Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- řeka Midiam

Naštvaně doběhla na Kaskády a zastavila se. Odfrkla si a položila rampouch na zem, když zjistila, že za ní Lucy neběží. Chvála bohu, není tak hloupá, jak vypadá, pomyslela si úlevně. Bylo fajn, že se jí zbavila. Fakt ji nakrkla. Zahleděla se na ten rampouch ležící na zemi. Byl tak hezky ostrý... Dalo by se ho dobře použít ve svůj prospěch. Bohužel ji z něj mrzly zuby a jazyk, takže teď naprázdno přežvykovala a snažila se zbavit nepříjemného pocitu ztuhlé tlamy. Ta by jí teď asi nebyla nijak užitečná.
Zůstala sedět a hledět na vodu. Měla pocit, že tady snad už někdy byla, ale nebyla si jistá. Nebyla vlastně daleko od Močálů, kde se poprvé seznámila se Sigym, takže bylo dost možné, že tady byla prak právě s ním. Dlouze si povzdechla. Kam se asi její přítel vytratil, když se jeho smečka rozpadla? Chyběl jí, ale vyhledávat ho příliš nechtěla. Netušila totiž, jak moc blízko má on k ní. Tahle myšlenka ji trápila často. Považovala ji za svou slabost. Zastříhala ušima po okolí, zda se nikdo neblíží a poté je přitiskla zpět ke krku.

//<- Medvědí jezero

Pokračovala dále v cestě a doufala, že se jí zbavila. Jenže netrvalo dlouho a ocitla se sevřená kořeny ve vzduchu. Několikrát to s ní zacloumalo. Jakmile zahlédla Lucy, vztekle na ni zavrčela a zamávala tlapami ve vzduchu. „Co byste byli, vy hlupáci zbabělí, bez těch svých magií?!“ Štěkla po ní nepříčetně. Sledovala její odchod a v očích jí skákaly jiskřičky agresivity. Ale jak se dostala dolů, pouze vydechla. Bylo jasné, že se jí ulevilo, když se vůbec dostala na pevnou půdu pod nohama. Naprázdno přežvýkla a rozešla se dále.
Jak tak šlapala měkkou bílou peřinkou, šlápla špičkou packy najednou na něco tvrdého, co se tu skrývalo pod sněhem. Zastavila se a zkoumavě zahrabala packou. Její drápky zavadily o kus ledu. Rampouch? Pomyslela si překvapeně. Neváhala a popadla ho do zubů. Vezmu si ho a jestli mě bude ještě dál otravovat, narvu jí ho do zadku, pomyslela si, ohlédla se, kde Lucy, kterou do teď naštvaně ignorovala, je a rozeběhla se někam pryč. Po předchozích zkušenostech už po ní opravdu netoužila.

//-> Kaskády

//<- Medvědí řeka

Zpražila Lucy okamžitě ledovým pohledem, po tom, co řekla. „Tulák je nikdo? Vlk ve smečce je nikdo, protože se neumí sám o sebe postarat! Jen se na sebe podívej! Nebýt smečky, už tady leží tvoje zdechlina pod kupou sněhu!“ Zavrčela na ni nepříjemným tónem. „Máš vážně jediné štěstí, že Sigy je tvůj bratr a v životě bych mu nechtěla ublížit, jinak bych si dávno vyzkoušela plán, který máme v úmyslu udělat tomu šedivákovi,“ dodala ještě popuzeně a pohrdavě se na ni podívala.
Když se pak svěřila se svým plánem, Lucy pověděla, že to zní absolutně dokonale. Lylwelin hrdě zvedla hlavu ještě více, než ji měla do teď. „Já vím,“ prskla pouze, ještě stále zcela dotčená, že o ní řekla, že je nikdo. Já ti dám! Pomyslela si ještě podrážděně. Jenže aby mohly zrealizovat jejich plán, musela jedna z nich asi umět ovládat magii ohně. Lyl věděla, že neumí používat ani svou vrozenou, natož ohnivou, která pro ni byla tolik obávaná. Náhle se jí ale pod tlapkami zjevily kořeny, o které zakopla. Měla co dělat, aby nezaryla čumák do sněhu. Nabrala zpět balanc a narovnala se, přičemž pomalu zvedala hlavu, zvedajíc naprosto nenávistný pohled přímo na ošátečkovanou vlčici. Ta se ale rozešla pryč. Lyl zavrčela, popadla tu její kopretinu, zuřivě ji urvala a po Lucy skočila. Připlácla ji k zemi, jednu tlapu jí mačkala na hrudník, druhou tlapou stoupla na její čumák, aby ji donutila rozevřít tlamu a kopretinu ji nenacpala div do krku.
„Já používám hrubou sílu,“ sykla na ni nevrle, seskočila z ní a vydala se bez dalšího slova dál. To že si z ní Lucy takhle utahovala, byla poslední kapka a nehodlala se jí dále zabývat. Byla vážně vytočená. Podvědomě si hlídala záda, kdyby náhodou Lucy chtěla výpad oplatit, či ji jenom dohnat.

//-> Řeka Midiam

//<- Řeka Mahtaë

Lylwelin se na ni ohlédla. „Mhm, myslela jsem to tak, že taky nevypadáš jako někdo, kdo je schopný respektovat autority…“ pověděla tónem, který jí dával najevo, že je jako úplně hloupá, když jí taková věc nedošla hned. Ten zbytek, proč ve smečce je, jí byl úplně jasný. Poté obrátila chladný pohled zpět na cestu a klusala vpřed. Vyhledávala očima jakýkoli pohyb, ale jakoby tu nebylo ani živáčka. Ač nějaké pachy cítila, nebyl to smrad toho hulváta a to se jí nezamlouvalo. Myslela si, že šel tímhle směrem, ale spletla se? Nejspíš. No, nedala najevo, že by nad svým smýšlením pochybovala. Stejně jako nedávala najevo téměř vůbec nic, snad krom vzteku.
Lucy začínala nahlas přemýšlet, co šedivému vlku provedou. Natočila k ní ucho a začala ji poslouchat. Pak se ušklíbla. „Obrátila bych ho naruby. S tím ocasem to není vůbec špatný nápad. Vlastně bych ho postupně nechala sežrat všechny jeho končetiny a zbytek by se tedy mohl při topení jeho hlavy pálit, co ty na to?“ navrhla s naprosto ledově klidným hlasem, jako kdyby se bavila o naprosto běžné věci. „Ale když jsme u toho, ty umíš používat magie?“

//-> Medvědí jezero

Vychutnávala si tučné maso a říkala si, že ji nemohlo teď v zimě potkat nic lepšího. Sice nestrádala, vedlo se jí dobře, ale zásoby musela doplňovat často, takže vlastně s častým lovem přicházel i velký úbytek. U tuláka to bylo prostě jako na houpačce. Teď toho spoustu naběhala a hodně cestovala, takže tohle byla lahodná odměna. Koutkem oka mrkla po Lucy, která se ptala, proč nechce do smečky. „Nějak si nedovedu představit, že bych musela respektovat autority a že by kolem mě neustále poskakovala banda vlků,“ odpověděla. „prostě na to asi nejsem,“ dodala ještě. „Taky mi připadneš, že na to tak úplně nejsi,“ podotkla a sjela ji chladným pohledem. Jistě, potřebovala mít jistotu žrádla a tepla, ale jinak?
Po tom, co dojedla poslední sousto a u vlčic se válely jen kosti, si začala čistit a oblizovat packy od krve, i když věděla, že se sněhem umyjí, ale co kdyby náhodou?! Nemohla na ní zůstat ani skvrnka! Tvářila se nezaujatě, stejně jako vlastně téměř po celou dobu, ale co z její společnice vyšel původní plán, zvedla hlavu a v jejích očích zase nebezpečně blesklo. „No jistě, to bychom měly, že,“ ušklíbla se krvelačně a zvedla se. Otřepala se od sněhu a pohodila hlavou. „Tak jdeme. Myslím, že běžel tudy,“ prohodila naprosto přesvědčeně.

//-> Medvědí řeka

Cukala hlavou, zuby zaryté v tukové vrstvě toho přerostlého zajíce a snažila se ho zdolat, ale čím déle tohle dělala, tím více přicházela na to, že to snad celý ten zajíc má na háku? A po tom, co si získala její pozornost Lucy, jí bylo povězeno, že to snad přes ten tuk ani necítí. Zaryla do něj své drápy, aby si ho lépe chytla a se zavrčením rychle pustila a zakousla se znovu, tentokrát hlouběji. „Mnoo thak mi phomoš,“ zahuhlala přes huňatou srst a ještě huňatější zásobu tuku. Na to se i její spolulovkyně tedy pustila do pomoci a jistým odhodláním, které tyto vlčice nepouštělo snad po celou tu dobu, co tohoto zajíce poprvé spatřily. A teď ho konečně oba držely v zubech a drtily ho, co to šlo, jen aby se jim konečně podařilo ho skolit.
A tahle vítězná chvíle opravdu přišla. Když cítila, jak se pod ní ušák hroutí, pustila ho a skočila bokem. Vítězně se podívala na Lucy a hrdě se narovnala. „Dostaly jsme ho!“ Odhalila bělostné tesáky v jakémsi vítězném úšklebku a následně si je přejela jazykem, když na nich cítila krev a tuk. „Taky si myslím, právě proto jsem ho tak chtěla. Tobě pomůže trochu nabrat a mě přežít zimu,“ pověděla poklidně. V jejích očích už nebyly stopy po agresi. Byl tam zase ten poklidný chlad. Veškerá negativní energie se dostala ven a k tomu… Se po dlouhé době opravdu dobře pobavila. Lucy měla naprosto stejné kouzlo, jako její bratr a to Lylwelin naprosto fascinovalo.
„V životě jsem neviděla takového zajíce,“ dodala, když se k němu položila na bříško a začala překonávat tukovou vrstvu právě v místě, kde ho tolik škubala. Nač čekat, byl čas na jídlo. A kdo by to byl řekl, že po světě může běhat zajíc, ze kterého se dostatečně nasytí dvě vlčice. A hle, ležel tu, před nimi a byl jeeenom jejich.

Lucy v očích Lylwelin nemohla stoupnout právě více, než tím, že sama navrhla, že toho nevychovance najdou a sežerou místo králíka. V tu chvíli jí zlatavobílá vlčice věnovala krátký pohled, ve kterém se snad bleskla pochvala. A zvlášť po tom, co měla tak skvělý návrh, že mu narvou hlavu do díry pod ocas. V tu chvíli se musela fakt pobaveně ušklíbnout. To je ono, to je moje krev, ta vlčice! Na první pohled je horší, než se zdá, ale začíná se mi líbit, pomyslela si vítězně, přičemž se jí v hlavě zjevil čertík, který si spokojeně mnul ruce.
Neměla ale čas dále nic řešit, protože se krvežíznivě rozeběhla k zajíci, kterého lovily snad už věčně a ona byla prostě rozhodnutá, že jej dostane. Tak hurá na něj! Podpořila sama sebe, zatímco přidávala na tempu. Brzy se Lucy objevila po jejím boku a ptala se jí, zda to budeme jíst. „To ještě nevím!“ Houkla nazpět. Ale proč bychom ho jinak taky půl dne naháněly? Domyslela si opět. Zajíc je zpozoroval, ale už pozdě. Než se vůbec oklepal, rychle řítící se vlčice s vyhrocenými zapálenými výrazy, jako kdyby právě teď plnily své životní poslání, se blížili čím dál více a než se ta bečka sádla vůbec pořádně rozeběhla, měla Lylwelin už téměř v patách. Byla rozhodnutá, že ho sejme, vybije si vztek. A tak se odrazila k mohutnému skoku a zahryzla se do nejbližšího místa, co mohla, takže do hřbetu. Vcelku špatné místo, ale držela se ho jako klíště a házela agresivně hlavou, aby mu co nejvíce ublížila, čekajíc, až zasáhne její společnice.

// No lidičky, máte tady představu o nějakém pořadí? :D

Dívala se stále rozzuřeně za bandou vlků, která se tady prohnala. "Tebe si ještě najdu, ty jeden šedivej prašivče, takže utíkej, co ti síly stačí, jestli ti je život milej," vrčela nepříčetně. Byla přímo vzteklá. Vždyť do ní schválně vrazil a ještě se jí vysmál. "Drahá sranda, věř mi," dodala ještě nenávistným tónem. Jako nějaká čarodějnice, co si právě chystala woodoo panenku pro osobu, kterou nesnáší. A právě v tuhle chvíli se stalo, že její bývalý cíl se změnil na nový cíl. Ergo Proxy byl zapomenut, tenhle nový zmetek nalezen. Zablyštělo jí nebezpečně v očích.
Z rozzuřeného tranzu ji probudil až hlas Lucy, která vzdychala, že ji to zmohlo a ukazovala směr, kudy asi ten zpropadený zajíc běžel. "Jááá mu ukážu!" Prohlásila hrubým tónem. Myslela stále Etneye, nebo už toho zajíce? Zvedla se a začala kolem nervózně přecházet, jako tygr zavřený v kleci. Dokonce i několikrát takhle vztekle švihla ocasem. Lucy si naštěstí nějak moc nevšímala. Jedině dobře. Kdyby si Wel měla vybít vztek zrovna na ní, asi by to nedopadlo dobře.
Potom zaslechla Lucyin nápad, kdy navrhovala, že by se po tom ušákovi ještě mohly podívat. S naštvaným odfrknutím návrh přešla a zcela jasně dala najevo, že to nemá cenu. Ale po jejím upozornění se zastavila a prudce se ohlédla. A fakt tam taky něco uviděla. "Jasně... Bídák jedna ušatá, sketa jedna obtloustlá, teď už je náááš!" Napnula svaly k prasknutí. "Jdem!" Štěkla a vyběhla kupředu, střemhlav přímo k zajíci, žádné číhání, žádné ploužení a schovávání se, prostě přímý agresivní útok.

Co to sakra mělo být? Takové předkované území? Frekventovaná silnice? Vyloženě D1. Lylwelin šílela. S tím vlkem, co se ptal na nějaké maso, došla vlčice, která ji jen stydlivě pozdravila. Vrhla po ní nepřátelský pohled, který jí okamžitě naznačil, že na ni vůbec nemá mluvit, že je jich tady na ni moc a že tady chce hhezky zůstat s Lucy sama a bádat, kam zmizel ten jejich slavný zajíc. Další tmavá vlčice omlouvala toho vlka, že je prý vyšinutý a nemá ho poslouchat a v podstatě poděkovala.
Za to ten vlk cosi pindal, na což se naježila a zavrčela. „Padej, nebo ti zakroutím krkem, ty násosko!“ Štěkla po něm, ale to už vlk mizel a kradl si sebou i ty dvě. No to by mu taky radila, tse! Vážně ji nakrknul a měl jediný štěstí, že se klidil. Však taky beztak věděl proč. Takže tu zůstala zase hezky sama s Lucy a to jí vyhovovalo. Na Lucy a její bláznivost si zvykla, navíc ji kvůli Sigymu nemohla zkousnout, jistě ji měl rád.

Sledovala ty dva chladným pohledem a vyčkávala, zda vůbec odpoví. Nakonec se slova ujal trikolorní vlček, který jí odpověděl, že Lucy viděl, že prý honí zajíce s metrovýma ušima. Na to se ušklíbla. To je přesně ona, pomyslela si. Než se nadála, drobná vlčice u nich byla. Sjela ji celou pohledem, když se přibližovala a křičela, že ten zajíc byl obrovský jako vlk. „Já vím!“ Ohnala se po ní slovně. „Taky jsem ho viděla. A zdrhl! Tak k čemu nám byl dobrý?!“ Nadávala i nadále. Sakra, takový úlovek a ony ho nechytly! Ještě teď se jí sbíhaly sliny při myšlence na zakousnutí se do Tučného masa. Ach jak jí najednou bylo smutno, když místo zajíce skončila u těchto dvou. Tmavá vlčice ale cosi hrotila a pak zakřičela, že viděla nějaké velké ucho a letěla pryč. Lylwelin se rozhlédla a protočila zlatavýma očima. „Dělá si z nás dobrý den. Očividně je silně poblázněná,“ zabrblala nakrkle.
Ten trikolor se rozeběhl za „svou holkou“, jak ji nazval a zmizeli oba dva. Zprahla pohledem Lucy. „Tak kde je ten zajíc? Kam zmizel? Kterým směrem?“ Hrotila dál toho zajíce. Jakoby měly obě zatměné mozky. „Říkala jsem, že Sigy je můj kamarád a jeho otce jsem poznala, když se přidával do té, tehdy ještě fungující, smečky,“ zopakovala v rychlosti, stále se rozhlížejíc po tom ušákovi. No místo toho přiběhla banda vlků. Začala se celá ježit. Toto bylo něco na ni. Nejspíš bylo vyslyšeno její přání, že by ráda někoho potkala. Ale já nemyslela až tak mooc! Zoufala si. Její výraz se neměnil, byl stále ledový. Ještě se narovnala do své výšky a vypnula hruď, aby ji tím naprosto podtrhla. Aby jako dala najevo, že na ni si nikdo dovolovat nebude. Jeden z nich na ni začal pokřikovat. „Ježíš, tamhle je otevřená pláň, zkuste to tam,“ zavrčela na něj. Co si o sobě vůbec myslí? „A pokud narazíte na toho obrovského zajíce, tak ten je náš! Takže se opovažte ho lovit, nebo si ulovím já vás!“ Pohrozila ještě.

//pro vlastní info: potkána Lucy, Awnay, Fiér a Etney

//<- VVJ

To snad není normální! Ten zajíc už musí být stopro někde v p... A ona pořád bez mozku běží za ním! Proklínala Lucy ve své hlavě. Opět se jí ta potvůrka ztratila. To snad ani není možné! Klela. Měla sto chutí se na nějakého zajíce a celou Lucy vykašlat, ale ta vidina tučného zajíce jí úplně zatemňovala mozek. Vždyť to je to nejlepší, co vlk teď v zimě může jíst! Já ho opravdu musím mít! Běžela nadále po stopě a za nedlouho v dálce zahlédla dva vlky. Myslela si, že jeden z nich by mohla být Lucy, tak se k nim vydala. Určitě se Lucy pokusila zase na někoho udělat vtípek a teď s ním klábosí.
Jenže po tom, co k těm dvěma doběhla, zjistila, že to není ani Lucy, ani nikdo, koho zná. Byla tu tmavá vlčice s rudýma očima a trikolorní vlček. "Sakra, několik měsíců se potuluji sama a nenarazila jsem na nikoho. Teď se ženu za zaprdlou vlčicí, co náhání zajice a na každém kroku někoho potkám. Jak je toto možný?! Pronesla k těm dvěma, sjela je svým nepříčetným pohledem. "Neviděli jste takovou malou vlčici se zeleným šátkem na pacce? Chystá se mi ulovit oběd."

//<- Západní Galtavar

Běžela za Lucy. Uhm, spíše za tím zajícem, za kterým se hnala Lucy, protože ona ho chtěla taky. Bohužel se trochu zapomněla a ztratila drobnou vlčici z dohledu. Rozhlédla se okolo sebe a sama pro sebe vztekle zavrčela. Kam asi tak mohla běžet? Zamyslela se. Pak zahlédla poměrně čerstvou vlčí stopu ve sněhu. "Ha! Mě neutečeš!" Vyhrkla a rozeběhla se po stopě. Sledovala tu stopu tak intenzivně, že si nedala pozor a doběhla přímo k dvojičce vlků, kteří byli u Velkého jezera. Trhavě vzhlédla a nasadila nepřístupný výraz. Byla tu béžová vlčice, kterou jakživ neviděla a když se podívala na o dost mohutnějšího vlka, zjistila, že ani toho nezná.
"Uhm, asi jsem zabloudila, sorry," utrousila tónem, který naznačoval, že tu omluvu snad ani nemyslí vážně, zase sklonila hlavu zpět ke stopám a rychle je následovala. Ta můra na mě vymyslela lest! Došlo jí. Nabrala na tempu a v dálce si všimla běžící vlčice. Sem tam se mihla zelená skvrnka v podobě jejího šátku. To je ona! Došlo jí. Přestala hledět na stopu a nabrala na tempu. Jak se zdálo, tak ta chudinka ještě nebyla schopná toho zajíce chytit. Ta mi asi oběd nechytí, uznala. Jenže čím více běžela, tím více uznávala, že v té pokrývce sněhu to není jednoduché. Navíc jí začínalo být v jejím honosným kožichu horko, jak takhle běžela.

//-> Řeka Mahtaë

Posměšně se uchechtla. „V tom případě bych se být tebou modlila, aby tě jiný vlk, kterého takhle stvořila matka příroda, za tyhle tvoje vtípky nezakousl,“ poradila jí rozmrzele a rozhlédla se po okolí. Přemýšlela, kam své cesty namíří teď. Když vrátila pohled zpět na Lucy, zrovna říkala, že to nejde sundat. Pohledem znovu zabloudila k její tlapce a zatvářila se znuděně. V tom případě je to pro tebe spíš nevýhoda, než výhoda, pomyslela si. Zajímalo by mě, čím to, že to nejde sundat. Beztak jen lže, abych se o to vůbec nepokoušela. Má strach? poušklíbla se nad svou vlastní myšlenkou. Ale necítila z téhle vlčice, že by měla strach. Tuhle emoci poznala na sto honů daleko. A ráda ho vyvolávala, či vyloženě vyhledávala.
Dostala informaci ohledně smečky, ve které Lucy žije. Prý se teprve plní, ale je dobrá a ona je tam krátce. A následně to nejvíc zabila tím, že drží linii. „Hah, linie, které se říká… Těsně předtím, než pojdu hladem?“ Vysmála se jí krátce. Je jasné, že tahle chudinka musí žít ve smečce. Jako tulák by totiž přežila jen horko těžko. Ohledně otázky na Smrkovou smečku zavrtěla hlavou. „Ne. Tohle byla… Myslím Narvinijská,“ zabrouzdala do své paměti a snažila se vybavit jméno smečky. Doufala, že to zvládla dobře. Na jména byla vždy zapomnětlivá. Jak na ta vlčí, tak na smečková.
Položila jí otázku ohledně Sigyho a Saviora. Zdálo se, že Lucy je opravdu znát bude, protože se zamyslela. Nakonec pověděla, že je to její rodina, ale dlouho ani jednoho neviděla. Odfrkla si. Chtěla Sigyho najít. „Sigy je můj kamarád a s vaším otcem jsem se seznámila, když se tehda tvůj bratr přidával do té smečky,“ objasnila a poté trhavě koukla po tom zajíci. No ten je! Ten bude krásně tučný! Rozeběhla se za Lucy.

//-> Vvj

// Mě připadne, že já má asi na obou. :D Ale budu to brát tak, jak to bereš ty :)

Lylwelin přivřela oči a zavrtěla nad ní hlavou. "Suchý asi ne, ale poměrně odvážný k vlku, kterého neznáš, nemyslíš si?" Upozornila ji ihned bez váhání ostrým tónem. Vážně, nebýt toho, že je zima a mě je fajn, už jí dávno visím zakousnutá v hrdle, pomyslela si, zatímco její protivná nálada kolísala z bodu mrazu na body plusové a zase zpět. Jeden nikdy nevěděl, kde se zastaví a jak tahle vlčice bud fungovat v následujících chvílích.
Následně trochu překvapeně zamrkala očima, když se Lucy zajíkala z jejího jména. Ještě se s takovou reakcí nesetkala, ale musela uznat, že si u ní udělala jedno malé bezvýznamné plus. Přeci jen, ona si na pochvaly potrpěla. A ještě se tady nenašel nikdo, kdo by jí pochválil její velectěné jméno. Byla na něj hrdá. Asi tak, jako na všechno, co se jí týče, že ano. Tady sebevědomí přímo zavánělo. "Díky," řekla pak na to jen tak mimochodem, aby se neřeklo. Základní vychování sem tam měla, ne že ne.
Neunikl jí pohyb Lucy. Schovávala svou packu se šátečkem. To by byla ale sranda, kdybych se jej pokusila ukrást, že? Vypadá to, že si ho chrání. Jak by asi reagovala? Přemýšlela i nadále. Pak začala poslouchat, co vlčice poslouchá. Pozvedla "obočí" a poklidně se usadila. Tady nic nehrozí, ne od ní. A i kdyby, rychle ji zpacifikuji, uznala nakonec, když viděla, v jakém stavu je. "Tak to musí být buď úplně mizerná smečka, nebo tam jsi krátce, ne?" položila jí otázku. "Protože vypadáš spíš na tuláka," objasnila svou teorii. Lylwelin by se dala splést s nějakou betou. Byla vcelku vysoká a dost mohutná. Samozřejmě ji zvětšoval ještě ten krásný zlatavobílý kožíšek, který byl hustý tak, že by mohl konkurovat i ovci. Ale nikdy neměla nouzi o potravu a byla dobře živená. Vždycky uměla někoho dobře využít k tomu, aby jí s lovem pomohl, nebo našla mršinu po někom jiným. Vlci měli ve zvyku jídlem hrozně mrhat. Dobře pro ni.
"Ne, už se léta toulám. Uvažovala jsem, že se přidám do smečky, kde byl můj dobrý přítel, ale doslechla jsem se, že se rozpadla," nešlo poznat z jejího výrazu, že ji to trápí, ale bylo to nejspíš úplně jasné i hlupákovi. Dlouze zavětřila, aby zkontrolovala okolní pachy a trhavě s rozhlédla, když ucítila jeden hodně známý. Ale nikoho neviděla a po dalším začicháním zjistila, že jde přímo z Lucy. Pohlédla na ni a narovnala zvídavě jedno ucho. "Hele, netrávíš čas náhodou se Sigym, nebo jeho otcem?" Zeptala se nakonec bez okolků.