Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moooc děkuji za super akci, líbila se mi, vyhovovala naprosto tak, jak byla, za mě fakt super, budiž mi svědkem moje výsledky :D

Odměny poprosím na
Lylwelin:
Vymaxovaná magie ohně
Magie nemrtvých bez hvězd - 100 b
Magie elektřiny - 30 b

Thyra:
Hvězdy základní vlastnosti na max - obratnost - 20 b
18 kytek - 9 b

Připsáno a děkuji za účast :>

<- Jezevec

Ohlédla se, zda má Cornica stále za sebou. Vypadalo to, že se zasekl na tom podivném místě, kde si povídala s Yrielem. Byla z toho stále nějak vnitřně sevřená, ale nedávala to před ním najevo. Mrzelo ji, že její dávný nejlepší přítel už nežil, na druhou stranu tušila, že pokud si vlk vybral život mimo Gallireu, bylo to nevyhnutelné. Tady to vlk mohl oddalovat možná donekonečna. A když konečně zemřel, stejně to byla jenom nějaká pseudosmrt. Vlk si prošel na chvíli vlastním peklem a byl zpátky. Něco o tom věděla. A dlouho pak litovala, že se z něho vůbec vrátila, dokud jí život nezačal házet pod tlapky i to příjemné. Jako bylo třeba nalezení Cornica. Seznámení se s Tomášem a následné přebrání Ageronské smečky. Možná se konečně blýskalo na lepší zítřky, jenže pak se musel objevit ten vlk. Dělal jí vrásky.
Zahlédla, že mladík není nějak ve své kůži. Zpomalila, aby se o něj mohla konejšivě otřít. "Jsi v pořádku?" zeptala se až překvapivě empaticky. Tušila, že si na tom zvláštním místě pravděpodobně prošel nějakým vlastním zjevem. Chudák, byl na to ještě moc malej. Rány, co měl na duši, ještě nebyly zcela zaceleny a nebyla třeba je otevírat. Bylo jí líto, že na to místo zabloudili, mohla ho toho ušetřit. Na druhou stranu, každá taková věc ho nakonec zocelí. Přece z něho nevychovám třasořitku, pomyslela si, zatímco pokračovali směrem k Mechové smečce. "Chystám se Saturnovi oznámit, že smečku opouštím. Jak to vidíš ty, Cornicu? Půjdeš se mnou?" zeptala se tónem, u kterého se fakt snažila, aby bylo znít, že jí na tom záleží. Už byl prostě její, ať se mu to líbilo, nebo ne.

-> Gejzírové pole

<- Jezevčí hájek
Navštiv mrtvé

Byla z toho jeho zastavování docela podrážděná. Chtěla se vrátit co nejrychleji na území Ageronské smečky a věděla, že je před nimi ještě dlouhá cesta, včetně zastávky v Mechovém lese. „Co je?“ zeptala se chladně. Cornic jí pověděl, že se lekl. Netopýra? Asi jo, podle toho, co povídal dál. Přimhouřila oči a přemýšlela, co že to právě vyslovil za blbost, jenže po dlouhých letech žití zde, v tomto magickém světě, věděla, že dvoumetrový netopýr je asi to nejmenší, co by vlka mohlo překvapit. „Klid, tohle byl malý netopýr,“ pověděla nakonec s povzdechem a pokračovala dále. Následovala stopy krve.
Zaslechla za sebou cupitání. Lylwelin se hlídala záda obvykle až přehnaně moc, ale byl fakt, že ve společnosti Cornica byla spíše uvolněná. Vždyť s ní v podstatě vyrůstal, věděla, co od něj ček… Prudce zastavila a polekaně mrkla, když na ni vybafnul. Nechala zavřené oči, stála napružená stylem, kdy bylo poznat, že kdyby byl kdokoliv jiný, už je zahryznutá do jeho krku, nebo se o to minimálně pokusí. A s táhlým povzdechem pak zase oči otevřela a probodla ho tak vážným a výchovným pohledem, že si nejspíš posedali na zadky i všichni vlci ob území. „Blbečku,“ pronesla pak jen prostě a zavrtěla nad ním hlavou.

„Wel,“ oslovil ji najednou cizí hlas. Ale přezdívkou, kterou ji oslovovali jen v její domovině a popravdě tohle oslovení neslyšela celé to roky, co byla zde. Rozhlédla se kolem sebe, ale jediné, co zahlédla, byl jezevec. Ten vyloženě tlapkou ukazoval, ať jej následují. Zlatavá pozvedla obočí a podívala se na Cornica, jestli se jí to nezdá. Nezdálo.
Šla za jezevcem, který ji dovedl na místo, kde stála mdlá vlčí silueta. A ačkoliv nebyla úplně zřetelná, poznala v ní Yriela. „Wel,“ oslovil ji znovu. Zlatavá zalapala po dechu a zamrkala. „Yrieli?“ oslovila ho zaskočeně. Nevěděla, co má dělat. A co se to právě děje. Proč je tady, ale vypadá jako… duch?
„Co tady děláš? Myslela jsem…“ – „Myslela sis, že jsem odešel, že?“ doplnil za ni větu. Tak jak před lety, když spolu vyrůstali. Ona zaklapla tlamu a přikývla. „Já… Umřel jsem, Wel, jsem tady protože… Ani nevím, proč,“ začal se smát a Lyl se syknutím stiskla zuby k sobě. Nepřišlo jí tu nic k smíchu. Sice se roky neviděli, ale tohle silné pouto vymazat ze srdce nešlo.
„Proč? Kdo ti to udělal?“ procedila skrze zuby a v očích jí vzplál vztek a touha po pomstě. Ale duch se začal zase jen smát. „Stáří, má drahá sestro, stáří. Ty bys zas hned někoho vraždila. Ale za to ty vypadáš, jako kdyby ti nepřibyl ani rok,“ mrkl na ni a Zlatavá sklonila hlavu. Jemně cukla koutkem v jakémsi krátkém úsměvu. „To víš… Tady na Galli máme jiné vymoženosti, u Bohů. Měl jsi tu zůstat. Se mnou. Měli bychom se spolu dobře,“ ztišila svůj hlas, když se jí zlomil.
On zavrtěl hlavou. „Nebavilo by mě to tu dlouho, však mě znáš. No, přišel jsem se s tebou rozloučit. Neboj se, ty to zvládneš. Nevím o ničem, co jsi kdy nezvládla, jsi silná vlčice,“ usmál se na ni a začal ztrácet na tvaru.
„Tím bych si nebyla tak jistá,“ pronesla rozechvěle a sledovala, jak se rozplývá. „Sbohem, Yrieli, příteli,“ pošeptala za ním ještě. „Sbohem, Lylwelin,“ opětoval jí ještě šepot s ozvěnou. Chvíli sledovala místo, kde stál, než si povzdechla a rozešla se pryč.

-> Narvinijský les (přes Jezevčí hájek)

<- Tajga
Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk

Začala noc, ale nevypadalo to, že by měli šanci vidět třeba úplněk, protože bylo zataženo a sem tam i mrholilo a trošku nepříjemně pofukovalo. Přesto to nijak Lylwelin nepřemluvilo, aby se zastavili a někde se schovali, protože potřebovala být co nejdříve zpátky ve smečce. Měla pocit, že už teď mešká. Nejspíš za to mohla nervozita novopečené alfy, která to bere moc vážně, možná to, že situace tam nebyla zrovna úplně růžová. Pořád netušila, jak a jestli si Tomáš poradil s původními členy, co ve smečce stále setrvávali i při jejím odchodu mimo území.
Zahlédla, jak se okolo nich proháněl v nočním přítmí netopýr. Občas vydal pár vysokých tónů, které byly nepříjemné na uši. Jenom doufala, že ho nenapadne se jí zaplést do srsti. Už to byl docela poctivý zimní kožíšek, tak jak se na seveřanku patří. Cornic se ptal, jestli je tedy teď alfa a ona přikývla. „Už to tak vypadá,“ odvětila s ledovým klidem, ačkoliv se jí z toho stále svíralo nitro nejistotou. Věděla, že je to hrozná odpovědnost. „Život mi řekl, že jsem unikla jeho sestře Smrti jen o vlásek. Prý se pro mě už chystala. Rozhodla jsem se, že novou šanci na život nepromarním zase jen tím, že budu chrápat u někoho ve smečce. Tak jsem uvítala změnu,“ přiblížila mu ve zkratce, proč se tak rozhodla a celá se ošila, když se kolem ní omotala pavučina, kterou prošla. Naštvaně frkla a šla dál, jakmile to ze sebe sundala.
„Je nás tam zatím jen pár. Já, Tomáš a jeden pár, který se k nám přidal. A z původních členů to vypadá, že tam prozatím zůstali asi dva, nebo tři. Ale nevím, jak se vyrovnají se změnami a je možné, že smečku opustí,“ objasnila mu situaci a všimla si, že je na zemi krev. Přimhouřila oči a rozhodla se situaci prozkoumat.

-> Jezevčí plácek

<- Švitořivý les
Ochutnejte nějakou podzimní specialitu (dýně, houby ap.).

Ohlédla se za ním a přikývla. „Jo. Horko skončilo a naše výhody být nabalení v severským kožichu začínají,“ ušklíbla se a otočila svůj pohled před sebe. Přemýšlela, co ten chlapec vlastně celou dobu dělal, když byla pryč. A přemýšlela, zda po jejím boku bude kráčet i nadále, nebo půjde svou vlastní cestou, což ji nutilo uvažovat, jak mu celou svou situaci podá. Pak bude na něm, jak se rozhodne. Cesta byla daleká, takže času bylo na probrání jeho budoucnosti dost.
„Asi to byla ta samá,“ odtušila potom poklidně. Co na tom bylo tolik k údivu? No, musela respektovat, že to bylo ještě děcko, i když už odrostlé. Nebyla zvyklá se bavit s těmito výrustky, takže jejich mentalitě úplně nerozuměla. „Máš pravdu, neviděla jsem si pomalu ani na vlastní čumák,“ přitakala, zatímco kráčela dále a všimla si něčeho v listí. Přimhouřila oči a pomalu se k tomu vydala, když tu zaslechla jeho otázku. Protočila očima a pohlédla na něj, aby se ujistila, zda to myslí vážně. „To je ten vlk, se kterým jsme se potkali po cestě k Životovi a pak šel s námi sem,“ pověděla mu netrpělivě a pak došla k té věci, co ji zaujala.
Tlapou z ní oddělala spadený list a odhalil se hřib. „Hele. To jsi jedl jako vlče, pamatuješ? Asi to byla nějaká jiná, ale toto podle vůně bude taky jedlý, ne?“ zeptala se a zkoumavě na něj pohlédla. Pak se sklonila a zkusila si maličko ukousnout. Dvakrát žvýkla, než se jí čumák pokrčil a zhnuseně to vyplivla. „To neni vubec dobrý, bleh,“ odfrkla si a párkrát si olízla tlapu, aby se té hnusné chutě zbavila. „No, abych pokračovala, na území té smečky se k nám přihnaly místní alfy a les se smečkou nám přenechali. Takže je ze mě alfa. Alfa Ageronského lesa. A víš co? Je tam taky plno mechu, ale aby toho nebylo málo, ten mech v noci krásně světélkuje. A les je hned pod úpatím hor, což je prostě… Bezva,“ povyprávěla mu a čekala na jeho reakci, zatímco se zase pomalu rozcházela.

-> Jezevčí hájek

Dárkové předměty: Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí.

Cornic se probudil se zívnutím pozdravil. Lyl si ho spěšně prohlédla. Zase o kus vyrostl, pomyslela si a přemýšlela, jestli mu vůbec chyběla. Vypadal spokojeně tak, jak byl. Očividně mu nic nescházelo. Už tak nějak pochopila, že má pomalé starty po tom, co se probudil. Byla to vlastně tak nějak celkově neřest chlapů, to už stihla za svůj dlouhý život vypozorovat. Ne že by teda špehovala vlky často, spíše se jim vyhýbala, ale přeci jen už prošla pár smeček a tak... "To sis teda vybral místo na spaní, vždyť už je docela chladno. Včera docela dost pršelo, doufám, že ses aspoň někde schoval, abys neprochladl," cepovala ho ihned jako správná matka a jezdila po něm očima, jako kdyby snad něco hledala. Ale vypadal zdravě. Jako mlaďoch měl asi dobrou imunitu, navíc to byl seveřan, stejně jako ona. Teď teprve vlci pocházející ze severu začínali být aspoň trochu spokojení, no ne?
"Šla jsem za tebou docela kus, v některých místech byla docela i mlha, že by se dala krájet. Nešlo vidět na krok. To vlhko lezlo do kožichu," otřásla se mimoděk a začala ho popostrkovat k pohybu, protože měla dojem, že už mu to moc trvá. Zaprvé je čekal zase kus cesty, zadruhé musela zase pospíchat do Ageronu. Ale měla samozřejmě vyhrazený čas jen a jen pro něj. "Mám ti toho spoustu co vyprávět. Tento les nakonec nevyhrál. No ani nevím, kde začít," ušklíbla se, pohodila ocasem a dala se pomalu na cestu. Počkala, až s ní srovná krok, což už mu naštěstí nebude dělat takový problém, jako ještě před pár měsíci. "Zkoumali jsme s Tomášem, jak z tohoto místa vytvořit vhodné místo pro žití a najednou PUF. Byli jsme někde úplně jinde. Ocitli jsme se na území cizí smečky přes půlku země. Ani bys nevěřil, co pak následovalo..."

-> Tajga

<- Jezevčí hájek (přes Tajgu)

Konečně byla tady. Cítila, jak už ji bolí tlapky a taky byla docela zadýchaná. Mladé tělo sice sloužilo, ale tahle cesta, zvlášť když ji vzala tak hopem, byla dost náročná. Ale chtěla tady být co nejdříve, aby Cornica nenechávala už déle čekat samotného. Doufala jen, že tu opravdu zůstal a nikam nešel. Sice první místo, kde by ho hledala, byla právě Mechová smečka, ale kdyby nebyl ani tam, tak by opravdu netušila a musela by hledat dál. A to si nyní nemohla úplně dovolit, protože povinnosti v Ageronské smečce volaly a teď před zimou jich nebylo zrovna málo. Vydala se tedy napříč lesem a hledala. Naštěstí si pamatovala místo, kde ho zhruba ponechala. A světe div se, přesně tam ho i našla! Spal schovaný v klubíčku a vypadal, jako kdyby snad prospal celou tu dobu, co byla pryč.
Sklonila se k němu a šťouchla do jeho srsti čumákem. "Cornicu, vstávej," oslovila ho polohlasem, aby ho příliš nepolekala a čekala, zda její buzení bude k něčemu platné. Nechtěla po něm začít rovnou skákat, už nevážila to co v zimě, když byla na kost vyhublá, naopak po omlazení u života šla nějaká ta kilečka nahoru, takže z ní byl zas kus pořádného vlka, přesně jako se na alfu patří. "Už jsem tady," oznámila mu ještě, jako kdyby se nechumelilo a usadila se před něj.

<- Mahar

Byla vcelku ráda, že to území prošla co nejrychleji mohla a nechala ho za sebou. Rozhodla se, že při zpáteční cestě se mu nejlépe vyhne, protože to uživení vzpomínek moc příjemné nebylo. Chtěla to všechno zapomenout, ale nešlo to. Ono to vesměs byly krásné vzpomínky, ale... Už to byly jen vzpomínky. A to ji bolelo. Každá myšlenka na Heather, Flynna i Sigyho. Nešlo říct, že by to přebolelo, jen už se to časem otupovalo a to bylo dobře, jinak měla pocit, že by jí puklo srdce. O smrti Sigyho se dozvěděla v podstatě nedávno a to vlastně ani nevěděla, jak dlouho už byl chudák po Smrti. Zakroutila nad sebou hlavou, nechtěla na to myslet. Švitořivý les a možná i Cornic už byli na dosah.

-> Švitořivý les (přes Tajgu)

<- Východní hvozd

Na tomhle místě se vracelo tolik vzpomínek! Jako by to viděla všechno přesně před očima. Sigyho, jejich vlčata, tehdejší členy Maharské smečky, včetně Skylieth. Kde té asi mohlo být konec? Bylo dost možné, že tady někde v močálu shnila. I ten smrad tady tomu odpovídal. Už tehdy to s ní nevypadalo moc dobře. Ještě s tím, co se tady všechno dělo, včetně potopy. Navzdory tomu, jak dlouho tady nebyla, věděla moc dobře, na jaké místo šlápnout a kudy jít, aby se co nejbezpečněji dostala na druhou stranu. Ale teď, jako novopečená alfa, absolutně nechápala rozhodnutí té vlčice. Proč založila smečku zrovna tady? Alfa je jistým způsobem zodpovědný za zdraví a životy svých členů. Bylo to zvláštní rozhodnutí. Proti nepřátelům možná dobrá taktika, ale kdykoliv viděla svá vlčata, trnula ji krev v žilách.

-> Jezevčí hájek

<- Vvj

Tenhle les byl asi tak v půli cesty, nebo si to aspoň myslela. A tak začínala přemýšlet, co vlastně Cornicovi řekne, až ho najde. Bude mu toho muset povyprávět spoustu. Jak to všechno asi ten mladý puboš vezme? A jak moc vyrostl od té doby, co neviděli? Bude naštvaný, nebo se prostě jen sebere a půjde s ní? A kam s ní vlastně půjde, jenom do Mechového lesa, ve kterém už zůstane? Bez ní? Mrzelo by ji to, o tom žádná. Byla by radši, kdyby s ní šel do Ageronu. Ale nechtěla ho do ničeho nutit, rozhodnutí bylo jen a jen na něm. Nezbývalo nic jiného, než jít, najít ho a dát se s ním o tom všem do řeči. Ačkoliv o něm bylo známo, že toho až tolik nenamluvil, ale třeba ze sebe něco vytlačí.

-> Maharské močály

<- Severní galtavar

Na tomhle jezeru musela vždycky nechat aspoň na chvíli pohled. Bylo v této zemi asi největší, aspoň pokud ji paměť neklamala. Byl fakt, že její paměť už by mohla být využita na psaní učebnice dějepisu, to jo. Velké vlčí jezero bylo kdysi dávno místem k setkávání, ale momentálně se tu zas až tolik vlků nezdržovalo. Kde se všichni toulají? Napadlo ji jen tak mimoděk, zatímco na jezero vrhla ještě jeden poslední pohled, než se od něj odvrátila a vyrazila na cestu. Začínala si uvědomovat, že je to docela kus. Ale na protažení tlap dobré, jen cestou zpátky už to bude asi trochu bolet. Bylo jí jasné, že se cesta trochu protáhne.

-> Východní hvozd

<- Ageron

Snažila se jít co nejrychleji, protože měla dojem, že zameškala spoustu času. Hlavou jí vířily myšlenky, jestli Cornica ještě vůbec najde. Přemýšlela, zda jít první do Mechu a optat se na něj tam, nebo se vrátit do Švitořivého lesa, kde ho viděla naposledy. Nakonec se rozhodla pro druhou možnost. Úplně při nejhorším tam půjde zbytečně, ale aspoň se projde a provětrá si hlavu. Její věčně tulácké tlapky to přece jen potřebovaly. Hlavně ona to potřebovala k životu. Aspoň se zase jednou podívá po okolí, jestli se něco nezměnilo a tak. Nebyla to špatná myšlenka a o to lépe se jí šlo na místo, kde ani nemusela najít toho, koho hledala.

-> Vvj

<- úkryt

Moc se jí nechtělo, upřímně by si nejraději někde potají dáchla, ale rozhodla se, že už nemůže cestu do Mechového lesa odkládat. Bylo fér, aby tam dorazila a řekla Saturnovi, jak se věci mají. To si zasloužil, vzhledem k tomu, že ji před necelým rokem vzal do smečky zpátky i navzdory tomu, že se zase na kdo ví jak dlouho zatoulala. A udělal to ještě k tomu před zimou, když ona nebyla zrovna v nejlepší kondici, aby byla smečce vůbec prospěšná. Ještě jednou se ve spěchu rozhlédla po lese, jestli je všechno v pořádku. Tomíno se stále nacházel na stejném místě s tou bandou místních vlků. Musela to být asi zajímavá debata, ale zasahovat do toho nechtěla. Nebyl čas ztrácet čas. Ráda by ho viděla, ale muselo to počkat.

-> Severní Galtavar

<- Les

Prošli značnou část lesa, kterou jim Lyl chtěla ukázat, než k úkrytu dorazili. Zlatavá byla sama zvědavá, jak to uvnitř vypadá. Nečekala žádnou hitparádu, bylo jí jasné, že nejlepší a největší úkryty budou nejspíš zabrány velkými smečkami, ale po tom, co vstoupila dovnitř, byla docela překvapená. Nechala prostor těm dvěma, aby vešli, ale zůstala stát, aby si mohla tuhle noru prohlížet. Nebylo to nikterak velké, v tom se nepletla. Šlo v podstatě o jednu jedinou místnost, akorát s výklenky, takže o soukromí alfy by si mohla nechat zdát. V tomhle bychom na tom dubu ve Švitořivém lese měli výhodu, pomyslela si a myšlenkami se ne úplně dobrovolně dostala k Tomášovi. Soustřeď se, ty kozo stará, napomenula se. Oči jí jezdily po stěnách, které se zvláštně leskly a vytvářely tak dojem skla. Navíc to nebyla žádná tmavá díra, protože na jedné straně světélkoval onen místní kouzelný mech, na druhé straně byla menší díra ve stropě. Jediné, co jí dělalo obavy bylo, že byl úkryt díky studeným stěnám, i díře ve stropě, poměrně chladný.
"Oh, takže jste dorazili spolu?" zeptala se jich. Byla zvyklá, že sem vlci většinou chodili sami a párečkovali se až v této zemi. Jako kdyby měla nějaké kouzlo dávat vlky dohromady. Spíše to ale bylo tou koncentrací a tím, že měli zájem zde zůstat. Aspoň teda někteří, pomyslela si, když si vzpomněla na obě vlčata, která Gallireu opustila. Merle povídal, že je to zatím to nejlepší, kde se zatím vyskytl, na což musela Lylwelin okamžitě souhlasně přikývnout. "S tím musím souhlasit. Teda, ty magický pičury jsou tady někdy brutální, ale jinak je tady fajn," souhlasila, když se vydala na šmejdění po úkrytu. Byla zvědavá, co tady předchozí nájemníci nechali. A odpověď byla? Nic moc. A vlastně ji to ani nějak nepřekvapovalo, protože někdo, kdo tak náhle opustil svoje vlky, svou smečku, nemohl mít ani dost zodpovědnosti k tomu, aby se o ni pořádně staral. Ale aspoň tu byl kus ožraného losa.
"Dobrá, blíží se zima. Bude potřeba, abychom leželi na něčem teplém, takže zásoba kožešin by se hodila," začala mluvit a obrátila se hlavně na Merleho, který říkal, že je dobrý v lovu. "I ledviňáček ze zajíce v tomhle ohledu pomůže. Stejně tak neuškodí, když se tu bude nějaký válet k snědku. Takže to zatím ber jako zkouškovou pro post lovce," odmlčela se a zahleděla se na něj chladnýma očima v očekávání, zda bude souhlasit, či nikoliv. Jasně, tvářila se, že nebere žádné námitky, ale nehodlala mu nutit tuhle povinnost za každou cenu. "Společně můžete prozatím stáhnout i tohoto losa, navrhla a hodila k němu čumákem. Pak se otočila k odchodu. "Musím si jít něco vyřídit, brzy se potkáme," rozloučila se spěšně a mazala ven. Ztratila hodně času.

-> Les

7/10 Tomíno (//taky jsem chtěla no! :D)

Došlo jí, že vlastně bylo i docela reálné, aby se potkala i se Sigym, takže zpětně svých slov zalitovala. Pokud mohl vstát z mrtvých ten zabedněnec… A dle slov Tomáše to nejspíš fakt šlo, když nad tím tak uvažoval, pravděpodobně to nebylo nereálné. Ale to už by se ukázal dávno, nebo ne? Možná v tom všem byl nějaký háček, ale na sobě to testovat nehodlala. Teď zrovna utekla jen o chloupek Smrti, když tak tak došla k Životovi se žádostí o pár let navíc. Nějaké testy, za jakých okolností se vlk vrátí zpátky, když zemře, asi hodlala přenechat jiným. „Je to poněkud znepokojující. Ještě jsem o tom neslyšela, ale je to teda docela problém,“ pronesla ledově. „Protože když někoho sundáš, on se jako zase vrátí a řekne: Tak tady mě máš, dáme si další kolo! Nebo co?“ Dívala se na něj, jako kdyby jí chudák mohl odpovědět.
Cukl jí koutek, když pověděl, že si na ni hned vzpomněl. Bylo poměrně překvapující, jak dobře už ji znal. A to se zase neznali úplně tak dlouho. Ale zase si už prošli mnohými situacemi, to zase jo. Mohlo je něco spojit více, než právě to, co spolu zažívali? Sotva… Díval se tak oddaně a upřímně, že i kdyby v sobě chtěla posbírat veškeré své zbytky nevole a odpálkovat ho, nešlo by to. Našel v sobě hned několik uklidňujících slov, které hladily tu bolavou a zraněnou dušičku dřímající ve zlatavém kožichu. Opět to položení čenichu do její srsti, u čehož pomalu ani nedýchala. Pak, aniž by cokoliv řekla, se k němu prudce přitiskla. Ty letmé doteky nestačily, všechno to v ní vygradovalo tak, že prostě potřebovala cítit jeho těsnou blízkost.
„Děkuju,“ šeptla v rychlosti, zatímco do čumáku plně nasála jeho sladkou vůni a omámeně přivřela oči. „To samé můžeš čekat ode mě,“ pošeptala rozechvěle do jeho ucha, těžko říct, zda to bylo tím, že měla celou dobu zatajený dech, nervozitou, či snad… čímkoliv jiným. Položila si hlavu do jeho kožíšku a setrvala v této poloze, aby si tuto chvíli plně vychutnala a připomněla si, co to znamená mít někoho zase tak blízko. A bylo to… Úžasné.