Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všimla si, jak se Sigy snaží její nepříjemnost kompenzovat. Krátce se ušklíbla a zastříhala ušima. Připadalo jí, jakoby něco slyšela. Pak tomu ale přestala věnovat pozornost a zaměřila se na to, co povídá Sigy. Jeho dedukce byly asi správné, protože tak usuzovala taky. Na vlče měl docela výrazný pach, takže musel být ze smečky. Že by ptáče vylétlo z hnízda? Mno, co by ne, pomyslela si a znovu si ho prohlédla chladným pohledem od tlapek až po špičky uší. Poté se ale ohlédla určitým směrem. Ne, to se mi nezdálo, pomyslela si a loupla očkem po Sigym. Navrhoval úklid. „Ale přesně to je výhoda smečky. Cizinec tu nemá co dělat. Ušetří to práci ochranáři. Kdo je mimochodem ochranář?“ zeptala se. „protože evidentně nemá čas plnit svou práci. Počkejte tady, vyřídím to,“ zahlásila těm dvěma a rozešla se směrem, odkud něco slyšela.
Byl to slabší pach než toho druhého smrada. Za nedlouho zjistila proč. Před ní stálo malé usmrkané cosi, co se také vykoupalo očividně v bažině, no bohužel se zvládlo vyprostit dřív, než Lyl stačila dojít a škodolibě se dívat, jak se tam topí. „Hej, co tady bulíš?“ zeptala se hned zpříma. V jejím chladným pohledu se nic nezměnilo. „Tady to není žádnej průchoďák, vás doma neučili že do cizí smečky se neleze?“ zeptala se rázně, přičemž se posadila. Žádnou hrozbu od ní nečekala a nikoho dalšího tu necítila. Další osiřelé vlče. Nemůže to být Saturnův sourozenec?

Vypadalo to, že je Sigy rád, že se očividně něco děje a bez váhání se vydal k cizímu pachu. Rozešla se mlčky za ním, dokud nedorazili k vlčeti, které bylo v nesnázích. Vzpomněla si na první setkání se Sigym, který byl v úplně stejné situaci. To tady ještě žádná smečka nebyla. Bylo jí jasné, že Sigy bude chtít mrně zachránit. Stejně, kde se tady ti cucci berou? Saturn je taky kdo ví čí. To se všichni rozhodli vyvrhovat svoje potomky a pak je někde odložit? Přemýšlela a zlatavými zraky se podívala po okolí, zda tu není něco, čím by vlče vytáhli. No naštěstí byl její parťák rychlejší a použil magii. Na jeho otázku, zda pomůže, kývla a čapla lano do zubů. Zapřela se zadními a táhla společně s ním, dokud se jim nepodařilo mrně vytáhnout.
Vlče ale vypadalo poměrně jako rozumbrada a už bylo odrostlejší. Asi byl starší jak jejich Saturnus. O pár měsíců stoprocentně, uznala a sjela ho chladným pohledem. „Lylwelin,“ prohodila nakonec po celé té době, co byla zticha. „Jsi na území smečky. Kde se tu bereš?“ zeptala se ho ledovým tónem, vlče nevlče, prostě to byl vetřelec. A navíc ji zajímalo, jestli po světě opravdu chodí tolik sirotků, nebo se tady prostě jen zatoulal z jiné smečky. To ta vlčata neumějí vychovávat?

// <- Úkryt

Vyšla ven z úkrytu a zamířila si to k hranicím. Její představa byla taková, že by zase někam vyrazila. Z neznámých důvodů si to ovšem rozmyslela. Možná byla otrávená Sigyho hrdinstvím, no přesto ji něco nutilo mu být na blízku. Takže se rozešla po hranicích, otírajíc se o stromy, aby zvýraznila pachovou značku a zároveň se začala trochu zbavit línající zimní srsti. Ani nevěděla, jak dlouho takhle chodí, ale docela se tím zvládala zabavit a nic moc jí k životu nechybělo. Když zaslechla vytí, zamračila se. Krajně ji napadlo, že se něco děje, ale potom uznala, že spíše Sigy touží po něčí společnosti. Zastavila se a váhala. Nechci za ním pořád lozit. Na druhou stranu, co když jde o něco vážného? napadlo ji. Rozmrzele zabručela a vydala se za Sigym.
Za nedlouho na něj narazila. Chladným pohledem jej celého sjela a mávla ocasem. Čekala, že něco poví sám, aby ji uvedl do obrazu a jak tak čekala, zdálo se jí, že něco zaslechla a následně ucítila slabý cizí pach. Zamračila se. "Půjdeme to zkontrolovat?" zeptala se následně.

Prtě bylo vděčné, že mu Lyl pomohla utrhnout kus masa. Ohlédla se za ním, když děkovalo a kývla. Asi ho fakt někdo pořádně vychoval. Jen by mě zajímalo, čí je. Launee tu dlouho nebyla, že? No ale Skylieth taky nebývá moc vidět. Stejně je divný, že nemá partnera a alfuje sama. Má někde někoho bokem? uvažovala a pak věnovala pozornost Launee, která pronesla nahlas svůj plán, jak by Sigymu nohu zpevnila. Mlčky souhlasila. Kdyby se jí něco nelíbilo, určitě by se do toho vložila. Ale Sigy si to nejspíš plánoval udělat po svém, protože za nedlouho si nechal nohu ovázat nějakým listem. Zlatavá vlčice si to prohlížela a nespouštěla ze Sigyho oči ani, když se rozešel k divočákovi. „No moc důvěryhodně to nevypadá,“ utrousila potom a litovala, že o něj vůbec projevila nějakou starost a to ještě před zraky ostatních. „Hrdino,“ dodala pak ještě suše a mávla ocasem. Potom se pomalu otočila k východu. Málem jim zahlásila, že jde ven, naštěstí se včas zarazila. Co je jim co potom, že jdu ven, pomyslela si s protočením očí.

//-> Mahar

Zaslechla, jak Launne Sigymu radí, že by se ta noha měla zpevnit. Musela dát vlčici za pravdu. Nejspíš nebudu mít problém s ní vycházet, když se uvidíme jednou za čas, uznala. Takže už teď vlastně brala Skylieth, Sigyho, Launee a tenhle novej prcek, který byl kdo ví čí, jí taky extra nevadil, protože se očividně uměl chovat. Někdo mu dal očividně dobrou výchovu. Ale třeba z něj bude harant, až se mezi námi trochu rozkouká. Pak by dostal výchovu ode mě, uznala a mávla ocasem.
Zabodla chladný pohled do Sigyho, který začal odpovídat na její otázku. Hrozně se obhajoval a tak, což Lyl krapet lezlo na nervy. „Čím více to nepodceníme, tím rychleji budeš fit,“ poučila ho neoblomným tónem. Po očku koukla po Saturnovi, který se snažil ládovat divočákem. Přišla k němu, zahryzla se do divočáka, zapřela se o něj tlapou a kus masa vyrvala. Poté jej položila před vlče a beze slova se odebrala zase zpět. „Takže si to nechej prostě na nějakou chvíli zpevnit a brzo bude líp,“ dodala k Sigymu a upírala na něj pohled, kterému se snad ani nedalo říci ne. U toho si jazykem přejížděla tesáky od krve.

Zaslechla za sebou Launee, jak ještě říká, že by se hodily nějaké rovné klacky. Sama pro sebe kývla a vyrazila ven. Na kožešinu nahrabala nějaký sníh a pokusila se ulomit každý kousek ledu, co šel. S klacky to bylo horší, musela hledat déle, navíc jí dalo opravdu zabrat je vytáhnout ze sněhu. Pokaždé, když zabrala, cítila v boku ostrou bolest. Stiskla klacek mezi zuby pevněji, aby si tím vykompenzovala tu bolest a vší silou zatáhla. V tu chvíli povolil jak klacek, tak její zranění, které se zase trochu rozkrvácelo. Lyl podrážděně zabručela, vzala druhý klacek, který uviděla a zopakovala proces. S tím to šlo naštěstí snadněji. Oba položila na kožešinu k ledu a sněhu, popadla kožešinu a vlekla ji zpátky do úkrytu. Ještě se před úkrytem zastavila a rozhlédla se po okolí, ale poté vstoupila dovnitř.

Dovlekla kožešinu k Sigymu a pustila ji. Celá zadýchaná se posadila a pohlédla chladným pohledem na všechny přítomné. Poté její zlatavý zrak zůstal na Sigym. „Jak ti je?“ zeptala se. Nebyla tu předtím, aby si vyslechla přednášku o jeho zdravotním stavu a stejně si byla jistá, že ji to prostě zajímá a zaslouží si vědět nejvíce. Když se trochu vydýchala, vstala, oba klacky dala bokem a kožešinu nasoukala Sigymu zase pod nohu. Snažila se opatrně, ale nějaký pohyb s ní byl nutný. Nebyla zase ale úplně tak soucitná, aby se tu prosila Launee, aby tu nohu zvedla pomocí magie, nemusela tu proklatou magii vidět taky furt, ale noha byla zase chlazená a pár vteřin bolesti nikdy nikoho nezabilo.

Zase zaslechla hlasy. S trhnutím se probudila. Nebylo pro ni moc příjemné spát na tak rušném místě. Ačkoliv nepředpokládala, že by jí ve smečce někdo ublížil, pořád byla paranoidní vůči tomu, že by smečku mohl někdo napadnout a ohrozit tím jak ji, tak Sigyho. Po probuzení ale naštěstí zjistila, že se jedná pouze o stejnou osádku, co tu byla předtím. Naprázdno přežvýkla a polkla, aby zahnala sucho, co měla v tlamě. Sigy se zrovna seznamoval s tím prtětem. Pochytila, že se jmenuje Saturnus. Podívala se, jak se daří jejímu kamarádovi a ujistila se, že mu je lépe. Vypadalo to, že se mu daří o dost lépe. Pomalu se od něj odtáhla a vstala. Pevně stiskla zuby k sobě, když ucítila ostrou bolest v boku. Chladným pohledem ještě jednou přejela všechny přítomné a protáhla se. Následně chytla do zubů kožešinu pod Sigyho nohou a opatrně ji vysunula pryč. "Zajdu teď pro led já," pověděla a přejela nohu kritickým pohledem.
"To by chtělo nějak zpevnit," prohodila a automaticky se podívala po Launee. Ta vlčice očividně věděla, jak se postarat o druhé. Lyl měla v hlavě nějakou vizi, jak by mu mohly nohu zpevnit, ale rozhodla se, že když se jedná zrovna o zdraví Sigyho, vyslechne si i jiný návrh, jestliže by měl být třeba lepší a pro něj příjemnější. Nechala ji zatím přemýšlet a vydala se s kožešinou ven, aby mohla nabrat další várku ledu a sněhu. Dík aspoň za to. Kdyby bylo léto, tak nevím, napadlo ji.

V polospánku zaslechla, že se vrací Launee s divočákem. Poznala to podle zvuků, které naznačovaly, že táhne divočáka dovnitř. Ona byla naštěstí už najezená, ale rozhodla se, že po spánku si dá ještě, když něco zbude. Jeden nikdy nevěděl, jestli nebude mít zima ještě nějaký silný argument. Letos to bylo nevypočitatelné. Lyl sice byla seveřanka každým coulem, ale už i jí to dávalo zabrat. Zvlášť když teď byla zraněná. Slyšela, jak si ti dva povídají, ale slyšela je jakoby z dálky. Hlasy se pořád vzdalovaly a vzdalovaly, až neslyšela vůbec nic. Únava ji donutila usnout v cizí společnosti, i když se Launee projevila jako mírumilovný vlk a z vlčete strach fakt neměla. A Sigy? Sice u něj nikdy nespala tak důvěrně blízko, ale byla na něj za ty roky zvyklá.
Ze spánku ji probudil až zvláštní zvuk. Loupla zase očkem. Vzhledem k vibracím, co vycházely ze Sigyho krku, uznala, že to je právě její přítel, od koho takové zvuky vycházejí. Jemně zavrčela. Spíše to bylo takové nespokojené rozespalé zabručení, ale dala tím tak najevo svou nelibost, která stejně bude jistě od spícího Sigyho ignorována. Pokusila se tedy znovu usnout, ale už to moc nešlo.

Byla poměrně překvapená chováním Launee, ale nedala na sobě samozřejmě nic znát. Uznala, že Lylwelin musí být zdatná lovkyně. Upřímně ani nevěděla, jak na takovou pochvalu reagovat, skromná rozhodně nebyla, ale na pochvaly zvyklá také nebyla. Pouze tedy mlčky kývla. Neměla moc ani náladu na vybavování. Jediné stvoření, na kterém jí záleželo, bylo nemocné, momentálně naprosto mimo a ona nevěděla, co se s ním děje a dít bude. To, co momentálně prožívala, nejspíše prožívala vůbec poprvé v životě, tedy poprvé co opustila svou rodnou smečku. Zažila pocit bezmoci a pamatovala si jej moc dobře, ba dokonce by jej snad momentálně dokázala přirovnat k tomu, co zažívala teď.
Zpozorněla tedy, když ucítila pohyb a setkala se s pohledem Sigyho. „Dobré,“ zamumlala nazpět, dusíc v sobě radost, že se probudil. To ovšem nebyl dlouhodobý stav, protože po tom, co pronesl poměrně vtipnou poznámku, zase odpadl. Jo, to mu je podobné. Asi… Trhla pohledem po Launee, když za ni dokončila myšlenku nahlas. „Taky bych řekla,“ pověděla zase tónem, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Launee se pak rozhodla, že zajde pro toho divočáka. Lylwelin měla chvíli tendence jít jí pomoci, ale pak si řekla, že když ona byla schopná ho dotáhnout do smečky, ona bude určitě schopná ho těch pár metrů přesunout sem. Navíc ovládala magii, to byla její výhoda.
Pomalu zase ulehla a přitulila se k Sigymu, aby zabrala co nejvíce jeho plochy, kterou by mohla zahřívat. Pomalu se jí začínala znovu klížit zlatavá kukadla, která následně zavřela, když v tom zaslechla kroky. Trhla uchem a jedno z očí zase otevřela. Začínala být krapet nevrlá. Byla opravdu vyčerpaná. „Copak špatně vidíš?“ zavrčela tiše. „Šla ti pro zákusek. Kecni si na zadek a čekej,“ dodala pak a zase oko zavřela. Fakt se chtěla vyspat. Aspoň na chvíli, než se zase Sigy probudí. Navíc teplo jeho těla ji opravdu snad až nutilo ke spánku.

Bylo pro ni hrozně zvláštní, se takhle k Sigymu choulit. Ale věděla, že je to pro něj docela důležité. Přemítala, zda by byl ještě někdo, pro koho by byla ochotná narušovat svůj osobní prostor a uznala, že by raději nechala všechny pojít, než tohle podstupovat. Launee asi něco napadlo, tak se vydala ven z úkrytu. Lyl střihla krátkým pohledem po vlčeti s tím zrzkem. Oba spali jako zabití. Vnímala nepřirozené teplo svého přítele a doufala, že se brzy vzbudí a bude zase tak veselý a přehnaně optimistický, jako vždycky. Samozřejmě věděla, že teď uvažuje dost naivně, protože Sigymu určitě bude mizerně trochu déle, tak pak přemítala nad tím, co ji vůbec nutí přemýšlet takto. Zaposlouchala se do Sigyho dechu a když se Launee vrátila, sledovala chladným pohledem každý její pohyb. Trochu zvedla hlavu z hnědého kožíšku, jako kdyby hlídala, co vlčice s jejím přítelem zamýšlí. Byla podezíravá snad úplně na všechny.
Vypadalo to ale, že vlčice má opravdu potřebu se starat. Je to taková mamka. Adoptovala si dvě cizí vlčata a o všechny se stará. V každé smečce je někdo takový potřeba, pomyslela si a zastříhala ušima. „Počkala bych, až nabude trochu vědomí,“ zamumlala. Také by ho nerada utopila. Na druhou stranu když do něj předtím šťouchla čumákem, nějaké reakce se dostalo. Měl by pravděpodobně zareagovat i na pití. „Zas čím dřív do něj něco dostaneme, tím rychleji se z toho může vylízat,“ usoudila a pomalu se zvedla. „Já byla na lovu. Divočák je před úkrytem, mimochodem,“ oznámila. „Jen mě stihl trochu rozpárat. Ale co se stalo jemu, to nevím,“ koukla zase na Sigyho. Jestli mu k tomu někdo dopomohl, tak přísahám, že ten někdo toho bude litovat.

Čistila si svou ránu a ucho měla nepatrně natočené k Launee, která tomu prckovi vyprávěla pohádku. Nebyla na měkko jenom tak z něčeho, ale když nad tím přemýšlela hlouběji, přišlo jí to hezké. Samozřejmě absolutně nedávala najevo, že poslouchá, ale její fantazie rozvíjela příběh jiným směrem. Když Launee vyprávění ukončila a drobek se ptal, jestli je to opravdu konec, že to přece nemůže skončit takhle, sama pro sebe se ušklíbla. „Samozřejmě, že může. Přesně takhle to prostě funguje. Ale na to si přijdeš sám,“ ozvala se potom z ničeho nic. Položila si zase hlavu na přední tlapy a dlouze vydechla. Oči se jí pomalu zavíraly, jen ona se stále spánku poddat nechtěla. To jí ovšem ani nebylo dopřáno, protože za nedlouho uslyšela, jako kdyby sebou někdo sekl. Rozevřela oči dokořán a zpozorněla, když slyšela Launee, že je asi něco v nepořádku.
„Sigy…“ hlesla, když ho zahlédla. Smečková kolegyně jej přesouvala od východu pomocí magie. Vstala a rozešla se k jeho bezvládnému tělu, nad kterým se rozvážně zastavila. Měla dilema, zda narušit osobní prostor oběma a vůbec se ho dotknout? Nakonec sklonila hlavu a dloubla do něj jemně čumákem. Za každou cenu si snažila udržovat chladný výraz, ale její žaludek se stahoval úzkostí. Vzhlédla k Launee a stáhla uši zase dozadu. „Nohu stoprocentně chladit,“ pověděla. „A zbytek těla zahřívat. Je celý rozpálený, má horečku,“ usoudila vážným tónem. Já jsem si říkala, že je na něm něco špatně, pomyslela si. Váhavě k jeho tělu ulehla a přitiskla se k němu. Hlavu si položila přes jeho krk. Rozhodla se ho prostě zahřívat vlastním tělem.

//<- Mahar

Když mířila do útrob úkrytu, slyšela hlasy. Někdo si tam povídal. Lylwelin zpozorněla, protože ani nepostřehla, že by se do smečky někdo, krom Skylieth a jejího doprovodu, vrátil. Když ale pokračovala dále a vešla do jeskyně, zjistila, že se jedná o Launee, dlouhodobou členku smečky. U ní ležel ten zrzavý jednoduchý vlk, ale co ji zarazilo nejvíce bylo přítomné vlče, které zrovna vypadalo, že je na cestě k ní. Všechno přejížděla ledovým pohledem. Byla stále naštvaná a cloumalo to v ní slušně. Ani nemluvila, nenaznačila pozdrav, nic. Poté pouze znaveně sklonila hlavu, vydechla a rozešla se na druhou stranu jeskyně, kde by mohla být aspoň trochu sama. Cítila se kvůli svému zranění hrozně omezená a byla opravdu vyčerpaná. Nechápu, na co mě sem Skylieth posílala, pomyslela si podrážděně, když si lehala. Neubránila se bolestné grimase, ale nepředpokládala, že by ji někdo sledoval, takže jí to bylo jedno. Položila si hlavu na přední tlapy a upírala chladný pohled do zdi. Nehodlala zamhouřit oči, dokud tu někdo byl. Jestli si dotáhla nějakého haranta, její problém, dodalo ještě její podvědomí, zatímco se ohlédla za svou ránou. Natočila k ní hlavu a kam dosáhla, tam to začala oblizovat. Minimálně aby neměla srst špinavou od krve, ale chtělo to už trošku vyčistit.

Lyl přivřela zlatavé oči, které stále propalovaly zrzavou. "Ty si dávej pozor na ten svůj," zasyčela po ní jedovatě. "Nevím kdo je tady zmrzačenej, že nemůže ani chodit, ubožačko," dodala ještě ledově klidným tónem. A já tě klidně dorazím, ať je tady okolo očí, kolik chce, pomyslela si a švihla ocasem. Poté švihla pohledem po Sigym, který byl opět přehnaně přátelský, jako vždy. Sice navrhoval, že té potvoře pomůže jen, když se s ní přestane peskovat, ale ona si stejně stále neodpouštěla nespočet trapných poznámek. "Nevím, kdo tady čiší trapností, protože nemůže roztáhnout nožky tadydle gentlemanovi," mrkla směrem k Zakarovi a ušklíbla se. Vracela pouze stejnou kartou, ovšem poté se odmlčela. Přestalo ji to bavit v momentě, co se dozvěděla, že Sigy je ochotný jí pomoct a cítila se tak trochu dotčeně, že její přítel spíše nedrží s ní a neposlal ji do patřičných míst. Třeba za hranice smečky, kam ta špína patří. Na to ještě přišla Skylieth.
Zlatavá na ni kývla hlavou a když si vyslechla její žádost, celá zkoprněla. Cože mám?! Chvíli stála, plna dilematu, zda má poslechnout, nebo dát alfě najevo, že teď opravdu není vhodná chvíle, aby odešla, ale nakonec uznala, že bude lepší jít. Byla vyčerpaná a otrávená z momentální situace, proto ještě naposledy protkala Jennu, jak se představila, zlým pohledem a beze slova se odebrala směrem k úkrytu. Když byla daleko od ostatních a mimo dohled, ulevila si bolestným syknutím a povolila své hrdé držení těla. Netušila, proč má jít do úkrytu, do té doby, než byla skoro před ním. Pohlédla na divočáka, který ležel opodál. Vsadím se, že jsem se s ním táhla zbytečně, napadlo ji. V tom ucítila ten slabý, neznámý pach. Už ho tu jednou cítila, předtím, než šla lovit. Obezřetně se vydala do úkrytu.

//-> Skála Mahar

Jakmile se zrzavá pohnula a nemotorně vstala, Lyl napnula všechny svaly a vycenila znovu tesáky. "Je mi úplně jedno, jak prezentuju smečku a tobě by mělo být dvakrát tak!" odsekla jí rázně a švihla ocasem. "Jo, vypadni, to bude to nejlepší, cos prozatím udělala," odvětila jí pevným tónem a chladně sledovala, jak se oba dva odebírají k odchodu. Byl by jí spadl kámen ze srdce, ale zaslechla za sebou odkašlání a pozdrav. Jedno z přitisknutých uší k hlavě se jemně pozvedlo. Ten hlas jí byl více než blízký, ale neslyšela ho v tuhle situaci ráda. A už vůbec ne, když se ptal, co se tady děje, protože, přesně jak si myslela, ti dva se zase zastavili a dali se s ním do řeči.
"Ach, chudinka je uražená!" Odfrkla si posměšně. Neunikl jí ten slabý úsměv, co po Sigym hodila a to ji rozpalovalo ještě více. Ač udržovala i nadále neměnný výraz, uvnitř ní to bublalo jako v sopce, která měla každou chvíli vybouchnout. Krotila ji snad jen extrémní únava a ošklivá čerstvá rána na boku, která nepříjemně tepala a štípala. "Nechová se jako někdo, kdo by potřeboval pomoct," pověděla směrem k Sigymu a poprvé se na něj podívala. Není na něm něco... Jinak? Otázala se sama sebe. Ale jak ho znám, bude se asi snažit být nápomocný, pomyslela si potom otráveně. "Vykašlala bych se na ni," dodala pak ještě chladně, zatímco zlatavým pohledem vyprovázela tu zrzavou potvoru.

Když začal vlk vykládat, že ani jeden z nich nemá žádnou magii, kterou by mohli vlčici pomoci, našpulila tlamu do ironického výrazu, který naznačoval něco ve smyslu, že to jsou ohromní chudáci. Poté zase její výraz zkameněl. "Alfa tu bude, až bude sama chtít, zatím jsem tady já," odsekla mu rázně. "Nervózní? Poslední, co mě znervózňuje jsou dvě trosky na území smečky, ve které přebývám," uchechtla se posměšně. Její uklidňování už nebrala v potaz. Začala si otevírat tu zrzavou tlamu čím dál více. Přes narážky, že by si měla vyčistit uši, po to, že by se měla jít schovat a poslat sem alfu.
"Tak poslouchej, ty zrzavá štětko..." zavrčela a udělala o krok blíž. "Jestli chceš pomoc, tak se tak taky chovej!" Zasyčela chladně. Teď už opravdu zaujala bojovou pozici. Nečekala potíže od té vlčice, co tu propadala sebelítosti, spíše od toho jejího gentlemana, že ji bude chránit. "Myslím, že tady jste svoji šanci o pomoc propásli. Nedaleko je další smečka, vezmi tu svoji nádheru na hřbet a uhánějte," šlehla po vlkovi nepříjemně a propalovala je oba ledovým pohledem. Nehodlala je tu dál trpět, když se oba chovali tak arogantně. Vlk měl ještě nějaké způsoby, ale ona na to, že tu pomoc potřebovala nejvíce, byla opravdu nesnesitelná.