Příspěvky uživatele

< návrat zpět

6/10 Tomíno

Zavrtěla hlavou. „Ne, bejvalej to nebyl, leda by vstal z mrtvých,“ pověděla až překvapivě chladně na to, jak blbě to nesla. Byl to její způsob obrany. Měla pocit, že čím víc ledových stěn kolem tohoto šrámu postaví, tím to bude lepší. Pravdou bylo, že její bolest ze ztráty Sigyho a vlčat utichala až poslední dobou. Po tom, co našla Cornica a vzápětí potkala Tomáše, se kterým se pustili do těchto bláznivých věcí. Neměla prostor se myšlenkami vracet do minulosti a začínala ji pomalu nechávat za sebou, protože se soustředila na to, co je teď. „Jmenuje se Rigel. Nemám z něj dobrý pocit. Zhruba tři zimy zpět jsem ho potkala poprvé, je to proradnej parchant co se snaží nenápadně získat informace o smečkách. Nevím, co přesně plánuje, ale nic hezkého to asi nebude,“ přimhouřila obě oči. „A teď, když jsem ho potkala, řekl, že přesně ty tři zimy byl mimo, protože ho chvíli po našem setkání zabila Smrt. Tak mi řekni, jak je možné, že je ten zmetek zpátky, živ a zdráv?“ procedila skrze zuby.
Ale když řekl, že si poradí s kýmkoliv, uklidnila se jako kdyby mávnul kouzelným proutkem. Její pohled zase trochu zkřehl a dívala se na něj s vděkem v očích. Přesně tohle ujištění Zlatavá asi potřebovala. Málo co ji rozložilo, ale mít v někom zase oporu bylo k nezaplacení. A ještě víc byl ten pocit, že je tu jen pro ni, aspoň tak jí to připadalo. Rozpovídal se o sestře té Žanety. „Takže hysterka, jo? Takový miluju,“ odfrkla si. Zajímalo ji, jestli patří do smečky, ale dle pachu se k tomu moc nepřikláněla. Za jiných okolností by ji šla z území vyhnat, ale vzhledem k tomu, že Žanet potřebovala čas na to, aby situaci rozdýchala, nechtěla do toho zasahovat.
Koutkem oka zahlédla, jak ihned zpozorněl a celý se rozzářil jako sluníčko. Tak k němu, ne zrovna dvakrát ochotně, pohled vrátila také. Nevěděla, jak to Tomíno dělá, ale brnkal jí na všemožné emoce, o kterých ani netušila, že v sobě má. Ve výrazu se jí toho samozřejmě moc nedělo, jen ji občas nepatrně vyzradily oči, protože jak se říká, okna do duše, že ano? U ní to obvykle neplatilo, ale teď… Najednou si položil čumák na její srst a ona celá ztuhla. Netrvalo to ovšem dlouho a zase se odtáhl. Na malou chvíli zatoužila, aby to trvalo déle, na tu druhou měla strach, že je tohle všechno hrozně špatně. Nevěděla, co se mezi nimi děje a nechtěla to zatím ani pojmenovávat, ale doháněl ji strach. Strach z toho, že se zase na někoho upne a pak ho ztratí, jako všechny ve svém životě.
Pronesl, že budou ty nejlepší alfy Ageronu. Snažil se očividně odlehčit situaci, opět, ale ona stále visela myšlenkami v předchozím bodě. „Nevykašleš se na mě, že ne?“ zeptala se tiše, s tak znatelnou nejistotou v hlase, že ji to samotnou zarazilo. Nejen, že se tu spolu hrdličkovali jako děti, ale ještě k tomu potřebovala nějaké ujišťování. Živote, kdy jsem tě žádala o omlazení, myslela jsem na těle. Rozum mi měl zůstat.

5/10 Tomíno

Naslouchala mu tiše a pozorně. Byla vždycky lepší posluchač, než mluvčí. Ale s ním se rozpovídávala tak nějak přirozeně. Nevěděla, jak to dělá, ale očividně to uměl. „Teď na to bude určitě už víc prostoru, ale pořád bychom se měli mít trochu na pozoru,“ pověděla a v tu chvíli se rozhodla vrátit k tomu starému známému. „Ten vlk, kterého jsem potkala v horách… Nemám z něho dobrý pocit. Věřím tomu, že s ním v budoucnu budou potíže,“ ztišila hlas trochu, jako kdyby je snad měl někdo poslouchat. Rigel byl potenciální hrozba pro ni. A když byl hrozba pro ni, mohl být i pro smečku. Zatím ho nechala v tom, že stále žije v Mechu, ale jak dlouho takovému vlkovi bude trvat, než zjistí pravdu? Netušila proč, ale chvilkami z něj neměla dobrý pocit. Možná ho fakt měla shodit ze skály a nemusela mít teď obavy.
„Cítila jsem tady pach, který předtím ne. To byla ta její sestra?“ zeptala se zkoumavě. V tom případě, jestli se orientovala dobře, musel být někde na území smečky ještě jeden člen, ale asi dobře zašitej. A tak trochu měl povědomý pach, ale nedovedla ho přiřadit k někomu konkrétnímu, takže se s daným jedincem nejspíš okolo sebe jen někdy v rychlosti mihnuli.
Ta rozpačitá situace se rozplynula, jak se zdálo, docela rychle, protože Tomáš podotknul, že nová přijatá dvojice určitě bude fajn, když je přijala. Ale pak, jako kdyby jejich oči byly magnety, které se přitahovaly, si znovu vyměňovali hluboký pohled. A najednou z něj vypadlo, že je Lyl krásná. Zaskočeně se narovnala a cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Začal se omlouvat a říkal, že na ni i přes to všechno musel myslet a vlčice, pevná jako skála, byla v ten moment ve vnitřní panice a nevěděla, co říct. Chvilka nekonečného mlčení, kdy na sebe v hlavě řvala, aby ze sebe cokoliv vymáčkla. „J-já…“ vysoukala ze sebe. Nejraději by zdrhla. Snad poprvé v životě. Trochu se jí ale ulevilo, když už koukal někam jinam. „Já na tebe taky myslela… Nezvykle často,“ pověděla nakonec a nejraději by se šla zahrabat pod mech.

září 4/10 Tomíno

Přikývla. „Líbil. Upřímně, čím více jsem si to celé prohlédla, prošla – byla jsem označkovat hranice, pro jistotu – tím více nechápu, že to tu ti dva předchozí pustili. Ale tak byli to mladí a nevycválaní floutci. Na stará kolena budou litovat, o co přišli. Ale já jim to už nepustím,“ zavrtěla rozhodně hlavou. Zvykala si tady a zvykala si opravdu rychle. Jako kdyby bylo jejím osudem tu skončit. Po tom, kolik putování v životě zažila, nejdřív jako nevyléčitelný tulák a pak neustálé stěhování s rodinou ze smečky do smečky. Chtěla mít už svůj klid a tady ho nacházela.
Řekl, že není žádná vomáčka. Lyl se znovu ušklíbla a uznale kývla. „Určitě jsi to dal na pána... To rozhodnutí už je jen na nich, no. Ale jestli ten bývalej alfa byl syn té Žanety, ani se nedivím, že měla emocionální zkrat. Víc mě překvapuje, že ten harant odešel bez rozloučení s vlastní matkou,“ zavrčela přes zuby poslední větu, protože se do té situace očividně naplno vžila. Až ji z toho píchlo u srdce. Jasně, s ní se vlčata také nerozloučila, ale to protože neměli možnost. Všichni si mysleli, že je mrtvá…
Poděkoval za její starost a opětoval jí pohled. Lylwelin ani na sekundu neuhnula a cítila, jak se v jeho očích ztrácí a jak se cosi v jejím nitru rozhořelo a dalo do pohybu. Byl to tak strašně zvláštní pocit a zároveň jí už zcela neznámý, dávno zapomenutý. Pootevřela tlamu, jako by snad chtěla něco říct. Ledové stěny byly fuč a v očích cosi nepopsatelného. „Já…“ začala lehce rozechvělým hlasem, u ní až nezvykle tichým. Pak ale jako kdyby se z transu probrala, pohledem uhnula a její tvář zase zkameněla. „Na to spoléhám. Po tom, čím sis tady musel už projít, to bude jistě hračka. Merle s Juni ti budou nápomocni,“ ujistila ho a odkašlala si.

Září 3/10 Tomíno

Vypadal, že z nových členů má radost. Trochu jí spadnul kámen ze srdce, protože si nebyla úplně jistá, jestli je měla přijímat bez něj. Na takové věci se spolu nestihli domluvit, protože nejspíš ani nečekali, že to půjde tak rychle. Udělala mu vedle sebe místečko, aby mohl zalehnout a pozorně ho poslouchala s natočeným slechem směrem k němu. To druhé ouško měla stále natočené směrem do lesa. Tato vlčice byla očividně nonstop ve střehu. Uchechtla se. "Jo, přesně nějak tak to bylo," pověděla a pak zavrtěla hlavou. "Šla jsem kousek tady do těch hor, chtěla jsem si rozlohu lesa prohlédnout z výšky. No a ti dva tam dorazili. Je to páreček a oba vypadají opravdu slibně... Vypadali, že něco hledají a shodou okolností hledali domov," povyprávěla mu.
Na moment přimhouřila oči, když pověděl, že to tam jiskřilo. Zlatavá byla žárlivka, o tom žádná, ale většinou jenom na to, co jí patřilo. Takže jí přišlo trochu podivné, že se takový malý zárodek žárlivosti objevil i u Tomína a trochu se nad tím zarazila. A to bylo jasné, že jen vtipkuje, což potvrdil následujícími slovy. Už jen když si to představovala, tak jí z toho nebylo úplně nejlépe. Kdyby mohla, tak asi během jeho vyprávění mění barvy jak na běžícím páse. "To zní jako dost nepříjemná situace... Ale zvládl jsi to," kývla na něj uznale hlavou. Měl pořádný křest ohněm... nebo spíše elektřinou, to se muselo nechat. "To říkám pořád, že tihle magiči jsou nevyzpytatelní," zavrtěla hlavou s unaveným povzdechem.
Na následující otázku zavrtěla hlavou. "Nestačila jsem tam dojít. Prvně jsem v horách potkala starého známého, bohužel. A pak Merleho s Juniper, to jsou ti noví. Tak jsem je tady provedla," rozhlédla se okolo, aby se ujistila, že se tu nikdo nemotá. "No a teď jsem si chtěla odpočinout a... Ujistit se, že jsi v pořádku," dodala tiše, když k němu vrátila svůj pohled a ukotvila ho v jeho očích.

Září 2/10 Tomíno

Netrvalo dlouho a zahlédla nějakou postavu, co se k ní blížila. Zbarvení bylo nezaměnitelné, byl to její parťák. Zvedla hlavu z tlapek a nastražila uši, čímž mu v podstatě dala ihned najevo, že je vítaný. Jakmile byl blíž, okamžitě jej sjela pohledem, jako by snad kontrolovala, zda mu nechybí nějaká končetina, nebo třeba nemá zkřivený nějaký chloupek. Vypadalo to, že byl vcelku, takže se nejspíš nebudou následně křivit chlupy ani nikomu jinému. Začal tím, že mu prý chyběla. Bylo to takové tiché a nejisté, že na to raději nijak nereagovala. Zaprvé by nevěděla jak, zadruhé... To byla prostě Lyl. Na takový věci si bude muset zvyknout, nebyla tím zahrnovaná příliš často.
"Tak si představ, máme dva nové členy, naše členy," bouchla ocasem o mech a sledovala ho, zvědavá na reakci, ale ještě více na to, co se dělo jemu. "No, ale víc mě zajímáš ty. Nedalo se nevšimnout, že je kolem tebe docela nehezkej hlouček ženských... Předpokládám, že tvým šarmem to nebylo," ušklíbla se provokativně. Jestli v tom byla skrytá lichotka? Kdo ví. To šlo teď trochu bokem, protože byla potřeba probrat, jak jdou začátky. Z její strany dobrý, ona nabírala nové členy, ale on chudák řešil prekérky se starými.

Bylo až legrační, jak si oba neustále notovali. Nutilo to Zlatavou přemýšlet, zda vůbec existuje něco, v čem by ti dva spolu nesouhlasili. Na druhou stranu, pokud to byl tak harmonický pár, jako do teď vypadali, o to lépe. Nehodlala by tu trpět nějaké věčné partnerské hádky. I tak to zde s původními členy dozajista bude napjaté, protože nepředpokládala, že by ji a Tomáše přijali za nové alfy s otevřenou náručí a plně se jim oddali. Lyl si s nikým sice nehodlala vytírat zadek, ale nerespektující jedince bude hnát zubisky ven. Oba tedy souhlasili s vycházkou a nahlédnutím do úkrytu, takže se vydali lesem na cestu.
„Jak tu jste vůbec dlouho? Gallirea není váš rodný domov, předpokládám,“ zeptala se, zatímco šli. Neprohlížela si les zřejmě o nic méně, než ti dva. Pořád se musela naučit co nejrychleji, kde co je a vštípit si zdejší terén do paměti. Měla už okouknuté komplet hranice a předtím s Tomínem stihli také krátkou procházku, ale teď musela zrovna jen tak zhruba hádat, kde že to vlastně našli ten úkryt. Když k němu nakonec zvládla trefit, trochu se jí ulevilo. „Tak jo, omrkneme to,“ hlesla tiše, než zmizela v útrobách vstupu.

-> Úkryt

Září 1/10 Tomíno

Konečně se veškerý ten ruch trochu uklidnil. Zlatavá si celý život potrpěla na samotu a to co se dělo posledních pár dní bylo moc. Jasně, s tímhle rizikem do toho šla, jenže původně si myslela, že si prostě jen v klídečku založí někde smečku, ne že nakonec skončí v nějaké, která už je tak trochu zaběhnutá. Po tom, co Merle s Juniper šli svojí cestou, se i Lylwelin vydala po svých, aby zaplula někam do lesa na klidné místo, které bude mít jen pro sebe. Jediné, co by jí teď nevadilo, byla společnost Tomáše, ale kdo ví, kolik měl ještě zařizování s tím hloučkem, který kolem něj ještě před nějakou tou hodinou byl. Takže se spokojeně uložila do mechu a dlouze vydechla v úlevě. Pohledem brouzdala po kmenech stromů, po kapradinách, kořenech a kamenech. Ten pohled byl uklidňující, stejně jako to ticho, co kolem ní nastalo.

Upírala na ně své chladné zraky a aniž by dala najevo jakoukoliv emoci, souhlasně přikývla. "Také jsem nadšená," přiznala jim bez okolků. Bylo to docela legrační, vzhledem k tomu, jak se tvářila. Jeden by si myslel, že to snad bylo ironicky. Chytřejším nejspíš mohlo dojít, že to, jak se vlčice tváří, se pravděpodobně neshoduje s tím, co se děje v jejím nitru. Tak či tak, nováčci museli vědět, že ač jim poskytla domov v podstatě na hned, tak je to pořád alfa, i když novopečená. A rozhodně ne žádná kamarádka z cest. Aspoň prozatím. Zavětřila a zjistila, že zde cítí další pach. Ale ten tu předtím nebyl. A rozhodně nebyl na hranicích, ale někde vprostřed smečky, kde se nacházel zbytek vlků s Tomášem. Nespokojeně švihla ocasem. Ta přesilovka, co tam na něj byla, se jí už přestávala líbit. Měla by tam jít? Nechtěla ho nechat ve štychu, tohle si neslíbili. Měli spolupracovat a podívat si pomocnou tlapku.
Ale když pohlédla na ty dva, nebylo její povinností se postarat i o ně? Tiše si povzdechla. Bylo to morální dilema. Když zavětřila, necítila žádný náznak krve, ale letmý zápach kouře. Přimhouřila oči. Snažil se to tu někdo podpálit? Každopádně oheň a dým nikde neviděla. Možná si vlci udělali menší ohniště na ohřátí? Teplo zrovna nebylo, ale proč nešli do úkrytu? Tolik otázek, na které by ráda znala odpověď. Teď to byl její les, chtěla vědět, co se v něm děje. "Co kdybychom se zašli podívat do úkrytu? Vezmeme to trochu oklikou, abyste si to zde prohlédli více," navrhla nakonec. Hlas jí zdrsněl napětím, které již nešlo dusit. Vyzvala je k pohybu a vydala se napříč lesem.

https://gallirea.cz/index.php?p=ageronsky-les#post-242090
Další: 9.11.2025

ZNAČKOPOST
<- Ragarské pohoří

Z hor scházela víceméně mlčky, přemítajíc nad tím, co se vlastně zatím v Ageronu stalo. Zda její parťák již čelil místním, nebo si prozatím vetřelce na území ještě nevšimli, ale pokud to byla druhá varianta, tak už by to bylo vcelku na pováženou. Pod úpatím již začínali první stromy a první, čeho si Zlatavá všimla bylo, že hranice jsou vcelku vyčichlé. Neklidně švihla ocasem a zavedla dvojčku vlků ještě trochu dále za hranice. Merle ještě jednou poděkoval. „Zatím není za co,“ pověděla mu stroze, snad aby zchladila emoce všech. Doslova nikdo, ani ona sama, nevěděla, co je v lese čeká. Ta nejistota už jí začínala být vcelku nepříjemná, ale to se nedalo nic dělat.
„Já teď půjdu oběhnout hranice, tak se klidně vyražte kousek podívat, pak vás zase najdu,“ obeznámila je se situací. Aspoň něco pro svůj vlastní klid mohla udělat. A stejně jak mluvila, tak konala. Začala se vracet k hranicím, přičemž očima po cestě neustále mapovala terén. Musela si to tady co nejrychleji zapamatovat, aby byla schopná se zde bez problémů orientovat. Pak se pustila do práce. Otírala se o stromy, nechávala na nich svou srst, kterou teď docela ve velkém pouštěla, jelikož přelínávala na zimní kožich. Ačkoliv vypadala, že má zimní kožich téměř nonstop. Severský kožíšek byl někdy výhodou, jindy trestem. Naštěstí to vypadalo, že nepříjemné letní teploty už utichají, dnes spíše pořádně foukalo.
Občas nějaké místo opatřila i pořádnou pachovou značkou, ale v tomhle případě uznala, že by byl lepší Tomáš. Jenže vítr k ní donesl jednu zajímavou informaci – již se s místními potkal. Takže byl jistě zaměstnaný až až. Pokračovala tedy ve značkování sama, nejlépe jak mohla a všemožnými prostředky, plus ještě nevynechala důležitou zastávku u vody, aby doplnila zásobu. Když byla se vším hotova, začala se zase po hranicích, kde ještě doplnila nějaká, dle ní vynechaná místa, vracet k Juni a Merlemu.
„Tak? Nějaké první dojmy?“ zeptala se s kamennou tváří. Rozhodla se, že za druhou alfou a ostatními je prozatím nevezme. Nemuselo by to dělat dobrotu. Nevěděla, co se tam děje a nehodlala zbytečně nové členy ohrožovat. Na druhou stranu měla nutkání zkontrolovat Tomáše, ale… Musel to zvládnout pan alfák sám, no ne? Své postavení si musel zasloužit.

//Hlásím Tristana

Bavili se spolu o nějaké Roweně, ale to jméno jí nic neříkalo. Vypadalo to, že si úplně nesedli, na druhou stranu, i tohle se občas stávalo. Pokud si pamatovala dobře, Asgaarská smečka byla dost velká a v takovém množství členů se tomu zamezit nedalo. Nejspíš k jejich odchodu přispěla spousta věcí. Juniper ji s povzbudivým úsměvem ujistila, že nic není neřešitelné, na což mlčky přikývla souhlasně hlavou. Sice se trochu pozastavila nad tím, jak se snažila být podporující, ale ve finále to bylo milé, no ne?
Přivítala je tedy, za což oba poděkovali a pak se optala na jejich přednosti. Merle pověděl něco, co předpokládala. Byli si zjevně dost podobní i v tomto, takže se čím dál více potvrzovalo, že jsou docela podobné nátury. Dobrý lovec a ochránce, to bylo momentálně to, co smečka bude brzy potřebovat. Zlatavá musela přemýšlet, jakou pozici by přiřadila jemu a jakou by si prozatím nechala pro sebe. Byl na to ale ještě čas, protože je musel zhodnotit ještě Tomáš. Ani u Juni se moc nepletla, tohle byla spíše ta hodná tetka k vlčatům. Nedovedla si představit, že by teď ve smečce někdo do toho zmatku vlčata přivedl, ale dřív nebo později se její zkušenosti také budou hodit. „To zní dobře,“ pronesla nakonec k oběma a zvedla se. „Připraveni se podívat do lesa?“ zeptala se a rozešla se.

//-> Ageron

U obou vlků se kupodivu dočkala pochopení a soucitu. Chvíli je jen mlčky pozorovala a navzdory její kamenné tváři se v ní odehrával zmatek. Ne všichni v ní zanechali takový dojem, ale bylo to hlavně tím, že ne všichni vůči ní byli tak empatičtí. Pak pomalu přikývla, jak na Merleho podotknutí, že to neměli jednoduché, tak na prohlášení Juniper, že to měla s Tomášem pořádně pestré. Nevěděla proč, ale navzdory tomu, co teď probírali, jí v hlavě bleskla vzpomínka na jejího přítele, který vedle ní leží ve svítícím mechu a sledují spolu noční oblohu skrze koruny stromů. Soustřeď se, kozo stará, napomenula se a klepla ocasem o zem. „Doufám, že se brzy vše urovná,“ řekla tedy aspoň. Nebylo co víc dodávat, řekla tak nějak vše, co bylo potřeba.
Nakonec to klaplo a ti dva bez nějakého přemýšlení tu nabídku přijali. Zlatavé poskočilo srdce nadšením. Opravdu právě přijala dva první členy do vlastní smečky? Zdálo se to tak neuvěřitelné. „Pak tedy, vítejte mezi námi, Ageronští,“ uvítala je s jemně pozdviženým koutkem. Zamyslela se nad tím, co říkal Merle. Zmiňoval důležité smečkové funkce, které bude muset s Tomášem brzy rozdělit také, aby smečka fungovala, jak má. „Věřím tomu, že jste zkušenostmi ošlehaní vlci, každopádně… V čem vynikáte?“ zeptala se zkoumavě. Rozhodla se je ještě trochu vyzpovídat, aby o nich měla přehled a věděla, kam je do budoucna směřovat, než je konečně vezme do jejich nového domova.

Hlásím všechny své chary xD

září 1/10 Rigel

Pomalu přikývla hlavou. Nerada, ale tentokrát s ním souhlasila. Viděla v těchto malých smečkách spoustu děr. A zvlášť pak, pokud se opravdu jednalo o páreček s vlčaty. Oba běhali kolem potěru a o jejich ochranu se staral kdo? Pokud tady pobíhal někdo, jako byl tenhle Zdechlej a jemu podobní, v životě by se do ničeho takového nepustila. Uvědomovala si, že mohla být ráda, že to nakonec dopadlo s Ageronem, do kterého téměř okamžitě získala nějaké členy.
Lyl na něj pootočila hlavu a v koutcích tlamy se jí objevil náznak úšklebku. „Takže ani netušíš, kolik zim jsi spinkal jako neviňátko? I když proč jako, ty jsi beztak neškodnej jenom když zrovna spíš,“ podotkla s odfrknutím. „vlastně, zapomněla jsem, peklo nikdy nespí,“ ušklíbla se tentokrát úplně a zavrtěla hlavou, aby zase pozbyla svou vážnost. „No, myslím že tři zimy by to být mohly? Těžko říct, měls mě varovat, ať ti to počítám,“ zívla si u toho nezúčastněně.
Když zmínil, že by ji býval mohl zabít nahoře, zastavila se a smírným nakloněním hlavy si ho změřila pohledem. A tím svým mu teatrálně dávala najevo svou lítost. Ne nad tím, že to neudělal, ale nad ním. „Moc dobře jsi věděl, že teď na to nemáš,“ zchladila ho ledově a zase se rozešla. „A já nesnáším nerovnocennost, to je důvod, proč jsi tady dole živ a zdráv,“ pověděla ona legendární vlčice, která jednou pronesla, že „po mrtvolách se nešlape“ i svým vlastním vlčatům.
Když dorazili dolů, zastavila se a kývla na něj hlavou. „Tak, tady se naše cesty rozdělí,“ pronesla, aniž by jí v hlase zazněla jakákoliv emoce. Jen řekla prostý fakt. „Lylwelin, mimochodem,“ pronesla své jméno a bez čehokoliv dalšího se rozešla pryč. A jelikož nebyla blbá, nešla rovnou k Ageronu, ale raději obklikou.