Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dlouze vydechla, ne naštvaně, ale spíše tak nějak smířlivě. Sigy v tomhle měl pravdu. Když se tehdy porvala s Ergem a ten jí málem prokousl hrdlo, jen těžko by přežila, kdyby ji tenkrát nenašel Chichiri a nepomohl jí. Teď toho krapet litovala hlavně z důvodu, že se mu cítila zavázaná a nechala se umluvit do partnerství, na které se necítila. Dobře pro ni, že ten vlk po pár měsících zmizel. Však také dělala všechno pro to, aby to jako partnerství nevypadalo. Krátce pohlédla na Sigyho. Proč mám pocit, že s ním by mi to vůbec nevadilo? Známe se už tak dlouho a… Cítím k němu úplně něco jiného, než tehdy k Yrielovi, nebo Ghostovi, kteří mi byli přáteli. Pouto k Sigymu je opravdu silné a jiné, uvažovala, krapet zmatená sama sebou.
„A jak jsi spokojený tady? Přijde mi, že je to tady fakt zabitý. Čekala jsem ve smečce krapet ruchu,“ svěřila se poklidným tónem. Jí to samozřejmě nevadilo. Měla ráda svůj klid. Takže pro Lyl byl očividně výběr smečky v tomhle ohledu dobrý, ale co společenský Sigy? Nestrádal zde? Pozastavila se nad tím, jak byl překvapený z toho, co řekla. Opětovala mu dlouhý pohled, dokud jej její společník nepřerušil zakašláním. Poušklíbla se nad jeho větou a nadechovala se, že něco řekne, když v tom zahlédla opodál, jak se z bažiny něco zalesklo. Zaujatě našpicovala uši. „Co je to?“ zeptala se, jako kdyby měl snad Sigy větší přehled a rozešla se blíže. Zastavila se ovšem na kraji pofiderního místa, kde se obávala, že by se mohla zabořit do bažiny. Ale přesně v ní to cosi lesknoucího bylo. „Vypadá to jako drahý kámen, co má ráda Smrt. Ale ještě jsem neviděla tak tmavý,“ pověděla zamyšleně a zvažovala své možnosti. Je krásný. Chci ho.

Zavrtěla hlavou. "Ne, jen tu nádheru," pověděla trochu zhnuseně. "Ani nevím, jestli to přežila," ušklíbla se trochu. Byla pravda, že Ilenie vypadala opravdu špatně, když ji Lylwelin vyhnala. Ale šanci dostala. Nevím, proč jsem si její smrt rozmyslela i podruhé. Nějak měknu, loupla okem po Sigym. Určitě za to může on. Poslední dobou... Je to divný, napadlo ji. "Občas mi připadne, jako kdyby se všichni zdejchli, nebo všichni seběhli do smeček. Na toulkách jen těžko někoho potkáš. Nepřijde ti?" zeptala se spíše, aby bylo o čem mluvit. Jí osobně to vůbec nevadilo. Ale všimla si toho i ona, to byl fakt. Byla to taková věc, co nešla přehlédnout.
Poslechla si, co povídá o členech smečky. Rozhodla se, že když jí předává informace, i ona mu nějaké poskytne. "Se Skylieth byl takovej modrookej podivín. Taky se trochu choval jako vlče. Nevylezlo z něj ani píp a byl nervózní jak kdyby týdny hladověl. No a pak je tady Zrzek. Ten furt divně čumí. Koleduje si o problém," popsala co nejvíce stručně to šlo. Lothiel jí lezl zpočátku krkem, ale teď už ho dlouho neviděla. "Ale možná pro jeho štěstí opustil smečku," dodala ještě a mávla ocasem. "Každopádně je to tady dost mrtvý, ještě že tu mám... Tebe," trochu se zarazila před posledním slovem, které nakonec vyřkla tišeji.

Zdá se, že nějací dobrovolníci budou. Líně se vzdalovala od ostatních, když za sebou uslyšela kroky. Střihla uchem za sebe, ale byla si téměř jistá, o koho jde. Houpla po něm očkem, když se objevil po jejím boku, ale jinak pokračovala v pomalé chůzi. Kam šla, to přesně nevěděla, ale jelikož byla tvor poměrně aktivní, nechtělo se jí někde se rozvalovat. "Předpokládám, že nás alfa svolá, jak se vrátí zpět," odpověděla krátce. Sama netušila, na jak dlouho to s tím podivínem má. Vzhledem k tomu, že se tak trochu tvářil, že neumí mluvit, tak uznala, že to asi bude na dýl, než z něj vůbec něco Skylieth kloudného vytáhne. Nebo třeba mluví jen na ni. Nebo prostě na blízké. Ty toho taky moc nenakecáš, když se nejedná zrovna o Sigyho, pomyslela si. Poté se zamyslela, jak odpoví na zbytek jeho otázek. Zajímal se, měl plno energie a... Byl tak jistým způsobem roztomilý, ač by mu jindy za tohle chování nejraději zakroutila krkem. Chyběla jsem mu, nebo ho chudáka tak znudili? Zeptala se sama sebe. Kdo ví, v jakou doufala odpověď, kterou si stejně na tichou otázku nevyslechne.
"Vlastně jsem byla vcelku nedaleko, spíše jen tak v okolí. Narazila jsem na nějakou sketu, která se jala mi vysmívat, tak jsme se do sebe pustili," řekla klidným tónem, jako kdyby se jednalo o běžnou věc, že se s někým potrhala. "No a pak jsem šla severněji a tam se děly nějaké podivné magické věci, tak jsem se odtud raději hned zdejchla zpátky," pokrčila by rameny, kdyby mohla, ale udělala nějaké obdobné vlčí gesto. Doufala, že se Skylieth vrátí brzy, aby mohli jít na ten lov. Měla obavy, že se zde bude zase nudit. Zatím měla aspoň společnost Sigyho, ale kdyby se náhodou zase chtěl jít seznamovat s ostatními, netušila, co by dělala.

Alfa ji ihned zdravila zpět a i když tomu druhému nevěnovala pozornost, všimla si, jak couvnul nenápadně za Skylieth. Sledovala je oba stejně chladným pohledem, avšak v její hlavě se míjelo všelicos. Co je to, její vlče? Nebo co mu je? Pomyslela si. Neřekla by do Skylieth, že to je zrovna mateřský typ, proto svou první myšlenku zavrhla. Je divnej. A má strach. Jen se boj, koloušku, o otravu méně. Kdyby tady nebyla alfa, pravděpodobně by všemi způsoby usilovala o to, aby to všechno v tom podivínovi ještě podpořila. Pohrála by si s ním jako s chycenou myškou. Každopádně slova alfy ji od zlounských myšlenek odvedly. Nečekala, že bude Skylieth tak "nadšená" jejím doporučením. A také na rovinu nečekala, že ji pověří tím, aby to zařídila. Bez okolků na to reagovala protočením zlatých očí, ale souhlasně přikývla. Dále už nic neříkala. Pokud ten lov chtěla pro někoho zařídit, tak hlavně kvůli tomu, aby se najedla ona. A Sigy.
Ti dva se rozešli na procházku. Lylwelin se rozešla první, jak jinak, za Sigym. Hodlala informace předat jemu a doufala, že on to už zařídí s ostatními. Nebo jí s tím aspoň nějak pomůže. A nebo to prostě zvládne sama a když se bude někdo cukat, tak mu pocuchá kožich, protože co se týkalo žrádla, uměla být nepříčetná, zvlášť hladová. Ne že by si chtěla přidělávat nějaké nové jizvy, stačily jí ty čerstvé od Ilenie, ale necítila tu v nikom nějaké extra ohrožení. Asi ještě neviděla ani všechny. Cítila se být ohrožená maximálně alfou a s tou se snažila v rámci jejích možností vycházet. Nebyla úplně hloupá.
Dorazila ke skupince, kde se Sigy nacházel. Bohužel, jak to pro nespolečenskou vlčici vypadalo, nacházel se kolem něj snad celý zbytek smečky. A pokud by Sigymu řekla o lovu, stejně by to zbytek slyšel, takže se rozhodla, že to prostě rovnou sdělí všem. Pohlédla na svého přítele, připadalo jí, že ho neviděla dlouho. Pocit, jakoby jí poskočilo srdce, zahnala silným stisknutím zubů k sobě a raději chladným pohledem sjela všechny okolo, už jen kvůli tomu, aby tak zakryla stranu, na které měla zraněné oko, kdyby se jí náhodou chtěl zbytečně před ostatními vyptávat. „Poslouchejte," utrhla na sebe pozornost pevným tónem. „Mluvila jsem se Skylieth a mám zjistit, kdo by šel na lov před zimou," sdělila krátce. „Takže kdo chce, ať je ready, šla se projít a pak chce jít," zakončila své informační sdělení, věnovala ještě koutkem oka rychlý pohled Sigymu a rozešla se směrem k úkrytu. Ale co si pamatovala, tam nic k jídlu nebylo. A pokud ano, Sigy to možná vyplavil. Takže se spíše někam separovala dál od skupinky, jelikož zamítla možnost, že by v úkrytu něco mohlo být.

//<- Řeka Kierb

Jak se zdálo, nějaký pohyb ve smečce byl. Někdo na území stále přebýval. No aspoň že tak, ne že bych je potřebovala k životu, ale to mrtvo je taky děsný, pomyslela si a zhluboka se nadechla. Málem spustila vytí, aby dala najevo, že je zpět, ale poté uznala, že je to stejně všem fuk, takže jen pouze na prázdno vydechla. Myslím, že by neuškodilo, kdyby se šlo zase lovit. Zima je za dveřmi a hodily by se zásoby, napadlo ji. O ostatní jí ani tolik nešlo, ale ona si rozhodně nacpat pupek chtěla. Nehodlala být vyhublá na kost jen kvůli tomu, že zbytek smečky se rozhodlo být neproduktivní a nic nedělat. Vydala se tedy naprosto sebevědomě za Skylieth, kterou zavětřila někde opodál. Déšť se mírnil a díky tomu nějaký pach zvládla zachytit. Ale nešla za svou alfou střemhlav. Šla chvíli po hranicích, aby na nich mohla zanechat svou pachovou stopu. Když už sem patřila, musela dát jasně najevo, že je tady jejich území a ničí jiný!
„Skylieth," oslovila následně alfu, když se k ní přibližovala. Kývla hlavou na pozdrav, každopádně to bylo věnováno spíše jen jí, než tomu druhému, co byl s ní. Ani si nebyla jistá, jestli ho tady někde viděla. Netroufala si odhadovat, vzhledem k tomu, že buď na území smečky netrávila moc času, nebo trávila, ale rozhodně nechodila žvatlat s ostatními. „Napadlo mě, že by bylo vhodné něco před zimou ulovit," sdělila pouze stroze. Co víc okolo toho žvatlat? Každý rozumný vlk věděl, že je dobrý se před zimou nacpat. V zimě už nebyl lov jednoduchý a tudíž byla velká rizika hladu. Pokud se nenajedí teď, tak pak už mají jen mizerné šance.

//<- Neprobádaný les

Jakoby toho všeho špatného nebylo málo, dostala uvědomila si, že má hlad. Protočila nad sebou očima.Asi těžko dneska něco ulovím, pokud bude stále takhle mizerně. Na hovno. Tak. Humus. Nadávala si za pochodu ve své hlavě. Neměla ani výjimečně chuť nadávat nahlas. A že si tak byla schopná ulevovat často. Akorát občas nahlas zavrčela, to jí nikdo vzít nemohl. Připadalo jí, že upadá do stále větších podrážděných stavů. Asi to bylo tím, jak stárla, což si samozřejmě nepřiznávala. Vlci jako já jsou mladí na vždy. To je snad úplně jasné. Pořád nejlepší, nejhezčí a nejpotřebnější, vychvalovala si po cestě. By mě zajímalo, k čemu tak ty můžeš být potřebná... Potřeboval tě snad někdy někdo? Kromě Sigyho, který potřeboval zachránit život? Vlastně prokázal službu on mě, ne já jemu, když si to tak vezmu. Bleh, to je jedno přece.

//-> Mahar

Ani netušila, co se tu vlastně stalo. Proběhlo cosik dívného, ale než to stihla postřehnout, nejspíše někde v zákoutí usnula. Probudila se, ani nevěděla za jak dlouho. Pršelo a to dost. Sama pro sebe si zavrčela a následně stiskla zuby pevně k sobě. Byla z toho podrážděná. Sice její hustý kožich propouštěl málo co, ale na tyhle silné deště nebyl stavěný snad nikdo. Pomalu se vydala zpět ke smečce. Sice byla dost snížená viditelnost, ale když se dívala jen na vzdálenost jednoho metru před sebou, dalo se to zvládnout. Cestu zpět si také naštěstí pamatovalo, protože sever a zrovna tyhle části měla prochozené jako snad ještě nikdo jiný. Byla zvědavá, jestli se to už ve smečce dalo nějak do pohybu, nebo to tam bylo stále stejně nudné.

//-> Řeka Kierb

// Nejdu nikam už! :D

//<- řeka Kierb
//sakra, až teď jsem si všimla, že je tu i Ilenie :D

Zaslechla z dálky nějaké zvuky. Střihla natrhnutým uchem směrem, odkud vycházely. Netušila, co by je mohlo vydávat, v životě nic takového neslyšela. A vzhledem k tomu, že to byla ostřílená tulačka, která narazila na všelicos, vcelku ji lákalo zjistit, co nebo kdo je původcem těchto podivných zvuků. Musela si přeci rozšířit přehled a také jí nemohlo nic uniknout. Vydala se tedy bezostyšně zjistit, o co se jedná. Proplétala se mezi stromy tohoto podivně vyhlížejícího lesa. Strach jí nic neříkal, spíše ji ještě oslovoval "madam", ale dobrý pocit tu úplně neměla. Zvlášť po tom, co ucítila, že je tu i vcelku dost vlků. Jako že by tyhle zvuky vydával nějaký hlupák? Mentálně zaost... V tu chvíli ucítila i pach, který jí byl znám. Jasně že! Mentálně zaostalá trubka! Musela se křápnout do hlavy a stoprocentně tu teď chodí po lese a vydává takové směšné zvuky! Netušila, jestli ještě vůbec má náladu pokračovat dál.
Nakonec jí to přeci jen nedalo. Tohle nejsou moc vlčí zvuky. To by ze sebe nevyloudila ani ta potvora si myslim. Uznala nakonec a pokračovala tedy dál. Už ne tolik ochotně, když věděla, kolik se tu potuluje vlků, ale šla. Za nedlouho spatřila něco podivně světélkujícího. Netušila, co to je, jelikož to běžně nikdy nerostlo a už vůbec nechápala, proč to tak problikává. Vypadalo to jako její první pokus o použití magie. A taky poslední. Pevně sevřela zuby k sobě a mávla nespokojeně ocasem. Jak se zdálo, zvuky vycházely od toho. Otráveně protočila očima a vydala se na odchod, pokračujíc někam směrem k Východnímu úkrytu, aby se nedejbože musela s někým zahazovat.

//<- Mahar

Plna nové energie, kterou si dodala spánkem, kráčela územím, které již párkrát navštívila. Tady to znala. A tím pádem ji to tady nebavilo. Vydala se podél nehezké řeky směrem, který ji zaujal jako první. Měla v plánu prozkoumat nějaké jí neznámé území. Ale hlavně v téhle ošklivé řece hledala místo, kde by ze sebe mohla umýt zaschlou krev a sliny z rvačky. Byla čistotná a tohle jí drásalo nervy. Vždyť to vůbec nelichotilo jejímu krásnému kožíšku! Což ty rány rozhodně také ne. Ale mohou se jistě schovat pod čerstvě umytou srst. Naštěstí pro ni na poměrně přívětivé místo ke koupání narazila. Bez váhání a přemýšlení nad okolní teplotou či teplotou vody do ní vešla. Úlevně vydechla. Využila rovnou toho, že se namočila a řeku přeplavala na druhou stranu. Musela i navzdory svému nepohodlí ponořit hlavu pod vodu, jelikož měla zakrvácenou hlavně hlavu. Natrhlé ucho a škrábance kolem oka udělaly své. Z řeky již vylezla čistá. Rychle se oklepala a pro zahřátí se vydala dále na cestu. Zahlédla poměrně zajímavý les, takže namířila bez váhání tam.

//-> Neprobádaný les

//<- Třešňový háj

Znavená a bolavá ze souboje se pomalu vracela na území smečky. Přes veškerou bolest si ovšem stále udržovala svůj hrdý postoj a vcelku elegantní chůzi. Poraněné oko ji štípalo a dělalo neplechu, proto jej měla zavřené, o to více ale musela být ve střehu, aby hloupě nešlápla. Uznala, že si musí odpočinout. Proplétala se mezi stromy a na oko viditelnými bažinkami a vyhledávala nějaké příjemné místo na odpočinek. Neuniklo jí, že se v nedávných dnech děla nějaká větrná spoušť, což mělo dopad trochu i na smečkové území. Plno byla spousta polámaných větví a občas vyvrácený nějaký slabší strom. A právě pod takovým našla poměrně příjemně vyhlížející úkryt, který tak nějak v její osobě vyvolával pocit soukromí. Schovala se pod něj a jeho větve, následně se schoulila do klubíčka a za pravidelného oddechování usnula.

Za pár hodin se probudila. Spánek to byl nerušený a příjemný, rozhodně ho potřebovala. Pomalu ze svého úkrytu vylezla a dlouze se protáhla. U toho téměř přehnaně zívla. Následně se oklepala, aby si načechrala svou srst. Rozhlédla se po lese. Byl tu stále klid. Až mrtvo. Cítila, že Sigy je stále na území a že je s ostatními členy smečky. Protočila oči, přičemž v tom bolavém ji to nepříjemně štíplo a okamžitě zaslzelo. Naštvaně zabručela. Uznala, že by bylo fajn se jít ještě někam projít a vyhledat nějaký zdroj vody, ve kterém se může umýt od krve. Jak od své vlastní, tak od cizí. Nějak se jí příčilo, že na sobě má tělní tekutiny té potvory. Sykla. Vzpomínka na ni jí zvedala žluč. Kdyby ji potkala, asi ji tentokrát nenechá odejít živou. S nepěknými myšlenkami se rozešla zlatavobílá opět pryč ze smečky. Nevypadalo to, že by zde hodlala trávit příliš času. Toulavé tlapky ji pořád nutily smečku opouštět. Třeba se to změní, až okusí více dobrodužství.

//-> Řeka Kierb

Vítězně sledovala, jak Ilenie lape po dechu. V očích jí nebezpečně zablyštělo, zatímco se ušklíbla. Narovnala se do své klasické pozice a stáhla s bolestí uši. Zatřený zrak agresí se zase začal mísit s ledem, až se stal znovu chladným úplně a její výraz kamenným. Bez jakékoli emoce sledovala, jak se její poražená soupeřka sápe co nejdál od ní. Nebyl v ní ani kousek citu, který by jí napovídal, že by ji měla třeba zastavit a zajímat se o její zdraví. Ani kousek zvědavosti, zda rány přežije, nebo nepřekoná blížící se zimu. Zvedla zrak k obloze. Silný vítr ohýbal koruny zdejších neobvyklých stromů a naznačoval, že se žene něco nepříjemného. Shlédla zpět na neznámou vlčici, která upadla. Odhalila krátce zakrvácené tesáky, aby jí naznačila, že si má pohnout. Poté si vychutnávala krev na špičce jazyka, dokud se jí vlčice neztratila z dohledu. Švihla ocasem na náznak spokojení a dlouze vydechla do větru, kterým si nechávala chladit své rozbolavělé tělo. A následně se otočila, aby se dlouze mohla podívat k hranicím Maharské smečky. Stále váhala, zda se vrátit, její divoké já se bránilo a nechtělo. A ta starší, potlučená Lylwelin radila, aby se šla vyléčit na území, kde bude jistě více v bezpečí, než kdekoliv jinde. Podrážděně vydechla, jako kdyby právě huberťák prohrál hádku s mámou a rozkulhala se tam, kde by tomu měla říkat „domov“.

//-> Mahar
// Určitě, taky moc děkuji, bylo to bezva! :3

Vítězoslavně povytáhla koutek do strany, během toho, co jí svírala krk, když ucítila její marné škubání. Bylo jí jasné, že vlčice jedná už jen z bezmoci. Ač jí ještě byla uštědřena nějaká rána, s vervou ji ignorovala a nepouštěla ji. Cítila, jak se jí v tlamě rozlévá krev soupeřky. Byla nasládlá a poháněla ji k tomu, aby to celé ukončila. Jenže v tu chvíli se pozastavila. Nikdy nevzala život svému druhu a nikdy nechtěla být v očích příbuzných této vlčice jako vrah, jako někdo, kdo vzal život jejím sourozencům, nechtěla k nikomu takovému patřit a ať ji tato sketa naštvala sebevíc, po jejím prosíku v očích, leč si neodpustila ještě krátké zesílení stisku, ji nakonec pustila. Okamžitě ji nárazem plecí od sebe odstrčila a dávala si pozor, kdyby náhodou přišel další útok. Ale jak poznala, její soupeřka byla slabší a tohle ubrání kyslíku bude nejspíš potřebovat rozdýchat, takže nepředpokládala, že by byla schopná nějakého dalšího agresivního výpadu. Až co začal polevovat adrenalin, tak musela zavřít bolavé oko a cítila, jak jí v uchu nepříjemně a velmi bolestivě pulzuje. „Zmiz,“ vydechla zadýchaně. „Nedávám obvykle druhé šance… Tak se seber a vypadni!“ Štěkla po ní agresivně. Sama byla unavená a potlučená. Ale kdyby se dostala ještě jednou do podobného afektu, pravděpodobně už by se nad jejím zabitím tolik nezamýšlela.

Jednou se ocitla nad ní, podruhé pod ní. Jak se zdálo, její soupeřka se nehodlala vzdát tak snadno, což Lylwelin nehodlala už vůbec. Po pravdě, začínalo jí to bavit, čím více bolesti jak rozdávala, tak cítila sama na sobě. Stiskla čelisti pevně k sobě, když ucítila, jak ta potvora chytila její ucho. Poslední, po čem toužila, bylo, aby o něj přišla, ale její instinktivní jednání jí radilo jediné. Dostat se ze sevření. Okamžitě se rozmáchla tlapou a zasáhla vlčici do čumáku. Drápy ihned vyhledala jakýkoliv záchytný bod na její hlavě a bez váhání se zaryla. Tím jakoby její hlavu odtlačila, zatímco svou ucukla do strany. Leč bolestivě, úspěšně se dostala z jejího vězení a aniž by nad čímkoliv přemýšlela, vystartovala po vlčici nanovo. Ani vteřinu jí nenechala, aby se vzpamatovala. Bez váhání jí šla po hrdle, tak jak jí instinkt velel, tak, jak už to znala z jiných rvaček, lovů a dalších situací, kdy potřebovala nebo chtěla usmrtit živou bytost. Naštěstí pro Ilenii v afektu minula, ale i tak sevření bylo nebezpečně blízko. Zlatavobílá stiskla vší silou, protože si uvědomila svou chybu, ale minimálně kyslík jí ubrat mohla. Aspoň pojde pomaleji, zrůda!

To, že krvácela, ji krapet zneklidňovalo. Ne že by musela plakat nad každou bolístkou, ale obávala se, že by jí mohla zůstat další jizva a tu by špatně nesla. V hlavě se jí to totálně přetočilo. Její vrčení nabralo na intenzitě a před očima se jí zatmělo. Poslední, co postřehla, bylo, jak se řítí ta mrcha k ní. Napnula svaly a připravila se na náraz. Ilenii se povedlo ji srazit k zemi, ale zlatavobílá vlčice neváhala a okamžitě se zakousla vlčici do prvního místa, co se jí naskytlo. Dopadla na zem pod útočnici a zapřela se o ni ještě zadníma nohama. Ty prudce natáhla a tak se stalo, že se z obou stalo klubko valící se o pár metrů dál. Lyl veškeré své další počiny při těch parakotoulech nepromýšlela. Prostě zuřivě chňapala, po čem zrovna mohla. Klapala tesáky o sebe a stále agresivně vrčela. Občas něco zachytla. „Jsi mrtvá!“ Vyhrkla nenávistně mezi tím, co ji někam kousla a zase pustila, než zachytila nějakou další část. Samozřejmě tím, že se nevěnovala nějaké obraně, měla stejné šance i Ilenie. Nic z toho ale pro obě vlčice určitě nebylo lehké, když se stále valily v jakémsi pomyslném klubku. Pravděpodobně budou více pochroumané z otřesů, než ze samotného boje.

To nevím, tedy :DD Jinak se toho vůbec nebooj :D