Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Kaskády

Ladným krokem následovala Lucy a pozorně pozorovala, kam šlape. Sestup z Kaskád byl vcelku náročný a hlavně věděla, co je čeká následovně. Močály. Věnovala významný pohled Lucy, když se začala smát, že má pravdu. Lylwelin ovšem čím dál více hlavou šrotovalo, jak dobrý nápad byl na takovém místě založit smečku. Žádný mírumilovný lesík, prostě téměř nedobytná zóna. A to jsme to tam se Sigym nestačili projít všechno, uvažovala, zatímco si to tady pozorně prohlížela.
„No, taky jsem tudy už párkrát procházela, ale mohlo se to tady od té doby změnit,“ podotkla zamyšleně, zatímco nespouštěla z očí cestu, po které jde a kudy šlape. Nedržela se Lucy a její cesty, nespoléhala na ni. Vstupovaly totiž již na smečkové území. Vrhla po své společnici rychlý pohled, když se začala z ničeho nic smát, který jí naznačoval, že se má zklidnit, ale sama si to uvědomila a varovala, že mají být opatrné. Lyl nad ní protočila zlatavé oči a za nedlouho se zastavila. „Myslím, že dál jak kousek za hranice bychom chodit neměly,“ zabručela, zatímco si to tady všechno prohlížela.

„Aha, aha,“ zabručela pouze Wel, aby dala najevo, že chápe a poslouchá, ale jinak k tomu nemá co říct. Vyčkávala, co z ní ohledně vlčice vyleze, ale vlastně to nebylo vůbec nic kloudného. Mávnutím ocasem to přešla a nadále neřešila. Přeci jen, nepotřebovala se nic moc dozvědět. Zajímalo ji jediné, to stejné, co Lucy… Jak se na takovém místě dá udržet smečka. „To by mě také zajímalo. Myslím si, že polovina členů se jí snad utopila, ne?“ položila spíše řečnickou otázku. „Na druhou stranu je to taky dobrá ochrana, nemyslíš? Kdyby je chtěla napadnout nepřátelská smečka, která o takovém terénu netuší, mohli by se spousty nepřátel zbavit jen tím, že by pozdechali v bažinách,“ pověděla zamyšleně. Ach takto! Nepřemýšlela vůbec špatně. Navíc by se do takové smečky rozhodně nepřidal nějaký hlupák. Jistě to musí být vlci, co si dobře pamatují terén. Pro začátečníky to je tam asi horší, ale když si zvyknou? Ale co ten smrad? Uvažovala.
„Ne, nesouvisí, jsem taková odjakživa, takže tvou malou analýzu pravděpodobně teď úplně překopu,“ protočila nad ní podrážděně očima. To se jí teda dotklo, takové nařknutí! Jak jen mohla? Pískle nevychované, zanadávala si a poté se pobaveně ušklíbla nad její odpovědí ohledně zimy. „Ani se tomu nedivím,“ prohodila naprosto bezcitně, zvedla se a vydala se bez odpovědi za ní. Jasně, že to omrknou!

//-> Maharské močály

Protočila zlatavýma očima. „Děláš, jako kdyby zrovna tobě slušnost něco říkala,“ pověděla jí zostra, ale drcla při tom packou do jejích žeber. Že by nějaká její verze vtipkování a pošťuchování? Kdo ví. Nejspíš už zlatavobílá vlčice zcela rezignovala, co se týkalo přítomnosti Lucy. Poté sledovala, jak si chudinka láme hlavu s tím, co to znamená „osina“. Ušklíbla se a nechala to tak být. Nevzdělanec nevzdělaná, pomyslela si pobaveně.
„Jo, asi tak nějak mi taky připadala. Znáš ji?“ Zeptala se ohledně té vlčice, co si v Močálech zakládala smečku. „Podívat? Hele jsem dost odvážná, ale nerada bych zimu trávila tím, že si budu léčit nějaká zranění od zákeřné alfy. Ale jestli ji znáš, mohla bys to zaobalit, že se na ni jdeš podívat, co? Já samozřejmě jako tvůj doprovod,“ mrkla na ni a přesunula chladný pohled zase na chvíli na vodu. Byla tak uklidňující… Zajímalo by mě, jak jí to tam dopadlo. Opravdu tam tu smečku založila? Kolik tam asi může mít členů? Neutopila se jí většina v bažinách?
Poté málem vyletěla z kůže. „Stará?!“ Zahřměl její hlas snad po celém okolí. Znělo to skoro dotčeně! „Jak jako stará! Já ti dám stará! Jsem v těch nejlepších letech, abys věděla, ty malej sople!“ Obořila se na ni opět. No byla skutečně dotčená, ještě jí nikdo nepřipomenul její věk a už vůbec o ní nikdo neřekl, že je stará! Tssss! Chvíli si ještě něco mumlala a klela sama pro sebe a potom k ní natočila jedno ucho. Zamyslela se. „Nejhorší?“ Zopakovala. Pak ucítila bolestné píchnutí u srdce. „Úplně má první,“ pověděla tiše, stále upřeně hledíc na vodu. „A co tvá?“

Lylwelin se cynicky ušklíbla. „Ach to by bylo neštěstí. Ještě že se tak nestalo, co?“ Pověděla naprosto ironickým tónem, zatímco ji sjela nelibým pohledem. To je taková otrava, tady ta malá protivka, Pomyslela si. „Jsi jako osina v zadku, víš to?“ Řekla jí bez okolků nahlas. Původně to měla být myšlenka, ale neváhala ji vlastně vyslovit nahlas. Čeho by se taky mohla bát, že? Že by ji Lucy udusila nějakým kořínkem? Natáhla ji jako na skřipci. Strach jí nikdy nic neříkal.
Rozvedly spolu krátkou konverzaci ohledně její smečky a daly se na debatu o té v Močálech. „Byla to tam samá bažina a močál. Nic příjemného. Smrdělo to tam jako měsíc rozkládající se tělo zdechliny, čemuž bych se vůbec nedivila. Ta vlčice byla taková stříbrnočerná. Měla stříbrné oči a byla taková ta typická alfovská… Vysoká, mohutná,“ pohodila ocasem, jakože je to stejně jedno. „Musí být blázen. Než by se k ní někdo vůbec dostal, utopí se tam,“ dodala ještě. Takhle ohrozit členy smečky, to bych nechtěla ani já. Přeci jen jsem od svých rodičů něco okoukala, ne? Zamyslela se, a když se jí Lucy zeptala, zda je pořád tak odměřená a protivná, zase jí věnovala rychlý pohled.
„Nejspíš? Jsem taková pořád a asi jiná nebudu. Mhm,“ odfrkla si znuděně. Nějak ji netrápilo to, že její chování ostatním vlkům nevyhovovalo. Ona byla sama sebou a jí to tak vyhovovalo. Nehodlala se přetvařovat, aby se někomu zalíbila. Nepotřebovala se líbit nikomu, vystačila si sama se sebou. „Teď prožívám devátou zimu,“ odpověděla. Jí se na věk ptát nemusela. Usoudila, že bude stejný jako u Sigyho.

Seděla a přemýšlela, zatímco sledovala padající sníh okolo řeky. Natočila ucho směrem, odkud zaslechla nějaký zvuk. Byl to nějaký cizí vlk. Zpozorněla a otočila k němu hlavu, když si všimla, že se k ní cizák blíží. Propalovala ho ledovým pohledem a sledovala každý jeho pohyb. Ale on ukradl ten rampouch a mazal pryč. Pozvedla obočí a zavrtěla nad ním hlavou. To nepochopila. Prostě přijde, ukradne cizí rampouch a zmizí pryč, pomyslela si otráveně.
Netrvalo dlouho a někdo vyvolával její jméno. Když si uvědomila, komu hlas patří, protočila znovu očima. „Lucy,“ procedila skrze zuby jméno drobné vlčice, která se k ní blížila. Co blížila, ona se přímo řítila a jak se zdálo, tuhle situaci nezvládla. Lylwelin odklonila hlavu na stranu, aby nebyly zasaženy její oči sněhem a poté se na ni nakrkle podívala. Otřepala se od sněhu a zavrtěla hlavou. „Nenašla,“ odpověděla odměřeně a zahleděla se zase na řeku. Když Lucy pověděla, že kousek odsud je její smečka, podívala se směrem, kterým vlčice ukazovala. „Jo, vím o ní. Tam patříš? To je poměrně dobré místo. Hustý les… Musí poskytovat dostatek ochrany, jak před vlky, tak přírodními živly, co?“ Pověděla a podívala se směrem k Močálům. „Nedaleko je ještě jedna. Poznala jsem tam tenkrát tvého bratra, když tam ještě smečka nebyla. Chvíli jsme tam byli a naklusala tam nějaká vlčice s tím, že jsme na území smečky. Asi ji tam zrovna založila. Bleh,“ zašklebila se zhnuseně. V těch močálech a smečka? Kdyby tam tenkrát náhodou nešla, Sigyho by pohltila bažina a ona by nikdy neměla možnost ho poznat.

//<- řeka Midiam

Naštvaně doběhla na Kaskády a zastavila se. Odfrkla si a položila rampouch na zem, když zjistila, že za ní Lucy neběží. Chvála bohu, není tak hloupá, jak vypadá, pomyslela si úlevně. Bylo fajn, že se jí zbavila. Fakt ji nakrkla. Zahleděla se na ten rampouch ležící na zemi. Byl tak hezky ostrý... Dalo by se ho dobře použít ve svůj prospěch. Bohužel ji z něj mrzly zuby a jazyk, takže teď naprázdno přežvykovala a snažila se zbavit nepříjemného pocitu ztuhlé tlamy. Ta by jí teď asi nebyla nijak užitečná.
Zůstala sedět a hledět na vodu. Měla pocit, že tady snad už někdy byla, ale nebyla si jistá. Nebyla vlastně daleko od Močálů, kde se poprvé seznámila se Sigym, takže bylo dost možné, že tady byla prak právě s ním. Dlouze si povzdechla. Kam se asi její přítel vytratil, když se jeho smečka rozpadla? Chyběl jí, ale vyhledávat ho příliš nechtěla. Netušila totiž, jak moc blízko má on k ní. Tahle myšlenka ji trápila často. Považovala ji za svou slabost. Zastříhala ušima po okolí, zda se nikdo neblíží a poté je přitiskla zpět ke krku.

//<- Medvědí jezero

Pokračovala dále v cestě a doufala, že se jí zbavila. Jenže netrvalo dlouho a ocitla se sevřená kořeny ve vzduchu. Několikrát to s ní zacloumalo. Jakmile zahlédla Lucy, vztekle na ni zavrčela a zamávala tlapami ve vzduchu. „Co byste byli, vy hlupáci zbabělí, bez těch svých magií?!“ Štěkla po ní nepříčetně. Sledovala její odchod a v očích jí skákaly jiskřičky agresivity. Ale jak se dostala dolů, pouze vydechla. Bylo jasné, že se jí ulevilo, když se vůbec dostala na pevnou půdu pod nohama. Naprázdno přežvýkla a rozešla se dále.
Jak tak šlapala měkkou bílou peřinkou, šlápla špičkou packy najednou na něco tvrdého, co se tu skrývalo pod sněhem. Zastavila se a zkoumavě zahrabala packou. Její drápky zavadily o kus ledu. Rampouch? Pomyslela si překvapeně. Neváhala a popadla ho do zubů. Vezmu si ho a jestli mě bude ještě dál otravovat, narvu jí ho do zadku, pomyslela si, ohlédla se, kde Lucy, kterou do teď naštvaně ignorovala, je a rozeběhla se někam pryč. Po předchozích zkušenostech už po ní opravdu netoužila.

//-> Kaskády

//<- Medvědí řeka

Zpražila Lucy okamžitě ledovým pohledem, po tom, co řekla. „Tulák je nikdo? Vlk ve smečce je nikdo, protože se neumí sám o sebe postarat! Jen se na sebe podívej! Nebýt smečky, už tady leží tvoje zdechlina pod kupou sněhu!“ Zavrčela na ni nepříjemným tónem. „Máš vážně jediné štěstí, že Sigy je tvůj bratr a v životě bych mu nechtěla ublížit, jinak bych si dávno vyzkoušela plán, který máme v úmyslu udělat tomu šedivákovi,“ dodala ještě popuzeně a pohrdavě se na ni podívala.
Když se pak svěřila se svým plánem, Lucy pověděla, že to zní absolutně dokonale. Lylwelin hrdě zvedla hlavu ještě více, než ji měla do teď. „Já vím,“ prskla pouze, ještě stále zcela dotčená, že o ní řekla, že je nikdo. Já ti dám! Pomyslela si ještě podrážděně. Jenže aby mohly zrealizovat jejich plán, musela jedna z nich asi umět ovládat magii ohně. Lyl věděla, že neumí používat ani svou vrozenou, natož ohnivou, která pro ni byla tolik obávaná. Náhle se jí ale pod tlapkami zjevily kořeny, o které zakopla. Měla co dělat, aby nezaryla čumák do sněhu. Nabrala zpět balanc a narovnala se, přičemž pomalu zvedala hlavu, zvedajíc naprosto nenávistný pohled přímo na ošátečkovanou vlčici. Ta se ale rozešla pryč. Lyl zavrčela, popadla tu její kopretinu, zuřivě ji urvala a po Lucy skočila. Připlácla ji k zemi, jednu tlapu jí mačkala na hrudník, druhou tlapou stoupla na její čumák, aby ji donutila rozevřít tlamu a kopretinu ji nenacpala div do krku.
„Já používám hrubou sílu,“ sykla na ni nevrle, seskočila z ní a vydala se bez dalšího slova dál. To že si z ní Lucy takhle utahovala, byla poslední kapka a nehodlala se jí dále zabývat. Byla vážně vytočená. Podvědomě si hlídala záda, kdyby náhodou Lucy chtěla výpad oplatit, či ji jenom dohnat.

//-> Řeka Midiam

//<- Řeka Mahtaë

Lylwelin se na ni ohlédla. „Mhm, myslela jsem to tak, že taky nevypadáš jako někdo, kdo je schopný respektovat autority…“ pověděla tónem, který jí dával najevo, že je jako úplně hloupá, když jí taková věc nedošla hned. Ten zbytek, proč ve smečce je, jí byl úplně jasný. Poté obrátila chladný pohled zpět na cestu a klusala vpřed. Vyhledávala očima jakýkoli pohyb, ale jakoby tu nebylo ani živáčka. Ač nějaké pachy cítila, nebyl to smrad toho hulváta a to se jí nezamlouvalo. Myslela si, že šel tímhle směrem, ale spletla se? Nejspíš. No, nedala najevo, že by nad svým smýšlením pochybovala. Stejně jako nedávala najevo téměř vůbec nic, snad krom vzteku.
Lucy začínala nahlas přemýšlet, co šedivému vlku provedou. Natočila k ní ucho a začala ji poslouchat. Pak se ušklíbla. „Obrátila bych ho naruby. S tím ocasem to není vůbec špatný nápad. Vlastně bych ho postupně nechala sežrat všechny jeho končetiny a zbytek by se tedy mohl při topení jeho hlavy pálit, co ty na to?“ navrhla s naprosto ledově klidným hlasem, jako kdyby se bavila o naprosto běžné věci. „Ale když jsme u toho, ty umíš používat magie?“

//-> Medvědí jezero

Vychutnávala si tučné maso a říkala si, že ji nemohlo teď v zimě potkat nic lepšího. Sice nestrádala, vedlo se jí dobře, ale zásoby musela doplňovat často, takže vlastně s častým lovem přicházel i velký úbytek. U tuláka to bylo prostě jako na houpačce. Teď toho spoustu naběhala a hodně cestovala, takže tohle byla lahodná odměna. Koutkem oka mrkla po Lucy, která se ptala, proč nechce do smečky. „Nějak si nedovedu představit, že bych musela respektovat autority a že by kolem mě neustále poskakovala banda vlků,“ odpověděla. „prostě na to asi nejsem,“ dodala ještě. „Taky mi připadneš, že na to tak úplně nejsi,“ podotkla a sjela ji chladným pohledem. Jistě, potřebovala mít jistotu žrádla a tepla, ale jinak?
Po tom, co dojedla poslední sousto a u vlčic se válely jen kosti, si začala čistit a oblizovat packy od krve, i když věděla, že se sněhem umyjí, ale co kdyby náhodou?! Nemohla na ní zůstat ani skvrnka! Tvářila se nezaujatě, stejně jako vlastně téměř po celou dobu, ale co z její společnice vyšel původní plán, zvedla hlavu a v jejích očích zase nebezpečně blesklo. „No jistě, to bychom měly, že,“ ušklíbla se krvelačně a zvedla se. Otřepala se od sněhu a pohodila hlavou. „Tak jdeme. Myslím, že běžel tudy,“ prohodila naprosto přesvědčeně.

//-> Medvědí řeka

Cukala hlavou, zuby zaryté v tukové vrstvě toho přerostlého zajíce a snažila se ho zdolat, ale čím déle tohle dělala, tím více přicházela na to, že to snad celý ten zajíc má na háku? A po tom, co si získala její pozornost Lucy, jí bylo povězeno, že to snad přes ten tuk ani necítí. Zaryla do něj své drápy, aby si ho lépe chytla a se zavrčením rychle pustila a zakousla se znovu, tentokrát hlouběji. „Mnoo thak mi phomoš,“ zahuhlala přes huňatou srst a ještě huňatější zásobu tuku. Na to se i její spolulovkyně tedy pustila do pomoci a jistým odhodláním, které tyto vlčice nepouštělo snad po celou tu dobu, co tohoto zajíce poprvé spatřily. A teď ho konečně oba držely v zubech a drtily ho, co to šlo, jen aby se jim konečně podařilo ho skolit.
A tahle vítězná chvíle opravdu přišla. Když cítila, jak se pod ní ušák hroutí, pustila ho a skočila bokem. Vítězně se podívala na Lucy a hrdě se narovnala. „Dostaly jsme ho!“ Odhalila bělostné tesáky v jakémsi vítězném úšklebku a následně si je přejela jazykem, když na nich cítila krev a tuk. „Taky si myslím, právě proto jsem ho tak chtěla. Tobě pomůže trochu nabrat a mě přežít zimu,“ pověděla poklidně. V jejích očích už nebyly stopy po agresi. Byl tam zase ten poklidný chlad. Veškerá negativní energie se dostala ven a k tomu… Se po dlouhé době opravdu dobře pobavila. Lucy měla naprosto stejné kouzlo, jako její bratr a to Lylwelin naprosto fascinovalo.
„V životě jsem neviděla takového zajíce,“ dodala, když se k němu položila na bříško a začala překonávat tukovou vrstvu právě v místě, kde ho tolik škubala. Nač čekat, byl čas na jídlo. A kdo by to byl řekl, že po světě může běhat zajíc, ze kterého se dostatečně nasytí dvě vlčice. A hle, ležel tu, před nimi a byl jeeenom jejich.

Lucy v očích Lylwelin nemohla stoupnout právě více, než tím, že sama navrhla, že toho nevychovance najdou a sežerou místo králíka. V tu chvíli jí zlatavobílá vlčice věnovala krátký pohled, ve kterém se snad bleskla pochvala. A zvlášť po tom, co měla tak skvělý návrh, že mu narvou hlavu do díry pod ocas. V tu chvíli se musela fakt pobaveně ušklíbnout. To je ono, to je moje krev, ta vlčice! Na první pohled je horší, než se zdá, ale začíná se mi líbit, pomyslela si vítězně, přičemž se jí v hlavě zjevil čertík, který si spokojeně mnul ruce.
Neměla ale čas dále nic řešit, protože se krvežíznivě rozeběhla k zajíci, kterého lovily snad už věčně a ona byla prostě rozhodnutá, že jej dostane. Tak hurá na něj! Podpořila sama sebe, zatímco přidávala na tempu. Brzy se Lucy objevila po jejím boku a ptala se jí, zda to budeme jíst. „To ještě nevím!“ Houkla nazpět. Ale proč bychom ho jinak taky půl dne naháněly? Domyslela si opět. Zajíc je zpozoroval, ale už pozdě. Než se vůbec oklepal, rychle řítící se vlčice s vyhrocenými zapálenými výrazy, jako kdyby právě teď plnily své životní poslání, se blížili čím dál více a než se ta bečka sádla vůbec pořádně rozeběhla, měla Lylwelin už téměř v patách. Byla rozhodnutá, že ho sejme, vybije si vztek. A tak se odrazila k mohutnému skoku a zahryzla se do nejbližšího místa, co mohla, takže do hřbetu. Vcelku špatné místo, ale držela se ho jako klíště a házela agresivně hlavou, aby mu co nejvíce ublížila, čekajíc, až zasáhne její společnice.

// No lidičky, máte tady představu o nějakém pořadí? :D

Dívala se stále rozzuřeně za bandou vlků, která se tady prohnala. "Tebe si ještě najdu, ty jeden šedivej prašivče, takže utíkej, co ti síly stačí, jestli ti je život milej," vrčela nepříčetně. Byla přímo vzteklá. Vždyť do ní schválně vrazil a ještě se jí vysmál. "Drahá sranda, věř mi," dodala ještě nenávistným tónem. Jako nějaká čarodějnice, co si právě chystala woodoo panenku pro osobu, kterou nesnáší. A právě v tuhle chvíli se stalo, že její bývalý cíl se změnil na nový cíl. Ergo Proxy byl zapomenut, tenhle nový zmetek nalezen. Zablyštělo jí nebezpečně v očích.
Z rozzuřeného tranzu ji probudil až hlas Lucy, která vzdychala, že ji to zmohlo a ukazovala směr, kudy asi ten zpropadený zajíc běžel. "Jááá mu ukážu!" Prohlásila hrubým tónem. Myslela stále Etneye, nebo už toho zajíce? Zvedla se a začala kolem nervózně přecházet, jako tygr zavřený v kleci. Dokonce i několikrát takhle vztekle švihla ocasem. Lucy si naštěstí nějak moc nevšímala. Jedině dobře. Kdyby si Wel měla vybít vztek zrovna na ní, asi by to nedopadlo dobře.
Potom zaslechla Lucyin nápad, kdy navrhovala, že by se po tom ušákovi ještě mohly podívat. S naštvaným odfrknutím návrh přešla a zcela jasně dala najevo, že to nemá cenu. Ale po jejím upozornění se zastavila a prudce se ohlédla. A fakt tam taky něco uviděla. "Jasně... Bídák jedna ušatá, sketa jedna obtloustlá, teď už je náááš!" Napnula svaly k prasknutí. "Jdem!" Štěkla a vyběhla kupředu, střemhlav přímo k zajíci, žádné číhání, žádné ploužení a schovávání se, prostě přímý agresivní útok.

Co to sakra mělo být? Takové předkované území? Frekventovaná silnice? Vyloženě D1. Lylwelin šílela. S tím vlkem, co se ptal na nějaké maso, došla vlčice, která ji jen stydlivě pozdravila. Vrhla po ní nepřátelský pohled, který jí okamžitě naznačil, že na ni vůbec nemá mluvit, že je jich tady na ni moc a že tady chce hhezky zůstat s Lucy sama a bádat, kam zmizel ten jejich slavný zajíc. Další tmavá vlčice omlouvala toho vlka, že je prý vyšinutý a nemá ho poslouchat a v podstatě poděkovala.
Za to ten vlk cosi pindal, na což se naježila a zavrčela. „Padej, nebo ti zakroutím krkem, ty násosko!“ Štěkla po něm, ale to už vlk mizel a kradl si sebou i ty dvě. No to by mu taky radila, tse! Vážně ji nakrknul a měl jediný štěstí, že se klidil. Však taky beztak věděl proč. Takže tu zůstala zase hezky sama s Lucy a to jí vyhovovalo. Na Lucy a její bláznivost si zvykla, navíc ji kvůli Sigymu nemohla zkousnout, jistě ji měl rád.