Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dárkové předměty: Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí.

Cornic se probudil se zívnutím pozdravil. Lyl si ho spěšně prohlédla. Zase o kus vyrostl, pomyslela si a přemýšlela, jestli mu vůbec chyběla. Vypadal spokojeně tak, jak byl. Očividně mu nic nescházelo. Už tak nějak pochopila, že má pomalé starty po tom, co se probudil. Byla to vlastně tak nějak celkově neřest chlapů, to už stihla za svůj dlouhý život vypozorovat. Ne že by teda špehovala vlky často, spíše se jim vyhýbala, ale přeci jen už prošla pár smeček a tak... "To sis teda vybral místo na spaní, vždyť už je docela chladno. Včera docela dost pršelo, doufám, že ses aspoň někde schoval, abys neprochladl," cepovala ho ihned jako správná matka a jezdila po něm očima, jako kdyby snad něco hledala. Ale vypadal zdravě. Jako mlaďoch měl asi dobrou imunitu, navíc to byl seveřan, stejně jako ona. Teď teprve vlci pocházející ze severu začínali být aspoň trochu spokojení, no ne?
"Šla jsem za tebou docela kus, v některých místech byla docela i mlha, že by se dala krájet. Nešlo vidět na krok. To vlhko lezlo do kožichu," otřásla se mimoděk a začala ho popostrkovat k pohybu, protože měla dojem, že už mu to moc trvá. Zaprvé je čekal zase kus cesty, zadruhé musela zase pospíchat do Ageronu. Ale měla samozřejmě vyhrazený čas jen a jen pro něj. "Mám ti toho spoustu co vyprávět. Tento les nakonec nevyhrál. No ani nevím, kde začít," ušklíbla se, pohodila ocasem a dala se pomalu na cestu. Počkala, až s ní srovná krok, což už mu naštěstí nebude dělat takový problém, jako ještě před pár měsíci. "Zkoumali jsme s Tomášem, jak z tohoto místa vytvořit vhodné místo pro žití a najednou PUF. Byli jsme někde úplně jinde. Ocitli jsme se na území cizí smečky přes půlku země. Ani bys nevěřil, co pak následovalo..."

-> Tajga

<- Jezevčí hájek (přes Tajgu)

Konečně byla tady. Cítila, jak už ji bolí tlapky a taky byla docela zadýchaná. Mladé tělo sice sloužilo, ale tahle cesta, zvlášť když ji vzala tak hopem, byla dost náročná. Ale chtěla tady být co nejdříve, aby Cornica nenechávala už déle čekat samotného. Doufala jen, že tu opravdu zůstal a nikam nešel. Sice první místo, kde by ho hledala, byla právě Mechová smečka, ale kdyby nebyl ani tam, tak by opravdu netušila a musela by hledat dál. A to si nyní nemohla úplně dovolit, protože povinnosti v Ageronské smečce volaly a teď před zimou jich nebylo zrovna málo. Vydala se tedy napříč lesem a hledala. Naštěstí si pamatovala místo, kde ho zhruba ponechala. A světe div se, přesně tam ho i našla! Spal schovaný v klubíčku a vypadal, jako kdyby snad prospal celou tu dobu, co byla pryč.
Sklonila se k němu a šťouchla do jeho srsti čumákem. "Cornicu, vstávej," oslovila ho polohlasem, aby ho příliš nepolekala a čekala, zda její buzení bude k něčemu platné. Nechtěla po něm začít rovnou skákat, už nevážila to co v zimě, když byla na kost vyhublá, naopak po omlazení u života šla nějaká ta kilečka nahoru, takže z ní byl zas kus pořádného vlka, přesně jako se na alfu patří. "Už jsem tady," oznámila mu ještě, jako kdyby se nechumelilo a usadila se před něj.

<- Mahar

Byla vcelku ráda, že to území prošla co nejrychleji mohla a nechala ho za sebou. Rozhodla se, že při zpáteční cestě se mu nejlépe vyhne, protože to uživení vzpomínek moc příjemné nebylo. Chtěla to všechno zapomenout, ale nešlo to. Ono to vesměs byly krásné vzpomínky, ale... Už to byly jen vzpomínky. A to ji bolelo. Každá myšlenka na Heather, Flynna i Sigyho. Nešlo říct, že by to přebolelo, jen už se to časem otupovalo a to bylo dobře, jinak měla pocit, že by jí puklo srdce. O smrti Sigyho se dozvěděla v podstatě nedávno a to vlastně ani nevěděla, jak dlouho už byl chudák po Smrti. Zakroutila nad sebou hlavou, nechtěla na to myslet. Švitořivý les a možná i Cornic už byli na dosah.

-> Švitořivý les (přes Tajgu)

<- Východní hvozd

Na tomhle místě se vracelo tolik vzpomínek! Jako by to viděla všechno přesně před očima. Sigyho, jejich vlčata, tehdejší členy Maharské smečky, včetně Skylieth. Kde té asi mohlo být konec? Bylo dost možné, že tady někde v močálu shnila. I ten smrad tady tomu odpovídal. Už tehdy to s ní nevypadalo moc dobře. Ještě s tím, co se tady všechno dělo, včetně potopy. Navzdory tomu, jak dlouho tady nebyla, věděla moc dobře, na jaké místo šlápnout a kudy jít, aby se co nejbezpečněji dostala na druhou stranu. Ale teď, jako novopečená alfa, absolutně nechápala rozhodnutí té vlčice. Proč založila smečku zrovna tady? Alfa je jistým způsobem zodpovědný za zdraví a životy svých členů. Bylo to zvláštní rozhodnutí. Proti nepřátelům možná dobrá taktika, ale kdykoliv viděla svá vlčata, trnula ji krev v žilách.

-> Jezevčí hájek

<- Vvj

Tenhle les byl asi tak v půli cesty, nebo si to aspoň myslela. A tak začínala přemýšlet, co vlastně Cornicovi řekne, až ho najde. Bude mu toho muset povyprávět spoustu. Jak to všechno asi ten mladý puboš vezme? A jak moc vyrostl od té doby, co neviděli? Bude naštvaný, nebo se prostě jen sebere a půjde s ní? A kam s ní vlastně půjde, jenom do Mechového lesa, ve kterém už zůstane? Bez ní? Mrzelo by ji to, o tom žádná. Byla by radši, kdyby s ní šel do Ageronu. Ale nechtěla ho do ničeho nutit, rozhodnutí bylo jen a jen na něm. Nezbývalo nic jiného, než jít, najít ho a dát se s ním o tom všem do řeči. Ačkoliv o něm bylo známo, že toho až tolik nenamluvil, ale třeba ze sebe něco vytlačí.

-> Maharské močály

<- Severní galtavar

Na tomhle jezeru musela vždycky nechat aspoň na chvíli pohled. Bylo v této zemi asi největší, aspoň pokud ji paměť neklamala. Byl fakt, že její paměť už by mohla být využita na psaní učebnice dějepisu, to jo. Velké vlčí jezero bylo kdysi dávno místem k setkávání, ale momentálně se tu zas až tolik vlků nezdržovalo. Kde se všichni toulají? Napadlo ji jen tak mimoděk, zatímco na jezero vrhla ještě jeden poslední pohled, než se od něj odvrátila a vyrazila na cestu. Začínala si uvědomovat, že je to docela kus. Ale na protažení tlap dobré, jen cestou zpátky už to bude asi trochu bolet. Bylo jí jasné, že se cesta trochu protáhne.

-> Východní hvozd

<- Ageron

Snažila se jít co nejrychleji, protože měla dojem, že zameškala spoustu času. Hlavou jí vířily myšlenky, jestli Cornica ještě vůbec najde. Přemýšlela, zda jít první do Mechu a optat se na něj tam, nebo se vrátit do Švitořivého lesa, kde ho viděla naposledy. Nakonec se rozhodla pro druhou možnost. Úplně při nejhorším tam půjde zbytečně, ale aspoň se projde a provětrá si hlavu. Její věčně tulácké tlapky to přece jen potřebovaly. Hlavně ona to potřebovala k životu. Aspoň se zase jednou podívá po okolí, jestli se něco nezměnilo a tak. Nebyla to špatná myšlenka a o to lépe se jí šlo na místo, kde ani nemusela najít toho, koho hledala.

-> Vvj

<- úkryt

Moc se jí nechtělo, upřímně by si nejraději někde potají dáchla, ale rozhodla se, že už nemůže cestu do Mechového lesa odkládat. Bylo fér, aby tam dorazila a řekla Saturnovi, jak se věci mají. To si zasloužil, vzhledem k tomu, že ji před necelým rokem vzal do smečky zpátky i navzdory tomu, že se zase na kdo ví jak dlouho zatoulala. A udělal to ještě k tomu před zimou, když ona nebyla zrovna v nejlepší kondici, aby byla smečce vůbec prospěšná. Ještě jednou se ve spěchu rozhlédla po lese, jestli je všechno v pořádku. Tomíno se stále nacházel na stejném místě s tou bandou místních vlků. Musela to být asi zajímavá debata, ale zasahovat do toho nechtěla. Nebyl čas ztrácet čas. Ráda by ho viděla, ale muselo to počkat.

-> Severní Galtavar

<- Les

Prošli značnou část lesa, kterou jim Lyl chtěla ukázat, než k úkrytu dorazili. Zlatavá byla sama zvědavá, jak to uvnitř vypadá. Nečekala žádnou hitparádu, bylo jí jasné, že nejlepší a největší úkryty budou nejspíš zabrány velkými smečkami, ale po tom, co vstoupila dovnitř, byla docela překvapená. Nechala prostor těm dvěma, aby vešli, ale zůstala stát, aby si mohla tuhle noru prohlížet. Nebylo to nikterak velké, v tom se nepletla. Šlo v podstatě o jednu jedinou místnost, akorát s výklenky, takže o soukromí alfy by si mohla nechat zdát. V tomhle bychom na tom dubu ve Švitořivém lese měli výhodu, pomyslela si a myšlenkami se ne úplně dobrovolně dostala k Tomášovi. Soustřeď se, ty kozo stará, napomenula se. Oči jí jezdily po stěnách, které se zvláštně leskly a vytvářely tak dojem skla. Navíc to nebyla žádná tmavá díra, protože na jedné straně světélkoval onen místní kouzelný mech, na druhé straně byla menší díra ve stropě. Jediné, co jí dělalo obavy bylo, že byl úkryt díky studeným stěnám, i díře ve stropě, poměrně chladný.
"Oh, takže jste dorazili spolu?" zeptala se jich. Byla zvyklá, že sem vlci většinou chodili sami a párečkovali se až v této zemi. Jako kdyby měla nějaké kouzlo dávat vlky dohromady. Spíše to ale bylo tou koncentrací a tím, že měli zájem zde zůstat. Aspoň teda někteří, pomyslela si, když si vzpomněla na obě vlčata, která Gallireu opustila. Merle povídal, že je to zatím to nejlepší, kde se zatím vyskytl, na což musela Lylwelin okamžitě souhlasně přikývnout. "S tím musím souhlasit. Teda, ty magický pičury jsou tady někdy brutální, ale jinak je tady fajn," souhlasila, když se vydala na šmejdění po úkrytu. Byla zvědavá, co tady předchozí nájemníci nechali. A odpověď byla? Nic moc. A vlastně ji to ani nějak nepřekvapovalo, protože někdo, kdo tak náhle opustil svoje vlky, svou smečku, nemohl mít ani dost zodpovědnosti k tomu, aby se o ni pořádně staral. Ale aspoň tu byl kus ožraného losa.
"Dobrá, blíží se zima. Bude potřeba, abychom leželi na něčem teplém, takže zásoba kožešin by se hodila," začala mluvit a obrátila se hlavně na Merleho, který říkal, že je dobrý v lovu. "I ledviňáček ze zajíce v tomhle ohledu pomůže. Stejně tak neuškodí, když se tu bude nějaký válet k snědku. Takže to zatím ber jako zkouškovou pro post lovce," odmlčela se a zahleděla se na něj chladnýma očima v očekávání, zda bude souhlasit, či nikoliv. Jasně, tvářila se, že nebere žádné námitky, ale nehodlala mu nutit tuhle povinnost za každou cenu. "Společně můžete prozatím stáhnout i tohoto losa, navrhla a hodila k němu čumákem. Pak se otočila k odchodu. "Musím si jít něco vyřídit, brzy se potkáme," rozloučila se spěšně a mazala ven. Ztratila hodně času.

-> Les

7/10 Tomíno (//taky jsem chtěla no! :D)

Došlo jí, že vlastně bylo i docela reálné, aby se potkala i se Sigym, takže zpětně svých slov zalitovala. Pokud mohl vstát z mrtvých ten zabedněnec… A dle slov Tomáše to nejspíš fakt šlo, když nad tím tak uvažoval, pravděpodobně to nebylo nereálné. Ale to už by se ukázal dávno, nebo ne? Možná v tom všem byl nějaký háček, ale na sobě to testovat nehodlala. Teď zrovna utekla jen o chloupek Smrti, když tak tak došla k Životovi se žádostí o pár let navíc. Nějaké testy, za jakých okolností se vlk vrátí zpátky, když zemře, asi hodlala přenechat jiným. „Je to poněkud znepokojující. Ještě jsem o tom neslyšela, ale je to teda docela problém,“ pronesla ledově. „Protože když někoho sundáš, on se jako zase vrátí a řekne: Tak tady mě máš, dáme si další kolo! Nebo co?“ Dívala se na něj, jako kdyby jí chudák mohl odpovědět.
Cukl jí koutek, když pověděl, že si na ni hned vzpomněl. Bylo poměrně překvapující, jak dobře už ji znal. A to se zase neznali úplně tak dlouho. Ale zase si už prošli mnohými situacemi, to zase jo. Mohlo je něco spojit více, než právě to, co spolu zažívali? Sotva… Díval se tak oddaně a upřímně, že i kdyby v sobě chtěla posbírat veškeré své zbytky nevole a odpálkovat ho, nešlo by to. Našel v sobě hned několik uklidňujících slov, které hladily tu bolavou a zraněnou dušičku dřímající ve zlatavém kožichu. Opět to položení čenichu do její srsti, u čehož pomalu ani nedýchala. Pak, aniž by cokoliv řekla, se k němu prudce přitiskla. Ty letmé doteky nestačily, všechno to v ní vygradovalo tak, že prostě potřebovala cítit jeho těsnou blízkost.
„Děkuju,“ šeptla v rychlosti, zatímco do čumáku plně nasála jeho sladkou vůni a omámeně přivřela oči. „To samé můžeš čekat ode mě,“ pošeptala rozechvěle do jeho ucha, těžko říct, zda to bylo tím, že měla celou dobu zatajený dech, nervozitou, či snad… čímkoliv jiným. Položila si hlavu do jeho kožíšku a setrvala v této poloze, aby si tuto chvíli plně vychutnala a připomněla si, co to znamená mít někoho zase tak blízko. A bylo to… Úžasné.

6/10 Tomíno

Zavrtěla hlavou. „Ne, bejvalej to nebyl, leda by vstal z mrtvých,“ pověděla až překvapivě chladně na to, jak blbě to nesla. Byl to její způsob obrany. Měla pocit, že čím víc ledových stěn kolem tohoto šrámu postaví, tím to bude lepší. Pravdou bylo, že její bolest ze ztráty Sigyho a vlčat utichala až poslední dobou. Po tom, co našla Cornica a vzápětí potkala Tomáše, se kterým se pustili do těchto bláznivých věcí. Neměla prostor se myšlenkami vracet do minulosti a začínala ji pomalu nechávat za sebou, protože se soustředila na to, co je teď. „Jmenuje se Rigel. Nemám z něj dobrý pocit. Zhruba tři zimy zpět jsem ho potkala poprvé, je to proradnej parchant co se snaží nenápadně získat informace o smečkách. Nevím, co přesně plánuje, ale nic hezkého to asi nebude,“ přimhouřila obě oči. „A teď, když jsem ho potkala, řekl, že přesně ty tři zimy byl mimo, protože ho chvíli po našem setkání zabila Smrt. Tak mi řekni, jak je možné, že je ten zmetek zpátky, živ a zdráv?“ procedila skrze zuby.
Ale když řekl, že si poradí s kýmkoliv, uklidnila se jako kdyby mávnul kouzelným proutkem. Její pohled zase trochu zkřehl a dívala se na něj s vděkem v očích. Přesně tohle ujištění Zlatavá asi potřebovala. Málo co ji rozložilo, ale mít v někom zase oporu bylo k nezaplacení. A ještě víc byl ten pocit, že je tu jen pro ni, aspoň tak jí to připadalo. Rozpovídal se o sestře té Žanety. „Takže hysterka, jo? Takový miluju,“ odfrkla si. Zajímalo ji, jestli patří do smečky, ale dle pachu se k tomu moc nepřikláněla. Za jiných okolností by ji šla z území vyhnat, ale vzhledem k tomu, že Žanet potřebovala čas na to, aby situaci rozdýchala, nechtěla do toho zasahovat.
Koutkem oka zahlédla, jak ihned zpozorněl a celý se rozzářil jako sluníčko. Tak k němu, ne zrovna dvakrát ochotně, pohled vrátila také. Nevěděla, jak to Tomíno dělá, ale brnkal jí na všemožné emoce, o kterých ani netušila, že v sobě má. Ve výrazu se jí toho samozřejmě moc nedělo, jen ji občas nepatrně vyzradily oči, protože jak se říká, okna do duše, že ano? U ní to obvykle neplatilo, ale teď… Najednou si položil čumák na její srst a ona celá ztuhla. Netrvalo to ovšem dlouho a zase se odtáhl. Na malou chvíli zatoužila, aby to trvalo déle, na tu druhou měla strach, že je tohle všechno hrozně špatně. Nevěděla, co se mezi nimi děje a nechtěla to zatím ani pojmenovávat, ale doháněl ji strach. Strach z toho, že se zase na někoho upne a pak ho ztratí, jako všechny ve svém životě.
Pronesl, že budou ty nejlepší alfy Ageronu. Snažil se očividně odlehčit situaci, opět, ale ona stále visela myšlenkami v předchozím bodě. „Nevykašleš se na mě, že ne?“ zeptala se tiše, s tak znatelnou nejistotou v hlase, že ji to samotnou zarazilo. Nejen, že se tu spolu hrdličkovali jako děti, ale ještě k tomu potřebovala nějaké ujišťování. Živote, kdy jsem tě žádala o omlazení, myslela jsem na těle. Rozum mi měl zůstat.

5/10 Tomíno

Naslouchala mu tiše a pozorně. Byla vždycky lepší posluchač, než mluvčí. Ale s ním se rozpovídávala tak nějak přirozeně. Nevěděla, jak to dělá, ale očividně to uměl. „Teď na to bude určitě už víc prostoru, ale pořád bychom se měli mít trochu na pozoru,“ pověděla a v tu chvíli se rozhodla vrátit k tomu starému známému. „Ten vlk, kterého jsem potkala v horách… Nemám z něho dobrý pocit. Věřím tomu, že s ním v budoucnu budou potíže,“ ztišila hlas trochu, jako kdyby je snad měl někdo poslouchat. Rigel byl potenciální hrozba pro ni. A když byl hrozba pro ni, mohl být i pro smečku. Zatím ho nechala v tom, že stále žije v Mechu, ale jak dlouho takovému vlkovi bude trvat, než zjistí pravdu? Netušila proč, ale chvilkami z něj neměla dobrý pocit. Možná ho fakt měla shodit ze skály a nemusela mít teď obavy.
„Cítila jsem tady pach, který předtím ne. To byla ta její sestra?“ zeptala se zkoumavě. V tom případě, jestli se orientovala dobře, musel být někde na území smečky ještě jeden člen, ale asi dobře zašitej. A tak trochu měl povědomý pach, ale nedovedla ho přiřadit k někomu konkrétnímu, takže se s daným jedincem nejspíš okolo sebe jen někdy v rychlosti mihnuli.
Ta rozpačitá situace se rozplynula, jak se zdálo, docela rychle, protože Tomáš podotknul, že nová přijatá dvojice určitě bude fajn, když je přijala. Ale pak, jako kdyby jejich oči byly magnety, které se přitahovaly, si znovu vyměňovali hluboký pohled. A najednou z něj vypadlo, že je Lyl krásná. Zaskočeně se narovnala a cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Začal se omlouvat a říkal, že na ni i přes to všechno musel myslet a vlčice, pevná jako skála, byla v ten moment ve vnitřní panice a nevěděla, co říct. Chvilka nekonečného mlčení, kdy na sebe v hlavě řvala, aby ze sebe cokoliv vymáčkla. „J-já…“ vysoukala ze sebe. Nejraději by zdrhla. Snad poprvé v životě. Trochu se jí ale ulevilo, když už koukal někam jinam. „Já na tebe taky myslela… Nezvykle často,“ pověděla nakonec a nejraději by se šla zahrabat pod mech.

září 4/10 Tomíno

Přikývla. „Líbil. Upřímně, čím více jsem si to celé prohlédla, prošla – byla jsem označkovat hranice, pro jistotu – tím více nechápu, že to tu ti dva předchozí pustili. Ale tak byli to mladí a nevycválaní floutci. Na stará kolena budou litovat, o co přišli. Ale já jim to už nepustím,“ zavrtěla rozhodně hlavou. Zvykala si tady a zvykala si opravdu rychle. Jako kdyby bylo jejím osudem tu skončit. Po tom, kolik putování v životě zažila, nejdřív jako nevyléčitelný tulák a pak neustálé stěhování s rodinou ze smečky do smečky. Chtěla mít už svůj klid a tady ho nacházela.
Řekl, že není žádná vomáčka. Lyl se znovu ušklíbla a uznale kývla. „Určitě jsi to dal na pána... To rozhodnutí už je jen na nich, no. Ale jestli ten bývalej alfa byl syn té Žanety, ani se nedivím, že měla emocionální zkrat. Víc mě překvapuje, že ten harant odešel bez rozloučení s vlastní matkou,“ zavrčela přes zuby poslední větu, protože se do té situace očividně naplno vžila. Až ji z toho píchlo u srdce. Jasně, s ní se vlčata také nerozloučila, ale to protože neměli možnost. Všichni si mysleli, že je mrtvá…
Poděkoval za její starost a opětoval jí pohled. Lylwelin ani na sekundu neuhnula a cítila, jak se v jeho očích ztrácí a jak se cosi v jejím nitru rozhořelo a dalo do pohybu. Byl to tak strašně zvláštní pocit a zároveň jí už zcela neznámý, dávno zapomenutý. Pootevřela tlamu, jako by snad chtěla něco říct. Ledové stěny byly fuč a v očích cosi nepopsatelného. „Já…“ začala lehce rozechvělým hlasem, u ní až nezvykle tichým. Pak ale jako kdyby se z transu probrala, pohledem uhnula a její tvář zase zkameněla. „Na to spoléhám. Po tom, čím sis tady musel už projít, to bude jistě hračka. Merle s Juni ti budou nápomocni,“ ujistila ho a odkašlala si.

Září 3/10 Tomíno

Vypadal, že z nových členů má radost. Trochu jí spadnul kámen ze srdce, protože si nebyla úplně jistá, jestli je měla přijímat bez něj. Na takové věci se spolu nestihli domluvit, protože nejspíš ani nečekali, že to půjde tak rychle. Udělala mu vedle sebe místečko, aby mohl zalehnout a pozorně ho poslouchala s natočeným slechem směrem k němu. To druhé ouško měla stále natočené směrem do lesa. Tato vlčice byla očividně nonstop ve střehu. Uchechtla se. "Jo, přesně nějak tak to bylo," pověděla a pak zavrtěla hlavou. "Šla jsem kousek tady do těch hor, chtěla jsem si rozlohu lesa prohlédnout z výšky. No a ti dva tam dorazili. Je to páreček a oba vypadají opravdu slibně... Vypadali, že něco hledají a shodou okolností hledali domov," povyprávěla mu.
Na moment přimhouřila oči, když pověděl, že to tam jiskřilo. Zlatavá byla žárlivka, o tom žádná, ale většinou jenom na to, co jí patřilo. Takže jí přišlo trochu podivné, že se takový malý zárodek žárlivosti objevil i u Tomína a trochu se nad tím zarazila. A to bylo jasné, že jen vtipkuje, což potvrdil následujícími slovy. Už jen když si to představovala, tak jí z toho nebylo úplně nejlépe. Kdyby mohla, tak asi během jeho vyprávění mění barvy jak na běžícím páse. "To zní jako dost nepříjemná situace... Ale zvládl jsi to," kývla na něj uznale hlavou. Měl pořádný křest ohněm... nebo spíše elektřinou, to se muselo nechat. "To říkám pořád, že tihle magiči jsou nevyzpytatelní," zavrtěla hlavou s unaveným povzdechem.
Na následující otázku zavrtěla hlavou. "Nestačila jsem tam dojít. Prvně jsem v horách potkala starého známého, bohužel. A pak Merleho s Juniper, to jsou ti noví. Tak jsem je tady provedla," rozhlédla se okolo, aby se ujistila, že se tu nikdo nemotá. "No a teď jsem si chtěla odpočinout a... Ujistit se, že jsi v pořádku," dodala tiše, když k němu vrátila svůj pohled a ukotvila ho v jeho očích.

Září 2/10 Tomíno

Netrvalo dlouho a zahlédla nějakou postavu, co se k ní blížila. Zbarvení bylo nezaměnitelné, byl to její parťák. Zvedla hlavu z tlapek a nastražila uši, čímž mu v podstatě dala ihned najevo, že je vítaný. Jakmile byl blíž, okamžitě jej sjela pohledem, jako by snad kontrolovala, zda mu nechybí nějaká končetina, nebo třeba nemá zkřivený nějaký chloupek. Vypadalo to, že byl vcelku, takže se nejspíš nebudou následně křivit chlupy ani nikomu jinému. Začal tím, že mu prý chyběla. Bylo to takové tiché a nejisté, že na to raději nijak nereagovala. Zaprvé by nevěděla jak, zadruhé... To byla prostě Lyl. Na takový věci si bude muset zvyknout, nebyla tím zahrnovaná příliš často.
"Tak si představ, máme dva nové členy, naše členy," bouchla ocasem o mech a sledovala ho, zvědavá na reakci, ale ještě více na to, co se dělo jemu. "No, ale víc mě zajímáš ty. Nedalo se nevšimnout, že je kolem tebe docela nehezkej hlouček ženských... Předpokládám, že tvým šarmem to nebylo," ušklíbla se provokativně. Jestli v tom byla skrytá lichotka? Kdo ví. To šlo teď trochu bokem, protože byla potřeba probrat, jak jdou začátky. Z její strany dobrý, ona nabírala nové členy, ale on chudák řešil prekérky se starými.