Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Otočila se, když za sebou zaslechla známý hlas. Ohlédla se a když spatřila Tomáše, jemně houpla ocasem na stranu a zase zpět, nejspíš v náznaku úlevy a vděčnosti, že ho vidí celého. "Ahoj," pozdravila ho nazpátky, aniž by v jejím výrazu byla jakákoliv emoce. Zůstával její typický chladný výraz. Po jeho otázce se na krátko podívala po Cornim a dala mu prostor na nějakou odpověď, než odpověděla sama: "Uhmm, byli. Nikdo nám hlavu netrhal samozřejmě, ale..." zadrhla se. Měla přiznávat, že to pro ni bylo těžké? Přiznat tím, že z toho byla smutná a cítila se vůči Saturnovi tak trochu zle? "Šlo to," dopověděla pak prostě, ale do očí se mu nepodívala. Ne že by mu vyloženě lhala, rozloučení fakt šlo dobře, co se týkalo nějaké domluvy, ale ty emoce byly trochu... moc. Na ni rozhodně.
Pak se obrátila na Cornica. "Chvíli si tu s druhou alfou popovídám o samotě, ano?" oznámila mu řečnickou otázkou a vydala se naproti Tomášovi, přičemž mu čumákem naznačila, aby šli někam dále. Jakmile byli v soukromí, zastavila se a obrátila se na něj. "Co tady, jak to šlo? Nějaké problémy, nebo novinky?" zeptala se zkoumavě a usadila se, aby ulevila tlapám. Měla za sebou vcelku dalekou cestu, ze Švitořivého lesa sem a po cestě se stalo takových věcí, že z toho byla celá mimo. Ale věděla, že se musí co nejdřív začít soustředit na smečku.

<- Severní galtavar

Napadlo ji, že je vlastně zvláštní, že ji Cornic tak věrně následoval navzdory tomu, že si nejspíš na Mechovou smečku zvyknul. Moc na to nevypadal, ale nejspíš k sobě přilnuli více, než by si byli oba ochotní přiznat. Byla každopádně ráda, že ji následoval do Ageronu a zůstával po jejím boku. Věřila tomu, že vyroste v někoho, kdo bude pro smečku aspoň trochu přínosný. Stoprocentně, když ho něco naučíš, pomyslela si a loupla po mladíkovi pohledem. Vlastně ani nevěděla, co umí. Do ničeho se sám na vlastní tlapy extra nepouštěl, u lovu ho viděla pouze jednou, to si sice nabil čumák, ale nebylo to tak špatné, ale jinak se spíše držel ostýchavě zpátky. Byl ještě tak stále zakřiknutý z toho, co si prožil, nebo už bude takový stále? Pořád se kolem vlčka vznášela spousta otazníků a navzdory tomu, že byl s Lylwelin tak dlouho, věděla o něm pramálo.
Když vstoupili do lesa, nešlo si nevšimnou, jaký tu byl klid. Lyl zastříhala ušima a pak zavětřila, aby se ujistila, zda tu vůbec někdo je. "Zatím nás je tu jen málo. A je to vlastně dobře. Že?" podívala se na něj. Oba byli takoví samotáři, takže s počtem členů asi problém neměli. Navíc Lyl zastávala ten názor, že o čím méně hladových krků se bude muset starat, tím lepší. A nešlo jen o jídlo, ale tak nějak o všechno. S každým komunikovat, dělat si o něj starosti a tak dále... Nadechla se a zavyla, aby oznámila svůj příchod. Zase. Ale tentokrát neměla v plánu odejít. Nejraději by se teď odebrala někam do soukromí, aby mohla ještě zpracovat opuštění Mechové smečky, ale nechtěla tu hned Corniho nechávat jako kůl v plotě. "Pojď, trochu tě tu provedu. A ukážu ti, kde je úkryt, je totiž docela šikovně schovaný," pobídla ho a oklikou se vydala ke zmiňovanému srdci smečky. Byla zvědavá, zda kouzlo tohoto lesa bude působit i na Cornica a bude to tak rychlá láska, jako vznikla u ní. Les pod úpatím obrovských hor se svíticím mechem v noci, to mělo něco do sebe.
"Když bys šel nadále tímto směrem, dojdeš k řece, která ústí do krásného vodopádu," poradila mu takovou perličku. Potom ještě chvíli courali po lese, než došli téměř k úkrytu. "A tady je ten úkryt. Zdá se, že tam jsou zrovna původní obyvatelé smečky, bude lepší, když se jim ještě chvíli budeš vyhýbat. Musím dát řeč s Tomášem a zeptat se, jak to s nimi vypadá a pak si s nimi sama promluvit."

<- Mech

Saturnus jí ještě pověděl, že si je jistý, že bude dobrá alfa. Zahřálo ji to u srdce, slyšet tohle od druhé alfy bylo rozhodně docela konejšivé. Aspoň z části to její pochybnosti zahnalo, ale byl fakt, že ne nijak extra. Ta komplikovaná situace v Ageronu ji pořád znervózňovala. Neměli přeci jen s Tomášem založit smečku hned od začátku? Bez nějakých původních členů, které znenadání opustili alfy? Co když jim to budou vyčítat, ale smečku neopustí? Lylwelin je nemohla vyhnat, byl to jejich domov. Nebo jako alfa mohla? Ne. Nebylo by to fér. Zatímco se stále bránila slzám, za Mechovým lesíkem už se neohlédla, nechtěla. Raději upínala zraky k blížícimu se lesu. Jen se ohlédla za Cornicem. Odkašlala si a pokračovala.
Trochu zpomalila a zatímco držela veškerý svůj smutek uvnitř sebe, jemně mu přejela čumákem po hřbetě. „Vidíš to, zvládl jsi to,” pokusila se o chlácholivý tón a pokračovala v cestě. „Kdyby se ti náhodou v Ageronu nelíbilo, můžeš se tam kdykoliv vrátit, to víš, ne? Saturnus by tě nikdy nevyhnal,” ujistila ho, jako kdyby to snad mohlo situaci nějak pomoct. I ji tak nějak tahle myšlenka v nitru uklidňovala. „No a my jsme skoro tam,” pronesla, když se ageronské stromy přibližovaly. Byl to opravdu kousek od Mechu, mohli si přes galtavar přehazovat klidně kameny, kdyby chtěli. Třeba.

-> Ageron

Rýmička. Slovo, které zrovna u ní a v jejím světě, působilo skoro urážlivě. Nic tak titěrného, tak směšného, tak naprosto nehodného pozornosti, prostě neznala. A přesto tady byla, velká zlatavá vlčice, která kdysi naprosto bez problému přežila severní sněhové vichřice, zrádné zamrzlé stezky a každodenní trávení času v tunách sněhu, teď na hromádce, z nosu jí visela kapka sople, která odmítala zmizet, ať ji otřela jakkoli nenápadně. I když by si spáše raději nechala useknout ocas, než aby přiznala, že se necítí dobře, únava se jí vkrádala do každého svalu, do kostí, prostě do celého těla, jako pomalý, ale vytrvalý chlad. Jen rýmička, opakovala si pořád dokola. Prostě nic víc, než obyčejné nachlazení, ve svých letech na to máš právo. Jenže i její tělo mělo své limity.
A jak tak odpočívala raději bokem ode všech, aby ji nikdo v tomhle stavu neviděl, na okraji lesa, snažila se nenápadně zakašlat tak, aby to neznělo jako smrtící chrchlák uzavírající její důstojnost do pytle. Nepovedlo se. Ozvěna jejího kašlání se snad odrazila od každého stromu v lese, nebo aspoň jí to tak teď připadalo. Opravdu jí třeštila hlava natolik, že měla dojem, že se jí rozskočí z jejího vlastního kašle.
A najednou zahlédla mezi stromy pohyb. Zoufale a zároveň bezmocně zavřela oči, jako kdyby jí to mělo nějak pomoct předtím, aby si jí blížící se postava nevšimla, ale takhle to bohužel nefungovalo. Samozřejmě, že to byl Tomáš. Samozřejmě, že zrovna teď, když vypadala, jako kdyby ji někdo ponořil do ledové vody a pak nechal uschnout ve větru. Samozřejmě, že přišel s tím svým věčně klidným, jemným a uctivým "Dobrý večer, Lylwelin,” jako by byla paní královna kráčející vstříc audienci – a ne chřadnoucí hromádka rýmy obalená zlatým kožichem.
„To nic,” odpověděla až příliš rychle, když si všimla, že si ji nějak zvláštně prohlížel. Ne, nebylo to příjemný. Nechtěla být v tomhle stavu viděna, tak proč? Proč se tady musel zrovna objevit teď? To neměl sakra na práci nic jiného, než chodit za ní a zrovna teď. Nikdo ze členů nic nepotřeboval? Nebyla potřeba ulovit něco, dokud to šlo a nebyla zima v plném proudu? Se tu musel prostě potulovat a natrefit zrovna na ni, v tomhle stavu? Stiskla zuby k sobě. „Jen menší rýma, nic víc.”
Tomáš neřekl nic, což u něj bylo k údivu, protože on uměl mluvit, rozhodně lépe než ona a to i docela dost pohotově. Ale jeho mírné pozvednutí obočí docela mluvilo za něj. Znal ji, více, než by chtěla připustit. A vůbec, znal ji více, než bylo bezpečné pro její pečlivě postavené ledové zdi, co kolem sebe celý život plácala a snažila se je doplácávat pokaždé, když pomaličku tály. Jen poslední dobou tály rychleji, než je stíhala opravovat.
Aby zamaskovala svou slabost, zvedla se a vydala se jakože bezstarostně po hranicích, přičemž se tvářila, že ji vyrušil od značkování. Ani ne po pár krocích jí ale začala téct voda z nosu tak demonstrativně, že by to zaznamenal i slepý medvěd. Lyl zasyčela skrze zuby a prudce se odvrátila, jako by obdivovala lišejník na kameni, přičemž vší silou popotáhla nudlu zpátky do čumáku.
„Máš rýmu,” konstatoval Tomáš prostě. „Nemám,” odsekla dost rychle, jako by se snad snažila bránit. „Máš,” zopakoval jemně a bez posměchu, ale ve Zlatavé to akorát vyvolalo touhu pokousat nejbližší klacek. Minimálně.
„Je to jen rýmička,” zopakovala tónem, jako že je nad věcí. Nepůsobil. Zněla jako rozmrzelé vlče. Tomáš kupodivu zase mlčel a to ji vytáčelo ještě víc. Kdyby se jí vysmál, nebo utrousil něco jízlivého, mohla by prostě reagovat ostřeji. V jeho pohledu bylo něco, co jí rozrušovalo vnitřní klid víc než ta pitomá rýma. Starost.

//Prosím drahokamy, děkuji

Až se její tlapky dotkly měkkého mechu, pozvolna zpomalila a zaposlouchala se do šumu lesa. Ačkoliv měla stále ledový výraz, uvnitř ní to tichounce kypělo, jako kdyby tušila, že se něco blíží. A právě proto se zastavila pod nízkou větví, která se jí zlehka opřela o srst na hřbetě. Aniž by očekávala něco konkrétního, nakonec záhy zjistila, odkud pramenil její zvláštní pocit, který jí vzrostl v jejím nitru. Aby toho všeho totiž neměla málo, zahlédla, jak se šedý mrak, který se objevil nad horami, pohyboval proti všem pravidlům. Ať už šlo o iluzi nebo varování, nedalo se to přehlédnout, byl opravdu obrovský a měnil svůj tvar téměř každou chvíli.
Ačkoliv zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl značit přírodní katastrofu, znepokojeně stáhla uši k hlavě a sama pro sebe zabručela. Až kdy zaslechla první hrom, který se rozlehl horami, zase se rozešla, tentokrát poměrně rychleji, než před chvílí. Ageronský les byl za nedlouho sužován opravdu prudkým deštěm. Ač chvátala, aby došla co nejrychleji někam, kam se může schovat, ideálně do úkrytu, její kožich byl za nedlouho zmáčený úplně durch. Ani když skočila do jezera, tak nebyla tak rychle zmáčená, jako teď. Až když dorazila konečně do úkrytu, do kterého zaplula rychlostí blesku, který rozzářil oblohu, oddechla si. Alfa zmáčená až na kost se oklepala od přebytečné vody a začala se čistit.
Až když se její dech trochu uklidnil, tak si uvědomila, jak se venku rychle setmělo, déšť v tomhle kraji vždycky přocházel jako nezvaný host, který rozrazí dveře a prostě se najednou zjeví. Ačkoliv by se dalo říct, že byla na bouře zvyklá, tahle měla opravdu zvláštní nádech. Aby zjistila víc, popošla blíže ke vchodu, odkud sledovala padající vodu a doufala, že tenhle přívalový déšť úkryt nevyplaví. Ač se zdálo být vše v pořádku, přece jen naslouchala kapkám, burácením hromů, svištění větru. A i když jí rozum říkal, že je to jen voda, instinkt šeptal, že by měla být ostražitější.
Až pak, ve světle blesku zahlédla ve tmě několik známých siluet - členové smečky se postupně trousili dovnitř, zmoklí, ale v pořádku. Ani jeden z nich nepromluvil, asi je bouře zaskočila stejně, jako ji. Ač se snažila udržet svůj klasický ledový výraz, v jejím postoji bylo vidět, jak pozorně každého z nich kontroluje, jako by se ujišťovala, že se nikomu nic nestalo.

Cornic moc výřečný nebyl, ale to se dalo očekávat. Tahle situace pro něj byla asi hodně nepříjemná, byl to trochu cíťa, ale v dobrém. Byla si jistá, že z něho vyroste empatický vlk, možná povahově podobný Saturnovi, jen mu to asi nebude tak moc povídat. A vlastně ani Saturnovi momentálně nebylo moc do řeči, jak se zprvu zdálo. Nejspíš to musel trochu rozdýchat, protože to nečekal. Jo, kdo by totiž čekal, že se stará koza na stará kolena zblázní a nejenže opustí teplo domova, dokonce ho opustí ještě aby velela jiné smečce, pomyslela si, zatímco se staženým hrdlem vyčkávala, jak bude Saturn reagovat. Tiše si odkašlala, jelikož škrábání krku bralo na síle, nachlazení pravděpodobně vrcholilo.
Teď už bývalý alfák dal najevo vděčnost, že mu to přišli říct a projevil svou lítost. Lyl sklonila hlavu a tím i pohled na své tlapy. Pouze mlčky přikývla na náznak vděku, když pověděl, že ji tu nebude držet. Za to byla vděčná, protože i když byla tvrďačka, netušila, jak dlouho by nějaké přemlouvání zvládla. Mohlo by to nakonec dopadnout tak, že by nechala Ageron na Tomášovi a ona se šla hezky rozplácnout do úkrytu Mechu, v podstatě bezstarostná, ale se "střechou" nad hlavou. Nebylo by to v podstatě lákavější, než pochybování sama nad sebou, jestli to alfování vůbec zvládne? Přemýšlení, zda v případě krize dokáže ubránit jak území smečky, tak její členy? Až teď chápala, jak to po celou dobu musel mít Saturnus těžký. A vzhledem k tomu, že za ten rok, co tu byla zpět, neviděla Biancu nijak extra v akci, nejspíš na to byl ještě sám. O to více ji začínalo žrát, že ho v tom nechává. Neunáhlila ses přeci jenom? Ale teď už není cesty zpátky...
Poděkoval jí za všechno, co pro smečku vykonala a šlo znát, že i jemu se loučí těžce. Zlatavá se zhluboka nadechla. "Dělala jsem jen to, co by udělal každý pro domov a vlky, které má rád," odvětila mu polohlasem a mávla ocasem. Popřál jí se smečkou hodně štěstí a nabídl pomocnou tlapu. "Možná, že si třeba brzy naryju čumák a přijdu ti prosit k tlapkám, abys mě vzal zase zpátky," ušklíbla se lehce, aby situaci trochu zlehčila. Pak se zase hrdě narovnala, jako kdyby před chvílí nevyslovila nějaké pochybnosti sama nad sebou a znovu mu pohlédla do očí. "Když budeš mít cestu kolem, nebo kdokoliv odsud, ráda vás uvidím," sdělila mu upřímně a trochu se natočila, aby dala najevo, že je čas odchodu.
Na okamžik se ale ještě zastavila a její zlatavé oči padly na les za Saturnem, jako kdyby se i s ním loučila. Uvnitř sebe a v tichosti. Před pár měsíci si myslela, že zde dožije, s poklidem zemře a pak se stane součástí tohoto lesa. Ale osud ji nakonec přeci jen zavál někam jinam. Několikrát po sobě v rychlosti zamrkala, aby zahnala slzy. Netušila, odkdy byla taková citlivka. Bylo jí to až nepříjemný. Už nevěděla, co dál říct, ani jak se náležitě rozloučit. Na tohle mluvení moc nebyla, zvlášť pak, jak cítila, že v ní tají ty ledové zdi. Potřebovala se zase hodně rychle zchladit a to bude až pár set metrů odsud. "Ať se ti daří, Saturne," hlesla k němu ještě v rychlosti, koukla po Cornim a vydala se pryč. Za pár metrů se ještě zastavila a na chvíli ohlédla, než raději přidala do klusu.

-> Severní Galtavar

Připadalo jí, jako kdyby byl vzduch těžší, než obvykle. Nejspíš to bylo tím, co je momentálně čekalo. Nebyla žádná třasořitka, že by to nedokázala říct Saturnovi do očí, právě i z toho důvodu tady byla. Mohla se na to také vykváknout úplně a už se tady prostě neukázat, odejít bez rozloučení, ale ať se tvářila sebevíc chladně, taková prostě nebyla. Byla rovná a uměla dát najevo vděčnost. Za nedlouho se mezi stromy ukázal Saturnův kožíšek. Zlatavá ještě pohlédla koutkem oka na Cornica, aby se ujistila, že i on je na to připraven a na krátkou chvíli přemýšlela, zda mluvit i za něj, ale... byl dostatečně velký na to, aby dokázal říct, že se rozhodl jít s ní, ne?
"Saturne,” kývla na něj hlavou na pozdrav, zatímco jej poklidným tónem oslovila. "Přišla jsem, aby se rozloučila,” začala poklidně, její hlas zněl pevně, ale ne tak odtažitě, jak u ní byl Saturnus možná zvyklý. Byl v něm respekt, který si tento mladík jistě zasloužil, i když na něj možná sem tam utrousila pár pichlavých poznámek v minulosti. "Neodcházím kvůli nespokojenosti, Mech byl mým domovem dlouho a místem, kde jsem našla klid, ale teď... musím jít dál. Na nedávné návštěvě u Života mi bylo řečeno, že jsem přišla za pět dvanáct a dal mi druhou šanci. Rozhodla jsem se, že ji nepromarním tím, že zůstanu na místě.”
Krátce pohlédla po Cornicovi, zda něco také dodá, na což mu i dala prostor a aspoň si odkašlala a ulevila od škrábání v krku. "Byla mi předána smečka pod úpatím Ragarských hor a já věřím, že právě tam můžu být platná,” objasnila situaci ještě úplně a pak trochu snížila hlavu. "Děkuji, že jsi mě vzal před rokem zpátky. A vůbec... za všechno.” Dodala poslední větu tiše a pohlédla mu upřímně do očí. V těch jejích šlo vidět, jak se jí to těžce všechno vyslovovalo. A ještě hůř, že celá tahle situace je pro ni složitější, než si nejspíš původně myslela. Nejraději by odešla dřív, než se jí do očí nahrnou slzy, ale tomu se naštěstí prozatím úspěšně bránila. Musela si přeci jen udržet nějakou tu svou legendární hrdost a důstojnost.

<- Gejzírové pole

Vypadalo to, že je z toho stále zmatený a rozhozený. A ona nevěděla, jak jinak už jej uklidnit. Natočila k němu ucho a loupla chladným pohledem, přičemž se na chvíli zamyslela. "Jo, to věřím," odvětila potom pouze. Prostě jen dala najevo, že je s ním a chápe to, ale dále už to nerozpitvávala, aby náhodou ještě něco nezhoršila. Sama byla ještě myšlenkami u Yriela a už se také blížili k hranicím Mechového lesa, takže si spíše sumírovala v hlavě, jak celou situaci podat a vypadat u toho vděčně, nebo... jak vůbec. Zvlášť, když jí Cornic začal pokládat otázky, protože měl očividně strach, že mu někdo něco vyčte.
"Vlci do smeček přicházejí a také odcházejí. Přišel jsi jako vlče, které potřebuje domov a zrovna Mechová smečka je pro to úplně perfektní. Jak už jsem ti říkala, i Saturn sem takhle jednou přišel. Každopádně už jsi vyrostl a máš nárok na to, abys smečku opustil," objasnila mu s klidem a když prošli hranice, zastavila se. Polkla, aby nakrátko zahnala škrábání v krku. Věděla, že by ji místní alfa asi nesežral za to, kdyby šli až k němu, ale nechtěla být až tak drzá, vzhledem k okolnostem. I když jí to zde stále připadalo jako domov a nejspíš stále bude. "Nikdo ti to za zlé mít nebude," dodala ještě pro ujištění a odkašlala si. Ale svíralo se jí srdce, když se na to tady tak koukala a věděla, že to zde opouští. Nakonec se zhluboka nadechla a zavyla, aby alfu přivolala.

<- Narvinij

Trochu se pozastavila a ohlédla se za ním. Mámu? Zopakovala si ve své hlavě překvapeně a přemýšlela, co říct, aby mládence trochu uklidnila, nebo ukonejšila. Ale co si budeme, nebyla na to expert, jiní by ho nejspíš už obletovali a litovali ho, ona... Asi ho nechala, ať se s tím vyrovná víceméně sám. Kdyby ho třeba někdo chtěl napadnout, rvala by se o něj všemi silami, ale tyhle emoční věci úplně nezvládala. Nevědomky posmrkla a pak do něj jemně dloubla čumákem. "Nejspíš se ti snažila něco naznačit. Třeba ukázat správný směr, či tak něco," pověděla akorát pak, aby ho zkusila aspoň nějak navést na přemýšlení, co přesně ta návštěva znamenala. Yriel se s ní přišel rozloučit, mluvil s ní. Věděla hned, oč jde, ale tady Cornic to měl trochu složitější. Třeba k něčemu dojde, třeba ne.
Odkašlala si a trochu ji to znepokojilo, protože ji nějak zůstalo škrábání v krku. Musela se nachladit. Ona. Seveřan na podzim nachlazenej. Kdo to kdy viděl? A s tímhle měla obíhat bývalou smečku a vrátit se do té svojí, jo? Paráda. Pohledem loupla po Gejzírech, vybavila se jí zima a to, jak tudy spolu šli naposledy. Cornic byl o tolik menší a zranitelnější! Přesto jí tak pořád připadal. Zranitelnej... Nebo byla zranitelná ona díky němu? Další holomek, co se jí zaryl pod kůži, přímo do toho ledového srdce? "Myslela jsem to tak, jestli budeš chtít se mnou odejít z Mechové smečky a přidat se do té mé, Ageronské," ujasnila mu. Bylo jí jasné, že do Mechu půjde s ní, vždyť už tam taky skoro byli. "Byla bych ráda. Chyběls bys mi," dodala pak tiše, aby ho ujistila o nějakých těch svých citech a že jí na tom opravdu záleží.

-> Mech

// díky za akci, poprosím hodit nějaké drahokamy, kdyby to bylo možné, ta Lylce do úkrytu, jestli ne, tak prostě Tristanovi, děkuji

Moooc děkuji za super akci, líbila se mi, vyhovovala naprosto tak, jak byla, za mě fakt super, budiž mi svědkem moje výsledky :D

Odměny poprosím na
Lylwelin:
Vymaxovaná magie ohně
Magie nemrtvých bez hvězd - 100 b
Magie elektřiny - 30 b

Thyra:
Hvězdy základní vlastnosti na max - obratnost - 20 b
18 kytek - 9 b

Připsáno a děkuji za účast :>

<- Jezevec

Ohlédla se, zda má Cornica stále za sebou. Vypadalo to, že se zasekl na tom podivném místě, kde si povídala s Yrielem. Byla z toho stále nějak vnitřně sevřená, ale nedávala to před ním najevo. Mrzelo ji, že její dávný nejlepší přítel už nežil, na druhou stranu tušila, že pokud si vlk vybral život mimo Gallireu, bylo to nevyhnutelné. Tady to vlk mohl oddalovat možná donekonečna. A když konečně zemřel, stejně to byla jenom nějaká pseudosmrt. Vlk si prošel na chvíli vlastním peklem a byl zpátky. Něco o tom věděla. A dlouho pak litovala, že se z něho vůbec vrátila, dokud jí život nezačal házet pod tlapky i to příjemné. Jako bylo třeba nalezení Cornica. Seznámení se s Tomášem a následné přebrání Ageronské smečky. Možná se konečně blýskalo na lepší zítřky, jenže pak se musel objevit ten vlk. Dělal jí vrásky.
Zahlédla, že mladík není nějak ve své kůži. Zpomalila, aby se o něj mohla konejšivě otřít. "Jsi v pořádku?" zeptala se až překvapivě empaticky. Tušila, že si na tom zvláštním místě pravděpodobně prošel nějakým vlastním zjevem. Chudák, byl na to ještě moc malej. Rány, co měl na duši, ještě nebyly zcela zaceleny a nebyla třeba je otevírat. Bylo jí líto, že na to místo zabloudili, mohla ho toho ušetřit. Na druhou stranu, každá taková věc ho nakonec zocelí. Přece z něho nevychovám třasořitku, pomyslela si, zatímco pokračovali směrem k Mechové smečce. "Chystám se Saturnovi oznámit, že smečku opouštím. Jak to vidíš ty, Cornicu? Půjdeš se mnou?" zeptala se tónem, u kterého se fakt snažila, aby bylo znít, že jí na tom záleží. Už byl prostě její, ať se mu to líbilo, nebo ne.

-> Gejzírové pole

<- Jezevčí hájek
Navštiv mrtvé

Byla z toho jeho zastavování docela podrážděná. Chtěla se vrátit co nejrychleji na území Ageronské smečky a věděla, že je před nimi ještě dlouhá cesta, včetně zastávky v Mechovém lese. „Co je?“ zeptala se chladně. Cornic jí pověděl, že se lekl. Netopýra? Asi jo, podle toho, co povídal dál. Přimhouřila oči a přemýšlela, co že to právě vyslovil za blbost, jenže po dlouhých letech žití zde, v tomto magickém světě, věděla, že dvoumetrový netopýr je asi to nejmenší, co by vlka mohlo překvapit. „Klid, tohle byl malý netopýr,“ pověděla nakonec s povzdechem a pokračovala dále. Následovala stopy krve.
Zaslechla za sebou cupitání. Lylwelin se hlídala záda obvykle až přehnaně moc, ale byl fakt, že ve společnosti Cornica byla spíše uvolněná. Vždyť s ní v podstatě vyrůstal, věděla, co od něj ček… Prudce zastavila a polekaně mrkla, když na ni vybafnul. Nechala zavřené oči, stála napružená stylem, kdy bylo poznat, že kdyby byl kdokoliv jiný, už je zahryznutá do jeho krku, nebo se o to minimálně pokusí. A s táhlým povzdechem pak zase oči otevřela a probodla ho tak vážným a výchovným pohledem, že si nejspíš posedali na zadky i všichni vlci ob území. „Blbečku,“ pronesla pak jen prostě a zavrtěla nad ním hlavou.

„Wel,“ oslovil ji najednou cizí hlas. Ale přezdívkou, kterou ji oslovovali jen v její domovině a popravdě tohle oslovení neslyšela celé to roky, co byla zde. Rozhlédla se kolem sebe, ale jediné, co zahlédla, byl jezevec. Ten vyloženě tlapkou ukazoval, ať jej následují. Zlatavá pozvedla obočí a podívala se na Cornica, jestli se jí to nezdá. Nezdálo.
Šla za jezevcem, který ji dovedl na místo, kde stála mdlá vlčí silueta. A ačkoliv nebyla úplně zřetelná, poznala v ní Yriela. „Wel,“ oslovil ji znovu. Zlatavá zalapala po dechu a zamrkala. „Yrieli?“ oslovila ho zaskočeně. Nevěděla, co má dělat. A co se to právě děje. Proč je tady, ale vypadá jako… duch?
„Co tady děláš? Myslela jsem…“ – „Myslela sis, že jsem odešel, že?“ doplnil za ni větu. Tak jak před lety, když spolu vyrůstali. Ona zaklapla tlamu a přikývla. „Já… Umřel jsem, Wel, jsem tady protože… Ani nevím, proč,“ začal se smát a Lyl se syknutím stiskla zuby k sobě. Nepřišlo jí tu nic k smíchu. Sice se roky neviděli, ale tohle silné pouto vymazat ze srdce nešlo.
„Proč? Kdo ti to udělal?“ procedila skrze zuby a v očích jí vzplál vztek a touha po pomstě. Ale duch se začal zase jen smát. „Stáří, má drahá sestro, stáří. Ty bys zas hned někoho vraždila. Ale za to ty vypadáš, jako kdyby ti nepřibyl ani rok,“ mrkl na ni a Zlatavá sklonila hlavu. Jemně cukla koutkem v jakémsi krátkém úsměvu. „To víš… Tady na Galli máme jiné vymoženosti, u Bohů. Měl jsi tu zůstat. Se mnou. Měli bychom se spolu dobře,“ ztišila svůj hlas, když se jí zlomil.
On zavrtěl hlavou. „Nebavilo by mě to tu dlouho, však mě znáš. No, přišel jsem se s tebou rozloučit. Neboj se, ty to zvládneš. Nevím o ničem, co jsi kdy nezvládla, jsi silná vlčice,“ usmál se na ni a začal ztrácet na tvaru.
„Tím bych si nebyla tak jistá,“ pronesla rozechvěle a sledovala, jak se rozplývá. „Sbohem, Yrieli, příteli,“ pošeptala za ním ještě. „Sbohem, Lylwelin,“ opětoval jí ještě šepot s ozvěnou. Chvíli sledovala místo, kde stál, než si povzdechla a rozešla se pryč.

-> Narvinijský les (přes Jezevčí hájek)

<- Tajga
Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk

Začala noc, ale nevypadalo to, že by měli šanci vidět třeba úplněk, protože bylo zataženo a sem tam i mrholilo a trošku nepříjemně pofukovalo. Přesto to nijak Lylwelin nepřemluvilo, aby se zastavili a někde se schovali, protože potřebovala být co nejdříve zpátky ve smečce. Měla pocit, že už teď mešká. Nejspíš za to mohla nervozita novopečené alfy, která to bere moc vážně, možná to, že situace tam nebyla zrovna úplně růžová. Pořád netušila, jak a jestli si Tomáš poradil s původními členy, co ve smečce stále setrvávali i při jejím odchodu mimo území.
Zahlédla, jak se okolo nich proháněl v nočním přítmí netopýr. Občas vydal pár vysokých tónů, které byly nepříjemné na uši. Jenom doufala, že ho nenapadne se jí zaplést do srsti. Už to byl docela poctivý zimní kožíšek, tak jak se na seveřanku patří. Cornic se ptal, jestli je tedy teď alfa a ona přikývla. „Už to tak vypadá,“ odvětila s ledovým klidem, ačkoliv se jí z toho stále svíralo nitro nejistotou. Věděla, že je to hrozná odpovědnost. „Život mi řekl, že jsem unikla jeho sestře Smrti jen o vlásek. Prý se pro mě už chystala. Rozhodla jsem se, že novou šanci na život nepromarním zase jen tím, že budu chrápat u někoho ve smečce. Tak jsem uvítala změnu,“ přiblížila mu ve zkratce, proč se tak rozhodla a celá se ošila, když se kolem ní omotala pavučina, kterou prošla. Naštvaně frkla a šla dál, jakmile to ze sebe sundala.
„Je nás tam zatím jen pár. Já, Tomáš a jeden pár, který se k nám přidal. A z původních členů to vypadá, že tam prozatím zůstali asi dva, nebo tři. Ale nevím, jak se vyrovnají se změnami a je možné, že smečku opustí,“ objasnila mu situaci a všimla si, že je na zemi krev. Přimhouřila oči a rozhodla se situaci prozkoumat.

-> Jezevčí plácek

<- Švitořivý les
Ochutnejte nějakou podzimní specialitu (dýně, houby ap.).

Ohlédla se za ním a přikývla. „Jo. Horko skončilo a naše výhody být nabalení v severským kožichu začínají,“ ušklíbla se a otočila svůj pohled před sebe. Přemýšlela, co ten chlapec vlastně celou dobu dělal, když byla pryč. A přemýšlela, zda po jejím boku bude kráčet i nadále, nebo půjde svou vlastní cestou, což ji nutilo uvažovat, jak mu celou svou situaci podá. Pak bude na něm, jak se rozhodne. Cesta byla daleká, takže času bylo na probrání jeho budoucnosti dost.
„Asi to byla ta samá,“ odtušila potom poklidně. Co na tom bylo tolik k údivu? No, musela respektovat, že to bylo ještě děcko, i když už odrostlé. Nebyla zvyklá se bavit s těmito výrustky, takže jejich mentalitě úplně nerozuměla. „Máš pravdu, neviděla jsem si pomalu ani na vlastní čumák,“ přitakala, zatímco kráčela dále a všimla si něčeho v listí. Přimhouřila oči a pomalu se k tomu vydala, když tu zaslechla jeho otázku. Protočila očima a pohlédla na něj, aby se ujistila, zda to myslí vážně. „To je ten vlk, se kterým jsme se potkali po cestě k Životovi a pak šel s námi sem,“ pověděla mu netrpělivě a pak došla k té věci, co ji zaujala.
Tlapou z ní oddělala spadený list a odhalil se hřib. „Hele. To jsi jedl jako vlče, pamatuješ? Asi to byla nějaká jiná, ale toto podle vůně bude taky jedlý, ne?“ zeptala se a zkoumavě na něj pohlédla. Pak se sklonila a zkusila si maličko ukousnout. Dvakrát žvýkla, než se jí čumák pokrčil a zhnuseně to vyplivla. „To neni vubec dobrý, bleh,“ odfrkla si a párkrát si olízla tlapu, aby se té hnusné chutě zbavila. „No, abych pokračovala, na území té smečky se k nám přihnaly místní alfy a les se smečkou nám přenechali. Takže je ze mě alfa. Alfa Ageronského lesa. A víš co? Je tam taky plno mechu, ale aby toho nebylo málo, ten mech v noci krásně světélkuje. A les je hned pod úpatím hor, což je prostě… Bezva,“ povyprávěla mu a čekala na jeho reakci, zatímco se zase pomalu rozcházela.

-> Jezevčí hájek