Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zkontrolovala jsem pohledem Sigyho, zda nevzal třeba roha, ale zdál se být odhodlán, stejně jako my všichni tady. Nebyla jsem zrovna týmový hráč, ale říkala jsem si, že kdyby to už pokazil jeden z nás, bylo by to prostě na nás všechny. Ačkoliv nevím, jestli bych to u těch dvou přešla jen tak, pomyslela jsem si a kývla na Sigyho posunek, že rozumím. Než jsem se vůbec k něčemu rozhoupala, Auriel vyrazila jako první směrem ke kamzíkovi. Skočila mu přímo po krku, což jsem musela uznat, že byl velice odvážný krok, ale odtušila jsem, jak to dopadne. Na následující zaburácení hromu jsem vyběhla z úkrytu také, ale to už vlčice letěla vzduchem a já se obávala, že máme po kořisti. Naštěstí byla naše kořist tak šokována náhlým útokem, že jej ještě dostihla a zakousla se jí do nohy, což zapříčinilo, že se zmatena rozběhla přímo k nám.
Nám hezky do náruče.
Zablesklo mi v očích, silně jsem napnula zadní nohy k pořádnému odrazu a při posledním pohledu do zděšených očí kamzíka jsem mu skočila přímo po krku. Nenapodobila jsem ovšem styl Auriel, která se zakousla do vrchního oblouku krku, ale šla jsem přímo po hrdle. Vzhledem k síle mého odrazu jsem kořist smetla na zem a, i když jsem se držela pevně a snažila se vší silou rozsápat jí hrdlo, musela jsem přeci jen stisk povolit vzdálit se. Zvíře se totiž snažilo tak zoufale dostat zpátky na nohy, že jsem schytala rovnou dva kopance. Jeden do nohy, a když se mi to smýklo, nestihla jsem se vzdálit dostatečně vzdálit a další byl rovnou do spánku. Zatmělo se mi před očima a pořádně se mi zamotala hlava, proto jsem malátně odklusala do bezpečnější vzdálenosti a doufala, že ho některý z vlků dorazí.

Koku očividně neměla žádný problém s tím mě ohledně houby uposlechnout, za to se tentokrát musela ozvat Auriel. Začínají mi pít krev. Obě! Tiše jsem zavrčela a po tmavé vlčici vrhla nevraživý pohled. „Uvědom si, co jsi zač. Masožravec,“ sykla jsem podrážděně. Bylo mi z ní zle, když tu houbu jedla. Třeba se s ní zadav! Popřála jsem jí škodolibě. Já si hodlala za každou cenu něco ulovit. A když ne s nimi, tak se Sigym, nebo sama určitě. Ale na houbách jsem se tu rozhodně krmit nehodlala.
Následně jsem zavětřila kořist, a jak se zdálo, ostatní také. Začali se všichni plížit a poschovávali jsme se, co nejblíže to šlo. Kořist jsme měli všichni na očích. Auriel navrhovala obklíčení a rozdělení do dvojic. S obklíčením jsem souhlasila, ale rozdělení do dvojic mi zrovna u kamzíka přišla jako blbost. „Musíme počítat s tím, že neuvěřitelně skáčou,“ špitla jsem, přikrčená k zemi a upřeně sledujíc naši kořist. „Támhle ten kulhá,“ pohodila jsem čumákem směrem ke kulhajícímu kousku. Měl poraněnou zadní nohu, což byla výhoda pro nás. Nebude skákat tak moc a snadno se unaví. „Rozdělme se, obklíčíme ho tedy,“ sykla jsem ještě naposledy a hlídajíc si povětrnostní podmínky jsem vyrazila, tiše, ale co nejrychleji. Spustil se déšť a zvířata byla zjevně dost neklidná z bouřky. Pro lov to nebyly zrovna ideální podmínky.

//<- Kaskády

Následovala jsem Auriel a doufala jsem, že si je aspoň jistá tím, kde se ty skákající potvory nacházejí. Sledovala jsem mezi stromy, jak se nebe zatemňuje a hrozí burácivými hromy. Brzy mi výhled na zuřící nebe zcela zakryly stromy, přesto šlo párkrát zahlédnout zablesknutí, které se mi odráželo ve zlatavých očích a podtrhávalo tak jejich krvežíznivý vzhled. Tahle situace mě těšila. Dvě vlčice, které nevěděly, do čeho jdou, tmavý neprostupný les a zlozvěstná bouře. Přímo super situace na to, abych se ukájela na strachu a nejistotě ostatních. Jediný, na koho jsem hodlala dávat pozor, byl Sigy, protože ten byl očividně nejistý už jen kvůli samotnému lovu a já jsem nechtěla dovolit, aby se mu něco stalo, či se někde schoval v pozadí a udělal si ostudu před vlčicemi.
Když jsem se ohlédla za Koku, povšimla jsem si, že si pohrává s nějakou houbou. Znechuceně jsem nakrčila čumák. „Pusť to, ještě se tím otrávíš,“ sykla jsem podrážděně a rozhlédla jsem se. „Raději se věnuj hledání kořisti, než všechny stopy smyje pořádný slejvák,“ poradila jsem jí panovačně a zavětřila jsem. Příroda byla momentálně ještě chvíli s námi, protože poletující zvednutý vítr mezi stromy k nám přivál zvířecí pach. Sjela jsem pohledem ostatní, zda to cítili taky, nebo jsou někteří stále úplně mimo a ladným poklusem, kdy jsem se snažila dělat co nejmenší hluk, jsem se vydala směrem, odkud k nám pach přišel.

Ještě chvíli o komsi tlachali a já si byla jistá, že i kdybych vlka, o kterém se bavili, někdy vůbec potkala, absolutně bych už netušila, o kom to mluví, protože by k tomu určitě má paměť nesahala. Jediný, koho jsem si pamatovala byl Ghost, zpropadený Chichiri, co zbaběle zdrhl, Yriel, který jak mě rychle našel, tak mě zase ztratil a fialovooká s korunkou na čele, co byla schopna se se mnou několik hodin hádat. Taky samozřejmě ta smradlavá odporná nátura, od které do dnešních dnů nosím ohavný podpis na mém těle. A možná bych si vzpomněla ještě na pár zabedněnců, kdybych je znovu potkala. Ne že bych o to zrovna stála.
Nakonec to vypadalo, že už se nějak rozhoupeme k tomu lovu, o kterém tu štěbetají už asi hodinu, ale to zase měl nějak problém Sigy, který se jal zdržování. Prý by nerad narušoval naši holčičí jízdu. Hodila jsem po něm otráveným pohledem a tiše zavrčela: „Neboj se, to rozhodně nebudeš.“ A znovu do něj šťouchla čumákem, aby se už konečně pohnul a přestal se tu vymlouvat. Tu se do toho vložila Koku, která mi začínala pít krev svou mírumilovností a bezkonfliktní povahou, protože mi dala jasně najevo, že do toho Sigyho nemám nutit. To si myslíš, že tě budu poslouchat, krasotinko? zavrčel rozzlobeně hlas v mé hlavě, ač na povrchu byl stále ten stejně chladný pohled, který jsem si udržovala po celou tu dobu. Vložila se do toho i Auriel, která ho taktéž ujistila, že chceme, aby šel s námi. Stanula jsem podél boku hnědého vlčka a zvedla hlavu k jeho uchu. „Nenechám tě, aby ses zahanbil. Tak pojď,“ šeptla jsem neoblomným tónem a vyrazila jsem za Auriel.

//-> Východní hvozd

Narovnala jsem se a sjela Sigyho pohledem. „Tak zatoulal ve vzpomínkách,“ zabručela jsem nepříliš přesvědčeně, ale dále jsem se v tom nerejpala, zvlášť po tom co s omluvou sklopil hlavu a bylo opravdu znát, že ho to mrzí. Věděla jsem, že by bylo aspoň fajn ho nějak ujistit, že je to v pohodě, protože se přeci jen snažil a opravdu mě našel a donutit ho toho hned litovat mi nepřišlo jako zrovna spravedlivé z mé strany. Tedy pokud bych si ho k sobě nechtěla hned obrátit zády. A odkdy ti o něco takového vůbec jde? pomyslela jsem si trpce a koukla Sigymu do očí. „Aspoň že jsi mě zase našel,“ pronesla jsem neutrálním tónem a usadila jsem se. Sice jsem byla stále neklidná z cizinek, ale teď už jsem tu měla posilu, která se s nimi dala momentálně do řeči. Mlčky jsem naslouchala jejich rozhovoru a sledovala je chladným pohledem, ze kterého nešlo vůbec nic vyčíst.
Udržet si tenhle výraz se mi povedlo, i když o mě Sigy mluvil, ale bylo pro mě neuvěřitelné slyšet od někoho jiného i kladné věci vůči mé osobě. Dokonce se mi povedlo nahodit varovný výraz, který říkal, aby nezapomínal, že tu ještě stále sedím. Na jednu stranu jsem byla ráda, že mám tak přátelského a komunikativního přítele. Mluvil s těma dvěma a to mi naprosto vyhovovalo. Aspoň jsem nebyla nucena s nimi komunikovat já. Absolutně jsem totiž netušila, co bych si s nimi měla říci, ačkoliv jsem doufala, že by se šlo stejně hned na lov a slova by byla zbytečná. Navzájem se tahle banda představila, prohodila ještě pár pro mě zbytečných slov a konečně se zase dostalo na téma lov. Když tedy Koku Sigymu navrhovala, aby se přidal, rázně jsem zakývala hlavou v souhlasu.
„Samozřejmě, že půjde, přece si tu nebude válet ten svůj zadek během toho, co my se tu budeme honit za zvěří,“ pronesla jsem velitelsky a drcla hnědého vlčka do boku čumákem. „Tak to neprodlužujme, nebo se mi požere žaludek zevnitř,“ zabručela jsem podrážděně a stejně tak i mávla ocasem.

Pohrdavě jsem si odfrkla. „Se smečkou umí lovit každý trouba,“ zkonstatovala jsem narovinu přímo k Auriel, u čehož jsem si byla jistá, že se jí to minimálně aspoň trochu dotkne. Pokud bych totiž neurazila přímo ji, tak určitě narážkou na smečku, protože jsem věděla, jak to u těchto vlků chodí, bránili si svou rádoby rodinu ze všech sil a mysleli si, jak jejich smečka není kdo ví jak úžasná. A byli ochotní se za ni rvát. Tak pojďme, pomyslela jsem si provokatérsky. „Kamzíci? To zní jako sranda,“ blesklo mi nebezpečně v očích při představě toho adrenalinu, protože každý průměrný lovec věděl, že lovit kamzíka je snad horší jak zdrhat před medvědem, ale vzhledem k tomu, že jsem pro jednou přistoupila na skupinový lov, byla jsem otevřena všem zábavným návrhům. A musela jsem uznat, že za tenhle návrh u mě měla zelenooká malý bezvýznamný plus. Ačkoliv dle jejích slov nevěděla, do čeho se pouští, ale o to větší sranda bude, že jo? Dokonce i ta druhá souhlasila, ale u té mi připadalo, že by snad souhlasila i s tím, kdyby Auriel navrhla, že půjdeme skákat ze skály. Zatím odsouhlasila totiž úplně všechno, co její společnice navrhla. Hm, třeba mají jen stejný styl.
Pokud jsem začala nabývat pocitu, že Auriel přeci jen nějak snesu v mé blízkosti, nejspíš jsem se mýlila. Momentální situace by se dala přirovnat k teploměru. Auriel byla asi na mínus dvě, ale v momentě, kdy o mém jménu pověděla, že je dost krkolomné, spadly ty body asi na mínus tři sta padesát. Nevadily mi přezdívky. Ale pokud se mě jimi někdo rozhodl oslovovat, tak prosím bez prvotního varování, pokud by mělo znít takhle. Zvlášť když k tomu přidala ten úsměv, tak jsem měla chuť jí skočit po krku a ten úsměv jí napravit po svém.
Už už se ve mně začínala vařit krev a nadechovala jsem se k nějaké ne zrovna přívětivé řeči, když tu se odněkud vynořil… „Sigy,“ vydechla jsem a ten naprosto nevraživý výraz se v momentě rozplynul a odpočet bomby, na které byla nejspíš už jen poslední sekunda, se zastavil. Hnědý vlček začal ale něco mektat a očividně si mě vůbec nevšimnul. Chvíli jsem byla zvědavá, o jaké vlčici to mluví, zda vůbec hledá mě, zvlášť když mi nevěnoval ani pohled. Tiše jsem stála a vyčkávala, kdy si konečně uvědomí, že stojím přímo tady. Můžu upřímně říct, že mě začínal dost štvát a poměrně se mě to dotklo, ovšem když si konečně uvědomil, že jsem to já, tak mě natolik překvapil svou radostí, že mu bylo ihned odpuštěno. Zacukal mi koutek v nepatrném úsměvu, když začal vesele poskakovat a zhluboka se nadechla. „Kde ses zdržel, ty pobudo?“ zavrčela jsem na něj a měla jsem co dělat, abych si zachovala svou důstojnost a příliš nedala najevo to, jakou mám radost já. Opravdu, cítila jsem, jak ten kus ledu v mé hrudi poskakoval téměř jako Sigy. Musela jsem uznat, je fajn pocit, že mě má někdo rád.

Nečekala jsem zrovna přátelský přístup. Ani jsem po něm nějak netoužila. To co ovšem přišlo od tmavší neznámé mě docela zarazilo. Představila jak sebe, tak svou společnici. Auriel, přejela jsem vlčici, která obě představovala, pohledem a pak střelila pohledem k té druhé, očividně tišší partii. Koku, zopakovala jsem si sama pro sebe, ovšem bylo mi jasné, jak tohle skončí. Jejich jména zapomenu ve chvíli, kdy mi sejdou z očí. Sejde z očí, sejde z mysli, pomyslela jsem si cynicky a vrátila chladný pohled na Auriel, která očividně se svým povídáním neskončila. Celou dobu jsem ji sledovala a tvářila jsem se čím dál více nevraživěji. Tohle je tak nechutně ukecané stvoření, zkonstatovala jsem sama pro sebe a trochu snížila hlavu do pozice, kdy si lovec přeměřoval svou kořist. Spíše mě zaujala Koku, která měla stažené uši k hlavě. Nevrle jsem mávla ocasem, zatímco jsem na půl ucha poslouchala Auriel.
Úkryt, lovit králíky,… to bylo pár slov, které jsem si z jejího dialogu zapamatovala a proto když navrhla, zda bych nechtěla jít s nimi, zpozorněla jsem, hlavu zase narovnala a poprvé za naše krátké setkání nebyl v mém výrazu chlad, nýbrž šlo na krátkou chvíli zahlédnout i zaujetí. „Králíky?“ zopakovala jsem pohrdavě a krvechtivě jsem se ušklíbla. „A co si troufnout na něco většího, když jsme tři?“ navrhla jsem následně, což mělo znít jako souhlas, že se k nim přidám, ale představovala jsem si, že si užijeme více srandy, než je lovení ušáků. To ať si loví každá sama, ale ve třech vlcích mohlo být více srandy. Nelovila jsem v tomhle počtu ani nepamatuji. Možná když jsem byla o dost mladší a patřila jsem do tolik všemi oblíbené smečky. Koku, která mě nutila, abych si ji po celou dobu hlídala, potvrdila, že to bude fajn i ve třech, ač ohledně deště jsem s ní souhlasit nemohla, vzhledem k tomu že můj dokonale opečovávaný kožíšek byl splihlý vahou vody.
„Lylwelin,“ odpověděla jsem na otázku a rozhodla jsem se k nim přiblížit, abychom na sebe nemluvily přes vzdálenost, která nás dělila.

Mé žíznivé hrdlo bylo ukonejšeno, a tak jsem mohla přemýšlet, co bude dál. Samozřejmě jsem toho neměla příliš na výběr. Ačkoliv jsem byla hladová, již jsem neměla dostatek sil k tomu, abych si cokoliv ulovila. Dokonce ani s mou seveřanskou srstí se mi nechtělo lozit do řeky, abych si ulovila rybu. Sice jsem nesnášela to, jak páchnou, ale i to bych s tak prázdným žaludkem přežila. Možná, pomyslela jsem si a podívala se na svůj odraz ve vodě. Z její hladiny na mě zíraly dvě zlatá ledová očka, útlý obličejík a pohledný čumák. Při pohledu na svůj krku jsem ovšem oči nenávistně přimhouřila a na týlu se mi zježily snad všechny chlupy. V tu chvíli jsem zaslechla pozdrav. Zhluboka jsem se nadechla, abych se aspoň trochu uklidnila a pohled z vody odvrátila na neznámé. Obě se mě dívaly.
Můj pohled se nijak neměnil. Stejně nenávistně, jak jsem se dívala na svou jizvu na krku, jsem se dívala i na ně. Znovu jsem se zhluboka nadechla, tentokrát v nervozitě, že ony jsou dvě a já jedna. Proto jsem se aspoň narovnala do své na vlčici úctyhodné výšky a vypjala hruď, abych budila aspoň trochu respekt. Obě jsem je sjela chladným pohledem, jako kdybych vyhledávala jejich slabiny a uši přitiskla ještě více ke krku, než jsem měla předtím. Nejspíš jsem jednu chvíli vypadala, jako kdybych měla každou chvíli zaútočit. Všechno to byl ovšem obranný reflex nedůvěřivé vlčice, která byla nucena čelit dvěma neznámým vlkům a to jí zjevně nedělalo dobře. „Zdravím,“ pronesla jsem následně trochu zaskočeně, ač stále odměřeně, protože jsem nebyla absolutně zvyklá na to, že by měl někdo snahu se se mnou bavit. Tak uvidíme, co bude dál.

//<- Řeka Tenebrae

Netoužila jsem po ničem jiném, než se pořádně napít, ukrýt se před otravným deštěm a pořádně si odpočinout. Proto nebylo k údivu, že jsem si jako úkryt vybrala aspoň les, kde bude logicky pršet méně a šla přímo za dalším šumem řeky, který se dostal k mým slechům. Doufala jsem ovšem, že se tentokrát nebude jednat o stejný brčál, jako byla řeka předchozí. Nejspíš bych pak musela jít vzteky něco zakousnout. Můj běžně chladný výraz teď momentálně musel vypadat ještě více odpudivěji než běžně, každopádně jsem nikdy neřešila to, jak se jevím ostatním. I na mé normálně elegantní chůzi se už začala projevovat únava, hlavu jsem nenesla tak vysoko a tlapky nepokládala tak důkladně na zem. Můj cíl byl jediný: voda.
Pro mou úlevu byla čistá a vypadala o mnoho přívětivěji, než v řece, na kterou jsem narazila před chvílí. Nedočkavě jsem sklonila hlavu a začala pít. Jenže stejně rychle, co jsem začala, jsem taky přestala. Voda byla tak studená, že mě vyloženě kopla do žaludku a stáhla celé hrdlo. Lapla jsem po dechu a odkašlala jsem si. Po tom, co jsem se vzpamatovala z prvotního šoku jsem to zkusila ještě jednou, tentokrát pomaleji a opatrněji. Ani jsem si příliš nevšimla, že nedaleko ode mě jsou dvě vlčice. Odsunula jsem momentálně cizí vlky až na druhé místo, ačkoliv bych normálně byla ve střehu, ovšem pořád to neznamenalo, že bych si nehlídala záda.

//<- Ježčí nížina

Chvíli jsem čekala, ale když jsem zjistila, že mě můj společník nenásleduje, s podrážděným syknutím jsem se rozešla dál. Moje nálada z bodu mrazu poklesla do mínusových čísel ve chvíli, co začalo pršet a já naprázdno přežvykovala žízní. Proto nebylo divu, když mé slechy, celou dobu přitisknuté protivně dozadu, zbystřily šum vody a zvedly se kupředu. Párkrát jsem jimi zastříhala a když jsem si byla jista směrem, odkud voda teče, zase jsem se stáhla do původní polohy.
Když jsem k řece dorazila, musela jsem sama pro sebe zavrčet. Na vodu se nedalo pořádně ani dívat, její výjev byl tak odporný, že bych si do ní nerada smočila byť jen špičku mé drahocenné tlapky. Zhnuseně jsem nakrčila čumák, vztekle mávla ocasem a s výrazem naprosté nechuti jsem hledala, jak se přes tenhle hnus co nejbezpečněji dostat. Nejbezpečněji je myšleno tak, abych si o tenhle hnus opravdu nezašpinila ani chloupek z mého úžasně opečovávaného kožichu. To se mi nakonec povedlo a mohla jsem pokračovat dále. Tentokrát už sama.

//-> Kaskády

//<- Sarumen

Upírala jsem svůj chladný pohled před sebe a zahloubaná ve svých vlastních myšlenkách jsem pokračovala v cestě. Poté jsem koutkem oka sjela Sigyho v otázce, zda se mnou hodlá pokračovat. Měl výdrž, opravdu velkou. Byl se mnou již… Několik měsíců? Dostal tolik šancí ode mne odejít, vydat se svou cestou a ještě ani jednu nevyužil. Na to jsem nebyla zvyklá a jednoduše mi to nešlo do hlavy. Možná mě to i trochu znervózňovalo. Ale někde uvnitř sebe jsem cítila hřejivý pocit, že nejsem sama. Po tak dlouhé době. Vrátila jsem se do reality.
„Opravdu?“ zeptala jsem se, vypadajíc, že vlastně nemám ani špetku zájmu, ovšem realita byla jiná. Kdybych se nezajímala, neptám se vůbec a jen něco zabručím. Takhle jsem se nenápadně a stručně snažila z mladého vlčka vyloudit více informací. Nebo jej aspoň donutit o něčem mluvit. Ačkoliv byla ještě jedna možnost, že spolu budeme mlčet, to by potom ovšem záleželo na tom, kdo by takovou aktivitu zahájil dříve. A který z nás by to vydržel déle. Ne že bych neměla tip, ovšem… Koutkem oka jsem po něm zase mrkla, hrdě pozvedla hlavu a elegantně pokračovala dále.

//->Řeka Tenebrae

Alfy nám ještě jednou popřály hodně štěstí na cestách a následně se vydaly někam pryč. Musela jsem chvíli zůstat hledět před sebe, protože mi v tu chvíli v očích bleskl nebezpečný plamínek plný lsti při pomyšlení, že ta Zrzavá patolízalka tu s námi zůstala v podstatě sama a bez ochrany jejích drahocenných alf. Ach, je mi tě líto, zlato, že tě tak rychle odpálkovali, pomyslela jsem se značným odporem a otočila se na ostatní již s mým běžným, tedy ledovým pohledem. Sigy se rozhodl se příliš nezdržovat a dát se na odchod, tudíž jsem neváhala a s hrdě napřímenou hrudí jsem proklusala kolem těch smečkových srabů, hlavně pak kolem Zrzavé, čímž jsem jí ukázala, jak malá oproti mě ve skutečnosti je a při pohledu do jejích rudých očí jsem povytáhla koutek do jakéhosi zlozvěstného úšklebku. Navzdory všem špatným myšlenkám, které jsem proti ní, za tu dobu, co jsme tu byli, pronesla, se mi na ní cosi líbilo. Možná mě jen přitahovala jakousi negativní energií, která z ní vyzařovala. Třeba, že kdybychom ze začátku vykročily správnou tlapou, mohly jsme si rozumět. To sotva, s takovým pazgřivcem?!
Z přemítání o rudé vlčici mě vyrušil Sigyho hlas, který se tázal, jestli mám nějaké plány, kam běžet. „Hmmm,“ zabručela jsem při zamyšlení, kam bychom mohli vést naši cestu dál. Naši cestu… zopakovala jsem si v hlavě a znovu se dostala k úplně jiným myšlenkám, než bylo přemítání o naší budoucí cestě. Poté jsem ovšem zatřásla hlavou, stejně elegantně, jako jsem dělala cokoliv jiného, jsem překonala kmen spadlý přes řeku a rozeběhla se za Sigym. Vypadalo to, že zatím ví, kam běžet. „Znáš Křišťálový lesík?“ zeptala jsem se jej posléze, protože to bylo jediné místo, které mě napadlo.

//-> Ježčí mýtina

Jak se zdálo, podařilo se mi Sigyho úspěšně probudit. Po chvíli na mě totiž obrátil rozespalý pohled a ptal se, jestli jej takhle budu budit často. S nevraživým pohledem jsem jej ujistila, že to nehrozí a abych zachovala svou hrdost, sesbírala jsem se ze země a odebrala se zase kousek dále, abych si připomněla svůj osobní prostor. Nebyla jsem ve skutečnosti tak protivná, jak jsem vypadala, vlastně jsem se ve skutečnosti cítila fajn po předchozím odpočinku, který již byl potřeba. Pohlédla jsem k alfám, ke kterým se za nedlouho začali hrnout další členové smečky. „To máš pravdu,“ zabručela jsem rozmrzele na Sigyho návrh k odchodu.
Můj pohled padl na vlčici, která se okolo vůdců motala už předtím. Koutek mi cukl do strany v cynickém úšklebku při otázce, zda umí vlastně něco jiného, než se vtírat do jejich přízně. Museli z toho být opravdu nadšení, že jim nenechá delší chvíli jejich osobního klidu. Nechala jsem Zrzavou ve své hlavě být a pohledem se vrátila na svého společníka, který zjevně čekal na to, až se s ním k nim vydám. Je jich tam moc, pomyslela jsem si zoufale s pohledem do jeho očí, ale při uvědomění, že bych měla opět přitakat aspoň nějaký dík, abychom třeba příště mohli znovu zavítat, jsem s rezignovaným povzdechem hrdě napřímila své už tak vysoké tělo a vydala se za ním.
Znovu mé zraky přitáhla ta vlčice, co mi již od začátku nepadla do oka, a neuniklo mi, že sedí. Dobře, přetvařovat se umíš, pomyslela jsem si a s naprosto klidným výrazem, tak, aby to nevypadalo jako úmysl, ačkoliv to úmysl byl, jsem šla chvíli přímo za jejími zády a pak prošla co nejblíže kolem ní. Sama jsem se hlídala až dost, ale jak hodně byla v klidu ona, v ochraně alf? Měla jsem pocit, že momentálně by mě zardousili až po tom, co bych jí jedním jediným pohybem zlomila vaz. A to by bylo vítězství pro mě a pro Zrzavou příliš pozdě. Následně jsem stanula po boku Sigyho a naproti místních alf. „Vážím si vaší pohostinnosti, děkuji,“ pověděla jsem a pokynula na ně hlavou. Následně jsem o malý krůček couvla, abych dala najevo, že si jahody nedám, protože jsem byla zarputilý masožravec, a stále na pozoru jsem čekala, až se Sigy odebere pryč. Neyteri nám popřála šťastnou cestu. „Ať i vám se daří se smečkou,“ popřála jsem jim a na prázdno přežvýkla. Po těchto slovech už jsem se cítila více jak přeslazená a cítila, že bych potřebovala vybít trochu té negativní energie.

// Pardon za zdržení :(

Nespala jsem dlouho, ovšem stačilo to k tomu, abych nabyla potřebných sil. Částečně jsem otevřela oči a bez jediného pohybu zkontrolovala, zda je všechno v pořádku. Střihla jsem uchem do stran, zamžikala a otevřela oči úplně. Zvedla jsem hlavu z tlapek a hned zkontrolovala pohledem alfu, který tu s námi zůstal. Na první pohled se zdál, že spí, nasvědčovala tomu jeho poloha a klidné oddechování, ale z jeho tmavého kožichu vykukovaly světlé oči, které se tvářily, že jim neunikne žádný pohyb. Ani mě neunikl náhlý pohyb z druhé strany, který vzešel od stále spícího Sigyho. Svůj chladný pohled jsem na chvíli upřela na něj, poté jsem se začala v tichosti protahovat a vrátila pohled na hnědého vlčka ve chvíli, kdy zakňučel. Ten zvuk mi na sekundu sevřel srdce úzkostí a snad i ten chlad z mých očí na moment vymizel.
Zůstala jsem na něj hledět jako opařená a váhala, zda jej jít probudit, ať se v té noční můře netrápí, nebo jej nechat dále spát, aby si odpočinul, ale kdo ví, jestli si vůbec s nočními běsy odpočine? Tak jsem se ve své hlavě dohadovala, až jsem nakonec překonala samu sebe a vydala se k němu. Ulehla jsem po jeho boku a jemně mu čumákem prohrnula srst, tak, abych ho nevyděsila a co nejněžnějším způsobem ho nočních chmur zbavila. Na někoho bych možná skočila s vrčením a štěkáním, aby se přestal vrtět, koukal vstávat a jít, ale vzhledem k tomu, že to byl Sigy… Tak co? Na zadek si z něj přece nekecneš, zas tak úžasnej není… bránilo se mé svědomí. No fajn, ale je jediný, kdo s tebou tak dlouho drží a je schopný tě tolerovat, takže něco za něco.

Neunikl mi čísi upřený pohled. Chladným pohledem jsem zabrouzdala směrem, odkud jsem jej cítila. Byla to ta zrzavá. Nelíbila se mi. Nesnášela jsem, když na mě někdo tak civěl. A ona na mě hleděla jako někdo, kdo by mi nejraději vyprášil kožich. Začala ve mně stoupat vlna adrenalinu a prudce jsem polkla chtíč vrčet. Zatímco ve mně se odehrával vnitřní souboj, abych po ní neskočila dříve, než ona po mě, na venek jsem upírala svůj ledový pohled do jejích očí a v mém výrazu byl jen kamenný klid. Nakonec, když ona se jala věnovat něčemu jinému, i já jsem od ní odvrátila pohled, ale v hlavě jsem u ní zůstávala. Sketa malá podlejzácká, přesně tyhle zakrslé syčáky nesnáším, jen neví, jak by se vetřela do přízně alf, hudrovala jsem, protože to, jakým způsobem se na mě dívala, mě značně rozhodilo a nebyla jsem si jistá, že bych poblíž někoho takového mohla teď momentálně jen tak klidně spát.
Alfa se odebral někam poblíž ke stromu, kde se smotal do klubíčka a vyzval nás, abychom i my vzali místo. Sigy neváhal a během chvíle, vlastně na místě, kde celou dobu stál, si i ustlal. Nechápavě jsem na něj pohlédla. Nakonec jsem u něj zůstala ještě chvíli stát. Už jen z toho důvodu, že tu jen tak bezbranně ležel a kolem něj stále byli vlci, kteří… Přestaň šílet, nařídila jsem si, dalším nicneříkajícím pohledem jsem zprahla zrzavou a vydala jsem se k nejbližšímu stromu. Ještě jsem na moment pocítila touhu ulehnout k Sigymu, ale hrdost mi to nedovolila a myšlenka na narušený osobní prostor už vůbec ne. Ulehla jsem, položila si hlavu na přední tlapky a znavenýma očima mžourala kamsi do dálky lesa takovou dobu, dokud se mi samovolně nezavřely. Chtěla jsem se bránit, ale únava byla mnohem, mnohem silnější.