Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po tom, co jsem jej oslovila, se ozval, že je stále se mnou a uklidňoval mě. Oddechla jsem si, že tu nezůstanu sama. Jindy bych po tom toužila tak moc, ale momentálně by mě samota dovedla k záhubě. A to bez nadsázky, protože by si mě brzy podalo určitě nějaké zvíře. On mi však pověděl, že mě ochrání. Zatla jsem zuby k sobě. „Zabiju ho… Parchanta,“ vydrala jsem ze sebe ztěžka. Až teď jsem si uvědomila, že mě zranil vlk, že jsem nedala pozor na sebe samotnou a nechala nějakého skrčka, ať si na mě klidně zaútočí. A málem mě zabil, nebýt Chichiriho. Hrábla jsem v návalu vzteku packou do země. Nevěděla jsem, jestli mám větší vztek na toho vlka, nebo na sebe samotnou. Vždy jsem si dávala takový pozor u vlků, u kterých to ani nebylo potřeba a teď, když bylo, tak jsem byla úplně mimo. Tiše jsem zavrčela.
Vztek zase pomalu upadal a stejně tak já jsem měla chuť upadnout do hloubi spánku. Z usínání mě ovšem probudila štiplavá bolest a já jsem zuby stiskla ještě více k sobě, přičemž jsem byla ráda, že jsem nevylétla z kůže a nevydala ze sebe byť jedinou hlásku, která by značila, jak moc mě to ve skutečnosti bolí. Pravdou řečeno, moje hrdost byla tak velká, že jsem ani za mák nic takového nedala najevo. Když jsem měla být silná, tak ať to stojí za to. Vzteklinu?! Vyjeklo moje svědomí náhle zděšeně, když mi Chichiri vysvětloval, že mi vymývá ránu, což způsobilo tu štiplavou bolest a že bych mohla dostat infekci, nebo i vzteklinu. Můj ty Jashine, fuj! Panikařila jsem dál a pohlédla na svého společníka. Nebo zdravotníka? Ten mi radil, abych se moc nenamáhala a neusínala. Povzdechla jsem si. Byla jsem tak moc unavená…
On si ke mně lehl. V momentě jsem nevěděla, jak reagovat a ubránila jsem se tomu, abych začala vrčet. Kdybych to udělala, tak by to asi moc příjemný nebylo, pro mě ze zdravotní stránky, pro něj z té psychické. Musela jsem se naučit být trochu vděčná. Udělal něco, co by zajisté jiný vlk neudělal. Navíc jsem pocítila jemnou změnu. Už mi nebyla taková zima a cítila jsem se krytá. Schoulila jsem ke svému tělu packy a znovu se zadívala do korun stromů malého vzrůstu. Zaposlouchala jsem se do jemného šumění řeky kousek od nás a pozorovala padající listí.

Ten nechutný vlk se vymluvil na to, že dostal hlad a půjde si něco ulovit. Chichiri se s ním dohadoval, až mě udivoval svou kuráží, ale přesto odešel. Díky Jashinu, proběhlo mi hlavou a ucítila, jak mě podpírá tělo mého společníka. Přišlo to vhod, protože černé fleky před mým zrakem mi podlamovaly kolena. Svět se se mnou stále motal, až jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Jindy by se mi zježily všechny chlupy na těle, že někdo narušil můj osobní prostor a dovolil se mě dotknout, ale teď jsem za tuhle oporu byla snad i vděčná. Když se vlk neudrží na vlastních nohou, tak to přijde vhod, ne že ne…
Mluvil na mě. Slyšela jsem ho z dálky, dezorientovaným pohledem jsem na něj krátce pohlédla. Co to říká? Křičely mé zmatené, zděšené myšlenky. Bála jsem se, protože jsem nevěděla, co se se mnou děje. Umírám? Napadlo mě. Pootevřela jsem tlamu a začala se pomalu sesouvat k zemi. Pomalu díky hnědému vlkovi, který mé tělo stále podpíral. Ublíží mi? Neznáš ho… Ale zastal se mě. Třeba to byla jen přetvářka, v tu chvíli jsem již ležela na zemi. Jakákoliv snaha znovu vstát byla marná, mé tělo mě neposlouchalo. Rána stále krvácela a čím více krve se vytrácelo z mého těla, tím rychleji jsem ztrácela vědomost nad sama sebou. Samozřejmě, nebyla to smrtelná rána, ale obyčejné škrábnutí taky ne. Rozhodně mě ten šmejd nešetřil!
Vodu? Slyšela jsem… Kývla jsem hlavou a zamlženým zrakem jsem se snažila za Chichiriho zaostřit. Rozmazaným a začerněným zrakem jsem ovšem neviděla nic. „Chi…?“ Hlesla jsem tiše. Nechal mě tu? Odešel? Nedivila bych se, pomyslela jsem si. Ale z neznámého důvodu mě popadla panika, že bych tu měla být sama, v tomhle stavu.

Kvůli tomu, jak se mi motala hlava, jsem vrávoravě přešlápla z jedné nohy na tu druhou. Z dálky jsem slyšela hlasy. Jako kdyby byly daleko ode mě a stále se vzdalovaly a přibližovaly, až mě to dovádělo k šílenství. Zastřený zrak jsem se pokusila rozostřit tím, že jsem si packou protřela oči. Nečekala jsem, že by ten vlk hned zaútočil. Ale přišlo to jako čistá rána z nebes. Ucítila jsem další ránu na zem a ten vlk se mi okamžitě zakousl do krku. Vytřeštila jsem oči v náhlém šoku. Pak přišel náhlý klid. Viděla jsem své sourozence, malé chlupaté kouličky, co se sotva valily. Tak takhle jste se cítili, když vám brali život? Pomyslela jsem si a vytřeštěné oči přivřela. Vlk se mnou cloumal. Cítila jsem, jak mi ubývá kyslík v plicích a má zlatovobílá srst se na krku barvila do červeně. Co to… Vzchop se, nebo tě ten šmejd zabije! Alarmovalo mě ihned mé svědomí.
Zavřela jsem oči, když jsem cítila, že ani tak nemůžu. Ale vlk svůj stisk náhle povolil a já oči otevřela. Vzdorovitý pohled ihned padl do těch jeho krvelačných očí. A ty náhle zmizely. Zmateně jsem zamžourala a všimla si stop krve pode mnou. Nevypadalo to dobře. Slyšela jsem pokřiky Chichiriho a viděla jeho hnědé packy, jak stojí přede mnou. On se mě… Zastává? Došlo mi trochu později. Jediný, kdo mi kdy zachránil život před krvelačnou vlčí zrůdou, podobné tady tumhle, byl Yriel a do dnes jsem mu byla zavázaná… A taky to byl můj jediný přítel. Vypadalo to, že počet jeden se znásobí na dva. Vzhledem k povaze hnědého vlčka udělal velice statečný čin.
Pomalu jsem poskládala packy pod sebe a nemotorně vstala. Vůbec se to nepodobalo mým běžným, elegantním pohybům. Dokonce jindy hrdě vztyčená hlava teď byla takřka u země. Z krku mi odkapávaly kapičky krve. Postavila jsem se k mému společníkovi a vycenila bělostné tesáky, přičemž jsem hrdelně vrčela. Jiný vlk by se asi nezvedl, ale já nebyla žádná bačkora. Ač jsem společně s krví ztrácela i zbytky sil, tohodle šmejda jsem musela aspoň odehnat pryč. Myslím, že po boku Chichiriho se mi to podaří. Přeci jen jsme na něj dva.

//<- Západní louky

Vypadalo to, že se Chichiri stále drží. Tak toho se jenom tak nezbavím, došlo mi. Pokračovala jsem v běhu dál, nezpomalila jsem ani, když jsem vběhla mezi stromy, kterým jsem se stále musela vyhýbat. Náporem větru má srst usychala. Stejně byla tak hustá, že se jí mnoho na holou kůži nedostalo. Tenhle lesík mi byl povědomý. Byla jsem tu s Ghostem, došlo mi. Jeho pach jsem tu slabě cítila, musel tu ještě před nedávnem být. Zapomněla jsem chvíli na realitu a prostě si užívala běhu. Hleděla jsem na sebe, mezi koruny zmenšených stromů a stále pokračovala podél řeky. Schválně, kam nás zavede.
A tu náhle rána. Do něčeho jsem narazila, přímo hlavou a na svých vlastních nohou jsem se neudržela. Zřejmě to byl vlk. Vzhledem k tomu, že stál u řeky, bych se vůbec nedivila, kdybych ho svým mohutným a silným tělem shodila přímo do ní. První, co jsem si uvědomila, ovšem bylo, že se mi začernil celý pohled a mě se šíleně motal svět. Onen vlk musel být taky pořádný mamut. Možná přeci jen zůstal stát, ale protože jsem do něj vpálila plnou rychlostí, silně jsem o tom pochybovala. Navíc jsem chvíli ani normálně neuvažovala. Na chvíli jsem nebyla schopná vnímat realitu, jen vím, že jsem se automaticky zvedla vrávoravě na nohy.

// <- Armanské hory

Klusala jsem ladně dál, stále jsem měla ve výrazu chlad a uši přitisknuté k hlavě. Zkráceně řečeno tedy žádná změna, žádný výraz, nebo projevení emocí. Chvíli jsem pokračovala, aniž bych se ohlédla, zda za mnou Chichiri jde. Až po chvilce jsem se ohlédla, zda opravdu pokračuje se mnou, nebo se rozhodl zůstat. Nevím, jestli pro mě bylo překvapením, když jsem jeho hnědý kožich zahlédla. Každopádně mi nedělalo moc dobře, když šel za mnou. Z toho pocitu, že by po mě mohl skočit a sejmout mě k zemi, se mi naježila srst po celém hřbetě. Sama pro sebe jsem si zavrčela a přivřela oči.
Zastavila jsem po tom, co jsem přešla tuhle travnatou louku s odkvetlým kvítím. Byla tu totiž řeka, kterou jsem již jednou přecházela. Podrážděně jsem přežvýkla a přešlápla z jedné nohy na druhou. Jen když jsem si představila, jak je voda ledová, tak se mi tam už nechtělo. Pohlédla jsem na vlka, který mě již jistě dohnal. Povzdechla jsem si a vykročila v před. Pak jsem bez váhání řeku překonala, co nejrychleji to šlo, přičemž jsem se na druhé straně okamžitě oklepala, ale už teď jsem cítila vlezlou zimu.
„Proběhneme se,“ zamumlala jsem pak. Potřebovala jsem se něčím zahřát a tohle byl jediný způsob. Následně jsem se rozeběhla cvalem podél další řeky. Nevěděla jsem, kam přesně mířím, ale měla jsem tušení, že jsem tudy již párkrát proběhla. Jen jsem doufala, že ten vlček se mnou zvládá držet tempo, pomaleji se mi nechtělo.

//-> Křišťálový lesík (Přes řeku Mahtaë, podél Medvědí)

Pozorovala jsem tohoto hnědého vlka s jakousi pohrdavostí v pohledu. Skutečně jsem nechápala, co tu přede mnou nacvičuje a jak vůbec může mít tolik odvahy přede mnou ukazovat jednu, ba dokonce dvě nejcitlivější části těla. O jedné z nich jsem pochybovala o tom, že ví, k čemu ji má. Musela jsem se nad tou myšlenkou ušklíbnout, ale nahlas jsem neřekla vůbec nic, stejně tak můj výraz byl stále naprosto kamenný a oči chladné. Jejich pohled tenhle vlček dlouho nevydržel a pohled odvrátil nad nás. Cvrlikání ptactva mi dráždilo uši. Stiskla jsem čelisti pevně k sobě a odfrkla jsem si. Než jsem se začala vztekat, zastavil mě Chichiri, který začal dětinsky máchat packami ve vzduchu a štěkal.
Naklonila jsem hlavu zkoumavě do boku a nechápavě jsem jej sledovala. Stíhal dělat tolik věcí! Náhle byl jeho čenich u toho mého. Přivřela jsem nevraživě oči a svou hlavu odvrátila do boku. Pak jsem vstala a otočila jsem se směrem dolů, z těchto kopců, takže tam, odkud jsem přišla. „Pojď,“ vyzvala jsem jej podrážděně. Raději ho s sebou někam vezmu, než abych si tu jako nějaké vlče hrála, pomyslela jsem si. Své elegantně tvarované tělo jsem nesla ladně a hrdě. Tak nějak jsem dávala najevo svou dominancí nad ním. Protože jsem věděla, že když budu chtít, strčím ho do drápku.

// -> Západní louky

Vypadalo to, že se rozhodl se naprosto uvolnit a lehl si. Jen tak, prostě se rozvalil a překulil na záda, čímž na mě začal vystrkovat bíle zbarvené břicho. Lehce jsem zakmitala jedním ouškem a sledovala jej z výšky svým chladným pohledem. Máš možnost ho rozpárat a prostě zdrhnout, křičel na mě hlásek v hlavě. Přitiskla jsem uši pevněji k hlavě. Proč bych měla být stejná, jako ti parchanti, to mi zavraždili sourozence?! Zchladila jsem sama sebe. Vlastně jsem měla opravdu výčitky, že mě něco takového mohlo vůbec napadnout. Už jen kvůli tomu, že bych se uchýlila k bratrovraždě. K vraždě stejného druhu, stejně jako ti šmejdi kdysi. A ještě k tomu oni byli schopní zabít malá vlčata. Sice jsem to neměla ráda, tyhle malé caparty, ale tohle mi připadalo jako vrchol nechutnosti a necitnosti, kterou vlk mohl kdy projevit.
Oplatila jsem mu pohled, přičemž jsem se trochu snížila, abychom si viděli do očí. Protože ty mě na něm přeci jen okouzlovaly nejvíce. Jeho reakcí na mé pozdní představení byl pouhý úsměv s přikývnutím, na druhou stranu jsem tyhle reakce oceňovala, přeci jen by bylo zbytečné to jakkoliv zakecat. Nač slova? Někdy byla zbytečná. Někdy prostě jen stačí, že u sebe někoho máte, protože i někdo tak chladný, jako já, u sebe vždy někoho potřebuje. Nepotřebovala jsem ho mít za ocasem neustále, někdy jsem potřebovala samotu, ale kdybych byla sama, začala bych bláznit. Což už jsem tak trochu začínala i teď, ale doufala jsem, že mě někdy můj vnitřní hlas nebude trýznit silněji.
Takže tu tak ležel přede mnou, naprosto klidně a hleděl mi do očí. Nevěděla jsem proč, ale trochu mě to uvedlo do rozpaků. Proč tak zírá? Pozvedla jsem mírně hlavu. Nesnížila jsem se ovšem k tomu, abych pohledem někam uhnula. Někam jinam, než z jeho zelenkavých očí.

To ticho mezi námi mi vůbec nevadilo. Neřešila jsem ho, ba dokonce mi vyhovovalo. Na co si povídat? Stačí pouze ten pocit, že vlk není sám. Stejně když ten druhý otevřel tlamu, byly to pouze zbytečné, otravné kecy. Nemyslela jsem tím konkrétně Chichiriho, ale naprosto všechny vlky. Až na Yriela, který tu zřejmě nebyl. A já už jsem si bez něj zvykla žít natolik, že mě to trápilo jen mírně a někde hluboko uvnitř mě, takže to nemělo šanci vzejít napovrch. Celkově jsem veškerý svůj smutek skrývala hluboko uvnitř, za touhle ledovou maskou bez emocí. Měla jsem takový pocit, že stejně všechno uvnitř mě zmrzlo, za tu dlouhou dobu, co jsem tenhle výraz nosila. Zemřela jsem společně se svými sourozenci. Bylo vlastně zajímavé, kam mě má mysl od přemýšlení nad partnerem dovedla. Byla jsem přesně v místě, kde jsem nechtěla být.
Takže jsme tu tak mlčky seděli, každý zahloubaný nad něčím jiným. Já tím kamenným pohledem sledovala okolí, jeho jsem si ani tak moc nevšímala. Dokud nepromluvil. Až teď jsem zachytila zajímavé tóniny jeho hlasu. Koutkem oka jsem na něj pohlédla, ale celý pohled na něj neobrátila. Zavrtěla jsem hlavou, že si to skutečně představit nedokážu. Opět jsem pohled přesunula před sebe a po chvilce mlčení ze mě vzešlo: „Lylwelin. Jmenuji se Lylwelin.“

Zavrtěla jsem hlavu. „Jen tak ne. Chce za to nějaké kytky, nebo co. Prostě jen taková, pro nás, prkotina. Horší je to pak v zimě, když žádné neseženeš. Ale kdybys uměl se svou magií, nebyl by to nejspíš problém ani v zimě,“ odvětila jsem zamyšleně. Nějak ses rozkecala, už drž hubu, sim tě, napomenula jsem se. Vážně jsem nesnášela, když jsem se moc rozmluvila. Jindy jsem neměla co říct, ale když už se jednalo o něco, co jsem věděla, mlela jsem pantem, až mě bolel. Skrze ty oči poznamenal, že je to zvláštní, na což jsem přikývla, ale už nijak nekomentovala. Ani jsem neměla jak, prostě to byl holý fakt.
Nakonec přišel s povídáním na řadu on. Opětovala jsem mu pohled do očí a pozorně poslouchala. Zpočátku to možná znělo i záživně, na druhou stranu mi připadalo, že na nic z toho, co mi povídal, prostě nejsem stavěná. „Asi jsem raději také celá,“ ušklíbla jsem se nakonec. Představa, že bych se měla rozpůlit a svou druhou půlku dát někomu druhému, se mi vážně nelíbila. Ba dokonce příliš hnusila, že by někdo měl jen část mého naprosto dokonalého, zlatavobílého kožichu.
Nakonec si tedy povzdechla a chladně se koukala na výhled, který se zde naskytoval. Vypadalo to, že si tohle všechno, co mi pověděl, rozebírám ještě v hlavě a opakuji si jeho slova. Tráví spolu hodně času… Zvládla bych to? Ptala jsem se sama sebe. Všechno mu říkáš… Proč? Na co? Proč by měl všechno vědět? Zněla má otázka v hlavě. Oblizovali a těsně u sebe leželi?! No to snad ne! Zděsila jsem se a musela jsem se celá otřepat z toho, jak moc nechutný mi to přišlo.

Vypadalo to, že má radost, když zjistil, že má magii. Následně se mě ptal, kde se magie naučí ovládat, u čehož jsem se trochu musela zamyslet. Já jsem byla odpůrce své vlastní magie, nesnášela jsem ji, neměla důvod používat, a tedy už vůbec jsem neměla důvod se ji učit ovládat. „Řekla bych, že u vlka, co se jmenuje Život,“ pověděla jsem zamyšleně a pohlédla zamračeně k nebi. „Sídlí někde na jihu, na kopci, který vlk sotva vyleze a až už chcípáš žízní, tak se objeví,“ objasnila jsem mu. „Mimo to tě dokáže udělat zdatnějším ve všech vlastnostech, což by se mohlo hodit tobě,“ mrkla jsem na něj informativně. Jak jsem mohla očekávat, zeptal se mě na otázku ohledně mé magie, přičemž mi pochválil oči, ale hned to zakecal a opravil na možnost, která se mi vůbec nelíbila. „Jsou zlaté,“ opravila jsem jej ihned podrážděně. „A nenaznačují žádnou magii. Tyhle oči jsou neutrální, značí, že buď vlk ještě vlastní magii nijak neobjevil, což je můj problém,“ zalhala jsem s naprostým kamenným výrazem, takže vlastně nemohl nic zjistit. „Nebo svou magii již objevil, ale oči se mu prostě nezbarvily, což se stane málo komu.“
Skrze Yriela mi pověděl, že ho najdu. Pohodila jsem ocasem, což by se u dvounožců dalo vzít jako pokrčení ramen. „Třeba, ale třeba taky ne,“ odvětila jsem nezáživně. Z klidu mě vyrušilo to ptactvo. Stiskla jsem čelist k sobě, jak já tyhle potvory a jejich uši trhající skřeky nasnášela! O to více mě udivilo, že na ně nadávalo i tohle vlčisko. Byla to snad první věc, na které jsme se shodli. A to byl, panečku, zázrak! „Chi? Ty víš, co je to partner?“ Zeptala jsem se ho pak, z ničeho nic a raději jsem hleděla upřeně někam do dálky. Jen mě udivovalo, že tenhle pojem zná a kdyby znal, hodilo by se mi, kdyby mi ho objasnil.

Pověděl mi, že o magii nikdy nic neslyšel a ujistil mě, že si srandu nedělá, což potvrdil i svým podřízeným postojem, což se mi líbilo. Naklonila jsem hlavu do strany, přičemž jsem přemýšlela, jak na tohle reagovat, popřípadě jestli mu to vysvětlit a jak. Není to moc složité na to, abych mu to vysvětlovala? Aby ses do toho sama nezapletla. Víš, že magie jsou zákeřné, přemýšlela jsem. Máš pravdu. Ale mám mu vytvořit nějaké vědomí o jeho magii, nebo bude lepší, když o ní nebude vědět dál? Ptala jsem se sama sebe a s povzdechem jsem se posadila.
„Ano, já mám magii, i ty ji máš,“ pověděla jsem a zahleděla jsem se mu opět do očí. „Tvé oči jsou zbarvené do magie země. Zelená jako tráva, chápeš? Fialové oči znamenají magii iluze, potkal jsi někoho takového? Jsou to zákeřné mrchy,“ ušklíbla jsem se. Mluvila jsem totiž sama o sobě. „Červené oči mají vlastníci magie ohně. Stříbrné, či šedivé jsou pak vlci schopní v tobě číst jako v otevřené knize, je to magie myšlenek,“ vysvětlila jsem krátce. „Určitě jich je víc, ale kdo si to má všechno pamatovat?“ Zabrblala jsem a protáhla obličej.
Pak se ovšem začal ptát na partnera. Pozvedla jsem obočí – to jsem chytla od něj – a sledovala jsem jej i nadále. Všichni měli partnera? Zopakovalo mé podvědomí. Ty v něčem zaostáváš?! Pozvedla jsem zaskočeně hlavu, ač jsem měla stále neměnný, chladný výraz. „Ne, nemám partnera. Mám jen nevlastního bratra, kterého zřejmě něco zakouslo,“ pověděla jsem pak a zamračila se, protože jsem se cítila vážně dotčeně, že se Yriel tak dlouho neukázal.

Jeho ironickou odpověď jsem nechala tytam, očividně by náš rozhovor stejně nikam nevedl. Ne kvůli mně, samozřejmě. To on měl blbé řeči a poznámky, které mé velikosti nevyhovovaly. A pak se skutečně otočil a šel. Na jeho rozloučení jsem ani necekla, pouze jsem bez emocí pozorovala, jak odchází. Kde je vlčí hrdost? Opravdu jde? Ujišťovala jsem sama sebe a ušklíbla se. No, udělal mnohem lépe, než kdyby zatvrdl a zůstal tu stát jako tvrdé Y i po výzvě, aby odešel. Na jednu stranu se mi líbilo, že prostě uposlechl, sbalil se a šel. Pak jsem ovšem začala mluvit o té magii, což jsem si nemohla odpustit, i kdyby třeba zrovna umíral, takže mi bylo jedno, že je na odchodu. Zastavil se a ohlédl se na mně. Pak ovšem naši vzdálenost zase překonal a začal si mě očichávat, což se mi absolutně nelíbilo, vzhledem k tomu, že porušil můj osobní prostor. Opět jsem odhalila varovně tesáky. Než jsem stihla zavrčet, zaskočil mě svými slovy.
„T-ty nevíš, co je to magie?“ Zeptala jsem se zaskočeně, ač stále chladně. Pak jsem jej probodla pohledem. „To ty si děláš srandu ze mě!“ Štěkla jsem pak a nechápavě od něj ustoupila. Co všechno sakra neví a neumí? Neumí se chovat, neumí lovit, neví, co je to magie, co je to, sakra, za vlka?! Rozzuřilo se opět mé podvědomí a já na něj hleděla ledovým pohledem, jako kdyby byl nemocný. Což zřejmě opravdu byl, protože jinak jsem si existenci tohoto vlka neuměla jednoduše vysvětlit. No teda vlku, ty mi dáváš…

Pro mé štěstí se uklidnil. Vinu svedl na mě, že prý jsem si srandu dělala já z jeho. Ironicky jsem se uchechtla. „Ptala jsem se pouze, kolik ti je, na což jsi mi stejně odpověděl tvými následujícími činy,“ odfrkla jsem si pohrdavě a propálila jej svým ledovým pohledem. Jestli on si tu míní zvedat ego, tak ať si mě nepřeje! Vyštěklo opět mé podvědomí. Žádnej skrček tě tu nebude otravovat a rozčilovat!
Poslouchala jsem s naprosto kamenným výrazem, co povídá a neubránila jsem se úšklebku. „Tak jdi,“ pronesla jsem pouze bezcitně. Byla to zkouška. Fakt svěsí ocas mezi nohy a půjde? Ptala jsem se sama sebe zvídavě. Možná by mě i překvapil, ale možná taky ne. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, co od něj čekat, tak jsem prostě a jednoduše očekávala naprosto cokoliv. Zlatá Neilynn, protočila jsem panenky. Byla sice otravná, ale když měla, svěsila hlavu a prostě držela hubu, pomyslela jsem si a vybavila si hnědou vlčici se stříbrnýma očima, které mě sice zneklidňovaly, ale jen do té doby, než mi sdělila, že je ve své magii pouhý amatér. A pak mi něco došlo.
„Hele, co jsem viděla vlky s barvou tvých očí, ještě mi žádný nebyl schopen předvést, co tahle magie umí. Co ty, umíš s ní něco?“ Zeptala jsem se nakonec. Možná pokus o konverzaci? Jo, tihle zelenoocí měli výhodu, téměř vždy jsem se na jejich magii ptala.

Odpověděl mi, že se nudí a jde mu o hraní. Znovu jsem zavrčela. Ty skrčku! Zaječelo na něj mé svědomí opravdu naštvaně. „Tak ty se nudíš!“ Prohlásila jsem podrážděně a přešlápla z nohy na nohu. To se mě teda pěkně dotklo. Skákal kolem mě jako blázen a očividně mu bylo úplně jedno, co si o tom myslím. Přestala jsem vrčet a narovnala jsem se do svého hrdého postoje. Nervózně jsem švihla ocasem ze strany na stranu a udělala krok směrem k němu. On ovšem uskočil. Přitiskla jsem uši ještě více v hlavě a v očích se mi zaleskla zlost. Udělala jsem další krok k němu, znovu uskočil.
Zastavila jsem se a jemně natočila hlavu do strany. Pak jsem se s podrážděným výrazem opět posadila. „Fajn, když si ze mě přestaneš dělat srandu, ulovím ti toho zpropadenýho zajíce, abys s bratříčkem nežral žáby a přede mnou se už neukázal,“ zavrčela jsem na něj svůj návrh. Vážně jsem si připadala zesměšňována. A tenhle vlk pro mě byl stále záhadou, nevěděla jsem, co od něj čekat, co když po mě za chvíli skočí a zakousne se mi do krku? Jediným mým blokem byla nedůvěra vůči němu. Někomu jsem nedůvěřovala více, někomu méně, ale on měl veškerou mou nedůvěru. A vysloužil si ji sám.

Pozorovala jsem jeho reakci, zpočátku to vypadalo, že si vjedeme do srsti, jelikož on tu svou naježil stejně jako já, přičemž se ke mně přiblížil. Okamžitě jsem napnula veškeré svaly a opět jemně odhalila své tesáky. Začal mě znervózňovat. Což se nejspíš dlouho nikomu nepovedlo. Ale náhle začal vrtět ocasem, čímž mě zneklidnil snad ještě více. Narovnala jsem se a nechápavě sledovala jeho pokus o hru. Jaká že to měla být hra? Šťouchl mě do boku čenichem a začal na mě štěkat, ovšem už zase z bezpečné vzdálenosti. Dívala jsem se na něj, jako kdyby se zbláznil. Opravdu jsem nevěděla, o co se tu snaží. První na mě vrčí, div mě nezakousne a teď si chce hrát?!
Zavrčela jsem a štěkla také, ovšem ne hravě, nýbrž agresivně. „Tak o co ti jde?!“ Vybalila jsem na něj opravdu dost podrážděně. Vážně pro mě jeho chování bylo nevysvětlitelné. Stále jsem nevěděla, co od něj čekat a to mě znervózňovalo. Srst jsem stále měla nevědomky naježenou a podezřívavě na něj hleděla. Všechny svaly bezděky napnuté, připravené k případné obraně, kdyby náhodou ocasem vrtět přestal a skočil po mě. Opravdu jsem mu nevěřila a svým chováním mě pouze mátl.