Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ani nešlo popsat slovy, co Lyl jako čerstvá matka cítila. Každopádně to už nebyla taková emocionální bouře, jako předtím. Byla hrozně unavená, ale konečně se jí ulevilo. Bolesti, co měla posledních několik hodin, byly opravdu nepříjemné. Teď jí sice také nebylo úplně příjemně, ale tak nějak na sobě cítila, že bude za pár hodin po bolesti. Neměla ani moc čas nad tím přemýšlet. Chvíli si zvykala na to, že ji prcci lechtali na břiše, tak se po nich občas neklidně podívala, ale všechno se začalo uklidňovat. Připadalo jí, že je tahle noc nějak dlouhá. Měla dojem, že by mělo již dávno svítat, ale nevěnovala tomu moc pozornosti, prozatím. Ona ta tma byla přeci jen příjemnější na odpočinek.
Oplatila olíznutí čenichu Sigymu a ohlédla se za Launee. „Launee… Děkuji,“ zavolala za ní upřímně a pak obě vlčátka zase přejela pohledem. Vypadalo to, že se najedla a teď spokojeně spí. „Holka,“ přejela jemně po hnědozlatém kožíšku a pak čumák přesměrovala ke kloučkovi. „A kluk,“ pověděla spokojeně. „Ráda bych, aby se jmenoval Flynn,“ navrhla potom, ačkoliv s jejím rozhodnutím by už nic nehnulo. Tohle jméno nosil pár měsíců její bratříček, než byl zabit. Navíc předpokládala, že její partner bude možná víc tíhnout k holčičce, tak se na něj tázavě podívala. „A co ona?“ zeptala se. Byla zvědavá, jestli si vůbec Sigy nějaké jméno promyslel předem, ale vzhledem k tomu, že ani jeden z nich asi nečekal, že se to povede a Sigy už vlastně od samého začátku byl jakýsi skeptický, tak si myslela, že ne a bude ho teď vymýšlet z fleku.

//<- Kaskády

Ztěžknul jí dech, zatímco se porozhlédla kolem sebe. Bylo to příjemné místo, cítila se tu v bezpečí, Sigy jí tu byl jako opora a Launee… Docela jí důvěřovala, ale pořád z ní byla docela neklidná. Jen horkotěžko si zvykala na další vlky, ačkoliv ji tato vlčice párkrát přesvědčila o tom, jak moc velkorysá je. Bolestně zasténala, když přišel první pořádný stah a ohlédla se neklidně za svým břichem. Dech se jí zrychloval a cítila se, jako kdyby byla v ohni, jaké ji polévalo horko a zároveň na sobě cítila proudy studeného potu. „Sigy…“ vydechla jméno svého partnera a pohlédla na něj. „Co alfa?“ zeptala se. Zajímalo ji to a bylo jí jedno, v jaké chvíli to řeší. Na tomhle místě s mrňousky nemohla zůstat dlouho. Přeci jen tu nebyl žádný úkryt před deštěm a jinými nepříznivými vlivy. Byla ráda, že pod ní nechal aspoň Sigy vyrůst mechový pelíšek a nemusela ležet na tvrdém.
Přišel další, ještě silnější stah, který Lyl komentovala nějakou fakt sprostou nadávkou v bolestném vrčení a zapřela se jednou přední tlapkou pořádně o zem. Snažila se u toho tlačit, jak napovídalo její tělo a pravděpodobně i přítomná Launee. Po několikátém pokusu ale měla dojem, že odpadne. Motala se jí hlava a zrak se pomalu zastíral černotou. Její boky se vzdouvaly v prudkém dechu, který už byl skoro sípavý, jak byla unavená. K životu ji ovšem probrala další bolestná křeč. Neměla už dostatek sil pořádně tlačit, ale snažila se, leč mohla, aby se toho utrpení zbavila. Bylo zřetelné, že je to dost komplikovaný porod s nejistým koncem.
Já to nedám, napadlo ji, když už jen ležela a už se ani nesnažila. Byla naprosto vyčerpaná. Skrze zamlžený zrak se omluvně podívala po Sigym a ve studu ani nevěnovala žádný pohled Launee, která ji pravděpodobně celou tu dobu plně podporovala slovy. Náhle se to ale trochu umírnilo. Cítila se méně vyčerpaná a méně to i bolelo. Uvědomila si, že není někdo, kdo by si kdy byl přiznal předchozí myšlenku a tak se ze všech sil začala snažit více. Její snaha byla oceněna ve chvíli, kdy se na svět vydralo první z vlčat. Když Lyl zaslechla jemné kňučení, dodalo jí to dost energie na to, aby se ponasnažila a za nedlouho bylo po všem, protože na svět vykouklo i druhé vlče. Od toho ovšem nezaslechla nic.
S námahou se otočila tak, aby na ně viděla. Jedno z vlčat, holčička, se kroutilo, ale druhé leželo nehybně. Zlatavé se sevřelo srdce úzkostí a začala jej postrkovat čumákem a oblizovat. Nejspíš to vlče potřebovalo, protože najednou pootevřelo tlamičku v prvním nádechu a začalo sebou šít také. Novopečená matka se jala své dva malé uzlíčky očistit a následně si je k sobě postrčila blíže, aby byli v teple. Jen tak tak nedala najevo, jak je dojatá, když se podívala na jejich otce. Povytáhla ovšem koutek do krátkého úsměvu a vděčně kývla hlavou na Launee. Nakonec byla ráda, že tam byla.

Nechala se nadále unášet svými myšlenkami a byla jakoby v transu. Nehnutě sledovala vodní hladinu a sem tam musela bolestně vydechnout. Už tak nějak začínala přicházet na to, že to asi nebude jen tak. Hlavně podle stupňující se bolesti, kvůli které si musela následně i lehnout. Musím… Musím počkat na Sigyho. Jistě si přeje u toho být, pomyslela si a v bolesti se zase posadila. A bylo to, jako kdyby svého milovaného přivolala. Slyšela za sebou jeho hlas, po kterém střihla uchem. Ohlédla se za ním a úlevně si oddechla. Byla ráda, že ho vidí. Celý život byla na něco sama, ale teď po tom rozhodně netoužila. Pohledem sjela i Launee. Její pocity byly rozporuplné, nevěděla, jestli ji tu chce, nebo ne. Zatím ale zarytě mlčela jako hrob. Byla plná nejistoty a obav, co s ní bude. Vůbec nevěděla, co čekat a zda to vůbec zvládne, protože narůstající bolest již začínala být nesnesitelná. Sigy se kamsi vydal a zlatavka otočila zpět pohled na Launee. „Budeš mi k něčemu užitečná?“ procedila skrze zuby ztěžka. Rozhodně nepotřebovala diváka navíc, ale předpokládala, že Sigy bude panikařit jako vždy, zatímco Launee se zdála jako klidná vlčice. Mno tak jo, pomyslela si a ztěžka vstala.
Vydala se k místu, které Sigy našel a po cestě se zlehka opřela o její bok, když ji chytla další bolestní křeč, co jí málem podlomila nohy. Kdyby byla slabší povahy, asi už by se skácela s tím, že to nedojde. Lyl se ale opravdu snažila, aby se mohla dostat na místo, kde může své potomky přivést na svět. A tohle vypadala jako super zašívárna. Vydala se za Sigym, ale s tím pupkem měla teda co dělat. „Já tě… Zakousnu… Hned co se odsud… Odseknu,“ hekala ztěžka, když se snažila procpat obzvlášť zúženým místem. To se nakonec povedlo a Lyl ulehla na první místo, co jí bylo aspoň trochu sympatické.

//-> Útočiště

//<- Východní hvozd

Původně chtěla jít domů, ale těsně před hranicemi se v ní všechno přetočilo. Začalo jí být hodně zvláštně a byla plna nepochopitelné nervozity. Úzkostlivě se ohlédla za svým břichem a z dálky se dívala na hranice Maharu. Sigy mě nejspíš nenašel. Takže musím jí tam, na tu... Vyhlídku... zahekala sama pro sebe a líným krokem nemohoucí změnila směr. Co když u Skylieth neuspěl? Ani tam nechci! Běhá tam spousta cizích parchantů a... Neměla bych vůbec žádný klid. Nejdu tam. Nechci tam, hudrovala ve své hlavě. Byla hrozně rozhozená. Emoce v ní byly jako tornádo a připadala si minimálně jako na horské dráze, protože jednou byla ledově klidná, podruhé propadala podivným depresivním myšlenkám a nedokázala tak nějak uklidnit sama sebe a to ji deptalo snad ještě více, než celý tenhle stav.
Za nedlouho uznala, že jít zpět na Vyhlídku prostě nedá. Rezignovaně se posadila a sledovala vodu, která na ni zase začala působit uklidňujícím dojmem. Ucítila v břiše mírné zavrtění jednoho z malých nedočkavců. Přiznám se Sigymu, kde jsem byla? Co když jim ta potvora ublížila? Uvažovala tentokrát a zastříhala ušima. Její chladný výraz jakoby se ztratil někde v únavě a v nekončících myšlenkách, které se jí honily hlavou. Občas ucítila bolestnou křeč, ale prozatím tomu nevěnovala moc pozornosti. Přeci jen, byla to silná vlčice a nenechala se ničím moc rozházet. Jen si tenhle začátek všeho nejspíš zaměňovala s tím, že si byla jistá, že maličcí nejsou v pořádku, co s ní Smrt tak vymetla. Copak mohla vědět, jak takový porod začíná a probíhá? Prostě se necítila komfortně momentálně v žádném směru. Měla bolesti, byla sama a měla dojem, že nemůže zpět do smečky a i kdyby mohla, někde uvnitř se jí opravdu nechtělo. Byla tou smečkou jaksi rozhořčená.

//<- Vvj

Byla ráda, že byla konečně sama. Mohla dát konečně naplno najevo, jak hrozně jí je. Její kamennou tvář nahradila bolestná grimasa a skrze prudké nádechy zatínala zuby. To přece není možné, že by přišli tak brzy, napadlo ji, když se belhala domů. Věděla, že už je kousek, ale měla co dělat. Naposledy jsem tudy táhla divočáka a taky jsem byla ráda, že jsem přilezla, zavzpomínala. Kdo ví, jak dlouho žádného divočáka nepotáhne. Nebo cokoliv. Uvědomila si, že měla od Sigyho slíbený kus žvance. I přes to, že jí nebylo zrovna hej, se její žaludek hladově ozval. Nějaké výhody to partnerství asi má... Nebudu muset tolik lovit sama na sebe, uznala potom a sama nad sebou se ušklíbla. Na krátkou chvíli se zastavila, protože se nemohla ve tmavém lese příliš zorientovat, zvlášť když byla noc. Bylo to vcelku obtížné. Nakonec jí napověděl pach smečky. Nebo spíš jejich smečkového území. Oddechla si a vydala se pomalu dál, už si byla zcela jistá směrem.

//-> Kaskády

Začínala být čím dál více nervózní a bylo jí zase horko, navzdory tomu, že byla právě noc. Ucítila další bolestivé píchnutí v břiše a začínala nabývat dojmu, že to není jenom tak nějaké kopání. Na překvapenou reakci vlčice přikývla. „Z doslechu,“ odpověděla pouze krátce a poslouchala její historku. Daleko od domova. Ani mi nemluv, pomyslela si a znovu se podívala směrem k Maharu. Sice to tam nepovažovala za svůj domov, ale momentálně si tam přála být. Všechny její myšlenky ovšem opět rozbouřil zase ten trouba. „Cože?!“ procedila skrze zuby nabroušeně a ani velké břicho jí nezabránila v tom, aby v mžiku stála na nohách. „Já myslím, že tobě možná tak brzo opravím ten přiblblej obličej! Nejsem žádná stará vrána! Jsem dáma v nejlepších letech!“ prskala ledově. Cítila se opravdu dotčená. První jí taktně naznačil, že je tlustá, teď k tomu měla být ještě stará a co bude dál? Nějaké prupovídky o tom, že by vlastně neměla být matkou, nebo…?
Bohužel jak se tak vztekla, chytila ji velká bolestná křeč, div se nezkroutila na zem. Vydechla a zatnula zuby, aby to rozdýchala. Musím zmizet, uznala potom. Nechtěla ovšem dát najevo nějakou slabinu, ač to nejspíš bylo zcela zřetelné. „Že já se vůbec nad někým takovým rozčiluju,“ povzdechla si otráveně na Noriho účet, pohlédla Baghý do očí, kývla na ni v rozloučení, protože ta jediná toho tak nějak byla hodna a rozešla se směrem domů. Nemohla rychle, ale opravdu by ráda rychleji. Tušila, že už ji pekelně tlačí čas.

//-> Východní hvozd (přes Východní Galtavar)

Tušila, že odhalením břicha vzniknou určité narážky, ale už byla zchlazená až až. Cítila nespokojené vrtění, protože se chlad těm prckům asi nelíbil. Zvykejte si, až budete venku, rozhodně vám takové teplo nebude, pomyslela si jejich směrem. Naštěstí byla Zlatavá seveřanka a hodně rychle nalézala své životní teplo zpět. I teď na její poměry bylo docela teplo, ačkoliv už spoustu let žila tady a byla zvyklá spíše na místní klima, které bylo střídavé. Vždy ale raději vyhledala chladnější místa, než ta teplá na jihu. Přišlo něco, co naprosto očekávala. Střelila po Norim bodavý pohled a zatnula zuby pevně k sobě. Když ale viděla jeho přihlouplý výraz, uznala, že nemá cenu se kvůli takovému holomkovi rozčilovat. Sama pro sebe podrážděně zabručela. „Jo, sežrala jsem asi pár vlčat po cestě,“ zamumlala rozmrzele a trochu se ušklíbla. Vlčice se to snažila zachránit tím, že vlka nazvala pitomcem a omluvila jeho chování. „Ty jsi svému synovci ještě nevysvětlila, jak se derou vlci na svět?“ otázala se potom poklidně. Vtipkovala, ale jeden na ní nemohl nic poznat, když její oči stále netály a výraz byl stejně kamenný. Hrdě se narovnala a pokývla hlavou na její gratulace. Vůbec nevěděla, jak na to reagovat. Vlastně… S ní nikdo, kromě Sigyho, ještě nemluvil a už vůbec jí nikdo negratuloval. Celou svou březost strávila raději mimo území smečky.
Znovu přikývla na řečnickou otázku Baghý a znovu pohled přesunula na Noriho, který cosi koktal. Nedůvěřivě přivřela oči a tím pohledem ho vyloženě provrtávala. Tady mi něco nehraje, pomyslela si znepokojeně. Vypadalo to, že má buď výpadky paměti, nebo tady ti dva něco šili a on se tak trochu ztrácel. Vlčice po jeho boku byla ovšem asi vynalézavější, nebo to bylo opravdu tak, jak říkal černý vlček. „Nebyl náhodou Klímový les právě tady?“ zeptala se bez váhání a zadívala se vlčici do očí. Sama měla oko nedávno zraněné a ještě jí občas slzelo a bolelo, nemluvě o tom, že jí kolem něj zůstaly jizvy, ale ona vypadala, že je na něj již úplně slepá. Nepříjemné, pomyslela si, když tu náhle její kamenný výraz nahradila další bolestná grimasa. Ztěžka se posadila a netrpělivě se podívala směrem k domovu.

Nevypadalo to, že by ti dva měli být pro Lyl ohrožením. Aspoň prozatím. Vůbec netušila, co jí chtějí a navíc pociťovala, jak se se zapadajícím sluncem ochlazuje. Bude na čase vyjít a ukázat mou slabinu, uznala a oba na střídačku sjížděla pohledem, který byl stále chladný jako kusy ledovce. Zaměřila nakonec pohled na tmavého vlka, který se jí ptal, zda jí něco není. Bouřící se hormony ve zlatavce udělaly jednu velkou vlnu, která ji přímo nutila k výbuchu, kdy by začala vyřvávat, že jí je úplně všechno, že vypadá jako koule, hrozně funí a neujde ani pár metrů bez toho, aniž by chytala skoro epileptické záchvaty, naštěstí tuhle hormonální vlnu ještě s přehledem rozdýchala. „Nevím, snad ne,“ odpověděla nakonec s ledovým klidem a začala se pomalu zvedat z vody. Neměla zase tak velké břicho, ale samozřejmě bylo zcela zřetelné, že to má za pár. Vzala to obloukem co nejdál od cizinců na souš, kde se oklepala.
Poslouchala koktavého a sem tam střelila pohled k vlčici, která už se zdála o něco klidnější. Lylwelin pohodila ocasem v náznaku nepohodlí. V tu chvíli jí všechno došlo. „Jo takhle,“ utrousila teatrálně. „Tohle je Gallirea,“ pověděla potom. Ti dva měli štěstí v neštěstí. Narazili na zkušenou bývalou tulačku, která to zde znala křížem krážem, no pro jejich neštěstí zrovna nebyla schopná cestovat. Sama chudinka přemýšlela, jak se dopravit domů. Měla sto chutí křičet na Sigyho tak dlouho, dokud pro ni nepřijde, ale věděla, že by to asi neprošlo. „Do jaké smečky jste patřili?“ vyptávala se, zatímco se vystavila posledním slunečním paprskům. Neměla tušení, že na ni hrají boudu a ani nevěděla, odkud vlastně ve skutečnosti pocházejí.

Spokojeně se chladila ve vodě a užívala si klidu. Dvojici opodál ani nevěnoval příliš pozornosti, krom toho, že k nim stále měla stočené ucho, kdyby náhodou zaslechla kroky, které se k ní přibližují. A ona je opravdu zaslechla. Protočila zlatavýma očima a dělala, že jim nevěnuje pozornost. Doufala, že se jen tak prochází a pouze projdou. To se ovšem hodně zmýlila. Co jsem taky čekala. Vždyť tady jsou vlci jako osina v zadku, pomyslela si, zatímco čumákem prohrábla vodní hladinu, když poslouchala koktavý pozdrav. Střihla k vlkovi uchem a po jeho otázce se pozastavila. „Co myslíš?“ odpověděla mu stroze. Samozřejmě, že mě rušíte, dodal její hlas v hlavě a když ten otrapa i nadále mluvil, stočila k němu nezaujatý pohled. Oba sjela ledovým pohledem. První toho tmavého vlka, hezky od uší až po špičku ocasu, potom tím pohledem přejela i jeho doprovod. Nad ní se lehce pozastavila. Neunikly jí její naježené chlupy. Bezděky se jí v tom mžiku stalo úplně to samé. Fajn, co teď? Začala uvažovat. Mám tady pouštět hrůzu jen z vody a neukazovat ten bachor, nebo hezky začít vyhrožovat zuby, tak jak to umím? přemýšlela. Buď v klidu. Ten holomek se tě na něco… zkřivila tvář bolestí, když jí v břiše bolestivě bodlo. …ptal.
„Ztratili?“ zopakovala, když vydechla s onou bolestnou křečí. Ta mrcha mi něco udělala. Jim něco udělala! napadlo ji. Smrt ji zrovna nešetřila, na to, že byla vysokobřezí. Co taky čekala, že ano… „Nejste místní, předpokládám,“ odtušila odměřeným tónem a s neměnným kamenným výrazem. „Co potřebujete vědět?“ zeptala se nakonec. Doufala, že ta vlčice bude v klidu. Nerada by ty mrňouse ohrozila na životě více, než se jí to před chvílí povedlo u Smrti.

//<- Z. Galtavar

Konečně se dotrmácela k jezeru. Připadalo jí, jako kdyby šla celou věčnost. Už ji opravdu nebavilo se s tím bachorem tahat. Navíc se asi zase dobře vyspinkali a zase se v ní vrtěli o sto šest. Měla dojem, že se tam snad perou. Mohli byste toho laskavě nechat? Sama pro sebe tiše zavrčela. Jestli jsou takový tam, jací asi budou venku? Napadlo ji a opět se za svým břichem vyčítavě ohlédla. Nechtěla se ale zdržovat, protože jí bylo hrozné horko. Trochu vám zchladím hlavičky, vy chuligáni, pomyslela si, když s úlevou vstoupila do vody. Až teď si všimla, že nedaleko od ní jsou dva vlci. Nevěnovala jim příliš pozornost, ale stočila k nim ucho, aby věděla o jejich pohybu. Až teď si uvědomila, jak je vlastně zranitelná. Smrt jí to ukázala velmi rychle. Navíc sama věděla, že není schopná rychlého pohybu, natož nějaké pořádné rvačky. Upletla jsem si na sebe bič, když jsem šla sama, uznala nakonec. Sklonila hlavu k vodě a hltavě se napila. Voda příjemně chladila a zavlažovala její vyschlé hrdlo. Nakonec neváhala a do vody si lehla tak, že jí koukal jen kousek hřbetu, krk a hlava. Dlouze a slastně vydechla. V bolavém břiše ucítila další nespokojené pohyby, ale jí ta studená voda ulevovala. Chladným pohledem zkontrolovala cizince opodál, ale pak si užívala svého zaslouženého relaxu. Domů to mám na mé poměry ještě docela daleko, začala přemýšlet. Mám co dělat, povzdechla si.

//<- Zřícenina (přes jedlák)

Byla z toho všeho opravdu unavená. Navíc měla hlavu plnou rozpačitých pocitů. To, jak jí Smrt ublížila, ji poměrně zneklidňovalo. Úplně se zalekla, když pohyb mrňousků v jejím břiše ustal, ale naštěstí tam za nedlouho zase nějaký pohyb ucítila. Nebyli sice tak aktivní jako předtím, ale nejspíš nebyla potřeba to brát vážně. Aspoň ne do doby, než ji břicho začalo nějak podivně pobolívat. Znepokojeně se za ním ohlédla a zatnula zuby. To bude v cajku. Jsou silní po mě. Daj to, pomyslela si. Polilo ji hrozné vedro. V dálce viděla obrovské jezero, tak uznala, že se půjde zchladit. Byla opravdu vyčerpaná, přehřátá a bolavá. Její kroky už byly líné a pomalé. Já myslím, že se to už blíží? Vlčice přece nemůže být neschopná tak dlouho, nebo jo? Měla bych jít co nejrychleji domů, ale jak, když.... Na to nemám sílu? uvažovala. No niv, půjdu se zchladit, odpočinu si a vyrazím. To dám, podpořila sama sebe a vydala se k jezeru.

//-> VVj

//OBJEDNÁVKA
(prosím o schválení, jak budou schváleny posty Newlina a Aithéra u Života)
1* do magie iluzí – 20 opálů
4* do magie iluzí – 140 opálů

Magie halucinací
20 křišťálů + 200 oblázků
5* hvězdiček – 100 ametystů
5* hvězdiček – 176 ametystů + 24 opálů

Teleportační lístek
5 křišťálů
50 pomněnek

V úkrytu zbude:
23 opálů
3 safíry
0 ametystů
17 pomněnek
283 oblázků
1 křišťál

//<- Západní Galtavar

Už šla nějakou dobu a ani nepředpokládala, že by na něco narazila. Beztak si všichni vymejšlí a je to nějaká povídka pro vlčata, ušklíbla se. Však ty jim to taky budeš vyprávět, až se uráčej vyjít na světlo světa, neboj, zpražila sama sebe. Procházela Jedlovým pásem a neviděla nic zajímavého. Navíc se táhla s poměrně solidním pupkem a bylo jí jasné, že na další cestu nebude mít síly. Začínalo tady jít lehce do tuhého, co se terénu týče a vysokobřezí vlčice už na to měla jen sotva kondici a energii. Už teď funěla a přehřívala se. Nic. Někde si tu dáchnu a vydám se co nejrychleji domů, uznala potom a zamířila k jakýmsi velkým kamenům. U jednoho z nich sebou plácla na zem a dlouze si vydechla úlevou. Pořádně rozvalila svůj pupek, na který se ohlédla. „Smrrrrrt…“ rozneslo se zlověstné šeptání větrem. Lylwelin se začala okamžitě zvedat, ale nešlo jí to tak dobře, jak by chtěla. Bezděky se jí naježily chlupy na týle a odhalila bělostné tesáky. Ale nikde nikdo.
Zlatavá vlčice se rozešla váhavě kupředu. Procházela kolem velkých kamenů a samotné zříceniny, dokud nezahlédla nějaký zelený záblesk. Bylo to ve vchodu do zříceniny. „Smrrrrrt!“ zaslechla hlasitěji. Lyl svraštila „obočí“ k sobě a vyhledávala chladným pohledem jakýkoliv náznak života, nebo čehokoliv, co si z ní dělá dobrý den. Neviděla ovšem vůbec nic, krom toho, jako kdyby jí připadalo, že se od zdí uvnitř zříceniny odráží zelené světlo. Proč to nejít prozkoumat, že? napadlo ji a nebojácně se rozešla ke vchodu do zříceniny. V tom se všude rozezněl nehezký smích. A přesně tenhle smích už březí vlčice znala velmi dobře. „Hele, přestaň si ze mě dělat prdel,“ protočila nad ní očima. Prošla vchodem a mírně se pozastavila nad zeleným ohněm. Nakrčila nad tím čumák. Tady to magií vyloženě páchne. Co tu vůbec dělám? napadlo ji. V tom ucítila kopnutí v břiše. Její kamenná tvář se změnila v bolestnou grimasu a za břichem se vyčítavě ohlédla. Ale jo, já vím, že tam jsi! A že já tu jsem kvůli tobě! Tak si toho važ, sakra! prskala ve své hlavě na jednoho z prcků.
Znovu ten smích. Lylwelin se ovšem nenechala zastrašit a pokračovala zříceninou dále. Dávala si pozor, aby si nezlomila tlapku, protože terén tu nebyl dobrý. Vlčata v jejím břiše se nějak zvláštně kroutila. Cítila každý jejich pohyb a nedělalo jí to úplně dobře. Po chvíli se musela posadit a vydechnout si. Nebylo jí tady dobře. A jako kdyby to ONA věděla, znenadání vylezla ze stínu jedné z místností. Šla elegantně, téměř se nakrucovala a ve výrazu měla škodolibý úšklebek. „Ale ale!“ [/mysl] chechtala se stále. „Copak si myslíte, že budu nějaká vaše chůva vlčat?!“ vyprskla potom naštvaně a zaklapala nepřirozeně dlouhými drápy o kamení na podlaze. Byl to nehezký zvuk. Lyl v tu chvíli zase stála na nohou. Udržovala si kamennou tvář a chladný pohled. Nemohla se nechat rozhodit jako minule. Jenže nečekala, že Smrt je natolik podlá, že zaútočí, i když jí tentokrát nic neudělá.
Tak se ovšem stalo. Zlatavka se vznesla půl metru do vzduchu a potkal ji prudký náraz o zeď zříceniny, po které se svezla. Zalapala po dechu a střelila bodavý pohled po Smrti. Ta se k ní přibližovala. „Seru na vaše vlčata! Jenom to hraje bratrovi do karet! Já jsem SMRT! Život beru!“ rozčilovala se neuvěřitelným způsobem. Její zkřehotavý, ale mohutný hlas zněl celou zříceninou a pravděpodobně i okolím. Zelený oheň vzplál neuvěřitelnou silou a zlatavá vlčice se jen horko těžko zvedala ze země. Cítila, jak se pohyb v jejím břiše uklidnil. Úplně ustal. Napadla ji děsivá myšlenka, že vlčata po tom nárazu zahynula. Všechny její útroby se úplně sevřely zděšením. Až teď si uvědomila, do jakého rizika šla. Že sem nešla jen sama za sebe. Šla s dobrou myšlenkou, že bude vlčata ochraňovat nově získanou magií, místo toho se nejspíš vrátí s mrtvými potomky. Uvědomila si, že teď už není jen ona, ale že má rodinu. Partnera a potomky. Nemohla jednat jen tak bezmyšlenkovitě. Couvla před ohněm až do úplného koutu.
„Smrrrrt!“ zasyčela znovu uhlově černá vlčice. Její zelené oči zazářily ve tmě. Vypadalo to, že se chystá na Lyl vyzkoušet nějakou další podlou věc. Nemohla to dovolit. Byla zoufalá. „Ne, počkej, prosím,“ vyhrkla. „Mám tu pro tebe nachystané kameny, spoustu kamenů,“ vychrlila na ni. Už nechtěla, aby těm mrňouskům ublížila. S ní ať si dělá, co chce, ale je nedá! Přešlápla z tlapky na tlapku a upřela na Smrt chladný pohled. Byl plný přesvědčení. Za to Smrt se tiše přikradla blíže a zkoumavě natočila hlavu. „Tak ani tvoje hrdost není nekonečná, co? Tse, zklamalas!“ Prohlásila a otočila se k ní zády. „Má hrdost je nekonečná, věř mi. Nehodlám se před tebou plazit ani, když jsem ti musela olizovat tlapku. Pamatuješ na můj dobře mířenej flusanec? Chutnal ti?“ zeptala se jí trochu posměšně zlatavá vlčice. Smrt k ní trhla naštvaným pohledem. Kolem tlapek jí projely jemné výboje elektřiny, které si to namířily přímo k těhulce. „Nedělej to! Dám ti kameny navíc, když už mi konečně přestaneš dělat zle. Přišla jsem s tebou vyjednávat, tak mě chvíli poslouchej,“ vztekla se trochu.
„Já nebudu poslouchat nikoho!!!“ rozčilovala se na oplátku Smrt. „A už vůbec ne někoho, kdo o magie ani nestojí!“ Dodala a probodávala smrtelnici pohledem. Lylwelin se zhluboka nadechla a chtěla něco říct. Avšak neměla k tomu prostor. „Co tak najednou paninko, celý život nesnášíš magii a teď tu prosíš?! Hmm?! Copak tě poučila lekce v Maharu?! Ach ty vaše močály, byla to otázka času! Jenom jsem tomu trochu pomohla! Ještě že jsem ti nevzala toho tvýho sokolíka, že?! Nebo jsem snad měla?! Nebyla bys teď v jináči a nemusela tady škemrat o magie! Blbko!“ rozvášnila se. Lyl si povzdechla. Pevně zatnula zuby k sobě, aby se ovládla. Začínalo to v ní neuvěřitelně vřít, ale věděla, že by proti ní absolutně nic nezmohla. Jen by ublížila vlčatům a sobě. Úplně zbytečně.
„Ano, poučila mě lekce v Maharu,“ řekla stroze a upírala na ni zrak. „Dám ti šutry za jakoukoli podlou magii. Výběr nechám na tobě. Nezní to fér? Dám ti všechno, co mám,“ uslyšela, jak se Smrt znovu uchechtla a následné zamlaskání. „To zní teda odvážně. Abych si nevzala více, než bys chtěla!“ Náhle byla děsivá vlčice tak blízko u zlatavé, že cítila její páchnoucí dech na svém čumáku. Připomínalo jí to hnijící maso. Tak tak se ubránila zhnusenému nakrčení čumáku. Lylwelin tušila, jak to Smrt myslí. Zvlášť když ucítila ve svém břiše další pohyb. „To není v nabídce,“ procedila skrze zuby ledově. Smrt se zase pištivě zasmála a sekla tlapou po čumáku vetřelce. Lyl sice uskočila, ale na čumáku jí zůstal krvavý šrám. „Tak vypadni! Dobře si rozmyslím, jestli si vůbec něco ty a ti tvoji parchanti zaslouží!“ Vykřikla. Lylwelin na nic nečekala, otočila se a v rámci možností se co nejrychleji vydala k východu. Tahle společnost jí byla více než nepříjemná. Už nikdy, uznala potom. Tohle jí naprosto stačilo. To bylo fakt moc.

//-> Galtavar (přes Jedlový pás)

//<- Východní Galtavar

Už jí zase hrozně těžkly nohy. Funěla jako lokomotiva a sem tam sama na sebou protočila zlatavýma očima. Byla ze sebe opravdu otrávená. Ta kondička byla taak mizerná! Začínala přemýšlet nad tím, jestli byl vůbec dobrý nápad, aby někam chodila. Ne, to asi nebyl. Jsi jako chodící koule a ještě si troufáš jít za někým, kdo ti vyhrožoval a málem tě připravil o životní lásku, napadlo ji. Ale ani to ji neodradilo. Hodlala prostě za tou mrchou jít, promluvit si s ní, při nejhorším zase dostat na prdel, ale hodlala získat to, pro co si šla. Magii! Sama tomu stále nemohla uvěřit, že se rozhodla. Ale chtěla být nějak prospěšná. Nechtěla ty mrňouse nechat bez ochrany. A i když Sigy magie měl, byl hrozné nemehlo. Sice mu věřila, ale nikdy jeden nevěděl, co se zrovna jemu s magií zvrtne. Musela nějakou získat a rychle se v ní zdokonalit. Budu muset potají někde trénovat. Já se zbláznim..." Napadlo ji. Nervózně se ohlédla směrem ke smečce. Pořád tomu nemůžu říct domov, napadlo ji. Mám vychovávat potomstvo někde, kde se necítím jako doma? Nikomu tam nevěřím. Možná trochu Launee, uvědomila si po cestě.

//-> Stará zřícenina (přes Jedlový pás)

//<- Vyhlídka (kolem Středozemní propadliny)

Zbláznila ses, do čista ses zbláznila, přemýšlela cestou zlatavá vlčice stále. Zvláštní, jaká situace dokáže změnit vlkovi priority, napadlo ji. Krátce se za sebe ohlédla, zda ji třeba už Sigy nedohání, ale nepředpokládala, že by byl tak rychlý s tou chromou tlapkou. Doufám, že se dá rychle dohromady. Nevím jak dlouho ze mě bude neschopná chcíplotina a neočekávám, že by byl někdo ve smečce ochotný mi chodit lovit, uvažovala i nadále a rozhlédla se po krajině. Tu cestu znala jen z vyprávění. Nevěděla přesně, kudy za Smrtí jít. Z Vyhlídky měla možnost cestu zmapovat, ale tady dole to bylo zase všechno jiné. Myslím že to Jezero musím obejít, překonat tu řeku a zase jít podél jezera a pak se od něj odpojit směrem k těm horám, uznala a sama nad sebou se pozastavila. No a jestli mě v té řece nestáhne ten pupek dolů, tak už mě a ani je nezabije asi nic, mrskla nespokojeně ocasem. Bylo pro ni zvláštní přemýšlet o těch vlčatech, co v sobě pravděpodobně nosila. Jistě že jsou uvnitř vlčata. Nikdy jsem nebyla tak tlustá a ani jsem poslední dobou neměla šanci takhle ztloustnout.

//-> Západní Galtavar (přes Mahtaë)