Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 7
// Promiňte ale já se trhám

Winter smutnila z ničeho nic nad nějakým vlkem a Logan jí lezl do zadku. Protočila jsem nad nimi otráveně očima. Sice mě cosi silně nutilo k tomu, abych tu bílou vlčici chránila, ale vcelku dost mě zábly tlapky a kručelo v žaludku. Potřebovala jsem akci. Potřebovala jsem vypadnout. Oba jsem je sjela pohledem, který naznačoval, jak jimi opovrhuji. Byli mi osinou v zadku. První mě tady oba dva vyrušili a nakonec s nimi byla ještě řádná nuda. Odfrkla jsem si a nespokojeně pohodila ocasem. Uši jsem přitiskla téměř až na krk a zavrtěla jsem hlavou, přičemž jsem vstala. S povzdechem jsem se rozešla ještě k místu, odkud byl ten nádherný výhled. Vzhledem k tomu, že byla noc, jsem stejně nic neviděla.
Otočila jsem se zpět na ty dva. Oba dva byli tak zahledění do svých záležitostí, že mě snad ani nevnímali. Tiše, jako pára nad hrncem, jsem se rozešla pryč z tohoto místa. Opatrně jsem pokládala tlapku za tlapkou, dávala si pozor, abych na nic nešlápla, dokud se mé tělo nevytratilo mezi stromy a hlavně ve tmě. Poté jsem zrychlila tempo tak, jak to podmínky dovolovaly. Musela jsem na sebe dávat pozor, přeci. Tulácké srdce mě táhlo ještě na spousto míst, ale to citově založené srdce mě táhlo na jedno jediné místo. Nešlo ani tak o místo, jako za kým mě táhlo. Chtěla jsem vědět, jak se Sigymu v novém domově daří. Nemohla jsem popřít, že mi chybí.

// Východní hvozd

Loterie 6

Protočila jsem podrážděně očima, když ten chytráček zase zachytračil. Povídej to někomu, kdo jich na sobě má až až, pomyslela jsem si a měla jsem sto chutí mu už jednu pácnout přes čumák, aby se srovnal. "Nepovídej, opravdu?" zavrčela jsem na něj a oddělala ocas z nohy, kterou jizvy zdobily. "Asi o tom opravdu nic nevím," dodala jsem ještě o něco ostřeji a pohlédla na bílou vlčici, která se představila jako Winter. Tak, seznamování by bylo za námi, díky, vlčí bože. A teď by mohla přijít nějaká zábava, ne? Jenže co dělat... Logan byl upejpanej jak malý Jarda a ta bílá tu stála, jako kdyby přišla o řeč. Než jsem se vůbec stačila nadechnout, vše se najednou změnilo.
Trhla jsem s sebou když jsem ucítila jemné štípnutí na zadku a prudce se ohlédla. Za mnou ovšem nic nebylo. Podívala jsem se podezřívavě na pískového vlka, protože jsem pochybovala o tom, že by Winter byla něčeho schopná. Ten se v tu chvíli na mě díval taky a ne zrovna příjemně. Ozvalo se tiché hrdelní vrčení, naštěstí pro něj se začal věnovat Winter. Pohlédla jsem na ni taky a jako kdyby se ve mě všechno obrátilo. Seděla tam a truchlila jako malé vlče, které nemohlo najít mámu. Postřehla jsem, že se k ní Logan začal přibližovat a v tu chvíli jsem stála na nohou a chvátala k nim taky. "Hej" štěkla jsem ostře. "Opovaž se na ni jen křivě podívat!" zavrčela jsem na něj, zatímco jsem se postavila před něj a bránila mu tak jít blíže k vlčici.

Loterie 5

Vlk se hned začal dušovat, že to chápe a že stačilo říct a odešel by. Protočila jsem očima a stiskla zuby pevně k sobě. Dávala jsem sice dost najevo svou podrážděnost, ale vlastně jsem byla ráda, že jsem si měla koho dobírat. Proto jsem byla ráda, že mi přišla do rány ještě ta bílá vlčice. Pískový vlk byl o něco odvážnější a nedával najevo strach, možná ho ani neměl, kdo ví, špatně jsem v něm četla, ale z vlčice to čišelo každým coulem, proto jsem si ji vybrala jako cíl. Abych ji hezky potrápila a ukojila tak tu krvechtivou dušičku uvnitř mě. Vlčice pozdravila a začala ze sebe soukat, že nechtěla rušit a klidně půjde dál. Cynicky jsem se ušklíbla. „Tady se všichni očividně rádi opakují,“ pronesla jsem otráveně. Kroužila jsem kolem ní dál a poslouchala, jak vykládá, že se jen tak toulala a nemohla přehlédnout vrcholek, ze kterého je pěkný výhled. Jasně, i mě sem přivedl stejný důvod. Tak ti ten výhled aspoň trochu zpestřím, ne? Pomyslela jsem si a koukla na vlka, který byl nějak podivně potichu.
Představil se jako Logan. Zastavila jsem se a pohlédla z jednoho na druhého. „Lylwelin,“ oznámila jsem jim stručně svoje jméno. Poté jsem usadila své pozadí zpět na zem. Necítila jsem ani z jednoho hrozbu. Tady jsem měla očividně prostě navrch a ten pocit mě uklidňoval a uspokojoval. „Samozřejmě že ten výhled patří mě stejně jako vám, tak si trochu stůjte za svým a nedávejte se hned na úprk, ne?“ Položila jsem spíše řečnickou otázku a stočila pohled k výhledu. „Stojí za to, hm,“ zamumlala jsem chladně.
Chvíli jsem zase nemohla spustit pohled z krajiny Gallirei, ale poté jsem ledově vyhlížející oči stočila zpět na bílou vlčici. „Neměj strach, ten hezký bílý kožich bych potrhala jen velmi nerada,“ pověděla jsem pobaveně, ač ve výrazu se mi nemihla žádná emoce. „Stejně už mě někdo předběhl, jak tak koukám,“ prohodila jsem ohledně jejích jizev. „Škoda,“ zabrblala jsem. Kdo ví, jak jsem to ve skutečnosti myslela, jestli škoda, že mě někdo předběhl, nebo škoda hezkého kožichu.

Loterie 4

Protočila jsem očima. Další chytráček, odfrkla jsem si a obdarovala jsem ho dalším pohledem ledových očí, přičemž jsem mu krátkou grimasou naznačila, že nad jeho tvrzením pohrdám. „No, právě. Jen ZKUSIT,“ odsekla jsem mu podrážděně, abych mu dala najevo, že já nejsem ta, kdo ho vyrušil a že už vůbec nestojím o tom, abych si tu s ním vyměňovala životní domněnky. Vstala jsem a otočila jsem se na něj, protože mi bylo nepříjemné, že jej mám za zády. Pak jsem se znovu usadila a huňatým ocasem skryla nohu, kterou zdobila jizva. „Mladíček, že? Sálá z tebe naivita. Copak si myslíš, že všichni jsou schopní někomu odpustit jen, protože řekneš slovo „promiň“? To je sice krásná představa, ale realita je někde jinde,“ objasnila jsem mu a ucítila jsem další přibližující se pach. Někoho s sebou táhne, nebo se to tady najednou rozhodlo přemnožit vlky? Pomyslela jsem si otráveně.
„Já se samozřejmě z tvé přítomnosti nezhroutim,“ uzavřela jsem to nakonec odtažitým tónem, aby ta věta zase nezněla tak smířlivě, jak už vyzníval její význam. Ještě stačí smířlivý hlásek, Wel. Takovej ten krásnej medovej, co některé vlčice umí používat, projela mi hlavou myšlenka, která kritizovala mě samotnou. Netrvalo dlouho a objevila se zde vlčice. Její kožich zářil bílou barvou a zdobilo ji pár hezkých jizev, což jsme měly společné. Já se je snažila skrývat, ale stejně to nemělo význam. Nešlo to vždy. Cizí vlčici se na uchu zablyštěl šperk. Stála tam nehnutě a jen tikala očima ze mě na neznámého.
Sama pro sebe jsem zabručela. Zahlédla jsem strach a nejistotu v jejích očích a to se mi líbilo. Ledový pohled jantarových očí se do ní zavrtával, jako kdyby v ní hledal každou slabinu. Písčitý vlk se jí zeptal, co ji sem přivádí. Krátce jsem po něm tikla pohledem, jako kdybych mu říkala „ty mlč“, elegantně jsem se zvedla a ladně se k vlčici vydala. Pojď si hrát, žadonil vlezlý hlásek uvnitř mě. „Vypadáš nějak zaskočeně,“ pronesla jsem líbezně nebezpečným tónem. „Stejně jako tadyhleee…“ zastavila jsem se v řeči a pohlédla na vlka. „No jo, musel mít plnou hubu keců a ani se nepředstavil, nezdvořák,“ zavrčela jsem a začala chodit kolem vlčice v dostatečné vzdálenosti v kruzích. „To ani jeden z vás neumí používat čenich?“ zeptala jsem se pak nechápavě.

Loterie 3

Dumala jsem nad tím, které území navštívím jako další. Sledovala jsem krajinu Gallirei a očividně jsem měla dost na výběr. Krajina byla obrovská a já měla před sebou ještě nějaký ten delší život. Nejspíš. Nejspíš? Určitě. Jen tak si na mě někdo nepřijde, a pokud se nepřipletu na nesprávné místo v nesprávnou dobu, budu tu strašit ještě dlouho, dumala jsem a stáhla uši dozadu, když jsem zaslechla nějaké zvuky za sebou. Někdo se sem žene, uvědomila jsem si a okamžitě se napjala. Veškerý můj sval byl připraven na prudký pohyb, který měl značit buď obranu, nebo útok. Ale zatím jsem nehnula ani brvou, jelikož mé slechy zachytily, jak daný vlk lape po dechu. Protočila jsem očima. Ten než chytne dech, tak má zlámané aspoň čtyři obratle, rozhodla jsem si neznámého tedy nevšímat. Aspoň do doby, než by to s ním mohlo být zajímavější.
Jenže hned co chytl dech, rozhodl se ke mně mluvit. Stiskla jsem čelisti pevně k sobě, aby zadržela první urážku, která mi vlezla na jazyk, a věnovala jsem mu ledový pohled plný lhostejnosti, který netrval dlouho, protože jsem ho pak zase stočila před sebe. „Nerozumím té nesmyslné potřebě omlouvat se za něco, co už stejně nemůžeš vzít zpět,“ pronesla jsem chladně. Fajn, urážky jsi polkla, odpověděla jsi a teď… V téhle fázi se vlci představují, že? Tak to tě můžu… poslouchala jsem dále své myšlenkové pochody a stále s pohledem do dálky jsem jen lehce zastříhala ušima, které jsem měla odtažitě stáhnuté ke krku.

Loterie 2

// Východní hvozd

Viděla jsem tenhle "kopeček" z dálky a prostě mě lákal. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem někdy navštívila přímo tohle místo, ale měla jsem tušení, že někde tady v okolí jsem lovila v partě. Matně jsem si pamatovala dvě vlčice a ten třetí byl myslím Sigy. Dle toho, že jsem cítila silný pach kamzíků jsme nejspíš lovili právě tuhle skákavou kozu. Hemžilo se to tady jimi, zanedlouho, po poměrně náročném stoupání do kopce, jsem jich i pár zahlédla utíkat před lovcem. Ten lovec jsem byla já. Mohutné vlčí tělo je děsilo a světlá barva úzkostlivě opečovávaného kožichu mě snadno prozrazovala v ranním přítmí. Noc končila a střídal ji den. Bylo stále krásné ticho. Cítila jsem ten klid ve vlastní duši. Nikdo tu nebyl, nic tu neprudilo nějakým otravným štebetáním, a tak když jsem dorazila na místo s krásným výhledem na Gallirejskou krajinu, pohodlně jsem se usadila.
Nechávala jsem si hustou srst pročesávat větrem a nastavila jsem mu svou tvář. Vypjala jsem mohutný hrudník a přivřela jsem ledově vyhlížející jantarové oči, abych je chránila před nárazy větru. Začínaly mi trochu slzet, tak proto. Fascinována tím, jak je Gallirea vůbec veliká, jsem jen mlčky seděla a hleděla.

Loterie 1

Proplétala jsem se mezi stromy s nějakou podivně dobrou náladou. Dělala to to úžasná zima. Sníh. Tma. Klid. Jediné, co mě trochu dráždilo, byla špatná viditelnost. V lese, v noci a za chumelení to bylo opravdu nic moc, ale pochybovala jsem o tom, že se tu teď budou pohybovat odvážlivci, jako jsem já. A když už, určitě by nevolili útok na urostlou mohutnou vlčici. Hm, ač je fakt, že jsem trochu pohubla, pomyslela jsem si krapet podrážděně a rozhlédla se kolem. Začínal mě život nudit. Měla jsem teď pro sebe na světe to jediné - zimu. Jak já ji miluji. Je nádherná, přemýšlela jsem a zastavila jsem se pod hustým stromem, kde tak hustě nesněželo.
Musela jsem si promyslet, co dál. Nevěděla jsem, kam jít, kde složit hlavu a tak dále. Ten život bez Sigyho je ale nudný... Uznala jsem trochu posmutněle. Ten šáša měl aspoň nějaký smysl pro zábavu. Věděl jak spestřit tulácké vlčici život... Bohužel to byl srab a přidal se do smečky, ale aspoň jsem věděla, kde ho mám a nemusela jsem ho složitě hledat. Však já si pro něj přijdu, slíbila jsem si. Ale teď ne.

// Vyhlídka

Scarita neměla problém Sigyho do smečky přijmout, čímž bylo naše společné toulání zpečetěno. Savior z toho měl také očividně radost, ač se to snažil nedát tolik najevo. Také jsem byla spokojená ohledně toho, že ti dva budou spolu. Sigy byl rodinný typ, věděla jsem to o něm. Savior naopak zkušený vlk, který jistě mohl svému synovi ještě spoustu předat a jeho syn mu naopak na stará kolena pomáhat s tím, co už nebude schopen dělat. To zní jako výhodný obchod.
Sigy se naklonil blíže ke mně, tak jsem jeden ze slechů, které jsem měla věčně zakloněné dozadu na šíji, naklonila k němu. Ptal se mě, jestli zde opravdu nechci zůstat. Jemně jsem zavrtěla hlavou. „Prozatím opravdu ne, Sigy,“ pověděla jsem mu narovinu a pohlédla do jeho očí. Tón, kterým se mě zeptal, vyzrazoval mnoho. O to těžší mi bylo jej odmítnout, ale šlo o mou svobodu. Nebyla jsem ještě připravena se jí vzdát. Ačkoliv Scarita se jevila jako sympatická a moudrá alfa, takže jsem věděla, že bych ji byla schopná nějak překousnout. Ale co ostatní výše postavení vlci? Nemohla jsem tušit, zda tu nějací jsou, ale většinou to tak bývá. Nenechala bych po sobě jen tak šlapat. „Ale alespoň vím, kde tě budu mít a jistě za tebou občas zajdu,“ dodala jsem tiše.
Za nedlouho mě oslovila Scarita. Pozvedla jsem hlavu a pohlédla na ni na náznak, že ji vnímám. Přišla od ní vřelá nabídka. Prý mohu se Sigym ještě chvíli zůstat zde. „Děkuji, toho si vážím,“ pověděla jsem jí naprosto upřímně s pohledem do tyrkysových očí. Pořád jsem musela uvažovat nad tím, kde jsme se v minulosti potkaly a při jaké příležitosti, ale vzhledem k tomu, že jsem často někoho vytrácela z hlavy, tak si nejspíš jen tak nerozpomenu.

Scarita se bavila se Sigym a následně se obrátila i na mě s tím, že můj nezájem o přidání se do smečky respektuje. Lhala bych, kdybych řekla, že se mi ta vlčice nezamlouvá. Jednala uvážlivě a na nic si nehrála, což bylo u alfy obdivuhodné. Poznala jsem pár alf, kterým to vlezlo na mozek. Poté mi objasnila, proč nás nikdo ani nešel zkontrolovat. Měla to očividně všechno pod kontrolou. Přemýšlela jsem, z jaké stránky bych si ji ještě mohla oťuknout. Přeci jen nad smečkou Sigy očividně uvažoval a já jsem chtěla vědět, jestli tu bude opravdu v pořádku. I když tu měl větrem ošlehaného otce, ačkoliv při pohledu na něj se dalo uvažovat, jestli se o něj za pár týdnů nebude muset starat spíš syn, než on o syna. Kývla jsem tedy na Scarity slova, že to beru a bez dalších námitek jsem zaklapla zuby. Savior k tomu ještě dodal své a objasnil svou nepřítomnost, takže nebylo co dál řešit.
Pak Sigy řekl onu větu, kterou jsem tak nějak celou dobu čekala. Zavřela jsem pevně oči a vydechla. Když jsem na svého přítele potom pohlédla, věděla jsem, že to je správně. On patřil sem, ne někam ven. Jeho rozhodnutí jsem plně respektovala a stejně… Nic bych nezmohla. Vypadal naprosto odhodlaně, takže by s ním nejspíš nehnul ani medvěd. Zůstala jsem tedy už jen mlčky stát opodál, sledujíc dění ledovým pohledem. Momentálně jsem přes tu masku bezcitnosti nechtěla propustit jedinou emoci. Stačilo jen počkat, než mě Sigy vyprovodí, abych mohla nadále žít svůj tulácký život… Zase sama.

Sigy mi pověděl, že prý neříká, že tady zůstane a prý můžeme ještě cestovat, než se usadí. Jemně jsem kývla hlavou, abych mu dala najevo, že rozumím, zatímco jsem svůj chladný pohled upírala někam mezi stromy. Ale prý by zatím zůstal tady, dokud nás nevyhodí, s čímž jsem musela souhlasit. „Dobře,“ přitakala jsem pouze s klidem. Procházení smečky bylo zvláštní. Ještě se neobjevil nikdo, kdo by na nás vyjel s tím, že tu nemáme co dělat. Takže ochranáře tu očividně nemají, pomyslela jsem si a zachmuřeně se na Sigyho podívat. Nechat ho v takhle nechráněné smečce? To se mi teda moc nechce, pomyslela jsem si a shledala se s pohledem mého parťáka, který očividně myslel na to stejné.
„Jo, to mi teda přijde,“ přitakala jsem s odfrknutím a zavrtěla nad tím hlavou. Na jednu stranu bylo fajn, že nikdo neprudí, na druhou stranu… Bylo to víc než zvláštní. Dále jsem ovšem už nic nepověděla, protože jsem cítila přibližující se silný pach alfy. Byl čas zaklapnout zuby. Vlčice zde za nedlouho byla a pozdravila nás. Kývla jsem na ni hlavou v náznaku pozdravu a vyslechla si její otázku, zatímco jsem ji rentgenovala pohledem. Stejně ji odněkud znám… Musely jsme se potkat dříve… uvažovala jsem. Předtím mi to ani nedošlo, protože zmizela až moc rychle, ale teď, když jsem měla čas si ji prohlédnout, mi to bylo jasné. Sigy jí odpověděl, že by se rád do smečky přidal, ale že tu nikoho nezná a první by rád poznal členy. Inu, to by bylo fajn, když už nic, pomyslela jsem si.
„Já zatím upřímně nad přidáním se neuvažuji, ovšem vrtá mi hlavou otázka, zda tady mají vlci rozdělené své funkce? Po celou dobu našeho pobytu tu nebyl nikdo, kdo by nás jakožto cizince přišel zkontrolovat,“ naznačila jsem jí svou nespokojenost ohledně ochrany smečky. Za nedlouho se objevil i Savior, který byl teda také docela dlouho pryč na to, že si sem přitáhl syna. A mě jako bonus k němu. Kývla jsem na něj hlavou a čekala, co se bude dít. Nechávala jsem to více méně na Sigym, jak jinak.

Sigy mi pověděl, že si potřeboval jen provětrat hlavu, že toho prý na něj bylo moc. To jsem chápala. Byli jsme bez zubů, naháněli nějaké potvory, pak neshody s nějakým jezevcem a nakonec našel svého otce a byli jsme tady. Za poslední dobu toho bylo opravdu moc, ale příliš jsem si to neuvědomovala. Co už, nebyla jsem příliš citově založená, tudíž mě to nejspíš nemohlo zmáhat tolik, jako jeho. Potom jsem mu sdělila svůj názor ohledně toho, že smečky nejsou nic pro mě. Zastavil se také a odvětil, že mu bylo jasné, že se nebudu k ničemu chtít vázat. Stačíš ty, pomyslela jsem si trochu trpce, jako kdybych mu to vyčítala a narovnala jsem se, přičemž jsem jemně kývla hlavou na souhlas. „Každopádně bych aspoň věděla, kde jsi, takže bych si tě mohla vždy najít,“ pověděla jsem mu na mé poměry poměrně smířlivě a pohlédla mu do očí.
„A třeba by se mi to časem rozleželo v hlavě,“ dodala jsem ještě a švihla nespokojeně ocasem. Bylo z toho gesta jasné, že zatím mi ta představa příliš nevoní. Sigy pověděl, že stejně neví, jestli by ho tu chtěli. Rozešla jsem se za ním. „Záleží na tom, kolik jich tu je a zda by si byl spíše na obtíž, nebo naopak pomocná tlapa,“ pověděla jsem potom. Byla zima, takže bylo jasné, že výběr členů byl asi přísnější. Věděla jsem, že je Sigy poměrně šikovný, na druhou stranu jsem si nevšimla ještě ničeho, v čem by vyloženě vynikal.

Osaměli jsme. Pohlédla jsem na Sigyho, který mi povídal, že si potřeboval něco vyřešit a trochu se zaběhl. Naklonila jsem k němu jedno ucho a pak ho zase stáhla dozadu. „Něco vyřešit?“ zeptala jsem se ho ledově s naznačením, že by mi mohl objasnit, co si pod tím mám představit. Něco mi tají? napadlo mě a když jsem zahlédla, že se rozešel, rozklusala jsem se za ním, abych jej dohnala. Poté jsem srovnala krok podél jeho boku. Myšlenka toho, že zůstanu sama na území neznámé smečky, mi nedělalo dobře.
Po cestě jsem koukala, co kde je. Uvažovala jsem nad tím, co je na tomto území pro smečku výhodou a co naopak ne. Holé listnaté stromy v tomhle období byla jednou z velkých nevýhod, protože to znamenalo i hromadu sněhu. Ten mi sám o sobě nevadil – mám huňatý kožich a byla jsem zvyklá na nepříznivé podmínky, ale přeci jen bych si ve smečce představovala komfortnější pohyb, než bylo prodění se sněhem. Ale což, vyjde tě to na stejno, když jsi tulák, je to ještě horší, napadlo mě smířlivě.
Posléze přišla otázka, kterou jsem tak nějak čekala. Bez náznaku jakékoliv emoce jsem na Sigyho pohlédla. „Čekala jsem, kdy to přijde,“ pověděla jsem pak, jakoby se nechumelilo. „Chtěl bys tady zůstat se svým tátou?“ zeptala jsem se narovinu a potom jsem se pozvolna zastavila. „Víš, Sigy, já…“ začala jsem nejistě a odvrátila pohled kamsi mezi stromy. „Nejsem na to, aby mě někdo komandoval, říkal mi co mám dělat a co nesmím a… Ubíjí mě pocit spoutanosti,“ povzdechla jsem si a pohlédla mu do očí. „Na druhou stranu jsi to jediné, co mám,“ pošeptala jsem pak rozechvělým hlasem.

Mlčky jsem pokračovala dále za Saviorem a Sigym, když v tom se Sigy znenadání odpojil. Nechápavě jsem zastříhala ušima a sledovala, jak se beze slova někam vytrácí. Zmateně jsem pohlédla na Saviora, který se mi začal také ztrácet. Přidala jsem na kroku a následovala staršího z vlků. Sama jsem teď vůbec netušila, kam jít a nějak jsem tušila, že by ani jednoho z nás mladý vlček neopustil jen tak, takže jsem předpokládala, že si potřebuje jen někam odskočit. Zmenšila jsem náskok Saviora, abych nebyla pozadu. Cítila jsem, že jsme na území smečky a znervózňovala mě to. Sledovala jsem místní okolí a musela uznat, že pro smečku si vybrali vhodné území. Pomalu mě začínalo zajímat, jací zde budou členové.
Za nedlouho jsem dorazila ke skupince vlků a pro můj údiv už tam byl i Sigy. Bylo tam moc vlků… Tedy, na můj vkus moc. Ale to tak u smeček už asi bývá, hm? pomyslela a všechny jsem je sjela chladným pohledem. „Ahoj,“ pozdravila jsem krapet odměřeným tónem místní vlky a pohlédla na Sigyho, u kterého jsem hledala záchranný bod. Zdál se být ovšem také nějak nepříjemně nalazený. Pozdravila ho jedna z vlčic. Jmenovitě, takže se museli stoprocentně znát. Samozřejmě si neodpustila řeči o tom, že nejsou žádná charita. No jistě, něco takového jsem přesně čekala, pomyslela jsem si chmurně a tiše vyčkávala, co se bude dít. Očividně probírali něco důležitého a… Znovu jsem se cítila na obtíž. Nenápadně jsem se přikradla k Sigymu, jen tak, abych neshodila své ego a držela se jeho. „Kam ses to vypařil?“ zeptala jsem se ho tiše a sledovala, jak alfa odchází pryč. Mé napětí trošku opadlo, ale stejně tu byli ještě další.

//<- Kaskády

Vypadalo to, že se nemám dále jak zapojit do konverzace a nikdo se mě do ní nesnaží ani vtáhnout. To mi vyhovovalo. Neměla jsem už náladu se moc vybavovat, místo toho jsem se raději soustředila na šetření dechu. Nevěděla jsem, jak daleko ještě se Saviorem půjdeme a kam vůbec jdeme, prostě jsem se jich držela. Nějaké smečkové pudy ještě mám, pomyslela jsem si znuděně a ty dva přestala zcela vnímat. Těšila jsem se, až si někde odpočinu a promyslím, co budu tvořit dál. Nějak mi docházela inspirace. Zachytila jsem pohled Sigyho, který nejspíš kontroloval, zda se jich držím. Jasně, ještě stále jsem stačila, dokonce bych byla schopna jít i rychleji, než jsem právě šla, ale nepotřebovala jsem nutně držet krok s nimi. Přeci jen, stále si o něčem podívali.

//-> Narvinijský les

// řeka Midiam

Krátce jsem se ohlédla za nás a neunikly mi krvavé stopy, které za námi nechával Savior. Pohlédla jsem zpět na postaršího vlka, ale ten se tvářil tak nějak neutrálně. Očividně mu to moc srdce nedrásalo a moc jej to neomezovalo s ohledem na to, jak šel rychle. Neměla jsem problém s vlky držet tempo, ale když se zpomalilo, ocenila jsem to. Bavili jsme se o tom, jak Sigy zapadl. Hájila jsem jeho čest a Savior se rozhodl k tomu dále nevyjádřit více, než se optal, kde se ono nebezpečné místo nachází.
"Vlastně je někde nedaleko odsud, ne?" podívala jsem se na Sigyho, který se nijak moc neprojevoval.Zvláštní, snaží se na otce působit jako rozumný a kultivovaný vlk? napadlo mě. "Mám pocit, že někde nedaleko té řeky, podél které jsme šli," dodala jsem ještě a prohlédla si zdejší krajinu. Už jsem ani nevěděla, jestli jsem tu někdy byla, nebo ne. Zaujaly mě padající vločky. Uklidňovalo mě to a celkově zima, která nastala, zaváděla mou mysl do jakési harmonie.
Ti dva potom rozvedli téma, který mě nikdy nenapadlo se Sigym rozvádět. Asi nebyl důvod, uznala jsem a krátce na něj pohlédla. Myslela jsem si vždy, že je jako tulák spokojený, když jím je a podle toho, co jsem pochopila, dlouho. Ale připadlo mi, že by se spíše raději usadil. Zamyšlená nad tímhlr vším jsem pokračovala v chůzi a byla zvědava, kam to vlastně jdeme. Pociťovala jsem taky nejistotu z toho, že jdeme zase do nějaké smečky jakožto nezvaní hosti.

// Východní hvozd