Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// <- Močály

Naše tempo se zvolnilo, když jsme vyběhli z lesa na louku. Sigy si to zde očividně chtěl prohlédnout, nebo něco podobného. Chladným pohledem jsem tedy taktéž těkala po okolí, už jenom kvůli tomu, že jsem to zde stále příliš neznala a chtěla jsem si to dobře zapamatovat. Neměla jsem zájem o to, abych tudy prošla stokrát a stejně měla pocit, že to tu neznám. Jenže Sigy se začal rozhlížet, jako kdyby najednou něco ztratil a u toho zastavil. Ohlédla jsem se za nás a Naomi nikde. Musela zůstat někde v močálu, pomyslela jsem si zcela klidně a taktéž jsem zastavila, kousek za Sigym. „Sigy?“ Oslovila jsem jej chraplavě v úmyslu se dozvědět, co se děje. Ale jakoby nevnímal a neslyšel.
Neustále něco hledal, zmaten, až nakonec vyřknul tu zoufalou otázku. Nevěděla jsem, o čem to mluví. Stáhla jsem uši ještě více k hlavě. Čeká snad někoho? O ničem mi neříkal, ačkoliv to samozřejmě vědět nemusím, ale… Musím uznat, zmátl mě taky. V hlavě mi běželo tisíce otázek, no navzdory tomu ze mě stále neopadal naprosto chladný výraz, který nedával nic znát. „Kdo tu měl být?“ Zeptala jsem se znepokojeně a upřela na něj pohled. Najednou se ovšem zdál být nějaký bez chuti. Sedl si na zem a prostě jen hleděl před sebe. Stála jsem kousek za ním a celý jeho projev sledovala. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Očividně ho něco dost rozrušilo, ale já nebyla jedna z těch, která se k někomu ihned hrnula a utěšovala ho. Usedla jsem tedy taky, sledujíc ho a doufajíc, že mi třeba situaci objasní sám. Případně se mi svěří a uleví se mu. Nebyla jsem tedy zvyklá na stížnosti ublížené duše, ale vzhledem k tomu, že mi dělal společníka, chtěla jsem to překousnout.

// <- Východní hvozd

Vypadalo to, že ti dva si vcelku rozumí. Začínala jsem přemýšlet, že bych se od nich někde nenápadně oddělila a nechala je jít samotné, protože jsem si připadala trochu jako páté kolo od vozu. Se Sigym mi bylo fajn, ale momentálně mezi mnou a jím vázla komunikace, vzhledem k tomu, že jsem se cítila nesvá z Naomi. Když jsem poznala, kam že to vlastně jdeme, tak jsem si postěžovala a Sigy mě uklidnil, že ví, kudy jít. Nezbývalo mi, než mu věřit a pokračovala jsem za ním. Sledovala jsem, kam dopadají jeho tlapky a jeho pohyb jsem následovala. Po chvilce jsem se ohlédla na Naomi, abych zkontrolovala, jak to zvládá. Přeci jen šla jako poslední a kdyby zůstala někde zapadlá a já se podívala až na konci močálů, nebylo by to zrovna fajn.
Něco mi tu ovšem nehrálo, tak jsem stočila nespokojený pohled zase na Sigyho. Ten se mě zeptal na to samé, co jsem měla na jazyku já. Přikývla jsem a zavětřila. Vznikla tu smečka? Na tomhle místě? Pomyslela jsem si. „Jak odporné,“ nakrčila jsem čumák. „Vznikla tu Smradlavá smečka, mám ten pocit,“ ušklíbla jsem se cynicky a pokračovala dál. Když jsme již byli na konci močálů, byl konečně čas na protáhnutí tlapek. Rozeběhla jsem se a i nadále sledovala hnědého vlčka před sebou.

//-> Středozemní pláň
Asi mě budete vždycky muset nakopnout... Třeba napsat vzkaz na Lauru, nebo něco. Vůbec jsem si nevšimla, že mám psát. :D

Svým chladně klidným pohledem jsem pozorovala momentální dění a čím déle jsme tu seděli a povídali si, tím více mě to začalo unavovat a nudit. Naomi nám navrhla místa ve smečce, ale oba jsme ji odmítli. Pověděla, že vypadáme jako schopní vlci, nad čímž jsem se musela krátce sama pro sebe ušklíbnout. Jediné, co by mi tak šlo, by bylo vynášení vetřelců v zubech za území, to bylo tak všechno. Nakonec se Naomi se Sigym domluvili, že nás tedy Naomi k Životu doprovodí, protože na své cesty nespěchá, takže již bylo jisté, že půjde tato vlčice s námi. Byla jsem z toho uvnitř sebe trochu na rozpacích, vzhledem k tomu, že jsem nebyla zvyklá na společnost, natož společnost vícero vlků jak jednoho.
Naomi na mou řeč reagovala trochu překvapeně. Poté dodala, že tu ještě nepotkala zlého vlka, a když ano, nechali ji kvůli tomu, že s nimi umí dobře vycházet. Znovu jsem zabodla svůj pohled do jejích očí a přemítla si, co všechno zatím uplynulo od té doby, co k nám přišla. Její přivítání jsem pro svůj klid na duši vynechala. „Jo, to jsem si všimla,“ pověděla jsem nakonec, aby se neřeklo. Ovšem taky to neznělo tak, že bych ji v tom chtěla utvrdit a ona si hned myslela, že budeme kamarádky. Chovat se vcelku uměla, ale nějak mi dělalo problém si zvyknout na její společnost.
Po chvilce se Sigy zvednul a zeptal se nás, jestli jdeme. Přestala jsem nahlížet do duše Naomi a koukla jsem po něm. Pak jsem se tedy zvedla a mlčky se vydala za ním. Po chvíli jsem poznala, že míříme zpět, a když jsem se na sebe podívala, měla jsem čistý kožich a jen nerada bych si ho opět umazala. „To nemyslíš vážně, že ne?“ zavrčela jsem podrážděně a neochotně.

//-> Močály
Omlouvám se za zdržování. :/

Sigy naše dohadování dokončil tím, že si nemyslí, že nám pomohla ona. Pouze jsem si povzdechla a už to nechala být, ovšem byla bych nerada, kdyby si myslel, že tady vyvolávám vlny, které smetou všechno v dosahu pár metrů, když jsem vlastně uměla vykouzlit jen… Blikající cosi. Jo, to co jsem tehdá vykouzlila, by rozhodně naháněla hrůzu… Ještě, že u toho byl jen Yriel, vzpomněla jsem si na svůj první a poslední pokus vyzkoušet něco se svojí magií. A ani to nebylo dobrovolně, pomyslela jsem si nakrknutě.
Naomi nám vyprávěla o tom, že byla u Života i u Smrti. Já osobně byla jen u jednoho z nich, u Života a dle jejich slov jsem nějak rozpoznala, že Smrti bych se měla vyhýbat obloukem. Já stejně moc nevěděla, o čem že to mluví. Bavili se o nějakých speciálních magiích, což mě osobně bylo k ničemu, takže to nejspíš stejně šlo mimo mě. Podívala jsem se k nebi, které bylo zcela modré a bez mráčků. Čím déle jsem tu seděla, tím více jsem měla pocit, že se za chvíli uvařím. Naomi navrhla, že nám klidně ukáže cestu k Životu a já měla v úmyslu ji odmítnout, že si ji nejspíše také ještě pamatuji, taky kdo by ji zapomněl, ale přátelský Sigy ji neodmítl a pověděl, že by se průvodce hodil. Nechala jsem to tedy tak být, pokračujíc v mlčení, protože ti dva hovořili mezi sebou, až do té doby, než jsem pověděla, že nejsem zdejší.
Naomi na mě zvědavě koukla a ptala se, jaké to tam je. Ulpěla jsem chladným pohledem v jejích očích, přemítajíc, co jsem vlastně tam venku všechno zažila a jaké to tam vlastně je. „Ehm,“ zachraptěla jsem a svůj pohled odvrátila. „Není o co stát. Pokud máš ráda bezpečí a mírumilovný svět, zůstaň tam, kde jsi,“ pověděla jsem pevným tónem. „Ačkoliv i zde můžeš narazit na parchanty…“ ukázala jsem svou jizvu na krku. „…Pořád je to slabý odvar toho, co je tam venku,“ zakončila jsem ledově větu a opět jsem se odmlčela.
Naomi neváhala být akční a okamžitě nám nabízela volná místa ve smečce, kde sídlí. Překvapovalo mě, že poměrně cizí vlky zve ihned do své rodiny, ale moc jsem to neřešila. Nebyla jsem zvyklá se nějak extra vyptávat, ani se nějak dlouze o něčem bavit. Sigy ji odmítl s tím, že jeho přítel má smečku poblíž a chce se v budoucnu přidat, já pouze zavrtěla hlavou. „Já a smečka… To nejde dohromady,“ odmítla jsem ji taktéž. Být podřízenou a poslouchat autority, to nebylo nic pro mě. Na tohle jsem neměla chuť ani náladu.

Sigy odporoval, že má šanci ovládat jen zem, ne vodu a já prý nevím, jakou vládnu magií, takže jsem to musela být já. Zamrkala jsem a ponechala si nečitelný výraz. On byl přesvědčený o tom, že jsem nás zachránila já, což bylo jen těžko možné, já si zase myslela, že to musel být on, ovšem Sigy tvrdil, že on to být nemohl. „A co třeba ta načervenalá… Měla zlaté oči, tak jak můžeš vědět, že to nemohla být ona?“ Položila jsem mu otázku.
Na Sigyho otázku, zda vlčice něco nepotřebuje, odpověděla, že ne, přičemž nám pověděla, jak je na tom se svojí cestou a následně, že se chtěla seznámit s námi. Celou tu dobu jsem ji sledovala chladným pohledem, spíše jsem si ji prohlížela, protože jsem na to konečně měla čas. Zaujaly mě její ozdoby, které mě donutily se zamyslet nad tím, jestli jí v tom vlastně není horko. Je šílené vedro, došlo mi. Jakožto vlk pocházející skoro ze severu mi na přímém sluníčku, které mělo takovou sílu, nebylo zrovna příjemně. Schovala jsem se tedy do nejbližšího stínu. Ti dva živě konverzovali, jenom já jsem rozpačitě mlčela a neuměla se k nim připojit. Od vlčice jsem se držela dál už jen kvůli té ohnivé koule, co levitovala u ní, protože mě děsila a raději jsem byla spíše blíže k Sigymu, který si získal špetku mé důvěry tím, jak se k mé osobě zachoval ochranářsky. „Já místní nejsem. Nenarodila jsem se tu, ani zde nemám smečku,“ promluvila jsem pak bezbarvým tónem jedinou věc, na kterou jsem tak asi mohla odpovědět, když se vlčice ptala.

//<- Kaskády (po manipulaci Sigym)

Nevěděla jsem, co se všechno semlelo, protože to proběhlo neuvěřitelně rychle. Nějakým způsobem mi tam ta hnědá mrcha podrazila nohy, takže jsem se natáhla jak dlouhá, tak široká. Co mě překvapilo, bylo Sigyho obranné vrčení. Nenechala jsem se vyvést z rovnováhy tím, že jsem z ničeho nic padla k zemi, ale právě z jeho reakce. Pak se ovšem zvedla velká vlna a Sigy na mě křičel, abych běžela. Zamrkala jsem, otočila se a pelášila tedy za ním, ačkoliv jsem nevěděla kam a neuměla jsem se v momentální situaci zorientovat.
Najednou jsme zastavili a já jsem vydechla. Ve výrazu jsem měla stálý chladný výraz, na tom se nic neměnilo, ovšem když mi hnědý vlček poděkoval za záchranu, pozvedla jsem nechápavě obočí. „Cože? Záchranu? Myslela jsem, že to máš na svědomí ty,“ pověděla jsem mu zaraženě, protože mě to překvapovalo a také mi to nešlo do hlavy, protože mi říkal, že má magii země, ještě k tomu nerozvinutou a vodě nepadlo ani slovo. Nakonec jsem se schovala více do stínu, obezřetně jsem se rozhlédla a ulehla jsem, abych si na chvíli odpočinula.
No nebyla by to Gallirea, kdyby se k nám neřítila vlčice, která už nás z dálky zdravila, jenže… Běžela rovnou ke mně a očividně chtěla i skákat, což ve mně zvedlo vlnu adrenalinu a já okamžitě vystřelila na nohy, u čehož se mi zježily všechny chlupy na týlu a varovně zavrčela. Naštěstí se v té chvíli zarazila a hned se omluvila. I já jsem polevila a místo výrazu plného agrese zase přišel onen normální, chladný. Vlčice mi objasnila, že jsem jí byla povědomá, i pach a spletla si mě s kamarádkou. Ačkoliv jsem na sobě nenechala nic znát, byla jsem v rozpacích, protože jsem nevěděla, jak na to zareagovat. Představila se a zeptala se na nás. Jmenovala se Naomi. To už je na mě moc jmen, prosím Jashine požehnej mi a dej mi sílu si je pamatovat, proběhlou mou hlavou. Naštěstí nás představil Sigy. Kývla jsem na ni hlavou ve smyslu, že mě těší, aby se neřeklo, ale stále jsem se, po předchozím incidentu a po tom, co na mě letěla tahle zvláštní vlčice, nemohla vzpamatovat.

Tenhle hnědý vlček se mi z počátku příliš nelíbil, ba dokonce jsem si myslela, že s ním nestrávím ani minutu svého života, kromě jízlivých poznámek, které jsem k němu měla, ale jak se zdálo, čím více jsem s ním začala trávit času, tím více jsem ho začínala brát a přestával mi vadit. Od kdy se necháváš tak snadno obměkčit? Co když na tebe něco hraje? Varovalo mě mé nedůvěřivé já. Místo váhání mě ovšem zabavil svým povídáním, kdy o sobě prozradil, že je spíše rodinný typ a kdyby někde měl být s pěknou vlčicí a mnoha vlčaty, byl by nejšťastnější. Párkrát jsem si tohle musela zopakovat a absolutně nevěděla, jak na to reagovat. Ještě k tomu, když jsem vypozorovala jeho úsměv, jako kdyby mě léta znal. Nemohu zapřít, že jsem nebyla v šoku. „Wau…“ Vzešlo ze mě pouze, na což jsem rychle zamrkala a zavrtěla hlavou. Sakra najdi něco smysluplného, co říct, než tě bude mít za tupou! Zhluboka jsem se nadechla. „Abych pravdu řekla, tohle mě překvapilo,“ pronesla jsem nakonec úplně klidně, až by mi jeden opravdu nevěřil, že tohle pro mě byl překvapující fakt.
Nakonec se přiznal, že svou magii už nezkoušel dlouhou dobu a tak jestli se naučil něco nového, prostě o tom neví. Chápavě jsem přikývla. Budu na tom nejspíš stejně, ale nehodlám to zkoušet. Proč to vlastně… „Proč to vlastně nezkusíš?“ Zeptala jsem se náhle. Začínáš moc mluvit a jsi příliš zvědavá, napomenula jsem se podrážděně. Odmlčela jsem se, rozhodnuta, že bych se měla mírnit, když v tom mě oslovil. Hned na to se zeptal, zda mě tak oslovovat může a aniž by mě nechal odpovědět, navrhl, že by mě doprovodil ke Smrti nebo k Životu. Při jeho zmínce jsem na něj pohlédla, jelikož jsem u něj již jednou byla a poté nad ním hodně dlouho přemýšlela. Jako zamilovaná puberťačka. Brrr…
„No… To je fajn nabídka, ovšem… Nejsem si jistá, jestli zrovna mě bude magie k něčemu užitečná, víš? Mám už nějaký věk a vystačila jsem si bez ní do dnešních dnů,“ pronesla jsem, když tu náhle jsem ucítila spoustu cizích pachů. Automaticky se mi naježila srst a prudce jsem vstala, nýbrž jsem si i v sedu u cizích připadala ohrožena. Zatnula jsem zuby, narovnala jsem se hrdě do své nemalé výšky, přitiskla uši až ke krku a můj chladný výraz nahradil pohled zcela odměřený. Jako první k nám přikráčela jako nějaká dáma hnědá vlčice a představila se. Weri… Weriosasa, ujistila jsem samu sebe. Díky za Sigyho jednoduché jméno! Přestavil se mi rekordně jen jednou a pamatuji si to, breptala jsem nadále ve své hlavě. Hned za ní dolezlo vlče?! Trochu jsem nakrčila čumák a nevraživě přivřela oči, když se vlče představovalo. To by šlo, pomyslela jsem si ohledně jeho jména, protože jej měl o mnoho kratší, jako jeho očividná matka. Oba se chovali jako nějaká výsost. Shlížela jsem na ně ze svého kamenu pohrdavě.
Nakonec přišla zajímavě zbarvená vlčice, která se představila o mnoho skromněji. I to jméno měla o poznání znělejší, jak ti dva. Rozhodně k nim tedy nepatřila. Aniž bych cokoliv řekla, pouze jsem je propalovala chladným pohledem, jako kdybych si je přeměřovala jako nějaký kus masa. „Bezva,“ zavrčela jsem sarkasticky. „A přišli jste z jakého důvodu?“ Zeptala jsem se odměřeně, abych jim dala najevo, že nemám zájem se s nimi bavit a radostně se jim tu představovat. Jen koutkem oka jsem pohlédla na Sigyho, zda se s nimi chce bavit, nebo je stejného názoru. „Dobrá, souhlasím,“ zabručela jsem k němu s tím, že jsem nakonec přijala jeho nabídku. „Pokud se tu s nimi hodláš zdržet, vyrazím sama,“ dodala jsem pevně.

Potvrdil mi mou domněnku, že je bez kontaktu s rodinou. Prý jen potkal tátu, ale nemusel by ho potkávat častěji. Zahleděla jsem se na něj a snažila si to přeformulovat v hlavě. Navzdory své povaze jsem svou rodinu milovala, ač nás mnoho nezbylo. Dala bych cokoliv za setkání s nimi, vážila bych si toho je znovu shledat, ovšem Sigy měl očividně důvody, proč otce, či i některé sourozence nemít rád. Nechala jsem to tedy být za uzavřené téma, protože nejsem jedna z těch, co by se vyptávala až příliš, ba dokonce lezla do soukromí až moc. Já samotná to neměla ráda. Zdál se být i tak z mých otázek trochu zaskočen.
Natáhl se a povídal, že se toulá a nic nedělá, jen potkal vlka, co má rád a jeho smečku, o které přemýšlí, na což navázal otázku, zda jsem tulačka, nebo jsem si našla smečku. Zavrtěla jsem hlavou. „Smečka není nic pro mě. Jsem tulačka,“ odpověděla jsem stručně a odvrátila chladný pohled k vodě, kterou jsem se zaujetím pozorovala. Rozpovídal se o magii, že prý si není jistý, jestli něco plně ovládá, ale mluvil o magii země. V tu chvíli jsem na něj otočila pohled. Potkala jsem spoustu vlků s magií země, už jen kvůli tomu, že mě zelenoocí přitahovali, ale nikdy mi žádný z nich nedokázal ukázat, co kloudného tato magie umí. Jen Ghost, či Chichiri, nejsem si momentálně jistá, který z nich to byl, nechal vyrůst trávu, vzpomněla jsem si přesně v tu chvíli, co Sigy pověděl, že umí úplně to samé. „Opravdu? A nic víc?“ Zabručela jsem a kývla hlavou na jeho radu. Upřímně nemám zájem ji objevit, odpověděla jsem mu ve své hlavě. Měla jsem sice ostrou tlamu, ale snažil se mi tu dávat radu v dobré vůli, tak jsem nechtěla být zase tolik zlá.
Posadila jsem se a protáhla. Zdálo se mi, že ležím dlouho a již jsem byla přeležená a ztuhlá. Následně jsem si ocas omotala kolem těla tak, jak jsem měla ve zvuku, tedy aby zakrýval jizvu na mé zadní noze. Měla jsem stále potřebu ji skrývat, ačkoliv mi bylo už úplně jedno, že ji někdo vidí.

Natáhla jsem se na kameni jak dlouhá, tak široká, ovšem stále jsem si periferně hlídala Sigyho. Nebyla jsem zrovna ve vhodné pozici se případně nějak bránit. Ačkoliv vlk vypadal neškodně, nemohla jsem se zbavit nedůvěry, která mě neustále nutila dávat si na sebe pozor. Zahleděla jsem se na nebe a na moment mi začal chybět onen krásný pocit, ta hřejivá důvěra, kterou jsem měla k Yrielovi a Chichirimu. Oba zmizeli neznámo kam, bez jediného slova a nechali mě tu samotnou. Chyběli mi tak moc, zároveň jsem je za to, že mě tu nechali samotnou, úplně stejným způsobem nenáviděla. Odvrátila jsem pohled od nebe a koukla po Sigym, který spustil svůj příběh o tom, odkud je, ačkoliv se u toho vlastně dostal k povídání o své rodině.
Mluvil o nějakém Klímovým lese, kde se prý narodil alfám. Zpozorněla jsem. Tahle informace mě poměrně zaujala, protože se mi zdál, na syna alf, poměrně skromným a příjemným vlkem. A když jsem něco takového uznávala já, bylo to co říct. Yriel byl vždy svým způsobem namyšlený, jakožto syn alf, dokud nezemřeli. A já, dcera bet a následných alf, na tom nejsem o nic lépe, přemýšlela jsem, zatímco jsem ho poslouchala. Co jsem tak pochopila, tak mu vlastně z rodiny pořádně zůstala jen sestra Lucy, kterou má nejradši, ale už ji nějaký pátek neviděl. Nakonec to všechno shrnul tím, že se vlastně narodil tady. Všechno jsem si to znovu zrekapitulovala v hlavě a nenapadlo mě nic jiného, než se ptát. „Takže… Jsi v podstatě bez kontaktu s rodinou?“ Chtěla jsem se ujistit. Hleděla jsem mu u toho přitom bez výrazu do očí. „Co děláš teď, bezcílně se touláš, či za něčím jdeš?“ Byla to otázka, na kterou jsem chtěl znát odpověď. Snad jako kdybych chtěla vědět, jestli je na tom stejně jako já.
Nechtěla jsem se zjevně ptát jen já. I od něj přišla otázka, kterou jsem očekávala. Pokládal mi ji snad každý a každému jsem odpovídala, že žádnou magii nemám. U něj jsem ovšem váhala, jako vlk mi sedl, zbytečně se neurážel, nenechal se rozhodit, zdálo se, že mě respektuje a nebyl nikterak otravný. Nedůvěřivé nitro mi ovšem radilo, že mu nemám zbytečně předčasně věřit, že to všechno může být jen přetvářka. „Nic o své magii nevím. Takže asi ne,“ odpověděla jsem trochu odměřeně. „A ty? Máš také zlaté oči…“

//<- Močály

Netušila jsem, kam mě to vede, dokud jsem nezaslechla šum vody. Když jsem si byla jistá, že mě opravdu dovedl tam, kam měl, tak jsem se relativně uklidnila a nervozita v mé duši částečně vymizela. Co mě ovšem nervovalo více, byl fakt, že začalo pršet. Stiskla jsem čelisti k sobě a pohlédla na Sigyho, který poznamenal, že umytí už asi nebude potřeba. „To asi ne,“ zavrčela jsem podrážděně a sledovala jej a začala jsem si prohlížet místo, na které mě dovedl. Bylo překrásné. Vodu jsem milovala, obzvlášť v tomhle podání. Byl tu klid a nádherná příroda. Zasnila jsem se a na chvíli úplně vypustila hnědého vlka z hlavy, jako kdyby tu vůbec nebyl. Připomenul se až svou otázkou. Trhla jsem k němu pohledem a očekávala, že mi svou otázku trochu více objasní, což netrvalo dlouho. Doufal, že splnil mé očekávání. Musela jsem uznat, že mnohem více, než jsem si myslela, ovšem vyslovit něco takového nahlas pro mě nebylo snadné.
„Jistě,“ zamumlala jsem a vydala se k vodě. Bez váhání jsem do ní vstoupila a začala postupovat dál, dokud jsem nemusela začít plavat. Pocit, že ze sebe smývám veškerou špínu, byl skvělý. Začala jsem se cítit mnohem lépe a na chvíli ze mě opadlo veškeré napětí. Na moment jsem se musela potopit úplně, abych dostala špínu i z hlavy a poté jsem se vydala na břeh, na který zrovna vystupoval i Sigy. Následovala jsem ho i v oklepání vody ze srsti a pak jsem se vyplácla na jeden kamenů. Vypozorovala jsem, že se začalo stmívat, až nakonec den přešel v noc. Stočila jsem pohled k Sigymu. „Z daleka… Nevím, odkud přesně, ale někde od severu,“ pověděla jsem zkráceně, jako vše, když jsem mluvila o sobě. Nesnášela jsem to. „Ty?“ Zeptala jsem se poté, aby řeč nestála.

Zatoulala jsem se pohledem do jeho očí a stále bez výrazu jsem jej jím propalovala. Po jeho podotknutí jsem se krátce ušklíbla, abych mu dala najevo, že nebyl úplně tak daleko od pravdy, ačkoliv bych ve skutečnosti nechtěla mít na svědomí vlčí život. Ale to nemusel nikdo vědět a už vůbec ne on. I když to nejspíš z mé záchrany pochopil. Čert to vem, může mi být úplně jedno, co si o tom myslí. Měl by mi být vděčný a to je celé, uznala jsem otráveně. Jediný, koho bych odkrouhla, je Smrdutka a jeho očividná… Příbuzná, či co to bylo. A nebo se prostě vyváleli ve stejném lejnu, což mi také stačí, přemýšlela jsem nadále.
Prohlédla jsem si Sigyho a uznala, že jestli to není prase, tak se také bude chtít rozhodně vykoupat. Navíc když jsem ho tak ležérně vyzvala, aby mě vzal někam k vodě, určitě to nemohl odmítnout. To bych mu ještě ukázala, odfrkla jsem si sama pro sebe. Ovšem za nedlouho mou domněnku potvrdil a pověděl, že mě doprovodí rád a potřebuje se také zcivilizovat. No já si myslím, bleskla mi hlavou další úštěpná myšlenka. Zívla jsem a vstala, abych se mohla pořádně oklepat a zbavit se pocitu špíny, ačkoliv to díky bahnu v mé srsti bylo úplně zbytečné. Poté jsem se hrdě narovnala do své výšky a vyčkávala, zda už konečně vyrazíme.
Zeptal se mě, zda mám ráda Kaskády. Zamračila jsem se a vydala se za ním, tentokrát ještě opatrnější, než předtím. „V momentální situaci mám ráda veškeré zdroje vody,“ odfrkla jsem si a když jsem uznala, že už je terén v pořádku, mohla jsem tělo zvlnit do elegantní chůze. Chladným pohledem jsem sledovala pohupující ocas Sigyho přede mnou a byla zvědava, kam mě vede. Proudila ve mně nedůvěra, ovšem měla jsem vůči němu pocit větší síly a to mě uklidňovalo. Kdybych si nebyla jistá sama sebou, nejspíš se raději vydám svou cestou a najdu jiný zdroj vody.

//-> Kaskády

Ještě předtím, než jsem se Sigyho rozhodla z té jeho bažiny vytáhnout, spustil opravdu dlouhý monolog o tom, jak měl krásný život, loučil se s ním a nakonec řval, že umřít nechce. Protočila jsem oči a jala jsem se ho vytáhnout. Tahala jsem a snažila se ho vytáhnout dřív, než zapadnu taky, jelikož už na tom bahno pomalu, ale jistě pracovalo a mé přední tlapy se zanořovaly. Naštěstí mi hnědý vlk pomohl a byl tím vysvobozen. Okamžitě jsem z bahna vyskočila na místo, kterým jsem si byla jistá a vydechla. „Kdybych věděla, že spustíš ten svůj kolovrátek, tak bych tě buď dodělala, nebo vytáhla dřív, než bys začal,“ pověděla jsem nabručeně a ušklíbla se, když jsem si zpětně přehrála v hlavě jeho smířené žvásty.
Podkoval mi za záchranu a já se stejným výrazem přikývla. „Takže mě teď odvedeš k prvnímu, nejbližšímu, čistému zdroji vody, jsem zaslechla,“ pověděla jsem s upřeným chladným pohledem na něj. Doufala jsem, že to pochopí, zvedne se a doprovodí mě někam k vodě. A doufala jsem, že bude opravdu blízko, protože jsem s těmi špinavými tlapkami nechtěla jít přes půlku Gallirei. „Musím si umýt tlapky,“ dodala jsem se starostlivým pohledem na své bahenní ponožky na předních nohou. Ty zadní na tom nebyly tak špatně, těmi jsem se nebořila. Nakonec jsem se protáhla, pořádně jako kočka, abych byla na cestu připravená. Narovnala jsem se do hrdé pozice a vyčkala, zda tedy půjde, nebo mu budu muset pomoct.

// Vůbec jsem si nevšimla, že jsi už odepsala, až včera a to jsem neměla čas, omlouvám se. :/

Vypadalo to, že mé varovné chování na Newlina nezabralo a přiblížil se ještě o krůček blíže. Měla jsem chuť mu to hrdlo opravdu rozpárat. Měl jediný štěstí, že se včas zarazil a věnoval se tomu hnědému, ačkoliv byl tak ukecaný, že mi jen sotva šlo postřehnout, co vlastně povídá. Pak naštěstí zdrhl za tou nově příchozí, do které jsem se hned posléze pustila i já. Dělala hloupou. „Nedělej ze sebe hlupáka!“ zavrčela jsem na ni zlostně a znovu vycenila tesáky. Mé vrčení neustávalo, a zatímco Newlin pořád cosi koktal, já měla oči jen pro ni. A chuť ji zabít. Neustále jsem z ní cítila mnou tolik nenáviděný pach a věděla jsem jedno… Kdyby s ním měla něco společného, rozsápu ji na kusy. Aby si ten panchart uvědomil, že po něm opravdu jdu a myslím to smrtelně vážně. Minule mě nehezky odignoroval. To se mu vymstí!
Snažila se si hrát na hrdinku, ale rozhodně jí to nevyšlo. Kdybych to uměla, začala bych se smát. Místo toho jsem vyloudila pouze vražedný úšklebek naznačující spíše, že tohle rozhodně dělat neměla. Protože mě to rádoby hrdinství akorát tak popudilo. Nevydrželo jí to ovšem dlouho. Nejspíš zjistila, že u mě neuspěje a dala se na útěk. Stejně tak jako Newlin. Rozzuřeně jsem sledovala, jak utíkají, ale honit je jako lovnou zvěř se mi nechtělo. Měla jsem obavy, že bych zapadla stejně jako… Sigy! V tu chvíli jsem se prudce otočila na hnědého vlka, který se bořil v bahně.
Oslovil mě a navrhl, že když ho vytáhnu, roztrháme ty dva pak spolu. „Trhni si,“ zabručela jsem podrážděně, nejspíš kvůli tomu, že prostě jen tak utekli. Naprázdno jsem přežvýkla a pomalu se k hnědému vlku vydala. Hlavu jsem měla skloněnou skoro až u tlap, když jsem si dávala tolik pozor, abych náhodou neskončila stejně jako on. „Pokud tam zůstanu s tebou, tak se postarám o to, aby byl tvůj posmrtný život peklem,“ zamumlala jsem a když jsem od něj byla kousek, zkusila jsem k němu natáhnout hlavu. Byla jsem ovšem ještě daleko a musela udělat ještě krok k němu. Naštěstí jsem zapadla pouze jednou tlapkou, ale i tak jsem za to vlka už teď nenáviděla. Moje dokonale čistá tlapka! Moje tlapka! Uhnije, pokud zůstane špinavá! Panikařila jsem, ač na povrchu mi stále lpěl chladný výraz.
„Hlavně nebreč,“ varovala jsem ho chladnokrevně, popadla za srst za krkem, pevně sevřela, zapřela se tlapami a začala vší silou tahat ven. Pako jedno těžký! Vrčela jsem u toho a při každém povolení jeho nohou z bahenního vězení jsem o malý krůček couvla.

// Pokud nechcete být obětí úmorného čekání, tak si prosím skočte na hru za někým jiným. :) Skutečně teď nestíhám. :/

Ne že bych byla příliš nadšená z nynější situace. Vlastně jsem vůbec nebyla. Newlin se zarazil dřív, než stačil říct nějakou blbost, protože mě zřejmě neposlouchal příliš pozorně a chtěl se mě ptát, zda se taky jmenuji Newlin, aspoň dle toho, co jsem pochopila. Výhružně jsem se na něj podívala, když v tu chvíli mu došlo, že máme podobná jména, což mě donutilo začít být nespokojená, ale okamžitě dodal, že moje je o trochu lepší, čímž si to dost vylepšil. Rtuť už tak mého vysokého ega vylétla vzhůru, ovšem všechno to pokazil tím, že ke mně přiskočil až moc blízko. Automaticky se mi naježily všechny chlupy na těle a vycenila jsem bělostné tesáky. „Nepřijde mi na tom vtipného vůbec nic,“ odsekla jsem mu odměřeně. Jenže on povídal dál a dál, jako kdyby mu bylo úplně jedno, že se mi jeho blízká přítomnost nelíbí.
Pokračoval otázkou na období a barvu. „Rudá. Rudá krev, co zbarví tvé hrdlo, pokud se ke mně ještě byť na centimetr přiblížíš,“ zavrčela jsem varovně a ve chvíli, kdy oslovil onoho vlka, který se představil jako Sigy, jsem si všimla, že je v nesnázích. Dlouze a otráveně jsem si povzdechla. To se dalo přesně čekat, pomyslela jsem si se zcela chladným výrazem, hrdě vypjatou hrudí a ušima přitisklýma ke krku. Mé zlatavé oči postřehly pohyb, a když jsem se k tomu místu zaměřila, zahlédla jsem dalšího vlka. Spíše vlčici. Když jsem zachytila její pach, okamžitě jsem s sebou trhla. Byl podobný tomu, koho jsem ze srdce nesnášela, koho jsem chtěla zabít při prvním pohledu.
V tu chvílí mé tělo bylo v útočné pozici a já se vrčíc na nově příchozí upřeně zahleděla. A pak se k ní pomalým krokem, naznačující každou chvilkou útok, vydala. „Můžeš to zkusit,“ zavrčela jsem na ni. „A aspoň půjdou ke dnu dvě mouchy jednou ranou,“ dodala jsem nenávistně, opatrně se přibližující k ní a hledíc jí upřeně do očí. „Proč smrdíš tím hanebným parchantem?! Šílencem šíleným, smrdutým ošklivcem?“ Ptala jsem se jí, již stojíc naproti ní, naježená a připravená jí rozpárat hrdlo, v případě, by měla s tímhle vlkem byť společnou jen cestu.

//Moc se omlouvám za čekání, nestíhám teď vůbec nic. :(