Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Sarumen

Upírala jsem svůj chladný pohled před sebe a zahloubaná ve svých vlastních myšlenkách jsem pokračovala v cestě. Poté jsem koutkem oka sjela Sigyho v otázce, zda se mnou hodlá pokračovat. Měl výdrž, opravdu velkou. Byl se mnou již… Několik měsíců? Dostal tolik šancí ode mne odejít, vydat se svou cestou a ještě ani jednu nevyužil. Na to jsem nebyla zvyklá a jednoduše mi to nešlo do hlavy. Možná mě to i trochu znervózňovalo. Ale někde uvnitř sebe jsem cítila hřejivý pocit, že nejsem sama. Po tak dlouhé době. Vrátila jsem se do reality.
„Opravdu?“ zeptala jsem se, vypadajíc, že vlastně nemám ani špetku zájmu, ovšem realita byla jiná. Kdybych se nezajímala, neptám se vůbec a jen něco zabručím. Takhle jsem se nenápadně a stručně snažila z mladého vlčka vyloudit více informací. Nebo jej aspoň donutit o něčem mluvit. Ačkoliv byla ještě jedna možnost, že spolu budeme mlčet, to by potom ovšem záleželo na tom, kdo by takovou aktivitu zahájil dříve. A který z nás by to vydržel déle. Ne že bych neměla tip, ovšem… Koutkem oka jsem po něm zase mrkla, hrdě pozvedla hlavu a elegantně pokračovala dále.

//->Řeka Tenebrae

Alfy nám ještě jednou popřály hodně štěstí na cestách a následně se vydaly někam pryč. Musela jsem chvíli zůstat hledět před sebe, protože mi v tu chvíli v očích bleskl nebezpečný plamínek plný lsti při pomyšlení, že ta Zrzavá patolízalka tu s námi zůstala v podstatě sama a bez ochrany jejích drahocenných alf. Ach, je mi tě líto, zlato, že tě tak rychle odpálkovali, pomyslela jsem se značným odporem a otočila se na ostatní již s mým běžným, tedy ledovým pohledem. Sigy se rozhodl se příliš nezdržovat a dát se na odchod, tudíž jsem neváhala a s hrdě napřímenou hrudí jsem proklusala kolem těch smečkových srabů, hlavně pak kolem Zrzavé, čímž jsem jí ukázala, jak malá oproti mě ve skutečnosti je a při pohledu do jejích rudých očí jsem povytáhla koutek do jakéhosi zlozvěstného úšklebku. Navzdory všem špatným myšlenkám, které jsem proti ní, za tu dobu, co jsme tu byli, pronesla, se mi na ní cosi líbilo. Možná mě jen přitahovala jakousi negativní energií, která z ní vyzařovala. Třeba, že kdybychom ze začátku vykročily správnou tlapou, mohly jsme si rozumět. To sotva, s takovým pazgřivcem?!
Z přemítání o rudé vlčici mě vyrušil Sigyho hlas, který se tázal, jestli mám nějaké plány, kam běžet. „Hmmm,“ zabručela jsem při zamyšlení, kam bychom mohli vést naši cestu dál. Naši cestu… zopakovala jsem si v hlavě a znovu se dostala k úplně jiným myšlenkám, než bylo přemítání o naší budoucí cestě. Poté jsem ovšem zatřásla hlavou, stejně elegantně, jako jsem dělala cokoliv jiného, jsem překonala kmen spadlý přes řeku a rozeběhla se za Sigym. Vypadalo to, že zatím ví, kam běžet. „Znáš Křišťálový lesík?“ zeptala jsem se jej posléze, protože to bylo jediné místo, které mě napadlo.

//-> Ježčí mýtina

Jak se zdálo, podařilo se mi Sigyho úspěšně probudit. Po chvíli na mě totiž obrátil rozespalý pohled a ptal se, jestli jej takhle budu budit často. S nevraživým pohledem jsem jej ujistila, že to nehrozí a abych zachovala svou hrdost, sesbírala jsem se ze země a odebrala se zase kousek dále, abych si připomněla svůj osobní prostor. Nebyla jsem ve skutečnosti tak protivná, jak jsem vypadala, vlastně jsem se ve skutečnosti cítila fajn po předchozím odpočinku, který již byl potřeba. Pohlédla jsem k alfám, ke kterým se za nedlouho začali hrnout další členové smečky. „To máš pravdu,“ zabručela jsem rozmrzele na Sigyho návrh k odchodu.
Můj pohled padl na vlčici, která se okolo vůdců motala už předtím. Koutek mi cukl do strany v cynickém úšklebku při otázce, zda umí vlastně něco jiného, než se vtírat do jejich přízně. Museli z toho být opravdu nadšení, že jim nenechá delší chvíli jejich osobního klidu. Nechala jsem Zrzavou ve své hlavě být a pohledem se vrátila na svého společníka, který zjevně čekal na to, až se s ním k nim vydám. Je jich tam moc, pomyslela jsem si zoufale s pohledem do jeho očí, ale při uvědomění, že bych měla opět přitakat aspoň nějaký dík, abychom třeba příště mohli znovu zavítat, jsem s rezignovaným povzdechem hrdě napřímila své už tak vysoké tělo a vydala se za ním.
Znovu mé zraky přitáhla ta vlčice, co mi již od začátku nepadla do oka, a neuniklo mi, že sedí. Dobře, přetvařovat se umíš, pomyslela jsem si a s naprosto klidným výrazem, tak, aby to nevypadalo jako úmysl, ačkoliv to úmysl byl, jsem šla chvíli přímo za jejími zády a pak prošla co nejblíže kolem ní. Sama jsem se hlídala až dost, ale jak hodně byla v klidu ona, v ochraně alf? Měla jsem pocit, že momentálně by mě zardousili až po tom, co bych jí jedním jediným pohybem zlomila vaz. A to by bylo vítězství pro mě a pro Zrzavou příliš pozdě. Následně jsem stanula po boku Sigyho a naproti místních alf. „Vážím si vaší pohostinnosti, děkuji,“ pověděla jsem a pokynula na ně hlavou. Následně jsem o malý krůček couvla, abych dala najevo, že si jahody nedám, protože jsem byla zarputilý masožravec, a stále na pozoru jsem čekala, až se Sigy odebere pryč. Neyteri nám popřála šťastnou cestu. „Ať i vám se daří se smečkou,“ popřála jsem jim a na prázdno přežvýkla. Po těchto slovech už jsem se cítila více jak přeslazená a cítila, že bych potřebovala vybít trochu té negativní energie.

// Pardon za zdržení :(

Nespala jsem dlouho, ovšem stačilo to k tomu, abych nabyla potřebných sil. Částečně jsem otevřela oči a bez jediného pohybu zkontrolovala, zda je všechno v pořádku. Střihla jsem uchem do stran, zamžikala a otevřela oči úplně. Zvedla jsem hlavu z tlapek a hned zkontrolovala pohledem alfu, který tu s námi zůstal. Na první pohled se zdál, že spí, nasvědčovala tomu jeho poloha a klidné oddechování, ale z jeho tmavého kožichu vykukovaly světlé oči, které se tvářily, že jim neunikne žádný pohyb. Ani mě neunikl náhlý pohyb z druhé strany, který vzešel od stále spícího Sigyho. Svůj chladný pohled jsem na chvíli upřela na něj, poté jsem se začala v tichosti protahovat a vrátila pohled na hnědého vlčka ve chvíli, kdy zakňučel. Ten zvuk mi na sekundu sevřel srdce úzkostí a snad i ten chlad z mých očí na moment vymizel.
Zůstala jsem na něj hledět jako opařená a váhala, zda jej jít probudit, ať se v té noční můře netrápí, nebo jej nechat dále spát, aby si odpočinul, ale kdo ví, jestli si vůbec s nočními běsy odpočine? Tak jsem se ve své hlavě dohadovala, až jsem nakonec překonala samu sebe a vydala se k němu. Ulehla jsem po jeho boku a jemně mu čumákem prohrnula srst, tak, abych ho nevyděsila a co nejněžnějším způsobem ho nočních chmur zbavila. Na někoho bych možná skočila s vrčením a štěkáním, aby se přestal vrtět, koukal vstávat a jít, ale vzhledem k tomu, že to byl Sigy… Tak co? Na zadek si z něj přece nekecneš, zas tak úžasnej není… bránilo se mé svědomí. No fajn, ale je jediný, kdo s tebou tak dlouho drží a je schopný tě tolerovat, takže něco za něco.

Neunikl mi čísi upřený pohled. Chladným pohledem jsem zabrouzdala směrem, odkud jsem jej cítila. Byla to ta zrzavá. Nelíbila se mi. Nesnášela jsem, když na mě někdo tak civěl. A ona na mě hleděla jako někdo, kdo by mi nejraději vyprášil kožich. Začala ve mně stoupat vlna adrenalinu a prudce jsem polkla chtíč vrčet. Zatímco ve mně se odehrával vnitřní souboj, abych po ní neskočila dříve, než ona po mě, na venek jsem upírala svůj ledový pohled do jejích očí a v mém výrazu byl jen kamenný klid. Nakonec, když ona se jala věnovat něčemu jinému, i já jsem od ní odvrátila pohled, ale v hlavě jsem u ní zůstávala. Sketa malá podlejzácká, přesně tyhle zakrslé syčáky nesnáším, jen neví, jak by se vetřela do přízně alf, hudrovala jsem, protože to, jakým způsobem se na mě dívala, mě značně rozhodilo a nebyla jsem si jistá, že bych poblíž někoho takového mohla teď momentálně jen tak klidně spát.
Alfa se odebral někam poblíž ke stromu, kde se smotal do klubíčka a vyzval nás, abychom i my vzali místo. Sigy neváhal a během chvíle, vlastně na místě, kde celou dobu stál, si i ustlal. Nechápavě jsem na něj pohlédla. Nakonec jsem u něj zůstala ještě chvíli stát. Už jen z toho důvodu, že tu jen tak bezbranně ležel a kolem něj stále byli vlci, kteří… Přestaň šílet, nařídila jsem si, dalším nicneříkajícím pohledem jsem zprahla zrzavou a vydala jsem se k nejbližšímu stromu. Ještě jsem na moment pocítila touhu ulehnout k Sigymu, ale hrdost mi to nedovolila a myšlenka na narušený osobní prostor už vůbec ne. Ulehla jsem, položila si hlavu na přední tlapky a znavenýma očima mžourala kamsi do dálky lesa takovou dobu, dokud se mi samovolně nezavřely. Chtěla jsem se bránit, ale únava byla mnohem, mnohem silnější.

Zdálo se, že alfák teprve teď postřehl přítomnost Sigyho. Byla jsem z toho trochu rozhozená, že mu takový fakt unikl a trochu v mých očích klesl, každopádně já jsem se bát ničeho nemusela. Má alfa to nebyla. Nemusela jsem se tedy bát, že by mě má vlastní alfa neochránila před nepřítelem, když by si jej ani nevšimla. Přestala jsem ve své hlavě kritizovat, ač jsem si trochu zoufala, co tedy jiného budu dělat, ale naštěstí se, jak to tak vypadalo, toho naskytlo více. Objevila se zde další cizí tvář a já měla co dělat, abych udržela svůj ledový výraz a zuby nevyceněné. Tenhle nadbytek vlků se mi již nelíbil a reflex mě donutil jít o krůček v před, tedy i mírně před Sigyho. Trochu jsem jej tak zastínila svým vlastním tělem a vší silou se bránila jakémukoliv dalšímu jednání od mé osoby. Mohli by nás totiž i pěkně rychle vykopnout, pokud bych něco zvorala.
Náhle alfa promluvil, že si myslí, že na pár dní by to šlo. Zamrkala jsem a ohlédla jsem se na Sigyho. Dalo by se říct, že tenhle vůdčí vlk v mých očích jednou klesnul, pak zase stoupnul… Jako na horské dráze. Měla jsem dojem, že spíše s ním bude problém, ale byla to spíše jeho na oko jemnější partnerka, která se v tomhle ohledu zdála být zákonitější. Ale takhle je to správně. Jen takhle si ochrání svou rodinu, otočila jsem zpět na vlky před námi, ač je pravda, že jsem je celou dobu měla periferně pod dohledem. Sigy uměl dobře volit slova a očividně mu vůbec nedělalo problém s nimi komunikovat. Tušila jsem, že aby si o mě nemysleli, že jsem tu ve skutečnosti za účelem roztrhat všechny členy smečky, tak musím aspoň něco přitakat. „Opravdu, slibujeme, že se nic nestane,“ pověděla jsem poklidně. „Jsme vám vděčni za poskytnutí útočiště, nemáme v úmyslu se chovat nemístně,“ dodala jsem ještě pevně a pohlédla do očí hlavně alfa vlčice, která vypadala stále nějak na vážkách.
Nakonec to ovšem vypadalo, že zůstat můžeme. Nevěděla jsem sice, na jak dlouho, ale i kdyby to mělo být jen pár hodin. Ó, Živote, dík! zajásala jsem a zase couvla na úroveň Sigyho, už jen aby mohl mít zase nad vším kontrolu on. Absolutně jsem totiž nevěděla, co teď.

Netrvalo dlouho a už tu někdo byl. Jednalo se o mohutného vlka, ze kterého vyzařoval respekt. Poznala jsem z něj, že je alfa, už jen kvůli tomu, že z něj vyzařoval pach celého lesa. Nehodlala jsem si před ním kecnout na zadek, nebo se před ním krčit jako plaché štěně, ovšem rozhodla jsem se, pro dobro mé a Sigyho, držet jazyk za zuby a nechat si své nejapné poznámky pro sebe. Aspoň něco od mé osoby. Nejevil se ovšem jako někdo, kdo by hned cenil zuby a hrozil potrháním kožichu v případě, že okamžitě neopustíme jeho území. Přišla s ním také o něco drobnější vlčice, ovšem také vyhlížejíc majestátně, takže jsem v ní ve své hlavě identifikovala druhou alfu. Tak třeba mi v té hlavě přeci jen něco utkvělo, pomyslela jsem si. Ještě aby ne, když ses narodila beta páru, později dokonce nově jmenovaným alfám, připomněla jsem si.
„Taktéž zdravím,“ pozdravila jsem je pro mě typickým chladným tónem, na což jsem svůj nicneříkající pohled přesunula na Sigyho, který převzal slovo. Přišlo to jeho zdlouhavé představení, ale nakonec přeci jen došlo i na mé jméno, při jehož znění jsem na oba vlky pokynula jemně hlavou. Jemně jsem k hnědému vlčku natočila ucho, abych ho lépe slyšela. To kdyby se náhodou rozhodl říct nějakou hloupost, tak abych mohla včas zasáhnout. Naštěstí uměl dobře zahrát na city. Tedy, doufala jsem, že to zabere i na ně. A dokonce se u toho uměl tvářit i normálně, zatímco já jsem byla napjatá jako struna. Takhle hladové, unavené a promočené se mi nechtělo jít hledat v tomhle počasí vhodné útočiště, ale zřejmě nám nezbývala jiná možnost. Alfa, která se představila jako Neyteri, nás totiž upozornila, že jejich les není úl, aby si sem vlci odcházeli a zase přicházeli. Spolkla jsem ostrou poznámku o tom, že to asi není téměř žádný les, protože většina lesů tu byla obsazená. A ubozí tuláci v tomhle počasí měli zůstat na holých pláních?
Nakonec jsem ale přeci jen byla vděčná, že se nás ještě nepokusili nějak násilně vyhnat. Cítila jsem se v tomto stavu dost ohrožená a nejspíš bych opustila území snad i se staženým ocasem, jen abych se nemusela pouštět do nějakých šarvátek. Ač jsem je normálně i vyhledávala.

// <- Kopretinová louka

Sigy v sobě nejspíše pobral zbytky energie a začal dělat různé lotroviny. Hodila jsem po něm jeden z chladných pohledů a pokračovala dál svým tempem. Uši jsem přitiskla ještě více k hlavě a zavrtěla nad ním hlavou, když zvolal pozdrav, jako kdybychom se neviděli měsíce. Koutkem oka jsem sledovala jeho poskakování, přičemž jsem přemýšlela, že jej kousnu do ucha, aby se uklidnil, ale nakonec jsem uznala, že tohle má něco do sebe. Vléval takhle energii i do mě, a ačkoliv jsem měla chuť ho přerazit, bylo to vlastně i docela vtipné.
Vešli jsme do lesa, a když jsem se propletla kolem pár stromů, udeřil mě přes čumák silný pach. Byla to označená hranice. Prudce jsem zastavila a povzdechla si, že se má předtucha vyplnila. Zůstala jsem tedy s vypjatou hrudí stát a pohlédla na svého společníka. „Mluvíš ty,“ pověděla jsem tónem, na který se nedalo odmlouvat. „A nebo taky můžeme ještě vzít roha, ale na to už asi nemám dostatek sil,“ podotkla jsem a nervózně mávla ocasem. To zas bude stát za to, došlo mi při pomyšlení na to, jak bude první smečková hysterka, která nás tu najde, reagovat. Doufala jsem, že s nimi bude umět Sigy komunikovat, protože ode mě to absolutně nehrozilo.

Nevypadalo to, že by byl Sigy z té zimy nějak odvařený. Spíš mu nejspíše činila značné potíže. Já měla zimu ráda a byla na ni zvyklá, přesto jsem se cítila prokřehlá z důvodu únavy. Bylo již poměrně nemožné udržovat teplotu vlastního těla, když byl vlk unaven a hladový. Pohlédla jsem na hnědého vlka, zatímco jsem stále protestně seděla. Něco se mu očividně honilo hlavou a jeho nálada byla na bodu mrazu. Moc jsem se v tom nevyznala, ale zažila jsem ho i veselejšího. Tak proto jsem takhle usoudila. Čekala jsem, jak rozhodne on o našem dalším nejbližším osudu. Přes řeku se mi příliš chodit nechtělo, a když jsem se ohlédla na les, zrovna k němu mířil nějaký vlk. Trochu mi někoho připomínal, ale nechala jsem to být. Podobných smetáků jsem už mohla vidět stovky.
Sigy se zrovna moc neprojevil, co se týkalo našich možností, protože to, co jsem zkonstatovala já před chvílí, teď v podstatě zopakoval. Ale vzhledem k tomu, že jsem neměla ani náladu to nějak komentovat, jsem si pouze povzdechla, zvedla jsem se a přišla jsem blíže k řece. „Je zamrzlá,“ zkonstatovala jsem zachmuřeně a položila na led tlapku. Přitom jsem tři zbývající pro jistotu pevně držela na pevnině. Zatlačila jsem na led a zkoumala, zda je dost pevný. Přenesla jsem na tlapu více váhy a led okamžitě začal křupat. Stáhla jsem tedy tlapku k sobě a od řeky couvla. „Dobře, ten les bude asi jistější,“ zamrmlala jsem podrážděně a krátce na něj pohlédla. Posléze jsem se nepříliš nadšeně vydala k lesu. Vycházelo z něj dost pachů. Nejspíš tam bude smečka, sakra, klela jsem.

//-> Sarumenský les

//<- Narsské kopce

Mé tělo bylo ztuhlé, jako kdybych na tom místě strávila měsíce. Zastavila jsem se, abych na Sigyho počkala a oklepala jsem se od písku, který mi nejspíš v srsti ulpěl více než dost. Když mě dohnal, krátce jsem na něj pohlédla a znovu se rozešla, abych protáhla ztuhlé svaly. Navzdory tomu, že jsem byla dost unavená a celá bolavá, jsem šla stále se svou elegantností a hrdostí. Možná, že kdybych šla sama, drhnu čumákem o zem, ale Sigymu jsem to rozhodně nezazlívala. Jen jsem si musela udržet svou hrdost.
Spokojena jsem sledovala snášející se vločky z nebes a říkala si, že nic víc jsem si momentálně nemohla přát, než konečně tohle roční období. Konečně mi v mém huňatém kožichu po těch vedrech bylo aspoň trochu fajn. „Sigy…“ oslovila jsem ho s natočením ucha k němu a na moment jsem zaváhala, co jsem to vůbec chtěla říct. Vlastně nic. Chtěla jsem nějak navázat konverzaci, místo toho jsem se teď trapně odmlčela a nevěděla, jak dál. „Uhm, kam půjdeme?“ Vzešlo ze mě nakonec, přičemž můj výraz ještě více ztvrdl, když jsem se naštvala sama na sebe. Takhle se znemožňovat, že to máš za potřebí, pokárala jsem se a s povzdechem jsem tu hlavu přeci jen trochu sklonila.
Náhle mě v cestě přerušila řeka. Zůstala jsem se na ni podrážděně dívat, stejný pohled jsem posléze hodila po Sigym a následně za nás, kde očividně proudila ještě další vodní překážka. „Tak tohle je vážně dost blbá situace,“ zavrčela jsem podrážděně. „Kdo to kdy vymyslel, tyhle řeky?! Tam se nedá jít, tam taky ne a támhle je les…“ zarazila jsem se, ještě jsem proklela pár slov pod fousy a na truc jsem se posadila. V té zimě se mi prostě do řeky nechtělo. „Já prostestuji,“ oznámila jsem následně, zvedla čumák skoro do nebes a přivřela oči kvůli chumelenici, která momentálně nastala a ve větru, který si pohrával s mou zlatavobílou srstí.

S ledovým výrazem jsem přikývla, že rozumím a vstala jsem. „Budeš to muset vyzkoušet,“ poradila jsem mu. „Mě nezklamal,“ dodala jsem pak a znepokojeně jsem se rozhlédla. Nějak se tady ta vlčí populace rozmnožila. Bylo mi to dost nepříjemné a zvedl se mi snad každý chlup na týle. Byla jsem poměrně vděčná za Sigyho otázku, která nabízela, abychom šli někam jinam. Byla to správná chvíle, jak vzít roha od tohoto převlkovaného území.
„To je jedno, hlavně už pryč odtud,“ pověděla jsem nabroušeně a vydala se dolů. Písek klouzal a byl dost nepříjemný. Několikrát mi přední tlapy podjely, nebo jsem si nedobrovolně kecla na zadek, což mou náladu zhoršilo ještě o něco více. Ohlédla jsem se na hnědého vlčka, jak to zvládá on a poté jsem pohled zase přesunula před sebe. Náhle jsem se zarazila. Přímo na čumák mi padla vločka. Vzhlédla jsem k nebi a dalších tisíce podobných jich právě padalo k zemi. Dlouze a úlevně jsem vydechla. Zima je tu, uklidnila jsem se tak rychle, jako jsem se rozvášnila. Moje nejoblíbenější roční období bylo na řadě. A bylo na čase!

//-> Kopretinová louka

Vědomí, že na mě Sigy myslel a nechal mě u Života obdarovat dárkem, mě opravdu těšilo. Sice jsem to již nadále skrývala pod tou chladnou maskou, no přeci jen mi to udělalo den lepším. Sigy se rozpovídal a vysvětloval mi, že Život poprosil, aby mi vylepšil rychlost, prý abych mohla utíkat před nebezpečím. Jemně jsem naklonila hlavu do strany, jako bych ho chtěla upozornit, že to rozhodně není můj styl a nepříliš mi tím lichotil, no pak se pro jeho vlastní štěstí opravil. Pověděl o mě, že jsem ta nejstatečnější vlčice, co zatím poznal, na což jsem vypnula hruď ještě více a s pohledem upřeným na něj jsem ho nechala, aby se plácal ve vlastních slovech, do kterých se zamotával očividně ještě více, nakonec k tomu ještě přidal jakýsi podivný smích a bylo vymalováno. Znovu mě donutil k pobavenému úšklebku, který tak trochu naznačoval, co si o něm momentálně myslím a zavrtěla jsem nad ním hlavou.
„Ten proslov teda stál za prd, každopádně si toho vážím,“ pověděla jsem, ač mi tahle slova přes zuby lezla poměrně obtížně, ale že to byl zrovna Sigy, tak jsem se přinutila. Koukal někam do země, možná na své tlapy, takže byl možná v rozpacích z toho, co právě přednesl, no já jsem to zase tolik nehodlala řešit. „A co vlastně ty? Jak ses u něj vylepšil?“ Zeptala jsem se, když mi došlo, že tam byl vlastně hlavně kvůli sobě a nejen dárku pro mě. Třeba je teď silnější jak ty, napadlo mě. Kecy, není možný, odpálkovala jsem ihned sebevědomě ten hlásek ve své hlavě. Mluvil hlouposti.

Pozorovala jsem jej s neustálým chladem v očích. Pověděl, že je vždycky v pořádku, přičemž se zvedal. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a již to dál nekomentovala. Mohla jsem se mu se svou škodolibostí jedině smát, kdybych to uměla. Střihla jsem jedním uchem, když se mě zeptal, zda jsem se moc nenudila u čekání. Protáhla jsem obličej a udělala výraz, že si to musím rozmyslet. „No, to ještě nevím,“ pověděla jsem provokativně a ucho zase stáhla zpět dozadu. Nespouštěla jsem z něj zlatavé oči, zatímco se zvedal. Snažil se stále působit svěže. Možná, že se snažil se mi líbit? Celého jsem ho mlčky sjela pohledem. Pokud se na mě skutečně snažil udělat dojem, někde uvnitř mě mi to lichotilo. Měla jsem pocit, že kromě Yriela, který se mi snažil neustále něco dokázat, se o to ještě nikdy nikdo nesnažil. Náhle pověděl cosi o dárku. Zvídavě jsem naklonila hlavu do strany a vrátila se pohledem do jeho očí.
„Dárek?“ Zeptala jsem se poklidně, ač trochu nechápavě. Myslel na mě? Došlo mi a v tu chvíli jsem se zvedla na nohy. Nevěděla jsem, o co se jedná, ale jednoduše mi udělal radost. Byla jsem sice typ, co se nechal rád podplácet a obdarovávat dárky, jenže tohle bylo jiné. Tohle mi udělalo radost už jen z toho principu, že na mě prostě myslel. Jenže když jsem mu chtěla nějak dát najevo radost z toho, že to tak je, jako bych náhle ztratila možnost se hýbat. Nevěděla jsem totiž, jak to udělat. Přesto led v mých očích na malou chvíli nahradilo dojetí, dvakrát jsem mávla ocasem ze strany na stranu a s jemným povytažením koutků jsem přešlápla. „Díky,“ hlesla jsem, než se v mém výrazu zase rozhostil ten hrdý chlad. A ač jsem se zase tvářila nečitelně, cítila jsem v sobě hřejivé potěšení.

Nevím, jak dlouho jsem tu již seděla. Ale začínala jsem být poměrně netrpělivá. Svůj chladný pohled jsem upírala někam před sebe, zatímco jsem seděla na písku a modlila se, abych od něj potom neměla moc špinavý pozadí. Vypadalo to, že začíná krásný den, na obloze ani mráček, slunce příjemně hřálo do mého kožichu a sluneční paprsky se staraly o to, aby můj kožich dostal zlatavý nádech. To mi výrazně zvedalo ego, samozřejmě. Někdy byly dny, kdy jsem si připadala krásná, ale tyhle dny byly přesně ty, kdy jsem si připadala nejkrásnější. Nu což, někdy jsem se musela pochválit, když to za mě nedělal nikdo jiný. Přeci nezůstanu u myšlenek, že jsem nejspíš ošklivá, protože mi nikdo nechválí vzhled. Jen ti závidí, samozřejmě, že jsi hezká, uklidnila jsem samu sebe. Začínala mě zmáhat únava a těchto egoistických úvah jsem raději nechala, protože jsem měla takové obavy, že bych za chvíli drhla čumákem o to slunce.
Neusnula jsem, ale neměla jsem od toho daleko. Probudil mě až Sigyho hlas, který mě oslovil. Ohlédla jsem se na hnědého vlčka, který se ke mně přibližoval. Ačkoliv jsem se tvářila chladně jako vždy a mé oči byly jako kusy ledu, ucítila jsem silnější úder srdce, když mě u něj píchla radost, že se na mě nevykašlal a vrátil se. Začínala jsem totiž mít pocit, že kopec raději slezl jinou stranou, aby už se ke mně nemusel vracet, nebo na mě zapomněl. Než jsem se stačila vzpamatovat z toho, že se pro mě skutečně vrátil, už se dávno natáhl nedobrovolně do písku a zůstal natažený nedaleko ode mě. S hrdě vypjatou hrudí jsem ho momentálně sledovala ze své výšky a v hlavě mi pomalu načítala reakce, ale po jeho slovech jsem se pouze škodolibě ušklíbla. „Fajn. Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se ho aspoň, trochu k němu sklonila hlavu a očekávala, že mi řekne i něco o Životu a jak u něj bylo.

// <- Ohnivé jezero

Plahočila jsem se za Sigym pískem, který se pod tlapkami bořil a taky nepříjemně klouzal. Byl nepříjemný, když byl mokrý. I v mém kožichu nebylo zrovna příjemně, když byl promočený. Navíc vypadáš jak zmoklá slepice a vůbec nepůsobíš elegantně, tak, jak bys měla, pokárala jsem samu sebe nabručeně. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, elegantní chůze tu šla jen těžko, když jsem byla momentálně ráda, že se udržím na svých tlapách. Sigy prohodil, že pokud bude mít z čeho, pokusí se mi něco sehnat. Netušila jsem tak úplně, jak to myslí, i tak jsem přikývla. „Díky,“ pověděla jsem ono slovo, které ze mě vylezlo málo kdy, stejně jako „prosím“, nebo „promiň“ a různé jim podobné žádosti a slůvka.
Čím déle jsme šli, tím více jsem se už cítila unavená a nechtělo se mi jít dále, proto jsem byla vděčná, když už mě tu hodlal nechat. Přikývla jsem na jeho otázku a sledovala jsem jej tím svým chladným pohledem, ač se mi v hlavě honilo pár otázek ohledně jeho osoby, ale věděla jsem, že u Života se bude mít víc než dobře. Usadila jsem se tak, abych měla svůj zadek od písku co nejméně, čímž jsem mu naznačila, že tu opravdu počkám a beze slov jsem jej nechala jít. Nebyla jsem na loučení, navíc mě ujistil, že bude hned zpět, tudíž jsem mi nezbývalo, než mu věřit. Tse, přece nenechá dámu čekat dlouho, ne? Pomyslela jsem si a zvedla čumák výše k nebi.