Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala ty dva chladným pohledem a vyčkávala, zda vůbec odpoví. Nakonec se slova ujal trikolorní vlček, který jí odpověděl, že Lucy viděl, že prý honí zajíce s metrovýma ušima. Na to se ušklíbla. To je přesně ona, pomyslela si. Než se nadála, drobná vlčice u nich byla. Sjela ji celou pohledem, když se přibližovala a křičela, že ten zajíc byl obrovský jako vlk. „Já vím!“ Ohnala se po ní slovně. „Taky jsem ho viděla. A zdrhl! Tak k čemu nám byl dobrý?!“ Nadávala i nadále. Sakra, takový úlovek a ony ho nechytly! Ještě teď se jí sbíhaly sliny při myšlence na zakousnutí se do Tučného masa. Ach jak jí najednou bylo smutno, když místo zajíce skončila u těchto dvou. Tmavá vlčice ale cosi hrotila a pak zakřičela, že viděla nějaké velké ucho a letěla pryč. Lylwelin se rozhlédla a protočila zlatavýma očima. „Dělá si z nás dobrý den. Očividně je silně poblázněná,“ zabrblala nakrkle.
Ten trikolor se rozeběhl za „svou holkou“, jak ji nazval a zmizeli oba dva. Zprahla pohledem Lucy. „Tak kde je ten zajíc? Kam zmizel? Kterým směrem?“ Hrotila dál toho zajíce. Jakoby měly obě zatměné mozky. „Říkala jsem, že Sigy je můj kamarád a jeho otce jsem poznala, když se přidával do té, tehdy ještě fungující, smečky,“ zopakovala v rychlosti, stále se rozhlížejíc po tom ušákovi. No místo toho přiběhla banda vlků. Začala se celá ježit. Toto bylo něco na ni. Nejspíš bylo vyslyšeno její přání, že by ráda někoho potkala. Ale já nemyslela až tak mooc! Zoufala si. Její výraz se neměnil, byl stále ledový. Ještě se narovnala do své výšky a vypnula hruď, aby ji tím naprosto podtrhla. Aby jako dala najevo, že na ni si nikdo dovolovat nebude. Jeden z nich na ni začal pokřikovat. „Ježíš, tamhle je otevřená pláň, zkuste to tam,“ zavrčela na něj. Co si o sobě vůbec myslí? „A pokud narazíte na toho obrovského zajíce, tak ten je náš! Takže se opovažte ho lovit, nebo si ulovím já vás!“ Pohrozila ještě.

//pro vlastní info: potkána Lucy, Awnay, Fiér a Etney

//<- VVJ

To snad není normální! Ten zajíc už musí být stopro někde v p... A ona pořád bez mozku běží za ním! Proklínala Lucy ve své hlavě. Opět se jí ta potvůrka ztratila. To snad ani není možné! Klela. Měla sto chutí se na nějakého zajíce a celou Lucy vykašlat, ale ta vidina tučného zajíce jí úplně zatemňovala mozek. Vždyť to je to nejlepší, co vlk teď v zimě může jíst! Já ho opravdu musím mít! Běžela nadále po stopě a za nedlouho v dálce zahlédla dva vlky. Myslela si, že jeden z nich by mohla být Lucy, tak se k nim vydala. Určitě se Lucy pokusila zase na někoho udělat vtípek a teď s ním klábosí.
Jenže po tom, co k těm dvěma doběhla, zjistila, že to není ani Lucy, ani nikdo, koho zná. Byla tu tmavá vlčice s rudýma očima a trikolorní vlček. "Sakra, několik měsíců se potuluji sama a nenarazila jsem na nikoho. Teď se ženu za zaprdlou vlčicí, co náhání zajice a na každém kroku někoho potkám. Jak je toto možný?! Pronesla k těm dvěma, sjela je svým nepříčetným pohledem. "Neviděli jste takovou malou vlčici se zeleným šátkem na pacce? Chystá se mi ulovit oběd."

//<- Západní Galtavar

Běžela za Lucy. Uhm, spíše za tím zajícem, za kterým se hnala Lucy, protože ona ho chtěla taky. Bohužel se trochu zapomněla a ztratila drobnou vlčici z dohledu. Rozhlédla se okolo sebe a sama pro sebe vztekle zavrčela. Kam asi tak mohla běžet? Zamyslela se. Pak zahlédla poměrně čerstvou vlčí stopu ve sněhu. "Ha! Mě neutečeš!" Vyhrkla a rozeběhla se po stopě. Sledovala tu stopu tak intenzivně, že si nedala pozor a doběhla přímo k dvojičce vlků, kteří byli u Velkého jezera. Trhavě vzhlédla a nasadila nepřístupný výraz. Byla tu béžová vlčice, kterou jakživ neviděla a když se podívala na o dost mohutnějšího vlka, zjistila, že ani toho nezná.
"Uhm, asi jsem zabloudila, sorry," utrousila tónem, který naznačoval, že tu omluvu snad ani nemyslí vážně, zase sklonila hlavu zpět ke stopám a rychle je následovala. Ta můra na mě vymyslela lest! Došlo jí. Nabrala na tempu a v dálce si všimla běžící vlčice. Sem tam se mihla zelená skvrnka v podobě jejího šátku. To je ona! Došlo jí. Přestala hledět na stopu a nabrala na tempu. Jak se zdálo, tak ta chudinka ještě nebyla schopná toho zajíce chytit. Ta mi asi oběd nechytí, uznala. Jenže čím více běžela, tím více uznávala, že v té pokrývce sněhu to není jednoduché. Navíc jí začínalo být v jejím honosným kožichu horko, jak takhle běžela.

//-> Řeka Mahtaë

Posměšně se uchechtla. „V tom případě bych se být tebou modlila, aby tě jiný vlk, kterého takhle stvořila matka příroda, za tyhle tvoje vtípky nezakousl,“ poradila jí rozmrzele a rozhlédla se po okolí. Přemýšlela, kam své cesty namíří teď. Když vrátila pohled zpět na Lucy, zrovna říkala, že to nejde sundat. Pohledem znovu zabloudila k její tlapce a zatvářila se znuděně. V tom případě je to pro tebe spíš nevýhoda, než výhoda, pomyslela si. Zajímalo by mě, čím to, že to nejde sundat. Beztak jen lže, abych se o to vůbec nepokoušela. Má strach? poušklíbla se nad svou vlastní myšlenkou. Ale necítila z téhle vlčice, že by měla strach. Tuhle emoci poznala na sto honů daleko. A ráda ho vyvolávala, či vyloženě vyhledávala.
Dostala informaci ohledně smečky, ve které Lucy žije. Prý se teprve plní, ale je dobrá a ona je tam krátce. A následně to nejvíc zabila tím, že drží linii. „Hah, linie, které se říká… Těsně předtím, než pojdu hladem?“ Vysmála se jí krátce. Je jasné, že tahle chudinka musí žít ve smečce. Jako tulák by totiž přežila jen horko těžko. Ohledně otázky na Smrkovou smečku zavrtěla hlavou. „Ne. Tohle byla… Myslím Narvinijská,“ zabrouzdala do své paměti a snažila se vybavit jméno smečky. Doufala, že to zvládla dobře. Na jména byla vždy zapomnětlivá. Jak na ta vlčí, tak na smečková.
Položila jí otázku ohledně Sigyho a Saviora. Zdálo se, že Lucy je opravdu znát bude, protože se zamyslela. Nakonec pověděla, že je to její rodina, ale dlouho ani jednoho neviděla. Odfrkla si. Chtěla Sigyho najít. „Sigy je můj kamarád a s vaším otcem jsem se seznámila, když se tehda tvůj bratr přidával do té smečky,“ objasnila a poté trhavě koukla po tom zajíci. No ten je! Ten bude krásně tučný! Rozeběhla se za Lucy.

//-> Vvj

// Mě připadne, že já má asi na obou. :D Ale budu to brát tak, jak to bereš ty :)

Lylwelin přivřela oči a zavrtěla nad ní hlavou. "Suchý asi ne, ale poměrně odvážný k vlku, kterého neznáš, nemyslíš si?" Upozornila ji ihned bez váhání ostrým tónem. Vážně, nebýt toho, že je zima a mě je fajn, už jí dávno visím zakousnutá v hrdle, pomyslela si, zatímco její protivná nálada kolísala z bodu mrazu na body plusové a zase zpět. Jeden nikdy nevěděl, kde se zastaví a jak tahle vlčice bud fungovat v následujících chvílích.
Následně trochu překvapeně zamrkala očima, když se Lucy zajíkala z jejího jména. Ještě se s takovou reakcí nesetkala, ale musela uznat, že si u ní udělala jedno malé bezvýznamné plus. Přeci jen, ona si na pochvaly potrpěla. A ještě se tady nenašel nikdo, kdo by jí pochválil její velectěné jméno. Byla na něj hrdá. Asi tak, jako na všechno, co se jí týče, že ano. Tady sebevědomí přímo zavánělo. "Díky," řekla pak na to jen tak mimochodem, aby se neřeklo. Základní vychování sem tam měla, ne že ne.
Neunikl jí pohyb Lucy. Schovávala svou packu se šátečkem. To by byla ale sranda, kdybych se jej pokusila ukrást, že? Vypadá to, že si ho chrání. Jak by asi reagovala? Přemýšlela i nadále. Pak začala poslouchat, co vlčice poslouchá. Pozvedla "obočí" a poklidně se usadila. Tady nic nehrozí, ne od ní. A i kdyby, rychle ji zpacifikuji, uznala nakonec, když viděla, v jakém stavu je. "Tak to musí být buď úplně mizerná smečka, nebo tam jsi krátce, ne?" položila jí otázku. "Protože vypadáš spíš na tuláka," objasnila svou teorii. Lylwelin by se dala splést s nějakou betou. Byla vcelku vysoká a dost mohutná. Samozřejmě ji zvětšoval ještě ten krásný zlatavobílý kožíšek, který byl hustý tak, že by mohl konkurovat i ovci. Ale nikdy neměla nouzi o potravu a byla dobře živená. Vždycky uměla někoho dobře využít k tomu, aby jí s lovem pomohl, nebo našla mršinu po někom jiným. Vlci měli ve zvyku jídlem hrozně mrhat. Dobře pro ni.
"Ne, už se léta toulám. Uvažovala jsem, že se přidám do smečky, kde byl můj dobrý přítel, ale doslechla jsem se, že se rozpadla," nešlo poznat z jejího výrazu, že ji to trápí, ale bylo to nejspíš úplně jasné i hlupákovi. Dlouze zavětřila, aby zkontrolovala okolní pachy a trhavě s rozhlédla, když ucítila jeden hodně známý. Ale nikoho neviděla a po dalším začicháním zjistila, že jde přímo z Lucy. Pohlédla na ni a narovnala zvídavě jedno ucho. "Hele, netrávíš čas náhodou se Sigym, nebo jeho otcem?" Zeptala se nakonec bez okolků.

Čím více se neznámá vlčice smála, tím více Lylwelin vrčela. To jí opravdu tolik připadne vtipné, že někoho málem vyděsila k smrti? Pomyslela si rozhněvaně a švihla ocasem. Hlavu skrčila na úroveň svých lopatek a sledovala vlčici, jak se svíjí na zemi ve smíchu.Teď by stačilo skočit a zakousnout se jí do krku, poradila jí její mysl. Když ale zaslechla pardon, hlavu zase narovnala do své výšky a znovu ji celou sjela pohledem. "Tak to máš tedy vcelku ubohý styl, jak se bavit," odfrkla si pohrdavě a zavrtěla na ní hlavou. Jak ji tak sledovala, uznala, že z ní nemusí mít žádné obavy. Tahle vlčice by ji ani zdaleka nemohla ohrozit. Už jen kvůli tomu, jak dětinsky se chovala. Takový vlk má sotva myšlenky na to, aby na někoho útočila, zamyslela se. Ale její plíživá schopnost by se k tomu dala dokonale využít... Třeba je to jen přetvářka, třeba je schopná zaútočit... Jenže to kdyby chtěla udělat, tak už ti rozsápe hrdlo, místo toho aby tě lekala, vedla uvnitř sebe konverzaci, dělajíc si na Lucy názor.
Přestala vrčet, hrdě se narovnala, ale uši do pozoru nedávala. Stejně tak se neměnil ani její ledový pohled, který jakoby hleděl přímo do duše. Prý se chtěla seznámit. Lylwelin protočila zlatavýma očima, ale nadále je z ní nespouštěla. Co kdyby náhodou. "Dlouho jsi nikoho neviděla? To jsme dvě. Ani jsem netušila, zda jsem ještě schopná konverzovat," pověděla s krátkým cynickým úšklebkem. "Lylwelin," představila se jí v krátkosti a pohled jí sklouzl na její šátky na nohou. (//má je na obou, že? :) Nevím, zda špatně nevidim :D) Tyhle serepetičky ji vždycky hrozně fascinovaly. Přemýšlela, kde se takové věci hledají, chtěla svůj vzhled také něčím přikrášlit. Ale muselo to být něco fakt bezva, nešla by do nějaké laciné cetky. Šátečky Lucy se jí líbily, ale na nohou jí to přišlo nepraktické. Už jen to, jak se na ně momentálně lepil sníh muselo být nepříjemné. Ale pěkné, to jo.

Chladným pohledem sledovala padající sněhové vločky z nebes. Jupijupijéééj. Děsně ji to uklidňovalo. V jejím masivně hustém kožichu jí konečně nebylo horko, ale přijatelně. Nějakou chvíli se takhle kochala, když tu náhle zaslechla nepochopitelný zvuk za svými zády. "Uíííí!" Vylétla polekaně na nohy. Během momentu stála rozkročená do stran, naježená a vrčíc. "GRrrrrr..." Ozýval se hluboký hrdelní hlas. Ledový pohled si přeměřoval drobnou vlčici, která kolem ní potrhle poskakovala. "Přinde ti normální, takhle děsit své okolí?! Wrrraaf!" Štěkla po ní nepříčetně. Nejspíš měla Lucy jediné štěstí, že byla Wel zrovna vyklidněnaná momentálním počasím.
Zlatavýma očima plnýma agresivního žhnoucího ohně si neznámou prohlížela. Jako kdyby vyhlédavala místo, do kterého by se mohla zakousnout. Povšimla si jejích jizev přes hlavu. Přitiskla své uši ještě více ke krku a odhalila bělostné tesáky. "Dah, mohla bych tě přikrášlit o dalších pár jizev, tssk," sykla opravdu naštvaně. Musela uznat, že jí neznámá opravdu vyděsila. Většinou si záda hlídala a nikoho by takhe nepozorovaně přijít nenechala, ale tentokrát se zapomněla a nechala se unést okolím.

//<- Smrkový les

Klusala svižně dál. Byla už vcelku pokojnější, když už věděla, kde se nachází. Když byla v takovém cestovatelském zápřahu, napadlo ji, že by mohla jít navštívit Sigyho do smečky. Jenže pak si její děravá hlava vzpomněla na Lennie a o tom, co o smečce říkala. Smečka se rozpadla. Wel si dlouze povzdechla. Měla takové tušení, že Sigyho už v životě nepotká, ale nevěděla proč. Chtěla by ho najít, ale nevěděla, kde začít. Věděla, že je to sice takový záprtek, co se někde chce usadit, ale měl také docela toulavé tlapky a mohl teď být kdekoliv. Zamračila se a sklopila uši ještě více ke krku. Tyhle myšlenky ji ubíjely, stejně jako ji začínala ubíjet ta samota. Měla ráda samotu, ale všeho moc škodilo. Kdyby často nenadávala a neklela, už by ani nevěděla, jak zní její hlas. Byla to už nějaká doba, co naposledy s někým mluvila. Pokud to ještě šlo, pravděpodobně se uzavřela ještě více do sebe. Rozhlédla se okolo sebe po otevřené krajině. Držela se poslední dobou hlavně v lesích. Nebylo to tak dlouho, co v nich náruživě vyhledávala stín. Skrývala se před parným sluncem. Teď pro ni bylo cestování lesem pohodlnější z toho důvodu, že tam bylo méně sněhu. Když tlapala tou vílou peřinou, uznala, že je ho na otevřené pláni mnohem více, než očekávala.
Musela se na chvíli zastavit a vydychat.

// No, počkám, jestli se k tomu někdo vyjádří a kdyžtak na to házím taky bobek, protože je to fakt příšerný :D

// Nemá se psát ve zdrobnělinách celý den? :)

//<- Vodopády

Tady už to poznávinkala. Měla pociteček, že když tu byla naposledoučky, byla tady smečička. Teď už tady nebylo nic. Žádně vůněčky, žádná přítomečka vlčičků, prostě prázdňoulinký lesíček. Mohla tedy hezoučce procházet lesíčkem, spokojeňoučká, že všechno probíhankuje bezproblemovoučce. Těšilinkala se z toho, že tahle území už poznávinkala. Teď už vědinkala, kudy má pokračovinkat ve své cestičce. Uznalinkala, že bude nejlepšejší, když půjde do nějakého úkrytečku. Oceninkala by, kdyby po cestičce narazinkala na nějakou kořistečku a mohla by se napapinkala. Při téhle myšlenečce vyrazinkala rychleji, nabrala příjemňoučké tempíčko, kterým zahřívinkala svoje tělínečko a zároveň chtěla, aby cestinečka rychleji utíkala. Rozhlížinkala se okolo sebe, zda by něco nezahlédla a větřinkala čumáčečkem, jestli něco neucítinká. Kručinkalo jí v žaludečku, jak byla hladovoučká, hlavně měla na něco velinečkou chutinečku.

//-> Západní Galtavar

//<- Západní louky

Začínala být trošilinku unavinkaná. Šla už docelinka dlouhou dobičku a bolinkali ji pacinečky. Chladňoučkým pohledíčkem prozkoumávala okolíčko a zdálo se jí, že je tu ještě větší ziminka, než byla předtím. Oklepinkala ze sebe bělotinkový snížeček a cítinkala se lehoulinčeji. Netušinkala, kde se právě nacházinkuje, tedy neměla nejlepšejší pociteček, ale těšilinkala se, až dorazinkuje na nějaké známinkovanější místečečko. Byla vcelku otráveňoučká, už ji to nebavinkovalo, nikdo nikdičko tadydynky nebyl. Ne že by se jí stýskalo, ale hodil by se jí nějaký otročíček.
Dorazinkala k vodopádečkům a sledovinkala zlatavoučkýma očičkama fascinovaně jeho toček. Musela uznalinkat, že je to moc hezký vodopádeček a celkově mocinky hezoulinké místečečko, na kterém by mohla nabrat sílečky. Posadinkala tedy svou krásňoulinkou sedinečku do mokroučkého snežínečku a zasněně pozorinkovala okolíčko. Oddychovala spokojeňoučce. Strávinkala tadydynky nějakou dobinečku a potom se zvedla a vyrazila na dalšinkou cestilinečku.

//-> Erynijský les

//<- Úzká rokle

"To jako vážně?!" Zaburácel její vrčivý hlas tichou zimní krajinou, když stála nedaleko řeky, kterou právě spatřila. Zrovna rozehřála své tělo pohybem a teď má lozit do studené vody?! "Sakra!" Štěkla nevrle a proklínala vodu pohledem. Jenže si byla jistá, že směr, kterým má jít, je správný a prostě by přes tu řeku přejít měla. Přešlápla z jedné nohy na druhou. Nesnáším svět, opravdu, pomyslela si otráveně, stále hledíc na vodní hladinu, jako kdyby si propočítávala pro a proti. Určitě nebylo rozumné tam lozit, to si snad může dovolit jen vlastní magie země. Wel ale magie nepoužívala vůbec žádné.
Řeka se zdála být opravdu divoká. Zdálo se jí, že má silný proud a to se jí opravdu nelíbilo. Nelibě zabručela a dala se do pohybu. Po břehu klusala proti proudu řeky, aby našla vhodnější místo pro přejití. Netušila, jak dlouho šla, než se začaly na divoké řece objevovat první náznaky ledu. Občas to bylo jen malé místečko, občas větší, ale stále byl proudem narušený. Ale nakonec se přeci jen dočkala. Poklidné místo, širší než do teď. Zjevně tam nebyla taková hloubka a takový proud a řeka zde byla zamrzlá. Zlatavobílá vlčice na něj vkročila velmi opatrně. V této situaci o sebe měla vážně strach. Šla opatrně, občas jí to podjelo, někdy tuhla strachem, když pod ní lede zakřupal. Nakonec to ale zvládla, proběhla lesem a po otevřené louce pádila dále.

//-> Vodopády

//<- Stepní pláň

Měla pocit, že ten zmrzlý kožich váží aspoň tunu. Milovala svůj hustý kožich, to bylo přeci jasný, ale tím, jak na ni nasněžilo a ona celá promokla, to nebylo úplně nejlepší. Samozřejmě si celou cestu pro sebe něco tiše klela a nadávala. Nešetřila ostrými slovy, to opravdu ne. Její podrážděnost vystoupala snad až na vrchol. Měla pocit, že neujde už ani metr. Jenže jí připadalo, že je až moc daleko od civilizace a chtěla se vrátit do míst, kde to aspoň trochu zná. Ne že by jí chyběla společnost neustále otravujících vlků, ale občas potřebovala pro své ukojení touhy někomu zvednout žaludek. A tady byla už kdo ví jak dlouho a krom té vlčice, která ji prachprostě využila k lovu, nažrala se a odešla, nikoho jiného nepotkala. A už tomu bylo sakra dlouho.
Procházela se zimní krajinou a hleděla okolo sebe chladným pohledem. Poté se na chvíli zastavila a dlouze vydechla, přičemž jí od čumáku šla pára, kterou bedlivě sledovala. Nabrala směr do výšky a pomalu se rozplývala do okolí, až zmizela úplně. Lyl nad sebou protočila oči a vykročila dále. Nesměla moc ztrácet, potřebovala se hýbat. Rozhýbat promrzlé svaly a celkově se dát do pohybu. Nesměla se přece jen válet! Co kdyby ztloustla?!

//-> Západní louky

Z pod čerstvě napadaného sněhu se ozvalo nespokojené zabručení. Zlatavobílá vlčice se právě probouzela z dlouhého, leč únavného spánku. První z bílé kopky vykouklo jedno zlaté očko, poté i druhé. Sníh ji zebal všude po těle, musela řádně promrznout. Zvedla pomalu hlavu a rozhlédla se okolo sebe. Jak dlouho jsem zase spala? Ptala se sama sebe. Zamračila se a vstala. Otřepala ze sebe bělostnou peřinku a s úpěním se protáhla. Dlouze zívla. Mám asi nějakou spavou nemoc. Měla bych se někdy stavit za Životem a konzultovat s ním svůj stav. Nebo už je to zralé rovnou k Smrti? Přemýšlela nadále, zatímco rozespale hleděla před sebe. No počkat, počkat, žádná Smrt! Jsem stále mladá a krásná. Může se jít zahrabat, ta protivka protivná! Uvažovala.
Pak se hrdě narovnala a zaujala svůj odměřený postoj. Pohled ve zlatavých očích byl ledovější, jak cokoliv v tomto okolí. Zavrtával se pod kůži vlezleji, než kterýkoliv severní vítr. Dlouze vydechla a sledovala obláček páry vycházející z jejího čumáku. Byl to spokojený povzdech. Milovala zimu více, než cokoliv jiného. Oceňovala to ticho bez otravného zpěvu ptáků. Milovala tu bílou peřinku, která začínala pokrývat daleké okolí a nejvíc z toho oceňovala, že jí v tom huňatém kožichu konečně není zima! A s touhle myšlenkou se rozhodla, že kašle na celou spavou nemoc a vyrazí do světa. Zase někomu znepříjemňovat život ostrými slovy a uhrančivým pohledem.

//-> Úzká rokle