Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Netrvalo dlouho a už tu někdo byl. Jednalo se o mohutného vlka, ze kterého vyzařoval respekt. Poznala jsem z něj, že je alfa, už jen kvůli tomu, že z něj vyzařoval pach celého lesa. Nehodlala jsem si před ním kecnout na zadek, nebo se před ním krčit jako plaché štěně, ovšem rozhodla jsem se, pro dobro mé a Sigyho, držet jazyk za zuby a nechat si své nejapné poznámky pro sebe. Aspoň něco od mé osoby. Nejevil se ovšem jako někdo, kdo by hned cenil zuby a hrozil potrháním kožichu v případě, že okamžitě neopustíme jeho území. Přišla s ním také o něco drobnější vlčice, ovšem také vyhlížejíc majestátně, takže jsem v ní ve své hlavě identifikovala druhou alfu. Tak třeba mi v té hlavě přeci jen něco utkvělo, pomyslela jsem si. Ještě aby ne, když ses narodila beta páru, později dokonce nově jmenovaným alfám, připomněla jsem si.
„Taktéž zdravím,“ pozdravila jsem je pro mě typickým chladným tónem, na což jsem svůj nicneříkající pohled přesunula na Sigyho, který převzal slovo. Přišlo to jeho zdlouhavé představení, ale nakonec přeci jen došlo i na mé jméno, při jehož znění jsem na oba vlky pokynula jemně hlavou. Jemně jsem k hnědému vlčku natočila ucho, abych ho lépe slyšela. To kdyby se náhodou rozhodl říct nějakou hloupost, tak abych mohla včas zasáhnout. Naštěstí uměl dobře zahrát na city. Tedy, doufala jsem, že to zabere i na ně. A dokonce se u toho uměl tvářit i normálně, zatímco já jsem byla napjatá jako struna. Takhle hladové, unavené a promočené se mi nechtělo jít hledat v tomhle počasí vhodné útočiště, ale zřejmě nám nezbývala jiná možnost. Alfa, která se představila jako Neyteri, nás totiž upozornila, že jejich les není úl, aby si sem vlci odcházeli a zase přicházeli. Spolkla jsem ostrou poznámku o tom, že to asi není téměř žádný les, protože většina lesů tu byla obsazená. A ubozí tuláci v tomhle počasí měli zůstat na holých pláních?
Nakonec jsem ale přeci jen byla vděčná, že se nás ještě nepokusili nějak násilně vyhnat. Cítila jsem se v tomto stavu dost ohrožená a nejspíš bych opustila území snad i se staženým ocasem, jen abych se nemusela pouštět do nějakých šarvátek. Ač jsem je normálně i vyhledávala.

// <- Kopretinová louka

Sigy v sobě nejspíše pobral zbytky energie a začal dělat různé lotroviny. Hodila jsem po něm jeden z chladných pohledů a pokračovala dál svým tempem. Uši jsem přitiskla ještě více k hlavě a zavrtěla nad ním hlavou, když zvolal pozdrav, jako kdybychom se neviděli měsíce. Koutkem oka jsem sledovala jeho poskakování, přičemž jsem přemýšlela, že jej kousnu do ucha, aby se uklidnil, ale nakonec jsem uznala, že tohle má něco do sebe. Vléval takhle energii i do mě, a ačkoliv jsem měla chuť ho přerazit, bylo to vlastně i docela vtipné.
Vešli jsme do lesa, a když jsem se propletla kolem pár stromů, udeřil mě přes čumák silný pach. Byla to označená hranice. Prudce jsem zastavila a povzdechla si, že se má předtucha vyplnila. Zůstala jsem tedy s vypjatou hrudí stát a pohlédla na svého společníka. „Mluvíš ty,“ pověděla jsem tónem, na který se nedalo odmlouvat. „A nebo taky můžeme ještě vzít roha, ale na to už asi nemám dostatek sil,“ podotkla jsem a nervózně mávla ocasem. To zas bude stát za to, došlo mi při pomyšlení na to, jak bude první smečková hysterka, která nás tu najde, reagovat. Doufala jsem, že s nimi bude umět Sigy komunikovat, protože ode mě to absolutně nehrozilo.

Nevypadalo to, že by byl Sigy z té zimy nějak odvařený. Spíš mu nejspíše činila značné potíže. Já měla zimu ráda a byla na ni zvyklá, přesto jsem se cítila prokřehlá z důvodu únavy. Bylo již poměrně nemožné udržovat teplotu vlastního těla, když byl vlk unaven a hladový. Pohlédla jsem na hnědého vlka, zatímco jsem stále protestně seděla. Něco se mu očividně honilo hlavou a jeho nálada byla na bodu mrazu. Moc jsem se v tom nevyznala, ale zažila jsem ho i veselejšího. Tak proto jsem takhle usoudila. Čekala jsem, jak rozhodne on o našem dalším nejbližším osudu. Přes řeku se mi příliš chodit nechtělo, a když jsem se ohlédla na les, zrovna k němu mířil nějaký vlk. Trochu mi někoho připomínal, ale nechala jsem to být. Podobných smetáků jsem už mohla vidět stovky.
Sigy se zrovna moc neprojevil, co se týkalo našich možností, protože to, co jsem zkonstatovala já před chvílí, teď v podstatě zopakoval. Ale vzhledem k tomu, že jsem neměla ani náladu to nějak komentovat, jsem si pouze povzdechla, zvedla jsem se a přišla jsem blíže k řece. „Je zamrzlá,“ zkonstatovala jsem zachmuřeně a položila na led tlapku. Přitom jsem tři zbývající pro jistotu pevně držela na pevnině. Zatlačila jsem na led a zkoumala, zda je dost pevný. Přenesla jsem na tlapu více váhy a led okamžitě začal křupat. Stáhla jsem tedy tlapku k sobě a od řeky couvla. „Dobře, ten les bude asi jistější,“ zamrmlala jsem podrážděně a krátce na něj pohlédla. Posléze jsem se nepříliš nadšeně vydala k lesu. Vycházelo z něj dost pachů. Nejspíš tam bude smečka, sakra, klela jsem.

//-> Sarumenský les

//<- Narsské kopce

Mé tělo bylo ztuhlé, jako kdybych na tom místě strávila měsíce. Zastavila jsem se, abych na Sigyho počkala a oklepala jsem se od písku, který mi nejspíš v srsti ulpěl více než dost. Když mě dohnal, krátce jsem na něj pohlédla a znovu se rozešla, abych protáhla ztuhlé svaly. Navzdory tomu, že jsem byla dost unavená a celá bolavá, jsem šla stále se svou elegantností a hrdostí. Možná, že kdybych šla sama, drhnu čumákem o zem, ale Sigymu jsem to rozhodně nezazlívala. Jen jsem si musela udržet svou hrdost.
Spokojena jsem sledovala snášející se vločky z nebes a říkala si, že nic víc jsem si momentálně nemohla přát, než konečně tohle roční období. Konečně mi v mém huňatém kožichu po těch vedrech bylo aspoň trochu fajn. „Sigy…“ oslovila jsem ho s natočením ucha k němu a na moment jsem zaváhala, co jsem to vůbec chtěla říct. Vlastně nic. Chtěla jsem nějak navázat konverzaci, místo toho jsem se teď trapně odmlčela a nevěděla, jak dál. „Uhm, kam půjdeme?“ Vzešlo ze mě nakonec, přičemž můj výraz ještě více ztvrdl, když jsem se naštvala sama na sebe. Takhle se znemožňovat, že to máš za potřebí, pokárala jsem se a s povzdechem jsem tu hlavu přeci jen trochu sklonila.
Náhle mě v cestě přerušila řeka. Zůstala jsem se na ni podrážděně dívat, stejný pohled jsem posléze hodila po Sigym a následně za nás, kde očividně proudila ještě další vodní překážka. „Tak tohle je vážně dost blbá situace,“ zavrčela jsem podrážděně. „Kdo to kdy vymyslel, tyhle řeky?! Tam se nedá jít, tam taky ne a támhle je les…“ zarazila jsem se, ještě jsem proklela pár slov pod fousy a na truc jsem se posadila. V té zimě se mi prostě do řeky nechtělo. „Já prostestuji,“ oznámila jsem následně, zvedla čumák skoro do nebes a přivřela oči kvůli chumelenici, která momentálně nastala a ve větru, který si pohrával s mou zlatavobílou srstí.

S ledovým výrazem jsem přikývla, že rozumím a vstala jsem. „Budeš to muset vyzkoušet,“ poradila jsem mu. „Mě nezklamal,“ dodala jsem pak a znepokojeně jsem se rozhlédla. Nějak se tady ta vlčí populace rozmnožila. Bylo mi to dost nepříjemné a zvedl se mi snad každý chlup na týle. Byla jsem poměrně vděčná za Sigyho otázku, která nabízela, abychom šli někam jinam. Byla to správná chvíle, jak vzít roha od tohoto převlkovaného území.
„To je jedno, hlavně už pryč odtud,“ pověděla jsem nabroušeně a vydala se dolů. Písek klouzal a byl dost nepříjemný. Několikrát mi přední tlapy podjely, nebo jsem si nedobrovolně kecla na zadek, což mou náladu zhoršilo ještě o něco více. Ohlédla jsem se na hnědého vlčka, jak to zvládá on a poté jsem pohled zase přesunula před sebe. Náhle jsem se zarazila. Přímo na čumák mi padla vločka. Vzhlédla jsem k nebi a dalších tisíce podobných jich právě padalo k zemi. Dlouze a úlevně jsem vydechla. Zima je tu, uklidnila jsem se tak rychle, jako jsem se rozvášnila. Moje nejoblíbenější roční období bylo na řadě. A bylo na čase!

//-> Kopretinová louka

Vědomí, že na mě Sigy myslel a nechal mě u Života obdarovat dárkem, mě opravdu těšilo. Sice jsem to již nadále skrývala pod tou chladnou maskou, no přeci jen mi to udělalo den lepším. Sigy se rozpovídal a vysvětloval mi, že Život poprosil, aby mi vylepšil rychlost, prý abych mohla utíkat před nebezpečím. Jemně jsem naklonila hlavu do strany, jako bych ho chtěla upozornit, že to rozhodně není můj styl a nepříliš mi tím lichotil, no pak se pro jeho vlastní štěstí opravil. Pověděl o mě, že jsem ta nejstatečnější vlčice, co zatím poznal, na což jsem vypnula hruď ještě více a s pohledem upřeným na něj jsem ho nechala, aby se plácal ve vlastních slovech, do kterých se zamotával očividně ještě více, nakonec k tomu ještě přidal jakýsi podivný smích a bylo vymalováno. Znovu mě donutil k pobavenému úšklebku, který tak trochu naznačoval, co si o něm momentálně myslím a zavrtěla jsem nad ním hlavou.
„Ten proslov teda stál za prd, každopádně si toho vážím,“ pověděla jsem, ač mi tahle slova přes zuby lezla poměrně obtížně, ale že to byl zrovna Sigy, tak jsem se přinutila. Koukal někam do země, možná na své tlapy, takže byl možná v rozpacích z toho, co právě přednesl, no já jsem to zase tolik nehodlala řešit. „A co vlastně ty? Jak ses u něj vylepšil?“ Zeptala jsem se, když mi došlo, že tam byl vlastně hlavně kvůli sobě a nejen dárku pro mě. Třeba je teď silnější jak ty, napadlo mě. Kecy, není možný, odpálkovala jsem ihned sebevědomě ten hlásek ve své hlavě. Mluvil hlouposti.

Pozorovala jsem jej s neustálým chladem v očích. Pověděl, že je vždycky v pořádku, přičemž se zvedal. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a již to dál nekomentovala. Mohla jsem se mu se svou škodolibostí jedině smát, kdybych to uměla. Střihla jsem jedním uchem, když se mě zeptal, zda jsem se moc nenudila u čekání. Protáhla jsem obličej a udělala výraz, že si to musím rozmyslet. „No, to ještě nevím,“ pověděla jsem provokativně a ucho zase stáhla zpět dozadu. Nespouštěla jsem z něj zlatavé oči, zatímco se zvedal. Snažil se stále působit svěže. Možná, že se snažil se mi líbit? Celého jsem ho mlčky sjela pohledem. Pokud se na mě skutečně snažil udělat dojem, někde uvnitř mě mi to lichotilo. Měla jsem pocit, že kromě Yriela, který se mi snažil neustále něco dokázat, se o to ještě nikdy nikdo nesnažil. Náhle pověděl cosi o dárku. Zvídavě jsem naklonila hlavu do strany a vrátila se pohledem do jeho očí.
„Dárek?“ Zeptala jsem se poklidně, ač trochu nechápavě. Myslel na mě? Došlo mi a v tu chvíli jsem se zvedla na nohy. Nevěděla jsem, o co se jedná, ale jednoduše mi udělal radost. Byla jsem sice typ, co se nechal rád podplácet a obdarovávat dárky, jenže tohle bylo jiné. Tohle mi udělalo radost už jen z toho principu, že na mě prostě myslel. Jenže když jsem mu chtěla nějak dát najevo radost z toho, že to tak je, jako bych náhle ztratila možnost se hýbat. Nevěděla jsem totiž, jak to udělat. Přesto led v mých očích na malou chvíli nahradilo dojetí, dvakrát jsem mávla ocasem ze strany na stranu a s jemným povytažením koutků jsem přešlápla. „Díky,“ hlesla jsem, než se v mém výrazu zase rozhostil ten hrdý chlad. A ač jsem se zase tvářila nečitelně, cítila jsem v sobě hřejivé potěšení.

Nevím, jak dlouho jsem tu již seděla. Ale začínala jsem být poměrně netrpělivá. Svůj chladný pohled jsem upírala někam před sebe, zatímco jsem seděla na písku a modlila se, abych od něj potom neměla moc špinavý pozadí. Vypadalo to, že začíná krásný den, na obloze ani mráček, slunce příjemně hřálo do mého kožichu a sluneční paprsky se staraly o to, aby můj kožich dostal zlatavý nádech. To mi výrazně zvedalo ego, samozřejmě. Někdy byly dny, kdy jsem si připadala krásná, ale tyhle dny byly přesně ty, kdy jsem si připadala nejkrásnější. Nu což, někdy jsem se musela pochválit, když to za mě nedělal nikdo jiný. Přeci nezůstanu u myšlenek, že jsem nejspíš ošklivá, protože mi nikdo nechválí vzhled. Jen ti závidí, samozřejmě, že jsi hezká, uklidnila jsem samu sebe. Začínala mě zmáhat únava a těchto egoistických úvah jsem raději nechala, protože jsem měla takové obavy, že bych za chvíli drhla čumákem o to slunce.
Neusnula jsem, ale neměla jsem od toho daleko. Probudil mě až Sigyho hlas, který mě oslovil. Ohlédla jsem se na hnědého vlčka, který se ke mně přibližoval. Ačkoliv jsem se tvářila chladně jako vždy a mé oči byly jako kusy ledu, ucítila jsem silnější úder srdce, když mě u něj píchla radost, že se na mě nevykašlal a vrátil se. Začínala jsem totiž mít pocit, že kopec raději slezl jinou stranou, aby už se ke mně nemusel vracet, nebo na mě zapomněl. Než jsem se stačila vzpamatovat z toho, že se pro mě skutečně vrátil, už se dávno natáhl nedobrovolně do písku a zůstal natažený nedaleko ode mě. S hrdě vypjatou hrudí jsem ho momentálně sledovala ze své výšky a v hlavě mi pomalu načítala reakce, ale po jeho slovech jsem se pouze škodolibě ušklíbla. „Fajn. Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se ho aspoň, trochu k němu sklonila hlavu a očekávala, že mi řekne i něco o Životu a jak u něj bylo.

// <- Ohnivé jezero

Plahočila jsem se za Sigym pískem, který se pod tlapkami bořil a taky nepříjemně klouzal. Byl nepříjemný, když byl mokrý. I v mém kožichu nebylo zrovna příjemně, když byl promočený. Navíc vypadáš jak zmoklá slepice a vůbec nepůsobíš elegantně, tak, jak bys měla, pokárala jsem samu sebe nabručeně. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, elegantní chůze tu šla jen těžko, když jsem byla momentálně ráda, že se udržím na svých tlapách. Sigy prohodil, že pokud bude mít z čeho, pokusí se mi něco sehnat. Netušila jsem tak úplně, jak to myslí, i tak jsem přikývla. „Díky,“ pověděla jsem ono slovo, které ze mě vylezlo málo kdy, stejně jako „prosím“, nebo „promiň“ a různé jim podobné žádosti a slůvka.
Čím déle jsme šli, tím více jsem se už cítila unavená a nechtělo se mi jít dále, proto jsem byla vděčná, když už mě tu hodlal nechat. Přikývla jsem na jeho otázku a sledovala jsem jej tím svým chladným pohledem, ač se mi v hlavě honilo pár otázek ohledně jeho osoby, ale věděla jsem, že u Života se bude mít víc než dobře. Usadila jsem se tak, abych měla svůj zadek od písku co nejméně, čímž jsem mu naznačila, že tu opravdu počkám a beze slov jsem jej nechala jít. Nebyla jsem na loučení, navíc mě ujistil, že bude hned zpět, tudíž jsem mi nezbývalo, než mu věřit. Tse, přece nenechá dámu čekat dlouho, ne? Pomyslela jsem si a zvedla čumák výše k nebi.

Vypozorovala jsem jeho podezřívavý pohled. Dlouze jsem si povzdechla. „Fajn, abych pravdu řekla, jsem švorc, nemám mu co dát,“ pověděla jsem s pohledem někam jinam a trochu nafouklým obličejíkem. „Minule jsem chtěla být zdatnější ve svých vlastnostech, dala mu vše, co jsem měla a nebyla schopná si znovu našetřit,“ pokrčila jsem rameny a vydala jsem se za ním. Pociťovala jsem na sobě únavu, ale nechtěla jsem být zase sama. Takže jsem se rozhodla Sigyho doprovodit co nejblíže k Životu a pak případně jít někam s ním dál, ač jsem nevěděla, jestli o to stojí. Nebylo to tím, že by k němu pociťovala něco více, jako neutrální vztah, ačkoliv i ten byl u mě zázrakem, spíše mě děsilo, že bych pak musela potkat někoho cizího a zvyknout si na někoho dalšího by mi dělalo problém. Sigyho společnost mi vcelku vyhovovala, takže jsem se rozhodla držet ho, dokud to sám neukončí a nepůjde vlastní cestou.
Držela jsem se za hnědým vlčkem, sledovala jeho pohupující se ocas a poté jsem zahlédla, jak se na mě ohlédl a obdaroval mě úsměvem. Nebyla jsem na to zvyklá, aby se na mě jen tak někdo usmíval, zaskočilo mě to. Překvapeně jsem zamrkala, ale pak sklonila pohled k zemi. Moje nedůvěra mě varovala před tím, že by to nemuselo být upřímné a já si jen zbytečně namlouvám něco, co není pravda. Přesně, kdo by se na tebe usmíval? Uchechtlo se mi mé svědomí. Zrovna na tebe… Protočila jsem očima.

//-> Narrské kopce

Nevypadalo to, že by tomu Sigy nějak věřil. Odvětil pouze, že je to možné za doby, kdy byl menší a prostě si to nepamatuje, přesto jsem věděla, že k tomu má spíše skeptický pohled. A já ti mám věřit, že na holé pláni je les, pomyslela jsem si trpce, ale nechala jsem to být. Hold jsem se nepotřebovala ve všem nimrat, nebo to nějak řešit. Zahleděla jsem se na hnědého vlka a přemítala nad tím, jestli se z něj ta veškerá pozitivní energie vážně vypařila jen kvůli tomu lesu. Doufala jsem, že návštěva životu mu pomůže ji znovu najít. I já jsem po jeho návštěvě byla dlouho uvolněná a v pohodě. Aspoň teda v rámci mezí.
Sigy nakonec navrhl, že bychom bylo dobré si rozmyslet, co u Života budeme vlastně chtít. Zůstala jsem stát a přemítala jsem, zda za ním chci vůbec jít. Sigy totiž netušil, že o své magii vím, jen ji ze srdce nenávidím a nechci s ní mít cokoliv společného. Navíc jsem se cítila fit. „Já tam nakonec asi nepůjdu, při poslední návštěvě mě Život obdaroval štědře, nepřijde mi fér ho po tak krátké době znovu otravovat,“ pronesla jsem nakonec pevně. Pohlédla jsem Sigymu do očí a zůstala v nich chvíli kotvit, než jsem se ještě ozvala. „Každopádně na tebe počkám, pokud chceš,“ dodala jsem chladně, ovšem bylo jasné, že kdybych nechtěla, prostě to nenavrhnu. Ale svůj výraz a tón hlasu jsem si zachovávala pokaždé. Navíc jsem nemohla ukázat více emocí, než byla třeba.

// Na koho se tady čeká? Začínám být z toho tempa trochu netrpělivá...

//<- Středozemní pláň

Zdálo se mi, že je Sigy stále nějak moc rozhozený z toho lesa. Snažila jsem se nad tím ještě chvíli přemýšlet, ale moc mi to nešlo. Přišlo mi prostě nepravděpodobné, že by bylo mizení lesů na denním pořádku. Jenže pak mi něco došlo. Kdosi přede mnou zmiňoval zvláštní věc, které se mi také nechtělo věřit, ale kdyby to byla pravda, vše by zapadalo do sebe. Nadechla jsem se, že začnu mluvit, ale mladý vlček byl rychlejší. Nabízel možnosti, že prý můžeme buď jít kolem jezera, u kterého jsme se nacházeli, nebo jej přeplavat. Když jsem tak hleděla na tu hladinu, ani žízeň mě nedonutila, abych se z něj napila. Plavalo v něm spoustu červených řas, proto mi první připadala červená samotná voda. Naklonila jsem hlavu do boku a pochybovačně jsem na vodu hleděla. Nakonec se do ní Sigy opravdu vydal, oplaval kolečko a pak se mě optal, zda jdu. Podrážděně jsem protočila očima, povzdechla jsem si jako matka nad vlčetem a opatrně do vody nakráčela také.
Nebyla moc příjemná, byla okolním horkem ohřátá také. Přesto to bylo pořád lepší, jako být venku, mimo vodu, ale dalo se to od tak pofidérního jezera čekat, uznala jsem. Jen jsem doufala, že Sigy ví, co dělá a aby zase někde „omylem“ nevznikla nějaká vodní vlna, která by měla v úmyslu mě utopit. Plavala jsem kousek za hnědým vlkem a snažila se, abych se nenalokala, či se mi voda nedostala do uší. Náhle se mi ale zasekla tlapka o silnější vrstvu řas a znenadání mi stáhla hlavu pod vodní hladinu. Panicky jsem tu hrůzu ze sebe odkopla a vynořila se zase ven. Zalapala jsem po dechu a bránila se kašli, který by mi plavbu ještě více zkomplikoval. Nakonec, když jsme doplavali na druhý břeh, jsem vyskákala co nejrychleji ven, oklepala se a konečně si odkašlala.
Zůstala jsem stát na místě a pohlédla jsem na Sigyho. „Poslyš, nevím, kdo mi to povídal…“ Začala jsem výjimečně sama od sebe. Jasně, že si to nepamatuješ, koho všeho si pamatuješ jméno z těch, co jsi potkala? Zeptala jsem se sama sebe. „Ale ten někdo mi vykládal, že se tu krajina měnila jen tak. Sama od sebe, že na rovině náhle vznikl kopec a tak. Přímo před jeho očima. Samozřejmě jsem mu to nevěřila a myslela jsem, že trpěl halucinacemi, ale možná by to co mělo dělat s tvým případem?“

Sigy očividně ani jeden z mých návrhů nepřijal. Nu což, ať si trhne packou, když je přesvědčen o tom, že tu nějaký les kdy byl, tak ať je, ale plete jen svou vlastní hlavu, pomyslela jsem si s určitou lhostejností. Skutečně to tu nevypadalo, že by tu kdy mohlo něco být. Bylo by těžké mě přesvědčit, každopádně o tom lese mluvil pěkně, takže zřejmě nějaký takový les existoval, pochybovala jsem ovšem, že zrovna na tomhle místě. Zvedl se ze země a zavrtěl hlavou, přičemž zavelel k odchodu. Zvedla jsem se stejně tak a vydala se za ním. Teď večer bylo krásně, chladněji jak přes den, přesto jsem z přechozích teplot byla znavená. Byla jsem tedy vděčná za tempo hnědého vlka, a přestože jsem si stále udržovala aspoň trochu elegantní a hrdý způsob chůze, stejně jsem se táhla jako sopel z nosu.
„Nejspíš nepřekonala Močály, buď uvízla, nebo ji zadržel někdo z oné Smradlavé smečky. A, nebo se jí prostě dál nechtělo,“ pověděla jsem jednoduše, jako kdyby se ve všech případech jednalo o normální věc, ačkoliv mi bylo jasné, že ten první by se mu asi příliš nelíbil, vzhledem k tomu, že on tam nedávno málem ukončil život také. Když jsem si na to vzpomněla, musela jsem na Sigyho pohlédnout. Zpočátku jsem na chvíli litovala, když spustil ten svůj kolovrátek, ale v konečném důsledku jsem za to byla ráda. Byl dobrou společností, moc toho nenapovídal, nebyl otravný a uměl se chovat. A takových vlků bylo málo, takže jsem byla spokojená se svým dobrým skutkem a záchrany jeho zadnice. „To ne, Sigy… Nemáš mě od čeho zdržovat,“ hlesla jsem nakonec, ač chladně, tak se značnou skleslostí v tónu.

//-> Ohnivé jezero

Když se hnědý vlk trochu vzpamatoval, pověděl mi, že tu není nějaký les. Cukla jsem jedním uchem do strany a poté jsem si to nechala přemítat v hlavě. Měl tu být les a nebyl tu. Přejela jsem celé okolí pohledem. Na téhle pláni? Přemítala jsem. Nevypadalo to, že by tu měl nějaký být. Přeci jen, nebyly tu po lese ani památky. Nechtěla jsem pochybovat o jeho inteligenci… Dobře, možná trochu chtěla… Ale tohle mi nehrálo. Nakonec mi to začal objasňovat, povídal, že to byl les, ve kterém vyrůstal a měl být přímo tady, ale není tu. „Skutečně?“ Vysoukala jsem ze sebe. Přišlo mi to zvláštní, přeci jen lesy jen tak samy od sebe nemizely.
Zahleděla jsem se opět do okolí a zavrtěla hlavou. „Vypadá to, že zde nikdy žádný les nebyl, Sigy… Ale nemohu soudit, nejsem si jistá, jestli jsem tudy vůbec kdy prošla,“ pronesla jsem poklidně a uvažovala. Kdyby třeba les lehl popelem před rokem, tak vypálené místo zcela jistě muselo již zarůst trávou a teď již nebylo zřejmé nic. Jenom to, že tu po lese zůstalo prázdné místo. Ovšem to mi nepřišlo tolik pravděpodobné. „Nemohl ses jen splést, nemohl být někde jinde?“ Zeptala jsem se nakonec. Samozřejmě, musel vědět, kde je les, kde byl jeho domov, ale… Nikdo není neomylný, že?