Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 10

Zlatavá se se nad jeho otázkou trochu pozastavila. Nebyla si jistá, jestli ty možnosti Sigy pouze neviděl, nebo viděl, ale neakceptoval. "Nejspíš nemá cenu nic špekulovat, když jsi rozhodnutý se tam nevrátit," pověděla potom smířlivě. Opět jí těžkla víčka. Byla unavená. Ani ji nepřekvapovalo, že byl její partner domluvený s Launee na členství ve smečce ještě dříve, než se tu vyloupl. Škoda, že ten úmysl neměla už v Maharu, napadlo ji. Třeba mohlo být všechno jinak. Nebo to byl prostě osud a stejně by se svému vězení nevyhnula, přesně tak, jak ji před chvílí napadlo. Nejspíš už ale nemělo cenu nad tím přemýšlet. Stalo se to a teď bylo důležité, aby se dala do pořádku a nějak urovnala vztahy se svou rodinou, pokud to ještě bylo možné. Budu se donekonečna omlouvat za něco, co jsem sama nechtěla, politovala se trochu v hlavě. Byla ovšem otázka, zda její myšlenka byla pravdivá, nebo by to po čase její hrdost stejně neunesla.
Zastříhala ušima a s povzdechem si položila hlavu na tlapky. "Ještě nevím," odpověděla zcela upřímně, když zvedla pohled do jeho očí. "Zatím jsem nějak extra neviděla zbytek smečky. Tentokrát se nechci někam připojit naslepo," zaváhala trošku. "Na druhou stranu nechci být bez tebe, takže když to bude možné, zůstanu s tebou," dodala nakonec a pomalu se položila na bok. Bylo načase, aby se opět prospala. Třeba jí to konečně dodá už dostatek sil na to, aby se pohnula z nory ven, na což se už docela i těšila. Cítila, že každým dnem nabírá sílu, ale bohužel to na její vkus bylo velmi pomalu. "Trochu dáchnu. Jestli chceš, běž na čerstvý vzduch," vyzvala ho, když už měla zavřené oči.

Loterie 9

Zlatavá vlčice se k tomu už nadále nechtěla vyjadřovat. Trápila ji představa, jak musela být její rodina bezradná, když zmizela. Nejspíš bylo lepší to dále nerozebírat, aspoň ne se Sigym. Mohla se tak akorát sama ubíjet vlastními myšlenkami, ale s ním už nejspíš nebylo úplně nejlepší, aby zacházeli do detailů. Koneckonců, Lyl byla spíše vlčice, která byla utopená více v myšlenkách, než ve slovech. Byla teď dost rozhozená, takže z ní nejspíš slova tekla proudem, navíc si její partner zasloužil vědět vše, což se stalo. Spíše ona nevěděla, co se dělo za tu dobu kolem nich, ale na to, aby si to řekli, měli snad ještě spoustu času. Doufala, že ji partner neopustí, ačkoliv by si to nejspíš zasloužila.
Baghý si pamatuji, tu jsem potkala společně s tím blbečkem těsně před porodem, přemýšlela nad jmény, co Sigy vyslovil. Aranel je ta bílá pečovatelka, co mi vůbec nevoněla, vzpomínala nadále. "Zajímavé zvraty. Proč se tam nechceš vrátit?" zeptala se bez okolků. Prvně jí to nepřišlo divné, ale teď vlastně aj ano. Že se tam ona před rokem necítila pohodlně neznamenalo, že si tam za tu dobu třeba Sigy nezvykl. "Víš že není problém... Všechno vymyslet," řekla trochu po lopatě. On mohl být ve smečce, ona ho navštěvovat, nebo se mohli vídat někde mimo smečku, možností bylo mnoho. "Na mě se ohlížet přeci nemusíš," pokusila se ho ujistit, když se podívala do jeho očí. Potom natáhla zlatavou packu ke kusu masa, který předtím nedožrala a přistrčila ho k Sigymu. "Nejsi hladový?" zeptala se nakonec. Nechtěla se už ani vyjadřovat ke své dceři, která bude pravděpodobně stejně nafučená, jako ze začátku Sigy. Neměla jim to ovšem za zlé. Jen nebyla zrovna ta, co by si uměla profesionálně žehlit vztahy.

Loterie 8

Začínal z ní trochu opadat stres a přicházela únava. Jeho společnost, která byla zpočátku dost rozpačitá, začala být nádherně uvolňující a příjemná, jako vždy předtím. Užívala si ji plnými doušky a už o ni nikdy nechtěla přijít. Jak jsem mohla být tak neopatrná? Napadlo ji potom a podívala se do Sigyho očí. "Několikrát mě napadlo, že tam takhle mohl uvíznout právě Flynn..." povzdechla si ztěžka. Na toho vlka, co tam jejího syna tahal, se tak moc zlobila. Nejspíš by to pro něj nebylo příjemné setkání, kdyby ji potkal, jakmile nabude svých sil. Možná proto bylo i dobré ujištění, že do se již do Borůvkového lesa nevrátí. Mohlo by to být tak akorát na ostří nože. "A ty jsi tam setrvával do teď?" zeptala se zkoumavě. Také byla ve své nitru velmi zvědavá. Samozřejmě, že ji zajímalo, co její partner dělal, kromě toho, že hledal ji a vychovával jejich vlčata, o kterých konečně začal mluvit. Byla nějak lehce dojímavá, co se tohoto tématu týkalo. Najednou měla srdce bolavější, jako kdyby se jména jejích vlčat zarývala něčím ostrým do jejího srdce. Musela je tak strašně moc zklamat...
"Myslíš, že mě vůbec budou chtít ještě vidět?" zeptala se trochu roztřeseně. Bylo znát, že kdyby se nejednalo o tak tvrdou vlčici, dávno by byla v slzách. Tak tak to držela. "Z Flynna se stal průzkumník?" podivila se potom, aby trochu změnila téma, každopádně ji to téma stále vnitřně ničilo. "Snad si neublíží," cukla potom koutkem do strany v náznaku úšklebku. Byl to její malý roztomilý nekňuba. Nešikovný a tak trochu hloupoučký. Nedovedla si obzvláště jeho představit v dospělé podobě. Náhle začínala toužit po tom je oba vidět, podívat se, jak moc vyrostli, co za vlky z nich dospělo... Ale chtělo to čas. Ne ale moc, protože už tak jsme jej hodně propásli.

Loterie 7

Lylwelin znepokojeně stáhla uši dozadu, když Sigy komentoval svou chromou packu. Vypadalo to, že se s tím nic moc dělat nedá. To se jí úplně nezamlouvalo, ale co se dalo dělat. Asi prostě všechno jít nemohlo, i v magickém světě. Pak si dlouze povzdechla nad představou, že ji tak dlouho hledal. Trochu ji zarazilo, že to mohl být rok. To bylo šílené. Ani se nedivím, že mi v té bedně teď tak haraší, napadlo ji, když se choulila ke kožíšku jejího partnera. Bolelo ji srdce, když si ho představovala, jak všude chodí a marně ji hledá. Až teď jí došlo, že to pro něj muselo být obdobně bolestné, jako pro ni. "Ani chvilku jsem nepochybovala nad tím, že bys mě nehledal," pověděla tiše a olízla mu ucho. I to, že ji Sigy hledá, byla jedna z myšlenek, která ji stále poháněla a udržovala silnou. Kdo ví, zda by to zvládla, kdyby byla slabší nátura. Také z ní nezbylo téměř nic. Nejspíš se dostala ven za pět dvanáct a to jen díky nějaké náhodě.
Stiskla křečovitě víčka k sobě, když pověděl, že pro odpuštění potřebuje čas. Jemně kývla. Nebyl důvod se k tomu vyjadřovat více, naprosto tomu rozuměla. Neměla ani v plánu ho o odpuštění prosit. Věděla, že si to zaslouží. Přitiskla se k němu, na což Sigy překvapivě zareagoval "čumáčkováním". Překvapeně zamrkala a začala mu to opětovat. Opravdu pořád neblouzním? Ptala se sama sebe a znovu zavřela oči, tentokrát štěstím, dokud nezaslechla hlas. Prudce oči rozevřela, protože zněl tak trošku, jako kdyby hned reagoval na její myšlenku, skoro jako kdyby se také ozval v její hlavě, ale nebyla si jistá. Poslední dobou neuměla rozeznat ani realitu od bludů. "Už nikdy," odsouhlasila tedy šeptem.

Loterie 6

Lylwelin se zatvářila zamyšleně, když její partner mluvil o své chromé tlapce. Žili v magické zemi a nechtělo se jí věřit, že neexistoval způsob, kterým by se dala jeho packa nějak vyléčit. "Možná by ji aspoň pro lepší fungování pomohlo nějak zpevnit?" Spíše se nahlas zamyslela, než že by úplně chtěla momentálně zacházet až do takových detailů. Než se vytratila, nebylo jasné, co z jeho packou bude, jelikož ten úraz byl docela čerstvý, ale když byla takto chromá i po takové době, už bylo na čase, aby to začala řešit i ona. Mohla být sebechladnější, ale zdraví jejího partnera jí lhostejné rozhodně nebylo.
Pak ze sebe konečně dostala jádro problému. Vyhledávala v Sigyho výrazu jakékoli známky, že ho ta uraženost aspoň trochu přešla. Ona si samozřejmě nikdy nepřestane vyčítat, že tu pro ně nebyla, na druhou stranu se neprosila o to, aby zůstala někde uvězněná. "Nezáleželo to jenom na mě," odvětila pohotově. "Byli jsme tam jen chvíli. Vypadalo to vcelku jako shromážděná, bezpečná smečka, chtěla jsem jim dát šanci," pověděla. Nad takovými věcmi měla velkou příležitost přemýšlet. "Sigy, kdybych s vámi nechtěla být, rozhodně to udělám jinak. Mám svoji hrdost na to, abych zmizela jen tak beze slova. Naše vlčata jsem milovala a miluji," zatřásl se jí trochu hlas. Znovu se jí chtělo brečet. Co si díky Saturnovi uvědomila, že není v halucinaci, ale venku, ještě ze sebe ty emoce nedostala. Nemohla, když neměla příležitost být sama. "Už jsou... Už jsou velcí, že?" odvrátila hlavu, aby nebylo vidět, jak se jí do očí derou slzy. Věděla jsi hned, že ti není souzeno, abys byla dobrou matkou. Rozhodla ses je mít, tak to osud uhrál jinak. Můžeš být ráda, že vůbec žijí. Ale rozhodně ne díky tobě. Přitiskla se k Sigymu a křečovitě zavřela oči. "Děkuji, že ses o ně postaral," pošeptala potom s bolestí v hlase. Sám. Co mu taky zbývalo, popichovalo ji stále drsně její já.

Loterie 5

Prudce otevřela oči, když slyšela Sigyho námitku. Vlk si k ní téměř až tvrdohlavě přilehnul. Její zraky zůstaly viset na jeho chromé tlapce. Stiskla zuby pevně k sobě. Zasranej Mahar, pomyslela si nabroušeně. Každému, kdo tam byl, se to muselo nějak podepsat na srdci. Vždyť to byl spíše boj o přežití, než mírumilovné soužití ve smečce. Chvíli si packu prohlížela. "Do teď s ní nešlo nic udělat?" zeptala se potom trochu zdráhavě. Nevěděla, jak má vůči němu projevit svůj zájem, když to mezi nimi tolik skřípalo a očividně měl každý svůj kus hrdosti. "Upřímně ani nevím, kolik uběhlo času, než..." větu nedořekla. Bylo jasné, co tím myslela. Prostě zmizela.
Po jeho otázce se podívala po Saturnovi. Byl zatím jediný, kdo to věděl. Ale proč se to tomu mladému vlkovi říkalo tak jednoduše a Sigymu tak složitě? Měla dojem, že cokoliv řekne, stejně bude tak krkavčí matka a strašná partnerka. Přemýšlela, jak vůbec slova poskládat. Prostě říkej pravdu a buď upřímná, jako vždy, nakázala sama sobě tvrdě a pohlédla svému partnerovi do očí. "Nikomu jsem v Borůvkové smečce nevěřila," přiznala se hned na začátek. "Špatně se mi přenášelo přes srdce, že by kolem mých vlčat měla lítat nějaká pečovatelka," nakrčila čumák. "ale ještě horší bylo, když si ten šašek Nori dělal s Flynnem, co chtěl, aniž by mu to kdokoliv dovolil," zavrčela při té větě tiše. Ten vlk jí pil krev i když si na něj vzpomněla.
"Provokoval a dělal si ze mě legrácky, až nakonec oznámil, že syna kamsi bere mimo území smečky, což se mi ani trochu nelíbilo a vydala jsem se za nimi. Blbec ho tahal do nějakých nor, kde... Se sesunula půda a já v jedné z nich zůstala smrdět," odkašlala si. Šmarja, tolik slov, pomyslela si při té námaze. "Nevím, jak jsem tam byla dlouho, moc si ani nevybavuju, jak jsem se dostala ven a sem... Mrzí mě to," vypadlo z ní zničeho nic. Omluva bylo to poslední, co tato vlčice uměla, to musel vědět hlavně Sigy. "Chodili jste mě navštěvovat," pošeptala pak trochu smutně.

Loterie 4

Trošku se jí ulevilo, když se Sigy zase vzbudil a hned se od ní nadzvedl. Jeho teplý a voňavý kožíšek byl sice takhle nablízku po takové době úplně úžasný, ale trošku jí Sigyho váha ubírala kyslík. Přesunula na něj pohled zlatavých očí. Nevypadal, že by byl v pořádku. "To ty bys měl ještě taky," řekla pevným tónem. Potom vypadala zase rezignovaně. No tak si běž... Za normálních okolností by možná prskala i nahlas, ale neměla ještě dostatek sil na to, aby se takto ošívala. A už vůbec ne na jejího partnera, který dělal kdo ví co, celou tu dobu, co s ním nebyla. "Klidně běž hned," vyzvala ho nakonec a odvrátila od něj pohled. Nepotřebovala se dívat na to, jak si hraje na hrdinu a půjde v tomhle stavu chodit někam po venku. Až teď si začínala uvědomovat, že ty bylinky opravdu zabraly a hlava ji už tolik netřeštila a měla konečně více prostoru na to, aby chvíli normálně přemýšlela.
Vypadá to, že je na mě Sigy pořádně nakrklej. Proč sem vůbec chodil? Nemusel, přece. To jako abych se musela dívat na jeho nafouklej obličej? Když ani neví, kvůli čemu je nafouklej? Buď ho to nezajímá, nebo na to prostě nemá sílu. A já zas nemám sílu na to podlejzat a nutit se mu. No tak si vyber. Bude lepší, když si oba srovnáme hlavy odděleně, ne? Napadlo ji a podívala se Sigymu znovu do očí. "Zvládnu to," ujistila ho pak Zlatavá. Možná to mělo i trochu hlubší smysl, než jen to, že zvládne jeho momentální odchod. Pak si trochu porovnala tělo a znovu si položila hlavu na přední tlapy, přičemž zavřela oči. Byl to takový náznak, že se už dál asi nebude o ničem bavit. Nikdy nikoho nepřesvědčovala, aby s ní někde byl na sílu. Ani on nemusel.

Loterie 3

Zlatavá sledovala Sigyho a jen těžce se vyrovnávala s tím, co se mezi nimi momentálně dělo. Zatímco její city se vůči němu vůbec nezměnily, protože k tomu vlastně ani neměla nijak velkou možnost, ze strany svého partnera pociťovala jakousi odtažitost. Prostě jsi to posrala, zaprskala na sebe ve své hlavě, se kterou souhlasně kývla, když jí Sigy řekl, že jí vyčaruje nějakou kytku a bude si muset odpočinout. Mám obavy, že s tímhle mi nějaký kus plevele nepomůže, drahý, brblala i nadále, ale uznala, že aspoň ta úleva od bolesti by jí mohla trochu pomoci, aby si dokázala utřídit myšlenky v hlavě. Podívala se na trs kytiček, co žíhaný vlk vykouzlil. Ne příliš ochotně se pustila do postupu, který jí poradil a začala tedy žvýkat. Musela se u toho zašklebit. Jinak to nešlo. Vždyť to bylo úplně nechutné. Hořké, suché, divné. Jak to ti králici, srnčí a kdesi cosi může žrát? Napadlo ji zhnuseně.
Najednou zahlédla, jak se její drahý sesouvá k zemi. V rychlosti pod něj aspoň trošku podstrčila své kostnaté tělo, aby ztlumila jeho pád. Ztěžka vydechla a podívala se okolo. Byl tu stále Saturnus s vlčetem, ale... Nechtěla žádat o pomoc. Už tak si připadala hrozně hloupě. Každý kolem ní skákal a staral se, jako kdyby někdy něco udělala ona pro ně. Zůstala tedy částečně pod Sigym, protože ho nechtěla ani vzbudit, ani neměla sílu se z pod jeho těla vyprostit. Rezignovaně a se šklebem dožvýkala bylinky. které jí měly pomoci od bolesti. Když je konečně polkla, vítězoslavně si oddechla. Samozřejmě uvažovala nad tím, že by prostě zmizela a někoho poprosila, ať Sigyho překecá, že to byl jen sen a ona tu ve skutečnosti nebyla, aby mu už nadále nemusela otravovat život, ale... Nechtěla ho opustit, když byl konečně u ní a skutečný.

Loterie 2

Sigy ji ihned napomenul, ať se nezvedá. Ale copak tahle vlčice někdy někoho poslouchala? Teď, když cítila teplo jeho těla a vůni kožichu, nechtělo se jí od něj. Uvědomění, že je venku ze svého vězení bylo stejně sladké, jako zdrcující. Netušila, co se teď bude dít. Sotva se trochu vzpamatovala, byla tu spousta dalších nových otázek a věcí k řešení, na které momentálně neměla sílu. Neměla prostě dostatek sil, aby se teď svým překážkám postavila čelem, jako vždy. Sigy se od ní odtáhl a ona se nevolky posadila. Vypadala hrozně křehce a že by si s ní jeden mohl dělat cokoliv se mu zlíbí. I ona si tak bohužel připadala a připouštěla a hrozně to podsekávala její hrdost. Podívala se do jeho očí. Kdyby je často nevídala ve svých halucinacích, asi by už zemřela na abstinenční příznaky. I přesto se nic nevyrovnalo těm skutečným, co nyní hleděly se starostí na ni. Ty její byly nezvykle odevzdané. Nebyl v nich ani náznak jejího typického chladu.
Nevěděla, co by na jeho otázku měla odpovědět. Nepřipadala si zraněná stylem, že by si ublížila fyzicky. "Možná trochu hlava, ale nevím..." odpověděla nejistě. A srdce, protože jsem nebyla s tebou, Heather a Flynnem, dodala ve své hlavě a na moment odvrátila pohled. "Nemůžu si srovnat hlavu a hrozně mě z toho všeho třeští," dodala potom. Moc o svých bolístkách neuměla mluvit a nevěděla úplně, jak její problém popsat. V hlavě jí lítala jedna myšlenka za druhou, které neuměla seřadit a na spoustu z nich neměla odpovědi. Jediné, co se začínalo lepšit bylo to, že si nejspíš konečně ujasnila, že je opravdu venku a ne v žádné halucinaci. Jenže to, že je venku, nebylo úplně tak potěšující, protože zjistila, že takhle byla zklamáním pro svou rodinu, kterou nechala opuštěnou. Že propásla spoustu času a ani nevěděla kolik. Hrozně se chtěla zeptat na Heather a Flynna, ale výjimečně neměla odvahu. Věděla, že nejspíš i Sigy se teď se vším potřeboval nějak srovnat.

Loterie 1

Když ji Saturnus ujistil, že je všechno skutečné, stále se jí tomu moc nechtělo věřit. Ale začínali se tu objevovat vlci, které by její hlava rozhodně nevymyslela. A rozhodně ne cizí vlčata. To bylo to poslední, na co myslela, když byla v nouzi. Ačkoli ji dost dlouho Saturnus přesvědčoval, že už v nouzi není. A když začínala věřit tomu, že je zpátky v realitě, že je již venku ze svého vězení, utvrdil ji i v tom, že Launee šla hledat její rodinu. Sevřelo se jí srdce, protože si uvědomovala, že celou tu dobu tady pro ně nebyla. Že ti, co ji v jeskyni navštěvovali, byli pouze výplody její hlavy a Sigy s vlčaty za ní nikdy ve skutečnosti nebyli. I ona to vlastně zpočátku věděla a uvědomovala si to. Jenže postupem času se i její halucinace staly jejím vězením. Měla chuť se zvednout a zmizet dřív, než se tu někdo z její rodiny ukáže. Jak na ni asi budou hledět, když je nechala samotné? Jenže bylo pozdě, protože skrze veškerý okolní šum zaslechla velmi známý hlas. Stáhlo se jí hrdlo, ačkoliv její srdce radostně zaplesalo. Dlouho nezažila tolik rozporuplných pocitů, jako právě teď.
Během momentu byl u ní. Neprojevil ovšem vůbec žádnou emoci, která by jí dala naději, že o svého partnera vlastně nepřišla. Zavřela oči, když sáhl na její čumák a přemýšlela, co mu má vůbec odpovědět. Při pádu z Vyhlídky se udeřila do hlavy. Třeštila ji, ale třeštila ji i z toho, jak hrozný zmatek tam měla. Ačkoliv vypadala naprosto žalostně a mizerně, poslední, co tahle vlčice uměla bylo, že by přiznala bolest. Stejně absolutně netušila, co říct. Slova jí úplně uvázla v hrdle. S námahou vstala a beze slov se k žíhanému vlkovi přitiskla. Byl opravdu skutečný. Jeho voňavý, teplý kožíšek... Zavřela pevně oči a dlouze si oddechla. Musela ze sebe nějak setřepat to všechno, co se v ní momentálně nahrnulo. "Promiň..." pošeptala roztřeseně a zamrkala, aby opět zahnala slzy. "N-nechtěla jsem," pokračovala, ale stejně nečekaně jak začala, tak i skončila. Co měla vlastně říct? Nechala ho samotného, s jejich vlčaty. Ať byla zlatavá sebechladnější, věděla, že to musel být v očích jejího partnera, pokud si mohla ještě dovolit ho tak nazvat, neodpustitelný čin.

Ještě před tím, než usnula, ji Saturnus ujistil, že mrtví nejsou. Spala docela dlouho. Byla tím vším hrozně vyčerpaná a těžko říct, jestli více po fyzické, nebo psychické stránce. Probouzela se mnohem pomaleji, než usla. Okolo byl poměrně dost velký klid. Skoro stejný, jako když byla týdny uvězněná ve svém přírodním vězení. Ale čím více se probouzela, slyšela aspoň tlumeně nějaké hlasy. Zastříhala ušima. Nebyla na to zvyklá. Většinou se probouzela v absolutním tichu a ničím nerušená. Maximálně občas slyšela zapištět nějakou krysu. Pomalu otevřela oči. Vypadala dost rozespale. Její zrak padl na Saturna, který byl nedaleko ní. Pomalu zvedla hlavu a rozhlédla se. Nijak se to tu nezměnilo! Byla to buď úplně stejná halucinace, jako než usnula, nebo měl prostě ten mladý vlk pravdu a ona byla skutečně venku a všechno tohle bylo doopravdy. Postřehla i naprosto neznámé vlče, které se pravděpodobně snažilo schovávat. Tak tohle by moje hlava nevymyslela, pomyslela si podrážděně. Vlčata nikdy neměla v lásce, až na ty svoje. Jsou jako prdy. Ty vlastní tolik nevadí, pomyslela si hořce.
"Asi je to fakt pravda, co?" zachraptěla tiše směrem k Saturnovi. Sice vypadal, že odpočívá, ale nejspíš jenom tak napůl. Dle postavení uší to vypadalo, že ji střeží jako oko v hlavě. Proč? Ptala se sama sebe nechápavě. Moc vlků se o ni nikdy nestaralo. Ba naopak. Nejvíc péče ji vždycky věnoval Sigy. Při pomyšlení na něj musela rychle zahnat slzy. Uvědomila si, že pokud byla celou dobu někde uvězněná, nebyl to Sigy s vlčaty, kdo ji chodil navštěvovat. Byly to pouze bludy. Skutečného partnera s jejími vlčaty tedy neviděla (skoro doslova) jak je rok dlouhý. Měla momentálně pocit, že jí pukne srdce. Tohle mi nikdy neodpustí, došlo jí, když už ji začínaly slzy v očích neúprosně pálit. Stále se jim statečně bránila. Stejně jak k ní pomalu přicházel rozum, trochu se vracela její hrdost. "L-Launee šla hledat mou rodinu?" zeptala se s obavami. Nemůžou mě vidět. Ne takhle. Stejně na mě budou nazlobení. Zklamala jsem je. Už to nikdy nebude jako dřív.

Saturnus ji ujišťoval, že se ven dostala. To žádný jiný z přeludů nikdy nedělal. Zvedla k němu pohled a chvíli si jej nedůvěřivě prohlížela. Vypadala stále hrozně nešťastně. Ve tváři se jí sice nic moc neznačilo, ale ty zarmoucený oči mluvily za vše. Zkusila je pevně zavřít a chvíli vyčkat. Občas bludy zmizely, když to takhle udělala předtím. Jenže když oči rozevřela, Saturnus tam stále byl. Naklonila hlavu na stranu. Nezměnil se na něm ani chloupek. Zvláštní, uznala potom, když tvrdil, že žádný přelud není. To předtím taky nikdo nedělal. A ze začátku jsem přeci věděla, že to přeludy jsou. Proč teď nemůžu pro změnu uvěřit tomu, že něco přelud není? Začalo jí to v hlavě trochu šrotovat. Vlček jí začal napovídat, že když ho viděla naposled, byl ještě malý a ne tak ozdobený, což byl naprostý fakt. Chvíli si to přeci uvědomovala, když se u ní objevil. Začínalo se jí to znovu vybavovat. Jenže čím víc jí to začínalo myslet, tím byla ještě zmatenější.
"Uhm," odkašlala si po jeho otázce, snad aby pro sebe získala trochu času na odpověď. Jenže nebyla sto něco vymyslet. Marně pátrala po čemkoliv, čeho by se mohla chytit. Byla jsem si přeci jistá, že tam zemřu. "A nejsme mrtví? Za duhovým mostem?" znovu se rozhlédla. Bylo to tu krásné, měkoučké a u tlap měla kus masa. Ke štěstí jí už chyběla jen rodina, která tu jistě být nemohla, protože byla stoprocentně ještě naživu. A to ji trochu uklidnilo. To dává smysl. Jsem venku... Ale už ne úplně tak ve svém těle. I když mi připadalo, že jsem prošla nějaká Gallirejská místa, než jsem dorazila sem. Třeba jsem zkapala někde tam v lese a teď jsem tady, dumala stále dál, zmatená. Už se jí z toho strašně motala hlava. Víčka byla hrozně těžká. Její stav se jí neptal, zda chce být ještě vzhůru. Zlatavá vlčice se beze slov pomalu položila na bok a usnula. Kdyby byla zdravá, nikdy by takhle před cizím vlkem nevypla. Ani by nebyla tak sdílná a celkově by klasicky pouštěla kolem sebe svou chladnou nedostupnost. Teď to byl pouhý slabý zbytek oné hrdé vlčice, který tu nevinně a trošku nedobrovolně spal.

Zlatavá vlčice jemně přikývla hlavou. Začínal se jí dotýkat hluboký zármutek, když mluvila o svých vlčatech. Poslední měsíce je vídala pouze v té zatracené jeskyni. Nebyla si prozatím vědoma toho, že to byly jen bludy a ona se se svou rodinou tak dlouho neviděla. Neměla tušení, že už byli velcí, neuvědomovala si to, stejně jako to, že ji Sigy vlastně považoval za mrtvou. Měla dojem, že se s nimi celé ty měsíce vídala. "Mám. Dceru Heather a syna Flynna," pošeptala trochu rozněžněle a posmutněle si položila hlavu na tlapky. "Chodili mě navštěvovat se Sigym. Ale dlouho tu nebyli. Nevím, co se s nimi děje. Musím tu na ně čekat," odpověděla pohotově, když Saturnus pověděl, že Launee její rodinu najde. "U-určitě zase přijdou, jako přišla Launee, jako jsi přišel ty," drmolila, když zase zvedla hlavu a začala se rozhlížet.
Zmatek, neustálý zmatek. Byla z toho už opravdu vyčerpaná. Nevěděla, kde jí hlava stojí, když tu najednou její společník pověděl něco o tom, že se nakonec přeci jen dostala ven. Ta věta otřásla celým jejím tělem, jakoby dostala ránu. Minimálně od pěkně naštvanýho medvěda. Šokovaně trhla pohledem k Saturnovi a téměř s děsem v očích na něj hleděla. "V-ven?" zopakovala rozechvěle a zalapala po dechu. "Vždyť já jsem... Nemohla jsem... Nemůžu být..." zakoktala se a znovu jezdila zlatýma očima po místním úkrytu. Neměnil se. Už podezřele dlouho se jeho vzhled nezměnil. Její hlava nebyla schopná vytvořit žádný nový blud. Tohle je šílené! Tohle je už až moc reálné. To je... To je prostě moc. "J-já jsem pořád tady a ty nejsi skutečný, jsi jen přelud," dopověděla nakonec sklesle a zase zarmouceně položila hlavu zpátky na tlapky. Před sebou měla stále nedojezený kus masa, ze kterého do sebe dostala pouze kousek.

//Text v kurzívě není podstatný, nemusíš ho tedy číst :)

Vlčice mlčky pojídala kus masa. Zastříhala ušima, když ji Saturnus ujišťoval, že to bude v pořádku. Pozastavila se v jezení a polkla maso. Náhle vypadala, jako kdyby se zasekla. Její pohled byl pro změnu úplně prázdný a soustředil se pouze na jedno místo. Kolem poletovaly vločky sněhu. Byl to její úplně první pohled na svět. Byla maličká, sotva uměla chodit. Její sourozenci se z každé strany opírali o její boky. Nedůvěřivě s nimi stála na okraji nory a čumáčkem nasávala nové, nepoznané pachy z venčí. Bylo to tak zvláštní. Studělo to. Vypadalo to tam "venku" úplně jinak, než uvnitř její rodné nory. Navíc lehký vánek vlčata ovíval a ta se začala chvět zimou, proto se k sobě tolik tiskla. Méně odvážnější vlčata stála za první trojkou a pouze nedůvěřivě vykukovala zpoza jejich těl. Lylwelin zastříhala ušima a dále fascinovaně pozorovala tu krásu, co se snášela z nebes. Neměla ještě ani tušení, co to nebe je. Doposud ho neviděla. Natáhla opatrně packu ke sněhu. Toužila všechno poznávat a zkoušet, jenže matka je odmítala kamkoliv prozatím pouštět. To prý právě kvůli tomu sněhu.
Zlatavá tohle rozhodnutí samozřejmě nechtěla respektovat. Nechápala ho. Byla prostě zvědavá a chtěla poznávat nepoznané. Natažená packa se dotkla sněhu a hned se stáhla. Sourozenci po jejím boku uskočili a ti vzadu ustaraně zakňourali. Nevěděli, co to je a měli o svou sestřičku strach. Lyl si tlapku zaskočeně prohlédla. Studělo to! Pootevřela tlamku a užasle si prohlížela bílou věc, co jí ulpěla na tlapce. Naklonila hlavinku do strany a zkusila sníh olíznout, čehož následně litovala. Zašklebila se a zbytek sněhu se pokusila setřást, což mělo za následek to, že sníh mrštila na jednoho ze sourozenců. Ten začal panikařit, zatímco malá zlatavá kulička se začala chichotat. Tohle vypadalo, že by mohla být řádná sranda! Lylka začala vrtět ocáskem a toužebně se podívala ven. Pak pohledem zkontrolovala mámu. Byla z prcků vyřízená, spala poměrně tvrdě, jinak by dávno už zasáhla, kdyby svá vlčata viděla u vchodu. Nepřála si, aby chodili ven. Prý by mohli promrznout, či co. Zlatavá tomu nerozuměla. Toužila po hře se sněhem a teď byla super příležitost. Bude to v pořádku, pomyslela si. Drkla do oblíbeného bráchy, který byl pro všechnu srandu a vykročila směrem ven. Ostatní vlčata udiveně hleděla a přemítala, zda mají sestru s bratrem následovat. S obavami se ohlížela na matku a zase zpět na sourozence, kteří si, celí vysmátí, hráli venku a házeli po sobě sníh, dokud jim srandu nepřekazila hlukem probuzená matka. Stálo jim to zdrbání ovšem za to...
Její pohled nabyl opět přítomnosti, když zaslechla otázku. Zmateně se na vlka podívala a pak se rozhlédla kolem. Trochu musela vstřebávat tu silnou vzpomínku. Jací by asi teď byli? Zeptala se sama sebe. Neměla ráda, když si na sourozence vzpomněla. "Šla jsem hledat syna, protože si ho nějaký budižničema dovolit někam odvést," začala pak chraplavým hlasem. "Našla jsem je v nějakých norách a nad něčím jsem se zdržela," pokračovala dále. Trochu si odkašlala a pak si povzdechla. "Sesypala se stěna. Uvízla jsem," dokončila konečně, co chtěl nejspíš její společník vědět.

Ukázal se tu i další vlk, který jí někoho připomínal. Nechápala to. Byla z toho opravdu vyřízená. A než se vlastně nadála, všichni zase byli pryč. Bludy zmizely. I Launee, i ti dva, co vypadali, že spolu patří. Znepokojeně přitiskla uši k hlavě a sama pro sebe zavrčela. Byla z těch bludů už vrcholně podrážděná. Pořád se jen objevovaly a zase mizely! A Sigy s vlčaty čím dál méně! Jen jakýsi budiž ničemové, o které vůbec nestála. Na moment v jejích očích byl nenávistný chlad, se kterým se podívala na Saturna, který ji zrovna vybízel k jídlu. Jeden by si nemohl být zrovna jistý, jestli nevyskočí a nepůjde mu po krku, zvlášť, když vůbec nemohl vědět, co se odehrává v její hlavě. Naštěstí mu muselo být jasné, že na nic takového zlatavá vlčice nemá sílu.
Hrábla packou po mase, jako kdyby se předtím nic nedělo a přitáhla si ho k sobě. Kus si urvala a začala žvýkat. Pozastavila se a hodila ke svému "dozoru" nedůvěřivý pohled. Sakra... Jak? To je tak... Výborný!!! s touhle myšlenkou se přesně i tak zavařila. Slastně vydechla a zavřela oči, zatímco žvýkala. Takhle přece krysa nechutná. Takže už jsem přišla nejen o rozum, ale i o chutě, vzpomněla si i na tu vodu, že chutnala jinak, než byla zvyklá. A teď maso. Přeludů bylo také čím dál více. Takže je to se mnou marné, uznala znepokojeně. Umírám?