Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Tsss,“ sykla a sežehla ho nevraživým pohledem. Věděla, že do ní zase rejpe, zase na druhou stranu on musel vědět, že tahle vlčice tak nějak očividně postrádá smysl pro humor. Nebo aspoň pro jeho humor, těžko říci. „Ty můžeš být rád, že si máš vůbec CO pamatovat,“ oplatila mu pak stejnou mincí, zatímco do něj drcla bokem. Pěkně rázně a bez servítek. Opět to nepříjemné bodnutí ve hřbetu. Odvrátila pohled a pokračovala hezky přímo za nosem. Nebyla si úplně jistá, kam jde, ale to bylo jedno. Nezdálo se jí, že by ještě překročili hranice smečky. „Těžko říct. Možná bych to udělala dobrovolně. Nechtěla bych být nemohoucí babka,“ pověděla s naprostou lhostejností. Nedovedla si představit, že v budoucnu nebude mít takovou sílu, jako má teď. Musela by buď přemýšlet nad tím, že by se musela změnit, nebo prostě zavčas spáchat sebevraždu. A nebo prostě bude ultra protivná bába, no.
Jak takhle mířila za svým cílem, se kterým si tedy vůbec nebyla jistá, stále si prohlížela území smečky. Chtěla si zapamatovat pokud možno co nejvíce. Občas se na něco zahleděla, někdy tomu věnovala jen rychlý pohled. Jednou se také ohlédla na usměvavého Sigyho. Kdyby byla méně uzavřená, jistě by se jí jeho optimismus vléval do žil jako přes kapačku. Její upřímnost ji nutila k tomu, aby mu řekla, co pro ni znamená, ale její hrdost jí to zcela zakazovala. Navíc, sama si nebyla jistá, kolik toho pro ni znamená, ale prostě si ho vážila.
Jak se zdálo, místní terén se začal trochu měnit. Sem tam tady byl nějaký povalený kámen porostlý mechem, území začínalo být svahovité. Spíše tedy skalnaté, ale díky místní vláze porostlé mechem, takže to vcelku klamalo. V dálce slyšela šum. Musel to být vodopád, nebo minimálně nějaká velká řeka. „Slyšíš to taky?“ ujišťovala se, když zastavila. Bylo jí to povědomé. Úkryt zatím nezahlédla, tak jej neřešila.

Lyl se letmo ušklíbla nad jeho (ne)pamětí. Věděla, že toho v hlavě moc nemá, ale netušila, že je až takhle vygumovaný. A to, že to v podstatě přiznává sám narovinu, ji ještě více utvrzovalo v tom, že je prostě jistým způsobem ztřeštěný. Ale byl svůj. A to se jí na něm líbilo. Na nic si nehraje a je, jaký je. Navíc jako jediný byl schopný dlouhodobě trpět její přítomnost, aniž by jí nějakým razantním způsobem cuchal její nervy. To jeho sestra byla o mnoho otravnější. Té by kožich nejraději občas pocuchala. Byla ráda, že se jí nakonec zbavila. „Nom, taky to s tou pamětí nemám úplně top, ale ty jsi teda extrém,“ zabrblala a následovala ho v přeskočení větve. Až teď pocítila mírné píchnutí ve hřbetu, na který spadla při lovu a brzdila jím svůj pád. Zachovala si chladnou tvář. To rozhejbu, uznala s poklidem. Za chůze jí to problém nedělalo, takže to byla očividně jen záležitost prudkých pohybů.
Sigy s ní začal rozebírat území. Měl na to ovšem nějaké své výhrady. „O svoje caparty by se matky měly náležitě starat a staří vlci na něco pojít musí,“ řekla naprosto necitlivě. „Navíc by se jim to mohlo stát kdekoliv jinde, nejenom tady,“ dodala potom. Všude číhalo nějaké nebezpečí pro tyhle dvě slabé skupiny. Poté v zamyšlení zastříhala oušky, když její společník mluvil o úkrytu. To, co povídal, byla pravda. Přivřela zlatavé oči a přikývla. „Souhlasím s tebou. Úkryt bude určitě na nějakém vyvýšeném místě. Takže bych řekla že…“ rozhlédla se a když zahlédla mezi korunami stromů, v dálce vykukovat vyhlídku, pohodila jejím směrem čumákem. „Tam.“ Bez váhání se tam rozešla. „Mno to je fakt,“ zamumlala pouze ohledně seznamování se s ostatními.

Věnovala krátký pohled Sigymu, který ji za moment došel. Poté přesunula chladný pohled před sebe. Musela si hlídat, kam šlape, na to už to tady trochu znala. Stejně jako Sigy, vrátila se do vzpomínek, kdy ji tady přemlouval, aby mu pomohla, když byl uvíznutý v bažině. Ani si nemyslela, že by zrovna mohl její společník přemýšlet nad stejnou situací, ale po tom co z něj vzešla otázka na tohle téma, věnovala mu další ze svých krátkých pohledů. „Teď už jo. Spíš jsem přemýšlela, cos mi přislíbil minule tak zajímavého, že jsem tě tam nenechala,“ odpověděla trochu odměřeně. Z čeho mohla být pořád tak podrážděná? Možná to bylo jen kvůli tomu, že soustředěně sledovala cestu. Přeci jen už slunce zapadalo a viditelnost se snižovala. Ono to tu bylo pro tuhle novou dvojičku momentálně nebezpečné i za světla.
„Tohle území je skvělá lapačka na cizince,“ pověděla z ničeho nic po chvíli. „Myslím, že místní ochranář, ať je to kdokoliv z těch pacholků, tu asi nemá moc práce,“ dodala ještě s mírně posměšným nádechem. Nechtěla o členech smečky smýšlet špatně, ale prostě jí to nedalo. Byla taková. Byla vůči nim zahořklá, aniž by je znala. „A vůbec, co že ses nešel seznamovat? To ti není podobné,“ zeptala se. Čím to, že se snažila až tak navázat konverzaci? Z dlouhé chvíle, nebo si už Sigy zasloužil to, aby k němu byla otevřenější, než ke komukoliv jinému?

//<- Východní hvozd

Lylwelin se sbíhaly sliny nad kamzíky. Už se těšila, až se pořádně nají. Sem tam musela přežvýknout, nebo polknout, aby zabránila slinám volně utéct ven. Ani se neohlížela, jestli jsou všichni v cajku. Nezajímalo ji to. Na Sigym viděla, že je v pořádku a kdyby se někomu jinému něco stalo, to už jí byla putna. Neměla potřebu se o ně zajímat jen protože byli ve stejné smečce. Navíc, byla tu krátce. Neměla k nim absolutně žádnou vazbu. Prostě jí byli u zadních částí těla. Jaké to bude třeba za měsíc, za půl roku, za rok a více, to bylo ve hvězdách. Musí si zvyknout na to, že se kolem ní budou hemžit vlci. A možná to půjde lépe, když to budou pořád ti samí. Co mohla uznat ale už teď bylo, že se necítila ohrožená, tedy byla celkem v klidu. Jen měla uši klasicky stažené dozadu. Poslouchala, co se děje za ní.
Když se začali kamzíci tak nějak rozebírat, neváhala a taky si odtrhla kus masa. Hladově se do něj pustila, ale dbala na to, aby se příliš neušpinila. Maso bylo výborné. Po tom, co se najedla krátce pohlédla na Sigyho, který už měl po jídle. Ona se pustila do vzorné očisty své srsti. Chvíli na Sigyho otázku neodpovídala. Byla najezená, tudíž se jí vůbec nic nechtělo. Ale chtěla vědět, kde se co nachází, chtěla to vědět co nejdříve. Vstala tedy a oklepala ze sebe to, co jí v kožichu ulpělo. „Tak jo,“ souhlasila tiše. Přejela všechny ledovým pohledem a vydala se pomalu po území smečky. Připadala si jako vzducholoď.

Chladným pohledem sledovala, jak si počínají ostatní, zatímco se vydýchávala. Sem tam přežvýkla lahodnou pachuť krve, která jí zůstala na bělostných tesácích. Jak se zdálo, vše klaplo podle plánů. Jedna dvojice nebyla úplně sehraná, ale nakonec i tak to zvládla. Podívala se na Sigyho, který k ní doběhnul. Jen kývla na jeho pochvalu a znovu sjela pohledem jejich kořist. Věděla, že to byla i jeho zásluha, ale nebyla typ povahy, co by nešetřila pochvalami. Přeci bylo jasné, že to zvládnou, ne? „To bodla,“ odsouhlasila spokojeně. Bylo fajn ulovit zase něco velkého. Představa, že se nažere k prasknutí ji neuvěřitelně lákala. Už se na to těšila. Obírat drobné kosti na zajících ji už za celý život omrzelo, stejně tak jako se prát s liškami. No, tak tu máš první výhodu smečky. Velký úlovek, pomyslela si.
Přesunula svůj pohled na Skylieth. Nešetřila pochvalami. Byla to očividně hrdá alfa. Lyl se jí po tak úspěšném lovu ani nedivila. Jak to tak vypadalo, měla sehrané a šikovné členy. No, zatím to, až na toho Drzouna, vypadá dobře, pomyslela si. A toho si srovnám, takže no problem, dodala ještě ve své hlavě a s jistým znechucením sledovala počínání Skylieth. Za pomocí magie se totiž rozhodla přesunout kamzíky na území smečky. Jak ona ty magie nesnášela. Sigy tím byl očividně okouzlen, ale ona? Akorát tak znechucena. Sice jí to ušetřilo práci s tím, aby se musela vláčet s kamzíkem, ale šlo jí spíše o princip. Celý život žila bez magie a nechyběla jí vůbec v ničem. A čím dál více ji zaráželo, jak si magií ostatní ulehčují život a někteří třeba i zvyšují sebevědomí. Chvíli zůstávala váhavě stát, když se alfa a Sigy vydali zpět do smečky. Stále si nebyla ničím jistá, ani momentálním návratem. Ale když zahlédla Sigyho zpětný pohled, rozešla se tedy taky.

//-> Mahar

Ve svém zákrytu ledovým pohledem upřeně sledovala jejich kořist. Sem tam střihla uchem, když poslouchala, jestli se věci daly do pohybu. Byla netrpělivá. Na lov se těšila. Dlouho neměla nic jiného než drobotinu. Teď si byla naprosto jistá sama sebou. Kdy vlastně také nebyla, že? Když zahlédla, že se stádo dalo do pohybu, napnula veškeré svalstvo v těle. Uši jindy přitisklé k hlavě našpicoval. Vyrazila chvíli po Sigym, aby ho nepředběhla. Potřebovala nabrat opravdu velkou rychlost, aby měla sílu v následném odraze. Rychle svého společníka a kamzíka doháněla. Nepouštěla pohled ze zadnice kořisti, ke které se přibližovala. Nabrala ještě větší rychlost a v poslední možnou chvíli se odrazila k velkému skoku.
Její mohutné tělo se srazilo s kamzíkem a svou vahou jej strhla k zemi. Bylo to trochu hektické, tak nečekala, že dopadnou tak tvrdě. Zbrzdila svůj pád zády, po kterých sjela a aniž by se jakkoliv zdržovala, v rychlosti vstala a ještě na ležícího kamzíka skočila znovu. Zakousla se přímo do krku, stiskla vší sílou a několikrát zaškubala hlavou do boku, u čehož se pevně zapírala do zadních nohou, protože kořist stále bojovala o svůj život. Lyl však při lovu ztrácela i poslední zbytky jakýkoliv emocí, takže o to víc, co kamzík bojoval, byla agresivnější a krvechtivější. Proto po chvíli kamzík svůj boj o život vzdal. Jakmile jeho hlava padla bezvládně do boku, Lylwelin jeho hrdlo pustila a s kamennou tváří se na něj podívala. Dlouze vydechla. "To by bylo," hlesla chraplavě a koukla na Sigyho. Poté se podívala, jak se daří ostatním.

Po cestě Sigyho předběhla. Přeci by se jen tak nedala porazit! To by bylo pod její úroveň, kdyby se aspoň nepokusila vyhrát. Byla nakonec tedy na místě mezi prvními, po čemž tedy úplně netoužila, aby náhodou nevypadala jako někdo, kdo se lovu nemůže dočkat, že ano. Protože to tak úplně nebylo. V blízkosti byl stále ten oprsklý zrzoun, který jí cuchal nervy, ačkoliv zvolila strategii ignorace. Přesto z jeho směru občas cítila nějaký pohled. „Jsi chcíplá veverka,“ pošeptala Sigymu do ucha na oplátku a zůstala nad ním téměř ochranitelsky stát, když zalehnul do trávy. Upřela ledový pohled na alfu, která se jala vysvětlovat strategii lovu. Následně se všichni přesunuli k místu, odkud naše lovná kořist nebyla už daleko. Tam už Lyl zalehla také, aby snížila šanci, že zvěř uvidí její světlý kožich. Na slunci se hezky zlatavě třpytil a mohl tak přilákat dost pozornosti.
Lylwelin překvapilo, že zrovna ji a Sigyho, jakožto nováčky, poslala Skylieth jako první. Nejspíš kvůli tomu, že když to zbabráme, ostatní, co jsou již ve smečce sehraní, zachrání situaci, uznala. Ano, do smečky kdysi patřila, něco si pamatovala, ale že by si na ty skupinový lovy potrpěla, to ne. Přeci jen, byla spíše samotářská a spíše ona měla obavy o to, aby jí to nepokazili ostatní. Jedinou jistotu co teď měla, byla, že Sigyho zná a sem tam spolu lovili, takže už tak nějak věděla, jak se s ním sehrát. Koutkem oka svého parťáka zkontrolovala a poté se za ním mlčky vydala. Plížila se tiše, leč rychle a obratně. Přikrčila se po boku Sigyho a věnovala mu pohled, po tom, co podal svůj návrh. Nebyl čas o něčem diskutovat. Ona si věřila a neměla důvod mu to rozmlouvat a celý lov zdržovat. Stačilo tedy počkat, až se dá vše do pohybu. V Lyl se to celé obrátilo vzrušením. Teď přišel ten správný uspokojující pocit z lovu, se kterým může podat dobrý výkon!

Vypadalo to, že Lylwelin její plán vyšel. Nijak ji to nepřekvapovalo, ale na sebevědomí jí to jistě přidalo až až. Podívala se vítězně na Sigyho a jemně houpla ocasem v náznaku spokojenosti. Stejně, největší radost z toho nejspíše měl on. No a nejspíš ten Zrzoun, který ji tak blbě okukoval, protože měl očividně nový cíl svého zájmu. Věnovala mu ještě jeden ze svých ledových pohledů, ale potom se beze slova rozklusala za Sigym, který se ji snažil rozproudit k nějakému závodu. „Ti dám chcíplou veverku,“ zavrčela za ním, přičemž protočila oči. Potom ale pohodila hlavou a rozeběhla se. „Z tebe udělám chcíplou veverku!“ křikla za ním, zatímco zvyšovala své tempo. Jako rozcvička na lov dobré, ale nehodlala se zbytečně unavit ještě před ním. Tušila ovšem, že na lov nepůjdou daleko od smečkového lesa. Nebo snad ano? Nechá alfa prostě území smečky bez dozoru? přemýšlela. Dlouhými kroky doháněla svého přítele. Měla potřebu s ním ihned probrat toho drzáka, co ji tak očumoval. Ale nakonec uznala, že to nebude vytahovat ven. Své problémy si byla zvyklá vyřešit sama, takže to hodlala udělat v případě nutnosti postaru.

//-> Východní hvozd

1x zlaté Lothiel
1x stříbrné Falion
1x oranžová Winter
2x modrá Ashe
1x zelená Skylieth, 2x zelená Sigy
2x žlutá Haruhi
2x žlutá Wolfganie

Lylwelin poslouchala, jaké jsou podmínky ve smečce. Byla upřímně docela překvapena, že je to tak prosté. Prostě se jen ozvat při odchodu a to bylo vše. Tak to bude těžká pohoda, pomyslela si pouhopouze a švihla ocasem. Když poté začala alfa mluvit k ní, zpozorněla. Opětovala jí pohled do očí a mlčky ji poslouchala. Poté pokynula hlavou. „Ne, hodlám ve svém zkušebním období dělat to, co ostatní. Jakmile bude čas, vyhledej mě a domluvíme se, co dál,“ uznala, že bude vhodné, když nechá Skylieth, aby uznala, co je dostatečně dlouhá doba na zkoušku. Ona si nic určovat nechtěla. Být do na ní, klidně by byla neoficiálním členem i rok. Prostě co nejdéle. Ale věděla, že pro jistý ortel jí bude stačit pár týdnů.
Zabodla svůj ledový pohled na Lothiela, od kterého neustále cítila časté pohledy. Varovně přivřela oči a uši přitiskla ještě více ke krku. Vše tak, aby alfa, na kterou zrovna mluvil Sigy ohledně lovu, nic neviděla. Když potom byl čas na její vyjádření, přesunula o trochu mírnější pohled zase na Skylieth. „Nejsem si jistá, na kolik budu schopná lovit ve skupině a spolupracovat, ale zkusit to můžu,“ pověděla poklidně a znovu probodla zrzouna pohledem. Co ti je, sakra? pomyslela si nevraživě. Byla by se zeptala nahlas, ale nechtěla hned ze startu a před alfou. Však ať si, chlapec, počká.

// Omluva za zdržování

Přešlápla z tlapky na druhou a střihla uchem k Sigymu, když na ni promluvil. Prý že se má usmát. Lylwelin si pohrdavě odfrkla. "Co to je úšměv? To se dá jíst?" zeptala se. Kdy se naposledy usmála? Usmála se vůbec někdy na půdě této země? Navíc jí ani nebylo do úsměvu. Zaprvé musela čekat, zadruhé nevěděla, co ji tady čekalo. A byla si jistá, že jestli tady bude banda zablešených budižkničemů, tak ji tu ani Sigy nezadrží. Ale alfa se jí minule líbila. A viděla sice i nějaké členy smečky, jako třeba tu vlčici, co ji měla hlídat ale nakonec moc nehlídala, ale moc toho očíhnout nestihla.
Zpozorněla. Ozvaly se příchozí kroky. Ale místo alfy, kterou čekala, se objevil nějaký vlk. Nechala na něm ledový pohled, ze kterého už ho ani za mák nespouštěla. Cizince musela mít na očích stále. Povšimla si, jak ji projíždí pohledem. Automaticky napnula veškeré svalstvo v těle a tak tak se ubránila tomu, aby jí stanuly chlupy na týle. Byla by i varovně zavrčela. Nebyl jí vůbec znám důvod toho, proč si ji tak prohlíží. Brala to, že si ji prohlížel jakožto možného nepřítele. Ptal se na důvod, proč jsou na území smečky. Mlčela, nehodlala plýtvat silami s nějakým pěšákem. Hodlala mluvit s alfou. Navíc od mluvení tady byl přeci jen Sigy, aspoň tedy s těmi vedlejšími, jako byl tento. Přesto ho do poslední chvíle provrtávala pohledem, dokud nedorazila alfa. Na tu Lyl pokynula hlavou ve znamení pozdravu. Udělala to trochu uctivěji, než u jiných vlků, aby se neřeklo. Nechala první mluvit Sigyho. Ten byl samý úsměv a tak. Taková ta klasika, kterou Sigy oplýval. Zlatavobílá vlčice na něj v rychlosti koutkem oka koukla a když Skylieth přesunula pozornost na ni, byla překvapena, jakou formálností tato vlčice oplývá. Moc by to do ní neřekla, ale tím lépe.
"Mě také. Jsem Lylwelin," představila se. "Půjdu s kůží rovnou na trh. Nechci žádat přímo o místo ve smečce. Ale o zkoušku. V minulosti jsem neměla se smečkou dobrou zkušenost a nerada bych někde přebývala na sílu," objasnila. Mluvila odměřeně, ale přímo. "Smečce mohu nabídnout od všeho něco. Nepokulhávám v ničem," dodala naprosto sebevědomě. Nic víc nepotřebovala říci. Bylo na alfě, zda bude mít nějaké otázky, nebo ji rovnou vyžene s tím, že nejsou zkušební kabinka na oblečení. Byla tak nějak smířená se vším. Smečku nutně k životu nepotřebovala, ale chtěla být po boku Sigyho.

//<- Středozemní pláň

Pach močálů cítila už z dálky. Bylo vlastně zvláštní, že se sem vrací. A nebylo to poprvé, co tohle místo navštívila. Kdysi dávno se zde seznámila se Sigym, když tu ještě smečka nebyla. Respektive ji místní alfa teprve, během jejich seznamování, přišla založit. Pak přišla z Lucy, kterou zajímalo, jak se smečce na takovém místě daří a také místní alfu znala, tak ji chtěla pozdravit. A teď? Teď se sem vracela se Sigym s úmyslem se tu možná na pořád usadit, ale všechno bylo ve hvězdách. Následovala tedy Sigyho pohupující se ocas a když se zastavil, stanula po jeho boku. Zavytím dal najevo, že tu jsou. Uznala, že to byl dobrý krok, rozhodně lepší, než tu stát a v tichosti čekat.
Zatímco se Sigy usadil, ona zůstala stát. Instinkt jí radil být pořád ve střehu, takže ani tady neměnila svůj klasický hrdý postoj. Chladným pohledem brouzdala po okolí, vyhledávajíc prvního vlka, co se zde objeví. Čekala nějakého ochranáře, nebo rovnou alfu. Jedno nebo druhé ucho, jinak přitisknuté dozadu k hlavě, sem tam cuklo k nějakému šustnutí, jinak stála nehybně. „No jsem zvědavá,“ zabručela pouze tiše.

Lylwelin zpozorněla, když jí Sigy odsekl. Zacukal jí koutek do úšklebku. Zajímalo by mě, jak by vypadal, kdyby byl naštvaný. Ještě jsem ho neviděla naštvaného. Pravděpodobně by mi přišel k smíchu, uvažovala. Ale třeba se umí rozčílit pořádně, co ty víš. Jak je věčně v klidu, tak určitě pak musí stát za to, až bouchne, přemýšlela nadále, zatímco kráčeli dále. Pak přišla ona zastávka, která měla být buď rozlučková, nebo ta rozhodující. Zlatavobílá vlčice se ovšem očividně rozhodla, že se zkusí někde zabydlet. Ovšem jen zkusí. Nebrala to jako stoprocentní věc. Když to sdělila Sigymu, neunikla jí jeho radost. Náhle i její ledový výraz krapet pookřál. Bylo to znatelné jen na jejích zlatavých očích, které zase po chvilce získaly stejný důraz.
Hnědý vlček ji vybídl, ať tedy jdou. Rozešel se tak rychle, až to samotnou Wel překvapilo. Potřásla nad ním hlavou a rozešla se za ním. Bylo jí jasné, jaký význam má ta jeho rychlá chůze. Proto, celou dobu, co za ním šla, měla vytažený jeden koutek do pobaveného úšklebku. Kdo by to byl řekl, že ho to tak potěší. Možná proti mně přeci jen není tak uzavřený, jak jsem si myslela, napadlo ji, zatímco sledovala jeho pohupující se oháňku.

//-> Mahar

//<- Ohnivé jezero

Ušklíbla se. „A tržnou ránu si učešou taky?“ zeptala se ledovým tónem. Ale jo, měla náladu si zase do někoho kousnout. Jen poslední dobou nebyl nikdo poblíž. Byla buď pořád sama, nebo se ostatním zdárně vyhýbala. A Sigy? Nejspíš ty časy, kdy by byla ještě schopná mu ublížit, dávno pominuly. Asi by si neodpustila, kdyby od sebe odehnala jediného přítele, kterého měla. Jeho sestra teda byla také vhodnou adeptkou. Nejspíš si ta drobule vysloužila její smírnost jen tím, že se Sigym byla do rodiny. Uměla být totiž jinak pěkně oprsklá. Což asi měli v rodině, ale Sigy zpočátku asi vytušil, že se má mírnit. Teď už si i rýpnout mohl. Což asi taky vytušil. Sakra ale cloumat se mnou nebude, mladej, pomyslela si.
Ze zamyšlení ji vytrhl až Sigyho hlas. Měl takovou hezkou teorii o tom, komu by Lylwelin byla schopná ublížit a komu ne. Na obličeji se jí objevil další nebezpečný úšklebek. „Myslíš?“ zavrněla téměř hravě. Potom pohodila hlavou. „Ale jo. Na útoky jen tak pro srandu už jsem vcelku stará, navíc se můj milý nepřítelíček na léta raději vytratil z povrchu zemského, nebo nejspíš nepřežil následky našeho posledního boje, takže ani nevím, jak jsem na tom s kondicí,“ přiznala, leč hrdým tónem. Podařilo se jí vypudit svého soka z Gallirei. To byl dobrý pocit. Pronásledovala ho tak chtivě, až to chudák nejspíš vzdal.
„Mhm. Takže se považuješ za starého mládence, nebo jak to je?“ pověděla, zatímco si ho po oku prohlížela. Vypadal dobře. Oba na tuláky vypadali dobře. Možná to bylo tím, že Sigy nebyl tulák dlouho a Wel byla jeden z těch tuláků, co se o sebe uměl profesionálně postarat. Náhle jí bylo oplaceno drcnutí. Hodila po Sigym rychlý pohled a když si všimla jeho nevinného výrazu, mimoděk mávla ocasem. Možná se jí dokonce zhoupl ze strany na stranu? Nešlo to pořádně vidět, jelikož už oplácela útok. Další drcnutí. Jenže celou tuhle „hru“ překazila jeho otázka. Srovnala své tempo, ale nakonec se zastavila. Dlouze vydechla. „Já…“ začala, ale rychle také skončila. Když pohlédla do očí Sigyho, všechno se v ní hnulo. Polkla. „Víš, já… Jsem nad tím trochu přemýšlela a rozhodla se…“ udělala dramatickou pauzu, kterou zřejmě sama před vyřčením následujících slov potřebovala. „Že zkusím jít s tebou. Alfě řeknu narovinu, jak to vidím. Že pokud mi smečka nebude pohodlná, odejdu. To můžu kdykoliv, ne? Bude záležet na ní, jestli někoho takového vůbec ve smečce bude chtít, nebo mě rovnou odmítne,“ dopověděla konečně. Zněla opravdu rozhodnutě.

Poslouchala reakci svého přítele. Potvrdil jí, že by nejspíš jako omega skončila, ale pak udělal takovou dramatickou pauzu. Lylwelin odtrhla pohled od jezera a věnovala jej zase Sigymu. Potom ale začal zase tlachat o tom, že by tam nakonec mohla být tou nejlepší vlčicí a kdesi cosi, že by mohla být skvělým ochráncem. To bych mohla. Přes mou osobu by neprošel prostě nikdo, kdo tam nemá co dělat, pomyslela si egoisticky a dlouze vydechla. Snad jako kdyby nad tím opravdu přemýšlela. Mohla bych to zkusit. Však kdyby mi to tam nevyhovovalo, můžu kdykoliv vypadnout ne? V tom nevidím vůbec žádný problém, přemýšlela, ale nahlas ani necekla. Nechtěla dát najevo, že o tom uvažuje. Teď ještě ne.
„Já jsem samý průšvih. Někdo mě naštve, někomu pocuchám kožich a co potom?“ ušklíbla se cynicky. Byl to takový ten úšklebek s nehezky nebezpečným zábleskem v očích. Jako kdyby vyloženě po nějakém takovém problému toužila, ačkoliv by nejraději pocuchala kožich momentálně vyloženě jednomu vlkovi. Ale nevěděla, kde ho má hledat, takže měl štěstí. Však já na tebe narazím, ty malej caparte, pohrozila mu ve své hlavě.
Potom, co pronesl ale Sigy o vlčatech, myslela, že spíše pocuchá kožich jemu. „Co?!“ vyštěkla, v hlase jistý odpor, dotčenost, ale taky něco jako… Zděšení? Následně si odfrkla. „Sám si ještě vlče, ty troubo,“ zahudrovala následně, přičemž nad ním zavrtěla hlavou. Netušila, jestli to byl opravdu jeden z jeho klasických vtípků, nebo v tom byl aspoň kousek vážnosti, ale trochu ji to dostalo. Vytrhl ji z přemýšlení až po tom, co se rozešel s otázkou, jestli ho aspoň vyprovodí. „Samozřejmě,“ zavrčela nelibně a vydala se za ním. Srovnala s ním krok a jemně do něj drcla plecí. Jen tak „omylem“.

//-> Středozemní pláň