Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Močály

Netušila jsem, kam mě to vede, dokud jsem nezaslechla šum vody. Když jsem si byla jistá, že mě opravdu dovedl tam, kam měl, tak jsem se relativně uklidnila a nervozita v mé duši částečně vymizela. Co mě ovšem nervovalo více, byl fakt, že začalo pršet. Stiskla jsem čelisti k sobě a pohlédla na Sigyho, který poznamenal, že umytí už asi nebude potřeba. „To asi ne,“ zavrčela jsem podrážděně a sledovala jej a začala jsem si prohlížet místo, na které mě dovedl. Bylo překrásné. Vodu jsem milovala, obzvlášť v tomhle podání. Byl tu klid a nádherná příroda. Zasnila jsem se a na chvíli úplně vypustila hnědého vlka z hlavy, jako kdyby tu vůbec nebyl. Připomenul se až svou otázkou. Trhla jsem k němu pohledem a očekávala, že mi svou otázku trochu více objasní, což netrvalo dlouho. Doufal, že splnil mé očekávání. Musela jsem uznat, že mnohem více, než jsem si myslela, ovšem vyslovit něco takového nahlas pro mě nebylo snadné.
„Jistě,“ zamumlala jsem a vydala se k vodě. Bez váhání jsem do ní vstoupila a začala postupovat dál, dokud jsem nemusela začít plavat. Pocit, že ze sebe smývám veškerou špínu, byl skvělý. Začala jsem se cítit mnohem lépe a na chvíli ze mě opadlo veškeré napětí. Na moment jsem se musela potopit úplně, abych dostala špínu i z hlavy a poté jsem se vydala na břeh, na který zrovna vystupoval i Sigy. Následovala jsem ho i v oklepání vody ze srsti a pak jsem se vyplácla na jeden kamenů. Vypozorovala jsem, že se začalo stmívat, až nakonec den přešel v noc. Stočila jsem pohled k Sigymu. „Z daleka… Nevím, odkud přesně, ale někde od severu,“ pověděla jsem zkráceně, jako vše, když jsem mluvila o sobě. Nesnášela jsem to. „Ty?“ Zeptala jsem se poté, aby řeč nestála.

Zatoulala jsem se pohledem do jeho očí a stále bez výrazu jsem jej jím propalovala. Po jeho podotknutí jsem se krátce ušklíbla, abych mu dala najevo, že nebyl úplně tak daleko od pravdy, ačkoliv bych ve skutečnosti nechtěla mít na svědomí vlčí život. Ale to nemusel nikdo vědět a už vůbec ne on. I když to nejspíš z mé záchrany pochopil. Čert to vem, může mi být úplně jedno, co si o tom myslí. Měl by mi být vděčný a to je celé, uznala jsem otráveně. Jediný, koho bych odkrouhla, je Smrdutka a jeho očividná… Příbuzná, či co to bylo. A nebo se prostě vyváleli ve stejném lejnu, což mi také stačí, přemýšlela jsem nadále.
Prohlédla jsem si Sigyho a uznala, že jestli to není prase, tak se také bude chtít rozhodně vykoupat. Navíc když jsem ho tak ležérně vyzvala, aby mě vzal někam k vodě, určitě to nemohl odmítnout. To bych mu ještě ukázala, odfrkla jsem si sama pro sebe. Ovšem za nedlouho mou domněnku potvrdil a pověděl, že mě doprovodí rád a potřebuje se také zcivilizovat. No já si myslím, bleskla mi hlavou další úštěpná myšlenka. Zívla jsem a vstala, abych se mohla pořádně oklepat a zbavit se pocitu špíny, ačkoliv to díky bahnu v mé srsti bylo úplně zbytečné. Poté jsem se hrdě narovnala do své výšky a vyčkávala, zda už konečně vyrazíme.
Zeptal se mě, zda mám ráda Kaskády. Zamračila jsem se a vydala se za ním, tentokrát ještě opatrnější, než předtím. „V momentální situaci mám ráda veškeré zdroje vody,“ odfrkla jsem si a když jsem uznala, že už je terén v pořádku, mohla jsem tělo zvlnit do elegantní chůze. Chladným pohledem jsem sledovala pohupující ocas Sigyho přede mnou a byla zvědava, kam mě vede. Proudila ve mně nedůvěra, ovšem měla jsem vůči němu pocit větší síly a to mě uklidňovalo. Kdybych si nebyla jistá sama sebou, nejspíš se raději vydám svou cestou a najdu jiný zdroj vody.

//-> Kaskády

Ještě předtím, než jsem se Sigyho rozhodla z té jeho bažiny vytáhnout, spustil opravdu dlouhý monolog o tom, jak měl krásný život, loučil se s ním a nakonec řval, že umřít nechce. Protočila jsem oči a jala jsem se ho vytáhnout. Tahala jsem a snažila se ho vytáhnout dřív, než zapadnu taky, jelikož už na tom bahno pomalu, ale jistě pracovalo a mé přední tlapy se zanořovaly. Naštěstí mi hnědý vlk pomohl a byl tím vysvobozen. Okamžitě jsem z bahna vyskočila na místo, kterým jsem si byla jistá a vydechla. „Kdybych věděla, že spustíš ten svůj kolovrátek, tak bych tě buď dodělala, nebo vytáhla dřív, než bys začal,“ pověděla jsem nabručeně a ušklíbla se, když jsem si zpětně přehrála v hlavě jeho smířené žvásty.
Podkoval mi za záchranu a já se stejným výrazem přikývla. „Takže mě teď odvedeš k prvnímu, nejbližšímu, čistému zdroji vody, jsem zaslechla,“ pověděla jsem s upřeným chladným pohledem na něj. Doufala jsem, že to pochopí, zvedne se a doprovodí mě někam k vodě. A doufala jsem, že bude opravdu blízko, protože jsem s těmi špinavými tlapkami nechtěla jít přes půlku Gallirei. „Musím si umýt tlapky,“ dodala jsem se starostlivým pohledem na své bahenní ponožky na předních nohou. Ty zadní na tom nebyly tak špatně, těmi jsem se nebořila. Nakonec jsem se protáhla, pořádně jako kočka, abych byla na cestu připravená. Narovnala jsem se do hrdé pozice a vyčkala, zda tedy půjde, nebo mu budu muset pomoct.

// Vůbec jsem si nevšimla, že jsi už odepsala, až včera a to jsem neměla čas, omlouvám se. :/

Vypadalo to, že mé varovné chování na Newlina nezabralo a přiblížil se ještě o krůček blíže. Měla jsem chuť mu to hrdlo opravdu rozpárat. Měl jediný štěstí, že se včas zarazil a věnoval se tomu hnědému, ačkoliv byl tak ukecaný, že mi jen sotva šlo postřehnout, co vlastně povídá. Pak naštěstí zdrhl za tou nově příchozí, do které jsem se hned posléze pustila i já. Dělala hloupou. „Nedělej ze sebe hlupáka!“ zavrčela jsem na ni zlostně a znovu vycenila tesáky. Mé vrčení neustávalo, a zatímco Newlin pořád cosi koktal, já měla oči jen pro ni. A chuť ji zabít. Neustále jsem z ní cítila mnou tolik nenáviděný pach a věděla jsem jedno… Kdyby s ním měla něco společného, rozsápu ji na kusy. Aby si ten panchart uvědomil, že po něm opravdu jdu a myslím to smrtelně vážně. Minule mě nehezky odignoroval. To se mu vymstí!
Snažila se si hrát na hrdinku, ale rozhodně jí to nevyšlo. Kdybych to uměla, začala bych se smát. Místo toho jsem vyloudila pouze vražedný úšklebek naznačující spíše, že tohle rozhodně dělat neměla. Protože mě to rádoby hrdinství akorát tak popudilo. Nevydrželo jí to ovšem dlouho. Nejspíš zjistila, že u mě neuspěje a dala se na útěk. Stejně tak jako Newlin. Rozzuřeně jsem sledovala, jak utíkají, ale honit je jako lovnou zvěř se mi nechtělo. Měla jsem obavy, že bych zapadla stejně jako… Sigy! V tu chvíli jsem se prudce otočila na hnědého vlka, který se bořil v bahně.
Oslovil mě a navrhl, že když ho vytáhnu, roztrháme ty dva pak spolu. „Trhni si,“ zabručela jsem podrážděně, nejspíš kvůli tomu, že prostě jen tak utekli. Naprázdno jsem přežvýkla a pomalu se k hnědému vlku vydala. Hlavu jsem měla skloněnou skoro až u tlap, když jsem si dávala tolik pozor, abych náhodou neskončila stejně jako on. „Pokud tam zůstanu s tebou, tak se postarám o to, aby byl tvůj posmrtný život peklem,“ zamumlala jsem a když jsem od něj byla kousek, zkusila jsem k němu natáhnout hlavu. Byla jsem ovšem ještě daleko a musela udělat ještě krok k němu. Naštěstí jsem zapadla pouze jednou tlapkou, ale i tak jsem za to vlka už teď nenáviděla. Moje dokonale čistá tlapka! Moje tlapka! Uhnije, pokud zůstane špinavá! Panikařila jsem, ač na povrchu mi stále lpěl chladný výraz.
„Hlavně nebreč,“ varovala jsem ho chladnokrevně, popadla za srst za krkem, pevně sevřela, zapřela se tlapami a začala vší silou tahat ven. Pako jedno těžký! Vrčela jsem u toho a při každém povolení jeho nohou z bahenního vězení jsem o malý krůček couvla.

// Pokud nechcete být obětí úmorného čekání, tak si prosím skočte na hru za někým jiným. :) Skutečně teď nestíhám. :/

Ne že bych byla příliš nadšená z nynější situace. Vlastně jsem vůbec nebyla. Newlin se zarazil dřív, než stačil říct nějakou blbost, protože mě zřejmě neposlouchal příliš pozorně a chtěl se mě ptát, zda se taky jmenuji Newlin, aspoň dle toho, co jsem pochopila. Výhružně jsem se na něj podívala, když v tu chvíli mu došlo, že máme podobná jména, což mě donutilo začít být nespokojená, ale okamžitě dodal, že moje je o trochu lepší, čímž si to dost vylepšil. Rtuť už tak mého vysokého ega vylétla vzhůru, ovšem všechno to pokazil tím, že ke mně přiskočil až moc blízko. Automaticky se mi naježily všechny chlupy na těle a vycenila jsem bělostné tesáky. „Nepřijde mi na tom vtipného vůbec nic,“ odsekla jsem mu odměřeně. Jenže on povídal dál a dál, jako kdyby mu bylo úplně jedno, že se mi jeho blízká přítomnost nelíbí.
Pokračoval otázkou na období a barvu. „Rudá. Rudá krev, co zbarví tvé hrdlo, pokud se ke mně ještě byť na centimetr přiblížíš,“ zavrčela jsem varovně a ve chvíli, kdy oslovil onoho vlka, který se představil jako Sigy, jsem si všimla, že je v nesnázích. Dlouze a otráveně jsem si povzdechla. To se dalo přesně čekat, pomyslela jsem si se zcela chladným výrazem, hrdě vypjatou hrudí a ušima přitisklýma ke krku. Mé zlatavé oči postřehly pohyb, a když jsem se k tomu místu zaměřila, zahlédla jsem dalšího vlka. Spíše vlčici. Když jsem zachytila její pach, okamžitě jsem s sebou trhla. Byl podobný tomu, koho jsem ze srdce nesnášela, koho jsem chtěla zabít při prvním pohledu.
V tu chvílí mé tělo bylo v útočné pozici a já se vrčíc na nově příchozí upřeně zahleděla. A pak se k ní pomalým krokem, naznačující každou chvilkou útok, vydala. „Můžeš to zkusit,“ zavrčela jsem na ni. „A aspoň půjdou ke dnu dvě mouchy jednou ranou,“ dodala jsem nenávistně, opatrně se přibližující k ní a hledíc jí upřeně do očí. „Proč smrdíš tím hanebným parchantem?! Šílencem šíleným, smrdutým ošklivcem?“ Ptala jsem se jí, již stojíc naproti ní, naježená a připravená jí rozpárat hrdlo, v případě, by měla s tímhle vlkem byť společnou jen cestu.

//Moc se omlouvám za čekání, nestíhám teď vůbec nic. :(

Vypadal, že ho svými poznámkami vytáčím, což mě donutilo k vítězoslavnému úšklebku. Mě vytočil předtím ten smrdutý hňup, tak jsem si to potřebovala vykompenzovat. Nazval mě paní chytrou a pověděl, že ho to rozhodně nenapadlo, ač se značnou dávkou ironie, na kterou upozornil hned na to. „Ne, vážně?“ Odvětila jsem hned na to stejně ironickým tónem a zašvihala ocasem. Přimhouřila jsem chladně vyhlížející oči. „Myslela jsem, že někdo tak chytrý, jako ty, bude vědět, kudy přišel," Podotkla jsem ihned rýpavě a se zájmem sledovala, jak se se svou situací vypořádá.
Tu náhle se sem přiřítil další inteligent, který nás hned zdravil a chtěl se i představit, ale zasekl se. Dlouze jsem vydechla a protočila podrážděně očima, zvlášť pak, když se začal nabízet tomu hnědému, jestli nechce pomoc. Tahle přehnaná přátelskost a ochota mě neskutečně prudila, zase byla pravda, že nebýt přátelských vlků, tak si ani s nikým nepopovídám. I když byli otravní a já o nějaké sálodlouhé rozhovory příliš nestála. Otráveně jsem vyčkala, než se tedy ti dva vykecají, než příchozí dořekl své jméno. Jelikož jsem na tohle oslovení byla zvyklá od rodiny, okamžitě jsem se za ním s mírně šokovaným výrazem otočila. Až pak mi došlo, že to byla další část jména, když se tedy konečně představil celým jménem, takže můj výraz zpětně zcela zchladl. Musela jsem uznat, že jméno Newlin sdílí mé sympatie, protože stejně jako mé jméno končí na „Lin“. Takže měl u mě malé, bezvýznamné plus, o které beztak nestál. Ale stejně se mi nějak nezdál.
Hnědý se rozhodl bažinu přeskákat, takže jsem ho se zájmem sledovala. Tohle smrdí průserem. Ještě ho tam někde budeme muset lovit, pomyslela jsem si podrážděně. Newlin se ptal, kdo jsme my. Jaké my? Jsem tu jenom JÁ a on. Ale žádné my, nechala jsem nadále proudit své myšlenky. „Lylwelin,“ prohodila jsem odměřeně, aniž bych se na něj podívala, vzhledem k tomu, že jsem sledovala toho hnědého.

//Půjčila jsem si notebook, abyste nečekali tak dlouho, ale další post už půjde tak o tom víkendu. :/ (A raději ani neříkám, který přesně den) Pokud byste stihli odepsat do zítřejšího večera, tak to MOŽNÁ ještě uhraju.

Vypadl nabroušeně, ale nijak mě to nezaskočilo. Vlastně mě to ani nijak nerozrušovalo, po cizích pocitech mi nic nebylo. Já tebe ne, odpověděla jsem mu ve své hlavě podrážděně a pohlédla na neznámého. Nehodlala jsem se seznamovat a následně kamarádíčkovat. Viděla jsem, že je v nesnázích, ale ani z toho důvodu jsem se u něj nezastavila. Měla jsem prostě chuť si rýpnout, vybít si zlost. Přešlápla jsem z nohy na nohu, ale dávala jsem si hodně pozor, kam své tlapky pokládám, než mě opět vyrušil nějaký hlas.
Tak nějak nenápadně mě požádal o pomoc. Musela jsem se cynicky uchechtnout. Vlku s radostí pomohu jen rozpáráním hrdla, pomyslela jsem si a nahodila zamyšlený výraz, abych aspoň vypadala, že nad něčím tedy přemýšlím. Vypadal dost nervózně a to se mi líbilo. Schválně jsem tu svou „přemýšlecí“ chvíli protahovala, než mě vrátil zpět do reality další větou. Hlasitě jsem vydechla, tak, aby to slyšel a věděl, jak moc mě to otravuje. „Hm… Ty nevíš, kudy ses tam dostal?“ Zeptala jsem se krajně výsměšně. „Co takhle se prostě vrátit stejnou cestou? To rychle přeskákej,“ pohodila jsem veledůležitě. No co na tom mohlo být těžkého? Dostal se tam, dostane se zpět. Jednoduché.

Všechny komiksy mě pobavily, všechny jsou povedené, nádhera! :3

//<- Medvědí jezero

Pokračovala jsem dál v naštvané chůzi, než mě přes čumák praštil nehezký smrad. Do háje! Smrdí to víc jak ten budižničema a to je co říct! Zanadávala jsem a zatřásla jsem hlavou ve snaze onen puch ze svého čumáku dostat. Samozřejmě to nešlo úplně tak, jak jsem si představovala. Uši jsem nadále, vlastně jako vždy měla přitisklé nevrle k hlavě a v obličeji mi hrál výraz, který hraničil s naprostým chladem a nabroušeností. Ještě protivněji jsem pak pohlédla na své tlapy, které se začaly nějak zvláštně propadat. Půda zde byla podmáčená a já cítila (a to doslova cítila) že tady to nebude nic pro mě a můj dokonale čistý zlatavobílý kožich.
Náhle jsem zahlédla pohyb. Byl o kus dál ode mě a já k němu okamžitě střelila ostrý pohled. Pro mou úlevu (či spíše smůlu) se jednalo o vlka, který právě házel větvičku před sebe. Pouze jsem s nicneříkajícím výrazem sledovala, jak se noří, až jsem se musela s obavou o samu sebe podívat pod sebe. Naštěstí jsem nedopadla stejně a stála na relativně pevném povrchu, pokud se tomu tak dalo říkat. Vzhlédla jsem zase od svých tlapek k neznámému, a ač to u mě nebylo zvykem, prolomila jsem místní, až děsivé ticho. „No, příště bys to mohl vyzkoušet osobně,“ prohodila jsem rozmrzele a stále sledovala místo, kde větev zmizela. Musela jsem uznat kreativitu tohoto vlka. Věřila jsem tomu, že mnoho podprůměrných magorů, kteří zde běhali, by tam vlezli rovnou. A neříkej, že by tě to napadlo taky, zchladila jsem se ihned. Samozřejmě, že napadlo, musela jsem se na to hned začít chválit. Velikost ega byla důležitá. Pro mě.

Sledovala jsem jeho odporný výraz a chtělo se mi zvracet. V životě jsem neviděla nic odpornějšího, pomyslela jsem si zhnuseně a zahleděla jsem se na nebe. Bylo zajímavější, jak tenhle vlk. Myslím, že mu ani nechybím. Nejspíš někde nabaluje jiné vlčice. A Yriel si za mě také jistě našel náhradu. Ten se neukázal, jak je rok dlouhý… To jsem tu již tak dlouho? No jistě, jsem. Čas plyne jak voda a se mnou pořád nic není. Jen mě život neustále unavuje, ale co naplat, chci, aby to tak bylo. Přeci si nevyberu jeden z těch podpantofláckých životů, jako má tenhle skrček… Je, hele, on mluví? Střelila jsem v tu chvíli pohledem k tomu nechutovi, pouze se ušklíbla, abych mu dala najevo, že ho mám někde a dál hleděla na oblohu.
Probudilo mě až něco, co mi postavilo všechny chlupy na těle a donutilo mě to zděšeně vytřeštit oči. Jeho čumák se dotýkal toho mého! Okamžitě jsem odskočila a hrdelně zavrčela. „Hrabe ti?! Jsi úplně nechutnej! Táhni už!“ Křikla jsem na něj rozzuřeně. Opět ve mně vyvolal vlnu vzteku, až jsem si myslela, že už ho vážně zardousím. Pro mé štěstí se rozloučil a šel. „Koukej se mi vyhýbat obloukem, pro příště! Protože příště už nebudu tak shovívavá a rovnou tě zakousnu!“ Křičela jsem za ním nenávistně a švihla naštvaně ocasem. Byl čas odtud vypadnout.

//-> Močály

Stále jsem kolem něj kroužila s vyceněnými tesáky a vrčela na něj, abych jej již konečně vyzvala k mému vysněnému boji, ve kterém bych se mu pomstila. Začal se zvedat vítr a já své vrčení ještě prohloubila, aby mě přes něj slyšel. Když jsem ho tak sledovala, stejně jsem na sebe byla hrdá a spokojená už teď. Jeho zraněné ucho a packa k tomu mi dělala ohromnou radost. Na jazyku jsem si převalila chuť jeho krve a musela uznat, že je opravdu chutná. Chutná na to, abych jí okusila více. Zlostně jsem se ušklíbla při té myšlence, jak mu trhám maso, ovšem jeho náhlé, nervózní zašvihání ocasem mi napovídalo, že se děje něco, co bych nečekala.
Začal mluvit, litoval se. První jsem mu na to něco hnusného chtěla odseknout, aby toho nechal, ale když uznal, že není zrovna sexy vlk k pohledání, pocítila jsem sama v sobě záchvěj vítězné radosti a měla chuť tu začít skákat radostí nad svou výhrou. Z nebe se spustil déšť a srst, která mi do těchto chvil poletovala ve větru, celá mokrá zplihla. Přikrčila jsem se ještě více a varovně zavrčela. Jen se blbě vymlouvá, nic víc, je to srab, nezvládl by boj s tebou! Křičela jsem sama na sebe a v žilách mi stále pumpovala krev hnaná adrenalinem.
Náhle se ozval, že to máme nechat pro tentokrát být. Přestala jsem vrčet a rozzuřeně jsem jej sledovala. Po chvíli, kdy se stále vymlouval, jsem se narovnala a hrdě vypnula hruď. „Budu tohle považovat jako mé vítězství a u tebe zase, že ses zbaběle vzdal,“ zavrčela jsem na něj naprosto samozřejmý ortel. Ohlédla jsem se k jezeru, kde byla zcela neznámá vlčice. Poté jsem pohlédla zpět na toho budižkničemu, který navrhoval, abychom se společně šli někam schovat a udržovali mezi sebou jakousi známost. Výsměšně jsem se uchechtla. „Jen se uteč schovat,“ odsekla jsem mu a otočila se k odchodu, ale pozorně jsem se před ním hlídala. „Lylwelin. Pamatuj si ho, bude tě pronásledovat do tvých posledních dnů,“ oznámila jsem mu pak hrdě a ladným klusem, tak jak jsem to uměla jenom já, jsem se rozeběhla k jezeru. Dál od té vlčice, samozřejmě. Z toho řvaní a vrčení mi vyschlo v krku, proto jsem v rychlosti sklonila hlavu k jezeru a začala hltavě pít. Dopadající kapky deště jsem ignorovala, stejně jako krutý vítr. Přeci jen, byla jsem hrdým a odolným tulákem.

Zle jsem se ušklíbla. Vzhledem k tomu, že jsem se usmívat neuměla, tak i ten úšklebek byl nepěkný. „Slíbila jsem ti, že budeš omezený, zapomněl jsi?“ Zachraptěla jsem na něj. „Doufám, že tu infekci chytneš a pojdeš na ni!“ Zdůraznila jsem toužebně a ještě víc přenesla váhu na jeho hrudník. Měla jsem dobrý pocit, když jsem ho tu měla pod svou vahou, na lopatkách. Jako nějakého zmetka, který potřeboval vychovávat, což on rozhodně potřeboval. Opětovala jsem mu pohled do očí a pouze se naštvaně šklebila. „Za to ty nejsi o nic lepší, ubožáku! V životě jsem neviděla víc ubohého vlka, jako tebe! Neuvěřitelný imbecil, nic víc nejsi,“ vrčela jsem na něj. Stejně mě dál ponižoval a vysmíval se mi. Co jsem nesnášela nejvíc, byl právě výsměch. Kdyby raději sklonil hlavu a řekl, že to kousnutí dostal zaslouženě, udělal by mnohem víc, momentálně jsem ho ale kvůli jeho blbým kecům a hlavně kvůli tomu, že mě nebral vážně, nehodlala šetřit.
„Já že si vylejvám zlost na ostatních?! Kdo koho málem zakousl, když do něj omylem vrazil, CO?!“ Vyštěkla jsem rozzuřeně. „To TY, ty parchante, to ty jsi tu ubohej zmetek, co si vylejvá zlost na ostatních, já se jenom MSTÍM!“ Štěkla jsem znovu a pohlédla rozhněvaně na jeho tlapu. „Jak si přeješ!“ S vrčením jsem se zakousla i do jeho tlapy. Proč ne, když mi ji nabízel? Když mě k tomu vyprovokoval? Neměl si momentálně na co stěžovat, byla to jeho vina. Jeho nohu jsem pak pustila a z tlamy mi kapala jeho vlastní krev. Naklonila jsem se nad jeho obličej s vrčením a nechala mu ji do něj kapat. Najednou začal povídat nechutné věci. „Prase ohavné! Lepší jak být vyválená v lejnech, jako jsi ty!“ Zavrčela jsem na něj. Já o sobě věděla, že jsem dokonale čistá. Na to jsem ve svém životě dbala nejvíce. Nerozhodil mě tím.
Když jsem ho kousla do ucha, ozval se, že nemá náladu se prát, ale to mě nezajímalo. Momentální potěšení z toho, že ho to bolelo, mě uvedlo do agónie šílenství. Chtěla jsem cítit jeho krev. Chtěla jsem ho poškubat jako uloveného bažanta. Jakmile mě shodil, hned jsem se zvedla. Přikrčila jsem se do bojovného postoje. Vycenila jsem bělostné tesáky a začala hrdelně vrčet, přičemž jsem okolo něj chodila jako kolem své kořisti. „To se mě bojíš, ty odpornej tupče? Začni se chovat jako vlk, ne jako něco nám podprůměrného!“ Provokovala jsem ho, připravena k boji. Ačkoliv bych byla radši, kdyby raději odešel, sama bych neodešla, další prohru s ním bych nesnesla. Psychicky mě to vyčerpávalo. Ale i tak jsem měla chuť mu natrhnout zadek.

„Těhule?! Vlčata?! Nikdy! Za to ty vypadáš, že jich čekáš tak dvacet, jsi tlustej tak moc, že se nevlezeš ani mezi dva stromy!“ Zavrčela jsem a toho magora propalovala nenávistným pohledem. Úplně jsem ho nenáviděla! Měla jsem chuť ho vyprovodit ze světa zemského, chtěla jsem, aby už nežil. „Smrdím, protože ses mě dotkl, ty hovádko! Kdybys tak nepáchl, v životě by se nemuselo nikomu nic stát. A ne, nebyla jsem čistě bílá, ale za to ty tvoje odporné oči jsou nejspíš slepé, beztak si oslepl kvůli tomu, že ses už sám na sebe nemohl dívat, je to přiznej, ty odporná koule ošklivejch chlupů!“ Vrčela jsem na něj a sledovala jeho nemožnost. Začal tu válet sudy a očividně se dost bavil. Hlavně na můj účet, což mu rozhodně neprojde. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje vztek a touha po jeho krvi. Nikdy jsem se nechtěla schýlit k tomu, abych zabila nějakého vlka, ale on si nic jiného nezasloužil!
„Matka tě měla spíš naučit, jak se chová normální vlk! Protože ty jsi jen cvok, nic jiného! Neuvěřitelně ti hrabe, šílenče! Jestli já mám žloutenku, tak ty máš nemoc šílených krav a to si sakra piš, že to po celé Gallirei roznesu! Aby se od tebe všichni drželi dál!“ Vyštěkla jsem. „A taky aby se nenakazili tvojí ošklivostí! A bacha, ten smrad z tebe už taky leze na všechno v okolí! Ale neboj se, brzy na něj umřeš a na světě bude dobře! Uhniješ za živa, to si piš! To by mě zajímalo, jestli TY tady zrovna chodíš s nějakým cílem! Někdo, kdo svým pachem od sebe odežene úplně každého! Vsadím se, že nemáš žádné přátele jen kvůli tomu, že jsi tak odporný a smrdíš! Všichni se bojí okolo tebe projít, aby náhodou něco nechytli, ty kupko hnoje!“ Vztek vybouchl ve chvíli, kdy mě plácal tlapkou po čele. Okamžitě jsem tu jeho odpornou nohu chytla do zubů, stiskla jsem až tak, že jsem ucítila jeho nechutnou krev a silně jsem cukla, takže jsem ho položila pod sebe. „Omezená?!“ Zavrčela jsem a přitiskla ho na zem.
„Pokud já jsem omezená, tak ty budeš omezenej pohybově, ty zrůdo!“ Vyštěkla jsem mu do obličeje. Pak jsem se odvrátila. „Jashine, ty tak neuvěřitelně páchneš! A z tlamy ti to jede, jako kdybys žral měsíc staré, uhnilé ryby a zapil to vlastní močí!“ Zavrčela jsem a přidupla jsem mu zadní nohu, takže kdyby se mi chtěl vymanit, stoprocentně si ji zláme. „Učila tě taky maminka, že vlčice jsou pomstychtivé, když jim uškodíš na vzhledu?“ Broukla jsem mu do ucha. „Ne? Tak já tě to naučím!“ Štěkla jsem a do ucha jsem ho kousla. Na rozdíl od něj jsem měla trochu soudnosti – nešla jsem mu po krku a nechtěla mu tak vážně ublížit, jako to udělal on mě, ačkoliv jsem ho nenáviděla a měla jsem vztek, nechtěla jsem být takovou zrůdou, jako byl on. Navíc to ucho mohlo bolest více, jak můj prokouslý krk.

Tak hrozně smrděl! Byl odporný a ještě k tomu smrděl! Hnusil se mi jako nikdy nikdo. Nepřestávala jsem vrčet ani, když jsem viděla, že se probouzí. Po tom, co jsem zahlédla jeho hnusné oči, se mi naježila srst snad po celém těle. Je tak odporný! Jednu chvíli jsem měla pocit, že se mi chce zvracet. Najednou vstal a mlel pro mě nesrozumitelné věci. Pochopila jsem pouze, že je něco sranda. „To teda sranda není! Nepřipadne mi na tom vůbec nic vtipného!“ Zavrčela jsem na něj ještě rázněji, když tu náhle mě nazval smradlavkou a začal se chvástat. „To TY tak odporně páchneš! Válel ses taky v lejnech, ty nechutný prase! Od krásy máš teda hodně daleko, fuj! Podívej se na mě, stvůro. Až budeš vypadat aspoň trochu jako já, což se v životě takové nule nepovede, tak o sobě můžeš říct něco hezkého!“ Štěkala jsem po něm rozzuřeně.
Náhle mu spadl z tlamy jazyk a prskl mi do obličeje. Začala jsem lapat po dechu, abych se ovládla a neroztrhala ho na místě. „Ty nechutnej tupče! Chce se mi z tebe zvracet, ty odporná šílená trosko!“ Jako vždy jsem nešetřila nadávkami. Měla jsem jich velkou zásobu a nebála jsem si ji na něm všechnu vystřílet a hodlala jsem mu to všechno klidně i tisíckrát zopakovat. Přikazoval mi, abych mu pomohla se narovnat, nebo jsem mu to aspoň rozuměla. Náhle se ke mně vydal. Přikrčila jsem se a přidala na hloubce a drsnosti vrčení, abych ho varovala, ať to nedělá. „Ani se nepřibližuj!“ Zacvakala jsem mu bělostnými tesáky před očima, ale ani tak jej to neodradilo. Opřel o mě svou odpornou hlavu. Okamžitě jsem od něj odskočila, v očích šílenství, naprostý vztek, který jsem vůči tomuto vlkovi uchovávala několik měsíců, čirá nenávist, nic jiného. Chtěla jsem se do něj pustit jako nikdy do nikoho, ale on… Prostě spadl.
„Nikdy! Ještě něco chytnu! Už teď se budu muset jít vykoupat, protože se mě tvá ohavnost dotkla. Fuj!“ Sledovala jsem ho a vycenila zuby. „To jsi tak neschopný, že se jenom válíš? Zvedni tu tvou tlustou zadnici a chovej se jako vlk, ne?!“ Řvala jsem po něm. „Ne, ty nejsi vlk, ty jsi prachprostej, odpornej a slizkej blbec! Nechutné a nejodpornější individium!“