Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že se vlče podařilo vzbudit. Vypadalo z počátku trochu zmateně, což se mu nedivila. "Dobré ránko," popřála mu polohlasem a pozvedla koutek v jakémsi náznaku úsměvu. Tahle vlčice se za celý život nenaučila používat klasické grimasy, co používala většina vlků. Neuměla hezký a přirozený úsměv. A spousty dalších. Pomalu se zvedla a pořádně se protáhla. První natáhla přední nohy před sebe a s vyšpulenou zadnicí ke stropu úkrytu se prohnula v zádech. Pak si protáhla i druhou část těla, u čehož s hlasitým projevem zívla. Pak zamlaskala a oblízla si čumák. "Tak jestli jsi připraven, na nic bych nečekala," řekla potom poklidně a mávla dvakrát ocasem sem a tam. Chvíli mu dala ještě prostor, aby se trochu více probral a rozkoukal, ale jelikož trpělivost nebyla její silná stránka, obzvlášť když se někam chystala, netrvalo dlouho a vydala se zase z úkrytu ven. Věděla, že je před nimi dlouhá cesta a nebylo nač čekat. Navíc byl zase večer a ona doufala, že ještě stihnou urazit kus cesty, než padne tma. Přemýšlela, kudy jít, aby u Života byli co nejrychleji a také přemýšlela, kudy to vzít zpět, aby vlčeti ukázala nějaké krásná Gallirejská místa. "Těšíš se?" zeptala se ještě v rychlosti zvídavě. Ona se těšila neuvěřitelně. Od mládí měla tulácké tlapky a dlouho nikde nebyla. Doufala, že Život vyhoví jejímu požadavku a vrátí jí zpět kondici.

-> Východní hvozd (přes Mecháč)

Květen 4/10 Varja

Vlk poděkoval za její názor, ačkoliv bylo otázkou, zda o něj vůbec stál. Jenže Lylka si nemohla pomoct. Svoje názory se nebála vyslovovat nahlas, proč taky? Uměla si za nimi stát a to všemožnými způsoby. Sice už neměla věk ani kondici na rvačky, takže je poslední dobou raději podávala mírněji, než kdysi, ale stále to pro ni neznamenalo, že by měla být zticha. Docela ji rozhodil tím, že si u Života neřekl o nic a vzešlo z toho todle. To si s tím holomkem budu muset vyřídit hned na prahu, pomyslela si, zatímco její kamenný výraz se nijak nezměnil. „No očividně tě má rád. Nebo nemá. Jak se to vezme,“ ušklíbla se.
Varja, jak se vlk předtím představil, že vcelku divil tomu, že je tohle její přirozený kožich. Krátce se zamyslela. „Mhm, když jsem byla mladší, nebyl takto výrazný,“ začala s povídáním a protáhla se. Nesnášela, jak rychle tohle staré tělo začalo tuhnout a bolet. „Pak – je pravda, že až po nějaké době, co jsem byla zde – se docela vybarvil. Ale návštěva u Života tomu nepředcházela. Co mě ale překvapilo bylo, že vlčata už v kožichu měla odstíny, jak já teď,“ dokončila s krátkým pohledem k obloze, na níž již bylo slunce docela vysoko. Jakmile ji ale vlk varoval, že zlatou barvu může mít v podstatě kdokoliv, chvíli na něj s neurčitým výrazem mlčky hleděla. Jistě, uvnitř jí probíhala spousta emocí, hlavně momentálně zklamání, protože naznala, že má pravdu. A tím se dost komplikovalo hledání její krve. I když ho vesměs už vzdala, jen smířit se s tím bylo obtížnější. „To máš pravdu,“ hlesla pak jen tiše. Leč její výraz neprokazoval žádné emoce, ve hlasu šel slyšet trn nějakého zklamání.
Až když jí Varja zase odpovídal ohledně těch odznaků, docvaklo jí, že se nejspíš zeptala na jednu otázku rovnou dvakrát. To staří už mi leze i na mozek! Zděsila se uvnitř sebe, zatímco s tím stále stejným výrazem přikyvovala na jeho povídání. „To mu teda řeknu,“ vyhrkla pohotově a naprosto rozhodně. Ale nakonec jí tak trošku potvrdil, co chtěla vědět. Takže byl další, kdo to slyšel! Sice jen slyšel, ale když už se to šuškalo tak nějak celoplošně, musela to být pravda. „Jak ses to dozvěděl? Mě to řekl Stařešina. Obchodník…“ vyzvídala dál. On že prý ještě není ve věku, že by to potřeboval. „To jednou přijde,“ ušklíbla se pobaveně. „Šťastlivče,“ dodala ještě.

Otázky vlčete evidentně ukolébaly vlčici ke spánku. Za nedlouho spala jako špalek a neměla vůbec potuchy o tom, co se děje kolem ní. Nejspíš už se v Mechové smečce cítila natolik bezpečně a komfortně, že takhle nerušeně spala. Roky měla různě po smečkových lesích své vlastní úkryty, protože nikomu nevěřila a nebyla schopná usnout ve společnosti kohokoliv cizího. Ve spánku se jí vybavilo ještě jedno místo... Útočiště. Voda se rozestoupila a za ní se ukázal vchod na dost známé místo. A tam stál on. Usmíval se a čekal, až Zlatavá projde, aby mohl svou magii zase zrušit a vodopád nechat volně téct. "Ahoj," pošeptala Lyl k Sigymu a jemně se o něj při procházení otřela. Byla šťastná, že je tu s ním. Proč jí to přišlo tak zvláštní, když s tímhle vlkem byla již několik let? Až když šla dále a zahlédla dva zlatohnědé kožíšky, strnula v pohybu. Zastříhala oušky, když jedno z vlčat zakňouralo a zamlelo sebou. Oči jí zjihly a ještě se naposledy ohlédla na svého partnera, než si její vědomí uvědomilo, že je ve snu. Procitla a prudce rozevřela oči. Rozhlédla se kolem sebe a v bolesti k sobě pevně stiskla zuby. Nechtěla, aby se její povědomí neustále vracelo k rodině, kterou ztratila. Jakékoliv připomenutí hrozně bolelo. Oči zase zavřela, když cítila, že se do nich nahrnují slzy. Hlavu si jemně položila přes Corniho tělo a dlouze vydechla.
Ještě nějakou chvíli zpracovávala sen, možná i trochu pospávala, každopádně fyzický kontakt s Cornicem ji aspoň trochu konejšil. V tuto chvíli si uvědomovala, jak je pro ni důležitý. Že ji dává pocit, že není sama. Sama na světě, na svou bolest, že zase konečně někoho má. Otevřela znovu oči a hlavu z jeho tělíčka pomalu zvedla. Chvíli vlče sledovala, než se natáhla a rozčechrala jeho srst na krku čumákem. Nechtěla ho budit na sílu, tak prostě čekala, jestli tohle vlčka přivede k probuzení, nebo má ještě hluboký spánek a bude muset ještě nějakou chvíli čekat, než se maličký probudí.

Spokojeně pojídala svůj žvanec. Měla tuhle odměnu za lov ráda. Dělala něco, co ji hrozně bavilo, což by lov a ten ještě vynesl úžasnou čerstvou a lahodnou kořist. Co víc si přát? Po očku sledovala vlče, kterému se rozzářila očka. A já už jsem si začínala myslet, že mu představa výletu nevoní, pomyslela si s úlevou. Přece jen, co by to bylo za vlče, kdyby chtělo jen dřepět ve smečce a nezkoumat svět? Pamatovala si, jak hlavně Flynn chtěl někam neustále chodit. Nori ho pořád někde tahal, z čehož nikdy nebyla úplně nadšená. Tomu vlkovi se nedal věřit ani čumák mezi jeho očima. Corni se hned vyptával, zda půjdou hned. Přikývla. "Myslím, že není nač otálet," pronesla poklidně a dožvýkala sousto. "Jen si odpočineme, ať nám vytráví a můžeme vyrazit," otevřela tlamu a odhalila své velké tesáky ve dlouhém zívnutí. "Mohli bychom to pojmout jako velký cestovatelský výlet, co ty na to? Ukážu ti Gallireu," navrhla mu, zvědavá, co na to bude říkat. Bude mít z cestování obavy, nebo se naopak bude těšit?
Potom vlče povědělo, že když budou někde u slonů, bezpečně to poznají. "Říkal jsi, že jsou velicí," vzpomněla si a marně si snažila slona představit. Největší zvíře, co kdy viděla na vlastní oči, byl nejspíš los. "Viděl jsi někdy losa? Je to větší, než on?" vyptávala se zkoumavě. Musela nasbírat informace o něčem, co chtěla najít. Jak by to asi jinak potom našla? Jako že by na slona natrefila a vlastně ani nevěděla, že je to slon? To by bylo docela na prd. Položila si hlavu na tlapy a cítila, jak jí klesají víčka. Ještě jednou loupla chladným pohledem po těch dvou opodál. Nerada spala v přítomnosti cizích. Ale jak tak byla stará, spánek se jí neptal. Prostě přišel. A tak netrvalo dlouho a vlčice mělce oddechovala ve spánku.

Květen 3/10 - Varjargar

Vlk s úsměvem podotknul, že jej nejde jen tak přehlédnout. Zlatavá pokývla hlavou. "Vskutku," souhlasila a jemně klepla špičkou ocasu o zem. Rentgenovala jej chladným pohledem, kterým stále posuzovala jeho vzhled. Byl by to mohl být fešák, ale na ty magický nesmysly jsem nebyla nikdy, uznala nakonec ve své hlavě. "Jako celek to není špatné," zabrblala pak, jako kdyby ji k tomu snad donutil - říct nějaký závěr. Ušklíbla se a párkrát zamrkala. "Nebylo to tvé výslovné přání?" zeptala se zkoumavě, zatímco sledovala, jak kolem padla hustá tma. Přišla noc a s ní i klid všude kolem. Ptactvo utichlo a s ním i všechno kolem. Byla to přímo balada pro duši, zvláště pro ni. Její kožich usychal o to pomaleji, protože nebylo zrovna dvakrát teplo. Mimoděk se zachvěla, jak jejím tělem projel chlad. Nevím, jestli byl dobrý nápad se koupat takto na večer.
"Oh?" vydala ze sebe na oko zaskočeně. "Díky. Jsem zvláštní hříčkou přírody, asi. A ta barva je evidentně dědičná, takže když uvidíš vlky se zlatými odznaky, jsou to stoprocentně moji potomci, nebo už možná vnoučata," odmlčela se. Proč ji napadlo až teď, že by její vlčata mohla mít už svá vlčata? Kdo ví, jestli a jak dlouho byla babičkou. Pokud ovšem Flynn a Heather byli živí a zdraví. Tolik v to doufala... Představa, že mají oba svoji vlastní rodinu někde v bezpečí byla rozhodně hezká.
Rozhodla se raději vrátit k přechozímu tématu. "A ty sis tohle vyloženě od Života nevyžádal? Chystám se za ním, tak abych si s ním rovnou vyřídila, že o nějaké barvy nestojim," zmínila se o svých plánech a rovnou se rozhodla, že se zeptá na to, co ji ohledně Života vrtá hlavou už nějaký ten den: "Jeden stařík mi nakukal, že je Život schopen vrátit pár let života. Víš o tom něco?" Naklonila hlavu zkoumavě na stranu.

Květen 2/10 - Varjargar

Vlčisko se okamžitě usmálo a zamávalo ocasem, přičemž ji pozdravil nazpět. Pootočila hlavu mírně na stranu. Lhala by, kdyby řekla, že ji tímto přátelským výstupem nepřekvapil. Cožpak sis už nezvykla, že většina vlků, co po tomhle magickém koutě chodí, je takto přátelská? „Jsem sice stará bačkora, ale paměť mi ještě slouží dobře,“ podotkla jízlivě a elegantně se posadila. Doufala, že se nenechala oblafnout prvním dojmem a opravdu od něj žádné nebezpečí nehrozilo. Byla si jistá, že by ji rozmáčkl jako mouchu a to se vlčici, jako byla ona, jen těžko přiznávalo. „Jistě bych si tě pamatovala,“ mrkla na něj teatrálně. Narážka na jeho vzhled byla přímo očividná i přesto, jak jinak byla vlčice obvykle těžko čitelná. Teď byla otázka, zda se jí jeho vzezření líbilo, či nikoliv. „Lylwelin,“ sdělila svoje jméno pak jen tak mimoděk a obtočila si ocas kolem těla tak, že se jeho špička dotýkala jedné z jejích velkých předních tlap.
Navzdory tomu, že měla zpočátku problém konverzaci zahájit, napadalo ji momentálně pár otázek. A protože nechtěla zůstat pozadu, neváhala jednu z nich ihned položit: „Koukám, Život se na tobě hezky vyřádil?“ Byla to spíše řečnická otázka, na druhou stranu doufala, že jí k Životovi poví něco více. Sice u něj před lety byla, ale zrovna nedávno zjistila, že by jí mohl pomoci s jejím hlavním problémem – se stářím. Takže pokud viděla někoho, kdo u něj zjevně byl a využil jeho služeb, nenápadně vyzvídala, aby se dozvěděla, zda je to pravda a Stařešina jí nelhal. Co vlastně ten otravně sladkej bůh všechno uměl?

Květen 1/10 | Varja

Netušila, čím to je, že vždycky zahoří zde. Možná pro to, že to bylo takový kousek od smečky? Jakým zázrakem ji mohly její (ne)tulácký tlapky zavést vždy k tomuto jezeru, když na tomhle světě bylo tisíce jiných míst, které by mohla navštívit. Vnímala, jak už se do jejího severského kožichu opírá teplo. Nebylo to zatím nic hrozného, ale na léto se, jako každý rok, rozhodně netěšila. Až se zase bude skrývat ve stínech a na nejchladnějších místech, které najde. Ještě že jsem si aspoň vybrala smečku na severu, pomyslela si. Nebyl to ten sever, ze kterého pocházela, na což si už ostatně zvykla, ale její kožich evidentně ne a měl pocit, že bude po většinu roku krutá zima. Sice teď vylínávala zlatobílé chlupiska o sto šest, přesto kdyby jich vždycky na jaře shodila minimálně o polovinu více, byla by daleko spokojenější.
Každopádně byl čas konečně na koupel, zbavit se veškeré zimní špíny, plus doufala že ve vodě nechá aspoň nějakou část těch odporně svědících chlupů, takže bez otálení vlezla do vody, aby se pořádně opláchla. Až po nějaké době, co se umývala, si všimla, že na okraji jezera opodál stojí vlk. A ne leda jaký, protože ji okamžitě zaujal svým vzhledem. A to se u vlčic v jejím věku, zvláště po tom, co už roky chodila po této magické zemi, moc často nestávalo. A už vůbec ne u ledové Lylwelin. Aniž by chtěla a aniž by si to uvědomila, nechávala na něm své chladné zraky nějakou chvíli. Každé oko jinak zbarvené, aniž by byl na jedno z nich slepé, spousta barevných odznaků, nezvykle dlouhé chlupy na bradě svázané ho nějakého spletence a mohla by snad pokračovat, než by si to v hlavě všechno vyjmenovala. A byl snad ještě vyšší a huňatější, než ona sama. Spíš jak už byla hubená stářím, tak na jeho mohutnost ztrácela až moc. Začala vycházet z vody a přemýšlela, jak vůbec začne, co mu řekne, nebo... Cokoliv. Nebyla mistryně konverzací a už vůbec je neuměla začínat. "Ehm, zdravím," broukla tónem bez emocí a v dostatečné vzdálenosti ze sebe oklepala vodu, než se k němu ještě přiblížila. Nenarušila ovšem svůj ani jeho osobní prostor. Ačkoliv její výraz byl kamenný, chladné oči vyzrazovaly touhu se s ním bavit. Jen dle jejího neklidného přešlápnutí z tlapky na tlapku a olíznutí čumáku naznačovalo, že neví, jak na to.

<- Les

Vlček samozřejmě hlad měl, což nebylo k údivu. Už to byla nějaká doba, co se najedl naposledy. Navíc po takových zážitcích, co teď zažil, mu muselo vyhládnout i kdyby se najedl těsně před tím. Zaplula do úkrytu a procházela chodbou až do míst, kde by kořist měla být. Povšimla si, že je v úkrytu Mitsu, ten lovec a baví se s nějakým malým vlčetem. Na oba dva kývla hlavou v náznaku pozdravu, ačkoliv v jejím chladným výrazu se absolutně nic nezměnilo. Jakmile přišla na oči jiným vlkům, byla zase jako ledovec. Cornic tady má někoho podobně staršího. To je fajn. I když těžko říct, jestli ze sebe budou nadšení, pomyslela si, zatímco z laně urvala kus masa a vydala se zpět za svým svěřencem. Jak ho znala, už byl někde raději co nejdál od těch dvou v ústraní.
Položila před něj maso a chvíli se na něj koukala ze své výšky. „Ráda bych navštívila Života. Pamatuješ, jak jsem vám o něm vyprávěla, ne?“ ujistila se a následně ulehla, aby se mohla taky pustit do žrádla. „Prý by mi mohl vrátit nějaké roky života – abych tady mohla strašit déle,“ ušklíbla se a užívala si lahodné sousta masa. Konečně si mohla dát zaslouženou odměnu po tom lovu. Po otázce, jak jsou ti sloni daleko, se zamyslela. „Umm, to nevim. Protože ani nevim kde jsou a ani jak vypadaj,“ začala a ukousla si další kus. „Budef je mufet najít thy,“ zamumlala s plnou tlamou.

<- Narvinij

Cítila se po lovu celá unavená a rozbolavěná. Čím více se blížili zpátky do Mechového lesíka, tím více to na ni přicházelo. Už si opravdu připadala stará. Nepřipadala, ono tomu tak bylo. Věděla, že pokud to chce nějakým způsobem vyřešit, bude se muset co nejdříve vydat na výlet – na jih, k Životovi. Saturnus se odpojil a ona šla v tichosti s Cornicem. Ohlédla se na něj a přemýšlela, jestli ticho nějak narušit. Nakonec přišla prostá otázka: „Máš hlad?“ A aniž by čekala vůbec na odpověď, vydala se k úkrytu, protože předpokládala, že v něm budou uložené jejich čerstvé úlovky.
„Co kdybychom se najedli, odpočali se a pak se vydali trochu cestovat?“ navrhla potom z ničeho nic, když už se rýsovalo před jejími známé místečko, kde byl vchod do úkrytu. Na chvíli zastavila, aby ji vlče došlo a mohlo si s ní povídat. „Mohli bychom najít ty slony, ne?“ napadlo ji potom, když si vzpomněla, jak se o nich bavili. Byla vůbec šance, že by se v Galli nacházeli? Kdo ví. Neměla ani tušení, odkud pocházel Cornic a kde na tato stvoření chodil. Mohla si je jen vymyslet jeho vlčečí fantazie?

-> Úkryt

Blúdila medzi stromy a zdalo sa, že niečo hladala. Oňuchávala zem, pozerala sa za kameny a mohutné kmeny stromov. Občas zaliezla do nejakého hustejšieho krovia, alebo nakukla do malej nory. „Kde len móžu byť?“ zahlásila do lesného ticha a cítila to vnútorné napatie, čo v sebe nejspíš mali tí, ktorých hladala. Nevidela ani jeden zlatohnedý kožúšok, takže uznala, že jej potomkovia sa schovali naozaj dobre. Slnko svietilo na oblohe a jeho paprsky sa ukazovaly cez koruny stromov. Les tým bol krásne presvetlený, pričom dodával krásny lesk rannej rose, ktorá ležala na machu. Hmla, ktorá bola ešte pred chvílou a obklopovala celý les, sa pred pár momentmi rozplynula, takže Heather s Flynnom už nemali takú výhodu v ukrývaní sa.
„Flynneeee,“ volala a stále robila, že hladá. „Heatheeer!“ zvolala aj na dcérku a pousmiala sa, keď začula niekde neďaleko jemné zachichotanie. Niekde v dialke zazrela ležícího Sigyho, ako ich pokojne sledoval. Tentoraz sa do hier nezapájal. Venovala mu dlhý pohlad a začala zmatene mrkať, keď sa jeho hnedý kožúšok začal rozplývať. Utichlo spievanie ptactva. Svetlo sa zmenilo na temnotu. Vlčacie smiech ustál ako posledný. Ich ozvena eště chvílu zněla v ušiách. Nikto tu nebol. Bola tu sama. Stromy, ktoré boli pred chvíľou plné krásy a majestátnosti, vyzerali, ako keby zhoreli v obrovskom ohni. Hmla zase prestupovala okolo ich strúchnivelých kmeňov a obklopovala aj Lylwelin, ktorá stála ako oparená. Čo sa to práve stalo? "Cornicu?" hlasla do ticha a dúfala, že tu zostal aspoň on.

Cornic se pochlubil, že laň aspoň vystrašil. Zlatavá cukla koutkem a přikývla hlavou, přičemž její chladné zraky padly na Saturna, protože přeci jen uměl druhého povzbudit lépe, než ona. Nebyla si jistá, jestli si vlče nějak zvyklo na její chování, nebo jak ji vůbec bralo. Ale naučit se mluvit s vlčaty byl pro ni vcelku problém. Její hlava se zase zatoulala k těm jejím, vlastním a ucítila, jak ji bodlo u srdce. Chtěla tak moc vrátit čas zpátky. Chtěla je mít u sebe, stejně jako Sigyho, ať byl ten konec mezi nimi jaký byl, stýskalo se jí. Všechny tři milovala. Zatnula zuby a raději vrátila pozornost Saturnovi, který jí popsal onoho přidrzlého lovce. „Jo, jako lovec je asi dobrej,“ zabrblala pouze a dumala, co by mu asi tak Saturnus měl navykládat, aby se choval. „Na druhou stranu, jestli respektuje tebe a případně další výše postavené, tak není o čem,“ mávla ocasem pak.
Souhlasně přikývla. „Bylo to nerozvážné. Každopádně lov, nebo cokoliv, kde se nachází více vlků… Bude komplikovaný vždycky. Každej má svoji hlavu a ne vždy se všichni shodnou na té samé věci. Nikdy nejde to mít plně pod kontrolou,“ snažila se ho uklidnit. „I sebelepší plán ti většinou někdo překazí. To je asi úskalí tvého postavení. Perfektní nebude nikdy nic, dokud v tom budou mít tlapky i ostatní,“ dodala ještě a doufala, že si takové věci do budoucna nebude tak moc brát k srdci. Je ještě docela mladý na to, aby to dokázal zkousnout. Není asi lehký být alfa a už vůbec ne, když je takhle empatický a citlivý, napadlo ji. Potřeboval by k sobě zlého policajta, ale to Bianca ani Sheya moc nejsou…
Saturnus se pak svěřil, že dostal kopanec. Zlatavá se zaměřila na jeho rameno, které se snažil rozhýbat. Překvapeně pak trhla hlavou ke Cornimu, který si do teď něco prohlížel v místech, kde se skolila srna. Ptal se jí, jestli je v pořádku. „Jsem trochu dotlučená. V mládí by se to snášelo lépe, ale jinak dobrý,“ ujistila ho s úšklebkem. U srdce ji docela zahřálo, že se o ni staral. Bylo to milé. „Takže všichni žijeme, tak dlabanec by přišel vhod,“ usoudila pak a vydala se za alfou zpátky do lesa. Také nešla zrovna ladně. Sem tam ji píchlo v boku a cítila, jak má bolavá záda z pádu. Ohlédla se na vlče, jestli je následuje.

// Mech

Duben 3/10 Iskierka

„Byla by jen na výstavku a jako varování pro ostatní tlučhuby, jako jsi ty,“ odvětila s ledovým klidem a sjela ho pohledem. „Ostatně, nikdo by nechtěl chytit tu verbeš, co ti v tom kožuchu skáče,“ dodala zhnuseně a nakrčila čumák. Jak si ho tak prohlížela, ve finále by ho nejraději zakousla jen z toho důvodu, jak byl oprsklej. Kožešina by pravděpodobně byla na cáry, protože by se na něm vyřádily její nervy. Naklonila ucho k vlčici, která jezevce mírnila se slovy, že takto jinak neodejde. Víceméně se o Zlatavé bavila, jako kdyby tady nebyla a začínala z nich být docela otrávená. Nakonec přeci jen reagovala s nechutně sladkým úsměvem.
„To jsi taková budižničema, když se ti nedaří první pokusy?“ zeptala se jí s kamenným výrazem a sjela ji pohledem, který se jí vyloženě vysmíval. „Ono jich v mnoha případech ani víc dostat nemusíš,“ dodala a znovu zabloudila pohledem k jezevci, jako kdyby ta slova byla mířená spíše na něj. Ten druhou šanci dostal. Mohl děkovat za čas a jak rychle plynul, protože o něco mladší Lylwelin by už ho smýkala po zemi ve vlastní krvi. Naštěstí, hlavně pro něj, si vlčice uvědomovala své nedostatky způsobené stářím, takže se do velkých akcí nepouštěla, plus jí přibyla zároveň s věkem i nějaká ta trpělivost navíc.

Ujistila se, že je Cornic v pořádku. Moc toho klasicky nenapovídal a ještě k tomu zněl zklamaně. „Vedl sis dobře,“ zopakovala skálopevně tónem, na který nešlo nic namítat. „Pomohl jsi, jak nejlépe jsi mohl, vzhledem k tomu, jak jsi velký a mladý,“ dodala ještě v rychlosti. Ten šedý vlk s podivným šátečkem kolem krku sebral laň, co s ní skolil a odešel pryč. Protočila očima a zafuněla. Řekla, že má pomoci Proximě, ale chlapec měl očividně svoji hlavu. „Co je tohle za smrada?“ zeptala se rozhořčeně a otočila svůj koumavý pohled na Saturna. Byla z něho docela rozmrzelá. Na druhou stranu, neměla mu co nakazovat, byli buď stejně postavení, nebo dokonce byl ten otrapa v žebříčku výše, jak ona.
Došla řeč na Karoe a alfa se očividně trochu uklidnil. Jejího zvláštního chování si nejspíše dle jeho slov všiml. Přikývla hlavou, že jeho obavám rozumí. „Našla jsem ji vlastně chvíli před Cornicem. Ani nevěděla, kam patří. Horko těžko jsem ji dovedla zpátky do smečky,“ objasnila mu pak situaci. „Konverzace s ní vypadá asi tak, že přemýšlíš, jestli je mimo ona, nebo ty,“ ušklíbla se potom a rozhodla se už nadále ke Karoe nevyjadřovat. Ona si ji svým způsobem jako vlče oblíbila. A pořád to někde uvnitř ní bylo, jen… Asi nevěděla, jak s takovou náturou komunikovat. Zlatavá měla všeobecně problém s komunikací, ale tohle už byla vyšší dívčí.
Saturnus ji pak oslovil a ona zpozorněla. Prý chtěl skolit jen jednu laň. Chvíli se na něj koukala mlčky, nejspíš si v hlavě sumírovala, co tím vlastně chtěl říct. Chtěl jí nějak letmo vypucovat bachor za zbytečný risk, nebo? Ale najednou přišla otázka. On se cítil hloupě. Zavrtěla hlavou. „Risk je zisk. Máme dvakrát tolik žrádla. A naše bolístky brzy přebolí,“ ujistila ho klidným tónem. Pohledem zkontrolovala Corniho. Sama cítila náznaky bolesti všemožně po těle, ale spíše to přisuzovala stáří. „Více méně to bylo jasné hned na začátku, co se sjednávala taktika, ale… Jestli to chceš někomu dávat za vinu, můžeš mě,“ vypadlo z ní pak narovinu. Ona měla být ta rozumnější a zkušenější, no ne? A ona se nechala unést. „Co vůbec ty? Jsi celej?“ zeptala se mladého alfy zkoumavě. Ani před ním a vlčetem nejednala jako ledovec, když tu byli už sami.

Duben 2/10 Iskierka

Měla skloněnou hlavu nad hladinou, když na ni jezevec vystartoval. Hlavu zase zvedla, připlácla ušiska k hlavě a věnovala mu chladný pohled – ale tentokrát v něm byla velmi čitelná výhružka. Ať na ni bude mluvit jezevec, nebo kdokoliv jinej… „Nebudeš mi říkat, co mám dělat,“ zpražila ho bez váhání ledově a loupla okem po vlčici. Mluvila k tomu prašivci a Zlatavé si nikterak nevšímala. A zatím to bylo i naopak. „Nevím, kdo co dělal přede mnou, já si z tebe původně přišla udělat kožešinu do úkrytu,“ pověděla mu upřímně nakonec, jako kdyby se nechumelilo. Jinak to ani neuměla, než mluvit přímočaře.
Na první pohled bylo jasné, že tihle dva patří k sobě, akorát netušila, co vedlo vlka sebou tahat mluvícího jezevce, který by mohl být v nouzi dobrým a rychlým pokrmem. Ještě to jaktěživ neviděla a že chodila po tomhle světě dlouho. Na druhou stranu tady byla i dostatečně dlouho na to, aby věděla, že je na Galliree možné téměř cokoliv. „Děláš běžně otrokáře jezevcům?“ zeptala se nakonec o něco klidněji směrem k vlčici, čímž jezevci dala jasně najevo, že se raději pobaví s jeho „zákonným zástupcem“, než s ním samotným. Musela by s ním jistě za chvíli udělat rychlý proces a tu kožešinu z něj opravdu udělat.

Duben 1/10 Iskierka

Procházela se kolem jezera a sem tam vyklonila hlavu, když se jí do ní nepříjemně opřel vítr. Jinak její zlatý pohled padal na vlnicí se hladinu jezera, ve které se občas odrazil třpyt měsíce, který občas vykouknul zpoza mračen. Vysledovala, že nedaleko od ní se pohybuje Cornic, který měl na režimu něco jiného, než s ní zrovna trávit čas. A ona za to byla vděčná, protože ho nepotřebovala mít pořád zavěšeného na krku. Naštěstí byl na svůj věk velmi samostatný, což oceňovala.
Jak tak kráčela, zbystřila, že se u jezera pohybuje jezevec. Přimhouřila oči, okamžitě se dostala do lovecké pozice a plížila se směrem k němu. Snažila se skrýt za cokoliv, co by schovalo její stařecké tělo a doufala, že jí zase nějak nezapraská v kloubech, což by ji vyzradilo. Plížila se nocí jako zkušený lovec. To by byl ale hezký kožíšek do úkrytu. Cornic by se na něj možná ještě vešel, přemýšlela, zatímco se přibližovala. Tu najednou ale zaslechla hlas vlčice, která byla ve vodě. Do teď si jí nevšimla. Nacházela se v bezprostřední blízkosti toho zvířete a snad s ním i mluvila. Zlatavá zaraženě zvedla hlavu a zamrzla na místě. Jezevec opravdu na slova vlčice reagoval. Lyl zklamaně zabručela a rozešla se z křovisek, jako kdyby se nic předtím nedělo. Šla se jakože napít, kousek od nich, aby mohla vysledovat, jestli ji zrak a celkově všechny smysly nešálí.