Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Třešňový háj

Znavená a bolavá ze souboje se pomalu vracela na území smečky. Přes veškerou bolest si ovšem stále udržovala svůj hrdý postoj a vcelku elegantní chůzi. Poraněné oko ji štípalo a dělalo neplechu, proto jej měla zavřené, o to více ale musela být ve střehu, aby hloupě nešlápla. Uznala, že si musí odpočinout. Proplétala se mezi stromy a na oko viditelnými bažinkami a vyhledávala nějaké příjemné místo na odpočinek. Neuniklo jí, že se v nedávných dnech děla nějaká větrná spoušť, což mělo dopad trochu i na smečkové území. Plno byla spousta polámaných větví a občas vyvrácený nějaký slabší strom. A právě pod takovým našla poměrně příjemně vyhlížející úkryt, který tak nějak v její osobě vyvolával pocit soukromí. Schovala se pod něj a jeho větve, následně se schoulila do klubíčka a za pravidelného oddechování usnula.

Za pár hodin se probudila. Spánek to byl nerušený a příjemný, rozhodně ho potřebovala. Pomalu ze svého úkrytu vylezla a dlouze se protáhla. U toho téměř přehnaně zívla. Následně se oklepala, aby si načechrala svou srst. Rozhlédla se po lese. Byl tu stále klid. Až mrtvo. Cítila, že Sigy je stále na území a že je s ostatními členy smečky. Protočila oči, přičemž v tom bolavém ji to nepříjemně štíplo a okamžitě zaslzelo. Naštvaně zabručela. Uznala, že by bylo fajn se jít ještě někam projít a vyhledat nějaký zdroj vody, ve kterém se může umýt od krve. Jak od své vlastní, tak od cizí. Nějak se jí příčilo, že na sobě má tělní tekutiny té potvory. Sykla. Vzpomínka na ni jí zvedala žluč. Kdyby ji potkala, asi ji tentokrát nenechá odejít živou. S nepěknými myšlenkami se rozešla zlatavobílá opět pryč ze smečky. Nevypadalo to, že by zde hodlala trávit příliš času. Toulavé tlapky ji pořád nutily smečku opouštět. Třeba se to změní, až okusí více dobrodužství.

//-> Řeka Kierb

Vítězně sledovala, jak Ilenie lape po dechu. V očích jí nebezpečně zablyštělo, zatímco se ušklíbla. Narovnala se do své klasické pozice a stáhla s bolestí uši. Zatřený zrak agresí se zase začal mísit s ledem, až se stal znovu chladným úplně a její výraz kamenným. Bez jakékoli emoce sledovala, jak se její poražená soupeřka sápe co nejdál od ní. Nebyl v ní ani kousek citu, který by jí napovídal, že by ji měla třeba zastavit a zajímat se o její zdraví. Ani kousek zvědavosti, zda rány přežije, nebo nepřekoná blížící se zimu. Zvedla zrak k obloze. Silný vítr ohýbal koruny zdejších neobvyklých stromů a naznačoval, že se žene něco nepříjemného. Shlédla zpět na neznámou vlčici, která upadla. Odhalila krátce zakrvácené tesáky, aby jí naznačila, že si má pohnout. Poté si vychutnávala krev na špičce jazyka, dokud se jí vlčice neztratila z dohledu. Švihla ocasem na náznak spokojení a dlouze vydechla do větru, kterým si nechávala chladit své rozbolavělé tělo. A následně se otočila, aby se dlouze mohla podívat k hranicím Maharské smečky. Stále váhala, zda se vrátit, její divoké já se bránilo a nechtělo. A ta starší, potlučená Lylwelin radila, aby se šla vyléčit na území, kde bude jistě více v bezpečí, než kdekoliv jinde. Podrážděně vydechla, jako kdyby právě huberťák prohrál hádku s mámou a rozkulhala se tam, kde by tomu měla říkat „domov“.

//-> Mahar
// Určitě, taky moc děkuji, bylo to bezva! :3

Vítězoslavně povytáhla koutek do strany, během toho, co jí svírala krk, když ucítila její marné škubání. Bylo jí jasné, že vlčice jedná už jen z bezmoci. Ač jí ještě byla uštědřena nějaká rána, s vervou ji ignorovala a nepouštěla ji. Cítila, jak se jí v tlamě rozlévá krev soupeřky. Byla nasládlá a poháněla ji k tomu, aby to celé ukončila. Jenže v tu chvíli se pozastavila. Nikdy nevzala život svému druhu a nikdy nechtěla být v očích příbuzných této vlčice jako vrah, jako někdo, kdo vzal život jejím sourozencům, nechtěla k nikomu takovému patřit a ať ji tato sketa naštvala sebevíc, po jejím prosíku v očích, leč si neodpustila ještě krátké zesílení stisku, ji nakonec pustila. Okamžitě ji nárazem plecí od sebe odstrčila a dávala si pozor, kdyby náhodou přišel další útok. Ale jak poznala, její soupeřka byla slabší a tohle ubrání kyslíku bude nejspíš potřebovat rozdýchat, takže nepředpokládala, že by byla schopná nějakého dalšího agresivního výpadu. Až co začal polevovat adrenalin, tak musela zavřít bolavé oko a cítila, jak jí v uchu nepříjemně a velmi bolestivě pulzuje. „Zmiz,“ vydechla zadýchaně. „Nedávám obvykle druhé šance… Tak se seber a vypadni!“ Štěkla po ní agresivně. Sama byla unavená a potlučená. Ale kdyby se dostala ještě jednou do podobného afektu, pravděpodobně už by se nad jejím zabitím tolik nezamýšlela.

Jednou se ocitla nad ní, podruhé pod ní. Jak se zdálo, její soupeřka se nehodlala vzdát tak snadno, což Lylwelin nehodlala už vůbec. Po pravdě, začínalo jí to bavit, čím více bolesti jak rozdávala, tak cítila sama na sobě. Stiskla čelisti pevně k sobě, když ucítila, jak ta potvora chytila její ucho. Poslední, po čem toužila, bylo, aby o něj přišla, ale její instinktivní jednání jí radilo jediné. Dostat se ze sevření. Okamžitě se rozmáchla tlapou a zasáhla vlčici do čumáku. Drápy ihned vyhledala jakýkoliv záchytný bod na její hlavě a bez váhání se zaryla. Tím jakoby její hlavu odtlačila, zatímco svou ucukla do strany. Leč bolestivě, úspěšně se dostala z jejího vězení a aniž by nad čímkoliv přemýšlela, vystartovala po vlčici nanovo. Ani vteřinu jí nenechala, aby se vzpamatovala. Bez váhání jí šla po hrdle, tak jak jí instinkt velel, tak, jak už to znala z jiných rvaček, lovů a dalších situací, kdy potřebovala nebo chtěla usmrtit živou bytost. Naštěstí pro Ilenii v afektu minula, ale i tak sevření bylo nebezpečně blízko. Zlatavobílá stiskla vší silou, protože si uvědomila svou chybu, ale minimálně kyslík jí ubrat mohla. Aspoň pojde pomaleji, zrůda!

To, že krvácela, ji krapet zneklidňovalo. Ne že by musela plakat nad každou bolístkou, ale obávala se, že by jí mohla zůstat další jizva a tu by špatně nesla. V hlavě se jí to totálně přetočilo. Její vrčení nabralo na intenzitě a před očima se jí zatmělo. Poslední, co postřehla, bylo, jak se řítí ta mrcha k ní. Napnula svaly a připravila se na náraz. Ilenii se povedlo ji srazit k zemi, ale zlatavobílá vlčice neváhala a okamžitě se zakousla vlčici do prvního místa, co se jí naskytlo. Dopadla na zem pod útočnici a zapřela se o ni ještě zadníma nohama. Ty prudce natáhla a tak se stalo, že se z obou stalo klubko valící se o pár metrů dál. Lyl veškeré své další počiny při těch parakotoulech nepromýšlela. Prostě zuřivě chňapala, po čem zrovna mohla. Klapala tesáky o sebe a stále agresivně vrčela. Občas něco zachytla. „Jsi mrtvá!“ Vyhrkla nenávistně mezi tím, co ji někam kousla a zase pustila, než zachytila nějakou další část. Samozřejmě tím, že se nevěnovala nějaké obraně, měla stejné šance i Ilenie. Nic z toho ale pro obě vlčice určitě nebylo lehké, když se stále valily v jakémsi pomyslném klubku. Pravděpodobně budou více pochroumané z otřesů, než ze samotného boje.

To nevím, tedy :DD Jinak se toho vůbec nebooj :D

Věděla, že ji má v hrsti. Její bolestné vypísknutí byl pro Lylwelin jakýsi impulz. Ne aby ji pustila a přestala jí ubližovat, ba naopak, pobídnul ji, aby v tom, co dělá, pokračovala dále. Ten zvuk v ní probouzel spoustu zvláštních emocí, ale soucit mezi nimi rozhodně nebyl. Vztekle mávla ocasem a zlehka zaryla drápky do jejího hrudníku, aby jí dala najevo, že čím více se bude bránit, tím více to bude bolet. Když po ní neznámá vlčice začala hulákat, ať ji pustí, koutky se jí rozjely do úsměvu. Společně s těmi vyceněnými tesáky vytvořila další nehezkou grimasu. V očích jí blyštělo nezastavitelnou agresí. „Doma tě neučili prosit?“ Zavrčela a přenesla ještě více váhy na přední tlapy. „Tebe tam vlastně nenaučili vůbec nic, co?“ Položila řečnickou otázku a jemně se k ní sklonila, aby jí zavrčela do obličeje. V tom momentě schytala ránu. Do oka. Ať měla náturu sebevětší, jen těžko se dalo ubránit přirozeného reflexu. V ten moment totiž uškubla hlavou do strany, čímž ztratila balanc a Ilenii tak propustila ze svého vězení. Okamžitě od vlčice instinktivně couvla, aby od ní byla co nejdále. Oko měla křečovitě zavřené a bolestně sykla, když si ho tlapou protřela. Neznámé se muselo podařit ji škrábnout drápkem, protože na srsti zůstala stopa krve. Okamžitě na vlčici nenávistně zavrčela. Nesnášela jizvy!

//Prostor na protiútok, pokud budeš chtít. :D Btw, "Zlatíčko" je vážně cute :3 :D

Lylwelin se ušklíbla. „Přestaň ze sebe dělat větší blbku, než jsi,“ obořila se na ni podrážděně. Já ti tu tvoji přetvářku absolutně nežeru, pomyslela si. Znovu se jí naježily chlupy na krku. „Ano, TY!“ Štěkla na ni pak už opravdu pobouřeně. Připadalo jí, že si s ní neznámá snaží hrát a na tohle ona opravdu nebyla. Nehodlala ze sebe nechat dělat trubku. V momentě, co se na ni vlčice přestala dívat, Lylwelin napnula svaly na zadních nohách a už už se po ní chystala skočit, aby jí vyškolila v tom, že nemá ztrácet zrak z někoho, kdo kolem ní takhle krouží. A že Lylwelin stále nepřestávala. Akorát že z hrdla jí začalo vycházet nebezpečné vrčení a v jinak ledových očích přeskakovaly jiskřičky agrese. Dlouho nepotkala nikoho, kdo by jí tak zvedl žluč. Ale nakonec se zaposlouchala do její dramatické řeči a zakoulela nad ní očima. „Jasně, kopretinko, s tím si běž brečet za mámou,“ prskla po ní, a když zahlédla, jak se Ilenie svalila na zem, pozvedla nadočnicové oblouky.
Je nemocná? Zastavila se a hleděla na ni pohrdavým pohledem. A tu přišla otázka. Lylwelin vycenila zuby. První to vypadalo, že jí oplácí úsměv, jenže v mžiku se tahle grimasa změnila na něco, co hraničilo se šílenstvím. „Co si o sobě myslím?“ zopakovala polohlasně. „Že ti vykousnu tvoje hrdlo. Šanci jsem ti dala!“ Zahřměl její hlas, když už byla v pohybu. Skočila po vlčici, srazila ji svým mohutným tělem a přitom se jí zakousla do krku. Ten pustila v momentě, kdy vlčici zpacifikovala pod sebe. Zatlačila na její hrudník svými předními tlapami a jednou zadní tlapou přidupla zadní nohu Ilenie. Varovně vrčíc jí hleděla do očí a cenila na ni bělostné tesáky.

Jak se zdálo, cizí vlčice se nevyděsila, ani nic jiného, místo toho Lylwelin připadalo, že se jí snad vlčice směje. Ne, ono jí to nepřipadalo, ono to tak bylo. Zlatavobílá naštvaně sykla a pozvedla hlavu. „Chtěla bych vidět tebe, ty chytračko,“ odpověděla jí odměřeně a rázně mávla ocasem. Najednou však vlčice změnila postoj. Úšklebky se změnily na smutný výraz a náhle byla nějak starostlivá. Zlatooká si až teď pořádně všimla barvy jejích očí. Ať se vlčice snažila být momentálně „milá“ sebevíc, u Lylwelin klesla ještě na nižší místo, než u ní byla po první vyřčené větě. Pomalu se rozešla směrem k ní. „Přestaň na mě hrát tady ty svoje divadýlka,“ zavrčela na ni. Začala ji obcházet v kruzích. Ledově vyhlížejícíma očima vyhledávala slabinu a pozorovala každičký pohyb neznámé. Její oko zkušeného rváče by poznalo sebemenší pohyb svalstva chystající se k nějakému pohybu. Sama se pohybovala ladně a sebevědomě a to i přesto, že měla každičký sval v těle napnutý a připravený k akci. „Nedělej, že tě to zajímá, nech si tu faleš pro někoho jiného,“ dodala ještě podrážděně. „a raději zmiz, dokud ti dávám šanci!“ Dodala důrazně.

Když si utřídila myšlenky v hlavě, zase se zvedla. Rozhodla se, že se trochu protáhne, jelikož byla celá jakási malátná ještě po té nehodě se Sigym. Musela rozproudit krev v žilách. A tady se to jevilo tak, že by to mohlo být vcelku zábavné. Skočila z kmenu, na kterém do teď seděla, na větvi dalšího stromu. Šlo takhle krásně pokračovat. A jevilo se to zábavněji jak nic nedělání, to rozhodně. Jeden ze skoků jí ovšem nevyšel, protože jí uklouzla zadní tlapa. Ještě se snažila zachytit se předními, bohužel vlčí drápy nefungují tak výborně jako kočičí, co se těchto věcí týče a tak i když chvíli bojovala, nakonec jí nezbylo nic, než se vzdát a pustit se. Po břiše sklouzla po větvi dolů, naštěstí nebyla moc vysoko a tak trochu těžkopádně dopadla na zem.
Samozřejmě, že větší šok to musel být pro neznámou vlčici, nedaleko které Lylwelin dopadla, pokud si jí nevšimla už předtím, ale zlatavobílá vlčice tu rozhodně nikoho nečekala. Proto byla okamžitě v pohotovosti, bojový postoj, vyhrožující tesáky a naježené chlupy na hřbetě. Byla to reakce z leknutí, proto za nedlouho svůj postoj krapet zmírnila, ale ona se tak či tak neuměla tvářit o moc příjemněji, takže to nebyla žádná velká změna. Přivřela chladně vyhlížející oči a zabodla svůj pohled do neznámé. Těžko totiž říct, jak bude reagovat po tom, co tu tak skočila.

//Tak omluva, nebyl vůbec čas, teď to bude lepší :)

//<- Maharské močály

Opustit území smečky bylo, jako kdyby jí spadl obrovský kámen ze srdce. Ohlédla se a jeho hranice zpražila svým typickým ledovým pohledem. Tohle musím nějak vymyslet. Takhle to nepůjde do nekonečna, pomyslela si. Byla naštvaná sama na sebe, že ji vůbec kdy něco takového napadlo. Vyskočila si na jeden z kmenů těchto atypických stromů. Zlatavým pohledem sjela tohle místo a vcelku zaujata, avšak jen uvnitř sebe, zvenku nešlo nic znát, si prohlížela třešně. Přemítala, zda je vůbec někdy viděla. Pohled jí sjel na červené bobule, rostoucí z větví. Mohou být jedovaté, varoval ji hlas v její hlavě. Zabručela. Jedna bude v pohodě, ne? Odpověděla si následně. Natáhla krk k nejbližšímu trsu a očuchala jednu z lákavě vypadajících bobulí. Měla hezkou nasládlou vůni. Tomu nemůže nic být, uznala a už držela plod mezi zuby. Urvala jej a rozkousla. Ihned se bolestně zašklebila, když zkousla pecku, kterou nečekala. Zhnuseně tedy třešni vyplivla a otřásla se. Usadila se na větvi, na které stála. Hrdě vypnula hrudník a pozvedla hlavu. Uši měla typicky stažené dozadu a jen chladnýma očima s kamenným pohledem shlížela. Užívala si klidu a toho, že není obklopená vlky. Nemusíš se tam vracet. Nikdo ti nic nemůže, našeptával jí opět hlásek v hlavě. Ale aspoň Sigy by si zasloužil vědět.

Očekávala odpověď na její otázku, a když zněla jen tak nejistě, dlouze si povzdechla. Jak se zdálo, ani on si tím nebyl úplně jistý. Naštěstí těch otázek nemusela pokládat více, vzhledem k tomu, že se Sigy rozpovídal sám.Mluvil o nějakých funkcích a tak. Lylwelin přikývla. „Pravda. Funkce by se hodila. Ale tu si asi musíme vysloužit po čase,“ pověděla zamyšleně. „Jenže… Já ani nevím, jestli chci, aby se na mě v něčem spoléhalo,“ dodala ještě. Tak co vlastně chtěla? Nudit se tu a flákat, nebo něco dělat? Ach ty nerozhodné vlčice. Odmítla seznamování s ostatními, na což Sigy reagoval jakousi parodií na vytí. Střihla uchem a pobaveně se ušklíbla. Bylo to krátké, ale pobavení v jejích očích tam jiskřilo o něco déle. Rozhlédla se kolem, ale nic se nedělo. Třeba byl někdo na cestě, kdo ví? Poté ale zaslechla další vytí. Odhadovala to na Skylieth. Ušklíbla se znovu. „Prej máš dojít ty tam,“ přetlumočila mu a vstala. Se zívnutím se protáhla. To nicnedělání ji unavovalo. „Tak běž. Já se půjdu projít, pak se možná přidám,“ pověděla a rozešla se někam pryč.

//-> Třešňový háj

Sigy za ní za chvilku dorazil. Koukala stále někam do dálky, jen k němu natočila ucho, aby dala najevo, že jej vnímá. Poté nespokojeně mlaskla. „No to jsem se právě chtěla zeptat já tebe,“ zabručela s dlouhým povzdechem. Poté se rozhodla, že bude mluvit narovinu, jako vždy. „Myslíš, že to byl dobrý nápad, v mém případě? Jako… Přidat se do smečky?“ Zeptala se. „Už teď se tu necítím být úplně naplněná zábavou a dobrodružstvím,“ dodala ještě a přesunula chladný pohled na něj. Možná že kdyby ses nesnažila být za každou cenu s ním, nemusela bys řešit nic takového, napověděl jí její vnitřní hlásek. Běž do háje, odpověděla si okamžitě. Jeho návrh jí úplně nevyhovoval. Neměla na nikoho z těch vlků náladu. „Klidně běž. Já si to raději asi nechám ujít,“ pověděla poklidně a položila si hlavu na tlapy. Za nimi se taky nikdo nepřišel seznamovat. A ona opravdu nepotřebovala chodit po území smečky a hledat někoho, s kým by mohla být kamarádka. Sigy jí stačil.

//<- úkryt

S promočeným kožíšek vyšla z úkrytu a před jeho vchodem se zastavila. Je teprve ráno a tady už se to začíná luxusně smažit, pomyslela si. Chladným pohledem sjela okolí. Znova se oklepala a když za sebou uslyšela kroky, poznala, že Sigy míří ven také. Popošla dále od vchodu vyhledala si vyhřátý kámen, na který posléze pohodlně ulehla. Hlavu nechala ovšem hrdě vztyčenou a pohled zabořila někam do dálky. Začínala se cítit krapet stereotypně. Už totiž začínala přemýšlet, co dělat. Ještě stále se cítila více slabá, než by chtěla, ale to flákání jí úplně nevyhovovalo. Musím něco vymyslet. Takhle to tady dlouho nedám, uznala a rozhlédla se. Následně nespokojeně zabručela. Rozhodla se vyčkat, zda se k ní Sigy ještě připojí, nebo ne, aby se ho případně zeptala, co se jako v takové smečce ve volném času dělá, krom obcházení území a jiných kravinek, ale momentálně neměla úplně náladu koukat si pod tlapy, aby se náhodou neutopila v bažině. Podrážděně si povzdechla a nechávala sluníčko, ať jí hezky suší srst. Jeho paprsky se odrážely od jejího kožichu a ten se leskl krásně do zlatova.

Ještě jednou si odkašlala, aby ze sebe dostala poslední zbytky vody a zhluboka se nadechla. Jeden by ani nemyslel, jak může být vděčný za volný nádech, pomyslela si a poté zarputile zakroutila hlavou. „Ne, ne, jenom to ne,“ odmítla okamžitě nabídku, že by šel pro cizí pomoc. Nebyla teď vůbec na nikoho zvědavá. Navíc opravdu nepotřebovala, aby ji takhle někdo viděl a taky těm cizákům tady ještě absolutně nevěřila. Pomalu nabírala síly a věděla, že za chvíli bude ready. Už by rozhodně nemělo cenu u někoho dělat zbytečné poplachy a z ní chudinku. Na Sigyho zavrčení se s pobaveným úšklebkem uchechtla. „To říká ten pravý,“ zabručela, zatímco se zase pomalu přesouvala na břicho. Už jí hrozně vadilo, jak ležela v mokrém. V té jeskyni to nebylo úplně příjemné.
Za nedlouho se začala zvedat na nohy. Vyhoupla se vcelku ladně, i když se cítila stále jakási malátná, což zapříčinilo, že trochu klopýtla směrem dozadu. Zamaskovala to následným otřepáním vody z srsti, na což se těšila nejvíc. Její hustá seveřanská srst zůstala trčet do všech světových stran a ona teď vypadala jako řádný roztomilý huňáček. „Půjdu na slunce, ať proschnu,“ oznámila mu následně a vydala se směrem ven.

//-> Mahar

Na jeho otázku, zda je v pohodě, nebyla schopná ani odpovědět. Pouze stále kašlala a lapala po dechu, zatímco se svíjela na zemi na boku. Do očí se jí bezděky nahrnuly slzy, přirozeně jako každému komu zaskočí. Pouze matně postřehla nějaké Sigyho pokusy o to jí pomoci. Před očima se jí začalo dělat černo a jí se zmáhaly mdloby. Pouze na poslední chvilku zaslechla Sigyho radu, že se nemá hýbat. Ona už toho stejně moc nezmohla, celé tělo jí nedostatkem kyslíku tuhlo. Jediné, co se sem tam hnulo, byl její hrudník v zoufalých pokusech se nadechnout. A pak konečně úleva. Lyl popadla dech, trhavě a chraptivě, přičemž sebou trhla do polohy na břicho. Dýchala rychle a přerývavě. Zamrkala a podívala se na svého přítele.
„Jo,“ zachraptěla pouze s úlevným výdechem na jeho otázku a znova se vyvalila na bok. Bylo to vysilující a ještě stále jí brnělo v tlapkách. Po chvíli nabírání sil se koutkem tlamy poušklíbla. „To byla jízda,“ prohodila tlumeně. Bylo jí z toho docela zle, ale to přiznávat nehodlala. Ono to na ní stejně nejspíš muselo jít vidět, protože, co si budeme, kdy takhle v blízkosti někoho zůstala nechráněně ležet na boku, že ano.

// Aháá, pardon pardoon :D