Gallirea - Příspěvky uživatele

Sledovala jsem, jak padá sníh. Krajina byla zasněžená se vším všudy, foukal vítr a padaly další masy sněhu. Přesto mi nebyla zima. Bylo mi přímo hrozné vedro. Co tady sakra dělám? Co se to stalo? Nebylo náhodou léto. Náhle jsem zaslechla varovný štěkot. S trhnutím jsem vstala a rozhlédla se. Co se děje? Jako bych tu někdy byla. Všechno bylo zmatené, ale zahlédla jsem v dálce siluety běžících vlků, kteří se střetli s dalšími. Ti stáli v obranné pozici. A pak jsem zaslechla zvuky boje. NE! Vždyť tady už jsem jednou byla. A tohle se stalo, jen... Jen jsem byla hrozně malá! A teď mohu určitě všechno změnit! Vrátila jsem se do minulosti, určitě... Ale Lylwelin neblouzni... Uklidně se laskavě. Jdeme na to... Vyběhla jsem střemhlav za bojem. Tlapky mě ve sněhu kupodivu vůbec nestuděly a vítr, který foukal, jakoby se mě netýkal. Vyběhla jsem na bojiště a poznávala vlky, které jsem znala jako vlče. Poznávala jsem i bastardy, co mi zhuntovali rodinu. Zhluboka jsem se nadechla a zlostně zavrčela, když v tom... Zaslechla jsem bolestné zakvílení plné zoufalosti... Když jsem se ohlédla, spatřila jsem tmavě hnědého vlka, který držel v tlamě zakouslého... Sigyho!!!
S trhnutím jsem se probudila, vylétla na nohy a zalapala po dechu. Rozhlédla jsem se a když jsem zjistila, že jsem tu sama, práskla jsem sebou na zadek a lapala po dechu. Co to sakra mělo být? Zavrčela jsem sama pro sebe. Slunce mě pálelo do kožichu. Bylo hrozné horko. Měla jsem v krku saharu, ale naštěstí jsem ležela poblíž řeky. Hned jsem se k ní rozešla a dychtivě se z ní napila. Pila jsem snad věky, že už mi ani dech nestačil. Ta žízeň byla snad neukojitelná. Nakonec jsem neváhala a do řeky vstoupila. Úlevně jsem vydechla. Božsky osvěžující, pomyslela jsem si spokojeně a brodila se vodou. Tohle bylo fakt skvělé. Ani se mi nechtělo ven, ale po tom, co jsem si dokonale omyla svůj ještě dokonalejší kožíšek, jsem se z vody vybrodila a vyrazila kdo ví kam.

//-> Středozemní pláň

Zeptala jsem se ohledně Darkie, zda náhodou nepatří do té smečky, kde jsme jednou v zimě spolu se Sigym přečkali jednu z krutých zimních nocí. Nakrčil čumák a pověděl, že si moc míst nepamatuje podle jmen. Poté dodal, že Darkie je vlče, které se tam narodilo a on si prý nepamatuje, že by tam nějaké bylo. "Hm... To je fakt, žádná vlčata tam nebyla. Ale kdybys ji náhodou chtěl někdy navštívit, myslím, že si ještě pamatuji, kudy vede cesta. Možná že se jedná o tu smečku," řekla jsem a pozastavila se sama nad sebou. A mám tě plný zuby, Lylwelin. Jsi jak cukrová vata, měla bys okamžitě přestat, okřikla jsem sama sebe a odvrátila zrak. Netušila jsem, od kdy jsem byla tak vstřícná. Nebylo to normální. Možná že jsem jen byla vstřícnější s plným žaludkem, kdo ví.
Poté jsem navedla řeč na Sigyho magie, protože co jsem si pamatovala, posledně ještě neměl zdání o tom, jak se používají a zda vůbec nějakou má. Dozvěděla jsem se, že vládne magii země a asi i vody. Pokývla jsem hlavou a prohlédla jsem si ho. Poté jsem položila hlavu na přední tlapy a dlouze vydechla. "U mě nic. Nepotřebuji to k životu a nechybí mi to," odpověděla jsem odtažitě. Magie nebyla moje přítelkyně. Neměla jsem na ni hezké vzpomínky a věděla jsem moc dobře, jaké magii vládnu, už jen z toho důvodu jsem o ní nechtěla ani slyšet. "Co vlastně plánuješ? Míříš už domů?" zeptala jsem se ho.

// loterie 19

Nevypadalo to, že by Sigyho fyzický kontakt potěšil. Také jsem si na to nepotrpěla, ale dalo se říct, že jsem se asi... Nechala unést? Ano, nejspíš tak to bylo. Na omluvy jsem každopádně nebyla, takže jsem to nechala tak, jak to je a dělala, že jsem si jeho náznaku o tom, že mu to bylo nepříjemné, nevšimla. Byla jsem ale určitě poučena a věděla, že to víckrát už raději neudělám. Pro jeho i mé dobro. Nechal mě v klidu najíst a když jsem mu poté nabídla zbytek, bez váhání se zakousl také. Měl snad stejný hlad jako já a i přesto mě nechal najíst, došlo mi a skoro až opařeně jsem ho sledovala. Opravdu jsem nechápala, co se to děje. Po letech kdy jsem všem byla ukradená a hlavně neměla kamaráda, či kohokoliv, kdo by se o mě aspoň trochu staral, to pro mě byl prostě šok a hrozný nezvyk.
Poté jsem si ještě vzpomněla na Darkii. "Říkala Sarumenská smečka?" zeptala jsem se po tom dlouhém tichu, které mezi námi po dobu jídla vládlo. "Není to ta smečka, kde nás kdysi nechali přespat, když byly v zimě mrazy a my se potřebovaly ukrýt?" vzpomněla jsem si na tu roztomilou zrzavou potvůrku. Myslela jsem, že si skočíme po krku. Ale přežily jsme to obě, jaké štěstí... Pomalu jsem ulehla a položila si hlavu na přední tlapy. Zmáhala se mě únava, ještě s tím plným bříškem. Teď už jsem měla v Sigym opravdu jistotu a věděla jsem, že si mohu dovolit v jeho blízkosti bezostyšně odpočinout. Po ničem jiném jsem teď také netoužila. Takže jsem se pohodlně uvelebila a sledovala svého společníka. Zaměřila jsem se na jeho oči. "Ty... Sigy? Ty jsi už objevil magie? Tvé oči... Mění barvu," vylezlo ze mě trochu dosekaně, neboť jsem byla překvapená změnou na tomto hnědém vlčkovi, navíc jsem si nikdy nevšimla, že by se někomu takhle měnily barvy v očích. A navíc jsem byla trochu zostuzena, že jsem si toho všimla až teď.

// děkujeme za odměnu :)

// loterie 18

Plížila jsem se opatrně směrem vpřed a nespouštěla oči ze zajíce. Sem tam jsem omrkla i Sigyho, jak je na tom, ale zatím to vypadalo dobře. Doufala jsem, že ho chytíme, jinak bych musela zase dlouho přežít hladová. A to se mi už zrovna dvakrát nechtělo. Náhle nás zajíc zavětřil a rozeběhl se pryč. Napnula jsem veškeré svaly a odrazila se k běhu, ale to se již můj společník za letu řítil k zajíci a srazil ho k zemi. V momentě jej zakousl. Zase jsem zvolnila tempo do elegantního klusu, než jsem se zastavila a s výdechem sledovala jak ke mě Sigy přichází.
Bylo fajn, že se o mě zase pro jednou někdo stará. Když mi donesl toho zajíce, byl to hřejivý pocit, který nemohlo nahradit snad nic na světě. Snad už jen ten pocit, až se zakousnu ještě do teplého masa. "Děkuji," špitla jsem a otřela se krátce hlavou o jeho krk na náznak vděčnosti. Bylo to ode mě velké gesto, vzhledem k tomu, jak moc jsem si potrpěla na osobní prostor, který jsem zřídkakdy narušila. Mrkla jsem na něj a pustila se hltavě do zajíce, ale dávala jsem si jako vždy pozor, abych si příliš neumazala světlý kožíšek. Když jsem byla jakž takž najezená, spokojeně jsem vydechla a ještě vcelku velkou část zajíce přišoupla čumákem Sigymu. Byla to jeho práce a rozhodně jsem nestála o to, aby tu na mě jen tak koukal.

// loterie 17

Takže chodící kámen k jídlu nebyl. Ryby tu prý kousaly. Tak jsem začínala být už vcelku zoufalá, vzhledem k tomu, že jsem byla opravdu hladová. A hladová samice nevěstí nic dobrého, že ano? Sigy se mě ptal, zda někde něco nevidím. Rozhlédla jsem se už vcelku dost bez nálady a přemýšlela nad tím, že se nejspíš budeme muset kvůli lovu přesunout, což se mi už příliš nechtělo kvůli tomu, jak jsem byla unavená. Nakonec jsme oba zahlédli zajíce. Opětovala jsem pohled Sigymu, nebo jsem spíš zkoumala, zda si ho všimnul taky. Nakonec jsem na jeho otázku kývla hlavou. Nebylo to na nějaké přežrání, ale musel nám stačit. Však jak nabereme síly po pořádném odpočinku, určitě ulovíme něco, z čeho se najíme pořádně.
Rozešla jsem se tedy taky a od Sigyho jsem se odpojila do boku. Byla hloupost, abychom šli oba vedle sebe a snažili se o lov, když ten ušák mohl kdykoliv někam uhnout. Takže jsem šla tak, aby mi ho Sigy popřípadě mohl nahnat, kdyby se náhodou cokoliv zvrtlo. Kdyby šlo vše podle plánů, měl větší šance jej ulovit můj přítel, až takovou jsem do něj vkládala důvěru! Ale nějak jsem si to přeci jen pojistit musela. Jinak bych ho možná vyslala i samotného.

// loterie 16

Sigy začal mluvit o rybách, což mě přešlo chvíli předtím, než jsem na Sigyho narazila. Byly v té řece více na sever nějaké divoké a malé. Než bych se najedla, potřebovala bych jich sníst tak pět. V této řece prý zase pro změnu koušou. Protočila jsem očima. "No to jsou výmysly," řekla jsem otráveně. "Si v dnešní době vlk nemůže ulovit už ani rybu," dodala jsem ještě stále poněkud podrážděně. Měla jsem opravdu hlad. I kdyby to měla být i ta jedna ryba, rozhodně by mi to pomohlo. Rozhodně více, než tu sedět a polemizovat, co si ulovím a nechat, ať se mi zatím žaludek požere zevnitř.
Pak si Sigy všiml nějakých pohyblivých kamenů. Pozvedla jsem obočí a podívala se na něj jako na blázna. Jemu snad opravdu haraší v bedně, pomyslela jsem si a přesunula pohled tam, kam jej zaměřoval on. Ušklíbla jsem se a rozešla jsem se za ním. Sice do toho strčil čumákem, ale nijak to nereagovalo, tak mi to nedalo a šťouchla jsem do toho tlapkou. Tu jsem pak pro jistotu rychle stáhla. Co když to čeká na vhodnou příležitost k útoku? Nic se ale nestalo, tak jsem po tom chodivém kameni zkusmo hmátla zuby. Ty po něm přejely. Bylo to opravdu tvrdé jak kámen. "No, jíst se to očividně nedá," zkonstatovala jsem nakonec.

//Loterie 15

Vypadalo to, že Sigy pochopil mé popíchnutí přesně tak, jak měl. Vážila jsem si toho, že někdo uměl pochopit srandu i bez toho, abych se smála. Nějak mi to přes ty zatuhlé koutky prostě nešlo, ale jak se zdálo, u Sigyho jsem měla dostatek porozumění. Musela jsem uznat, že je to opravdu skutečný přítel. Jak se tady tak válel, máchal tlapkama a slintal, přičemž mě se smíchem ujišťoval, že je dokonale dospělý vlk, byl opravdu k popukání. Zajiskřilo mi v očích a koutky, o kterých jsem si myslela, že umějí tak maximálně cynický úšklebek, mi najednou pobaveně cukaly. "Promiň, ale asi ti nevěřím," pověděla jsem mu lechce chvějícím se hlasem. Náznak smíchu? Nejspíš, sama jsem si nebyla vůbec jistá. Bylo to již roky, co jsem se naposledy zasmála. Ani jsem se nepamatovala, abych pravdu řekla. Poté mi Sigy pověděl, že bych neměla být tak vážná a měla zkusit nějakou tu vlčí lehkovážnost. Povzdechla jsem si a krátce zavrtěla ocasem. "Časem třeba," odkývala jsem spíš abych od něj měla pokoj, protože jsem měla strach, že mě bude přemlouvat do nějakých hloupostí, než že bych to opravdu měla v plánu, ale kdo ví?
Poté přišlo na téma hlad a že ten jsem měla opravdu strašlivý. Už jsem z toho byla poněkud nevrlá a vyčerpaná. Doufala jsem, že se nám podaří ulovit něco snadno. Sigy se zvedl a zavelel k odchodu. Hned na to se mě zeptal, co bych ráda. Zastříhala jsem ušima v zamyšlení. "Cokoliv, z čeho se oba pořádně nadlábnem," pověděla jsem pak a vzhlédla k nebi. Citelně se oteplovalo a jak se zdálo, slunce již také začínalo hrát svou roli. Zima za chvíli bude zahnána do úskalí. Škoda, i když tahle byla už až nepříjemná, dumala jsem.

// loterie 14

Neuniklo mi, jak si mě prohlíží. Musela jsem přiznat, že mě to krapet znervózňovalo a to jsem s troufala říct, že mu nejspíš i důvěřuji. Těžko říct, co přesně mě nutilo být nervózní. Samozřejmě jsem zvenčí nedala najevo nic krom toho, že jsem si nenápadně zakryla jizvy na na zadní noze. Jistě je Sigy už viděl spoustukrát, ale byl to spíš takový reflex, až zlozvyk, skrývat tuhle mou vadu na kráse. Pověděl, že z toho ten vlk možná vyroste a daroval mi úsměv. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že při jeho úsměvu ve mě tají ledy. Až bych sama sebe zakousla za to, že mi snad trochu pookřál i pohled. "Mám takový pocit, že tihle z toho nevyrostou nikdy," pověděla jsem poklidně. "Něco jako ty," prohodila jsem ještě, trochu s nadsázou.
Pamatovala jsem si právě až moc dobře, jak se v močálech Sigy málem utopil, na to se zapomenout nedalo už jen protože se jednalo o naše první legendární setkání, proto jsem kývla a poslouchala jej dále. Kdybych ho tam tenkrát nechala jak jsem měla původně v úmyslu, tak tam teď někdo ze smečky žužlá jeho kosti, pomyslela jsem si krapet pobaveně. "Máš pravdu, někdo tam cítit byl. Je to dost možné," odvětila jsem zamyšleně a odmlčela se, dumajíc nad tím, jestli je přeci jen Gallirea tak malá, že si nějaká socka musela založit smečku zrovna tam. Nakonec mě Sigy dostal pro někoho jiného nejspíš normální otázkou, pro mě naprosto nezvyklou. Nebyla jsem už dávno zvyklá, že by se o mě někdo staral či zajímal. "Mám. Šílenej," řekla jsem skoro až zoufale.

// loterie 13

Švihla jsem mrzutě ocasem a sledovala jsem Sigyho, jak si sedá. Vypadal, že by si taky potřeboval odpočinout. Určitě by nám to oběma prospělo, proto jsem se to chystala navrhnout hned po tom, co probereme spolu to nejnutnější. "Tohle nebylo vlče," pověděla jsem stále poněkud rozhozeně. "Ale byl o něco mladší," usoudila jsem a dál to nerozváděla. O mě si vlastně taky spousta vlků musela myslet, že jsem nevychovaná a to třeba jen kvůli tomu, že nesnesu jejich společnost a jednám po svém. Byl mi každopádně názor ostatních u zadku, to bylo snad jasné. Sama o sobě jsem měla to nejlepší mínění a hlavně jsem svým chováním ještě jakž takž nepřišla k újmě na psychice či úrazu. A to pro mě bylo nejdůležitější.
Sigy poté začal vyprávět, že většinu zimy strávil ve smečce a vylíčil mi, s kým vším se stihnul seznámit. Při cestování prý narazil na smečku v močálech a prý v okolí smečky zažil s otcem perné chvilky. "Jaké?" zeptala jsem se bez okolků a zamrkala. "V těch odporných močálech někdo založil smečku?" nakrčila jsem zhnuseně čumák a zavrtěla hlavou. "Já jsem byla většinu zimy schovaná a ukrývala se před tou zimou. Vylezla jsem poměrně nedávno, takže jsem vlastně kromě támhleté Vyhlídky neobjevila nic zajímavého a nového," vydechla jsem dlouze.

// loterie 12

Jak to tak vypadalo, ti dva se stejně loučili, takže jsem nejspíš Darkii ani nevyplašila, prostě jen chtěla už nejspíš jít. Pohlédla jsem zkoumavě na Sigyho, zda ji snad něčím neodradil on, ale vzhledem k tomu, jakým stylem se s ní loučil, tak asi těžko. Čím by si taky Sigy mohl pohoršit? Když si získal mě, musel si snad získat naprosto kohokoliv. Následně se ptal, jak jsem se měla a zda jsou v mém světě nějaké myšlenky. Zamyslela jsem se. "Měla jsem se jako vždy, nedávno mě vytočil jakýsi nevychovaný parchant," pohodila jsem čumákem směrem k Vyhlídce. "Támhle," objasnila jsem zároveň svému společníkovi, kde přesně to bylo, jelikož odsud byla Vyhlídka hezky vidět. Poté jsem dlouze zívla a poté zamlaskala. Nevěděla jsem, co více říct.
"A jinak nic nového, asi. Byla vcelku krutá zima, co?" Nadhodila jsem více řečnickou otázku, ale byla jsem si jistá, že se mnou bude souhlasit. "A co ty? Jak se ti daří ve smečce? A co jsi vlastně objevil teď na toulkách?" zeptala jsem se pro změnu já. Doufala jsem, že bude upovídanější. Já jsem byla unavená a navíc, já jsem byla já. Ta méněmluvná, takže někdo to tady prostě musel vzít do vlastních tlapek. A já jsem to být nehodlala.

// loterie 11

Pro mou úlevu měl Sigy radost, že mě vidí. To mě uklidnilo v tom, že mu nějak nezavazím a neruším ho tady od té vlčice. Ta se nijak nevyjadřovala, neoplácela pozdrav a nic, ale vzhledem k tomu, že jsem si na to stejně moc nepotrpěla, mě to nijak u srdce nezabolelo. Nepotřebovala jsem na ni udělat dojem jenom kvůli tomu, že to byla zjevně Sigyho kamarádka. Hnědý vlček mi pověděl, že odešel prozkoumávat okolí. Nějak se mi tomu nechtělo věřit, vzhledem k tomu, že jsme toho spolu prozkoumali nejspíše dost a než jsme se potkali, také toho jistě objevil mnoho. Ale byla to jeho věc, smečka nebyla vězení a nic ho v ní určitě nedrželo. A pokud se prostě rozhodl vypadnout, vlastně jsem se mu ani nedivila.
Poté přišlo na představování. Pohlédla jsem na černobílou vlčici a dumala jsem, kde vzala takové zbarvení. Vypadala zvláštně. A dosti mladě. Jmenovala se Darkie a omluvila se s tím, že pochází ze Sarumenské smečky, kam se akorát vrací. Jen jsem na ni kývla hlavou v náznaku, že mě také těší a rozumím. Netoužila jsem nějak po tom ji zdržovat, na druhou stranu kdyby chtěla, mohla zůstat déle. Ale její věc. Nechala jsem se, ať se spolu rozloučí a poté jsem vlčici doprovodila pohledem. „Měj se,“ odvětila jsem rychle a ještě chvíli sledovala, jak odchází. Poté jsem se ušklíbila a vrátila pohled na Sigyho. „Nechtěla jsem ti ji vyplašit,“ řekla jsem a prohlédla jsem si ho. Vypadal pořád stejně. Zima mu očividně ve smečce nijak neuškodila, ale ani nic nepřidala.
Sigy se mě ptal, kde jsem se tu vůbec vzala. „Jak jsem říkala, byla jsem se podívat po tobě,“ šťouchla jsem ho čumákem do krku. „A pak jsem se prostě vydala dále na cestu. Ani jsem nečekala, že na tebe narazím,“ pohodila jsem ocasem. Ale jsem ráda, že se tak stalo, pomyslela jsem si.

//lot 10

// řeka Kierb

Podrážděná, hladová a už i vcelku unavená jsem pokračovala dále ve svojí cestě, která měla vést kdoví kam. Jak to měl sakra tulák vědět? Pokud si neurčil jistý cíl, jako byla návštěva někoho ve smečce, což se mi dnes teda moc nepovedlo, nebo návštěva prapodivných existencí jako je Život a Smrt, měl někdy tulák vůbec tušení, kam jde. Měl jasný cíl? Měla jsem ponětí, že jsem jej asi nikdy vyloženě neměla. Jasně, takové ty hlouposti jakože přejdu půlku světadílu, abych to zde poznala a tak, ale to bylo pořád nějaké… Bezcílné. Přidávali se vlci do smeček kvůli tomu, aby se měli kam vracet? Aby měli ten cíl? Nejspíš. V hlavě mi lítala myšlenka za myšlenkou, abych zabavila svou hlavu a šla ještě dál. Bylo to tu příliš cítit smečkami a to se mi nelíbilo. Musely být snad všude okolo mě. Frustrující.
Jak jsem takhle zamyšlena kráčela a vnímala pachy kolem sebe, ucítila jsem jeden zvláštní, pro mě téměř speciální. Srdce mi snad vynechalo jeden úder. Zvedla jsem zrak ze země a s nadějí se rozhlédla. Musel to být stoprocentně Sigy, toho bych si nikdy s nikým nespletla! Ani s jeho příbuzenstvem a to jsem měla tu čest poznat jeho otce. Ačkoliv jsem si ponechávala svůj typický chladný výraz a nevraživost v očích, nevolky jsem zrychlila. Za nedlouho jsem opravdu zahlédla siluety dvou vlků. Jedna byla Sigyho a očividně měl s sebou nějakou společnost… Je to vlčice? zastavila jsem se a chvíli jejich směrem jen zírala. Měla jsem dilema, zda tam jít. Jakoby mě opustila odvaha, což mi nebylo vůbec podobné. Stiskla jsem zuby pevně k sobě a pohrdavě jsem si odfrkla. Snad nežárlíš, Wel? Popichoval mě vnitřní hlásek. Víš kolik se okolo něj musí motat vlčic jenom ve smečce? Není to jen tvůj kamarád, šklebil se mi dál.
Sama pro sebe jsem zavrčela a rozešla jsem se k nim. Nevěděla jsem, jak začít. Jak se mezi ně vetřít. Jak na mě bude reagovat Sigy? A jak ona? Věděla jsem, že při nejhorším bych ji sundala, ale pokud to byl pro Sigyho někdo důležitý, zavařila bych si to u něj? Asi ano, přátelští vlci to tak mají. Zdálo se, že vedou nějaký rozhovor. O to lepší, protočila jsem očima. Byla jsem u nich rychleji, než jsem čekala. „Ahoj,“ pozdravila jsem odměřeně a věnovala pohled přímo Sigymu. „Byla jsem na hranicích smečky a zjistila jsem, že se tam nenacházíš,“ oznámila jsem mu stroze a usadila jsem se navzdory tomu, že tu byla cizí vlčice. Dost jsem si ji ovšem hlídala, ale byla jsem opravdu unavená.

// Lot 9
// Východní hvozd

Mrzelo mě, že mi návštěva v Narvinijské smečce nevyšla. Nejspíš se prostě rozhodl jít na lov, nebo dostal jen toulavou. Také ho to docela bavilo, tak teď někde vejletuje, přemýšlela jsem nad hnědým vlčkem a po očku sledovala řeku. Vyhlížela jsem si místo, kde by mohla být nějaká lahodná ryba na ulovení. Stále mi kručelo v žaludku a cítila jsem, že na mě dopadá kvůli tomu větší únava, než by měla. A nebo bych si vážně měla odpočinout. Nakonec mi to nedalo a k řece jsem pomalu sešla. Skenovala jsem ji pohledem a snažila se vyhlédnout, zda tu nějaké ryby jsou. A opravdu jsem zahlédla pohyb! Celá jsem se napnula a má ušiska vystřelila kupředu. Zpozorněla jsem se a snažila se rybu pod hladinou znovu zahlédnout.
Stála jsem zde hodnou chvilku, než jsem si povšimla, že se jedná spíš o hejno drobnějších rybek, které byly moc rychlé. Bylo by náročné jednu z nich ulovit a i kdyby se mi to povedlo, celá bych se zmáčela, což v téhle zimě nesvědčilo nic dobrého a ještě k tomu by mě ani nezvládly zasytit. Povzdechla jsem si. Začínala jsem toho mít dost. Sklonila jsem hlavu, abych se aspoň napila. Hltavě jsem zaháněla žízeň a ptala se sama sebe, proč jsem se nenapila už předtím? Honilo se mi toho hlavou tolik, že už jsem snad nebyla schopná plnit své základní potřeby. Ostudo jedna, vynadala jsem si podrážděně a vydala se dále na cestu.

// řeka Midiam

// lot 8
// Vyhlídka

Sejít ten kopec bylo více náročné, než jsem si myslela. Ve tmě byla mizerná viditelnost, zvlášť tam nahoře. Když už jsem byla níže, bylo to lepší. Musela jsem dávat pozor na každý svůj krok, abych se nezranila, ale nic, co by šikovná tulačka nezvládla, že ano. Když jsem již byla více méně v rovinách, zvolnila jsem tempo, abych se vydýchala a dala trochu odpočinout svalům, které se mi vlnily pod srstí. Byla jsem v dobré kondici, netrpěla jsem ani hladem, ani nedostatkem pohybu. Nebyla jsem vyloženě vykrmená, v tomhle smyslu spíše štíhlejší, ale svalstvo, které obepínalo mé tělo, mě dělalo trochu mohutnější. Ale pořád jsem vlčice jak má být.
Jantarovýma očima jsem pátrala po okolí, zda neuvidím, že by se zde něco mihlo. Měla jsem hlad a tak jsem neváhala skočit po první kořisti, která by mi přišla pod tlapky. Ale jakoby tu bylo prázdno. Nespokojeně jsem zavrčela a podrážděně pokračovala dále. Zdálo se, že právě všechno spí. Měla jsem takový mrazivý pocit, který mi chodil po těle, když jsem si uvědomovala, jaké smrtonostné ticho a prázdno tu je. Pokračovala jsem až ke známým hranicím oné smečky, kde jsem Sigyho zanechala. Trvalo to nějakou chvíli, než se mi povedlo dorazit k řece, která byla její hranicí. Tam jsem zavětřila. Cítila jsem ze smečky spousty pachů, ale Sigyho aktuální tam nebyl. Znepokojeně jsem se zamračila, pokud to u mé osoby ještě vůbec šlo, švihla jsem ocasem a pokračovala jsem podél řeky na druhou stranu. Nic se nedaří!

// řeka Kierb