Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadal, že ho svými poznámkami vytáčím, což mě donutilo k vítězoslavnému úšklebku. Mě vytočil předtím ten smrdutý hňup, tak jsem si to potřebovala vykompenzovat. Nazval mě paní chytrou a pověděl, že ho to rozhodně nenapadlo, ač se značnou dávkou ironie, na kterou upozornil hned na to. „Ne, vážně?“ Odvětila jsem hned na to stejně ironickým tónem a zašvihala ocasem. Přimhouřila jsem chladně vyhlížející oči. „Myslela jsem, že někdo tak chytrý, jako ty, bude vědět, kudy přišel," Podotkla jsem ihned rýpavě a se zájmem sledovala, jak se se svou situací vypořádá.
Tu náhle se sem přiřítil další inteligent, který nás hned zdravil a chtěl se i představit, ale zasekl se. Dlouze jsem vydechla a protočila podrážděně očima, zvlášť pak, když se začal nabízet tomu hnědému, jestli nechce pomoc. Tahle přehnaná přátelskost a ochota mě neskutečně prudila, zase byla pravda, že nebýt přátelských vlků, tak si ani s nikým nepopovídám. I když byli otravní a já o nějaké sálodlouhé rozhovory příliš nestála. Otráveně jsem vyčkala, než se tedy ti dva vykecají, než příchozí dořekl své jméno. Jelikož jsem na tohle oslovení byla zvyklá od rodiny, okamžitě jsem se za ním s mírně šokovaným výrazem otočila. Až pak mi došlo, že to byla další část jména, když se tedy konečně představil celým jménem, takže můj výraz zpětně zcela zchladl. Musela jsem uznat, že jméno Newlin sdílí mé sympatie, protože stejně jako mé jméno končí na „Lin“. Takže měl u mě malé, bezvýznamné plus, o které beztak nestál. Ale stejně se mi nějak nezdál.
Hnědý se rozhodl bažinu přeskákat, takže jsem ho se zájmem sledovala. Tohle smrdí průserem. Ještě ho tam někde budeme muset lovit, pomyslela jsem si podrážděně. Newlin se ptal, kdo jsme my. Jaké my? Jsem tu jenom JÁ a on. Ale žádné my, nechala jsem nadále proudit své myšlenky. „Lylwelin,“ prohodila jsem odměřeně, aniž bych se na něj podívala, vzhledem k tomu, že jsem sledovala toho hnědého.

//Půjčila jsem si notebook, abyste nečekali tak dlouho, ale další post už půjde tak o tom víkendu. :/ (A raději ani neříkám, který přesně den) Pokud byste stihli odepsat do zítřejšího večera, tak to MOŽNÁ ještě uhraju.

Vypadl nabroušeně, ale nijak mě to nezaskočilo. Vlastně mě to ani nijak nerozrušovalo, po cizích pocitech mi nic nebylo. Já tebe ne, odpověděla jsem mu ve své hlavě podrážděně a pohlédla na neznámého. Nehodlala jsem se seznamovat a následně kamarádíčkovat. Viděla jsem, že je v nesnázích, ale ani z toho důvodu jsem se u něj nezastavila. Měla jsem prostě chuť si rýpnout, vybít si zlost. Přešlápla jsem z nohy na nohu, ale dávala jsem si hodně pozor, kam své tlapky pokládám, než mě opět vyrušil nějaký hlas.
Tak nějak nenápadně mě požádal o pomoc. Musela jsem se cynicky uchechtnout. Vlku s radostí pomohu jen rozpáráním hrdla, pomyslela jsem si a nahodila zamyšlený výraz, abych aspoň vypadala, že nad něčím tedy přemýšlím. Vypadal dost nervózně a to se mi líbilo. Schválně jsem tu svou „přemýšlecí“ chvíli protahovala, než mě vrátil zpět do reality další větou. Hlasitě jsem vydechla, tak, aby to slyšel a věděl, jak moc mě to otravuje. „Hm… Ty nevíš, kudy ses tam dostal?“ Zeptala jsem se krajně výsměšně. „Co takhle se prostě vrátit stejnou cestou? To rychle přeskákej,“ pohodila jsem veledůležitě. No co na tom mohlo být těžkého? Dostal se tam, dostane se zpět. Jednoduché.

Všechny komiksy mě pobavily, všechny jsou povedené, nádhera! :3

//<- Medvědí jezero

Pokračovala jsem dál v naštvané chůzi, než mě přes čumák praštil nehezký smrad. Do háje! Smrdí to víc jak ten budižničema a to je co říct! Zanadávala jsem a zatřásla jsem hlavou ve snaze onen puch ze svého čumáku dostat. Samozřejmě to nešlo úplně tak, jak jsem si představovala. Uši jsem nadále, vlastně jako vždy měla přitisklé nevrle k hlavě a v obličeji mi hrál výraz, který hraničil s naprostým chladem a nabroušeností. Ještě protivněji jsem pak pohlédla na své tlapy, které se začaly nějak zvláštně propadat. Půda zde byla podmáčená a já cítila (a to doslova cítila) že tady to nebude nic pro mě a můj dokonale čistý zlatavobílý kožich.
Náhle jsem zahlédla pohyb. Byl o kus dál ode mě a já k němu okamžitě střelila ostrý pohled. Pro mou úlevu (či spíše smůlu) se jednalo o vlka, který právě házel větvičku před sebe. Pouze jsem s nicneříkajícím výrazem sledovala, jak se noří, až jsem se musela s obavou o samu sebe podívat pod sebe. Naštěstí jsem nedopadla stejně a stála na relativně pevném povrchu, pokud se tomu tak dalo říkat. Vzhlédla jsem zase od svých tlapek k neznámému, a ač to u mě nebylo zvykem, prolomila jsem místní, až děsivé ticho. „No, příště bys to mohl vyzkoušet osobně,“ prohodila jsem rozmrzele a stále sledovala místo, kde větev zmizela. Musela jsem uznat kreativitu tohoto vlka. Věřila jsem tomu, že mnoho podprůměrných magorů, kteří zde běhali, by tam vlezli rovnou. A neříkej, že by tě to napadlo taky, zchladila jsem se ihned. Samozřejmě, že napadlo, musela jsem se na to hned začít chválit. Velikost ega byla důležitá. Pro mě.

Sledovala jsem jeho odporný výraz a chtělo se mi zvracet. V životě jsem neviděla nic odpornějšího, pomyslela jsem si zhnuseně a zahleděla jsem se na nebe. Bylo zajímavější, jak tenhle vlk. Myslím, že mu ani nechybím. Nejspíš někde nabaluje jiné vlčice. A Yriel si za mě také jistě našel náhradu. Ten se neukázal, jak je rok dlouhý… To jsem tu již tak dlouho? No jistě, jsem. Čas plyne jak voda a se mnou pořád nic není. Jen mě život neustále unavuje, ale co naplat, chci, aby to tak bylo. Přeci si nevyberu jeden z těch podpantofláckých životů, jako má tenhle skrček… Je, hele, on mluví? Střelila jsem v tu chvíli pohledem k tomu nechutovi, pouze se ušklíbla, abych mu dala najevo, že ho mám někde a dál hleděla na oblohu.
Probudilo mě až něco, co mi postavilo všechny chlupy na těle a donutilo mě to zděšeně vytřeštit oči. Jeho čumák se dotýkal toho mého! Okamžitě jsem odskočila a hrdelně zavrčela. „Hrabe ti?! Jsi úplně nechutnej! Táhni už!“ Křikla jsem na něj rozzuřeně. Opět ve mně vyvolal vlnu vzteku, až jsem si myslela, že už ho vážně zardousím. Pro mé štěstí se rozloučil a šel. „Koukej se mi vyhýbat obloukem, pro příště! Protože příště už nebudu tak shovívavá a rovnou tě zakousnu!“ Křičela jsem za ním nenávistně a švihla naštvaně ocasem. Byl čas odtud vypadnout.

//-> Močály

Stále jsem kolem něj kroužila s vyceněnými tesáky a vrčela na něj, abych jej již konečně vyzvala k mému vysněnému boji, ve kterém bych se mu pomstila. Začal se zvedat vítr a já své vrčení ještě prohloubila, aby mě přes něj slyšel. Když jsem ho tak sledovala, stejně jsem na sebe byla hrdá a spokojená už teď. Jeho zraněné ucho a packa k tomu mi dělala ohromnou radost. Na jazyku jsem si převalila chuť jeho krve a musela uznat, že je opravdu chutná. Chutná na to, abych jí okusila více. Zlostně jsem se ušklíbla při té myšlence, jak mu trhám maso, ovšem jeho náhlé, nervózní zašvihání ocasem mi napovídalo, že se děje něco, co bych nečekala.
Začal mluvit, litoval se. První jsem mu na to něco hnusného chtěla odseknout, aby toho nechal, ale když uznal, že není zrovna sexy vlk k pohledání, pocítila jsem sama v sobě záchvěj vítězné radosti a měla chuť tu začít skákat radostí nad svou výhrou. Z nebe se spustil déšť a srst, která mi do těchto chvil poletovala ve větru, celá mokrá zplihla. Přikrčila jsem se ještě více a varovně zavrčela. Jen se blbě vymlouvá, nic víc, je to srab, nezvládl by boj s tebou! Křičela jsem sama na sebe a v žilách mi stále pumpovala krev hnaná adrenalinem.
Náhle se ozval, že to máme nechat pro tentokrát být. Přestala jsem vrčet a rozzuřeně jsem jej sledovala. Po chvíli, kdy se stále vymlouval, jsem se narovnala a hrdě vypnula hruď. „Budu tohle považovat jako mé vítězství a u tebe zase, že ses zbaběle vzdal,“ zavrčela jsem na něj naprosto samozřejmý ortel. Ohlédla jsem se k jezeru, kde byla zcela neznámá vlčice. Poté jsem pohlédla zpět na toho budižkničemu, který navrhoval, abychom se společně šli někam schovat a udržovali mezi sebou jakousi známost. Výsměšně jsem se uchechtla. „Jen se uteč schovat,“ odsekla jsem mu a otočila se k odchodu, ale pozorně jsem se před ním hlídala. „Lylwelin. Pamatuj si ho, bude tě pronásledovat do tvých posledních dnů,“ oznámila jsem mu pak hrdě a ladným klusem, tak jak jsem to uměla jenom já, jsem se rozeběhla k jezeru. Dál od té vlčice, samozřejmě. Z toho řvaní a vrčení mi vyschlo v krku, proto jsem v rychlosti sklonila hlavu k jezeru a začala hltavě pít. Dopadající kapky deště jsem ignorovala, stejně jako krutý vítr. Přeci jen, byla jsem hrdým a odolným tulákem.

Zle jsem se ušklíbla. Vzhledem k tomu, že jsem se usmívat neuměla, tak i ten úšklebek byl nepěkný. „Slíbila jsem ti, že budeš omezený, zapomněl jsi?“ Zachraptěla jsem na něj. „Doufám, že tu infekci chytneš a pojdeš na ni!“ Zdůraznila jsem toužebně a ještě víc přenesla váhu na jeho hrudník. Měla jsem dobrý pocit, když jsem ho tu měla pod svou vahou, na lopatkách. Jako nějakého zmetka, který potřeboval vychovávat, což on rozhodně potřeboval. Opětovala jsem mu pohled do očí a pouze se naštvaně šklebila. „Za to ty nejsi o nic lepší, ubožáku! V životě jsem neviděla víc ubohého vlka, jako tebe! Neuvěřitelný imbecil, nic víc nejsi,“ vrčela jsem na něj. Stejně mě dál ponižoval a vysmíval se mi. Co jsem nesnášela nejvíc, byl právě výsměch. Kdyby raději sklonil hlavu a řekl, že to kousnutí dostal zaslouženě, udělal by mnohem víc, momentálně jsem ho ale kvůli jeho blbým kecům a hlavně kvůli tomu, že mě nebral vážně, nehodlala šetřit.
„Já že si vylejvám zlost na ostatních?! Kdo koho málem zakousl, když do něj omylem vrazil, CO?!“ Vyštěkla jsem rozzuřeně. „To TY, ty parchante, to ty jsi tu ubohej zmetek, co si vylejvá zlost na ostatních, já se jenom MSTÍM!“ Štěkla jsem znovu a pohlédla rozhněvaně na jeho tlapu. „Jak si přeješ!“ S vrčením jsem se zakousla i do jeho tlapy. Proč ne, když mi ji nabízel? Když mě k tomu vyprovokoval? Neměl si momentálně na co stěžovat, byla to jeho vina. Jeho nohu jsem pak pustila a z tlamy mi kapala jeho vlastní krev. Naklonila jsem se nad jeho obličej s vrčením a nechala mu ji do něj kapat. Najednou začal povídat nechutné věci. „Prase ohavné! Lepší jak být vyválená v lejnech, jako jsi ty!“ Zavrčela jsem na něj. Já o sobě věděla, že jsem dokonale čistá. Na to jsem ve svém životě dbala nejvíce. Nerozhodil mě tím.
Když jsem ho kousla do ucha, ozval se, že nemá náladu se prát, ale to mě nezajímalo. Momentální potěšení z toho, že ho to bolelo, mě uvedlo do agónie šílenství. Chtěla jsem cítit jeho krev. Chtěla jsem ho poškubat jako uloveného bažanta. Jakmile mě shodil, hned jsem se zvedla. Přikrčila jsem se do bojovného postoje. Vycenila jsem bělostné tesáky a začala hrdelně vrčet, přičemž jsem okolo něj chodila jako kolem své kořisti. „To se mě bojíš, ty odpornej tupče? Začni se chovat jako vlk, ne jako něco nám podprůměrného!“ Provokovala jsem ho, připravena k boji. Ačkoliv bych byla radši, kdyby raději odešel, sama bych neodešla, další prohru s ním bych nesnesla. Psychicky mě to vyčerpávalo. Ale i tak jsem měla chuť mu natrhnout zadek.

„Těhule?! Vlčata?! Nikdy! Za to ty vypadáš, že jich čekáš tak dvacet, jsi tlustej tak moc, že se nevlezeš ani mezi dva stromy!“ Zavrčela jsem a toho magora propalovala nenávistným pohledem. Úplně jsem ho nenáviděla! Měla jsem chuť ho vyprovodit ze světa zemského, chtěla jsem, aby už nežil. „Smrdím, protože ses mě dotkl, ty hovádko! Kdybys tak nepáchl, v životě by se nemuselo nikomu nic stát. A ne, nebyla jsem čistě bílá, ale za to ty tvoje odporné oči jsou nejspíš slepé, beztak si oslepl kvůli tomu, že ses už sám na sebe nemohl dívat, je to přiznej, ty odporná koule ošklivejch chlupů!“ Vrčela jsem na něj a sledovala jeho nemožnost. Začal tu válet sudy a očividně se dost bavil. Hlavně na můj účet, což mu rozhodně neprojde. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje vztek a touha po jeho krvi. Nikdy jsem se nechtěla schýlit k tomu, abych zabila nějakého vlka, ale on si nic jiného nezasloužil!
„Matka tě měla spíš naučit, jak se chová normální vlk! Protože ty jsi jen cvok, nic jiného! Neuvěřitelně ti hrabe, šílenče! Jestli já mám žloutenku, tak ty máš nemoc šílených krav a to si sakra piš, že to po celé Gallirei roznesu! Aby se od tebe všichni drželi dál!“ Vyštěkla jsem. „A taky aby se nenakazili tvojí ošklivostí! A bacha, ten smrad z tebe už taky leze na všechno v okolí! Ale neboj se, brzy na něj umřeš a na světě bude dobře! Uhniješ za živa, to si piš! To by mě zajímalo, jestli TY tady zrovna chodíš s nějakým cílem! Někdo, kdo svým pachem od sebe odežene úplně každého! Vsadím se, že nemáš žádné přátele jen kvůli tomu, že jsi tak odporný a smrdíš! Všichni se bojí okolo tebe projít, aby náhodou něco nechytli, ty kupko hnoje!“ Vztek vybouchl ve chvíli, kdy mě plácal tlapkou po čele. Okamžitě jsem tu jeho odpornou nohu chytla do zubů, stiskla jsem až tak, že jsem ucítila jeho nechutnou krev a silně jsem cukla, takže jsem ho položila pod sebe. „Omezená?!“ Zavrčela jsem a přitiskla ho na zem.
„Pokud já jsem omezená, tak ty budeš omezenej pohybově, ty zrůdo!“ Vyštěkla jsem mu do obličeje. Pak jsem se odvrátila. „Jashine, ty tak neuvěřitelně páchneš! A z tlamy ti to jede, jako kdybys žral měsíc staré, uhnilé ryby a zapil to vlastní močí!“ Zavrčela jsem a přidupla jsem mu zadní nohu, takže kdyby se mi chtěl vymanit, stoprocentně si ji zláme. „Učila tě taky maminka, že vlčice jsou pomstychtivé, když jim uškodíš na vzhledu?“ Broukla jsem mu do ucha. „Ne? Tak já tě to naučím!“ Štěkla jsem a do ucha jsem ho kousla. Na rozdíl od něj jsem měla trochu soudnosti – nešla jsem mu po krku a nechtěla mu tak vážně ublížit, jako to udělal on mě, ačkoliv jsem ho nenáviděla a měla jsem vztek, nechtěla jsem být takovou zrůdou, jako byl on. Navíc to ucho mohlo bolest více, jak můj prokouslý krk.

Tak hrozně smrděl! Byl odporný a ještě k tomu smrděl! Hnusil se mi jako nikdy nikdo. Nepřestávala jsem vrčet ani, když jsem viděla, že se probouzí. Po tom, co jsem zahlédla jeho hnusné oči, se mi naježila srst snad po celém těle. Je tak odporný! Jednu chvíli jsem měla pocit, že se mi chce zvracet. Najednou vstal a mlel pro mě nesrozumitelné věci. Pochopila jsem pouze, že je něco sranda. „To teda sranda není! Nepřipadne mi na tom vůbec nic vtipného!“ Zavrčela jsem na něj ještě rázněji, když tu náhle mě nazval smradlavkou a začal se chvástat. „To TY tak odporně páchneš! Válel ses taky v lejnech, ty nechutný prase! Od krásy máš teda hodně daleko, fuj! Podívej se na mě, stvůro. Až budeš vypadat aspoň trochu jako já, což se v životě takové nule nepovede, tak o sobě můžeš říct něco hezkého!“ Štěkala jsem po něm rozzuřeně.
Náhle mu spadl z tlamy jazyk a prskl mi do obličeje. Začala jsem lapat po dechu, abych se ovládla a neroztrhala ho na místě. „Ty nechutnej tupče! Chce se mi z tebe zvracet, ty odporná šílená trosko!“ Jako vždy jsem nešetřila nadávkami. Měla jsem jich velkou zásobu a nebála jsem si ji na něm všechnu vystřílet a hodlala jsem mu to všechno klidně i tisíckrát zopakovat. Přikazoval mi, abych mu pomohla se narovnat, nebo jsem mu to aspoň rozuměla. Náhle se ke mně vydal. Přikrčila jsem se a přidala na hloubce a drsnosti vrčení, abych ho varovala, ať to nedělá. „Ani se nepřibližuj!“ Zacvakala jsem mu bělostnými tesáky před očima, ale ani tak jej to neodradilo. Opřel o mě svou odpornou hlavu. Okamžitě jsem od něj odskočila, v očích šílenství, naprostý vztek, který jsem vůči tomuto vlkovi uchovávala několik měsíců, čirá nenávist, nic jiného. Chtěla jsem se do něj pustit jako nikdy do nikoho, ale on… Prostě spadl.
„Nikdy! Ještě něco chytnu! Už teď se budu muset jít vykoupat, protože se mě tvá ohavnost dotkla. Fuj!“ Sledovala jsem ho a vycenila zuby. „To jsi tak neschopný, že se jenom válíš? Zvedni tu tvou tlustou zadnici a chovej se jako vlk, ne?!“ Řvala jsem po něm. „Ne, ty nejsi vlk, ty jsi prachprostej, odpornej a slizkej blbec! Nechutné a nejodpornější individium!“

//<- Řeka Mahtaë

Když jsem se trochu vzpamatovala ze svých vlastních myšlenek, nevěděla jsem, kde jsem. Napověděl mi až onen Křišťálový lesík, kde jsem strávila spoustu času s Ghostem. Ghost, to byl aspoň vlk... Věděl, jak se chovat a uměl se mi věnovat! Stěžovala jsem si neustále. Místo toho jsem skončila s ohromným povalečem Chichirim, který se brzo zabije vlastní blbostí a jestli tak neučiní, určitě se o to postarám já! Naštvaně jsem sykla skrze zuby. Chlupy na týlu jsem měla stále naježený a podrážděně jsem se dívala na řeku, jako kdybych ji měla snad zabít. Dorazila jsem až k jezeru, kde jsem potkala kdysi Ghosta, mám pocit, že i Meinera a další stovku vlků, kterou jsem si nepamatovala, protože si pamatuji jen zelenooké a toho parchanta, co mě málem zakousl. Což mi připomíná, že bych se měla jít podívat, jak se to vůbec zahojilo, doufám, že mi to schovala srst! Taková vada na kráse, ještě toho bude litovat, také mu něco udělám, jen ať si nemyslí, parchant, nadávala jsem neustále. Ne a ne přestat.
Zastavila jsem se na okraji jezera a pohlédla na svůj odraz. Kvůli válení s ním jsem ztratila své úžasná svaly! No hele, jsou menší! Už nejsem tak dokonalá, jak jsem byla! A ty jizvy, taková ohavnost. VŠICHNI VLCI BUDOU LITOVAT! Jsou jen přítěž, nic víc! Sama pro sebe jsem zavrčela a zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Tu náhle jsem ucítila mnou nenáviděný smrad. Nedalo se tomu ani říct pach, to byl prostě smrad. Začala jsem hrdelně vrčet, aniž bych se podívala, zda tu opravdu ten zmetek je. Ale když jsem se rozhlédla, zahlédla jsem jakousi placku ležící na zemi. Přikrčila jsem své tělo do lovecké pozice. Hlavu snížila na úroveň lopatek a uši stáhla ještě víc, než jsem doposud měla. Ocas byl v lovecké pozici někde v neutrálním místě.
Blížila jsem se k tomu zmetkovi a vrčela. Nepřestávala jsem vrčet, dokud jsem nebyla blízko u něj. A pak jsem si všimla, že spí. Normálně zaspal mé nenávistné plížení k němu. CO si to sakra dovoluje?! Začala jsem zase nadávat. „Hej ty, přestaň sakra chrápat, ty zatracenej povaleči!“ Vyštěkla jsem na něj rozzuřeně. „Dovolil ti někdo snad, že tu můžeš spát?!“ Drbla jsem do něj tlapou. „Koukej vstávat, zavazíš mi v cestě, ty odpornej holomku. Nevkusnej patolízale!“ Vrčela jsem na něj neustále a probodávala jej ledovým pohledem, přičemž jsem byla v bojovné pozici, protože co kdyby mu zase přeskočilo v bedně a on mi udělal další jizvu? Asi bych ho na místě zakousla, toho ošklivého povaleče!

//<- Velké vlčí jezero

Držela jsem se stále podél řeky, ale v podstatě jsem ani nevěděla, kam jdu. To na tom bylo to nejhorší. Já prostě neměla kam jít. Neměla jsem jasný cíl, žádný domov ani úkryt. Svět stojí za lejno, pomyslela jsem si podrážděně. Hleděla jsem celou dobu na tok řeky, podél které jsem šla. Nemusím ani přemýšlet kam jdu! Zavrčela jsem. Určitě dojdu totiž do nějaké řitě, jako vždy, to je naprosto jistý, usoudila jsem podrážděně a sešla blíže k řece. Měla jsem žízeň. Sklonila jsem hlavu a uhasila svou žízeň. Svět jde do plevelu, uvažovala jsem dál a přešlápla jsem. Následně jsem naštvaně švihla ocasem a otočila se od řeky, abych mohla pokračovat dál. Že se tady o něco snažím. Snažím se snat žít? Heheheh, vypadám na to, spíš přežívat. Ano, to je to správné slovo. Yriel se na mě vykašlal a Chichiri taky! Vlci jsou na nic! Jsou tak strašně moc na nic! Vystačím si sama, vy parchanti, až se příště o něco budete snažit, poženu vás sviňským krokem, to si sakra pište, nebudu vám tu dělat blbečka!
Nejspíš jsem si vystačila se svými myšlenkovými pochody zcela dostatečně. Zaobrala jsem se jimi natolik, že jsem nevěděla, kam jdu, ale prostě jsem šla, jako kdybych měla nohy naprogramované na nekonečnou chůzi. Kdyby mě někdo zahlédl, musela jsem vypadat extrémně naštvaně. Ale to mě něštvalo. Vytáčela jsem samu sebe svými vlastními myšlenkami, ale kdybych na někoho narazila, asi by to nedopadlo dobře.

//-> Medvědí jezero (přes Medvědí řeku)

// Mám pocit, že jsem čekala dostatečně dlouho, sorry.

Znuděně jsem zívla a nakrknutě jsem se na Chichiriho podívala. „Zvedni ten svůj zadek a pojď něco dělat,“ přikázala jsem mu podrážděně a přitiskla uši k hlavě. Naštvaně jsem švihla ocasem, tohle polehávání mě absolutně nebaví! Neklidně jsem přešlápla s ledovým pohledem stále na mém partnerovi. Vyčkávala jsem, že bude nějak reagovat. Ale neodpověděl mi ani na předchozí otázky, natož aby něco udělal. „To ti nestojím ani za blbý pohled?!“ Vyštěkla jsem nabroušeně a koukla, kudy co nejrychleji odejít. Zafuněla jsem a probodla Chichiriho pohledem. „Fajn,“ zavrčela jsem na něj. Už se zase zapomněl. Vypadal, jako kdyby někdy prostě vypnul a on začal mou ctěnou osobu ignorovat. No to teda ne! Tohle si absolutně nemůže dovolit, skrček! Vztekala jsem se dál. Bez jednoho jediného slova jsem naštvaně odkráčela.
Pokud byl někdo v celé Gallirei nabroušenější, jak já, musel už bouchnout vzteky. Ve mně to vřelo jako v papiňáku, šla jsem naježená a se zuby stisklými u sebe. Sice jsem měla stále elegantní chůzi, ale měla jsem pocit, že z toho věčného válení mi ochably veškeré mé dokonale vypracované svaly. Sakra, partner jen ubírá na kráse! Pomyslela jsem si zlostně. Teď mě budou pomlouvat za zády, můj ty Jashine! To jsem se měla do čeho namočit, fakt dík, DÍK! Stále jsem zuřila a ještě dlouho po tom, co jsem opustila tohle území.

//-> Řeka Mahtaë

Zeptala jsem se svého partnera, proč do té vody chodil a on mi odpověděl, že neví, v mém překladu mu jednoduše rupne v bedně a začne vyvádět tyhle trable. Nespokojeně jsem zafuněla a přitulila se k němu více, než doposud. Bylo tu najednou nějak moc vlků, nebo jich tu velké množství procházelo. Mého partnera zaujal černobílí vlk, který byl celý nějaký zvláštní, ale podle pachu, který jsem postřehla, jsem s ním již jednou do vztyku přišla. Možná dvakrát? Měl zelené oči, zelenooké si pamatuji. Ale jména? Pffr, ani náhodou. Pamatovala jsem si jméno jen svého partnera. Chichiri to okomentoval otázkou, jestli bych také někdy nechtěla odznaky v srsti, které bych měla jen já. Vyčítavě jsem se mu podívala do očí.
„Nezdám se ti dost atraktivní i bez toho?“ Zeptala jsem se ho a varovným pohledem jsem mu naznačila, aby si svou odpověď rozmyslel. A to nejen jednou, pokud to nechtěl odskákat nějak zle. Nakonec jsem se přeci jen uklidnila a položila jsem si hlavu zpět do jeho srsti. „Ty bys na mě něco takového chtěl?“ Tohle nejspíš byla ta správná otázka na partnera, ne? Učím se rychle! Pochválila jsem se a ego se mi vznášelo v oblacích. Partnerství mi začíná jít, mlaskla jsem pro sebe spokojeně a když jsem uznala, že jsme se oba dostatečně zahřáli, vstala jsem a oklepala se. „To věčné polehávání mě nebaví,“ hrdě jsem se narovnala, uši jsem na malý moment nastražila na Chichiriho, než jsem je zase stáhla dozadu a hleděla na něj svým typicky chladným pohledem. Vyčkávala jsem, zda něco navrhne, nebo nechá svou nebohou partnerku se dále nudit.

Držela jsem Chichiriho za kůži za krkem a táhla ho vší silou ke břehu. Když se mi to povedlo, sledovala jsem, jak popadá dech. Sama jsem byla zadýchaná a klepala jsem se jak ratlík. Rozzuřeně jsem svého partnera sledovala a v očích mi jiskřily blesky zlosti. Rozumoval tady něco o magii ohně, jenže když ji neměl, bylo mi to prd platné. Stále jsem se snažila uklidnit samu sebe, dokud mi neolízl čenich. To mi to začalo šrotovat hlavou, celá předchozí situace. Chichiri začal okolo poskakovat, já jsem se pořádně oklepala, abych ze sebe dostala přebytečnou vodu. Zhluboka jsem se nadechla. Upřeně jsem jej pozorovala, dokud se neuklidnil, nesedl si a následně se stočil dokonce i do klubíčka. Ulehla jsem k němu a přitiskla se na jeho tělo. Hlavu jsem si položila přes jeho krk a naše čumáky od sebe oddělovaly pouze centimetry.
„Tak jako kamkoliv předtím… Prostě jsem šla, ani jsem nevěděla kam,“ odpověděla jsem a zamračeně vzhlédla k obloze. Nebyla zase tak krutá zima, ale vážně nešlo zrovna o příjemnou situaci, s těmi našimi mokrými kožichy. „Co tě to vůbec popadlo?“ Zeptala jsem se tiše a koutkem oka vyhledala jeho pohled. Věděla jsem, že je střelený, ale takto ohrozil své zdraví. A v podstatě i mé, ačkoliv jsem měla kožich jako medvěd, vlk nikdy nevěděl, jestli na něj přijde nějaká chřipka, zápal plic a kdo ví, co ještě. V zimě nebylo radno si zahrávat.

Začal se bránit, že jsem prý utekla já od něj a že bych byla určitě stejně v šoku, kdybych viděla bratra, co jsem neviděla několik let. Náhle mě ovanula vlna vzteku a hrozného chladu. „To máš pravdu, když je mrtvej!“ Štěkla jsem po něm tentokrát skutečně naštvaně a zamračila jsem se. Měl by se naučit patřičně vybírat slova, pomyslela jsem si rozzuřeně. Pak mě vyzíval ke hře a běžel směrem ke břehu jezera. Neochotně jsem se rozklusala za ním s protočením očí. Začal se válet ve vodě. „Co to děláš, ksakru?!“ Vyštěkla jsem po něm. Fakt se v téhle zimě jenom tak válí ve vodě? Úplně mu hráblo! Co se mu sakra stalo, že ho vůbec něco takového napadlo?! Nadávala jsem na něj ve své hlavě a sledovala, jak vstal a běžel ještě do větší hloubky. „Zastav, ty tupče!“ Zakřičela jsem na něj zhluboka. „Vždyť umrzneš!“ Dodala jsem a když náhle začal kopat packama kolem sebe, protočila jsem oči. Takže neumrzne, utopí se, došlo mi a já jakýmsi chladným pohledem svého druha sledovala.
Zjevně se pěkně nalokal. Líně jsem přešla ke břehu, ale dávala jsem si pozor, aby ani kapka té ledové vody nesmáčela jednu z mých pacek. Tak se naučíš plavat, pomyslela jsem si poklidně. Přeci se vlčata učila plavat nejlépe tím, že se hodila do vody. Aspoň mi to tak ve smečce říkali, ač svědkem jsem toho nebyla. Pokud má Chichiri svůj život rád, sebere se a doplave na místo, kde dosáhne na dno, nebo je to taky neschopa a utopí se, čímž přijdu o partnera.
Nevím, co se náhle stalo, ale zcela smířena s tím, že se mi topí druh, jsem stála na břehu, v té druhé chvíli mi ovšem zabušilo srdce silněji, cosi mě alarmovalo v hlavě a já již skákala do vody a plavala k Chichirimu. Bez špetky lítosti jsem se mu zakousla do volné kůže za krkem, za kterou se tahala vlčata, a snažně jsem se jej snažila dostat ke břehu. Zachránil mi taky život, byla myšlenka, která mi odůvodnila to, proč jsem za ním do té vody lezla, proč ho navzdory křečím v těle táhnu na břeh a riskuji následné umrznutí.