Gallirea - Příspěvky uživatele

Věděla, že ji má v hrsti. Její bolestné vypísknutí byl pro Lylwelin jakýsi impulz. Ne aby ji pustila a přestala jí ubližovat, ba naopak, pobídnul ji, aby v tom, co dělá, pokračovala dále. Ten zvuk v ní probouzel spoustu zvláštních emocí, ale soucit mezi nimi rozhodně nebyl. Vztekle mávla ocasem a zlehka zaryla drápky do jejího hrudníku, aby jí dala najevo, že čím více se bude bránit, tím více to bude bolet. Když po ní neznámá vlčice začala hulákat, ať ji pustí, koutky se jí rozjely do úsměvu. Společně s těmi vyceněnými tesáky vytvořila další nehezkou grimasu. V očích jí blyštělo nezastavitelnou agresí. „Doma tě neučili prosit?“ Zavrčela a přenesla ještě více váhy na přední tlapy. „Tebe tam vlastně nenaučili vůbec nic, co?“ Položila řečnickou otázku a jemně se k ní sklonila, aby jí zavrčela do obličeje. V tom momentě schytala ránu. Do oka. Ať měla náturu sebevětší, jen těžko se dalo ubránit přirozeného reflexu. V ten moment totiž uškubla hlavou do strany, čímž ztratila balanc a Ilenii tak propustila ze svého vězení. Okamžitě od vlčice instinktivně couvla, aby od ní byla co nejdále. Oko měla křečovitě zavřené a bolestně sykla, když si ho tlapou protřela. Neznámé se muselo podařit ji škrábnout drápkem, protože na srsti zůstala stopa krve. Okamžitě na vlčici nenávistně zavrčela. Nesnášela jizvy!

//Prostor na protiútok, pokud budeš chtít. :D Btw, "Zlatíčko" je vážně cute :3 :D

Lylwelin se ušklíbla. „Přestaň ze sebe dělat větší blbku, než jsi,“ obořila se na ni podrážděně. Já ti tu tvoji přetvářku absolutně nežeru, pomyslela si. Znovu se jí naježily chlupy na krku. „Ano, TY!“ Štěkla na ni pak už opravdu pobouřeně. Připadalo jí, že si s ní neznámá snaží hrát a na tohle ona opravdu nebyla. Nehodlala ze sebe nechat dělat trubku. V momentě, co se na ni vlčice přestala dívat, Lylwelin napnula svaly na zadních nohách a už už se po ní chystala skočit, aby jí vyškolila v tom, že nemá ztrácet zrak z někoho, kdo kolem ní takhle krouží. A že Lylwelin stále nepřestávala. Akorát že z hrdla jí začalo vycházet nebezpečné vrčení a v jinak ledových očích přeskakovaly jiskřičky agrese. Dlouho nepotkala nikoho, kdo by jí tak zvedl žluč. Ale nakonec se zaposlouchala do její dramatické řeči a zakoulela nad ní očima. „Jasně, kopretinko, s tím si běž brečet za mámou,“ prskla po ní, a když zahlédla, jak se Ilenie svalila na zem, pozvedla nadočnicové oblouky.
Je nemocná? Zastavila se a hleděla na ni pohrdavým pohledem. A tu přišla otázka. Lylwelin vycenila zuby. První to vypadalo, že jí oplácí úsměv, jenže v mžiku se tahle grimasa změnila na něco, co hraničilo se šílenstvím. „Co si o sobě myslím?“ zopakovala polohlasně. „Že ti vykousnu tvoje hrdlo. Šanci jsem ti dala!“ Zahřměl její hlas, když už byla v pohybu. Skočila po vlčici, srazila ji svým mohutným tělem a přitom se jí zakousla do krku. Ten pustila v momentě, kdy vlčici zpacifikovala pod sebe. Zatlačila na její hrudník svými předními tlapami a jednou zadní tlapou přidupla zadní nohu Ilenie. Varovně vrčíc jí hleděla do očí a cenila na ni bělostné tesáky.

Jak se zdálo, cizí vlčice se nevyděsila, ani nic jiného, místo toho Lylwelin připadalo, že se jí snad vlčice směje. Ne, ono jí to nepřipadalo, ono to tak bylo. Zlatavobílá naštvaně sykla a pozvedla hlavu. „Chtěla bych vidět tebe, ty chytračko,“ odpověděla jí odměřeně a rázně mávla ocasem. Najednou však vlčice změnila postoj. Úšklebky se změnily na smutný výraz a náhle byla nějak starostlivá. Zlatooká si až teď pořádně všimla barvy jejích očí. Ať se vlčice snažila být momentálně „milá“ sebevíc, u Lylwelin klesla ještě na nižší místo, než u ní byla po první vyřčené větě. Pomalu se rozešla směrem k ní. „Přestaň na mě hrát tady ty svoje divadýlka,“ zavrčela na ni. Začala ji obcházet v kruzích. Ledově vyhlížejícíma očima vyhledávala slabinu a pozorovala každičký pohyb neznámé. Její oko zkušeného rváče by poznalo sebemenší pohyb svalstva chystající se k nějakému pohybu. Sama se pohybovala ladně a sebevědomě a to i přesto, že měla každičký sval v těle napnutý a připravený k akci. „Nedělej, že tě to zajímá, nech si tu faleš pro někoho jiného,“ dodala ještě podrážděně. „a raději zmiz, dokud ti dávám šanci!“ Dodala důrazně.

Když si utřídila myšlenky v hlavě, zase se zvedla. Rozhodla se, že se trochu protáhne, jelikož byla celá jakási malátná ještě po té nehodě se Sigym. Musela rozproudit krev v žilách. A tady se to jevilo tak, že by to mohlo být vcelku zábavné. Skočila z kmenu, na kterém do teď seděla, na větvi dalšího stromu. Šlo takhle krásně pokračovat. A jevilo se to zábavněji jak nic nedělání, to rozhodně. Jeden ze skoků jí ovšem nevyšel, protože jí uklouzla zadní tlapa. Ještě se snažila zachytit se předními, bohužel vlčí drápy nefungují tak výborně jako kočičí, co se těchto věcí týče a tak i když chvíli bojovala, nakonec jí nezbylo nic, než se vzdát a pustit se. Po břiše sklouzla po větvi dolů, naštěstí nebyla moc vysoko a tak trochu těžkopádně dopadla na zem.
Samozřejmě, že větší šok to musel být pro neznámou vlčici, nedaleko které Lylwelin dopadla, pokud si jí nevšimla už předtím, ale zlatavobílá vlčice tu rozhodně nikoho nečekala. Proto byla okamžitě v pohotovosti, bojový postoj, vyhrožující tesáky a naježené chlupy na hřbetě. Byla to reakce z leknutí, proto za nedlouho svůj postoj krapet zmírnila, ale ona se tak či tak neuměla tvářit o moc příjemněji, takže to nebyla žádná velká změna. Přivřela chladně vyhlížející oči a zabodla svůj pohled do neznámé. Těžko totiž říct, jak bude reagovat po tom, co tu tak skočila.

//Tak omluva, nebyl vůbec čas, teď to bude lepší :)

//<- Maharské močály

Opustit území smečky bylo, jako kdyby jí spadl obrovský kámen ze srdce. Ohlédla se a jeho hranice zpražila svým typickým ledovým pohledem. Tohle musím nějak vymyslet. Takhle to nepůjde do nekonečna, pomyslela si. Byla naštvaná sama na sebe, že ji vůbec kdy něco takového napadlo. Vyskočila si na jeden z kmenů těchto atypických stromů. Zlatavým pohledem sjela tohle místo a vcelku zaujata, avšak jen uvnitř sebe, zvenku nešlo nic znát, si prohlížela třešně. Přemítala, zda je vůbec někdy viděla. Pohled jí sjel na červené bobule, rostoucí z větví. Mohou být jedovaté, varoval ji hlas v její hlavě. Zabručela. Jedna bude v pohodě, ne? Odpověděla si následně. Natáhla krk k nejbližšímu trsu a očuchala jednu z lákavě vypadajících bobulí. Měla hezkou nasládlou vůni. Tomu nemůže nic být, uznala a už držela plod mezi zuby. Urvala jej a rozkousla. Ihned se bolestně zašklebila, když zkousla pecku, kterou nečekala. Zhnuseně tedy třešni vyplivla a otřásla se. Usadila se na větvi, na které stála. Hrdě vypnula hrudník a pozvedla hlavu. Uši měla typicky stažené dozadu a jen chladnýma očima s kamenným pohledem shlížela. Užívala si klidu a toho, že není obklopená vlky. Nemusíš se tam vracet. Nikdo ti nic nemůže, našeptával jí opět hlásek v hlavě. Ale aspoň Sigy by si zasloužil vědět.

Očekávala odpověď na její otázku, a když zněla jen tak nejistě, dlouze si povzdechla. Jak se zdálo, ani on si tím nebyl úplně jistý. Naštěstí těch otázek nemusela pokládat více, vzhledem k tomu, že se Sigy rozpovídal sám.Mluvil o nějakých funkcích a tak. Lylwelin přikývla. „Pravda. Funkce by se hodila. Ale tu si asi musíme vysloužit po čase,“ pověděla zamyšleně. „Jenže… Já ani nevím, jestli chci, aby se na mě v něčem spoléhalo,“ dodala ještě. Tak co vlastně chtěla? Nudit se tu a flákat, nebo něco dělat? Ach ty nerozhodné vlčice. Odmítla seznamování s ostatními, na což Sigy reagoval jakousi parodií na vytí. Střihla uchem a pobaveně se ušklíbla. Bylo to krátké, ale pobavení v jejích očích tam jiskřilo o něco déle. Rozhlédla se kolem, ale nic se nedělo. Třeba byl někdo na cestě, kdo ví? Poté ale zaslechla další vytí. Odhadovala to na Skylieth. Ušklíbla se znovu. „Prej máš dojít ty tam,“ přetlumočila mu a vstala. Se zívnutím se protáhla. To nicnedělání ji unavovalo. „Tak běž. Já se půjdu projít, pak se možná přidám,“ pověděla a rozešla se někam pryč.

//-> Třešňový háj

Sigy za ní za chvilku dorazil. Koukala stále někam do dálky, jen k němu natočila ucho, aby dala najevo, že jej vnímá. Poté nespokojeně mlaskla. „No to jsem se právě chtěla zeptat já tebe,“ zabručela s dlouhým povzdechem. Poté se rozhodla, že bude mluvit narovinu, jako vždy. „Myslíš, že to byl dobrý nápad, v mém případě? Jako… Přidat se do smečky?“ Zeptala se. „Už teď se tu necítím být úplně naplněná zábavou a dobrodružstvím,“ dodala ještě a přesunula chladný pohled na něj. Možná že kdyby ses nesnažila být za každou cenu s ním, nemusela bys řešit nic takového, napověděl jí její vnitřní hlásek. Běž do háje, odpověděla si okamžitě. Jeho návrh jí úplně nevyhovoval. Neměla na nikoho z těch vlků náladu. „Klidně běž. Já si to raději asi nechám ujít,“ pověděla poklidně a položila si hlavu na tlapy. Za nimi se taky nikdo nepřišel seznamovat. A ona opravdu nepotřebovala chodit po území smečky a hledat někoho, s kým by mohla být kamarádka. Sigy jí stačil.

//<- úkryt

S promočeným kožíšek vyšla z úkrytu a před jeho vchodem se zastavila. Je teprve ráno a tady už se to začíná luxusně smažit, pomyslela si. Chladným pohledem sjela okolí. Znova se oklepala a když za sebou uslyšela kroky, poznala, že Sigy míří ven také. Popošla dále od vchodu vyhledala si vyhřátý kámen, na který posléze pohodlně ulehla. Hlavu nechala ovšem hrdě vztyčenou a pohled zabořila někam do dálky. Začínala se cítit krapet stereotypně. Už totiž začínala přemýšlet, co dělat. Ještě stále se cítila více slabá, než by chtěla, ale to flákání jí úplně nevyhovovalo. Musím něco vymyslet. Takhle to tady dlouho nedám, uznala a rozhlédla se. Následně nespokojeně zabručela. Rozhodla se vyčkat, zda se k ní Sigy ještě připojí, nebo ne, aby se ho případně zeptala, co se jako v takové smečce ve volném času dělá, krom obcházení území a jiných kravinek, ale momentálně neměla úplně náladu koukat si pod tlapy, aby se náhodou neutopila v bažině. Podrážděně si povzdechla a nechávala sluníčko, ať jí hezky suší srst. Jeho paprsky se odrážely od jejího kožichu a ten se leskl krásně do zlatova.

Ještě jednou si odkašlala, aby ze sebe dostala poslední zbytky vody a zhluboka se nadechla. Jeden by ani nemyslel, jak může být vděčný za volný nádech, pomyslela si a poté zarputile zakroutila hlavou. „Ne, ne, jenom to ne,“ odmítla okamžitě nabídku, že by šel pro cizí pomoc. Nebyla teď vůbec na nikoho zvědavá. Navíc opravdu nepotřebovala, aby ji takhle někdo viděl a taky těm cizákům tady ještě absolutně nevěřila. Pomalu nabírala síly a věděla, že za chvíli bude ready. Už by rozhodně nemělo cenu u někoho dělat zbytečné poplachy a z ní chudinku. Na Sigyho zavrčení se s pobaveným úšklebkem uchechtla. „To říká ten pravý,“ zabručela, zatímco se zase pomalu přesouvala na břicho. Už jí hrozně vadilo, jak ležela v mokrém. V té jeskyni to nebylo úplně příjemné.
Za nedlouho se začala zvedat na nohy. Vyhoupla se vcelku ladně, i když se cítila stále jakási malátná, což zapříčinilo, že trochu klopýtla směrem dozadu. Zamaskovala to následným otřepáním vody z srsti, na což se těšila nejvíc. Její hustá seveřanská srst zůstala trčet do všech světových stran a ona teď vypadala jako řádný roztomilý huňáček. „Půjdu na slunce, ať proschnu,“ oznámila mu následně a vydala se směrem ven.

//-> Mahar

Na jeho otázku, zda je v pohodě, nebyla schopná ani odpovědět. Pouze stále kašlala a lapala po dechu, zatímco se svíjela na zemi na boku. Do očí se jí bezděky nahrnuly slzy, přirozeně jako každému komu zaskočí. Pouze matně postřehla nějaké Sigyho pokusy o to jí pomoci. Před očima se jí začalo dělat černo a jí se zmáhaly mdloby. Pouze na poslední chvilku zaslechla Sigyho radu, že se nemá hýbat. Ona už toho stejně moc nezmohla, celé tělo jí nedostatkem kyslíku tuhlo. Jediné, co se sem tam hnulo, byl její hrudník v zoufalých pokusech se nadechnout. A pak konečně úleva. Lyl popadla dech, trhavě a chraptivě, přičemž sebou trhla do polohy na břicho. Dýchala rychle a přerývavě. Zamrkala a podívala se na svého přítele.
„Jo,“ zachraptěla pouze s úlevným výdechem na jeho otázku a znova se vyvalila na bok. Bylo to vysilující a ještě stále jí brnělo v tlapkách. Po chvíli nabírání sil se koutkem tlamy poušklíbla. „To byla jízda,“ prohodila tlumeně. Bylo jí z toho docela zle, ale to přiznávat nehodlala. Ono to na ní stejně nejspíš muselo jít vidět, protože, co si budeme, kdy takhle v blízkosti někoho zůstala nechráněně ležet na boku, že ano.

// Aháá, pardon pardoon :D

Čekala, zda jí Sigy její divadlo sežere. Bohužel pro něj musela být s jejím neměnným výrazem opravdu přesvědčivá. Nevadilo jí ani bez okolků lhát či svými slovy ubližovat, takže se v jejím výrazu při téhle frašce nemohlo prostě vůbec nic pokazit. A ono opravdu, bylo tomu tak. Hnědý vlček ji uklidnil, že příště to vyjde, jen to chce více tréninku. Lylwelin se na to pouze cynicky ušklíbla a přikývla. No, to nemám v plánu, pomyslela si a rozhlédla se po kopretinách. Jo, možná ovládat něco takového, či cokoliv jiného, než magii iluzí, tak proč ne, uznala. Byla každopádně zvědavá, zda její společník opravdu ještě něco vyzkouší.
První opět nějaké to žbletání o tom, že by nerad něco vyvedl. Lyl protočila očima a pohodila čumákem ve znamení popohánění, ačkoliv na něm už viděla, že tak nějak přesvědčený je a něco zkusí. Když ho tak sledovala, náhle se jeho oči zbarvily do modra. Jo, to půjde, pomyslela si. Tentokrát ale svůj pohled z jeho očí musela odtrhnout, protože to, co nastalo ihned potom, ji krapet vyvedlo z míry. Veškeré její svalstvo se napnulo k úskoku, ale pozdě. Vlčici to srazilo k zemi, přičemž se v šoku vody nadechla a mohutně rozkašlala. Po jisté chvíli, když kašel neustával a její kapacita kyslíku v plicích se rovnala nule, už pouze zoufale lapala po dechu.

Lylwelin mlaskla a zakroutila očima. „Asi tak nějak podobně, jako s magii země? Taky si nevěděl, co svedeš a ejhle, najednou je na skále louka,“ mrkla na něj. Samozřejmě, že se ho snažila přesvědčit. Prostě ji to zajímalo a byla to vlčice, takže o to zvědavější a dychtivější tvor, ačkoliv tohle všechno na sobě dávala jen málo znát, díky jejímu kamennému výrazu a chladným očím. Když pak ale Sigy navrhl, aby zkusila něco s magií ona, stáhla se. Odvrátila hlavu a stiskla čelisti pevně k sobě, takže se její výraz stal ještě tvrdším. „Mhmm,“ procedila skrze zuby pouze. Opravdu nechtěla nic se svojí magií nacvičovat. Naposledy to bylo jen pro ostudu a to bylo naštěstí s vlkem, který byl pravděpodobně buď po smrti, nebo hodně daleko. Přesto jej nosila v srdci dále, vždyť byl jako její nevlastní bratr.
Poté ji ale napadla lest. Pohlédla na Sigyho. „Tak jo no,“ odsouhlasila ne zcela nadšeným tónem. Následně nahodila výraz, jako že se soustředí a o něco se snaží. Občas ten výraz prohloubila, občas zase polevila a dělala to tak nějakou chvíli, dokud se zase nezamračila. S dokonale hraným vyčítavým výrazem se podívala na svého společníka. „Vidíš? Nejde to. Už jsi odpočatý?“ zeptala se ho, spokojená sama se sebou.

Lylwelin si netrpělivě poposedla ještě kousek blíže, když to Sigy začal komentovat. Upřímně ji teď vůbec nezajímalo, co povídá a už už se nadechovala, že mu řekne, ať se přestane vymlouvat a začne, ale nakonec to hnědý vlček odsouhlasil. S očekáváním tedy čekala, co se bude dít, přičemž neuhýbala pohledem. Stále dlouze hleděla do jeho očí. Následně se narovnala, když jeho oči opravdu zezelenaly. Zamrkala, jestli se jí to náhodou nezdá. Tohle ještě neviděla. Viděla buď vlky, co měli oči dle magie, nebo vlky se zlatýma očima, ale tohle ještě ne. Koutkem oka se podívala na sedmikrásku, která zde vyrostla. Neměla slabost pro kytky, nečekaně, že ano. Ale i tak… Ji to jistým způsobem zaujalo. Tohle byl takový typ magie, který v ní nevyvolával nervozitu. Ačkoliv Lucy ji vytrestala právě magií země. Mají ji oba vrozenou? Asi jo, že. Po jejich otci, přemítala. Pořád hypnotizovala Sigyho oči, které se navrátily do původní barvy. „No fakt že jo,“ hlesla bezbarvým tónem.
Myslela si, že Sigy skončil, ale on se očividně teprve rozjížděl. Za chvíli mu totiž oči znova zezelenaly a místo jedné sedmikrásky jich tu najednou byla spousta. Všechny kolem ní. Rozhlédla se okolo sebe a znovu pohlédla na Sigyho. Jeho oči byly zase zlaté. „Hustě. Zkus jinou magii,“ vybídla ho bez otálek.

Popošla zase po jeskyni, ze světelného kuželu blíže k Sigymu, každopádně jen do vzdálenosti, aby dodržela vlastní osobní prostor. Usadila se a pohlédla mu do očí. Nijak nereagovala, když pověděl, že tam byl. Zaujal ji spíše fakt, že se mu mění barva očí za použití magie. Zvídavě střihla uchem. Muselo být fajn sledovat, jak vůči němu používá čím dál více gest. Jakoby se vyjadřovala spíše tělem, než mimikou, která byla stále kamenně chladná. „Ukaž,“ vyzvala ho hned. Vážně, chtěla to vidět. Nehodlala se ho o to prosit, ale vidět to fakt chtěla. A nezajímaly ji momentálně ani otázky, které ji původně napadly ohledně Smrti. K té později. Život je očividně nudař. Jeho sestra mi jistě dokáže nabídnout víc. Vyzjistím si informace a jak se mi bude chtít, stavím se k ní. Třeba si mě tam nenechá, uvažovala.

Stála k němu zády a pozorovala oblohu. Už jen na tom kuželu světla, který se protahoval dírou, nebylo moc příjemně. Střihla jemně uchem, které měla přitisklé k hlavě, když zaslechla Sigyho poklidný hlas. „Právě že to zajímá skoro každého na potkání a to mě vysírá,“ zabručela dost podrážděně a přešlápla si. Když pak ovšem zaslechla něco o Smrti, odtrhla zlatavé zraky od oblohy a otočila se na Sigyho. „Smrt? O tý jsem něco slyšela. Tys tam byl?“ zeptala se. Vypadala stále načuřeně, ale aspoň byla ochotná zase trochu komunikovat. Uměla tedy spíše pokládat otázky, než sama o něčem dlouze mluvit. Ale musel ji ten druhý zajímat, což tedy u Sigyho nebyl problém. Protože co si tak všimla, ještě na něm má co poznávat. Hodně toho o něm nevěděla. A poslední dobou měla nutkání to tak trochu změnit. Stále úplně nevěděla, jak na to, ale očividně to už poslední dobou nějakým směrem plynulo. Trávili spolu více času a to bylo zřejmě k vzájemnému poznání se to nejpotřebnější.