Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musela jsem se ušklíbnout, když jsem na druhém břehu zahlédla pohyb. Ten vlk byl vtipně naježený, okamžitě stál na nohou a chodil podél řeky. A nevím proč, mě tenhle obrázek poměrně dost pobavil. Na to mi zase začala odpovídat Leighton, že je tu pár dní a chce najít nějakou nejedovatou vodu. Poušklíbla jsem se. „Tahle řeka je nejedovatá. Pila jsem z ní,“ pověděla jsem jí. „Ale to byla o dost klidnější, teď bych to neriskovala, když do ní zahučíš, je po tobě,“ řekla jsem to tónem, jako kdyby se jednalo o naprosto běžnou věc, a těch dvou na druhém břehu jsem si nevšimla.
Zeptala se, jestli jsem neviděla její bratry a dokonale mi je popsala. „Neviděla,“ odvětila jsem krátce a dala jí najevo, že tenhle popis stál dost na prd a jestli chce zjistit nějakou odpověď, bude se asi muset snažit víc. Vypadalo to, že tahle hnědá potvůrka byla tak ukecaná, že jí bylo dost za těžko zavřít tlamu. Tentokrát se mě totiž ptala, jestli nevím o místě, kde by na noc mohla schovat hlavu. „Třeba támhle,“ kývla jsem hlavu směrem k lesu (Asgaar). „Ale podle toho, kolik z tama jde cítit pachů, tak je tam nejspíš smečka,“ dodala jsem ještě a pohledem jsem trhla k těm dvěma, když se ozvala ta vlčice. Nazvala nás sukou?! Zavrčela jsem a vstala. Došla jsem co nejvíc k vodě a zastavila se. „Co jsi to řekla, ty zrzavá obludo?!“ Štěkla jsem na ní a přešlápla z jedné nohy na druhou. „Dej si pozor, aby ty sis ten svůj čumáček nenarazila, ošklivko zakrslá!“ Dodala jsem ještě výsměšně.

Povšimla jsem si, že se Leighton vyhýbá pohledu do mých očí. Nějak mě to znepokojilo a obezřetně jsem je přivřela, takže jsem jí zřejmě moc nepomohla s problémem, který s nimi měla. Každopádně i mě její oči zneklidňovaly. Vlastnily barvu magie, kterou jsem ze srdce nesnášela, kvůli naší smečce a taky kvůli tomu, jak jsem se kvůli ní nedávno znemožnila před Yrielem. Přestala jsem vnímat ty dva zrovna ve chvíli, kdy na nás ten samec křiknul, jestli se náhodou nechceme přebrodit a jít je sledovat zblízka. Zhnuseně jsem si odfrkla. S odpovědí jsem neváhala. „Ani ve snu by mě nenapadlo, abych se šla podívat na to, jak si tam žerete hlavy!“ Zvolala jsem na ně podrážděně a otočila se zpátky k hnědé vlčici.
Protočila jsem oči a dál jsem to nekomentovala. Ona mi odpověděla krátké nevím, na což jsem měla chuť si povzdechnout, ale následovala odpověď v tom smyslu, že nic takového nepoznala. Ušklíbla jsem se. „To já taky ne,“ odvětila jsem po krátkém zamyšlení a naprázdno jsem přežvýkla. Nevypadala z tohoto tématu nijak nadšeně. Ne, že bych to dál nechtěla rozebírat kvůli jí samotné, ale neměla jsem zapotřebí to dál rozebírat. Jednoduše mě už nic z toho nezajímalo. Vplula jsem do ticha mezi námi a poslouchala jen proudící řeku a déšť, který mi naprosto zmáčel srst, což mi k dobré náladě rozhodně nedopomáhalo.
Po chvilce ovšem přerušila ticho mezi námi Leighton a zeptala se, jestli pocházím odtud. Povšimla jsem si dokonce toho, že tentokrát se kontaktu s mými kukadly nevyhýbá. „Ne, jsem tu poměrně krátce. Tak půl ročního období. Ty?“ Zeptala jsem se jen tak, aby řeč nestála, ovšem upřímně jsem netušila, jestli mě to ve skutečnosti tolik zajímá, nebo nikoliv. Ale co už, když jsem se zeptala, měla bych si i vyposlechnout odpověď, ať už bude jakkoliv nudná.

Nějak podivně s sebou škubla, ale nijak jsem to nekomentovala. Koutkem oka jsem pozorovala její počínání, spíše jsem pozorovala tu řeku. Ráda bych přešla na druhou stranu, ale nebyla jsem sebevrah. Na tohle jsem to snad v hlavě ještě měla srovnané. Pohlédla jsem na ni ve chvíli, kdy se tak zvláštně, z ničeho nic pousmála. Přivřela jsem obezřetně oči, jelikož jsem netušila, co od ní čekat. Přeci jen jsem ji neznala a nebylo normální, aby se tímhle způsobem někdo usmíval z ničeho nic, nebo snad ano? Rozhodla jsem se, že si na ni raději dám pozor.
Později se mi představila. Její jméno se dobře vyslovovalo, ovšem netušila jsem, jakého trvání bude mít má paměť a její jméno mi tam pozůstane. Vybalila na mě to jméno poměrně nečekaně, ale párkrát jsem si ho pro jistotu přehrála v hlavě. Pouze jsem přikývla, že jsem ji slyšela a nadále ji pozorovala ledovým pohledem zlatavých očí. Uvědomila jsem si, že bych se mohla také představit, až když se zeptala. „Lylwelin,“ představila jsem se a vyhnula se zbytečným formalitám, což znamená řeči typu: „Těší mě.“ A jiné.
Po mé otázce, zdálo se, přemýšlela. Nejspíš mě zprvu nechápala a dívala se úplně někam jinam, než na co jsem narážela, ale nakonec jí tam její pohled padl. Bingo! Pomyslela jsem si vítězně. Její názor nezněl ale nijak zajímavě, až na její poslední dodatek. Cynicky jsem se uchechtla. „Jo, to by mohli,“ odvětila jsem pouze a zrak zase vrátila na ni. „Spíš myslím to… Jestli má vlk zapotřebí mít někoho po boku? Partner se tomu říká, hm?“ Zeptala jsem se nezaujatě, ale upřímně, vrtalo mi to hlavou.

// Tak tedy dodatečně ještě jednou Hexëd. :D

// Tak přijde, nebo ne? Ať vím, jestli nahlásit toho Hexe. xD

// Hlásím se za Luciena! :D

Posadila jsem se, ale dávala jsem si opravdu pozor na to, kam si sedám, abych si náhodou neušpinila své ladné pozadí. I tak jsem ale seděla vzpřímeně, jak jsem měla ve zvyku. Hlavu jsem měla pozdviženou a uši stáhnuté dozadu, což naznačovalo mou mrzutost. Zadívala jsem se na řeku a nezaujatě sledovala její vlny. Tak tady to bude asi na dlouho, došlo mi podrážděně a střihla jedním uchem, když jsem za sebou zaslechla nějaký zvuk. Jemně se mi naježily chlupy na týlu, ale než jsem stihla jakkoliv reagovat, zjevila se přede mnou vlčice, která mě ihned pozdravila a ptala se, na koho čekám. Přimhouřila jsem ledové oči a sjela jsem ji pohledem. Měla hnědou barvu srsti. Byla to uklidňující barva, taková běžná, jako kůra stromů. Nebila do očí, což znamenalo, že takhle od pohledu mě neměla čím provokovat. Co mě ovšem skoro vyděsilo… Byly její fialové oči.
Vzhlédla jsem k nebi a povzdechla si. „Já nemám na koho čekat,“ pravila jsem bez emocí a zabodla jsem pohled do jejích očí, které mi neseděly. U té otravné Haruhi jsem si na to taky zvykla, klid, Wel, upokojila jsem se. „Jinak tě taky zdravím,“ odvětila jsem trochu později na její pozdrav. Vážně jsem nečekala, že by ke mně dobrovolně přišel nějaký vlk. Ale tahle vypadala, že zatím nevěděla, do čeho jde. Snad má ráda nemilé překvapení, pomyslela jsem si a snad bych se i ušklíbla, kdyby to pak nevypadalo divně. Stočila jsem nezaujatý pohled na ty dva na druhé straně řeky. „Jaký na to máš názor?“ Zeptala jsem se jí zamyšleně. Nejspíš jsem potřebovala slyšet nějaký cizí názor, abych měla co přebírat ve své hlavě.

// <- Křišťálový lesík

Poklidným tempem jsem pokračovala podél řeky. Věděla jsem, že jsem tady už jednou byla a že právě tady jsem ponechala Meinera s tou černou vlčicí, jejíž jméno jsem zapomněla. Každopádně jsem na ně zahodila myšlenky rychleji, než mě stačily napadnout. Povšimla jsem si, že se řeka začíná vlévat do jiné. Zastavila jsem se a podrážděně přežvýkla. Chladný pohled jsem upřela na řeku, která byla v takovém stavu, že nebylo možné, abych ji zvládla přejít. A jak jsem si všimla, tak vlci na druhé straně nejspíš měli ten stejný problém. Pár? Odfrkla jsem si pohrdavě a odvrátila zrak někam jinam. Tohle cukříkování párečků jsem nad srdce nenáviděla a nechápala.
Poodešla jsem dál od obou řek, tak nějak více do mezery mezi nimi, snad abych se cítila bezpečněji. Sice mě napadlo, že bych se mohla napít, ale nehodlala jsem to riskovat. Navíc voda byla natolik zakalená, že mě přešla veškerá chuť a žízeň, co jsem právě měla. Nervózně jsem pohodila ocasem. Mohla bych jít třeba na jih. Ale vsadím se, že tam nebude nic zajímavého. Stejně jako všude tady kolem. Argrr, do jakých krajů jsem to zase zabloudila? A ten hlupák Yriel se někde zašil, sykla jsem naštvaně při svých myšlenkách. Kde jsi, bráško? S tebou je aspoň trochu zábavy, pohrdavě jsem se podívala krátce na druhý břeh řeky. Možná je to jen závist, napadlo mě. A v tu chvíli jsem se chtěla začít smát sama sobě. No jasně, to určitě, odepřela jsem si možnou skutečnost.

// <- Medvědí jezero

Podél řeky jsem bezpečně dorazila do lesíku, kde byl poměrně klid. Také jsem tu necítila žádný pach, který by mě nějak znervózňoval. Ohlédla jsem se, zda jde Ghost za mnou. Nešel. Zastříhala jsem ušima, který jsem pak stáhla dozadu, jak jsem měla ve zvyku a podrážděně si odfrkla. Zaběhla jsem hlouběji do les,a ovšem držela jsem se stále u vody, kdyby náhodou byl jen pozadu, aby mě mohl najít. Však on přijde, pomyslela jsem si a posadila se naproti řece. Pozorovala jsem ledovýma očima její hladinu a užívala si prázdnoty ve své hlavě. Rozhodla jsem se na toho vlka čekat, aspoň chvíli. Ale proč? Má sice vybrané chování a není to žádnej budižničema, ale už je čas, abych se opět osamostatnila, uznala jsem.
Rozhodla jsem se, že ještě chvíli počkám, kdyby náhodou přeci jen přišel, tak aby nebyl překvapen, že tu nejsem a já bych se s ním mohla aspoň rozloučit. Zatím jsem ulehla a rozhodla se, že si odpočinu. Do teď jsem si svou únavu neuvědomovala, ale nespala jsem tak dlouho, že se mě začala zmocňovat hned, jak jsem jí dala šanci. Podrážděně jsem si mlaskla, ale nakonec jsem oči zavřela. Takhle utahaná bych nemohla nikam jít.

"Tak tady jsi," promluvil na mě kdosi. Okamžitě jsem vystřelila na nohy a již s otevřenýma očima dokořán jsem pohlédla na vlka. Byl to Ghost. Upíral na mě své zelené oči, ale tvářil se zvláštně. "Tak jsi přeci jen dorazil?" Položila jsem řečnickou otázku. On se zvláštně zašklebil a přišel ke mě blíž. Čumákem mi přejel po srsti na krku a naklonil se k mému uchu. Bezděky se mi naježila srst. Necítila jsem se dobře. Bylo to poprvé, co tak moc narušil můj osobní prostor a ještě k tomu se mě dotkl. Varovně jsem zavrčela, abych mu dala najevo, že tohle neschvaluji a získala svůj osobní prostor zpět. Mé varování ovšem nevzal na vědomí a začal se přidrzle smát. Nepoznávala jsem ho a nejspíš mě i děsil. Uskočila jsem od něj a nechápavě na něj hleděla, zatímco on se stále tak poblázněně smál. "O co ti jde?" Zeptala jsem se ho. V tu chvíli jeho výraz zkameněl a s agresivním výrazem po mě skočil.
Polekaně jsem s sebou škubla a rozevřela oči. Nechápavě jsem se rozhlédla a pak prohlédla sebe. Zatracený sen, zavrčela jsem sama pro sebe podrážděně. Ghost tu nebyl a i přesto, že jsem ho znala krátce, tak jsem věděla, že jeho povaha v mém snu byla smyšlená pouze mou fantazií. Aspoň jsem v to doufala. Vstala jsem a oklepala se. Navzdory snu jsem si odpočinula dobře, ale když on ještě nepřišel, byl čas jít. Přeci jen jsem ho nenutila mi chodit za ocasem a kdo ví, kde se zabloudil.

// -> Řeka Mahtaë

Stále jsem pozorovala okolní dění svýma zlatavýma očima, na kterých byla znát momentální únava. Ale nepřišlo mi na spánek ani pomyšlení, když jsem věděla, že jsou v okolí cizí vlci. Ghost sice navrhoval spánek, ale na tomhle místě se mi ta představa rozhodně nelíbila. Přivřela jsem chladné oči a vstala jsem. Oklepala jsem se, abych se probudila. „Není,“ přitakala jsem ihned a rozhlédla se.
„Navrhuji, abychom šli zpět do toho lesíku, ze kterého jsme přišli,“ pověděla jsem a pohlédla na něj. Byla jsem ráda, že sdílel můj problém. Kdyby to byl nějaký vlk, kterému by vlčí společnost nevadila, asi by pro moji nelibost neměl pochopení. Pozorovala jsem vlky v dálce, nejspíš se příjemně bavili. Protočila jsem otráveně oči a vydala se po řece zase směrem k onomu skromnému lesíku, který zde byl. Naštěstí jsem se díky té řece neměla jak ztratit a dojít někam, kam bych nechtěla.

// -> Křišťálový lesík

Poklidně jsem pojídala rybu a mé chladné oči zabrouzdaly směrem k vlčici, která před chvílí přišla, ovšem nebyla u nás, pro mou úlevu, blízko. Začala jsem rozmělňovat kosti v zubech, když v tom přišla otázka od Ghosta. Zvedla jsem k němu pohled, vyslechla si ještě jeho omluvu a pak jsem polkla sousto. „Toho černého jsem již potkala,“ pronesla jsem nezáživně. „To bílé cosi ale ne,“ dodala jsem. Vypozorovala jsem na něm únavu a vůbec jsem se mu nedivila. Já byla neuvěřitelně unavená, ale věděla jsem, že nejvíc mě unavili právě ti dva.
Když už jsem dojedla tu rybu, začala jsem si olizovat srst na tlapkách, která byla od krve. Přišla další otázka, která mě ani trochu nepřekvapovala. Dodal, že by se nedivil, vrátil se ke mně a posadil se. Povšimla jsem si, že se mezera mezi námi zmenšuje. Ale pořád dodržoval můj osobní prostor, za což jsem byla ráda. Už mi vlastně ani jeho společnost tolik nevadila. Nebyla jsem zvyklá být úplně sama. Pořád jsem v okolí musela někoho mít, potřebovala jsem někoho sledovat, sem tam něco prohodit.
„Ano, jsem,“ uznala jsem se znaveným povzdechem. Položila jsem si hlavu na přední tlapy a každou chvíli zabloudila pohledem k vlčici opodál. Vypadalo to, že dokud tu bude, tak stejně neusnu.

// Odepíšu zítra po práci. :)

Rybu ulovil poměrně rychle. Když ji vytáhl z vody, povšimla jsem si, že se jedná o pěkný a zjevně i lahodný kousek, takže se mi poměrně i seběhly sliny. Každopádně když ji vytahoval z té vody a nesl na břeh, vypadalo to komicky. Mé pobavení samozřejmě přes mou kamennou tvář nešlo vidět, možná jen krátký pobavená záblesk v jinak chladných očích. Ale pak si rybu dal pod sebe a přidržel ji tlapou. Zeptal se mě na cestu k Životu. Pozvedla jsem hlavu a přeměřila jsem si jej pohledem. Když mu to řeknu, třeba mi tu rybu pak nedá, došlo mi a já přemýšlela, jak to udělat. Koutkem oka jsem postřehla Ghosta, kterému zřejmě vyhládlo, jako mě. Jenže mé jídlo leželo kousek přede mnou a ani jsem si nebyla jistá, jestli mé bude.
Náhle se ovšem cosi přiřítilo a Samomluvu to smetlo na zem. Ihned jsem zareagovala a svoji rybu popadla a vzdálila jsem se od nich. Nevím, co je to zač, ale už teď mi padla do oka, pomyslela jsem si vítězně a otráveně jsem sledovala, jak se bílá vlčice s odznaky omlouvá. Zatím jsem si prohlížela tu rybu, ale dokud tu panoval takový rozruch, nehodlala jsem se do ní pouštět. Pak jsem mlaskla, narovnala se do svého hrdého postoje a oba je sjela pohledem.
„Tohle si můžete vyřešit po cestě, kterou vám právě sdělím,“ pronesla jsem bezemočně a zkontrolovala pohledem, zda mlčí. Otočila jsem hlavu směrem na jih. „Půjdete támhle, na jih. Neodbočujte do žádného z lesů, jděte stále po planině. Měli byste dojít ke krvavě zbarvenému jezeru, od kterého zřetelně uvidíte nečekané, pískově zbarvené kopce. A na jednom z nich, na samém vrcholu, sídlí Život,“ sdělila jsem jim tajemně, popadla rybu do tlamy a vrátila jsem se znaveně za Ghostem. Lehla jsem si kousek od něj a pustila jsem se mlčky do ryby.

Vypadalo to, že na té cestě mu poměrně dost záleží a chtěl se to opravdu moc dozvědět, takže na můj návrh až nějak moc nadšeně přikývl. Pověděl, že to bere a začal pochodovat kolem jezera. Nejspíš si vyhledával nějaké dobré místo. Vypadal, že na lov ryb je zvyklý. Tak to je nuda, blesklo mi hlavou. Zřejmě by mi bodlo se pobavit na cizím neštěstí, na někom, kdo ryby lovit neuměl, ale pokoušel by se o to. Ale tohle se jej pravděpodobně netýkalo. Pak se mě také zeptal na nějaké speciální přání.
Pozvedla jsem „obočí“ a zamyslela jsem se. „Jen ať je to nějaký kvalitní kousek a ne pololeklá potvora,“ prohodila jsem a posadila jsem se. Zvedla jsem tlapku a začala jsem si ji znuděně čistit, abych zabila čas. Opět jsem po očku koukla na Ghosta, jinak jsem spíš sledovala Samomluvu, tedy Meinera, jak vyhlíží nějakou kořist. Zatím jsem pohlédla směrem, kudy se dá jí k Životu. Naštěstí se ta cesta dala dobře popsat. Kdyby vedla přes samé lesy, jen těžko bych to asi zvládla, ale tohle naštěstí bylo primitivní. Život… ten byl prostě super. Nejspíš mě v životě nic neokouzlilo víc, jako on. Na druhém místě byly zelené oči, asi právě proto dnes okolo mě byli rovnou dva vlci, kteří je měli.

Po tom, co mi sdělil, že mi můj názor nechá, jsem se ušklíbla. „Ti dík,“ prohodila jsem jen, aby se neřeklo a už to nechala být. Věděla jsem, že mám pravdu, takže by mi to stejně nevyvrátil, i kdyby se tu stavěl na hlavu. Což by samozřejmě mohla být zajímavá podívaná. Pak zjevně nad něčím uvažoval, takže byla chvilka svatého klidu. Pozorovala jsem hladinu jezera, jak se jemně vlní. Sem tam se mihla nějaká ryba, na kterou jsem dostala chuť. Ale lovit se mi ji rozhodně nechtělo.
Ještě mi řekl, že bych mu mohla říkat „Černý“. Protočila jsem oči a přemýšlela jsem, jak bych mu měla říkat, kdyby se mi jej náhodou povedlo vyválet v bahně. Nejspíš Bahňák. Jo, Bahňák je fajn, napadlo mě, ovšem pak od něj přišla otázka, která mě zarazila. Zeptal se totiž na Život. Pohlédla jsem na něj a v první chvíli jsem nevěděla, jak zareagovat. Když jsem byla u života, rozhodil mě natolik, že jsem pak byla schopná se i normálně bavit s vlkem, tedy Ghostem, ačkoliv už se zase vracela má nepříjemnost. A taky se mi ten vlk, Život, hrozně moc líbil, což jsem nerada uznávala.
Zákeřně jsem se ušklíbla. „U Života jsem byla nedávno,“ pověděla jsem zamyšleně, jako kdybych si to celé přehrávala v hlavě. „Ještě si naprosto přesně pamatuji, kudy jsem šla. Když mi ulovíš pěknou rybu, podělím se s tebou o to, kudy jít,“ šla jsem na to chytře. Něco za něco, ne? Na tu rybu jsem vážně měla chuť a on zřejmě k Životu potřeboval. Takže proč toho nevyužít.