, také mu něco udělám, jen ať si nemyslí, parchant, nadávala jsem neustále. Ne a ne přestat.
Zastavila jsem se na okraji jezera a pohlédla na svůj odraz. Kvůli válení s ním jsem ztratila své úžasná svaly! No hele, jsou menší! Už nejsem tak dokonalá, jak jsem byla! A ty jizvy, taková ohavnost. VŠICHNI VLCI BUDOU LITOVAT! Jsou jen přítěž, nic víc! Sama pro sebe jsem zavrčela a zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Tu náhle jsem ucítila mnou nenáviděný smrad. Nedalo se tomu ani říct pach, to byl prostě smrad. Začala jsem hrdelně vrčet, aniž bych se podívala, zda tu opravdu ten zmetek je. Ale když jsem se rozhlédla, zahlédla jsem jakousi placku ležící na zemi. Přikrčila jsem své tělo do lovecké pozice. Hlavu snížila na úroveň lopatek a uši stáhla ještě víc, než jsem doposud měla. Ocas byl v lovecké pozici někde v neutrálním místě.
Blížila jsem se k tomu zmetkovi a vrčela. Nepřestávala jsem vrčet, dokud jsem nebyla blízko u něj. A pak jsem si všimla, že spí. Normálně zaspal mé nenávistné plížení k němu. CO si to sakra dovoluje?! Začala jsem zase nadávat. „Hej ty, přestaň sakra chrápat, ty zatracenej povaleči!“ Vyštěkla jsem na něj rozzuřeně. „Dovolil ti někdo snad, že tu můžeš spát?!“ Drbla jsem do něj tlapou. „Koukej vstávat, zavazíš mi v cestě, ty odpornej holomku. Nevkusnej patolízale!“ Vrčela jsem na něj neustále a probodávala jej ledovým pohledem, přičemž jsem byla v bojovné pozici, protože co kdyby mu zase přeskočilo v bedně a on mi udělal další jizvu? Asi bych ho na místě zakousla, toho ošklivého povaleče!

//<- Velké vlčí jezero

Držela jsem se stále podél řeky, ale v podstatě jsem ani nevěděla, kam jdu. To na tom bylo to nejhorší. Já prostě neměla kam jít. Neměla jsem jasný cíl, žádný domov ani úkryt. Svět stojí za lejno, pomyslela jsem si podrážděně. Hleděla jsem celou dobu na tok řeky, podél které jsem šla. Nemusím ani přemýšlet kam jdu! Zavrčela jsem. Určitě dojdu totiž do nějaké řitě, jako vždy, to je naprosto jistý, usoudila jsem podrážděně a sešla blíže k řece. Měla jsem žízeň. Sklonila jsem hlavu a uhasila svou žízeň. Svět jde do plevelu, uvažovala jsem dál a přešlápla jsem. Následně jsem naštvaně švihla ocasem a otočila se od řeky, abych mohla pokračovat dál. Že se tady o něco snažím. Snažím se snat žít? Heheheh, vypadám na to, spíš přežívat. Ano, to je to správné slovo. Yriel se na mě vykašlal a Chichiri taky! Vlci jsou na nic! Jsou tak strašně moc na nic! Vystačím si sama, vy parchanti, až se příště o něco budete snažit, poženu vás sviňským krokem, to si sakra pište, nebudu vám tu dělat blbečka!
Nejspíš jsem si vystačila se svými myšlenkovými pochody zcela dostatečně. Zaobrala jsem se jimi natolik, že jsem nevěděla, kam jdu, ale prostě jsem šla, jako kdybych měla nohy naprogramované na nekonečnou chůzi. Kdyby mě někdo zahlédl, musela jsem vypadat extrémně naštvaně. Ale to mě něštvalo. Vytáčela jsem samu sebe svými vlastními myšlenkami, ale kdybych na někoho narazila, asi by to nedopadlo dobře.

//-> Medvědí jezero (přes Medvědí řeku)

// Mám pocit, že jsem čekala dostatečně dlouho, sorry.

Znuděně jsem zívla a nakrknutě jsem se na Chichiriho podívala. „Zvedni ten svůj zadek a pojď něco dělat,“ přikázala jsem mu podrážděně a přitiskla uši k hlavě. Naštvaně jsem švihla ocasem, tohle polehávání mě absolutně nebaví! Neklidně jsem přešlápla s ledovým pohledem stále na mém partnerovi. Vyčkávala jsem, že bude nějak reagovat. Ale neodpověděl mi ani na předchozí otázky, natož aby něco udělal. „To ti nestojím ani za blbý pohled?!“ Vyštěkla jsem nabroušeně a koukla, kudy co nejrychleji odejít. Zafuněla jsem a probodla Chichiriho pohledem. „Fajn,“ zavrčela jsem na něj. Už se zase zapomněl. Vypadal, jako kdyby někdy prostě vypnul a on začal mou ctěnou osobu ignorovat. No to teda ne! Tohle si absolutně nemůže dovolit, skrček! Vztekala jsem se dál. Bez jednoho jediného slova jsem naštvaně odkráčela.
Pokud byl někdo v celé Gallirei nabroušenější, jak já, musel už bouchnout vzteky. Ve mně to vřelo jako v papiňáku, šla jsem naježená a se zuby stisklými u sebe. Sice jsem měla stále elegantní chůzi, ale měla jsem pocit, že z toho věčného válení mi ochably veškeré mé dokonale vypracované svaly. Sakra, partner jen ubírá na kráse! Pomyslela jsem si zlostně. Teď mě budou pomlouvat za zády, můj ty Jashine! To jsem se měla do čeho namočit, fakt dík, DÍK! Stále jsem zuřila a ještě dlouho po tom, co jsem opustila tohle území.

//-> Řeka Mahtaë

Zeptala jsem se svého partnera, proč do té vody chodil a on mi odpověděl, že neví, v mém překladu mu jednoduše rupne v bedně a začne vyvádět tyhle trable. Nespokojeně jsem zafuněla a přitulila se k němu více, než doposud. Bylo tu najednou nějak moc vlků, nebo jich tu velké množství procházelo. Mého partnera zaujal černobílí vlk, který byl celý nějaký zvláštní, ale podle pachu, který jsem postřehla, jsem s ním již jednou do vztyku přišla. Možná dvakrát? Měl zelené oči, zelenooké si pamatuji. Ale jména? Pffr, ani náhodou. Pamatovala jsem si jméno jen svého partnera. Chichiri to okomentoval otázkou, jestli bych také někdy nechtěla odznaky v srsti, které bych měla jen já. Vyčítavě jsem se mu podívala do očí.
„Nezdám se ti dost atraktivní i bez toho?“ Zeptala jsem se ho a varovným pohledem jsem mu naznačila, aby si svou odpověď rozmyslel. A to nejen jednou, pokud to nechtěl odskákat nějak zle. Nakonec jsem se přeci jen uklidnila a položila jsem si hlavu zpět do jeho srsti. „Ty bys na mě něco takového chtěl?“ Tohle nejspíš byla ta správná otázka na partnera, ne? Učím se rychle! Pochválila jsem se a ego se mi vznášelo v oblacích. Partnerství mi začíná jít, mlaskla jsem pro sebe spokojeně a když jsem uznala, že jsme se oba dostatečně zahřáli, vstala jsem a oklepala se. „To věčné polehávání mě nebaví,“ hrdě jsem se narovnala, uši jsem na malý moment nastražila na Chichiriho, než jsem je zase stáhla dozadu a hleděla na něj svým typicky chladným pohledem. Vyčkávala jsem, zda něco navrhne, nebo nechá svou nebohou partnerku se dále nudit.

Držela jsem Chichiriho za kůži za krkem a táhla ho vší silou ke břehu. Když se mi to povedlo, sledovala jsem, jak popadá dech. Sama jsem byla zadýchaná a klepala jsem se jak ratlík. Rozzuřeně jsem svého partnera sledovala a v očích mi jiskřily blesky zlosti. Rozumoval tady něco o magii ohně, jenže když ji neměl, bylo mi to prd platné. Stále jsem se snažila uklidnit samu sebe, dokud mi neolízl čenich. To mi to začalo šrotovat hlavou, celá předchozí situace. Chichiri začal okolo poskakovat, já jsem se pořádně oklepala, abych ze sebe dostala přebytečnou vodu. Zhluboka jsem se nadechla. Upřeně jsem jej pozorovala, dokud se neuklidnil, nesedl si a následně se stočil dokonce i do klubíčka. Ulehla jsem k němu a přitiskla se na jeho tělo. Hlavu jsem si položila přes jeho krk a naše čumáky od sebe oddělovaly pouze centimetry.
„Tak jako kamkoliv předtím… Prostě jsem šla, ani jsem nevěděla kam,“ odpověděla jsem a zamračeně vzhlédla k obloze. Nebyla zase tak krutá zima, ale vážně nešlo zrovna o příjemnou situaci, s těmi našimi mokrými kožichy. „Co tě to vůbec popadlo?“ Zeptala jsem se tiše a koutkem oka vyhledala jeho pohled. Věděla jsem, že je střelený, ale takto ohrozil své zdraví. A v podstatě i mé, ačkoliv jsem měla kožich jako medvěd, vlk nikdy nevěděl, jestli na něj přijde nějaká chřipka, zápal plic a kdo ví, co ještě. V zimě nebylo radno si zahrávat.

Začal se bránit, že jsem prý utekla já od něj a že bych byla určitě stejně v šoku, kdybych viděla bratra, co jsem neviděla několik let. Náhle mě ovanula vlna vzteku a hrozného chladu. „To máš pravdu, když je mrtvej!“ Štěkla jsem po něm tentokrát skutečně naštvaně a zamračila jsem se. Měl by se naučit patřičně vybírat slova, pomyslela jsem si rozzuřeně. Pak mě vyzíval ke hře a běžel směrem ke břehu jezera. Neochotně jsem se rozklusala za ním s protočením očí. Začal se válet ve vodě. „Co to děláš, ksakru?!“ Vyštěkla jsem po něm. Fakt se v téhle zimě jenom tak válí ve vodě? Úplně mu hráblo! Co se mu sakra stalo, že ho vůbec něco takového napadlo?! Nadávala jsem na něj ve své hlavě a sledovala, jak vstal a běžel ještě do větší hloubky. „Zastav, ty tupče!“ Zakřičela jsem na něj zhluboka. „Vždyť umrzneš!“ Dodala jsem a když náhle začal kopat packama kolem sebe, protočila jsem oči. Takže neumrzne, utopí se, došlo mi a já jakýmsi chladným pohledem svého druha sledovala.
Zjevně se pěkně nalokal. Líně jsem přešla ke břehu, ale dávala jsem si pozor, aby ani kapka té ledové vody nesmáčela jednu z mých pacek. Tak se naučíš plavat, pomyslela jsem si poklidně. Přeci se vlčata učila plavat nejlépe tím, že se hodila do vody. Aspoň mi to tak ve smečce říkali, ač svědkem jsem toho nebyla. Pokud má Chichiri svůj život rád, sebere se a doplave na místo, kde dosáhne na dno, nebo je to taky neschopa a utopí se, čímž přijdu o partnera.
Nevím, co se náhle stalo, ale zcela smířena s tím, že se mi topí druh, jsem stála na břehu, v té druhé chvíli mi ovšem zabušilo srdce silněji, cosi mě alarmovalo v hlavě a já již skákala do vody a plavala k Chichirimu. Bez špetky lítosti jsem se mu zakousla do volné kůže za krkem, za kterou se tahala vlčata, a snažně jsem se jej snažila dostat ke břehu. Zachránil mi taky život, byla myšlenka, která mi odůvodnila to, proč jsem za ním do té vody lezla, proč ho navzdory křečím v těle táhnu na břeh a riskuji následné umrznutí.

Vypadalo to, že žádné debaty ohledně mého podvádění jeho maličkosti se konat nebudou. Nespokojeně jsem se zamračila. Zůstala jsem uraženě sedět, s hrdě vypnutou hrudí a odvrácenou hlavou směrem od něj, aby mou uraženost hezky poznal, ale jako by mu to bylo jedno a začal mlet pantem. Byla to jeho úvaha. Mýlil se, samozřejmě, jako vždy, protože pravdu jsem vždy musela mít já, ale kdybych mu měla říct pravé okolnosti, proč jsem se s ní musela začít bavit, určitě by se mi smál. Schopný toho byl. „Prostě jsme na sebe náhodně narazily,“ zažbleptala jsem stále tím uraženým tónem. „To stále nemění nic na tom, že jsi mě předtím ignoroval, čímž si mě donutil odejít, abych se setkala právě s touhle vlčicí a ty následně dělal, že vůůůbec neprocházíš,“ protáhla jsem jedno ze slov ironicky a švihla po něm ocasem.
Pak se začal různě kroutit, poskakovat a házel na mě pohled, kterými si nejspíš myslel, že mě obměkčí, opak byl ovšem pravdou, to jeho poskakování mi dráždilo nervy ještě víc. Zvedla jsem svůj elegantní a samozřejmě úžasně vypracovaný zadek a hodila po něm významný pohled, když řekl, že se o de mně nechá i utopit. „Mmmm,“ zavrněla jsem spokojeně a nakonec ho vyzvala k náskoku. Musel tu nacvičovat ještě nějaké kreace, než vyběhl, zatímco já jsem stála a sledovala ho tím svým chladným pohledem beze zájmu. Pozorovala jsem jeho běh a přemýšlela, jestli má blíže k vlčeti, nebo retardaci, nakonec jsem se musela uklidnit tím, že třeba prostě má ještě pubertu a neochotně jsem se rozklusala za ním.
Než jsem k vodě doběhla, on tam byl zřejmě už tak třikrát. Doufala jsem, že tímhle je jeho hravý duch aspoň trochu zažehnán a já nebudu nucena do dalších takových her. Jen aby ho nenapadlo něco horšího a on se třeba neutopil bez mé pomoci. Rozhlédla jsem se okolo. Nebylo rozeznat, kde je jezero a kde pevná zem. Byla hustá mlha a to se mi nelíbilo.

„Jistě,“ zabručela jsem. „Podváděla. Podváděla jsem tě na každém kroku,“ odvětila jsem mu naprosto klidně a upírala na něj ledový pohled. Prohlížela jsem si ho, jestli má stejný počet končetin a vůbec všechno, co by vlk měl mít. Když jsem zjistila, že se na mém partneru vůbec nic nezměnilo, nechala jsem to být, zašvihala jsem nervózně ocasem a hodila hlavou po Ashe, jakožto náznak rozloučení. Ten bílý vlk mi už byl dávno ukradený, akorát jsem postřehla, že vážně stylově odmítl Ashe a možná, že kdybych se více rozhoupala, zkusila bych se s ním dát do řeči já, protože ten vlk to měl očividně aspoň trochu v pořádku a s šedočernou vlčicí se vážně nepatlal. Koukla jsem na Chichiriho a zamračila jsem se. „Jasně, kamarádkou,“ odfrkla jsem si pohrdavě a pozorovala, jak ta vlčice odchází. Kamarádi jsou trapní, usmyslela jsem si následně a pořád koukala někam do ztracena.
Náhle jsem byla oslovena, na což do mě zelenooký šťouchl packou. „Co chceš?“ Zeptala jsem se ho zostra, protože jsem se jako vždy neovládla při cizím doteku a pocit nechuti ve mně stoupl rapidním způsobem, aniž bych chtěla a aniž bych si uvědomila, že na mě vlastně hmátl můj partner, kterému bych to měla aspoň trochu tolerovat. „Závod k vodě?“ Zopakovala jsem podrážděně. „Ty v té vodě chceš utopit?“ Zeptala jsem se s o něco větší zájmem, nakonec jsem si povzdechla a šťouchla do něj čumákem. „Vezmi si náskok,“ vyzvala jsem ho pak. Sledovala jsem, jak zareaguje a vyčkávala, jestli vyběhne.

Trošku jsem na něj po jeho slovech přitlačila. „To je vašemu pohlaví velice podobné,“ zavrčela jsem znovu a dívala se upřeně do jeho zelených očí. Ostatně jako vždy. Pak se začal vymlouvat. Trochu jsem nadzvedla hlavu a oddálila se od něj, přičemž jsem jej s otráveným výrazem poslouchala. „Jak milé,“ protočila jsem očima a když s sebou začal škubat, připevnila jsem ho k zemi ještě více. Ashe se přiblížila a hned se mému partneru představila. Následně jsem zaslechla Chichiriho námitku. Až děsivě pomalu jsem na něj otočila pohled zpět, opět vycenila tesáky a přiblížila se k němu. „Drzoune drzá, ignoroval jsi mě!“ Vyštěkla jsem po něm a uraženě pohodila hlavou. „Měl by sis mě všímat, ne snít nad kouskem masa,“ odfrkla jsem si napruděně a cvakla zuby po jeho škádlivé pacce. V životě bych jej do ní ovšem nekousla.
Jeho informace mě ovšem zarazila. Zastavila jsem se v konání a spočinula v mlčení. Ucítila jsem cizí pach. Přitiskla jsem uši k hlavě a pohlédla na partnera. „Víš, tohle je naše partnerství, drahý,“ zavrněla jsem na oko sladce. „To znamená, že i MÉ partnerství a když budu chtít, toho vozemboucha z tebe prostě udělám, srozuměno?“ Řekla jsem vážně, ovšem s provokativní jiskrou v očích. Aby si nemyslel, spratek! Poučovat mě o tom, co mám dělat, tse! Sám to neví, skrček jeden! Nadával ten hlásek v mé hlavě. „A teď vstávej, blíží se sem další otrapa,“ zamumlala jsem podrážděně a pustila jej ze svých spáru. Koukla jsem na šedou vlčici. „Říklas, že jenom možná? Já myslela, že vlk v takové věci potřebuje jistotu,“ pověděla jsem a probodávala odměřeným pohledem příchozího. „Vidíš? My si jsme s Chichirim naprosto jistí,“ pověděla jsem naprosto sebevědomě.
Ten cizí vlk dorazil a začal mluvit. „Gallirea,“ řekla jsem ihned tónem bez záchvěje emocí. Byl momentálně obětí mého ledového pohledu. Ten cizák byl sakra vysokej. Ale kdyby se mi chtělo, do krku bych se mu zakousla, ani by nevěděl jak. Stačil pouhý pokus o to se jednoho z nás dotknout. Napružená agresivitou jsem byla dost. A dát jí volný průchod by nebylo úplně tak od věci.

//<- Řeka Mahaë

Ohlédla jsem se na šedivou vlčici. „Zatím?“ Zeptala jsem se jí a chladný pohled stočila před nás. „Nějaký objev?“ Nadhodila jsem. Pouze jsem si těmi otázky a poslouchání jejích odpovědí zkracovala dlouhé chvíle. Pročesávala jsem zlatým zrakem okolí a elegantním klusem jsem pokračovala dál. Byla jsem v plné síle, díky Jashinu. Cítila jsem se dobře. Na krku mi po vážném zranění zůstala pouze jizva, aby mi toho lotra připomněla pokaždé, když se na sebe kouknu. Stiskla jsem čelisti pevně k sobě. Měla jsem vztek, který mi začal kolovat celým tělem. Udělala to pokaždé myšlenka na toho podivně odporného vlka. Probudil mě až hlas Ashe. Střelila jsem po ní pohledem a ten zase odvrátila.
„Vypráším kožich partnerovi,“ oznámila jsem jí, jako kdyby se nechumelilo. „A pak se s ním můžeš seznámit,“ dodala jsem ledově. Třeba se mu bude hodit někomu, komu si popláče na rameno, pomyslela jsem si. Dorazily jsme k jezeru. Celé jsem si ho prohlédla. Měla jsem pocit, že už jsem tu byla, ale muselo to být dávno, protože už jsem si to moc nevybavovala. Jediný, co mě zaujalo, byl pach Chichiriho. Přivřela jsem oči ve zlém úmyslu a s Ashe v patách pokračovala, dokud jsem jeho kožich nezahlédla. Byl otočen zády a zasněně koukal před sebe. Ach, jak sladké, proběhlo mi hlavou. Zpomalila jsem do kroku, koukla na Ashe a naznačila jí, ať se zastaví. Následně jsem se začala plížit zezadu k Chichirimu. Vítr mi hrál do karet a zanášel můj pach pouze k Ashe za mnou. Když jsem byla u vlka, naklonila jsem hlavu do strany.
„A mám tě, ty prašivče,“ zavrčela jsem znenadání, blesklo mi v očích a já chytla partnera za srst na týlu, přičemž jsem s ním smekla z kamene dolů, ihned jsem si ho podstrčila pod sebe, přišpendlila jsem ho na lopatky, odhalila bělostné tesáky a hrdelně na něj zavrčela. Sklonila jsem se blíž k jeho čumáku. Celý můj čin musel vypadat naprosto krutě, ovšem já si dávala pozor, abych na něm nezanechala ani škrábnutí. Jen ta něžnost nešla tolik vidět. „Snažíš se mi vyhýbat… Chichiri?“ Zeptala jsem se ho varovně a upřeně mu hleděla do očí.

Tyhle vlčice vždy ohrnovaly čumáky nad mým způsobem živení se. Až jednou budou nemocné, pochopí to. Bohaté živiny a vitamíny bylo potřeba dodávat stále, ne až je pozdě. Nehodlala jsem jí to ovšem vysvětlovat, sama musela vědět, c je pro ni dobré. Po její otázce jsem jen mlčky přikývla, ač se na to vůbec nemusela ptát, protože to samozřejmě ani jedna z nás nepotáhne někam pryč. Raději jsem to nekomentovala. Vstoupila jsem do vody, pouze předníma nohama po kolena. První jsem si nechala smýt krev z tlapek, následně jsem si ve vodě čvachtala i čumák. Sem tam jsem ho protřela packou, abych tomu trochu dopomohla.
Ashe za chvíli dorazila ke mně. Stála kousek opodál a opět si dala pozor na to, jak daleko ode mě je. Za to u mě měla jedno malé, bezvýznamné plus. Pokud se se mnou chtěl někdo bavit, tak právě dodržování osobního prostoru pro mě bylo důležité. Pak začala mluvit. Zeptala se mě na smečku, což bych přežila, ale jakmile přišlo téma partner, stále mě to jaksi děsilo. Zvedla jsem hlavu a od tlamy mi odkapávala voda. Zamrkala jsem. „Smečku nemám,“ odpověděla jsem krátce. Ucítila jsem jeho pach, ale můj výraz zůstal stále stejně chladný. Blížil se. „A partnera mám,“ dodala jsem na její druhou otázku a hleděla před sebe. Myslela jsem, že přijdeš, ty skrčku, pomyslela jsem si a ohlédla se.
Couvla jsem z vody ven a oklepala jsem se. Takže se mi vyhýbáš? Vyřídíme si to, pomyslela jsem si. „Co ty? Jak jsi na tom?“ Zeptala jsem se odměřeně a hleděla na řeku. Pak jsem se otočila směrem, kterým jsem ho cítila. „Jdeš se mnou?“ Zeptala jsem se pak chraplavě a aniž bych čekala na odpověď, vydala jsem se podél řeky na sever. Bylo mi jedno, jestli půjde, nebo ne. Její společnost nebyla zase tolik obtěžující, uměla se chovat.

//-> Velké vlčí jezero

Když jsem jí oznamovala, co má dělat, vypadala překvapeně. Nevím, jestli kvůli tomu, že jsem očekávala její zapojení se v lovu, nebo o sobě pochybovala. Každopádně jsem ji již nenechala mluvit, nebyl na to čas a já na to ani neměla náladu. Výmluvy by jen zdržovaly. Vyběhla jsem za liškou a Ashe běžela na své místo. Je rychlá a odhodlaná, uklidnila jsem tou myšlenkou spíše samu sebe. Schovala se za hustým keřem a díky svému přírodnímu zbarvení, kdy vypadala jako kupa kamení, nebyla skoro vůbec k postřehnutí. Po celou tu dobu, co jsem hnala lišku k ní, jsem si udržovala stále stejný, ledový výraz. Jen ve zlatavých očích mi krvelačně blýskalo. Milovala jsem, když jsem mohla něco děsit. A ta liška byla vyděšená dostatečně. Dovolila jsem si ji dohnat a slabě ji kousnout do zadku. Zvláštně kníkla a zrychlila, čemuž jsem se musela nepěkně ušklíbnout. Ale další blbosti už jsem si nedovolovala. Blížili jsme se ke keři.
Liška probíhala a Ashe skočila. Bez zaváhání ji zardousila. Zpomalila jsem do kroku, hrdě zvedla hlavu a dorazila k mé učenkyni. Hned můj nápad pochválila. „Byla to tvá zásluha. Skvělé načasování,“ mrkla jsem na ni. Nejspíš si musela domyslet, že pochvalu ode mě neuslyší často, takže by si toho měla sakra vážit. „Teď už by pro tebe lov ve dvojici nemusel být problém,“ pronesla jsem bezemočním tónem. Jen jsem doufala, že nějakého partnera k lovu bude mít. Nakonec mi řekla, že si vezme jen kousek. Nic jsem nenamítala. Přitáhla jsem kořist k sobě. Je docela vypasená, na to, že je zima. Tedy, měla by být zima. Asi měla dobrou sezónu, uznala jsem ve svých myšlenkách a pak jsem se do ní pustila.
Zkušeným trhem jsem otevřela dutinu břišní. Lišky byly můj obor, jejich lov a maso jsem zbožňovala a vždy dala přednost lišce, než vysoké zvěři. Stejně jako s Chihirim jsem vyjedla nějaké vnitřnosti, protože byly bohaté na spoustu živin a vitamínů. Masa jsem snědla minimum, takže toho pro mou společnici zbylo dost. „Posluš si,“ vyzvala jsem ji nakonec a kořist přenechala jí. Zatím jsem šla k řece zahnat žízeň a očistit si srst od krve.

Dle kroků jsem zaslechla, že jde Ashe za mnou. Přitiskla jsem uši skoro až na krk, protože jsem nesnášela, když někdo byl za mnou. Měla jsem pocit, že mi brzy skočí na záda a bude mi chtít ublížit. Téhle šedivé vlčici bych se stejně nejspíš ubránila, ale i tak jsem měla nepříjemný pocit. Pak se ke mně přiblížila. Než jsem stihla jakkoliv odměřeně reagovat, oznámila mi, že je napravo liška. Střelila jsem po zrzavém stvoření rychlým pohledem a kývla jsem. Zkušeným pohledem jsem přelétla okolí a pak jsem pohodila hlavou kupředu. „Poběž napřed a skryj se támhle za to křoví,“ nařídila jsem jí, pohled stále přikován na naší potencionální kořisti. „Naženu ji k tobě. Až bude u tebe, skočíš po ní a zardousíš ji,“ oznámila jsem jí naprosto klidně, ovšem když jsem viděla její předchozí skok na zajíce, trochu jsem se toho děsila. „Musíš to odhadnout a skočit jakoby před ni. Přeci jen bude běžet, takže až dopadneš, měla bys dopadnout přesně na ni. Kdyby ses o to pokusila hned, zdrhne ti,“ vysvětlila jsem jí.
Nechala jsem ji vyběhnout napřed a já změnila trasu a běžela přímo na lišku. Ta se polekala, celou dobu nás kupodivu nečekala. Zřejmě byla sama hladová a zaneprázdněná. Po celou tu dobu jsem ji udržovala ve směru takovém, aby byla nucena proběhnout kolem toho keře. Otázkou bylo, zda Ashe doběhne včas a liška ji nezmerčí. V horším případě by ji taky mohl prozradit pach, což by bylo absurdní. Samozřejmě, kdybych chtěla, to zrzavé stvoření chytím sama. Jenže jsem chtěla tu vlčici něco naučit. V podstatě jsem za ni byla ráda, mohla jsem si na ní natrénovat učení lovu a pak to aplikovat na Chichiriho.

Jak jsem tak v rychlosti uznala, její společnost nebyla otravná, nýbrž už docela dost nudná. Zadívala se na mě a očividně nad něčím přemýšlela. Přivřela jsem oči a probodávala ji ledovým pohledem, snad abych ji varovala, že by si neměla dovolovat a nic na mě zkoušet. Kdo ví, co se jí honí v hlavě, ksakru! Je nějaká pofidérní! Došlo mi podrážděně. Fakt mě znervózňuje, jak na mě civí… Něco jí ulovím a vypadnu od ní! Uznala jsem pak ve svých myšlenkách. Pohlédla jsem po vlku, který prošel, a byla jsem ráda, že se zde nezastavil. Rozhodně jsem nestála o společnost dalšího. Ocenila bych pouze Chichiriho a to jen kvůli tomu, abych měla záminku, proč odejít. Jinak byl pro mě odchod něco jako vzdávání se a to mi má hrdost nedovolovala. Pak jsem se zadívala na řeku a poslouchala její šum. Opravdu jsem se nudila. A to nebylo dobré.
Konečně z ní něco vylezlo. Byla to hloupá otázka, co že si to ulovíme. Zafuněla jsem a zvedla pozadí ze sněhu. „To, na co narazíme,“ zavrčela jsem podrážděně. „Vybíravost v tomhle období není zrovna dobrá volba,“ objasnila jsem a koukla, kterým směrem bychom mohly jít, abychom měly nějaký úspěch v lovu. Už jenom to, že jí zdrhl ten zajíc, je plýtvání! Nemusela by na dalšího narazit týdny, došla mi krutá skutečnost. Pohlédla jsem na ni, zda je připravená a následně jsem vyběhla tím směrem, který se mi prostě líbil více. Sever byl moc zalesněný a já neměla chuť lovit v lese, spíše v otevřené krajině.

Konečně aspoň jeden vlk za advent, který pochopil, že se mi nelíbí, když někdo poruší můj osobní prostor. Na tom jsem si sakra potrpěla. Byla podivně mlčenlivá. Ne že by mi to vadilo, aspoň mě nekrmila otravnými žvásty, ale připadala mi tak trochu jako kapr. Ten ze sebe taky nikdy nevydal ani hlásku a to jsem si jich něco nachytala! Každopádně to byla její věc. Najednou se Ashe rozeběhla za zajícem, kterého jsem spatřila vyběhnout kupředu. Byla nějaká hyperaktivní a připadala mi, jako kdyby si něco šlehla. Například perník. Zavrtěla jsem nad ní hlavou a usadila své pozadí do sněhu. Pozorovala jsem její snahu chytit zajíce. Vypadala to docela nadějně, jenže pak po něm naprosto bezmyšlenkovitě skočila. Zajíc nejspíš udělal jednu ze svých šikovných kliček a jejímu tělu se šikovně vyhnul. Pokud měla chuť na zaječí párek, měla vskutku smůlu. Projashina, to je vánočka… Pomyslela jsem si posměšně.
Pozorovala jsem, jak se vrací zpět ke mně a tím mi naprosto zkazila vizi toho, že by za zajícem běžela dál a já již byla vysvobozena z její přítomnosti, ačkoliv jsem si o ni vlastně řekla sama. Ale pouze jsem něco potřebovala! Vlastně skoro jako vždy. Sledovala jsem její nohy a zaujala mě jedna její tmavší ponožka na přední noze. Byla celkově zvláštně zbarvená. Určitě by se skvěle skryla ve skalách. S úsměvem mi oznamovala, že v lovu není moc dobrá. Tihle sladcí vlci jsou jak… Ze soli… Ehm, cukroví…. Jo, cukrový vlk se vždycky takhle přihlouple usmívá, uznala jsem ve své hlavě a kývla s bezemočním výrazem na to, co pověděla.
„Můžeme jít něco ulovit spolu. Přeci jen ti dlužím službu,“ pověděla jsem chladně, naprosto bez emocí, aby si nemyslela, že je to nějaká přátelská výzva. Ale takový krocan by bodl, hmmm, pomyslela jsem si a bezděky jsem musela spolykat tvořící se sliny. A to jsem jindy opeřence moc nemusela, ale krocan byl krocan. Mňam!