Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moc děkuji za akci :D

Přála bych si dostat:
Lylwelin
70 kytek
+ 10 křišťálů
+ hvězdička do taktiky lovu

Aithér
70 květin
+ 10 křišťálů
+ hvězdička do vytrvalosti

Thyra:
70 květin
+ 10 křišťálů
+ hvězdička do taktiky lovu
+ 10 oblázků

Tristan
70 květin
+ 10 křišťálů
+ hvězdička do síly

Přidáno.

Všechno bylo velmi rychlé. A navzdory tomu, že takový lov zrovna Zlatavá zažila za svůj život nespočetněkrát, stále nestíhala vnímat veškeré dění okolo. Opět přišlo její klasické zastření mysli a temno před očima, jakmile pocítila krev kořisti na svém jazyku. V tu chvíli z ní byl pažravec, který byl schopný jít do extrému pro to, aby svoji kořist dostal. A tohle byla přesně ta chvíle, kdy se to stalo, jenže bez uvědomění, že už na to ve svých letech nemá tolika sil. I tak držela laň za nohu, seč jí síly stačily, hrdelně vrčela a modlila se, aby Mitsu laň dokončil. Někde v jakoby v dálce slyšela štěkot vlčete a ihned věděla, ke komu jej přiřadit. Zahlédla, jak se někde v blízkosti Cornic mihnul, než kamsi odlétl na zem a stal se skoro placatým. A v tu chvíli sebou laň sekla na zem. Lylwelin pustila nohu, tlamu už měla skoro v křeči.
Okamžitě zkontrolovala pohledem místo, kam dopadl Cornic. Věděla, že si maličký zažil svoje a daleko horší věci, takže měl tuhý kořínek a nebyl to žádný utřinos, přesto se jí okamžitě sevřelo srdce ve strachu, jestli se mu něco nestalo. Poprvé mohlo vlče vidět v jejích jinak chladných očích spoustu emocí, které u ní předtím vidět nemohl. Ale to už se zvedala ze země. V žilách jí pumpoval stále adrenalin, jeho hladina neklesala tím, že netušila, co s maličkým je. Cíl teď měla jediný – dostat se za ním a pak řešit cokoliv jiného. Doklusala k němu a klesla na břicho na zem. „V pořádku?“ vydechla, protože byla stále zadýchaná. V rychlosti mu olízla rozčechranou srst na hlavě, kde mu vznikla chocholka, aby ho upravila. „Vedl sis dobře, seš celej?“ zeptala se starostlivě a až když byla u něj, mohla začít vnímat i zbytek skupiny.
Proxima se rozhodla, že odtáhne první kus do lesa. Vcelku Zlatavou překvapila svou silou. „Hej, mladej, dobrej výkon,“ pokynula na Mitsua stojící u laně, kterou společně s ní zdolal. „Měl bys pomoct slečně, my si s tím už tady poradíme,“ řekla mu bez okolků. Bylo jí jedno, jestli byl ve smečce nad ní, nebo pod ní, prostě využila práva starší. Otočila se na Saturna. Samozřejmě jako členka naháněcí skupiny netušila, že chtěl strhnout jen jeden kus. Takže si ani neuvědomovala, že situaci dost zkomplikovala, ačkoliv byla schopná si to už za běhu spočítat. Nebylo jich úplně dost, tím, že Karoe prchla. A na tu se Saturnus zrovna ptal. „Neboj, je v pořádku,“ ujistila ho pohotově. „Vzala čáru hned na začátku. Nevím, co se stalo. Je celkově nějak… Mimo,“ netušila, jak lépe popsat zmatené chování Karoe. Saturn by s ní musel sám mluvit, aby pochopil. Znovu zkontrolovala pohledem Cornica. Byla zvědavá, jaké z toho bude mít pocity. Ona na něj každopádně byla hrdá a dala to v každém svém pohledu na něj najevo. Bylo jasné, že s malinkatými zoubky by toho moc nezmohl, ale byl opravdu odvážný a jednal intuitivně.

Březen 4/10

Jaro, to bylo takový životabudič úplně pro všechno v přírodě. Začínala pučet mladá zelená tráva, stále schovaná pod tou loňskou, která byla zhnědlá mrazem, který měsíce úřadoval a sehnutá pod pokrývkou sněhu, která už byla ta tam. Pěvci spustili své typické drama a začali zase řvát jako na lesy. Kroužili kolem sebe a hašteřili se, aby mohli brzy zplodit své potomstvo a začít pracovat na svých hnízdečkách lásky, kde brzy ponechají poklad tohoto snažení. Nebývalo pro ně problémem posbírat si chomáče vylínaných chlupů, které pouštěla snad úplně všechna zvířata chodící v těchto krajích. Jimi si svá hnízdečka hezky zateplovala. Jenže Zlatavá nic z tohoto nikdy neobdivovala. Tyhle první příznaky jara ji spíše dráždily, než aby ji těšily. Nemilovala jaro tak, jako ostatní. Cvrlikání ptáků ji spíše dráždilo, začínal jí chybět ten krásný zimní klid. A čím více se oteplovalo, tím více trpěla, protože celý život chodila nabalená v severském kožichu. Nebyla tedy ani tak cynik, jako spíš někdo, kdo měl opravdu pádné důvody nemít jaro rád. Až teď, na stará kolena, docela oceňovala, že se oteplilo. Nebolely ji tolik klouby ze zimy a ze sněhu, ve kterém se namáhavě chodilo. Nebyla už žádný hrdina s tím přibývajícím věkem.

Hnala se za kořistí téměř neúnavně, ale opak byl pravdou. Únavu pociťovala plně. Bolely ji nohy, nestačila s dechem a cítila, jak ji pálí plíce. Sípala, přesto běžela, aby nahnala srny tam, kam potřebovala. Kam to potřebovali všichni. Koutkem oka vnímala Karoe. Vypadalo to, že chvíli dělá, co má, ale najednou jako kdyby ji odnesl vítr a byla fuč. Zmizela mezi stromy. Zůstala na to v podstatě sama. Corni byl někde vzadu, doufala, že neztratila i jeho. Sem tam byla v cestě nějaká ta borůvka, kterou musela přeskočit, nebo šiška na které se snažila neztratit rovnováhu. Nestíhala vlčici ale plně vnímat, protože se jí konečně povedlo nahnat laně k lovcům. Prodřela se tím chaosem až sem. Lapala po dechu a snažila se zorientovat. Všimla si, že mladá Proxima držela laň u země. Ačkoliv Lylwelin chtěla, neměla sílu na to, aby doběhla kořist ještě dorazit. Naštěstí zaslechla Saturna, který štěknul po nějakém vlkovi a najednou byl u laně a dodělal ji.
Zlatavá měla pokušení nějak drcnout do toho vlka, který měl odehnat tu druhou laň a vyprovokovat ho k tomu, aby ji skolili. Jako lovec si opravdu věřila, jenže její mladý duch byl připoután ve starém těle. A nakonec... Odvaha jí nechyběla ani tak a proběhla kolem světle zbarveného vlka. "Pojď!" sykla na něj téměř agresivně, když nabírala rychlost, aby skočila po druhé lani. Pokusila se rovnou zaútočit na krk. Byla zvyklá na váhu, co měla před lety a že kdejaké zvíře vyvedla z rovnováhy. Teď vyvedlo z rovnováhy možná tak ji zjištění, že to s ní nehnulo tak moc, jak si myslela. Zaryla do její srsti drápy a zakousla se do jejího krku. Zlatavá ale takhle na stále stojícím a bránícím se zvířeti nemohla udržet rovnováhu dlouho. Její ledové oči se pokusily vyhledat Mitsua, aby zjistila, jak je na tom. Potom se musela pustit. Skončila zase na zemi, kde udělala ze dva bolavé kotouly. Vztekle zavrčela a chňapla po zadní noze laně, aby jí zabránila v dalším konání. Kořist byla ještě příliš při síle. Začínala pochybovat o tom, že ji zdolají. Spíše Lylwelin naprosto zdolávalo stáří. Byla vyčerpaná a dotlučená.

Březen 3/10

V mysli se jí ukázal had, na kterého před nějakou chvílí narazila. Vzpomněla si na ten oblouk, kterým si jej musela obejít, protože nechtěla potíže. Bylo zajímavé, celý život se tahle vlčice nebála podívat nebezpečí z blízka do tváře, jako by snad byla nějakým Pohanem, který věřil tomu, že nad ní všemocné síly drží ochrannou tlapu, ale hada? Hada si obešla prostě obloukem. Kdyby na tý cestě raději ležel nějaký drahokam, to by bylo mnohem lepší, napadlo ji trošičku otráveně. Už ji totiž nebavilo žít v tomhle starém těle. Necítila se prostě jako právoplatný vlk. Ráda by si vydělala nějaké ty křišťály, drahokamy a tak, aby mohla jít k Životovi zjistit, zda je opravdu schopný ji omladit. Jenže jí připadalo, že na to, aby ji Život omladil, byla ještě příliš chudá. Měla u sebe tak maximálně chomáče své vlastní srsti. Tu bídu, co si stihla na tuhle (zrovna dost krutou) zimu pořídit. Teď už ji zase vylínávala pryč. Asi to nebude mít dlouhého trvání, protože věkem ji zrazoval i její božský seveřanský kožišek. Podrážděně si povzdechla, cítila se jako starej sejr.

<- Mech přes Gejzírové pole

Než vyrazili, vyměňovala si zvláštní pohledy s Karoe. Ani z jedné nevyšla ani hláska. Zlatavé to nevadilo, dokázala ocenit ticho více, než nějaké bezcílné žvatlání. Cítila, jak se pod ní hemží Cornic, celý nervózní z toho, že na něj mluví Proxima a pak asi i z toho, že jedno místečko vedle Lyl bylo zabrané. Dcera alfáka to s ním nakonec vzdala, když viděla, že to asi nemá cenu, tvářila se sice jako pukavec, ale to bylo momentálně jedno, a tak se uvolnila i ona, protože nemusela být tolik ve střehu, co se stane. U Cornica jeden nevěděl, jestli se někam rozprchne, nebo složí jako domeček z karet. Jestli seznamování obnášelo jen tohle kroucení, tak to asi bylo dobrý, ale jistá si tím nebyla. Tu najednou se Karoe probrala ze svého bloudění v hlavě a zeptala se, zda je přítomné vlče Lylky. Ta se pobaveně ušklíbla. "Ne," odpověděla krátce, ale to se už skupinka dala do pohybu.
Mládě se na chvíli někde zadrhlo, tak začínala přemýšlet, jestli náhodou něco neřekla špatně, nebo jestli vůbec půjde, když tu je tolik vlků. Bude to ale muset přežít, jestli se chce něco naučit, napadlo ji. Také jí společnost tolika vlků nebyla příjemná. Jenže lovecká skupina byla něco jiného. Většinou se vlci soustředili na cíl a moc toho nenapovídali. Zlatavou dráždilo, že tomu zrovna teď muselo být jinak. "Dávám na něj pozor," vydechla potom tichý dodatek, aby se náhodou nedotkla citů vlčete její předchozí ráznou odpovědí. A objasnila rovnou trochu Karoe, jak to s ním je. Skupinka začala míjet stromy, které rozhodně nevypadali jako smrkové. Byly to vzrostlé stromy a opravdu krásné. Naklonila se k vlčeti, které je dohnalo. "Tady jsem potkala toho Stařešinu," špitla k němu, ale pak se rozhodla, že už je opravdu čas mlčet a soustředit se. Očividně už byli na místě. "Ššššt," udělala pak na Karoe a Cornica, když ucítila pachy nedaleké zvěře. Sama začala našlapovat o něco více opatrněji. "Dávej pozor, kam šlapeš... Snaž se jít potichu. Každé šlápnutí na větvičku, nebo cokoliv, tě může prozradit," radila maličkému šeptem.
Ani ji nepřekvapovalo, když alfa začal mluvit přímo na ni. Když tak skupinku sledovala, byla tu společně s alfou nejzkušenějším lovcem. Jenom doufala, že ji nezradí bolavé klouby. V jejích letech už se mohlo stát všelicos. Byla pověřena se svou skupinkou nahnat daný kus, který určil Saturn. Vyhledala laň pohledem a tím si ho potom poměřovala. Hezký kousek, napadlo ji a ucítila, jak se jí do žil vlévá pomalu, ale jistě adrenalin. Aspoň něco babku zvedne z křesla! Kývla na Saturna, že s taktikou lovu souhlasí a začala se pakovat na své lovecké místo.
Po Cestě postrčila Cornica s Karoe, aby šli s ní. "Vezmeš to zprava," pohodila hlavou na její trasu. "Budeš jistit, aby nezaběhla někam do lesa a aby běžela k druhé skupince," dodala a nadechla se. "Já ji odříznu od stáda a ty, Corni, to pojistíš za námi uprostřed, kdyby se náhodou obrátila a chtěla běžet druhým směrem," řekla a chvíli oba sledovala, jestli pochopili. Vlček musel být asi překvapený, že se pro něj místo koukání nakonec našlo nějaké využití. Měl sice pořád kratší nohy a nebude tedy tak rychlej, ale aspoň si bude připadat dobře, že přiložil tlapky k dílu, no ne? "Dobře to dopadne," dala ještě oběma tichý příslib, než vyrazila.

Začátek lovu (//nebudu to protahovat, ne? :D)
Našlapovala tiše křovisky. Dávala si pozor na tlapky, kam šlape. Zlatavým pohledem vyhledávala druhou skupinu vlků, jestli už dorazili na místo. Zkusila pohledem najít i Karoe a Cornica. Měla krapet problém jim věřit, ale doufala, že kdyby se náhodou něco zvrtlo, bude schopná to nějak zachránit. Zahlédla, že skupinka útočníků už je na místě, takže zlatavé nezbývalo nic jiného, než se dostat co nejblíže k vybrané lani a oddělit ji od stáda. Za chvíli se k ní přikradla docela blízko, ale nebylo to úplně to místo, které si představovala. Bohužel zvíře s citlivými smysly si již potencionálního lovce všimlo, varovalo zbytek stáda a dalo se s panikou na úprk. Lylwelin okamžitě vyrazila za ní. Vycenila zuby a párkrát štěkla, když se neustále laň lepila na zadek druhé a nechtěly se od sebe ani za mák odtrhnout. Každopádně obě oddělila od zbytku stáda. Pokusila se vběhnout mezi ně, ale moc nadšená z toho nebyla. Nerada by dostala ránu paznehtem. Taky je nemohla vychýlit z trasy, nebo by to všechno zkomplikovala. V té rychlosti a v adrenalinu se to všechno kontrolovalo složitě. Každopádně doufala, že Karoe je tam, kde by měla být a nějak to jistila. Pak se to stalo... Cítila tupou ránu na žebrech. Bolestně sykla a trochu zpomalila, aby se z pod laní dostala. Oddělit je od sebe se jí nepodařilo, tak doufala, že to nebude komplikovat příliš. V lepším případě by se mohlo zkusit ji strhnout také.

Březen 2/10

Pokračovala dále v cestě. Pořád přemýšlela, co byl ten předchozí zvuk. Možná nějaká kreatura? Zavrtěla nad tím hlavou, aby to nechala být. Ani by nečekala nějaké narušitele v těchto místech. Byla ráda, že je zase pro jednou chvíli sama. Prošla lesem a vyšla na otevřenou louku. Vcelku ji udivilo, kolik je tu světla a jak to jejím ospalým očím dělá problém. Podrážděně je přivřela. V něčem přeci jenom měla tu zimu raději. Ačkoliv ona ji jakožto vlčice ze severu celkově preferovala radši. Ale tahle byla docela namáhavá i pro ni. Možná to taky bylo pokročilým věkem, který zlatavá měla. S tím už mohl udělat něco jedině Život, ale neměla pro to dostatek křišťálů. Proto se koukala po zemi, jestli se tu náhodou nějaký nezatoulal.
Nezatoulal. Za to se tu na slunci vyhřívala zmije. Lyl neměla náladu na problémy, už vůbec ne s jedovatým hadem. Zůstala stát na svém místě a chvíli ji zamyšleně pozorovala. Hadice byla chvíli ve střehu, ale potom svou hlavu zase sklonila. Kdo vymyslel takové stvoření, co nemá nožičky? Napadlo ji. Nikdy nad tím takhle nepřemýšlela. Možná to bylo tím, že spíš nikdy nepřemýšlela takto primitivním způsobem? Kdo ví... Asi jí na staré kolena opravdu hrabalo.

Jedného krásneho rána, keď bola tráva pokrytá chladnou inovatkou, prechádzala sa po nej vlčica so zlatým kožuchom. Paprsky vychádzajúceho slnka sa od neho odrážali a dávali tak srsti ešte viatší zlatý nádych, než mala Lylwelin doteraz. Prechádzala sa bez ciela, iba tak, aby upokojila svoje rozhodené vnútro. Momentálne nemala žiadny väčší problém. Bolesť zo straty rodiny sa postupne zavrtávala hlbšie. Bola tam stále, ale už nebola taká silná, nedrtila jej srdce na kúsočky a necítila taký silný tlak na hrudi, ako tomu bolo ešte pred nejakým tým mesiacom. Zrejme tomu velmi dopomohlo to, že našla Cornica a ujala sa ho takmer ako svojho vlastného. Hoci bol aký bol a ona bola od svojich vlčiat zvyknutá na viatšiu divočinu, nahrádzal jej aspoň z časti teplo domova. A to nehovoriac o Mechovej svorke, do ktorej dostala možnosť sa vrátiť.
Dlho vydýchla a z ňufáka jej vyšiel oblak pary. Sledovala ako sa pomaly vytráca nad jej hlavou a spokojne mávla chvostom. Napriek jej chladnému výrazu, ktorý bol pre ňu typický, sa naozaj v momentálnej chvíli cítila najednou dobre. Síce tušila, že už vo svojom živote nezíska nič viac, než jedno zatúlané vlče a že vo svojom veku už toho vela nezmóže, ale na čo sa tým trápiť.

Březen 1/10

Lesem zněly zvuky jejího kulhání. Zase ji bolela kyčel. Ach to stáří, bylo fakt namáhavé. Chtěla věřit tomu, že Život má opravdu moci vlka omládnout. Chtěla být mladší. Připadalo jí, že to stáří leze na mozek. Že ten mozek snad hnije za živa, stává se z něho bláto, stejně jako z jejího těla, které už nestálo za řeč. Tiše si povzdechla do ticha lesa a užívala si, že je chvíli o samotě a zase se trochu potuluje. Byl to zvláštní les, protože nebyl složen ze smrků, ale z ovocných či listnatých stromů. Počkej, zdá se mi to? Zamyslela se, když vzhlédla vzhůru a na jednom ze stromů zahlédla jablko. A pak další. A další. Bylo jich tu plno. Zamrkala a nasála do čumáku okolní vůni. Byla nasládlá.
Potřásla hlavou a vydala se znovu na cestu. Muselo se jí to jenom zdát. Tohle jaktěživ neviděla. Pořád s údivem pokračovala dále v cestě. Ten údiv na ní šel vidět, měla ho ve výrazu, protože tu nebyl nikdo, před kým by musela nosit tu svou tvrdou masku. Zaslechla podivný zvuk. Znělo to jako kozel. Nebo koza? Hm, to je jedno, uznala a najednou ji něco štíplo, jako kdyby ji kousla blecha. A tu se probudila. Byl to jen sen.

Protočila očima. „Ty seš mi ale ňákej chytrej,“ zahuhlala a strčila do Cornica provokativně čumákem. Rozmbrada malej. Aby se nedivil, pomyslela si pobaveně a sama pro sebe se ušklíbla. To už dorazili k Saturnovi a Sheye, která se ptala, jak se mají. Nikdy nevěděla, jak na tuhle otázku odpovědět. Nejraději by zůstala zticha. „Je lepší počasí a chystá se lov…“ začala a šlo vidět, že sama hledá, jak pokračovat. „takže asi dobré?“ dokončila nakonec a raději upřela pozornost na alfu, který měl aspoň něco k tématu. Zlatavá se tu přeci jen nepřišla vybavovat o tom, jak se mají. Tušila, že Cornic by možná mohl říci něco více, aby byla Sheya spokojená, ale vzhledem k tomu, jak si ji nejistě prohlížel, na to taky nevsázela.
Mezi stromy se objevila mladičká vlčice, která se hned nad Cornim rozplývala. Lyl si malého hlídala jako oko v hlavě, ačkoliv sama netušila proč, když nebyl její, ale vypadalo to, že neměla v úmyslu mu nijak škodit, takže i Zlatavá byla vcelku klidná, navzdory tomu, že její nevraživý výraz tomu moc nenapovídal. No jo, cizinec v její blízkosti… Představila se jako Proxima, i když očividně jen Cornimu a ona jako kdyby byla vzduch. Bylo jí to každopádně jedno, protože po seznamování nikterak netoužila. Až pak jí došlo, že je to dcera Saturna a Sheyi. Pozvedla zaujatě hlavu a všechny si je porovnávala. Hm… Asi jo.
Za nedlouho sem dorazila i Karoe, která se zpočátku tvářila všemožně a jen těžko se odhadovalo, co se jí honí hlavou, zvlášť po tom, co se potkaly naposledy, ale nakonec dohopkala vedle ní. Lyl k ní sklonila hlavu s jakýmsi smířlivým pohledem, ale ani jedna z vlčic ze sebe nevydala ani hlásku. Pokud by měla Karoe něco na srdci, mohly to probrat jindy. Saturnus se totiž jal organizovat lov. Nastražila uši a pozorně poslouchala. Očividně dostala na starost Karoe. S Cornicem počítala, to bylo jasné, ale takto jí připadalo, že ta vlčata má u sebe rovnou dvě. Doufala ale, že lovecký pud bude u vlčice silnější, jak ten evidentní zmatek, co v hlavě má. „Tak jdeme,“ vyzvala tiše oba své svěřence a vydala se za alfou.

-> Narvinij přes Gejzírové pole

<- Úkryt

Vlče vypadalo, že se vyspalo dobře. Vřele jí opětovalo pozdrav a ptalo se, jak dlouho spali. Zlatavá zavrtěla hlavou. "Vůbec netuším," přiznala s lehkým pobavením v hlase a ohlédla se za ním, když vyšla z úkrytu. Konečně projevil trochu nějaké emoce. I když ona mu zrovna neměla vůbec co vyčítat, nutno podotknout. "No..." začala nejistě a pak se raději rozešla směrem, odkud cítila pach alfy. "Asi bys to mohl jistit ze zálohy, ne?" napadlo ji nakonec naštěstí. Byl to risk, brát sebou vlče na lov, i kdyby se mělo někde zpovzdálí koukat? Určitě byl. Ale ona věřila tomu, že je Cornic nezvykle vychovaný a tichý a pokud mu dají jasné instrukce, prostě je dodrží a lov tím nenaruší. Použiju na něj svůj rázný tón, to na něho očividně platí, uznala potom a pokračovala lesem mlčky. Její tempo bylo tak akorát - aby moc nemeškali, ale aby zároveň její malý svěřenec stíhal a u toho si případně zase mohl prohlížet les. Přeci jen, nebyl tu dlouho a asi to zde musel ještě pořádně zkoumat. Bylo znatelně tepleji, než v předchozích dnech, i když je stařičká vlčice raději proležela v úkrytu a taky bylo o dost méně sněhu, než když byla venku naposledy. Sice zimy milovala, přeci jen to byla seveřanka, ale tahle jí dala zabrat. Nejspíš už to na stará kolena úplně nezvládala.
Nakonec dvojička dorazila k alfě a jeho partnerce. Zlatavá na ně pokynula hlavou na pozdrav. "Zdravím vás," pověděla chladně a ohlédla se na Cornica. Bude zase zdrženlivý, nebo poznal, že Saturnus se Sheyou jsou kámoši? "Mám tu dobrovolníka na lov. Půjdu s ním, jestli neva," ohlásila potom sice vážným tónem, ačkoliv to byl pokus o jakýsi vtípek. Následně se rozhlédla, zda sem jde i někdo jiný. Zatím se nic nedělo, ale doufala, že na to nezůstanou jenom tři plus jeden malý pozorovatel. Ve větším počtu by mohli mít šanci na lepší kořist. Ale více lovců taky znamenalo více možných problémů, kdyby se něco zvrtlo. Neměla chuť na to, aby jim to někdo zkazil, i když sama s Cornicem za zády riskovala. Najíst se asi chtěli všichni.

Ani si neuvědomovala, kdy přesně při konverzaci s Cornicem usnula. Ale už to nejspíš zase potřebovala. Její energie už nebyla tak obsáhlá, jako když byla mladší a tedy to, co posledních pár dní podnikala, bylo opravdu vyčerpávající. Projít takové štreky v hlubokém sněhu a pak i s vlčetem na zádech, to bylo na postarší dámu opravdu dost. Nakonec ji ale probudilo vytí. Ozvalo se venku, nebo bylo ještě součástí nějakého snu? Rozevřela oči a rozhlédla se okolo sebe. Cornic spal stále u ní a z jeho tělíčka šlo příjemné teplo. Netušila ani, jestli usnula dříve ona, nebo on. Každopádně spali oba dva očividně jako špalek. Nevzpomněla si ani na poslední téma. Zavrtěla nad sebou hlavou. Být stará pro ni bylo skutečně náročné.
Sklonila hlavu a jemně do Cornica drbla čumákem, aby ho probudila. Jestli někdo venku vyl, musela zjistit, o co šlo. Měla dojem, že to bylo svolávání lovců? Nemohla u toho chybět. Milovala lov. Musela u toho být za každou cenu, stáří nestaří. Jednou chtěla při lovu zemřít. Tak moc tuhle činnost milovala. "Dobré ráno," pošeptala tiše a pohlédla směrem k východu. Něžně jej hladily paprsky slunce. "Kalamita polevila, venku bude hezky. Alfa nejspíš svolává k lovu. Co takhle jít a něco okoukat?" navrhla stále polohlasným tónem. Ale už byla opravdu netrpělivá. Jen to nedávala najevo. Nechala vlče, ať se vzpamatuje a když měla příležitost, vstala, oklepala se a rozešla se ven.

-> Mech

Únor 5/10 Roland

Roland odsouhlasil její nápad, ale namítl, že by šel raději z druhé strany. Zarazila se a zavrtěla nad sebou hlavou. Jsi trubka, mělo tě to napadnout hned, pomyslela si a němě na něj kývla, že s tím počítá. Dobrá zkušenost s tímhle vlkem lovit. Aspoň budu vědět, na co si dát do budoucna pozor, jak budu lovit s Cornicem. Nebo spíš ho to učit, uvažovala. "Jo, to není problém," promluvila nakonec tiše a stejně tak přešla na druhou stranu. Ještě jednou si přečetla terén a nakonec pohlédla na něj, zda je připraven. Ten kývnul, a tak nebylo na co čekat a oba vlci se vydali svým směrem, obklikou směrem k vybrané muflonce. Zlatavá se krčila a snažila se být co nejméně nápadná, jelikož barva jejího kožichu ji prozrazovala jak v zimě, tak v létě. Měla výhodu pouze při východu slunce, kdy slunce natahovalo své zlaté paprsky skrze krajinou. Naštěstí teď byla noc, takže se mohla hodně ukrývat ve stínech.
Bohužel nakonec to nebyl kožich, co ji zradilo, nýbrž její vlastní klouby. Jak se tak pohybovala pokrčená, hlasitě jí křuplo v kyčli. Nočním tichem se to rozlehlo docela parádně. Samotná Lylwelin se toho taktéž lekla a okamžitě se podívala na muflony, kteří prudce otočili hlavu směrem k ní. Zastavila se a s bušícím srdcem vyčkávala. Ještě se nedali na útěk, ale už rozrušeně funěli a tušili, že se něco děje. Snažila se pohledem vyhledat Rolanda. Muflonka se teď dívala směrem k ní, takže jestli počítala dobře, bude mít druhého vlka ve slepém úhlu. Byl to skvělý čas na útok z jeho strany. Teď byla otázka, jestli tuhle úvahu bude mít v hlavě taky, nebo spíš uzná, že raději počká, než se zase stádo uklidní. Ona nehybně stála a pomalu ani nedýchala.

únor 4/10 Roland

V tichosti si prohlížela muflony a stejně jako její společník, i ona vybírala ten správný kus. Střihla uchem směrem k Rolandovi, když promluvil do ticha a pohlédla směrem, kterým ukazoval. Analyzovala určenou muflonku pohledem a jakmile vybraný kus udělal nějaký pohyb dopředu, souhlasně kývla hlavou. Chůze muflonky opravdu nebyla čistá. Musela to být autorka stop, které Lylwelin sledovala u jezera. "To by mohlo jít," pošeptala nazpátky a začala uvažovat, jakou taktiku zvolí. "Obklíčíme ji ze stran? Ty ji raději trochu nadejdeš zprava a já půjdu zleva," navrhla, zatímco nespouštěla pohled z potencionální kořisti. Záviselo na tom hodně. Nechtěla odcházet hladová. Sice byla pak otázka, jak se o kořist rozdělí, ale doufala, že s vlkem nebude špatná domluva. Byla ochotná mu nechat mnohem větší kus, protože ona by toho stejně asi moc momentálně neutáhla.
Ještě chvíli si četla okolí, vybírala si, kudy půjde, aby nevyplašila ani vybranou muflonku, ani zbytek stáda. Věděla, že to bude náročné. Musela si vybrat opravdu dobrou cestu, aby se něco nezvrtlo. A Roland také. Nakonec, když si v hlavě vše promyslela, podívala se na něj. Kývla k němu hlavou, že je připravena a chvíli vyčkala, zda nemá třeba jiný návrh a taktiku. Nelovila velké zvíře ani nepamatovala, takže byla otevřená i lepšímu návrhu, jak muflonku dostat.

únor 3/10 Roland

Vlk se představil jako Roland. Zlatavá zastříhala ušima, aby si jméno poznamenala do paměti a kývla hlavou, když pověděl, že jej těší. Naznačila tak, že ji taky a vyčkala, co jí vlk poví ohledně potencionální kořisti. Nebyl si úplně jistý, ale prý že někde něco zahlédl. Vlčice tím směrem upřela pohled a snažila se něco zahlédnout. Prý se to jen mihlo. Napadlo ji, že šlo o něco menšího, ale když zmínil muflona, cukla k němu překvapeně hlavou. Zpoza kamenného výrazu na chvíli vypluly pochybnosti. Byla tu s vlkem, kterého neznala, se kterým nikdy nelovila a netušila, na kolik je zkušený. A ona sama si stále nebyla jistá svojí kondicí a kolik toho její staré tělo zvládne. Přesto to přešla v tichosti a své pochyby si nechala jen ve své hlavě. Jen tak před někým by neukázala svoji nejistotu. Obzvlášť ne vůči sama sobě.
Stejně jako on, i ona nasála pach ze stop a vydala se za ním. „Tak uvidíme,“ zabručela pouze zamyšleně a pomalu se jala lovecké chůze. Našlapovala tiše a elegantně, přesně věděla, co dělá. Sníh jim sice byl oporou v tom, že nemohli šlápnout na nějakou větev a udělat humbuk, který by jejích potencionální kořist vyrušil, ale občas pod tlapkami zakřupala zledovatělá krusta. Snažila se tedy, aby se tak nedělo. Na další seznamování již nezbyl čas, když se dvojice bez váhání pustila do hledání kořisti. Oba museli být jistě dost hladoví, když ani na chvíli neváhali. Zlatavé nejspíš dodalo odvahu to, s jakou vervou se do hledání pustil Roland. Ona by možná ještě teď stála na místě a přemýšlela by, zda se do muflona pustí.
Dvojice vlků dorazila ke křoviskům a Lyl se za ně skrčila. Uviděla totiž kus za křovím pár kusů muflonů. Popocházeli tam ve sněhu a rozhrabávali sníh, aby se dostali na kus zmrzlé trávy. Některé kusy tam okusovali různé větve. Chvíli je sledovala a pak pohled přesunula na vlka. Vypadala koncentrovaně. Uznale na něj kývla hlavou. „Dobrý postřeh,“ pošeptala a vrátila pohled k muflonům. „Po kterém půjdeme?“ zeptala se ještě tiše.