Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když Sigy naznačil, že nechce rýpat, zprahla ho zlatavobílá vlčice pohledem. To byl jako takový varovný pohled, aby si dával pozor na čumák. Procházelo mu hodně, ale pořád měla tato vlčice jasně dané hranice. Nakonec ale to co říkal, nebyla žádná hrůza, jen prostě krutá realita, na kterou už Lylwelin byla za ta léta zvyklá. Dlouze si povzdechla a narovnala svou hlavu hrdě do výšky. S ledovým pohledem upřeným na něj jej sledovala a sem tam střihla uchem, buď jedním, nebo druhým, ale po většinu času je měla spíše přitisknuté k hlavě. Ale už jen tyhle grimasy byly něco, čeho by se jiný vlk nedočkal. Vyjadřovala aspoň nějaký zájem a pozornost.
„Tohle ti neberu, ale ne každej unese moji povahu a taky bych mohla skončit na pozici omegy a mohli by se mi na přidělení nějaké funkce naprosto vykváknout. A já nehodlám pak být někde v lese a vyhýbat se všem členům smečky,“ řekla naprosto negativním tónem. Párkrát si přešlápla a poté se usadila. Automaticky skryla ocasem svou jizvu na noze a vypnula hruď. I když si před následující řečí úplně hrdě nepřipadala. „Víš… Šla bych, kdybych věděla, že tam se mnou bude stále někdo, o koho se můžu opřít. S kým tam můžu trávit čas. Šla bych klidně i s tebou. Jenže ty si pak najdeš frajerku, upíchneš vlčata a já dopadnu tak, jak jsem říkala předtím,“ pohodila ocasem, jako že „no co už, stává se“. Zahleděla se zase na rudé jezero.

//<- Osamělý strom

Lylwelin následovala Sigyho s kamennou tváří. Na jejím obvyklém výrazu se nic neměnilo. Byla možná více podrážděná, než obvykle a kdo ví, čím to bylo. Možná končící zimou? Nebo tím, že se nejspíš úplně nechápala se svým přítelem? A, nebo prostě nechápala samu sebe? Komplikovanost této vlčice byla prostě… Neuvěřitelná. K nepochopení. „Já bych to nikomu teda už nedala,“ odfrkla si majetnicky. „Jednou jsem si to shrábla, tak je to moje,“ pohodila hlavou nafrněně. Když pak dodal, že vlastně nemá ani
ráda společnost, krátce na něj pohlédla. Bylo super, že už ji takhle zná. Ráda vlky překvapovala, ale měla ráda jistotu, že je na ni někdo zvyklý a tak nějak ji chápe. Uklidňovalo ji, že má nějakou souzněnou duši. A trápilo ji, že ji chtěl zase opustit a přidat se do nějaké smečky. Dlouze se na něj zahleděla, jen tak koutkem okem, zatímco šli. Zastavila se u jezera, na které potom pohled přesunula. „Nemám. Upřímně mě už vůbec nenapadá, čím se zabavit. Tenhle zpropadenej život je tak strašně nudnej,“ procedila skrze bělostné tesáky.

loterie 11
//<- Ohnivé jezero

Lylwelin následovala Sigyho a poslouchala ho. Podrážděně vzdychla. „Pffr, proč? K čemu je to dobré?“ odfrkla si zhnuseně. S někým se tulit? Povídat si? Probůh a o čem. Přemýšlela, jestli Sigymu nepřeskočilo. Srovnala s ním krok a svou myšlenku mu dala najevo krátkým, leč stále chladným pohledem. Poslouchala, jak se neustále hájí výhody smečky. Do čertu s nimi, vždyť mi tě pořád kradou, pomyslela si nakrknutě. Čím více se přibližovali k osamělému stromu, tím víc na ni padala pochmurná nálada. „Vlastně mě nedělá šťastnou nic. Když by ano, pevně bych si zatím šla,“ pověděla potom. „Jenže mám dojem, že něco jako štěstí se mi vyhýbá obloukem a bude se vyhýbat ještě hodně dlouho, takže…“ zarazila se. Měla dojem, že viděla něco, co se mihlo v mlze. Zůstala stát na místě a bezděky se jí naježily chlupy na týlu.
Pak to zahlédla zase. Jako kdyby kolem proběhlo vlče. Nemohlo to být něco jiného? Zajíc, jezevec? Uslyšela jemný smích. Nastražila jedno ze sklopených uší a pozorně poslouchala. Sem tam se slechem zastříhala. Náhle trhla pohledem směrem, kde zahlédla další siluetu. Nemýlila se, skutečně se jednalo o vlče. Doběhlo k tomu druhého a pustilo se s ním do hry. Jejich smích vlčici zněl v uších jakoby ozvěnou. Prudce zamrkala a potřásla hlavou. Když ovšem otevřela oči, stále tam vlčata byla. „Wel, Wel! Pojď si s námi hrát!“ Ta výzva byla jako ostrý zásah do srdce. Naprosto čistý průstřel, který jí malém podlomil nohy, které se jí snad i roztřásly. V jindy chladných očích se objevila bolest a děs. Pootevřela tlamu, jako kdyby něco chtěla říct, ale po chvíli ji pevně zavřela. Zaskřípala zuby o sebe a přivřela oči, které zase jakoby zkameněly. „Nejdu,“ zavrčela pouze a bez dalšího váhání se rozešla ke stromu, u kterého Sigy už dávno byl.
„Je to tady divný,“ zabručela rozmrzele, zatímco hleděla do koruny stromu. Prohlížela si jeho mohutný kmen a nádherné rozvětvení. Že je tento strom nádherný, to musela uznat i ona. Ať byla jakkoliv moc zatrpklá. Ale to, co viděla před chvílí, se jí naprosto nelíbilo a bylo jí jasné, že s tímhle místě není něco v pohodě. A, nebo jí prostě už kape na maják. Koukla na Sigyho, když jí cosi ukazoval. Přišla k němu blíže a ušklíbla se. „Víš co tohle znamená?!“ vyhrkla znenadání. „Jsou z nás boháči, Sigy, bo-há-či,“ zdůraznila. Co mohlo vlčici zlepšit náladu lépe, než blyštivé drahé kameny? Našla si jiné místo, kde se ukrývaly další kameny, a shrábla, co mohla. Jak tak sbírala kámen po kamínku, zarazila ji Sigyho řeč. Snad polovina jí popadala. „Co? Jako fakt? Hned?“ Že měla lepší náladu? Tak už zase ani náhodou. Nakrknutě se za ním rozešla s výrazem, že mu brzy ukousne ocas.

//-> Ohnivé jezero

OBJEDNÁVKA
52 lístků od Laury, 55 vlčíšek, 5 osmisměrka, 11 posty
123 dohromady

113 bodů -> 1695 oblázků
10 bodů -> 50 květin

______________________________________

za 1300 oblázků kupuji 13 lístků

loterie 10
//<- Kopretinová louka

Lylwelin se cynicky ušklíbla. „Kohokoliv jiného? Vždyť se mnou nikdo nevydrží déle jak půl hodiny, ty naivko,“ odfrkla si téměř pobaveně. Jen u toho nepoužila ani náznak úsměvu, takže nikdo nemohl říct přesně, jak to myslela. Jestli byla opravdu pobavena, nebo jen plna ironie a podráždění, jako vždy. „Jestli je to vůbec v dnešní době pohodlných vlků možné, najít poctivého tuláka,“ konstatovala zamyšleně. „A vůbec, já si vystačím sama. Lepší jak za sebou věčně vláčet nějakého neschopáka,“ zavrtěla hlavou a odhodlaně se narovnala ještě více, než byla do teď. Zlatavýma očima pozorovala jezero. Zvláštní načervenalá barva ledu ji utvrzovala v tom, že tohle místo již viděla. Bylo to ono pozoruhodné, rudě zabarvené jezero, ze kterého se nedalo pít, protože ta voda smrděla jako bolavá tlapka. Ale barva hezká, to jo.
Když se Sigy zeptal, jestli se tam půjdou podívat, první nevěděla, o čem to mluví. Její zraky stále pozorně sledovaly zamrznutou vodu. Rozhlédla se, a když spatřila zvláštní, podivný strom uprostřed ničeho, zpozorněla. Poté se vydala v rychlosti za Sigym, aby ho dohnala.

//-> Osamělý strom

loterie 9
//<- Řeka Tenebrae

Lylwelin pozvedla zaujatě hlavu a srovnala s ním ladně tempo. To co pověděl v ní rozvířilo vír emocí, leč jak u ní bylo obvyklé, nedávala na sobě nic znát. Stáhl se jí žaludek, ve kterém ucítila jakési zvláštní zašimrání. Co to proboha? Asi budu zvracet, pomyslela si. Nakonec dlouze vydechla, jako kdyby si od toho chtěla ulevit, nebo snad aby posbírala odvahu na následující otázku, kterou za nedlouho vyřkla: "Dokonalá partie? Tím jako myslíš... Pro tebe?" zeptala se. Nezněla najednou úplně tak sebevědomě a podrážděně jako obvykle. Kdybych nebyla tak toulavá? zopakovala si pro sebe v hlavě, ve které jí to dnes šrotovalo více, než obvykle. Byla zmatená, zmatená sama ze sebe a z toho, co se to s ní děje. Upřímně nedovedla popsat stav, ve kterém se momentálně nacházela.
Ačkoliv byla dlouholetou tulačkou, připadlo jí, že cestují snad už nekonečné dny. Začínala být unavená. Přesto se zájmem sledovala okolí a uvažovala, zda tady někdy vůbec byla. Moc jí to zde povědomé nepřišlo. Věděla, že nemá procestovanou Gallireu křížem krážem, ale měla dojem, že zrovna na jihu pár míst navštívila. A nebo se to tady nějakým způsobem změnilo, či to dělal ten sníh.

//-> Ohnivé jezero

loterie 8

Lylwelin zamyšleně kráčela zasněženou krajinou. Občas věnovala krátký pohled Sigymu, ale spíše uvažovala nad vším možným a nemožným. Spíše v jejím případě nemožným, což ji vcelku deprimovalo. Měla poslední dobou štěstí jen na špatnou náladu a deprese. Nejspíš by potřebovala najít toho šedivého caparta a zakroutit mu krkem, aby se řádně uvolnila a uklidnila. A pak se zase bezhlavě toulat od ničeho k ničemu a narážet na podobné otravy, jako byla Sigyho sestra. A další, které s ní potkala. Střihla uchem k Sigymu a poslouchala ho. „Myslím, že mě je také odsouzeno být na věky sama,“ pronesla podrážděně. „Ono to tak asi bude aj lepší,“ dodala ještě nabručeně.
Poté vypozorovala kmen, o kterém Sigy následně mluvil. Přikývla. Zajímalo by mě, kam on to míří. Vypadá, jako kdyby měl předem určený cíl. Jinak nerozumím tomu, proč v té smečce rovnou nezůstal. Chtěl se se mnou zase naposledy projít, než se někam usídlí? uvažovala. Nevěděla, co si o tom myslet. Hodila to za hlavu a přeběhla spadený kmen na druhou stranu za Sigym, kterého bez řečí následovala.

//-> Kopretinová louka

loterie 7

Ušklíbla se a protočila nad ním očima. „No, to nejspíš jo,“ podotkla trochu jízlivě, neboť představa špekatého Sigyho se jí nezamlouvala ani trochu. Ale je fakt, že představa, jak se ta bečka sádla snaží utéct medvědovi, kterého jeho klasickou nešikovností probudil, byla vcelku vtipná. Poté ale řekl větu, která ji vcelku zarazila. „Tím si nemůžeš být nikdy jistý,“ prohodila a pohlédla mu do očí. „Nikdy nevíš, jak moc ti může být na blízku někdo, kdo by s tebou rád zůstal do konce svého života,“ trochu ztišila svůj hlas. Výraz klasicky kamenný, bez náznaku jakékoliv emoce, jen v očích se jí krátce blesklo něco zvláštního. Potom jejich oční kontakt přerušila a odkašlala si, přičemž se s mávnutím ocasu rozešla dále.
Vyslechla si odpověď na svou otázku a přikývla, zatímco stále zlatavýma očima vyhledávala vhodné místo, kterým by se mohli dostat na druhou stranu řeky. Nakonec se s výdechem posadila. Nikam nespěchala. A Sigy už taky nikam nespěchal, aspoň prozatím. Nebo si to myslela. Navíc věděla, že kdyby ho od něčeho zdržovala, trhnul by se. „No… Jo. Toulat se. Ale ta smečka se mi, upřímně také líbila. Zas na druhou stranu nevím, zda bych přenesla přes srdce alfu. Ačkoliv reagovala v pohodě, ale byl tam nějaký menší arogance,“ prohodila zamyšleně. „Ale měla tam vcelku rozruch, tak se jí asi nedivím. A celkově… Nevím, jak bych dala ten rozruch,“ povídala. Snad poprvé na ní mohl Sigy vidět nějaké pochybnosti.

loterie 6
//<- Ježčí mýtina

Zlatavobílá vlčice zastavila vedle jeho boku a opětovala mu pohled. Bylo jí úplně jasné, jak bude znít jeho odpověď na její sobeckou větu. Bláboly o rodině, pěkné vlčici, vlčátka. Nakrčila čenich a ušklíbla se. „Myslím, že je to větší zábava než se povalovat ve smečce a tloustnout,“ odpověděla mu poklidně ohledně té řeky, na kterou se zahleděla. Zcela se skryla za svůj chladný výraz a odměřený tón, aby nedala nikterak najevo, že jeho slova ji krapet zasáhla. Donutilo ji to zase se tak nějak stáhnout do sebe a ujasnit si, kde je její místo v Sigyho životě. Prostě věčně toulající se, zjizvená kamarádka, nic víc.
„Pokud by sis nenašel nějakou žárlivku,“ podotkla ohledně jejich společného toulání. „No, takže,“ rozešla se za ním a sledovala ho, jak zkouší pomyslný most přes řeku. Vypadalo to krásně, ale očividně to nemělo efekt. „budeš se poohlížet po jiné smečce? Napadá tě něco?“ zeptala se. Měla upřímný zájem o to, co se s jejím přítelem bude dít v budoucnu. Zatímco Sigy přemýšlel, ona se rozešla dále, vyhledávajíc pohledem jiné vhodné místo k přesunu.

loterie 5
//<- Mahar

Lylwelin chvíli Sigyho následovala, ale potom společně s ním přidala na tempu a srovnala s ním krok, aby mohli běžet bok po boku. Nechávala mu ovšem o čumák náskok, jelikož netušila, kam má její přítel namířeno. Hlavně že už byli mimo tu smečku. Motalo se tam nějak moc vlků a bylo to vclku nepříjemné. Zeptala se ho, kam má namířeno, ale prý neví. Ušklíbla se a loupla po něm pohledem. "Zase tulák každým coulem, co?" Podotkla poměrně rýpavě. "Měls zůstat tulákem a toulat se se mnou," pověděla pak na drzo. Servítky si nebrala. Nechtěla mu nějak vyčítat, že se přidal do smečky, spíše trochu naznačit, že by za jejich společný čas byla možná i ráda. Mnohem radši, než aby ho spoustu měsíců neviděla a pak zjistila, že se jeho smečka rozpadla. A jako bonus nevědět, jestli je Sigy vůbec v pořádku.
Zahleděla se směrem k lesu, o kterém mluvil. Přikývla. "Máš pravdu," přitakala pouze poklidně. Co si ale pamatovala, byla tam vstřícná alfa. Tehdy taky byla zima, když je tam nechali přečkat noc. A pamatovala si tam jakousi nepříjemnou vlčici, se kterou když si vyměnila pohled, bylo to, jako kdyby sváděli živý boj. Jenže ten si na území smečky dovolit nemohla. A od té doby na ni nikde nenarazila. Buď ji vlastní blbost zabila, nebo to stačil někdo udělat za mě, pomyslela si škodolibě. "Ty a problémy? Jo, to ti je podobné," prohodila s úšklebkem.

//-> Řeka Tenebrae

loterie 4

Když Sigy pověděl, že je fajn, že se sešli, střihla uchem a přikývla. Předchozí téma už raději nekomentoval, což po něm taky nechtěla. Jak bylo o ní známo, nebyla zrovna komunikativní typ, takže nepotřebovala za každou cenu vést konverzaci. Zvlášť pak takovou, kdy se o něčem ten druhý moc bavit nechtěl. To bylo zbytečné. Stejně jako Sigy, i ona se rozhlédla po ostatních. Pak se chvíli zahleděla na tu vlčici, co ji měla hlídat. S někým se tam bavila a Wel už to tady moc nebavilo. Zdržela se tu jen kvůli tomu, že Sigyho ucítila a chtěla ho vidět a ujistit se, že je v pořádku. Ta elektrická potvora, jejíž jméno buď neznala, nebo už zapomněla, ji totiž nasadila nehezkého brouka do hlavy a ona by nerada přišla o dalšího přítele.
Byla ráda, že navrhl, že by se mohli zdejchnout. Postavila se, ještě jednou střihla pohledem po Launee a beze slova se jala svého přítele následovat. Nehodlala se tu zdržovat dlouho. Možná pomyslela na to, že se sem časem vrátí, ale to byla otázka nejspíš dost daleké budoucnosti. Zatím stále neukojila svoji tuláckou žízeň. Takže zase hurá na výpravu. „Kam máš vlastně namířeno?“ Zeptala se ho jen tak mimoděk. Bylo jí to jedno. Ona půjde kamkoliv, jen aby byla stále v pohybu a na cestách.

//-> Ježčí mýtina

Chladným pohledem vysledovala dalšího vlka, co přišel k vlčici, která byla pověřena ji hlídat. Na jednu stranu jí to vadilo, že je tu tolik vlků, na druhou stranu dobře, že přišel právě za ní. Aspoň si bude hledět svého a nebude poslouchat její rozhovor se Sigym. Vyslechla si jeho odpověď a dlouze vydechla. „To je škoda. Byla na pěkném místě,“ prohodila pouze jen tak mimochodem, aby dala najevo aspoň nějak lítost. Ale jo, musela uznat, že vůči Sigymu ji to mrzelo. Věděla, jak moc se chtěl někde usadit. A hlavně tam nebyl ani moc dlouho. Pak ji hnědý vlček ujistil, že v pořádku je. Lylwelin pozvedla hlavu a na vteřinu vypadala zaskočeně. „Uhm, no… Ta vlčice mi to řekla stylem, jakože… No prostě se k tomu extra nevyjádřila. Takže moje fantazie zapracovala,“ stiskla čelisti pevně k sobě a odvrátila zrak jinam. Nemohla přiznat, že měla opravdu strach. O něj.
Ptala se, zda se přidal do této smečky. Prý ne. „Ach takhle. Zase na druhou stranu fajn navštívit místo, kde jsme se seznámili, ne?“ mrkla na něj, když na něj vrátila své chladné zraky. Znovu se jí objevil obraz, jak lovila vlčka z bažiny. Poušklíbla se. Tehdy se jí nechtělo ani trochu a byla by ho nechala, aby jej pohltila bažina, ale vcelku hezky prosil. Teď by ho vytáhla bez váhání. I když… Možná by ho nechala trochu potrápit, aby nebyla tak okatá. Mimoděk se jí naježila srst na týlu, když se k ní naklonil a pošeptal jí do ucha. Kdo ví, jestli to bylo právě nepohodlím. Po jeho otázce se ušklíbla a koukla po vlčici. „Však vidíš,“ pověděla takřka posměšně. Vždyť se bavila pouze s tím druhým. Jestli se tohle dalo nazývat hlídání… Kdo ví.

Lylwelin věnovala Launee ledový pohled, když jí takřka svolila, že k Sigymu může jít. Nebo on k ní, což také udělal. Pozdravil a vypadal nějak... Podrážděně. Kdo by taky měl radost z toho, že tě vidí. A snad jsi tajně nedoufala, že by to mohl být právě on, pomyslela si. "Zdravím Sigy," pozdravila ho nazpět stejně tak. Nakonec ji přeci jen emoce zmohly a mávla ocasem. Jednou tam, jednou zpět a udělala k němu dva kroky blíže. "Nerada to říkám, ale ráda tě vidím. Nějaká vlčice mi řekla, že vaše smečka zanikla. Měla jsem obavy," sjela ho zlatavýma očima. Kontrolovala, jestli je stejný a jestli se na něm něco nezměnilo. Pak spatřila jeho přívěšek. Přeci jen něco nového je, ukončila svou zcela nápadnou prohlídku. "Jsi v pohodě?" zeptala se nakonec, když pohlédla do jeho očí.
Znovu překontrolovala okolí. Nelíbilo se jí, že tu bylo tolik vlků, byla z toho nervózní. "Potulky... Dá se říct," odpověděla krátce. "Seznámila jsem se s tvou sestrou a napadlo nás se sem jít podívat. Každopádně Lucy pospíchala zpět do své smečky," dodala ještě, kdyby ji náhodou chtěl vidět. Dokonce i věděla, kde její smečka sídlí, Lucy jí ji ukazovala. Takže už věděla minimálně o třech smečkách, když nepočítala zaniklou Narvinijskou. "A co ty tady? Přidal ses sem?" zeptala se poklidně. Její hlas zněl celou dobu tak trochu odtažitě, přesně jako vždy. Nechtěla znít vtíravě.

Mlčky a pozorně, ač se tvářila nezúčastněně, poslouchala rozhovor Lucy a Skylieth. Jak se zdálo, ty dvě byly spolu ve stejné smečce, která zanikla. Je normální, že tady ty smečky zanikají tak často? Aby tady nakonec ještě nějaká zbyla. I když tady to vypadá o velký zájem, uvažovala, zatímco postupně sledovala všechny přítomné chladným pohledem. Lucy náhle řekla, že už půjdou, což tak rychle nečekala. Podívala se směrem, odkud cítila Sigyho a pak zase na Lucy. Měla momentálně dilema, co dělat. Co když tu Sigy vlastně už nebyl? Co když jen prošel? Nakonec zavrtěla hlavou. „Ještě se zdržím,“ pronesla k ní pouze chladně a pokynula na ni hlavou na rozloučení. Poté znovu projela pohledem zbytek vlků.
Alfa šla vyřizovat své povinnosti a očividně ji tu měla hlídat ta milá vlčice, co u nich byla jako první. Lylwelin ji propálila ledovým pohledem, který zase zaměřila na partičku, která momentálně poodešla kvůli přijímaní. Náhle zahlédla známý hnědý kožich. Uši jí vystřelily kupředu a v rychlosti vstala. „Sigy!“ zavolala na něj ihned. Přešlápla na místě, ze kterého se ovšem nehnula.

Zlatavobílá vlčice chladným pohledem sledovala, jak Lucy hlasitě zdraví příchozí vlky a musela nad ní zraky řádně protočit. Aniž by se pořádně od někoho něco dozvěděla, již tu byla alfa. Krátce si ji prohlédla, aby se ujistila, zda je to skutečně ta vlčice, kterou tady tehdy se Sigym potkala. Jo, je to ona, potvrdila sama pro sebe pouze, zatímco přesunula pohled zase zpět na Lucy, která už kolem Skylieth, jejíž jméno Lylwelin postřehla během té vřavy, vesele poskakovala a zdravila ji, na což se pak začala hned na všechno vyptávat.
Lylwelin ještě jednou přejela pohledem vlčici, která sem za nimi přišla jako první a jejího podivně tichého společníka. Jak jí tak došlo, hodlal zrovna žádat o členství ve smečce. Respektive o něj spíše žádala právě jeho společnice. To neumí mluvit sám za sebe? Co je to za vlka, proboha? Raději svůj pohrdavý pohled přesunula někam jinam. Nemusela být roztrhaná zrovna na území smečky. Natočila ucho směrem ke Skylieth, která jí zrovna odpovídala na otázky. Alfa území její smečky popsala vcelku podrobně a přesně. A také dosvědčila její myšlenku, že pro cizí je to tu obtížné. „To je jistě výhoda,“ dodala potom pouze. Dále neměla na srdci nic. Měla co dělat, aby se jí neježila srst, když se to tu začalo hemžit vlky.
Krátce pohlédla na Lucy, jako kdyby se ujišťovala, zda se tu hodlá zdržet ještě dlouho. Protože ona to na moc dlouho neviděla. Netušila, že tu vzbudí aktivitu tolika vlků a všichni se teď kolem nich budou motat. Zhluboka se nadechla a… Postřehla známý pach. Porozhlédla se, ale známý hnědý kožich nezahlédla. Podezřívavě loupla okem znova po Lucy, ale ta známá vůně šla odjinud. Byla jistě Sigyho, tím si byla jistá. Stiskla čelisti pevně k sobě a dlouze vydechla.

Musela se ušklíbnout, když Lucy nechala tlapku v nějaké smrduté divné věci. Vypadalo to jako fakt dost hustý bahno, nebo tak něco. Sledovala ji s jistým potěšením v očích, protože jí samozřejmě neuniklo, jak sebevědomě před ní kráčela a svým postojem téměř naznačovala, že ona jde rozhodně lepší cestou. Štiplavé poznámky si ovšem nechala pro sebe, když si povšimla, že se už raději Lucy drží její cesty. Aspoň někdy dáš na zkušenější, ty tele, pomyslela si pouze.
Ledově klidným pohledem sledovala, jak mladá vlčice zavyla, aby dala najevo, že tu jsme. Očividně už přes nějakou smečku procházela a uměla se chovat. Lyl zastříhala ušima, zda nepostřehne nějaký pohyb, který by se k nim blížil a poté je zase přitiskla zpět ke krku. „V pohodě,“ odvětila s lehkým nezájmem ohledně jejích pocitů. Jaký by z toho asi měla mít pocit? Copak měla nějaké city? Někdy možná, ale to se jí posledních pár měsíců opravdu netýkalo. Co by je v ní taky mohlo vyvolat?
Netrvalo dlouho a objevila se vlčice. Tvářila se přátelsky a stejně tak se i chovala. Samozřejmě, Welin přirozený reflex byl mít se stále na pozoru a hlídat sama sebe. Možná by se postavila i za Lucy, kdyby to byla třeba, kdo ví. Odkašlala si. „Také zdravím,“ dopověděla to v momentu, kdy dorazil další vlk. Kývla na něj tedy hlavou, aby věděl, že pozdrav byl mířený i jemu.
„Vlastně… Jsme byli tady s Lucy opodál a vzpomněla jsem si, že jsem tady tenkrát byla s jejím bratrem a přišla…“ zastavila se v řeči, když zahlédla přesně tu, o které chtěla mluvit. Skylieth. „Tady ta… Zdravím, mimochodem… A řekla, že zde zakládá smečku,“ osvětlila co nejrychleji. Mluvení nebyla její silná stránka. Všechny sjela svým ledovým pohledem. „No a tak nás zajímalo, jak tady smečka a tak celkově… Vlastně funguje?“ položila to částečně jako otázku, částečně to prostě oznamovala.