Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypozorovala jsem jeho podezřívavý pohled. Dlouze jsem si povzdechla. „Fajn, abych pravdu řekla, jsem švorc, nemám mu co dát,“ pověděla jsem s pohledem někam jinam a trochu nafouklým obličejíkem. „Minule jsem chtěla být zdatnější ve svých vlastnostech, dala mu vše, co jsem měla a nebyla schopná si znovu našetřit,“ pokrčila jsem rameny a vydala jsem se za ním. Pociťovala jsem na sobě únavu, ale nechtěla jsem být zase sama. Takže jsem se rozhodla Sigyho doprovodit co nejblíže k Životu a pak případně jít někam s ním dál, ač jsem nevěděla, jestli o to stojí. Nebylo to tím, že by k němu pociťovala něco více, jako neutrální vztah, ačkoliv i ten byl u mě zázrakem, spíše mě děsilo, že bych pak musela potkat někoho cizího a zvyknout si na někoho dalšího by mi dělalo problém. Sigyho společnost mi vcelku vyhovovala, takže jsem se rozhodla držet ho, dokud to sám neukončí a nepůjde vlastní cestou.
Držela jsem se za hnědým vlčkem, sledovala jeho pohupující se ocas a poté jsem zahlédla, jak se na mě ohlédl a obdaroval mě úsměvem. Nebyla jsem na to zvyklá, aby se na mě jen tak někdo usmíval, zaskočilo mě to. Překvapeně jsem zamrkala, ale pak sklonila pohled k zemi. Moje nedůvěra mě varovala před tím, že by to nemuselo být upřímné a já si jen zbytečně namlouvám něco, co není pravda. Přesně, kdo by se na tebe usmíval? Uchechtlo se mi mé svědomí. Zrovna na tebe… Protočila jsem očima.

//-> Narrské kopce

Nevypadalo to, že by tomu Sigy nějak věřil. Odvětil pouze, že je to možné za doby, kdy byl menší a prostě si to nepamatuje, přesto jsem věděla, že k tomu má spíše skeptický pohled. A já ti mám věřit, že na holé pláni je les, pomyslela jsem si trpce, ale nechala jsem to být. Hold jsem se nepotřebovala ve všem nimrat, nebo to nějak řešit. Zahleděla jsem se na hnědého vlka a přemítala nad tím, jestli se z něj ta veškerá pozitivní energie vážně vypařila jen kvůli tomu lesu. Doufala jsem, že návštěva životu mu pomůže ji znovu najít. I já jsem po jeho návštěvě byla dlouho uvolněná a v pohodě. Aspoň teda v rámci mezí.
Sigy nakonec navrhl, že bychom bylo dobré si rozmyslet, co u Života budeme vlastně chtít. Zůstala jsem stát a přemítala jsem, zda za ním chci vůbec jít. Sigy totiž netušil, že o své magii vím, jen ji ze srdce nenávidím a nechci s ní mít cokoliv společného. Navíc jsem se cítila fit. „Já tam nakonec asi nepůjdu, při poslední návštěvě mě Život obdaroval štědře, nepřijde mi fér ho po tak krátké době znovu otravovat,“ pronesla jsem nakonec pevně. Pohlédla jsem Sigymu do očí a zůstala v nich chvíli kotvit, než jsem se ještě ozvala. „Každopádně na tebe počkám, pokud chceš,“ dodala jsem chladně, ovšem bylo jasné, že kdybych nechtěla, prostě to nenavrhnu. Ale svůj výraz a tón hlasu jsem si zachovávala pokaždé. Navíc jsem nemohla ukázat více emocí, než byla třeba.

// Na koho se tady čeká? Začínám být z toho tempa trochu netrpělivá...

//<- Středozemní pláň

Zdálo se mi, že je Sigy stále nějak moc rozhozený z toho lesa. Snažila jsem se nad tím ještě chvíli přemýšlet, ale moc mi to nešlo. Přišlo mi prostě nepravděpodobné, že by bylo mizení lesů na denním pořádku. Jenže pak mi něco došlo. Kdosi přede mnou zmiňoval zvláštní věc, které se mi také nechtělo věřit, ale kdyby to byla pravda, vše by zapadalo do sebe. Nadechla jsem se, že začnu mluvit, ale mladý vlček byl rychlejší. Nabízel možnosti, že prý můžeme buď jít kolem jezera, u kterého jsme se nacházeli, nebo jej přeplavat. Když jsem tak hleděla na tu hladinu, ani žízeň mě nedonutila, abych se z něj napila. Plavalo v něm spoustu červených řas, proto mi první připadala červená samotná voda. Naklonila jsem hlavu do boku a pochybovačně jsem na vodu hleděla. Nakonec se do ní Sigy opravdu vydal, oplaval kolečko a pak se mě optal, zda jdu. Podrážděně jsem protočila očima, povzdechla jsem si jako matka nad vlčetem a opatrně do vody nakráčela také.
Nebyla moc příjemná, byla okolním horkem ohřátá také. Přesto to bylo pořád lepší, jako být venku, mimo vodu, ale dalo se to od tak pofidérního jezera čekat, uznala jsem. Jen jsem doufala, že Sigy ví, co dělá a aby zase někde „omylem“ nevznikla nějaká vodní vlna, která by měla v úmyslu mě utopit. Plavala jsem kousek za hnědým vlkem a snažila se, abych se nenalokala, či se mi voda nedostala do uší. Náhle se mi ale zasekla tlapka o silnější vrstvu řas a znenadání mi stáhla hlavu pod vodní hladinu. Panicky jsem tu hrůzu ze sebe odkopla a vynořila se zase ven. Zalapala jsem po dechu a bránila se kašli, který by mi plavbu ještě více zkomplikoval. Nakonec, když jsme doplavali na druhý břeh, jsem vyskákala co nejrychleji ven, oklepala se a konečně si odkašlala.
Zůstala jsem stát na místě a pohlédla jsem na Sigyho. „Poslyš, nevím, kdo mi to povídal…“ Začala jsem výjimečně sama od sebe. Jasně, že si to nepamatuješ, koho všeho si pamatuješ jméno z těch, co jsi potkala? Zeptala jsem se sama sebe. „Ale ten někdo mi vykládal, že se tu krajina měnila jen tak. Sama od sebe, že na rovině náhle vznikl kopec a tak. Přímo před jeho očima. Samozřejmě jsem mu to nevěřila a myslela jsem, že trpěl halucinacemi, ale možná by to co mělo dělat s tvým případem?“

Sigy očividně ani jeden z mých návrhů nepřijal. Nu což, ať si trhne packou, když je přesvědčen o tom, že tu nějaký les kdy byl, tak ať je, ale plete jen svou vlastní hlavu, pomyslela jsem si s určitou lhostejností. Skutečně to tu nevypadalo, že by tu kdy mohlo něco být. Bylo by těžké mě přesvědčit, každopádně o tom lese mluvil pěkně, takže zřejmě nějaký takový les existoval, pochybovala jsem ovšem, že zrovna na tomhle místě. Zvedl se ze země a zavrtěl hlavou, přičemž zavelel k odchodu. Zvedla jsem se stejně tak a vydala se za ním. Teď večer bylo krásně, chladněji jak přes den, přesto jsem z přechozích teplot byla znavená. Byla jsem tedy vděčná za tempo hnědého vlka, a přestože jsem si stále udržovala aspoň trochu elegantní a hrdý způsob chůze, stejně jsem se táhla jako sopel z nosu.
„Nejspíš nepřekonala Močály, buď uvízla, nebo ji zadržel někdo z oné Smradlavé smečky. A, nebo se jí prostě dál nechtělo,“ pověděla jsem jednoduše, jako kdyby se ve všech případech jednalo o normální věc, ačkoliv mi bylo jasné, že ten první by se mu asi příliš nelíbil, vzhledem k tomu, že on tam nedávno málem ukončil život také. Když jsem si na to vzpomněla, musela jsem na Sigyho pohlédnout. Zpočátku jsem na chvíli litovala, když spustil ten svůj kolovrátek, ale v konečném důsledku jsem za to byla ráda. Byl dobrou společností, moc toho nenapovídal, nebyl otravný a uměl se chovat. A takových vlků bylo málo, takže jsem byla spokojená se svým dobrým skutkem a záchrany jeho zadnice. „To ne, Sigy… Nemáš mě od čeho zdržovat,“ hlesla jsem nakonec, ač chladně, tak se značnou skleslostí v tónu.

//-> Ohnivé jezero

Když se hnědý vlk trochu vzpamatoval, pověděl mi, že tu není nějaký les. Cukla jsem jedním uchem do strany a poté jsem si to nechala přemítat v hlavě. Měl tu být les a nebyl tu. Přejela jsem celé okolí pohledem. Na téhle pláni? Přemítala jsem. Nevypadalo to, že by tu měl nějaký být. Přeci jen, nebyly tu po lese ani památky. Nechtěla jsem pochybovat o jeho inteligenci… Dobře, možná trochu chtěla… Ale tohle mi nehrálo. Nakonec mi to začal objasňovat, povídal, že to byl les, ve kterém vyrůstal a měl být přímo tady, ale není tu. „Skutečně?“ Vysoukala jsem ze sebe. Přišlo mi to zvláštní, přeci jen lesy jen tak samy od sebe nemizely.
Zahleděla jsem se opět do okolí a zavrtěla hlavou. „Vypadá to, že zde nikdy žádný les nebyl, Sigy… Ale nemohu soudit, nejsem si jistá, jestli jsem tudy vůbec kdy prošla,“ pronesla jsem poklidně a uvažovala. Kdyby třeba les lehl popelem před rokem, tak vypálené místo zcela jistě muselo již zarůst trávou a teď již nebylo zřejmé nic. Jenom to, že tu po lese zůstalo prázdné místo. Ovšem to mi nepřišlo tolik pravděpodobné. „Nemohl ses jen splést, nemohl být někde jinde?“ Zeptala jsem se nakonec. Samozřejmě, musel vědět, kde je les, kde byl jeho domov, ale… Nikdo není neomylný, že?

// <- Močály

Naše tempo se zvolnilo, když jsme vyběhli z lesa na louku. Sigy si to zde očividně chtěl prohlédnout, nebo něco podobného. Chladným pohledem jsem tedy taktéž těkala po okolí, už jenom kvůli tomu, že jsem to zde stále příliš neznala a chtěla jsem si to dobře zapamatovat. Neměla jsem zájem o to, abych tudy prošla stokrát a stejně měla pocit, že to tu neznám. Jenže Sigy se začal rozhlížet, jako kdyby najednou něco ztratil a u toho zastavil. Ohlédla jsem se za nás a Naomi nikde. Musela zůstat někde v močálu, pomyslela jsem si zcela klidně a taktéž jsem zastavila, kousek za Sigym. „Sigy?“ Oslovila jsem jej chraplavě v úmyslu se dozvědět, co se děje. Ale jakoby nevnímal a neslyšel.
Neustále něco hledal, zmaten, až nakonec vyřknul tu zoufalou otázku. Nevěděla jsem, o čem to mluví. Stáhla jsem uši ještě více k hlavě. Čeká snad někoho? O ničem mi neříkal, ačkoliv to samozřejmě vědět nemusím, ale… Musím uznat, zmátl mě taky. V hlavě mi běželo tisíce otázek, no navzdory tomu ze mě stále neopadal naprosto chladný výraz, který nedával nic znát. „Kdo tu měl být?“ Zeptala jsem se znepokojeně a upřela na něj pohled. Najednou se ovšem zdál být nějaký bez chuti. Sedl si na zem a prostě jen hleděl před sebe. Stála jsem kousek za ním a celý jeho projev sledovala. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Očividně ho něco dost rozrušilo, ale já nebyla jedna z těch, která se k někomu ihned hrnula a utěšovala ho. Usedla jsem tedy taky, sledujíc ho a doufajíc, že mi třeba situaci objasní sám. Případně se mi svěří a uleví se mu. Nebyla jsem tedy zvyklá na stížnosti ublížené duše, ale vzhledem k tomu, že mi dělal společníka, chtěla jsem to překousnout.

// <- Východní hvozd

Vypadalo to, že ti dva si vcelku rozumí. Začínala jsem přemýšlet, že bych se od nich někde nenápadně oddělila a nechala je jít samotné, protože jsem si připadala trochu jako páté kolo od vozu. Se Sigym mi bylo fajn, ale momentálně mezi mnou a jím vázla komunikace, vzhledem k tomu, že jsem se cítila nesvá z Naomi. Když jsem poznala, kam že to vlastně jdeme, tak jsem si postěžovala a Sigy mě uklidnil, že ví, kudy jít. Nezbývalo mi, než mu věřit a pokračovala jsem za ním. Sledovala jsem, kam dopadají jeho tlapky a jeho pohyb jsem následovala. Po chvilce jsem se ohlédla na Naomi, abych zkontrolovala, jak to zvládá. Přeci jen šla jako poslední a kdyby zůstala někde zapadlá a já se podívala až na konci močálů, nebylo by to zrovna fajn.
Něco mi tu ovšem nehrálo, tak jsem stočila nespokojený pohled zase na Sigyho. Ten se mě zeptal na to samé, co jsem měla na jazyku já. Přikývla jsem a zavětřila. Vznikla tu smečka? Na tomhle místě? Pomyslela jsem si. „Jak odporné,“ nakrčila jsem čumák. „Vznikla tu Smradlavá smečka, mám ten pocit,“ ušklíbla jsem se cynicky a pokračovala dál. Když jsme již byli na konci močálů, byl konečně čas na protáhnutí tlapek. Rozeběhla jsem se a i nadále sledovala hnědého vlčka před sebou.

//-> Středozemní pláň
Asi mě budete vždycky muset nakopnout... Třeba napsat vzkaz na Lauru, nebo něco. Vůbec jsem si nevšimla, že mám psát. :D

Svým chladně klidným pohledem jsem pozorovala momentální dění a čím déle jsme tu seděli a povídali si, tím více mě to začalo unavovat a nudit. Naomi nám navrhla místa ve smečce, ale oba jsme ji odmítli. Pověděla, že vypadáme jako schopní vlci, nad čímž jsem se musela krátce sama pro sebe ušklíbnout. Jediné, co by mi tak šlo, by bylo vynášení vetřelců v zubech za území, to bylo tak všechno. Nakonec se Naomi se Sigym domluvili, že nás tedy Naomi k Životu doprovodí, protože na své cesty nespěchá, takže již bylo jisté, že půjde tato vlčice s námi. Byla jsem z toho uvnitř sebe trochu na rozpacích, vzhledem k tomu, že jsem nebyla zvyklá na společnost, natož společnost vícero vlků jak jednoho.
Naomi na mou řeč reagovala trochu překvapeně. Poté dodala, že tu ještě nepotkala zlého vlka, a když ano, nechali ji kvůli tomu, že s nimi umí dobře vycházet. Znovu jsem zabodla svůj pohled do jejích očí a přemítla si, co všechno zatím uplynulo od té doby, co k nám přišla. Její přivítání jsem pro svůj klid na duši vynechala. „Jo, to jsem si všimla,“ pověděla jsem nakonec, aby se neřeklo. Ovšem taky to neznělo tak, že bych ji v tom chtěla utvrdit a ona si hned myslela, že budeme kamarádky. Chovat se vcelku uměla, ale nějak mi dělalo problém si zvyknout na její společnost.
Po chvilce se Sigy zvednul a zeptal se nás, jestli jdeme. Přestala jsem nahlížet do duše Naomi a koukla jsem po něm. Pak jsem se tedy zvedla a mlčky se vydala za ním. Po chvíli jsem poznala, že míříme zpět, a když jsem se na sebe podívala, měla jsem čistý kožich a jen nerada bych si ho opět umazala. „To nemyslíš vážně, že ne?“ zavrčela jsem podrážděně a neochotně.

//-> Močály
Omlouvám se za zdržování. :/

Sigy naše dohadování dokončil tím, že si nemyslí, že nám pomohla ona. Pouze jsem si povzdechla a už to nechala být, ovšem byla bych nerada, kdyby si myslel, že tady vyvolávám vlny, které smetou všechno v dosahu pár metrů, když jsem vlastně uměla vykouzlit jen… Blikající cosi. Jo, to co jsem tehdá vykouzlila, by rozhodně naháněla hrůzu… Ještě, že u toho byl jen Yriel, vzpomněla jsem si na svůj první a poslední pokus vyzkoušet něco se svojí magií. A ani to nebylo dobrovolně, pomyslela jsem si nakrknutě.
Naomi nám vyprávěla o tom, že byla u Života i u Smrti. Já osobně byla jen u jednoho z nich, u Života a dle jejich slov jsem nějak rozpoznala, že Smrti bych se měla vyhýbat obloukem. Já stejně moc nevěděla, o čem že to mluví. Bavili se o nějakých speciálních magiích, což mě osobně bylo k ničemu, takže to nejspíš stejně šlo mimo mě. Podívala jsem se k nebi, které bylo zcela modré a bez mráčků. Čím déle jsem tu seděla, tím více jsem měla pocit, že se za chvíli uvařím. Naomi navrhla, že nám klidně ukáže cestu k Životu a já měla v úmyslu ji odmítnout, že si ji nejspíše také ještě pamatuji, taky kdo by ji zapomněl, ale přátelský Sigy ji neodmítl a pověděl, že by se průvodce hodil. Nechala jsem to tedy tak být, pokračujíc v mlčení, protože ti dva hovořili mezi sebou, až do té doby, než jsem pověděla, že nejsem zdejší.
Naomi na mě zvědavě koukla a ptala se, jaké to tam je. Ulpěla jsem chladným pohledem v jejích očích, přemítajíc, co jsem vlastně tam venku všechno zažila a jaké to tam vlastně je. „Ehm,“ zachraptěla jsem a svůj pohled odvrátila. „Není o co stát. Pokud máš ráda bezpečí a mírumilovný svět, zůstaň tam, kde jsi,“ pověděla jsem pevným tónem. „Ačkoliv i zde můžeš narazit na parchanty…“ ukázala jsem svou jizvu na krku. „…Pořád je to slabý odvar toho, co je tam venku,“ zakončila jsem ledově větu a opět jsem se odmlčela.
Naomi neváhala být akční a okamžitě nám nabízela volná místa ve smečce, kde sídlí. Překvapovalo mě, že poměrně cizí vlky zve ihned do své rodiny, ale moc jsem to neřešila. Nebyla jsem zvyklá se nějak extra vyptávat, ani se nějak dlouze o něčem bavit. Sigy ji odmítl s tím, že jeho přítel má smečku poblíž a chce se v budoucnu přidat, já pouze zavrtěla hlavou. „Já a smečka… To nejde dohromady,“ odmítla jsem ji taktéž. Být podřízenou a poslouchat autority, to nebylo nic pro mě. Na tohle jsem neměla chuť ani náladu.

Sigy odporoval, že má šanci ovládat jen zem, ne vodu a já prý nevím, jakou vládnu magií, takže jsem to musela být já. Zamrkala jsem a ponechala si nečitelný výraz. On byl přesvědčený o tom, že jsem nás zachránila já, což bylo jen těžko možné, já si zase myslela, že to musel být on, ovšem Sigy tvrdil, že on to být nemohl. „A co třeba ta načervenalá… Měla zlaté oči, tak jak můžeš vědět, že to nemohla být ona?“ Položila jsem mu otázku.
Na Sigyho otázku, zda vlčice něco nepotřebuje, odpověděla, že ne, přičemž nám pověděla, jak je na tom se svojí cestou a následně, že se chtěla seznámit s námi. Celou tu dobu jsem ji sledovala chladným pohledem, spíše jsem si ji prohlížela, protože jsem na to konečně měla čas. Zaujaly mě její ozdoby, které mě donutily se zamyslet nad tím, jestli jí v tom vlastně není horko. Je šílené vedro, došlo mi. Jakožto vlk pocházející skoro ze severu mi na přímém sluníčku, které mělo takovou sílu, nebylo zrovna příjemně. Schovala jsem se tedy do nejbližšího stínu. Ti dva živě konverzovali, jenom já jsem rozpačitě mlčela a neuměla se k nim připojit. Od vlčice jsem se držela dál už jen kvůli té ohnivé koule, co levitovala u ní, protože mě děsila a raději jsem byla spíše blíže k Sigymu, který si získal špetku mé důvěry tím, jak se k mé osobě zachoval ochranářsky. „Já místní nejsem. Nenarodila jsem se tu, ani zde nemám smečku,“ promluvila jsem pak bezbarvým tónem jedinou věc, na kterou jsem tak asi mohla odpovědět, když se vlčice ptala.

//<- Kaskády (po manipulaci Sigym)

Nevěděla jsem, co se všechno semlelo, protože to proběhlo neuvěřitelně rychle. Nějakým způsobem mi tam ta hnědá mrcha podrazila nohy, takže jsem se natáhla jak dlouhá, tak široká. Co mě překvapilo, bylo Sigyho obranné vrčení. Nenechala jsem se vyvést z rovnováhy tím, že jsem z ničeho nic padla k zemi, ale právě z jeho reakce. Pak se ovšem zvedla velká vlna a Sigy na mě křičel, abych běžela. Zamrkala jsem, otočila se a pelášila tedy za ním, ačkoliv jsem nevěděla kam a neuměla jsem se v momentální situaci zorientovat.
Najednou jsme zastavili a já jsem vydechla. Ve výrazu jsem měla stálý chladný výraz, na tom se nic neměnilo, ovšem když mi hnědý vlček poděkoval za záchranu, pozvedla jsem nechápavě obočí. „Cože? Záchranu? Myslela jsem, že to máš na svědomí ty,“ pověděla jsem mu zaraženě, protože mě to překvapovalo a také mi to nešlo do hlavy, protože mi říkal, že má magii země, ještě k tomu nerozvinutou a vodě nepadlo ani slovo. Nakonec jsem se schovala více do stínu, obezřetně jsem se rozhlédla a ulehla jsem, abych si na chvíli odpočinula.
No nebyla by to Gallirea, kdyby se k nám neřítila vlčice, která už nás z dálky zdravila, jenže… Běžela rovnou ke mně a očividně chtěla i skákat, což ve mně zvedlo vlnu adrenalinu a já okamžitě vystřelila na nohy, u čehož se mi zježily všechny chlupy na týlu a varovně zavrčela. Naštěstí se v té chvíli zarazila a hned se omluvila. I já jsem polevila a místo výrazu plného agrese zase přišel onen normální, chladný. Vlčice mi objasnila, že jsem jí byla povědomá, i pach a spletla si mě s kamarádkou. Ačkoliv jsem na sobě nenechala nic znát, byla jsem v rozpacích, protože jsem nevěděla, jak na to zareagovat. Představila se a zeptala se na nás. Jmenovala se Naomi. To už je na mě moc jmen, prosím Jashine požehnej mi a dej mi sílu si je pamatovat, proběhlou mou hlavou. Naštěstí nás představil Sigy. Kývla jsem na ni hlavou ve smyslu, že mě těší, aby se neřeklo, ale stále jsem se, po předchozím incidentu a po tom, co na mě letěla tahle zvláštní vlčice, nemohla vzpamatovat.

Tenhle hnědý vlček se mi z počátku příliš nelíbil, ba dokonce jsem si myslela, že s ním nestrávím ani minutu svého života, kromě jízlivých poznámek, které jsem k němu měla, ale jak se zdálo, čím více jsem s ním začala trávit času, tím více jsem ho začínala brát a přestával mi vadit. Od kdy se necháváš tak snadno obměkčit? Co když na tebe něco hraje? Varovalo mě mé nedůvěřivé já. Místo váhání mě ovšem zabavil svým povídáním, kdy o sobě prozradil, že je spíše rodinný typ a kdyby někde měl být s pěknou vlčicí a mnoha vlčaty, byl by nejšťastnější. Párkrát jsem si tohle musela zopakovat a absolutně nevěděla, jak na to reagovat. Ještě k tomu, když jsem vypozorovala jeho úsměv, jako kdyby mě léta znal. Nemohu zapřít, že jsem nebyla v šoku. „Wau…“ Vzešlo ze mě pouze, na což jsem rychle zamrkala a zavrtěla hlavou. Sakra najdi něco smysluplného, co říct, než tě bude mít za tupou! Zhluboka jsem se nadechla. „Abych pravdu řekla, tohle mě překvapilo,“ pronesla jsem nakonec úplně klidně, až by mi jeden opravdu nevěřil, že tohle pro mě byl překvapující fakt.
Nakonec se přiznal, že svou magii už nezkoušel dlouhou dobu a tak jestli se naučil něco nového, prostě o tom neví. Chápavě jsem přikývla. Budu na tom nejspíš stejně, ale nehodlám to zkoušet. Proč to vlastně… „Proč to vlastně nezkusíš?“ Zeptala jsem se náhle. Začínáš moc mluvit a jsi příliš zvědavá, napomenula jsem se podrážděně. Odmlčela jsem se, rozhodnuta, že bych se měla mírnit, když v tom mě oslovil. Hned na to se zeptal, zda mě tak oslovovat může a aniž by mě nechal odpovědět, navrhl, že by mě doprovodil ke Smrti nebo k Životu. Při jeho zmínce jsem na něj pohlédla, jelikož jsem u něj již jednou byla a poté nad ním hodně dlouho přemýšlela. Jako zamilovaná puberťačka. Brrr…
„No… To je fajn nabídka, ovšem… Nejsem si jistá, jestli zrovna mě bude magie k něčemu užitečná, víš? Mám už nějaký věk a vystačila jsem si bez ní do dnešních dnů,“ pronesla jsem, když tu náhle jsem ucítila spoustu cizích pachů. Automaticky se mi naježila srst a prudce jsem vstala, nýbrž jsem si i v sedu u cizích připadala ohrožena. Zatnula jsem zuby, narovnala jsem se hrdě do své nemalé výšky, přitiskla uši až ke krku a můj chladný výraz nahradil pohled zcela odměřený. Jako první k nám přikráčela jako nějaká dáma hnědá vlčice a představila se. Weri… Weriosasa, ujistila jsem samu sebe. Díky za Sigyho jednoduché jméno! Přestavil se mi rekordně jen jednou a pamatuji si to, breptala jsem nadále ve své hlavě. Hned za ní dolezlo vlče?! Trochu jsem nakrčila čumák a nevraživě přivřela oči, když se vlče představovalo. To by šlo, pomyslela jsem si ohledně jeho jména, protože jej měl o mnoho kratší, jako jeho očividná matka. Oba se chovali jako nějaká výsost. Shlížela jsem na ně ze svého kamenu pohrdavě.
Nakonec přišla zajímavě zbarvená vlčice, která se představila o mnoho skromněji. I to jméno měla o poznání znělejší, jak ti dva. Rozhodně k nim tedy nepatřila. Aniž bych cokoliv řekla, pouze jsem je propalovala chladným pohledem, jako kdybych si je přeměřovala jako nějaký kus masa. „Bezva,“ zavrčela jsem sarkasticky. „A přišli jste z jakého důvodu?“ Zeptala jsem se odměřeně, abych jim dala najevo, že nemám zájem se s nimi bavit a radostně se jim tu představovat. Jen koutkem oka jsem pohlédla na Sigyho, zda se s nimi chce bavit, nebo je stejného názoru. „Dobrá, souhlasím,“ zabručela jsem k němu s tím, že jsem nakonec přijala jeho nabídku. „Pokud se tu s nimi hodláš zdržet, vyrazím sama,“ dodala jsem pevně.

Potvrdil mi mou domněnku, že je bez kontaktu s rodinou. Prý jen potkal tátu, ale nemusel by ho potkávat častěji. Zahleděla jsem se na něj a snažila si to přeformulovat v hlavě. Navzdory své povaze jsem svou rodinu milovala, ač nás mnoho nezbylo. Dala bych cokoliv za setkání s nimi, vážila bych si toho je znovu shledat, ovšem Sigy měl očividně důvody, proč otce, či i některé sourozence nemít rád. Nechala jsem to tedy být za uzavřené téma, protože nejsem jedna z těch, co by se vyptávala až příliš, ba dokonce lezla do soukromí až moc. Já samotná to neměla ráda. Zdál se být i tak z mých otázek trochu zaskočen.
Natáhl se a povídal, že se toulá a nic nedělá, jen potkal vlka, co má rád a jeho smečku, o které přemýšlí, na což navázal otázku, zda jsem tulačka, nebo jsem si našla smečku. Zavrtěla jsem hlavou. „Smečka není nic pro mě. Jsem tulačka,“ odpověděla jsem stručně a odvrátila chladný pohled k vodě, kterou jsem se zaujetím pozorovala. Rozpovídal se o magii, že prý si není jistý, jestli něco plně ovládá, ale mluvil o magii země. V tu chvíli jsem na něj otočila pohled. Potkala jsem spoustu vlků s magií země, už jen kvůli tomu, že mě zelenoocí přitahovali, ale nikdy mi žádný z nich nedokázal ukázat, co kloudného tato magie umí. Jen Ghost, či Chichiri, nejsem si momentálně jistá, který z nich to byl, nechal vyrůst trávu, vzpomněla jsem si přesně v tu chvíli, co Sigy pověděl, že umí úplně to samé. „Opravdu? A nic víc?“ Zabručela jsem a kývla hlavou na jeho radu. Upřímně nemám zájem ji objevit, odpověděla jsem mu ve své hlavě. Měla jsem sice ostrou tlamu, ale snažil se mi tu dávat radu v dobré vůli, tak jsem nechtěla být zase tolik zlá.
Posadila jsem se a protáhla. Zdálo se mi, že ležím dlouho a již jsem byla přeležená a ztuhlá. Následně jsem si ocas omotala kolem těla tak, jak jsem měla ve zvuku, tedy aby zakrýval jizvu na mé zadní noze. Měla jsem stále potřebu ji skrývat, ačkoliv mi bylo už úplně jedno, že ji někdo vidí.

Natáhla jsem se na kameni jak dlouhá, tak široká, ovšem stále jsem si periferně hlídala Sigyho. Nebyla jsem zrovna ve vhodné pozici se případně nějak bránit. Ačkoliv vlk vypadal neškodně, nemohla jsem se zbavit nedůvěry, která mě neustále nutila dávat si na sebe pozor. Zahleděla jsem se na nebe a na moment mi začal chybět onen krásný pocit, ta hřejivá důvěra, kterou jsem měla k Yrielovi a Chichirimu. Oba zmizeli neznámo kam, bez jediného slova a nechali mě tu samotnou. Chyběli mi tak moc, zároveň jsem je za to, že mě tu nechali samotnou, úplně stejným způsobem nenáviděla. Odvrátila jsem pohled od nebe a koukla po Sigym, který spustil svůj příběh o tom, odkud je, ačkoliv se u toho vlastně dostal k povídání o své rodině.
Mluvil o nějakém Klímovým lese, kde se prý narodil alfám. Zpozorněla jsem. Tahle informace mě poměrně zaujala, protože se mi zdál, na syna alf, poměrně skromným a příjemným vlkem. A když jsem něco takového uznávala já, bylo to co říct. Yriel byl vždy svým způsobem namyšlený, jakožto syn alf, dokud nezemřeli. A já, dcera bet a následných alf, na tom nejsem o nic lépe, přemýšlela jsem, zatímco jsem ho poslouchala. Co jsem tak pochopila, tak mu vlastně z rodiny pořádně zůstala jen sestra Lucy, kterou má nejradši, ale už ji nějaký pátek neviděl. Nakonec to všechno shrnul tím, že se vlastně narodil tady. Všechno jsem si to znovu zrekapitulovala v hlavě a nenapadlo mě nic jiného, než se ptát. „Takže… Jsi v podstatě bez kontaktu s rodinou?“ Chtěla jsem se ujistit. Hleděla jsem mu u toho přitom bez výrazu do očí. „Co děláš teď, bezcílně se touláš, či za něčím jdeš?“ Byla to otázka, na kterou jsem chtěl znát odpověď. Snad jako kdybych chtěla vědět, jestli je na tom stejně jako já.
Nechtěla jsem se zjevně ptát jen já. I od něj přišla otázka, kterou jsem očekávala. Pokládal mi ji snad každý a každému jsem odpovídala, že žádnou magii nemám. U něj jsem ovšem váhala, jako vlk mi sedl, zbytečně se neurážel, nenechal se rozhodit, zdálo se, že mě respektuje a nebyl nikterak otravný. Nedůvěřivé nitro mi ovšem radilo, že mu nemám zbytečně předčasně věřit, že to všechno může být jen přetvářka. „Nic o své magii nevím. Takže asi ne,“ odpověděla jsem trochu odměřeně. „A ty? Máš také zlaté oči…“