Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sigy mi pověděl, že si potřeboval jen provětrat hlavu, že toho prý na něj bylo moc. To jsem chápala. Byli jsme bez zubů, naháněli nějaké potvory, pak neshody s nějakým jezevcem a nakonec našel svého otce a byli jsme tady. Za poslední dobu toho bylo opravdu moc, ale příliš jsem si to neuvědomovala. Co už, nebyla jsem příliš citově založená, tudíž mě to nejspíš nemohlo zmáhat tolik, jako jeho. Potom jsem mu sdělila svůj názor ohledně toho, že smečky nejsou nic pro mě. Zastavil se také a odvětil, že mu bylo jasné, že se nebudu k ničemu chtít vázat. Stačíš ty, pomyslela jsem si trochu trpce, jako kdybych mu to vyčítala a narovnala jsem se, přičemž jsem jemně kývla hlavou na souhlas. „Každopádně bych aspoň věděla, kde jsi, takže bych si tě mohla vždy najít,“ pověděla jsem mu na mé poměry poměrně smířlivě a pohlédla mu do očí.
„A třeba by se mi to časem rozleželo v hlavě,“ dodala jsem ještě a švihla nespokojeně ocasem. Bylo z toho gesta jasné, že zatím mi ta představa příliš nevoní. Sigy pověděl, že stejně neví, jestli by ho tu chtěli. Rozešla jsem se za ním. „Záleží na tom, kolik jich tu je a zda by si byl spíše na obtíž, nebo naopak pomocná tlapa,“ pověděla jsem potom. Byla zima, takže bylo jasné, že výběr členů byl asi přísnější. Věděla jsem, že je Sigy poměrně šikovný, na druhou stranu jsem si nevšimla ještě ničeho, v čem by vyloženě vynikal.

Osaměli jsme. Pohlédla jsem na Sigyho, který mi povídal, že si potřeboval něco vyřešit a trochu se zaběhl. Naklonila jsem k němu jedno ucho a pak ho zase stáhla dozadu. „Něco vyřešit?“ zeptala jsem se ho ledově s naznačením, že by mi mohl objasnit, co si pod tím mám představit. Něco mi tají? napadlo mě a když jsem zahlédla, že se rozešel, rozklusala jsem se za ním, abych jej dohnala. Poté jsem srovnala krok podél jeho boku. Myšlenka toho, že zůstanu sama na území neznámé smečky, mi nedělalo dobře.
Po cestě jsem koukala, co kde je. Uvažovala jsem nad tím, co je na tomto území pro smečku výhodou a co naopak ne. Holé listnaté stromy v tomhle období byla jednou z velkých nevýhod, protože to znamenalo i hromadu sněhu. Ten mi sám o sobě nevadil – mám huňatý kožich a byla jsem zvyklá na nepříznivé podmínky, ale přeci jen bych si ve smečce představovala komfortnější pohyb, než bylo prodění se sněhem. Ale což, vyjde tě to na stejno, když jsi tulák, je to ještě horší, napadlo mě smířlivě.
Posléze přišla otázka, kterou jsem tak nějak čekala. Bez náznaku jakékoliv emoce jsem na Sigyho pohlédla. „Čekala jsem, kdy to přijde,“ pověděla jsem pak, jakoby se nechumelilo. „Chtěl bys tady zůstat se svým tátou?“ zeptala jsem se narovinu a potom jsem se pozvolna zastavila. „Víš, Sigy, já…“ začala jsem nejistě a odvrátila pohled kamsi mezi stromy. „Nejsem na to, aby mě někdo komandoval, říkal mi co mám dělat a co nesmím a… Ubíjí mě pocit spoutanosti,“ povzdechla jsem si a pohlédla mu do očí. „Na druhou stranu jsi to jediné, co mám,“ pošeptala jsem pak rozechvělým hlasem.

Mlčky jsem pokračovala dále za Saviorem a Sigym, když v tom se Sigy znenadání odpojil. Nechápavě jsem zastříhala ušima a sledovala, jak se beze slova někam vytrácí. Zmateně jsem pohlédla na Saviora, který se mi začal také ztrácet. Přidala jsem na kroku a následovala staršího z vlků. Sama jsem teď vůbec netušila, kam jít a nějak jsem tušila, že by ani jednoho z nás mladý vlček neopustil jen tak, takže jsem předpokládala, že si potřebuje jen někam odskočit. Zmenšila jsem náskok Saviora, abych nebyla pozadu. Cítila jsem, že jsme na území smečky a znervózňovala mě to. Sledovala jsem místní okolí a musela uznat, že pro smečku si vybrali vhodné území. Pomalu mě začínalo zajímat, jací zde budou členové.
Za nedlouho jsem dorazila ke skupince vlků a pro můj údiv už tam byl i Sigy. Bylo tam moc vlků… Tedy, na můj vkus moc. Ale to tak u smeček už asi bývá, hm? pomyslela a všechny jsem je sjela chladným pohledem. „Ahoj,“ pozdravila jsem krapet odměřeným tónem místní vlky a pohlédla na Sigyho, u kterého jsem hledala záchranný bod. Zdál se být ovšem také nějak nepříjemně nalazený. Pozdravila ho jedna z vlčic. Jmenovitě, takže se museli stoprocentně znát. Samozřejmě si neodpustila řeči o tom, že nejsou žádná charita. No jistě, něco takového jsem přesně čekala, pomyslela jsem si chmurně a tiše vyčkávala, co se bude dít. Očividně probírali něco důležitého a… Znovu jsem se cítila na obtíž. Nenápadně jsem se přikradla k Sigymu, jen tak, abych neshodila své ego a držela se jeho. „Kam ses to vypařil?“ zeptala jsem se ho tiše a sledovala, jak alfa odchází pryč. Mé napětí trošku opadlo, ale stejně tu byli ještě další.

//<- Kaskády

Vypadalo to, že se nemám dále jak zapojit do konverzace a nikdo se mě do ní nesnaží ani vtáhnout. To mi vyhovovalo. Neměla jsem už náladu se moc vybavovat, místo toho jsem se raději soustředila na šetření dechu. Nevěděla jsem, jak daleko ještě se Saviorem půjdeme a kam vůbec jdeme, prostě jsem se jich držela. Nějaké smečkové pudy ještě mám, pomyslela jsem si znuděně a ty dva přestala zcela vnímat. Těšila jsem se, až si někde odpočinu a promyslím, co budu tvořit dál. Nějak mi docházela inspirace. Zachytila jsem pohled Sigyho, který nejspíš kontroloval, zda se jich držím. Jasně, ještě stále jsem stačila, dokonce bych byla schopna jít i rychleji, než jsem právě šla, ale nepotřebovala jsem nutně držet krok s nimi. Přeci jen, stále si o něčem podívali.

//-> Narvinijský les

// řeka Midiam

Krátce jsem se ohlédla za nás a neunikly mi krvavé stopy, které za námi nechával Savior. Pohlédla jsem zpět na postaršího vlka, ale ten se tvářil tak nějak neutrálně. Očividně mu to moc srdce nedrásalo a moc jej to neomezovalo s ohledem na to, jak šel rychle. Neměla jsem problém s vlky držet tempo, ale když se zpomalilo, ocenila jsem to. Bavili jsme se o tom, jak Sigy zapadl. Hájila jsem jeho čest a Savior se rozhodl k tomu dále nevyjádřit více, než se optal, kde se ono nebezpečné místo nachází.
"Vlastně je někde nedaleko odsud, ne?" podívala jsem se na Sigyho, který se nijak moc neprojevoval.Zvláštní, snaží se na otce působit jako rozumný a kultivovaný vlk? napadlo mě. "Mám pocit, že někde nedaleko té řeky, podél které jsme šli," dodala jsem ještě a prohlédla si zdejší krajinu. Už jsem ani nevěděla, jestli jsem tu někdy byla, nebo ne. Zaujaly mě padající vločky. Uklidňovalo mě to a celkově zima, která nastala, zaváděla mou mysl do jakési harmonie.
Ti dva potom rozvedli téma, který mě nikdy nenapadlo se Sigym rozvádět. Asi nebyl důvod, uznala jsem a krátce na něj pohlédla. Myslela jsem si vždy, že je jako tulák spokojený, když jím je a podle toho, co jsem pochopila, dlouho. Ale připadlo mi, že by se spíše raději usadil. Zamyšlená nad tímhlr vším jsem pokračovala v chůzi a byla zvědava, kam to vlastně jdeme. Pociťovala jsem taky nejistotu z toho, že jdeme zase do nějaké smečky jakožto nezvaní hosti.

// Východní hvozd

Nenechala jsem se příliš přesvědčovat, že mám jít s nimi. Neměla jsem náladu na to se dohadovat. Víceméně bych stejně potom musela přemýšlet, co dělat a kam jít. Byla bych sama. Hodilo by se to, ale ne teď. Teď v zimě nechci být sama, uznala jsem poklidně. Vydala jsem se tedy za nimi a to na nás mluvila jakási cizí vlčice šedých barev. S hrdě narovnanou hrudí a naježeným kožichem jsem kolem ní prošla, jako kdyby byla vzduch. „Nezdržuj,“ zavrčela jsem na ni pouze ledově a srovnala krok se Sigym. Musela jsem je krapet dohnat prodloužením kroku.
Savior se nechápavě ptal, jak se mohlo stát, že skončil v bažině a odkdy tady jsou močály. „Terén je tam zrádný a zmate i zkušeného tuláka, Saviore,“ oslovila jsem jej chladným tónem a sebevědomě hleděla vpřed. Musela jsem Sigyho hájit. Aspoň trochu napravit to, co už jsem na něj požalovala. Nebylo mi to příjemné, dostat mladého vlka do této situace.

// -> Kaskády

Povšimla jsem si, že můj návrh ohledně toho, že by měl Sigy strávit více času se Saviorem téměř prošel vzduchem. Sigy po mě hodil jen jakýsi pohled a nevyjádřil se k tomu a úplně to stejné udělal i starší z vlků. Protočila jsem chladnýma očima. Vlci, nikdy si nenechaj poradit, pomyslela jsem si opovržlivě a znovu vrátila pohled na řeku. Tiše jsem vyčkávala, až si ti dva promluví. Nevadilo mi to. Nikam jsem stejně nespěchala, neměla jsem kam a kdo ví, co bych dělala, kdybych byla sama. Nejspíš úplně to stejné.
Poté jsem zaslechla Sigyho návrh, že bychom jeho otce mohli doprovodit domů. Savior mu na to odvětil, že je to dobrý nápad a že s ním ve smečce nebude mít nikdo problémy. Ale když jsem navrhovala, abyste byli spolu, oba dva jste se z toho málem postavili na hlavu, otočila jsem se na ně s jemným úšklebkem a pomalu se zase zvedla. Tiše jsem k nim přikráčela ladným krokem a stanula po Sigyho boku.
„Nemám žádný nápad,“ odpověděla jsem a naklonila k Sigymu hlavu. „Ovšem pořád jsi tak přesvědčený, že se neobejdeš bez mé přítomnosti?“ zeptala jsem se ho narovinu tak chladným tónem, že na mě nejspíš nemohlo být poznat to, že jsem samotná byla z myšlenky na to, že se rozdělíme, poměrně nesvá. Uklidni se, Wel. Má tu otce. Není úplně v dobrém stavu, ale věřím tomu, že by se mu s ním nic nestalo, pomyslela jsem si a střihla zvídavě jedním uchem. „Nerada bych vám překážela,“ dodala jsem a sjela oba dva pohledem.
Na to se Savior očividně chtěl zajímat i o nás dva. Chvíli jsem na něj hleděla s doufáním, že mu to Sigy poví a já se tak ušetřím zbytečných řečí, ale očividně se to rozhodl nechat na mě. „Potkala jsem Sigyho nedaleko odsud. Uvízl v bažině a nemohl se z ní dostat. Původně jsem ho tam chtěla nechat utopit, ale měla jsem dobrý den,“ pověděla jsem poklidně a koutkem oka na vlčka pohlédla. Schválně jsem šetřila podrobnostmi, jako bylo například Sigyho prosivé naříkání a panika z toho, že se opravdu utopí. Nechtělo se mi svého přítele shazovat před otcem.

Řekla jsem Sigymu, že se od nich odpojím, ale jemu se taková skutečnost zjevně nelíbila. Prý co kdyby zase někde zapadl. Vrhla jsem po něm varovný pohled. „Opovaž se,“ zavrčela jsem na něj a stáhla uši více dozadu. Co bych teď dělala, kdybych ho tam tenkrát nechala utopit? přemýšlela jsem, zatímco jsem teda šla odevzdaně stále s mým kamarádem a jeho otcem, který navzdory jeho stavu šel poměrně rychle. Typické tulácké tempo, pomyslela jsem si. Pro mě to bylo vyhovující a Sigy mu očividně také stačil, akorát ten se mnou potom srovnal krok, aby mi něco pověděl.
Šeptal mi do ucha, že si prý na jeho otce mám dát pozor, že se mu vždy zdálo, že je členem tajné vlčí mafie. Podívala jsem se na něj pohledem, který se ho ptal, jestli to myslí vážně a zároveň mu tak nějak oznamoval, že je hlupák. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a strčila do něj provokativně bokem. Následně jsem jej nechala jít za otcem a jsem pokračovala dál za nimi. Stále jsem se jich ovšem držela a nespouštěla je z dohledu. Když jsme dorazili někam, kde uznali, že je to vhodné místo pro povídání si, usadila jsem se asi dva metry od nich hlavou směrem k řece a poklidným pohledem pozorovala její proud. Tiše jsem naslouchala slovům těch dvou, ale nevnímala jejich přesný význam. Až když jsem na sobě ucítila pohled Saviora, který zrovna mluvil přímo ke mně a povídal, že má přítomnost nevadí, že se stejně za chvíli vypaří. „Byla bych radši, kdybys strávil více času se svým synem,“ pověděla jsem pak pevně a krátce na Sigyho pohlédla. Od toho vlka se toho může ještě spoustu naučit, neuškodilo by mu s otcem strávit delší čas, pomyslela jsem si a nechala je pak spolu mluvit dále. Dlouze jsem vydechla, až mě nakonec tělo donutilo, abych ulehla. Sigymu jsem věřila, ten kromě nějaké lumpárny snad ani nemohl nic provést a jeho otec… Byl prostě jeho otec, onomu varování ohledně vlčí mafie jsem nevěnovala žádnou pozornost. Navzdory tomu všemu jsem ovšem nepokládala hlavu ani nezavírala oči, pouze se uzavřela do vlastního světa a svých vlastních myšlenek.

Sigy mě představil postaršímu vlkovi, který se jmenoval Savior. Prý jeho táta. Znovu jsem jeho směrem střihla uchem, v náznaku jakéhosi zaujetí. Otec? Opravdu? pomyslela jsem si a podívala se z jednoho na druhého. Až teď jsem zjistila, že toho vím o Sigym opravdu málo. A bodejť bys věděla, když se příliš nezajímáš, pomyslela jsem si. Chvíli jsem je tiše sledovala, Sigy něco šeptal svému otci do ucha, proto jsem zrak zase odvrátila na okolní dění. Zahlédla jsem nedaleko vlka, který mi byl povědomý. Ležel na zemi jako placka a bavil se zrovna s vlkem, který k němu přišel a dloubl do něj packou. No, takže žije, pomyslela jsem si znuděně a obrátila pohled zpět na ty dva.
Sigy se Saviora vyptával na vše možné. Bylo jasné, že se vidí po dlouhé době. Co asi dělá můj táta? A máma? Žijí ještě vůbec? A kam zmizel Yriel? Proč mě opustil? pokládala jsem sama sobě otázky, na které už asi nikdy nedostanu odpověď. Spočívala jsem zde mlčky, dokud jsem nezaslechla své jméno. Přesunula jsem chladné zraky na hnědého vlka prokvetlého šedinami. Navrhoval změnu prostředí. Zdál se být jako někdo, koho bych ve své blízkosti chvíli snesla. Uměl se chovat, nebyl vlezlý, ani nucený. Takže je vlastně Sigy poměrně po něm, pomyslela jsem si, každopádně jsem jeho návrh chtěla odmítnout s tím, že je nebudu při rozhovoru rušit. Nejspíš si toho potřebovali spoustu říci a já jsem si připadala tak trochu… Jako páté kolo od vozu? Než jsem ovšem stihla reagovat, Savior se rozešel. Pohlédla jsem na Sigyho.
„Poslyš, potom se od vás trhnu. Nechám vám soukromí,“ pověděla jsem mu poklidně a pohlédla mu do očí. Nemělo cenu, abych jim překážela. Navíc jsem si sama potřebovala provětrat hlavu.

//-> Midiam

Když jsme se Sigym našli, pověděl mi, že je rád, že jsem v pořádku. Jasně, krom únavy z toho běhání za vílami mi opravdu nic nebylo. A Sigy vypadal také v pohodě. „No, jsem také ráda, že ses nepřizabil,“ zabručela jsem takovým tónem, aby nešla poznat ona skutečnost, že se mi také moc ulevilo. Přeci jen se vytratil soupeřit s jezevcem, který tu dělal neuvěřitelné věci. Je tohle opravdu ten vlk, kterého jsem vytahovala z bažiny? pomyslela jsem si a sjela jej pohledem. Poté jsem přesunula pohled na toho druhého, kterého jsem neznala. Sigy ho pozdravil a pověděl, že jsme oba v pořádku a vyplázl na mě hravě jazyk. Vrhla jsem po něm nevraživý pohled ledových očí a zavrtěla nad ním hlavou.
Poté spolu začali tak nějak klábosit, tedy, padla jedna otázka jedna stručná odpověď a až když jsem párkrát mihla pohledem z jednoho na druhého, tak mi došlo, že si jsou poměrně podobní. Takže příbuzní, uznala jsem a krátkým pohledem zkontrolovala okolí. Nervozita ze mě musela čišet každým coulem. Stála jsem napnutá jako struna, uši téměř jako vždy vzadu a stále jsem měla nutkání se ohlédnout za každým cizím vlkem, co prošel okolo nás. Až když se jeden z neznámých, který se právě bavil se Sigym, zeptal, zda nás seznámí, střihla jsem jedním uchem dopředu, abych projevila aspoň nějaký zájem a nevypadala duchanepřítomně, přičemž jsem postaršímu vlku opětovala pohled. Byla bych se představila sama, když už o to tedy stál, ale vyzval k tomu Sigyho, takže jsem to nechala na něm.

Připadalo mi, že se pro mě zastavil čas. Děla se toho tady taková spousta, že má hlava nebyla schopná to pobírat. Mátlo mě to, necítila jsem se vůbec jistá a chlupy se mi ježily do všech stran z té spousty vlků, co okolo byla. Podívala jsem se na Sigyho, který mu pověděl, že tady mám zůstat. Jen jsem němě kývla hlavou, aniž bych si uvědomovala, co mi vlastně říká. Za normálních okolností bych ho nenechala jít jen tak do náruče nepřítele.
Probudila jsem se až v momentě, kdy jsem cítila chvění. Prudce jsem vzhlédla směrem, kam se Sigy rozeběhl, ovšem zjistila jsem, že to bylo přímo k jezevci, který momentálně mizel kdesi v nějaké jámě, jako kdyby ho vcucla zem. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem v jedné chvíli v tom zmatku Sigyho nezahlédla. Co když ho to pohltilo taky?! napadlo mě téměř panicky. Přitiskla jsem uši k hlavě, zavrčela a ladně se rozklusala směrem, kterým před chvílí Sigy. Po chvilce mě ovšem zastavila víla. Se vzteklým zavrčením jsem po ní cvakla zbytkem zubů, minula jsem ovšem. Zarazila jsem se až ve chvíli, kdy jsem si všimla, že víla vypadá jinak a má mé úžasné tesáky.
Nedělala jsem nic, prostě jsem se zastavila. Což o to, jestli mi ukradne ještě další. Už bez těchto jsem úplně k ničemu a neschopná žít. Stalo se ovšem něco, co jsem nečekala. Víla mi zuby vrátila a ani to nebolelo. „Och ano…“ vydechla jsem úlevně a hned si pro zkoušku s řádným vyceněním tesáků zavrčela. Mám své zuby! vyhrkla nadšená postavička v mé hlavě. „Sigy?!“ štěkla jsem pak následně a zase se rozešla směrem, kde stál jezevec. Dorazil k nám vlk, který vypadal, že mele z posledního. Zakrvácený, ztrhaný výraz, sotva popadající dech. První pohlédl na Sigyho, kterému chtěl položit otázku, nakonec ji položil nám oběma. Pouze jsem na něj s odměřeným výrazem kývla. Byla bych i něco dodala, ale domyslela jsem si, že je to nejspíš Sigyho známý, navíc byl i o dost starší jak já a neměla jsem tedy potřebu si troufat, ač vypadal, že bych ho k zemi srazila jedním úderem tlapy.

//<- řeka Midiam

Měla jsem pocit, že mi dochází energie. Na tolik pohybu za tak krátkou dobu jsem nebyla zvyklá. Snažila jsem se dohnat vlky přede mnou, ačkoliv mi to nebylo příliš podobné. Jindy jsem se jim spíš vyhýbala. Jenže oni teď pronásledovali roj víl, který já jsem kvůli té mlčenlivé potvoře ztratila z dohledu. Sigy mi byl někde v patách, také jsem si hlídala, jestli se mě drží, ačkoliv jsem ho momentálně měla tak trochu u zadnice. Ale přeci jen bych nerada, aby se tomu neřádovi něco stalo. To jsem nejspíš zakřikla.
Dorazili jsme na místo, kde byla neuvěřitelná spousta vlků. Bezzubých vlků. Zastavila jsem se, narovnala se do své úctyhodné výšky a hrdě vypjala hruď. Celou situaci jsem sjela chladným pohledem a uši přitiskla ještě více k hlavě. Co to má jako znamenat? pomyslela jsem si nakvašeně. To nás jako všechny tyhle víly přitáhly na jedno místo, aby nám mohly udělat společné pohřebiště? A nemusely se starat o zdechliny po celém Gallu? Jo, chytře nás přitáhly na jedno místo, svině, uvažovala jsem a vyhnula se letícímu kameni. A co bylo sakra tohle?![/b] Zmatenost mě znervózňovala, ale přes ledovou masku jsem nedávala nic znát. Až když se za mnou ozvala rána.
„Sigy!“ štěkla jsem a se zavrčením jsem se k němu vydala, všemi smysly na pozoru, abych neschytala taky nějakou ránu kamenem. Doufám, že je v pohodě, jen by zdržoval, kdybychom museli ty víly zase někam pronásledovat. Kdo ví, co se tady bude dít, pomyslela jsem si. Doufala jsem, že ho to netrefilo do hlavy, nebo to nedostal do boku a nezlámalo mu to žebra. Postavila jsem se nad něj. „Jsi celý?“

Vypadalo to, že ta malá potvora se mnou komunikovat nebude. Celá jsem se naježila a rozhněvaně jsem se podívala na Sigyho opodál, jako kdyby za to snad mohl. Tlápla jsem na ni tedy tlapou, naprosto bez váhání, s úmyslem ji prostě rozdrtit. Jenže jsem pod tlapkou stále cítila pohyb a jemné chvění. Zavrčela jsem a tlapu zase stáhla, ale tak, abych si vílu stále přidržovala a měla ji pod kontrolou.
„Takže nič?“ zeptala jsem se jí dopáleně a celá rozjívená jsem ji zase popadla do tlamy, která byla téměř bezzubá a zuřivě s ní zamávala. Bylo jasné, že kdyby mi nechyběly zuby, které mi ONA a její zatracené kumpánky ukradly, rozdrtila bych ji v čelistech. A ještě bych si to užívala. Zcela rozhodnutá jsem se vydala na kraj řeky. V očích mi lítaly ďábelské blesky, ale v mém výrazu jako vždy zůstával ten neohrožený chlad. Užij si to, pomyslela jsem si a v momentě, kdy jsem natáhla hlavu nad řeku, jsem ji pustila do vody. Bez toho, aniž bych se starala, co s ní je dál, jsem se otočila a vrátila se zpět k Sigymu. Mlčky jsem pokynula hlavou, že pokračujeme a nabrala jsem tempo, abych dohnala ostatní, kteří se drželi za tím zpropadeným rojem.

//-> Šakalí pahorkatina

//<- Středozemní pláň

Střemhlav jsem následovala vlčici v popředí, která očividně byla stejně nakrknutá, jako úplně všichni okolo. Měla ovšem náskok, což mě nijak neiritovalo, protože plýtvala silami sama. Sice měla tu výhodu, že mohla lépe sledovat směr víl, ale její výhodu jsem využila pro svůj prospěch. Prostě jsem pronásledovala ji, aniž bych se musela hnát tolik, co ona. Nakonec se její rychlost ukázala neprospěšná ještě v jednom ohledu… Ty zatracené bestie na nás vymyslely další lest a to byla obří vlna, která se na nás vyhrnula téměř odnikud. „A pryf!“ štěkla jsem na Sigyho, to kdyby si toho náhodou nevšiml tak rychle jako já, koutkem oka jsem při prudké otočce ještě zahlédla, jak to smetlo světlou vlčici, a bez váhání jsem běžela k prvnímu místu, které mi připadalo bezpečné. Samozřejmě bylo vyvýšené a co nejdále od koryta řeky.
Musela jsem počkat, takže jsem sledovala, co všechno voda napáchala. Celá nervózní jsem přešlapovala, protože tohle všechno znamenalo čekání. Spatřila jsem, jak vlna zlomila strom a vytvořila nám tedy jakýsi most. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ta bílá se kdesi válela celá promočená, nejspíš jí zimou zatuhly i svaly a bylo téměř jasné, že teď bude k ničemu. Zbytek vlků mě nezajímal, kromě Sigyho, každopádně jsem uznala, že to momentálně převezmu do svých tlapek já a povedu tempo, které celou dobu udávala neznámá vlčice. Sakra, to jsem fakt nechtěla, zakoulela jsem zlatavýma očima a rozeběhla se k lávce.
„Ejchle,“ vypadlo ze mě zlomyslně, když jsem na ní zahlédla malou červenou potvůrku. Automaticky se mi naježily chlupy na týlu a cynicky jsem se ušklíbla. Opatrně jsem k ní po lávce přešla a bezcitně přišlápla tlapou její ocásek. „Fekni mi jefiný dufod, pjoč bych the neměla sabít,“ zavrčela jsem a sklonila k ní hlavu. „A věf, fe to fládnu i bef fubů,“ dodala jsem a v očích se mi nebezpečně zablýsklo. Pak jsem ji popadla a přešla jsem na druhou stranu lávky, abych nezdržovala ty za mnou. Někdo z nich musel pronásledovat zbytek, ne? Občas jsem hravě s vílou v tlamě zalomcovala, jako když si hraje kočka s myší a uvažovala, co s ní udělám.

Po tom, co jsem se vzpamatovala z toho, že je tu snad jedna jediná věc na světě, která mi může nahnat strach, jsem se nepatrně rozhlédla. Byla tu ještě jedna vlčice, která se ovšem také netvářila, že by si s ohněm věděla rady a Sigy, který mě ujistil, že se mi nic nestane, se taky zrovna moc nečinil. Po pravdě, taky bych na jeho místě nevěděla, co dělat, ale být jím, tak se snažím, protože pokud mi ohoří byť jediný chloupek, rozcupuji ho na několik cárů. Přísahám. A jestli mi kvůli němu ty bestie ulítnou i s mými zubisky, zakročím stejně tak.
Náhle se zde objevilo mnohem více bezzubých vlků, než jsem čekala a tak mi došlo, že v tom nejsme sami. Na Gallireu se nejspíše spáchal atentát. Měli jsme všichni skončit bez zubů? Byla to snad pomsta vedená od býložravců, které jsme lovili? Ač tedy, mezi námi, ulovím si raději lišku, to je aspoň sranda, pomyslela jsem si a znovu jsem se zarazila, když mi přes kouř do čumáku přistál povědomý pach. Zvedla jsem hlavu. Chichiri? vzpomněla jsem si na jméno vyplašeně a zlatavými kukadly jsem vlka hledala. Nebyl tu. Sama pro sebe jsem zavrčela. Nevěděla jsem, zda jsem zklamaná, nebo naštvaná, ale nakonec jsem si to sama v sobě ujasnila a uznala, že jsem naštvaná pouze sama na sebe, protože jsem toho skrčka ještě nehodila za hlavu. Zrak mi padl na černého vlka s bílými odznaky na hlavě a nohou, od kterého onen pach přišel. Příbuzný? Možná. Nemám čas to řešit, pomyslela jsem si a pouze němě sledovala, jak hrabe. Přidala se k němu ještě nějaká bílá vlčice a následně podivně počmáraný vlk. Já jsem si tedy nehodlala umazat tlapky, i když mi tedy více vadila představa se k tomu ohni přiblížit. Možná bych se i přidala, přeci jen se jednalo o mé zuby, ale oheň mě nutil stát na místě a neudělat ani krok, dokud tu byl.
Naštěstí neznámí vlci oheň uhasili a naše honba za vílami mohla pokračovat. Modlila jsem se, abychom je dostihli a našli způsob, jak získat své zuby zpět. Co když někdo ukradne mé dokonalé zuby?! pomyslela jsem si zděšeně a stáhla uši ještě víc dozadu. Téměř jsem je přitiskla k hlavě. Přísahám, že pro toho, kdo mi je vezme, si najdu způsob, jak ho zabít, aniž bych ty zuby k tomu potřebovala! opět jsem sama pro sebe zavrčela a zrychlila tempo.

//-> řeka Midiam