Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sigy jí navrhoval, že by měli jít domů a pak že by jí něco ulovil. Jen mlčky přikývla. Ovšem jeho další nápad byl nejspíše přijatelnější. Ne že by se Skylieth bála, nebo se bála sama o sebe, ale spíše se jí do močálů nechtělo teď vůbec chodit. Její pohled se stočil ovšem někam úplně jinam. Zajímalo ji jedno místo. V hlavě se jí rodil plán, ačkoliv věděla, že jestli se nevrátí Sigy dříve, než ona, zase bude kolabovat panikou. Asi bych to měla prubnout dříve, než se narodí, uznala potom. Trhla pohledem k partnerovi, který se jí ptal, jestli to tu sama zvládne. „Jasně že jo,“ zabručela potom rozmrzele. Copak někdy něco nezvládla? Tss! Znepokojeně sledovala, jak kolem ní vzniká jakýsi přístřešek z kořenů a křovin. Byla to sice od Sigyho moc krásná gesta, ale pro ni vcelku taková… Zvláštní. Na magii si jen horkotežko zvykala. Ovšem kdybych nějakou měla, ochránila bych potomstvo lépe, než takhle, přemýšlela, když doprovázela Sigyho pohledem.
Ještě chvíli odpočívala v „přístřešku“, který Sigy vyrobil. Ti co ovládají magii se mnou můžou zamávat jako s kusem hadry. Jenom tamta potvora se uměla rvát bez použití magie. Jinak jsou všichni sráči. Měla bych být kvůli malým taky sráč? Co mě bude bolet víc, snížit se k používání magie, nebo… Že nedokážu ochránit něco, co je moje? A… Sigyho… okamžitě vstala a bez váhání se vydala na cestu.

//-> Východní Galtavar (kolem Středozemní propadliny)

Zpražila ho ledovým pohledem, když reagoval na její myšlenku. Zase! Jenže neměla absolutně náladu se rozčilovat, ačkoliv ve své hlavě se rozčilovala až až. Akorát neměla sílu to dát najevo i zvenčí. Přešla to jenom tím, že se ho pokusila zabít pohledem a nadále to neřešila. Neuniklo jí, že Sigymu odpověď nějak trvá. Občas by ocenila také tu magii myšlenek, aby mohla vědět, co se mu odehrává v hlavě, jako právě teď. Zkoumavě zastříhala ušima, když už se jí to zdála jako věčnost a i na ni padala jakási nepříjemná tíha, která jí znesnadňovala dýchání. Nikdy v sobě neměla tolik obav, jako právě teď. Že si to rozmyslel? Napadlo ji a stiskla zuby pevně k sobě. Co když na to zůstanu sama? Ne že by bylo něco, co bych nezvládla, ale… Vždyť vůbec nevím do čeho jdu, přiznala si. Každopádně se nějak smiřovala s tím, že už není cesty zpět.
Všechno z ní ovšem opadlo dvěma slůvky, které ze sebe nakonec její partner s výdechem dostal. Její výraz se prozářil a vděčně se k němu s úlevou přitulila. Všechno bude v pohodě, zopakovala si sama pro sebe ve své hlavě. Věřila mu. Oba byli přeci silní, ne? Zvládnou všechno, zvlášť spolu. Po myšlence na jídlo si olízla tlamu a podívala se mu do očí. „No, něco bych zakousla,“ uznala potom s pokýváním hlavy. „Ale měli bychom jít asi za Skylieth,“ pověděla potom o něco tišeji. Jak dlouho budu vlastně chodící koule? Kdy se jim bude chtít ven?“ Začala přemýšlet. Zarazila se. Až teď začala smýšlet o tom, že se v ní vlastně nacházejí živé bytosti. Já… Budu máma, domyslela si potom šokovaně a celá ztuhla.

„Domů, domů… Doma jsme pořád! A ještě dlouho budeme!“ prskala nakvašeně a zvedla hlavu ze země, aby se na něj mohla pořádně podívat. No my jsme ale dvojka, jeden zdechlej jak veš, druhej mrzák, pomyslela si, když zase s hlavou plácla rezignovaně do trávy. Stále byla zadýchaná. Nechápala to, měla vždycky dobrou kondici. Teď nedala ani nějaký kopec! Hnus. Pak ale najednou Sigy vyslovil otázku, která ji snad donutila i nedýchat. Zarazila se, hlavu zase zvedla a ohlédla se za svým břichem. No fakt! došlo jí. Podívala se zděšeně na Sigyho. „Ono se to povedlo,“ zamumlala zaskočeně a pomalu se zvedla do sedu. Prohlédla si své bříško i v sedě a zamrkala. Když seděla, bylo to vidět nejvíce. „Že jo?“ zeptala se ho tiše. Pak nastalo hrobové ticho, kdy Zlatavka koukala na svého partnera, jako kdyby snad měl vědět víc jak ona a hlavně taky proto, že čekala, jaká bude jeho reakce, protože teď sama úplně nevěděla, jak reagovat. Možná že to nečekala? Rozhodně byla zaskočená. Ale měla z toho být zděšená? Nebo z toho mít radost? Co by měla vlastně cítit? Tápala teď v emocích jako snad nikdy jindy a doufala, že jí v tomhle ohledu Sigy zase hodí záchranný kruh.

//<- Zelené nory

Protočila zlatavýma očima. Věděla, že bude reagovat takto. Na druhou stranu ji to někde uvnitř hřálo, ale byly věci, které ještě nedokázala ocenit nahlas. Šlo se jí ale čím dál více ztěžka. Zvlášť když se táhli teď do kopce. Ale na té Vyhlídce jsem nebyla ani nepamatuji. A to to mám kousek ze smečky, napadlo ji. No ale funěla jako lokomotiva. A taky už tak docela začínala vypadat, protože se hezky kulatila. Sama na sobě to samozřejmě nevypozorovala, kromě toho, že začínala být naštvaná, v jaké je momentální kondici. Pak si prostě rezignovaně sedla na zadek uprostřed kopce a vydechla. „Už nemůžu,“ vydechla a chvíli popadala dech. „Sakra!“ dodala pak naštvaně a pohodila ocasem. „Stala se ze mě smečková puťka, nemám žádnou kondici!“ rozčilovala se pořád a vyčítavě na Sigyho hleděla. Jedno bylo jisté – tady mlátí hormony a řádně. Chvílemi vypadala, že snad bude i brečet, pak se zase tvářila velmi dotčeně a jeden nevěděl, co od ní přijde dříve. Když se pak vydýchala, zvedla se a vydala se loudavým krokem zase do kopce. Musela tam prostě dojít! Ona chtěla. „Kopec jeden… Zasranej… Já se na to… Můžu…“ supěla za chůze, kterou trochu zrychlila, když viděla vrchol. „Vykašlat,“ dořekla potom, když se na samotné Vyhlídce vyvalila do trávy. Vlky opodál naprosto ignorovala.

// <- Nora zrzavé lišky

Nějakým způsobem našla vcelku nenáročný výstup ven. Oklepala se a rozhlédla se v noční tmě po své druhé polovičce. "Sigy?" Zavolala do tmy a rozhlížela se. Pak zahlédla odraz měsíce o jeho lesklý kožíšek. Oddechla si a vydala se směrem k němu. "Ani bys nevěřil..." začala zadýchaně. Kam se sakra vytrácí moje úžasná kondice? Vylezu malej kopec a funím jako blázen, postěžovala si ve své hlavě. "Je tam obrovská nora a v ní liška, co umí mluvit," řekla mu potom. Následně si uvědomila, že nejspíš bude vypadat jako blázen. Zamračila se a zavrtěla hlavou. "Fakt," dodala ještě přesvědčivým tónem a postrčením čumáku ho vyzvala, aby pokračoval dále v cestě. Sama se pak rozešla a tentokrát už si dávala opravdu velký pozor. Když se jí něco nezdálo, prostě to obešla. "Chtěla si mě tam, svině jedna proradná, nechat," hudrovala naštvaně. To zrovna, ona se paktovat s liškou! Od vlčete to byl její hlavní zdroj potravy a hlavě velká zábava při lovu, protože to bylo jedno z mála zvířat, co se uměla aspoň trochu bránit a vlk si na nich mohl natrénovat nějaké bojové taktiky. A teď by měla s jednou žít v nějaké zatuchlé noře? Tak to teda ne!

//-> Vyhlídka

//<- Zelené nory

Lylwelin se nejistě rozhlédla, zmatená, kamže to vlastně zapadla. Nejistě se vydala vpřed, byla z toho protivná jako vřed. Kam jsem se to zase dostala? Sama sebe se v hlavě zeptala. Ohlédla se za sebe, neviděla ovšem na nebe. Nebyla si jistá, zda jde její partner s ní. Co když tady není? Napadlo ji, ale rozhodla se vrátit později. Zvědavost ji ovládla, do liščí nory zatáhla. S rostoucím bříškem nedělala si starosti, kdyby se jí něco stalo, to by bylo radosti! Pak zahlédla vlčice zlatavá, že se tu mihla potvora zrzavá. Lyl zastavila se rychle, náhle bylo všechno ztichlé, než se ozval hlas: „Kdo co pohledává tu zas?“ Budoucí matka se narovnala, svou nelibost najevo dala. Vždyť to je zvíře lovené naší smečkou, můžu ji považovat za kořist svou. Ze tmy opravdu vynořila se liška, ihned všimla si jejího bříška. „No páni! To je moje velké přání! Zůstaň tu se mnou i s malými, starat o vás se budu hodiny!“ Začala mluvit nadšeně, když na ni Lyl hleděla upřeně.
„Na to rychle zapomeň a svůj směr rychle zmeň,“ zavrčela vlčice chladně, k východu couvajíc nenápadně. „Bude nám spolu úžasně, věř! A až budeš chtít jít, tak běž!“ Přemlouvala liška stále, neuspěla ale. Zlatavá vlčice vycenila své zuby, lišku by nejraději otočila naruby. Nesnášela tohle zvíře, nemohla uspět ani v dobré víře. „Půjdu hned,“ věnovala jí ledový pohled. Otočila se, chtěla rychle vytratit se. Hlídala si svá záda ovšem, aby bylo rychle po všem.

//-> Zelené nory

//<- Asgaar

Opustit území cizí smečky jí docela ulevilo. Už se necítila tak v křeči a napjatá. Pomalu si začínala rozhýbávat ztěžklé nohy. Udržovala si pomalejší tempo, zároveň ale takové, aby měla právě možnost se rozhýbat. Také dbala ohledy na svého partnera. „Cítím se, jako kdyby mě srazil bizon,“ zabručela potom na jeho otázku a zarazila se před nějakou dírou, do které málem zahučela, kdyby si jí naštěstí na poslední chvíli nevšimla. „Dej pozor kam šlapeš,“ ozval se její hlas do noční tmy a díru si obešla. Jistě jich tu bylo více, takže už byla obezřetnější. Nerada by zapadla někam, odkud už by se jí nepodařilo vyjít. Nečekala ovšem, že by se pod ní mohla místní zem i propadnout, což se za nedlouho stalo. Lylwelin byla překvapená, když se ocitla někde, kde byla ještě větší tma, než předtím. A sakra. Podívala se nahoru, ale viděla pouze noční oblohu. Bylo jí jasné, že nahoru jenom tak nevyšplhá. Rozhodla se trochu popojít, jestli nenajde lepší místo, kudy se dostat ven. Bylo jí jasné, že se Sigy nejspíš zblázní strachy.

//-> Nora zrzavé lišky

Nějakou tu hodinku ani nevěděla o světě, ale o to horší bylo se pro ni probouzet. Hned co přišla trochu k sobě, si uvědomila, že nejsou doma a bezděky jí vstala srst na zátylku. Rozevřela oči a prudce se kolem sebe rozhlédla. Naštěstí tu byl jen Sigy, který ji očividně hlídal. Ztěžka vstala z mechové peřinky, kterou pod ní nejspíš Sigy vykouzlil, se zívnutím se pořádně protáhla a otřela se hlavou vděčně o jeho spodní čelist. Byla pořád celá pomuchlaná, ale nabrala trochu energie. Bylo potřeba, aby se trochu rozhýbala, což jí umožní se pořádně probrat. Olízla si čenich a podívala se Sigymu do očí. Necítila se o moc lépe, tedy, vyspaná trochu byla, ale sil moc neměla. Netušila, co se s ní děje a že se zlehka zakulatila, jí zatím unikalo. Měla stále ztěžklé nohy jako kdyby uběhla půlmaratón přes Gallireu.
„Nakonec to vypadá, že budeš muset jít za otcem sám,“ pověděla mu neutrálním tónem. „Mě se tam nechce,“ dodala suše a odvrátila pohled. Nechtěla přiznávat, že na to nemá sílu. „I když ty bys s tou tlapkou taky neměl moc někam chodit,“ dodala potom. Jo, chtěla ho mít teď u sebe, takže úplně netoužila, aby se na takovou cestu vydával bez ní, ale nemohla mu to přeci říct narovinu, že? Každopádně uznala, že si výlet vykompenzuje aspoň něčím jiným a rozhodla se, že tentokrát jenom nepřebrodí řeku, aby byli zase doma. Vydala se tedy přes hranice zdejšího lesa pryč.

//-> Zelené nory

Lucy se hájila tím, že toho nachodila hodně a nechce se jí do kopců. Mě už moc taky ne, pomyslela si Zlatavka a podívala se po Sigym, který k ní přišel blíže. Měla v něm teď vetší oporu, než kdy čekala, že bude v žíhaném vlčkovi mít. Byla ráda, že jí je momentálně na blízku, protože se cítila hodně oslabená a v nevýhodě. Měla dojem, že teď by svůj kožich jenom tak snadno neubránila. Její partner vysvětlil své sestře, že po záplavě močálů si ještě neodpočala a asi to na ni dolehlo, což Lylwelin souhlasně odkývla. Nedávala skrze svůj chladný výraz nic najevo, až na tu únavu, která byla z celého jejího postoje zřejmá. Proto se jí ulevilo, když Lucy řekla, že se vzdálí, aby měla klid. „Někdy nás také navštiv, když jsme teď sousedi,“ pověděla jí ještě. Asi budeš překvapená, jestli někdy přijdeš, domyslela si potom a vyprovázela ji pohledem. Věděla, že je vlčice blízko, ale bylo jí to jedno. Nehodlala se partnerstvím se Sigym nijak tajit. Neměla se za co stydět. Ten vlk pro ni udělal první poslední a byl jí přítelem několik let.
Přišla tedy k Sigymu, položila si hlavu na jeho kohoutek a dlouze vydechla. „Cestu domů asi nedám,“ zamumlala do jeho kožichu a zastříhala ušima, jestli neslyší nikoho přicházet. Přeci jen, vlci ze smečky se rádi u cizinců scházeli. „Jen se chvilku prospím a můžeme vyrazit do hor,“ ujistila ho. Těšila se, až se v horách zchladí. Bylo jí jakési podivné horko. Odtáhla se od Sigyho a ulehla. Položila si hlavu na tlapky a zívla, přičemž ještě zkontrolovala, že tu Sigy je, než zavřela oči a poddala se spánku. Věřila, že na ni její milý dá pozor. Je neuvěřitelný, že do někoho vkládáš takovou důvěru. Doufám, že nebudeš litovat, napadlo ji ještě, než usnula.

Místní alfa navrhoval, že by Lucy mohla jít s nimi za Saviorem. Lylwelin si všimla, jak se tomu drobná vlčice vyhýbá, proto přivřela oči a podezřívavě si ji prohlédla. Co proti tomu staříkovi má? Napadlo ji. Že by nepříjemné rodinné vztahy? Sigy s ním ale docela vycházel, přišlo mi, rozpomněla si. Rozhodla se Lucy trochu poškádlit. „Minule jsi mi nepřipadala jako někdo, kdo chodí pomalu,“ ušklíbla se a stále na ni upírala chladný pohled. Řekni to. Tak se přiznej, vybízela ji ve své hlavě horlivě. Jestli má být někdo prarodičem mých vlčat, měla bych o něm vědět i to zlé, ať vím, jak moc si dávat pozor, koho k sobě pouštím, napadlo ji. Lucy se ovšem rozhodla prozatím odpovědět na otázku, na co narazila na svých toulkách. A zase to téma vlčata… Zlatavka se bezděky otřásla, ale bylo to sotva pro někoho postřehnutelné, zatímco upírala na stěžující si vlčici chladný pohled.
„Dokážu si to představit,“ zabrblala až nezvykle tlumeně Lyl a podívala se na Sigyho. Nerada to uznávala, ale začínala u něj mírně hledat záchranu. Z neznámých důvodů ji zase popadaly podivné emoční výkyvy. Měla bych zmizet, uznala. Naštěstí je dříve opustil Arcanus, a tak tu bylo o vlka méně. Lucy už trochu znala, navíc věděla, že mezi sebou nějaké ty malé potyčky už mají tak nějak vyřízené, takže se kvůli ní necítila tak napjatá. Ale stále se cítila opravdu nekomfortně. „Asi si na chvíli zdřímnu,“ přitakala potom na otázku jejího partnera. Otázku, zda s ním půjde na sever za otcem, zatím nechala viset ve vzduchu. Sama nevěděla, na co se bude cítit.

Loupla okem po Sigym, aby se ujistila, zda se Arcovo kouzlení podařilo. Ale nevypadalo to, že by to bylo úplně úspěšné. No doufám, že nebude okolo vlčat chodit s chromou tlapou, napadlo ji. Lucy se o svého bratra začala hned starat a vyptávat, jak se mu to stalo. Nechala je, ať si vyřídí své sourozenecké záležitosti a trochu se stáhla do ústraní. Nějak jí nebylo dobře, proto byla i ráda, když Arcanus souhlasil, že si zde mohou chvíli odpočinout, než se vydají za Saviorem. Otočila pohled na Lucy. „Narazila jsi tam někde na něco zajímavého?“ zeptala se tlumeným hlasem. Nejraději by se někde natáhla, ale na to tady byla moc v křeči. Možná moc očí okolo a celkově, byli na území cizí smečky a to jí nedělalo dvakrát dobře po těle. Navíc si ani nebyla jistá, zda bude moct Sigy cestovat, jelikož netušila, v jaké kondici má nohu.
Když pak začal její partner mluvit, málem se jí zastavil i dech. Tak a je to tady, nenápadně loupla okem po nějakém místě, kam by měla zmizet, ale… Buď to Sigy neměl v plánu říct vůbec, nebo na poslední chvíli změnil téma. Oddechla si a dál pokračovala v mlčení. Musela polknout, aby zahnala podivnou pachuť v tlamě a trochu nervózně plácla ocasem o zem, zatímco poslouchala rozhovor o záplavách. Pak se také stočil ohledně jejich smečky, což ji zaujalo více. Arcanus se začal nějak zajímat a i zase zajímalo, proč tolik zájmu.

// Velká omluva za zdržování

Chvíli naslouchala tomu, co si mezi sebou dva vlci povídají a potom přesunula pohled zpět na Lucy, která se rozhodla, že když se Sigy s Arcem baví spolu, přesune pozornost na Lyl. „Také tak,“ odpověděla po nepatrné odmlce. Musím uznat, že konečně můžu upřímně říct, že se mi daří dobře, pomyslela si a vypozorovala její nenápadné náznaky. Jedno z uší jí se zájmem vystřelilo nahoru, než ho zase sklopila zpět ke krku, aby jí naznačila, že ji to zaujalo. Potom se zamyslela nad její další otázkou a ohlédla se po svém těle, ale jen co postřehla, že je místní vlčice tak blízko u ní, trochu se od ní odtáhla. Nesnášela nedodržování osobního prostoru a nehodlala si na to zvyknout ani teď, když už do něj byla ochotná pustit Sigyho. „Možná se mi jen zlepšila kvalita srsti, co nejsem tulákem,“ pověděla jí. Netušila, zda ví, že se ona i Sigy usadili do vedlejší smečky.
„Sigy má něco s tlapkou, tak chtěl jít vyloženě za Arcanusem,“ vyzradila jí Lyl a obtočila si ocas kolem těla, když se v jejich společnosti nakonec cítila v pohodě a usadila se pohodlně na své pozadí. Měla jakési ztěžklé nohy. „Potom bych se ráda ještě někam vydala… Jen tak. Tuláctví trochu chybí,“ přiznala se jí. Připadalo jí, že co se otevřela Sigymu, neměla s tím problém ani u Lucy. Jen doufám, že nebudu taková tlučhuba i u cizích, zpražila se trochu a po nabídce, že by tu mohli zůstat, se podívala na Sigyho. „To záleží i na něm,“ odpověděla nakonec. Nechtěla narovinu souhlasit, aby nevypadala jako vlčice, co je nadšená z toho, že může přespat u nejky, ale zároveň ani návrh nezamítla, protože se jí vcelku zamlouval. I Lucy vypadala nadšeně. Zlatavka to sice nedávala nikterak najevo, ale nikdy by nevěřila, že krom jejího bratra ji někdo bude vítat s úsměvem.

Bylo pro ni příjemné mít v někom oporu. Bez dalších otázek se k ní přitisknul a dokonce se ji nesnažil rozveselit žádným jeho fórkem. Tentokrát to bylo na místě, aby nic takového nezkoušel. Položila si hlavu do jeho srsti, než se odtáhl. Naštěstí byla Lyl už vůči svému smutku tak nějak odolná a jak rychle přišel, tak také odešel. Jenže ji náhle zarazil tím, co pověděl následovně. Hodila po něm překvapený pohled, který vypadal i trochu znepokojeně, ale než na to stihla cokoliv říct, dorazil místní alfa lesa. Sigy neváhal a začal mu popisovat jeho problém. Než ale stihli cokoliv jiného, zaregistrovala Lyl další pohyb a odněkud se vyloupla jí známá vlčice. Sotva znatelně houpla ocasem a zatímco se sourozenci vítali mezi sebou, přesunula chladný pohled na Arcanuse, který se jí představil.
„Lylwelin,“ představila se stroze a zamyslela se nad následující odpovědí. Byla to Sigyho rodina a raději by nechala rozhodnout jeho, jestli jim jejich vztah přizná. „Ano, dá se to tak říct,“ vybruslila z toho nakonec ladně a přesunula pohled na Lucy, která se ji konečně rozhodla pozdravit. „Zdravím, daří se ti, Lucy?“ zeptala se poklidným tónem. Nemohu uvěřit, že si ještě pamatuji její jméno, musela se pochválit. Kdo ví, zda za to mohly sympatie, které si k ní možná minule vytvořila, nebo možná fakt, že chodila s jejím bráchou. Potom ale věnovala pozornost pánům, protože ji zajímalo, jestli Arcanus přijde na to, co Sigy s tlapkou má a jestli mu ji zvládne vyléčit.

Lyl po něm po očku koukla a ušklíbla se. „Nejspíš,“ odpověděla pobaveně a sklouzla pohledem k jeho tlapce. Už se to začínalo nějak protahovat. Dlouho se nikdo neukázal. Přitom smečka byla cítit mnoha pachy a hranice měli také vcelku poctivě značené. V tomhle by si naše smečka měla vzít příklad. Ale já už bych tady byla tak třikrát, pomyslela si. „Byly tam vcelku kruté zimy, podobné té, co byla letos,“ pověděla potom, aby ho nenechala při tak strohé odpovědi. „Smečky mezi sebou bojovali o kořist hodně často,“ pověděla potom o něco chladněji. Před očima se jí objevil obraz běžících vlků k noře. Pevně tiskla oči k sobě a zase je otevřela, aby obraz vyhnala. Bylo to za ní, ale občas se to vracelo.
Sigy se svými otázkami navázal tak nějak na to, co se v ní právě odehrávalo. „O sourozence jsem přišla, když jsem byla ještě mrně,“ odvrátila pohled někam mezi stromy. „A rodiče jsem neviděla od té doby, co jsem smečku opustila. Myslím, že již zemřeli, život tam snadný nebyl,“ krátce na něj pohlédla. Měla skálopevný pohled, ale jeden si mohl domyslet, co se za ním skrývá za bolest. „Vyrůstal tam se mnou vlk, co byl jako můj nevlastní bratr. Moji rodiče si ho vzali, když ti jeho zemřeli. Navštívil mě dokonce jednou i tady, ale jak rychle přišel, tak odešel,“ udělala gesto podobné pokrčení ramen a odmlčela se. „Myslíš, že někdo dojde, nebo si tu můžu začít stavět brloh pro vlčata?“ zeptala se pak mírně podrážděně.
Jako kdyby to někdo vyslyšel, za nedlouho se vynořil mohutný tmavý vlk. Budil docela respekt, to se muselo nechat, ale nějak podvědomě uznala, že se jedná právě o Arcanuse. A ten dle Sigyho popisu byl v pohodě. Přejela jej chladným pohledem a pokynula mu hlavou na pozdrav nazpět. Stála mlčky a ani náznakem nenaznačovala nějaký respekt vůči cizí alfě. Čekala, co s ním Sigy vyřeší ohledně své tlapky. Nebyla tu, aby se nějak seznamovala.

V Lylwelin po tom zjištění o Smrti zůstalo viset napětí a spousta otázek, které by nejspíš ani nedokázala vyslovit nahlas. Nechtěla dávat najevo, jak moc na jejich případné potomstvo začala myslet. Zatím byl čas, ani nevěděla, zda se to povedlo a navíc, jak mohla být na pochybách, že by něco nezvládla? Pfffr, tak to pozor, zabrzdila se. Sigy se jí pokusil uklidnit otřením a slovy. Podívala se na něj vděčným pohledem. Ačkoliv její mimika neznala něco jako častý úsměv a spoustu pozitivních obličejů, u Sigyho měla své oči jako okna do duše. Mohl z nich vyčíst spoustu věcí. Chlad se z nich vytratil ve chvíli, kdy přestala být uražená a přišla na jiné myšlenky, díky tomu, že opustili území smečky. Sice tedy přešli jen k sousedům na cizí území smečky, ale to nebylo nic, co by ji kdy trápilo. Ještě rychle pročísla srst čumákem na jeho hrudi, když se odtahoval a poté se znovu rozhlédla kolem. Koukám, že je to všude stejné, pomyslela si znuděně.
Nevěděla, kdy si zvykne na ty jeho lichotky. Byla z toho celá jakási nesvá, byl to nezvyk. Tedy, Sigy k ní byl vždy hrozně milý, ale co se stali partnery, lítalo jedno pěkné slovo za slovem a ona nevěděla, jak na to reagovat. Měla bych mu říct něco hezkého taky, začala přemýšlet. Ale… Co se říká? Ptala se sama sebe. Ha, budu prostě kopírovat! Napadlo ji a loupla po žíhaném vlčkovi okem. „A ty jsi také jedinečný,“ pověděla, spokojena sama se sebou. Potom zívla a vyčkávala na někoho dále. Členové smečky nejspíš byli zaměstnaní, ale nebyli tu ještě nikterak dlouho, aby začínala být netrpělivá. Spíše typovala, že mají stejně šikovného ochranáře, jako u nich. „Ne, jsem seveřanka. Docela dost jsem toho procestovala, než jsem dorazila sem,“ odpověděla mu. Bylo najednou tak hezké, když se měla komu otevřít.