Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// loterie 12

Jak to tak vypadalo, ti dva se stejně loučili, takže jsem nejspíš Darkii ani nevyplašila, prostě jen chtěla už nejspíš jít. Pohlédla jsem zkoumavě na Sigyho, zda ji snad něčím neodradil on, ale vzhledem k tomu, jakým stylem se s ní loučil, tak asi těžko. Čím by si taky Sigy mohl pohoršit? Když si získal mě, musel si snad získat naprosto kohokoliv. Následně se ptal, jak jsem se měla a zda jsou v mém světě nějaké myšlenky. Zamyslela jsem se. "Měla jsem se jako vždy, nedávno mě vytočil jakýsi nevychovaný parchant," pohodila jsem čumákem směrem k Vyhlídce. "Támhle," objasnila jsem zároveň svému společníkovi, kde přesně to bylo, jelikož odsud byla Vyhlídka hezky vidět. Poté jsem dlouze zívla a poté zamlaskala. Nevěděla jsem, co více říct.
"A jinak nic nového, asi. Byla vcelku krutá zima, co?" Nadhodila jsem více řečnickou otázku, ale byla jsem si jistá, že se mnou bude souhlasit. "A co ty? Jak se ti daří ve smečce? A co jsi vlastně objevil teď na toulkách?" zeptala jsem se pro změnu já. Doufala jsem, že bude upovídanější. Já jsem byla unavená a navíc, já jsem byla já. Ta méněmluvná, takže někdo to tady prostě musel vzít do vlastních tlapek. A já jsem to být nehodlala.

// loterie 11

Pro mou úlevu měl Sigy radost, že mě vidí. To mě uklidnilo v tom, že mu nějak nezavazím a neruším ho tady od té vlčice. Ta se nijak nevyjadřovala, neoplácela pozdrav a nic, ale vzhledem k tomu, že jsem si na to stejně moc nepotrpěla, mě to nijak u srdce nezabolelo. Nepotřebovala jsem na ni udělat dojem jenom kvůli tomu, že to byla zjevně Sigyho kamarádka. Hnědý vlček mi pověděl, že odešel prozkoumávat okolí. Nějak se mi tomu nechtělo věřit, vzhledem k tomu, že jsme toho spolu prozkoumali nejspíše dost a než jsme se potkali, také toho jistě objevil mnoho. Ale byla to jeho věc, smečka nebyla vězení a nic ho v ní určitě nedrželo. A pokud se prostě rozhodl vypadnout, vlastně jsem se mu ani nedivila.
Poté přišlo na představování. Pohlédla jsem na černobílou vlčici a dumala jsem, kde vzala takové zbarvení. Vypadala zvláštně. A dosti mladě. Jmenovala se Darkie a omluvila se s tím, že pochází ze Sarumenské smečky, kam se akorát vrací. Jen jsem na ni kývla hlavou v náznaku, že mě také těší a rozumím. Netoužila jsem nějak po tom ji zdržovat, na druhou stranu kdyby chtěla, mohla zůstat déle. Ale její věc. Nechala jsem se, ať se spolu rozloučí a poté jsem vlčici doprovodila pohledem. „Měj se,“ odvětila jsem rychle a ještě chvíli sledovala, jak odchází. Poté jsem se ušklíbila a vrátila pohled na Sigyho. „Nechtěla jsem ti ji vyplašit,“ řekla jsem a prohlédla jsem si ho. Vypadal pořád stejně. Zima mu očividně ve smečce nijak neuškodila, ale ani nic nepřidala.
Sigy se mě ptal, kde jsem se tu vůbec vzala. „Jak jsem říkala, byla jsem se podívat po tobě,“ šťouchla jsem ho čumákem do krku. „A pak jsem se prostě vydala dále na cestu. Ani jsem nečekala, že na tebe narazím,“ pohodila jsem ocasem. Ale jsem ráda, že se tak stalo, pomyslela jsem si.

//lot 10

// řeka Kierb

Podrážděná, hladová a už i vcelku unavená jsem pokračovala dále ve svojí cestě, která měla vést kdoví kam. Jak to měl sakra tulák vědět? Pokud si neurčil jistý cíl, jako byla návštěva někoho ve smečce, což se mi dnes teda moc nepovedlo, nebo návštěva prapodivných existencí jako je Život a Smrt, měl někdy tulák vůbec tušení, kam jde. Měl jasný cíl? Měla jsem ponětí, že jsem jej asi nikdy vyloženě neměla. Jasně, takové ty hlouposti jakože přejdu půlku světadílu, abych to zde poznala a tak, ale to bylo pořád nějaké… Bezcílné. Přidávali se vlci do smeček kvůli tomu, aby se měli kam vracet? Aby měli ten cíl? Nejspíš. V hlavě mi lítala myšlenka za myšlenkou, abych zabavila svou hlavu a šla ještě dál. Bylo to tu příliš cítit smečkami a to se mi nelíbilo. Musely být snad všude okolo mě. Frustrující.
Jak jsem takhle zamyšlena kráčela a vnímala pachy kolem sebe, ucítila jsem jeden zvláštní, pro mě téměř speciální. Srdce mi snad vynechalo jeden úder. Zvedla jsem zrak ze země a s nadějí se rozhlédla. Musel to být stoprocentně Sigy, toho bych si nikdy s nikým nespletla! Ani s jeho příbuzenstvem a to jsem měla tu čest poznat jeho otce. Ačkoliv jsem si ponechávala svůj typický chladný výraz a nevraživost v očích, nevolky jsem zrychlila. Za nedlouho jsem opravdu zahlédla siluety dvou vlků. Jedna byla Sigyho a očividně měl s sebou nějakou společnost… Je to vlčice? zastavila jsem se a chvíli jejich směrem jen zírala. Měla jsem dilema, zda tam jít. Jakoby mě opustila odvaha, což mi nebylo vůbec podobné. Stiskla jsem zuby pevně k sobě a pohrdavě jsem si odfrkla. Snad nežárlíš, Wel? Popichoval mě vnitřní hlásek. Víš kolik se okolo něj musí motat vlčic jenom ve smečce? Není to jen tvůj kamarád, šklebil se mi dál.
Sama pro sebe jsem zavrčela a rozešla jsem se k nim. Nevěděla jsem, jak začít. Jak se mezi ně vetřít. Jak na mě bude reagovat Sigy? A jak ona? Věděla jsem, že při nejhorším bych ji sundala, ale pokud to byl pro Sigyho někdo důležitý, zavařila bych si to u něj? Asi ano, přátelští vlci to tak mají. Zdálo se, že vedou nějaký rozhovor. O to lepší, protočila jsem očima. Byla jsem u nich rychleji, než jsem čekala. „Ahoj,“ pozdravila jsem odměřeně a věnovala pohled přímo Sigymu. „Byla jsem na hranicích smečky a zjistila jsem, že se tam nenacházíš,“ oznámila jsem mu stroze a usadila jsem se navzdory tomu, že tu byla cizí vlčice. Dost jsem si ji ovšem hlídala, ale byla jsem opravdu unavená.

// Lot 9
// Východní hvozd

Mrzelo mě, že mi návštěva v Narvinijské smečce nevyšla. Nejspíš se prostě rozhodl jít na lov, nebo dostal jen toulavou. Také ho to docela bavilo, tak teď někde vejletuje, přemýšlela jsem nad hnědým vlčkem a po očku sledovala řeku. Vyhlížela jsem si místo, kde by mohla být nějaká lahodná ryba na ulovení. Stále mi kručelo v žaludku a cítila jsem, že na mě dopadá kvůli tomu větší únava, než by měla. A nebo bych si vážně měla odpočinout. Nakonec mi to nedalo a k řece jsem pomalu sešla. Skenovala jsem ji pohledem a snažila se vyhlédnout, zda tu nějaké ryby jsou. A opravdu jsem zahlédla pohyb! Celá jsem se napnula a má ušiska vystřelila kupředu. Zpozorněla jsem se a snažila se rybu pod hladinou znovu zahlédnout.
Stála jsem zde hodnou chvilku, než jsem si povšimla, že se jedná spíš o hejno drobnějších rybek, které byly moc rychlé. Bylo by náročné jednu z nich ulovit a i kdyby se mi to povedlo, celá bych se zmáčela, což v téhle zimě nesvědčilo nic dobrého a ještě k tomu by mě ani nezvládly zasytit. Povzdechla jsem si. Začínala jsem toho mít dost. Sklonila jsem hlavu, abych se aspoň napila. Hltavě jsem zaháněla žízeň a ptala se sama sebe, proč jsem se nenapila už předtím? Honilo se mi toho hlavou tolik, že už jsem snad nebyla schopná plnit své základní potřeby. Ostudo jedna, vynadala jsem si podrážděně a vydala se dále na cestu.

// řeka Midiam

// lot 8
// Vyhlídka

Sejít ten kopec bylo více náročné, než jsem si myslela. Ve tmě byla mizerná viditelnost, zvlášť tam nahoře. Když už jsem byla níže, bylo to lepší. Musela jsem dávat pozor na každý svůj krok, abych se nezranila, ale nic, co by šikovná tulačka nezvládla, že ano. Když jsem již byla více méně v rovinách, zvolnila jsem tempo, abych se vydýchala a dala trochu odpočinout svalům, které se mi vlnily pod srstí. Byla jsem v dobré kondici, netrpěla jsem ani hladem, ani nedostatkem pohybu. Nebyla jsem vyloženě vykrmená, v tomhle smyslu spíše štíhlejší, ale svalstvo, které obepínalo mé tělo, mě dělalo trochu mohutnější. Ale pořád jsem vlčice jak má být.
Jantarovýma očima jsem pátrala po okolí, zda neuvidím, že by se zde něco mihlo. Měla jsem hlad a tak jsem neváhala skočit po první kořisti, která by mi přišla pod tlapky. Ale jakoby tu bylo prázdno. Nespokojeně jsem zavrčela a podrážděně pokračovala dále. Zdálo se, že právě všechno spí. Měla jsem takový mrazivý pocit, který mi chodil po těle, když jsem si uvědomovala, jaké smrtonostné ticho a prázdno tu je. Pokračovala jsem až ke známým hranicím oné smečky, kde jsem Sigyho zanechala. Trvalo to nějakou chvíli, než se mi povedlo dorazit k řece, která byla její hranicí. Tam jsem zavětřila. Cítila jsem ze smečky spousty pachů, ale Sigyho aktuální tam nebyl. Znepokojeně jsem se zamračila, pokud to u mé osoby ještě vůbec šlo, švihla jsem ocasem a pokračovala jsem podél řeky na druhou stranu. Nic se nedaří!

// řeka Kierb

// Loterie 7
// Promiňte ale já se trhám

Winter smutnila z ničeho nic nad nějakým vlkem a Logan jí lezl do zadku. Protočila jsem nad nimi otráveně očima. Sice mě cosi silně nutilo k tomu, abych tu bílou vlčici chránila, ale vcelku dost mě zábly tlapky a kručelo v žaludku. Potřebovala jsem akci. Potřebovala jsem vypadnout. Oba jsem je sjela pohledem, který naznačoval, jak jimi opovrhuji. Byli mi osinou v zadku. První mě tady oba dva vyrušili a nakonec s nimi byla ještě řádná nuda. Odfrkla jsem si a nespokojeně pohodila ocasem. Uši jsem přitiskla téměř až na krk a zavrtěla jsem hlavou, přičemž jsem vstala. S povzdechem jsem se rozešla ještě k místu, odkud byl ten nádherný výhled. Vzhledem k tomu, že byla noc, jsem stejně nic neviděla.
Otočila jsem se zpět na ty dva. Oba dva byli tak zahledění do svých záležitostí, že mě snad ani nevnímali. Tiše, jako pára nad hrncem, jsem se rozešla pryč z tohoto místa. Opatrně jsem pokládala tlapku za tlapkou, dávala si pozor, abych na nic nešlápla, dokud se mé tělo nevytratilo mezi stromy a hlavně ve tmě. Poté jsem zrychlila tempo tak, jak to podmínky dovolovaly. Musela jsem na sebe dávat pozor, přeci. Tulácké srdce mě táhlo ještě na spousto míst, ale to citově založené srdce mě táhlo na jedno jediné místo. Nešlo ani tak o místo, jako za kým mě táhlo. Chtěla jsem vědět, jak se Sigymu v novém domově daří. Nemohla jsem popřít, že mi chybí.

// Východní hvozd

Loterie 6

Protočila jsem podrážděně očima, když ten chytráček zase zachytračil. Povídej to někomu, kdo jich na sobě má až až, pomyslela jsem si a měla jsem sto chutí mu už jednu pácnout přes čumák, aby se srovnal. "Nepovídej, opravdu?" zavrčela jsem na něj a oddělala ocas z nohy, kterou jizvy zdobily. "Asi o tom opravdu nic nevím," dodala jsem ještě o něco ostřeji a pohlédla na bílou vlčici, která se představila jako Winter. Tak, seznamování by bylo za námi, díky, vlčí bože. A teď by mohla přijít nějaká zábava, ne? Jenže co dělat... Logan byl upejpanej jak malý Jarda a ta bílá tu stála, jako kdyby přišla o řeč. Než jsem se vůbec stačila nadechnout, vše se najednou změnilo.
Trhla jsem s sebou když jsem ucítila jemné štípnutí na zadku a prudce se ohlédla. Za mnou ovšem nic nebylo. Podívala jsem se podezřívavě na pískového vlka, protože jsem pochybovala o tom, že by Winter byla něčeho schopná. Ten se v tu chvíli na mě díval taky a ne zrovna příjemně. Ozvalo se tiché hrdelní vrčení, naštěstí pro něj se začal věnovat Winter. Pohlédla jsem na ni taky a jako kdyby se ve mě všechno obrátilo. Seděla tam a truchlila jako malé vlče, které nemohlo najít mámu. Postřehla jsem, že se k ní Logan začal přibližovat a v tu chvíli jsem stála na nohou a chvátala k nim taky. "Hej" štěkla jsem ostře. "Opovaž se na ni jen křivě podívat!" zavrčela jsem na něj, zatímco jsem se postavila před něj a bránila mu tak jít blíže k vlčici.

Loterie 5

Vlk se hned začal dušovat, že to chápe a že stačilo říct a odešel by. Protočila jsem očima a stiskla zuby pevně k sobě. Dávala jsem sice dost najevo svou podrážděnost, ale vlastně jsem byla ráda, že jsem si měla koho dobírat. Proto jsem byla ráda, že mi přišla do rány ještě ta bílá vlčice. Pískový vlk byl o něco odvážnější a nedával najevo strach, možná ho ani neměl, kdo ví, špatně jsem v něm četla, ale z vlčice to čišelo každým coulem, proto jsem si ji vybrala jako cíl. Abych ji hezky potrápila a ukojila tak tu krvechtivou dušičku uvnitř mě. Vlčice pozdravila a začala ze sebe soukat, že nechtěla rušit a klidně půjde dál. Cynicky jsem se ušklíbla. „Tady se všichni očividně rádi opakují,“ pronesla jsem otráveně. Kroužila jsem kolem ní dál a poslouchala, jak vykládá, že se jen tak toulala a nemohla přehlédnout vrcholek, ze kterého je pěkný výhled. Jasně, i mě sem přivedl stejný důvod. Tak ti ten výhled aspoň trochu zpestřím, ne? Pomyslela jsem si a koukla na vlka, který byl nějak podivně potichu.
Představil se jako Logan. Zastavila jsem se a pohlédla z jednoho na druhého. „Lylwelin,“ oznámila jsem jim stručně svoje jméno. Poté jsem usadila své pozadí zpět na zem. Necítila jsem ani z jednoho hrozbu. Tady jsem měla očividně prostě navrch a ten pocit mě uklidňoval a uspokojoval. „Samozřejmě že ten výhled patří mě stejně jako vám, tak si trochu stůjte za svým a nedávejte se hned na úprk, ne?“ Položila jsem spíše řečnickou otázku a stočila pohled k výhledu. „Stojí za to, hm,“ zamumlala jsem chladně.
Chvíli jsem zase nemohla spustit pohled z krajiny Gallirei, ale poté jsem ledově vyhlížející oči stočila zpět na bílou vlčici. „Neměj strach, ten hezký bílý kožich bych potrhala jen velmi nerada,“ pověděla jsem pobaveně, ač ve výrazu se mi nemihla žádná emoce. „Stejně už mě někdo předběhl, jak tak koukám,“ prohodila jsem ohledně jejích jizev. „Škoda,“ zabrblala jsem. Kdo ví, jak jsem to ve skutečnosti myslela, jestli škoda, že mě někdo předběhl, nebo škoda hezkého kožichu.

Loterie 4

Protočila jsem očima. Další chytráček, odfrkla jsem si a obdarovala jsem ho dalším pohledem ledových očí, přičemž jsem mu krátkou grimasou naznačila, že nad jeho tvrzením pohrdám. „No, právě. Jen ZKUSIT,“ odsekla jsem mu podrážděně, abych mu dala najevo, že já nejsem ta, kdo ho vyrušil a že už vůbec nestojím o tom, abych si tu s ním vyměňovala životní domněnky. Vstala jsem a otočila jsem se na něj, protože mi bylo nepříjemné, že jej mám za zády. Pak jsem se znovu usadila a huňatým ocasem skryla nohu, kterou zdobila jizva. „Mladíček, že? Sálá z tebe naivita. Copak si myslíš, že všichni jsou schopní někomu odpustit jen, protože řekneš slovo „promiň“? To je sice krásná představa, ale realita je někde jinde,“ objasnila jsem mu a ucítila jsem další přibližující se pach. Někoho s sebou táhne, nebo se to tady najednou rozhodlo přemnožit vlky? Pomyslela jsem si otráveně.
„Já se samozřejmě z tvé přítomnosti nezhroutim,“ uzavřela jsem to nakonec odtažitým tónem, aby ta věta zase nezněla tak smířlivě, jak už vyzníval její význam. Ještě stačí smířlivý hlásek, Wel. Takovej ten krásnej medovej, co některé vlčice umí používat, projela mi hlavou myšlenka, která kritizovala mě samotnou. Netrvalo dlouho a objevila se zde vlčice. Její kožich zářil bílou barvou a zdobilo ji pár hezkých jizev, což jsme měly společné. Já se je snažila skrývat, ale stejně to nemělo význam. Nešlo to vždy. Cizí vlčici se na uchu zablyštěl šperk. Stála tam nehnutě a jen tikala očima ze mě na neznámého.
Sama pro sebe jsem zabručela. Zahlédla jsem strach a nejistotu v jejích očích a to se mi líbilo. Ledový pohled jantarových očí se do ní zavrtával, jako kdyby v ní hledal každou slabinu. Písčitý vlk se jí zeptal, co ji sem přivádí. Krátce jsem po něm tikla pohledem, jako kdybych mu říkala „ty mlč“, elegantně jsem se zvedla a ladně se k vlčici vydala. Pojď si hrát, žadonil vlezlý hlásek uvnitř mě. „Vypadáš nějak zaskočeně,“ pronesla jsem líbezně nebezpečným tónem. „Stejně jako tadyhleee…“ zastavila jsem se v řeči a pohlédla na vlka. „No jo, musel mít plnou hubu keců a ani se nepředstavil, nezdvořák,“ zavrčela jsem a začala chodit kolem vlčice v dostatečné vzdálenosti v kruzích. „To ani jeden z vás neumí používat čenich?“ zeptala jsem se pak nechápavě.

Loterie 3

Dumala jsem nad tím, které území navštívím jako další. Sledovala jsem krajinu Gallirei a očividně jsem měla dost na výběr. Krajina byla obrovská a já měla před sebou ještě nějaký ten delší život. Nejspíš. Nejspíš? Určitě. Jen tak si na mě někdo nepřijde, a pokud se nepřipletu na nesprávné místo v nesprávnou dobu, budu tu strašit ještě dlouho, dumala jsem a stáhla uši dozadu, když jsem zaslechla nějaké zvuky za sebou. Někdo se sem žene, uvědomila jsem si a okamžitě se napjala. Veškerý můj sval byl připraven na prudký pohyb, který měl značit buď obranu, nebo útok. Ale zatím jsem nehnula ani brvou, jelikož mé slechy zachytily, jak daný vlk lape po dechu. Protočila jsem očima. Ten než chytne dech, tak má zlámané aspoň čtyři obratle, rozhodla jsem si neznámého tedy nevšímat. Aspoň do doby, než by to s ním mohlo být zajímavější.
Jenže hned co chytl dech, rozhodl se ke mně mluvit. Stiskla jsem čelisti pevně k sobě, aby zadržela první urážku, která mi vlezla na jazyk, a věnovala jsem mu ledový pohled plný lhostejnosti, který netrval dlouho, protože jsem ho pak zase stočila před sebe. „Nerozumím té nesmyslné potřebě omlouvat se za něco, co už stejně nemůžeš vzít zpět,“ pronesla jsem chladně. Fajn, urážky jsi polkla, odpověděla jsi a teď… V téhle fázi se vlci představují, že? Tak to tě můžu… poslouchala jsem dále své myšlenkové pochody a stále s pohledem do dálky jsem jen lehce zastříhala ušima, které jsem měla odtažitě stáhnuté ke krku.

Loterie 2

// Východní hvozd

Viděla jsem tenhle "kopeček" z dálky a prostě mě lákal. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem někdy navštívila přímo tohle místo, ale měla jsem tušení, že někde tady v okolí jsem lovila v partě. Matně jsem si pamatovala dvě vlčice a ten třetí byl myslím Sigy. Dle toho, že jsem cítila silný pach kamzíků jsme nejspíš lovili právě tuhle skákavou kozu. Hemžilo se to tady jimi, zanedlouho, po poměrně náročném stoupání do kopce, jsem jich i pár zahlédla utíkat před lovcem. Ten lovec jsem byla já. Mohutné vlčí tělo je děsilo a světlá barva úzkostlivě opečovávaného kožichu mě snadno prozrazovala v ranním přítmí. Noc končila a střídal ji den. Bylo stále krásné ticho. Cítila jsem ten klid ve vlastní duši. Nikdo tu nebyl, nic tu neprudilo nějakým otravným štebetáním, a tak když jsem dorazila na místo s krásným výhledem na Gallirejskou krajinu, pohodlně jsem se usadila.
Nechávala jsem si hustou srst pročesávat větrem a nastavila jsem mu svou tvář. Vypjala jsem mohutný hrudník a přivřela jsem ledově vyhlížející jantarové oči, abych je chránila před nárazy větru. Začínaly mi trochu slzet, tak proto. Fascinována tím, jak je Gallirea vůbec veliká, jsem jen mlčky seděla a hleděla.

Loterie 1

Proplétala jsem se mezi stromy s nějakou podivně dobrou náladou. Dělala to to úžasná zima. Sníh. Tma. Klid. Jediné, co mě trochu dráždilo, byla špatná viditelnost. V lese, v noci a za chumelení to bylo opravdu nic moc, ale pochybovala jsem o tom, že se tu teď budou pohybovat odvážlivci, jako jsem já. A když už, určitě by nevolili útok na urostlou mohutnou vlčici. Hm, ač je fakt, že jsem trochu pohubla, pomyslela jsem si krapet podrážděně a rozhlédla se kolem. Začínal mě život nudit. Měla jsem teď pro sebe na světe to jediné - zimu. Jak já ji miluji. Je nádherná, přemýšlela jsem a zastavila jsem se pod hustým stromem, kde tak hustě nesněželo.
Musela jsem si promyslet, co dál. Nevěděla jsem, kam jít, kde složit hlavu a tak dále. Ten život bez Sigyho je ale nudný... Uznala jsem trochu posmutněle. Ten šáša měl aspoň nějaký smysl pro zábavu. Věděl jak spestřit tulácké vlčici život... Bohužel to byl srab a přidal se do smečky, ale aspoň jsem věděla, kde ho mám a nemusela jsem ho složitě hledat. Však já si pro něj přijdu, slíbila jsem si. Ale teď ne.

// Vyhlídka

Scarita neměla problém Sigyho do smečky přijmout, čímž bylo naše společné toulání zpečetěno. Savior z toho měl také očividně radost, ač se to snažil nedát tolik najevo. Také jsem byla spokojená ohledně toho, že ti dva budou spolu. Sigy byl rodinný typ, věděla jsem to o něm. Savior naopak zkušený vlk, který jistě mohl svému synovi ještě spoustu předat a jeho syn mu naopak na stará kolena pomáhat s tím, co už nebude schopen dělat. To zní jako výhodný obchod.
Sigy se naklonil blíže ke mně, tak jsem jeden ze slechů, které jsem měla věčně zakloněné dozadu na šíji, naklonila k němu. Ptal se mě, jestli zde opravdu nechci zůstat. Jemně jsem zavrtěla hlavou. „Prozatím opravdu ne, Sigy,“ pověděla jsem mu narovinu a pohlédla do jeho očí. Tón, kterým se mě zeptal, vyzrazoval mnoho. O to těžší mi bylo jej odmítnout, ale šlo o mou svobodu. Nebyla jsem ještě připravena se jí vzdát. Ačkoliv Scarita se jevila jako sympatická a moudrá alfa, takže jsem věděla, že bych ji byla schopná nějak překousnout. Ale co ostatní výše postavení vlci? Nemohla jsem tušit, zda tu nějací jsou, ale většinou to tak bývá. Nenechala bych po sobě jen tak šlapat. „Ale alespoň vím, kde tě budu mít a jistě za tebou občas zajdu,“ dodala jsem tiše.
Za nedlouho mě oslovila Scarita. Pozvedla jsem hlavu a pohlédla na ni na náznak, že ji vnímám. Přišla od ní vřelá nabídka. Prý mohu se Sigym ještě chvíli zůstat zde. „Děkuji, toho si vážím,“ pověděla jsem jí naprosto upřímně s pohledem do tyrkysových očí. Pořád jsem musela uvažovat nad tím, kde jsme se v minulosti potkaly a při jaké příležitosti, ale vzhledem k tomu, že jsem často někoho vytrácela z hlavy, tak si nejspíš jen tak nerozpomenu.

Scarita se bavila se Sigym a následně se obrátila i na mě s tím, že můj nezájem o přidání se do smečky respektuje. Lhala bych, kdybych řekla, že se mi ta vlčice nezamlouvá. Jednala uvážlivě a na nic si nehrála, což bylo u alfy obdivuhodné. Poznala jsem pár alf, kterým to vlezlo na mozek. Poté mi objasnila, proč nás nikdo ani nešel zkontrolovat. Měla to očividně všechno pod kontrolou. Přemýšlela jsem, z jaké stránky bych si ji ještě mohla oťuknout. Přeci jen nad smečkou Sigy očividně uvažoval a já jsem chtěla vědět, jestli tu bude opravdu v pořádku. I když tu měl větrem ošlehaného otce, ačkoliv při pohledu na něj se dalo uvažovat, jestli se o něj za pár týdnů nebude muset starat spíš syn, než on o syna. Kývla jsem tedy na Scarity slova, že to beru a bez dalších námitek jsem zaklapla zuby. Savior k tomu ještě dodal své a objasnil svou nepřítomnost, takže nebylo co dál řešit.
Pak Sigy řekl onu větu, kterou jsem tak nějak celou dobu čekala. Zavřela jsem pevně oči a vydechla. Když jsem na svého přítele potom pohlédla, věděla jsem, že to je správně. On patřil sem, ne někam ven. Jeho rozhodnutí jsem plně respektovala a stejně… Nic bych nezmohla. Vypadal naprosto odhodlaně, takže by s ním nejspíš nehnul ani medvěd. Zůstala jsem tedy už jen mlčky stát opodál, sledujíc dění ledovým pohledem. Momentálně jsem přes tu masku bezcitnosti nechtěla propustit jedinou emoci. Stačilo jen počkat, než mě Sigy vyprovodí, abych mohla nadále žít svůj tulácký život… Zase sama.

Sigy mi pověděl, že prý neříká, že tady zůstane a prý můžeme ještě cestovat, než se usadí. Jemně jsem kývla hlavou, abych mu dala najevo, že rozumím, zatímco jsem svůj chladný pohled upírala někam mezi stromy. Ale prý by zatím zůstal tady, dokud nás nevyhodí, s čímž jsem musela souhlasit. „Dobře,“ přitakala jsem pouze s klidem. Procházení smečky bylo zvláštní. Ještě se neobjevil nikdo, kdo by na nás vyjel s tím, že tu nemáme co dělat. Takže ochranáře tu očividně nemají, pomyslela jsem si a zachmuřeně se na Sigyho podívat. Nechat ho v takhle nechráněné smečce? To se mi teda moc nechce, pomyslela jsem si a shledala se s pohledem mého parťáka, který očividně myslel na to stejné.
„Jo, to mi teda přijde,“ přitakala jsem s odfrknutím a zavrtěla nad tím hlavou. Na jednu stranu bylo fajn, že nikdo neprudí, na druhou stranu… Bylo to víc než zvláštní. Dále jsem ovšem už nic nepověděla, protože jsem cítila přibližující se silný pach alfy. Byl čas zaklapnout zuby. Vlčice zde za nedlouho byla a pozdravila nás. Kývla jsem na ni hlavou v náznaku pozdravu a vyslechla si její otázku, zatímco jsem ji rentgenovala pohledem. Stejně ji odněkud znám… Musely jsme se potkat dříve… uvažovala jsem. Předtím mi to ani nedošlo, protože zmizela až moc rychle, ale teď, když jsem měla čas si ji prohlédnout, mi to bylo jasné. Sigy jí odpověděl, že by se rád do smečky přidal, ale že tu nikoho nezná a první by rád poznal členy. Inu, to by bylo fajn, když už nic, pomyslela jsem si.
„Já zatím upřímně nad přidáním se neuvažuji, ovšem vrtá mi hlavou otázka, zda tady mají vlci rozdělené své funkce? Po celou dobu našeho pobytu tu nebyl nikdo, kdo by nás jakožto cizince přišel zkontrolovat,“ naznačila jsem jí svou nespokojenost ohledně ochrany smečky. Za nedlouho se objevil i Savior, který byl teda také docela dlouho pryč na to, že si sem přitáhl syna. A mě jako bonus k němu. Kývla jsem na něj hlavou a čekala, co se bude dít. Nechávala jsem to více méně na Sigym, jak jinak.