Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čekala, zda jí Sigy její divadlo sežere. Bohužel pro něj musela být s jejím neměnným výrazem opravdu přesvědčivá. Nevadilo jí ani bez okolků lhát či svými slovy ubližovat, takže se v jejím výrazu při téhle frašce nemohlo prostě vůbec nic pokazit. A ono opravdu, bylo tomu tak. Hnědý vlček ji uklidnil, že příště to vyjde, jen to chce více tréninku. Lylwelin se na to pouze cynicky ušklíbla a přikývla. No, to nemám v plánu, pomyslela si a rozhlédla se po kopretinách. Jo, možná ovládat něco takového, či cokoliv jiného, než magii iluzí, tak proč ne, uznala. Byla každopádně zvědavá, zda její společník opravdu ještě něco vyzkouší.
První opět nějaké to žbletání o tom, že by nerad něco vyvedl. Lyl protočila očima a pohodila čumákem ve znamení popohánění, ačkoliv na něm už viděla, že tak nějak přesvědčený je a něco zkusí. Když ho tak sledovala, náhle se jeho oči zbarvily do modra. Jo, to půjde, pomyslela si. Tentokrát ale svůj pohled z jeho očí musela odtrhnout, protože to, co nastalo ihned potom, ji krapet vyvedlo z míry. Veškeré její svalstvo se napnulo k úskoku, ale pozdě. Vlčici to srazilo k zemi, přičemž se v šoku vody nadechla a mohutně rozkašlala. Po jisté chvíli, když kašel neustával a její kapacita kyslíku v plicích se rovnala nule, už pouze zoufale lapala po dechu.

Lylwelin mlaskla a zakroutila očima. „Asi tak nějak podobně, jako s magii země? Taky si nevěděl, co svedeš a ejhle, najednou je na skále louka,“ mrkla na něj. Samozřejmě, že se ho snažila přesvědčit. Prostě ji to zajímalo a byla to vlčice, takže o to zvědavější a dychtivější tvor, ačkoliv tohle všechno na sobě dávala jen málo znát, díky jejímu kamennému výrazu a chladným očím. Když pak ale Sigy navrhl, aby zkusila něco s magií ona, stáhla se. Odvrátila hlavu a stiskla čelisti pevně k sobě, takže se její výraz stal ještě tvrdším. „Mhmm,“ procedila skrze zuby pouze. Opravdu nechtěla nic se svojí magií nacvičovat. Naposledy to bylo jen pro ostudu a to bylo naštěstí s vlkem, který byl pravděpodobně buď po smrti, nebo hodně daleko. Přesto jej nosila v srdci dále, vždyť byl jako její nevlastní bratr.
Poté ji ale napadla lest. Pohlédla na Sigyho. „Tak jo no,“ odsouhlasila ne zcela nadšeným tónem. Následně nahodila výraz, jako že se soustředí a o něco se snaží. Občas ten výraz prohloubila, občas zase polevila a dělala to tak nějakou chvíli, dokud se zase nezamračila. S dokonale hraným vyčítavým výrazem se podívala na svého společníka. „Vidíš? Nejde to. Už jsi odpočatý?“ zeptala se ho, spokojená sama se sebou.

Lylwelin si netrpělivě poposedla ještě kousek blíže, když to Sigy začal komentovat. Upřímně ji teď vůbec nezajímalo, co povídá a už už se nadechovala, že mu řekne, ať se přestane vymlouvat a začne, ale nakonec to hnědý vlček odsouhlasil. S očekáváním tedy čekala, co se bude dít, přičemž neuhýbala pohledem. Stále dlouze hleděla do jeho očí. Následně se narovnala, když jeho oči opravdu zezelenaly. Zamrkala, jestli se jí to náhodou nezdá. Tohle ještě neviděla. Viděla buď vlky, co měli oči dle magie, nebo vlky se zlatýma očima, ale tohle ještě ne. Koutkem oka se podívala na sedmikrásku, která zde vyrostla. Neměla slabost pro kytky, nečekaně, že ano. Ale i tak… Ji to jistým způsobem zaujalo. Tohle byl takový typ magie, který v ní nevyvolával nervozitu. Ačkoliv Lucy ji vytrestala právě magií země. Mají ji oba vrozenou? Asi jo, že. Po jejich otci, přemítala. Pořád hypnotizovala Sigyho oči, které se navrátily do původní barvy. „No fakt že jo,“ hlesla bezbarvým tónem.
Myslela si, že Sigy skončil, ale on se očividně teprve rozjížděl. Za chvíli mu totiž oči znova zezelenaly a místo jedné sedmikrásky jich tu najednou byla spousta. Všechny kolem ní. Rozhlédla se okolo sebe a znovu pohlédla na Sigyho. Jeho oči byly zase zlaté. „Hustě. Zkus jinou magii,“ vybídla ho bez otálek.

Popošla zase po jeskyni, ze světelného kuželu blíže k Sigymu, každopádně jen do vzdálenosti, aby dodržela vlastní osobní prostor. Usadila se a pohlédla mu do očí. Nijak nereagovala, když pověděl, že tam byl. Zaujal ji spíše fakt, že se mu mění barva očí za použití magie. Zvídavě střihla uchem. Muselo být fajn sledovat, jak vůči němu používá čím dál více gest. Jakoby se vyjadřovala spíše tělem, než mimikou, která byla stále kamenně chladná. „Ukaž,“ vyzvala ho hned. Vážně, chtěla to vidět. Nehodlala se ho o to prosit, ale vidět to fakt chtěla. A nezajímaly ji momentálně ani otázky, které ji původně napadly ohledně Smrti. K té později. Život je očividně nudař. Jeho sestra mi jistě dokáže nabídnout víc. Vyzjistím si informace a jak se mi bude chtít, stavím se k ní. Třeba si mě tam nenechá, uvažovala.

Stála k němu zády a pozorovala oblohu. Už jen na tom kuželu světla, který se protahoval dírou, nebylo moc příjemně. Střihla jemně uchem, které měla přitisklé k hlavě, když zaslechla Sigyho poklidný hlas. „Právě že to zajímá skoro každého na potkání a to mě vysírá,“ zabručela dost podrážděně a přešlápla si. Když pak ovšem zaslechla něco o Smrti, odtrhla zlatavé zraky od oblohy a otočila se na Sigyho. „Smrt? O tý jsem něco slyšela. Tys tam byl?“ zeptala se. Vypadala stále načuřeně, ale aspoň byla ochotná zase trochu komunikovat. Uměla tedy spíše pokládat otázky, než sama o něčem dlouze mluvit. Ale musel ji ten druhý zajímat, což tedy u Sigyho nebyl problém. Protože co si tak všimla, ještě na něm má co poznávat. Hodně toho o něm nevěděla. A poslední dobou měla nutkání to tak trochu změnit. Stále úplně nevěděla, jak na to, ale očividně to už poslední dobou nějakým směrem plynulo. Trávili spolu více času a to bylo zřejmě k vzájemnému poznání se to nejpotřebnější.

Pokývla hlavou. „Tady se to ještě dá. Nechci ani vědět, co musí být za hnus venku,“ odfrkla si zhnuseně. Teď by ji asi nikdo nedostal ven jenom tak. To už by musel být sakra důvod. Chladným pohledem sledovala jeho tlapky máchající se ve vodě. V momentě, co se Sigy začal smát, s ním ovšem trhla přímo do jeho očí a provrtala jej nevraživým pohledem. Srst na krku se jí bezděky naježila. „Ale MĚ to vadí!“ zavrčela rázně. Tohle jí dokázalo hnout žlučí řádně. Brala to z jeho strany jako výsměch a ten rozhodně nehodlala respektovat. Naštvaně švihla ocasem a popošla po jeskyni. „Nikdo to neví a vědět nebude,“ zopakovala své varování ještě jednou. „Srozuměno?“ zeptala se ho zostra. Naštvalo ji to natolik, že už ani neměla náladu poslouchat další kecy o magiích. Proto se k ničemu extra nevyjadřovala a zase se stáhla, co se konverzace týče. Po tom, co její společník domluvil, musela zakoulet očima kvůli tomu, že existují ještě nějaké vymoženosti jako speciální magie a oddechla si. „Hm, zajímavé,“ pronesla lhostejným tónem a stanula pod dírou ve stropě jeskyně, kudy sledovala venkovní oblohu. Nebyl na ní ani mráček. Slunce tam muselo žhnout o sto šest.

Lylwelin se poušklíbla. „To mi nehrozí,“ odvětila pouze sebevědomě. „A komu jo, tak ať si to zvesela provozuje,“ dodala ještě a dále se k tomu už nevyjadřovala. Pomalu vstala a oklepala se. Znovu se napila. „Začíná být řádné vedro,“ zavrčela rozmrzele. Nesnášela léto. Opravdu ne. Trpěla ve svém seveřanském kožichu a celkově jí všechno otravovalo život. Crvlikání ptáků, otravný hmyz, spousta vůní z květin, které ji dráždily v nose, prostě všechno. Na Sigyho poznámku ohledně magií kývla hlavou. „Je to hnus. Někteří se podle mě bez magie ani nevy.erou,“ frkla opovržlivě. Poté se podívala směrem k východu. Téma se začalo až moc nebezpečně točit kolem magie, což jí vůbec nevyhovalo. „Tušení? Jo, to mám,“ zamumlala vcelku nesdílně. Vypadalo to, že je Sigy zvědavý. Aby taky nebyl, když se roky stýká s vlčicí, která už nebyla zrovna mezi nejmladšími a stále dělala, že o své magii nic neví. Tak trochu se mu nedivila. Chvíli váhala, jestli k němu má být natolik sdílná, nebo ne.
Je to tvůj jediný přítel, upozornila sama sebe. „Iluze. Někde cekni a vykousnu ti hlasivky i s jazykem,“ odhalila varovně bělostné tesáky. Nebyla by mu za normálních okolností nejspíš už schopná ublížit ať by si dovolil cokoliv, ale v momentě jak by zradil její důvěru, bylo by zle. „Tak asi musíš trénovat?“ Částečně mu oznámila, částečně to zaznělo jako otázka. Jakoby si nebyla jistá, zda se takové magie trénují. „Upřímně ani netuším, co všechno za magie je. Hm?“ Nepatrně jej vyzvala, aby jí rozšířil obzor. „Na podzim jsem lovila s vlčicí a ta používala elektrické výboje. To se mi líbilo.“

Poslouchala jeho názor ohledně cvičných bojů. „V této zemi je to nejspíš pro vlčata a omladinu nejlepší, jak je na něco takového připravit. K vážným konfliktům zde nejspíš nedochází často. Je fakt, že jako vlčata jsme se taky rvali,“ uznala potom. „Každopádně s tou magií je to fakt. Moc hezky mi to předvedla tvá sestra,“ protočila očima. „Otravuje mi to život,“ sykla podrážděně. Nesnášela, když někdo používal magii. Ať už to bylo v nějaké potyčce, nebo při lovu. Prostě se jí to příčilo. Byla z toho opravdu otrávená a bez chuti se do čehokoliv zapojovat, když byla na blízku magie. Když se poté Sigy zeptal na její magii, naprázdno přežvýkla. „Nevím. Nezajímám se o ni,“ řekla odměřeně. Její magii ji naposledy před pár lety donutil použít Yriel, který ji zde navštívil, ale jak rychle přišel, tak odešel. Každopádně to pro ni nebyla příjemná zkušenost tak či onak. Zaprvé se před svým tehdejším přítelem docela znemožnila, zadruhé tak nějak pochopila, že má stejnou magii jako většina členů z její rodné smečky. A tu opravdu ze srdce nesnášela.

Odfrkla si. „Cvičný boje?“ zopakovala. „Jo, ty asi nejsou úplně na škodu, ale na co tady v tom případě chceš cvičit, když tady neprobíhají boje na ostro?“ zeptala se. Není nad vážné boje. Vždyť cvičný boj je takový suchý. Jeden se musí ovládat, aby toho druhého nezmrzačil. Nedá do toho všechno. Tak o čem to pak vlastně je? dumala, s upřeným pohledem někde za hnědého vlka. Pomalu jej na něj ale přesunula, když začal reagovat na její jizvu. Slyšet v jeho hlase vztek pro ni bylo až ohromující. Fascinovalo ji to natolik, že zastříhala jindy staženýma ušima. Přesto se tvářila stále stejně kamenně, jako vždy. Jen prostě zpozorněla, zatímco stihla postřehnout veškeré jeho následující posunky a grimasy. Bylo pro ni zajímavé, že jej to popudilo. „Jmenoval se Ergo Proxy. Pravděpodobně po našem boji někde chcípnul. Hledala jsem ho, ale už marně,“ nahodila na oko zklamaný obličejík. Ale jo, chtěla se mu pomstit. Ale opravdu netušila, zda také zmizel, jako všichni zlí vlci, tak jak o tom mluvil Sigy, nebo opravdu na následky zranění někde zemřel. „Byla to bezmoc. Bez cizí pomoci bych sotva přežila,“ uznala. Vzpomněla si, jak jí tehdy pomohl Chichiri. Na toho bídáka měla taky pifku. Rozškubala by toho nemožného pacholka na několik set kusů.

Dlouze, až dramaticky si povzdechla a ulehla vedle tůně. Oceňovala, že je tu příjemný chlad, který jí pomáhal vyrovnat se s horkem venku. Její seveřanský kožich jí v těchto vedrech dával zabrat. „Ano, je tu nuda,“ souhlasila po tom, co si překřížila přední tlapky před sebe. Zavrtala se pohledem do Sigyho očí a poslouchala jej. Byla překvapená, že místní mírumilovnost ho otravuje také. Měla za to, že je jeden z těch, co místní mír naprosto žere a je s ním spokojen. Zřejmě to tak nebylo. Asi neznám ještě spoustu jeho stránek. Vždyť jsem se ani nikdy nesnažila o něm nic zjišťovat, uvažovala. Poté se ušklíbla. „Jasně, že odsud zlí vlci mizí. Není tu pro jejich emoce dostatek místa. Všichni by pořád jen něco žehlili a jsou nekonfliktní. Tedy aspoň většina,“ pověděla pohrdavě. „Také jsem na jednoho zlouna narazila,“ naklonila hlavu tak, aby v srsti na jejím krku šla vidět jizva. Nerada je ukazovala, ale byly její součástí. Už se nějak smířila s tím, že je má. „Ale byla s ním sranda,“ dodala poté a potřásla hlavou tak, aby se její srst srovnala.

Po jeho poznámce ohledně smečkového území její rodiny mu věnovala jeden ze svých dlouhých, chladných pohledů. Švihla ocasem a jen cosi zabručela na souhlas. Kdysi si totiž říkala to samé. Spíše to tak nějak těm, co útočili, neustále vyčítala a pokládala si spoustu obdobných otázek. Na druhou stranu její smečka v boji nejspíš zvítězila právě díky tomu terénu. Místní vlci to tam znali a uměli se pohybovat, zatímco útočníci ne. Stejný potenciál viděla i v této smečce, což potvrzoval posléze i Sigy. Vyjmenovával další výhody tohoto území. A úplně nakonec ji tak nějak „uklidnil“, že v téhle zemi boje nehrozí. Na jednu stranu nuda, na druhou stranu dobře. Ačkoliv si byla jistá, že teď by sama sebe ochránila, pořád v sobě někde měla skryté obavy, že by mohla přijít o jediného vlka, který jí je blízký, což je Sigy.
„Tady je to takové mírumilovné, co?“ nadnesla znuděným tónem. Krom jedné rvačky tu nezažila nic, co by jí zvedlo adrenalin v krvi. Byla to pro ni vcelku pruda. Přemýšlela, že by začínala něco rozpoutávat na potkání, ale teď neměla ve smečce moc šancí. I když jeden adept tu byl, ona tu přeci jen pořád byla na zkoušku. Na druhou stranu by si ráda srovnala respekt hned na začátku. No uvidí se. Třeba se časem zklidní sám. A jestli ne, pomůžu mu.

Vyslechla si jeho odpověď, zatímco jej propalovala pohledem, který zjišťoval, zda její přítel mluví na rovinu. Zdálo se, že ano. Vždy byl upřímný, to poznala. Kdyby nebyl, nechtěla by s ním mít ani nic společného. Vyslechla si jeho odpověď a sama se zamyslela nad tím, jak to bylo v její rodné smečce. Vzpomínala a vybavovala si, že jejich smečka byla úplně jiná, než tahle, nebo Sigyho předchozí, Narvinijská. „Asi není dobrý to srovnávat. Pravděpodobně má všechno své výhody a nevýhody a nikde to nebude stejné,“ pověděla poklidně. „V mé rodné smečce jsme měli úkryt dost vysoko, ve skalách. A byli jsme obklopeni hustým lesem a nepříjemným kamenitým terénem. Bylo náročné se tam pohybovat, ale také to byl nejspíš strategický krok, založit smečku zrovna tam,“ mluvila zamyšleně, protože si během toho představovala ono území. „Dost se tam o území mezi smečkami bojovalo,“ dodala o něco tišeji. Ani ona se totiž boji nevyhnula a měl pro ni tragické následky. Sice její smečka území ubránila, ale ztráty byly velké, obzvlášť pro ni. „Tady to vypadá, že se každý stará o své a boje tu asi nehrozí, přesto musím uznat, že jsi vybral dobrý domov. Kdyby náhodou, je nám tohle území také dobrou výhodou.“ Dlouze se protáhla a zívla.

Nakonec se tedy usadila kousek od tůňky. Voda ji jistým způsobem uklidňovala, ač její přímý kontakt také zrovna nepotřebovala. Samozřejmě, pro důkladné vyčištění kožichu přišla vždy vhod, ale vyloženě žabka nebyla. Stočila ocas automaticky kolem zjizvené nohy a hrdě se narovnala. Chvíli ještě sledovala vše kolem sebe, ale poté zabodla pohled do Sigyho. „Náš… Váš… To je jedno,“ prohodila ledabyle a hrábla packou o kamennou zem. Poté tiše vyčkávala, zda i ze Sigyho vzejde nějaké hodnocení, nebo jeho krátká věta o tom, že je to zde ucházející, stačila. Také nebyl úplně tak výřečný, nebo aspoň poslední dobou. Tak ji teprve až teď napadlo, zda třeba nemá její přítel nějaká trápení. „Hele Sigy, děje se něco?“ zeptala se bez emocí. Samozřejmě, zajímalo ji to, ale tu starost do té intonace prostě dát neuměla. Asi jako jakoukoli jinou pozitivní emoci. Samozřejmě z něj ani nehodlala tahat nic na sílu. Jedna otázka stačila a pravděpodobně se stejně spokojí s jakoukoliv odpovědí. Možná, že kdyby postřehla nějakou lež, bude to rozebírat dál, ale na to moc nebyla.

//<- Mahar

Zastavila se hned za vchodem a obezřetně projížděla chladnýma očima vše okolo sebe. Poté se zahleděla přímo před sebe, zatímco poslouchala Sigyho. Bylo ulevující, co říkal. Jak to tak poslouchala, byla hned klidnější. Senilita ji jen tak nedostane! Cítila se najednou silnější, když to věděla. Vedlo to k její spokojenosti. „Nepotkala. Nepotkala jsem snad ani nikoho, na kom bych zahlédla nějakou šedinu. Ale tak já se vlkům vyhejbam,“ pověděla, zatímco se rozešla. Našlapovala opatrně, aby ji tu náhodou něco nemile nepřekvapilo. Bylo tu poměrně dost světla, což bylo zvláštní. A když dorazila na konec krátké jeskynní chodby, bylo jí jasné proč. Zastavila tak, aby mohl projít i Sigy, ale zůstala stát hned na začátku. Vše sjela zlatavým pohledem.
„No,“ začala, jako kdyby měla spustit nějaké kritické hodnocení. „smečkou to tady smrdí a vypadá to ucházejícně, takže…“ rozešla se k tůňce uprostřed, ke které si čichla. „To bude asi náš úkryt,“ dořekla a napila se po tom, co uznala, že voda je neškodná. Nejspíš to nebyla žádná močálová voda, protože šla cítit čistotou. Poté se rozhlédla okolo, prohlédla si všechny navazující místnosti a vůbec veškeré detaily. Nevěděla, zda se zde budou nějak zdržovat, tak se ani nijak neuvelebovala.

Lylwelin se k tomu dále nevyjadřovala. Nepotřebovala za každou cenu udržovat konverzaci za pochodu. Ke štěstí jí stačilo spíše smysluplné ticho, než žvásty plné blbostí. Ty ale stejně tak či tak ze strany Sigyho přišly. „Hah,“ uchechtla se cynicky. „myslíš jako, že zrovna kolem mě by někdo poskakoval, jo?“ zeptala se posměšně. A kdo asi? Ty? Nebo smečka, do které v životě nezapadnu? To sotva, prskala ještě nadále ve své hlavě, zatímco se zase pomalu rozešla. Že je někde v okolí řeka totiž věděla taky, nebo si to stačila domyslet. Spíše měla dojem, že jsou nedaleko místa, které nejspíš oba znají, ale jistá si tím nebyla.
Poslouchala, co povídá o stárnutí vlků v místní zemi. Nemohla nepřiznat, že ji to přivedlo k údivu. Sigy tu byl nejspíše déle, tak na něj v tomhle ohledu vcelku dala. „Opravdu?“ zeptala se takřka udiveně. Vlk by netušil, jak moc velký kámen ze srdce jí spadl, když tohle pověděl. Cítila se o něco lehčí, když teď věděla, že stáří ji nedožene jen tak. Budu mocná ještě dlouho, hah! Jásal hlásek v její hlavě, zatímco ona chladným pohledem pročesávala území. A pak si toho všimla. „Hele,“ rozešla se bez váhání k jakémusi vchodu. Letmo nakoukla a poté neohroženě vstoupila dovnitř.

//-> Skála Mahar