Gallirea - Příspěvky uživatele

Poznamenal, že je hezké, že se Cornica ujala. To slovo „hezké“ ji trochu znepokojilo. Ani ne tak to, že se jí nejspíš snažil zase lichotit, spíše ji zaujalo něco na jeho tónu. Možná v tom byla něco více, než slušnost, možná ne? „To omlazení je především praktická záležitost,“ odvětila s klidnou, téměř věcnou jistotou. Potřebovala mít pocit, že má zase na všechno dostatek sil. Že se zase nemusí jít bát plnou parou do lovu a že ji po něm zase nebude všechno tak hrozně bolet. „S přibývajícím věkem přestávají být některé věci tak samozřejmé. Chci zvládat s grácií vše, co jsem zvládala,“ dodala ještě a až teď k němu vrátila svůj pohled. Byl typicky odměřený, přesto bystrý. Očividně jej neustále studovala a snažila se na něm prokouknout jakoukoliv podlost, než by vůbec přišla. „Také jsem se dozvěděla nedávno, že tohle má v rukávu. Ale neuvěřím tomu, dokud to neuslyším od něj a nepocítím na vlastní kůži," ušklíbla se.
Když mluvil o tom, že touží o svobodě a volnosti, v tichosti jej sledovala a s pochopením přikývla. Naprosto dobře věděla, co chtěl. Chtěla to celý život. „Osud tě stejně jednou zavolá tam, kam patříš,“ pověděla trochu tajemně. „Každopádně s tímhle se s tebou dokážu ztotožnit. Svoboda by měla být na prvním místě. A když už se někam dostaneš, je třeba dbát na to, aby byla stále i tak respektována,“ zamoudřila. Měla tím na mysli, že i když si jeden najde partnera, nemusí to automaticky znamenat, že jsou k sobě přivázaní provazem a musí být nutně pořád spolu. Vždy potřeboval každý svůj prostor a měl by ho dostat. „A míst je tu vskutku spousta. Zajímavých,“ souhlasila.
„Nechci, abys pro mě sháněl tunu ryb,“ řekla suše, ale v koutku tlamy se jí na nepatrný okamžik mihlo cosi, co by se dalo považovat za úsměv… Jen pro vnímavé oči. „Stačí, když půjdeš vedle mě a nebudeš příliš mluvit,“ podpíchla ho trošku.

Květen 8/10 Varja

Vypadalo to, že i Varja si snaží vzpomenout, kdy a jestli potkal někoho, kdo měl fialové oči. A nakonec souhlasil s tím, že je to docela rarita. „Buď mi paměť blbě slouží, nebo to tak opravdu bude,“ potvrdila jejich domněnku ještě. Padla také debata o její rodné smečce. „Možná, že pak genetika udělala svoje a většina vlků se ve smečce už pak s magií iluzí narodila, vzhledem k tomu, že ji tam měli všichni, ale určitě se někdy našla nějaká výjimka,“ zamyslela se nad tím. Nikdy ji nenapadlo nad tím nějak extra přemýšlet. O své smečce toho tehdy moc zjistit nestihla, než odešla. Děly se tam velké věci, takže možná ani nebyla příležitost pro to, aby se to hrotilo jako před tím, než se narodila. Kdo ví, jestli smečka vůbec ještě existovala a v jakém byla stavu momentálně. Byla by se tam šla i podívat, kdyby měla tušení, kudy tam vůbec jít. Po těch letech už dávno zapomněla.
Pustil se do vysvětlování, jak by si s magií iluzí dokázal zachránit život. Pozorně jej poslouchala a sledovala u vysvětlování. Vypadala docela zaujatě. „To zní docela fajn,“ usoudila potom poklidně a pokývala uznale hlavou. „Takže vlastně můžeš vytvořit takřka cokoliv, co by pro druhého mohlo být jakkoliv nepřekonatelné, děsivé… A minimálně jej tím na chvíli rozhodit, hm?“ uvažovala zadumaně, zatímco si ve své hlavě představovala nejspíš všelijaké věci.
Udiveně pozvedla „obočí“ a pozvedla jeden z koutků do strany v úšklebku. „To vidím,“ pronesla v reakci na to, že je s každým hned kamarád. Byla ale v podstatě ráda. Dlouho si nepopovídala s někým starším, než byl Cornic, protože dospělí s ní většinou konverzaci nedokázali udržet příliš dlouho. Nejspíš každého znepokojovala její ledová slupka a to, že vůči některým nebyla příliš komunikativní.

Pořád ho rentgenovala tím svým chladným pohledem, aniž by se jí ve výrazu cokoliv změnilo, až na nějaké překvapivé chvíle, jako byla právě před chvílí, kdy na ni vychrlil první lichotku. Jenže to ani trochu nečekala, že bude pokračovat dále. Zvláště po tom, co se na tu první snažila nijak nereagovat. Vážně ji to nutilo přemýšlet, zda tohle opravdu zkouší na každou a je to v popisu jeho povahy, nebo byla opravdu tak výjimečná, jak povídal. Nikdy ji nenapadlo, že by mohla někomu padnout do oka na první dobrou. Byla spíše ten odpad společnosti, vzhledem se možná trochu lišila od ostatních, protože zlatý kožich neměl každý, ale většinou každého odradila svou povahou. Jen ve smečce měla pár vlků, co ji tolerovali, ale byli to většinou ti, co ji poznali ještě když byli vlčaty. "Tomáš..." zopakovala zamyšleně a nespouštěla z nej jantarové zraky. Možná přemýšlela nad původem jména, nebo tak. "Lylwelin," sdělila pak své jméno záhy a ohlédla se na Cornica. Jako vždy se spíše nedůvěřivě schovával za ni a nemluvil. "Tohle je Cornic. Dohlížím na něj," řekla to sice dost tvrdě, ale muselo být každému jasné, že vlčice, co se ujme cizího vlčete, k němu musí mít nějakou citovou vazbu. Ona si citové vazby nerada přiznávala, protože ji celý život jen oslabovaly, ale... Bylo tomu tak.
"Heh," uchechtla se na jeho další poznatek ohledně omlazení. Přemýšlela, jak moc špatně vidí. Ani netušila, že se možná trefila do černého a vlk měl opravdu nějaký problém se zrakem. Nakonec trochu pookřála: "Musím uznat, že se slovy to umíš. Každopádně tohle tělo už nestačí těm akcím, co chce moje hlava," přiznala se a elegantně si obmotala ocas přes přední tlapky. Jako vždy se tím snažila automaticky zakrýt jizvy na své zadní noze. Neměla to už dávno zapotřebí, ale byl to jeden z velmi zarytých zvyků, které vlčice měla. "Tak pokud se nudíš..." reagovala na jeho slova doprovodu, ačkoliv se zatím nezvedala. Chtěla dopřát chvíli odpočinku sobě, i Cornicovi. "Dá se říci. Patříme do jedné ze smeček na severu. Ty?" otázala se, zatímco naklonila hlavu na stranu a jedno z uší jí zvídavě vystřelilo kupředu.

Vlčisko pozdravilo, už na první pohled vypadal, že byl větší a mohl se jí postavou rovnat. A to si jen tak odpočíval u tůně, nejspíš po dobré svačině. Musela uznat, že mu tu rybu tak trochu záviděla. Sice se s Cornicem naprali laní, když odcházeli, ale ze své domoviny byla zvyklá převážně na ryby. Na výborné lososy, kterých tam bylo plno. Byla to sice už spousta let, ale jejich chuť měla stále na jazyku a mohla by se po ní zbláznit. Ostatní ryby byly taky fajn, přeci jen to bylo voňavé žrádlo, ale losos? To byla jiná třída. Vlastně ji nikdy ani nenapadlo se poohlédnout, zda by na ně nenarazila i tady, v nějakých severnějších oblastech. Vrátila pozornost k vlkovi, který se s ní úplně bez servítek dal do řeči. Přestala pít a věnovala mu jeden z těch svých dlouhých a upřených pohledů, kdy měl jeden pocit, že ho rentgenuje až na kost.
"Oh?" Naklonila hlavu po tom, co pustil tlamu na špacír. Na co Lylwelin nebyla celý život zvyklá, to byly lichotky. Možná jich občas pár zaslechla třeba od Sigyho, ale byl to už dějepis a navíc by se asi daly spočítat na jedný tlapce. Tenhle to tam vrznul rovnou. Jako kdyby to byla jeho přirozenost. A asi možná je a mluví takhle s každou, napadlo ji, zatímco se vůbec nevyjadřovala. Pohledem zkontrolovala Cornica a pak raději chvíli sledovala hladinu tůně, než vyslovil ono vtipné slovo. "Slečna?" zopakovala skoro pobaveně a ušklíbla se. Uvažovala, zda mu vůbec něco říkat. Propočítávala si, jestli by sebe a vlče dokázala ubránit, kdyby se z něho vyklubal nějaký psychopat. Nakonec uznala, že je to jen unavený tulák, který má spíš silné řeči, než reálnou šanci je zabít. Nejspíš by s jejím stařeckým tělem získala remízu a čas pro Cornica na úprk. "Míříme k Životovi. Jdu si od něj vzít pár let zpátky, co mi vzal," pověděla nakonec neutrálním tónem.

<- Tmavé smrčiny

Cornic se sice chvíli tvářil, že se rozpovídá, nebo rozjede s otázkami, ale jak rychle začal, tak rychle skončil. Pouze se za ním krátce ohlédla a když otočila hlavu nazpět, sama pro sebe si zabručela. Začínala být rozmrzelá, možná proto, že ji zase začala dostihovat únava. Nesnášela tohle staré tělo. To staré tělo, ve kterém byl uvězněný stále mladý duch. Hlava by chtěla, ale schránka to nedávala. Tolik doufala, že jí s tím Život, za kterým momentálně putovali, pomůže. Šla v tichosti, aspoň nemusela mrhat síly slovy a občas se ohlédla, zda je odrostlé vlče, které ji následovalo, v pořádku a stíhá. Terén naštěstí ještě nebyl nikterak složitý, takže mohla být docela klidná. Věděla, že je Cornic schopný se přizabít i na rovince, ale doufala, že si její varování, aby dával pozor na tlapky, vzal k srdci.
Ani netrvalo dlouho, vyšli značnou část hor a dorazili po úhledně vyšlapané stezce k tůni. A co by to bylo za výpravu, kdyby nenarazili aspoň na jednu živou duši. Byl tam vlk, zrovna pojídal rybu, kterou vlastně ucítila ještě dřív, než vůbec dorazili. Kromě zajímavého zbarvení jí něco zaujalo mnohem více. Jeho oči. "Vida," prohlásila, zatímco se naprosto bez ostychu blížila k tůni a tím pádem i k cizinci. Její výraz byl kamenný, očiska chladná a ušiska přitisklá varovně k hlavě. To jen aby si nemyslel, že po ní, nebo jejím doprovodu, může jen tak skočit, kdyby mu náhodou ruplo v bedně. "Zrovna nedávno jsem se potkala s jedním a říkala mu, že jsem neviděla dlouho nikoho, kdo by měl fialové oči," mlaskla zaujatě, posadila se k vodě se značnou elegancí a napila se. "A já hned narazím na druhého."

Květen 7/10 Varja

Pověděl, že dřív měl fialové obě oči. Lyl se to na moment pokusila představit. „Dlouho jsem nikoho neviděla, kdo by měl fialové oči,“ poznamenala. Přemýšlela, zda vůbec na Galli potkala někoho takového. A vzpomínala marně, protože si nevzpomněla. Buď byli vlci jako ona – jejich magie se skrývala pod žlutou barvou, nebo prostě moc vlastníků této magie nebylo. Pověděl také, že tuto magii má od narození. S pochopením kývla. „Také jsem se s ní narodila. Byl to vlastně znak naší smečky. Všichni měli iluze. Nevím, jak to selektovali, jestli se prostě vlk s jinou magií vyhnal. Ale jinou magii jsem ani v rodné smečce nepoznala,“ pověděla mu něco, co vlastně nikdy nikomu. Vlastně k tomu nebyl důvod a ona minulost nechala raději za sebou. Zvlášť pokud to šlo. Ale nemohla říct, že tam neprožila i hezké věci.
Najednou k ní přiletěl zlatý mobil a uvelebil se v její srsti. Malá zvířátka uměla kouzlit také, ale co něco více? „Umí tahle magie něco víc? Můžeš si s ní případně zachránit život, kdyby ti hořelo u koudele?“ zeptala se zvídavě, ale zároveň naprosto vážně, jako kdyby se tato vlčice připravovala na nějakou zkázu. Byla taková ostatně celý život. Několik let nebyla v ohrožení života – ne cizím zaviněním, ale stále se na to připravovala. A už ani nebyla tak konfliktní, aby byla neustále v nějakém průseru.
Varja se ohledně Cornica vyjádřil tak, že k sobě určitě patří a mělo to tak být. „Osud umí velká kouzla,“ přitakala souhlasně. Asi to nebyla náhoda, že se šla projít po dlouhé době mimo smečku a našla tam malé vlče na pokraji smrti. Z myšlenek ji vytrhl jeho hlas, když komentoval stařešinu. Pobaveně se ušklíbla. „Byl nesnesitelnej, ale nakonec sis ho oblíbil… To je dobrý,“ zkonstatovala. „Žiješ zde vlastně dlouho?“ zeptala se, ve snaze o něm zjistit něco více. Ona na sebe vyklopila dost.

Květen 6/10 Varja

Uznal, že je asi pravda, že má Život nejspíš rád všechny. Souhlasně přikývla. Byla zvědavá, co jí návštěva u něj přinese tentokrát. Kromě omlazení se také přála zlepšit v magii, ať má co ukazovat Cornicovi. „Máš… Máš fialové oko,“ zmínila a chvíli to vypadalo, jako kdyby to bylo všechno, co mu chtěla sdělit. Po krátké chvíli se ale nadechla pro pokračovaní: „Značí to magii iluzí?“ zeptala se zkoumavě. Zatraceně dlouho neviděla nikoho s magií iluzí. A už vůbec ne, že by po ní měl zbarvené oči. Tedy oko… A mohla by to tak trochu využít pro svůj prospěch, že ano? „Mohl bys mě… Něco ukázat? Naučit?“ zeptala se a poprvé vypadala nejistě. Hrozně nerada o něco žádala a v tomhle věku se blbě přiznávalo, že se svou magií ani plně neumí.
„Všechno je možné, zvlášť tady,“ souhlasila s ním, než se pustili do vážnějšího tématu. Lylwelin vlastně ani nevěděla, proč se tomu vlkovi takhle otevřela. Možná to bylo tím, že až na Saturna dlouho nemluvila s někým dospělým a takhle vstřícným. Navíc se zajímal sám a nemělo důvod mu jakkoliv lhát. Možná, že čím víc vlkům řekne, že hledá zlaté kožíšky, tím větší šance bude, že by mohla někoho z rodiny naleznout. „Pevně v to doufám,“ povzdechla si na otázku, zda si myslí, že jen odešli mimo Gallireu. „Snad tam našli štěstí,“ dodala ještě a podívala se znovu na vodní hladinu před nimi. Navzdory kamennému výrazu vypadala zadumaně. Nejspíš se zatoulala někam za nimi. Představovala si, jak vypadají, jaké si mohli najít partnery a spoustu zlatých kožíšků kolem nich. Doufala, že byli šťastní. Flynn jí nikdy nepřipadal jako někdo, kdo zvedne kotvy od rodiny, ale kupodivu se tomu tak stalo. Nakonec oba dva bohužel zdědili toulavé tlapky po ní a ne touhu po rodinném zázemí po Sigym.
„Spíše jsme na sebe tak trochu zbyli. Ani jednomu z nás asi nevadí společně mlčet,“ poušklíbla se. Měla dojem, že jak bylo vlče nekomunikativní a ne tolik zapálené do hry, ztratilo tím zájem spousty vlků. A ona naopak byla ráda, že takový Cornic je. Jinak by ho nejspíš nedokázala vystát. Měla ráda svůj vlastní klid, celý život a tím jak stárla, se ta touha ještě prohloubila.
Varja se svěřil s tím, co mu Stařešina prováděl. Získal si zase její plnou pozornost a chladné zraky opět padly na jeho mohutnou postavu. „Heh,“ uchechtla se a zakroutila hlavou. „Chtěla bych mít teda jeho elán, v takových letech,“ pronesla s úšklebkem. Vlčisko vypadalo, že se mu zážitek se Stařešinou moc nelíbil. „Já na něj natrefila poprvé. V zimě. Jen se mnou něco vyobchodoval, měl teda divný řeči, to jo… A pak jsme si každý šel svou cestou. Naštěstí,“ dodala poslední slovo důrazně.

<- Tenebrae

Trochu se zarazila nad jeho otázkou. Nikdy ji nenapadlo se ostatních vlků ptát, kolik je co stálo. Nikdy se nezeptala třeba Launee, kolik ji stál její odznak, nebo Sigyho, kolik stálo, aby se mu barva očí měnila dle magie, kterou zrovna používal. Zamrkala a mlaskla. „Myslím, že na takové věci se neptá,“ usoudila zamyšleně a zatímco kráčela, poslouchala další jeho otázky. Cukla koutkem na stranu v krátkém úsměvu, nebo čemsi, co se tomu podobalo. Konečně se mu rozvázala tlama a spustil nějakou vlčecí zvědavost, i když se za to ihned omluvil. Přešla jeho omluvu bez povšimnutí a jala se mu odpovídat na otázky: „U Života jsem již byla, ale už si nepamatuji, jak to je dlouho. Byla jsem i u Smrti. To byla vlčata ještě malá a byli jsme v Borůvkové smečce,“ vzpomněla si.
Cornic se ji asi pokusil chlácholit ohledně perel, že prý se mu třeba budou líbit. Pozvedla „obočí“ nad jedním okem a podívala se na něj. „Hm. Třeba jo?“ Nadnesla nejistě a sledovala okolí lesu, do kterého právě vkročili. Byl zvláštně ponurý. Lyl naštěstí nebyla typ, na který by ihned u takového prostředí padla deprese, ale říkala si, že jestli se vlče nebude trochu bát. Bylo tu až zlověstné ticho, jen občas šel zaslechnout nějaký pták a možná veveřica hopsající po stromech. „Bude nás teď čekat náročný výstup,“ varovala ho, zatímco přecházeli lesem. Za nedlouho se začalo objevovat kamenní a svah stoupat. Přicházeli do hor. „Následuj mě a dávej pozor, kam šlapeš,“ nařídila mu přísně. Tyhle hory nebyly z daleka tak obtížné, jako některé jiné a on už nebyl úplně nejmenší, ale věděla, jak umí být nešikovný chvilkami.

-> Prstové hory

<- Klimbavý les

Chvíli šli mlčky, nejspíše každý ve svých vlastních myšlenkách. Neuměla s vlčaty mluvit nikdy nějak extra, ale Cornic tím, jak byl vcelku tichý a klidný, byl ještě tvrdší oříšek. Naštěstí ani Lylwelin neměla moc extra potřebu mluvit a ticho docela oceňovala, takže se mlčení nesnažila nijak narušit, pokud by to nebylo nutné. Zkoumavě se za sebe ohlédla, když se to událo z druhé strany. Cornic se začal vyptávat na Života. Asi ho začal zajímat, čím více se blížili. Zamyslela se. Měla dojem, že kdysi dávno vlka s křídly viděla. Měla v tu chvíli dojem, že se celý vlčí svět postavil na hlavu. „No jasně,“ souhlasila potom a pokývala hlavou. „Nedávno jsem u jezera potkala vlka a to bys nevěřil, co všechno na sobě od Života měl,“ ušklíbla se. Varja byl hezký vlk, ale na tu spoustu barviček, co na sobě měl, moc nebyla.
Pobaveně mávla ocasem, když se vlčeti zamotal jazyk, každopádně pochopila, kam tím míří. „Musím se přiznat, že poslední dobou jsem moc nešetřila,“ sdělila mu. „Náhodou jsem našla docela dost perel. Nějaké jsem směnila u Stařešiny. A uvidím, jestli jimi budu moct zaplatit i u Života,“ pověděla zamyšleně a rozhlédla se po okolí, když vyšli z lesa do otevřené krajiny. Namířila si to rovnou k řece, aby se mohli napít. To také uskutečnila a počkala, až se napije i její menší společník. „Podívej,“ vyzvala jej znovu. „Vidíš támhle ty hory? Za nimi vykukuje zlatá špička Narrských kopců,“ prozradila mu. Byli blízko.

-> Tmavé smrčiny

Se svolením bývalých hráčů za Heather i Flynna hledám případné hráče za jejich možná vlčata, která počali mimo Gallireu. Nechávám vám ve všem volnou ruku, tedy jména, magie a vzhledy jsou čistě na vás, zlaté prvky v srsti samozřejmě vítány! :3.
Jediné, co by bylo fajn, ale také samozřejmě není nutností je, že budou vědět o tom, že existuje nějaká Gallirea již od jednoho z rodičů a v ní že žijí prarodiče - respektive už jenom Lylwelin. (o umrtí otce ale nejspíš ani jedno z "vlčat" neví) Je tedy možnost mít nějakou rodinnou vazbu aspoň v podobě jedné mrzuté bábrle, která jistě při shledání vnoučete dost pookřeje :)

Heather a Flynn se narodili 3.6.2020
Heather byla naposledy aktivní v polovině roku 2022 a Flynn na jaře 2023 - takže narození vlčat by mělo sedět až po těchto datech.
Odkaz na vzhled Flynna: https://ibb.co/20msPPqm
Heather: https://ibb.co/cXSCzYPs
... pro představu. :)

Více detailů můžeme probrat v soukromé zprávě, nebo na discordu!

Srdce jej tlouklo ako o závod. Bežala, čo jej sily stačili a nemala ani odvahu sa za seba pozerat. Počula ten šialený smiech a volanie. Ten hlas volal jej meno a snažil sa jej prehovorit, nech zastaví. Zlatavá ale nezastavovala, bežala ďalej. Cítila, ako jej ťažkne dych. Pálenie na plúcach sa stále stupňovalo a postupne pribúdalo aj pichanie v bokoch. Cítila, ako má nohy v jednom ohni. Nemohla ale zastaviť, nemohla sa vzdať! Bol by to koniec, keby sa nechala dostihnút. „Lylweliiiin,“ pretiahla vlčica v jej patách zpievavo. „Už nie je dovod utekať, no tak!“ Snažila sa vlčicu prehovoriť na oko medovým hláskom. Tá sa ohlédla a stuhla jej krv v žilách, keď zazrela tie svietivo zelené oči. Bol v nich šialený výraz, treštila ich v diabolskom úsmeve. Odhalovala svoje tesáky a rovnako sfarbené pazúry, ako mala oči, sem tam zacinkali o nejaký kameň, ktorého sa dotkli jej laby. Zlatavá stiahla chvost a zalapala po dychu. Skúsila nabrat na tempe. Musela ten posledný kryštál nájsť a rýchlo s ním dobehnúť k Životovi, aby jej predal ten elixír mládí! Zúfalo sa všade rozhliažala a počula, ako Smrť za ňou už zúri. Nadávala jej do všemožných i nemožných nadávok a vyhrážala sa tou najkrutejšou smrťou. A to Lyl desilo ešte viac a tým pádom popoháňalo k tomu, aby v úteku pokračovala, aj keď už nemohla. A potom sa to stalo...Jej unavené končatiny už nešli zdvíhať tak, ako by si predstavovala a zavadila s nimi o vetvu. Svojím telom ryla zem ešte niekolko metrov, kým sa jej telo zastavilo. Oči, ktoré mala krčovito zatvorené, otvorila, aby zrela niečo, čo celý čas tak urputne hladala. Kryštál. Ten jeden jediný, posledný kryštál. Zalapala po dychu a natiahla po ňom labku. Tu sa jej do nej zaryli neónovo zelené, dlhé pazúry a pohyb jej znemožnili. „Neskoro!“ zasyčala Smrť a jej desivý smiech s ozvenou bolo to posledné, čo Zlatavá počula, než sa s trhnutím prebudila.

<- Hadí ocas

Vlče nějak extra nereagovalo. Nemělo žádné otázky, ani připomínky, ani nic. Ohlédla se za ním, snad aby zkontrolovala, zda s ní ještě vůbec jde. Šel, ale mlčky. Zamyslela se nad tím, zda je opravdu tak uzavřený do sebe, nebo ho prostě nic moc nezajímalo, včetně nějaké její historie. Možná se jen nechtěl jakkoliv upínat, nebo jí stále nevěřil, to mohla jen těžko hádat, protože do hlavy mu v žádném případě neviděla. Měla dojem, že v jeho výrazu zahlédla smutek, ale čím byl způsoben, to se mohla jen domnívat. Vzpomněl si nějak na svou minulost, tím že zmínila rozpad smečky? Nejspíš.
"Těžko říct," zamumlala na tu jeho jedinou otázku, kterou pronesl. Ani netušila, vůči čemu. Pokračovala tedy nadále v cestě také mlčky. Aspoň prozatím, než by mu zase ukázala něco, co by stálo za zmínku. Věděla, že jakmile vyjdou z tohoto lesa, bude okolo dost věcí na sledování. Otevře se kolem nich prostor, kterým se budou moci kochat. A teoreticky už se někde v dálce objeví špičky Narrských vršků. Začínala být zvědavá na Života a na to, jestli vyhoví tomu, co chtěla.

-> Kierb

<- Východní hvozd

Zaskočeně se za ním ohlédla. Co že to řekl? Až uvidí… Tak uvidí? Potřásla nad ním hlavou a pokračovala v chůzi. To bude ještě zajímavá cesta… Napadlo ji, když kráčela o kousek vepředu, před vlčetem a určovala oběma směr jejich cesty. Neměl by být problém dorazit k Životovi. Nevybavovala si sice zrovna, že by kdy šla tímto místem, ale byla si jistá, že míří na jih. Na chvíli se zastavila, protože viděla známé hranice jednoho místa. Maharských močálů. „Podívej,“ vyzvala Cornica se zatajeným dechem. „Támhle jsem kdysi žila,“ prozradila mu. „Byla tam smečka, ale pak se rozpadla,“ dodala ještě a chvíli na to místo nechala upřené své chladné zraky, než se zase rozešla. Tolik vzpomínek… Opět viděla Sigyho s vlčaty. A spoustu jiných vlků, které tam tehdy poznala, včetně malého Saturna a Biancy. Vzpomněla si na povodeň, která se přes smečku převalila. Zavrtěla nad tím hlavou a pokračovala dále.
„On bydlí na takovém zvláštním kopci. Je pokrytý pískem v barvě mojí srsti. Nemůžeš si to s ničím splést, takový je tu v celém kraji jediný,“ poučovala ho a zhnuseně koukala pod své tlapky. Po čem to, proboha, kráčeli? Kámen, jenom kámen. Dookola nic živého. Zvláštní a depresivní místo. Možná tady vzniklo po povodních. Ale rozhodně tu dřív nic takového nebylo, napadlo ji a zpozorněla, když se blížili k průchodu nějakým lesem.

-> Klimbavý les

Květen 5/10 - Varja

Naklonila hlavu na stranu. Sice to nadhodila více méně jako vtip, které stejně neuměla podávat, takže se nebylo čemu divit, ale přišlo jí zvláštní, že se toho takto chytl. Měla za to, že Život má rád prostě všechno živé. To, co nosilo jeho dar. A možná dokonce i to neživé, protože takový prostě Život byl. Láskyplný a mírumilovný. „Spíš by mě zajímalo, koho nebo co rád nemá,“ podotkla zamyšleně, zatímco si pohled jejích chladných očí získala obloha. Slunce zapadalo. Ptactvo pomalu utichalo, stejně jako jiný okolní ruch. Milovala noc, stejně jako zimu. Všechno bylo tak klidné.
„To ne, bílá ne,“ vyvedla jej okamžitě z omylu. "Spíše to, co je teď zlaté, bylo spíš takové pískové, béžové…“ zabrblala zamyšleně a vrátila k němu pozornost. „Ale… Třeba to byla také hříčka Života, aniž bych o to žádala, či o tom tušila. Stejně jako u tebe,“ uzavřela téma na své zbarvení a zvedla se, aby se protáhla jako kočka. Sezení jejímu zestárlému tělu nedělalo dobře. Všechno hrozně rychle tuhnulo a nepříjemně brnělo.
Narazil pak na to, že si nemůže myslet o každém vlkovi se zlatými odznaky, že jsou jejím potomstvem. Očividně vyčetl její zklamání a smutek, protože ihned reagoval. A trefil se přímo do černého. Po jeho přímé otázce sebou škubla, jako kdyby jí někdo střelil šíp přímo do srdce. A přesně takto to i cítila. Stiskla zuby pevně k sobě a zhluboka se nadechla, přičemž smířeně přikývla. „Ztratila… Partner zemřel a vlčata zmizela,“ špitla narovinu mezi zuby a odvrátila své zraky někam pryč, k vodní hladině. Do teď kamenný výraz byl najednou plný bolesti a bezmoci. Čelisti stiskávala čím dál více, aby ty emoce ovládla. „Teď v zimě jsem narazila na polomrtvé vlče, tak jsem ho vzala do smečky a starám se o něj. Rodinu mi nahradit nemůže, ale aspoň ani jeden nejsme sám – potkal jej stejný osud jako mně,“ povzdechla si. Že se tohle stávalo vlkům v jejích letech bylo vcelku pochopitelné, ale ztratit celou rodinu v tak útlém věku bylo kruté. A dokázala to pochopit asi ze všech nejvíc, protože i ji tenkrát něco takového potkalo. A zažít si to za svůj život rovnou dvakrát nechtěl už vůbec nikdo.
Parohy jako jelen? Zopakovala si ve své hlavě a zakroutila hlavou. Nemožné, co všechno byli vlci ochotní podstoupit, aby byli pro své okolí zajímaví. Nebo proč to vlastně dělali? Zaskočilo ji ovšem, jak byl zaražený z toho, že potkala Stařešinu. Připadalo jí to, jako když Cornic nedávno zjistil díky Thyře, že existuje jakási Zuběnka. Vlčata na tohle téma rozjela vcelku zajímavou debatu. „Divný věci? Hm, to ani ne. Byl celej divnej. Co po tobě chtěl za divný věci?“ vyzvídala a zastříhala u toho ušima, přičemž se znovu elegantně usadila.

<- Úkryt (přes Mechový lesík)

Cornicovi se samozřejmě moc nechtělo, jak byl rozespalý. Nenechala mu ovšem moc času pro to, aby se pořádně probudil. Spíše ho vytáhla dříve, než by se pořádně rozlenošil, nebo nabyl dojmu, že je třeba málo vyspaný a má málo energie. Však on to rozhejbe, pomyslela si možná trochu škodolibě a ohlédla se, zda ji následuje. Jak jinak, než nerušeně přešli smečkový les. Přemýšlela, zda ještě oznámit, že vyráží na dlouhou cestu, ale nakonec uznala, že to nebude potřeba. Připadalo jí, že volnější tlapa Saturna zapříčinila to, že smečka byla spíše taková volnější, než-li místo, kde by se měla dodržovat nějaká pravidla. A možná pro to v ní Lyl už roky přebývala a byla v ní spokojená. Protože až na nějaký lov jednou za čas, kterého se také teoreticky nemusela účastnit, pokud by nechtěla, nemusela nic moc ve smečce, nebo spíše pro ni, dělat.
"Nic o nich nevim, takže v tomhle ti asi neporadím," zabrblala ohledně slonů. Musel si s tím pokusit poradit sám. Třeba narazí na nějaké místo, kde by si mohl říct: "hele tohle mají sloni rádi, tady určitě budou". Nebo na nějakou jejich stopu. Ale ona nevěděla, co má hledat. Nechala to tedy plně na něm. Vedla tempo, aby ji stíhal i Cornic. Ačkoliv už nebyl zase tak úplně malý, spíše se vcelku rychle vytahoval, takže to už nemuselo být tak pomalu, jako když ho tehdy vedla a přivedla do smečky. "Momentálně jdeme na jih," odpověděla ještě soustředěně. Potřebovala nabrat ten správný směr a trochu se nad cestou zamyslet.

-> Hadí ocas