Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Věnovala mu jeden z chladných, leč trochu znuděných pohledů, který na něm dlouho nezůstal. Něco v rychlosti zamumlala, pravděpodobně nějak komentovala sama pro sebe jeho "osobní kouzlo" a stále bedlivě sledovala, co se děje v širokém okolí, které se před nimi díky Vyhlídce rozevřelo. Hlavně ji zaujalo dění se sopkou, které, jak se zdálo, pomalu ustávalo. "Hm, to bylo všechno?" pronesla tiše, snad jako kdyby jí zklamalo, že láva nezničila minimálně půlku tohoto kraje.
Líbilo se jí, jaký respekt mu očividně naháněla. Vrátilo jí to do starých časů, kdy si nespouštěla nikoho k tělu, protože okolo sebe šlehala plameny. Sice neměla nikoho blízkého, na druhou stranu neměla v tom případě nikoho, kdo by jí mohl ublížit, zlomit srdce, opustit ji. Nikoho, komu by musela vysvětlovat každý její krok. Byla v podstatě svobodná a na nikoho vázaná. I když teď na tom nejsi o mnoho lépe a můžeš začít odznovu, pomyslela si. "Máš jediný štěstí," zavrčela potom varovně, aby ji nebral na lehkou váhu.
Bohužel tento vlk měl nějaký skrytý talent na konverzaci a ne zrovna takovou, co by dokázala brát na lehkou váhu. Ačkoliv její kamenný výraz se neměnil, jindy chladně vyhlížející oči ji nejspíš vcelku vyzrazovaly. Nepotřebuje vědět nic konkrétního, ne? uznala a zavrtěla hlavou. "Ani ne. Jen pár věcí, co mi pověděl Sigy, sám je dle všeho ale dlouho neviděl," odpověděla nakonec neutrálně. Nechtěla přiznávat, jak dlouho je neviděla, ani mluvit o ostatních věcech. Zas tak dobře se neznali. "Vypadá to, že podívaná skončila," pronesla znuděně a klepla ocasem o zem. Takže by to chtělo vymyslet nějakou aktivitu, protože mě tu už nebaví sedět... Bylo příjemné, že už nebylo takové horko. Konečně jí nedával její severský kožich tolik zabrat. Těším se na zimu.

Obrátila se na něj se zhnuseným výrazem, když začal vykládat, jaký všemožný on je. Se zájmem jen tak na oko střihla jedním uchem, potom ho zase stáhla odměřeně dozadu. Pozvedla pohrdavě hlavu a svůj pohled zase zaměřila na peklo v dálce. Měla z toho zvláštní pocit, ovšem její nitro se zase začínalo pomalu uklidňovat. Chlad ji prostoupil snad více, než byla vůbec zvyklá. "Jsem ráda, že jsi mi umožnil výběr," pronesla pak pouze znuděně a klepla ocasem o zem pod sebou. Pak si jím zase automaticky zakryla zjizvenou zadní nohu, na které se pyšnil její náramek.
Jak takhle na oko vypadala klidně, pro jeho pronesení o "zlé mamče" byla okamžitě na nohách s opravdu nevraživým výrazem. Z očí jí náhle šlehaly naštvané plameny a vypadalo to, že v momentě Noriho bez váhání zardousí. Z hrdla se jí vydalo varovné vrčení. Uklidni se. Vždyť má v podstatě pravdu. Nechala jsi je vyrůstat s otcem. A kdo ví, jak moc tě před nimi stihl ještě očernit, snažil se ji uklidnit její vlastní hlas. Naštvaně sama na sebe sykla a zase se posadila. Stále byla ale bojovně naježená a nejraději by tomuhle holomkovi pocuchala kožich. "Važ slova," varovala ho potom ledovým tónem. Co se týkalo vlčat, bylo to asi jediné téma, se kterým se stále nevyrovnala. Možná protože ji pronásledoval stín toho, že se něčeho bojí. Bála se, že ji vlastní potomci pošlou k šípku. Ani trochu by se nedivila, ale věděla, jak moc by ji to zničilo. Tak moc po nich tesknila tolik měsíců, až nakonec nebyla schopna je najít a promluvit si s nimi. Co by jim měla říct? Sigy jí taky nevěřil, že se stalo co se stalo. A jestli jim něco nabulikoval, budou mít stejně svoji, nebo spíš jeho verzi.
"Nech si té ironie, brepto," ušklíbla se taky. Ale jo, trochu ji pobavil. Nesměl by si to ovšem hned zase zkazit. Připadalo jí, že je na to Nori prostě expert. Při zmínce Flynna ji píchlo u srdce. Nereagovala ovšem tak agresivně, jak by asi jindy reagovala. "To ano, to by byla," povzdechla si a střihla k němu uchem. "největší sranda by byla odpovídat na jeho otázky, kterých by byla asi spousta," začala si trochu rozvazovat jazyk a najednou vypadala, jak kdyby ledy zase trochu povolily. "a stejně by to jeho hlavinka asi úplně nepobírala a byl by schopný dávat návrhy na bližší průzkum." cukl jí téměř neznatelně koutek.

// Východní hvozd

Pokud byla Lylwelin někdy v něčem všímavá, zvlášť co se týče druhých, bylo to právě to, že dokázala vysledovat nervozitu a strach. Hrozně ráda tenhle pocit v druhých navozovala právě ona, ačkoliv poslední dobou ji tyhle touhy příliš nebraly. Nebyla na to v dobré kondici. Nori očividně zrychloval a stále se na sopku nervózně ohlížel. Ušklíbla se sama pro sebe a věnovala mu jeden ze svých "hřejivých" pohledů.
"Kouzelnej?" odfrkla s pohrdáním a zakroutil a hlavou. "Každej tomu říká jinak," řekla pak suše, když sledovala, jak se najednou objevil před ní. Zkoumavě přivřela oči. "já bych to teda nazvala třeba... Totálně podělanej," pronesla výsměšně, zatímco pokračovala dále v cestě, aniž by přidala na tempu.
Zavedl poměrně zajímavé téma, nad kterým by nebylo úplně špatné se zamyslet. "Mhm," zabručela a na sopku se tentokrát ohlédla taky. "jo, klidně v tom může mít tlapky Smrt," pověděla zadumaně. Pak se zaskočeně zarazila nad jeho dotazem. "Proč bychom jako měly?" zeptala se dost stroze a tentokrát tedy přidala na tempu, aby mohla jít podél jeho boku a vidět do jeho očí. "s tou ludrou nechce mít společného nikdo nic, si myslim," zavrčela podrážděně. Neměla na ni zrovna růžové vzpominky. Asi nikdo neměl. Nad jeho vyzváním, aby zrychlila, se ušklíbla a šla svým tempem.
Nakonec dorazili na vrchol vyhlídky a Zlatavá se posadila. Sice si koutkem oka stále hlídala Noriho, ale jinak zaujatě sledovala sopku, že které se hrnulo peklo. Doslova. Láva se z ní hrnula a brala sebou všechno živé. Už i jí se docela sevřel žaludek. "Myslíš, že takhle skončí Gallirea?" zeptala se zadumaně a tiše, ovšem zněla naprosto smířeně. Žádné obavy z jejího hlasu nešly poznat.

// Vvj

Na jeho komentář ohledně jejího pohledu nahodila ještě horší výraz, než měla doposud. Nijak ji to nenaštvalo, ale když už, tak pořádně, ne? Může si to užít se vším všudy, když už se rozhodl narušit její siestu u vody. Ono by stejně dřív nebo později odešla, protože otřesy pod jejími tlapami sílily a sopka se očividně dala do pohybu. Za chvíli to pukne, uznala, když sopce věnovala ještě jeden krátký pohled, než se rozešla pryč, jako kdyby žádnou společnost vůbec neměla. Očividně už mu nedávala za vinu, že jí odvedl syna do jeskyní, ve kterých zůstala pak uvězněna, protože je hledala. Nejspíš byla vyrovnaná s tím, že o všechny přišla lépe, než si myslela. Při pomyšlení na její vlčata ji sice nesmírně tlačilo na hrudi, jako kdyby ji neznámá síla nutila je najít a umačkat, ale rozum jí naopak říkal, že asi ani oni, stejně jako Sigy, o její společnost v jejich životě nikterak nestojí. To Zlatavou sice vevnitř ničilo, na druhou stranu to také pomalu ubíjelo všechny ty krásné emoce, co v sobě za tu dobu dokázala vypěstovat. Do jejího nitra pomalu začínalo přicházet prázdno a srdce se zase obalovalo ledem, který jí čišel ze zlatých zraků.
"Vyhrál jo?" zopakovala téměř pobaveně, s divným úšklebkem, který měl od úsměvu opravdu daleko. "to vylezlo na povrch tvé pravé já, bych tak odhadovala," pronesla teatrálně a mávla ocasem. Za pochodu protočila očima, když zjistila, že se jí ten otrava rozhodl následovat. No co už, nebude ho to bavit dlouho, napadlo ji, když se za ním ohlédla. Pozvedla obočí. "Jako o čem přesně?" zeptala se s neskrývaným zhnusením v hlase, že by měla vůbec na něco odpovídat. Co přesně by měla vědět o sopce, která právě, dle divného zvuku v dáli a silnějších otřesů země, právě bouchla? Věděla jen, že musí přesunout svůj zadek někam, kde ji láva neseškvaří na popel. Mezi korunami stromů spatřila vrcholek Vyhlídky a uznala, že by tohle mohlo být to pravé místo, kde by mohla být v bezpečí. Jak to všechno dopadne?

//Vyhlídka

Po veškerém náročném dění se zase natáhla na bok a téměř s nezájmem loupla pohledem směrem k sopce. Snad stihl ten Sigy zmiznout. A případně i jiní budiž ničemové ze smečky, pomyslela si a užívala si, že jí je konečně chladněji. V tom svém severském kožichu docela dost trpěla. Z její siesty ji ovšem vyrušil hlas, který na ni vřeštěl už z dálky. Posadila se a její chladný zrak padl na "starého známého". Jen kdyby si tak uměla vybavit jméno. Vůbec jí jména nešla nikdy do hlavy. Byla ráda, že si pamatovala pár vlků.
"Řekla bych, že šálí," zabručela odměřeně, při prvním pokusu se debatě s tímto vlkem vyhnout. Obávala se, že totiž nebude trvat dlouho a přijdou dotazy jako kde má partnera, vlčata a kdo ví, co vlastně všechno předtím měla a promarnila. "To víš, krutá zima. Ale na tobě je cosik navíc," zahleděla se na jeho rohy. Jsem si myslela hned, že je to otravnej pekelník. Teď už je to jasný. Vytlačilo se mu to z hlavy, dumala, když v tom ji zase zaujala sopka. Polil ji zvláštní neklid. Aspoň teda na oko.
"Nevím jak ty, ale já se odsud pakuju. Nechcu, aby ze mě byla škvarka," pronesla docela dost poklidně, na to, že by jim v podstatě mohlo jít o život. Smrti se nikdy nějak extra nebála a s její momentální životní krizí bylo zase o dost jednodušší se s ní vyrovnat. Jen si to úplně nepředstavovala takto.

// Východní hvozd přes V. Galtavar

// Kierb

Přeci jen se našla věc, která trochu uchlácholila její duši. Jakmile totiž zahlédla jezero, které se před ní rozprostřelo v celé své kráse, trochu se jí ulevilo. Nemohla se dočkat, až se zchladí, ačkoliv jí teda scházel ještě kousek cesty. Od sopky se trochu vzdálila a teď jen mohla přemýšlet, co se stane s jejím domovem. Skončí nakonec pod lávou? A stačí Sigy odejít z území dřív, než se tak stane? Hlavou jí probíhalo spoustu otázek a odpovědi se nejspíš dozví až někdy v budoucnu. Mohlo to být klidně za pár chvil, za půl dne, zítra nebo taky za týden. Ale věděla, že je dřív nebo později dostane.
A tak se konečně dostala na břeh jezera a bez váhání do něj vstoupila. Se slastí vnímala, jak se její tělo příjemně ochlazuje a dlouze si vydechla, přičemž přivřela oči. Tohle bylo opravdu fajn. Čím hlouběji šla, tím víc měla pocit, že ze sebe smývá veškerou špínu její mysli. Kéž by to tak zůstalo natrvalo. Užívala si tohle příjemné osvěžení, dokud o něco nezavadila packou, když už byla v hloubce, kdy musela plavat. Najednou se ztratila pod hladinou celá. Kopala nohou, aby se z pasti vymanila, ale drželo to na dně dost silně. Zlatavá už začínala panikařit a o to více zabrala, aby se z této bryndy dostala ven. Nakonec se povedlo a její hlava se vynořila nad hladinou.
Prudce zalapala po dechu, začala kašlat a v rychlosti se sápat ke břehu. Jakmile se k němu dostala, lehla si a stále ještě zrychleně dýchala. Oči vytřeštěné k nebi a přemítala, co komu tak hrozného udělala, že ji furt někdo za něco trestá. Prostě ses vytrestal sama, trubko, pomyslela si a lehla si na břicho. V tu chvíli zjistila, že ona věc, která ji málem utopila, jí ještě zůstala na zadní noze, zaháčená o náramek. Naklonila hlavu do strany. "To se podívejme," povzdechla si obdivně. "tohle není vůbec špatné. Vůbec ne." Spokojenost se najednou vrátila. Ona věc byl pro její vkus docela dost hezký přívěsek. Natáhla k němu hlavu, vzala jej do zubů, aby jej z náramku vytáhla. To se povedlo. Spokojená se svou prací ho nějakým způsobem dostala na svůj krk, který jí bude přívěsek ode dneška zdobit. Tak nakonec není úplně vše proti mě.

// Mech

Pokračovala svým nepříliš závratným tempem od hranic smečky směrem k řece. Zajímalo by mě, kde je Launee a jestli o tomhle ví, napadlo ji po cestě, když zhnuseně nakrčila čumák nad nepříliš lákavě vypadající řekou Kierb. Tak v tomhle se fakt máchat nebudu, pomyslela si znechuceně. Ani raději moc nechodila k jejímu břehu. Když slyšela to bzučení, bylo jí jasné, že by jí po cestě ještě něco sežralo. Když mě nezabije sopka, sežerou mě komáři a jiný nechutný svinstvo, čertila se pořád ve své hlavě.
O to více se těšila, až dorazí k jezeru. Věděla, že není daleko, ale v tomhle horku to bylo snad nekonečné. Navíc ji nepříjemný dým ze sopky stále dráždil v čumáku, takže po cestě občas kychla. Nebudeme si nic nalhávat, byla z toho ještě více otrávená, než normálně. Nejspíš momentálně neexistovalo na světě nic, co by tuhle vlčici nepodráždilo do vrcholných mezí. Byla jako jedno velké klubko nervů.

// Vvj

Začala kašlat. Ve vzduchu byl cítit dráždivý kouř a viditelnost se zhoršila. Ve zlatém kožichu jí začalo být hrozné horko. Asi bude lepší, když se odtud zpakuju, uznala a rozešla se směrem pryč. Pak se ovšem zarazila. Někde tu je Sigy, napadlo ji trochu úzkostně. Co když sopka každou chvíli bouchne a on kvůli své chromé pacce nestačí utéct? Stáhla uši dozadu a neklidně přešlápla. Nechtělo se jí tu příliš zdržovat s hledáním, proto nakonec varovně zavyla, aby upozornila Sigyho a případně další členy smečky, pokud tu ještě vůbec někdo byl.
Nakonec se rozklusala k řece. Neuhanela úplně tak rychle, jak původně chtěla. Ráda by Sigyho zahlédla taky někde na útěku, aby mohla být klidnější. Ačkoliv by to už neměla být tvoje starost, ty náno, pomyslela si k sobě zatrpkle a zavrtěla nad sebou hlavou. Dalším důvodem bylo to extrémní horko. Nedalo se v tom pořádně ani existovat. Uznala tedy, že taková koupačka v jezeru bude úplně ideální. Třeba jí to zase trochu pomůže od utrápené hlavy.

//Řeka Kierb

Fajn, nikde mě nic nezasypalo, pomyslela si vítězně, když se ohlédla do vchodu úkrytu. Snad to ustojí. Snad to ustojí celá smečka, napadlo ji, když se rozhlédla kolem. Zraky jí potom padly na samotnou sopku, která se tyčila poměrně nedaleko. Dlouze si povzdechla a zavrtěla hlavou. Tušila, že bude dělat problémy. Neříkala ta světlá vlčice, že tady taky někde pobývá? Aby jí taky nespadl barák na hlavu, napadlo ji, když se rozešla napříč smečkovým územím. Musela zkontrolovat, zda je všechno v pohodě. Dle pachů se zdálo, že tu nikdo moc není. Připadalo jí, že v úkrytu trucovala docela dost dlouho. To se za tu dobu opravdu nikdo nevrátil? Zvláštní, že by to sem nikoho netahlo? Nebo všichni zdrhli? dumala, když se zrovna otřela svým zlatavým kožichem o jeden ze stromů.
Nezdálo se, že by na území chodili místní, natož cizinci. Smečka opravdu zela prázdnotou a klidem, tedy až na to, že se sem tam zachvěla zem. Procházela se, otirala o stromy a čekala, co z toho bude. Ten klid jí tady zcela vyhovoval. Potřebovala si srovnat myšlenky a značkování území bylo něco, co se k tomu hodilo. Sice musela mít oči na stopkách, ale hlavu měla volnou pro utřízení myšlenek. Cítila v sobě zvláštní vnitřní napětí. Chvíli jí připadalo, že je se situací se Sigym docela srovnaná. To byly zrovna ty chvíle, kdy místo lítosti pociťovala vztek. Pak si ale vždy na chvíli vzpomněla i na ty světlé chvilky a uvědomovala si, že jí bude chybět. Stiskla zuby pevně k sobě a tiše pro sebe zavrčela. Uklidni se. On pro tebe taky tesknit nebude, tak šetři slzy, sragoro, znovu se upozornila a raději si rázně odrbala kožich o strom.
Vypadalo to, že už byla poměrně potřeba, aby se hranice označkovaly. Sice zde byl ještě cítit nějaký pach, ale opravdu jen zlehka. Pokud by sem přece jen chtěl někdo dojít, tak ať sakra aspoň ví, že tu někdo bydlí, i když to tak nevypadá, dávala si opravdu záležet, aby tu její pach byl cítit. Nejspíš ani stále oficiálně nevěděla, že by měla být ochráncem území, každopádně pro ni tohle byl vcelku vrozený pud, takže by to pravděpodobně udělala i kdyby jím nebyla. Tohle jí prostě nedalo, zvlášť, když to byla potřeba. Navíc bylo lepší, když to udělá teď hned, než aby pak musela řešit nějakou katastrofu se sopkou a ještě odsud vyhánět nezvané návštěvy. Ty taky neměla ráda.
Obejít hranice a označkovat je nějakou tu chvíli zabralo, ale když Lylwelin skončila tam, kde začala, byla o něco klidnější, než na začátku. Hlavu měla docela pročištěnou a ještě k tomu měla sama ze sebe dobrý pocit, že něco udělala. A jako příjemný bonus k tomu se ještě příjemně protáhla po dlouhé době. Znovu upřela chladný zrak směrem k sopce a smířeně čekala, jestli se bude něco dít. Třeba tady taky konečně zdechnu.

Nevěnovala mu už ani jeden pohled. Netušila, jak se mohlo tak rychle stát, že by se jí jeden takto rychle mohl znechutit. Někdo, kdo po jejím boku byl roky a koho milovala. Jeho postoj jí snad zlomil srdce více než to, že šli od sebe. Takhle dopadneš pokaždé, když k někomu přilneš. Všichni jsou stejný mrchy. VŠICHNI, začala sama pro sebe hudrovat a pozvedla "obočí", když zahlédla, jak se drolí stěna úkrytu. Takže se koukej vzpamatovat, protože jemu to očividně líto není a tobě by taky nemělo být. A příště si už nikoho nepouštěj k tělu, zepsula se a pomalu se zvedla. Naklonila hlavu zkoumavě do strany, upírajíc svůj zlatý zrak na kamínek, co se jí zkutálel k nohám.
To je chvění? Tázala se sama sebe a frkla. Zemětřesení jo? Jsem si myslela, že bydlet u sopky nebude jen tak, dumala, zatímco se vydala spěšným tempem ven z úkrytu. No, nenechám se tady zasypat. A teď budu muset přemýšlet, jestli tady vůbec zůstanu. Potkávat denně svýho bývalýho se mi fakt nechce, ušklíbla se sama pro sebe hořce a doufala, že ho po cestě nikde nedožene. Bylo by ideální, kdyby ho aspoň pár dní nepotkala, ale kdo ví, jestli zase nebudou muset řešit nějaký majglajz.

//Les

Byl divnej. Zatímco ho Zlatavá sledovala téměř s bolestí v očích, on byl úplně jiný. Jeho reakce ji nepříjemně drásaly na hrudi. Prvotní bolest z jejich rozchodu začínalo střídat mírné zmatení, zda toho vlka ještě vůbec zná. Tohle nebyl její Sigy. Navzdory tomu, že ho zklamala, čekala aspoň nějakou emoci z jeho strany. Nepřišlo vůbec nic. Byl to jako zásah z čistého nebe, když místo všech těch ničivých pocitů ucítila jakýsi nepříjemný trn, o kterém by nikdy neřekla, že by vůči Sigymu mohl přijít. Aspoň vidím, za co jsem ti stála, zavrčela ve své hlavě. Její výraz zkameněl a oči potemněly. Jemně je přivřela.
"Hodně zdaru?" zopakovala trpce a nadechla se, že spustí, ale nakonec si to rozmyslela. Tady už nebylo o čem. Tak si běž, pomyslela si hořce. Ještě před chvílí měla nutkání ho téměř prosit, aby ji neopouštěl, teď se nemohla dočkat, až co nejdřív vypadne. Chtěla se ovládnout a zbytečně nic nekomplikovat, ale oba věděli, že její návaly vzteku moc dobře ovládat neuměla. Nechtěla to zbytečně vyhrotit, chtěla už mít klid. Věděla, že až tohle přebolí, bude jí mnohem lépe, než když chodila jako tělo bez duše a přemýšlela, jak jejich vztah napravit. Přemýšlelas zbytečně, tady pán už dávno osnoval, jak tě kopnout do řiti, protože s tebou už dávno předtím nepočítal, popichoval ji stále její vlastní hlas. "Jo, tobě taky hodně zdaru," dodala ještě chladným tónem, když si znovu lehla a smotala se do klubíčka, aby dala najevo, že je to vše.

Myšlenky jí nedávaly spát. Byly dotěrné a tíživé, až se jí z toho zvláštně stahovala hruď. Nevěděla, jak z tohodle začarovaného kruhu ven. Tak moc by ráda, ale opravdu nevěděla jak. Mihla se tu nějaká vlčice, které si do teď vůbec nevšimla. Netušila, kde se tu vzala. Čert to vem, zabrblal jen její protivný hlásek v hlavě a dál civěla do stěn úkrytu. Zhluboka se nadechla a vydechla ve snaze ze sebe ten tíživý pocit setřást. Neodcházel. Ba naopak s přicházejícím zvukem tlapek, který se donesl k jejím uším, zesílil. Poznala tu pajdavou chůzi a věděla zcela přesně, komu patří. A byla si téměř jistá, že Sigy nejde do úkrytu jenom tak, aby si odpočinul. Proč by to taky dělal, když jsem tady já, napadlo ji ponuře. Vypadala celá tak nějak ponuře.
Když ji ovšem její partner oslovil, vzhlédla k němu se smířením v očích. Tušila snad, co přijde? Určitě... Zadívala se na něj očima, které postrádaly její klasický chlad. Svým typickým způsobem by se na něj už asi nedokázala podívat nikdy. Měl v jejím srdci jako jediný výsostné místo. "Mám," hlesla pouze na jeho otázku a pomalu se posadila. Cítila, jak jí tluče srdce. Zvláštně bolavým způsobem, jak to zažila naposledy asi jako vlče. Jako když o někoho přišla. Nechtěla, aby ji opustil, ale věděla, že mu v tom nemůže zabránit. A to ji na tom bolelo z celé situace nejvíce. Že nedokázala do této chvíle vymyslet něco, čím si ho získat zpátky. Že zklamala.
"Asi vím, proč tady jsi," špitla a odvrátila rozesmutnělý pohled stranou. Nemusel ji takto vidět. Věděla, že to s ní nemyslí zle. Snad. "Nebudu ti stát v cestě za štěstím. Snad ho najdeš," vrátila pohled zpátky do jeho očí, aby věděl, že to myslí zcela upřímně. Po tom, co to dotekla, jako kdyby ten tlak na její hrudi polevil. Bylo to najednou lepší. Zároveň měla ale pocit, jako kdyby jí mělo puknout srdce na několik malých tříštivých kousíčků. Zase se zhluboka nadechla, aby veškerý tento nával emocí unesla.

//les

Dorazila do úkrytu, ale ten zel prázdnotou. Musela jsem se s Karoe minout. No, škoda, napadlo ji, když se po úkrytu rozhlížela. Stejně ji chtěla jen na informaci, kde nechala Sigyho. Zapírala svůj vlastní pocit, že ji k Maličké něco táhne. Možná touha jí nějak pomoci. I když by tvrdila, že pomoc nepotřebuje, to je jasné, napadlo ji, když si pohledem vybírala místo k odpočinku. Zahlédla jednu přijatelnou kožešinu, tak se k ní pomalu vydala. No ale je na dobré cestě. Třeba se jí někdo ujme. Já na to asi nervy nemám, přemýšlela nadále, když si kožešinu pošlapáváním natvarovala k obrazu svému a spokojeně se na ni schoulila do klubíčka.
Můj život poslední dobou postrádá jakýkoliv smysl, povzdechla si sama pro sebe, když oči upírala na zdi úkrytu. Všechno jsem zvorala. A ani se mi nechce nic napravovat. Je to prostě v pr.... Sama pro sebe tiše zavrčela a schovala se před svými myšlenkami ještě více do klubíčka. Cítila se mizerně. Chtěla to zaspat, ale hlodající myšlenky jí to nedovolovaly. Byla z toho vrcholně podrážděná.

Poklidně sledovala okolí kolem sebe a užívala si slunečních paprsků, které prosvítaly mezi korunami stromů a hřály příjemně v kožichu. Dodávaly tak jejímu zlatavému kožichu nadpozemsky krásný lesk. Stále se nikde nic nedělo a jí to už začínalo vcelku nudit. Věděla ovšem, že ve smečce stále nikdo není a je na místě, aby zde zůstala a území smečky opatrovala. Dumala, kde asi všichni můžou být, když v tom mezi stromy zaregistrovala pohyb. Zbystřila, našpicovala uši před sebe a koukala, kdo by to mohl být. Byla to maličká postava a po chvíli v ní poznala Karoe. Tak už se vrátila, pomyslela si a vyčkávala, zda se za ní neobjeví další, kulhavá postava, ale nic se nedělo. Stáhla uši zpátky k hlavě. Nechal ji jít samotnou? To mu není moc podobné, napadlo ji. Ve svém nitru si dělala o Sigyho starosti. Ale kdyby se něco dělo, šla by Karoe rovnou za mnou, ne? Nesháněla by mu pomoc? Uvažovala.
Nakonec jí to nedalo a ze země se zvedla. Oklepala ze sebe případný nepořádek, co se jí uchytil v srsti a vydala se poklusem směrem, kterým viděla jít Karoe. Ještě se na území smečky úplně dobře neorientovala, ale dle pachu a stopy uznala, že šla směrem k úkrytu. Svou domněnku si potvrdila, když stála před jeho vchodem. Ještě se jednou ohlédla za sebe, zda její partner opravdu nejde jen o dost pozadu, ale od chvíle, co Karoe prošla, ušla fakt dlouhá doba.

//Úkryt

//<- Řeka Kierb

Když plánovala návrat do smečky, netušila, že bude tak prázdná. Nikde nikdo. Rozhlédla se kolem sebe, ale neviděla ani živáčka. Ani podle pachů se nezdálo, že by zde někdo byl. "Hmmm," zabručela podrážděně. Bylo jí to vcelku jedno, protože stejně nebyla úplně v rozpoložení, kdy by chtěla poznávat ostatní členy smečky, co ještě neznala, ačkoliv uznala, že nejspíš nezná jen ony dvě zmiňované bety, protože zbytek smečky byl tak nějak zbytek přeživších z močálů. Až na nějakou tu výjimku, nejspíš. No co, tak to tu aspoň pohlídám, pomyslela si mrzutě, když procházela lesem. Našla si schválně takové místečko, ze kterého bude co nejrychleji na jižní hranici, která tvořila právě řeka, od které přišla. Právě z tohoto směru očekávala nejvíce, že by mohl někdo dorazit. Moc s tím ovšem ani nepočítala, takže se prostě pohodlně položila na zem. Dávala samozřejmě pozor, ale své tělo přepla do odpočinkového režimu.
Takže tady mám ztvrdnout do konce svých dnů, jo? začala uvažovat. A už nejspíš sama za sebe, ne kvůli tomu, že rozhodl Sigy, dumala nadále a dlouze si povzdechla. Nevěděla, co si o tom myslet. Co dělaly jiné vlčice na jejím místě? Povídaly si o tom s ostatními vlčicemi? Na tohle ona nebyla. S kým by si o tom měla pokecat? Věřila maximálně Launee, jenže nebyla i ona spíše více nakloněna Sigymu? Sama pro sebe si zklamaně mlaskla a bouchla ocasem o zem pod sebou. Budeš si to muset vyřešit všechno sama, jako vždy, uznala potom, když chladným pohledem pročesala okolí kolem sebe. To je klid, pochválila nakonec spokojeně.