Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokývla hlavou. „Tady se to ještě dá. Nechci ani vědět, co musí být za hnus venku,“ odfrkla si zhnuseně. Teď by ji asi nikdo nedostal ven jenom tak. To už by musel být sakra důvod. Chladným pohledem sledovala jeho tlapky máchající se ve vodě. V momentě, co se Sigy začal smát, s ním ovšem trhla přímo do jeho očí a provrtala jej nevraživým pohledem. Srst na krku se jí bezděky naježila. „Ale MĚ to vadí!“ zavrčela rázně. Tohle jí dokázalo hnout žlučí řádně. Brala to z jeho strany jako výsměch a ten rozhodně nehodlala respektovat. Naštvaně švihla ocasem a popošla po jeskyni. „Nikdo to neví a vědět nebude,“ zopakovala své varování ještě jednou. „Srozuměno?“ zeptala se ho zostra. Naštvalo ji to natolik, že už ani neměla náladu poslouchat další kecy o magiích. Proto se k ničemu extra nevyjadřovala a zase se stáhla, co se konverzace týče. Po tom, co její společník domluvil, musela zakoulet očima kvůli tomu, že existují ještě nějaké vymoženosti jako speciální magie a oddechla si. „Hm, zajímavé,“ pronesla lhostejným tónem a stanula pod dírou ve stropě jeskyně, kudy sledovala venkovní oblohu. Nebyl na ní ani mráček. Slunce tam muselo žhnout o sto šest.

Lylwelin se poušklíbla. „To mi nehrozí,“ odvětila pouze sebevědomě. „A komu jo, tak ať si to zvesela provozuje,“ dodala ještě a dále se k tomu už nevyjadřovala. Pomalu vstala a oklepala se. Znovu se napila. „Začíná být řádné vedro,“ zavrčela rozmrzele. Nesnášela léto. Opravdu ne. Trpěla ve svém seveřanském kožichu a celkově jí všechno otravovalo život. Crvlikání ptáků, otravný hmyz, spousta vůní z květin, které ji dráždily v nose, prostě všechno. Na Sigyho poznámku ohledně magií kývla hlavou. „Je to hnus. Někteří se podle mě bez magie ani nevy.erou,“ frkla opovržlivě. Poté se podívala směrem k východu. Téma se začalo až moc nebezpečně točit kolem magie, což jí vůbec nevyhovalo. „Tušení? Jo, to mám,“ zamumlala vcelku nesdílně. Vypadalo to, že je Sigy zvědavý. Aby taky nebyl, když se roky stýká s vlčicí, která už nebyla zrovna mezi nejmladšími a stále dělala, že o své magii nic neví. Tak trochu se mu nedivila. Chvíli váhala, jestli k němu má být natolik sdílná, nebo ne.
Je to tvůj jediný přítel, upozornila sama sebe. „Iluze. Někde cekni a vykousnu ti hlasivky i s jazykem,“ odhalila varovně bělostné tesáky. Nebyla by mu za normálních okolností nejspíš už schopná ublížit ať by si dovolil cokoliv, ale v momentě jak by zradil její důvěru, bylo by zle. „Tak asi musíš trénovat?“ Částečně mu oznámila, částečně to zaznělo jako otázka. Jakoby si nebyla jistá, zda se takové magie trénují. „Upřímně ani netuším, co všechno za magie je. Hm?“ Nepatrně jej vyzvala, aby jí rozšířil obzor. „Na podzim jsem lovila s vlčicí a ta používala elektrické výboje. To se mi líbilo.“

Poslouchala jeho názor ohledně cvičných bojů. „V této zemi je to nejspíš pro vlčata a omladinu nejlepší, jak je na něco takového připravit. K vážným konfliktům zde nejspíš nedochází často. Je fakt, že jako vlčata jsme se taky rvali,“ uznala potom. „Každopádně s tou magií je to fakt. Moc hezky mi to předvedla tvá sestra,“ protočila očima. „Otravuje mi to život,“ sykla podrážděně. Nesnášela, když někdo používal magii. Ať už to bylo v nějaké potyčce, nebo při lovu. Prostě se jí to příčilo. Byla z toho opravdu otrávená a bez chuti se do čehokoliv zapojovat, když byla na blízku magie. Když se poté Sigy zeptal na její magii, naprázdno přežvýkla. „Nevím. Nezajímám se o ni,“ řekla odměřeně. Její magii ji naposledy před pár lety donutil použít Yriel, který ji zde navštívil, ale jak rychle přišel, tak odešel. Každopádně to pro ni nebyla příjemná zkušenost tak či onak. Zaprvé se před svým tehdejším přítelem docela znemožnila, zadruhé tak nějak pochopila, že má stejnou magii jako většina členů z její rodné smečky. A tu opravdu ze srdce nesnášela.

Odfrkla si. „Cvičný boje?“ zopakovala. „Jo, ty asi nejsou úplně na škodu, ale na co tady v tom případě chceš cvičit, když tady neprobíhají boje na ostro?“ zeptala se. Není nad vážné boje. Vždyť cvičný boj je takový suchý. Jeden se musí ovládat, aby toho druhého nezmrzačil. Nedá do toho všechno. Tak o čem to pak vlastně je? dumala, s upřeným pohledem někde za hnědého vlka. Pomalu jej na něj ale přesunula, když začal reagovat na její jizvu. Slyšet v jeho hlase vztek pro ni bylo až ohromující. Fascinovalo ji to natolik, že zastříhala jindy staženýma ušima. Přesto se tvářila stále stejně kamenně, jako vždy. Jen prostě zpozorněla, zatímco stihla postřehnout veškeré jeho následující posunky a grimasy. Bylo pro ni zajímavé, že jej to popudilo. „Jmenoval se Ergo Proxy. Pravděpodobně po našem boji někde chcípnul. Hledala jsem ho, ale už marně,“ nahodila na oko zklamaný obličejík. Ale jo, chtěla se mu pomstit. Ale opravdu netušila, zda také zmizel, jako všichni zlí vlci, tak jak o tom mluvil Sigy, nebo opravdu na následky zranění někde zemřel. „Byla to bezmoc. Bez cizí pomoci bych sotva přežila,“ uznala. Vzpomněla si, jak jí tehdy pomohl Chichiri. Na toho bídáka měla taky pifku. Rozškubala by toho nemožného pacholka na několik set kusů.

Dlouze, až dramaticky si povzdechla a ulehla vedle tůně. Oceňovala, že je tu příjemný chlad, který jí pomáhal vyrovnat se s horkem venku. Její seveřanský kožich jí v těchto vedrech dával zabrat. „Ano, je tu nuda,“ souhlasila po tom, co si překřížila přední tlapky před sebe. Zavrtala se pohledem do Sigyho očí a poslouchala jej. Byla překvapená, že místní mírumilovnost ho otravuje také. Měla za to, že je jeden z těch, co místní mír naprosto žere a je s ním spokojen. Zřejmě to tak nebylo. Asi neznám ještě spoustu jeho stránek. Vždyť jsem se ani nikdy nesnažila o něm nic zjišťovat, uvažovala. Poté se ušklíbla. „Jasně, že odsud zlí vlci mizí. Není tu pro jejich emoce dostatek místa. Všichni by pořád jen něco žehlili a jsou nekonfliktní. Tedy aspoň většina,“ pověděla pohrdavě. „Také jsem na jednoho zlouna narazila,“ naklonila hlavu tak, aby v srsti na jejím krku šla vidět jizva. Nerada je ukazovala, ale byly její součástí. Už se nějak smířila s tím, že je má. „Ale byla s ním sranda,“ dodala poté a potřásla hlavou tak, aby se její srst srovnala.

Po jeho poznámce ohledně smečkového území její rodiny mu věnovala jeden ze svých dlouhých, chladných pohledů. Švihla ocasem a jen cosi zabručela na souhlas. Kdysi si totiž říkala to samé. Spíše to tak nějak těm, co útočili, neustále vyčítala a pokládala si spoustu obdobných otázek. Na druhou stranu její smečka v boji nejspíš zvítězila právě díky tomu terénu. Místní vlci to tam znali a uměli se pohybovat, zatímco útočníci ne. Stejný potenciál viděla i v této smečce, což potvrzoval posléze i Sigy. Vyjmenovával další výhody tohoto území. A úplně nakonec ji tak nějak „uklidnil“, že v téhle zemi boje nehrozí. Na jednu stranu nuda, na druhou stranu dobře. Ačkoliv si byla jistá, že teď by sama sebe ochránila, pořád v sobě někde měla skryté obavy, že by mohla přijít o jediného vlka, který jí je blízký, což je Sigy.
„Tady je to takové mírumilovné, co?“ nadnesla znuděným tónem. Krom jedné rvačky tu nezažila nic, co by jí zvedlo adrenalin v krvi. Byla to pro ni vcelku pruda. Přemýšlela, že by začínala něco rozpoutávat na potkání, ale teď neměla ve smečce moc šancí. I když jeden adept tu byl, ona tu přeci jen pořád byla na zkoušku. Na druhou stranu by si ráda srovnala respekt hned na začátku. No uvidí se. Třeba se časem zklidní sám. A jestli ne, pomůžu mu.

Vyslechla si jeho odpověď, zatímco jej propalovala pohledem, který zjišťoval, zda její přítel mluví na rovinu. Zdálo se, že ano. Vždy byl upřímný, to poznala. Kdyby nebyl, nechtěla by s ním mít ani nic společného. Vyslechla si jeho odpověď a sama se zamyslela nad tím, jak to bylo v její rodné smečce. Vzpomínala a vybavovala si, že jejich smečka byla úplně jiná, než tahle, nebo Sigyho předchozí, Narvinijská. „Asi není dobrý to srovnávat. Pravděpodobně má všechno své výhody a nevýhody a nikde to nebude stejné,“ pověděla poklidně. „V mé rodné smečce jsme měli úkryt dost vysoko, ve skalách. A byli jsme obklopeni hustým lesem a nepříjemným kamenitým terénem. Bylo náročné se tam pohybovat, ale také to byl nejspíš strategický krok, založit smečku zrovna tam,“ mluvila zamyšleně, protože si během toho představovala ono území. „Dost se tam o území mezi smečkami bojovalo,“ dodala o něco tišeji. Ani ona se totiž boji nevyhnula a měl pro ni tragické následky. Sice její smečka území ubránila, ale ztráty byly velké, obzvlášť pro ni. „Tady to vypadá, že se každý stará o své a boje tu asi nehrozí, přesto musím uznat, že jsi vybral dobrý domov. Kdyby náhodou, je nám tohle území také dobrou výhodou.“ Dlouze se protáhla a zívla.

Nakonec se tedy usadila kousek od tůňky. Voda ji jistým způsobem uklidňovala, ač její přímý kontakt také zrovna nepotřebovala. Samozřejmě, pro důkladné vyčištění kožichu přišla vždy vhod, ale vyloženě žabka nebyla. Stočila ocas automaticky kolem zjizvené nohy a hrdě se narovnala. Chvíli ještě sledovala vše kolem sebe, ale poté zabodla pohled do Sigyho. „Náš… Váš… To je jedno,“ prohodila ledabyle a hrábla packou o kamennou zem. Poté tiše vyčkávala, zda i ze Sigyho vzejde nějaké hodnocení, nebo jeho krátká věta o tom, že je to zde ucházející, stačila. Také nebyl úplně tak výřečný, nebo aspoň poslední dobou. Tak ji teprve až teď napadlo, zda třeba nemá její přítel nějaká trápení. „Hele Sigy, děje se něco?“ zeptala se bez emocí. Samozřejmě, zajímalo ji to, ale tu starost do té intonace prostě dát neuměla. Asi jako jakoukoli jinou pozitivní emoci. Samozřejmě z něj ani nehodlala tahat nic na sílu. Jedna otázka stačila a pravděpodobně se stejně spokojí s jakoukoliv odpovědí. Možná, že kdyby postřehla nějakou lež, bude to rozebírat dál, ale na to moc nebyla.

//<- Mahar

Zastavila se hned za vchodem a obezřetně projížděla chladnýma očima vše okolo sebe. Poté se zahleděla přímo před sebe, zatímco poslouchala Sigyho. Bylo ulevující, co říkal. Jak to tak poslouchala, byla hned klidnější. Senilita ji jen tak nedostane! Cítila se najednou silnější, když to věděla. Vedlo to k její spokojenosti. „Nepotkala. Nepotkala jsem snad ani nikoho, na kom bych zahlédla nějakou šedinu. Ale tak já se vlkům vyhejbam,“ pověděla, zatímco se rozešla. Našlapovala opatrně, aby ji tu náhodou něco nemile nepřekvapilo. Bylo tu poměrně dost světla, což bylo zvláštní. A když dorazila na konec krátké jeskynní chodby, bylo jí jasné proč. Zastavila tak, aby mohl projít i Sigy, ale zůstala stát hned na začátku. Vše sjela zlatavým pohledem.
„No,“ začala, jako kdyby měla spustit nějaké kritické hodnocení. „smečkou to tady smrdí a vypadá to ucházejícně, takže…“ rozešla se k tůňce uprostřed, ke které si čichla. „To bude asi náš úkryt,“ dořekla a napila se po tom, co uznala, že voda je neškodná. Nejspíš to nebyla žádná močálová voda, protože šla cítit čistotou. Poté se rozhlédla okolo, prohlédla si všechny navazující místnosti a vůbec veškeré detaily. Nevěděla, zda se zde budou nějak zdržovat, tak se ani nijak neuvelebovala.

Lylwelin se k tomu dále nevyjadřovala. Nepotřebovala za každou cenu udržovat konverzaci za pochodu. Ke štěstí jí stačilo spíše smysluplné ticho, než žvásty plné blbostí. Ty ale stejně tak či tak ze strany Sigyho přišly. „Hah,“ uchechtla se cynicky. „myslíš jako, že zrovna kolem mě by někdo poskakoval, jo?“ zeptala se posměšně. A kdo asi? Ty? Nebo smečka, do které v životě nezapadnu? To sotva, prskala ještě nadále ve své hlavě, zatímco se zase pomalu rozešla. Že je někde v okolí řeka totiž věděla taky, nebo si to stačila domyslet. Spíše měla dojem, že jsou nedaleko místa, které nejspíš oba znají, ale jistá si tím nebyla.
Poslouchala, co povídá o stárnutí vlků v místní zemi. Nemohla nepřiznat, že ji to přivedlo k údivu. Sigy tu byl nejspíše déle, tak na něj v tomhle ohledu vcelku dala. „Opravdu?“ zeptala se takřka udiveně. Vlk by netušil, jak moc velký kámen ze srdce jí spadl, když tohle pověděl. Cítila se o něco lehčí, když teď věděla, že stáří ji nedožene jen tak. Budu mocná ještě dlouho, hah! Jásal hlásek v její hlavě, zatímco ona chladným pohledem pročesávala území. A pak si toho všimla. „Hele,“ rozešla se bez váhání k jakémusi vchodu. Letmo nakoukla a poté neohroženě vstoupila dovnitř.

//-> Skála Mahar

„Tsss,“ sykla a sežehla ho nevraživým pohledem. Věděla, že do ní zase rejpe, zase na druhou stranu on musel vědět, že tahle vlčice tak nějak očividně postrádá smysl pro humor. Nebo aspoň pro jeho humor, těžko říci. „Ty můžeš být rád, že si máš vůbec CO pamatovat,“ oplatila mu pak stejnou mincí, zatímco do něj drcla bokem. Pěkně rázně a bez servítek. Opět to nepříjemné bodnutí ve hřbetu. Odvrátila pohled a pokračovala hezky přímo za nosem. Nebyla si úplně jistá, kam jde, ale to bylo jedno. Nezdálo se jí, že by ještě překročili hranice smečky. „Těžko říct. Možná bych to udělala dobrovolně. Nechtěla bych být nemohoucí babka,“ pověděla s naprostou lhostejností. Nedovedla si představit, že v budoucnu nebude mít takovou sílu, jako má teď. Musela by buď přemýšlet nad tím, že by se musela změnit, nebo prostě zavčas spáchat sebevraždu. A nebo prostě bude ultra protivná bába, no.
Jak takhle mířila za svým cílem, se kterým si tedy vůbec nebyla jistá, stále si prohlížela území smečky. Chtěla si zapamatovat pokud možno co nejvíce. Občas se na něco zahleděla, někdy tomu věnovala jen rychlý pohled. Jednou se také ohlédla na usměvavého Sigyho. Kdyby byla méně uzavřená, jistě by se jí jeho optimismus vléval do žil jako přes kapačku. Její upřímnost ji nutila k tomu, aby mu řekla, co pro ni znamená, ale její hrdost jí to zcela zakazovala. Navíc, sama si nebyla jistá, kolik toho pro ni znamená, ale prostě si ho vážila.
Jak se zdálo, místní terén se začal trochu měnit. Sem tam tady byl nějaký povalený kámen porostlý mechem, území začínalo být svahovité. Spíše tedy skalnaté, ale díky místní vláze porostlé mechem, takže to vcelku klamalo. V dálce slyšela šum. Musel to být vodopád, nebo minimálně nějaká velká řeka. „Slyšíš to taky?“ ujišťovala se, když zastavila. Bylo jí to povědomé. Úkryt zatím nezahlédla, tak jej neřešila.

Lyl se letmo ušklíbla nad jeho (ne)pamětí. Věděla, že toho v hlavě moc nemá, ale netušila, že je až takhle vygumovaný. A to, že to v podstatě přiznává sám narovinu, ji ještě více utvrzovalo v tom, že je prostě jistým způsobem ztřeštěný. Ale byl svůj. A to se jí na něm líbilo. Na nic si nehraje a je, jaký je. Navíc jako jediný byl schopný dlouhodobě trpět její přítomnost, aniž by jí nějakým razantním způsobem cuchal její nervy. To jeho sestra byla o mnoho otravnější. Té by kožich nejraději občas pocuchala. Byla ráda, že se jí nakonec zbavila. „Nom, taky to s tou pamětí nemám úplně top, ale ty jsi teda extrém,“ zabrblala a následovala ho v přeskočení větve. Až teď pocítila mírné píchnutí ve hřbetu, na který spadla při lovu a brzdila jím svůj pád. Zachovala si chladnou tvář. To rozhejbu, uznala s poklidem. Za chůze jí to problém nedělalo, takže to byla očividně jen záležitost prudkých pohybů.
Sigy s ní začal rozebírat území. Měl na to ovšem nějaké své výhrady. „O svoje caparty by se matky měly náležitě starat a staří vlci na něco pojít musí,“ řekla naprosto necitlivě. „Navíc by se jim to mohlo stát kdekoliv jinde, nejenom tady,“ dodala potom. Všude číhalo nějaké nebezpečí pro tyhle dvě slabé skupiny. Poté v zamyšlení zastříhala oušky, když její společník mluvil o úkrytu. To, co povídal, byla pravda. Přivřela zlatavé oči a přikývla. „Souhlasím s tebou. Úkryt bude určitě na nějakém vyvýšeném místě. Takže bych řekla že…“ rozhlédla se a když zahlédla mezi korunami stromů, v dálce vykukovat vyhlídku, pohodila jejím směrem čumákem. „Tam.“ Bez váhání se tam rozešla. „Mno to je fakt,“ zamumlala pouze ohledně seznamování se s ostatními.

Věnovala krátký pohled Sigymu, který ji za moment došel. Poté přesunula chladný pohled před sebe. Musela si hlídat, kam šlape, na to už to tady trochu znala. Stejně jako Sigy, vrátila se do vzpomínek, kdy ji tady přemlouval, aby mu pomohla, když byl uvíznutý v bažině. Ani si nemyslela, že by zrovna mohl její společník přemýšlet nad stejnou situací, ale po tom co z něj vzešla otázka na tohle téma, věnovala mu další ze svých krátkých pohledů. „Teď už jo. Spíš jsem přemýšlela, cos mi přislíbil minule tak zajímavého, že jsem tě tam nenechala,“ odpověděla trochu odměřeně. Z čeho mohla být pořád tak podrážděná? Možná to bylo jen kvůli tomu, že soustředěně sledovala cestu. Přeci jen už slunce zapadalo a viditelnost se snižovala. Ono to tu bylo pro tuhle novou dvojičku momentálně nebezpečné i za světla.
„Tohle území je skvělá lapačka na cizince,“ pověděla z ničeho nic po chvíli. „Myslím, že místní ochranář, ať je to kdokoliv z těch pacholků, tu asi nemá moc práce,“ dodala ještě s mírně posměšným nádechem. Nechtěla o členech smečky smýšlet špatně, ale prostě jí to nedalo. Byla taková. Byla vůči nim zahořklá, aniž by je znala. „A vůbec, co že ses nešel seznamovat? To ti není podobné,“ zeptala se. Čím to, že se snažila až tak navázat konverzaci? Z dlouhé chvíle, nebo si už Sigy zasloužil to, aby k němu byla otevřenější, než ke komukoliv jinému?

//<- Východní hvozd

Lylwelin se sbíhaly sliny nad kamzíky. Už se těšila, až se pořádně nají. Sem tam musela přežvýknout, nebo polknout, aby zabránila slinám volně utéct ven. Ani se neohlížela, jestli jsou všichni v cajku. Nezajímalo ji to. Na Sigym viděla, že je v pořádku a kdyby se někomu jinému něco stalo, to už jí byla putna. Neměla potřebu se o ně zajímat jen protože byli ve stejné smečce. Navíc, byla tu krátce. Neměla k nim absolutně žádnou vazbu. Prostě jí byli u zadních částí těla. Jaké to bude třeba za měsíc, za půl roku, za rok a více, to bylo ve hvězdách. Musí si zvyknout na to, že se kolem ní budou hemžit vlci. A možná to půjde lépe, když to budou pořád ti samí. Co mohla uznat ale už teď bylo, že se necítila ohrožená, tedy byla celkem v klidu. Jen měla uši klasicky stažené dozadu. Poslouchala, co se děje za ní.
Když se začali kamzíci tak nějak rozebírat, neváhala a taky si odtrhla kus masa. Hladově se do něj pustila, ale dbala na to, aby se příliš neušpinila. Maso bylo výborné. Po tom, co se najedla krátce pohlédla na Sigyho, který už měl po jídle. Ona se pustila do vzorné očisty své srsti. Chvíli na Sigyho otázku neodpovídala. Byla najezená, tudíž se jí vůbec nic nechtělo. Ale chtěla vědět, kde se co nachází, chtěla to vědět co nejdříve. Vstala tedy a oklepala ze sebe to, co jí v kožichu ulpělo. „Tak jo,“ souhlasila tiše. Přejela všechny ledovým pohledem a vydala se pomalu po území smečky. Připadala si jako vzducholoď.

Chladným pohledem sledovala, jak si počínají ostatní, zatímco se vydýchávala. Sem tam přežvýkla lahodnou pachuť krve, která jí zůstala na bělostných tesácích. Jak se zdálo, vše klaplo podle plánů. Jedna dvojice nebyla úplně sehraná, ale nakonec i tak to zvládla. Podívala se na Sigyho, který k ní doběhnul. Jen kývla na jeho pochvalu a znovu sjela pohledem jejich kořist. Věděla, že to byla i jeho zásluha, ale nebyla typ povahy, co by nešetřila pochvalami. Přeci bylo jasné, že to zvládnou, ne? „To bodla,“ odsouhlasila spokojeně. Bylo fajn ulovit zase něco velkého. Představa, že se nažere k prasknutí ji neuvěřitelně lákala. Už se na to těšila. Obírat drobné kosti na zajících ji už za celý život omrzelo, stejně tak jako se prát s liškami. No, tak tu máš první výhodu smečky. Velký úlovek, pomyslela si.
Přesunula svůj pohled na Skylieth. Nešetřila pochvalami. Byla to očividně hrdá alfa. Lyl se jí po tak úspěšném lovu ani nedivila. Jak to tak vypadalo, měla sehrané a šikovné členy. No, zatím to, až na toho Drzouna, vypadá dobře, pomyslela si. A toho si srovnám, takže no problem, dodala ještě ve své hlavě a s jistým znechucením sledovala počínání Skylieth. Za pomocí magie se totiž rozhodla přesunout kamzíky na území smečky. Jak ona ty magie nesnášela. Sigy tím byl očividně okouzlen, ale ona? Akorát tak znechucena. Sice jí to ušetřilo práci s tím, aby se musela vláčet s kamzíkem, ale šlo jí spíše o princip. Celý život žila bez magie a nechyběla jí vůbec v ničem. A čím dál více ji zaráželo, jak si magií ostatní ulehčují život a někteří třeba i zvyšují sebevědomí. Chvíli zůstávala váhavě stát, když se alfa a Sigy vydali zpět do smečky. Stále si nebyla ničím jistá, ani momentálním návratem. Ale když zahlédla Sigyho zpětný pohled, rozešla se tedy taky.

//-> Mahar