Gallirea - Příspěvky uživatele

//<- Vvj

Určitě je už na čase se vrátit zpátky do smečky. Nevím, jak dlouho jsem byla pryč, ale chvíle to určitě také nebyla. Launee by mohla mít starosti. Kdo ví, co si o mě teď všichni, co to vědí, myslí, když jsem byla schopná uvíznout v nějaké díře na několik měsíců, uvažovala, zatímco stále pokračovala po břehu řeky ve své cestě. Ohlédla se, zda ji třeba náhodou Karoe nenásleduje, ale pochybovala o tom. Bude se raději lepit na paty Sigymu, to jí bylo jasné. Byl přeci jen vždy ten oblíbenější. Lyl se sama pro sebe ušklíbla. Tak si k sobě může najít stejně oblíbenou, novou partnerku, protože já se ho prostě doprošovat nebudu, pomyslela si hořce. Uvnitř ji to drtilo, lámalo jí to srdce na kousky a jediné, co je aspoň trochu drželo pohromadě byly právě tyto myšlenky. Proč mi to aspoň nemůže říct prostě na rovinu, že o mě už nestojí? Musel za mnou vůbec lést do Mecháče? Tam si mohl pokračovat ve svém životě v Borůvkové... Beztak jsem mu svým znovuobjevením narušila nějaké plány, odfrkla si nahlas.
Cítila tu někde v blízkosti Launee, ale s někým podle pachu byla. I tenhle pach znala. Ale muselo tomu být sakra dlouho, co tohoto vlka viděla naposledy. Naštěstí její podrážděnost byla silnější, než její zvědavost, takže nešla prozkoumat, o koho se jedná. Rozhodla se prostě jen vrátit na území smečky, chvilku ještě bědovat nad předchozím tématem a pak se třeba nějak zapojit do chodu. To by bylo vhodné, vzhledem k tomu, že se zatím více toulala, než plnila nějaké povinnosti. Těžko říct, zda na to vůbec byla Lylwelin stavěná, to musel určit asi až sám čas, ale možná, že až si v sobě a kolem sebe urovná pár věcí, bude to nakonec spolehlivá smečková vlčice. Nebo taky věci nevyjdou, jak by si někteří přáli a všechno bude jinak?

//-> Mechový lesík

//<- Východní Galtavar

Čím déle s nimi šla, tím více ztrácela náladu a chuť s nimi být. "No nic, půjdu si už po svých," pověděla chladně a podívala se po Sigym. Snad si taky někdy v klidu promluvíme, vyslala k němu myšlenku a bylo jí vcelku jedno, jestli bude přečtena, nebo ne. Věděla, že pokud s ní o ničem mluvit nechce, tak prostě nebude. Mohl se tomu nadále vyhýbat hlídáním cizích vlčat a věnování se jiným aktivitám. Kývla na ně v rozloučení hlavou, švihla ocasem a vydala se svým směrem. Vzala to ještě trochu po břehu jezera, než se rozhodla nabrat směr do Mechové smečky, když v tom... Nastražila uši a zvedla hlavu. Zahlédla něco zajímavého. Bez váhání se k tomu rozešla.
Vajíčko? Nějaký divný, ne? Napadlo ji, když viděla to zvláštní barvu. Natáhla k němu tlapku a opatrně ho převalila. Zkoumavě naklonila hlavu na stranu a akt znovu opakovala. Nic se ale nedělo. To je zase nějaká magická podlost, uznala okamžitě. Co jiného by to taky podle ní mělo být, že ano? Všechny tyhle divné věci většinou měřila stejným metrem. Co bylo divné, to byla magie. Aspoň si nemusela lámat hlavu s ničím složitějším. Znovu vejce převalila, když v tom prasklo a vyřítilo se z něho plno barevného prachu. "Pfffuj," zaprskala zhnuseně, až se jí z toho naježily snad všechny chlupy. "Vždyť to říkám!" sykla naštvaně, když šla k jezeru se omýt. Měla toho plný obličej. Pak si chvíli lehla na slunce, aby uschla.
Po nějaké chvíli vstala, mávla ocasem a rozešla se podél řeky směrem do smečky. Musela sama v sobě vyřešit spoustu otázek a uznala, že bude nejlepší, když se bude chvíli věnovat nějakým povinnostem. Pak to přemýšlení půjde určitě lépe.

//-> Řeka Kierb

// Kaskády

Mlčky poslouchala jejich rozhovor. Maličká si pořád tak trochu rypala do Sigyho. Kdysi dávno by na to asi reagovala dost nevraživě a ukázala by, kde má Karoe své místo. Teď nějak neměla zájem se svého partnera zastávat. Buď to bylo jejich momentálním vztahem, nebo prostě tím, že byla vlče a Sigy si s tím poradí. Nadále se tvářila nepřípustně a chladně a mlčela. Až když pronesla, že by se také měla vrátit do smečky, loupla po ní pohledem.
"Dělej, jak myslíš," utrousila po tom, co jí Sigy začal dávat návrhy. Sama se rozhodla, že s nimi ještě k jezeru dojde, to kdyby se náhodou opravdu rozhodla se v něm koupat, tak aby nepřišla o pohled na topící se vlče. "Já omrknu jezero a pak to asi otočím," pověděla jim pak tedy ne úplně rozhodně. Co kdyby se rozhodli podnikat ještě něco zajímavého?

//Vvj

// útočiště

Karoe vypadala zaujatá návrhem se cachtat ve vodě. Sjela ji významným pohledem. No jen běž, hezky se vykoupej, Maličká, pomyslela si škodolibě a pouze se zájmem, leč skrývaným za chladnou maskou, vyčkávala, jak bude žíhaný vlk reagovat na kousavou otázku malé vlčice. Vypadalo to, že se nedal vyvést z rovnováhy a odpověděl, jak se věci mají. Lyl se téměř zvedal žaludek při myšlence, že by měla navštívit Borůvkovou smečku. Naštěstí to vypadalo, že bude spíše na Karoe, kam se vydají. Zlatavá se ještě pojistila tím, že se v půli cesty trhne, takže při nejhorším to mohla otočit hned, jak by stanuli na hranici jakékoli jiné smečky, než té Mechové. To zase mladou vlčí dámu zajímalo, kam se chystá.
"Zpátky do smečky," odpověděla stručně a střelila pohledem po Sigym. Vlastně ani netušila, jestli se tedy také rozhodl u Launee zůstat, nebo jak to s ním vůbec vypadá. Jestli jo, tak to rozhodně není kvůli mně, napadlo ji. Začínala být vcelku rozhořčená. Nepanovala lepší nálada, když spal? U ní rozhodně ano. Nemusela si lámat hlavu nad tím, jak si to u něj napravit. Těžko se nad něčím vůbec přemýšlelo, když jí to připadalo jako bezvýchodná situace.

//za Sigym

Vyčkávala, co ti dva vymyslí. Karoe vypadala, že je z otázky, kterou jí položil Sigy, dost zaskočená. Upřela na ni svůj ledový pohled, jako kdyby ji tím chtěla dohnat konečně k nějaké odpovědi, která nakonec naštěstí přišla. Ptala se na nějaké zajímavé místo v okolí. Těch tady je! Napadlo Zlatavou, když si vybavila spoustu hezkých míst a ke všem to ani tak nebylo daleko. Její partner se ovšem jak nabízet místa jako byla Asgaarská smečka, bohužel i Borůvková a nakonec skončil s návrhem Velkého jezera. To je dobrý nápad pro to uhnat vlčeti zápal plic, uznala potom skoro až teatrálně. Nevěděla, jestli se vůči ní Sigy choval tak nezaujatě, protože tu bylo tohle vlče a jestli tomu tak bylo, no prosím, ať si na nějakou nemoc klidně pojde. Jenže se k ní stále dotírala myšlenka, jestli se tak už prostě nebude chovat pořád.
Uznala, že s nimi po žádných výletech chodit nebude a už vůbec ne navštěvovat nějaké strýce ve smečkách a tím všem ukazovat, jak moc jejich city vůči sobě vychladly. Sama to hořce zkousávala a musela se s tím nějak vyrovnat po svým. "Půjdu kousek s vámi a pak se nejspíš odpojím," pronesla tedy trpce a rozešla se směrem k východu. Ocenila, že se tentokrát nemusela protahovat pod vodou, zaprvé netušila, co její ještě vcelku zkřehlé tělo vydrží a taky byla ráda, že konečně aspoň její kožich vyschl. S díkem na Sigyho kývla a vyšle ven z útočiště.

// Kaskády

Vlče přestalo mluvit a zdálo se být unavený. Naštěstí to všechno zachraňoval Sigy, který se před chvílí vzbudil. Decentně odmítl zbytek žrádla po Karoe. Zlatavá taky neměla zrovna na opeřence chuť, takze pouze zavrtěla hlavou, že nemá zájem. Nejraději by si ulovila něco pořádného. Vcelku ji honila mlsná na divočáka. Jo holka, nech si zajít chuť. Na to nejsi v kondici a jestli nechceš skončit s rozparanym břichem, tak se na to vy... uklidnila své chuťové buňky i navnazenou hlavu.
Sigy se začal Maličké vyptávat, co by ráda dělala. Jak ohleduplné, pomyslela hořce a vyčkávala na odpověď. Prozatím vstala a pořádně se protáhla. Začínala být docela netrpělivá, ale nedala na svém chladném vyrazu nic znát. Možná ji prozradilo to, že občas přešlápla z tlapky na tlapku a sledovala střídavě jednoho a druhého, co vymyslí.

Slunce pomalu zapadalo a ke slovu se měla brzy dostat noc. Lylwelin odpočívala v leže na zemi a její zlatavé zraky upnula na Karaoe. Vypadalo to, že vstřebávala všechno, co jí bylo řečeno a byla z toho celá rozpolcená. Navzdory tomu, že Zlatavá nebyla úplně empatická, představila si, jak tomu vlčeti musí v tuto chvíli být. Byla zvyklá na určitý, pravděpodobně dost tvrdý režim, ale i tak vypadala, že jí rodina chybí. Sama si jako vlče nezažila nic hezkého a věděla, jakou bolest vlčeti dokáže způsobit, že najednou skončí bez rodiny. Na moment se jí sevřelo srdce. Odvrátila od Maličké oči, aby se ubránila veškerým soucitným emocím. Není to přece můj boj, napomenula se přísně. Přemítala, co by měla teď říct. Karoe vypadala najednou dost odevzdaně. Měla by vůbec něco říkat? To vlče přece mělo svou hlavu. Jistě nepotřebovala podporu někoho, kdo právě potřel veškeré její vize o životě. Nadechla se a pověděla: "Neboj se. Když setrváš ve své pevné vůli, dokážeš vše, na co si vzpomeneš."
Naštěstí pro ni se ozvalo tiché přání hezkého večera. Lyl loupla chladným pohledem po Sigym, který se právě probudil a navrhoval odchod zpátky do smečky. "Karoe nedojedla. Zbytek nechala nám. Měl by ses před cestou ještě posílit," vybídla ho poklidně. V rychlosti přejela oba přítomné a pak přesunula pohled na neutrální místo. "Pak bychom opravdu měli jít. Nebo aspoň já jdu určitě," kývla hlavou, než si ji položila na přední tlapy.

Zlatavá se ušklíbla. Postavení? Diplomacii? Co je to proboha za nesmysly? Uvažovala, ale ztrácela chuť se už o těchto věcech bavit. "Tak, tady se budeš starat akorát sama o sebe," prohodila nezaujatým tónem. "takže být tebou, začnu mít zájem o lov a jiné potřebné věci k přežití," zívla si a podívala se k Sigymu. Spal už vcelku dlouho a začínala mu to závidět. Nejspíš by si také už ráda dala šlofíka a následně vyrazila zpátky do Mechové smečky. Napadlo ji, jestli o ni už třeba Launee nezačínala mít obavy. Přeci jen to nebylo tak dlouho po tom, co se dala trochu dohromady a následně šla na svou výpravu.
"Protože svět je plný falše a krutosti a nikdy nevíš, kdo ti podrazí nohy," zabručela protivně na její otázku, když se od ní zase vzdálila na své původní místo a opět ulehla. Měla výhodu, že se nějakým způsobem dostala do Mechové smečky, kde by jí minimálně čtyři vlci ochotně zachránili zadek. Navíc Lyl bylo jasné, že Launee se Sigym ji jen tak z očí nespustí. "Jistě jednoho dne budeš," utrousila nezaujatě. Už ji přestávalo bavit i přesvědčení vlčete, že je to silák. Mohla být duševně silná jak chtěla, pořád to bylo jen vlče. "Silný kecy co tě naučil někdo druhý tě nezachrání a zlomit vaz ti může každý druhý jedním pohybem," oznámila jí teatrálně.

Stiskla zuby pevně k sobě. To že nebyly slabší kusy? "A co to tedy bylo, když o sobě tvrdí, že jsou slabší jak samci?" zeptala se a pozvedla u toho "obočí ". Fakt by se na to místo chtěla podívat. Kdyby jen nabrala ještě pár kilo, zcela ochotně by tady Maličké ukázala, jak šeredně se plete nejen ona, ale celá její povedená rodinka, která ji vedla k takovému nesmyslnému názoru. Jak, jak dlouhou já jsem se nervala. Už pomalu ani nevím, jak je to super, zavzpomínala si toužebně. Ták bych jim tam srazila hřebínky, idiotům, pokračovala ve svém uvažování.
Pak se zarazila nad tím, co řekla. "Cože? V jakém sluníčkovém světě to žiješ, má drahá?" zeptala se skoro zaskočeně. Ona měla dojem, že jí někdo neublíží jenom tak? Jaké tresty, proboha? Párkrát po sobě rychle zamrkala. "Jestli si myslíš, že ti někdo někdy nebude chtít bezdůvodně ublížit, raději se vrať nohama zpátky na zem a to rychle," pověděla jí. Ani nevěděla, jestli ji teď chtěla úplně děsit krutou pravdu o nemilosrdném světě, ale tohle si rozhodně odpustit nemohla.
No a pak... Pak to konečně přišlo. Bouchla jako natlakovaný papiňák. Zlatavá na ni zůstala hledět skoro v němém úžasu a zase se pomalu posadila na svou sedinku. "To..." začala hrdě se narovnala. Teď si momentálně připadala, jako kdyby docílila nějakého úspěchu. "to je naprosto správně, Karoe," dořekla potom načnutou větu skoro s pýchou v hlase. Takhle má přemýšlet! Ne jako uklepana srabotinka, co si myslí, že jí to nandá vlk. "To jsou aspoň silná slova hodna silné vlčice," pokývala spokojeně hlavou. Na jednu stranu byla nadšená, že mláděti praskly nervy, na druhou stranu povolily úplně správným směrem. Bomba.

Prošla se po úkrytu a pak se zastavila. Blíže k ní, než byla předtím. Dlouze se na ni zahleděla chladným pohledem. "Mhmm, asi slabší kusy," mlaskla učitelsky a krátce se podívala po svém partnerovi, jestli náhodou nemá v plánu vstávat. Třeba by zvládl Maličkou uklidnit, až se jí podaří ji pořádně vytočit. Vypadalo to ale, že už se to vcelku povedlo. Zlatavá byla sama se sebou vcelku spokojená. Narušit tu její rádoby vychovanou tvářičky přeci jen trošku úsilí stálo. "Takže až ti půjde nějaký vlk po krku, prostě se podvolíš a necháš se dobrovolně zakousnout? Protože si myslíš, že jsi automaticky slabší? Necháš si vzít bez boje život, protože ti někdo nakukal, že nemáš šanci?" začala se jí vyptávat a elegantní chůzí kolem ní začala kroužit.
Znovu se zastavila naproti ní. Dělilo je pár centimetrů, když se k ní naklonila."Jsi malé dítě, které samo neví, o čem mluví," zasyčela na ni tichým ledovým tónem. Ta její tvrdohlavost byla fakt na hlavu. A Zlatavá z ní už byla trochu na hlavu a nejspíš jí také docházela trpělivost. Zase se od ní odtáhla. "Vznešená budeš ve chvíli, až si svoje divný názory necháš pro sebe, nebudeš je nikomu vnucovat a trochu se kolem sebe rozhlédla, aby zjistila, že to jsou lži a vlčice zvládne cokoliv, ba naopak ještě víc, než si myslíš. Narodily jsme se pro to, abychom snášely bolest a to mnohem lépe, jak samci, ale rozhodně si nenecháme nic jenom tak líbit a tvrdit, že jsme slabší, když tomu tak není!" dávala na každé své slovo velký důraz. Vždyť na soběstačnosti a síle byl postavený celý její život. "To máš jako v plánu se celej život krčit v koutě, protože vlci jsou údajně silnější? Proč se tu vlastně vůbec přeš se mnou, když uznáváš takovou nesmyslnou slabost? Na co se vůbec obhajuješ, když pak přijde vlk a řekne ti, ať zklapneš a ty to jako poslušná princeznička uděláš?" rozvášnila se skoro rozčileně.

Vypadalo to, jako kdyby se ve vlčeti stále něco pralo a Zlatavá měla chuť zjistit, co to přesně je. Pod tou rádoby vychovanou maskou se musí ukrývat nějaký ďablíček, napadlo ji a zkoumavě shlédla ke svým tlapám, které rozhodně nevypadaly, že by měly patřit slabé a drobné kopretině, kterou Lylwelin rozhodně nebyla. "Časem zjistíš, že jsi toho nikdy neviděla DOST," zdůraznila jí s ledovým klidem. "Stále se budeš učit a objevovat nové věci. Můžeš mít pocit, že jsi viděla už všechno a najednou tě život mile rád překvapí něčím novým," začala jí povídat. Mluvila celou dobu tak, aby Sigyho příliš nerušila při spánku. Jistě se musel odpočinout. "Jestli máš dojem, že to, co máš zatím zažité ohledně rozdílného pohlaví je pravda, můžu tě ujistit, že za rok budeš mluvit úplně jinak. A nezlob se, jestli se budu znovu smát, až za mnou dolezeš s omluvou," mrkla na ni.
Dlouze se nadechla a pomalu se zase přesunula do sedu. Trochu se prohnula v páteři, aby se protáhla. To nicnedělání už ji vcelku bolelo. "Karoe," zopakovala její jméno důležitě. "kdybys nebyla malé dítě, nenecháš svou hlavu ovlivnit tím, co ti cpou ostatní a udělala by sis vlastní názor sama, ale vzhledem k tomu, že nevím, z jakého ubohého místa ses tu vyskytla, nebudu ti to mít za zlé a počkám si, až si uděláš své názory sama," pověděla trochu smířlivě a zvedla se, aby si pomalu obešla úkryt. "Jsem Lylwelin," sdělila jí pak stejně hrdě své jméno, jako před chvílí ona jí.

Vlče začalo být opět nahněvané. Docela by jí to probodávání pohledem i sežrala, kdyby u toho Maličká nebyla spíše roztomilá. Ale musela uznat, že teda uměla všemu, co myslela vážně, dodat pořádný důraz. Zaslechla její roztřesený hlas a našpicovala směrem k ní zaujatě uši. Och ano, jen toho démona vypusť, povzbuzovala ji ve své hlavě a zcela nevědomky poplácala samým potěšením ocasem po zemi, na které ležela. "A ty jsi to už tedy viděla?" zeptala se jí s pochybami v hlase. "Co jsi za svůj krátký život mohla všechno vysledovat, prosím tě?" pokračovala v otázkách trochu příkreji. "Že je sluníčko žluté a kulaté, tráva zelená - viděla jsi už vůbec zelenou trávu? A sníh bílý?" ušklíbla se a pozorně sledovala, jestli se mladá dáma nechá ještě více vytočit a spustí si konečně tlamičku na špacír, nebo se bude pořád tak dokonale ovládat.
Zpočátku jí to vlče opravdu prudilo, ale během chvíle v ní dokázalo vyvolat vlnu zvědavosti a spoustu otázek, a tak tu s ní docela dost dobře zabíjela čas, dokud si neuvědomila, že by z ní taky třeba mohla vypáčit nějaké jméno. "Jak ti vůbec ti zpochybňovači schopností vlčic říkají, madam?" zeptala se tónem, který rozhodně nebyl uctivý, spíše měl stále tak trochu výsměšný podtón. To jí teda měla co říct! Asi ji za ty roky tady nikdo jiný takhle dobře nepobavil. Tohle prtě mělo rozhodně plusový bodík o velikosti bowlingové koule minimálně.

Lyl bývala kdysi pěkná potvora, která si libovala v tom, že z ní nebo z něčeho měl někdo strach a vyčmuchala tenhle pocit snad na míle daleko. Tahle vlastnost u ní stále nějak setrvával, jen už z toho možná neměla až tak velkou, škodolibou radost. A nepřikládala tolik do ohně, aby tenhle pocit ještě víc podporovala, tedy aspoň ne vědomě. Netušila, z čeho je to vlče pořád tolik nervózní, jestli z toho, že musí držet jazyk za zuby, i když nevěděla, z jakých důvodů, nebo měla opravdu obavy přímo ze Zlatavé? Jenže potom začala mluvit. A Lylčin kamenný výraz se postupně začal rozpouštět do jakéhosi zvláštního úsměvu, protože její mimické svaly snad krom rychlého úšklebku nic jiného neznaly, a její koutky se rozšiřovaly více a více, čím více toho Maličká řekla. A jakmile skončila, Zlatavá se začala opravdu smát. Byl to pravděpodobně ten nejdivnější smích, co chudák malá mohla slyšet, protože takhle vlčice to opravdu neuměla. Na druhou stranu asi nikdy neslyšela ani nic vtipnějšího. Pomalu se ve smíchu svezla zase na zem na břicho a zamrkala.
Poměrně rychle se zase uklidnila a její výraz zase až děsivě rychle ztuhl. Jen v jindy ledových očích ještě stále skákaly jiskřičky pobavení. "Tak hele," začala pobaveně. "Nevím, kdo ti nakukal tyhle lži, ale byl to pěknej ha.zl, abys věděla," ušklíbla se ještě. Tady bylo opravdu těžké udržet vážnou tvář. Toto jsem ještě nežrala, pomyslela si a znovu jí začaly cukat koutky. Moc nevěděla, jak se k tomuhle má dále vyjádřit, protože v první řadě toužila po tom, aby prve uklidnila sama sebe a pak teprve se zaměřila na to, jak tuhle myšlenku tomu ubohému vlčeti okamžitě vyvrátit. Tohle chtělo ale asi plán. To nebude jen tak. Ještě se uchechtla, než se začala raději soustředit na něco jiného, aby se jí nechtělo znovu začít smát.

Zlatavá zavřela oči a dlouze vydechla. Po chvíli je zase otevřela a vzhlédla vzhůru. Vlče bylo stále zdráhavé a očividně nebylo úplně v silách ne příliš sociální vlčice to změnit. Samozřejmě Lylwelin byla Lylwelin a těžkou hlavu si z toho nedělala. Nepotřebovala si dělat přátele. A už vůbec nepotřebovala něčí odhozené vlče. Nevěděla tedy, kde se tady vyloupla, ale už viděla pár takových vlčat, co se přitoulalo bez rodičů a většinou se už pro ně nikdo nikdy nevrátil. Tohle musel být úplně ten stejný případ. Prostě nechtěný spratek. Ať to bylo jak to bylo, Lyl to nenechávalo úplně tak chladnou, protože nebyla zas až taková bestie, jak se tvářila, na druhou stranu nehodlala pro nic vynaložit více sil, než byla potřeba. A tady už třeba nemělo smysl zabejčené mladé dámě něco vysvětlovat. Když nechce mluvit, tak ať nemluví, uznala potom spokojeně.
Vypadalo to, že chvilku zkousává informaci, že zde loví všichni. Ve Zlatavé se stále probouzela čím dál větší zvědavost, co tohle mládě je zač. Odkud pochází? Jak to u nich fungovalo? A proč takhle? Měla spoustu otázek, ale Maličká byla snad ještě méně sdílnější, než ona samotná a věděla, že na to bude muset jít pořádnou oklikou, jestli se bude chtít něco dozvědět. A chce se mi vůbec? Ptala se sama sebe. "Vlčicím to nejde?" zopakovala nechápavě a zamrkala. Jsem lepší lovkyně než většina místních vlků, na to vem jed, pomyslela si dotčeně. "A co tedy dělají?" nedala jí ta otázka.

Lyl se sama pro sebe ušklíbla. "Přeci to, co máš na srdci," odpověděla jí jako medíček a znovu poklepla ocasem o zem před předními tlapami. To vlče je opravdu zvláštní. Skoro jako kdyby vlče nebyla. Je chytrá jako Heather, akorát, že ta uměla být mnohem milejší, dumala nad vlčetem zlatá a zkoumavě zastříhala ušima po její otázce. Připadala jí docela divná. Jak jako jestli tu vlčice loví často? Odkud proboha pochází? "Myslím, že pokud si to neumí zařídit nějak jinak, tak je to na denním pořádku," odpověděla jí potom a krátce zkontrolovala pohledem spícího Sigyho. Mezi nimi byla lovkyně spíše ona. On toho chudák s tou chromou tlapou nic moc nesvedl. Určitě ne se plně zapojit do plnohodotného lovu bez použití magie. Nebo aspoň měla takový dojem.
"Tam, odkud pocházíš, vlčice neloví?" zeptala se tentokrát s neskrývaným zájmem. Jinak jí ta otázka prostě nešla do hlavy. Ať ji vychovával kdo chtěl, vychovával ji divně, uznala následně, když jí nad tím stále šrotovala hlava. Přeci jen, Lyl byla zvyklá úplně na něco jiného. V její rodné smečce se na lovu opravdu zakládalo. Byli schopní vlka ze smečky vyhnat, kdyby nelovil. Sehnat kořist tam bylo opravdu složité, a proto čím více členů smečky bylo špičkovým lovcem, tím lépe. Chtěli tu maličkou normálně okrást o velkou zábavu a adrenalin, parchanti, udělala si svůj vlastní závěr.