Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nenechala jsem se příliš přesvědčovat, že mám jít s nimi. Neměla jsem náladu na to se dohadovat. Víceméně bych stejně potom musela přemýšlet, co dělat a kam jít. Byla bych sama. Hodilo by se to, ale ne teď. Teď v zimě nechci být sama, uznala jsem poklidně. Vydala jsem se tedy za nimi a to na nás mluvila jakási cizí vlčice šedých barev. S hrdě narovnanou hrudí a naježeným kožichem jsem kolem ní prošla, jako kdyby byla vzduch. „Nezdržuj,“ zavrčela jsem na ni pouze ledově a srovnala krok se Sigym. Musela jsem je krapet dohnat prodloužením kroku.
Savior se nechápavě ptal, jak se mohlo stát, že skončil v bažině a odkdy tady jsou močály. „Terén je tam zrádný a zmate i zkušeného tuláka, Saviore,“ oslovila jsem jej chladným tónem a sebevědomě hleděla vpřed. Musela jsem Sigyho hájit. Aspoň trochu napravit to, co už jsem na něj požalovala. Nebylo mi to příjemné, dostat mladého vlka do této situace.

// -> Kaskády

Povšimla jsem si, že můj návrh ohledně toho, že by měl Sigy strávit více času se Saviorem téměř prošel vzduchem. Sigy po mě hodil jen jakýsi pohled a nevyjádřil se k tomu a úplně to stejné udělal i starší z vlků. Protočila jsem chladnýma očima. Vlci, nikdy si nenechaj poradit, pomyslela jsem si opovržlivě a znovu vrátila pohled na řeku. Tiše jsem vyčkávala, až si ti dva promluví. Nevadilo mi to. Nikam jsem stejně nespěchala, neměla jsem kam a kdo ví, co bych dělala, kdybych byla sama. Nejspíš úplně to stejné.
Poté jsem zaslechla Sigyho návrh, že bychom jeho otce mohli doprovodit domů. Savior mu na to odvětil, že je to dobrý nápad a že s ním ve smečce nebude mít nikdo problémy. Ale když jsem navrhovala, abyste byli spolu, oba dva jste se z toho málem postavili na hlavu, otočila jsem se na ně s jemným úšklebkem a pomalu se zase zvedla. Tiše jsem k nim přikráčela ladným krokem a stanula po Sigyho boku.
„Nemám žádný nápad,“ odpověděla jsem a naklonila k Sigymu hlavu. „Ovšem pořád jsi tak přesvědčený, že se neobejdeš bez mé přítomnosti?“ zeptala jsem se ho narovinu tak chladným tónem, že na mě nejspíš nemohlo být poznat to, že jsem samotná byla z myšlenky na to, že se rozdělíme, poměrně nesvá. Uklidni se, Wel. Má tu otce. Není úplně v dobrém stavu, ale věřím tomu, že by se mu s ním nic nestalo, pomyslela jsem si a střihla zvídavě jedním uchem. „Nerada bych vám překážela,“ dodala jsem a sjela oba dva pohledem.
Na to se Savior očividně chtěl zajímat i o nás dva. Chvíli jsem na něj hleděla s doufáním, že mu to Sigy poví a já se tak ušetřím zbytečných řečí, ale očividně se to rozhodl nechat na mě. „Potkala jsem Sigyho nedaleko odsud. Uvízl v bažině a nemohl se z ní dostat. Původně jsem ho tam chtěla nechat utopit, ale měla jsem dobrý den,“ pověděla jsem poklidně a koutkem oka na vlčka pohlédla. Schválně jsem šetřila podrobnostmi, jako bylo například Sigyho prosivé naříkání a panika z toho, že se opravdu utopí. Nechtělo se mi svého přítele shazovat před otcem.

Řekla jsem Sigymu, že se od nich odpojím, ale jemu se taková skutečnost zjevně nelíbila. Prý co kdyby zase někde zapadl. Vrhla jsem po něm varovný pohled. „Opovaž se,“ zavrčela jsem na něj a stáhla uši více dozadu. Co bych teď dělala, kdybych ho tam tenkrát nechala utopit? přemýšlela jsem, zatímco jsem teda šla odevzdaně stále s mým kamarádem a jeho otcem, který navzdory jeho stavu šel poměrně rychle. Typické tulácké tempo, pomyslela jsem si. Pro mě to bylo vyhovující a Sigy mu očividně také stačil, akorát ten se mnou potom srovnal krok, aby mi něco pověděl.
Šeptal mi do ucha, že si prý na jeho otce mám dát pozor, že se mu vždy zdálo, že je členem tajné vlčí mafie. Podívala jsem se na něj pohledem, který se ho ptal, jestli to myslí vážně a zároveň mu tak nějak oznamoval, že je hlupák. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a strčila do něj provokativně bokem. Následně jsem jej nechala jít za otcem a jsem pokračovala dál za nimi. Stále jsem se jich ovšem držela a nespouštěla je z dohledu. Když jsme dorazili někam, kde uznali, že je to vhodné místo pro povídání si, usadila jsem se asi dva metry od nich hlavou směrem k řece a poklidným pohledem pozorovala její proud. Tiše jsem naslouchala slovům těch dvou, ale nevnímala jejich přesný význam. Až když jsem na sobě ucítila pohled Saviora, který zrovna mluvil přímo ke mně a povídal, že má přítomnost nevadí, že se stejně za chvíli vypaří. „Byla bych radši, kdybys strávil více času se svým synem,“ pověděla jsem pak pevně a krátce na Sigyho pohlédla. Od toho vlka se toho může ještě spoustu naučit, neuškodilo by mu s otcem strávit delší čas, pomyslela jsem si a nechala je pak spolu mluvit dále. Dlouze jsem vydechla, až mě nakonec tělo donutilo, abych ulehla. Sigymu jsem věřila, ten kromě nějaké lumpárny snad ani nemohl nic provést a jeho otec… Byl prostě jeho otec, onomu varování ohledně vlčí mafie jsem nevěnovala žádnou pozornost. Navzdory tomu všemu jsem ovšem nepokládala hlavu ani nezavírala oči, pouze se uzavřela do vlastního světa a svých vlastních myšlenek.

Sigy mě představil postaršímu vlkovi, který se jmenoval Savior. Prý jeho táta. Znovu jsem jeho směrem střihla uchem, v náznaku jakéhosi zaujetí. Otec? Opravdu? pomyslela jsem si a podívala se z jednoho na druhého. Až teď jsem zjistila, že toho vím o Sigym opravdu málo. A bodejť bys věděla, když se příliš nezajímáš, pomyslela jsem si. Chvíli jsem je tiše sledovala, Sigy něco šeptal svému otci do ucha, proto jsem zrak zase odvrátila na okolní dění. Zahlédla jsem nedaleko vlka, který mi byl povědomý. Ležel na zemi jako placka a bavil se zrovna s vlkem, který k němu přišel a dloubl do něj packou. No, takže žije, pomyslela jsem si znuděně a obrátila pohled zpět na ty dva.
Sigy se Saviora vyptával na vše možné. Bylo jasné, že se vidí po dlouhé době. Co asi dělá můj táta? A máma? Žijí ještě vůbec? A kam zmizel Yriel? Proč mě opustil? pokládala jsem sama sobě otázky, na které už asi nikdy nedostanu odpověď. Spočívala jsem zde mlčky, dokud jsem nezaslechla své jméno. Přesunula jsem chladné zraky na hnědého vlka prokvetlého šedinami. Navrhoval změnu prostředí. Zdál se být jako někdo, koho bych ve své blízkosti chvíli snesla. Uměl se chovat, nebyl vlezlý, ani nucený. Takže je vlastně Sigy poměrně po něm, pomyslela jsem si, každopádně jsem jeho návrh chtěla odmítnout s tím, že je nebudu při rozhovoru rušit. Nejspíš si toho potřebovali spoustu říci a já jsem si připadala tak trochu… Jako páté kolo od vozu? Než jsem ovšem stihla reagovat, Savior se rozešel. Pohlédla jsem na Sigyho.
„Poslyš, potom se od vás trhnu. Nechám vám soukromí,“ pověděla jsem mu poklidně a pohlédla mu do očí. Nemělo cenu, abych jim překážela. Navíc jsem si sama potřebovala provětrat hlavu.

//-> Midiam

Když jsme se Sigym našli, pověděl mi, že je rád, že jsem v pořádku. Jasně, krom únavy z toho běhání za vílami mi opravdu nic nebylo. A Sigy vypadal také v pohodě. „No, jsem také ráda, že ses nepřizabil,“ zabručela jsem takovým tónem, aby nešla poznat ona skutečnost, že se mi také moc ulevilo. Přeci jen se vytratil soupeřit s jezevcem, který tu dělal neuvěřitelné věci. Je tohle opravdu ten vlk, kterého jsem vytahovala z bažiny? pomyslela jsem si a sjela jej pohledem. Poté jsem přesunula pohled na toho druhého, kterého jsem neznala. Sigy ho pozdravil a pověděl, že jsme oba v pořádku a vyplázl na mě hravě jazyk. Vrhla jsem po něm nevraživý pohled ledových očí a zavrtěla nad ním hlavou.
Poté spolu začali tak nějak klábosit, tedy, padla jedna otázka jedna stručná odpověď a až když jsem párkrát mihla pohledem z jednoho na druhého, tak mi došlo, že si jsou poměrně podobní. Takže příbuzní, uznala jsem a krátkým pohledem zkontrolovala okolí. Nervozita ze mě musela čišet každým coulem. Stála jsem napnutá jako struna, uši téměř jako vždy vzadu a stále jsem měla nutkání se ohlédnout za každým cizím vlkem, co prošel okolo nás. Až když se jeden z neznámých, který se právě bavil se Sigym, zeptal, zda nás seznámí, střihla jsem jedním uchem dopředu, abych projevila aspoň nějaký zájem a nevypadala duchanepřítomně, přičemž jsem postaršímu vlku opětovala pohled. Byla bych se představila sama, když už o to tedy stál, ale vyzval k tomu Sigyho, takže jsem to nechala na něm.

Připadalo mi, že se pro mě zastavil čas. Děla se toho tady taková spousta, že má hlava nebyla schopná to pobírat. Mátlo mě to, necítila jsem se vůbec jistá a chlupy se mi ježily do všech stran z té spousty vlků, co okolo byla. Podívala jsem se na Sigyho, který mu pověděl, že tady mám zůstat. Jen jsem němě kývla hlavou, aniž bych si uvědomovala, co mi vlastně říká. Za normálních okolností bych ho nenechala jít jen tak do náruče nepřítele.
Probudila jsem se až v momentě, kdy jsem cítila chvění. Prudce jsem vzhlédla směrem, kam se Sigy rozeběhl, ovšem zjistila jsem, že to bylo přímo k jezevci, který momentálně mizel kdesi v nějaké jámě, jako kdyby ho vcucla zem. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem v jedné chvíli v tom zmatku Sigyho nezahlédla. Co když ho to pohltilo taky?! napadlo mě téměř panicky. Přitiskla jsem uši k hlavě, zavrčela a ladně se rozklusala směrem, kterým před chvílí Sigy. Po chvilce mě ovšem zastavila víla. Se vzteklým zavrčením jsem po ní cvakla zbytkem zubů, minula jsem ovšem. Zarazila jsem se až ve chvíli, kdy jsem si všimla, že víla vypadá jinak a má mé úžasné tesáky.
Nedělala jsem nic, prostě jsem se zastavila. Což o to, jestli mi ukradne ještě další. Už bez těchto jsem úplně k ničemu a neschopná žít. Stalo se ovšem něco, co jsem nečekala. Víla mi zuby vrátila a ani to nebolelo. „Och ano…“ vydechla jsem úlevně a hned si pro zkoušku s řádným vyceněním tesáků zavrčela. Mám své zuby! vyhrkla nadšená postavička v mé hlavě. „Sigy?!“ štěkla jsem pak následně a zase se rozešla směrem, kde stál jezevec. Dorazil k nám vlk, který vypadal, že mele z posledního. Zakrvácený, ztrhaný výraz, sotva popadající dech. První pohlédl na Sigyho, kterému chtěl položit otázku, nakonec ji položil nám oběma. Pouze jsem na něj s odměřeným výrazem kývla. Byla bych i něco dodala, ale domyslela jsem si, že je to nejspíš Sigyho známý, navíc byl i o dost starší jak já a neměla jsem tedy potřebu si troufat, ač vypadal, že bych ho k zemi srazila jedním úderem tlapy.

//<- řeka Midiam

Měla jsem pocit, že mi dochází energie. Na tolik pohybu za tak krátkou dobu jsem nebyla zvyklá. Snažila jsem se dohnat vlky přede mnou, ačkoliv mi to nebylo příliš podobné. Jindy jsem se jim spíš vyhýbala. Jenže oni teď pronásledovali roj víl, který já jsem kvůli té mlčenlivé potvoře ztratila z dohledu. Sigy mi byl někde v patách, také jsem si hlídala, jestli se mě drží, ačkoliv jsem ho momentálně měla tak trochu u zadnice. Ale přeci jen bych nerada, aby se tomu neřádovi něco stalo. To jsem nejspíš zakřikla.
Dorazili jsme na místo, kde byla neuvěřitelná spousta vlků. Bezzubých vlků. Zastavila jsem se, narovnala se do své úctyhodné výšky a hrdě vypjala hruď. Celou situaci jsem sjela chladným pohledem a uši přitiskla ještě více k hlavě. Co to má jako znamenat? pomyslela jsem si nakvašeně. To nás jako všechny tyhle víly přitáhly na jedno místo, aby nám mohly udělat společné pohřebiště? A nemusely se starat o zdechliny po celém Gallu? Jo, chytře nás přitáhly na jedno místo, svině, uvažovala jsem a vyhnula se letícímu kameni. A co bylo sakra tohle?![/b] Zmatenost mě znervózňovala, ale přes ledovou masku jsem nedávala nic znát. Až když se za mnou ozvala rána.
„Sigy!“ štěkla jsem a se zavrčením jsem se k němu vydala, všemi smysly na pozoru, abych neschytala taky nějakou ránu kamenem. Doufám, že je v pohodě, jen by zdržoval, kdybychom museli ty víly zase někam pronásledovat. Kdo ví, co se tady bude dít, pomyslela jsem si. Doufala jsem, že ho to netrefilo do hlavy, nebo to nedostal do boku a nezlámalo mu to žebra. Postavila jsem se nad něj. „Jsi celý?“

Vypadalo to, že ta malá potvora se mnou komunikovat nebude. Celá jsem se naježila a rozhněvaně jsem se podívala na Sigyho opodál, jako kdyby za to snad mohl. Tlápla jsem na ni tedy tlapou, naprosto bez váhání, s úmyslem ji prostě rozdrtit. Jenže jsem pod tlapkou stále cítila pohyb a jemné chvění. Zavrčela jsem a tlapu zase stáhla, ale tak, abych si vílu stále přidržovala a měla ji pod kontrolou.
„Takže nič?“ zeptala jsem se jí dopáleně a celá rozjívená jsem ji zase popadla do tlamy, která byla téměř bezzubá a zuřivě s ní zamávala. Bylo jasné, že kdyby mi nechyběly zuby, které mi ONA a její zatracené kumpánky ukradly, rozdrtila bych ji v čelistech. A ještě bych si to užívala. Zcela rozhodnutá jsem se vydala na kraj řeky. V očích mi lítaly ďábelské blesky, ale v mém výrazu jako vždy zůstával ten neohrožený chlad. Užij si to, pomyslela jsem si a v momentě, kdy jsem natáhla hlavu nad řeku, jsem ji pustila do vody. Bez toho, aniž bych se starala, co s ní je dál, jsem se otočila a vrátila se zpět k Sigymu. Mlčky jsem pokynula hlavou, že pokračujeme a nabrala jsem tempo, abych dohnala ostatní, kteří se drželi za tím zpropadeným rojem.

//-> Šakalí pahorkatina

//<- Středozemní pláň

Střemhlav jsem následovala vlčici v popředí, která očividně byla stejně nakrknutá, jako úplně všichni okolo. Měla ovšem náskok, což mě nijak neiritovalo, protože plýtvala silami sama. Sice měla tu výhodu, že mohla lépe sledovat směr víl, ale její výhodu jsem využila pro svůj prospěch. Prostě jsem pronásledovala ji, aniž bych se musela hnát tolik, co ona. Nakonec se její rychlost ukázala neprospěšná ještě v jednom ohledu… Ty zatracené bestie na nás vymyslely další lest a to byla obří vlna, která se na nás vyhrnula téměř odnikud. „A pryf!“ štěkla jsem na Sigyho, to kdyby si toho náhodou nevšiml tak rychle jako já, koutkem oka jsem při prudké otočce ještě zahlédla, jak to smetlo světlou vlčici, a bez váhání jsem běžela k prvnímu místu, které mi připadalo bezpečné. Samozřejmě bylo vyvýšené a co nejdále od koryta řeky.
Musela jsem počkat, takže jsem sledovala, co všechno voda napáchala. Celá nervózní jsem přešlapovala, protože tohle všechno znamenalo čekání. Spatřila jsem, jak vlna zlomila strom a vytvořila nám tedy jakýsi most. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ta bílá se kdesi válela celá promočená, nejspíš jí zimou zatuhly i svaly a bylo téměř jasné, že teď bude k ničemu. Zbytek vlků mě nezajímal, kromě Sigyho, každopádně jsem uznala, že to momentálně převezmu do svých tlapek já a povedu tempo, které celou dobu udávala neznámá vlčice. Sakra, to jsem fakt nechtěla, zakoulela jsem zlatavýma očima a rozeběhla se k lávce.
„Ejchle,“ vypadlo ze mě zlomyslně, když jsem na ní zahlédla malou červenou potvůrku. Automaticky se mi naježily chlupy na týlu a cynicky jsem se ušklíbla. Opatrně jsem k ní po lávce přešla a bezcitně přišlápla tlapou její ocásek. „Fekni mi jefiný dufod, pjoč bych the neměla sabít,“ zavrčela jsem a sklonila k ní hlavu. „A věf, fe to fládnu i bef fubů,“ dodala jsem a v očích se mi nebezpečně zablýsklo. Pak jsem ji popadla a přešla jsem na druhou stranu lávky, abych nezdržovala ty za mnou. Někdo z nich musel pronásledovat zbytek, ne? Občas jsem hravě s vílou v tlamě zalomcovala, jako když si hraje kočka s myší a uvažovala, co s ní udělám.

Po tom, co jsem se vzpamatovala z toho, že je tu snad jedna jediná věc na světě, která mi může nahnat strach, jsem se nepatrně rozhlédla. Byla tu ještě jedna vlčice, která se ovšem také netvářila, že by si s ohněm věděla rady a Sigy, který mě ujistil, že se mi nic nestane, se taky zrovna moc nečinil. Po pravdě, taky bych na jeho místě nevěděla, co dělat, ale být jím, tak se snažím, protože pokud mi ohoří byť jediný chloupek, rozcupuji ho na několik cárů. Přísahám. A jestli mi kvůli němu ty bestie ulítnou i s mými zubisky, zakročím stejně tak.
Náhle se zde objevilo mnohem více bezzubých vlků, než jsem čekala a tak mi došlo, že v tom nejsme sami. Na Gallireu se nejspíše spáchal atentát. Měli jsme všichni skončit bez zubů? Byla to snad pomsta vedená od býložravců, které jsme lovili? Ač tedy, mezi námi, ulovím si raději lišku, to je aspoň sranda, pomyslela jsem si a znovu jsem se zarazila, když mi přes kouř do čumáku přistál povědomý pach. Zvedla jsem hlavu. Chichiri? vzpomněla jsem si na jméno vyplašeně a zlatavými kukadly jsem vlka hledala. Nebyl tu. Sama pro sebe jsem zavrčela. Nevěděla jsem, zda jsem zklamaná, nebo naštvaná, ale nakonec jsem si to sama v sobě ujasnila a uznala, že jsem naštvaná pouze sama na sebe, protože jsem toho skrčka ještě nehodila za hlavu. Zrak mi padl na černého vlka s bílými odznaky na hlavě a nohou, od kterého onen pach přišel. Příbuzný? Možná. Nemám čas to řešit, pomyslela jsem si a pouze němě sledovala, jak hrabe. Přidala se k němu ještě nějaká bílá vlčice a následně podivně počmáraný vlk. Já jsem si tedy nehodlala umazat tlapky, i když mi tedy více vadila představa se k tomu ohni přiblížit. Možná bych se i přidala, přeci jen se jednalo o mé zuby, ale oheň mě nutil stát na místě a neudělat ani krok, dokud tu byl.
Naštěstí neznámí vlci oheň uhasili a naše honba za vílami mohla pokračovat. Modlila jsem se, abychom je dostihli a našli způsob, jak získat své zuby zpět. Co když někdo ukradne mé dokonalé zuby?! pomyslela jsem si zděšeně a stáhla uši ještě víc dozadu. Téměř jsem je přitiskla k hlavě. Přísahám, že pro toho, kdo mi je vezme, si najdu způsob, jak ho zabít, aniž bych ty zuby k tomu potřebovala! opět jsem sama pro sebe zavrčela a zrychlila tempo.

//-> řeka Midiam

Sigy vypadal poměrně šokovaně, protože z něj nevylezlo ani slovo, což bylo divné. Většinou měl plnou hubu keců. Ale vetšinou taky měl plnou hubu zubů a ty nám ukradly nějaké stvůrky! Až budu mít všechny zuby zpět, spolykám je všechny! nadávala jsem ve své hlavě a klusala téměř jako naštvaný ježek dál. Celá naježená a v rozzuřenosti dupající. Ale první z nich těmi zubami udělám mašírku! pomyslela jsem si ještě nakrknutě a pokračovala dále. Ani nevím, kam jsem mířila, prostě jsem je následovala směr těch stvůrek a doufala, že je najdeme, protože byly tak malé, že se ztrácely snadno z dohledu.
V mém rozjetém tempu mě náhle něco zastavilo. Vysoká ohnivá stěna, která nám zatarasila cestu a my nemohli pokračovat dál, jenže to nebyl můj jediný problém. Okamžitě jsem totiž zabrzdila, až mi podjely zadní nohy a já si kecla na zadek. Děsem se mi roztáhly zorničky a já se v panice zase na nohy posbírala a s ocasem mezi nohami jsem odcouvala až k Sigymu, za kterého jsem se schovala. Jak mi najednou nevadilo narušování osobního prostoru! „Bfojím še ochně,“ vylezlo ze mě. Tak to je sakra dokonalý! První kopanec do hlavy, pak před ním šišleš a na závěr se chováš jako vyklepaný štěně! Vážně ses před ním už nemohla více znemožnit! kárala jsem se ve své hlavě vytočeně a přísahala jsem sama sobě, že jakmile se toho ohně někdo LASKAVĚ zbaví, vyliju si vztek na první věci, co mě vytočí.

Sigy mě bezeslova vedl k vodě. Následovala jsem ho elegantním poklusem, již neklidně přežvykujíc ze žízně. Po celou tu dobu mi pozorně pomáhal, což mi značně chroumalo moje vysoké ego, ale neměla jsem vůbec náladu po něm vrčet. Navíc to nemyslel zle, jen prostě narušoval můj osobní prostor. Za ten čas co s ním trávíš by sis na něj měla zvyknout. Nic nemusím, nemel. Neroztrhala jsi Yriela, neroztrháš jeho, zahloubaná do monologu sama se sebou jsem se na Sigyho koutkem oka koukla a začala pít. Co když jo? napadla mě otázka. Nezaujatě jsem přesunula pohled na vodu, kterou jsem hasila žízeň a po tom, co jsem ji ukojila, jsem se narovnala. Sigyho nejspíš napadlo, co se mi honí hlavou, jelikož mi dal velký kus prostoru a vzdálil se.
Nebyl to úplně dobrý nápad.
Jen co jsem se trošku od vody vzdálila, něco se ke mně přiřítilo a násilím otevíralo tlamu. Absolutně jsem netušila, co se to děje, jen jsem se vztekle ošila a rozzuřeně ošila. Snažila jsem se je setřást i tlapkou, no jednala jsem už jen z čiré zoufalosti, co se to se mnou sakra stane. Plácla jsem s sebou o zem, převalila jsem se na břicho a obě tlapky mi zoufale přejížděly přes tlamu ve snaze dostat to nebezpečí z mé tlamy pryč. Bezůspěšně. Sigy mi sice běžel na pomoc, ale sám byl zastižen tím čímsi. A to zase odletělo, i s našimi zuby. Celá rozzuřená jsem se pomalu posbírala na nohy, hrudník se mi prudce zvedal a měla jsem stisknutý zbytek zubů k sobě. Div jsem se vztekem netřásla, měla jsem pocit, že roztrhám všechno, co mi přijde pod tlapy. Až na to, že nebylo čím.
„Fo to fafra bfylo?!“(co to sakra bylo?) vyrazila jsem ze sebe a když jsem zjistila, že šišlu jak malé vlče, celá jsem se naježila a zavrčela. Sakra, jak se ve mně vařila krev! „Mufíme ty fině dochnat!“(musíme ty svině dohnat!) štěkla jsem dopáleně, ačkoliv jsem teď musela zní spíše vtipně. A celá jako na trní jsem se rozeběhla směrem, kterým ty potvory letěly. Chci svoje dokonalé zuby zpět! pomyslela jsem si umíněně.

//-> Středozemní pláň

Spokojeně jsem dojedla poslední kousek masa z toho dílu, který mi sem některý z vlků donesl, a začala si mlsně oblizovat tlamu, která byla zčervenalá krví. Poté jsem se rozhodla, že si budu i nadále válet zadek, proto jsem si položila hlavu zpět na přední packy a stále se olizujíc jsem hleděla před sebe. Co jiného dělat, když jsem měla narvaný pupek a ten povaleč vedle mě ještě spal? Nějak jsem byla už zvyklá na to, že se často zapomíná, nebo usíná, navíc tohle počasí bylo natolik unavující, že jsem měla pocit, že se nedá dělat ani nic jiného.
Najednou jsem ovšem zaslechla známý hlas, který mi rozespale a trochu nejistě přál dobré ráno, ačkoliv já jsem absolutně neměla pojem o tom, co vlastně teď je. Skrze stromy lesů totiž nebylo znát, kde přesně se slunce nachází. Každopádně jsem brala fakt, že když se dotyčný probudí, je to prostě ráno i kdyby to bylo uprostřed noci. Také jsem to tak v podstatě brala. „Dobré ráno,“ zabručela jsem nazpět a sledovala jsem, jak se Sigy zvedá a jde pryč. Zvedla jsem hlavu z tlapek a sledovala jeho vytracení. Vrátí se? Nebo prostě vzal čáru? přemýšlela jsem a tiše vyčkávala.
Po chvíli jsem zaslechla kroky, tak jsem zastříhala uchem směrem, kterými vycházely. Byl to naštěstí Sigy. Ne že bych jásala z jeho návratu, ale lepší, než aby to byl kdokoliv jiný, zvedla jsem se pomalu ze země. Pocítila jsem chlad v okolním vzduchu a spokojeně mi zacukal koutek. Blíží se zima, uznala jsem sama pro sebe a pohlédla na mého společníka. „Mám žízeň,“ oznámila jsem mu tónem, který mu dával najevo, aby se o to nějak postaral. Aspoň mě dovedl k vodě, jestli to tady zná lépe jak já.

Měla jsem pocit, že jsem byla chvíli mimo. Vlastně jsem nevěděla, jak dlouhou chvíli a zda to vůbec byla chvíle, prostě jsem na nějakou dobu úplně vypla. Nevěděla jsem, jestli jsem usnula, nebo se mi nějak rapidně zatmělo před očima… Možné také bylo, že jsem se prostě vyvrátila. Poměrně jsem tomu i věřila, když jsem začínala pomalu ale jistě přicházet ke smyslům. Krátce jsem pohlédla na Sigyho, který tu byl stále se mnou. To mě nějak uklidnilo. Ještě stále tu také byla Koku, ale ta druhá… Sakra jak že se to… zavrtěla jsem hlavou a natáhla tlapu ke kusu masa, který ležel kousek přede mnou. Majetnicky jsem si jej přisunula k sobě a nechala jej pod tlapkou, ačkoliv jsem ještě neplánovala jíst. Musela jsem se vzpamatovat.
Pořádně jsem si zívla, u čehož jsem odhalila své bělostné tesáky a poté krátce olízla čumák. Chladným pohledem jsem projela okolí, při čemž jsem zjišťovala, zda se nic nezměnilo a vše je v pořádku a tak jak bylo předtím. Asi bylo, nu. Nakonec jsem oddělala tlapu z kousku masa a beze slov jsem se do něj pustila. Byla jsem hrozně hladová a cítila se slabá, takže jsem byla odhodlaná se pořádně posilnit a pak se do něčeho pustit. Buď do Koku, nebo možná i do Sigyho, nebo přesunu svou elegantní zadnici někam jinam. Nebo by mohla přijít nějaká nová oběť, kterou bych si mohla podat. S chutí jsem se olízla a pokračovala dále v jídle.

Odpajdala jsem opodál, abych tam nikomu nezavazela a abych už sama nebyla ohrožena kamzíkem. Napumpovaný adrenalin v krvi klesl ve chvíli, kdy jsem měla černé fleky před očima a nebyla schopná jít rovně. Uložila jsem se do trávy, zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Věděla jsem, že to za chvíli ustane, ale ten prvotní šok a dezorientovanost byla nejhorší. Po chvíli jsem oči otevřela a zahlédla, že moji momentální společníci kamzíka opravdu skolili. Úlevně jsem vydechla a položila si hlavu na přední packy. Musela jsem uznat, že jako tým jsme se očividně poměrně dobře sešli, když byl lov úspěšný.
Zanedlouho se u mě objevila Koku, která přede mě položila kousek masa a zeptala se mě, zda jsem v pořádku. Zvedla jsem hlavu z tlapek a pohlédla do jejích rudých očí. Vypadalo to, že její starost je upřímná. Zarazila jsem se, protože jsem na to nebyla zvyklá a musela jsem uznat, že mě mile překvapila. „Díky, budu v pohodě,“ odvětila jsem pouze, protože jsem nechtěla popisovat, v jaké situaci jsem. Auriel chválila, že jsme byli všichni úžasní. Musela jsem naprázdno přežvýknout, abych se donutila, aby mi následující slova vůbec přelezla přes zuby, ale nakonec jsem se přeci jen rozhoupla. „Když jsme u té chvály, tak tvůj zákrok byl hodný profesionálního lovce, Auriel,“ pověděla jsem uznale. Na nic nečekala, neváhala, šla přímo po něm a uštědřila mu řádná zranění. Dokonce se na rozdíl ode mě po svém pádu hned oklepala a byla schopná fungovat dál. Asi měkneš, Wel. V mnoha ohledech, sjela jsem pohledem Sigyho, na kterého jsem byla vždy mírnější, než na kohokoliv jiného. Až na to, žes ho měla v úmyslu nechat utopit v bažině, pomyslela jsem si.
Auriel začala navrhovat, že bych se měla najíst první a taky bych se měla osvěžit vodou. Přesunula jsem chladný pohled na ni a pokynula hlavou směrem k mršině. „O mě se nestarejte. Běžte si vzít, co si zasloužíte,“ vybídla jsem je neoblomným tónem a zase jsem vrátila hlavu znaveně na přední packy. Krátce jsem se koukla po masu, ale nějak mě dokonce přešla chuť k jídlu.