Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na její poznámku s úsměvem odpověděl, že byl vždycky duší mlaďoch. V očích se jí na chvíli mihlo pobavení, takové to, když vlče své matce řekne nějaký nesmysl. „Nebude to tím, že ještě stále jsi mlaďoch?” podpíchla ho znovu a vlastně ji to i donutilo zapřemýšlet, kolik přesně mu je. Vypadal jako vlk v nejlepších letech. Už měl něco v hlavě, ale nebyl ani chodící fosilie, jako ona. Jak bylo vlastně možné, že se takový mladík píchl právě k ní? Po světě běhala spousta mladších, krásnější a emotivnějších vlčic, než byla ona.
Ptal se, jestli ta vlčí slečna, co dorazila za Cornicem, je jeho nápadnice. Lyl naznačila něco jako pokrčení ramen. „Na to jsou asi ještě moc mladí, ne? Já bych v jejich věku nad žádným partnerem asi nepřemýšlela. Spíš hledaj sami sebe a druzí vlci jsou jen takové... rozptýlení od pubertálních trablí,” pověděla zamyšleně. Co si budeme, je to dávno, co byla v pubertě ona. Ani jí tam už moc nesahala paměť, jak moc dlouho to bylo. Všimla si, že za tou mladou z Cedru dorazila i Juniper. Och, tak takhle to je. Přišla s ní? Obrátila se na Tomáše. „Tohle je Juniper,” pověděla mu, aby byl v obraze. Vypadalo to, že tam ti tři měli nějaké řešení, navíc dokud jí nebylo třeba, držela se raději v pozadí. Jeden vetřelec v obklopení dvěma členy smečky, to vcelku stačilo.
Zaujatě k Tomínovi střihla uchem, když se zeptal, jestli neovládá magii ohně. Zachmuřila se. „O tom nic nevím teda,” zamumlala a pohlédla k ohni. Začala se soustředit na to, aby se zmenšil a světe div se, opravdu se tak stalo. Tak se naopak zasoustředila na to, aby byl větší, než původně a vskutku, povedlo se. Překvapeně zamrkala a vydechla. „Dobře, tak to jsem nečekala,” pronesla a nechala, aby k ní z ohně doletěla malá kulička, která ji obkroužila a pak i Tomáše, nad jehož hřbetem poté zůstala levitovat v bezpečné vzdálenosti.
Netušila, jak to to vlčisko dělá, ale dokázal jí zlepšit náladu téměř pokaždé, co to bylo potřeba. „No, to bych ti moc nedoporučovala,” ušklíbla se. „A zvlášť teď před zimou se moc nehodí, abys měl holej ocas. Na druhou stranu by sis to mohl aspoň chladit ve sněhu, to jo.” Nejvíc legrační na tom asi bylo, s jakou vážností tyhle její pokusy o vtip pronášela. Pak na moment zpozorněla, když jí řekl, že mu chyběla. Krátce se podívala do jeho očí, než svůj pohled odvrátila někam do strany. Netušila, jak má na takovou věc reagovat.

hlásím se 1x :3

Tomáš navrhl, že s Cornicem zkusí strávit trochu času. Zlatavá pozvedla oblouk nad okem a na tváři se jí objevil krátký úšklebek. „Takže se cítíš jako jeho vrstevník?” zeptala se s uchechtnutím v hlase a pak jí do nosu vtrhl cizí pach. Tedy, nebyl tak cizí, ale rozhodně sem nepatřil. Otočila se směrem, odkud tušila cizince, ale nemusela dlouho čekat. Ke Cornicovi se přihnala mladá vlčí dáma. A pokud ji paměť nešálila, už ji v minulosti viděla. „No, tak to vypadá, že už to nebude potřeba,” pronesla. Nechala cizinku cizinkou. Netušila, odkud se tu vyloupla, ale věděla, že Cornica asi momentálně nic nepotěší víc, než její přítomnost. Vždyť se tehdy loučili jako dva staří milenci...
Vrátila tedy pozornost zpět ke svému spolualfákovi a souhlasně kývla hlavou. „Uvidí se,” pověděla pouze stroze. Také nechtěla dělat závěry, třeba už měli dávno odmakáno, nebo... Prostě kdo ví. Ona si to ověří, až nebere trochu sil. Pak ji ale překvapilo, že vlastně Tomíno za oheň nemohl. „Tak... kdo?” hlesla nejistě a rozhlédla se kolem nich. Cornic s tou mladou sotva. Mohla to být... ona? Zatímco byla uvězněna ve svých myšlenkách, její společník začal házet ramena. Probudil ji z přemýšlení a ona sledovala jeho hrdinský výkon. Zacukal jí koutek a usadila se na sedinku, přičemž elegantně obtočila ocas kolem předních tlap. „Myslím, že jsi mu to solidně natřel,” kývla hlavou, zatímco měla stále sotva znatelně povytažený koutek.

Vyslechla si mlčky jeho myšlenku a souhlasně, i když trochu neochotně, přikývla hlavou. "Taky jsem si říkala. Jenže z původních tu není nikdo jeho věku, ne? Navíc nevím, jestli by si s nimi vůbec rozuměl. Je dost zdrženlivý, jeho vrstevníky by to mohlo spíše odradit," pověděla zadumaně. Věděla, o čem mluví. Sama byla v jeho letech totálně otřesená tím, co jí osud stačil naservírovat, jenže ona ještě k tomu, že nebyla moc komunikativní, byla i dost kousavá. Cornic měl výhodu, že to byl takový milý bobek. Vzpomněla si na tu mladou vlčici z Cedrové smečky, se kterou svého svěřence našla tenkrát, když se ztratili v kalamitě. Tehdy se loučili jako dva milenci, které od sebe násilím trhali. Potkali se pak vůbec ještě někdy? Napadlo ji, zatímco ji Tomíno z myšlenek vytrhl. Věnovala mu pohled, který měla do teď upřený kamsi do prázdna lesu.
Dal jí report, co se týkalo nových členů a ona znepokojeně přikývla. "Takže jeden lelkuje v úkrytu a druhá raději hned vzala roha?" zavrčela zlehka, ačkoliv v jejích očích nešel vidět nějaký znatelný hněv. Nechtěla hned dělat soudy, třeba už stačili něco udělat, ale jestli ne, tak bude muset Zlatavá v rychlosti udělat pořádky a získat si autoritu, aby si nemysleli, že to, co jim nařídí, snad neplatí. Však já si to pak zkontroluju, pomyslela si nakonec o něco klidněji.
Polekala se ohně a Tomáš začal ihned vtipkovat. Protočila nad ním oči, ale cukl jí koutek. Byl to jen takový mžik, ale byl tam. Dlouze vydechla zadržovaný dech a podezíravě přivřela oči. "To ty?" zeptala se, zatímco se k ohni přiblížila. Ulehla kousek od něj, ale s respektem, který celý život vůči tomuto živlu měla. Možná až moc velký, ale časem to trochu utichalo. "Tak ukaž," vyzvala ho na jeho rádoby výhružky, zatímco se ušklíbla.

V očích se jí objevila špetka pochybností, se kterou pohlédla směrem ke Cornicovi. "Jen... Nevím, jestli to na něj nebylo moc rychlé," pověděla tlumeně a pak pohled přesunula na své tlapy. Povšimla si, jak se do jejího hustého kožichu opřel štiplavý vítr. Zvedla hlavu a zkontrolovala oblohu, na kterých byla šedivá mračna. Ta, která jí připomínala vzdálené rodné místo. Bude sněžet. A to rychle, napadlo ji. Bylo to cítit ve vzduchu a ta vůně ji paradoxně utěšovala. Byla jedna z mála, která zimu milovala a těšila se na ni. Jen doufala, že nebude tak krutá, jako ta předchozí. To už bylo moc.
Vyslechla si, co se stalo a zaskočeně se narovnala, když jí pověděl, že to tu bez ní bylo prázdné. Zvedla pohled do jeho očí, jako kdyby hledala nějaký náznak úsměvu, či šibalského výrazu, že si dělal jen legraci. Ale myslel to očividně zcela vážně. Nebyla ovšem schopna na to nikterak reagovat. "A Juniper s Merlem se neukázali?" zeptala se na první věc, co ji napadla, snažíc se zachovat své ledové bariéry. Na otázku ohledně jídla zavrtěla hlavou a nadechla se, samozřejmě za účelem spustit námitky: "V úkrytu jsou teď oni, nemám na to náladu," odvětila. I když by teplo momentálně ocenila i zarytá seveřanka, jaká ona byla. Aniž by si to uvědomila, při myšlence na to se ohřát, u nich vzplanul plamen ohně. Jenže jak to bylo neplánované, zlatavá vlčice sebou polekaně trhla, odskočila a zůstala naježená jako kočka.

Otočila se, když za sebou zaslechla známý hlas. Ohlédla se a když spatřila Tomáše, jemně houpla ocasem na stranu a zase zpět, nejspíš v náznaku úlevy a vděčnosti, že ho vidí celého. "Ahoj," pozdravila ho nazpátky, aniž by v jejím výrazu byla jakákoliv emoce. Zůstával její typický chladný výraz. Po jeho otázce se na krátko podívala po Cornim a dala mu prostor na nějakou odpověď, než odpověděla sama: "Uhmm, byli. Nikdo nám hlavu netrhal samozřejmě, ale..." zadrhla se. Měla přiznávat, že to pro ni bylo těžké? Přiznat tím, že z toho byla smutná a cítila se vůči Saturnovi tak trochu zle? "Šlo to," dopověděla pak prostě, ale do očí se mu nepodívala. Ne že by mu vyloženě lhala, rozloučení fakt šlo dobře, co se týkalo nějaké domluvy, ale ty emoce byly trochu... moc. Na ni rozhodně.
Pak se obrátila na Cornica. "Chvíli si tu s druhou alfou popovídám o samotě, ano?" oznámila mu řečnickou otázkou a vydala se naproti Tomášovi, přičemž mu čumákem naznačila, aby šli někam dále. Jakmile byli v soukromí, zastavila se a obrátila se na něj. "Co tady, jak to šlo? Nějaké problémy, nebo novinky?" zeptala se zkoumavě a usadila se, aby ulevila tlapám. Měla za sebou vcelku dalekou cestu, ze Švitořivého lesa sem a po cestě se stalo takových věcí, že z toho byla celá mimo. Ale věděla, že se musí co nejdřív začít soustředit na smečku.

<- Severní galtavar

Napadlo ji, že je vlastně zvláštní, že ji Cornic tak věrně následoval navzdory tomu, že si nejspíš na Mechovou smečku zvyknul. Moc na to nevypadal, ale nejspíš k sobě přilnuli více, než by si byli oba ochotní přiznat. Byla každopádně ráda, že ji následoval do Ageronu a zůstával po jejím boku. Věřila tomu, že vyroste v někoho, kdo bude pro smečku aspoň trochu přínosný. Stoprocentně, když ho něco naučíš, pomyslela si a loupla po mladíkovi pohledem. Vlastně ani nevěděla, co umí. Do ničeho se sám na vlastní tlapy extra nepouštěl, u lovu ho viděla pouze jednou, to si sice nabil čumák, ale nebylo to tak špatné, ale jinak se spíše držel ostýchavě zpátky. Byl ještě tak stále zakřiknutý z toho, co si prožil, nebo už bude takový stále? Pořád se kolem vlčka vznášela spousta otazníků a navzdory tomu, že byl s Lylwelin tak dlouho, věděla o něm pramálo.
Když vstoupili do lesa, nešlo si nevšimnou, jaký tu byl klid. Lyl zastříhala ušima a pak zavětřila, aby se ujistila, zda tu vůbec někdo je. "Zatím nás je tu jen málo. A je to vlastně dobře. Že?" podívala se na něj. Oba byli takoví samotáři, takže s počtem členů asi problém neměli. Navíc Lyl zastávala ten názor, že o čím méně hladových krků se bude muset starat, tím lepší. A nešlo jen o jídlo, ale tak nějak o všechno. S každým komunikovat, dělat si o něj starosti a tak dále... Nadechla se a zavyla, aby oznámila svůj příchod. Zase. Ale tentokrát neměla v plánu odejít. Nejraději by se teď odebrala někam do soukromí, aby mohla ještě zpracovat opuštění Mechové smečky, ale nechtěla tu hned Corniho nechávat jako kůl v plotě. "Pojď, trochu tě tu provedu. A ukážu ti, kde je úkryt, je totiž docela šikovně schovaný," pobídla ho a oklikou se vydala ke zmiňovanému srdci smečky. Byla zvědavá, zda kouzlo tohoto lesa bude působit i na Cornica a bude to tak rychlá láska, jako vznikla u ní. Les pod úpatím obrovských hor se svíticím mechem v noci, to mělo něco do sebe.
"Když bys šel nadále tímto směrem, dojdeš k řece, která ústí do krásného vodopádu," poradila mu takovou perličku. Potom ještě chvíli courali po lese, než došli téměř k úkrytu. "A tady je ten úkryt. Zdá se, že tam jsou zrovna původní obyvatelé smečky, bude lepší, když se jim ještě chvíli budeš vyhýbat. Musím dát řeč s Tomášem a zeptat se, jak to s nimi vypadá a pak si s nimi sama promluvit."

<- Mech

Saturnus jí ještě pověděl, že si je jistý, že bude dobrá alfa. Zahřálo ji to u srdce, slyšet tohle od druhé alfy bylo rozhodně docela konejšivé. Aspoň z části to její pochybnosti zahnalo, ale byl fakt, že ne nijak extra. Ta komplikovaná situace v Ageronu ji pořád znervózňovala. Neměli přeci jen s Tomášem založit smečku hned od začátku? Bez nějakých původních členů, které znenadání opustili alfy? Co když jim to budou vyčítat, ale smečku neopustí? Lylwelin je nemohla vyhnat, byl to jejich domov. Nebo jako alfa mohla? Ne. Nebylo by to fér. Zatímco se stále bránila slzám, za Mechovým lesíkem už se neohlédla, nechtěla. Raději upínala zraky k blížícimu se lesu. Jen se ohlédla za Cornicem. Odkašlala si a pokračovala.
Trochu zpomalila a zatímco držela veškerý svůj smutek uvnitř sebe, jemně mu přejela čumákem po hřbetě. „Vidíš to, zvládl jsi to,” pokusila se o chlácholivý tón a pokračovala v cestě. „Kdyby se ti náhodou v Ageronu nelíbilo, můžeš se tam kdykoliv vrátit, to víš, ne? Saturnus by tě nikdy nevyhnal,” ujistila ho, jako kdyby to snad mohlo situaci nějak pomoct. I ji tak nějak tahle myšlenka v nitru uklidňovala. „No a my jsme skoro tam,” pronesla, když se ageronské stromy přibližovaly. Byl to opravdu kousek od Mechu, mohli si přes galtavar přehazovat klidně kameny, kdyby chtěli. Třeba.

-> Ageron

Rýmička. Slovo, které zrovna u ní a v jejím světě, působilo skoro urážlivě. Nic tak titěrného, tak směšného, tak naprosto nehodného pozornosti, prostě neznala. A přesto tady byla, velká zlatavá vlčice, která kdysi naprosto bez problému přežila severní sněhové vichřice, zrádné zamrzlé stezky a každodenní trávení času v tunách sněhu, teď na hromádce, z nosu jí visela kapka sople, která odmítala zmizet, ať ji otřela jakkoli nenápadně. I když by si spáše raději nechala useknout ocas, než aby přiznala, že se necítí dobře, únava se jí vkrádala do každého svalu, do kostí, prostě do celého těla, jako pomalý, ale vytrvalý chlad. Jen rýmička, opakovala si pořád dokola. Prostě nic víc, než obyčejné nachlazení, ve svých letech na to máš právo. Jenže i její tělo mělo své limity.
A jak tak odpočívala raději bokem ode všech, aby ji nikdo v tomhle stavu neviděl, na okraji lesa, snažila se nenápadně zakašlat tak, aby to neznělo jako smrtící chrchlák uzavírající její důstojnost do pytle. Nepovedlo se. Ozvěna jejího kašlání se snad odrazila od každého stromu v lese, nebo aspoň jí to tak teď připadalo. Opravdu jí třeštila hlava natolik, že měla dojem, že se jí rozskočí z jejího vlastního kašle.
A najednou zahlédla mezi stromy pohyb. Zoufale a zároveň bezmocně zavřela oči, jako kdyby jí to mělo nějak pomoct předtím, aby si jí blížící se postava nevšimla, ale takhle to bohužel nefungovalo. Samozřejmě, že to byl Tomáš. Samozřejmě, že zrovna teď, když vypadala, jako kdyby ji někdo ponořil do ledové vody a pak nechal uschnout ve větru. Samozřejmě, že přišel s tím svým věčně klidným, jemným a uctivým "Dobrý večer, Lylwelin,” jako by byla paní královna kráčející vstříc audienci – a ne chřadnoucí hromádka rýmy obalená zlatým kožichem.
„To nic,” odpověděla až příliš rychle, když si všimla, že si ji nějak zvláštně prohlížel. Ne, nebylo to příjemný. Nechtěla být v tomhle stavu viděna, tak proč? Proč se tady musel zrovna objevit teď? To neměl sakra na práci nic jiného, než chodit za ní a zrovna teď. Nikdo ze členů nic nepotřeboval? Nebyla potřeba ulovit něco, dokud to šlo a nebyla zima v plném proudu? Se tu musel prostě potulovat a natrefit zrovna na ni, v tomhle stavu? Stiskla zuby k sobě. „Jen menší rýma, nic víc.”
Tomáš neřekl nic, což u něj bylo k údivu, protože on uměl mluvit, rozhodně lépe než ona a to i docela dost pohotově. Ale jeho mírné pozvednutí obočí docela mluvilo za něj. Znal ji, více, než by chtěla připustit. A vůbec, znal ji více, než bylo bezpečné pro její pečlivě postavené ledové zdi, co kolem sebe celý život plácala a snažila se je doplácávat pokaždé, když pomaličku tály. Jen poslední dobou tály rychleji, než je stíhala opravovat.
Aby zamaskovala svou slabost, zvedla se a vydala se jakože bezstarostně po hranicích, přičemž se tvářila, že ji vyrušil od značkování. Ani ne po pár krocích jí ale začala téct voda z nosu tak demonstrativně, že by to zaznamenal i slepý medvěd. Lyl zasyčela skrze zuby a prudce se odvrátila, jako by obdivovala lišejník na kameni, přičemž vší silou popotáhla nudlu zpátky do čumáku.
„Máš rýmu,” konstatoval Tomáš prostě. „Nemám,” odsekla dost rychle, jako by se snad snažila bránit. „Máš,” zopakoval jemně a bez posměchu, ale ve Zlatavé to akorát vyvolalo touhu pokousat nejbližší klacek. Minimálně.
„Je to jen rýmička,” zopakovala tónem, jako že je nad věcí. Nepůsobil. Zněla jako rozmrzelé vlče. Tomáš kupodivu zase mlčel a to ji vytáčelo ještě víc. Kdyby se jí vysmál, nebo utrousil něco jízlivého, mohla by prostě reagovat ostřeji. V jeho pohledu bylo něco, co jí rozrušovalo vnitřní klid víc než ta pitomá rýma. Starost.

//Prosím drahokamy, děkuji

Až se její tlapky dotkly měkkého mechu, pozvolna zpomalila a zaposlouchala se do šumu lesa. Ačkoliv měla stále ledový výraz, uvnitř ní to tichounce kypělo, jako kdyby tušila, že se něco blíží. A právě proto se zastavila pod nízkou větví, která se jí zlehka opřela o srst na hřbetě. Aniž by očekávala něco konkrétního, nakonec záhy zjistila, odkud pramenil její zvláštní pocit, který jí vzrostl v jejím nitru. Aby toho všeho totiž neměla málo, zahlédla, jak se šedý mrak, který se objevil nad horami, pohyboval proti všem pravidlům. Ať už šlo o iluzi nebo varování, nedalo se to přehlédnout, byl opravdu obrovský a měnil svůj tvar téměř každou chvíli.
Ačkoliv zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl značit přírodní katastrofu, znepokojeně stáhla uši k hlavě a sama pro sebe zabručela. Až kdy zaslechla první hrom, který se rozlehl horami, zase se rozešla, tentokrát poměrně rychleji, než před chvílí. Ageronský les byl za nedlouho sužován opravdu prudkým deštěm. Ač chvátala, aby došla co nejrychleji někam, kam se může schovat, ideálně do úkrytu, její kožich byl za nedlouho zmáčený úplně durch. Ani když skočila do jezera, tak nebyla tak rychle zmáčená, jako teď. Až když dorazila konečně do úkrytu, do kterého zaplula rychlostí blesku, který rozzářil oblohu, oddechla si. Alfa zmáčená až na kost se oklepala od přebytečné vody a začala se čistit.
Až když se její dech trochu uklidnil, tak si uvědomila, jak se venku rychle setmělo, déšť v tomhle kraji vždycky přocházel jako nezvaný host, který rozrazí dveře a prostě se najednou zjeví. Ačkoliv by se dalo říct, že byla na bouře zvyklá, tahle měla opravdu zvláštní nádech. Aby zjistila víc, popošla blíže ke vchodu, odkud sledovala padající vodu a doufala, že tenhle přívalový déšť úkryt nevyplaví. Ač se zdálo být vše v pořádku, přece jen naslouchala kapkám, burácením hromů, svištění větru. A i když jí rozum říkal, že je to jen voda, instinkt šeptal, že by měla být ostražitější.
Až pak, ve světle blesku zahlédla ve tmě několik známých siluet - členové smečky se postupně trousili dovnitř, zmoklí, ale v pořádku. Ani jeden z nich nepromluvil, asi je bouře zaskočila stejně, jako ji. Ač se snažila udržet svůj klasický ledový výraz, v jejím postoji bylo vidět, jak pozorně každého z nich kontroluje, jako by se ujišťovala, že se nikomu nic nestalo.

Cornic moc výřečný nebyl, ale to se dalo očekávat. Tahle situace pro něj byla asi hodně nepříjemná, byl to trochu cíťa, ale v dobrém. Byla si jistá, že z něho vyroste empatický vlk, možná povahově podobný Saturnovi, jen mu to asi nebude tak moc povídat. A vlastně ani Saturnovi momentálně nebylo moc do řeči, jak se zprvu zdálo. Nejspíš to musel trochu rozdýchat, protože to nečekal. Jo, kdo by totiž čekal, že se stará koza na stará kolena zblázní a nejenže opustí teplo domova, dokonce ho opustí ještě aby velela jiné smečce, pomyslela si, zatímco se staženým hrdlem vyčkávala, jak bude Saturn reagovat. Tiše si odkašlala, jelikož škrábání krku bralo na síle, nachlazení pravděpodobně vrcholilo.
Teď už bývalý alfák dal najevo vděčnost, že mu to přišli říct a projevil svou lítost. Lyl sklonila hlavu a tím i pohled na své tlapy. Pouze mlčky přikývla na náznak vděku, když pověděl, že ji tu nebude držet. Za to byla vděčná, protože i když byla tvrďačka, netušila, jak dlouho by nějaké přemlouvání zvládla. Mohlo by to nakonec dopadnout tak, že by nechala Ageron na Tomášovi a ona se šla hezky rozplácnout do úkrytu Mechu, v podstatě bezstarostná, ale se "střechou" nad hlavou. Nebylo by to v podstatě lákavější, než pochybování sama nad sebou, jestli to alfování vůbec zvládne? Přemýšlení, zda v případě krize dokáže ubránit jak území smečky, tak její členy? Až teď chápala, jak to po celou dobu musel mít Saturnus těžký. A vzhledem k tomu, že za ten rok, co tu byla zpět, neviděla Biancu nijak extra v akci, nejspíš na to byl ještě sám. O to více ji začínalo žrát, že ho v tom nechává. Neunáhlila ses přeci jenom? Ale teď už není cesty zpátky...
Poděkoval jí za všechno, co pro smečku vykonala a šlo znát, že i jemu se loučí těžce. Zlatavá se zhluboka nadechla. "Dělala jsem jen to, co by udělal každý pro domov a vlky, které má rád," odvětila mu polohlasem a mávla ocasem. Popřál jí se smečkou hodně štěstí a nabídl pomocnou tlapu. "Možná, že si třeba brzy naryju čumák a přijdu ti prosit k tlapkám, abys mě vzal zase zpátky," ušklíbla se lehce, aby situaci trochu zlehčila. Pak se zase hrdě narovnala, jako kdyby před chvílí nevyslovila nějaké pochybnosti sama nad sebou a znovu mu pohlédla do očí. "Když budeš mít cestu kolem, nebo kdokoliv odsud, ráda vás uvidím," sdělila mu upřímně a trochu se natočila, aby dala najevo, že je čas odchodu.
Na okamžik se ale ještě zastavila a její zlatavé oči padly na les za Saturnem, jako kdyby se i s ním loučila. Uvnitř sebe a v tichosti. Před pár měsíci si myslela, že zde dožije, s poklidem zemře a pak se stane součástí tohoto lesa. Ale osud ji nakonec přeci jen zavál někam jinam. Několikrát po sobě v rychlosti zamrkala, aby zahnala slzy. Netušila, odkdy byla taková citlivka. Bylo jí to až nepříjemný. Už nevěděla, co dál říct, ani jak se náležitě rozloučit. Na tohle mluvení moc nebyla, zvlášť pak, jak cítila, že v ní tají ty ledové zdi. Potřebovala se zase hodně rychle zchladit a to bude až pár set metrů odsud. "Ať se ti daří, Saturne," hlesla k němu ještě v rychlosti, koukla po Cornim a vydala se pryč. Za pár metrů se ještě zastavila a na chvíli ohlédla, než raději přidala do klusu.

-> Severní Galtavar

Připadalo jí, jako kdyby byl vzduch těžší, než obvykle. Nejspíš to bylo tím, co je momentálně čekalo. Nebyla žádná třasořitka, že by to nedokázala říct Saturnovi do očí, právě i z toho důvodu tady byla. Mohla se na to také vykváknout úplně a už se tady prostě neukázat, odejít bez rozloučení, ale ať se tvářila sebevíc chladně, taková prostě nebyla. Byla rovná a uměla dát najevo vděčnost. Za nedlouho se mezi stromy ukázal Saturnův kožíšek. Zlatavá ještě pohlédla koutkem oka na Cornica, aby se ujistila, že i on je na to připraven a na krátkou chvíli přemýšlela, zda mluvit i za něj, ale... byl dostatečně velký na to, aby dokázal říct, že se rozhodl jít s ní, ne?
"Saturne,” kývla na něj hlavou na pozdrav, zatímco jej poklidným tónem oslovila. "Přišla jsem, aby se rozloučila,” začala poklidně, její hlas zněl pevně, ale ne tak odtažitě, jak u ní byl Saturnus možná zvyklý. Byl v něm respekt, který si tento mladík jistě zasloužil, i když na něj možná sem tam utrousila pár pichlavých poznámek v minulosti. "Neodcházím kvůli nespokojenosti, Mech byl mým domovem dlouho a místem, kde jsem našla klid, ale teď... musím jít dál. Na nedávné návštěvě u Života mi bylo řečeno, že jsem přišla za pět dvanáct a dal mi druhou šanci. Rozhodla jsem se, že ji nepromarním tím, že zůstanu na místě.”
Krátce pohlédla po Cornicovi, zda něco také dodá, na což mu i dala prostor a aspoň si odkašlala a ulevila od škrábání v krku. "Byla mi předána smečka pod úpatím Ragarských hor a já věřím, že právě tam můžu být platná,” objasnila situaci ještě úplně a pak trochu snížila hlavu. "Děkuji, že jsi mě vzal před rokem zpátky. A vůbec... za všechno.” Dodala poslední větu tiše a pohlédla mu upřímně do očí. V těch jejích šlo vidět, jak se jí to těžce všechno vyslovovalo. A ještě hůř, že celá tahle situace je pro ni složitější, než si nejspíš původně myslela. Nejraději by odešla dřív, než se jí do očí nahrnou slzy, ale tomu se naštěstí prozatím úspěšně bránila. Musela si přeci jen udržet nějakou tu svou legendární hrdost a důstojnost.

<- Gejzírové pole

Vypadalo to, že je z toho stále zmatený a rozhozený. A ona nevěděla, jak jinak už jej uklidnit. Natočila k němu ucho a loupla chladným pohledem, přičemž se na chvíli zamyslela. "Jo, to věřím," odvětila potom pouze. Prostě jen dala najevo, že je s ním a chápe to, ale dále už to nerozpitvávala, aby náhodou ještě něco nezhoršila. Sama byla ještě myšlenkami u Yriela a už se také blížili k hranicím Mechového lesa, takže si spíše sumírovala v hlavě, jak celou situaci podat a vypadat u toho vděčně, nebo... jak vůbec. Zvlášť, když jí Cornic začal pokládat otázky, protože měl očividně strach, že mu někdo něco vyčte.
"Vlci do smeček přicházejí a také odcházejí. Přišel jsi jako vlče, které potřebuje domov a zrovna Mechová smečka je pro to úplně perfektní. Jak už jsem ti říkala, i Saturn sem takhle jednou přišel. Každopádně už jsi vyrostl a máš nárok na to, abys smečku opustil," objasnila mu s klidem a když prošli hranice, zastavila se. Polkla, aby nakrátko zahnala škrábání v krku. Věděla, že by ji místní alfa asi nesežral za to, kdyby šli až k němu, ale nechtěla být až tak drzá, vzhledem k okolnostem. I když jí to zde stále připadalo jako domov a nejspíš stále bude. "Nikdo ti to za zlé mít nebude," dodala ještě pro ujištění a odkašlala si. Ale svíralo se jí srdce, když se na to tady tak koukala a věděla, že to zde opouští. Nakonec se zhluboka nadechla a zavyla, aby alfu přivolala.

<- Narvinij

Trochu se pozastavila a ohlédla se za ním. Mámu? Zopakovala si ve své hlavě překvapeně a přemýšlela, co říct, aby mládence trochu uklidnila, nebo ukonejšila. Ale co si budeme, nebyla na to expert, jiní by ho nejspíš už obletovali a litovali ho, ona... Asi ho nechala, ať se s tím vyrovná víceméně sám. Kdyby ho třeba někdo chtěl napadnout, rvala by se o něj všemi silami, ale tyhle emoční věci úplně nezvládala. Nevědomky posmrkla a pak do něj jemně dloubla čumákem. "Nejspíš se ti snažila něco naznačit. Třeba ukázat správný směr, či tak něco," pověděla akorát pak, aby ho zkusila aspoň nějak navést na přemýšlení, co přesně ta návštěva znamenala. Yriel se s ní přišel rozloučit, mluvil s ní. Věděla hned, oč jde, ale tady Cornic to měl trochu složitější. Třeba k něčemu dojde, třeba ne.
Odkašlala si a trochu ji to znepokojilo, protože ji nějak zůstalo škrábání v krku. Musela se nachladit. Ona. Seveřan na podzim nachlazenej. Kdo to kdy viděl? A s tímhle měla obíhat bývalou smečku a vrátit se do té svojí, jo? Paráda. Pohledem loupla po Gejzírech, vybavila se jí zima a to, jak tudy spolu šli naposledy. Cornic byl o tolik menší a zranitelnější! Přesto jí tak pořád připadal. Zranitelnej... Nebo byla zranitelná ona díky němu? Další holomek, co se jí zaryl pod kůži, přímo do toho ledového srdce? "Myslela jsem to tak, jestli budeš chtít se mnou odejít z Mechové smečky a přidat se do té mé, Ageronské," ujasnila mu. Bylo jí jasné, že do Mechu půjde s ní, vždyť už tam taky skoro byli. "Byla bych ráda. Chyběls bys mi," dodala pak tiše, aby ho ujistila o nějakých těch svých citech a že jí na tom opravdu záleží.

-> Mech

// díky za akci, poprosím hodit nějaké drahokamy, kdyby to bylo možné, ta Lylce do úkrytu, jestli ne, tak prostě Tristanovi, děkuji