Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo jí objasněno, že co zmizel nějaký Kessel, alfa smečku nezvládala sama udržet a asi se všichni rozutekli. Lylwelin se vnitřně ulevilo. Opravdu měla strach, že se Sigymu něco stalo. Po tom, co ho zachránila před utonutím v bažinách, by asi hodně zuřila, kdyby ho nakonec někdo zakousl. A bylo jasné, že ten někdo by to asi jen tak nerozdýchal.
Poté proběhl lov, kdy Wel musela absolvovat pár kotrmelců po zemi a proto, když si byla jistá, že Lennie se postará o dodělání té antilopy, začala se oklepávat a starostlivě čistit. Nemohlo v jejím kožíšku zůstat jediné smítko. Věděla, že se ušpiní od krve, ale kousky jehličí, hlíny a kdo ví, jakých ještě nečistot, to přeci nebylo to samé! To byly naprosto nepřípustné věci. Takže věnovala náležitou péči očistě, zatímco po oku stále sledovala Lennie a její počínání. Byla zaujatá, ale rozhodně ne ohromená. Byla si naprosto jistá, že Lennie by, již v této fázi lovu, byla schopná ulovit kořist i bez té zatracené magie. Protočila očima, a když bylo dílo dokonáno – a tím je myšleno jak usmrcení antilopy, tak ta očista kožichu, zvedla se a přešla k nim.
Bylo jí nabídnuto první sousto, což určitě neodmítla. Neohlížela se na nějakou galantnost, to je snad jasné. Zakousla se do měkkého masa a slastně přivřela oči, když ucítila čerstvou, ještě teplou krev tekoucí mezi zuby. Urvala první sousto a se skvělým pocitem si ho vychutnávala. Dlouho nebyla tak spokojená, jako právě. Lennie jí položila otázku, ale než se Lyl dostala k odpovědi – přeci jen čekala, až sousto dojí, než aby mluvila s plnou tlamou – zvedla se její společnice s tím, že odchází. Lylwelin si olízla čumák a pouze ji doprovodila ledovým pohledem. Nijak ji netrápilo, co si o ní vlčice myslí a že odešla. Vlastně jí k dokonalé spokojenosti stačila právě samota. Dlouze vydechla a pokračovala v pojídání masa.

Lylwelin se pozastavila a probodla Lennie chladným pohledem. „Jak jako… Když smečka ještě existovala?“ zeptala se takovým způsobem, že snad maličko šlo znát váhání, se kterým se ptala. Co se stalo? Ptala se sama sebe takřka panicky. Netušila, že smečka, ve které Sigy žil, již zanikla. Napadaly ji ty nejhorší scénáře a nemohla zapřít… Že má o svého přítele strach. Tak, jak byla momentálně rozhozená, už nejspíš dlouho nebyla. Její kamenný výraz neprozradil nic a ledová okna do duše v podobně zlatavých očí už vůbec ne, ale uvnitř ní byl jeden velký chaos.
Zatímco její myšlenky stále kolovaly zběsile kolem Sigyho, vyrušila ji spíše řečnická otázka. Kývla. „Země. A když jsme u toho, magie mě vlastně absolutně nezajímají,“ dodala nakonec zostra. Nehodlala se plácat v tématu, které se jí hnusilo. Navíc jak se zdálo, sympatie Lennie se týkaly spíše jiných magií a upřímně, Wel jich ani tak moc neznala. Znala jen některé, se kterými se setkala zde. A že jich bylo sakra málo. Proto, když Lennie začala popisovat plán lovu, příliš nerozuměla. V hlavě jí to šrotovalo, no naštěstí ji to přivedlo na jiné myšlenky. Pořádnou peckou… Dotek… Usmažit, zopakovala si tři klíčová slova. Takže si dokázala spojit pár věcí. Za chvíli kývla na souhlas a než by vůbec musela přemýšlet nadále o tom, oč se bude jednat, zahlédla kožich Lennie, ve kterém lítaly jiskřičky přes její nohy až do země. Lyl ucítila brnění i ve svých nohou.
Nespokojeně se zamračila a sama pro sebe zavrčela, po čemž bez váhání vyrazila. Plížila se tiše, ale rychle různými zákryty, aby se ke stádu dostala co nejblíže. Její kroky byly jisté, přesto tiché, že by jí mohla myš závidět. Zlatavýma očima vyhledala kus, který jí byl sympatický. Byl to kus, který se držel trochu bokem od stáda, a bylo tak jasné, že jeho odloučení nebude tak těžké. Ještě chvíli se plížila, byla vcelku blízko, napínala svaly k prasknutí, až se nakonec mohutným skokem odrazila k běhu. Celé stádo antilop se dalo panicky na úprk. Kus, který měla vyhlídnutý Lylwelin se pokusil k němu připojit, ovšem marně. Zlatavobílá vlčice jí zatarasila cestu a donutila ji běžet opačnou stranou. Samozřejmě se antilopa pokusila několika nehezkými úskoky vymanit a dohnat stádo, ale Wel ji v rychlosti následovala. Nebyla si sebou ale úplně jistá. Antilopa byla rychlá a Lylwelin jako seveřanka nebyla zvyklá lovit takovou kořist.
Nakonec se stalo to, co se u takové povahy vlka dalo očekávat. Praskly jí nervy a ona se vzteklým vrčením letěla velkým skokem přímo na antilopu. Už v tuto chvíli věděla, že udělala chybu. Samozřejmě svůj skok mířila rovnou na krk, ale mrštná antilopa uskočila. Když vše vypadalo tak, že kořist bude svobodná, naštěstí to Lylwelin tak tak vyšlo, aby se zakousla aspoň do zadní nohy. Antilopa pod váhou mohutné vlčice zavrávorala a společně udělaly několik kotrmelců po zemi. To už ale měla Lylwelin vypočítáno, že by tam měla být Lennie a zasáhnout, takže se okamžitě posbírala na nohy a od kořisti se vzdálila tak, aby výboj neschytala i ona.

Lylwelin postřehla její náhlé ušklíbnutí. Pokud byl někdo mistr v pozorování ostatních, byla to právě ona. Neuniklo jí téměř nic. Každé napnutí svalu, lehká změna v mimice, prostě nic. Byla naučena dávat si pozor na ostatní. Dalo se říct, že její ostražitost přesahovala meze normálnosti.
Lennie jí oznámila, že stříbrné oči značí magii myšlenek. Zlatavobílá vlčice zpozorněla. „Hezké. Kde byste bez těch magií byli,“ odfrkla si opovržlivě. Možná by bylo lepší, kdyby Lennie nepřiznávala barvu. Welin názor se totiž obrátil o několik stupňů a bylo jasné, že momentálně už vlčici věřit nebude. Kdo to kdy viděl, vrtat se druhému v hlavě. Svět magií je opravdu nepochopitelně zvrácenej… To je celý svět, Lylwelin… Jo, to máš pravdu, nechápu nic, proběhl v její hlavě jeden z klasických monologů s jakýmsi jejím druhým já. Alter ego? Možná. Možná prostě jen konverzovala sama se sebou, protože byla poblázněná samotou.
Pozorovala Lennie, téměř z ní nespustila oči. Nakonec se bez váhání vydala následovat vlčici, kterou poznala pouze před pár momenty a stále nevěděla, co si o ní myslet. Dělat unáhlené závěry je zbytečné. Asi tak podobné jako skočit do řeky, u níž neznám hloubku, přemýšlela, sledujíc pohupující se ocas Lennie. Sem tam omrkla terén, aby se nepřerazila. Přeci jen by těch dlouhých elegantních nohou byla škoda. A Lylwelin by zuřila, kdyby si byť jen zalomila drápek. Ach, jak jen byly opečovávané. Jistě by jich byla škoda. A také by byla škoda prvního vlka, co by byl na ráně, což v tuhle chvíli byla Lennie.
Chvíli své drápky během cesty sledovala. Zlatavé oči jí přeskakovaly z jedné tlapky na druhou, dokud nezaslechla známé jméno. Rychle zvedla pohled na Lennie. Její výraz zůstal chladným, ale nitro zlehka roztálo. „Sigyho? Ano, znám,“ odvětila pouze. Co víc taky říct? Když naposledy zmínila, že je její přítel, bylo to k smíchu. Ona a kamarádi? Nemožné. Jak to Sigy udělal, do dnes nevěděla, věděla ovšem jediné… Chyběl jí.
„Jak ty ho znáš?“ zeptala se nakonec taky. Přeci jen ji něco zajímalo, krom toho, jak si nacpe báchor a neumaže opečovávaný kožich. Za chůze větřila kořist, než ji opravdu zahlédla. Zlatavýma očima přejížděla terén a v hlavě si dělala výpočty pro dobrý lov. Jak se zdálo, byla zkušeným a vášnivým lovcem. Nic jiného jí také nezbývalo, když byla většinu života tulákem, který musel spoléhat pouze sám na sebe a své dovednosti.
A zase ta magie. Wel protočila očima, protože tohle téma opravdu neměla v oblibě. „Umm… Země… Ta mi přijde atraktivní,“ odpověděla odměřeně a srovnala s Lennie krok. Krátkým chladným pohledem ji vybídne k tomu, aby vyjádřila svůj vlastní názor a jinak se jala zase tímto pohledem pročesávat okolí.

//-> Stepní pláň

Lylwelin nadále sledovala hybající se křoviska. Čím více se k ní pohyby přibližovaly, tím více byly její svaly po celém těle napnuté. Pravděpodobně byla připravená k pohotovému útoku, jestliže by se jednalo o někoho, kdo by přišel ve zlém. Tak to také v první chvíli vypadalo. Z křoví vyskočilo vlčí tělo. Zlatavobílá vlčice se přikrčila, když se připravovala k odrazu, který by v jejím případě znamenal útočný skok. Naštěstí se zarazila stejně včas, jako Lennie. Nervózně mrskla ocasem a zase se narovnala do své výšky. Po tom, co neznámá vlčice pronesla, že Lylwelin není koroptví, brala to jako menší omluvu pro to, co se právě stálo. Sice byla její srst stále naježená a tělo napnuté k prsknutí, ale neútočila. Mlčky neznámou sledovala zlatavýma očima, které jakoby snad hleděly až do duše. Nemohla popřít, že měla chuť vlčici pocuchat kožich za to, jak ona jí pocuchala právě nervy.
Neznámá se ovšem jevila přátelsky a ještě více Wel překvapila otázkou. Jestli má hlad. Odměřená vlčice cukla v zájmu jedním ouškem a stále sjížděla vlčici pohledem. Pěkná cetka. A ty oči jsou také zvláštní, přemýšela, zatímco chudák Lennie musela vyčkávat na odpověď. "Jo, asi mám," pravila nakonec Lylwelin poklidně. Jestliže kdy na někoho reagovala okamžitě tímto způsobem, byla to nejspíš jenom Lennie. Nejspíš se jí zalíbila tím, že nechodila okolo horké kaše, nesnažila se za každou cenu vetřít do přízně a hlavně kdo ví jak dlouho seznamovat, šla prostě hned k věci a tím byl návrh na lov. A co může tuláka, který měsíce loví jen malé potvory, potěšit více, než myšlenka na maso z vysoké?
"Dobrá. Budeš vést?" zeptala se. Nemluvila nikterak přátelsky, její hlas byl jako vždy ledový jako kus ledovce a ani její kamenný výraz neměnila, ale aspoň kolem sebe neprskala nepěkná slova a nebyla extrémně nepříjemná. "Lennie..." zopakovala sama pro sebe tiše. Spíše to tak procedila mezi bělostnými tesáky. "Lylwelin," pověděla pak o něco hlasitěji stručně své jméno. Na formality si rozhodně nepotrpěla a říct toho víc, než by bylo třeba? To nebylo nic pro ni.

//<- Velké houští

Zlatavobílá vlčice se na své cestě nějak pozastavila. Těžko říci, zda se dlouze zamyslela, zahleděla do krajiny, či se jí prostě nechtělo brodit přes řeku, kterou nakonec stejně musela překonat. Když přešla na druhý břeh, byla celá zmáčená. V tuto dobu již nebylo moc teplo a jí z toho nebylo zrovna dobře po těle. Tiše zaklekla a celá se oklepala. Začala si starostlivě oblizovat tlapky a nakonec se rozhodla, že než se pustí do překonávání nepříjemného svahu, který byl plný kdejakého křoví, očistí si svou nádhernou srst.
Strávila nad tím pár minut, když tu najednou zaslechla nadávání. Nechala očisty a zvedla prudce hlavu. Na moment na stražila i uši směrem, odkud hlas vycházel, ale poté je, klasicky, přitiskla zpět ke krku. Chladným pohledem vyhledávala jakýkoliv pohyb. Až sem tam zahlédla, jak se nějaké křovisko pohnulo. Sama pro sebe tiše zavrčela. Netušila, zda jen někdo trpí samomluvou, nebo ji někdo zahlédnul a nadávky jsou mířené na ni. Vstala a hrdě se narovnala do své výšky. A jen tiše, ač velice ostražitě vyčkávala, kdy a kde se vetřelec vynoří.

//<- Les ztracených duší

Ta neznámá obrovská věc byla daleko, ale přesto šla vidět na sto honů. Šla vidět snad úplně odevšad a to bylo výhodou pro mě. Nemohla jsem tak ztratil směr. Spěchala jsem. Můj líný krok se změnil v rychlý klus. Nehodlala jsem se uhnat, ale nechtěla jsem meškat. Ne že bych byla příliš zvědavý tvor, ale tohle bylo opravdu zvláštní. Věci, které se objevovaly jenom tak zčista jasna byly podivné a byla třeba se jim věnovat. Jeden nikdy nevěděl, co mu z toho kápne. Navíc jsem měla další výhodu... Držela jsem se téměř stále v lese. Veškerá má cesta jím z většiny vedla a díky tomu jsem se nepekla na slunci. Mohla jsem tedy držet stále své přiměřené tempo.
Náhle jsem narazila na řeku. Byla obrovská, ale díky horku v ní nebylo tolik vody. Ochlazení jsem naprosto uvítala. Na břehu jsem se pořádně plnými doušky napila. Konečně! Spokojeně se vydechla a našla si nejvhodnější místo na přebrodění.

//-> Křovinatý svah

Zaffylu se rozloučila a odešla pryč. Vyprovázela jsem ji ledovým pohledem a sledovala ji, dokud se úplně nevytratila. Poté jsem dlouze vydechla a nakrknutě jsem se usadila. Co si o sobě frajerka vůbec myslela? Zastříhala jsem ušima ze strany na stranu a potom jsem je zase přitiskla zpět na krk.
Stále bylo hrozné horko. Cítila jsem to i v lesním stínu, který zde panoval. Nechtělo se mi moc pryč, ale chtěla jsem se hnout dále. Líným krokem jsem se vydala napříč lesem a uznala za vhodné, že bude fajn se držet ve stínu lesů. Jo, tak to bude úplně idelání. A přesunu se na sever. Tam bude lépe, uznala jsem. Když jsem již stála na okraji lesa, zaslechla jsem obrovskou ránu. Našpicovala jsem uši před sebe a zpozorněla. Hrozilo mi nebezpečí?
Chladné zlatavé oči zahlédly něco, co ještě neznaly. Nevěřila jsem neznámu, ale tohle tu před chvílí nebylo a teď... Se to tam najednou objevilo. Sama pro sebe jsem znepokojeně zavrčela a se švihnutím ocasu jsem se rozeběhla směrem k novému a nepoznanému.

//-> Velké houští

Zdálo se, že zase ztratila řeč. Na nic mi neodpovídala, nijak se netvářila, prostě byla nudná. To její počáteční startování bylo zábavnější. A to, jak se jí potom třásla řiť také. S nevrlým zabručením jsem se usadila pohodlněji a obtočila ocas kolem zjizvené nohy. Byl to už instinkt, zakrývat si tu nohu. Byla to pro mě vada na kráse. Stejně jako otisky zubů na mém krku. Kéž já bych ho zase potkala…. Ten by to nepřežil! Zmetek jeden… Zuřila jsem ve své hlavě na Proxyho. Taková nechutná žijící špína! Nadávala jsem nadále ve své hlavě. Opravdu jsem ho nenáviděla. Nikoho horšího jsem v životě nepoznala. Já jsem proti němu byla svatoušek! Při těch myšlenkách jsem se nespokojeně zavrtěla.
Z myšlenek mě probudila zase ona, když mi odpovídala. Prý kousek na sever je řeka. Oddechla jsem si a kývla na ni. Něco jako náznak díku, či něco takového asi. Jestli jsem vůbec něco takového uměla. Když už jsem myslela, že naše konverzace končí a já tedy půjdu zase po svých, pravděpodobně tedy na sever, někam k řece, pověděla, že má otázku. Ne že by mě to zaujalo. Spíš mě překvapilo, že ještě konverzuje. „Hm?“ Broukla jsem pouze bezduše. Zeptala se, jak si vlk vyslouží mé přátelství. Zaskočila mě tou otázkou.
Dlouho jsem mlčela a přemítala. „Víš že ani nevím? Yriel se mnou byl od malička, byl jako můj bratr. Sigymu se to povedlo… Vlastně ani nevím jak. Tvářil se, že naprosto ignoruje to, že ho zahlcuji ošklivými slovy a že ho vlastně nemám ráda. Prostě se mě nepustil a když už se naše cesty rozešly a po čase jsme se znovu našli… Kupodivu se ke mně s radostí hlásil,“ udělala jsem gesto, jako kdyby dvounohá bytost pokrčila rameny. Od kdy tolik kecáš? Zavři hubu, Wel.

// Promiň mi to čekání

Pověděla jsem jí, že Sigy můj nejlepší přítel není, že nejlepší přítel se mi před lety ztratil. Začala se hned omlouvat, že to nevěděla a doufala, že se mě moc nedotkla. A prý jestli by mi to mohla nějak vynahradit. Ledově jsem se ušklíbla a odvrátila pohled. „To sotva,“ odpověděla jsem pouze odměřeně. Kdo by mohl Yriela vynahradit? Byť jen trošičku? A ona? Ona sotva… Ale ta její snaha byla roztomilá. Docela mě to udivovalo po tom, co jsem ji málem srovnala se zemí.
Pak zase začala mluvit. Heleďme jak se hezky rozmluvila, napadlo mě, když jsem k ní vrátila zpátky pohled. Prý že ji mohu považovat za kamarádku a že prý jsme nezačaly nejlépe, ale prý se chyby dějí a ona je schopná mi odpustit. Už jsem určitě jednou zmínila, že kdybych se uměla smát… Tak teď by to bylo podruhé, co se směji. Ale v mých očích se jistě na kratičkou chvíli zjevilo pobavení. „Takhle se tam u vás nabízí přátelství? Jako smluvní dohoda?“ zeptala jsem se trochu výsměšně. „Taková věc se musí vysloužit,“ poučila jsem ji pak naprosto vážně. Takhle to přeci nefungovalo. Druhý vlk si u mě musel získat důvěru a musel mě něčím zaujmout. Ona zatím splňovala tu druhou věc, protože mě čímsi zaujala.
„Hele, nevíš o něčem, kde se zchladit? A teď nemyslím tuhle louži,“ pohodila jsem hlavou směrem k tůni, ze které jsem před pár chvilkami pila, než mě tady tahle vyrušila útočným postojem. Umírala jsem vedrem. To horko už se táhlo několik dní a jak to tak vypadalo, nehodlalo přestat. Chtělo mi nejspíš otravovat život ještě hooodně dlouho! Jenže v mém seveřanským kožichu... To bylo k zbláznění...

Nadále jsem seděla vedle Zaffylu a oblizovala si tlapku, jako kdyby se předtím absolutně nic nedělo, a celou dobu jsme byly naprosto v klidu. Čekala jsem, než se tmavá vlčice rozhoupe, protože mi připadalo, že je trošinku zabržděnější a potřebuje čas. Nebyla jsem zrovna jedna z těch nejtrpělivějších, to bylo jasné. Však kdyby jí to trvalo už moc dlouho, jistě bych ji určitě zase nějakým způsobem popohnala. S nezájmem jsem na ni pohlédla, ačkoliv uvnitř mě se všechno zajímalo o důvod, proč se mi smála přímo do obličeje. Proto, když jsem se jí zeptala na důvod, neváhala s odpovědí.
Prý že se nesmála tomu, že jsem tulák. I ona jím je. Povytáhla jsem „obočí“, položila tlapku na zem a věnovala jsem jí veškerou svou pozornost. Potom z ní nakonec vylezla ta pravda. Že prý se smála tomu, že někdo jako já může mít nejlepšího přítele. Nešlo se ubránit tomu, aby se mě tahle slova dotkla. Někde hluboko uvnitř mě, pod tou ledovou maskou, mě její slova zasáhla jako horký trn. „Ale?“ Vybídla jsem ji, aby pokračovala, zatímco jsem byla ponořena do svých zmatených myšlenek. Má pravdu. Co když si Sigy na mého přítele jen hraje? Protože je mi dlužný za záchranu života? Uvažovala jsem a začínala se ponořovat do deprese. „Není můj nejlepší přítel. Mého nejlepšího přítele jsem ztratila před lety. Kdo ví, kde je mu konce,“ uvedla jsem pak na pravou míru.

Cítila jsem, jak se pode mnou zavrtěla ve snaze se mi vymanit. Věděla jsem, že nemá šanci. I kdyby byla momentálně silnější, z tohoto sevření se dostávalo jen horko těžko. Zaúpěla bolestí a já se na to samou libostí poušklíbla. Ve spojení se strachem v jejích očích to byla naprostá symfonie. Ano, vyžívala jsem se v utrpení ostatních. To o mě bylo jakživ známo a nestyděla jsem se za to. Jak se zdálo, stále nějak nenacházela slov. Očividně jsem ji dost zaskočila, čemuž jsem se nedivila. Ale nehodlala jsem pro ni mít porozumění. Celé tohle si začala jen a jen ona a teď si za to měla nést následky. Tak to prostě bylo.
Nakonec z ní vylezlo, že když ji teď na místě nezabiji – o což vyloženě prosila, což ve mně zase vyvolalo krásný pocit, udělá pro mě všechno, co budu chtít. Krátce jsem se zarazila. Přestala jsem vrčet a tolik jí zarývat drápy do kůže. Ale stále jsem ji držela. Poté jsem se ušklíbla a v očích se mi zaleskla podlost. „Co budu chtít?“ zopakovala jsem líbezným tónem. Oddálila jsem od ní hlavu a chladným pohledem zkontrolovala okolí. „Jsi nechutně bezpáteřní, víš to?“ Položila jsem jí spíše řečnickou otázku klidným tónem. „Protože se neustále vyhýbáš mým otázkám a myslíš si, že ti to bude neustále procházet!“ štěkla jsem po ní zase náhle.
Nakonec jsem své sevření povolila a seskočila z ní. Elegantně jsem své pozadí usadila kousek od ní a začala si čistit tlapku. „Takžeee… Když uděláš cokoliv, začni tím, že mi řekneš, co ti připadlo tolik k smíchu,“ vybídla jsem jí. Byla jsem zase zničeho nic ledově klidná. Ty změny ji musely asi děsit. Ale hold už jsem byla taková. „Protože jestli ses smála tomu, že jsem tulák… Tak si uvědom, že takovej tulák je mnohem zkušenější a odolnější vlk, než srab, co se přidá do smečky a nechá se obskakovat ostatními. A to říkam jako někdo, kdo si zažil obojí.“

Vypadalo to, že jí došla slova. Na jednu stranu dobře, že mlčela, aspoň jsem nemusela poslouchat její nesmyslné žvatlání. Za celou tu dobu z ní totiž nevyšlo vůbec nic kloudného. Možná to sama ví a proto zavřela zobák, cukl mi koutek v úšklebku. Dala jsem se zase do pohybu. Začala jsem kolem ní opět kroužit a pohledem, který ji probodával skrz na skrz, jsem zkoumala její slabiny. Přestávalo mě to tady s ní bavit. Zdálo se, že mě naprosto cíleně ignoruje. Jen hloupě civěla a držela jazyk za zuby. "Co je, ukousla sis jazyk?!" zavrčela jsem na ni vztekle, čímž jsem se ji donutila mluvit. Krátce mi pohlédla do očí, ale to byly veškeré její reakce, které mě přestávaly bavit.
A náhle... Zdálo se, že se neubránila smíchu. Kdo ví, nad čím celou dobu přemýšlela, ale narovinu prskla smíchy. Zastavila jsem se. Uvnitř mě stoupl vztek k nepoznání. Místo krve jsem snad měla lávu a kdyby to šlo, jde mi snad z uší dým. Ona se mi normálně směje do ksichtu! Došlo mi to v momentě. V jednom opravdu rychlém momentu se odehrálo spoustu věcí. Má srst se opět naježila, pysky nakrčily, špičáky se zablyštěly a hrdlo vydalo bublavý zvuk hrdelního vrčení. Svaly v celém mém těle se napnuly v mohutném skoku a tu náhle... Skončila nebohá Zaffylu pod mým mohutným tělem. S nevraživým vrčením jsem jí zaryla drápy do hrudníku a přišpendlila ji k zemi. Zadní nohou jsem jí bez okolků přidupla tu její, abych jí nedala možnost se vymanit. Sklonila jsem se k ní a vztekle štěkla. "Co ti tady ksakru připadne k smíchu?!" zaburácel můj nenávistný hlas. Měla jsem chuť ji zabít. Rozkousat na cucky, utrhnout jí končetiny od těla. Ona se mi normálně vysmívala! Věc kterou jsem smrtelně nesnášela.
"Dej mi jediný důvod, proč bych tě právě neměla zabít, ty ošklivá drzá pobudo!" Vybídla jsem jí drsně a zaryla své drápy na její hrudi hlouběji. No zpívej, holubičko! Hleděla jsem jí stále bez uhnutí do očí a nepřestávala vrčet. Hrudník se mi zvedal v rychlém dechu, který vznikl samým rozčílením. Takhle mi už dlouho nikdo nehnul žlučí. Tohle si slečinka odskáče.

Zdálo se, že se jí velmi ulevilo, když se dozvěděla, že krev, která špiní mou krev, není žádného nebohého vlka, ale pouze ušáka, na kterém jsem si před chvílí smlsla. Mohla jsem ji chvíli tankovat. Byla roztomilá, jak se bála, že by to mohla být něčí krev, napadlo mě pobaveně, ale v mém výrazu samozřejmě nešlo rozpoznat nic. Můj výraz byl stále kamenný a nečitelný. Jen chladné oči proklínaly celý tenhle svět. Po tom, co jsem jí pohrozila, že další krev by mohla být její, s sebou zděšeně cukla a hned se uvolnila. Podvolila se. V očích se mi krvelačně zablesklo. Švihla jsem ocasem a znovu přešlápla. Musela jsem ji přece ještě trochu vyděsit. Nemohla to ode mě dostat zadarmo. Ale měla jsem nějak čest a nehodlala jsem zbytečně cuchat vlka, který věděl, kde je jeho místo. „Šikovná,“ pronesla jsem ironicky jejím směrem a krapet jsem si dala pohov. Stále ze mě ale vyřazovalo napětí.
Poté mi zodpověděla otázku. Jmenuje se Zaffylu a prý pochází daleko odsud. Protočila jsem očima. „To mi došlo, nedělej ze mě hlupáka,“ zavrčela jsem na ni zase přísně. „Ještě ani zdaleka nejsi načichlá Gallireou, takže předpokládám, že jsi tu krátce,“ uvažovala jsem nahlas. Jen jestli nejsi seveřan, víš. Mohla bys znát pár vlků tam, kdo ví…
Potom zaútočila otázkou, kterou jsem ze srdce nesnášela. Proč všechny zajímá ta zatracená magie?![/b] Přivřela jsem oči ve vražedném pohledu. „Magii mám, to se neboj. Nejsem žádné vlče abych nevládla magií,“ řekla jsem jí odměřeně. „Ale ta přece není důležitá,“ použila jsem stejnou techniku odpovědi, jako ona ke mně. To jen aby věděla, že bez zodpovězené otázky nezodpovím tu její. „Do smečky nepatřím. Jsem tulák srdcem i duší. Ale můj velmi dobrý přítel do jedné patří…“

Vlčice se mě lekla. Kdybych se uměla smát, snad bych i začala. Takhle jsem se jen krátce a jen sotva zahlédnutelně ušklíbla sama pro sebe. Hltavě jsem pila a extra jsem si jí nevšímala. Jen jsem stále dávala pozor, abych ji měla v periferním pohledu. Náhle udělala ale prudký pohyb. Vyskočila na nohy a hleděla na mě jak na ducha. V tom mžiku jsem přestala pít a prudce se k ní otočila. V útočné pozici jsem ji probodávala ledovým pohledem, který vypadal, jako kdyby jí hleděl přímo do duše. Předtím se v jejích očích zračil strach. A ten přede mnou neměla dávat najevo, protože jakmile stáhla uši dozadu a zavrčela, nezalekla jsem se jí. Vlastně bych se jí pravděpodobně nezalekla ani tak. Namísto toho, abych nějak ukročila, či se stáhla, celá jsem se naježila, přitiskla uši ještě více na krk a vyhrnula pysky, čímž jsem odhalila bělostné tesáky. Z hrdla se mi vydralo hluboké vrčení. Zlehka jsem přešlápla z jedné přední nohy na druhou a dala tak náznak, že bych mohla zaútočit naprosto bez váhání. A pravděpodobně bych byla rychlejší jak ona, protože ona zaváhala už dávno předtím.
Potom se mě zeptala, koho je ta krev. Hned na to mi položila otázku, kdo vlastně jsem. Cynicky jsem se ušklíbla a v očích mi skákaly nebezpečné jiskřičky. "Ta krev je zajíce, kterého jsem ulovila," pronesla jsem odměřeně. Vykročila jsem. Začala jsem kolem ní chodit v kruzích, jako chodí lovec kolem své kořisti. Byla v pasti. Utéct nemohla, mohla se možná pokusit zaútočit. S tím jsem však počítala. Zkoušel to téměř každý, kdo byl zahnaný do kouta. Buď se podřídil, nebo se pokusil zaútočit. "Ta další by ovšem mohla být tvoje, jestliže nezměníš postoj, který si ke mě zaujala!" Štěkla jsem po ní výhružně. Neváhala bych jí skočit po krku. Ale líbila se mi. Zdála se být odvážná, přestože měla strach a celkově měla zajímavou jiskru v očích. Fialové oči? Sakra... Pomyslela jsem si, když jsem se do nich zahleděla. Možná by si přeci jen zasloužila další jizvu, napadlo mě.
Zůstala jsem stát naproti ní. V útočné pozici jsem byla stále, ale znatelně jsem se uklidnila. Možná mě barva jejích očí zastrašila? Kdo ví, jak je ve své magii zdatná, napadlo mě. "Jsem Lylwelin," pověděla jsem nakonec. "A ty jsi? Odkud pocházíš?" Ptala jsem se. Nikdy mě ničí jméno ani původ nezajímal. Jenže ona byla krom stařičké Haruhi jediná majitelka magie iluzí, kterou jsem za celou tu dobu potkala. Byla o poznání mladší, jak já. Co kdyby pocházela z mých krajů? Mohla to být třeba vzdálená příbuzná. Vyvolala ve mě touhu ji poznat. Snad jako jediná z jediných.

//<- Zrádcův remízek

Měla jsem neblahé tušení, že jsem od vody ještě pěkně daleko. Už jsem ale poměrně padala žízní a začínala být poměrně nevrlá. Přešla jsem z jednoho lesa do druhého a přemýšlela nad tím, že abych našla nějakou vodu, budu muset pravděpodobně opustit skrýš stromů a vydat se na otevřené prostranství. Teď v noci mi ta myšlenka tolik nevadila, ale nevěděla jsem, jak daleko může nějaká vodní plošina být a kdo ví, jak dlouho bych musela po loukách jít. A pokud by mě zastihlo slunce, bylo by to opět hrozně ubíjející a vyčerpávající. Musela jsem prostě najít něco v okolí a to co nejdříve. Přeci tu musí být nějaký potok, nebo lesní tůň. Tenhle kraj není drsný, přemýšlela jsem a zlatavýma očima jsem vyhledávala cokoliv. I jakoukoliv kaluž. Jenže v těchto vedrech toho taky může být spousta vyschlá. Nebo to bude vypadat jako ta červená louže tam kdesi...
Ucítila jsem cizí pach. Zamračila jsem se a stáhla uši dozadu, přičemž jsem znepokojeně mrskla ocasem. Nestála jsem o nikoho, ale na druhou stranu jsem byla zkušeným tulákem, který je obdařen blahodárnými zkušenostmi. A věděla jsem, že v těchto vedrech budou všichni vyhledávat vodu. Sama pro sebe jsem zabručela a trochu přidala na tom líném kroku. Tak, aby se vrátila zpět má dokonalá ladnost. Vypnula jsem hrdě hrudník a hlavu vysoko zvedla. Zavětřila jsem a čerstvá stopa mi věrně udávala směr. Ten vlk nebyl daleko, to jsem věděla. Nešlo mi o nic jiného než jen projít a zjistit, zda se nezdržuje někde u vody. Kdyby tomu tak nebylo, pouze bych prošla a hledala marně dál.
Mezi stromy prosvítal sluneční svit a má srst se leskla krásně do zlatava. Jediné, co mé dokonalé image kazilo, byla ta krev na tlamě a mohutných tlapách. Už jsem se blížila ke svému cíli a tak jsem tempo zvolnila z klusu do kroku. Mezi stromy jsem zahlédla siluetu vlka. Mé kroky byly tiché a nenápadné, jako vždy. Byla pravděpodobnost, že pokud vlk vyloženě nesledoval okolí a nevěděl o mě už dříve, mohl by se mě leknout. Sledovala jsem jej ledovým pohledem a s kamennou tváří, která pro mě byla obvyklá. Když jsem byla ještě blíže, zjistila jsem, že to je vlčice a úplně to nejlepší zjištění bylo, že je právě u vody. Uvnitř mě se všechno radovalo, ale přes tu nečitelnou masku nešlo vidět vůbec nic. Žádná emoce se nedostala ven. Jako stín jsem prošla kolem vlčice bez jediného slova a začala hltavě pít. Ale ji sem stále koutkem oka sledovala. Musela jsem si hlídat záda.