Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pověděl, že vlčata také nemá rád, nad čímž jsem protočila oči. Měl by se vážně zamyslet, než něco řekne, pomyslela jsem si podrážděně, každopádně to byl právě jeho úsměv, který jej zřejmě zachránil od toho, abych to řekla nahlas. Což bylo dobře pro něj, samozřejmě, ačkoliv mě svou vlídností poměrně překvapil. I tím, že souhlasil s tím, že naštve ta situace, která se udála s onou vlčicí. Přeci jen, taková zásadní chyba se dala jen málo kdy odpustit. Ještě do teď jsem tu její naivnost nechápala. Naivitu jak v tom, že by se se mnou zvládla spřátelit, tak právě s tím zajícem.
Na mou poznámku ohledně věku ovšem zavrčel. Automaticky jsem vyhrnula horní pysky a odhalila své bělostné tesáky, přičemž jsem varovně zavrčela a u toho jsem vstala do pokrčeného postoje. Na tohle jsem měla až moc přehnané reakce. Stejně tak jsem mu i opětovala pohled do očí. Dobře, takže s ním nebude zase taková zábava, stáhla jsem zpět svůj názor a svou domněnku, že by si mohl nechat líbit mnoho věcí bez toho, aby si otevíral tlamu. Ale tím, co řekl, mě uklidnil. Přestala jsem vrčet a cenit tesáky, ale stále jsem byla neklidná. Nasadila jsem naprosto nedobytný výraz a zůstala mlčet.

Vypadalo to, že mu můj návrh přišel vtipný. Nechápavě jsem natočila hlavu do boku a nevraživě přivřela oči. Opravdu jsem nechápala, co je na tom tak zábavného, dokud tedy nezačal mluvit. To jsem se musela cynicky uchechtnout já. „Takže ty bereš jako poselství mít potomky?“ Zeptala jsem se snad skoro až výsměšně. Neměla jsem ráda ani ta vlčata. Přišlo mi fakt neuvěřitelné, že on bere tohle něco jako poselství. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a zpozorněla při tom, když mi sděloval své jméno. Chichiri? Hodně divné jméno. Tohle si asi moc nezapamatuji, uznala jsem smířeně.
„Takže lovit? Teď jsem se z jednoho neúspěšného lovu vypařila. Chtěla jsem jít lovit s jednou vlčicí, možná si ji tam někde dole potkal. Hlupačka jedna metr před ním spadla,“ protočila jsem otráveně oči. „Skoro ho měla,“ odfrkla jsem si. Nechápala jsem, jak se tohle může někomu vůbec stát. A proč, sakra, po tom zajíci natahovala tlapu? Copak byla nějaká kočka, aby ho chytla do drápů? I kdyby na něj tou tlapou dosáhla, stejně by se jí vysmekl. Ještě teď jsem logiku jejího činu nechápala. „Jak si starý, že neumíš lovit?“ Zeptala jsem se pak opět s káravým podtónem a jakýmsi skrytým výsměchem.

Dobře, čekala jsem všechno. Že se urazí, že po mě začne štěkat, že si začně otevírat držku. Ale on nic takového neudělal. Místo toho se stáhnul a ustoupil ode mě, což mi naprosto vyhovovalo. Odpověděl mi způsobem, kdy jsem se opravdu nic nedozvěděla, a vypadal, že ho to opravdu nějak vzalo. Jedno ucho, které bylo celou dobu přitisknuté vzadu, jsem vztyčila jeho směrem a zkoumavě jsem si jej prohlédla. „Takže ode mě nic nechceš?“ Zeptala jsem se jej podezřívavě. Na druhou stranu to vypadalo, že by konečně mohlo jít o vlka, kterého bych rozdýchala. Zavřel totiž hubu v pravou chvíli a zatím neodporoval, což pro mě byla skutečně skvělá partie. Blesklo mi zákeřně v očích. Pohlížela jsem na něj ze své momentální výšky.
A co když je to jenom dobrý herec a skutečně se na mě snaží něco uhrát tak, abych na to skočila? Co když je chytřejší více, než vypadá? Napadlo mě a já jej stále probodávala pohledem. Tak tomu snad nevěříš, frkla jsem sama na sebe. „A co takhle být v něčem užitečný, abys nepřekážel?“ Navrhla jsem pak, přičemž jsem napodobila jeho polohu a koukala do jeho očí. Zastříhala jsem ušima, které jsem pak opět nechala stáhnuté vzadu.

Vypadalo to, že je úplně mimo, což mi vlastně potvrdil i svými následujícími slovy. Prý zamyslel! Zopakovalo naštvaně mé svědomí. „Příště lépe poslouchej. Nerada se opakuji dvakrát,“ zavrčela jsem na něj káravě a stále hleděla upřeně do jeho očí. Tentokrát jsem už ale nebyla tak mimo, ačkoliv jsem do nich musela stále hledět, uznávám. Prostě mě přitahovaly. Ale to nic neměnilo na tom, že nevnímal už mou první větu, co jsem vůči němu pronesla. Když jsem k tomu přičetla i tu květinu, jejíž odkopnutí jsem samozřejmě postřehla, ale nekomentovala, tak nezačal zrovna dobře.
„Ano, je,“ odvětila jsem pak stručně a znovu se zde rozhlédla. Když jsem tu byla sama, bylo to tu ovšem pěknější, domyslela jsem si ve své hlavě a zadívala se na výhled, který se zde naskytoval. Jenže jsem pozornost musela opět zaměřit na toho vlka. Něčím se mi nezdál. Jeho chování se mi nezdálo, ovšem netušila jsem proč. „Proč jsi přišel?“ Zeptala jsem se jej tedy narovinu. Nikdy jsem si nedávala pozor na tlamu, neměla jsem důvod.

Mé zlatavé oči zahlédly tohoto vlka možná dříve, než on mě, ale pak jsem jejich ledový pohled odvrátila někam jinam. Nezajímal mě. Ba dokonce bych nejraději dělala, že tu nejsem. Hrdě narovnaná, povýšeně zvednutá hlava a ve tváři nehybný, kamenný výraz. Uši přitisknuté ke krku. Tak nějak jsem to všechno zveličila, aby se mi tohle vlčisko vyhnulo. Tušila jsem, že vlci takové, jako jsem já, moc nemusí. Ale očividně mi to nepomohlo, jelikož ke mně přiklusal, jako kdyby se nechumelilo a pozdravil mě. Obdarovala jsem jej bodavým pohledem. Zbavím se jednoho a přiběhne druhý. Co to, sakra, má být? Pomyslela jsem si podrážděně. Pohlédla jsem stejně tak na tu květinu, kterou mi položil na přední tlapy. Nesnášela jsem květiny. Setřásla jsem ji z tlapek a pohlédla na něj.
Jeho kožich obsahoval několik odstínů hnědé. Stejně jako u dvou vlčic, které jsem potkala naposledy, ale tenhle jich měl opravdu mnoho. Hnědá barva byla pro mé oči příjemná, přirozená, takže všichni tihle měli malé, bezvýznamné plus. Ale musela jsem stanout pohledem v jeho zelených očích. Pro ty jsem totiž měla slabost. A opět, tenhle je měl snad nejzářivější ze všech zelenookých, které jsem kdy viděla. Civěla jsem do nich, a když jsem si uvědomila, že na mě mluví a vlastně stihl dělat už docela dost věcí, tak jsem zamrkala, abych se vzpamatovala. Okamžitě jsem jej znovu probodla ledovým pohledem. „Pokud najdeš vlka samotného, zřejmě svou samotu sám vyhledal,“ pronesla jsem tónem, který dával najevo, že on mě právě z té samoty vyrušil.

// <- Ostružinová louka

Přemýšlela jsem, jak vlastně Neilynn muselo být, když jsem takhle znenadání někde zmizla. To, že jsem na ni perfektně zahrála lov zajíce, se mi rozhodně povedlo. A ještě k tomu, když jsem tuhle záminku využila k tomu, abych mohla zdrhnout. Sama pro sebe jsem se škodolibě ušklíbla. Cítí se teď sama? Je smutná? Napadlo mě a stále jsem pokračovala do kopce s tím cynickým úšklebkem. Zajímalo by mě, jak se tohle vlastně prožívá. Asi to nebude to samé, jako když já jsem odcházela od Životu, napadlo mě a protočila jsem oči. Stejně se snažila o nemožné. A neznaly jsme se ani dlouho, nic mi po ní není, odfrkla jsem si sama pro sebe a ladně vyklusávala kopec.
Když už jsem uznala, že jsem dostatečně vysoko, zastavila jsem se. Posadila jsem se na svůj elegantní zadek a ocas dala automaticky přes nohu, na které jsem měla jizvu. Skrývala jsem ji, protože to byla pro mě vada na kráse. Nesnášela jsem ji, nechtěla jsem ji. A nebýt mé blbosti, ani ji nemám. Hrdě narovnaná jsem se svým ledovým, pronikavým pohledem pozorovala okolí. Tady to vypadalo dobře. Byla jsem zase na chvíli sama, jen sama se sebou a mým užíravým, vnitřním já. Co máš za problém?! Ofrnila jsem se hned sama na sebe. Nic, jen si někdy až příliš geniálně dokonalá, odvětil hlásek. Jeden a ten samý, v té stejné hlavě. Zavrtěla jsem hlavou. Magor. Lépe bych se nepopsala. Tohle bylo to přesné slovo, co mě vystihovalo.
A proč nenajdeš někoho, kdo by ti ukázal, co je to stesk po někom jiném? Ehm, vlastně mi stačí Yriel, ale bez něj jsem si tak nějak stihla zvyknout žít. Stejně už se nikdo nikdy takový nenajde. Všichni vlci jsou do jednoho stejní! Zavrčela jsem sama pro sebe a uši, které jsem měla vyjímečně vpředu, jsem zase mrzutě stáhla dozadu. Poslední dobou přemýšlíš divně!

Neilynn se kamsi rozeběhla, což taky zrovna nevypadalo na to, že by byla zvyklá lovit ve dvojici. Zastavila jsem se a pouze ji chladným pohledem sledovala. Její pokus lovu zpočátku vypadal, že bude úspěšný. Dokud nebyla snad kilometr od toho zajíce a nenatáhla tlapu směrem k němu. Protočila jsem oči a bez čekání jsem vyběhla po zajíci. Nei sice zase kráčela ke mně s velkým úsměvem, ale já kolem ní pouze proběhla jako smršť přímo za zajícem. Ztratila jsem se někde v houští a zajíc se tam ztratil také.
Jenže mě přeskočilo v hlavě, hon jsem vzdala, ale za hnědavou vlčicí jsem se vracet také nechtěla. Aniž bych pocítila kapku lítosti, tak jsem zvolnila do klusu a pokračovala dál, rovnou za čumákem k přibližujícímu se lesu, ze kterého šly zahlédnout nějaké vrcholky skal, které mě zřejmě tolik zaujaly. Švihla jsem ocasem do každé strany a hrdě jsem se nesla napříč skalám, nechávajíc tam Neilynn bez rozloučení samotnou. Ještě jsem schválně prolezla nějakým houštím a změnila směr, aby neměla možnost mě tak lehce najít, kdyby se náhodou o to přeci jen pokusila.

// -> Armanské hory

Nechala jsem ji, ať si vylije to její „hodné“ srdce, přičemž jsem ji poslouchala tak akorát na půl ucha, ale i tak jsem pochopila, o čem je řeč. „Jasně, chápu,“ odvětila jsem pak nepřítomně. Neuniklo mi její oklepání, ale třeba jen měla pocit, že má něco v srsti. Doufám, že to neoklepala na mě! Pomyslela jsem si zhrozeně a vlastně až teď jsem si všimla toho, že jsem za tu dobu už stihla úspěšně uschnout. A má srst byla zase dokonale čistá, takže o bod lépe k tomu, abych kolem sebe na všechny necenila podrážděně tesáky. A s tím egoistickým parchantem jsem si ještě hodlala vyřídit účty. To, že mi ušpinil kožich, byla ta největší drzost, co si mohl dovolit. Smrad!
Zdála se být z návrhu lovu překvapená. Upřímně, vážně jsem se nedivila, i mě právě stále svrběla huba z toho, že jsem vůbec navrhla lov. Buď jsem ji měla poslat samotnou a říct jí, aby mi to pak laskavě donesla, nebo jsem se na ni měla vykašlat a jít si něco chytnout hlavu. Čert to vem, odfrkla jsem si ve své vlastní hlavě a uslyšela její odsouhlasení, které zvláštně protáhla a znělo to spíš jako zívnutí, než řeč, ale to je jedno. Zamaskovala to ale širokým úsměvem, který jsem já osobně neuměla. Zvedla jsem tedy své pozadí ze země a ocas nechala na neutrální pozici, přičemž jsem tím odhalila jizvu na své noze, ale pokud si mě nebude nijak detailně prohlížet, třeba si jí ani nevšimne a pokud ano, stejně by to bylo fuk. Jen jsem ty jizvy brala jako dost velkou vadu na kráse.
Následně jsem se rozklusala po louce a vyhýbala jsem se ostružiní a přemýšlela, zda je vůbec možné tu něco ulovit. A právě i přišla chvilka, kdy jsem jindy uši přitisknuté nevrle dozadu nechala nastražené kupředu a vnímala jakýkoliv zvuk. Mé pohyby byly plynulé a elegantní.

Zase mezi námi nastalo ticho. Naprosto běžná situace. Dnešní vlci jsou málo ukecaní, pak stojí řeč. Ne že bych o nějakou stála, ale když už teda někdo přileze, proč není schopný něco říct a nedržet pořád jen tlamu? Přemýšlela jsem otráveně a nedalo to, pořád jsem si musela prohlížet její příjemně hnědou barvu. Vlastně mě i poměrně uklidňovala. Náhle ovšem přišla otázka. Proč se k ní chovám takhle?! Copak jí nedošlo, že je to mé naprosto přirozené chování? Vztekalo se mé svědomí a já ji zpražila ledovým pohledem. „Tohle je mé instinktivní chování. Pokud s tím máš problém, můžeš vyhledat něčí jinou společnost,“ odsekla jsem jí.
„Já se snažím být hodná,“ zazněla mi zpětně její věta v hlavě. A začala mě zajímat. Tedy spíše její význam. „Neilynn, co je to pojem být hodná? To, jak se chováš ty, že za mnou přijdeš a začneš mi vyčítat, jak se chovám? Protože dle mě to vlku ublíží mnohem víc, než to, když se budeš chovat odměřeně jako já a nikomu nebudeš dávat naděje. Pak ho nemůžeš ani ranit, protože od tebe nic neočekává,“ pověděla jsem jí jeden z mnoha důvodů své odměřenosti jak vůči ní, tak vůči všem vlkům. Dokonce i k Yrielovi jsem taková byla, jen jsem se s ním dokázala uvolnit.
Co kdyby ses snažila být hodná po jejím způsobu? Navrhlo mé otravné svědomí. No jasně, haha. A jak to chceš jako udělat? Tohle, milá dámo, nepůjde, tak se hold smiř, odpálkovala jsem sama sebe. „Hm, tak pro uvolnění napětí a nějaké té energie bychom si třeba mohly jít něco ulovit,“ navrhla jsem potom, ač mi to málem urvalo tlamu. Sakra! Já to fakt řekla!

Její odpověď už se dala předvídat. No jasně. Je jako Ghost, který sotva pohnul stéblem trávy, došlo mi. Bylo to poměrně uklidňující, když se svou magií moji společníci nic nesvedli. Nemusela jsem mít strach, že by mi udělali něco nečekaného. Jako ten vlk u řeky, od které jsem před chvílí došla. Ten se očividně musel svým umem s magií předvádět, ale upřímně mě zajímalo, co by dělal, kdyby byl na stejné úrovni jako já, Ghost a tadyhle Neilynn. Zřejmě by ta egoistická potvora nezvládla nic jiného, než peskovat na druhé straně řeky, kterou ani jeden z nás nemohl přejít.
Její další slova mě také trochu rozhodily z míry, ač jsem to na svém ledovém pohledu nedala znát. „Výdrž na všechno? To ještě uvidíme,“ pronesla jsem odměřeně. Možná, že bys jí mohla dát šanci, Lylwelin? Ne, ani na to nemysli. Kdo ví, pro co tě využije, postupem času. Co je to vůbec kamarádství? Znám jen sourozenectví. Yriel není kamarád, je to bratr. Tahle vlčice mě neznala z mých vlčecích dob, nevyrůstala se mnou. Neví nic a taky se nic nedozví, uvažovala jsem.
Náhlá pochvala mých očích mě také zrovna nenechala klidnou. Lichotí mi? Zamrkala jsem, ale jakmile dodala svou otázku, bylo mi jasné, kam tím směřuje. To ona tu byla z mé magie více neklidná, než já z té její. Ona nevěděla, jakou magií vládnu a ani nevěděla, na jaké úrovni. A to se mi tak nějak líbilo. „Nemám tušení,“ odbyla jsem tedy její otázku. Popravdě, ještě jsem se, kromě Yriela, se svou magií nikomu nesvěřila. Tak proč bych měla udělat vyjímku u ní? Svou magii jsem z duše nesnášela a hodlala jsem stále dělat, že žádnou nemám.

Pověděla mi, že se jmenuje Neilynn. Zní to fajn. Ovšem otázka je, jak dlouho si to budu pamatovat? Napadlo mě ihned. Uklidnila mě s tím, že se nemusím bát, že myšlenky mi nečte. Prý by je nečetla, i kdybych chtěla. „Takže ses ve své magii ještě nezdokonalila,“ odtušila jsem bezbarvým tónem a opětovala jsem jí pohled do očí. Zvláštně hleděla do těch mých, já ty své, zlaté, zabodávala na oplátku do těch jejích. Proč se na mě tak dívá? Ozvalo se mé svědomí. Proč jsem se vlastně nezeptala nahlas? Tlamu jsem na to měla prořízlou dost.
Dlouho mlčela. Nevadilo mi to, ba naopak. Nejspíš dělala dobře, když mlčela, tudíž jsem nehodlala ticho mezi námi rušit. Zadívala jsem se na noční nebe, ale koutkem oka jsem ji stejně musela stále sledovat. Hlídala jsem si ji. Nedůvěřivost mi nedovolila se na chvíli uvolnit a přestat dávat pozor. Mohlo by to pro mě mít fatální následky. U Ghosta jsem po nějaké době byla schopná přestat dávat pozor, ale ne v tomhle případě. A pak promluvila. Noční ticho bylo prolomeno a můj kamenný pohled opět sklouzl na ni.
„Neřekla jsem, že nechci,“ ušklíbla jsem se cynicky. „Jen na to většina z vás prostě nemá výdrž a já to vím,“ odvětila jsem jí srovnaně. Byla jsem na tohle už zvyklá, mnoho vlků mě odsoudilo za mé povrchní chování, ale víte co? Mě to ani v nejmenším nevadilo. Aspoň jsem viděla, že dnešní vlci a jejich chování nestojí ani za starou grešli. A to jsem žádnou neměla. Až teď jsem si ji prohlédla celou. Měla jizvu. I já je měla. Nějak se mi je ale zatím podařilo skrývat pod ocasem. Ona ji neměla jak skrýt. Dále měla přirozenou barvu hnědé, která chytala hned několik odstínů. Samozřejmě, že to nemá na mou zlatavobílou, ale někdy bych tuhle přirozenost brala, napadlo mě jen tak.

Její odpověď mě skutečně zaskočila, protože jsem nic takového nečekala. Šlo to poznat na mém lehkém, polekaném škubnutí. Jinak můj výraz zůstával stále ledový a já vypadala stále vznešeně, jako vždy. Nebo jsem si to aspoň myslela. „Spřátelit?“ Zopakovala jsem po ní nevěřícně a hleděla na ni jako na blázna. Tak tohle jsem teda na mou osobu ještě neslyšela, pomyslela jsem si a nadále přemýšlela, za jak dlouho si tenhle úmysl se spřátelit rozmyslí.
Pohledem jsem upřela do jejích stříbrných očí a vypadalo to, jako kdybych jí hleděla přímo do duše. Jenže jsem to nebyla já, kdo do ní nemohl nahlížet. To ona měla magii myšlenek, zákeřnou a vtíravou. „Jak moc ve mně čteš?“ Kupodivu jsem promluvila jako první a možná by se to dalo splést i s pokusem načít konverzaci, ale nic takového jsem neměla v úmyslu. Jen jsem chtěla vědět, jak moc špatně na tom jsem. Kdyby svou magii ovládala skutečně dobře, dokázala by předvídat naprosto vše. A to by se mi rozhodně nelíbilo. S vlkem vlastnící tuhle magii jsem si byla nejistá sama sebou a to byl přesně pocit, co jsem nesnášela a pokud by věděla o čemkoliv, na co pomyslím, hned bych se sbalila a pokračovala dál v chůzi, ačkoliv bych nevěděla kam.
Zeptala se mě, kdo jsem. Dosti zvláštní otázka, pomyslela jsem si cynicky a zase jsem se posadila, protože její klidný výraz tak nějak vypovídal o tom, že mě zakousnout nechce. Zatím. A co když mi do té hlavy opravdu vidí a teď jen čeká, než zaútočím, přičemž bude už několik sekund dopředu vědět, co udělám, tudíž si naplánuje super protiútok? Proto je tak klidná, uvažovala jsem a střihla jedním uchem krátce do boku, než jsem ho zase stáhla dozadu.
„Lylwelin,“ pronesla jsem stručně své jméno.

Dorazila jsem na nějakou louku. Po cestě jsem trošku uschla, ale i tak mi stále splihlá srst lemovala elegantně stavěné tělo. Nesla jsem se lehce a s čumákem řádně zdviženým. Ve výrazu ledový výraz, abych to všechno podtrhla. Rozhodla jsem se aspoň na chvíli si odpočinout, abych věděla, kam se vydat dál. Tušila jsem, že už jsem tu byla. Ale z každého směru jsem cítila mnoho pachů a obávala jsem se, že je tu buď opravdu obrovská smečka, nebo jich tu bylo hned několik. Bezděky se mi při myšlence na smečky sídlící kousek od sebe, naježila srst ztěžklá vodou.
Posadila jsem se, přičemž jsem dbala na to, abych byla stále hrdě narovnaná. Uši jsem měla stočené dozadu, takřka jako vždy, což tak nějak svědčilo o mé věčné protivnosti a nespokojenosti. A pak jsem za sebou něco uslyšela. Kroky. Možná hlas. Chladný pohled jsem zabodla do vlčice za mnou. Vypadala, že si dává pozor, aby ke mně nechodila moc blízko. Nemluvila, mlčela. Neslyšela jsem ničí protivný hlas a to mě chlácholilo. Nebude mě nikdo otravovat, nebude mě nikdo otravovat, hrálo mi v hlavě nadšeně, aniž by to přes můj kamenný výraz bylo znát. Jenže ona se na mě dívala.
„Co chceš?“ Zazněl můj pevný, vrčivý hlas. Proč na mě tak zírá?! Zeptalo se mě mé rozzuřené svědomí. Otočila jsem se jejím směrem a obezřetně jsem zůstala stát. Svaly mi hrály napětím, to, jak se dívala, mě znervózňovalo. Co když zaútočí? Napadlo mě hned.

Nejspíš jsem musela usnout. Jo, jak jinak si to vysvětlit? Když jsem totiž otevřela oči, nikdo tu nebyl. Ani Leighton, ani ti dva, se kterýma jsem se dohadovala na druhé straně řeky. Škoda, bylo to zábavné, ale spánek mi byl očividně přednější. Vstala jsem tedy a oklepala jsem se. Prohlédla jsem se a zjistila, že jsem stále špinavá od toho, jak mě ten namachrovaný machírek ohodil kalnou vodou. Podrážděně jsem si odfrkla. Sotva jsem se probudila a hned blbá nálada. Rozhodla jsem se tedy vejít do řeky, která mi tu hodnou dobu zamezovala přesun na její druhou stranu.
Ledový šok. Asi tak bych to popsala nejlépe. Pro jiné vlky možná nemusela být tak studená, ale na mé poměry už ano. Celým mým tělem otřásla zima. Srst jsem si v ní vymáchala jen narychlo, protože na nějaké pořádné umytí jsem vážně neměla. Rychle jsem vyskákala na druhý břeh, kam jsem se chtěla dostat už dlouho a znovu se pořádně oklepala. Poté jsem se rozeběhla někam, aniž bych věděla, kam vlastně, ale měla jsem pocit, že mi to tu je povědomé, což bylo dobré znamení.

//-> Ostružinová louka

// Hledej, šmudlo. xP :D