Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Les

Lyl po celou cestu na vše hleděla nedůvěřivým pohledem. Launee ji sice ujišťovala o tom, že by jí nikdy nelhala a vše, co se teď děje, je reálné, ale copak mohla uvěřit? Ač se snažila jak se snažila, prostě to nešlo. Byla ovšem překvapená vzhledem této jeskyně. Zastavila se chvíli zaraženě hleděla. Na tohle moje hlava a fantazie nestačí, napadlo ji. Začal ji pohlcovat smutek. Chtěla, aby si mohla být stoprocentně jistá, že je opravdu venku a tohle všechno nejsou halucinace. Bylo tady ovšem tepleji než venku. Připadalo jí, že kdyby byla v té "své" jeskyni, dávno by tam mrzla. A asi by tam i brzy umrzla.
Položila se na zem. Přišli dovnitř za pět dvanáct, protože venku propukla sněhová bouře. Zlatavá vlčice zimu milovala. Pocházela ze severu, takže byla spíše stavěná na chladnější podmínky. V létě ji v jejím krásném hustém kožíšku, který nádherně hřál, bylo docela dost horko. Zima pro ni byla akorát, pokud tedy nebyla už přehnaná. Lylwelin má ideální postavu pro to, aby se dokázala pohybovat ve sněhu. Dlouhé nohy a lehčí, ovšem pevně stavěné tělo, jí dovolovaly se ve sněhu pohybovat rychle a hbitě. Zdědila tohle tělo po rodičích a celkově se v jejich rodu dědilo z generace na generaci.
Zavřela oči a zasnila se nad krásnou domovskou krajinou, která byla obsypaná sněhem. Zima pro ni byla jako pohlazení po duši. Sice jí bolestně připomínala rodinu, na druhou stranu si užívala takový ten zvláštní klid, který v zimě panoval. Ptáci neřvali hned brzy ráno, a tak ji nebudili. V zimě ani nebylo tolik hlučných vlčat a tak celkově, všechno odpočívalo a byl opravdu krásný klid. Všechno vypadalo pod sněhovou pokrývkou opravdu krásně. Úplně jinak, než po zbytek roku, kdy bývalo většinou všechno zelené.
Otevřela oči, když zaslechla cizí hlas. Jiný, než měla Launee a Saturnus. Byla to načervenalá vlčice. Trochu jí ten kožich něco připomínal, ale neměla náladu to moc řešit. Proč se mi začínají ukazovat vlci, o které nestojím? Co se děje? Že by Launee opravdu nelhala? Je to důvod, proč jsem dlouho neviděla Sigyho a děti? vyptávala se dál sama sebe zmateně, zatímco se pro změnu nedůvěřivě dívala na maso, co jí donesl mladý vlček. Povzdechla si a děkovně na něj kývla hlavou.

Srnčí, jo? zopakovala sama pro sebe skeptický a dlouze si povzdechla. Taky si nalhávala cokoliv, aby ty krysy dokázala sežrat. Musela jí už lhát i iluze Launee? Věděla, jakou má povahu. Dělala cokoliv pro její dobro. Znamenalo to tedy, že by Lyl i lhala? Zlatavá nebyla někdo, kdo by pouze dumal a nezeptal se přímo. "Lhala bys mi, Launee?" zeptala se tedy poklidně, zatímco se pomalu zvedala ze země. Vypadalo to, že se dávaly věci do pohybu.
Úkryt měl být někde na severu lesa, což prý není kousek. Oba vlci se snažili ji podepřít. "Zvládnu to sama," zavrčela tiše. Že by nějaké zbytky její hrdosti? Nejspíš. Bohužel ani ty si nemohla ponechat, protože na to bylo její zbídačené tělo moc slabé. Po pár krocích zakolísala a nebýt Saturna po jejím boku, jistě by skončila na zemi. Nejspíš by to pro ni byla ještě větší potupa, než to, že se nakonec o mladíka musela opřít. Naštěstí si tím nemusela tak či tak lámat hlavu, ne? "Ještě že se nic z tohodle ve skutečnosti neděje," vydechla naprosto smířeně, když se šourala přichcíple mezi vlky.
Opravdu to pro ni nebyla krátká cesta. O to horší pak bylo zjištění, jak že vlastně vypadá ten vlez do úkrytu. Sevřelo se jí srdce a okamžitě se zastavila. Na sucho polkla. "Že já byla celou dobu venku a vy mě zase vedete zpátky?" hlesla znepokojeně a úzkostlivě se na vchod dívala. Nezbylo jí ovšem nic jiného, než svůj doprovod následovat dovnitř. Jistě, nalákat mě na srnčí a zavřít tam kam patřím, proč ne! Potom to ale znamená, že jsem opravdu byla venku? To se mi opravdu jen nezdálo? Jsou Launee a Saturnus skuteční?

//úkryt

Lylwelin naklonila hlavu nechápavě na stranu. Úkryt? Do tepla a nakrmit? Opakovala sama pro sebe. Nevím, jestli mám chuť na další krysu, napadlo ji potom zkoušeně. Znechuceně se jí obrátil žaludek. Už měla dost požírání myší a potkanů. Raději by pošla hlady. "Už si žádnou krysu nedám," namítala téměř nešťastně a pozastavila se nad tím, jak do ní Launee znovu šťouchla. Zůstala na ni opařeně hledět zlatýma očima, dokud nepromluvil mladý vlk, který ji navštívil poprvé.
Saturnus... Saturnus mi něco říká, začala usilovně přemýšlet. Pak jí to trklo. Tenhle Saturnus byl docela mrně, když ho viděla naposledy. Vzpomněla si najednou i na Biancu, která byla obdobně maličká. Jak bylo možné, že si s ní její hlava hrála už takovým způsobem, že se jí ukazovali i vlci, na které by už normálně dávno zapomněla? Jak byla vůbec schopná ve své hlavě z vlčete udělat dospělého vlka, ještě k tomu přikrášlenějšího, než byl jako vlče?
Její pohled musel být až zoufale zmatený. Šlo vidět, jak vlčice vede se svojí hlavou velkou válku. Měla ještě vůbec šanci vyhrát? "...Aha," zamumlala a zvedla packu do velikosti, ve které pravděpodobně viděla tohoto vlčka naposledy. Pak zkoumavě koukla zpátky na něj a položila tlapu na zem. "To všechno vysvětluje. A zároveň vůbec nic," při první větě z ní šla slyšet velká naděje, která s druhou větou zase pohasla.
Neklidně se ohlédla za sebe. Nepronásledoval ji ten oheň, náhodou? Nic neviděla, ale byla z toho značně neklidná. Stejně tak i švihla ocasem. "A kde že máte ten úkryt?" zeptala se Launee, zatímco se zase unaveně posadila. Těžko říct, jestli ji více vyčerpávala její hlava, nebo fyzický stav. Jen začala mít dojem, že je jí trochu tepleji a už se tolik nechvěla zimou.

Občas sebou ze spaní cukla, ale byla natolik vyčerpaná, že ji nedokázala probudit ani okolní zima. Nejspíš by to s ní ani nehnulo, když byla vždy zkušenou tulačkou pocházející ze severu, ale teď to v jejím stavu bylo jiné. Ucítila šťouchnutí. Dotek? Cítila jsem dobře? Už úplně blaznim. Hraje si se mnou moje vlastní tělo. První změna chutí, teď už cítím i... pohla nelibě packou a pootevřela tlamu. Oči ovšem ne. Jen velmi z dálky slyšela nějaký hlas, kterému nevěnovala pozornost. Byla na hlasy zvyklá, stejně jako na to, že nikomu nepatří. Smířila se s tím, že zemře naprosto sama někde uvězněná v jeskyni.
"Chtíc, aby spal, tak..." zamlulala a pomalu pootevřela oči. Měla je ovšem zastřené a její pohled byl úplně nepřítomný. "T-tak zpívala synáčkovi matka, jež ponocovala, miláčkovi. Nynej rozkošné děťátko, synů boží, nynej, nynej, nemluvňátko, světa zboží," její hlas byl stále hrozně tichý, ale pomalu se mluva měnila na postupné zpívání. Celá se na zemi napnula v protažení, nezvedala se ovšem. Ani se nepodívala na svou společnost. Buď ji zcela ignorovala, nebo si ji ani neuvědomovala.
"Tobě jsem lůžko ustlala, Spasiteli,
tvory k Tvé chvále svolala, Stvořiteli.
Nynej, kráso a koruno svrchovaná,
nynej, milujících ceno vinš..." rozkašlala se, když jí při posledních slovech zachraptěl hlas. ...ovaná," odpověděla znaveně a už bez tóniny. Až v tuto chvíli se rozhlédla kolem sebe.
"Launee, ty jsi tu zase?" ušklíbla se. Chovala se, jako kdyby se potkávaly velmi často a nebylo na tom nic nového. Pomalu se přetočila na břicho a prohlédla na druhého vlka. Někoho jí připomínal. Ale ten za ní nechodil. "Ty jsi tu ještě nebyl, to je mi novinka," pozvedla "obočí" v údivu, ve kterém si Saturna prohlížela. Pak své tělo znovu položila. "Ani nevim, kdo mě tu koledu učil," vydechla.
"Nynej, ta jest matky žádost, holubičko,
nynej, všech anjelúv radost, má perličko.
Slávu, chválu vždy nabudeš od mamičky,
kdy se vyspíš, jísti budeš med včeličky," pokračovala v tichém mumlání koledy a pak se zvedla tak rychle, že její společníci museli mít strach, jestli jí to náhodou znovu nepoloží. "Určitě někdo z rodné smečky!" vyhrkla potom. Připadalo jí super, že si na to vzpomněla. Vůbec si stále neuvědomovala, že je že svého vězení venku, ale je u hranic smečky. Hlavně jí nedocházelo, že Launee a mladý vlk po jejím boku nejsou přeludy. "Co tebe za mnou přivádí?" otázala se, když na něj převedla pohled. Naprosto postrádal její běžný chlad a odměřenost.

// vím že jsem slíbila ráno, ale nešlo to, omlouvám se :)

//Řeka Kierb

Ze zbytku sil se dobelhala dále od řeky. Cítila, že si potřebuje odpočinout. Její bolavé tělo už ji odmítalo pokračovat dále. Byla hrozně zmatená, takže stejně nevěděla, kam míří. Nebyla ani ve stavu, kdy by byla schopná rozeznat hranice smečky. Jednoduše řečeno na tom byla opravdu mizerně. Ze statné krásné vlčice byla kostnatá troska se zanedbanou srstí. Pod prachem z jeskyně a po pádu z Vyhlídky snad ani nemohla jít pořádně vidět její typická zlatavá barva. A její hlava stále odmítala věřit tomu, že není uvězněna v jeskyni a v jejích vlastních halucinacích, takže vlastně ani neměla možnost zvolit, že by mohla jít jinam a hledat třeba svoji rodinu. Kdyby jen věděla, že tu možnost má, možná by měla ještě sílu se vším bojovat, ale takhle...
Položila své dotlučené tělo na zem a ztěžka vydechla. Její pohled směřoval k obloze. Sledovala líně padající vločky sněhu. Vždy zimu hrozně milovala. Bylo to její nejoblíbenější roční období. Asi je vážně po mně, uznala odevzdaně, když se jí začaly klížit oči. Víčka měla hrozně těžké. Za chvíli je nedokázala ani udržet a zcela klidně se oddala spánku na území cizí smečky, o které neměla ani potuchy.

//trochu se k vám nasáčkuju O:)

//Východní hvozd

Bolest jejího těla byla až příliš skutečná, stejně jako to, že jí začínala být nepříjemná zima. Nemělo ji co hřát, když byla jako kost a kůže a k smrti hladová. Zranění vůbec nepřidávala tomu, aby se mohla pohybovat rychleji. Stejně na to nejspíš neměla ani sílu. Její svaly byly ochablé tím, kolik času strávila zavřená na jednom místě.
Dobelhala se k řece a žíznivě se k ní sklonila. To, jak byla ledová a nechutná ji přímo zarazilo dech, po kterém zalapala. Chutnalo to úplně jinak, než dešťová voda, kterou několik měsíců pila tam! Ještě jednou se kolem sebe nevěřícně rozhlédla. I když trpěla halucinací a viděla, že pije z nádherné řeky, nebo jezera, voda tam pokaždé chutnala téměř stejně. A teď? Byla jiná. Silně pochybovala, že by na tom byla až tak špatně, že by se jí pomátly i chutě. Ačkoliv by se už v jejím případě nedivila vůbec nikomu. Užíralo ji to, jak moc byla zmatená. Chtěla by, aby její smysly zase byly v pořádku a ona mohla racionálně uvažovat.
Napila se ještě jednou a ztěžka vydechla. Začala ji bolet hlava z toho, jak byla voda studená. Pořád měla v tlamě její odpornou pachuť. Fuj, kdo ví, co to sem napršelo, pomyslela si znechuceně. Neměla už vůbec chuť to pít. Akutní pocit žízně zahnala a asi nemělo cenu do sebe tlačit tu nedobrou vodu dále. Zhnuseně nakrčila čenich. Byla stejně z jeskyně zvyklá pouze na drobné dávky vody. Nepotřebovala mnoho. Samotnou ji překvapovalo, jak moc vlastně vlk na svobodě žije v přepychu, aniž by si to kdy pořádně uvědomil. Za celou dobu nepotkala ani živáčka. Do jeskyně jí aspoň navštěvovaly halucinace. V podobě kohokoliv. Teď už se dlouho nestalo ani to. Začínalo to být hrozně zvláštní. A nebo je prostě po mě a tohle je mé osobní peklo, napadlo ji, když se podél břehu řeky rozbelhala dále.

//Mechový lesík

// Vyhlídka

Po nekonečných kotrmelcích nebohé tělo zlatavé vlčice dopadlo nehybně na zem. Vlčice se při nedobrovolném sestupu z Vyhlídky praštila do hlavy, což ji omráčilo. Naštěstí pro ni, aspoň jí ta rána dostala z nepříjemné halucinace, kterou předtím prožívala a také si nemusela při vědomí prožít veškerou bolest, který ji škaredý pád přivodil.
Mohla ležet bez pohybu a vědomí dlouhé hodiny, než se začala probouzet. Jako první cítila, že ji všechno hrozně bolí. A ta bolest byla tak skutečná! Pomalu by jí i začínala věřit. Opatrně rozevřela oči. Měla strach, že zase uvidí plameny, ale nic... Rozkašlala se a na jazyku cítila pachuť krve. Zmateně se kolem sebe rozhlédla kolem sebe. Tady to znám... Napadlo ji, když zvedla hlavu směrem k Vyhlídce. Byla skutečná?
Pomalu se začala zvedat. To zmatení, co zažívala, bylo hrozně deprimující. Tak jsem stále v té zasrané jeskyni, nebo venku?! Sama pro sebe zavrčela. Nevěděla čemu věřit a to ji tak strašně ubíjelo... Nikde kolem ní nebyly stopy po ohni. Ale ten štiplavý smrad, co jí vcelku věrohodně dráždil v krku, stále přetrvával. Zmateně zavrtěla hlavou.
Vodu! Potřebuju vodu. Okamžitě, napadlo ji ihned. Celá dodřená a potlučená se dala do pohybu. Kulhala, protože si pochroumala zadní nohu, na které nosila "náramek". Její hlava začínala být o trochu čistější. Uvažovala totiž, jakým způsobem by mohla zjistit, jestli je skutečně venku, nebo pořád v halucinaci. Bohužel přes extrémní hlad, dehydrataci a vyčerpání ji vůbec nic nenapadalo.

// Řeka Kierb

//Zelené nory

Štiplavý pach sílil. Tak co to bude tentokrát? Pomyslela si Lyl odevzdaně. Vůbec netušila, že tentokrát na ni nemá vliv její hlava, ale vliv okolí. Venkovního okolí. Pravděpodobně ani netušila, že vůbec venku je. Nechovala se tak. Nepřišla jí zvláštní ani nečekaná námaha, že vlastně zdolává nějaký obtížný terén. Ani to, že ji halouzky, keříky a nějaké traviny hladí a šlehají po nohách. Že někdy zakopne o kámen. Cítila se jen unaveněji a unaveněji.
V tom následku se jí spustila další halucinace. Kouř začínal být opravdu nepříjemný. Zlatavá vlčice se znepokojeně ohlédla za sebe, když slyšela prapodivné praskání. Zděšením klopýtla. Velmi rychle ji doháněly rozzářené plameny ohně. I statečná vlčice, jako je ona, se někdy něčeho bojí. A byl to právě oheň. Navzdory neskutečné únavě se vlčice rozeběhla střemhlav pryč.
Utíkala zoufale před plameny, co se vytvořily v její hlavě. Srdce jí poplašeně mlátilo v hrudi na poplach. Vlivem kouře a minimální kondice se jí těžce dýchalo. Nějakým způsobem překonala vrchol Vyhlídky, aby Aš mohla běžet dolů na druhou stranu. Pokaždé, když se ohlédla, plameny ji stále stíhaly. Náhle zakopla a začala se valit dolů.

// Východní hvozd

Stav zlatavé se ani z daleka nezlepšil. Stále si neuvědomovala, že se nějakým způsobem dostala na svobodu ze svého krutého vězení. Chodila v kruzích, dezorientovaná a stále viděla kolem sebe pouze vlhké zdi jeskyně. První věcí, co začalo narušovat její duševní chaos, byl zápach štiplavého kouře. Nebyl to zrak, ani sluch, co jí nějak naznačil, že je venku. Byl to čich. Místo zatuchlého zápachu, ve kterém byla měsíce uvězněna, najednou cítila něco jiného, jenže... Zubožená vlčice to měla za další výmysl její hlavy. Byla tak hladová a dehydratovaná, že její halucinace ani na chvíli nepolevovaly. Její tělo nemělo sílu se jim bránit.
Přesto se její kostnaté tělo pomalu přesouvalo někam jinam. Pomalu, ale jistě, se jí do cesty přidávaly překážky, na které nebyla zvyklá. Párkrát zakopla, někdy si i nabila čumák. Jak potupné to, pro kdysi velmi hrdou vlčici, muselo být. Až smutné pohledět, co z ní vlastně zbylo. Měla kdy vůbec ještě šanci se dostat do pořádku, nebo si její tělo nakonec vybere svou daň největší? Lylwelin byla před zimou velmi slabá a momentálně neschopná racionálně jednat.

//Vyhlídka

Asi nezvolila úplně dobře, když navštívila tohle místo v zimě. I zkušené tulačce, jako byla Zlatavá, se mohlo jednoduše stát, že zapadne do jedné z nor. A přesně tak se i stalo. Když se po tvrdém nárazu probudila s třeštící hlavou, zjistila, že zůstala v jedné z nor zavalena. Malátně se postavila a zamrkala, aby rozkoukala rozmazané vidění. S kamenným výrazem se podívala kolem sebe, aby zhodnotila situaci. Tohle nevypadá dobře, uznala a suše polkla. Přešla k zavalenému východu a zkusila do sesunuté půdy hrábnou packou. Na moment se jí dařilo hrabat i dále, ale později narazila na kámen.
Zkoušela to takhle po několik dní, na různých místech. Postupně hladověla, měla žízeň a přirozeně začínala být zoufalá. Začínala nabývat dojmu, že se odsud nikdy nedostane. Občas se k ní dostala nějaká krysa, kterou úspěšně odlovila. Když jí nějaká utekla, popadal ji záchvat hysterie. Neměla sice pojem o čase, ale měla dojem, že tu je uvězněna už několik týdnů. Jediné, co si s ní povídalo, a že si na to nikdy extra nepotrpěla, byl její věčně hladový žaludek. Když si lehala na studenou tvrdou zem, začínala postupně cítit všechny kosti v těle. Z posledních sil se snažila hrabat do míst, odkud přicházel její jediný zdroj občasné skromné potravy, která ji udržovala na životě, ačkoliv už velmi zoufalým. I tvrďák jako ona nakonec podlehla pocitu, že již nemůže. Stesk po Sigym a vlčatech byl tak silný a intenzivní, že nabývala dojmu, že jí nejspíše pukne srdce. V životě by nevěřila, že ještě někdy může pocítit takový žal. Nikdy sis neměla hledat partnera! Nikdy sis neměla dělat vlčata. Nikdy jsi neměla začít milovat. Ted jsou tvojí slabinou. Kdybys tu kvůli nim netruchlila, byla bys mnohem silnější. A zvládala bys to lépe! Ozýval se jí dotěrný hlas v hlavě.
Kravina. Musím tu bojovat. Musím tu bojovat kvůli nim. Jestli to sakra vzdám... Tak budu sračka. Budu vypadat že jsem prachprostě zdrhla ze smečky, od partnera, od vlčat. To přeci nemůžu, namítala sama sobě. Cestu ven ovšem stále nenacházela. Postupem času se to takhle v její hlavě hádalo víc. A na spoustu téma. Není divu, že později přišly i halucinace. Najednou si měla i s kým povídat. Zpočátku si uvědomovala, že není možné, aby se u ní někdo z ničeho nic objevil. Později už nedokázala rozeznat halucinace od reality. Z krásné mohutné vlčice zbyla kostra potažená kůží a místo svého chladného hrdého pohledu měla pohled dezorientovaný.
A takhle se dostala konečně na světlo světa, ze svého vězení. Kdo ví, zda pomohla nějaká obleva, slabé zemětřesení, nebo tomu chtěl sám osud, ale konečně byla venku. Jenže... Zlatavá už si neuvědomovala ani tohle. Měla dojem, že je stále uvězněna. Její mozek byl naprosto dezorientován zničujícími halucinacemi.

Flynn byl mimo jako vždy. Už se k tomu raději ani nevyjadřovala, protože se nejspíš smířila s tím, že její syn nepatří k těm nejrychlejším. A zatím to nevypadalo, že by z toho měl vyrůst, ačkoliv se zapřisáhla, že s tím později něco udělá. Jen až bude trochu větší. Prostě mu něco vtluče do hlavy. Teď na to úplně tak neměla srdce, ačkoliv to nerada přiznávala. Nahlas by to jistě nikdy nepřiznala. Pustila se do Noriho zatímco se musela sem tam podrbat. Začala z toho být značně nervózní a uvnitř ní to bublalo vztekem. Nori udělal dobře, že se vzdálil, zvlášť po tom, co jí řekl, aby byla klidná. Propálila ho nevrlým pohledem. "Protilátce?" zopakovala sykavě a chladnými zraky zkontrolovala, na co že to zas ten její synátor mluví. Dlouze si povzdechla.
Tohle není normální. Moje už tak hloupé vlče se baví s totálním zablešeným blbcem, pomyslela si zoufale, ačkoliv na jejím výrazu klasicky nešlo nic znát. "Tak doufám, že ta protilátka bude hodně, hodně rychle," pošeptala ledově, s přímým pohledem do Noriho očí, ovšem to bylo náhle překaženo, když se tmavý vlk v rychlosti vydal k jejímu synovi. Její uši vystřelily kupředu a následně vyrazila celá, když zahlédla, co se děje. Její smečkový kolega byl naštěstí rychlý a brzy byl Flynn venku z vody.
"Ty malej zatra..." chtěla na syna začít křičet, ale zarazila se. "Doufám že ses z toho poučil! To není žádný tvůj kámoš! Tohle kamarádi nedělají," zabrblala napruženě. Byla silně rozmrzelá. Měla blechy, její syn měl blechy, málem se utopil v louži kvůli svému odrazu a ještě mu dělal společnost tady ten... Ehm. To vlče mělo prostě skvělé vyhlídky. Doufám, že Heather je se Sigym, posteskla si.

// Ovocná tůň

Flynn donesl Zlatavce něco, co možná ještě před pár dny připomínalo nějaké zvíře. Teď to bylo ožužlané škaredé cosi. Nenápadně se od toho odtáhla, přičemž jí cukl čumák ve zhnusené grimase. "Ty sám?" zeptala se co nejvíce příjemným tónem. Ještě že vlče nerozpozná přetvářku, oddechla si ve své hlavě, sjela ještě jednou pohledem. "No tak díky. Proč jsi ji nesnědl? To se většinou s úlovkem dělá. Já hlad nemám," pověděla nakonec, než se za ním a Norim vydala. Flynn byl jakýsi rychlý. Ani mamce nesdělil, že s tím holomkem někam odchází. To nemohla nechat jen tak. Už jen proto, že za to musela vyčistit bachor Norimu. Aby si nemyslel, že jí může brát vlče jen tak bez zeptání. Zvlášť, když posty pečovatelů tu nosil úplně někdo jiný.
Hned, jak je dohnala, tak měl ten hlupák blbé otázky. "V první řadě bych měla naučit já tebe, že cizí vlče se jen tak nebere," zavrčela na něj ihned zostra a propálila ho ledovým pohledem. "Bylo by fajn aspoň něco říct," dodala ještě napruženě a rozhlédla se, kam že to vlastně jdou. Jo, tady někdy určitě už byla. Ale už to muselo být dlouho. Proč zrovna sem? zeptala se sama sebe zaraženě, když následovala svého syna a jejího smečkového kolegu. Neklidně se ošila, když ji něco štíplo v kožichu a musela se na tom místě podrbat. A vysledovala, že ten pobuda se drbe taky. A Flynn se drbal taky. Zamračila se.
"Ty jedno hovado, tys přitáhl blechy!" vyštěkla po Norim okamžitě rozhořčeně. Ona má ve svém dokonalém kožíšku blechy? V jejím užasném, dokonalém, opečovávaném kožíšku má blechy? Blechy?! Kvůli tomudle smradovi? Měla chuť mu zakroutit krkem. A tentokrát uvažovala, že nebude ani ohleduplná před svým vlastním vlčetem a zakousne ho před jeho očima. Jen ať se hezky učí!

Až když cizinec otevřela tlamu, tak si začínala uvědomovat, že jej už jednou potkala. Ihned si ho spojila s tou rezavou čaramůrou. Její kamenný výraz ještě více ztvrdl. Rozhodně se mu nepotřebovala nějak svěřovat skrz to, jak dopadli v Maharské smečce, ale... "Hm, jo, Mahar stál za ho..o," řekla okamžitě upřímně. Nehodlala se s tím patlat. Ostatně jako vždy. Když pak mluvil dále, stočila svůj chladný pohled na onu zmiňovanou Litai. Ta ji ihned ujišťovala, že se nezdrží dlouho a ani nepůjdou nikam do středu lesa. O tom stejně Zlatavá rozhodnout nemohla. Mohla je tu maximálně zdržet do doby, než se objeví někdo pověřenější, než byla ona. To netrvalo dlouho.
Objevil se tu Staříček. Zlatavá měla vždy špatnou paměť na vlky, takže netušila, jestli už někdy jeho jméno zaslechla, nebo ne. Každopádně ihned Lyl poděkoval, že se o cizince postarala. Dorazil i s vlčetem. Bylo starší, než ta její a vůbec... Ji vlastně cizí vlčata absolutně nezajímala, takže mu nevěnovala žádnou pozornost. Naštěstí se i vzdálilo a vše sledovalo z povzdálí. Kývla na Stormovo poděkování. Ti dva vypadali opravdu neškodně, takže se neobávala tu nechat starého vlka nechat s nimi osamotě. Byla spíše více nervózní z toho, že Flynn je osamotě s tím holomkem Norim. Kývla hlavou všem na rozloučením a vydala se za svým synem. A vypadalo to, že šla právě včas, protože se zdálo, že jsou na odchodu. "Hej! Ne tak zhurta, hošánci!" štěkla za nimi a nabrala tempo, aby je mohla dohnat. To víte že jo! Pomyslela si škodolibě.

//-> Zrcadlové jeskyně

Objevily se zde nějaké cizinky. Lylwelin se sice ve členech moc nevyznala, ale tyhle neměly ani náznaku pachu smečky. Už už se chystala, že to vyřídí, ale jak se zdálo, byly to nějaké známé Noriho, který ještě všechny ujistil, že to vyřídí. Ještě předtím ji Flynn ujistil, že Baghý s Norim jsou jeho pečovatelkami. Její chladný pohled na chvíli vystřídal úšklebek. Pěkně kyselý úšklebek. Mno potěš, napadlo ji okamžitě. Začala tedy věnovat pozornost černému vlkovi, který se jí představil jako Awarak. Po očku ale stále hlídala syna, který se ochomejtal kolem cizinek. Moc se jí to nelíbilo. A světlá cizí vlčice měla jediné štěstí, že ostrá matka nezahlédla, jak hrozí jejímu synovi packou. Pravděpodobně by totiž ze smečkového území odešla po třech. Pokud by se tou čtvrtou neudusila a nemusela ji odtáhnout za hranice její kamarádka. Zdechlinu by tady totiž ležet nenechala.
"Lylwelin. Jsi tu nový?" zeptala se chladně, zatímco střihla uchem směrem k přicházejícímu vytí. Tak co to, do prdele, je?! Tady je taky průchoďák, nebo co?! Vztekla se ve své hlavě, nervózně švihla ocasem a aniž by něco smečkovému kolegovi řekla, vydala se rovnou k cizincům. Tady už bylo jisté, že to jsou cizinci. Proč by jinak zůstávali na hranici a dávali o sobě vědět? Ani jejich pachy nebyly protkané borůvkami. Zlatavá vlčice se hrdě narovnala, přitiskla uši ke krku a s kamenným výrazem dorazila ke dvojici vlků. Tu Červenou už někdy viděla. Toho druhého nejspíš ne. "Zdravím," zavrčela nepříjemně a oba sjela chladným pohledem. Byla trochu podrážděná z toho, že za tak malou chvíli se tu objevila už druhá dvojice cizinců. Ale tihle jednali o něco slušněji. Nenapochodovali až rovnou k nim pomalu do středu území. "Co tady pohledáváte?" zeptala se narovinu. Držela si od nich bezpečnou vzdálenost a oči měla jako na stopkách.

//<- Borůvková smečka

Podle pachu svého syna dorazila až sem. Byla ovšem překvapená, že se kolem jejího vlčete nenachází ani jedna pečovatelka. A rozhodně ne mile. Chladným pohledem probodla Noriho a následně i druhého vlka, který jí připadal, že je ve smečce asi nově, ale nemohla moc soudit. Ani z daleka tu ještě všechny neznala. Její pohled následně padl na Flynna. Vypadal, že se chystá ke spánku. A vypadal s tím holomkem Norim velmi spokojeně. Ono se celkově zdálo, že jejího syna prostě přitahují podivné existence. Nejspíš se svým jednoduchým myšlením mezi nikým nedělal rozdíly. Nakonec tak asi bude mít život o mnoho jednodušší, uznala a střihla uchem do strany. Pokud ho jeho vlastní blbost jednou nezabije. No snad z toho vyroste, napadlo ji.
"Jaktože Flynna nehlídá ani jedna z pečovatelek?" zeptala se rozmrzele a podívala se Norimu do očí. Tušila, že o tom bude vědět více, než ten druhý. "Byly na něj moc krátké a vzdaly to?" zeptala se s cynickým úšklebkem a přešla ke své ratolesti. Oblízla mu v rychlosti na přivítanou ucho, aby jej příliš nerušila. Bude lepší, když pro jednou bude spát držet jazyk za zuby. Třeba by se taky jednou mohla s někým pustit do konverzace, ačkoliv pochybovala, že Nori na něco takového měl kapacitu. Jisto jistě byl na úrovní Flynna, proto nejspíš skončili spolu.