Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Kopretinová louka

Střihla po ní rychlým pohledem. Nevěděla, jestli jí chce sdělovat své pravé důvody, proč se vlastně nezdržuje ve smečce, do které se sotva přidala. "Hm, přesně tak. Jak máš jednou tulácké tlapky, už se jich jen tak nezbavíš," odpověděla jí nakonec. Nechtěla ji stále odpálkovávat strohými odpověďmi, přeci jen nemusely jít celou dobu v tichosti, tak ze sebe vypotila aspoň něco méně odměřeného. "Kde jsi měla smečku ty? Narodila ses tady v tom místním hnoji?" zeptala se s mírným úšklebkem. Těžko říct, jestli mi někdy Heather s Flynnem poděkují, že se narodili tady. Ale pokud nikdy neopustí Gallireu, nemuseli by ani poznat, že ne všude se to hemží magickými lejny, napadlo ji. Na druhou stranu v tom vyrůstají, tak jim to třeba ani nepřijde tak odporný, pokračovala v přemýšlení. "Úplně na severu, jak je sopka," sdělila jí potom. Tahle se netvářila tak podle jako Rigel. Navíc Mech měl, jak doufala, jistě zdatné obránce.
"Ty vole..." zamrmlala podrážděně a protočila očima. Měla pravdu. Fakt to bylo někde fuč, ten pocit, co je kamsi táhl. Jako kdyby se otočil vítr a stočil pachy na opačnou stranu. Na stranu, od které přišly. "Fakt že jo," sykla otráveně. Tohle byl opravdu vopruz. Táhly se za něčím, ani nevěděly čím, bolelo ji břicho, o vlčatech ani vidu ani slechu. Vypadalo to, že tedy bude ještě nějakou chvíli cestovat tadyhle s Dipsi, aby mohly zjistit, co je tak hrozně táhne a pak se spokojeně rozejít každá svou cestou.

//-> Za Dipsi

//<- Ohnivé jezero

Trochu zaujatě na ni pohlédla, když jí Dipsi odpověděla, že sice neví, kam jdou, ale že se nejspíš blíží. Měla sto chutí si povzdechnout nad logikou vlčice, naštěstí si včas uvědomila, že sama ji vlastně úplně bezmozkovitě následuje. Kdo ví, co za čáry jim zase vymylo mozky. Její dumání nad nepochopitelnými kouzly ještě světlá vlčice utvrdila tím, že se běžně netoulá přes půl světa, jako tomu bylo právě teď. "Když mě nikdo nepostrádal přes rok, nebudou ani teď," odvětila suše, přičemž se tak trochu i vyhla přímé odpovědi na otázku, jestli někam patří. Sama nevěděla, jestli někam pořádně patří... Ne jednou ji napadlo, že by v té díře nemusela smrdět tak dlouho, kdyby ji někdo našel. Nebyla zase tak daleko od Borůvkové smečky a kdyby někdy měla někoho hledat, určitě by jako první pročesala nejbližší okolí. Sigy se určitě snažil... Omluvila svého partnera sama před sebou. Byl poslední, kdo za to mohl a hlavně kdo by si zasloužil její výčitky. Vytrpěl si už tak jejím zmizením víc, než dost. Jen se obávala, že jejich vztah už nikdy nebude jako dřív a snažila se sama před sebou všelijak omlouvat a vymlouvat. Trochu zvolnila tempo, když ji zase nepříjemně zabolelo břicho. Kdy ten hnus skončí?!

//-> Za Dipsi

//<- Zlaťák

Vlčice jen tak nezaujatě pochválila její jméno a rozhodla se pro mlčení. Bod pro tebe, kotě, pomyslela si Zlatavá, když na ni koutkem oka v rychlosti mrkla. Hodnotila v tichosti její postavu a chování. Nejevila známky toho, že by patřila ke smečce. Neměla na sobě žádný výrazný pach a stavbou těla odpovídala spíše také tulákovi. Šťastná svobodná duše, povzdechla si sama pro sebe. Ticho začínalo být dlouhé a trapné. Lylwelin uznávala, že by měla vymyslet taky nějakou kravinu, co by mohla prohodit, aby řeč nestála. Kdo ví, kam se trmácely, protože stále nenabývala pocitu, že by byly na místě. Její chuť jít někam, ani nevěděla kam, stále nebyla ukojena. Odkašlala si. "Máš nějaké tušení, kam jdem?" Zeptala se, ale spíše jen tak mimochodem, protože jí odpověď byla tak nějak jasná. Nevěděla to stejně jako ona a nechala se za čumák táhnout nějakou magickou silou. Navíc pokud je tulačka, je jí tak či tak úplně jedno, kam jde. Teda aspoň mě to jedno bylo, pomyslela si a napadlo ji u toho, že právě tohle téma by mohla využít jako další konverzaci. "Ty se touláš běžně, ne?" Odhadovala, když se na ni znovu při otázce podívala. V jejím výrazu setrvával neměnný chlad s kamennou tváří.

//-> Kopretinka

//<- Údolí morény

Srovnala tempo se světlou vlčicí a cynicky se ušklíbla. "Dělám jen skvělé volby," pověděla sebevědomě a v chladných očích jí bleskl náznak ironie. Těžko říct, jestli to tak skutečně chtěla, nebo ji v tu chvíli zradila vlastní psychika. Přeci jen ještě byly věci, se kterými se srovnávala a možná dlouho srovnávat bude. Nejspíš do té doby, než najde svá vlčata a nějakým způsobem se jim omluví. Jen ještě úplně nevěděla jakým způsobem. Mhm, aha, taky ji to tam táhne. Takže to asi nebude můj mateřskej instinkt. Ten jsem stejně beztak extra neměla, napadlo ji. "Takže to zas bude nějaký magický lejno," odfrkla si zhnuseně a rázně položila tlapku na zem v následujícím kroku, snad aby trochu ulevila emocím. Do něčeho jsme se namočily, to je jasný. Takže teď jsem nejen vázaná na tuhle krasotinku, ale ještě se musím vole táhnout kdo ví kam, snad abych zas nejdebože musela těm magickým trdlům zachraňovat ten jejich vysněný svět, nebo co...
Otočila hlavu ke své společnici a sjela ji rychlým, chladným pohledem, než se zase jala koukat na cestu. "Lylwelin," zabručela pak pouze. Na tohle moc nebyla. Seznamování vždycky bylo hrozně trapný, otravný a chtěla to mít co nejrychleji za sebou. Vždy od sebe většinu odehnala svým odměřeným až agresivním chováním, jenže poslední dobou si uvědomovala, že je slabá a neměla by si úplně dovolovat, jestli se nechtěla nechat zmrzačit dřív, než se dá vůbec dohromady. Navíc tady slečna Dipsi, jak se představila, se nejevila úplně tak nesnesitelně. Pokud nejsem tím magickým výmyslem nakažená až moc. A nebo je to tím, že na mě leze jaro a přitahuje mě cizí vlčice. Sama nad sebou protočila oči. Zas tak poblázněný ty hormony mít nemůžeš, trubko.

//-> Ohnivé jezero

Chladným zrakem sledovala, jak vlci po dvojčkách opouští území. Začalo jí to všechno tak trochu vrtat hlavou. To sem opravdu všichni přišli takhle napárovaní, shodou náhod se tu všichni zastavili a teď si jdou každý svou cestou? Dumala, zatímco nějak zapomněla na přítomnost světlé vlčice. Ta ale řekla něco ve smyslu, že ostatním taky došlo, že asi o nic nejde. Věnovala jí krátký pohled, než se zase začala dívat po okolí. Nakonec i tahle vlčice zvedla zadnici a rozhodla se, že si ji přesune jinam. Chvíli se za ní dívala. Že jsem vítaná? Zeptala se sama sebe zmateně a znovu se rozhlédla, tentokrát s otázkou, zda to vůbec mohlo být mířené na ni.Ta má divnej vkus, uznala potom a vykročila za ní. Jen se musela opět zamračit nad podivnou křečí v břiše. Běž už do háje, fakt! Zanadávala si sama pro sebe a zatnula zuby.
Přidala do ladného klusu a vlčici zase dohnala. "No, asi nemám nic lepšího na práci," konstatovala potom suše a švihla svojí oháňkou. Sice hledám vlčata, ale je jedno, kde se budu toulat a s kým, domyslela si zas pro sebe. Ona nemusela vědět všechno. Pořád to byla jen obyčejná, leč trochu zajímavá cizinka. "Kam se vůbec hrneš?" zeptala se tedy, aby ona cizinka nebyla jediná, která se snaží o konverzaci. Přeci jen se Lylwelin chtěla trochu začleňovat ve smečce, takže čím víc sociálních zkušeností získá mimo ni, tím lépe.

//-> Zlatavý les

Chladným pohledem pozorovala, co se bude dít. Vlků tu bylo opravdu požehnaně. Někde zahlédla Sigyho otce, ale neměla náladu se s ním vybavovat. Sice to byl starý pardál, ale její momentální stav jí nějak napovídal, že by se měla vlkům vyhýbat, jestli nechce zažít nějaké nechutné záležitosti. A tady se to vlky fakt hemžilo. Už ji začaly pálit tlapky, že by měla jít dál a pokračovat v hledání svých vlčat, když v tom periferně zahlédla, jak se k ní blíží světlý kožich. Zatvářila se nepřítomně a dělala, že tu není, ale ani tak to cizinku neodradilo. Hlavně jdi dál a nemluv na mě, pomyslela si. Pozdě, projelo jí hlavou po pozdravu vlčice. Otočila na ni tedy svůj chladně nezúčastněný pohled, aniž by odpověděla na pozdrav a pozvedla "obočí" jakože v otázce "no tak co chceš"?
Toho se nijak nemusela domáhat, protože světle zbarvená cizinka s až nebezpečně sladkým úsměvem začala mluvit. Zlatavá měla celou dobu přitisknuté uši dozadu, v náznaku absolutního odměření, ale najednou s jedním z nich zaujatě zastříhala. Něco jí říkalo, že by se s ní měla dát do řeči. Měla velký plus za dodržování osobního prostoru a za to, že nebyla přehnaně přátelská a optimistická. "No..." začala, když pominul její nezaujatý výraz a nahradil ho její klasický, kamenný. "Je fakt, že opravdu nemám zapotřebí zachraňovat svět," podívala se se znepokojeně přivřenými zraky směrem k východu. Mohli by být snad tam? Napadlo ji. Co to bylo za tušení? "Myslím, že tady z toho nic nekápne," povzdechla si pak znuděně a zase své pozadí ze sněhu zvedla. Oklepala ze sebe jeho zbytky a zívla si.

// Zlatavý les

Setkání se Zrzkou bylo zvláštní. Obešlo se bez vrčení, štěkání a ukazování tesáků. Cestou uvažovala, co se vlastně jednomu musí stát, aby takto zkrotl. Sice při každém jejich setkání měla chuť té vlčici vyhryznout hrdlo z krku, aby konečně držela hubu, na druhou stranu zpětně musela uznat, že její ohnivá povaha byla přeci jen atraktivnější, než to, co teď momentálně potkala ve Zlatavém lese. Zlomil ji snad život? Napadlo ji. Jenže... Co si budeme, Lylwelin dlouho myšlenkami u cizí vlčice nezůstávala. Na co taky? Pokud by se měla o někoho starat, tak maximálně o svou rodinu. Každý jiný jí jinak mohl políbit její kostnaté pozadí.
Zastříhala ušima. Co to je za číčovinu? pomyslela si a znechuceně se rozhlédla kolem. Nejen, že se to tu hemžilo vlky, až to bylo k blití, ale co měly sakra znamenat ty prapodivné zvuky? To je ty vole zas nějakej magickej problém, doplo jí ihned. Pochybovala, že by tady ti imbecilové, co byli všude kolem, probudili nějaký spící vosí úl, nebo tak něco. "Hm," zabručela pouze. Držela se od všech dostatečně daleko, ale zase si hezky svoje chlupaté pozadí usadila do sněhu, aby mohla s chladným výrazem sledovat, co se bude dít. Počkám si a pak zas půjdu...

Vysledovala na vlčici určité stopy diskomfortu. Soudila, dle její srsti, že nebude mít zimu úplně v oblibě. Nebyla úplně uzpůsobená na zimní podmínky, tedy rozhodně ne tak dobře, jako Zlatavá. Tu teď momentálně trápily jiné problémy. Sice jí připadalo, že jak bolest břicha rychle přišla, zase rychle odešla, ale stále se cítila nepříjemně nafouklá a dost podrážděná. Nebyla zrovna typ, co by úplně hleděl na blaho ostatních, ale uznala, že by už neměla s touhle vlčicí trávit více času, aby si zase nevjely "do srstí", jelikož netušila, jak dlouho vydrží být v takovém rozpoložení, aniž by začala dávat svou podrážděnost najevo ještě více. Zrzka se s ní snažila bavit normálně a to dokázala ocenit, takže byl čas, aby se zase začala dekovat někam o území dále.
"Nejen pro mladé, tam to byla past za pastí i pro dospělého," pověděla s mírným zavrčením, jelikož se stále nemohla přenést přes to, jak to tam všechno fungovalo na hovno. Spíš víc nefungovalo, než fungovalo. Pak se ušklíbla nad její poznámkou ohledně lepší nálady. "Nejspíš," odpověděla stroze a vzhlédla pohled ke korunám stromů. Snažila si les přestavit tak, jak ho vlčice popisovala. Trochu nedůvěřivě po ní loupla pohledem, potom se zase rozhlížela. To fakt? Tak nádherný les a já ho ještě pořádně neviděla? Buď jsem tady musela jít pokaždé, když byla zima, nebo prostě kecá, přemýšlela. A jestli nekecá, musí být prostě úžasný, otočila tedy svůj chladný pohled znovu k Zrzce. Nemělo cenu o tom debatovat, byla potřeba to sem jít navštívit v jiném ročním období, než bylo tohle. "Nom... Tak to vypadá, že si za pár měsíců udělám výlet," pověděla a narovnala se do své výšky.
"Třeba na sebe zas natrefime," poušklíbla se, když jí věnovala krátký pohled do očí. Vlčice sice tvrdila, že ji na stáří překáží vícero věcí, ale Lylwelin připadalo, že naopak hrozně zkrotla. Třeba někde znovu najdeš tu svou ztracenou ohnivou povahu, vyslala k ní myšlenku, když se štelovala k odchodu. "Teď půjdu pokračovat v hledání," oznámila jí poklidně, kývla na ni hlavou v rozlučce a vydala se zase sněhem na cestu.

// Údolí morény

Dlouze si nad její otázkou povzdechla a hodila po ní pohled, jako jestli to myslí vážně. V jejím stylu to vypadalo vcelku nevraživě. Trochu ale pookřála po druhé otázce. "Jo. Šla jsem je ale pak porodit mimo smečku a vyrůstala jinde," vyzradila nakonec neochotně skutečnost o jejích vlčatech, aby mohla Zrzka možné utopení v močálu zavrhnout. Leda by se třeba Flynn rozhodl se tam vrátit na průzkum, ale Sigy mě ujišťoval, že synáček se o sebe zvládne postarat velmi dobře. Ještě aby ne. Jsou po mě, aspoň v něčem, dumala a zastříhala ušima, když znovu začala mluvit. "Smečka v močálech se rozpadla, díky bohu," uvedla jí pak pravdu o Maharu příkře.
Zatímco vlčice přešlapovala, snad aby nemrzla, Lylwelin byla spokojená. Teď momentálně pro tuhle seveřanku bylo ideální počasí, kdy jí nebylo ani horko, ani zima, ale tak akorát. On totiž ten zlatavý kožíšek byl řádně dlouhý a hustý. Zcela uzpůsobený na zimní podmínky. "Asi by bylo lepší jim sdělit, kdyby náhodou, že se nacházím ve smečce úplně na severu, kousek od sopky," podívala se na ni už o trochu méně příkře. Měla to totiž být žádost, ale co si budeme, Zlatavá je moc dobře podávat neuměla. Můžou si aspoň rozmyslet, zda mě chtějí vidět a najdou mě, nebo se na to vykašlou. V další bolestivé křeči pak zatnula zuby a dlouze vydechla. Toto mi byl čert dlužen. Opravdu se neblíží jaro, když jsem to dostala? uvažovala dopáleně.
Zrzka se rozhodla, že jí trochu zalichotí a doporučí navštívit tento les v létě, nebo na podzim. Se zájmem k ní našpicovala uši, které měla jinak stažené po celou dobu dozadu. "Já se zas zdržuji spíše v té severní oblasti. Je tady na mě moc teplo. Ale probudila jsi ve mě zvědavost," uznala potom. Zdálo se, že obě vlčice už trochu zestárly a jejich ohnivé povahy bublaly někde pod pokličkou, jinak si nedovedla vysvětlit, proč jsou najednou schopné, asi po třech setkání, které byly na ostří nože, najednou schopné si spolu povídat o tom, kde je to krásné a ještě krásnější. "Co ty a smečka? Odešla jsi?" zeptala se, jelikož vlčice nevypadala v tak dobrém výživném stavu. To Lyl sice také ne, ale nebylo to nic, co by brzy nemohla dohnat.

Vážně jí bylo nějak divně. Cítila se vcelku podrážděně, ale ani ne tak kvůli vlčici, se kterou se právě dala do řeči, spíše měla tak nějak zachmuřený celý svět, momentálně. A to pobolívání břicha se jí rozhodně nelíbilo. Bylo to nepříjemné a vcelku omezující. Asi jsem se toho kamzíka včera docela přežrala, napadlo ji, zatímco zastříhala ušima na náznak, že zaznamenala, co Zrzka říká, ale nějak úplně netušila, jak na to má reagovat, jelikož úplně zapomněla na to, že se nejspíš potkaly i ve smradlavých močálech. Uši stáhla zase zpátky dozadu. Jo, lepší je některé věci z hlavy vytěsnat, pomyslela si, zatímco poklidně vyčkávala, zda dostane svoji odpověď. Vlčice se očividně vzájemně testovaly v lepším prohlížení, nebo tak něco, jelikož Lylwelin zahlédla, že si ji cizinka prohlíží od hlavy až k patě, zatímco Zlatavá taktéž studovala každý zrzavý chloupek na jejím těle. Je hezká. Malá, ale hezká. Takové zbarvení se jen tak nevidí, musela uznat potom. Nevypadalo to, že by si tyhle dvě uštěkané potvory měly tentokrát lést tolik na nervy.
Po její záhadné odpovědi si podrážděně vydechla, protočila očima a zatímco si hlídala každý její krok, kecla si prostě na zadek. Netušila, zda má nějak pomatené smysly, ale tentokrát opravdu žádnou podlost z její strany nečekala. "Heather a Flynn," prozradila jména svých vlčat. "Nechce se mi marnotratně bloudit Gallireou a hledat, proto musím otravovat vlky kolem sebe," švihla nespokojeně ocasem. Možná bylo lepší se prostě optat, než jen tak bloudit a doufat, že na ně někde čirou náhodou narazí.

Bylo pro ni zvláštní po takové době spát někde venku, mimo smečku, či její dlouhodobé vězení. Dřív na to byla opravdu zvyklá a milovala to. Teď jí to ovšem po takové době dělalo trošku problém. Neměla úplně klidný spánek. Byla stále ve střehu a dávala pozor, aby zde byla v bezpečí a nic ji ve spánku nepřepadlo, takže byla stále tak nějak ve spánku na jedno ucho ve střehu. Když cítila, že už nemá cenu déle pospávat a přichází ráno, rozlepila rozespalé oči a rozhlédla se kolem sebe. Začínal znovu poletovat sníh, ale Zlatavá vlčice cítila, že se trošku oteplilo. Přemýšlela, zda je to tím, že se ocitla na jihu, nebo tím, že by se mohlo o slovo hlásit i jaro. Na to je ale podle mě vcelku brzo, uznala, když si uvědomila, jak jsou momentálně dny krátké. Dlouze zívla a začala se pomalu zvedat. Vynořila se ze svého dosavadního úkrytu a protáhla se jako kočka. Některé její obratle příjemně zakřupaly, takže si s úlevou oddechla. Ještě chvíli stála a rozhlížela se po okolí. Kam by se měla vydat teď?
Kdo by to byl řekl, že bude tak složité najít vlastní vlčata, povzdechla si a znovu se rozhlédla, když nedaleko ucítila cizí pach. On tedy úplně tak cizí nebyl, protože už ho kdysi dávno někde nejspíš potkala. Jen si nebyla úplně jistá, protože to nebylo úplně to, jak si ho pamatovala. Něco mu chybělo. Může to být jen nějaký příbuzný té zrzavé protivky, pokud teda hádám správně, pomyslela si a pomalu se rozešla směrem, odkud vlčici cítila. A opravdu! Byla to ta Zrzavá, kterou kdysi se Sigym potkali v nějaké té smečce ležící na jihu. Sariken... Saruman? Sarumen? Snažila se vzpomenout na název. Už to byly roky. Ty vole, já fakt neumim navazovat rozhovory, pomyslela si, když nevěděla, co ze sebe vyloudit. "Zdravím," vysoukala ze sebe nakonec a sjela vlčici svým typicky odměřeně chladným pohledem. "Nevidělas náhodou někdy vlky s podobně zlatavými odlesky, jako mám já?" zeptala se nakonec narovinu. Nechtěla sobě a ani jí prodlužovat trápení, tak šla raději na věc. Trochu bolestně se zamračila. Můj ty... Co to sakra bylo? Čeřila se ve své hlavě, když se jí břicho stáhlo v nějaké bolestné křeči. Začínalo jí být nějak divně.

Lylka:
9. Náhodný zásah osudu - proveden
10. Přívěsek od Rez
13. 50 z náhodné položky do inventáře

Moc děkuji za akci, která mě velmi podpořila v chuti do psaní

//Loterie 27
//<- Středozemní pláň

Ta pláň se zdála být opravdu nekonečná. Každou chvíli to vypadalo, že je ten les blízko, ale připadalo jí, jako kdyby k němu šla věky. Nejspíš to už opravdu dělala únava a to, že si potřebovala odpočinout. Nerada to sice uznávala, ale bylo to tak. Musela tentokrát nechat svou hrdost hrdostí a uznat, že to s rozpohybováním jejího těla nebude úplně zase tak jednoduché. Už tak jí připadalo, že to opravdu hodně přetáhla. Doufala, že si z toho neponese žádné následky a bude moci v cestě pokračovat po tom, co si dopřeje vydatný spánek. Na žádnou stopu svých vlčat bohužel nenarazila, ale rozhodla se, že nebude věšet hlavu. Gallirea byla velká. Nejspíš to znamenalo, že bude třeba muset navštívit i nějaké smečky. Co když se rozhodli někam přidat? Mám dojem, že Sigy říkal, že v Borůvkové smečce ani jeden z nich nezůstal, nebo... se pletu? Šmátrala ve své paměti, ale nebyla si teď vůbec jistá. Přes únavu už měla opravdu ztěžklé nohy, které ji moc neposlouchaly.
Prorazila hranici lesa, konečně. Začala se proplétat mezi kmeny stromů, ale už to nebyly úplně ladné a sebejisté kroky. Vyloženě už se modlila za to, aby si našla nějaké útulné místečko na šlofíka. Procházela les a stále zpomalovala. Už si začínala myslet, že se bude muset smotat někde do sněhu pod strom, když v tom zahlédla vyvalený strom. Jeho kořeny držely stále v zemi a vytvořily tam jakýsi pěkný úkryt v závětří. No a pak že mám jenom smůlu, pomyslela si a bez váhání se tam vydala. Trochu si ušlapala pod sebou studenou zem, aby se následně mohla uvelebit a schoulit do klubíčka. Ještě chvíli ostražitě sledovala okolí, dokud se neoddala spánku. Konečně.

//Loterie 26 (4/5)
<- Mahar

Opuštění toho místa bylo asi stejně ulevující, jako tenkrát. Ráda by ty vzpomínky opravdu nechala za sebou, tak jak ten les s močály, či co to vůbec bylo zač. Ale nebylo to tak jednoduché, jak se to říkalo. Zlatavá naštěstí byla dost silná osobnost, ačkoliv trochu oslabená posledními měsíci, možná proto jí poslední dobou leželo v žaludku vícero věcí a byla trochu víc přecitlivělá, než před jejím zmizením. To se vstřebá, uklidňovala sama sebe, zatímco vyběhla na opravdu velkou a dlouhou pláň. Sníh tu byl o poznání hlubší a trochu to znepříjemnilo její tempo, ale nebylo to nic, s čím by si vlčice ze severu neporadila. Byla vlastně i ráda, že její nová smečka je na severu. Jistě to tam pro ni bude v létě mnohem příjemnější a snesitelnější, než na jihu, na který momentálně mířila.
Zastavila se a zavětřila. Nebylo tu nic, co by mohlo brzdit a držet pachy. Zároveň je ale mohl už dávno rozfoukat vítr... Ani jedno ze svých vlčat ovšem necítila. Povzdechla si a trochu sklonila hlavu ve smutku. Netušila, jak dlouho je bude hledat, než je najde. Byla ovšem rozhodnutá to nevzdat. Stiskla zuby k sobě, zase hlavu hrdě zvedla a znovu se rozešla. Vcelku by si už i odpočinula. Přeci jen její tělo ještě nebylo zvyklé na tolik pohybu. A taky potřebovala vytrávit to jídlo. Před sebou uviděla další les, do kterého se bez váhání vydala. Rozhodla se, že tam si najde místo, kde složí hlavu, aby si odpočala. Vypadal z dálky docela lákavě. Asi by ani nebyl škaredý třeba na podzim. Ale zima je zima, napadlo ji, zatímco se k lesu poměrně rychle blížila.

//-> Zlatavý les (Přes Louku vlčích máků)

// Loterie 25 (3/5)
<- Východní hvozd

Jo, tak tohle místo bylo sakra známé. Díky němu si dala okamžitě dohromady, kde se do teď nacházela, jak tam trefit zpátky a tak dále a tak dále. A úplně nevěděla, jestli tady v těch smradlavých močálech je zase nerada, nebo naopak, protože tu sice nezažila spoustu pěkných věcí, na druhou stranu se zde dala dohromady se Sigym a počali tu svá vlčata. Tedy kousek vedle. A vůbec ještě dokonce před vznikem Maharské smečky se tu úplně poprvé potkala se svým partnerem, který tu v jedné bažině uvízl a žádal ji o pomoc, které se kupodivu tehdy i dočkal. Nakonec ale převažovalo více těch negativních věcí, protože právě tu se stal Sigy mrzákem při ochraně smečky, aniž by mu neschopná alfa byla schopná říct aspoň "bů", či se mu snažila zranění nějak vyléčit, nebo aspoň vykompenzovat. Celou dobu, co tu byli potom s vlčaty, měla Zlatavá strach, že se jí v nějakém tom nechutném močálu utopí. A celkově to zde byl jeden velký výhrot za druhým, jeden tu nemohl klidně spát. Nerozuměla, jak mohla Skylieth přijít vůbec na takový nápad založit zde smečku a už vůbec nerozuměla tomu, proč se do ní přidávala.
Hořce si povzdechla a zavrtěla hlavou. Překonat tohle území pro ni nemohlo být obtížné, protože ho znala. Přeci jen tu bohužel kdysi žila. Věděla, kam šlápnout a kde co bezpečně překonat. Navíc byla zima, takže stejně byla většina zamrzlá, ale i tak nebylo radno to podceňovat. Nakonec musela uznat, že se docela i přejedla a s tím plným břichem se zrovna nejlépe nejde. Zafuněla, nejraději by si lehla, ale chtěla ještě kousek jít. Co chvíli větřila, jestli neucítí nějaký známý pach.

//-> Středozemní pláň