Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sigy vypadal poměrně šokovaně, protože z něj nevylezlo ani slovo, což bylo divné. Většinou měl plnou hubu keců. Ale vetšinou taky měl plnou hubu zubů a ty nám ukradly nějaké stvůrky! Až budu mít všechny zuby zpět, spolykám je všechny! nadávala jsem ve své hlavě a klusala téměř jako naštvaný ježek dál. Celá naježená a v rozzuřenosti dupající. Ale první z nich těmi zubami udělám mašírku! pomyslela jsem si ještě nakrknutě a pokračovala dále. Ani nevím, kam jsem mířila, prostě jsem je následovala směr těch stvůrek a doufala, že je najdeme, protože byly tak malé, že se ztrácely snadno z dohledu.
V mém rozjetém tempu mě náhle něco zastavilo. Vysoká ohnivá stěna, která nám zatarasila cestu a my nemohli pokračovat dál, jenže to nebyl můj jediný problém. Okamžitě jsem totiž zabrzdila, až mi podjely zadní nohy a já si kecla na zadek. Děsem se mi roztáhly zorničky a já se v panice zase na nohy posbírala a s ocasem mezi nohami jsem odcouvala až k Sigymu, za kterého jsem se schovala. Jak mi najednou nevadilo narušování osobního prostoru! „Bfojím še ochně,“ vylezlo ze mě. Tak to je sakra dokonalý! První kopanec do hlavy, pak před ním šišleš a na závěr se chováš jako vyklepaný štěně! Vážně ses před ním už nemohla více znemožnit! kárala jsem se ve své hlavě vytočeně a přísahala jsem sama sobě, že jakmile se toho ohně někdo LASKAVĚ zbaví, vyliju si vztek na první věci, co mě vytočí.

Sigy mě bezeslova vedl k vodě. Následovala jsem ho elegantním poklusem, již neklidně přežvykujíc ze žízně. Po celou tu dobu mi pozorně pomáhal, což mi značně chroumalo moje vysoké ego, ale neměla jsem vůbec náladu po něm vrčet. Navíc to nemyslel zle, jen prostě narušoval můj osobní prostor. Za ten čas co s ním trávíš by sis na něj měla zvyknout. Nic nemusím, nemel. Neroztrhala jsi Yriela, neroztrháš jeho, zahloubaná do monologu sama se sebou jsem se na Sigyho koutkem oka koukla a začala pít. Co když jo? napadla mě otázka. Nezaujatě jsem přesunula pohled na vodu, kterou jsem hasila žízeň a po tom, co jsem ji ukojila, jsem se narovnala. Sigyho nejspíš napadlo, co se mi honí hlavou, jelikož mi dal velký kus prostoru a vzdálil se.
Nebyl to úplně dobrý nápad.
Jen co jsem se trošku od vody vzdálila, něco se ke mně přiřítilo a násilím otevíralo tlamu. Absolutně jsem netušila, co se to děje, jen jsem se vztekle ošila a rozzuřeně ošila. Snažila jsem se je setřást i tlapkou, no jednala jsem už jen z čiré zoufalosti, co se to se mnou sakra stane. Plácla jsem s sebou o zem, převalila jsem se na břicho a obě tlapky mi zoufale přejížděly přes tlamu ve snaze dostat to nebezpečí z mé tlamy pryč. Bezůspěšně. Sigy mi sice běžel na pomoc, ale sám byl zastižen tím čímsi. A to zase odletělo, i s našimi zuby. Celá rozzuřená jsem se pomalu posbírala na nohy, hrudník se mi prudce zvedal a měla jsem stisknutý zbytek zubů k sobě. Div jsem se vztekem netřásla, měla jsem pocit, že roztrhám všechno, co mi přijde pod tlapy. Až na to, že nebylo čím.
„Fo to fafra bfylo?!“(co to sakra bylo?) vyrazila jsem ze sebe a když jsem zjistila, že šišlu jak malé vlče, celá jsem se naježila a zavrčela. Sakra, jak se ve mně vařila krev! „Mufíme ty fině dochnat!“(musíme ty svině dohnat!) štěkla jsem dopáleně, ačkoliv jsem teď musela zní spíše vtipně. A celá jako na trní jsem se rozeběhla směrem, kterým ty potvory letěly. Chci svoje dokonalé zuby zpět! pomyslela jsem si umíněně.

//-> Středozemní pláň

Spokojeně jsem dojedla poslední kousek masa z toho dílu, který mi sem některý z vlků donesl, a začala si mlsně oblizovat tlamu, která byla zčervenalá krví. Poté jsem se rozhodla, že si budu i nadále válet zadek, proto jsem si položila hlavu zpět na přední packy a stále se olizujíc jsem hleděla před sebe. Co jiného dělat, když jsem měla narvaný pupek a ten povaleč vedle mě ještě spal? Nějak jsem byla už zvyklá na to, že se často zapomíná, nebo usíná, navíc tohle počasí bylo natolik unavující, že jsem měla pocit, že se nedá dělat ani nic jiného.
Najednou jsem ovšem zaslechla známý hlas, který mi rozespale a trochu nejistě přál dobré ráno, ačkoliv já jsem absolutně neměla pojem o tom, co vlastně teď je. Skrze stromy lesů totiž nebylo znát, kde přesně se slunce nachází. Každopádně jsem brala fakt, že když se dotyčný probudí, je to prostě ráno i kdyby to bylo uprostřed noci. Také jsem to tak v podstatě brala. „Dobré ráno,“ zabručela jsem nazpět a sledovala jsem, jak se Sigy zvedá a jde pryč. Zvedla jsem hlavu z tlapek a sledovala jeho vytracení. Vrátí se? Nebo prostě vzal čáru? přemýšlela jsem a tiše vyčkávala.
Po chvíli jsem zaslechla kroky, tak jsem zastříhala uchem směrem, kterými vycházely. Byl to naštěstí Sigy. Ne že bych jásala z jeho návratu, ale lepší, než aby to byl kdokoliv jiný, zvedla jsem se pomalu ze země. Pocítila jsem chlad v okolním vzduchu a spokojeně mi zacukal koutek. Blíží se zima, uznala jsem sama pro sebe a pohlédla na mého společníka. „Mám žízeň,“ oznámila jsem mu tónem, který mu dával najevo, aby se o to nějak postaral. Aspoň mě dovedl k vodě, jestli to tady zná lépe jak já.

Měla jsem pocit, že jsem byla chvíli mimo. Vlastně jsem nevěděla, jak dlouhou chvíli a zda to vůbec byla chvíle, prostě jsem na nějakou dobu úplně vypla. Nevěděla jsem, jestli jsem usnula, nebo se mi nějak rapidně zatmělo před očima… Možné také bylo, že jsem se prostě vyvrátila. Poměrně jsem tomu i věřila, když jsem začínala pomalu ale jistě přicházet ke smyslům. Krátce jsem pohlédla na Sigyho, který tu byl stále se mnou. To mě nějak uklidnilo. Ještě stále tu také byla Koku, ale ta druhá… Sakra jak že se to… zavrtěla jsem hlavou a natáhla tlapu ke kusu masa, který ležel kousek přede mnou. Majetnicky jsem si jej přisunula k sobě a nechala jej pod tlapkou, ačkoliv jsem ještě neplánovala jíst. Musela jsem se vzpamatovat.
Pořádně jsem si zívla, u čehož jsem odhalila své bělostné tesáky a poté krátce olízla čumák. Chladným pohledem jsem projela okolí, při čemž jsem zjišťovala, zda se nic nezměnilo a vše je v pořádku a tak jak bylo předtím. Asi bylo, nu. Nakonec jsem oddělala tlapu z kousku masa a beze slov jsem se do něj pustila. Byla jsem hrozně hladová a cítila se slabá, takže jsem byla odhodlaná se pořádně posilnit a pak se do něčeho pustit. Buď do Koku, nebo možná i do Sigyho, nebo přesunu svou elegantní zadnici někam jinam. Nebo by mohla přijít nějaká nová oběť, kterou bych si mohla podat. S chutí jsem se olízla a pokračovala dále v jídle.

Odpajdala jsem opodál, abych tam nikomu nezavazela a abych už sama nebyla ohrožena kamzíkem. Napumpovaný adrenalin v krvi klesl ve chvíli, kdy jsem měla černé fleky před očima a nebyla schopná jít rovně. Uložila jsem se do trávy, zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Věděla jsem, že to za chvíli ustane, ale ten prvotní šok a dezorientovanost byla nejhorší. Po chvíli jsem oči otevřela a zahlédla, že moji momentální společníci kamzíka opravdu skolili. Úlevně jsem vydechla a položila si hlavu na přední packy. Musela jsem uznat, že jako tým jsme se očividně poměrně dobře sešli, když byl lov úspěšný.
Zanedlouho se u mě objevila Koku, která přede mě položila kousek masa a zeptala se mě, zda jsem v pořádku. Zvedla jsem hlavu z tlapek a pohlédla do jejích rudých očí. Vypadalo to, že její starost je upřímná. Zarazila jsem se, protože jsem na to nebyla zvyklá a musela jsem uznat, že mě mile překvapila. „Díky, budu v pohodě,“ odvětila jsem pouze, protože jsem nechtěla popisovat, v jaké situaci jsem. Auriel chválila, že jsme byli všichni úžasní. Musela jsem naprázdno přežvýknout, abych se donutila, aby mi následující slova vůbec přelezla přes zuby, ale nakonec jsem se přeci jen rozhoupla. „Když jsme u té chvály, tak tvůj zákrok byl hodný profesionálního lovce, Auriel,“ pověděla jsem uznale. Na nic nečekala, neváhala, šla přímo po něm a uštědřila mu řádná zranění. Dokonce se na rozdíl ode mě po svém pádu hned oklepala a byla schopná fungovat dál. Asi měkneš, Wel. V mnoha ohledech, sjela jsem pohledem Sigyho, na kterého jsem byla vždy mírnější, než na kohokoliv jiného. Až na to, žes ho měla v úmyslu nechat utopit v bažině, pomyslela jsem si.
Auriel začala navrhovat, že bych se měla najíst první a taky bych se měla osvěžit vodou. Přesunula jsem chladný pohled na ni a pokynula hlavou směrem k mršině. „O mě se nestarejte. Běžte si vzít, co si zasloužíte,“ vybídla jsem je neoblomným tónem a zase jsem vrátila hlavu znaveně na přední packy. Krátce jsem se koukla po masu, ale nějak mě dokonce přešla chuť k jídlu.

Zkontrolovala jsem pohledem Sigyho, zda nevzal třeba roha, ale zdál se být odhodlán, stejně jako my všichni tady. Nebyla jsem zrovna týmový hráč, ale říkala jsem si, že kdyby to už pokazil jeden z nás, bylo by to prostě na nás všechny. Ačkoliv nevím, jestli bych to u těch dvou přešla jen tak, pomyslela jsem si a kývla na Sigyho posunek, že rozumím. Než jsem se vůbec k něčemu rozhoupala, Auriel vyrazila jako první směrem ke kamzíkovi. Skočila mu přímo po krku, což jsem musela uznat, že byl velice odvážný krok, ale odtušila jsem, jak to dopadne. Na následující zaburácení hromu jsem vyběhla z úkrytu také, ale to už vlčice letěla vzduchem a já se obávala, že máme po kořisti. Naštěstí byla naše kořist tak šokována náhlým útokem, že jej ještě dostihla a zakousla se jí do nohy, což zapříčinilo, že se zmatena rozběhla přímo k nám.
Nám hezky do náruče.
Zablesklo mi v očích, silně jsem napnula zadní nohy k pořádnému odrazu a při posledním pohledu do zděšených očí kamzíka jsem mu skočila přímo po krku. Nenapodobila jsem ovšem styl Auriel, která se zakousla do vrchního oblouku krku, ale šla jsem přímo po hrdle. Vzhledem k síle mého odrazu jsem kořist smetla na zem a, i když jsem se držela pevně a snažila se vší silou rozsápat jí hrdlo, musela jsem přeci jen stisk povolit vzdálit se. Zvíře se totiž snažilo tak zoufale dostat zpátky na nohy, že jsem schytala rovnou dva kopance. Jeden do nohy, a když se mi to smýklo, nestihla jsem se vzdálit dostatečně vzdálit a další byl rovnou do spánku. Zatmělo se mi před očima a pořádně se mi zamotala hlava, proto jsem malátně odklusala do bezpečnější vzdálenosti a doufala, že ho některý z vlků dorazí.

Koku očividně neměla žádný problém s tím mě ohledně houby uposlechnout, za to se tentokrát musela ozvat Auriel. Začínají mi pít krev. Obě! Tiše jsem zavrčela a po tmavé vlčici vrhla nevraživý pohled. „Uvědom si, co jsi zač. Masožravec,“ sykla jsem podrážděně. Bylo mi z ní zle, když tu houbu jedla. Třeba se s ní zadav! Popřála jsem jí škodolibě. Já si hodlala za každou cenu něco ulovit. A když ne s nimi, tak se Sigym, nebo sama určitě. Ale na houbách jsem se tu rozhodně krmit nehodlala.
Následně jsem zavětřila kořist, a jak se zdálo, ostatní také. Začali se všichni plížit a poschovávali jsme se, co nejblíže to šlo. Kořist jsme měli všichni na očích. Auriel navrhovala obklíčení a rozdělení do dvojic. S obklíčením jsem souhlasila, ale rozdělení do dvojic mi zrovna u kamzíka přišla jako blbost. „Musíme počítat s tím, že neuvěřitelně skáčou,“ špitla jsem, přikrčená k zemi a upřeně sledujíc naši kořist. „Támhle ten kulhá,“ pohodila jsem čumákem směrem ke kulhajícímu kousku. Měl poraněnou zadní nohu, což byla výhoda pro nás. Nebude skákat tak moc a snadno se unaví. „Rozdělme se, obklíčíme ho tedy,“ sykla jsem ještě naposledy a hlídajíc si povětrnostní podmínky jsem vyrazila, tiše, ale co nejrychleji. Spustil se déšť a zvířata byla zjevně dost neklidná z bouřky. Pro lov to nebyly zrovna ideální podmínky.

//<- Kaskády

Následovala jsem Auriel a doufala jsem, že si je aspoň jistá tím, kde se ty skákající potvory nacházejí. Sledovala jsem mezi stromy, jak se nebe zatemňuje a hrozí burácivými hromy. Brzy mi výhled na zuřící nebe zcela zakryly stromy, přesto šlo párkrát zahlédnout zablesknutí, které se mi odráželo ve zlatavých očích a podtrhávalo tak jejich krvežíznivý vzhled. Tahle situace mě těšila. Dvě vlčice, které nevěděly, do čeho jdou, tmavý neprostupný les a zlozvěstná bouře. Přímo super situace na to, abych se ukájela na strachu a nejistotě ostatních. Jediný, na koho jsem hodlala dávat pozor, byl Sigy, protože ten byl očividně nejistý už jen kvůli samotnému lovu a já jsem nechtěla dovolit, aby se mu něco stalo, či se někde schoval v pozadí a udělal si ostudu před vlčicemi.
Když jsem se ohlédla za Koku, povšimla jsem si, že si pohrává s nějakou houbou. Znechuceně jsem nakrčila čumák. „Pusť to, ještě se tím otrávíš,“ sykla jsem podrážděně a rozhlédla jsem se. „Raději se věnuj hledání kořisti, než všechny stopy smyje pořádný slejvák,“ poradila jsem jí panovačně a zavětřila jsem. Příroda byla momentálně ještě chvíli s námi, protože poletující zvednutý vítr mezi stromy k nám přivál zvířecí pach. Sjela jsem pohledem ostatní, zda to cítili taky, nebo jsou někteří stále úplně mimo a ladným poklusem, kdy jsem se snažila dělat co nejmenší hluk, jsem se vydala směrem, odkud k nám pach přišel.

Ještě chvíli o komsi tlachali a já si byla jistá, že i kdybych vlka, o kterém se bavili, někdy vůbec potkala, absolutně bych už netušila, o kom to mluví, protože by k tomu určitě má paměť nesahala. Jediný, koho jsem si pamatovala byl Ghost, zpropadený Chichiri, co zbaběle zdrhl, Yriel, který jak mě rychle našel, tak mě zase ztratil a fialovooká s korunkou na čele, co byla schopna se se mnou několik hodin hádat. Taky samozřejmě ta smradlavá odporná nátura, od které do dnešních dnů nosím ohavný podpis na mém těle. A možná bych si vzpomněla ještě na pár zabedněnců, kdybych je znovu potkala. Ne že bych o to zrovna stála.
Nakonec to vypadalo, že už se nějak rozhoupeme k tomu lovu, o kterém tu štěbetají už asi hodinu, ale to zase měl nějak problém Sigy, který se jal zdržování. Prý by nerad narušoval naši holčičí jízdu. Hodila jsem po něm otráveným pohledem a tiše zavrčela: „Neboj se, to rozhodně nebudeš.“ A znovu do něj šťouchla čumákem, aby se už konečně pohnul a přestal se tu vymlouvat. Tu se do toho vložila Koku, která mi začínala pít krev svou mírumilovností a bezkonfliktní povahou, protože mi dala jasně najevo, že do toho Sigyho nemám nutit. To si myslíš, že tě budu poslouchat, krasotinko? zavrčel rozzlobeně hlas v mé hlavě, ač na povrchu byl stále ten stejně chladný pohled, který jsem si udržovala po celou tu dobu. Vložila se do toho i Auriel, která ho taktéž ujistila, že chceme, aby šel s námi. Stanula jsem podél boku hnědého vlčka a zvedla hlavu k jeho uchu. „Nenechám tě, aby ses zahanbil. Tak pojď,“ šeptla jsem neoblomným tónem a vyrazila jsem za Auriel.

//-> Východní hvozd

Narovnala jsem se a sjela Sigyho pohledem. „Tak zatoulal ve vzpomínkách,“ zabručela jsem nepříliš přesvědčeně, ale dále jsem se v tom nerejpala, zvlášť po tom co s omluvou sklopil hlavu a bylo opravdu znát, že ho to mrzí. Věděla jsem, že by bylo aspoň fajn ho nějak ujistit, že je to v pohodě, protože se přeci jen snažil a opravdu mě našel a donutit ho toho hned litovat mi nepřišlo jako zrovna spravedlivé z mé strany. Tedy pokud bych si ho k sobě nechtěla hned obrátit zády. A odkdy ti o něco takového vůbec jde? pomyslela jsem si trpce a koukla Sigymu do očí. „Aspoň že jsi mě zase našel,“ pronesla jsem neutrálním tónem a usadila jsem se. Sice jsem byla stále neklidná z cizinek, ale teď už jsem tu měla posilu, která se s nimi dala momentálně do řeči. Mlčky jsem naslouchala jejich rozhovoru a sledovala je chladným pohledem, ze kterého nešlo vůbec nic vyčíst.
Udržet si tenhle výraz se mi povedlo, i když o mě Sigy mluvil, ale bylo pro mě neuvěřitelné slyšet od někoho jiného i kladné věci vůči mé osobě. Dokonce se mi povedlo nahodit varovný výraz, který říkal, aby nezapomínal, že tu ještě stále sedím. Na jednu stranu jsem byla ráda, že mám tak přátelského a komunikativního přítele. Mluvil s těma dvěma a to mi naprosto vyhovovalo. Aspoň jsem nebyla nucena s nimi komunikovat já. Absolutně jsem totiž netušila, co bych si s nimi měla říci, ačkoliv jsem doufala, že by se šlo stejně hned na lov a slova by byla zbytečná. Navzájem se tahle banda představila, prohodila ještě pár pro mě zbytečných slov a konečně se zase dostalo na téma lov. Když tedy Koku Sigymu navrhovala, aby se přidal, rázně jsem zakývala hlavou v souhlasu.
„Samozřejmě, že půjde, přece si tu nebude válet ten svůj zadek během toho, co my se tu budeme honit za zvěří,“ pronesla jsem velitelsky a drcla hnědého vlčka do boku čumákem. „Tak to neprodlužujme, nebo se mi požere žaludek zevnitř,“ zabručela jsem podrážděně a stejně tak i mávla ocasem.

Pohrdavě jsem si odfrkla. „Se smečkou umí lovit každý trouba,“ zkonstatovala jsem narovinu přímo k Auriel, u čehož jsem si byla jistá, že se jí to minimálně aspoň trochu dotkne. Pokud bych totiž neurazila přímo ji, tak určitě narážkou na smečku, protože jsem věděla, jak to u těchto vlků chodí, bránili si svou rádoby rodinu ze všech sil a mysleli si, jak jejich smečka není kdo ví jak úžasná. A byli ochotní se za ni rvát. Tak pojďme, pomyslela jsem si provokatérsky. „Kamzíci? To zní jako sranda,“ blesklo mi nebezpečně v očích při představě toho adrenalinu, protože každý průměrný lovec věděl, že lovit kamzíka je snad horší jak zdrhat před medvědem, ale vzhledem k tomu, že jsem pro jednou přistoupila na skupinový lov, byla jsem otevřena všem zábavným návrhům. A musela jsem uznat, že za tenhle návrh u mě měla zelenooká malý bezvýznamný plus. Ačkoliv dle jejích slov nevěděla, do čeho se pouští, ale o to větší sranda bude, že jo? Dokonce i ta druhá souhlasila, ale u té mi připadalo, že by snad souhlasila i s tím, kdyby Auriel navrhla, že půjdeme skákat ze skály. Zatím odsouhlasila totiž úplně všechno, co její společnice navrhla. Hm, třeba mají jen stejný styl.
Pokud jsem začala nabývat pocitu, že Auriel přeci jen nějak snesu v mé blízkosti, nejspíš jsem se mýlila. Momentální situace by se dala přirovnat k teploměru. Auriel byla asi na mínus dvě, ale v momentě, kdy o mém jménu pověděla, že je dost krkolomné, spadly ty body asi na mínus tři sta padesát. Nevadily mi přezdívky. Ale pokud se mě jimi někdo rozhodl oslovovat, tak prosím bez prvotního varování, pokud by mělo znít takhle. Zvlášť když k tomu přidala ten úsměv, tak jsem měla chuť jí skočit po krku a ten úsměv jí napravit po svém.
Už už se ve mně začínala vařit krev a nadechovala jsem se k nějaké ne zrovna přívětivé řeči, když tu se odněkud vynořil… „Sigy,“ vydechla jsem a ten naprosto nevraživý výraz se v momentě rozplynul a odpočet bomby, na které byla nejspíš už jen poslední sekunda, se zastavil. Hnědý vlček začal ale něco mektat a očividně si mě vůbec nevšimnul. Chvíli jsem byla zvědavá, o jaké vlčici to mluví, zda vůbec hledá mě, zvlášť když mi nevěnoval ani pohled. Tiše jsem stála a vyčkávala, kdy si konečně uvědomí, že stojím přímo tady. Můžu upřímně říct, že mě začínal dost štvát a poměrně se mě to dotklo, ovšem když si konečně uvědomil, že jsem to já, tak mě natolik překvapil svou radostí, že mu bylo ihned odpuštěno. Zacukal mi koutek v nepatrném úsměvu, když začal vesele poskakovat a zhluboka se nadechla. „Kde ses zdržel, ty pobudo?“ zavrčela jsem na něj a měla jsem co dělat, abych si zachovala svou důstojnost a příliš nedala najevo to, jakou mám radost já. Opravdu, cítila jsem, jak ten kus ledu v mé hrudi poskakoval téměř jako Sigy. Musela jsem uznat, je fajn pocit, že mě má někdo rád.

Nečekala jsem zrovna přátelský přístup. Ani jsem po něm nějak netoužila. To co ovšem přišlo od tmavší neznámé mě docela zarazilo. Představila jak sebe, tak svou společnici. Auriel, přejela jsem vlčici, která obě představovala, pohledem a pak střelila pohledem k té druhé, očividně tišší partii. Koku, zopakovala jsem si sama pro sebe, ovšem bylo mi jasné, jak tohle skončí. Jejich jména zapomenu ve chvíli, kdy mi sejdou z očí. Sejde z očí, sejde z mysli, pomyslela jsem si cynicky a vrátila chladný pohled na Auriel, která očividně se svým povídáním neskončila. Celou dobu jsem ji sledovala a tvářila jsem se čím dál více nevraživěji. Tohle je tak nechutně ukecané stvoření, zkonstatovala jsem sama pro sebe a trochu snížila hlavu do pozice, kdy si lovec přeměřoval svou kořist. Spíše mě zaujala Koku, která měla stažené uši k hlavě. Nevrle jsem mávla ocasem, zatímco jsem na půl ucha poslouchala Auriel.
Úkryt, lovit králíky,… to bylo pár slov, které jsem si z jejího dialogu zapamatovala a proto když navrhla, zda bych nechtěla jít s nimi, zpozorněla jsem, hlavu zase narovnala a poprvé za naše krátké setkání nebyl v mém výrazu chlad, nýbrž šlo na krátkou chvíli zahlédnout i zaujetí. „Králíky?“ zopakovala jsem pohrdavě a krvechtivě jsem se ušklíbla. „A co si troufnout na něco většího, když jsme tři?“ navrhla jsem následně, což mělo znít jako souhlas, že se k nim přidám, ale představovala jsem si, že si užijeme více srandy, než je lovení ušáků. To ať si loví každá sama, ale ve třech vlcích mohlo být více srandy. Nelovila jsem v tomhle počtu ani nepamatuji. Možná když jsem byla o dost mladší a patřila jsem do tolik všemi oblíbené smečky. Koku, která mě nutila, abych si ji po celou dobu hlídala, potvrdila, že to bude fajn i ve třech, ač ohledně deště jsem s ní souhlasit nemohla, vzhledem k tomu že můj dokonale opečovávaný kožíšek byl splihlý vahou vody.
„Lylwelin,“ odpověděla jsem na otázku a rozhodla jsem se k nim přiblížit, abychom na sebe nemluvily přes vzdálenost, která nás dělila.

Mé žíznivé hrdlo bylo ukonejšeno, a tak jsem mohla přemýšlet, co bude dál. Samozřejmě jsem toho neměla příliš na výběr. Ačkoliv jsem byla hladová, již jsem neměla dostatek sil k tomu, abych si cokoliv ulovila. Dokonce ani s mou seveřanskou srstí se mi nechtělo lozit do řeky, abych si ulovila rybu. Sice jsem nesnášela to, jak páchnou, ale i to bych s tak prázdným žaludkem přežila. Možná, pomyslela jsem si a podívala se na svůj odraz ve vodě. Z její hladiny na mě zíraly dvě zlatá ledová očka, útlý obličejík a pohledný čumák. Při pohledu na svůj krku jsem ovšem oči nenávistně přimhouřila a na týlu se mi zježily snad všechny chlupy. V tu chvíli jsem zaslechla pozdrav. Zhluboka jsem se nadechla, abych se aspoň trochu uklidnila a pohled z vody odvrátila na neznámé. Obě se mě dívaly.
Můj pohled se nijak neměnil. Stejně nenávistně, jak jsem se dívala na svou jizvu na krku, jsem se dívala i na ně. Znovu jsem se zhluboka nadechla, tentokrát v nervozitě, že ony jsou dvě a já jedna. Proto jsem se aspoň narovnala do své na vlčici úctyhodné výšky a vypjala hruď, abych budila aspoň trochu respekt. Obě jsem je sjela chladným pohledem, jako kdybych vyhledávala jejich slabiny a uši přitiskla ještě více ke krku, než jsem měla předtím. Nejspíš jsem jednu chvíli vypadala, jako kdybych měla každou chvíli zaútočit. Všechno to byl ovšem obranný reflex nedůvěřivé vlčice, která byla nucena čelit dvěma neznámým vlkům a to jí zjevně nedělalo dobře. „Zdravím,“ pronesla jsem následně trochu zaskočeně, ač stále odměřeně, protože jsem nebyla absolutně zvyklá na to, že by měl někdo snahu se se mnou bavit. Tak uvidíme, co bude dál.

//<- Řeka Tenebrae

Netoužila jsem po ničem jiném, než se pořádně napít, ukrýt se před otravným deštěm a pořádně si odpočinout. Proto nebylo k údivu, že jsem si jako úkryt vybrala aspoň les, kde bude logicky pršet méně a šla přímo za dalším šumem řeky, který se dostal k mým slechům. Doufala jsem ovšem, že se tentokrát nebude jednat o stejný brčál, jako byla řeka předchozí. Nejspíš bych pak musela jít vzteky něco zakousnout. Můj běžně chladný výraz teď momentálně musel vypadat ještě více odpudivěji než běžně, každopádně jsem nikdy neřešila to, jak se jevím ostatním. I na mé normálně elegantní chůzi se už začala projevovat únava, hlavu jsem nenesla tak vysoko a tlapky nepokládala tak důkladně na zem. Můj cíl byl jediný: voda.
Pro mou úlevu byla čistá a vypadala o mnoho přívětivěji, než v řece, na kterou jsem narazila před chvílí. Nedočkavě jsem sklonila hlavu a začala pít. Jenže stejně rychle, co jsem začala, jsem taky přestala. Voda byla tak studená, že mě vyloženě kopla do žaludku a stáhla celé hrdlo. Lapla jsem po dechu a odkašlala jsem si. Po tom, co jsem se vzpamatovala z prvotního šoku jsem to zkusila ještě jednou, tentokrát pomaleji a opatrněji. Ani jsem si příliš nevšimla, že nedaleko ode mě jsou dvě vlčice. Odsunula jsem momentálně cizí vlky až na druhé místo, ačkoliv bych normálně byla ve střehu, ovšem pořád to neznamenalo, že bych si nehlídala záda.

//<- Ježčí nížina

Chvíli jsem čekala, ale když jsem zjistila, že mě můj společník nenásleduje, s podrážděným syknutím jsem se rozešla dál. Moje nálada z bodu mrazu poklesla do mínusových čísel ve chvíli, co začalo pršet a já naprázdno přežvykovala žízní. Proto nebylo divu, když mé slechy, celou dobu přitisknuté protivně dozadu, zbystřily šum vody a zvedly se kupředu. Párkrát jsem jimi zastříhala a když jsem si byla jista směrem, odkud voda teče, zase jsem se stáhla do původní polohy.
Když jsem k řece dorazila, musela jsem sama pro sebe zavrčet. Na vodu se nedalo pořádně ani dívat, její výjev byl tak odporný, že bych si do ní nerada smočila byť jen špičku mé drahocenné tlapky. Zhnuseně jsem nakrčila čumák, vztekle mávla ocasem a s výrazem naprosté nechuti jsem hledala, jak se přes tenhle hnus co nejbezpečněji dostat. Nejbezpečněji je myšleno tak, abych si o tenhle hnus opravdu nezašpinila ani chloupek z mého úžasně opečovávaného kožichu. To se mi nakonec povedlo a mohla jsem pokračovat dále. Tentokrát už sama.

//-> Kaskády