Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 24 (2/5)

Musela uznat, že chuť čerstvého a ještě teplého masa je mnohem lepší, než to polozmrzlé, co jí dala Launee z nějaké té jejich chladící místnosti, ale i za to v danou chvíli byla velmi vděčná. Bylo to mnohem lepší než ty odporné krysy, které musela pojídat ve svém několikaměsíčním vězení. Ačkoliv jen díky nim přežila. Přivřela slastně oči, protože už si plně uvědomovala, že to má za sebou. A byl to fakt skvělý pocit. Teď bylo na čase, aby se pořádně protáhla a užila si volnosti, než se pořádně zaváže Mechové smečce. Launee to dlužila, ale ještě chvíli to muselo počkat. Zlatavka musela ještě protáhnout své tulácké tlapky. Přeci jen stále byla srdcem i duší tulákem.
Najedla se do syta a na chvíli si dala pauzu. Začala si tedy čistit tlapky a čumák od krve a vyčkávala, zda jí slehne natolik, že by zvládla ještě něco sežrat, ale zdálo se, že měla ještě stále moc stažený žaludek. Zahleděla se na svého společníka, který se opravdu podezřele odmlčel. No jo, papá, pomyslela si. Zamyslela se, kam by mohla tedy vést její cesta při hledání jejích vlčat. Jen těžko si dokázala představit, co z nich vyrostlo za osobnosti, aby dokázala odhadnout, kam se mohli vydat na své toulky. Sigy říkal, že Flynn odešel možná i za hranice... došlo jí. Povzdechla si a znovu se podívala na vlka, který s ní před chvílí lovil. "No nic, dík za tvou mizernou spolupráci, užij si zbytek kořisti, mizim," kývla na něj hlavou, zvedla se, oklepala od sněhu a ladným poklusem se vydala zase dál.

//-> Mahar

//Loterie 23 (1/5)

Předpokládala, že ten mizera kamzíka dorazí, ale vypadalo to, že se opravdu celou dobu vezl. Úplně ji to jako nedopálilo, jelikož lov milovala, byla zkušená a uměla si poradit sama, spíše ji štval princip, že se oba potřebovali nažrat a on plně nevyužil té přiležitosti, co právě měl. Protože byl celou dobu mimo a nesoustředění a teď úplně nevěděl, co má dělat, debil, pomyslela si v rychlosti, zatímco se pohotově překousla kamzíkovi přímo do hrdla. Aspoň, že ten budižničema jejich kořist srazil k zemi a držel jeho směr. Kdyby měla dostatek sil, poradila by si i bez něj. V očích jí zazářilo jakési podivné nadšení, když se dívala do očí jejich kořist, ze kterých pomalu vyprchával život. Cítila úžasnou chuť krve na svých zubech a jazyku. Držela ho za hrdlo do poslední chvíle, dokud svůj boj zcela nevzdal. Život z něj vyprchal. Stejně by časem nejspíš někde pošel, napadlo ji, když pomalu pouštěla.
Přesunula pohled na svého společníka a pomalu se posadila. Oblízla se a vychutnávala si ještě teplou krev v tlamě. Sníh pod kamzíkem se barvil do krásných rudých barev, které Lylwelin chladně, leč užasle pozorovala. To poslední, co by z nevymáchané tlamy tohoto vlka čekala, byla pochvala. To fakt? Pozvedla podezřívavě jedno obočí. Úplně nevěděla, co na to říct. Od ostatních blbečků by to šlo jedním uchem tam, druhým ven, ale tenhle nevypadal, že by to úplně vypouštěl z huby. No, takže si aspoň vymazal mínusové bodíky za to, že se v podstatě skoro celou dobu jen vezl. "Jeden se to nějak naučit musí, aby přežil," prohodila potom poklidně a pokynula hlavou k jejich kořisti. Byl čas konečně jíst. Zlatavá se bez okolků pustila do jídla jako první, vyjídala svalnatou část právě okolo prokousnutého hrdla. Nemohla se nabažit té úžasné chutě.

//Loterie 22

Lylwelin běžela a dávala pozor na cestu, přičemž stále koutkem oka sledovala jejich potencionální kořist. Ačkoliv vypadal z dálky ve tmě unaven, nechtěla nic podcenit. V zimě musel vlk bojovat za každý kus masa a ona takhle byla z domova naučena velmi dobře. Lov u nich ve smečce byl prioritní a bylo to tam v tomhle ohledu opravdu přísné. Momentálně měla ale vlčice opravdu vhodné podmínky, protože přesně v takových vyrůstala. V létě by byla možná schopná zakopnout o větev, či cokoliv jiného, ale ve sněhu její pohyby byly téměř bezchybné. I navzdory jejímu sebevědomí ale doufala, že se nic nezvrtne a oba se budou moci pořádně nadlábnout.
Kamzík zbystřil pohyb a dal se do pohybu. Zlatavá pro sebe zavrčela, nejspíš jen v návalu adrenalinu, jelikož tohle byla běžná reakce kořisti. Zahlédla na jeho pleci cosi plandavého. Volná kůže. Někdo nebo něco se ho už nejspíš pokusil ulovit, napadlo ji. Doufala, že takhle bude kamzík omezen při pohybu natolik, aby jim nevyskákal na nějakou skálu. Vcelku se divila, že se poblíž nějaké nedržel, přeci jen by byl více v bezpečí, ale bylo dost možné, že ho sem předchozí lovec zahnal a už neměl sílu si najít bezpečnější místo. Tím líp pro nás.
Když byl na dosah, vlčici se zalesklo v očích, začala pod sebe podsazovat tlapy, až se mohutným odrazem vymrštila do skoku, kterým se dostala na kamzíkův bok. Upřímně doufala, že se dostane dále, aby dosáhla na hrdlo, ale podcenila svůj stav. Dokonce jí chyběla i její předchozí váha, která by jistě vyvedla zraněné zvíře z rovnováhy tak, že by upadlo, ale jelikož byl i tento kamzík slabý, zavrávoral a přiklekl na přední nohy. Aspoň nějak ho na chvíli zpomalila na to, aby se mohla v rychlosti přehryznout na pohodlnější místo, ale rozhodně nebylo smrtelné. Nechtěla riskovat, že by se jí vysmekl a utekl. Zahryzla se co nejpevněji a zuřivě zatrhala hlavou, aby mu způsobila co největší krvácení a doufala, že bude její společník co k čemu a jejich kořist dorazí.

//Loterie 21

Pokračovala dále po stopě a byla ráda, že ten tlučhuba ji aspoň jednou pochopil a poslechl a tu svoji klapačku zavřel. Musela znovu sama pro sebe protočit očima nad jeho drzou náturou, ale kupodivu ji nevytáčel tak moc, jak to uměli jiní. Dokud to zůstávalo jen u slov bez výhružek, vcelku šlo, aby se držela zpátky a nechytala na drb. Navíc si plně uvědomovala, jak moc je oslabená, takže se nechtěla pouštět do něčeho, co by ji stálo moc sil a nedejbože prolitou krev. Ale ani tenhle vlk nevypadal zrovna v dobré kondici, možná na tom byl momentálně ještě hůř, než ona. Musel být vyhladovělý na kost. Ona se aspoň nedávno nažrala.
Sem tam jednu ze stop očuchala, zvlášť, když se třeba křížila s jinými, ale většinou se dalo dobře držet kapek krve, která se rozpíjela ve sněhu. Stopy začínaly být hlubší, což znamenalo, že zvíře zpomalovalo a byly čerstvější. I Zlatavá zpomalila a trochu se přikrčila. Už bylo nutné, aby byli opatrné, aby zvíře nevyplašili zbytečně brzy. Kdo ví, jak moc velký rozsah zranění mělo. Mohlo být stále schopné rychlého útěku. Ale stopy krve se zvětšovaly a když lovkyně uznala, že už musí být kousek, zastavila se. Rozhlédla se kolem sebe a zahlédla ve tmě siluetu kamzíka poměrně nedaleko. Vypadalo to, že je znavený a podřimuje. Byl sám, což nejspíš znamenalo, že nestačil stádu, nebo byl rovnou vyhoštěn, aby ho neohrožoval. Byla to přímo úžasná kořist! Ten kamzík tam stál jako pečinka na stříbrném podnose. Lyl se podívala na svého společníka, kývla na něj hlavou a začala se tiše v lovecké pozici plížit blíže. Ve vhodnou chvíli vyrazila.

//Loterie 20 (5/5)
//<- Řeka Kierb

Jeho poznámku přešla jen rychlým pohledem plným nezájmu a chladu. Už se zase vykecala dostatečně, tak nějakou dobu stačilo. I on vypadal, že to vzdal. Aspoň teda prozatím. Vypadalo to, že se touží nažrat úplně stejně jako ona, proto drží tlamu. Ach ti vlci, napadlo ji. Uvažovala, zda samci vůbec myslí na něco jiného, než na žrádlo a na to, kterou vlčici ohrčí jako první. Začala větřit, protože jí připadalo, že tenhle les už začíná vonět něčím, co by se dalo lovit. Pokračovala hlouběji do lesa. Ve sněhu se uměla pohybovat dokonale ladně, jelikož byla typická seveřanka. Sníh jí byl přirozenější, než zem bez něj. A přesně věděla, na co tuhle výhodu využít. Jenže to tamhle ten za ní zase začal kafrat. Protočila otráveně oči a ohlédla se za ním.
"Buď té lásky a zavři hubu," odsekla mu okamžitě. Mluvila už ovšem polohlasně. Pokud bylo něco v okolí, nechtěla to vyplašit. Věděla totiž moc dobře, co by to mohlo být a už jen při té myšlence se jí sbíhaly sliny. Milovala kamzíky! Chvíli trvalo, než ji slabý pach dovedl na nějaké stopy ve sněhu, ale když se tomu tak stalo, začala kořist stopovat. "Není to tak dlouho, co tudy prošel," sykla tiše a našpicovala se zájmem uši, když zahlédla naprosto úžasnou věc. Vedle stop bylo taky pár kapek krve. "Vypadá to, že máme ku-va štěstí," hlesla a jala se stopu následovat už o něco svižněji. Kdyby se jim povedlo chytit kamzíka, bylo by to více, než úžasné. Mohla by se pořádně nažrat a tím zase získat trochu ztracených sil. Potřebovala, aby byla zase silná, jako předtím, než zůstala uvězněna zapadlá v jeskyni. Samozřejmě nezeslábla za pár dní, takže nepočítala ani s tím, že by ztracenou sílu za pár dní nalezla, ale mohla tomu jít co nejvíce naproti.

// Loterie 19 (4/5)

Trochu našpulila tlamu, udělala "ť", jako kdyby říkala, aby se z toho nepotentoval a její pohled byl tentokrát plný nezájmu. "To si fakt nemyslím," odsekla chladně. Tahle vlčice si jen těžko uvědomovala, že je zákeřná či hnusná, zvlášť na někoho, koho sotva zná. U Sigyho už trochu změnila své chování, ale to bylo hlavně tím, že k němu cítila to, co nikdy k nikomu jinému. Takový privilegium si nikdo jiný nezasloužil. Tady ten blbec byl opravdu otravně drzej. Hned si všechno bral nějak moc osobně a vlastně jí celou dobu připadalo, že akorát zkouší, co vydrží a snese. Nebudeš se prát. Ještě na to nemáš. Nikomu se teď nehodí, aby se o tebe znovu staral, napomenula se. "Hmmm," zabručela zadumaně a znovu přejela řeku pohledem. Nakonec se rozešla sněhem po břehu řeky. Tady stejně neměli šanci ji přejít.
"Nevyptávej se," zavrčela potom rázně a švihla u toho ocasem. "Jsem tam týden i s cestou, jestli tě něco zajímá, padej tam vyslýchat osobně," brblala ještě. Neřeknu ti ani to málo, co vím, ty skřete, pomyslela si tvrdohlavě, zatímco očima vyhledávala vhodné místo na překonání řeky. Začínala se docela dobře orientovat v tom, kde se nachází. Matně si to tu pamatovala. Věděla, že když budou pokračovat ještě kousek, najdou místo, kde je řeka opravdu málo hluboká a budou ji moci překonat i s rizikem, že pod nimi praskne led. Tak se ovšem naštěstí nestalo, když Zlatavá brod konečně našla a bez váhání překonala. Ani se neohlížela, jestli ji ten vořezprut následuje.

//-> Východní hvozd

//Loterie 18 (3/5)

Jemně k němu naklonila ucho, když se zamyslela nad tím, co že to vlastně tady chce dělat. Jestli chce lovit, docela by se mi hodil, uznala potom a začala uvažovat, jak by ho mohla zpacifikovat k nějaké spolupráci, protože to vypadalo, že to bude poměrně tvrdej oříšek. Nakonec k němu otočila hlavu, když komentoval její postavu. "Spíš si asi umím líp obstarat žrádlo, než ty," odvětila ledově. "Navíc vypadám dobře pořád," pohodila hlavou nafoukaně a zase svůj zlatavý pohled od vlka odvrátila. Neměla zájem si někoho prohlížet. Většina byla stejně obdobně škaredá. Tenhle se sice jevil docela zajímavě, ne ani tak vzhledem, jakožto spíše tím, že to nebyl žádný ukňučený blbeček, ani jeden z těch, co byl falešně a přehnaně přátelský, takže se rozhodla, že by přeci jen mohla zkusit ho nějak přimět ke spolupráci na lov.
Ovšem po tom, co se zeptal na smečku, k němu zase pomalu otočila svůj odměřený pohled. Prohlédla si ho od hlavy až k patě a trochu u toho přivřela oči. Něco takovýho by ti tam rozhodně nechybělo, Lyl. Už tak se budeš muset popasovat s tím párečkem zajímavých bet, o kterých mluvila Launee, varoval ji hlásek v hlavě. "Je poměrně nová," odpověděla pouze. "Možná, že kdybys nevypadal jako troska, mohl bys aj přemýšlet o tom se přidat. Co spojit síly a pořádně se nažrat?" navrhla nakonec bez okolků. Nač čekat? Nemusela se s ním tady zbytečně vybavovat oklikami a nakonec zjistit, že je neochotný ke společnému lovu. Oba byli očividně zesláblí, takže spolupráce určitě nebyla na škodu.

// Loterie 17 (2/5)
//<- Mechový lesík

Z Mechového lesíka, který se jí stal novým domovem, se vydala pohublá zlatavá vlčice po toku řeky trošku směrem na jih. Uvažovala, kam že se to vlastně vydá, ale bylo jí to v podstatě jedno. Pomalu, ale jistě nabývala svých ztracených sil. Už věděla, že není uvězněna v halucinaci, ani neblouzní, udobřila se s partnerem a byla přijata do smečky, kterou vedla Launee. Mohla mít tak konečně duši v peříčku a být trochu klidnější. Konečně se mohla zase soustředit na věci, které potřebovala. Ale nejvíce teď potřebovala protáhnout ty tulácké tlapy, které stály několik měsíců na jednom místě. Z nepohodlí při té myšlence sama pro sebe zavrčela. Nerada na své vězení, které jí v podstatě zničilo život, vzpomínala.
Možná bych mohla najít už Flynna s Heather. Mohla bych si vyžehlit všechno, když už. Ať to mám co nejrychleji z krku, napadlo ji. Jenže se nad tou myšlenkou pozastavila. Stáhla uši dozadu a sama pro sebe naštvaně sykla. Jak je mám asi hledat, když ani nevim, kde by jim mohlo být konec? Napadlo ji. Nedaleko zahlédla siluetu vlka. Vypadalo to, že momentálně hledá nějakou přístupnou cestu, jako ona. Znamená to, že bych se asi měla ptát ostatních, jestli neviděli zlatohnědý kožíšek, což znamená komunikovat s debily, protočila oči, když pomalu mířila k tmavému vlkovi. Vypadalo to totiž, že by mohl být u místa, kde by se dalo dobře překonat řeku. Ale když přišla blíže, zjistila, to co nejspíše před chvílí on. "Na hovno, co?" Pronesla suše, zatímco chladný pohled upírala na řeku.

// Loterie 16

Na povýšení Saturna pouze mlčky přikývla. Věděla, že do toho nemá co kafrat a taky si byla jistá, že Launee sama nejlépe ví, na jaký post koho dosadit. Sama nikdy úplně do smečky patřit nechtěla, takže ani úplně netoužila po tom šplhat v hierarchii, každopádně bylo jasné, že je zrovna ten typ povahy, kterému by výše v žebříčku postavených bylo lépe. Zvlášť, když alfa této smečky upozornila na dvojici bez, které mají prý zvláštní povahy. To ovšem zatím Zlatavá také přešla bez zbytečných slov. Poslední dobou mluvila až moc na svůj vkus.
K čemu ale byla potřeba se vyjádřit bylo to, že se konečně Launee rozhodla vzít vše do svých tlapek, i když trochu pozdě. "Hlavně, že se tak stalo. Borůvková smečka mi víc vzala, než dala," pověděla trochu stroze. Nemůžou za to, ale... popichlo ji vlastní svědomí. Poměrně ji zaskočilo, když vlčice mluvila o vlastních vlčatech. Zkoumavě si ji prohlédla. Obtloustlá nebyla a žádný prcek se jí u nohou také nekrčil. Co? Kdy? Kde? S kým? To jako s tím tichým stydlivým vořezprutem, co začal koktat, kdykoliv jsem se na něj podívala? Pozvedla jedno "obočí" v údivu.
Launee taky načala něco o zastávání nějaké funkce. Zlatavka dobře věděla, na co by se hodila nejlépe, ale než by to vůbec stihla vyřknout, už odcházela za cizincem. Lyl za ní dlouho hleděla. Měla po tomhle rozhovoru hlavu plnou myšlenek a otázek. Bylo to ale o mnoho příjemnější, než ten zmatek, který měla v hlavě předtím. "Hmm," zabručela potom, věnovala Raysterovi jeden ze svých chladných pohledů a rozešla se pryč. Chtělo to si porovnat myšlenky. Někde na výletě.

//Řeka Kierb

Loterie 15

Zlatavá vlčice se narovnala do své výšky a přejela Raystera pohledem. Vypadalo to, že sice velikostně vyrostl, ale jeho mentalita zůstala na stejné úrovni tak, jak si ho vybavovala naposledy. Střihla jedním uchem do strany, aby se na něj netvářila tolik odměřeně, ovšem nemyslela si, že by její snaha přinesla nějaké ovoce. Přeci jen její skoro přirozený výraz byl téměř automatický. Mladá černobílá vlčice rychle zmizela, když se nejspíš začalo ve smečce něco dít. Rozhlédla se kolem sebe, když ucítila jakési zachvění. Zkoumavě se podívala na Launee, která ovšem nevypadala, že by se úplně znepokojovala. Stále si nebyla jistá, jakou tady vlastně zastávala roli. Byla alfa? Přeci jen se rozhodla, že se postará o tlupu sirotků z Močálů a tím i založí svoji vlastní sečku?
"Začínám nabývat toho dojmu," odpověděla poklidně na otázku, zda už ví, že jsou skuteční. "Saturnus mi s tím docela dobře pomohl," dodala jen tak mimochodem. Od této vlčice by si málo kdo zasloužil nějaká pochvalná slova. Ale ten mladý vlk byl očividně velmi dobře od Launee vychovaný a získal její vlastnosti se o každého starat, co mu síly stačí. Zajímavé, co může předat cizí vlk vlčeti. Kdyby si Sigy našel jinou, pravděpodobně by má vlčata neměla ani kousek ze mě. Převzali by spíše vlastnosti jejich náhradní matky, zamyslela se krátce. "Takže ses rozhodla být alfou?" Otázala se bez okolků vlčice. "Byla jsem na průzkumu území. Rozhodně je to od Močálů velké polepšení," ušklíbla se trochu zhnuseně při pomyšlení na tu smečku. "Sigy se tu rozhodl zůstat. Sice neznám zbytek členů, ale mám tu jeho a tebe. Na tuláctví už nemám úplně věk. Ráda bych také zůstala," vysoukala ze sebe nakonec, přičemž se dívala Launee do očí, očekávajíc odpověď.

//Loterie

Spěšným krokem procházela zlatavá vlčice menší louku, na jejímž konci zahlédla nějaký malý lesík. Soustředěně zastříhala ušima a zrychlila tempo, jelikož ji zajímalo, co by se v něm mohlo ukrývat. Sakra, jsem si jistá, že tam jsem ještě nebyla. Se nemůže stát, aby tulačka jako já, ještě někde nebyla, ne? Sahala do své paměti, ale opravdu si tohle místo nevybavovala. Sakumprásk byla na hranici lesíku, do kterého bez váhání vběhla, ačkoliv si tato vlčice vždy dávala pozor na to, aby se jí něco nestalo, či nebyla napadena. Sama se o sebe uměla postarat více než výborně, o tom vůbec nepochybovala. Skládala tlapku přes tlapku, když pomalu zvolnila tempo a začala se kolem sebe zvídavě rozhlížet. Seznámila se postupně s místním terénem a přizpůsobila mu svoji chůzi. Sajrat tu naštěstí žádný nebyl, o který by si mohla zašpinit své dokonalé tlapky, takže byla klidná.
Samovolně tedy zase přidala na kroku. Slyšela zpívat v korunách zvláštních stromů ptactvo, na což zareagovala mrzutým stažením uší k hlavě. Slyšitelně a nahlas zavrčela, protože ji ty zvuky opravdu dráždily. Satani, co tady straší v zimě?! Sekýrovala ve své hlavě nebohé opeřence, kteří nejspíš nadšeně opěvovali zimu. Sirový vzduch, ani nic jiného jim v tom absolutně nebránil, takže Zlatavé nezbývalo nic, než protočit očima. Sklerózu na vás, parchanti, sypala ze sebe další nehezkou myšlenku. Setřásla ze sebe trošku sněhu, co na ni spadl z větvičky a rozhodla se, že se tu již déle zdržovat nebude. Se můžu vykašlat, prozkoumám to tu někdy jindy, uznala potom. Spěch ji nutil, aby pokračovala ve své cestě, ale byla si jistá, že tu jistě někde něco zajímavého je. Svoje kroky tedy namířila zase z lesíku ven.

Loterie 14

Občas se někde zastavila a prohlížela si okolí, snad aby si jej zapamatovala, nebo si o něm udělala určitý názor. Postupovala úplně stejně jako za svých tuláckých let, kdy se učila, jak se ve světě neztratit. Teď jí spíše šlo o to, aby se seznámila se smečkovým území, zmapovala si ho a zvykla si na něj, pokud zde chtěla se Sigym zůstat. Nic ovšem nebylo ještě jasné a jisté. Nejvíce záleželo na tom, jak si sedne se zdejšími členy a zda se jí budou zamlouvat. Zatím tu ovšem měla Launee, které věřila z celé říše vlků hned po Sigym nejvíce. Však ji viděla vysoce březí. Byla u jejího porodu. Pomáhala jí s mrňaty. A teď jí pravděpodobně dokonce zachránila život a nabídla jí dočasné útočiště ve své smečce, jako kdyby to byla samozřejmost. Pokud si někdo zasloužil její oddanost a respekt, byla to právě Launee. Pokud tato volná duše chtěla někam patřit a někoho respektovat, nemohlo být nejspíš lepší místo. Otázkou bylo, koho by musela respektovat dále. Ale kdo tuhle vlčici znal, musel vědět, že bude respektovat málo koho. Mohl to být pouze někdo, kdo si to zasloužil, jako právě alfa této smečky. Takže mi vlastně může být úplně jedno, kdo je tu dál. Ještě je tu ten Saturnus. Ten se jeví... Prostě ho Launee vychovala dobře. Ona to snad ani jinak neumí, přemýšlela.
Říká se, že o kom se mluvívá, daleko nebývá. Lyl sice jen přemýšlela, ale to nic neměnilo na faktu, že za nedlouho právě na alfu místní smečky narazila. Byla ve společnosti dalších dvou vlků. Udělala k nim pár váhavých kroků, ale držela si zdravý odstup. Zkoumavě zastříhala ušima, než je zase trochu odměřeně stáhla dozadu. Zadívala se chladným zrakem na černobílou vlčici. Musela se na ni dívat vcelku dlouho, protože se vlčice najednou před jejími zraky začala zmenšovat do velikosti vlčete a z té velikosti se zase postupně zvětšila do své nynější podoby. "Um," zabručela pouze zamyšleně. Já ji znám. Uznala potom. Při loupnutí pohledem na druhého společníka Launee se událo úplně to samé. Jenže ten nepřítomný pohled byl hrozně jednoduše zapamatovatelný! To je ten prcek, co se hrozně bavil s Flynnem! Došlo jí hned a pak se znovu podívala na vlčici. Bianca, vybavilo se jí jméno tehdejší vlčecí princezničky, kterou tahala z močálu. Ono to přežilo, pomyslela si, když si skoro dojatě kecla do sněhu. Na jejím výrazu nebylo ovšem nic znát. Začínal pomalu vážnět. "No... Já vás zdravím," vypadlo z ní nakonec trochu neochotně. Nikdy pořádně nevěděla, jak se začlenit do skupinky vlků, ale teď to po té izolaci bylo snad ještě horší.

// Úkryt
Loterie 13

Konečně vykročila z úkrytu ven a zplna plic se nadechla čerstvého vzduchu. Slastně přivřela oči a dlouze vydechla. Ani si nevšimla, jak to bylo uvnitř vydýchané. Možná proto se pořád cítila tolik unavená. Teď venku cítila, jak se k ní pomalu vrací energie. Rozhlédla se kolem sebe, ale přes tmu toho moc neviděla. Povšimla si, že tu ještě před nějakou chvílí musela řádit sněhová vánice. A taky byla pěkná kosa, což v úkrytu nebyla. Jindy by jí to vůbec nevadilo, přeci jen byla ze severu, jenže teď neměla kromě srsti žádnou vrstvu, která by ji hřála. Srst to byla kvalitní, severská, to jo, ale její zásoby se jí vracely jen velmi pomalu. Oklepala se a rozešla se sněhem, dokud málem nezakopla o svého partnera, který ležel na zemi. Zamrkala a hned se k němu sklonila. "Žiješ?" vypadlo z ní ihned bez rozmýšlení, když se jala snahy ho znovu postavit na nohy. Ihned si ovšem uvědomila své způsoby, o kterých před chvílí uznala, že by měla aspoň prozatím trochu změnit. "Neudělal sis nic?" napravila to tedy ihned další otázkou, když si ho celého prohlédla. Vypadalo to, že se o sebe nadosmrti budou starat a strachovat jako dva staří mrzáci. To měli tedy pěkné vyhlídky.
"Musím se trochu protáhnout," sdělila mu potom, co mu, snad úspěšně, pomohla vstát. Ta jeho packa mě pěkně sere. Říkej mi, že v celým tomhle zatraceně kouzelnym světě, kde je hafo blbejch čarůvek, není žádná idiotská možnost, jak mu tu tlapku vyléčit, hudrovala ve své hlavě docela dost zapáleně. V tu samou chvíli se zase trochu rozněžněla, když si uvědomovala, jak mu chudáčkovi musí s tou chromou tlapou po psychické stránce být. Olízla mu líci. "Buď na sebe opatrný," pošeptala a bez dalších slov se pomalu vydala někam na pochůzku. Šlo vidět, že Sigymu nechává prostor a nejspíš ho teď chtěla i ona. Potřebovala si zmapovat území a udělat si o něm vlastní názor, aniž by jí do toho někdo povídal. Navíc tušila, že její tempo nebude nijak převratné a určitě by unavovalo i Sigyho s chromou tlapkou. Brodila se tedy sněhem a zvídavě prozkoumávala krajinu smečky.

Loterie 12

Nakonec Lyl uznala, že to opravdu zkusí ještě jednou. Znovu se položila do mechu a ještě párkrát kolem sebe zakoulela očima v tom, jak si to tu prohlížela. Připadalo jí to oproti jejímu předchozímu vězení hrozně útulné. Snažila se dostat si tento obrázek do hlavy, aby se jí opět nezdálo o škaredé, vlhké jeskyni z kamení. Měla snahu si vtlouct do hlavy, že už tam opravdu není a nebude, aby se tentokrát vyspala o něco lépe. Jak si tak prohlížela stěny útulného úkrytu, její oči se pomalu zavíraly, až se zavřely úplně a hubená vlčice se opět oddala spánku. A tentokrát opravdu tomu příjemnému a vydatnému, protože snaha se poprat se svou vlastní, rozhozenou psychikou přinesla vytoužené ovoce. Všechno bylo o hlavě a pokud to kdysi věděl někdo moc dobře, byla to právě tahle vlčice. Důležité bylo si vše urovnat v hlavě a nastavit si to tak, jak vlk chtěl. Ne vždy to bylo tak jednoduché, ale nebylo to nic, s čím by se vlk, který měl pevnou vůli, nepopral.
Podruhé se již probrala mnohem klidnějším způsobem. Bylo to příjemné probuzení a jistě by bylo příjemnější, kdyby se probudila přitulená k Sigyho kožíšku, ale věděla, že i toho se dočká. Rozhodla pobrat nějaké ty střípky trpělivosti, co možná měla a na nic nespěchat. Zvedla se a protáhla se, přičemž zakřupalo pár kostí. Byla z toho ležení už celá ztuhlá a bolavá. Co si budem, už taky nejsi nejmladší, vysmál se jí její vnitřní hlas. Mírně se ušklíbla. Začínala získávat svůj typický výraz, tím, jak pomalu nabírala i ztracené síly. Bylo načase, aby se trošku protáhla a podívala se po smečkovém území. Byla zvědavá, kde že se to Launee usídlila. Upřímně si z cesty do tohoto úkrytu nepamatovala vůbec nic, ani cestu, jak trefila sem do smečky a teď z tohoto úkrytu absolutně nedokázala identifikovat, jestli je někde na jihu, severu... Neměla ani potuchy. I tato nevědomost ji docela dráždila a vyhnala ven.

// Mech

Loterie 11

Stihla před usnutím ještě zaslechnout jeho slova. Dodal jí trochu klidu, ačkoliv naprosto chápala, že to měl Sigy hrozně těžké. Vždyť musel vychovat jejich vlčata téměř sám. Doufala, že mu tedy aspoň akční pečovatelky v Borůvkové smečce dostatečně pomáhaly, ale tušila, že nic nedokáže nahradit mateřskou lásku a výchovu. Taktéž věděla, že se tím bude nadosmrti někde vnitru tiše ubíjet. I přes všechny tyhle myšlenky usnula tvrdým spánkem, přičemž jí ještě dlouho znělo v uších krásné popřání dobré noci. Bilo se v ní plno rozporuplných pocitů, kdy vůči Sigymu cítila silný pocit viny, zároveň mu byla hrozně vděčná, že jí dává další šanci.
Všechno se v jeskyni zamlžilo. Přes mlhu nebylo nic vidět, ale netrvalo to dlouho, protože po chvíli mlha začala zase odcházet. Když se rozplynula, obraz se zase rozjasnil. Ale to, co zlatavá vlčice viděla, bylo její vlastní peklo. "Ne..." vydechla zoufale. Kamenné, vlhké stěny. Žádná možnost odsud odejít ven. Moc dobře to tu poznávala. Ze snu několikrát zahrabala předními běhy. Obešla jeskyni několikrát dokola a rozhlédla se. "To snad ne... Byl to jen sen, jsem tady pořád, jsem tady pořád! Bědovala zoufale, když přecházela jeskyni nervózní jako tygr v kleci. Hledala jakýkoliv možný východ, cokoliv. Přitom moc dobře věděla, že odsud není cesty zpět. Nejraději by zplna hrdla křičela. Nejraději by brečela jako malá. Ale ani to by jí nepomohlo, to také věděla. Posadila se na studenou zem a stále zlatavým pohledem sjížděla stěny jeskyně. Znala je nazpaměť. Každý zakřivení, každý kámen, každou prasklinu a puklinu, díry, odkud vychází její jediná, odporná potrava - krysy. I škvírku, odkud přicházel kužel světla, jediný náznak toho, že svět venku ještě existuje a jediný zdroj vody, když venku pršelo.
S trhnutím se probudila. Bylo jí horko z toho, jak byla nervózní. Ani nevěděla jak, ale najednou stála na nohou. Byla zadýchaná a vytřeštěně se kolem sebe rozhlížela. Byla v Mechu. V pěkném, útulném úkrytu. Chvíli noční můru rozdýchávala, než se dokázala vzpamatovat a uvědomit si realitu. Trvalo jí, než si zase zpátky aspoň trochu hlavu urovnala. Cítila, že to kvůli dění v její mysli nebyl úplně vydatný spánek. Podívala se k východu a uvažovala, zda se ještě prospat, nebo jít konečně ven. Uznala ale, že pokud se chce dát co nejrychleji do pořádku, potřebuje hodně spánku a potravy. Hlavu si mohla venku srovnat kdykoliv potom, co bude aspoň trochu silné její tělo.