Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ve svém zákrytu ledovým pohledem upřeně sledovala jejich kořist. Sem tam střihla uchem, když poslouchala, jestli se věci daly do pohybu. Byla netrpělivá. Na lov se těšila. Dlouho neměla nic jiného než drobotinu. Teď si byla naprosto jistá sama sebou. Kdy vlastně také nebyla, že? Když zahlédla, že se stádo dalo do pohybu, napnula veškeré svalstvo v těle. Uši jindy přitisklé k hlavě našpicoval. Vyrazila chvíli po Sigym, aby ho nepředběhla. Potřebovala nabrat opravdu velkou rychlost, aby měla sílu v následném odraze. Rychle svého společníka a kamzíka doháněla. Nepouštěla pohled ze zadnice kořisti, ke které se přibližovala. Nabrala ještě větší rychlost a v poslední možnou chvíli se odrazila k velkému skoku.
Její mohutné tělo se srazilo s kamzíkem a svou vahou jej strhla k zemi. Bylo to trochu hektické, tak nečekala, že dopadnou tak tvrdě. Zbrzdila svůj pád zády, po kterých sjela a aniž by se jakkoliv zdržovala, v rychlosti vstala a ještě na ležícího kamzíka skočila znovu. Zakousla se přímo do krku, stiskla vší sílou a několikrát zaškubala hlavou do boku, u čehož se pevně zapírala do zadních nohou, protože kořist stále bojovala o svůj život. Lyl však při lovu ztrácela i poslední zbytky jakýkoliv emocí, takže o to víc, co kamzík bojoval, byla agresivnější a krvechtivější. Proto po chvíli kamzík svůj boj o život vzdal. Jakmile jeho hlava padla bezvládně do boku, Lylwelin jeho hrdlo pustila a s kamennou tváří se na něj podívala. Dlouze vydechla. "To by bylo," hlesla chraplavě a koukla na Sigyho. Poté se podívala, jak se daří ostatním.

Po cestě Sigyho předběhla. Přeci by se jen tak nedala porazit! To by bylo pod její úroveň, kdyby se aspoň nepokusila vyhrát. Byla nakonec tedy na místě mezi prvními, po čemž tedy úplně netoužila, aby náhodou nevypadala jako někdo, kdo se lovu nemůže dočkat, že ano. Protože to tak úplně nebylo. V blízkosti byl stále ten oprsklý zrzoun, který jí cuchal nervy, ačkoliv zvolila strategii ignorace. Přesto z jeho směru občas cítila nějaký pohled. „Jsi chcíplá veverka,“ pošeptala Sigymu do ucha na oplátku a zůstala nad ním téměř ochranitelsky stát, když zalehnul do trávy. Upřela ledový pohled na alfu, která se jala vysvětlovat strategii lovu. Následně se všichni přesunuli k místu, odkud naše lovná kořist nebyla už daleko. Tam už Lyl zalehla také, aby snížila šanci, že zvěř uvidí její světlý kožich. Na slunci se hezky zlatavě třpytil a mohl tak přilákat dost pozornosti.
Lylwelin překvapilo, že zrovna ji a Sigyho, jakožto nováčky, poslala Skylieth jako první. Nejspíš kvůli tomu, že když to zbabráme, ostatní, co jsou již ve smečce sehraní, zachrání situaci, uznala. Ano, do smečky kdysi patřila, něco si pamatovala, ale že by si na ty skupinový lovy potrpěla, to ne. Přeci jen, byla spíše samotářská a spíše ona měla obavy o to, aby jí to nepokazili ostatní. Jedinou jistotu co teď měla, byla, že Sigyho zná a sem tam spolu lovili, takže už tak nějak věděla, jak se s ním sehrát. Koutkem oka svého parťáka zkontrolovala a poté se za ním mlčky vydala. Plížila se tiše, leč rychle a obratně. Přikrčila se po boku Sigyho a věnovala mu pohled, po tom, co podal svůj návrh. Nebyl čas o něčem diskutovat. Ona si věřila a neměla důvod mu to rozmlouvat a celý lov zdržovat. Stačilo tedy počkat, až se dá vše do pohybu. V Lyl se to celé obrátilo vzrušením. Teď přišel ten správný uspokojující pocit z lovu, se kterým může podat dobrý výkon!

Vypadalo to, že Lylwelin její plán vyšel. Nijak ji to nepřekvapovalo, ale na sebevědomí jí to jistě přidalo až až. Podívala se vítězně na Sigyho a jemně houpla ocasem v náznaku spokojenosti. Stejně, největší radost z toho nejspíše měl on. No a nejspíš ten Zrzoun, který ji tak blbě okukoval, protože měl očividně nový cíl svého zájmu. Věnovala mu ještě jeden ze svých ledových pohledů, ale potom se beze slova rozklusala za Sigym, který se ji snažil rozproudit k nějakému závodu. „Ti dám chcíplou veverku,“ zavrčela za ním, přičemž protočila oči. Potom ale pohodila hlavou a rozeběhla se. „Z tebe udělám chcíplou veverku!“ křikla za ním, zatímco zvyšovala své tempo. Jako rozcvička na lov dobré, ale nehodlala se zbytečně unavit ještě před ním. Tušila ovšem, že na lov nepůjdou daleko od smečkového lesa. Nebo snad ano? Nechá alfa prostě území smečky bez dozoru? přemýšlela. Dlouhými kroky doháněla svého přítele. Měla potřebu s ním ihned probrat toho drzáka, co ji tak očumoval. Ale nakonec uznala, že to nebude vytahovat ven. Své problémy si byla zvyklá vyřešit sama, takže to hodlala udělat v případě nutnosti postaru.

//-> Východní hvozd

1x zlaté Lothiel
1x stříbrné Falion
1x oranžová Winter
2x modrá Ashe
1x zelená Skylieth, 2x zelená Sigy
2x žlutá Haruhi
2x žlutá Wolfganie

Lylwelin poslouchala, jaké jsou podmínky ve smečce. Byla upřímně docela překvapena, že je to tak prosté. Prostě se jen ozvat při odchodu a to bylo vše. Tak to bude těžká pohoda, pomyslela si pouhopouze a švihla ocasem. Když poté začala alfa mluvit k ní, zpozorněla. Opětovala jí pohled do očí a mlčky ji poslouchala. Poté pokynula hlavou. „Ne, hodlám ve svém zkušebním období dělat to, co ostatní. Jakmile bude čas, vyhledej mě a domluvíme se, co dál,“ uznala, že bude vhodné, když nechá Skylieth, aby uznala, co je dostatečně dlouhá doba na zkoušku. Ona si nic určovat nechtěla. Být do na ní, klidně by byla neoficiálním členem i rok. Prostě co nejdéle. Ale věděla, že pro jistý ortel jí bude stačit pár týdnů.
Zabodla svůj ledový pohled na Lothiela, od kterého neustále cítila časté pohledy. Varovně přivřela oči a uši přitiskla ještě více ke krku. Vše tak, aby alfa, na kterou zrovna mluvil Sigy ohledně lovu, nic neviděla. Když potom byl čas na její vyjádření, přesunula o trochu mírnější pohled zase na Skylieth. „Nejsem si jistá, na kolik budu schopná lovit ve skupině a spolupracovat, ale zkusit to můžu,“ pověděla poklidně a znovu probodla zrzouna pohledem. Co ti je, sakra? pomyslela si nevraživě. Byla by se zeptala nahlas, ale nechtěla hned ze startu a před alfou. Však ať si, chlapec, počká.

// Omluva za zdržování

Přešlápla z tlapky na druhou a střihla uchem k Sigymu, když na ni promluvil. Prý že se má usmát. Lylwelin si pohrdavě odfrkla. "Co to je úšměv? To se dá jíst?" zeptala se. Kdy se naposledy usmála? Usmála se vůbec někdy na půdě této země? Navíc jí ani nebylo do úsměvu. Zaprvé musela čekat, zadruhé nevěděla, co ji tady čekalo. A byla si jistá, že jestli tady bude banda zablešených budižkničemů, tak ji tu ani Sigy nezadrží. Ale alfa se jí minule líbila. A viděla sice i nějaké členy smečky, jako třeba tu vlčici, co ji měla hlídat ale nakonec moc nehlídala, ale moc toho očíhnout nestihla.
Zpozorněla. Ozvaly se příchozí kroky. Ale místo alfy, kterou čekala, se objevil nějaký vlk. Nechala na něm ledový pohled, ze kterého už ho ani za mák nespouštěla. Cizince musela mít na očích stále. Povšimla si, jak ji projíždí pohledem. Automaticky napnula veškeré svalstvo v těle a tak tak se ubránila tomu, aby jí stanuly chlupy na týle. Byla by i varovně zavrčela. Nebyl jí vůbec znám důvod toho, proč si ji tak prohlíží. Brala to, že si ji prohlížel jakožto možného nepřítele. Ptal se na důvod, proč jsou na území smečky. Mlčela, nehodlala plýtvat silami s nějakým pěšákem. Hodlala mluvit s alfou. Navíc od mluvení tady byl přeci jen Sigy, aspoň tedy s těmi vedlejšími, jako byl tento. Přesto ho do poslední chvíle provrtávala pohledem, dokud nedorazila alfa. Na tu Lyl pokynula hlavou ve znamení pozdravu. Udělala to trochu uctivěji, než u jiných vlků, aby se neřeklo. Nechala první mluvit Sigyho. Ten byl samý úsměv a tak. Taková ta klasika, kterou Sigy oplýval. Zlatavobílá vlčice na něj v rychlosti koutkem oka koukla a když Skylieth přesunula pozornost na ni, byla překvapena, jakou formálností tato vlčice oplývá. Moc by to do ní neřekla, ale tím lépe.
"Mě také. Jsem Lylwelin," představila se. "Půjdu s kůží rovnou na trh. Nechci žádat přímo o místo ve smečce. Ale o zkoušku. V minulosti jsem neměla se smečkou dobrou zkušenost a nerada bych někde přebývala na sílu," objasnila. Mluvila odměřeně, ale přímo. "Smečce mohu nabídnout od všeho něco. Nepokulhávám v ničem," dodala naprosto sebevědomě. Nic víc nepotřebovala říci. Bylo na alfě, zda bude mít nějaké otázky, nebo ji rovnou vyžene s tím, že nejsou zkušební kabinka na oblečení. Byla tak nějak smířená se vším. Smečku nutně k životu nepotřebovala, ale chtěla být po boku Sigyho.

//<- Středozemní pláň

Pach močálů cítila už z dálky. Bylo vlastně zvláštní, že se sem vrací. A nebylo to poprvé, co tohle místo navštívila. Kdysi dávno se zde seznámila se Sigym, když tu ještě smečka nebyla. Respektive ji místní alfa teprve, během jejich seznamování, přišla založit. Pak přišla z Lucy, kterou zajímalo, jak se smečce na takovém místě daří a také místní alfu znala, tak ji chtěla pozdravit. A teď? Teď se sem vracela se Sigym s úmyslem se tu možná na pořád usadit, ale všechno bylo ve hvězdách. Následovala tedy Sigyho pohupující se ocas a když se zastavil, stanula po jeho boku. Zavytím dal najevo, že tu jsou. Uznala, že to byl dobrý krok, rozhodně lepší, než tu stát a v tichosti čekat.
Zatímco se Sigy usadil, ona zůstala stát. Instinkt jí radil být pořád ve střehu, takže ani tady neměnila svůj klasický hrdý postoj. Chladným pohledem brouzdala po okolí, vyhledávajíc prvního vlka, co se zde objeví. Čekala nějakého ochranáře, nebo rovnou alfu. Jedno nebo druhé ucho, jinak přitisknuté dozadu k hlavě, sem tam cuklo k nějakému šustnutí, jinak stála nehybně. „No jsem zvědavá,“ zabručela pouze tiše.

Lylwelin zpozorněla, když jí Sigy odsekl. Zacukal jí koutek do úšklebku. Zajímalo by mě, jak by vypadal, kdyby byl naštvaný. Ještě jsem ho neviděla naštvaného. Pravděpodobně by mi přišel k smíchu, uvažovala. Ale třeba se umí rozčílit pořádně, co ty víš. Jak je věčně v klidu, tak určitě pak musí stát za to, až bouchne, přemýšlela nadále, zatímco kráčeli dále. Pak přišla ona zastávka, která měla být buď rozlučková, nebo ta rozhodující. Zlatavobílá vlčice se ovšem očividně rozhodla, že se zkusí někde zabydlet. Ovšem jen zkusí. Nebrala to jako stoprocentní věc. Když to sdělila Sigymu, neunikla jí jeho radost. Náhle i její ledový výraz krapet pookřál. Bylo to znatelné jen na jejích zlatavých očích, které zase po chvilce získaly stejný důraz.
Hnědý vlček ji vybídl, ať tedy jdou. Rozešel se tak rychle, až to samotnou Wel překvapilo. Potřásla nad ním hlavou a rozešla se za ním. Bylo jí jasné, jaký význam má ta jeho rychlá chůze. Proto, celou dobu, co za ním šla, měla vytažený jeden koutek do pobaveného úšklebku. Kdo by to byl řekl, že ho to tak potěší. Možná proti mně přeci jen není tak uzavřený, jak jsem si myslela, napadlo ji, zatímco sledovala jeho pohupující se oháňku.

//-> Mahar

//<- Ohnivé jezero

Ušklíbla se. „A tržnou ránu si učešou taky?“ zeptala se ledovým tónem. Ale jo, měla náladu si zase do někoho kousnout. Jen poslední dobou nebyl nikdo poblíž. Byla buď pořád sama, nebo se ostatním zdárně vyhýbala. A Sigy? Nejspíš ty časy, kdy by byla ještě schopná mu ublížit, dávno pominuly. Asi by si neodpustila, kdyby od sebe odehnala jediného přítele, kterého měla. Jeho sestra teda byla také vhodnou adeptkou. Nejspíš si ta drobule vysloužila její smírnost jen tím, že se Sigym byla do rodiny. Uměla být totiž jinak pěkně oprsklá. Což asi měli v rodině, ale Sigy zpočátku asi vytušil, že se má mírnit. Teď už si i rýpnout mohl. Což asi taky vytušil. Sakra ale cloumat se mnou nebude, mladej, pomyslela si.
Ze zamyšlení ji vytrhl až Sigyho hlas. Měl takovou hezkou teorii o tom, komu by Lylwelin byla schopná ublížit a komu ne. Na obličeji se jí objevil další nebezpečný úšklebek. „Myslíš?“ zavrněla téměř hravě. Potom pohodila hlavou. „Ale jo. Na útoky jen tak pro srandu už jsem vcelku stará, navíc se můj milý nepřítelíček na léta raději vytratil z povrchu zemského, nebo nejspíš nepřežil následky našeho posledního boje, takže ani nevím, jak jsem na tom s kondicí,“ přiznala, leč hrdým tónem. Podařilo se jí vypudit svého soka z Gallirei. To byl dobrý pocit. Pronásledovala ho tak chtivě, až to chudák nejspíš vzdal.
„Mhm. Takže se považuješ za starého mládence, nebo jak to je?“ pověděla, zatímco si ho po oku prohlížela. Vypadal dobře. Oba na tuláky vypadali dobře. Možná to bylo tím, že Sigy nebyl tulák dlouho a Wel byla jeden z těch tuláků, co se o sebe uměl profesionálně postarat. Náhle jí bylo oplaceno drcnutí. Hodila po Sigym rychlý pohled a když si všimla jeho nevinného výrazu, mimoděk mávla ocasem. Možná se jí dokonce zhoupl ze strany na stranu? Nešlo to pořádně vidět, jelikož už oplácela útok. Další drcnutí. Jenže celou tuhle „hru“ překazila jeho otázka. Srovnala své tempo, ale nakonec se zastavila. Dlouze vydechla. „Já…“ začala, ale rychle také skončila. Když pohlédla do očí Sigyho, všechno se v ní hnulo. Polkla. „Víš, já… Jsem nad tím trochu přemýšlela a rozhodla se…“ udělala dramatickou pauzu, kterou zřejmě sama před vyřčením následujících slov potřebovala. „Že zkusím jít s tebou. Alfě řeknu narovinu, jak to vidím. Že pokud mi smečka nebude pohodlná, odejdu. To můžu kdykoliv, ne? Bude záležet na ní, jestli někoho takového vůbec ve smečce bude chtít, nebo mě rovnou odmítne,“ dopověděla konečně. Zněla opravdu rozhodnutě.

Poslouchala reakci svého přítele. Potvrdil jí, že by nejspíš jako omega skončila, ale pak udělal takovou dramatickou pauzu. Lylwelin odtrhla pohled od jezera a věnovala jej zase Sigymu. Potom ale začal zase tlachat o tom, že by tam nakonec mohla být tou nejlepší vlčicí a kdesi cosi, že by mohla být skvělým ochráncem. To bych mohla. Přes mou osobu by neprošel prostě nikdo, kdo tam nemá co dělat, pomyslela si egoisticky a dlouze vydechla. Snad jako kdyby nad tím opravdu přemýšlela. Mohla bych to zkusit. Však kdyby mi to tam nevyhovovalo, můžu kdykoliv vypadnout ne? V tom nevidím vůbec žádný problém, přemýšlela, ale nahlas ani necekla. Nechtěla dát najevo, že o tom uvažuje. Teď ještě ne.
„Já jsem samý průšvih. Někdo mě naštve, někomu pocuchám kožich a co potom?“ ušklíbla se cynicky. Byl to takový ten úšklebek s nehezky nebezpečným zábleskem v očích. Jako kdyby vyloženě po nějakém takovém problému toužila, ačkoliv by nejraději pocuchala kožich momentálně vyloženě jednomu vlkovi. Ale nevěděla, kde ho má hledat, takže měl štěstí. Však já na tebe narazím, ty malej caparte, pohrozila mu ve své hlavě.
Potom, co pronesl ale Sigy o vlčatech, myslela, že spíše pocuchá kožich jemu. „Co?!“ vyštěkla, v hlase jistý odpor, dotčenost, ale taky něco jako… Zděšení? Následně si odfrkla. „Sám si ještě vlče, ty troubo,“ zahudrovala následně, přičemž nad ním zavrtěla hlavou. Netušila, jestli to byl opravdu jeden z jeho klasických vtípků, nebo v tom byl aspoň kousek vážnosti, ale trochu ji to dostalo. Vytrhl ji z přemýšlení až po tom, co se rozešel s otázkou, jestli ho aspoň vyprovodí. „Samozřejmě,“ zavrčela nelibně a vydala se za ním. Srovnala s ním krok a jemně do něj drcla plecí. Jen tak „omylem“.

//-> Středozemní pláň

Když Sigy naznačil, že nechce rýpat, zprahla ho zlatavobílá vlčice pohledem. To byl jako takový varovný pohled, aby si dával pozor na čumák. Procházelo mu hodně, ale pořád měla tato vlčice jasně dané hranice. Nakonec ale to co říkal, nebyla žádná hrůza, jen prostě krutá realita, na kterou už Lylwelin byla za ta léta zvyklá. Dlouze si povzdechla a narovnala svou hlavu hrdě do výšky. S ledovým pohledem upřeným na něj jej sledovala a sem tam střihla uchem, buď jedním, nebo druhým, ale po většinu času je měla spíše přitisknuté k hlavě. Ale už jen tyhle grimasy byly něco, čeho by se jiný vlk nedočkal. Vyjadřovala aspoň nějaký zájem a pozornost.
„Tohle ti neberu, ale ne každej unese moji povahu a taky bych mohla skončit na pozici omegy a mohli by se mi na přidělení nějaké funkce naprosto vykváknout. A já nehodlám pak být někde v lese a vyhýbat se všem členům smečky,“ řekla naprosto negativním tónem. Párkrát si přešlápla a poté se usadila. Automaticky skryla ocasem svou jizvu na noze a vypnula hruď. I když si před následující řečí úplně hrdě nepřipadala. „Víš… Šla bych, kdybych věděla, že tam se mnou bude stále někdo, o koho se můžu opřít. S kým tam můžu trávit čas. Šla bych klidně i s tebou. Jenže ty si pak najdeš frajerku, upíchneš vlčata a já dopadnu tak, jak jsem říkala předtím,“ pohodila ocasem, jako že „no co už, stává se“. Zahleděla se zase na rudé jezero.

//<- Osamělý strom

Lylwelin následovala Sigyho s kamennou tváří. Na jejím obvyklém výrazu se nic neměnilo. Byla možná více podrážděná, než obvykle a kdo ví, čím to bylo. Možná končící zimou? Nebo tím, že se nejspíš úplně nechápala se svým přítelem? A, nebo prostě nechápala samu sebe? Komplikovanost této vlčice byla prostě… Neuvěřitelná. K nepochopení. „Já bych to nikomu teda už nedala,“ odfrkla si majetnicky. „Jednou jsem si to shrábla, tak je to moje,“ pohodila hlavou nafrněně. Když pak dodal, že vlastně nemá ani
ráda společnost, krátce na něj pohlédla. Bylo super, že už ji takhle zná. Ráda vlky překvapovala, ale měla ráda jistotu, že je na ni někdo zvyklý a tak nějak ji chápe. Uklidňovalo ji, že má nějakou souzněnou duši. A trápilo ji, že ji chtěl zase opustit a přidat se do nějaké smečky. Dlouze se na něj zahleděla, jen tak koutkem okem, zatímco šli. Zastavila se u jezera, na které potom pohled přesunula. „Nemám. Upřímně mě už vůbec nenapadá, čím se zabavit. Tenhle zpropadenej život je tak strašně nudnej,“ procedila skrze bělostné tesáky.

loterie 11
//<- Ohnivé jezero

Lylwelin následovala Sigyho a poslouchala ho. Podrážděně vzdychla. „Pffr, proč? K čemu je to dobré?“ odfrkla si zhnuseně. S někým se tulit? Povídat si? Probůh a o čem. Přemýšlela, jestli Sigymu nepřeskočilo. Srovnala s ním krok a svou myšlenku mu dala najevo krátkým, leč stále chladným pohledem. Poslouchala, jak se neustále hájí výhody smečky. Do čertu s nimi, vždyť mi tě pořád kradou, pomyslela si nakrknutě. Čím více se přibližovali k osamělému stromu, tím víc na ni padala pochmurná nálada. „Vlastně mě nedělá šťastnou nic. Když by ano, pevně bych si zatím šla,“ pověděla potom. „Jenže mám dojem, že něco jako štěstí se mi vyhýbá obloukem a bude se vyhýbat ještě hodně dlouho, takže…“ zarazila se. Měla dojem, že viděla něco, co se mihlo v mlze. Zůstala stát na místě a bezděky se jí naježily chlupy na týlu.
Pak to zahlédla zase. Jako kdyby kolem proběhlo vlče. Nemohlo to být něco jiného? Zajíc, jezevec? Uslyšela jemný smích. Nastražila jedno ze sklopených uší a pozorně poslouchala. Sem tam se slechem zastříhala. Náhle trhla pohledem směrem, kde zahlédla další siluetu. Nemýlila se, skutečně se jednalo o vlče. Doběhlo k tomu druhého a pustilo se s ním do hry. Jejich smích vlčici zněl v uších jakoby ozvěnou. Prudce zamrkala a potřásla hlavou. Když ovšem otevřela oči, stále tam vlčata byla. „Wel, Wel! Pojď si s námi hrát!“ Ta výzva byla jako ostrý zásah do srdce. Naprosto čistý průstřel, který jí malém podlomil nohy, které se jí snad i roztřásly. V jindy chladných očích se objevila bolest a děs. Pootevřela tlamu, jako kdyby něco chtěla říct, ale po chvíli ji pevně zavřela. Zaskřípala zuby o sebe a přivřela oči, které zase jakoby zkameněly. „Nejdu,“ zavrčela pouze a bez dalšího váhání se rozešla ke stromu, u kterého Sigy už dávno byl.
„Je to tady divný,“ zabručela rozmrzele, zatímco hleděla do koruny stromu. Prohlížela si jeho mohutný kmen a nádherné rozvětvení. Že je tento strom nádherný, to musela uznat i ona. Ať byla jakkoliv moc zatrpklá. Ale to, co viděla před chvílí, se jí naprosto nelíbilo a bylo jí jasné, že s tímhle místě není něco v pohodě. A, nebo jí prostě už kape na maják. Koukla na Sigyho, když jí cosi ukazoval. Přišla k němu blíže a ušklíbla se. „Víš co tohle znamená?!“ vyhrkla znenadání. „Jsou z nás boháči, Sigy, bo-há-či,“ zdůraznila. Co mohlo vlčici zlepšit náladu lépe, než blyštivé drahé kameny? Našla si jiné místo, kde se ukrývaly další kameny, a shrábla, co mohla. Jak tak sbírala kámen po kamínku, zarazila ji Sigyho řeč. Snad polovina jí popadala. „Co? Jako fakt? Hned?“ Že měla lepší náladu? Tak už zase ani náhodou. Nakrknutě se za ním rozešla s výrazem, že mu brzy ukousne ocas.

//-> Ohnivé jezero

OBJEDNÁVKA
52 lístků od Laury, 55 vlčíšek, 5 osmisměrka, 11 posty
123 dohromady

113 bodů -> 1695 oblázků
10 bodů -> 50 květin

______________________________________

za 1300 oblázků kupuji 13 lístků

loterie 10
//<- Kopretinová louka

Lylwelin se cynicky ušklíbla. „Kohokoliv jiného? Vždyť se mnou nikdo nevydrží déle jak půl hodiny, ty naivko,“ odfrkla si téměř pobaveně. Jen u toho nepoužila ani náznak úsměvu, takže nikdo nemohl říct přesně, jak to myslela. Jestli byla opravdu pobavena, nebo jen plna ironie a podráždění, jako vždy. „Jestli je to vůbec v dnešní době pohodlných vlků možné, najít poctivého tuláka,“ konstatovala zamyšleně. „A vůbec, já si vystačím sama. Lepší jak za sebou věčně vláčet nějakého neschopáka,“ zavrtěla hlavou a odhodlaně se narovnala ještě více, než byla do teď. Zlatavýma očima pozorovala jezero. Zvláštní načervenalá barva ledu ji utvrzovala v tom, že tohle místo již viděla. Bylo to ono pozoruhodné, rudě zabarvené jezero, ze kterého se nedalo pít, protože ta voda smrděla jako bolavá tlapka. Ale barva hezká, to jo.
Když se Sigy zeptal, jestli se tam půjdou podívat, první nevěděla, o čem to mluví. Její zraky stále pozorně sledovaly zamrznutou vodu. Rozhlédla se, a když spatřila zvláštní, podivný strom uprostřed ničeho, zpozorněla. Poté se vydala v rychlosti za Sigym, aby ho dohnala.

//-> Osamělý strom

loterie 9
//<- Řeka Tenebrae

Lylwelin pozvedla zaujatě hlavu a srovnala s ním ladně tempo. To co pověděl v ní rozvířilo vír emocí, leč jak u ní bylo obvyklé, nedávala na sobě nic znát. Stáhl se jí žaludek, ve kterém ucítila jakési zvláštní zašimrání. Co to proboha? Asi budu zvracet, pomyslela si. Nakonec dlouze vydechla, jako kdyby si od toho chtěla ulevit, nebo snad aby posbírala odvahu na následující otázku, kterou za nedlouho vyřkla: "Dokonalá partie? Tím jako myslíš... Pro tebe?" zeptala se. Nezněla najednou úplně tak sebevědomě a podrážděně jako obvykle. Kdybych nebyla tak toulavá? zopakovala si pro sebe v hlavě, ve které jí to dnes šrotovalo více, než obvykle. Byla zmatená, zmatená sama ze sebe a z toho, co se to s ní děje. Upřímně nedovedla popsat stav, ve kterém se momentálně nacházela.
Ačkoliv byla dlouholetou tulačkou, připadlo jí, že cestují snad už nekonečné dny. Začínala být unavená. Přesto se zájmem sledovala okolí a uvažovala, zda tady někdy vůbec byla. Moc jí to zde povědomé nepřišlo. Věděla, že nemá procestovanou Gallireu křížem krážem, ale měla dojem, že zrovna na jihu pár míst navštívila. A nebo se to tady nějakým způsobem změnilo, či to dělal ten sníh.

//-> Ohnivé jezero