Gallirea - Příspěvky uživatele

<- Jedlový pás (přes Sviští hůrky)
Hoď sněhovou kouli do sopky.

Dostat se sem nebylo zrovna jednoduché. Nejspíš to nebyl žádný med ani když bylo léto, ale v tom sněhu? I ona, která se uměla ve sněhu pohybovat snad lépe, než normálně, měla docela potíže. Táhlo ji sem jediné - za tu dobu, co zde žila, sopku omrknout nebyla. A to bydlela celé roky přímo pod ní, ale nikdy tu touhu úplně neměla. Když už se měla někam šplhat, bylo pro ni lepší, když zašla rovnou na hory, tam to přeci jen bylo pro ni lepší. Každopádně, když už se dostala až na vrcholek, musela uznat, že to má také něco do sebe. Výhled tu byl stejně tak dobrý. Pohlédla před sebe, kde se rozprostíral Mechový lesík a posmutněle si povzdechla. Ještě teď před sebou viděla Saturnův pohled, když s Cornicem odcházeli. Stále se jí v nitru držel ten tichý pocit, jako by ho zradila. Zavrtěla hlavou a raději pohled odvrátila.
Pomalu se přiblížila k převisu. Čím více u něj byla, tím více cítila teplo, které vycházelo z obrovského otvoru. Její zrak spočinul na lávě, která dole nebezpečně bublala. Ihned ji napadlo, že kdyby chtěla ona, nebo někdo jiný skoncovat se životem, tady by to byla jistota. A jak nad tím tak dumala, nenapadlo ji nic jiného, než uhnětat sněhovou kouli, nebo aspoň něco, co se tomu podobá a hodit ji dolů. Sledovala, jak letí, docela dost dlouho. A nejvíc fascinující na tom bylo, že na hladinu lávy ani nedopadla. Stačila se totiž tím horkem rozpustit ještě dříve, než se tak stalo. Hm, ne. To asi není úplně ideální smrt. Jeden to pocítí ještě dřív, než tam dopadne, usoudila potom, aniž by jí ve výrazu projela jakákoliv emoce. Ještě chvíli sledovala lávu a to, jak tam buble, než se raději vydala opatrně pryč.

-> Sněžné velehory

<- Severní galtavar
Obdaruj božstvo

Už jen pocit, že je takový kousek od samotné Smrti, od jejího děsivého sídla, jí nedělalo zrovna nejlépe. Pokud si pamatovala dobře, u Smrti byla naposledy, když čekala vlčata. Bylo to od ní tehdy docela bláhové, protože neohrožovala pouze samu sebe, ale i své nenarozené ratolesti. Při myšlence na ně se jí zase zastesklo. Měla ale pocit, že čas otupuje už i tohle. Po tom, co jí naposledy řekl Život a ujistil ji, že jsou v pořádku, se to v ní už tolik nebilo. Věděla, že jako matka zklamala, když je opustila a nemohla jim mít za zlé, že odešli pryč a již ji více nechtěli vidět. A tím, že zemřel Sigy, už neměli nejspíš důvod se na Gallireu vracet. Pokud to vůbec veděli, to byla otázka druhá.
Nesla sebou nějaké pěkné drahokamy, o kterých věděla, že je Smrt má ráda. Sice jí nic dávat nemusela, ale nemusel by být špatný nápad si ji podplatit ještě předtím, než se za ní vydá a bude po ní něco požadovat. Neměla momentálně moc promyšlené, co by po ní chtěla, takže se rozhodla návštěvu odložit na později. Přesto jí donesla kousek od sídla blyštivé kamínky, které pečlivě uložila na místo. "Tak jo... Tady máš," pronesla tiše, zatímco svůj chladný zrak směřovala ke zřícenině. Přejel jí mráz po zádech. A teď pryč odsud, než ji nase...

-> Sopka Tartar (přes Sviští hůrky)

<- Vodopády (přes Armanské hory)

Nebylo špatné si poobhlédnout pořádně okolí smečky. Povšimla si, že Ageron je z jedné strany obehnaný velkým pohořím, z druhé řekou, ze třetí menšími kopci a až ta jedna strana byla otevřená pláň. Jediná pláň, která je dělila od lesa, kde sídlila samotná Smrt. Zlatavá začala docela vážně uvažovat nad tím, že by ji navštívila. Potřebovala zesílit, kde se jen dalo. Mít pod palcem smečku ji pořád znervózňovalo a připadala si na to stále slabá. Nevěděla, kolik toho má pod palcem Tomáš, ale předpokládala, že krom sladkých řečiček toho příliš neuměl. Třeba ho jen podceňuješ, pokusila se uchlácholit sama sebe, zatímco pokračovala zasněženou krajinou dále. No, minimálně bych si ji mohla zkusit něčím uplatit, když už jdu kolem. Zastavím se za ní, až zkontroluji, čím jí vlastně mohu zaplatit, uznala nakonec a zamířila do Jedlového pásu.

-> Jedlový pás

<- Ageron
Běž se podívat na zamrzlé vodopády

Nechala Tomáše za sebou, aniž by se v podstatě ohlédla. Musela přemýšlet nad tím, proč vůči ní nešetří hezkými slůvky. Nutilo ji to přemýšlet, kolik vlčic takhle už obalamutil a že ona je moc stará na to, aby se nechala taky. Nespokojeně zafuněla a rozhodla se, že si trochu provětrá hlavu. Ano, zase, ale... Smečka se zdála být klidná. A bude klidná do té doby, než přijde ona a nastolí nějaké změny a pravidla, zvlášť co se starých členů týče. Bylo na čase zjistit, zda ve smečce chtějí přetrvat a budou nové alfy brát, nebo odejdou. Cítila se kvůli nim v Ageronu ještě trochu nekomfortně, ačkoliv respektovala, že je to jejich domov více, než její. Oni tam byli první. Ale když si to vezmu kolem a kolem, kdyby přišla jiná a silnější smečka a jejich alfy odtama vyhnala, nikdo by se s nimi nepáral.
Když se mezi stromy konečně otevřel výhled, zastavila se a nadechla úžasem. Zamrzlé vodopády před ní působily jako zkamenělý pohyb, jako by někdo zastavil čas uprostřed pádu. Dlouhé rampouchy se táhly od skalního převisu až k zemi, vrstvy ledu se leskly v tlumeném světle a voda, která si jindy zaplňovala prostor hlukem... mlčela.
Rozešla se blíže a nespouštěla z toho pohled. Bylo to nádherné, ale neměla potřebu to nijak komentovat. Jen obdivovala, mlčky. Tu sílu, která se neztratila, pouze proměnila něco v jiného, snad ještě více dechberoucího. Ucítila, jak jí chlad zalezl hlouběji do srsti, ale to jí nevadilo. Byl tu klid, který momentálně potřebovala. Po nějaké době kochání se nakonec rozhodla, že se vydá jinam. Ještě se projde.

-> Severní galtavar (přes Armanské hory)

Dej si s někým dalším slavnostní večeři

Jak se tak procházela s Tomášem po lese, povšimla si koutkem oka nějakého pohybu mezi stromy. Nebyl to vlk, tím si byla jistá. Ten krok... patřil něčemu jinému. To ji za chvíli potvrdil i pach, který přivál k jejímu čumáku. Byl to zajíc. Podívala se, zda si toho všiml i její spolualfák, ale nevypadal tak. "Vydrž chvíli, jo?" broukla pouze klidně a aniž by cokoliv objasnila, prostě se tichým a elegantním krokem odpojila. Ve sněhu uměla chodit jako bohyně, mnohem přirozeněji, než když nebyl. Každý ten vysoký krok vypadal, jako kdyby k ní patřil. Nebyla to chůze, byl to pomalu výstavní tanec.
Jakmile se vzdálila, uviděla hnědý kožíšek. Přikrčila se a pomalu se plížila, dokud se jí nenaskytla dobrá situace. Po zajíci vyrazila tak rychle a nečekaně, že pomalu ani nestihl zareagovat. Čapla jej do čelistí a jedním trhnutím mu zlomila vaz, než si vůbec stihl uvědomit, že je ve smrtelných spárech. Čistá a rychlá práce, přesně jak by se od vlčice v jejím věku a postavení očekávalo. Pak se i s kořistí vydala zpátky k Tomášovi.
"Měli bychom si dát dobrou večeři," navrhla po tom, co dala kořist mezi ně. "Oslavíme tím tuhle krásnou zimu, co přišla, hm? A hlavně... Naši první zimu v naší smečce," usadila se a začala zajíce porcovat tak, aby měl každý zhruba půlku. Na čerstvé a teplé maso se opravdu těšila, ale musela jednat rychle, protože chládlo. Poté si svůj kus přisunula tlapou k sobě a spořádaně se do toho pustila. Musela se krotit, aby nehltala, ale byla to slavnostní večeře, no ne? Muselo to být trochu na úrovni.
Když dojedla, začala se čistit a věnovala své společnosti pohled. "Půjdu si trochu protáhnout tlapy, jo?" Oznámila mu. Za chvíli vstala, protáhla se jako kočka, otřepala ze sebe sníh a rozklusala se pryč. Kdo ví, jestli chtěla být chvíli o samotě, nebo si potřebovala odskočit.

-> Vodopády

4/10
Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

Kráčela lesem a přemýšlela, jak to bude přes zimu s kořistí. Jasně, záleželo na tom, jaká bude letos zima, pokud by měla být tak krutá, jako loni, nebude to zrovna lehké. Ale napadlo ji, že by mohla udělat něco pro to, aby se aspoň zvěři kolem Ageronu dařilo trochu lépe a měla důvod se zde zdržovat. Bylo jasné, že sem nebudou srnky skákat dobrovolně, když tu bylo tolik vlčích pachů, ale bylo jasné, že aspoň těm drobnějším to bude více jedno. Budou se držet kdekoliv mezi stromy a v různých úkrytech.
Nezastavila se u prvního spadlého kmene náhodou. Tvořil přirozené závětří a pod jeho kořeny se dalo vyhloubit více místa, než se na první pohled zdálo. Neváhala tedy a tlapkami odhrnula sníh a listí, aby odkryla suché místo, kde by se dorbná zvěř mohla schovat před větrem a mrazem. Nikterak velké gesto, ale nechtěla zase nějak přehnaně zasahovat do rovnováhy lesa. Jen upravovala to, co už tu bylo.
O kousek dále ležely spadené větve, které přitáhla blíže a vytvořila tak jednoduchý kryt. Věděla, že třeba zajíci, lišky i ptáci si cestu najdou sami, pokud jim to tedy po cestě někdo z hladových členů nezkomplikuje. A nakonec se vydala zpátky k potoku, ve kterém pomocí shozených kamenů rozšířila malé místo, aby voda zůstala tekoucí a zvěř nemusela zbytečně riskovat zranění nebo žízeň. Chvíli své dílo sledovala a pak se spokojeně narovnala. Byla spokojená. Les byl domovem všech, kdo v něm žili, nejen vlků. A pokud měli zimu přežít nějak v rovnováze, stačilo jen málo k tomu, aby nějak přispěla.

3/10
Pokus se připravit nápoj na zahřátí

Zastavila se u plochého kamene poblíž vody. Chlad pronikal přes tlapky až do morku kostí, byl opravdu vtíravý a neodbytný. Zhluboka se nadechla a přemýšlela, čím se zahřát. Do úkrytu se jí nechtělo, stoprocentně tam někdo byl a ona na ty vlky ještě nebyla zvyklá. Nakonec se rozhodla, že zkusí experimetnovat s magií ohně, kterou nedávno objevila. Sice celý život magiemi pohrdala, ale věděla, že teď je nutné se s nimi zblížit, už jen z důvodu, kdyby náhodou musela chránit smečku. Věděla, že spousta patolízalů se tu nebojí využít magie v boji, takže jí nezbývalo nic, než to vracet stejnou kartou.
Utrhla tedy nějakou větvičku ze stromu, vzala kousek sušené kůry a našla nějakou zmraženou jedlou bobuli. Vše dala do malé misky vyhloubené v kameni a zalila vodou z potoka. Potom dovolila ohni, aby zaúřadoval. Ne nijak prudce, nezakládala tady vatru, spíš s ním jen prohřívala okolí misky a samotný kámen. Pozorovala hladinu vody, jak se jemně chvěje a přemýšlela nad tím, jak snadné by mohlo být nechat oheň vzít si více, než je nutné. Jak snadné a zbytečné.
Nakonec, když nápoj zchladl a vůně zesládla, tak magii zase utlumila. A konečně se zkusila napít. Teplo ihned sklouzlo do žaludku a hořkost se rozlila po jazyku. Nemusela by to pít každý den, ale nebylo to úplně špatné, navíc to splnilo účel, za kterým to dělala - aby se ohřála.

Zkus zahrát písničku na rampouchy

Poměřila si jej pohledem, když oponoval, že není zrovna nejmladší. Přemýšlela na krátkou chvíli, jestli mu nedát třeba ránu, aby se probral, nebo s ním aspoň zatřást, ale pak to přešla jen zafuněním a zakroucením hlavy. "Co budeš říkat za pár let? Nebo nedejbože, až budeš starej jako já," zeptala se ho zkoumavě. Jestli on nebyl nejmladší, tak ona byla v tom případě chodící fosílie, nebo aspoň tak jí to připadalo.
Ještě jednou se ohlédla na skupinku, co vznikla opodál, když na ně přišla řeč. Vypadalo to, že tam započali pořádnou sněhovou bitvu. Lylwelin se na moment zakoukala na Cornica, jak se baví a... zahřálo ji u srdce, že přišel také na jiné myšlenky. Bylo nakonec fajn, že ta jeho kamarádka dorazila. Nedokázala ale posoudit, jestli se mu ta holka líbí. Dle ní na tohle byli ještě mladí, ale kdo ví, co se jim honilo hlavou. O babách se s Cornicem ještě nebavila. "Hm, někdo by mu měl ovšem objasnit určité věci. A nejsem si jistá, jestli bych to měla být zrovna já," významně se na Tomáše podívala. Ihned ale zaklapla, když se znenadání přiblížil Cornic k ohni a začal tu něco vytvářet. "Kdo ví," vyjádřila se jen chladně ohledně Merleho. Samozřejmě, že jí vrtalo hlavou, kde člen jejich smečky byl. Byl by jí ukradený, nebýt členem, ale teď za každého z nich cítila zodpovědnost.
Pochválil Lyl skrz magii a ona opět nevěděla, jak reagovat. Nebyla na tohle prostě zvyklá. A pak se vydal dělat něco s rampouchama. Jak se tak snažil, nevydržela to a zvedla se. "Divej, takhle se to dělá," řekla a začala na rampouchy ťukat buď tlapkou, nebo jen drápkem. Vydávali všemožné zvuky a rozezněli se do okolí. Byla to seveřanka, tímhle se zabavili jako vlčata často, ale co si budeme, po těch letech to taky už nebylo ono. Obrátila se na něj a snažila se udržet nezúčastněný výraz. "Nóó, takhle úplně teda nee," pronesla a raději toho už nechala. Nemusela se tu zesměšňovat, zvlášť když bylo okolo tolik vlků.
"Asi jo, půjdeme to tu trochu projít. Měla bych si pak jít dát řeč s původními členy smečky," pověděla, zatímco se rozešla někam do lesa. Počkala ho, ať s ní srovná krok a pak pronesla: "bylo hezký, jak si tam tak hráli, že? Konečně bylo trochu vidět, jak smečka ožívá," broukla spokojeně. Že by se jim opravdu dařilo vdechnou smečce život?

2/10
najdi a ochutnej rybí nanuk

Už už chtěla opustit břeh, ale to by jí nesměl sklouznout zrak k něčemu zvláštnímu, co voda vyplavila na mělčinu. Mezi úlomky ledu a plovoucími jehličkami se zachytila jakási zvláštní podlouhlá kostka v ledu. Ze začátku to vypadalo jako nějaký ledový špalek, ale když se převrátil, donutilo ji to se pozastavit. Uvnitř byla... ryba? Dokonale zmrzlá, sevřená v průhledné skořápce. Vypadalo to jako nějaká bizarní ozdoba pro někoho, kdo by si chtěl třeba zvláštním způsobem ozdobit úkryt, ale to se Lylwelin rozhodně netýkalo.
„No to mě podrž,“ zamumlala, pomalu k tomu přistupujíc. Nebyla zrovna sentimentální, ale tohle… tohle byla kuriozita. A z nějakého důvodu v ní probudila zvědavost, která se ozývala jen zřídka. Sklonila hlavu a packou si k sobě tu věc přisunula. Už na polštářcích ucítila, jak je to ledové, ale co čekala od kusu ledu, že? Prohlídla si to zblízka a musela uznat, že to bylo takto ještě podivnější. Ryba měla otevřenou tlamu, jako kdyby ji v jejím posledním okamžiku překvapila vlastní smůla. Zlatavá vlčice si v rychlosti olízla tlamu, ne kvůli tomu, že by na to dostala chuť, ale protože přemýšlela. A potom, s lehkou nedůvěrou, sklonila hlavu a dotkla se ledu jazykem.
Okamžitě zakoulela očima. Chuť byla přesně taková, jak to vypadalo - ostrá, ledová a rybí. A rozhodně ne taková, co by běžně dobrovolně vyhledávala. S odfrknutím dotlačila ledový kus zpět do vody, aby jej proud odnesl a narovnala se. A pak se bez jediného ohlédnutí vydala zpět do lesa, jako by ochutnat rybí nanuk bylo naprosto běžnou součástí dne.

1/10
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Vítr se sněhem se na nějakou dobu utišil, tak se Lylwelin rozhodla, že si půjde protáhnout tlapky. Její kroky směřovaly k jezeru, které bylo nedaleko a když k němu dorazila, s údivem zjistila, že ještě není zcela zamrzlé. Naklonila hlavu do strany a naklonila se k němu, aby spatřila svůj odraz. Její dech lehce rozčechral jinak klidnou hladinu a odraz se zavlnil. Hřebeny hor se za ní v odrazu roztáhly jako čelisti, zatímco její silueta se protáhla a rozpadla do několika stínů. Trochu se zachmuřila, víc, než byla obvykle. Nikdy se nenechávala vést pověrami. Ale letos... letos bylo příliš mnoho změn na to, aby před znamením jen tak utekla, nebo mávla tlapou a nechala to být. Co to mělo vlastně znamenat? To, že se bude muset rozkrájet? Pro vlastní smečku zcela určitě. Čekal ji rok plný pochybností. Rozhodnutí, která bude muset dělat sama.
Další vlnka ovšem vytvarovala jiný obrázek, který ji přiměl na okamžik ztuhnout. Byly to dva obrysy vlků, možná. Byl její a... někdo druhý. Někdo, kdo stál vedle jejího boku a zatímco její odraz se jemně vlnil a naznačoval nestabilitu, ten druhý tam byl bez hnutí. Byl to někdo vyrovnaný? Znamenalo to, že nebude sama? Bránila se tomu uvěřit, ale už dávno věděla, že sama není. Cornic po jejím boku kráčel téměř rok. Byl to snad on, v tom odraze? Nebo snad Tomáš, či někdo ze smečky, koho třeba ještě nepoznala? Možná.
Pak nad hladinou přelétl pták a celý odraz na chvíli zastínil. Lylwelin znepokojeně zvedla hlavu a snažila se jej pohledem dostihnout. Byla to jen náhoda, nebo ten stín znamenal něco... nehezkého? Byla to snad hrozba, které se bude muset postavit? Pak se ale vzpamatovala a zakroutila hlavou. Co to tady vyvádíš? Máš málo věcí na práci? Raději se projdi a vrať se zpátky do smečky.

Na její poznámku s úsměvem odpověděl, že byl vždycky duší mlaďoch. V očích se jí na chvíli mihlo pobavení, takové to, když vlče své matce řekne nějaký nesmysl. „Nebude to tím, že ještě stále jsi mlaďoch?” podpíchla ho znovu a vlastně ji to i donutilo zapřemýšlet, kolik přesně mu je. Vypadal jako vlk v nejlepších letech. Už měl něco v hlavě, ale nebyl ani chodící fosilie, jako ona. Jak bylo vlastně možné, že se takový mladík píchl právě k ní? Po světě běhala spousta mladších, krásnější a emotivnějších vlčic, než byla ona.
Ptal se, jestli ta vlčí slečna, co dorazila za Cornicem, je jeho nápadnice. Lyl naznačila něco jako pokrčení ramen. „Na to jsou asi ještě moc mladí, ne? Já bych v jejich věku nad žádným partnerem asi nepřemýšlela. Spíš hledaj sami sebe a druzí vlci jsou jen takové... rozptýlení od pubertálních trablí,” pověděla zamyšleně. Co si budeme, je to dávno, co byla v pubertě ona. Ani jí tam už moc nesahala paměť, jak moc dlouho to bylo. Všimla si, že za tou mladou z Cedru dorazila i Juniper. Och, tak takhle to je. Přišla s ní? Obrátila se na Tomáše. „Tohle je Juniper,” pověděla mu, aby byl v obraze. Vypadalo to, že tam ti tři měli nějaké řešení, navíc dokud jí nebylo třeba, držela se raději v pozadí. Jeden vetřelec v obklopení dvěma členy smečky, to vcelku stačilo.
Zaujatě k Tomínovi střihla uchem, když se zeptal, jestli neovládá magii ohně. Zachmuřila se. „O tom nic nevím teda,” zamumlala a pohlédla k ohni. Začala se soustředit na to, aby se zmenšil a světe div se, opravdu se tak stalo. Tak se naopak zasoustředila na to, aby byl větší, než původně a vskutku, povedlo se. Překvapeně zamrkala a vydechla. „Dobře, tak to jsem nečekala,” pronesla a nechala, aby k ní z ohně doletěla malá kulička, která ji obkroužila a pak i Tomáše, nad jehož hřbetem poté zůstala levitovat v bezpečné vzdálenosti.
Netušila, jak to to vlčisko dělá, ale dokázal jí zlepšit náladu téměř pokaždé, co to bylo potřeba. „No, to bych ti moc nedoporučovala,” ušklíbla se. „A zvlášť teď před zimou se moc nehodí, abys měl holej ocas. Na druhou stranu by sis to mohl aspoň chladit ve sněhu, to jo.” Nejvíc legrační na tom asi bylo, s jakou vážností tyhle její pokusy o vtip pronášela. Pak na moment zpozorněla, když jí řekl, že mu chyběla. Krátce se podívala do jeho očí, než svůj pohled odvrátila někam do strany. Netušila, jak má na takovou věc reagovat.

hlásím se 1x :3

Tomáš navrhl, že s Cornicem zkusí strávit trochu času. Zlatavá pozvedla oblouk nad okem a na tváři se jí objevil krátký úšklebek. „Takže se cítíš jako jeho vrstevník?” zeptala se s uchechtnutím v hlase a pak jí do nosu vtrhl cizí pach. Tedy, nebyl tak cizí, ale rozhodně sem nepatřil. Otočila se směrem, odkud tušila cizince, ale nemusela dlouho čekat. Ke Cornicovi se přihnala mladá vlčí dáma. A pokud ji paměť nešálila, už ji v minulosti viděla. „No, tak to vypadá, že už to nebude potřeba,” pronesla. Nechala cizinku cizinkou. Netušila, odkud se tu vyloupla, ale věděla, že Cornica asi momentálně nic nepotěší víc, než její přítomnost. Vždyť se tehdy loučili jako dva staří milenci...
Vrátila tedy pozornost zpět ke svému spolualfákovi a souhlasně kývla hlavou. „Uvidí se,” pověděla pouze stroze. Také nechtěla dělat závěry, třeba už měli dávno odmakáno, nebo... Prostě kdo ví. Ona si to ověří, až nebere trochu sil. Pak ji ale překvapilo, že vlastně Tomíno za oheň nemohl. „Tak... kdo?” hlesla nejistě a rozhlédla se kolem nich. Cornic s tou mladou sotva. Mohla to být... ona? Zatímco byla uvězněna ve svých myšlenkách, její společník začal házet ramena. Probudil ji z přemýšlení a ona sledovala jeho hrdinský výkon. Zacukal jí koutek a usadila se na sedinku, přičemž elegantně obtočila ocas kolem předních tlap. „Myslím, že jsi mu to solidně natřel,” kývla hlavou, zatímco měla stále sotva znatelně povytažený koutek.

Vyslechla si mlčky jeho myšlenku a souhlasně, i když trochu neochotně, přikývla hlavou. "Taky jsem si říkala. Jenže z původních tu není nikdo jeho věku, ne? Navíc nevím, jestli by si s nimi vůbec rozuměl. Je dost zdrženlivý, jeho vrstevníky by to mohlo spíše odradit," pověděla zadumaně. Věděla, o čem mluví. Sama byla v jeho letech totálně otřesená tím, co jí osud stačil naservírovat, jenže ona ještě k tomu, že nebyla moc komunikativní, byla i dost kousavá. Cornic měl výhodu, že to byl takový milý bobek. Vzpomněla si na tu mladou vlčici z Cedrové smečky, se kterou svého svěřence našla tenkrát, když se ztratili v kalamitě. Tehdy se loučili jako dva milenci, které od sebe násilím trhali. Potkali se pak vůbec ještě někdy? Napadlo ji, zatímco ji Tomíno z myšlenek vytrhl. Věnovala mu pohled, který měla do teď upřený kamsi do prázdna lesu.
Dal jí report, co se týkalo nových členů a ona znepokojeně přikývla. "Takže jeden lelkuje v úkrytu a druhá raději hned vzala roha?" zavrčela zlehka, ačkoliv v jejích očích nešel vidět nějaký znatelný hněv. Nechtěla hned dělat soudy, třeba už stačili něco udělat, ale jestli ne, tak bude muset Zlatavá v rychlosti udělat pořádky a získat si autoritu, aby si nemysleli, že to, co jim nařídí, snad neplatí. Však já si to pak zkontroluju, pomyslela si nakonec o něco klidněji.
Polekala se ohně a Tomáš začal ihned vtipkovat. Protočila nad ním oči, ale cukl jí koutek. Byl to jen takový mžik, ale byl tam. Dlouze vydechla zadržovaný dech a podezíravě přivřela oči. "To ty?" zeptala se, zatímco se k ohni přiblížila. Ulehla kousek od něj, ale s respektem, který celý život vůči tomuto živlu měla. Možná až moc velký, ale časem to trochu utichalo. "Tak ukaž," vyzvala ho na jeho rádoby výhružky, zatímco se ušklíbla.

V očích se jí objevila špetka pochybností, se kterou pohlédla směrem ke Cornicovi. "Jen... Nevím, jestli to na něj nebylo moc rychlé," pověděla tlumeně a pak pohled přesunula na své tlapy. Povšimla si, jak se do jejího hustého kožichu opřel štiplavý vítr. Zvedla hlavu a zkontrolovala oblohu, na kterých byla šedivá mračna. Ta, která jí připomínala vzdálené rodné místo. Bude sněžet. A to rychle, napadlo ji. Bylo to cítit ve vzduchu a ta vůně ji paradoxně utěšovala. Byla jedna z mála, která zimu milovala a těšila se na ni. Jen doufala, že nebude tak krutá, jako ta předchozí. To už bylo moc.
Vyslechla si, co se stalo a zaskočeně se narovnala, když jí pověděl, že to tu bez ní bylo prázdné. Zvedla pohled do jeho očí, jako kdyby hledala nějaký náznak úsměvu, či šibalského výrazu, že si dělal jen legraci. Ale myslel to očividně zcela vážně. Nebyla ovšem schopna na to nikterak reagovat. "A Juniper s Merlem se neukázali?" zeptala se na první věc, co ji napadla, snažíc se zachovat své ledové bariéry. Na otázku ohledně jídla zavrtěla hlavou a nadechla se, samozřejmě za účelem spustit námitky: "V úkrytu jsou teď oni, nemám na to náladu," odvětila. I když by teplo momentálně ocenila i zarytá seveřanka, jaká ona byla. Aniž by si to uvědomila, při myšlence na to se ohřát, u nich vzplanul plamen ohně. Jenže jak to bylo neplánované, zlatavá vlčice sebou polekaně trhla, odskočila a zůstala naježená jako kočka.