Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechala jej, aby nad jejími slovy přemýšlel. Jistě mu to tam něco zanechalo, nad čím zrovna přemýšlel a urovnával si to v hlavě. Nemělo cenu jej přehlcovat informacemi. Byla si jistá, že sám nevěděl, kde mu hlava stojí, v posledních pár dnech. Život se mu otočil naruby. A jí v podstatě taky, protože k němu přišla jako slepá k houslím a očividně jí zůstal na krku. Maličký jí potom začal líčit, co že to vlastně slon je. Zaujatě se na něj dívala a snažila si ho představit. „Tak velký?“ zeptala se zaskočeně a zamrkala. „Je nebezpečný?“ zajímalo ji ihned. Vždyť něco tak velkého muselo být ještě větší, než medvěd, ne? A Lyl si nedovedla představit nic většího, než medvěda. A jak ke slonovi vůbec mohl přijít Cornic? Byl ve fauně očividně zkušenější, než ona. A ona měla tedy co dohánět a zjišťovala, že za svůj dlouhý život rozhodně neviděla všechno.
„Bude asi lepší, když se ho pokusíme najít, hm?“ pověděla potom, když se na magii iluzí moc netvářil. A vlastně, proč ne. Vydat se s prckem na výpravu, třeba na jaře, aby mohli hledat slony, nebyl špatný nápad. Aspoň mu ukáže svět. A třeba ho něco přiučí. Proto pro ni bylo důležité, aby navštívila Života a nechala se omladit. Musela mu stačit. Chtěla tak nějak celkově všem a všemu stačit. K čemu bude prospěšná smečce stará nemohoucí bábina?
Zakroutila hlavou a v očích jí zase poskakovaly jiskřičky pobavení. „Ale tak moc snad ne,“ pověděla odmítavě. „Tak nějak, abych zase byla v těch nejlepších letech. Ale musim zjistit, co je na tom pravdy,“ povzdechla si. Měla obavy, že jí Stařešina podvedl a ona ty perly směnila za něco, co nemělo takovou hodnotu. „Jistě bych tam chtěla jít co nejdříve. Ale asi to počká na jaro,“ pověděla pak a očima zase zkontrolovala dvě vlčice opodál. Bylo zvláštní, že se sem v této zimě nenahrnulo více vlků. Co probůh dělali venku v té kalamitě?

Únor 2/10 - Roland

S hlavou skloněnou u země vybírala tu nejčerstvější stopu. Zlatavým pohledem sledovala, zda v nějaké není nějaká odchylka, nějaký náznak kulhání, nebo čehokoliv, co by svědčilo o slabším jedinci, na kterého by si mohla troufnout. Stop tu ale bylo hodně a bylo těžké se v nich zorientovat. Vypadalo to, že jakmile skončilo to šílené počasí, všechno to vyskákalo ven. Nedivila se, i ona na to čekala jako na smilování. Periferně postřehla, že se k ní někdo blíží. Nejspíš se jednalo toho vlka, kterého viděla v dálce. Buď šel přímo k ní, nebo se šel podívat, jestli se dá z jezera napít. Ovšem když zaslechla jeho pozdrav, bylo to jasné. Zastavila se v konání a hlavu zvedla. Její chladný pohled na oko pouštějící hrůzu, padl přímo do jeho... Oka. Ihned ji tím zaujal. Mohl by se líbit Cornicovi. Aspoň by si nepřipadal sám v tom, že přišel o oko, napadlo ji okamžitě. "Zdravím," odvětila na jeho pozdrav a vyčkávala, co z něho vzejde.
Jeho nabídka byla zajímavá. Ihned ho sjela pohledem. Vypadal jako zdatný vlk a taky byl o něco mladší. Čím více jí přibývaly roky, tím více nad sebou pochybovala. Občasná bolest kloubů ji usvědčovala v tom, že třeba divočáka by už sama neposmýkala. Jo, ten by se rozhodně mohl hodit, uznala potom a nadechla se. "To není špatný nápad," řekla potom uznale a souhlasně přikývla. Vlastně se tu objevil jako z čistých nebes s nabídkou společného lovu a to se fakt hodilo. Pár let zpět by ho poslala k šípku, protože přeci ničí pomoc nepotřebovala a neuměla dát ego stranou, ale přicházela k rozumu. "Jsem Lylwelin," představila se pak tónem bez emocí a rozhlédla se okolo. "Zahlédl jsi tu něco? Je tu spousta čerstvých stop," pohodila čumákem směrem k rozrytému sněhu.

únor 1/10 Roland

Byla to docela úleva, když to šílené počasí konečně polevilo. Lylwelin se sotva povedlo získat část své kondice zpátky a hned na to zase musela být několik dní zavřená v úkrytu, nebo na území smečky a šetřit s jídlem. Přesto už nebyla tak vychrtlá, ale hubenější stále ano. V těchto letech se nějaká ta kila navíc nabírala hodně těžko. Zlatavá byla opravdu vděčná, že už konečně mohla zase chodit po venku a nebát se o svůj život. Musela být věčně v pohybu, aby byla spokojená. Potulovala se bezcílně, ale cítila se vnitřně spokojeně, i když na jejím výrazu klasicky nešlo znát nic. Chlad v očích přetrvával, jen tvář neměla tak kamennou. Spíše zcela vyklidněnou. Rozhlížela se po okolí a jako vždy - dívala se po nějaké potencionální kořisti. Vypadalo to ale, že bylo všechno stále ještě schované, nebo bude potřeba jít někam jinam.
Její nohy ji přinesly k jezeru, kolem kterého se rozhlédla. V dálce zahlédla siluetu vlka. Nespokojeně přežvýkla a vykročila k jezeru, aby si prohlédla, jak vypadá. Jestli bylo stále zamrzlé silnou vrstvou ledu, kterou by neměla šanci rozrazit. Nebo jestli na jeho břehu nejsou stopy od nějakých zvířat, která přišla zkoumat tu samou věc, jako ona. Musela být žíznivá, ne? Předpokládala, že neuměla ovládat magii tak, jako místní vlci, aby si pomohla třeba ohněm, nebo si vyčarovala louži někde v úkrytu. A skutečně! Zjistila, že tu je stop plno. Stačilo si vybrat jen tu nejčerstvější a jít po ní. Nakrmit Cornica a ostatně i sebe pro ni byla důležitá věc. A ideálně, kdyby něco zbylo i pro zbytek smečky.

Vlče vypadalo, že jejím slovům rozumí. Vypadalo to, že to nemusí dále rozvádět. Přeci jenom, kdyby ho na tohle téma cokoliv zajímalo, ať už teď, nebo později, určitě se by se optal. "Tam, kam to můžeš v životě dotáhnout, si v podstatě určíš jenom ty sám," pověděla ještě nakonec. Možná nad tímhle začne vlček přemýšlet později. Je fakt, že teď byl ještě docela malý na to, aby uvažoval, kam by to v životě mohl dotáhnul. Ještě by si měl užívat tyhle bezstarostná vlčečí léta, i když mu v tom osud moc nepřál. Lyl ale věděla, že pokud se nezaplete kam nemá, bude už jen dobře. Rozhodně tady v Mechové smečce.
Poděkoval za to, že se o něj tak stará a ona s přikývnutím cukla koutkem v náznaku úsměvu, přičemž si jej k sobě přivinula, jakmile se k ní přitulil. Kupodivu si velice rychle oblíbila jeho fyzickou blízkost, protože už hodně dlouho nic takového neměla. Neměla ani šanci si najít případnou druhou polovičku, která by jí to smutnění vynahrazovala. To, že se jí pod tlapky dostal Cornic, mohl být zásah ze samotných nebes. Aspoň na chvíli jí vlče dopřávalo společnost a možnost, jak nebýt sama a utápět se smutkem. Začínala přemýšlet nad tím, že má ještě cenu tady být, když měla pro koho. Dokonce ji napadlo, že by mohla navštívit i pana Života a nechat se omladit, aby vlčeti stačila. A také aby stačila na to být funkční ve smečce a stále jí byla užitečná, když v ní žila. "Zasloužíš si to," odvětila tedy na jeho poděkovaní a položila si do jeho srsti hlavu.
Uchechtla se. "Nevím, jak vypadá slon," odpověděla pobaveně. "Musíš mi ho buď najít, nebo se naučit magií iluzí a ukázat mi ho taky," navrhla mu a v očích jí pobaveně jiskřilo. Nebyl to dobrý nápad, toulat se po zemi a hledat slony? Zněl to jako dobrý plán do budoucna. "To netuším. Nikdy jsem o něm neslyšela, potkala jsem ho úplně náhodou," líčila mu tiše. "No a není dobrý hned tak někomu skočit na špek, víš? Kdo ví, jestli mi ve finále splnil to, co jsem chtěla. Ale perly za křišťály mi vyměnil hned. Jenže s tou magií to hnedka tak nezjistíš, víš?" poučila jej a zároveň tím objasnila jeho otázku, za co že je vlastně vyměnila. "Tvrdil mi, že křišťály mohu podplatit Života, aby mi ubral pár let a tím pádem mě omladil," vybalila na něj nakonec pravdu.

Zlatavá si znovu povzdechla. "Věř si trochu, chlape. S tímhle sebevědomím s tebou bude každý vymetat zem," pověděla mu narovinu a zavrtěla hlavou. "Ne možná teď, ale časem určitě. Neviděla bych tohle jako nevýhodu, ale spíše jako výhodu. Čím méně vlků kolem sebe máš, tím méně ti hrozí to, že ti někdo ublíží," poučila ho poměrně tvrdě. Nu co, má mu mazat med kolem tlamy? Byla si jistá, že tenhle mrňous už dávno nevidí svět růžově. Osud mu nemilosrdně zamíchal karty už velice brzy. Mohl se ovšem svým traumatem posílit, nebo se z něj naopak mohla stát roztřesená troska. A jestliže mu mohla pomoci v té první možnosti, byla by ráda. "Ehh, to fakt nemusím," zatvářila se zhnuseně a kradmo se podívala po dvou vlčicích, co tu pobývaly s nimi. Zatím si jich nevšímaly. To bylo fajn.
Vlček se zajímal, jestli ostatní ze smečky budou lovit nějakou kořist. "Možná, že kdyby měli co, tak by lovili. A neboj, beze mne by se to neobešlo," odhalila na chvíli tesáky v jakémsi sebevědomém úšklebku. "Jenže teď je všechno schované. A lov v tomhle by byl opravdu náročný. Vysoká zvěř má přeci jen delší nohy, než my. Budou ve výhodě," přemýšlela nahlas. Pak se ale vzpamatovala a vrátila se k němu s pohledem, který do teď při tom přemýšlení vrhala kamsi na zeď před sebou. "Ale neboj se. O hladu tě nenechám," ujistila ho a mrkla na něj. Poupravila si svoji pozici, aby se jí leželo pohodlněji a uvolnila si svoje bolavé tlapy. Ale musela být pořád na stráži, protože tu prostě byli cizí vlci. To se nedokázala uvolnit úplně. Na jeho otázku kývla. "Jo. Doufám, že to nebyl podvod. Ale mohla bych být lepší ve své magii," svěřila se mu potom. "A taky jsem směnila perly za něco, co by se mi mohlo hodit do budoucna," zněla opět tajemně. Chtěla o tomhle zrovna mluvit? Že si připadala stará a skočila starému bláznovi na špek, že Život umí vracet pár roků života nazpět? Tenhle ťunťa ještě ani zdaleka nevěděl, co přesně stáří obnáší.

Akorát se rozhodla, že už by mohla jít konečně něco dobrého ulovit, protože měla už fakt hlad. Asi týden už nic nejedla a její žaludek to dával najevo nesnesitelně hlasitým kručením, které nemohl přeslechnout kde jaký kolemjdoucí. Abstinence masa už jí tak trochu lezla na mozek, takže byla Zlatavá už krajně nepříjemná. "A už se na to můžu sakra vys..." afektovala úplně všechno kolem sebe, co ji mohlo vidět i slyšet. Aha moment nastal, když konečně narazila na stopu divokého zvířete, která byla otištěna ve sněhu a tvářila se docela čerstvě. Antilopa to asi není, ale sežrat by se to určitě dalo. A tak se vydala Lylwelin po stopě, čenichala a větřila kolem, aby narazila na tu správnou stopu a mohla konečně něco chytit. Aktivně pokládala tlapku za tlapkou a mířila po lese dál a dál, proplétala se mezi stromy a bořila se ve sněhu, přičemž jí už tekly sliny hladem. "Ahoooj," pošeptala roztřeseně, když najednou zahlédla siluetu zvířete, které hodlala co nejdříve ulovit, aby konečně ukojila svůj hlad. Adolescent, který ji jistě čekal doma, měl taky hlad, jen měl moc krátké tlapky na to, aby šel lovit v tak hlubokém sněhu lovit s ní. A ona věděla, že je dost zkušená lovkyně na to, aby to zvládla. Atakovala tedy zvíře v plné palbě, toužící aby už bylo po všem. Alkohol sice nepožila, ale místo úspěšného lovu si na stará kolena tak akorát nabila čumák. "Au!"

<- les

Vlček se svěřil s tím, že se nebojí toho, že by mu někdo ublížil. Ale že mu spíš není příjemná společnost cizích tak nějak celkově. Jestli to někdo dokázal chápat lépe, než Lylwelin? Jen těžko. Celý život se vlkům vyhýbala jako čert kříži a nebýt tehdy Sigyho a jejich vlčat, asi by se z tohoto důvodu nikdy ani nepřidala do smečky. A že tu byla teď? Jó, každého někdy dožene stáří a rozum a ona ten rozum dostala právě z toho důvodu, že věděla, že už by to možná venku sama nedala. Možná už by si nezvládla ulovit dobrou kořist a možná by bez teplého úkrytu přišla snadno k nemoci. A taky už možná na stará kolena prostě nechtěla být sama, protože si za ty roky natolik zvykla mít někoho po boku.
"To naprosto chápu," pověděla mu tedy už konečně, když dorazila do úkrytu. Byly tu dvě mladé vlčice a o něčem vášnivě debatily. Zlatavé zase zkameněl výraz a s chladem v očích na ně kývla v rámci pozdravu. Vydala se pravděpodobně s maličkým v patách až do nejzazšího kouta, co nejdál od nich. Neměla tušení, kdo to je a neměla náladu se seznamovat. Byla unavená z toulek. Tak ulehla do stínu a počkala, až se uvelebí Cornic.
"S potravou to nevypadá moc dobře," začala tou horší zprávou a nespokojeně zafuněla. Když zase byla z dohledu od těch dvou, tvářila se zase najednou o něco přívětivěji, ten pohled ovšem patřil jen Cornimu. "Budeme muset být asi trochu skromnější, než to šílené počasí ustoupí," dodala ještě znepokojeně a mračila se s pohledem ven. "A teď je otázka, jak dlouho to bude přetrvávat. Jednou jsem podobnou zimu zažila. Byl to čistý hladomor," ztišila hlas a trochu se ošila. Byla z venku docela promrzlá. On vypadal, že je na tom ještě hůře. Nabídla mu místečko u sebe, pokud by chtěl.
"A teď k tomu setkání..." začala o trochu pozitivněji, i když v jejím znění toho moc pozitivně nevyznělo, neboť prostě už měla za svůj život naučené určité grimasy a odměřené vyjadřování. Ale pokud ji někdo pozoroval déle, už mohl poznat nějaké změny. A to byl nejspíše Corniho připad. "Potkala jsem nějakého velmi starého vlka. Byl šedivý a obrostlý houbami. Zažil toho asi stokrát víc, než já, dle toho, jak vypadal." ušklíbla se pobaveně. "Asi jsme uzavřeli obchod."

Maličký se třásl zimou a drkotal zuby a to i při mluvení. Prý tu celou tu dobu čekal na ni. "Achjo, Škvrně," povzdechla si omluvným tónem a došla k němu blíže, aby do jeho srsti na chvíli mohla položit čumák. "Nemusíš se tady nikoho bát. Nenechala bych tě tu samotného, kdyby ti něco hrozilo," ujistila jej tiše a zase se od něj odtáhla. Chlad v jejích očích roztál a jakoby to zas byl úplně někdo jiný, než když přišla před chvílí.
Pak pohodila hlavou směrem ke vchodu do úkrytu a tím jej vyzvala, aby se dal do pohybu. "Hybaj dovnitř, nebo budeš nemocnej," zabručela na něj a sama se vchodem vydala dovnitř. "Byla jsem se podívat, jak to vypadá s kořistí. Někoho jsem potkala," začala trochu tajemně a ohlédla se na něj. Vyčkávala, jestli ho to nějak zaujme a bude zvědavý. Pak by mu určitě pověděla více.

-> úkryt

<- Východní hvozd

Připadalo jí, jako kdyby se tím sněhem použila věčnost, přitom byla v podstatě jen ve vedlejším lese. Každopádně už byla opravdu vyčerpaná a všechno ji bolelo. Naštěstí za nedlouho zahlédla známou krajinu a stromy, které by si už asi s ničím nespletla. S úlevou si oddechla a vydala se rovnou k úkrytu, kde nechala Cornica. Doufala, že tam vydržel a zase se nikam nezatoulal. V tomhle počasí to nemusel přežít. Spíš ale uznala, že by se v tom sněhu pořádně ani nikam nedostal.
Když se blížila k úkrytu, viděla, že před ním Cornic stále stojí. "Čekáš tu na mně?" zeptala se a cukla koutkem v náznaku jakéhosi úšklebku. Chladným pohledem jej sjela od pacek až po špičky uší, aby zjistila, zda je v pořádku. "Chceš jít do tepla, nebo chceš být ještě chvíli venku?" zeptala se po tom, co zjistila, že je celý a zdravý. Pořád přemýšlela nad tím, zda má smečka dost zásob jídla. Na své kratší toulce totiž nic k ulovení nepotkala a z toho byla nervózní.

<- Narvinijsky les

Po cestě domů stále myslela na to zvláštní setkání. Byla zvědavá, zda jí ten starý vlk jenom nepodvedl. Stejně, jak to zjistím, když s tou magií vůbec neumím? Budu muset někde tajně trénovat. Nebo se zeptat někoho ve smečce, jestli by mi s tím dovedl pomoci, přemýšlela a sama pro sebe se zašklebila. Říct si o pomoc dělalo této vlčici problém. Obzvlášť co se týkalo magie, které se celý život vyhýbala. Už ji párkrát napadlo, že jí stáří tlačí na mozek a ona z toho blázní. Nebo prostě chtěla jen udělat radost Cornicovi? Myšlenka na jeho nadšený úsměv z jejích čar ji popoháněla k tomu, aby se opravdu zlepšila. Sice ho to bude bavit a fascinovat, dokud bude malý, pak už ne, ale což? Třeba se jí na stará kolena bude magie hodit i v něčem jiném? Třeba v obraně, kdyby náhodou k něčemu došlo.
Stále zamýšlená se brodila hlubokým sněhem a proplétala mezi stromy. To děsivé ticho všude kolem stále přetrvávalo a nikde nebylo ani živáčka. Neviděla nikde ani žádného ptáka, či cokoliv živého. Neměla z toho dobrý pocit. Tohle nevypadalo, že to skončí jenom tak a měla pocit, že je čeká pár nehezkých dní. Netušila, jestli tohle na dlouhou dobu nebyla poslední procházka, kterou podnikla. A docela ji to štvalo, protože potřebovala být na nohou pořád. Potřebovala zlepšovat svou kondici, aby byla aspoň trochu fit. A tu si vzpomněla zase na toho starého vlka. Mohla se nechat omladit? To pro ni byla opravdu novinka. Až skončí tohle bílé peklo, budu se muset projít k Zivotovi a zeptat se ho na to, uznala potom a dlouze vydechla. Tyhle čáry jsou stejně divný. Myslela jsem, že prostě zestárnu a je konec. Finito, prostě zdechnu. Ale neee, vlci s magií musí mít vždycky něco extra, protočila očima nad svou myšlenkou. Má tedy sbírat křišťály, jo? Nebo bude lepší, když se opravdu první zeptá toho života, než aby šetřila na něco, co možná neexistuje?

->Mech

<- Východní hvozd

Bořila se neuvěřitelnou vrstvou sněhu, zatímco přemýšlela, zda v tomhle šílenství půjde vůbec něco ulovit. Když se tohle počasí protáhne na dlouho, bude mít smečka co jíst? Uvažovala, zatímco dělala jeden těžký krok za krokem. Všude bylo neskutečné ticho, skoro až mrtvo. Lylwelin, která právě díky tomuto klidu zimu milovala, musela uznat, že je tohle krapet už nepříjemné. Stačila by úplně normální zima bez této kalamity, ne? Ještě že stromy to zde aspoň trochu zdržovaly a chránili ji před nepříjemnými ostrými vločkami, které popoháněl vítr nepříjemným způsobem přímo do jejích očí.
Jak tak kráčela zimní krajinou, nečekala že by byl někde byť jen živáček. Proto sebou polekaně trhla, když zaslechla volání: „Heeej, mladá slečno!“ Zlatavá překvapeně zamrkala a rozhlédla se okolo. Mladá slečno? To určitě nebylo na mně. Napadlo ji a vykročila tedy, že bude pokračovat dále ve své cestě. „Slečno, vás jsem myslel, cožpak jsem vzduch?“ zavolal ten hlas znovu a vlčice se tedy zastavila. Její chladný pohled vyhledal postavu vlka stojícího nedaleko. Zkoumavě zaostřila, aby si ho prohlédla pořádně. „Přistupte blíže, neublížím vám!“ Zvolal na ni znovu a Zlatavá si s protočením očí povzdechla. Blížila se k němu podezřívavě, ale čím více byla u něj, tím lépe si jej mohla prohlédnout. Byl to starouš, který obrostl houbami a měl na hřbetě nějakou brašnu. Ty vado, ten toho musel zažít víc jak já a to je co říct, napadlo ji, když zůstala stát od vlka v bezpečné vzdálenosti.
„Ale no tak, já vás nekousnu! Pojďte ještě blíže! Mohu vám něco nabídnout,“ vyzval ji klidným tónem a mile se usmíval. Lyl nevěděla proč, ale budil neskutečný dojem důvěry. V té hluboké moudrosti v jeho očích se dalo skoro utopit. Trochu neochotně udělala ještě dva kroky blíže k němu. „Co ode mě potřebujete?“ zeptala se podezřívavě a stále si ho prohlížela. Proč měla dojem, že se setkala zase s nějakým brutálně nabušeným magikem? „Špatná otázka! Spíš, co potřebujete vy ode mě, slečno,“ zasmál se chraplavě a v těch moudrých očích poskakovaly jiskřičky pobavení.
„Kdo jste?“ zeptala bez okolků Lylwelin pevným tónem. Neměla náladu na vybavování. Co by po tomhle staříkovi asi tak mohla chtít. Stařešina se začal znovu smát. Nebyl to žádný výsměch, spíše smích někoho, kdo měl radost ze života. „Jsem Stařešina. Obchodník! Mohu vám nabídnout téměř cokoliv, o čem sníte! V těchto brašničkách nosím na cestách vše, na co si jen vzpomenete!“ zahlásil a přesvědčivě pokýval hlavou. „Tak obchodník…“ vydechla Lyl trochu otráveně a začala se otáčet zase k odchodu. „Předpokládám, že elixír mládí a nic k snědku neprodáváte, takže…“ Stařešina se v rychlosti nadechl a udělal k ní krok blíže. „To sice ne! Ale mohu vám nabídnout něco, za co si to koupíte jinde!“ vyhrkl v rychlosti a spokojeně se usmíval, když vlčici očividně zaujal. Vyhrabal pod sebou sníh do rovinky a trochu jej udusal, aby následně mohl z brašničky vytáhnout nějaké věci.
„Podívejte se, za TOHLE si zakoupíte u pana Života nějaký ten rok dolů,“ přejel tlapkou po křišťálech. Zlatavá se přiblížila a prohlédla si je. Pak se podívala zaujatě na Stařešinu. „Jak vám můžu věřit?“ zeptala se odměřeně. Stařešina se stále culil a pohlédl vlčici do očí. „Nemám důvod vám lhát, mladá slečno. Samozřejmě bych za to chtěl nějaké ty perličky na oplátku. Těchto křišťálů vám nabídnu třicet. Neomládnete sice na pět roků, ale jistě vám to pomůže, přejete-li si,“ mrkl na vlčici před sebou. Ta pozvedla hlavu. „Co za to chcete? Nějaké mušle? Uschlé kytky?“ ptala se a Stařešina byl spokojen, že ji konečně zaujal. Mohl začít obchodovat. A to ho hrozně bavilo. „Vzal bych si za ně perly,“ pověděl tajemně. „Kolik jich máte, třicet?“ zhodnotila Lylwelin rychlým pohledem. „Dám vám dvacet perel,“ nabídla. Sama netušila, kolik jich vůbec nasbírala. Obchodník začal vrtět hlavou. „Nene, třicet za třicet, ať je to fér,“ vyřkl bez váhání a zůstal se na vlčici dívat s nadějí v očích. „Jestli nechcete, necháme to být. Najde se určitě někdo jiný, kdo je bude potřebovat,“ pokýval hlavou a v očích mu začalo blyštět, když zahlédl, že se to vlčici nelíbí. „A co za dvacet pět? Kompromis?“ navrhla a dívala se na něj stejně, jako on na ni. Pořád se culil a mávl ocasem.
„Rozmyslím si to, pokud budete mít zájem ještě o něco,“ tvářil se u toho záhadně a posbíral své křišťály zase zpátky. Lylwelin váhala, zda bylo dobře, že se s ním snažila smlouvat. Měla to vzít hned. Co když teď ztratila možnost? Na druhou stranu, chtěl obchodovat, ne? Tak snad si to nerozmyslel. „Co ještě nabízíte?“ zeptala se zkoumavě a svůj pohled směřovala na jeho brašničky. Co všechno tam mohl ukrývat? „Můžete se třeba zlepšit ve své magii!“ vyhrkl na ni nadšeně. Vlčice se zarazila. Nikdy po takových věcech netoužila, ale neudělalo by Cornicovi radost, když by byla schopná mu vykouzlit nějaké to další zvířátko a na delší dobu, než byla schopná předtím?
„Budeš-li schopen… Co chceš za tohle?“ zeptala se trochu neochotně. Byla jí zima od tlap, jak tady tak stála. Celkově jí začínala být zima. Potřebovala být v pohybu a taky se zase vrátit zpět do smečky. Přeci jen tu na žádnou potencionální kořist nejspíš nenarazí. Narazila tu jen na starého obchodníka. Ale přeci jen by mohl nějaký ten kšeft klapnout? „Mluvila jste o květinách. Vzal bych si ty. Nacením to dle toho, jak moc to pro mě bude náročné, zda chcete,“ nabídl a podroboval Zlatavou svým zkoumavým pohledem. Ta přimhouřila oči. „Chci znát předem aspoň odhad, pak se o tom můžeme bavit… Nebudu kupovat zajíce v pytli.“
Kšeftovali tam spolu ještě hodnou chvíli, než se Zlatavá rozloučila a vydala se zpět k domovu.

-> Východní hvozd

Objednávka:
Výměna:
10 perel za 60 drahokamů
30 perel za 30 křišťálů
20 perel za 60 mušlí

Nákup:
1+1 hvězda do magie nad 5 level – magie iluzí - 50 květin + 5 perel

Celkem zaplatím:
65 perel + 50 květin

<- Mech

To je šílené počasí. Šílené, nadávala ve své hlavě, zatímco se sněhem brodila. Mám obavy, že bude další hladomor. Co v tomhle ulovíme? Musím se podívat po něčem, co bych ulovila Cornicovi, uvažovala, zatímco celá zafuněná putovala zasněženým lesem. Ještě že v tom lese nebyla tak hluboká sněhová přikrývka. I tak to ale nebyla žádná legrace. Doufala, že to počasí brzy povolí, ale kdo ví? Byla to vlčice ze severu a věděla, jak moc kruté zimy umí být. A už jednu dost krutou zažila i tady. Co když měla přijít další? A nebude ještě horší, jak ta předchozí? Byl to hotový hladomor. Myslím, že ani teď už na nic nenarazím. Povzdechla si a za stálého funění pokračovala dále. Byla unavená z předchozí cesty s Cornicem na zádech, která ji z toho bolela. Vlček už nebyl zrovna nejmenší a nejlehčí. Nehodlala ovšem chodit daleko, jelikož měla strach, že už by nebyla schopná dojít zpátky. Půjdu jen tady do vedlejšího lesa a pokud na nic nenarazím, vrátím ze zpátky, uznala potom a přesvědčovala se jít dále. Rozhlížela se kolem sebe, jestli něco nezahlédne. Po stromech, zda tam není aspoň hloupá veverka, i když by s tím stejně nic nezmohla, protože neměla šanci se k ní dostat. Ani nevlastnila žádnou magii, kterou by si mohla dopomoct. Čím byla starší tím více litovala, že se magiím nevěnovala více.

-> Narvinijský les

Moc děkuji za povedenou loterku :) nakopla mě k plnému návratu a dala motivaci psát :D
Přidávám se k těm, které zajímají statistiky :)

Barvírna - ještě se ozvu :)
Doplňující vlastnost - prosím charisma na Thyru Ninu
100 perel na Lylwelin
50 perel na Thyru Ninu
50 mušlí na Thyru Ninu
50 perel na Aithéra
50 mušlí na Aithéra

Teleportační lístek:
Aithér, děkuji :)

Odměny připsány.

<- Vvj, s Cornicem, manipulace povolena

Po překonání hranic smečky s vlčetem na zádech už zatínala zuby bolestí a byla zadýchaná. Přesto stále rozhrnovala vrstvu sněhu před sebou a houževnatě pokračovala dále. Nestačil jí ani dech na to, aby oznámila přítomným, že je již zpátky, ale stejně to nepovažovala za nutnost. Jen se krátce ohlédla na Cornica na svém hřbetě, zda se toho třeba neujme on. Očividně ho to minule bavilo. Zdálo se ale, že je nejspíš unavený natolik, že možná ani úplně nepoznal, že jsou již na území Mechové smečky. I když si to asi ani moc nevžil do paměti tady ještě. Navíc ta sněhová krajina vypadá všude stejně, uznala, zatímco šla s maličkým směrem k úkrytu. Čím více se blížili, tím více se nemohla dočkat, až Corni z jejích zad sleze a ona se bude moct rozvalit na zem a pořádně popadnout dech. Už toho sněhu měla opravdu plné zuby. A to ještě nikdo pořádně nevěděl, co je čeká v následujících dnech. Lyl znala drsné severní podmínky a měla takové tušení, že nastane ještě krutější zima, než byla doposud, ale byly to jen dedukce staré vlčí dámy. Nakonec se úspěšně dostala až k úkrytu, kde počkala, až z ní Cornic sleze, jelikož se bála, že ho ve vchodu sejme k zemi. "Běž dovnitř. Já ještě někam zaběhnu," pověděla v rychlosti.

//-> Východní hvozd

Loterie (5/5) 75

//<- Severní Galtavar, s Cornicem, manipulace povolena

Po rozloučení s Thyrou se zase dali na cestu. Asi si spolu fakt sedli. Moc se jim od sebe nechtělo. Budu tam Cornica jednou muset fakt vzít. Za přemýšlení se kolem sebe rozhlédla. Opět se stmívalo a Lyl chtěla být doma co nejdříve, jenže s vlčetem v patách to moc nešlo. Navíc už musel být nejspíš i unavený. Ohlédla se za ním a na chvíli zastavila, aby na něj počkala. Jakmile ji došel, sklonila se k němu a letmo se dotkla jeho líce čumákem. "Kousek tě poponesu, musej tě bolet nohy," pronesla k němu tiše a lehla si do sněhu, aby si mohl maličký vlést na její záda. Zaprvé by jej vláčela ve sněhu před sebou, kdyby ho vzala do zubů, zadruhé by se už docela pronesl, což se pronese i na těch zádech, ale nejspíš to nebude ani pro jednoho z nich tak nepříjemné. Šla mlčky. Pohyb v tom sněhu byl náročný a ona musela šetřit dechem. Cítila ovšem, jak se za poslední dobu její kondice zase zlepšovala. Sice byla už teď zafuněná, ale rozhodně ne tak bolavá, jako když šla na svou první výpravu po nekonečném spánku. Jak ta chodila poslední dobou v tomhle náročném terénu a počasí, posilovalo ji to mnohem více, než čekala.

//-> Mechový lesík