Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S námahou se jí povedlo Sigyho zvednout, ale bylo to tak jediné, co v této situaci mohla dělat. Neovládala žádné magie, nechtěla a jak se zdálo, tahle situace byla snad řešitelná jen pro magiče. Zatnula zuby zase pevně k sobě. Jak jinak taky, že? Tady bez magie není schopný přežít už nikdo, pomyslela si. Stála vedle Sigyho, víc blízko, než na co byli asi oba do teď zvyklý, ale v momentální situaci tomu stejně nikdo nejspíš nevěnoval pozornost. A přeci jen už ho jednou zahřívala tělo na tělo, takže jak se zdálo, první vlk na zemském povrchu měl právo na to porušovat její osobní prostor, pokud ona sama tak povolila, nebo sama chtěla.
Koutkem oka na svého přítele pohlédla, když promluvil na Launee a zadívala se, co se bude dít. Byla to super souhra dvou vlčic, co zachraňovaly svůj domov. Lyl cítila, jak se jí pod tlapkami třese zem a za nedlouho uviděla velkou brázdu v zemi. Najednou bylo po všem. Sigy klesl celou jeho váhou na zlatavou vlčici a ta se zapřela, aby jej udržela. Náhle se objevilo nějaké bílé světlo na obloze. Proboha jen ne podobné výmysly, jako byla tam ta sketa, pomyslela si otráveně. Doufala, že je po všem. Naštěstí to byl Život a toho už Lyl znala. Ulevilo se jí. Pokorně ho poslouchala a potom se podívala po skupince Theriona a vlčat. Hned potom zase na něj, když ji oslovil. Moc nerozuměla tomu, co tím myslí, jako jestli se mu má jít vyplakat na rameno, že Smrt podkopla její ego, nebo…? Bylo jí jasné, že vlci ovládající magie a jim podobní jí prostě budou dávat nakládačku neustále. A nebojte, dlouho to trvat nebude, pomyslela si.
Alfa se sebrala a šla hned pryč. Lyl natočila hlavu na Sigyho. „Dovedu tě k úkrytu, měl by ses dát dohromady,“ sykla na něj skrze zaťatý zuby a pomalu se rozešla. Zaslechla Launee, tak se za ní krátce ohlédla. Myslela, že je ještě pořád v tranzu, ale očividně se už probrala. "Postarám se o to," ujistila ji chladným tónem. Ostatně stejně jako posledních pár měsíců, dodal hlas v její hlavě. Nevadilo jí to, ale šlo spíše o princip. Někdo tu funkci jednou měl, tak ji měl plnit. Netušila, že je to právě přátelská Launee.

V jednom momentu se řítila přímo na Smrt, v tom druhém byla najednou na zemi. Byl to silný náraz, který ji na chvíli ochromil. Zaprvé netušila, jak se to stalo, zadruhé se nestíhala zorientovat a za třetí si tak trochu vyrazila dech, po kterém zalapala. Ucítila, jak se jí rozpálila již zahojená jizva od divočáka. Uslyšela její rozkaz, což jí snad i pomohlo získat dech zpátky, ale než stačila cokoliv jiného udělat, její tělo ji snad přímo nutilo, aby udělala to, co Smrt řekla. Tohle pro mi ale nebyla cizí věc. Už to na ni jednou použila Weriosasa. Zatnula zuby a vší silou se tomu bránila. Ale nešlo to, musela udělat to, co Smrt žádala. Hned, co to všechno skončilo, zkřivila tvář zhnusením a bez váhání všechno, co nabrala na svůj jazyk, nabrala do jednoho velkého chrchle, který vytáhla snad až z paty a hezky to jedním dobře mířeným flusancem Smrti vrátila zpátky.
Pro její úlevu se jí ale povedlo, co chtěla. Dostat tu svini od Sigyho. Zvedla se ze země a ohlédla se za Smrtí, která zmizela v zelené mlze. Co to sakra bylo?! pomyslela si nabuřeně a cukla uchem směrem k Sigymu, který něco zakňoural. V rychlosti se k němu rozešla a zatím co on něco drmolil, podebrala ho čumákem a vší silou se ho pokusila zvednout. „No tak, vstávej,“ vyzvala ho skrze zaťaté zuby námahou. „Skylieth, Launee, Sigy radí strouhu!“ zavolala na dvě vlčice. Tady byla komunikace, která jí byla jindy prosti srsti, potřeba. Zvlášť když byl Sigy ještě evidentně mimo a nebyl schopný mluvit tak, aby ho vlčice v tom afektu slyšeli. Její zdrsnělý hlas byl přeci jen momentálně zvučnější.

// Tak jo, prošla jsem všechny posty Lylwelin a zjistila, že ještě nebyla u Smrti, takže to bude o to zajímavější… :D

Lylwelin se nechala navést k bezvládnému tělu Sigyho. Hned, jak ho viděla, se jí sevřelo hrdlo a srdce jí snad vynechalo jeden úder. Proč?! Proč se vždycky musí zaplést do něčeho nebezpečného?! pomyslela si vztekle. Ovládal ji strach a to si nechtěla připouštět. Strach měla naposledy jako vlče, o své sourozence, o celou svou rodnou smečku. Od té doby… Jakoby zapomněla, jak se tahle emoce vůbec vyslovuje. Rozešla se v rychlosti za Sigym, ale to už se před ní cosi ze zelené mlhy zhmotnilo. Zastavila se a nakrčila čumák. Páchlo to magií a vypadalo to odporně. Zlatavé vlčici se bezděky naježily chlupy na týle a okamžitě začala cenit bělostné tesáky. A v momentě, kdy na bezvládné tělo jejího jediného přítele položila ty svoje odporné hnáty, rozbublala se jí krev v žilách. „Dej od něj ty svoje zasraný hnáty pryč, ty jedna ohavná smrdutá bestie!“ zavrčela na Smrt tím nejledovějším tónem, co uměla. Jo, nevěděla, s kým má tu čest a upřímně? Bylo jí to jedno.
„Tobě něco obětovat?“ vyprskla pohrdavě Lyl a cynicky se uchechtla. „Nebuď trapná,“ dodala odměřeně a pomalu se, vrčíc, přibližovala k Sigymu a Smrti. Postoj měla útočný. „Raději si zachraň svoji vypelichanou prdel, nebo toho budeš litovat!“ štěkla po ní a v tom momentě napnula veškeré svaly na zadních nohách a odrazila se k mohutnému skoku. Ze Sigyho si nikdo stupátko dělat nebude a JÍ rozhodně nikdo vyhrožovat taky nebude! Mohutným skokem letěla přímo na Smrt, absolutně netušíc o její moci.

//<- Vyhlídka

Hnala se z Vyhlídky zpátky na smečkové území, ať to tam vypadalo jakkoliv. Musela si dávat pozor, kam šlape a to dvojnásob, než za normální situace. Už tady nebyly cestičky, které natolik znala. Byly potopeny a splývaly s močálovými jezírky. Všechno ji to hrozně zpomalovalo. Byla strašně netrpělivá. Musela se k němu prostě dostat co nejdříve! Nesnášela tenhle pocit strachu. Proč ho v ní Sigy vytvářel? Bylo to už podruhé za krátkou dobu. Neuměla si to vysvětlit. Štvalo ji to. On byl její slabina. Upsala jsem se ďáblu, když jsem se s ním přidala do jedné smečky a rozhodla se s ním trávit tolik času… Zalezl mi pod kůži víc, než bych chtěla, pomyslela si. „Tsk, sykla naštvaně a soustředěně. Šla po pachu Skylieth a Launee, protože ten Sigyho, jako kdyby se najednou ztratil. Už z dálky slyšela, že se neděje nic hezkého. Muselo se řítit něco opravdu nehezkého. Zní to jako fakt obrovská vlna, pomyslela si. Je tohle vůbec ale možné? napadlo ji ještě.
Doběhla Launee a Skylieth. To už tam byla kořenová hráz a voda za ní, ale… Lyl se to celé nějak nezdálo. „Kde je Sigy?“ zeptala se udýchaně a rozhlédla se. Nikde ho neviděla. Sevřel se jí žaludek. „Tak kde?!“ zeptala se o něco rázněji, když jí připadalo, že jim odpověď moc trvá a taky na ní snad poprvé šla vidět emoce, kterou by nikdy nikdo neřekl, že na ní někdo uvidí. Strach. Emoce, která jí do dnešního dne říkala paní. Nebylo jí z toho dobře.

//<- Mahar

Běžela za vlčaty, a ačkoliv byla v poměrně dobré kondici, dalo to zabrat i jí. Zadýchala se, o tom žádná. Chladným pohledem sjela všechny okolo a ohlédla se za sebou. Ale vypadalo to, že Skylieth a Launee zůstaly dole. Zamračila se a pohlédla se na jediného dospělce, co tady byl. Pohled jí potom sjel na Saturna, co začal panikařit, že je Mahar pod vodou. Přivřela oči a podívala se tím směrem také. Ač si to nepřiznávala tolik, smečkové území jí přirostlo k srdci, ve kterém jí teď při tom pohledu bodlo. Chvíli to mlčky sledovala. Měla takový dojem… Takový dojem, že z močálů cítila i Sigyho. Že by se stačil vrátit? zeptala se sama sebe znepokojeně. V tu chvíli se jí stáhlo hrdlo a celá znervózněla, ač na jejím zevnějšku nebylo nic poznat. „Neutopí,“ procedila skrze zuby k vlčeti a švihla odhodlaně ocasem. Musím se tam pro něj vrátit! Alarmoval ji hlas v její hlavě. Přešlápla z tlapky na tlapku a udělala dva kroky kupředu. Pak se zastavila a ohlédla se na Theriona. „Věřím, že na ně dáš pozor,“ pověděla mu pevným tónem, kývla na něj a rozeběhla se zase zpět dolů. Nevěděla, jestli jde zachraňovat území smečky, nebo svou spřízněnou duši, nebo snad obojí… Ale ve skrytu duše věděla, že běží právě za Sigym.

//-> Mahar

Přešla všechny její hloupé poznámky jen tichým zavrčením a za doprovodu bodavého pohledu ji nechala z území odejít. Byla ráda, že je konečně pryč a ona může být konečně v klidu. Vlče už u sebe žádné neměla a žádného cizince také ne. Jenže to, že se dočká nějakého klidu, bylo jen velmi naivní. Počasí se totiž zvrtlo a jindy poměrně klidné místo se začalo měnit na jeden obrovský rybník. Pohlédla ke skupince vlčat a zbytku smečky, která se zde nacházela. Byla tam už i Skylieth. Lyl uznala, že není úplně bezpečné zde zůstávat, což očividně napadlo i ostatní, protože se všichni vydali pryč. Jen doufám, že se Sigy nevrátí do zatopených močálů a něco se mu nestane, pomyslela si zachmuřeně.
Pomalu se otočila a rozeběhla se za ostatními. Držela se vzadu, aby mohla případně sbírat odpadlíky. Nebo spíš ty, co někde zapadnou do bahna, či tak podobně. Jestli míří na Vyhlídku… Nebude to tak trochu nad síly vlčat? Pomyslela si. Jediný, kdo si myslela, že to možná zvládne, byl Saturnus, protože vypadal docela dobře. Na druhou stranu netřeba podceňovat zabejčenou Biancu, dodal druhý hlas v její hlavě. Zahlédla, že jedno z vlčat, o kterém vlastně do teď ani nevěděla, nese už ten podivín. Může se s Launee poprat o post pečovatele, ušklíbla se sama pro sebe po cestě a ohlédla se, zda se opravdu ještě někdo do smečky nevrátil, kdo si potřebuje zachránit holý život.

//-> Vyhlídka (přes Kaskády)

Podezřívavě sledovala cizinku. Ta měla hloupé prupovídky o tom, že si sebou přivedla tlupu vlkožravých veverek. Lyl stáhla uši ještě více ke krku a varovně zavrčela. Nebyla zvědavá na to, aby si tady z ní někdo dělal srandu. A jestli to tady ta bačkora měla v plánu, hodlala jí „hezky“ vysvětlit, že na ni nic takového zkoušet nemá. Za chvíli se za nimi ovšem vynořil vlk se Saturnem na zádech. Jo to je tady ten divnej nemluvící podivín, pomyslela si. „Nevím, asi,“ zamumlala na odpověď cizince, jestli se jedná o něj. Cítila ten pohled na sobě mnohem dříve, než tihle dva přišli. No, nastal naprostý emoční výbuch, Bianca málem utekla, kdo ví kam, pak se nakonec přidala ke svému bráchovi a tomu troubovi a všechno skončilo happy endem. Lyl protočila očima. „Jestli se o ty caparty nedokážeš postarat, zakroutím ti krkem,“ houkla po hnědém vlkovi. Pak je nechala být. Jestli si je hodlal vzít jen sám pro sebe, no prosím. Lyl nikoho na krku nepotřebovala. Obrátila pohled na cizinku a kývla. „Jasně že ne. Ten se tváří, že je člen naší smečky totiž,“ pronesla docela dost kousavě. Byl jeden z těch členů, co ji opravdu dost iritoval svojí věčnou absencí. A teď si hraje na to, jakej není úžasnej pečovatel. Zatvářila se při té myšlence pohrdavě. „Takže… Chceš se přidat do smečky, nebo odcházíš?“ zeptala se už vcelku netrpělivě.

Lyl sledovala, jak se vlče s vervou snaží. Hmm, asi z ní bude malá bojovnice, pomyslel si a sama pro sebe se krátce ušklíbla. Bianca s větví trochu pohnula, ale na víc neměla sílu. Lyl ji tedy sama uchopila a nabídla pomoc cizí vlčici, která ji přijala. Jakmile ji vyprostila ven, zvedla zlatavá tlapu a položila ji mezi uši vlčete, kde mu udělala rozcuch. „Snaha se cení,“ pověděla neutrálním tónem. „Jakmile nabereš trochu sil, budeš takové lámat i vejpůl,“ dodala ještě. Nesnažila se na ni být za každou cenu milá, ale tak nějak tušila, že tu malou vlčici potkal podobně nepříjemný osud, jako tenkrát ji. Akorát že ona mohla jako vlče i nadále žít mezi svými blízkými. Tahle malá očividně ne.
Lylwelin přesunula pohled na cizinku, která pouze krátce poděkovala, ale vzhledem k tomu, že ani ona si nějak nepotrpěla na přehnané formality, nijak to neřešila. Vyslechla si ji a mávla ocasem. Evidentně se jí měnila nálada z minuty na minutu, nebo to možná bylo tím, že ji vlčice opravdu přesvědčila o tom, že tu nebude dělat problémy. „Jak sis sama okusila… Neznámý návštěvník nemá šanci projít,“ odpověděla jí chladně, přičemž střihla zlatavým pohledem po místě, kde se ještě před chvílí zvláštně zbarvená vlčice koupala. Přesto, že byla ochotná normálně komunikovat, Biancu si nechávala za sebou. Byla stále dost ostražitá. Co kdyby se náhodou rozhodla po ní znenadání skočit? Je tak malá, že by jí jediným cuknutím mezi zuby zlomila vaz, pomyslela si. Náhle pocítila zvláštní zamrazení. Jako kdyby na sobě cítila pohled. Přitiskla uši k hlavě ještě více a ohlédla se. Jenže nikde nikdo. Přesto intuitivně couvla, zadními překročila Biancu a ta se náhle ocitla pod ní. Podívala se znovu k cizince. „Je tu s tebou ještě někdo?“ zavrčela podezíravě a kožich na týle se jí bezděky naježil.

Lylwelin se cynicky ušklíbla. "Od toho máš snad čumák, ne? Nebo jsi snad ztratila smysly? Jsi postižená?" zeptala se jí narovinu s ledovým klidem. Vlče se domáhalo, že by měli vlčici pomoct, ale zlatavé se do toho v žádném případě nechtělo. Na co taky? Měla být opatrná a dávat pozor, kam leze. Prvním varováním jí měly být hranice smečky, kde poměrně poctivě obnovovala pachovou značku. Druhým varováním byl tenhle močál, ale ten už býval konečnou cestou pro někoho, kdo to tu neznal. Lyl rozhodně neměla dobrou náladu po tom, co sem přišlo tolik cizinců krátce po sobě.
Popadla silný klacek a hodila jej před vlče. Bylo jí jasné, že ho sotva vyzvedne, natož aby ještě vytáhla cizinku. "Tak si posluš a vytáhni ji, ne?" navrhla příkře a probodla ji ostrým pohledem. Chvíli čekala a sledovala, zda se do toho vlče opravdu vrhne. Nechala jej se chvíli snažit, pokud tomu tak bylo, ale pak si dlouze povzdechla. "Fajn, vzhledem k tomu že nemám čas tu čekat, až tě ten polozamrzlý močál pohltí a nebudu riskovat, že se z toho vyhrabeš sama a budeš nám tu štrádovat po smečce, pomůžu ti," řekla znechuceně, popadla větev do zubů a druhý konec natáhla směrem k neznámé. Jakmile se zachytila, zapřela se zadními a vší silou táhla.

Přikývla na jeho žádost, že má být opatrná. Za ten čas, co tu byla, se naučila v tomhle terénu pohybovat. Sem tam ji ještě možná trochu něco zaskočilo, ale uměla to elegantně řešit. Zajímalo by ji, jak na tom byli ostatní, co tu byli již déle. Zda je také pořád něco překvapovalo, nebo už to tady znali jak své tlapy. „Jo, asi ji vezmu,“ přitakala pouze mrzutě a vydala se za Sigym směrem k vlčatům. Zdálo se, že si ulovili myš. Odhadovala to spíše na Kenaie, než na tu malou, ale byla vnitřně pobavena, že ještě těm mrňouskům nějaká myš stačí. Ale tak pořád lepší, než nic, že ano? Pokývala vlkům hlavou na rozloučenou a upřela zlatavé zraky na Biancu, se kterou tu zůstala samotná. Tak jo, teď začne ta správná zkouška, povzdechla si. Jak to asi s vlčetem zvládne? Naštěstí se k ní aspoň vydalo samo, tak si nemusela vynucovat pozornost ona.
„Myslím, že ho Launee – to je taková naše smečková mamka, vzala někam na výlet. Vezmu tě teď také někam, a když se vrátíme, třeba už tu budou,“ odvětila hlasem bez emocí a čekala, zda vlče bude souhlasit. Kývla hlavou, aby ji následovala a vydala se k místu, kde Biancu našla poprvé. To jí ale do čumáku přivanul cizí pach. Hrdelně zavrčela. Nikdy tady nebylo tak živo, jako posledních pár dnů. Nemohla se ze smečky hnout a to ji rozčilovalo, zvlášť když tady teď zůstala samotná. „Drž se za mnou, je tu cizinec,“ přikázala zostra Biance a vydala se směrem k neznámému pachu. „Zbytečně se s nikým nepaktuj, nebudu se za tebe rvát,“ varovala ji. Kecáš, využila bys jakékoli příležitosti k rvačce… No jo, no.
Za nedlouho se jí ukázal obrázek, který tu viděla už několikrát. Vlčice v močálu. Zůstala stát na jeho okraji a cynicky se ušklíbla, zatímco její chladné oči se škodolibě zatřpytily. „Nevyplácí se lozit na cizí území, co?“ zeptala se vlčice posměšně. Dávala akorát pozor, aby vlče nemělo nějaké pudy záchranáře a neskočilo tam taky, jinak nejevila žádné známky toho, že by cizince chtěla pomoci.

Sigy jí pověděl, že je to všechno jen pro ni. Věnovala mu dlouhý pohled do očí. „Tak děkuji,“ řekla potom a pustila se i do zbytku malé hostiny, co jí Sigy nachystal. Musela uznat, že tohle pro ni nikdy nikdo neudělal. Nevěděla, jak se správně zachovat, byla z toho zaskočená. Potom jí ale začal vysvětlovat důvod, proč tomu tak je. Nejvíc ji dostal jeho dodatek, se kterým se trefil do černého. Nedalo by se říct, že by se pořád o někoho starala, ba naopak jí krom Sigyho byli všichni ukradení, ale byl fakt, kdo se kdy staral o ni? Donutila se k opravdu krátkému, rychlému úsměvu, který byl věnovaný jen a jen pro něj. Až teď si uvědomila, jak je to pro ni nepřirozený a neznámý výraz. Vždyť se neusmála roky, naposledy snad jako vlče. Jemné šimrání v koutcích nahrazovalo šimrání v břiše, které rozhodně nebylo způsobené hladem. Něco jako nervozita, ale nebyla to nervozita z nadcházejícího lovu, či očekávaného boje. Bylo to jiné. Něco, co neznala.
„Co kdybys doprovodil toho rozumbradu a já se zkusila do bažin zajít podívat?“ navrhla potom. Zmínku o vlčici, která si přišla prohlédnout smečku, přešla bez komentáře. Zatím nebrala vážně nikoho, kdo přišel a zase odešel. Tak se totiž chovali i nynější členové smečky, proto je ani za členy moc nebrala. Tahle smečka ji zatím opravdu nudila a vůbec v ničem nenaplňovala. Dokonce ani na zimu nebyli zajištění. Kdyby se jí nepodařilo ulovit toho divočáka, byli by všichni do teď nejspíš hladoví. Koukla se k vlčatům, kteří stále o něčem vášnivě debatovali. Aspoň teď tu bylo živo.

Lylwelin sledovala, jak se vlče hladově pustilo do jídla. Byla sama se sebou spokojená, navíc se razantně oteplilo, ale ještě byl zároveň sníh, takže pro ni osobně velmi příjemná kombinace. Uznala ovšem, že to tady nejspíše začne být docela nebezpečné, když nastávala obleva. Nechala ale přemýšlení a přesunula pozornost k Sigymu. Ohledně vlčat přikývla a počkala, až se vykecá s vlčaty. Poté se za ním vydala. Pořád jí nešlo do hlavy, jestli to Sigy myslí vážně, nebo si z ní dělá dobrý den. A tak nějak dumala, co to vlastně má vůbec znamenat a co se stalo, aby ho vlastně něco takového napadlo. Když ovšem dorazili na místo, byla z toho jaksi přepadlá. Už vůbec nevěděla, co si myslet a jak reagovat a dalo by se říct, že upadla do téměř viditelných rozpaků, protože prostě absolutně nevěděla, jak reagovat a to ji zcela rozhodilo z jejího chladného klidu.
„Uhm, děkuji?“ Vydechla potom vcelku tiše, zatímco si prohlížela, co že si to vlastně na ni Sigy přichystal. Nebo spíše pro ni. Potom se tedy pustila do jídla, jelikož na to nehodlala jen tak zírat a užívala si hlavně chuť borůvek, protože v téhle době bylo nemožné je sehnat. Lyl samozřejmě po letech na Gallu napadlo, kde se asi tak mohly vzít. Ale neřešila to, protože byly prostě vynikající. Rozhodla se nechat polovinu všeho Sigymu. „Teď je řada na tobě,“ pobídla ho a smotala si ocas elegantně kolem těla.

Ohlédla se na vlčata, zda jdou za ní. Vypadalo to, že mají o své krátké životy strach, protože ji přesně ve stopě následovali. Volila trasu, aby nemuseli nic přeskakovat, nebo se brodit nepříjemnými místy. Neposlouchala, co si mezi sebou vykládají, dokud se nezačalo to prtě představovat. Nebyla si jistá, zda to jméno bude ještě za hodinu vědět, ale bylo jí to tak nějak jedno. „Lylwelin,“ představila se pouze stroze. Bylo by dobré, aby její jméno znala, protože to vypadá, že ona i Saturnus, pokud je to opravdu její bratr, ve smečce zůstanou. A aby si jeden nemyslel, i ona hodlala přiložit tlapu k dílu, aby z nich vyrostli schopní vlci. Více schopní, než znala, prostě schopní jako je ona sama. Pohodila namyšleně hlavou při té myšlence.
Za nedlouho dorazili ke vchodu úkrytu. Nebála se je sem vzít, protože kdyby se mělo dít něco špatného, bez větších problémů by je nahned zlikvidovala. Ale nebyla vůči vlčatům zase tak paranoidní, i když to větší se jí vůbec nezamlouvalo. Bylo z cizí smečky a pořád se tady drželo jak hladovej kosti. Může to být klidně nějakej věd, pomyslela si nabručeně. Kývla na ně, ať počkají a zaběhla do úkrytu. Z divočáka toho už moc nezbývalo, protože to byl hubený kus, co přetrpěl krutou zimu jen tak tak, ale ještě byl použitelný, rozhodně pro malé vlče. Utrhla co největší kus masa a donesla ho ven Biance. Přistrčila jej k ní, posadila se a sledovala, zda to hodlá jíst.
Ale to už dorazil Sigy. Chladným pohledem si jej prohlédla, jestli je v pořádku, ale vypadalo to, dle čistého vzduchu, že vetřelce poslal zase zpět za hranice v naprostém klidu. Pokývla mu hlavou na pozdrav a očekávala, co z něj vzejde. No co přišlo, to opravdu nečekala. Zaskočeně pozvedla obočí a nebýt srsti, jistě by se i červenala. Potom vstala a ušklíbla se. „Jistě, galantní pane, něco bych zakousla, děkuji,“ odpověděla potom a v jinak chladných očích jí pobaveně zajiskřilo.

Lyl upírala své chladné zraky na menší z vlčat a poslouchala, co povídá. Mluvila sice s tím malým rozumbradou, ale poslouchala to taky. Náhle ucítila dalšího cizince. Stáhla uši k hlavě a sykla. Co to má být? Den otevřených hranic? Pomyslela si naštvaně. Podívala se na Sigyho, který se rozešel se slovy, že se o to postará. Nerada jej pouštěla samotného, zvlášť když měl tu pochroumanou nohu, ale věděla, že je tak nějak soběstačný. Už nebyl takové nemehlo, jako když se poznali. Vrátila se tedy s pozorností k vlčeti. Byla sice z jejího příběhu krapet zmatená, protože to nemělo hlavu a patu, ale hned jí došlo, že se nejedná o nic hezkého. A když si dala jedno a druhé dohromady, objevila se tu ona, pak ten cizí pach u hranic. Neměla obavy, že by jen tak nějaký cizinec překonal jejich močály, ale jeden nikdy nevěděl, o jak schopného jedince se jedná.
„Tak jo. Půjdete teď se mnou, držte se za mnou ve stopě, jinak někam zahučíte,“ zabručela rozmrzele. Neviděla důvod, proč by chránila cizí vlčata. Ale Sigy by jí dal asi útrum, kdyby dovolila, nebo dokonce zavinila, aby se vlčatům něco stalo. „Je pravda že nedávno sem naše alfa nějakého Saturna přitáhla,“ řekla ještě, aby nějak vlče rozveselila. Nebyla na to vůbec stavěná, tak spíše říkala holá fakta, než nějaké ušišlané pohádky. Ale co, třeba to zabere a když ne, tak ať si fňuká dál. „Takže ti dám něco k snědku, ty mi za oplátku hezky popořadě řekneš, co se ti stalo, a počkáme, až se vrátí, aby vás Sigy popřípadě mohl doprovodit domů spolu, fajn?“ navrhla chladným tónem. V jejím hlase nezazněla žádná upřímná emoce, zatímco kráčela územím smečky k úkrytu.

Upírala chladný pohled na malou vlčici, která chtěla nejspíš něco říct, ale rozkoktala se. Lyl natočila hlavu na stranu, jako kdyby jí tím říkala, že čeká, až se uráčí ze sebe konečně něco dostat. Bohužel nečekala zrovna to, co vlče řeklo. „Hlad? To jsme měli v posledních měsících všichni, škvrně,“ řekla řezavým tónem. Co si o sobě jako myslela? Že ji zoufalí rodiče pošlou do cizí smečky a oni ji velkoryse nakrmí?! A nechtěli by rovnou poslat celého divočáka darem? Potom se narovnala do své úctyhodné výšky a slyšitelně vydechla. „Ano, cizí smečka,“ zopakovala znovu a zakoulela očima. To už ale mezi nimi stál ten druhý, starší spratek, a ačkoliv se i příchozí Sigy snažil o nějaká smířlivá slova, pěkně v ní bublalo, že nezůstali tam, kde měli, přesně jak řekla a že ji neustále někdo usměrňuje a bere na lehkou váhu.
Bohužel to byl právě Kenai, na kterého tenhle hněv přesměrovala. „Kliď se mi z cesty, nebo tě z ní odklidím sama!“ sykla na něj, odhalujíc bělostné tesáky. Byla opravdu rozzuřená, že se jí tenhle spratek, ještě k tomu z cizí smečky, plete do jejích smečkových záležitostí. Neměl tu co dělat, to byla první věc, druhou byla ta, že jí určitě nebude kecat do věcí nějaký malý harant. Poté znovu zaměřila své zlatavé zraky na malou a zavětřila. Ten její slaboučký pach jí někoho připomínal. Pořád to překrýval smrad z bahna, od kterého byla celá špinavá, ale stále ji to nutilo uvažovat, o koho se jedná. To přemýšlení zase donutilo její horkou hlavu na chvíli zchladit. „Hele, kde jsou tvý rodiče a jak se jmenují? A co sourozenci?“ zeptala se už poměrně klidným tónem, ač byla stále odtažitá. Nejspíš jen Sigy, který ji znal dlouhá léta, musel poznat, že ji něco napadlo.