Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lylwelin se dozvěděla, že Launee měla vlčata dvě. Stejně jako ona. Sigy ovšem netušil jména, po kterých stejně netoužila, protože by je zapomněla v momentě, co by opustila tento úkryt. Možná ještě dříve. Sledovala, jak si tu její partner vytvořil kupu nějakého plevelu u vchodu a následně oznámil, že se prospí. Automaticky ze svého ulehnutí vstala do elegantního sedu, jako kdyby byla na stráži a měla svého spícího partnera hlídat před nebezpečím. Přitom by málo kdo mohl tento úkryt odhalit, zvlášť pak, když o něm nikdo nevěděl. Vodní clona před vchodem dobře zahalovala pachy, které se jen těžko mohly dostat ven. Přesto Zlatá automaticky hlídala.
Přesunula svůj chladný pohled na vlče a sledovala, jak bude reagovat na její proslov. Neunikl jí ani jeden pohyb, nebo grimasa. Zdálo se, že je. Stěží drží jazyk za zuby. "Pokud chceš něco říct, normálně to řekni," vybídla ji poklidně. "já ti za to trhat chlupy nebudu, pravdu snesu," ujistila ji a zamyslela se nad tím, zda bylo vlče nějak jinak vychováváno, nebo těžce traumatizováno. Pak jí něco blesklo hlavou. "Neboj se, lovit se naučíš. Chce to čas," podpořila ji nečekaně poměrně dost smířlivým hlasem. Jako kdyby chvíli mluvila na své vlče, ačkoliv tahle vlčice nikdy na mladé nesislala, spíše je brala jako normální, dospělé vlky, co jen potřebovali doplnit informace. Byl fakt, že s mnoha vlčaty příliš nemluvila, spíše jen s těmi s vými, takže měla v podstatě tahle maličká i výhodu, že si nemusela vytrpět veškerou ostrost, co jinak umělá Zlatavá vypouštět kolem sebe.

Zlatavá pozvedla jedno "obočí", když se vlče znovu ozvalo a znělo dost razantně. "Hmm," zabručela a hodila si tlapku přes tlapku. "Nedávno byla dosti krutá zima," začala trochu záhadně mluvit. "jeden byl rád, když vůbec něco sehnal k snědku a věř, že kdybys takovou zimu zažila, přestala by sis hrát na slušňačku a jakmile by ti něco padlo přímo pod rypák, bez váhání bys to sežrala. Celej život ti takhle nikdo nebude podstrkovat a co si sama neulovíš, to mít nebudeš," sykla na ni tvrdým tónem. Nehodlala snášet takové chování od vlčete, zvlášť, když samo pořádně nevědělo, co chce a dělá. Stejně se nakonec do opeřence pustila, tak vůbec nechápala, proč to musela tak zdlouhavě komentovat.
Dala se tedy raději do řeči se Sigym. "Myslím, že půjde raději s tebou," odpověděla poklidně a mrkla na něj. Pochybovala, že by byla tady mladá dáma ochotná s ní jít do smečky. Jistě by raději pronesla něco ve smyslu, že tam trefí sama. Ačkoliv bylo jasné, že by se tak pravděpodobně nestalo. Kdo ví, co nebo kdo by ji po cestě zamordovali, napadlo ji. Pořád to odsud do Mechu není úplný kousek. Ne pro vlče, uznala potom. Sama ještě nabírala síly, které vynaložila k tomu, aby dorazila ze Zlatavého lesa sem. Potřebovala se trochu zregenerovat k tomu, aby mohla dojít do úplného cíle, což byl Mech. Byla trochu otřesena z toho, co jí potom Sigy vštípil do hlavy ohledně partnera Launee. Zůstala na žíhaného vlka hledět trochu zaskočeně. Chudák Launee, napadlo ji potom opravdu soucitně. Neměla toho vlka příliš v oblibě, ale nezasloužil si to on a už vůbec si to nezasloužila ona. "Co jsem tak pochopila, stihla také přivést na svět vlčata," nadhodila další téma. Předtím se nestihla s novou alfou moc pobavit, jelikož měla na spěch. Předpokládala, že aby měla vše pevně v tlapkách ohledně smečky, nikdy si s ní nestihne popovídat dlouze a trochu v soukromí. Vždyť měla za zadkem stále nějaké vlče, ať už cizí, nebo vlastní, nebo kohokoliv jiného. Byl to asi úděl každé alfy, co zůstala sama a hodlala se o smečku adekvátně starat.

Vypadalo to, že rozhovor s tou malou nechal Sigy zcela na ní a nijak se do toho nezapojoval. Mhm, tady se asi zachraňovat konverzaci stejně nevyplatí, když není CO zachraňovat, napadlo ji poklidně a přesunula zlatavý pohled zpátky na vlče, které se začalo čeřit na všechny strany. Je roztomilá, uznala potom trochu rozněžněle, když sledovala, jak kontrolovaně se snaží jí odpovědět, aniž by cokoliv z toho, co jí čišelo z očí, vypustila i z úst. "O tom nepochybuji. Jen ses nějak upejpala," odpověděla s ledovým klidem Zlatavá a pomalu se lehla. Stále ovšem působila elegantně, jen neměla potřebu se mít nějak na pozoru. Bylo to jen vlče. Sice pěkně vostrý, ale pořád jenom vlče, kterému by zlomila vaz během sekundy. Neměla tedy důvod k obavám a být zbytečně strnulá, toho si za posledních pár dní užila dost. Byl taky čas konečně na trochu odpočinku a prozkoumat tadyhle maličkou v celé své kráse. Ta se dala konečně do jídla a stále byla naprosto soustředěná na svou spořádanost.
Přesunula svůj pohled na Sigyho, aby se mohla v klidu najíst. Taky by se jí nelíbilo, kdyby na ni někdo civěl u žrádla. Marně hledala cokoliv, co by mohla svému parnerovi říct. Proto se rozhodla, že konečně položí aspoň otázku, co ji napadla už předtím. Aspoň něco. "Událo se něco nového ve smečce?" optala se trochu ležérně. Nepředpokládala, že by se tam dělo nějaké drama, nebo aspoň v to doufala. Opravdu se modlila, že to má Launee pevně v tlapkách a nedopustila by podobné katastrofy, jako se děly Skylieth v Maharu. "Nevšimla jsem si, že by tam měla Launee toho svého stydlína..." nadhodila pak o něco tišeji. Třeba by o tom Sigy mohl něco vědět.

Její partner to jako vždy vzal do vlastních tlapek a opeřence k mladé vlčici přesunul blíže, přičemž ji vybídl, ať ho sní. Mhm a předtím asi byla hodinka lovu, uznala potom. Přišla si sem zavzpomínat a místo toho musela přemýšlet, jak aspoň trochu zachránit atmosféru, kterou zde očividně narušila. Kdyby se nejednalo o Sigyho, je jí to upřímně úplně někde u zadku, ale takhle... Inu, stejně nebyla někdo, kdo by na tohle měl talent, takže se jí zřejmě stejně vůbec nedařilo. Zadívala se na Sigyho, který se jal opečovávat záhon, a tak to vypadalo, že jí nezbylo, než zkoušet, jak se tadyhle madam osmělí a něco ze sebe třeba vypotí. Krapet ve Zlatavé začínala vzbuzovat svým chováním zájem. Měla až škodolibou potřebu ji začít nějak zkoušet. Seděla tam téměř stejně způsobile a hrdě, jako sama Lylwelin. Fakt odvážně jí vracela pohled z očí do očí. Zlatavá se sama pro sebe ušklíbla. Ono je to uražený a mluvit to nebude, napadlo jí, když ocasem, který měla položený na tlapkách, jemně ťukla o zem před nimi, kde ho potom nechala.
Naklonila hlavu jemně do strany. "Copak, máš strach, že se zadusíš peřím?" otázala se tedy na další otázku, co ji napadla. Loupla pohledem směrem k Sigymu. Přemýšlela, na co se vůbec zahazoval s takovým nafrněným vlčetem a uznala, že buď už je prostě takový - tady nebylo moc nad čím přemýšlet, protože to byla pravda - nebo mu taky tak trochu připomíná ji samotnou. Ať to bylo jak chtělo, Lylwelin neměla úplně náturu neustále někoho povzbuzovat, aby ze sebe vypotil nějaké slovo. Kdyby sama neměla nedávno vlčata, asi už by začala být dosti netrpělivá a příkrá. Povzbuzovala svou trpělivost snad jen kvůli svému partnerovi, který si zatím hleděl svých kytek.

Sigy sice zněl mile, ale neočekávala, že by mezi nimi bylo nějaké větší uvolnění napjatého ovzduší. Byla s tím nějak smířená, navíc nechtěla nic zachraňovat a řešit tadyhle před "mladou dámou", jak vlče její partner nazval. Znovu k ní obrátila pohled a vypadalo to, jako kdyby ji snad celou rentgenovala. Je to opravdu to vlče z Mechové, uznala. Sice byla Zlatavá tou dobou ještě docela dost poblouzněná, ale ty barvy srsti si vcelku pamatovala. "On ji hlad donutí," pronesla pak suše, když na ni po nějaké době přestala chladně zírat. Dle toho jejího výrazu byla nějaká dotčená a asi se původně i nažrat chtěla, než Zlatavá vešla. Vlčata potřebovala žrát více, než dospělý vlk. Lyl byla sice hubená, ale věděla, že svou předchozí kondici dožene co nevidět zpět. Nechtěla momentálně vykládat, že sežrala tam na jihu nějakou houbu, která jí nejen zasytila, ale také docela zblbla hlavu. Dle výrazů, co se Sigymu střídaly na tváři, jí bylo jasné, že mu zatím informace, co mu řekla, bohatě stačily.
Narovnala se v sedu, obtočila si ocas přes přední packy, které ji z výletů docela bolely a zaměřila se tentokrát na bylinky, co tu všude byly. "Máte hodinu zahradničení?" zeptala se potom, aby svým mlčením malou vlčici příliš neděsila, i když k tomu kolikrát bohatě stačil její kamenný výraz a ledový pohled, co měla tak nějak automaticky a taky proto, že se nechtěla úplně cítit tak trochu navíc, než se rozhodne zase odejít a vrátit se zpátky do smečky. Zajímalo ji, zda se událo něco nového, co by měla vědět, ale rozhodla se, že o tolik konverzace se zase snažit nebude. Už tak to z ní lezlo jak z chlupaté deky.

//<- Kaskády

Dostala se dovnitř promáčená nejen deštěm, ale také vodní masou, která ukrývala vchod do útočiště. Pořádně se oklepala a až teď se zarazila nad tím, že je vlastně někdo přítomen. Trochu se pozastavila, ale když cítila velmi známou vůni, pokračovala dále. Ono to tu bylo celkově dost převoněné. Vešla v tichosti, aby se ujistila, že tu Sigy opravdu je. Byl tu i s nějakým vlčetem. Nejspíš to bylo to vlče, co už zahlédla v úkrytu Mechové smečky, ale její rychlý chladný pohled mohl jen stěží postřehnout detaily. Svůj pohled nechala na Sigym, ke kterému mířila, aby se o něj jemně otřela na přivítanou. "Nečekala jsem vás tady," přiznala se mu potom tiše, než se od něj zase odtáhla a vyhledala si svůj vlastní osobní prostor. Zcela záměrně se vyhnula místu, kde porodila. Ačkoliv měla nutkání se na něj podívat a dlouze na něm svůj pohled nechat, unášet se vzpomínkami, rozhodla se, že nebude před ostatními svou melancholickou náladu dávat najevo. A to i když se jednalo o Sigyho a vlče, co ji v podstatě nezajímalo. Nebylo její, tak nač.
Očima jezdila po úkrytu a vnímala každou změnu, která tu nastala. Vypadalo to, že to zde Sigy stále navštěvoval. Zlatavá měla pocit, že od té doby, co odsud odvedla vlčata, se tady nestačila ani otočit. Přeci jen její chladný zrak na ono místo padnul. Jako kdyby se tam s těmi drobky viděla. Stiskla zuby pevně k sobě a zrak zase odvrátila jinam. "Byla jsem na jihu. Myslela jsem, že bych mohla narazit na jedno z vlčat," pověděla potom, když si udělala pohodlí.

//<- Mahar

Když už byla u těch srdceryvných vzpomínek, proč se rovnou nezastavit i tady, že ano? Jeden by si myslel, že vlk záměrně vyhledává místa, která ho deptaj, aby se mohl zdeptat ještě víc, než byl předtím, uznala, když překonávala mokré kameny. Byla opatrná. Nerada si to přiznávala, ale cítila, že se na ní podepisuje věk a tím spíš, že její kondice ještě stále nebyla úplně ideální po tom, co se dostala ven ze svého vězení. Dlouze vydechla a oklepala ze své srsti kapky deště. Zdálo se, že noční liják se ránem trochu uklidňuje. Příroda se probouzela k životu východem slunce a ptáci zas již otravně pozpěvovali a štěbetali na korunách stromů. Přitiskla uši k hlavě, aby to nemusela poslouchat a odrazila se ke skoku z jednoho kamene na druhý kámen.
Kdyby to tady neznala, nikdy by ani cestu do úkrytu nenašla. Jenže by tady mohla jít klidně i poslepu. Nejspíš by si na kluzkých kamenech nabila čumák, ale nějak by trefila. Cítila zvláštní zahřátí u srdce, když zahlédla vodopádek, který zahaloval vchod úkrytu. Neměla nejmenší tušení, že by se tam mohl kdokoliv ukrývat, protože pachy přerážela voda, pod kterou v rychlosti vkročila a rychle se protáhla dovnitř.

//-> Útočiště

//<- Středozemka

Bylo to pořád to samé dokola. Pokaždé, když procházela tímto územím, které znepokojivě zelo prázdnotou, vracely se jí vzpomínky. Nemohla se nikdy rozhodnout, zda převládaly ty dobré, nebo ty špatné. Potkala tu Sigyho a vytáhla ho z močálu, ještě dřív, než tu Skylieth založila svou smečku. Kdyby se tak nestalo, její život by se pravděpodobně udál úplně jiným směrem. Tehdy nevěděla, proč ho vůbec vytáhla, protože to byl ukecaný nekňuba, který jí potom docela lezl na nervy. Teď si za to děkovala. Později, když už tu smečka byla, se dala se Sigym dohromady a zapracovali na vlčatech. Zlatavá vlčice se na chvíli zastavila a pomalu se posadila. To ticho byl zvláštní. Ačkoliv předtím byla alfa vcelku mrtvá, zbytek smečky žil. Navzdory nebezpečí tu byla vlčata, starostlivá Launee, Sigy, co si s vlčaty hrál a pár dalších. Chodilo sem i poměrně dost cizinců. Odvážní vlci, co se asi nebáli, že se zbytečně utopí v močále.
Měla před očima i potopu, která zmrzačila Sigyho a několik dalších strastí, které na tomto území zažívali. Trochu si povzdechla. Navzdory tomu všemu, co se tu dělo, byl její svět ještě v pořádku. Byl v pořádku do té doby, než zůstala uvězněna v jeskyni, byla označena za špatnou matku, partnerku a kdo ví, co všechno ještě. Začínala mít pocit, že kdyby tam zemřela hladem a nikdy se nedostala ven, bylo by to lepší. Nemusela by se teď prát s tím, že měla potřebu všechno napravit a zároveň se na to úplně vykašlat. Pevně stiskla zuby k sobě a zavrčela, přičemž packou uhodila do bláta. "Zatraceně!" Štěkla a rozzuřeně se zvedla. Téměř po paměti začala Maharské močály překonávat pryč. Chtěla se těch vzpomínek a myšlenek zbavit.

//-> Kaskády

//<- Zlatavý les

Tolik ztraceného času pro nic, uvažovala podrážděně a protočila nad sebou očima. Kdybych měla aspoň nějakou stopu k vlčatům, nemám ale ani to. Místo toho se tam zabývám nesmysly s nějakou cizinkou. Nepříjemně si pro sebe zabručela a podívala se okolo sebe. Musela se na chvíli zastavit a rozhlédnout se. Jdu vůbec dobře? zeptala se sama sebe. Od kdy byla tak dezorientovaná? Čemu u sebe opravdu nejvíce věřila, byl právě smysl pro orientaci. Jak se toto mohlo stát? To jsou nějaké dozvuky. Buď za to může Dipsi, nebo ta houba, co jsem sežrala. Byla dobrá. Ale kdo ví, co to se mnou vůbec dělá, uvažovala stále. Zahlédla známé stromy. Mahar, došlo jí a znovu se rozešla. Přeci jen šla správně, ale byla chvíli vcelku zmatená. Trochu to nepochopila, ale rozhodla se nechat to být, když se přeci jen nakonec úspěšně zorientovala.

//-> Mahar

Zničeho nic jakoby procitla. Měla bych se vrátit zpátky do smečky a ne tady dělat nesmysly s cizí vlčicí, napadlo ji, když Dipsi sjela ledovým pohledem. Mnohem ledovějším, než na ni hleděla předtím. Odměřenost z ní vyloženě čišela. "No, mám duležitější věci na práci, než tady s tebou požírat nějaké houby," sykla potom a trochu se vzdálila. Proč u sebe proboha byly tak blízko? Kde byl nějaký její osobní prostor? Sjela vlčici od hlavy až k patě, jako kdyby za to snad mohla ona, naštvaně sykla a mrskla ocasem jako nervózní kočka. "Tak hodně štěstí," vysoukala ze sebe krapet neochotně, ale nijak dál se nezdržovala, jako kdyby tohle dobrodružství absolutně nic neznamenalo, nechtěla vědět, proč se tak dělo a co vlastně dělaly, prostě se rozešla směrem k severu, aby se mohla vrátit do smečky, za Sigym, Launee, prostě do nového domova, kde by se měla pořádně zahnízdit. Po cestě se samozřejmě ještě chtěla podívat po Heather a Flynnovi, což byl původní záměr jejího výletu.

//-> Středozemní pláň (přes Louku vlčích máků)

Jak tak žvýkala kousek houby, nemohla uvěřit svým vlastním chutím. Tohle bylo hodně dobrý. "Hmmm, sakra," zamumlala s plnou pusou a jakmile dožvýkala a polkla, překvapeně se podívala na Dipsi. "Hodně dobrý," pověděla uznale a pokývala hlavou, aby tomu dala ještě důraz. Potom se na houbu, nebo ten kousek, co z ní zbyl, zahleděla. Vlčice jí sice řekla, ať ji sní celou, ale bylo přece nad míru jasné, že by si dala taky! A měla by toho využít, dokud Zlatavá měla rozdavačnou náladu. Asi furt ty hormony.
Šťouchla do své kolegyně packou. "Měla by sis dát taky, fakt, věř mi, nebudeš litovat," mlsně se olizla a posadila se. Ani si moc neuvědomovala, že se k ní vlčice nějak nebezpečně přibližuje a začíná dost narušovat její osobní prostor. Jen chloupky na jejím týle, které na to reagovaly okamžitým vztykem, tuto skutečnost prozrazovaly. "Dvakrát tě popohánět nebudu!" upozornila ji následně a čekala, zda Dipsi její nabídku přijme. Vždyť musela mít taky hlad, ne? A hlavně chuť, protože Lylwelin té vůni třeba odolávala dost těžce. Není přece možné, aby se tak dobře ovládala, ne?

Měla za to, že ji Dipsi prostě bude přesvědčovat, že jí kape na maják, nebo po ní snad zase štěkat, aby se obhájila, že opravdu hluchá není, ale ona místo toho zjevně propadla panice, že se jí opravdu se sluchem něco děje. Zlatavá k ní našpicovala své slechy, než je zase stáhla odměřeně dozadu a zjevně zamyšleně se na ni zahleděla. Buď je tak lehce ovlivnitelná a já si toho do teď nevšimla, nebo se jí opravdu něco děje, dumala, zatímco to vypadalo, že se dívá snad skrz ni, než přímo na ni. Po chvíli toho ovšem nechala a stočila svůj chladný pohled směrem k obloze, že které se snášely kapky v podobě deště. Máčelo to její zlatavou hustou srst, která začala nepříjemně těžknout. Na druhou stranu její silná vrstva nedovolovala, aby se voda dostala až na kůži.
Hlasy, co slyšela, jakoby utichly. "Nevím. Najednou nic neslyším," zabrblala zamyšleně. "Ať to byl kdokoliv, už tu asi není," usoudila už jen kvůli tomu, že necítila žádný přítomný pach. Zvláštní, zkonstatovala sama pro sebe a zarazila se, když něco spatřila. Zase. "Hele, to je divný," pověděla, když přišla k houbě. "Hřib a teď?" Sklonila k podivnému úkazu hlavu a skoro až nedobrovolně zplna nasála její vůni. Byla to příjemná a lákavá vůně podobné krvi a dobrému masu. "Hmmmm," zabručela uznale. Kdyby to tak i chutnalo, tak by jeden nemusel lovit, ale žrát jen toto, ne? I když lov je lov... Lovit ji bavilo. Toho by se nevzdala. Ale rozhodla se, že ochutná, proto velký kus houby zkouška a začala ji se smíšenými pocity žvýkat.

//<- Louka vlčích máků

Pro jednou nechala za hlavou to, že po ní někdo vrčel, protože měla dost starostí s tím povědomým hlasem, který se ozýval z lesa. Jen doufala, že Dipsi tu svou těžkou zadnici rozhýbe pořádně, protože čím více se od ní vzdalovala, tím více měla pocit, že jí těžknou nohy a nemůže si určovat svoje vlastní tempo. Naštěstí zjistila, po tom, co se za sebe ohlédla, že se dala také do běhu. Jenže jak se zdálo, ona nic neslyšela. Trochu tedy zpomalila, aby spolu mohly srovnat krok. "Jako kdybych slyšela volání," sdělila jí na vysvětlenou. To jako aby věděla, za čím se tak žene. "Nejsi nahluchlá? Nebo ti třeba jen zalehlo ucho," začala nahlas přemýšlet, zatímco překonala hranici lesa a ladným poklusem kličkovala mezi stromy. Pamatovala si na to, co jí o tomhle hlase povídala Zrzka. Začínalo přicházet jaro a za chvíli by mohl být tento les vskutku zajímavějším, než je teď. Jestli je to tak jak říká, měla bych tu konečně taky jednou krycí zbarvení, napadlo ji. Jenže teď bylo něco jiného, co by jí mělo vrtat hlavou. A to onen hlas, co slyšela a co ji sem táhl. A Dipsi za ní.
Pozvolna zastavila a našpicovala uši. Zastříhala jimi na každou světovou stranu a zopakovala i předchozí větření. Něco tu jistě být muselo. Nebo někdo. Ale jakoby to utichlo, když sem vlčice dorazily, nebo... Snažila se vyčkat a zachytit jakýkoliv zvuk, co vzejde z okolí. Mezitím si v tichosti vytrpěla další nepříjemné křeče v břiše. Připadalo jí, že se to už táhne docela dlouho a začínalo to být čím dál mrzutější. Podívala se chladně na Dipsi a pak se zase rozhlédla po okolí. Nevrle přešlápla z jedné tlapy na druhou, přičemž to pod ní nepříjemně začvachtalo tím, jak byla země promočená. Znovu krátce nakrčila čumák v nelibosti, ačkoliv díky tomu, jak ji zválela její společnosti, nebyla právě zrovna nejčistější.

V rychlosti přikývla. "V močálech," přitakala bez emocí a zaujatě pozorovala, jak to vlčici rozhodilo z kolejí. Vypadalo to, že nejspíš za chvíli vrhne. Nejspíš byla na svůj kožíšek obdobně velká puťka, jako sama Zlatavá. No, mohly se teď aspoň trápit společně, protože to vypadalo, že s přicházejícím jarem bude močál téměř všude. Uznala, že se jí ani nebude doznávat, že do smečky patřila, protože momentálně úplně nepotřebovala, aby si od sebe vlčici odehnala tímhle pouhým faktem. Ačkoliv nad tím chvíli i začala přemýšlet, když se Dipsi začala kochat kamínkem. "Tamní alfa prý stála za nic. Nic překvapujícího, když se rozhodla pro smečku tam," pokrčila rameny a jemně se ušklíbla, když si vlčice klofla kamínek pro sebe. Uměla to aspoň hezky obkecat, když nic jiného. Jenže najednou se k ní začala podivným způsobem přibližovat. Lylwelin přitiskla ušiska k hlavě a hrdelně zavrčela, ale než se vůbec stačila hnout z místa, byla sražená na zem a pod Dipsi.
"Co to sakra zkoušíš?!" zavrčela varovně, leč tak trochu bez dechu. "Zvedni tu sedinku, cos snídala... eh... Jsi fakt těžká..." funěla ztěžka, když se zpod ní sápala pryč. Jelikož to úplně nevypadalo, že za to vlčice může a slyšela prazvláštní volání, neměla čas ji seřezat, i když na to v první chvíli měla chuť. Teď někde z lesa vycházel známý hlas. Ani nevím, jak by mohl znít dospělý hlas Heather. Co když je to ona? Napadlo ji úzkostlivě. Vysmekla se z pod Dipsi. "Slyšíš to taky?" zeptala se jí v rychlosti, ale to už bez váhání vyběhla směrem k lesu, odkud volání slyšela. Do těla jí pomalu ale jistě stoupal adrenalin. Ale čím dále se vzdalovala od své společnice, tím více si byla nejistá. Nesnáším! Celé to tu nesnáším! Podrbaný hormony, podrbaná magie, podrbaný všechno!

//-> Zlatavý les

//<- Ohnivé jezero

Zlatavá vlčice si svou společnici v tichosti vyslechla a věnovala jí jeden ze svých chladných pohledů. Na okamžik se mohlo zdát, že se v něm mihlo trochu pochopení. "Hm, jako kdybys mi mluvila z duše," přitakala souhlasně a mávla neklidně ocasem. Byla pravda, že je úplně jedno, kde jeden je. Na nehezké osudy se dá narazit téměř kdekoliv. A byl fakt, že zde aspoň natrefila i na pěkné věci, ačkoliv se to poslední dobou zase začalo zvrtávat a Lylwelin měla pocit, že se její srdce zase uzavírá tak, jak bylo kdysi. Od doby, co se vyhrabala ze svého vězení už jí nepřipadalo nic jako dřív. Vlčata jí dospěla a zmizela kdo ví kam, ze Sigyho strany cítila jistou odměřenost, se kterou se nemohla smířit a tak celkově jen těžko hledala smysl, pro co tu teď být. Tak teď máš aspoň omámenou hlavu buď magií, nebo hormony a jdeš za něčím... I když nevíš za čím, zamoudrovala na sebe v hlavě.
Na její slova ohledně sousedek reagovala také ušklíbnutím a zatřepala hlavou, aby z ní opadalo trochu vody. Zdálo se, že přichází jaro. Místo sněžení pršelo a všude bylo mokro. "Pořád to zní méně adrenalinově, než smečka v Močálech, o té jsi slyšela?" zeptala se s mírným odporem. Těžko říct, jestli zrovna krčila zhnuseně čenich kvůli tomu, že zahlédla, jak se její tlapky boří do bahnité země, nebo právě proto, že mluvila o bývalé smečce. Dipsi se začala vyptávat, co budou dělat teď, jelikož se zdálo, že narazily na místo, které celou dobu hledaly. Lylwelin zvedla trochu čumák a zavětřila, ale nezdálo se, že by zde mělo být něco zajímavého. Až najednou... Se něco nedaleko zalesklo. Zlatavá mrštila koutkem oka rychlým pohledem po Dipsi a bez váhání se k věci vydala.
"Šutr," konstatovala suše, když si věc prohlížela. Natáhla k němu tlapku a obrátila ho. Byl z obou stran stejný. Ale vypadal vcelku přijatelně. Smrt by jej určitě ocenila, to bylo nadmíru jasné. Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Její poblázněný hormony ji přímo naváděly k tomu, aby..."Se na to můžu vys...! Chodíme tady jak dvě roury kvůli nějakému šutru?!" Štěkla dopáleně a rozohněným pohledem se podívala, co na to řekne její společnice. Bude to jedna z těch, co si sedne na zadek kvůli hezkému kameni, nebo snad kvůli tomu, že za něj může uplatit Smrt?