Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní hvozd

Bolest jejího těla byla až příliš skutečná, stejně jako to, že jí začínala být nepříjemná zima. Nemělo ji co hřát, když byla jako kost a kůže a k smrti hladová. Zranění vůbec nepřidávala tomu, aby se mohla pohybovat rychleji. Stejně na to nejspíš neměla ani sílu. Její svaly byly ochablé tím, kolik času strávila zavřená na jednom místě.
Dobelhala se k řece a žíznivě se k ní sklonila. To, jak byla ledová a nechutná ji přímo zarazilo dech, po kterém zalapala. Chutnalo to úplně jinak, než dešťová voda, kterou několik měsíců pila tam! Ještě jednou se kolem sebe nevěřícně rozhlédla. I když trpěla halucinací a viděla, že pije z nádherné řeky, nebo jezera, voda tam pokaždé chutnala téměř stejně. A teď? Byla jiná. Silně pochybovala, že by na tom byla až tak špatně, že by se jí pomátly i chutě. Ačkoliv by se už v jejím případě nedivila vůbec nikomu. Užíralo ji to, jak moc byla zmatená. Chtěla by, aby její smysly zase byly v pořádku a ona mohla racionálně uvažovat.
Napila se ještě jednou a ztěžka vydechla. Začala ji bolet hlava z toho, jak byla voda studená. Pořád měla v tlamě její odpornou pachuť. Fuj, kdo ví, co to sem napršelo, pomyslela si znechuceně. Neměla už vůbec chuť to pít. Akutní pocit žízně zahnala a asi nemělo cenu do sebe tlačit tu nedobrou vodu dále. Zhnuseně nakrčila čenich. Byla stejně z jeskyně zvyklá pouze na drobné dávky vody. Nepotřebovala mnoho. Samotnou ji překvapovalo, jak moc vlastně vlk na svobodě žije v přepychu, aniž by si to kdy pořádně uvědomil. Za celou dobu nepotkala ani živáčka. Do jeskyně jí aspoň navštěvovaly halucinace. V podobě kohokoliv. Teď už se dlouho nestalo ani to. Začínalo to být hrozně zvláštní. A nebo je prostě po mě a tohle je mé osobní peklo, napadlo ji, když se podél břehu řeky rozbelhala dále.

//Mechový lesík

// Vyhlídka

Po nekonečných kotrmelcích nebohé tělo zlatavé vlčice dopadlo nehybně na zem. Vlčice se při nedobrovolném sestupu z Vyhlídky praštila do hlavy, což ji omráčilo. Naštěstí pro ni, aspoň jí ta rána dostala z nepříjemné halucinace, kterou předtím prožívala a také si nemusela při vědomí prožít veškerou bolest, který ji škaredý pád přivodil.
Mohla ležet bez pohybu a vědomí dlouhé hodiny, než se začala probouzet. Jako první cítila, že ji všechno hrozně bolí. A ta bolest byla tak skutečná! Pomalu by jí i začínala věřit. Opatrně rozevřela oči. Měla strach, že zase uvidí plameny, ale nic... Rozkašlala se a na jazyku cítila pachuť krve. Zmateně se kolem sebe rozhlédla kolem sebe. Tady to znám... Napadlo ji, když zvedla hlavu směrem k Vyhlídce. Byla skutečná?
Pomalu se začala zvedat. To zmatení, co zažívala, bylo hrozně deprimující. Tak jsem stále v té zasrané jeskyni, nebo venku?! Sama pro sebe zavrčela. Nevěděla čemu věřit a to ji tak strašně ubíjelo... Nikde kolem ní nebyly stopy po ohni. Ale ten štiplavý smrad, co jí vcelku věrohodně dráždil v krku, stále přetrvával. Zmateně zavrtěla hlavou.
Vodu! Potřebuju vodu. Okamžitě, napadlo ji ihned. Celá dodřená a potlučená se dala do pohybu. Kulhala, protože si pochroumala zadní nohu, na které nosila "náramek". Její hlava začínala být o trochu čistější. Uvažovala totiž, jakým způsobem by mohla zjistit, jestli je skutečně venku, nebo pořád v halucinaci. Bohužel přes extrémní hlad, dehydrataci a vyčerpání ji vůbec nic nenapadalo.

// Řeka Kierb

//Zelené nory

Štiplavý pach sílil. Tak co to bude tentokrát? Pomyslela si Lyl odevzdaně. Vůbec netušila, že tentokrát na ni nemá vliv její hlava, ale vliv okolí. Venkovního okolí. Pravděpodobně ani netušila, že vůbec venku je. Nechovala se tak. Nepřišla jí zvláštní ani nečekaná námaha, že vlastně zdolává nějaký obtížný terén. Ani to, že ji halouzky, keříky a nějaké traviny hladí a šlehají po nohách. Že někdy zakopne o kámen. Cítila se jen unaveněji a unaveněji.
V tom následku se jí spustila další halucinace. Kouř začínal být opravdu nepříjemný. Zlatavá vlčice se znepokojeně ohlédla za sebe, když slyšela prapodivné praskání. Zděšením klopýtla. Velmi rychle ji doháněly rozzářené plameny ohně. I statečná vlčice, jako je ona, se někdy něčeho bojí. A byl to právě oheň. Navzdory neskutečné únavě se vlčice rozeběhla střemhlav pryč.
Utíkala zoufale před plameny, co se vytvořily v její hlavě. Srdce jí poplašeně mlátilo v hrudi na poplach. Vlivem kouře a minimální kondice se jí těžce dýchalo. Nějakým způsobem překonala vrchol Vyhlídky, aby Aš mohla běžet dolů na druhou stranu. Pokaždé, když se ohlédla, plameny ji stále stíhaly. Náhle zakopla a začala se valit dolů.

// Východní hvozd

Stav zlatavé se ani z daleka nezlepšil. Stále si neuvědomovala, že se nějakým způsobem dostala na svobodu ze svého krutého vězení. Chodila v kruzích, dezorientovaná a stále viděla kolem sebe pouze vlhké zdi jeskyně. První věcí, co začalo narušovat její duševní chaos, byl zápach štiplavého kouře. Nebyl to zrak, ani sluch, co jí nějak naznačil, že je venku. Byl to čich. Místo zatuchlého zápachu, ve kterém byla měsíce uvězněna, najednou cítila něco jiného, jenže... Zubožená vlčice to měla za další výmysl její hlavy. Byla tak hladová a dehydratovaná, že její halucinace ani na chvíli nepolevovaly. Její tělo nemělo sílu se jim bránit.
Přesto se její kostnaté tělo pomalu přesouvalo někam jinam. Pomalu, ale jistě, se jí do cesty přidávaly překážky, na které nebyla zvyklá. Párkrát zakopla, někdy si i nabila čumák. Jak potupné to, pro kdysi velmi hrdou vlčici, muselo být. Až smutné pohledět, co z ní vlastně zbylo. Měla kdy vůbec ještě šanci se dostat do pořádku, nebo si její tělo nakonec vybere svou daň největší? Lylwelin byla před zimou velmi slabá a momentálně neschopná racionálně jednat.

//Vyhlídka

Asi nezvolila úplně dobře, když navštívila tohle místo v zimě. I zkušené tulačce, jako byla Zlatavá, se mohlo jednoduše stát, že zapadne do jedné z nor. A přesně tak se i stalo. Když se po tvrdém nárazu probudila s třeštící hlavou, zjistila, že zůstala v jedné z nor zavalena. Malátně se postavila a zamrkala, aby rozkoukala rozmazané vidění. S kamenným výrazem se podívala kolem sebe, aby zhodnotila situaci. Tohle nevypadá dobře, uznala a suše polkla. Přešla k zavalenému východu a zkusila do sesunuté půdy hrábnou packou. Na moment se jí dařilo hrabat i dále, ale později narazila na kámen.
Zkoušela to takhle po několik dní, na různých místech. Postupně hladověla, měla žízeň a přirozeně začínala být zoufalá. Začínala nabývat dojmu, že se odsud nikdy nedostane. Občas se k ní dostala nějaká krysa, kterou úspěšně odlovila. Když jí nějaká utekla, popadal ji záchvat hysterie. Neměla sice pojem o čase, ale měla dojem, že tu je uvězněna už několik týdnů. Jediné, co si s ní povídalo, a že si na to nikdy extra nepotrpěla, byl její věčně hladový žaludek. Když si lehala na studenou tvrdou zem, začínala postupně cítit všechny kosti v těle. Z posledních sil se snažila hrabat do míst, odkud přicházel její jediný zdroj občasné skromné potravy, která ji udržovala na životě, ačkoliv už velmi zoufalým. I tvrďák jako ona nakonec podlehla pocitu, že již nemůže. Stesk po Sigym a vlčatech byl tak silný a intenzivní, že nabývala dojmu, že jí nejspíše pukne srdce. V životě by nevěřila, že ještě někdy může pocítit takový žal. Nikdy sis neměla hledat partnera! Nikdy sis neměla dělat vlčata. Nikdy jsi neměla začít milovat. Ted jsou tvojí slabinou. Kdybys tu kvůli nim netruchlila, byla bys mnohem silnější. A zvládala bys to lépe! Ozýval se jí dotěrný hlas v hlavě.
Kravina. Musím tu bojovat. Musím tu bojovat kvůli nim. Jestli to sakra vzdám... Tak budu sračka. Budu vypadat že jsem prachprostě zdrhla ze smečky, od partnera, od vlčat. To přeci nemůžu, namítala sama sobě. Cestu ven ovšem stále nenacházela. Postupem času se to takhle v její hlavě hádalo víc. A na spoustu téma. Není divu, že později přišly i halucinace. Najednou si měla i s kým povídat. Zpočátku si uvědomovala, že není možné, aby se u ní někdo z ničeho nic objevil. Později už nedokázala rozeznat halucinace od reality. Z krásné mohutné vlčice zbyla kostra potažená kůží a místo svého chladného hrdého pohledu měla pohled dezorientovaný.
A takhle se dostala konečně na světlo světa, ze svého vězení. Kdo ví, zda pomohla nějaká obleva, slabé zemětřesení, nebo tomu chtěl sám osud, ale konečně byla venku. Jenže... Zlatavá už si neuvědomovala ani tohle. Měla dojem, že je stále uvězněna. Její mozek byl naprosto dezorientován zničujícími halucinacemi.

Flynn byl mimo jako vždy. Už se k tomu raději ani nevyjadřovala, protože se nejspíš smířila s tím, že její syn nepatří k těm nejrychlejším. A zatím to nevypadalo, že by z toho měl vyrůst, ačkoliv se zapřisáhla, že s tím později něco udělá. Jen až bude trochu větší. Prostě mu něco vtluče do hlavy. Teď na to úplně tak neměla srdce, ačkoliv to nerada přiznávala. Nahlas by to jistě nikdy nepřiznala. Pustila se do Noriho zatímco se musela sem tam podrbat. Začala z toho být značně nervózní a uvnitř ní to bublalo vztekem. Nori udělal dobře, že se vzdálil, zvlášť po tom, co jí řekl, aby byla klidná. Propálila ho nevrlým pohledem. "Protilátce?" zopakovala sykavě a chladnými zraky zkontrolovala, na co že to zas ten její synátor mluví. Dlouze si povzdechla.
Tohle není normální. Moje už tak hloupé vlče se baví s totálním zablešeným blbcem, pomyslela si zoufale, ačkoliv na jejím výrazu klasicky nešlo nic znát. "Tak doufám, že ta protilátka bude hodně, hodně rychle," pošeptala ledově, s přímým pohledem do Noriho očí, ovšem to bylo náhle překaženo, když se tmavý vlk v rychlosti vydal k jejímu synovi. Její uši vystřelily kupředu a následně vyrazila celá, když zahlédla, co se děje. Její smečkový kolega byl naštěstí rychlý a brzy byl Flynn venku z vody.
"Ty malej zatra..." chtěla na syna začít křičet, ale zarazila se. "Doufám že ses z toho poučil! To není žádný tvůj kámoš! Tohle kamarádi nedělají," zabrblala napruženě. Byla silně rozmrzelá. Měla blechy, její syn měl blechy, málem se utopil v louži kvůli svému odrazu a ještě mu dělal společnost tady ten... Ehm. To vlče mělo prostě skvělé vyhlídky. Doufám, že Heather je se Sigym, posteskla si.

// Ovocná tůň

Flynn donesl Zlatavce něco, co možná ještě před pár dny připomínalo nějaké zvíře. Teď to bylo ožužlané škaredé cosi. Nenápadně se od toho odtáhla, přičemž jí cukl čumák ve zhnusené grimase. "Ty sám?" zeptala se co nejvíce příjemným tónem. Ještě že vlče nerozpozná přetvářku, oddechla si ve své hlavě, sjela ještě jednou pohledem. "No tak díky. Proč jsi ji nesnědl? To se většinou s úlovkem dělá. Já hlad nemám," pověděla nakonec, než se za ním a Norim vydala. Flynn byl jakýsi rychlý. Ani mamce nesdělil, že s tím holomkem někam odchází. To nemohla nechat jen tak. Už jen proto, že za to musela vyčistit bachor Norimu. Aby si nemyslel, že jí může brát vlče jen tak bez zeptání. Zvlášť, když posty pečovatelů tu nosil úplně někdo jiný.
Hned, jak je dohnala, tak měl ten hlupák blbé otázky. "V první řadě bych měla naučit já tebe, že cizí vlče se jen tak nebere," zavrčela na něj ihned zostra a propálila ho ledovým pohledem. "Bylo by fajn aspoň něco říct," dodala ještě napruženě a rozhlédla se, kam že to vlastně jdou. Jo, tady někdy určitě už byla. Ale už to muselo být dlouho. Proč zrovna sem? zeptala se sama sebe zaraženě, když následovala svého syna a jejího smečkového kolegu. Neklidně se ošila, když ji něco štíplo v kožichu a musela se na tom místě podrbat. A vysledovala, že ten pobuda se drbe taky. A Flynn se drbal taky. Zamračila se.
"Ty jedno hovado, tys přitáhl blechy!" vyštěkla po Norim okamžitě rozhořčeně. Ona má ve svém dokonalém kožíšku blechy? V jejím užasném, dokonalém, opečovávaném kožíšku má blechy? Blechy?! Kvůli tomudle smradovi? Měla chuť mu zakroutit krkem. A tentokrát uvažovala, že nebude ani ohleduplná před svým vlastním vlčetem a zakousne ho před jeho očima. Jen ať se hezky učí!

Až když cizinec otevřela tlamu, tak si začínala uvědomovat, že jej už jednou potkala. Ihned si ho spojila s tou rezavou čaramůrou. Její kamenný výraz ještě více ztvrdl. Rozhodně se mu nepotřebovala nějak svěřovat skrz to, jak dopadli v Maharské smečce, ale... "Hm, jo, Mahar stál za ho..o," řekla okamžitě upřímně. Nehodlala se s tím patlat. Ostatně jako vždy. Když pak mluvil dále, stočila svůj chladný pohled na onu zmiňovanou Litai. Ta ji ihned ujišťovala, že se nezdrží dlouho a ani nepůjdou nikam do středu lesa. O tom stejně Zlatavá rozhodnout nemohla. Mohla je tu maximálně zdržet do doby, než se objeví někdo pověřenější, než byla ona. To netrvalo dlouho.
Objevil se tu Staříček. Zlatavá měla vždy špatnou paměť na vlky, takže netušila, jestli už někdy jeho jméno zaslechla, nebo ne. Každopádně ihned Lyl poděkoval, že se o cizince postarala. Dorazil i s vlčetem. Bylo starší, než ta její a vůbec... Ji vlastně cizí vlčata absolutně nezajímala, takže mu nevěnovala žádnou pozornost. Naštěstí se i vzdálilo a vše sledovalo z povzdálí. Kývla na Stormovo poděkování. Ti dva vypadali opravdu neškodně, takže se neobávala tu nechat starého vlka nechat s nimi osamotě. Byla spíše více nervózní z toho, že Flynn je osamotě s tím holomkem Norim. Kývla hlavou všem na rozloučením a vydala se za svým synem. A vypadalo to, že šla právě včas, protože se zdálo, že jsou na odchodu. "Hej! Ne tak zhurta, hošánci!" štěkla za nimi a nabrala tempo, aby je mohla dohnat. To víte že jo! Pomyslela si škodolibě.

//-> Zrcadlové jeskyně

Objevily se zde nějaké cizinky. Lylwelin se sice ve členech moc nevyznala, ale tyhle neměly ani náznaku pachu smečky. Už už se chystala, že to vyřídí, ale jak se zdálo, byly to nějaké známé Noriho, který ještě všechny ujistil, že to vyřídí. Ještě předtím ji Flynn ujistil, že Baghý s Norim jsou jeho pečovatelkami. Její chladný pohled na chvíli vystřídal úšklebek. Pěkně kyselý úšklebek. Mno potěš, napadlo ji okamžitě. Začala tedy věnovat pozornost černému vlkovi, který se jí představil jako Awarak. Po očku ale stále hlídala syna, který se ochomejtal kolem cizinek. Moc se jí to nelíbilo. A světlá cizí vlčice měla jediné štěstí, že ostrá matka nezahlédla, jak hrozí jejímu synovi packou. Pravděpodobně by totiž ze smečkového území odešla po třech. Pokud by se tou čtvrtou neudusila a nemusela ji odtáhnout za hranice její kamarádka. Zdechlinu by tady totiž ležet nenechala.
"Lylwelin. Jsi tu nový?" zeptala se chladně, zatímco střihla uchem směrem k přicházejícímu vytí. Tak co to, do prdele, je?! Tady je taky průchoďák, nebo co?! Vztekla se ve své hlavě, nervózně švihla ocasem a aniž by něco smečkovému kolegovi řekla, vydala se rovnou k cizincům. Tady už bylo jisté, že to jsou cizinci. Proč by jinak zůstávali na hranici a dávali o sobě vědět? Ani jejich pachy nebyly protkané borůvkami. Zlatavá vlčice se hrdě narovnala, přitiskla uši ke krku a s kamenným výrazem dorazila ke dvojici vlků. Tu Červenou už někdy viděla. Toho druhého nejspíš ne. "Zdravím," zavrčela nepříjemně a oba sjela chladným pohledem. Byla trochu podrážděná z toho, že za tak malou chvíli se tu objevila už druhá dvojice cizinců. Ale tihle jednali o něco slušněji. Nenapochodovali až rovnou k nim pomalu do středu území. "Co tady pohledáváte?" zeptala se narovinu. Držela si od nich bezpečnou vzdálenost a oči měla jako na stopkách.

//<- Borůvková smečka

Podle pachu svého syna dorazila až sem. Byla ovšem překvapená, že se kolem jejího vlčete nenachází ani jedna pečovatelka. A rozhodně ne mile. Chladným pohledem probodla Noriho a následně i druhého vlka, který jí připadal, že je ve smečce asi nově, ale nemohla moc soudit. Ani z daleka tu ještě všechny neznala. Její pohled následně padl na Flynna. Vypadal, že se chystá ke spánku. A vypadal s tím holomkem Norim velmi spokojeně. Ono se celkově zdálo, že jejího syna prostě přitahují podivné existence. Nejspíš se svým jednoduchým myšlením mezi nikým nedělal rozdíly. Nakonec tak asi bude mít život o mnoho jednodušší, uznala a střihla uchem do strany. Pokud ho jeho vlastní blbost jednou nezabije. No snad z toho vyroste, napadlo ji.
"Jaktože Flynna nehlídá ani jedna z pečovatelek?" zeptala se rozmrzele a podívala se Norimu do očí. Tušila, že o tom bude vědět více, než ten druhý. "Byly na něj moc krátké a vzdaly to?" zeptala se s cynickým úšklebkem a přešla ke své ratolesti. Oblízla mu v rychlosti na přivítanou ucho, aby jej příliš nerušila. Bude lepší, když pro jednou bude spát držet jazyk za zuby. Třeba by se taky jednou mohla s někým pustit do konverzace, ačkoliv pochybovala, že Nori na něco takového měl kapacitu. Jisto jistě byl na úrovní Flynna, proto nejspíš skončili spolu.

Probudila se celá rozlámaná a zmatená. Zprvu úplně nevěděla, kde se nachází, než se jí všechno začalo vybavovat. Borůvková smečka, jasně. Přišli jsme z lovu, já se přežrala jako dobytek a usla, uznala a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo tu nebyl. Ale smečka se zdála být neustále někým obydlená. To byl poměrně příjemný rozdíl oproti Maharu. Tam bylo věčně prázdno. Lylwelin teda nebyla typ vlčice, co by byla ráda za to, že se to někde hemží vlky, zvlášť, když tady skoro nikoho neznala, ale od té doby co měla vlčata, byla ráda, že se ve smečce neustále někdo nachází, aby zlikvidoval případné nebezpečí. No jo, vlčata... Kde vlastně jsou? Rozhlédla se kolem. A Sigy? Myslím, že mi chtěl něco říct, přitiskla uši k hlavě a dlouze si povzdechla. No, tak hlavně že jsem se dobře vyspala, uznala nakonec s mlasknutím. Poslední dobou neměla na odpočinek moc klidu. Buď střežila své ratolesti, nebo neměla klid v duši.
Pomalu vstala a oklepala se. S táhlým zívnutím se protáhla tak, že vystrčila své půlky elegantně směrem ke korunám stromů a pak se zase narovnala. Cítila docela zřetelně pach svého syna. Bez váhání se tedy vydala směrem, odkud jej cítila. Po lovu jsem neviděla ani jedno vlče. Zajímalo by mě, jak na tom jsou s pečovatelkami, přemýšlela po cestě. Byla zvědavá, jak jsou s nimi její zlatíčka spokojení. A nebo taky nejsou.

//-> Ovocná tůň

//<- V. Galtavar

Úspěšně přitáhla kořist až na území smečky. Překonala hranice, které byly cítit, že jsou čerstvě značené. Mhm, to je něco úplně jiného, jak v Maharu, pomyslela si spokojeně. Bylo to opravdu super nabývat dojmu, že v této smečce bude mnohem bezpečněji a pohodlněji. Představila si, jak teď asi vypadají močály po vydatných deštích a zhnuseně nakrčila čumák. Vtáhla mládě více na území a ulehla vedle něj. Byla zadýchaná. Po chvilce jí to ovšem nedalo a rozhodla se, že kořist prostě odtáhne úplně k ostatním. Zavětřila, aby zjistila, kde přesně se nacházejí, chytla mrtvé mládě zase za nohu a zabrala. Už se jí moc nechtělo, ale lov ji vlastně nestál moc sil, byl rychlý a s hladkým průběhem, takže měla ještě dostatek sil.
Za nedlouho byla už u skupinky, kde se nacházel Sigy, postarší vlk a pak ještě jeden. Pustila nohu kořisti a všechny je sjela pohledem. Úlevně vydechla, že to už má za sebou a zaměřila svůj pohled na Sigyho. Byl to vyloženě rentgenový pohled. Kontrolovala, jestli je v pořádku. Stále měla v hlavě jeho volání. Věděla, že má magii myšlenek, ale... Tohle bylo prostě zvláštní. Takový jiný. "Ehm," odkašlala si, když přestala očumovat svého partnera. Nikdy nevěděla, jak se úspěšně zapojit do skupiny vlků, protože po tom snad ani nikdy netoužila, ale tohle bylo fakt trapný. Raději teda zavětřila, aby zjistila, zda jsou vlčata v pořádku doma. Zdálo se, že tu byla jen Heather. Necítila ovšem ani pach Wizku, takže doufala, že je někde s Flynnem. Ačkoliv teda nikomu k ničemu nedala svolení.

Držela zmítající se mládě pevně v zubech a občas vzdorovitě zavrčela, když sebou škublo moc. Zapřela se nohami pevně o zem. Náhle slyšela volání. Zdálo se jí to jako Sigyho hlas a zněl nějak vyděšeně. Nevědomky stisk na chvíli povolila. Naštěstí už tu byl Blueberry, který ukončil trápení mláděte téměř hned. S úlevným vydechnutím pustila úplně a rozhlédla se kolem sebe. Co to bylo? Přemýšlela. Sigy tu nikde nebyl. Náhle se vyjasnilo, takže bylo dobře vidět. Její partner tu nikde nebyl. Dokonce ani pečovatelky s vlčaty. Nejspíš je vzali zpět do smečky, aby neprochladli, zadoufala. Ty sluneční paprsky, co se draly skrze mraky, byly moc příjemné.
Její chladný pohled padl na Blueberryho, na kterého pokynula hlavou. Dobrá a rychlá práce. Tak to má být, pochválila si ve své hlavě a bez jediného slova popadla mrtvé mládě za nohu a začala jej táhnout k Borůvkové smečce. Také už měla docela velký hlad, navíc byla poměrně neklidná z toho, že neví, kde se nachází její ratolesti. I Sigy musel být už neklidný. Jistě se už vrátil. Navíc jí hlavou vrtalo, proč slyšela jeho hlas. Doufala, že se nic nestalo. Nervózně švihla ocasem, zatímco táhla kořist do nového domova.

// Borůvka

Jako vždy se ti magií posedlí vlci domlouvali, že je u lovu možné použít magii. Protočila zlatavýma očima, zatímco už se pomalu vydávala na místo určení. Všichni jsou v tomhle stejní. Stejně trapní. Co v takové velké skupině nemůže klapnout jako? Kdyby lovili sami tak neřeknu, ale tomhle počtu? Dokázalo ji tohle opravdu namíchnout. Zalehla raději do vysoké trávy a upřeně se zadívala na stádo. Pak věnovala krátký pohled Blueberrymu, který byl s ní. Vypadal, že je taky připraven. Kupodivu si nedovolila jej podceňovat. Přeci jen, byl alfa. Měl by něco umět, ne? Pak stočila svůj chladný pohled zpět ke stádu a zaposlouchala se do vlastního dechu. Začala se soustředit. Chtěla, aby byl lov úspěšný. Musela do toho vložit všechno a věděla, že v tomhle nepříjemném počasí to bude opravdu náročné.
A pak se dalo celé stádo do pohybu. Dusot kopyt přehlušil dusot jejího srdce. Každý sval ve svém těle napnula, aby byla připravena na akci. A když nastal jejich čas, opravdu rychlým pohledem zkontrolovala, zda Blue je také připraven, mohutně se odrazila od zadních nohou, vyskočila z jejich úkrytu a v prudce nabrané rychlosti běžela napříč mláděti, které bylo nejblíže. Stádo se trochu stáčelo, takže mířila přímo na jeho bok. Nebylo nač čekat, přišel další silný odraz a zlatavá vlčice svým prudkým nárazem skolila mládě k zemi. Byl to opravdu tvrdý dopad, ale Lylwelin držela ze všech sil kůži zvířete na pleci. Bylo to nešťastné místo, takže doufala, že Blueberry je v těsném závěsu a zmítající se mládě dorazí dříve, než stačí mohutnou vlčici střást a dát se znovu na útěk.

//<- Borůvkový les

Uhrát to na to, že vlčata pobrala někde po cestě, se jí příliš nepovedlo. Samozřejmě, kdyby byla podobná jen na Sigyho, šlo by to, ale vlčata měla její dokonalé zlatavé odlesky. Nevěřila tomu, že by na to někdo skočil, ačkoliv tenhle tmavý vlk stejně nevypadal zrovna jako ten nejchytřejší, takže co kdyby se to náhodou přeci jen povedlo? Každopádně Flynn se k matce hrdě hlásil. Reagovala na to hořkým úšklebkem. Naštěstí, ať byl Flynn jednoduchý sebevíc, uměl každého perfektně zabavit. Zvlášť pak dospělé vlky, co byli na jeho úrovni, jako byl tady Nori. Dali se spolu do řeči a ona si mohla vyslechnout Heather.
„Každý není mluvka, Heather,“ poučila ji stejně stručně, jako to před chvílí udělala ona. Otočila se na Wizku, která povídala, že jsou moc hodní. Přejela ji nedůvěřivým pohledem a velmi krátce se ušklíbla. Jo, tak to pochybuju, milá zlatá, pomyslela si. „To je fajn. Takže ti nebude vadit, když je pohlídáš a já si zalovím, že?“ zeptala se. Ono to vlastně nebyla ani tak otázka. Jen za tu oznamovací větu tak trochu vsunula tázavý tón, aby se neřeklo. Ještě než se vydala za loveckou skupinou, zaslechla, jak se pečovatelky domlouvají a Wizku domlouvá vlčatům, aby se drželi u nich. Bezva.
Blueberry svěřil lov právě Baghý a Norimu. Lylwelin odhadla Baghý na poměrně zkušeného vlka, takže s tím neměla problém. A pokud jí do toho nebude kecat příliš Nori, mohlo by jít vše dle plánů. Každopádně kdyby se něco zvrtlo, Zlatavé nedělalo problém jednat na vlastní pěst. Svá vlčata o hladu nenechá. Pohledem vyhledala raněnou laň i mladé. Nebylo nic jednoduché se rozkoukat v tom dešti. Na jednu stranu to bude o to složitější, na tu druhou by jim mohlo počasí hrát i do karet. Přišlo jí zvláštní, že ji Baghý posílá právě s Blueberrym na sever, kde měli spolu sehrát nejspíš tu nejdůležitější roli, ale neměla nic proti. Naposledy se podívala směrem ke svým vlčatům, věnovala pohled alfákovi, kývla na něj hlavou a v tichosti vyrazila směrem na sever. Zem zde začínala být hodně mokrá a pod tlapkami to nepříjemně čvachtalo. Bude to klouzat, uznala, než na místě, které uznala jako vhodnou loveckou pozici, zalehla do trávy.