Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 8

Lylwelin zamyšleně kráčela zasněženou krajinou. Občas věnovala krátký pohled Sigymu, ale spíše uvažovala nad vším možným a nemožným. Spíše v jejím případě nemožným, což ji vcelku deprimovalo. Měla poslední dobou štěstí jen na špatnou náladu a deprese. Nejspíš by potřebovala najít toho šedivého caparta a zakroutit mu krkem, aby se řádně uvolnila a uklidnila. A pak se zase bezhlavě toulat od ničeho k ničemu a narážet na podobné otravy, jako byla Sigyho sestra. A další, které s ní potkala. Střihla uchem k Sigymu a poslouchala ho. „Myslím, že mě je také odsouzeno být na věky sama,“ pronesla podrážděně. „Ono to tak asi bude aj lepší,“ dodala ještě nabručeně.
Poté vypozorovala kmen, o kterém Sigy následně mluvil. Přikývla. Zajímalo by mě, kam on to míří. Vypadá, jako kdyby měl předem určený cíl. Jinak nerozumím tomu, proč v té smečce rovnou nezůstal. Chtěl se se mnou zase naposledy projít, než se někam usídlí? uvažovala. Nevěděla, co si o tom myslet. Hodila to za hlavu a přeběhla spadený kmen na druhou stranu za Sigym, kterého bez řečí následovala.

//-> Kopretinová louka

loterie 7

Ušklíbla se a protočila nad ním očima. „No, to nejspíš jo,“ podotkla trochu jízlivě, neboť představa špekatého Sigyho se jí nezamlouvala ani trochu. Ale je fakt, že představa, jak se ta bečka sádla snaží utéct medvědovi, kterého jeho klasickou nešikovností probudil, byla vcelku vtipná. Poté ale řekl větu, která ji vcelku zarazila. „Tím si nemůžeš být nikdy jistý,“ prohodila a pohlédla mu do očí. „Nikdy nevíš, jak moc ti může být na blízku někdo, kdo by s tebou rád zůstal do konce svého života,“ trochu ztišila svůj hlas. Výraz klasicky kamenný, bez náznaku jakékoliv emoce, jen v očích se jí krátce blesklo něco zvláštního. Potom jejich oční kontakt přerušila a odkašlala si, přičemž se s mávnutím ocasu rozešla dále.
Vyslechla si odpověď na svou otázku a přikývla, zatímco stále zlatavýma očima vyhledávala vhodné místo, kterým by se mohli dostat na druhou stranu řeky. Nakonec se s výdechem posadila. Nikam nespěchala. A Sigy už taky nikam nespěchal, aspoň prozatím. Nebo si to myslela. Navíc věděla, že kdyby ho od něčeho zdržovala, trhnul by se. „No… Jo. Toulat se. Ale ta smečka se mi, upřímně také líbila. Zas na druhou stranu nevím, zda bych přenesla přes srdce alfu. Ačkoliv reagovala v pohodě, ale byl tam nějaký menší arogance,“ prohodila zamyšleně. „Ale měla tam vcelku rozruch, tak se jí asi nedivím. A celkově… Nevím, jak bych dala ten rozruch,“ povídala. Snad poprvé na ní mohl Sigy vidět nějaké pochybnosti.

loterie 6
//<- Ježčí mýtina

Zlatavobílá vlčice zastavila vedle jeho boku a opětovala mu pohled. Bylo jí úplně jasné, jak bude znít jeho odpověď na její sobeckou větu. Bláboly o rodině, pěkné vlčici, vlčátka. Nakrčila čenich a ušklíbla se. „Myslím, že je to větší zábava než se povalovat ve smečce a tloustnout,“ odpověděla mu poklidně ohledně té řeky, na kterou se zahleděla. Zcela se skryla za svůj chladný výraz a odměřený tón, aby nedala nikterak najevo, že jeho slova ji krapet zasáhla. Donutilo ji to zase se tak nějak stáhnout do sebe a ujasnit si, kde je její místo v Sigyho životě. Prostě věčně toulající se, zjizvená kamarádka, nic víc.
„Pokud by sis nenašel nějakou žárlivku,“ podotkla ohledně jejich společného toulání. „No, takže,“ rozešla se za ním a sledovala ho, jak zkouší pomyslný most přes řeku. Vypadalo to krásně, ale očividně to nemělo efekt. „budeš se poohlížet po jiné smečce? Napadá tě něco?“ zeptala se. Měla upřímný zájem o to, co se s jejím přítelem bude dít v budoucnu. Zatímco Sigy přemýšlel, ona se rozešla dále, vyhledávajíc pohledem jiné vhodné místo k přesunu.

loterie 5
//<- Mahar

Lylwelin chvíli Sigyho následovala, ale potom společně s ním přidala na tempu a srovnala s ním krok, aby mohli běžet bok po boku. Nechávala mu ovšem o čumák náskok, jelikož netušila, kam má její přítel namířeno. Hlavně že už byli mimo tu smečku. Motalo se tam nějak moc vlků a bylo to vclku nepříjemné. Zeptala se ho, kam má namířeno, ale prý neví. Ušklíbla se a loupla po něm pohledem. "Zase tulák každým coulem, co?" Podotkla poměrně rýpavě. "Měls zůstat tulákem a toulat se se mnou," pověděla pak na drzo. Servítky si nebrala. Nechtěla mu nějak vyčítat, že se přidal do smečky, spíše trochu naznačit, že by za jejich společný čas byla možná i ráda. Mnohem radši, než aby ho spoustu měsíců neviděla a pak zjistila, že se jeho smečka rozpadla. A jako bonus nevědět, jestli je Sigy vůbec v pořádku.
Zahleděla se směrem k lesu, o kterém mluvil. Přikývla. "Máš pravdu," přitakala pouze poklidně. Co si ale pamatovala, byla tam vstřícná alfa. Tehdy taky byla zima, když je tam nechali přečkat noc. A pamatovala si tam jakousi nepříjemnou vlčici, se kterou když si vyměnila pohled, bylo to, jako kdyby sváděli živý boj. Jenže ten si na území smečky dovolit nemohla. A od té doby na ni nikde nenarazila. Buď ji vlastní blbost zabila, nebo to stačil někdo udělat za mě, pomyslela si škodolibě. "Ty a problémy? Jo, to ti je podobné," prohodila s úšklebkem.

//-> Řeka Tenebrae

loterie 4

Když Sigy pověděl, že je fajn, že se sešli, střihla uchem a přikývla. Předchozí téma už raději nekomentoval, což po něm taky nechtěla. Jak bylo o ní známo, nebyla zrovna komunikativní typ, takže nepotřebovala za každou cenu vést konverzaci. Zvlášť pak takovou, kdy se o něčem ten druhý moc bavit nechtěl. To bylo zbytečné. Stejně jako Sigy, i ona se rozhlédla po ostatních. Pak se chvíli zahleděla na tu vlčici, co ji měla hlídat. S někým se tam bavila a Wel už to tady moc nebavilo. Zdržela se tu jen kvůli tomu, že Sigyho ucítila a chtěla ho vidět a ujistit se, že je v pořádku. Ta elektrická potvora, jejíž jméno buď neznala, nebo už zapomněla, ji totiž nasadila nehezkého brouka do hlavy a ona by nerada přišla o dalšího přítele.
Byla ráda, že navrhl, že by se mohli zdejchnout. Postavila se, ještě jednou střihla pohledem po Launee a beze slova se jala svého přítele následovat. Nehodlala se tu zdržovat dlouho. Možná pomyslela na to, že se sem časem vrátí, ale to byla otázka nejspíš dost daleké budoucnosti. Zatím stále neukojila svoji tuláckou žízeň. Takže zase hurá na výpravu. „Kam máš vlastně namířeno?“ Zeptala se ho jen tak mimoděk. Bylo jí to jedno. Ona půjde kamkoliv, jen aby byla stále v pohybu a na cestách.

//-> Ježčí mýtina

Chladným pohledem vysledovala dalšího vlka, co přišel k vlčici, která byla pověřena ji hlídat. Na jednu stranu jí to vadilo, že je tu tolik vlků, na druhou stranu dobře, že přišel právě za ní. Aspoň si bude hledět svého a nebude poslouchat její rozhovor se Sigym. Vyslechla si jeho odpověď a dlouze vydechla. „To je škoda. Byla na pěkném místě,“ prohodila pouze jen tak mimochodem, aby dala najevo aspoň nějak lítost. Ale jo, musela uznat, že vůči Sigymu ji to mrzelo. Věděla, jak moc se chtěl někde usadit. A hlavně tam nebyl ani moc dlouho. Pak ji hnědý vlček ujistil, že v pořádku je. Lylwelin pozvedla hlavu a na vteřinu vypadala zaskočeně. „Uhm, no… Ta vlčice mi to řekla stylem, jakože… No prostě se k tomu extra nevyjádřila. Takže moje fantazie zapracovala,“ stiskla čelisti pevně k sobě a odvrátila zrak jinam. Nemohla přiznat, že měla opravdu strach. O něj.
Ptala se, zda se přidal do této smečky. Prý ne. „Ach takhle. Zase na druhou stranu fajn navštívit místo, kde jsme se seznámili, ne?“ mrkla na něj, když na něj vrátila své chladné zraky. Znovu se jí objevil obraz, jak lovila vlčka z bažiny. Poušklíbla se. Tehdy se jí nechtělo ani trochu a byla by ho nechala, aby jej pohltila bažina, ale vcelku hezky prosil. Teď by ho vytáhla bez váhání. I když… Možná by ho nechala trochu potrápit, aby nebyla tak okatá. Mimoděk se jí naježila srst na týlu, když se k ní naklonil a pošeptal jí do ucha. Kdo ví, jestli to bylo právě nepohodlím. Po jeho otázce se ušklíbla a koukla po vlčici. „Však vidíš,“ pověděla takřka posměšně. Vždyť se bavila pouze s tím druhým. Jestli se tohle dalo nazývat hlídání… Kdo ví.

Lylwelin věnovala Launee ledový pohled, když jí takřka svolila, že k Sigymu může jít. Nebo on k ní, což také udělal. Pozdravil a vypadal nějak... Podrážděně. Kdo by taky měl radost z toho, že tě vidí. A snad jsi tajně nedoufala, že by to mohl být právě on, pomyslela si. "Zdravím Sigy," pozdravila ho nazpět stejně tak. Nakonec ji přeci jen emoce zmohly a mávla ocasem. Jednou tam, jednou zpět a udělala k němu dva kroky blíže. "Nerada to říkám, ale ráda tě vidím. Nějaká vlčice mi řekla, že vaše smečka zanikla. Měla jsem obavy," sjela ho zlatavýma očima. Kontrolovala, jestli je stejný a jestli se na něm něco nezměnilo. Pak spatřila jeho přívěšek. Přeci jen něco nového je, ukončila svou zcela nápadnou prohlídku. "Jsi v pohodě?" zeptala se nakonec, když pohlédla do jeho očí.
Znovu překontrolovala okolí. Nelíbilo se jí, že tu bylo tolik vlků, byla z toho nervózní. "Potulky... Dá se říct," odpověděla krátce. "Seznámila jsem se s tvou sestrou a napadlo nás se sem jít podívat. Každopádně Lucy pospíchala zpět do své smečky," dodala ještě, kdyby ji náhodou chtěl vidět. Dokonce i věděla, kde její smečka sídlí, Lucy jí ji ukazovala. Takže už věděla minimálně o třech smečkách, když nepočítala zaniklou Narvinijskou. "A co ty tady? Přidal ses sem?" zeptala se poklidně. Její hlas zněl celou dobu tak trochu odtažitě, přesně jako vždy. Nechtěla znít vtíravě.

Mlčky a pozorně, ač se tvářila nezúčastněně, poslouchala rozhovor Lucy a Skylieth. Jak se zdálo, ty dvě byly spolu ve stejné smečce, která zanikla. Je normální, že tady ty smečky zanikají tak často? Aby tady nakonec ještě nějaká zbyla. I když tady to vypadá o velký zájem, uvažovala, zatímco postupně sledovala všechny přítomné chladným pohledem. Lucy náhle řekla, že už půjdou, což tak rychle nečekala. Podívala se směrem, odkud cítila Sigyho a pak zase na Lucy. Měla momentálně dilema, co dělat. Co když tu Sigy vlastně už nebyl? Co když jen prošel? Nakonec zavrtěla hlavou. „Ještě se zdržím,“ pronesla k ní pouze chladně a pokynula na ni hlavou na rozloučení. Poté znovu projela pohledem zbytek vlků.
Alfa šla vyřizovat své povinnosti a očividně ji tu měla hlídat ta milá vlčice, co u nich byla jako první. Lylwelin ji propálila ledovým pohledem, který zase zaměřila na partičku, která momentálně poodešla kvůli přijímaní. Náhle zahlédla známý hnědý kožich. Uši jí vystřelily kupředu a v rychlosti vstala. „Sigy!“ zavolala na něj ihned. Přešlápla na místě, ze kterého se ovšem nehnula.

Zlatavobílá vlčice chladným pohledem sledovala, jak Lucy hlasitě zdraví příchozí vlky a musela nad ní zraky řádně protočit. Aniž by se pořádně od někoho něco dozvěděla, již tu byla alfa. Krátce si ji prohlédla, aby se ujistila, zda je to skutečně ta vlčice, kterou tady tehdy se Sigym potkala. Jo, je to ona, potvrdila sama pro sebe pouze, zatímco přesunula pohled zase zpět na Lucy, která už kolem Skylieth, jejíž jméno Lylwelin postřehla během té vřavy, vesele poskakovala a zdravila ji, na což se pak začala hned na všechno vyptávat.
Lylwelin ještě jednou přejela pohledem vlčici, která sem za nimi přišla jako první a jejího podivně tichého společníka. Jak jí tak došlo, hodlal zrovna žádat o členství ve smečce. Respektive o něj spíše žádala právě jeho společnice. To neumí mluvit sám za sebe? Co je to za vlka, proboha? Raději svůj pohrdavý pohled přesunula někam jinam. Nemusela být roztrhaná zrovna na území smečky. Natočila ucho směrem ke Skylieth, která jí zrovna odpovídala na otázky. Alfa území její smečky popsala vcelku podrobně a přesně. A také dosvědčila její myšlenku, že pro cizí je to tu obtížné. „To je jistě výhoda,“ dodala potom pouze. Dále neměla na srdci nic. Měla co dělat, aby se jí neježila srst, když se to tu začalo hemžit vlky.
Krátce pohlédla na Lucy, jako kdyby se ujišťovala, zda se tu hodlá zdržet ještě dlouho. Protože ona to na moc dlouho neviděla. Netušila, že tu vzbudí aktivitu tolika vlků a všichni se teď kolem nich budou motat. Zhluboka se nadechla a… Postřehla známý pach. Porozhlédla se, ale známý hnědý kožich nezahlédla. Podezřívavě loupla okem znova po Lucy, ale ta známá vůně šla odjinud. Byla jistě Sigyho, tím si byla jistá. Stiskla čelisti pevně k sobě a dlouze vydechla.

Musela se ušklíbnout, když Lucy nechala tlapku v nějaké smrduté divné věci. Vypadalo to jako fakt dost hustý bahno, nebo tak něco. Sledovala ji s jistým potěšením v očích, protože jí samozřejmě neuniklo, jak sebevědomě před ní kráčela a svým postojem téměř naznačovala, že ona jde rozhodně lepší cestou. Štiplavé poznámky si ovšem nechala pro sebe, když si povšimla, že se už raději Lucy drží její cesty. Aspoň někdy dáš na zkušenější, ty tele, pomyslela si pouze.
Ledově klidným pohledem sledovala, jak mladá vlčice zavyla, aby dala najevo, že tu jsme. Očividně už přes nějakou smečku procházela a uměla se chovat. Lyl zastříhala ušima, zda nepostřehne nějaký pohyb, který by se k nim blížil a poté je zase přitiskla zpět ke krku. „V pohodě,“ odvětila s lehkým nezájmem ohledně jejích pocitů. Jaký by z toho asi měla mít pocit? Copak měla nějaké city? Někdy možná, ale to se jí posledních pár měsíců opravdu netýkalo. Co by je v ní taky mohlo vyvolat?
Netrvalo dlouho a objevila se vlčice. Tvářila se přátelsky a stejně tak se i chovala. Samozřejmě, Welin přirozený reflex byl mít se stále na pozoru a hlídat sama sebe. Možná by se postavila i za Lucy, kdyby to byla třeba, kdo ví. Odkašlala si. „Také zdravím,“ dopověděla to v momentu, kdy dorazil další vlk. Kývla na něj tedy hlavou, aby věděl, že pozdrav byl mířený i jemu.
„Vlastně… Jsme byli tady s Lucy opodál a vzpomněla jsem si, že jsem tady tenkrát byla s jejím bratrem a přišla…“ zastavila se v řeči, když zahlédla přesně tu, o které chtěla mluvit. Skylieth. „Tady ta… Zdravím, mimochodem… A řekla, že zde zakládá smečku,“ osvětlila co nejrychleji. Mluvení nebyla její silná stránka. Všechny sjela svým ledovým pohledem. „No a tak nás zajímalo, jak tady smečka a tak celkově… Vlastně funguje?“ položila to částečně jako otázku, částečně to prostě oznamovala.

//<- Kaskády

Ladným krokem následovala Lucy a pozorně pozorovala, kam šlape. Sestup z Kaskád byl vcelku náročný a hlavně věděla, co je čeká následovně. Močály. Věnovala významný pohled Lucy, když se začala smát, že má pravdu. Lylwelin ovšem čím dál více hlavou šrotovalo, jak dobrý nápad byl na takovém místě založit smečku. Žádný mírumilovný lesík, prostě téměř nedobytná zóna. A to jsme to tam se Sigym nestačili projít všechno, uvažovala, zatímco si to tady pozorně prohlížela.
„No, taky jsem tudy už párkrát procházela, ale mohlo se to tady od té doby změnit,“ podotkla zamyšleně, zatímco nespouštěla z očí cestu, po které jde a kudy šlape. Nedržela se Lucy a její cesty, nespoléhala na ni. Vstupovaly totiž již na smečkové území. Vrhla po své společnici rychlý pohled, když se začala z ničeho nic smát, který jí naznačoval, že se má zklidnit, ale sama si to uvědomila a varovala, že mají být opatrné. Lyl nad ní protočila zlatavé oči a za nedlouho se zastavila. „Myslím, že dál jak kousek za hranice bychom chodit neměly,“ zabručela, zatímco si to tady všechno prohlížela.

„Aha, aha,“ zabručela pouze Wel, aby dala najevo, že chápe a poslouchá, ale jinak k tomu nemá co říct. Vyčkávala, co z ní ohledně vlčice vyleze, ale vlastně to nebylo vůbec nic kloudného. Mávnutím ocasem to přešla a nadále neřešila. Přeci jen, nepotřebovala se nic moc dozvědět. Zajímalo ji jediné, to stejné, co Lucy… Jak se na takovém místě dá udržet smečka. „To by mě také zajímalo. Myslím si, že polovina členů se jí snad utopila, ne?“ položila spíše řečnickou otázku. „Na druhou stranu je to taky dobrá ochrana, nemyslíš? Kdyby je chtěla napadnout nepřátelská smečka, která o takovém terénu netuší, mohli by se spousty nepřátel zbavit jen tím, že by pozdechali v bažinách,“ pověděla zamyšleně. Ach takto! Nepřemýšlela vůbec špatně. Navíc by se do takové smečky rozhodně nepřidal nějaký hlupák. Jistě to musí být vlci, co si dobře pamatují terén. Pro začátečníky to je tam asi horší, ale když si zvyknou? Ale co ten smrad? Uvažovala.
„Ne, nesouvisí, jsem taková odjakživa, takže tvou malou analýzu pravděpodobně teď úplně překopu,“ protočila nad ní podrážděně očima. To se jí teda dotklo, takové nařknutí! Jak jen mohla? Pískle nevychované, zanadávala si a poté se pobaveně ušklíbla nad její odpovědí ohledně zimy. „Ani se tomu nedivím,“ prohodila naprosto bezcitně, zvedla se a vydala se bez odpovědi za ní. Jasně, že to omrknou!

//-> Maharské močály

Protočila zlatavýma očima. „Děláš, jako kdyby zrovna tobě slušnost něco říkala,“ pověděla jí zostra, ale drcla při tom packou do jejích žeber. Že by nějaká její verze vtipkování a pošťuchování? Kdo ví. Nejspíš už zlatavobílá vlčice zcela rezignovala, co se týkalo přítomnosti Lucy. Poté sledovala, jak si chudinka láme hlavu s tím, co to znamená „osina“. Ušklíbla se a nechala to tak být. Nevzdělanec nevzdělaná, pomyslela si pobaveně.
„Jo, asi tak nějak mi taky připadala. Znáš ji?“ Zeptala se ohledně té vlčice, co si v Močálech zakládala smečku. „Podívat? Hele jsem dost odvážná, ale nerada bych zimu trávila tím, že si budu léčit nějaká zranění od zákeřné alfy. Ale jestli ji znáš, mohla bys to zaobalit, že se na ni jdeš podívat, co? Já samozřejmě jako tvůj doprovod,“ mrkla na ni a přesunula chladný pohled zase na chvíli na vodu. Byla tak uklidňující… Zajímalo by mě, jak jí to tam dopadlo. Opravdu tam tu smečku založila? Kolik tam asi může mít členů? Neutopila se jí většina v bažinách?
Poté málem vyletěla z kůže. „Stará?!“ Zahřměl její hlas snad po celém okolí. Znělo to skoro dotčeně! „Jak jako stará! Já ti dám stará! Jsem v těch nejlepších letech, abys věděla, ty malej sople!“ Obořila se na ni opět. No byla skutečně dotčená, ještě jí nikdo nepřipomenul její věk a už vůbec o ní nikdo neřekl, že je stará! Tssss! Chvíli si ještě něco mumlala a klela sama pro sebe a potom k ní natočila jedno ucho. Zamyslela se. „Nejhorší?“ Zopakovala. Pak ucítila bolestné píchnutí u srdce. „Úplně má první,“ pověděla tiše, stále upřeně hledíc na vodu. „A co tvá?“

Lylwelin se cynicky ušklíbla. „Ach to by bylo neštěstí. Ještě že se tak nestalo, co?“ Pověděla naprosto ironickým tónem, zatímco ji sjela nelibým pohledem. To je taková otrava, tady ta malá protivka, Pomyslela si. „Jsi jako osina v zadku, víš to?“ Řekla jí bez okolků nahlas. Původně to měla být myšlenka, ale neváhala ji vlastně vyslovit nahlas. Čeho by se taky mohla bát, že? Že by ji Lucy udusila nějakým kořínkem? Natáhla ji jako na skřipci. Strach jí nikdy nic neříkal.
Rozvedly spolu krátkou konverzaci ohledně její smečky a daly se na debatu o té v Močálech. „Byla to tam samá bažina a močál. Nic příjemného. Smrdělo to tam jako měsíc rozkládající se tělo zdechliny, čemuž bych se vůbec nedivila. Ta vlčice byla taková stříbrnočerná. Měla stříbrné oči a byla taková ta typická alfovská… Vysoká, mohutná,“ pohodila ocasem, jakože je to stejně jedno. „Musí být blázen. Než by se k ní někdo vůbec dostal, utopí se tam,“ dodala ještě. Takhle ohrozit členy smečky, to bych nechtěla ani já. Přeci jen jsem od svých rodičů něco okoukala, ne? Zamyslela se, a když se jí Lucy zeptala, zda je pořád tak odměřená a protivná, zase jí věnovala rychlý pohled.
„Nejspíš? Jsem taková pořád a asi jiná nebudu. Mhm,“ odfrkla si znuděně. Nějak ji netrápilo to, že její chování ostatním vlkům nevyhovovalo. Ona byla sama sebou a jí to tak vyhovovalo. Nehodlala se přetvařovat, aby se někomu zalíbila. Nepotřebovala se líbit nikomu, vystačila si sama se sebou. „Teď prožívám devátou zimu,“ odpověděla. Jí se na věk ptát nemusela. Usoudila, že bude stejný jako u Sigyho.

Seděla a přemýšlela, zatímco sledovala padající sníh okolo řeky. Natočila ucho směrem, odkud zaslechla nějaký zvuk. Byl to nějaký cizí vlk. Zpozorněla a otočila k němu hlavu, když si všimla, že se k ní cizák blíží. Propalovala ho ledovým pohledem a sledovala každý jeho pohyb. Ale on ukradl ten rampouch a mazal pryč. Pozvedla obočí a zavrtěla nad ním hlavou. To nepochopila. Prostě přijde, ukradne cizí rampouch a zmizí pryč, pomyslela si otráveně.
Netrvalo dlouho a někdo vyvolával její jméno. Když si uvědomila, komu hlas patří, protočila znovu očima. „Lucy,“ procedila skrze zuby jméno drobné vlčice, která se k ní blížila. Co blížila, ona se přímo řítila a jak se zdálo, tuhle situaci nezvládla. Lylwelin odklonila hlavu na stranu, aby nebyly zasaženy její oči sněhem a poté se na ni nakrkle podívala. Otřepala se od sněhu a zavrtěla hlavou. „Nenašla,“ odpověděla odměřeně a zahleděla se zase na řeku. Když Lucy pověděla, že kousek odsud je její smečka, podívala se směrem, kterým vlčice ukazovala. „Jo, vím o ní. Tam patříš? To je poměrně dobré místo. Hustý les… Musí poskytovat dostatek ochrany, jak před vlky, tak přírodními živly, co?“ Pověděla a podívala se směrem k Močálům. „Nedaleko je ještě jedna. Poznala jsem tam tenkrát tvého bratra, když tam ještě smečka nebyla. Chvíli jsme tam byli a naklusala tam nějaká vlčice s tím, že jsme na území smečky. Asi ji tam zrovna založila. Bleh,“ zašklebila se zhnuseně. V těch močálech a smečka? Kdyby tam tenkrát náhodou nešla, Sigyho by pohltila bažina a ona by nikdy neměla možnost ho poznat.