Gallirea - Příspěvky uživatele

//<- Mahar (přes Midiam)

Na Lyl přišel zvláštní chmur. Zamračila se a na Sigyho se podívala, když jí povídal o Smrti. Až teď jí to totiž začínalo docházet. „To je… Sestra od Života? Smrt?“ samozřejmě, že o té dvojici slyšela. Života dokonce navštívila. Ale když se ta fůrie zjevila u bezvládného Sigyho, absolutně jí to nedošlo. „Víš, asi jsem něco podělala,“ začala potom, i na její poměry, docela opatrně. „Totiž, při záplavě Maharu se tam objevila asi a mhm… Udělala si z tebe stupátko. Nasrala mě. Tak jsem jí chtěla vyrvat hrdlo z krku, jenže si se mnou pohrála jak s hadrovým panákem a pak s výhružkami zmizela,“ dopověděla a bezděky se otřásla. Až teď si uvědomila, co všechno hrozilo, když si jeden znepřátelí Smrt. Zvlášť, když byli na cestě ti malí uzlíčci. „Jsem tu nějakou dobu a třeba takovýho Života jsem mimo jeho skrýš nepotkala. Tak co dělala venku ona? Zažil jsi to někdy?“ ptala se. Byla tím vcelku znepokojená, i když přes její kamennou tvář nešlo nic moc znát.
Poušklíbla se nad jeho hláškou, že je vždy připraven a zůstala stát vedle jeho boku. Hrdě se narovnala a chladným pohledem přejela území. Trochu jí to tady připomínalo domov. Nechala svého partnera, aby oznámil jejich příchod a vyslechla si. „Neznějí ti dva trochu jako my dva?“ zeptala se s lehkou dávkou pobavenosti v hlase a potom zvídavě našpicovala uši. „Lucy? Nebude věřit, že jsme my dva spolu,“ poušklíbla se. Jeho sestra se jí zamlouvala. Měli na to asi talent v rodině, nebo tak něco.

Sigy měl pravdu s tím, že je za vodou. Vidět ji se usmát byla ohromná vzácnost, ke které se rozhodně na sílu nedonutila. Pak se ovšem vrátil k těm magiím. Povzdechla si a hodila po něm pohled, že to nemá řešit. Nechala se olíznout a pak do něj šťouchla čumákem. „Na tebe se nedá zlobit dlouho,“ zabručela potom na oko otráveně, jakože je to fakt ňouma, že ji jako nenechá prostě napokoji se vyvztekat. Samozřejmě věděla, že to je dobře, protože nikdy nevěděla, kdy jí přetečou nervy a nerada by pak byla přísnější, než doposud. A už vůbec ne na něj, ačkoliv on už také kolikrát mohl plácnout spoustu věcí, co s ní ani nehnuly. Ale kdyby to vzešlo z tlamy někoho jiného, už by bylo třikrát po něm. Pomalu se po boku svého milovaného vydala k hranicím. Uhm, opravdu doufám, že ten podivín hlídá, napadlo ji. Jestli náhodou nemají s Launee plné tlapky vlčat, napadlo ji. Trochu se nad tím pozastavila. Připadalo jí, jako kdyby začala nad vlčaty smýšlet jinak, než na něco, co ji otravuje a příčí se jí. Nevěděla, zda si to vsugerovala do hlavy, protože si myslela, že je v očekávání, nebo se v ní opravdu probouzely nějaké hormony, které ji nutily smýšlet trochu jako matku.
„Už ti někdy něco provedla?“ zeptala se, zatímco jej po cestě občas někde podepřela, aby mu usnadnila cestu. Byla si jistá, že kdyby mu někdo ublížil, fakt by si to odpískal. Ať by pro to musela udělat cokoliv. Už nemyslela jen na vlastní pomstu, když byl Sigy její druhou polovičkou. Ačkoliv potřebu jej chránit měla už dlouho předtím, ale všechno se to momentálně prohlubovalo. Pozorovala, jak se močály dávají do pořádku po té záplavě. Kdyby se nám nepovedlo močály zachránit, neměli bychom žádný domov, ohodnotila. Možná bych neměla ani jeho, dodal hlásek v její hlavě smutně, když si vybavila obrázek bezvládně ležícího Sigyho. Na něco si vzpomněla, ale to už se Sigy ptal, jestli pocítila nějakou změnu. „Asi ne. Nevím. Možná,“ pověděla neurčitě. Nebyla si ještě moc jistá. „Zdám se sama sobě krapet přeslazená, ale může to být také tím, že posledních pár dní pociťuji něco, co za celý život ne a prostě… Nevim,“ houpla ocasem a při jeho dodatku se ušklíbla. Jemně jej švihla ocasem. „I ty jeden!“ prohlásila zálibně.

//-> Asgaar

Nemohla uvěřit tomu, že se jí Sigy vrtal v hlavě. Rozhodně po něm chtěla nějaké řádné vysvětlení, co to má znamenat. Lennie? To je zase kdo? zeptala se sama sebe, když se pustil do vysvětlování a hned mluvil o nějaké vlčici. Poté se narovnala a u toho znepokojeně zabručela. „To jsou ty vaše zpropadený magie,“ zaprskala znechuceně. Že to mají za potřebí, ovládat to neumí, spíš to ovládá je, ale hlavně… Hlavně že ji mají, ne?! čeřila se ve své hlavě, i když věděla, že jí její novopečený partner nejspíš slyší, ale však jen ať slyší, aspoň nemusí plýtvat nadávkami nahlas, že jo? Však na co by taky měla mluvit, když jí vlastně stačilo něco si přemítnout v hlavě, ne? Cítila se pořád opravdu napružená, i když ve skrytu duše, někde tam v tom koutě kde byla zahnaná ta její nejmilejší část, chápala, že za to tak úplně nemůže.
Když už byla připravená, že se půjde projít, nebo podniknout něco důležitějšího, než se tady rozčilovat nad Sigym, tak ten trouba vyhopkal po třech na nějaký kámen a začal mluvit k nějakému imanigárnímu publiku. Lyl nechápavě naklonila hlavu na stranu. Doufám, že je zdráv. Nerada bych, aby ta vlčata zdědila nějakou nemoc po něm. Musela bych se jich pak zbavit, napadlo ji. Ovšem potom, co pověděl, že složil báseň o „přenádherné vlčí dámě“, trochu pookřála.
Postupem celé básně vůbec nevěděla, jak má reagovat a to ji trochu nutilo upadat do jistých rozpaků. Neměla takové situace ráda, kdy si nebyla jistá sama sebou. I se po očku koukla, kam by se vypařila, dokud se na ni pořádně nekouká, ale uznala, že by to od ní nebylo opravdu pěkné, stejně tak se na něj i dále zlobit. Zhluboka se nadechla a dlouze vydechla. Sice v ní pořád bylo jakési pobouření, na druhou stranu Sigy měl pořád nové a nové způsoby, jak ji obměkčit a možná právě proto se zrovna on stal jejím partnerem a ona v sobě cítila, že tentokrát to je prostě vážné. A hlavně i z její strany. Povytáhla koutek do krátkého úsměvu. „Asi by ti obecenstvo nezaplatilo, aby sis mohl něco vykšeftovat s Bohem, ale mě to stačí,“ pronesla potom, překonala vzdálenost, co je dělila a olízla mu líci. „Tak a teď… Chceš jít za tím… Arcanusem?“ zeptala se. Přece nebude pořád skákat po třech a jestli tomu ten týpek rozumí… Tak proč ne.

Zpozorněla, když odpověděl na její myšlenku. Předtím jí to nedocházelo, ale teď jí to došlo naprosto přesně. A ten její vražedný pohled musel stát za to. „Ty se mi vrtáš v hlavě?!“ štěkla po něm okamžitě pobouřeně a probodávala ho dotčeným pohledem. Pěkně ji to rozhořčilo, ne že ne. Brala to tak trochu jako podraz a narušení jejího soukromí. Vždyť moc dobře věděl, jaký měla názor na magie! Nafoukle se od něj odtáhla a odvrátila hlavu do strany. Byla dotčená do té doby, než začal mluvit o tom Arcanovi. To k němu stejně ale jen natočila jedno zlatavé ouško a poslouchala. I když byla uražená, zajímalo ji to. Přeci jen to bylo něco o Sigyho minulosti a když si to tak uvědomila zpětně, nic moc o ní nevěděla. Jo, minulost jsme spolu nikdy neprobírali, uznala potom a v momentě co zmínil nějakou šedou fůrii a přirovnal ji k ní, po něm rychle šlehla dalším pohledem. Kdyby to šlo, jistě by jím zabíjela.
„Cože to?!“ rázem i seděla a prohlížela si ho. Uvažovala, jestli to teď jako myslí vážně. Podrážděně přežvýkla a začala silně uvažovat nad tím, jestli ho nevykastruje. Jen škoda že jsem to nestihla před samotným aktem, pomyslela si. Jistě, nelitovala toho, spíše litovala toho, že kdyby mu teď zařídila kastraci, jistě by i tak byl spokojený s tím, že si vrznul, což by předtím nemohl. Jaké škody, že mě neurazil dříve, napadlo ji. Náhle se podívala tím probodávajícím pohledem do jeho očí a pouze se ledově poušklíbla. „Jak myslíš.“

Začala se velmi rychle vracet zpět do reality. Hodně k tomu dopomohl i Sigy, který pověděl, že je za to jejich alfa asi zrovna nepochválí. „Mhm, to fakt ne,“ zabručela. Do očí se jí vracel její typický chlad a mimika zkameněla. „Každopádně, co mají co stát cizí vlčata ve štěstí smečkových vlků?“ zeptala se nabroušeně. Už byla zase zpět! Ale kupodivu o své březosti a budoucích potomcích stále smýšlela tak nějak odevzdaně. Jistě, není hezké, že jsme se nezeptali, ale nikdy jsem se nemusela nikoho ptát na to, co smím a nesmím, pomyslela si. „Klidně jí to oznámim,“ řekla potom s ledovým klidem. Věděla, že je to mocná vlčice, ale nebála se jí. Lyl nebyla typ vlka, který by si z autorit sedal na prdel. Byla do jisté míry schopná ji nějak respektovat, ale kdyby toho na ni bylo moc, prostě se obrátí, překoná hranice smečky a už by ji tu nikdo neviděl. Jejich alfa naštěstí ale nebyla taková, že by si na členech musela svou moc dokazovat. Proto tu možná zlatavá vlčice přetrvávala nadále. Ale teď věděla, že odchod by byl těžký, pokud by třeba Sigy chtěl zůstat. Navíc jsem si to teď tak trochu zavařila.
Znepokojeně sjela pohledem jeho tlapku. Hezkou tlapku, ale gumovou. „Arcanus?“ zeptala se pro bližší objasnění. Nevěděla, kdo to je. „Ale sám nepůjdeš,“ namítla okamžitě rázně. V tom momentě už zase byla ready někam vyrazit. Navíc… Ona by se ta procházka opravdu hodila. Byla v tom rozpoložení ještě před střelou od Amorka, o které pořád ani jeden z nich netušil a teď, jak jeho účinky odeznívaly, tak se její toulavá nálada vrátila zpět. Důvod byl samozřejmě i ten, že nehodlala nechat Sigyho jít samotného, když byl jenom na třech tlapách. Oba víme, jaký je to magnet na problémy, pomyslela si.

Sigy se ji snažil uklidnit. Zvedla hlavu a podívala se do jeho očí, ve kterých se zase začala utápět. Bylo příjemné tu s ním být a jen tak se válet. „Uhm, snad,“ zamumlala váhavě. Vždy si potrpěla na svou postavu. Chtěla být neustále ve formě. Byl fakt, že po té kruté zimě nějaké to kilo ztratila, ale nemusela být vyloženě jako balon, ne? Fakt se toho trochu děsila. Možná i víc tohoto, než že by se obávala čehokoliv jiného. Byla to vlčice od rány a nějaká vlčata ji snad nezastraší, ne? Sigyho milovala a věděla, že je to jeho velké přání. Nechtěla mu sobecky stát v cestě, když po té cestě chtěla jít s ním. Vlčata vyrostou a zase bude klid. A její novopečený partner bude spokojený, že splnil svůj životní úděl. Navíc tu po nás zůstane super genetický materiál, napadlo ji. Jo, s tím byla spokojená. Přece by neumřela, aniž by tu po sobě zanechala nějakého protivného harantíka. To by nešlo.
Zavřela oči a vydechla. Ke spokojenosti jí momentálně nic nechybělo, ba naopak v ní stále přetrvával pocit neuvěřitelné lásky vůči Sigymu. A zvlášť po jejich aktu, po kterém se jí do těla vyplavila hladina poplašených hormonů. Takže za co nemohl amorek, tak hormony určitě. Loupla uchem, když se jí zeptal, jestli spí a následně oči zase otevřela. „Ne,“ odpověděla krátce a přesunula na něj pohled zlatavých očí. Začínala se uklidňovat, možná to bylo tím, že nechala své tělo chvíli odpočívat, nebo ji opravdu zmáhala únava a už neměla energii na to, aby cokoliv podnikala. Uznala, že nějaký ten šlofík dříve nebo později přijde vhod.

Nikdy by nevěřila, že se kdy do takové situace dostane. Musela stále přemýšlet nad tím, co se v ní zlomilo, že překonala svou hrdost a celá se Sigymu oddala. Její hlava s ní trochu zápolila, ale celé její tělo hořelo touhou po žíhaném vlčkovi. Každý její sval byl napnutý k prasknutí vzrušením. Nemusela čekat dlouho, ucítila jeho něžné otření, které v ní způsobilo výboj chtíče a pak už přišlo na věc. Vzrušením se celá zachvěla a zapřela se předními, aby jeho váhu udržela. S emocemi si připadala jako na horské dráze, akorát že byla stále nahoře v těch pozitivních a mířila snad výše a výše, než dorazila na samotný vrchol.
Vydechla a otočila hlavu, když to všechno skončilo. Byla momentálně docela zaskočená tím, co se v ní všechno odehrálo, tím, co to právě provedli, ale stále si neuvědomovala ty pravé následky. Natáhla krk, a když se o ni otíral, hned oblízla jeho líci. Teprve se pořádně vzpamatovávala, ale to pořádné vzpamatování ji teprve čekalo. Přikývla mlčky na jeho otázku, jelikož nebyla schopná slov a bez váhání jej následovala v činnosti. Ulehla, přitulila se k němu a hlavu si položila vedle té jeho. Nechtěla se od něj momentálně pohnout ani na krok a navíc, byla unavená také. „Nevím, asi až začnu tloustnout?" položila spíše řečnickou otázku. V té chvíli jí to došlo. Já budu tlustá! Nevěděla totiž, jak jinak to poznat, kromě tohoto příznaku. Třeba jí její tělo poradí nějakým neobvyklým příznakem, kdo ví…

Mohla by vidět jeho úsměv tisíckrát a nikdy by ji neomrzel. Byl se svojí dobrou náladou vždycky tak nakažlivý! Trochu jí připomínal Yriela, jejího přítele z dětství. Měla dojem, že za ty roky už jí ani nechyběl. Jen by ji zajímalo, kde mu je konec. Sama cukla koutkem do rychlého úsměvu, když jí opětoval vyznání. Zavrtěla se blahem při olíznutí a horlivě mu jej opětovala. Toužila po něm čím dál více a byla si jistá, že pokud tuhle touhu nezažene, asi se zblázní. Sigy jí uvolnil prostor, aby vstala a tak nějak se asi tázal, co tedy bude. Zlatavka se zvedla a hleděla na něj s čertíčky v očích. Bylo až zvláštní, že nad tím prostě nepřemýšlela. Něco v koutě její hlavy křičelo, aby se vzpamatovala, ale to by nesměla zastírat neodolatelná touha po jejím novopečeném partnerovi. Nával vášně udělal své s jejím normálním chladným já. Nechávala svým emocím naprosto volný průchod a výjimečně nad ničím příliš dlouho nepřemýšlela.
Ladně se otočila k Sigymu zadkem, přičemž ocasem přejela provokativně po jeho čumáku a zavrtěla se. Následně elegantně vyšpulila zadničku a ohlédla se přes svou oháňku na hlavního aktéra s otázkou v očích, co jako bude. Ke všemu ji vedl instinkt, ale byla tak hrozně nedočkavá a zároveň zvědavá, že měla problém vůbec čekat. Jak dlouho to bude probíhat? Napadlo ji. Bolí to? Nebo je to ta nejlepší věc na světě? Ptala se sama sebe a trochu se prohnula ve hřbetu. Jo, to určitě je, uznala potom, když si smyslně přejela špičkou jazyka přes ostré tesáky.

Lyl se poušklíbla, když se začal Sigy se smíchem čeřit, že by rozhodně jejich vlčata nenazval tak, jak je nazvala ona. Do teď v sobě neměla žádnou touhu nějaká vlčata zplodit, spíše momentálně dychtila po samotném aktu. Trochu se zachvěla vzrušením, když odpověděl na její myšlenku. Byla ovšem tak vedle, že si ani neuvědomovala, zda to předtím vyřkla na hlas, nebo ne, takže se nad tím moc nepozastavila. Nebyl na to ani čas, protože hned potom, co jí olízl čelist, ji bez váhání přetočil pod sebe. „Uuuu,“ vydala ze sebe překvapeně a odhalila zuby v dalším širokém úšklebku, který už se docela dost podobal širokému úsměvu. Ten ale asi zatím neuměla. Všechno tohle jejich laškování v ní vyvolávalo ještě silnější touhu ho mít. Naštěstí se to ještě Sigy snažil zachránit, ale moc jí nepřipadalo, že by se zdráhal. „A nebojíš se, že bych si to potom rozmyslela?“ zeptala se ho provokativně. Bylo pro ni zvláštní tady pod ním tak bezmocně ležet. V žádném případě by si to nikdy od nikoho nenechala líbit, protože by se cítila hodně ohrožená, ale teď? Teď ji to jen pořádně zapalovalo kotníky. Sigymu bezmezně důvěřovala a díky Amorkovi se tenhle pocit ještě více prohluboval. Neměla čas přemýšlet nad něčím paranoidním, jako běžně.
Mohla na něm oči nechat, jak takhle stál nad ní. Připadal jí najednou úplně jiný, než jakého ho znala běžně. Atraktivnější, sexy a neodolatelný. Jemně jej štípla zuby do krku a naznačila nějakou obranu, ale za žádnou cenu se nechtěla vzdávat pozice, ve které teď byla. Jednalo se jen o součást její „láskyplné“ hry, kterou započala. „Že nám to ale trvalo, hm?“ pronesla zase po chvilce ticha. Vlastně bych ani nečekala, že se po zklamání s tím debilem dám s někým dohromady, napadlo ji. Měla v hlavě vizi samotáře, ale co Sigyho věrně následovala do smečky, tušila, že to tak nakonec asi úplně nebude. Jen pro ni byl hrozný problém se vyznat v citech, co vůči Sigymu uchovávala. Teď už v tom měla jasno. „Miluji tě.“

Vypadalo to, že je Sigy stejně rozhozený z toho, co řekla, jako ona sama. Nebo to pro něj možná byl ještě větší šok, než pro ni, kdo ví. Ona z toho zase tak paf nebyla, protože to takhle prostě momentálně cítila, ale co chudák Sigy, na kterého to vybalila z ničeho nic? Při jeho odpovědi ale její srdce nadšeně poskočilo. Zvedla se zase na všechny čtyři a překvapeně na něj zamrkala. Chce mě taky! Chce mě taky! Jásala ve své hlavě a zavrtěla ocasem. „Samozřejmě, že tě chci!“ odpověděla okamžitě odhodlaně. „A… Když jsem chvíli zvládla pohlídat ty smrady, zvládnu určitě i naše, ne? No tak budeš matka v domácnosti ty!“ prohlásila. Byla pevně přesvědčená, že by to nějak zvládli. Ona by pravděpodobně byla jako matka mizerná, ale Sigy by to podle ní plně vynahradil. Po jeho otázce se nebezpečně ušklíbla, strčila do něj a svalila jej na zem. „Mám ráda neuvážené věci,“ pošeptala mu do ouška chladně. Jejich hrudníky se dotýkaly a celkově u sebe byli velmi blízko. Její tělo i mysl se začínala znovu naplňovat hořící touhou, jak tak nad ním stála a měla ho tak nějak ve své moci. Copak bych ti provedla? Ptal se hravý hlásek v její hlavě, když se od něj trochu oddálila a pohlédla mu dlouze do očí. Nebo provedeš něco ty mě? napadlo ji a kupa pobouřených hormonů se v ní v tu chvíli pobláznila nadšením.

Lylwelin zavrtěla hlavou. Nechtěla do úkrytu za žádnou cenu. Nepotřebovala ty smečkové trouby vidět pořád. Navíc chtěla být se Sigym hezky sama. A mít jej celého pro sebe! „Válet se tu na sluníčku zní jako super nápad,“ pověděla mu. Nejspíš by mu teď odsouhlasila úplně všechno. Koukala na něj jako na svatý obrázek a vyčkávala na jeho odpověď na otázku, kterou mu položila ohledně rodiny. Když pak mluvil o tom, že jediná vlčice, která by stála za hřích, není úplně rodinný typ, bodl ji osten žárlivosti. Samozřejmě ji ale napadlo, zda nemluví přímo o ní. Ale proč by to neřekl narovinu? ptala se sama sebe. Kdyby tušila, že jí umí číst myšlenky, jistě by se hlídala, ale takhle byla přemýšlivá jako vždycky. Cítí ke mně vůbec to, co já cítím k němu? zeptala se sama sebe zmateně.
Zavrtěla se. Nebyla schopná ani v klidu sedět, protože měla stále nutkání po fyzickém kontaktu. Jenže jak se zdálo, její milý přítelíček ji tak nějak stále ignoroval a její náznaky stále přehlížel. „S tím by ses neměl smiřovat, dá se s tím ještě něco dělat,“ pověděla mu záludně a olízla si špičkou jazyka své bělostné tesáky. „Třeba se mnou,“ mrkla na něj. CO?! Ozýval se v ní pobouřený hlásek. Ale nemohla s tím dělat vůbec nic. Něco ji nutilo k tomu to chtít a všechny tyhle nesmysly říkat nahlas. Neměla šanci to nějak ovládnout.

Jak se zdálo, Sigy jí nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si přála. Pořád si prohlížel jeho tlapku. Pěkná tlapka, pomyslela si a naklonila hlavu do strany. Je pěkný celý, dodala pak ještě ve své hlavě a vzhlédla do Sigyho očí, když začal mluvit. Žrala každé jeho slovo. Poslouchala jeho hlas, který se jí najednou zdál opravdu atraktivní. „Asi jsem změnila plány,“ pověděla pouze skoro bezduše, když se utápěla v jeho očích. Náhle se zvedla a obešla ho, přičemž se otřela svým bokem o ten jeho. „Mohli bychom dělat i něco jiného, než se jít proběhnout,“ zavrněla, když se k němu „nenápadně“ lísala. Byla celá roztoužená po bližším kontaktu. Možná až po hodně bližším kontaktu. A taky se snažila si získat jeho pozornost jen a jen pro sebe. „Ty, Sigy…“ oslovila ho potom a posadila se nevinně vedle něj. Zamrkala a nadechla se. „Co ta tvoje touha po rodině? Pořád tě to nepřešlo?“ zeptala se jen tak mimochodem a vyčkávala ne jeho odpověď. Vůbec z něj nespouštěla oči, ani na chvíli. I kdyby se kolem nich dělo kdo ví co, zřejmě by na něj pořád hleděla.

Sigy to odhadl dobře, chtěla vzít do zaječích. Chvíli Sigyho sledovala a pokusila se zabrzdit jeho pád, když škobrtnul a padal. Chladným pohledem sjela jeho packu a mezi očima se jí v srsti vytvořila vráska, když se zamračila. Tu náhle ji něco polechtalo. Nespokojeně švihla ocasem jako vytočená kočka, ale… Všechno bylo rázem pryč. Veškeré nespokojení a jiné emoce, které byly špatné. Jakoby se její nálada přetočila o celé kolo. „Ne, ne, to nemusíš,“ namítla ihned, když byl rozhodnutý, že za ní bude skákat po třech. „Zůstaneme spolu. Tady,“ pověděla. Její chladný hlas se změnil. Zněl něžně a stejně tak na svého přítele zlatavými zraky hleděla. „Já… Já chci zůstat už jenom s tebou,“ vyrazilo z ní náhle. „Na pořád,“ dodala pak konečně a jen horko těžko odolávala touze se k němu zase přiblížit, přitisknout, nadýchat se vůně jeho srsti. Všechny její svaly v těle ji k tomu přímo nutily. Ačkoliv vyřkla něco, co v sobě nejspíše dlouho držela, nebylo jí vůbec lépe. Ba naopak nechápala, proč se to děje, proč řekla něco, co nikdy nechtěla vyslovit nahlas. Ale už se to nedalo vzít zpátky, a tak zlatavá vlčice hleděla omámeně na Sigyho a cítila, jak jí roztouženě bije srdce a v břiše poletuje hejno motýlků. Co to je za pocit, proboha? pomyslela si zmateně.

//ne, nejde to prostě :D

Zůstávala k němu i nadále přitisknutá a měla dojem, že se mu tenhle blízký kontakt s ním snad i líbí. Proč se tomu pořád tolik vyhýbala? Tohle bylo hrozně úlevné. Měla dojem, jako kdyby ze sebe právě dostala všechny ty zadržované emoce ven. Bylo pro ni nezvyklé se takhle otevřít a uznala, že jednou za čas to asi neuškodí. Ne ve správné společnosti, což byla rozhodně ta jeho, které si začínala vážit čím dál víc a víc. Poušklíbla se nad jeho odpovědí. Zase srší vtipem, jak jinak, pomyslela si a pomalu se od něj odtáhla. Cosi v ní ji přemlouvalo, ať je u něj déle, ale její hrdost pověděla, že stačilo. „Myslím, že to raději zopakuji, když nebudeš hadrovej,“ pověděla mu pak narovinu a švihla ocasem. Nerada ho viděla v takovém stavu. Miluji, když je plný energie a blbých nápadů, ne když… Počkat, jak jakože miluješ? zarazila se nad svojí myšlenkou a jemně cukla hlavou, jako kdyby se to z ní snažila setřást. Zároveň také uhnula pohledem někam do boku a zamrkala, aby si zase získala svůj chladný výraz a kamennou tvář.
„Ehm,“ odkašlala si, když se na něj podívala. „A co vlastně plánuješ teď? Budeš tu dál ležet?“ zeptala se. Nechtěla se narovinu ptát, jak mu je, protože to bylo stejně očividné. A ačkoliv se sama cítila docela unaveně, měla tendence něco podniknout. Možná tak trochu teď nasadit toulavé tlapy a někam vyrazit. Na delší dobu, aby si mohla utřídit myšlenky a provětrat hlavu. Ale na druhou stranu ho tady nechtěla nechávat samotného v tomhle stavu. Snad poprvé v životě se za někým ohlížela a na někom jí záleželo, když nepočítala dávno ztracenou rodinu.

Jak to tak vypadalo, Sigyho nikam odvést nemohla, protože vypnul. Nedělalo jí to úplně dobře po těle. Viděla ho tak poslední dobou často a… Něco v ní, jako kdyby ji pokaždé vzalo srdce do pazoury a pevně ho mačkalo. Zpomalila mu pád a sklonila k němu hlavu. Párkrát do něj jemně šťouchla čumákem, dokud se zase neprobral. Zůstala na něj hledět. Ještě zaslechla za odcházející bandou vlků, že se hlídání ujme ten podivín, co měl věčně zoufalý výraz, nebo jakejsi křečovitej výraz. No prosím, pomyslela si pouze, když ho doprovodila pohledem. Měla dojem, že kdyby na něj vybafl nějaký cizinec, lehne si na záda, zkoprní a bude si hrát na mrtvého, než že by smečku bránil třeba v rvačce, ale co? Nabídl se? Ať to dělá. Třeba ho jen podceňovala a za tou smutnou tváří byl ve skutečnosti oddaný vlk. Při nejhorším mě může zavolat na pomoc, uznala nakonec a přesunula své zlatavé zraky na Sigyho.
Ten očividně odmítal její nabídku, že ho dovede do úkrytu. „Ale to nebyla otázka,“ namítla a rezignovaně se posadila. Věděla, že s ním nehne. Už párkrát ho zažila v situaci, kdy si postavil hlavu a byl umíněnější než ta vlčata, co tu teď byla. Upírala na něj chladné zraky, a když zahlédla jeho vzdorovitý úsměv, musela jimi protočit. Ale jinak jí připadalo, jako kdyby ten jindy ukecaný nekňuba ztratil řeč. Zahlédla, jak si ji prohlíží a pak na ni koukal s otázkou v očích. Všechno to zakončil zvídavým stříhání uší. „V pohodě,“ řekla jen, doufajíc, že ho pochopila dobře. Opětovala mu pohled do očí, až to nakonec nevydržela a prudce se k němu přitiskla. „Nemohl by ses pro jednou vyhýbat nebezpečným situacím?!“ zavrčela tiše a nadechla se vůně jeho srsti, přičemž zavřela oči a překvapivě zůstávala u něho. „Kolikrát se ještě budu muset bát, že o tebe přijdu?“ Ta otázka už nebyla tak pevně znějící, jako předtím. V polovině se jí až nebezpečně zlomil.