Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chichiri mi o vlčatech pověděl, že byla jeho bratra, který měl vysoké ego a ti spratci byli nevychovaní. „Vlčata jsou už tak otravná a jestliže to bylo nevychované, musela bych to zabít,“ pověděla jsem naprosto bezcitně, ale co si budeme namlouvat, zmenšenině vlka bych pravděpodobně nic neudělala. Možná by to nepěkně odnesla jejich psychika, to bylo nejvíc nejpravděpodobnější. Jinak si neumím představit, že bych spáchala bratrovraždu. Přeci jen to bylo neschopné se bránit a byla mi mizérie na ně zaútočit.
Můj partner se náhle zadrhl a začal stresovat. Jeho strach jsem hned svedla na vlky opodál a ptala se jej, zda mu něco udělali. On začal něco koktat, nakonec z něj vylezlo, že se černobílý jmenuje Razzaki. Pohlédla jsem mu tvrdě do očí, abych jej donutila říct něco víc, protože k čemu mi sakra bylo jméno cizího vlka? Potřebovala jsem spíš zjistit, co mu ten daný Razzaki provedl. Až pak mi bylo prozrazeno, že je to jeho bratr. Zarazila jsem se, nahodila naprosto ledový výraz a znovu se koukla po vlku v dálce. Vychrtlé cosi tam hrabalo díru v zemi. Asi se pomátl, určila jsem. Který vlk by v tomhle počasí hrabal? Málo kdo toužil po tom se zašpinit. Tedy aspoň já. Pohlédla jsem zpět na svého partnera, pak na Razzakiho a pak zpět na Chichiriho. „Bratr?! Děláš si ze mě srandu?“ Vyštěkla jsem zlostně. To vážně musel tak blbě vtipkovat? Co si o sobě vůbec ten skrček myslí?! Pomyslela jsem si a znovu si oba prohlédla. „Nejste si vůbec podobní!“ Namítla jsem ostře a na vlka v dálce jsem se zamračeně zadívala, přičemž jsem byla celá naježená.
Ale Chichiri znovu zopakoval, že je to jeho bratr. Zněl naprosto upřímně, dokonce, jako kdyby se k tomu nerad přiznával. Trochu jsem se uklidnila. „Fajn, takže bratr…“ Pošeptala jsem s dlouhým výdechem. „Jestli ti něco provedl, stačí říct. Dvakrát bych s ním zalomcovala a měl by zlomený vaz,“ zavrčela jsem pak a otočila jsem se k němu. Opřela jsem si hlavu o jeho kohoutek a snažila jsem si to srovnat v hlavě.

//<- Mušličková pláž

Následovala jsem Chichiriho elegantním poklusem, přitisklými uši vzadu a s chladným výrazem. Na mou otázku mi hned frajersky pověděl, že prováděl spoustu nepěkných věcí. Znepokojeně jsem na něj pohlédla, když načal téma s vlčaty a hned se mi hlavou honilo, co s nimi sakra mohl dělat, protože se tak zvláštně odmlčel, naštěstí veškeré mé pochybnosti rozpustil, když začal opět mluvit a pouze přiznal, že je jen nutil lovit pro svou vlastní potřebu. Ale ujistil mě, že jinak si s nimi hrál a byl na ně hodný. „Měl jsi je rád?“ Zeptala jsem se čistě pro info a pokračovala jsem dál. Moc dobře jsem si dávala pozor na to, kam šlapu, aby se mé pacinky nezamazaly. A kdybych šlápla někam, kam bych neměla, tak aby to neskončilo ještě někde jinde. Stačilo mi, že už tak jsem byla tmavší, než obvykle, což bylo způsobené prachem, který usedal ve vlčím kožichu. To víte, v téhle zimě by mě do vody nikdo nevyhnal a sníh, ve kterém bych se mohla vyválet, roztál.
Náhle se můj partner zasekl a začal koktat. Zastavila jsem krok před ním a hodila po něm chladný pohled. Ptal se, co jsem prováděla já. Vypadal ale očividně v šoku a sotva z něj otázka lezla. „Co je ti?“ Zeptala jsem se trochu pochybně a přivřela zlaté oči. Něco se mi na něm nezdálo, ale netušila jsem, co mu je. Rozhlédla jsem se okolo a kromě dvou vlků neviděla nic strašného. Pohled jsem zase upřela na něj a přemýšlela, zda ho nenazvat bláznem. Začal mě prosit, abychom šli pryč. Byl celý mimo a to se mi rozhodně nelíbilo. Upřela jsem zrak znovu na ty dva vlky. Že by… Hned se mi naježila srst. „Ublížil ti některý z nich?“ Zavrčela jsem hned impulsivně a odhalila bělostné tesáky. Neměla bych problém vyřídit za Chichiriho nějaký ten problém.
Švihla jsem vztekle ocasem. „Tak řekni… Klidně je zlikviduju oba,“ vrčela jsem dál a naprosto přeslechla jeho vyzvání, jestli bychom nemohli jít přes les k jezeru. Partner se tu po mém boku takřka klepal strachy a to se mi absolutně nelíbilo a hodlala jsem ho toho strachu zbavit, ať to stojí, co to stojí. A vůbec jsem si neuvědomovala, že jeho pravý důvod se bát je trošku někde jinde, že je vlastně u mě samotné a já to přišila dvěma neznámým vlkům. Ale co už.

Vypadalo to, že se jal vtipkovat se mnou a na mou odpověď, že ta otázka byla mířená na toho za ním, se opravdu otočil. Úsměv mi byl sice cizí, ale i tak jsem do něj šťouchla tlapkou v jakémsi přátelským gestu. Přeci jen, ucítila jsem něco, čemu by se mohlo říkat pobavení. Nebyla jsem si jistá, jestli je to ono a jestli to opravdu značí tuhle emoci, ale bylo to dost možné. Poté jsme se bavili o jeho bratrovi, který prý provedl něco hrůzného, ovšem neřekl mi, co přesně. Jasně, asi bych byla klidnější, kdybych to věděla, na druhou stranu jsem nepředpokládala, že bych s jeho bratrem měla trávit nějaký ten čas, takže jsem to nechala být. Očividně mi to ani říkat nechtěl. A já to z něho nehodlala páčit, stálo by mě to nejspíš mnoho povídání a na to jsem nebyla stavěná. Už jen to přemlouvání… Prostě jsem to zavrhla a předpokládala, že mi to přeci jen někdy řekne.
„A ty? Provedl si někdy něco nepěkného?“ Zeptala jsem se ho provokativně. Zajímalo by mě, jestli je opravdu takový andílek, jak se tváří, nebo je to ve skutečnosti rebel první třídy. Jen jsem doufala, že své rebélie nezatají tak, jako ty svého bratra. Začal se převalovat na zemi a já nad ním musela zavrtět hlavou. Bahnivál, pojmenovala jsem si jej hned ve své hlavě. Nakonec souhlasil s tím, že bychom měli jít někam pryč. Oblízl mě na tvář, kvůli čemuž jsem ihned popadla do zubů mušli od něj, abych neměla žádné námitky a přemístila jsem ji na vyvýšený kamen. „Stavíme se pro ni, až najdeme něco, kde bych si ji mohla dát,“ pověděla jsem a vyrazila jsem za ním. Sledovala jsem jeho pozadí, dokud jsem ho elegantním klusem nedohnala a neběžela po jeho boku. Zajímalo mě, kam nás zavede.

//-> Západní louky

Když jsem ho vyzvala k mluvě, mlčel. Přivřela jsem oči a zadívala se do těch jeho, v otázce, zda začne mluvit, či ne. Vypadal, že je úplně někde jinde, rozhodně na jiném místě, než je tohle. Hlavou mi začalo šrotovat, jestli je snad něco, co říct prostě nechce a teď neví, jak z téhle situace vybruslit ven. Nakonec se ke mně otočil s nevinným pohledem a zeptal se, zda otázka byla na něj. „Ne, na toho za tebou,“ zavrčela jsem, ovšem ne nijak, že bych mu za to chtěla rozkuchat hrdlo, spíše s jakýmsi zvláštním typem humoru, který jsem pravděpodobně se svou sucharskou povahou používala jenom já a kdo ví, zda někdy někdo ode mě myšlené věci ve srandě pochopí. Nakonec se přeci jen dal do povídání. Pověděl mi zajímavé věci. Nikdo se o něj nestaral… Takže jsi na řadě, Wel… Vtip? Měl by se starat on o mě! No nejspíš bych měla trochu hnout tím svým zadkem a poznat to, co je to se starat o druhé, uznala jsem, ač jsem tedy nad tímhle závěrem nijak radostně nejásala. Přeci jen jsem byla zvyklá, že se mi všechno přinese až pod čumák.
Objasnil mi, jak to všechno u něj bylo, nejvíc mě asi zaujalo to, že hlídal vlčata, u čehož se mi hrůzou naježila srst na krku, ale zakecal to povídáním o svých bratrech. Se zájmem jsem na něj pohlédla, ač jsem si stále udržovala chladný výraz. „To tedy nevím,“ zamumlala jsem nakonec, když pověděl, že ani zdaleka nevím, co jeho bratr udělal. Měla bych se ptát? Mělo by mě to zajímat? Budou mi informace o jeho bratru k něčemu užitečné? Uvažovala jsem trochu takticky. Vzhledem k tomu, jak jsem odpověděla, bylo jen na něm, zda mi ještě něco poví, nebo ne.
Objevil se tu dokonce nějaký otrapa, který mlel nějaké nesmysly. Zabodla jsem do něj nepříčetný pohled a v očích mi nebezpečně blesklo. Když se mě ta podivná existence dotkla, celá jsem se naježila, zavrčela a cvakla čelistmi kousek za jeho ocasem. Utíkal. Uraženě jsem pohlédla k moři a zjistila, že už mě tohle místo unavuje. „Pojďme někam,“ vyzvala jsem Chichiriho a pohlédla na mušli, přemýšlejíc, kam bych ji mohla dát. Jinak jsem samozřejmě čekala, až mě můj partner někam vezme.

// Přesně o to se tu snažím. :D Ne... Piš, kdy chceš. :D

Zdálo se, že je tenhle vlček odolnější, než se zdál a snášel i mou tichost a neukecanost. Měl to chudák těžký, to jsem uznávala, na druhou stranu si o to tak trochu řekl sám. Ovšem, nejspíš s tím i počítal, nějakou dobu mě znal a věděl, že nějak moc záživné konverzace se mnou nepovede. Já osobně jsem se spokojila s pouhou jeho přítomností, a že mi zkrášloval momentálně krátké, zimní dny. Už mi nejspíš nijak nevadil. Ještě jsem to neuměla zhodnotit při všech situacích, ale zatím se projevoval velice dobře. Uměl mě respektovat, což bylo u vztahu mezi vlky dle mě nejdůležitější. Pak to už ovšem nevydržel a přišla od něj otázka. Cukla jsem jedním uchem, které jsem nakonec stejně nechala vzadu, jako vždy. Přikývla jsem. „Jsem poměrně z daleka. Seveřan. A narodila jsem se beta páru, později i následujícím alfám,“ pověděla jsem mu. Nu což, chtěl toho snad vědět víc? Nechtěla jsem vysvětlovat, jak se moji rodiče na Alfa posty dostali. Nebyla to zrovna hezká zkušenost. Právě tohle ze mě udělalo to, čím jsem byla. Ledovou a uzavřenou princezničkou s nervy v kýblu. Nedala jsem na sobě ovšem nic znát.
Opět jsem naklonila hlavu sotva viditelně do strany. I já jsem se zajímala. Ale stejně jako mě doprovázela bolestná minulost, obávala jsem se, že u něj to nebude jinak. Ačkoliv on se na rozdíl ode mě choval poměrně otevřeně a uvolněně. Ale nemuselo to samozřejmě znamenat nic. Mohl svou minulost řešit jinak, než já. Jo, to bylo dost pravděpodobný. Zatímco já se uzavřela, on se mohl rozhodnout pro úsměv. I tak jsem ale… Chtěla něco vědět. „A ty? Pověz mi něco. Od kecání jsi tu ty,“ vyzvala jsem ho a snažila se znít trochu vstřícně, ovšem znělo to dost křečovitě, tak jsem to raději vzdala, abych ho tady ještě neděsila, že jsem se třeba nachladila.

Po tom, co jsem dojedla kousek ze zajíce, jsem si čistila čumák a tlapky. Pozorovala jsem Chichiriho, jak pojídá to, co na něj zbylo, což byl skoro celý zajíc. Byl pěkně rozvalený a působil naprosto uvolněně, přesně jako tehdy při našem prvním setkání. Zlehka jsem naklonila hlavu na stranu. Pokud by byl někdo hodně nevšímavý, ani by si toho nevšiml. A až později jsem postřehla, že na srsti mého partnera lpějí sněhové vločky. Zamrkala jsem, když jedna padla na můj čumák a nepříjemně mě zastuděla. Zahleděla jsem se. Pozorovala jsem padající sníh a přestala vnímat i Chichiriho slova. Svět kolem mě náhle utichl, okolí se proměnilo na to, kde jsem kdysi byla… Uvíznutá v medvědí pasti. Jizvy na zadní noze mě při té vzpomínce začaly pálit. Viděla jsem sama sebe, jak se z ní zoufale snažím vymanit a nešťastně vyji do okolí.
Přistál na mě sníh.
Zamrkala jsem znovu, tentokrát trochu rozhozeně, ale můj pohled ihned zchladnul a já se ihned, jako kdyby mi to bylo nad srdce jasný, podívala směrem k Chichirimu. Ten se hned omluvil a již byl u mě. Shodil ze mě sníh a hned na to mě olízl na líci. Měla jsem co dělat, abych se celá nenaježila. Nebyla jsem na tohle vůbec zvyklá, ačkoliv jsem nemohla tvrdit, že je to nějak nepříjemné. Zahleděl se mi do očí a já jeho pohled opětovala. Nutila jsem jej, aby neuhýbal, přičemž jsem pomalu nadzvedla jednu tlapku, posunula ji více pod sebe a pak jsem po něm náhle kopla trochu sněhu. Spíš to na něj tak volně dopadlo. Cukl mi koutek do krátkého ušklebku. Natáhla jsem k němu hlavu a z jeho čumáku sníh oddělala. Tím jsem svou spodní čelist otřela o hřbet jeho čumáku. Snažila jsem se nemyslet na vzpomínku, která mi před chvílí proběhla před očima.

Zlatavýma očima jsem zkontrolovala, zda je mušle od něj na svém místě. Nemusela jsem ji ztratit ihned, ačkoliv jsem měla podezření, že to nebude mít dlouhého trvání. Ale aspoň jsem se o něco snažila. To se snad za úspěch považovat dalo. Můj partner se zdál být značně zaskočen z toho, že se ho chci pokusit něco naučit. Ale pro mě byl lov důležitý. A pro něj musel být taky, proto jsem chtěla, aby se to naučil. Kdyby se náhodou někdy stalo, že bychom se museli oddělit, tak by nemusel narazit na nikoho, kdo by byl ochotný mu ulovit. Navíc jsem potřebovala nějak zabít čas. Pokud to mělo být tohle, proč by ne. Nejspíš bych měla trávit čas s Chichirim, když byl teď mým partnerem, takže jsem se rozhodla dělat aspoň něco užitečného. Vážně jsem nebyla na to, abych se s ním tu povalovala a do nekonečna se mazlila. Z toho mě doslova mrazilo. Nebo za to mohlo počasí? Kdo ví. Každopádně zrovna teplo nebylo, jak mi tak teď došlo.
Nakonec to přeci jen odsouhlasil. Ještě aby ne, zamrmlalo mé věčně podrážděné vědomí. Zahleděla jsem se do jeho očí. Nemohla jsem si pomoct. Byly tolik přitažlivé. Toužila jsem toho vlka nějak naučit i jeho magii, ale to už nebylo v mých silách. Škoda. Prahla jsem po tom vidět, jakým uměním tahle magie oplývá, když už mě teda tak zaujalo zabarvení očí jejích vlastníků. Z myšlenek mě vyrušil hnědý vlk, který vstal a přišel ke mně. Strčil do mě čenichem a oslovil mě. Zastříhala jsem oušky, které jinak byly přitisknuté dozadu. Otřela jsem se mu hlavou o krk, abych mu naznačila svůj dík a zakousla jsem se do zajíce. Pár sousty jsem otevřela dutinu břišní, ze které jsem vyjedla pár chutných vnitřností. Dodávaly nejvíce živin a vitamínů, proto jsem se na ně zaměřila. Nějaké jsem tam nechala Chichirimu a zajíce přistrčila k němu.
Chvíli jsem ho pozorovala, potom jsem si začala olizovat čumák a čistit tlapky.

Vypadalo to, že odkývne všechno, co řeknu, takže plus pro něj. Se mnou by se rozhodně hádat nechtěl. Aspoň věděl, co smí a nesmí dřív, než něco zkusil. Samozřejmě, neočekávala jsem, že by mě nechal, abych jej vyloženě válcovala, ale pokud bych neměla jistotu, že jsem já ta, co je tu více nadřazená, nejspíš bych vzala nohy na ramena a pádila někam pryč. Nu dobrá, možná už teď ne, ale svou podřízenost mi dal předtím najevo a momentálně jsem si byla jistá, jenže on byl tak nepředvídatelný, že jsem se obávala, že mě za pět minut usadí a já budu pochybovat. Kdo ví. Tenhle volný vztah mi začal vyhovovat snad dříve, než vůbec pomalu začal. Nebyl to každodenní chleba, u něj jsem nevěděla co čekat, ale já mu nedávala možnost, aby on u mě tu jistotu měl. Právě naopak, chovala jsem se stále tak, aby si jistým nebyl. Ačkoliv bych ho rozhodně nechtěla zklamat. Ale to přeci nemusel vědět. Vrtěl ocasem a rozhazoval okolo nás několik mušliček. Tu, co mi před chvílí dal, jsem si k sobě raději přitáhla packou a tu na ní nechala, aby se náhodou neztratila, ač jsem si její vzhled zapamatovala překvapivě rychle.
To moje odfrknutí také odsouhlasil, ale hned na to se ke mně přitulil. Dobře, stále mi to ještě nečinilo zrovna dobrý pocit, ale rozhodla jsem si na to zvyknout, ale po tom, co mi olízl čumák, jsem bez varování jeho tělo srazila k zemi. Samozřejmě tak, abych mu neublížila. Naklonila jsem se k jeho hlavě blíže a tvrdě mu pohlédla do jeho zelených očí, které mě už do samých začátků tak přitahovaly. „Neřekla jsem ti právě něco před chvílí?“ Zavrčela jsem na něj rázně. Rozhodl se, že se mnou chce zkusit partnerství, já se rozhodla, že na to přistoupím, ale nic jsem mu nehodlala usnadnit, v tomhle ohledu. Byla jsem ochotná pro něj něco ulovit, zastat se ho, být s ním, ale dala jsem mu právě najevo, že na mě ještě nesmí tak tlačit. Potřebovala jsem si ještě zvyknout na to, že neválčím sama za sebe, že někdo narušuje můj osobní prostor a zkouší na mě různé, zamilované triky. Tse, to víš, že jo! Ohlásilo se znechuceně mé svědomí.
Trochu jsem se od něj oddálila a krátce, že to bylo sotva postřehnutelný, jsem se pobaveně ušklíbla. „Trochu prr hochu, nebuď tak hrr,“ pronesla jsem nedobytně a ve zlatých očích se mi zvláštně zablýsklo. Pustila jsem ho ze svého vězení, vzala mušli do tlamy a vydala jsem se k lesíku opodál. Rána mě pálela, to, jak jsem ho sejmula, byl trochu rychlý pohyb a v ráně mi nepříjemně škublo. Aby na mě bolest nepoznal, vzdálila jsem se, aby to zároveň vypadalo tak, že si jdu prostě lehnout, což jsem také udělala. Na okraji lesíka jsem odložila mušli na kámen před sebou, schoulila se do klubíčka a zavřela oči. Neusla jsem ovšem, pouze přemýšlela.

Vážně jsem netušila, co z něho vyleze. Trochu trvalo, než se rozhoupal a začal tak nějak nesměle. Nejspíš nevěděl, kde mu hlava stojí, ovšem já měla naprosto stejný pocit. Také jsem nevěděla, kudy kam. Pak z něj ovšem vzešlo, že mě má rád. Lezlo to z něj jako z chlupatý deky a mě očividně stejně dlouho trvalo, než mi došlo, co že to vlastně řekl. A byla jsem v šoku. Rád? Zopakovala jsem si jedno jediné slovo ve své hlavě tázavě. Uvízlo mi v hlavě a zakořenělo tam, jako kdyby to byla ta nejdůležitější věc, co mi kdo kdy řekl. A možná, že taky byla. Kdo mě měl naposledy rád? Yriel, rodiče? Maximálně oni. A možná ten vlk, který mě kdysi vysvobodil z pasti na medvědy, od které mi na noze zůstaly jizvy, jenže tomu jsem se odvděčila jinak a odešla jsem. Nezvykla jsem si na něj. Byl příliš otravný, příliš… Nevlčí. Nechoval se jako vlk dobrých hodnot. Možná, že Chichirimu chybělo umění lovit a prát se, ale tohle v mém životě nebylo prioritní. Lovit a bít se jsem se uměla sama a byla jsem ochotná se s ním o tyhle schopnosti podělit.
„Uhm, to je… Pěkný,“ vydrala jsem ze sebe pomalu a nevěděla, jak reagovat. Na vylívání citů jsem tady nebyla. To mi šlo opravdu těžce. Navíc jsem ho stále potřebovala poznat a s mým chladným srdcem jsem jen těžko rozeznala, co k němu cítím. Ale šlo vidět, že se u mě dostal do pozitivních hodnot a to pro něj snad bylo důležité. Kdyby ne, dávno by schytal kousanec podobný, co jsem schytala já. To mu snad bylo jasné. To co mezi námi vzniklo, bylo kvůli nepěknému zážitku, ale oba nás sblížil a očividně stál za tu bolest, kterou jsem pociťovala teď. Náhle jsem měla chuť, aby mě ta bolest ani nepřešla. Aby tu byla stále se mnou a připomínala mi, co všechno mě a Chichirimu přinesla. „To, co mi vrtá hlavou… Je zvláštní,“ přiznala jsem mu svým obvyklým, chladným tónem, každopádně na ten si už mohl zvyknout, stejně jako na můj věrný výraz.
Pak jsem ale nahodila nafučenej obličejík a odtáhla jsem od něj hlavu. „Ale nemysli si, že se s tebou budu nějak cukrovat. Nejsem žádná fiflena, abys věděl. Na zamilovaný románky vážně nejsem,“ odfrkla jsem si zarputile. Ach ta tvrdohlavost. Jednou mě dovede do hrobu. Ale horší by bylo, kdybych denně ponižovala své ego. Ještě jsem si neuměla plně představit nás vztah. Musela jsem ho vyzkoušet na vlastní srst a byla jsem zvědavá, co mi partnerství s tímto vlkem do života dá.

Takhle jsme tu vedle sebe seděli, měl položenou hlavu na té mojí a stále jsme nekonečně mlčeli. Zajímalo by mě, zda ho to bude po chvilce bavit, stále držet jazyk za zuby. Nevím, jestli to dělal kvůli mně, nebo měl prostě takovou povahu. První den, co na mě narazil, takřka nezavřel čumák, či se neustále hýbal a byl tak trochu hyperaktivní, ale teď se dost uklidnil. Jestli to bylo jen kvůli tomu, že zohledňoval mé zdraví, bylo to úctyhodné. A milé. Zatím mi nijak nevadila myšlenka, že bych s ním měla být nějak déle. Mohla jsem ho naučit aspoň lovit. No ne, tobě to docela myslí, bravo. Můžeš to zkusit, pochválila jsem se, snad po dlouhé době, ve své hlavě a můj podvědomní hlásek na to vůbec nic nenamítal. Zvláštní. Aspoň bychom zabili nějaký ten čas, uznala jsem nakonec, spokojena sama se sebou. Nu což, nějak jsem si musela navrátit své sebevědomí. Samozřejmě, že mi to nebude trvat dlouho.
Náhle jeho hlas přeťal ticho mezi námi. Oslovil mě. Otevřela jsem pomalu oči, abych znovu pohlédla do těch jeho. „Mhm?“ Zabručela jsem na něj, s otázkou v hlavě na sebe samu, co by asi tak mohl chtít. Mohlo to být cokoliv. Ani jsem nevěděla, co od něj očekávat. Takže jsem neměla ani žádnou, předem vymyšlenou reakci, prostě nic. Zdál se na první pohled tak jednoduchý, ale ve skutečnosti, čím více jsem ho poznávala, tím složitější byl. S vlky to není jednoduché, uznala jsem nakonec a jala se rozhodnutí, že ho začnu poznávat. Musela jsem první zničit bariéru sama v sobě a nebýt tak zarputilá. To mohlo být sice dost těžké, ale věřila jsem, že on mi k tomu dopomůže. Já mu zase hodlala pomoct v těch praktických věcech. Ohledně citové stránky jsem, překvapivě, moc založená nebyla.

Vypadalo to, že se vlk rozhodl mlčet, stejně jako já. Nijak mi to nevadilo, nepotřebovala jsem mít po svém boku něco upištěného a věčně kecajícího. Asi bych ho brzo zakousla. Navíc, připadalo mi, že si ani nemáme co říct. Když jsem se zastavila, opatrně se vzdálil. Zprahla jsem ho pohledem, abych mu dala najevo, že má jít a nedělat si takové starosti. Nepotřebovala jsem zase tolik péče. Když jsem stihla dojít sem, zvládla už jsem stát na vlastních nohou. Navíc moje hrdost nedovolovala, abych se o sebe zas tak staral. První jsem si myslela, že se jde třeba jen zchladit, protože by mě nenapadlo, že se pokusí pít mořskou vodu, ale když se k ní vážně naklonil a následně jsem slyšela vyprsknutí, koutek mi vyjel do pobaveného úšklebku, každopádně když se otočil, nabrala jsem zase svého vážného výrazu a tvářila se stále nedobytně.
Dorazil ke mně a také se podél mého boku posadil. Oba jsme pozorovali stejnou věc, moře a západ slunce, který se v něm odrážel. Bylo to zajímavé, oba jsme mlčeli, ale vystačili jsme si jen se svou přítomností. A já, jestli jsem si vystačila s něčí přítomností, byla to velká náhoda a dobře pro vlka, který se mnou právě byl. A hlavně, zvykla jsem si na jeho přítomnost, ale na ničí jinou ne. S Ghostem to vypadalo, že bychom se také mohli snést, ale nepovedlo se. Nakonec jsme se oba znudili tak, že jsme se od sebe odtrhli. Ale byla jsem s ním dlouho. Ač byl až příliš jednoduchý a nudný. Chichiri byl něčím zajímavý, ale nevěděla jsem čím. Viděla jsem v něm jakousi naději, ale jakou naději jsem zrovna já potřebovala? Zrovna sebe jsem považovala za beznadějný případ, ale pokud mi měl dát naději on, tak proč…
Náhle si opřel hlavu o tu mou. Ztuhla jsem a nevěděla, co dělat. Tohle bylo… Dost zvláštní. A tak trochu taky důvěřivé gesto. Problém byl, že já v něm tu důvěru vážně měla, protože mi zachránil život. A to byl největší důkaz toho, že je věrohodným vlkem. Mohl odejít, nebo mě mohl dorazit. Místo toho se o mě postaral. Zamrkala jsem a pohlédla do jeho zelených zraků. Pak jsem ty své smířeně zavřela. Jak to tak vypadalo, byla jsem jeho a on můj. Nebyl to Yriel, který byl spíše bratrem. Byl to Chichiri, kterému jsem právě byla zadlužená a musela jsem se oddlužit. Dal mi najevo, že by to chtěl tímhle způsobem. Netušila jsem, zda jsem schopná s někým být delší dobu. Ale musela jsem se přemoct, život mi na to byl milý. A jemu jsem za něj vděčila, takže jestli jsem se měla nějak odvděčit, mohlo by to být právě takhle?

// <- Křišťálový lesík

Vydal se za mnou a povídal, že je tu nejspíš šest zim. Takže byl pravděpodobně starší, což mě poměrně překvapilo, ale nijak jsem na to nezareagovala. Ponechala jsem si svůj kamenný výraz a chladné oči, které nedaly najevo žádnou emoci. Na jeho odpověď jsem pouze mlčky přikývla a zpozorovala, že se ke mně nějako moc přiblížil. Opět jsem měla nutkání ho od sebe odehnat. Stáhla jsem uši dozadu a hlavu trochu narovnala, ale když mi do krku vystřelila ostrá bolest, stáhla jsem své rysy do bolestné grimasy a hlavu zase vrátila zpět do původní polohy. Vysvětlil mi ovšem, že mě chce podpírat. Ne, vůbec jsem si nepřipadala slabě. Naštěstí mezi námi nevznikl nějaký kontakt, či něco, pouze mi šel hodně na blízku.
Určil směr, kterým bychom se měli vydat a jelikož mě to bylo poměrně šumák, tak jsem se jeho směru držela. Nemohl ode mě chtít nějaký extra výkon. Když jsem tak pozorovala vodu, měla jsem chuť ze své zlatavo – bílé srsti smýt krev. Nevím, jak dlouho jsme šli. Ponořila jsem se do vlastních myšlenek. Jak to bylo dlouho, co mi takhle někdo pomáhal a kráčel mi po boku? Yriel se na mě vykašlal, sotva mě našel. Skrček, nadala jsem mu ve své hlavě a zastavila se na nějaké pláži. Svůj zlatý pohled jsem zaměřila na moře před námi. Tady už jsem jednou byla, došlo mi a já pohlédla na Chichiriho, co na to říká. A zajímá tě to vůbec? Hryzalo zase mé svědomí.

Chichiri pověděl, že je zima a až budu chtít, půjdeme najít nějaký úkryt. Dlouho jsem mlčela, pouze pozorovala znaveným zrakem okolí. Začínalo mi být dobře. Rána přestala krvácet a tím, jak jsem ležela, jsem nabývala zpět své síly. Kdyby tu ovšem nebyl tenhle zvláštní vlk, nejspíš bych to nezvládla. Vděčila jsem mu za hodně, za svůj život. Má tuhý kořínek. S tím, co umí, do teď přežil. Upřímně, kolik procent šance na přežití má vlk, který neumí lovit? Který se, zřejmě neumí ani prát, ačkoliv se před pár hodinami předvedl, že by to šlo? A vydržet se mnou je taky umění… Kecáš, to ty nechceš vydržet s ostatními… Fajn, to je možná pravda, ale on vydržel i to, že já s ním vydržet nechci, polemizovala jsem a sledovala počasí. Není tohle… Zrovna roční období, kdy jsem se narodila? Zima, mrazy, ale sníh takřka žádný? Napadlo mě. Že by zase starší? Zeptala jsem se sama sebe a pomalu poskládala tlapy pod sebe.
„Kolik ti vlastně je?“ Zeptala jsem znaveným tónem a napnula veškeré svaly. Pomalu jsem se postavila a vrávoravě udělala krok do strany, naštěstí jsem se udržela na nohou, ač se mi zamotala hlava. Dlouze jsem vydechla a rozhlédla jsem se, i když po těch hodinách ležení tady jsem si tohle místo zapamatovala s naprostou přesností. Pohlédla jsem na mého společníka. Hlavu jsem měla svěšenou, ne hrdě vztyčenou, jako vždy. Před tímhle vlkem jsem se tak už tvářit nemusela. Před ním byla má hrdost shozena, ač jsem byla odhodlaná, že si ji získám zpět, až toho parchanta znovu najdu. Zívla jsem a pomalým krokem jsem se někam vydala. „Pojďme něco najít,“ zachraptěla jsem a pokračovala dále.

//-> Mušličková pláž (máma říkala, že můžu. :D)

Přestávala se mi motat hlava po nárazu a už ani tolik nebolela, což bylo jenom dobře. Aspoň jsem měla nějaký pocit jistoty, když jsem cítila zlepšení mého stavu, ač jen v drobném ohledu. Chichiri mi povídal, že o zakousnutí toho vlka se postará někdo jiný, na což jsem zavrčela. „Jsem ochotná se pobít s kýmkoliv, abych ho ochránila a následně jej mohla zakousnout sama,“ pověděla jsem tiše, abych mohla mluvit plynule. Ten vlk si to ještě řádně odskáče, to snad bylo jasné. Byla jen otázka času, kdy na sebe znovu narazíme. A já slibovala sama sobě, že tomu vlkovi z našeho příštího setkání udělám tu nejhorší živou noční můru, kterou kdy mohl zažít. Pokud to tedy vůbec přežije. Když jsem cítila, kolik se ve mně hromadí vzteku při myšlence na něj, jen těžko jsem pochybovala, že by mohl skončit dobře. I kdyby se tu ukázal právě teď, šla bych ho roztrhat, zmetka.
Začínalo přituhovat a já cítila, jak mi zima leze pod kožich. Zlehka jsem se zachvěla. Měla jsem sice hustý kožich a pomalu začínala mít zimní srst, ale momentálně jsem byla oslabená a v šoku, taky bylo možné, že jsem se začala chvět vztekem. Proto přišlo i poměrně vhod, když Chichiri narušil můj osobní prostor a prostě si ke mně lehl. Z jeho těla šlo teplo a já cítila další zlepšení. Zlatavé klížící se oči pozorovaly prosto před námi a mé uši zaslechly vlkovu otázku, zda nechci donést jídlo, nebo vodu. Dlouze jsem vydechla a u toho se musela velice krátce ušklíbnout. Co bys mi donesl žábu? Neubránil se můj vnitřní hlas nepěkné poznámce. Zavři hubu. Snaží se, okřikla jsem sama sebe a střihla uchem. „Ne,“ odpověděla jsem krátce. Navíc bych tu nejspíš zmrzla, kdyby právě odešel. Můj žaludek mohl počkat do té chvíle, než si něco ulovím sama.
Začal opět mluvit, povzbudivá slova mu očividně šla lépe, jak lov. Ale tímhle mi skutečně pomohl. Chvíli jsem mlčela. Nevím, jestli jsem přesně nevěděla, co říct, nebo jak říct to, co se právě říct chystám a vůbec jsem váhala, zda něco takového ze sebe vyplodit, ale nakonec jsem se zhluboka nadechla. „Děkuji,“ vydechla jsem jedno jediné slůvko. Snad nebylo třeba nic dodávat. Prostě poděkování za to, že se mě zastal a teď se o mně stará.