Gallirea - Příspěvky uživatele

20 kytek od Laury na 4. vzhled :3

//<- Úkryt

Vyšla z úkrytu a musela se hned u východu zastavit. Sice nebylo kdo ví jak krásně, i tak pro ni bylo denní světlo šok. Párkrát po sobě zamrkala, aby podrážděné oči uklidnila. Donutilo ji to se mračit snad ještě více, než se mračila doposud. Nespokojeně zabručela a tiše si povzdechla. Proč jí připadal život v posledních pár minutách tak těžký? Vždy vše zvládala s grácií, jenže teď... Připadalo jí, že když se konečně dostala ze zavalené jeskyně, šlo to všechno hrozně rychle z kopce. A necítila se v tom vůbec komfortně. A to ještě z daleka nevěděla všechny pravdy, co jí za poslední měsíce a roky unikly. Musela se ovšem momentálně soustředit hlavně na to, aby se dala trochu dohromady. Ve vzduchu šel cítit chlad, který pocítila i ve svém zlatavém kožichu. Jistě se musela blížit zima, která vždy přišla hopem a ona na ni nebyla vůbec v kondici.
Berou mě tady ještě vůbec? Napadlo ji, když se rozhlédla po smečkovém lese. Byl tu poměrně klid. Jako vždy. Nerada to přiznávala sama sobě, ale tento les a ti vlci v něm, nebo aspoň jejich část, už byl jejím domovem. Vracela se sem. Přebývala tady. Musel být. Jenže věděla, že patřit do smečky taky znamenalo plnit jisté povinnosti, které nejspíš poslední dobou zanedbávala. Nejspíš? Ani se nepamatuji. Jak dlouho? Nebudu se nikoho prosit, abych se tu přiživovala, ale... Podívala se, jestli někdo v okolí není. Neměla chuť poslouchat nějaké řeči hned po tom, co se probudila. Nedejbože, kdyby tu byl nějaký nový, rádoby drsný ochranář. Přesto nehodlala území smečky ani opouštět. Ve svém stavu se bála nasazovat svůj kožich nebezpečným tulákům, protože si zcela uvědomovala, že je slabá. Doufala, že se tady nic moc nezměnilo a bude tu stále někdo, kdo ji zná a bude si ji pamatovat. I tak se ale rozešla blíže k hranicím smečky, zatímco očima hledala cokoliv, co by mohla sežrat. I hloupá myš by samozřejmě pomohla, aby se její žaludek nepožíral sám za nehezkého kručení.

Listopad 2/10 | Yggdrasil

Ihned co se vzpamatovala z toho, že vůbec narazila na živou duši, identifikovala, že se nejedná o žádnou hrozbu, nýbrž vlče. Podívala se ze své výšky a na moment jí z očí šlehly rozzuřené plameny, když slyšela, jak na ni ten prťavec vybouchl. "Cos to řekl, ty malej..." sykla chraplavým, ledovým hlasem a udělala k němu krok blíž. Mohla bys ho sežrat. Není tvůj, napadlo ji. Měla celou dobu přitisklé uši dozadu, ale při té myšlence jedno z nich vylétlo dopředu, asi zaujetím. Sjela ho od hlavy až k patě nepříjemným pohledem. Nesnášela vlčata. Všichni to byli spratci. Tenhle názor nezměnili ani její vlastní, vzhledem k tomu, že je roky neviděla. Jejich ztráta nejspíš ještě prohlubovala její nechuť s mladými vycházet.
Její pohled stanul v jeho očích a přece jen zlatavá stařena trochu pookřála. Milovala tyhle vzpurné pohledy. Vzpomněla si na vlče, které se tehdy přitoulalo do Mechové smečky. To mělo taky co do sebe a ráda sledovala jeho cestu životem. Kde by jí mohlo být konec? Napadlo ji, zatímco sklonila hlavu k cizímu vlčeti, aby se mu mohla dívat hezky do očí.
"Uvědom se, jak se chováš a jak jsi velkej... Eh, nebo spíš malej, spratku," zavrčela na něj tiše a jen co domluvila, natáhla tlapu, aby jej od sebe zase odstrčila. Co si opravdu hodně hlídala po celý svůj život, byl její osobní prostor. A když neměla náladu, nemohla jej porušit ani její vlastní rodina. Potom se elegantně usadila a automaticky si ocasem zakryla jizvu na své zadní noze. Dělala to odjakživa a nejspíš úplně zapomněla, že jich na těle má ještě spoustu z pozdějších bojů.

Na č.1 přihazuju 7 křišťálů od Lyl, 11 od Laury + přidávám od Laury 50 mušlí

Na č. 5 od Laury 50 květin

7 křišťálů+ 25 mušlí na Kurkummu!

Yggdrasil / Listopad 1/10

Po tom dlouhém spánku byla neuvěřitelně mimo. V podstatě ani netušila, kam to jde. Měla pocit, jako kdyby si Gallireu vůbec nepamatovala. A to byla, dá se říct, nespoutaná tulačka a měla ji prochozenou křížem krážem. Jenže poslední dobou na sobě začínala cítit stáří, které si samozřejmě nechtěla připustit, ale oblafnout se nedalo. Navíc o sebe pěkně dlouho nedbala a byla zase v mizerné kondici. Její, na vlčici nadprůměrná výška, jí rozhodně nepomáhala ukrýt to, jak moc hubená je. Za chůze se jí ozýval prázdný žaludek. Stiskla zuby k sobě a sykla. Já, velká a nejlepší lovkyně široko daleko, zdechnu na hlad! Zahlásila její mysl pobouřeně. Rozhlédla se kolem sebe chladným pohledem a zamrskala nespokojeně ocasem. Přemýšlela, na co by si mohla troufnout. V tomhle stavu možná tak můžu kecnout k myší díře a čekat, až ta mrňavá potvora vyleze, uznala a sklonila hlavu k zemi, aby mohla nasát pachy a najít to, co chtěla. Procházela se po louce křížem krážem. V tvojí super situaci i tahle mizerná jednohubka pomůže, uklidňovala svoje pobouřené ego. V zápalu hledání do někoho málem narazila. Na poslední chvíli se zastavila, celá naježila a automaticky zavrčela, zatímco couvla do bezpečné vzdálenosti.

Probudila se celá zmatená. Nejspíš se jí zdály nějaké chmury, jelikož v první chvíli po otevření očí nedokázala rozeznat, kde že to vlastně je. V rychlosti zvedla hlavu a zlatavým pohledem přejela prostor kolem sebe. Aha. Jsem pořád v úkrytu, došlo jí, zatímco se pomalu pokoušela zvednout své staré rozbolavěné tělo. Sykla bolestí. Ani nevěděla, co ji bolí více. Musela tu ležet pekelně dlouho. Nasvědčoval tomu i její žaludek, který dával značně najevo, že nebyl dlouho zaplněný. Nespokojeně se za ním ohlédla a švihla ocasem. Ve finále zdechnu na hlad, super, napadlo ji. Byla z toho značně rozmrzelá. Hladová vlčice = nepříjemná vlčice. I když zrovna u Lylwelin by se neměnilo nic, ani kdyby byla přežraná k prasknutí.
Za prokřupání některých kostí v těle konečně stála na nohou a musela si zase na chvíli sednout, když se jí zatočila hlava. Tma před očima pomalu ustupovala, zatímco se zlatavá vlčice zhluboka nadechla. Připadalo jí, jako kdyby dostala ránu do hlavy při rvačce. Jakmile tenhle stav odezněl, znovu se postavila na všechny čtyři nohy a oklepala se. Cítila svou slabost a neuvěřitelně ji to znervózňovalo. I přesto, že byla v úkrytu, cítila v něm jemné závany chladna. To je podzim? Měla bych se sebou něco rychle udělat, nebo v zimě fakt pojdu, uznala ve své hlavě a rozešla se k východu.

//-> Mech

Bedlivě sledovala každý její pohyb. Byla elegantní a sebejistá. Nutila ji přemýšlet, jestli je to jen maska mladé vlčice, která teprve hledala sama sebe, nebo jí opravdu život už nadělil tolik lekcí, že z ní byla zkušená mladá dáma, která věděla co a jak. Ani by nečekala, že ji někdo takhle ještě zaujme. A už vůbec ne takhle mladé pískle. Ale nadchla už ji při prvním setkání. Proč by nemohla teď? "Tak nějak doufám v obojí," vydechla, když se pomalu posadila. Stejně jako Karoe před chvílí, i svůj ocas nechala elegantně obtočit kolem svého těla. Dělala to automaticky, protože už roky byla zvyklá skrývat svou jizvu na zadní noze. Ačkoliv už si na ni dávno zvykla a celkově své jizvy spíše raději vystavovala, snad aby ostatním dala najevo, ať se od ní drží dál, nebo si nějakou podobnou může odnést. Je fakt, že pár slabomyslných vlků už to odradilo a opravdu si od ní drželo odstup.
Na její otázku pouze se zabručením přikývla. Bylo jí jasné, že její mladá zvídavost chce vědět více, ale Lylwelin k tomu asi více ani neměla co říct. Karoe nevěděla o jejích životních strastech, o tom, že vlastně ztratila vše. Nemohla prozatím znát ani tu fázi života, kdy má jeden pocit, že už zažil vše, dostal od života vše, co nejspíš mohl a takovou tu slepou uličku, do které se vlk dostal na sklonku svého života a tak nějak tušil, že už z ní není cesty návratu. Že už nejspíš ani není žádná boční ulička, kterou se vydat. Nebo možná byla, ale už ji nechtěl vidět.
Trochu ji bodlo u srdce při zmínění Sigyho jména, ačkoliv její kamenný výraz se samozřejmě neměnil. Hned své myšlenky zase převedla ke Karoe a pozastavila se nad tím, že tu vlastně celou tu dobu nebyla. "Heh, mám takový dojem, že jsme na tom stejně," ušklíbla se zase. Potom velmi krátce naklonila hlavu do boku, zaujalo ji prohlášení, které tu zaznělo. Jo i v tomhle jsme na tom stejně, přitakala jen tak ve své hlavě. Vypadalo to, že Maličká dospívá správným směrem. Správným pro Lylwelin, samozřejmě. Byla si jistá, že spousta vlků by se Karoe vyhnula obloukem, nebo snahu o nějaký kontakt vzdala. Byla to daň za to, aby vlčice mohla být svá. Nespoutaná, neohrožená a soběstačná. "Koukám, že jsi dospěla nejen fyzicky," podotkla, jen se sotva znatelným uspokojením v hlase.

Nemusela nad odpovědí na její otázku moc dlouho přemýšlet. Proto s ní ani moc neotálela: "Ano i ne," odpověděla s ledovým klidem. "předpokládám, že ti buď došlo, že ti tu nikdo podstrojovat pod čumák nebude, nebo sis našla dobrého otroka," mrkla na ni. Pokud to druhé, tak si to umíš sakra dobře zařídit, holka, napadlo ji, když ze zpříma dívala do jejích očí. Pořád kalkulovala, na jaké úrovni se s ní má bavit. U jiných vlků to nebylo nikterak složité, většina z nich byla jednoduchými hlupáky, tahle mladá dáma měla aspoň nějaký potenciál. Škoda, kdyby ho v ní zase nepodpořila, nebo nerozdmýchala tu jiskru ohně, co v ní dřímal.
"Bohužel," odvětila suše na její poznámku, že přežila i ona. Co ji ovšem zajímalo byla otázka, proč se vlčice ještě zdržuje taky. Jelikož Zlatavá nepatřila k těm soucitným, co si dávali pozor na jazyk, aby náhodou nepíchli do živého, byla odhodlaná se zeptat. "spíš než že jsi na živu mě zaráží, že jsi ještě tady?" Ať to bylo jak to bylo, její velectěná rodina se na ni vykašlala. Lylwelin nebyla o moc lepší, takže nehodlala nikoho v tomhle ohledu soudit. I když kdyby měla na výběr, svá vlčata rozhodně vychová a neopustí, dokud by neodešla sama. Tahle se prostě jako vlče buď zaběhla a její velectěný rod nebyl schopný ji do dnešních dnů najít, nebo se jí prostě nějak chytře zbavili. "A dokonce sis nenechala rozpárat hrdlo od žádného chlapa," poznamenala ještě s krátkým úšklebkem. Ještě teď její srstí přejížděla husina, když si vzpomněla na to, jak byla Maličká přesvědčená o tom, že samci jsou prostě silnější a přes to nejel vlak.

Vypadalo to, že tu bude totální nuda. Vlastně ani žádnou extra zábavu od tohoto místa neočekávala, přišla si sem hlavně odpočinout po dlouhých toulkách. Spíše nečekala, že tu bude tolik vlků. Po celém území smečky bylo mrtvo a všichni byli zalezlí tady. Myslela si, že ostatní budou spíše nadšení z přicházejícího jara, ale očividně ne. A aby tady těch vlků nebylo málo, zaslechla blížící se kroky z venku. Tiše zafuněla a přesunula pohled chladných očí k místům, kde se za chvíli vynořila postava. Nesla se hrdě a Zlatavou to ihned zaujalo. Její kamenný výraz sice nedal najevo vůbec nic, ale to zaujetí bylo konečně nějakým jiným impulsem v jejím jinak mrtvém nitru. Ve tmě vlčici nepoznávala, možná i proto, že se od doby, kdy ji viděla naposledy, vcelku vytáhla. A vlastně, jak je u Lylwelin zvykem, by na ni málem zapomněla. Jenže tohle mládě bylo něčím speciální a vcelku se jí zamlouvalo, protože v sobě mělo tolik temperamentního ohně, že by vydala za celou tuhle znuděnou smečku, takže ji ihned po zaslechnutí svého jména zvládla na jedničku identifikovat.
Zvedla hlavu z tlap a krátce našpicovala uši. Uhm, ta vyrostla, pomyslela si zaskočeně. Čas utíkal asi ještě rychleji, než si Lyl myslela. Jí se poslední dobou život hrozně táhl. Po tom, co si uvědomila, že v podstatě o všechno, nebo spíš o všechny přišla a ještě k tomu vlastní vinou, si připadala naprosto bezduše. Bez smyslu života, úplně prázdná. Neměla ani chuť hledat nový směr. Jenže svět kolem ní plynul stejně rychle. "Karoe," opětovala jí oslovení s učitelským mlasknutím. "koukám, že ses úspěšně dožila dospělosti," blesklo jí šibalsky v očích. Na jazyk už jí lezly další poznámky, ale rozhodla se s nimi vyčkat. Z postavení mladé vlčice totiž nešlo rozeznat, jestli ji vidí ráda, nebo jí každou chvíli skočí po krku za ty řeči, co do ní sypala, když byla ještě mrně. To vyčkávání na reakce vlků jí podobných bylo poměrně vzrušující.

//<- Mech

Už když překonala "práh" úkrytu, věděla, že na rozdíl od celého smečkového území, je tady živo. Co si budeme, nadšením do stropu z toho neskákala a její chladné srdce také neplesalo, na druhou stranu uznala, že je lepší, když ji tady jednou za čas někdo uvidí, než zase zvedne kotvy na nějakou další ze svých výprav. Do velké místnosti tedy nakráčela sebevědomě a jen v rychlosti sjela všechny přítomné chladným pohledem. "Čau," téměř štěkla odměřený pozdrav, než si v rychlosti našla nějaké místo trochu stranou, kde by mohla uvelebit svůj nazlátlej zadek. Lylwelin rozhodně nebyla žádný mistr konverzací a už vůbec ne fanoušek seznamování a vlastně jí bylo úplně ukradené, že tu jsou i vlci, které možná nezná. Uznala, že pokud je tu Saturnus, mají buď povolené tu být, nebo jsou dokonce členy smečky. Šlo to všechno nějak mimo ni. "všechno cajk?" obrátila chladný pohled na vlka s měsícem na čele. Byl snad jediný, se kterým byla ochotná konverzovat.
V rámci mezí, s ohledem na cizince v její blízkosti, se uvelebila na mechu. Její vnitřní alarm jí ale stále spínal v hlavě, takže si téměř automaticky po očku hlídala ty, které nezná. A vlastně tak nějak čekala, jestli se tu něco bude dít, protože tu zcela jistě do teď neseděli v tichosti. S kamenným výrazem si tedy položila hlavu na přední tlapy, předstírajíc absolutní nezájem. V přítmí úkrytu postřehla, že jedna z těch vlčích dam je nejspíš Bianca. Jo, tu si asi trochu pamatuju, uznala. Taky si nedovedla vybavit, kdy ji vlastně viděla naposledy. Snad ne v tom smradlavým Maharu, napadlo ji potom.

//<- Východní hvozd

Zlatavá konečně dorazila na území smečky. Kdo ví, po jak dlouhé době, ovšem ona nebyla zrovna jedna z těch, která by se za to plazila omluvou kdo ví před kým. Zdálo se, že hranice jsou čerstvě označkované, s čímž byla spokojená. Aspoň to nemusela hnedka začít procházet ona. Bude spokojenější, když si půjde rovnou po svých nekončících výletech odpočinout do sucha a tepla. Nezdálo se, že by to na území smečky nějak žilo, což jí taky vůbec nevadilo. Ba naopak docela vyhovovalo. Když už byla členkou, tak tu aspoň nebyla stovka otravných poskakujících mamlasů, co by jí nedalo pokoj. Ne že by si tu samotu pochvalovala nonstop, ale všechno lepší, jak tohle.
Vydala se napříč území smečky a zlatavým zrakem sledovala, zda se tu něco nezměnilo. Ne. Vypadalo vše jako při starém. Znuděně zafuněla a nabrala rovnou směr úkryt. Doufala, že když už se tu jednou za čas ukázala, potká aspoň Launee, se kterou by si mohla popovídat. Vždy, když se tady ukázala, tak se musely minout. Co už, asi toho taky má moc, uznala pouze.

//-> Úkryt

//<- Zrcadlové hory

Čím více se přibližovala do smečky, tím více přemýšlela, jestli je to vůbec dobrý nápad. Vůbec se jí nechtělo. Kdyby v ní nebyly nějaké kousky vděku za záchranu jejího života, který stejně označila za zbytečný, asi by se tam už ani nevracela. Nebyla tam zase pěkně dlouho. Ale bylo načase, aby se zase jednou ukázala. Třeba se s ní rovnou rozloučí a o to jednodušší to pak bude mít. Mávla nervozně ocasem a dlouze si povzdechla. Tak dlouho nevědět, co se životem, jednoho unavovalo. Tu nejhezčí etapu života promarnila někde v díře a když se dočkala vytouženého vysvobození, všechno bylo pryč. Sigy ji odkopl, odmiloval se snad rychleji než zamiloval a děcka byli na výpravách. A ani o tebe nestojej, to se neboj, připomněla si stroze a naštvaně sykla.
Končící zima jí na náladě moc nepřidávala. Možná pro to, že milovala zimu, se raději toulala mimo smečku, než aby byla "zavřená" na jednom místě. Možná to bylo jen proto, že nedokázala říkat "doma" jednomu místu. Nikde nebylo "doma", když ji nikdo nečekal. Nebyla naivní, aby si myslela, že ve smečce někomu chyběla. Stejně ji tam skoro nikdo ani neznal. To by tam musela trávit totiž nějaký čas. A na co?

//-> Mech

// Vyhlídka

Nebylo to úplně nejlepší rozhodnutí, přesouvat se zrovna teď, ale jinak to asi nešlo. Kdyby zůstala přes noc na Vyhlídce, dost možná by utrpěla nějaké omrzliny. Bylo tedy lepší se dát do pohybu. Počasí vypadalo, že se bude zhoršovat, což uznala podle zvedajícího se větru, který jemně načechrával její zlatavou srst a studeně lechtal na čumáku, až se jí místy chtělo kýchnout.
Sestup byl opravdu nepříjemný, jelikož viděla, že má bezpečí lesa již na dosah, ale stále jí cestu znepříjemňoval sníh, kterého nebylo sice mnoho, ale dokázal pěkně cestu zkomplikovat. Jakožto zkušená stopařka zahlédla nedaleko od sebe stopy. Patřily dvěma vlkům. Šli stejným směrem před několika hodinami, uznala, když se na chvíli zastavila u stop a prohlédla si, na kolik jsou zasněžené. Téměř vůbec nebyly. Neuniklo jí ani, o kolik jsou ty druhé stopy menší, než ty druhé. Vlče? Zajímavé, pomyslela si s úšklebkem. Na kolik byla hrozná matka, tudy by asi své vlče nevzala. Nechala být zkoumání stop a rozešla se dál. Chtěla být co nejdříve v bezpečí stromů.

// Východní hvozd

Ve svém zklamání, že bouřící sopka nenapáchala více škod, v lepším případě nepohltila celou tuhle zem, včetně její maličkosti, si ani nevšimla, že Nori odešel. Asi ho úplně vypustila z hlavy. Nevěděla, jak dlouho se tu zdržela, ale pro nepřízeň počasí se rozhodla tohle místo opustit a jít se podívat zase do Mechové smečky. Ne že by ji tam nějak extra něco táhlo, ale dlužila určitou laskavost Launee. S povzdechem vstala a prokřupala si s dlouhým protažením záda. Slastně sama pro sebe mlaskla, narovnala se do své hrdé pozice a rozešla se směrem, který by snad jen tak nezapomněla.
Něco jí sice říkalo, že se tu něco trochu změnilo, ale netušila moc co. Musím mít buď zamrzlý mozek, nebo už na mně dopadá senilita, uznala podrážděně, když chladným pohledem sledovala okolí. Aspoň že byla konečně zima. Její oblíbené roční období, kdy se její podrážděné nitro zabalí do jakéhosi kabátku, který ji uklidňoval. Sice neměla úplně radost z místa, kde se nachází, jelikož věděla, že sestup bude nebezpečný, jenže to by nesměla tato vlčice pocházet ze severu, kde se s takovými nástrahami potkávala od vlčete. Měla tedy výhodu, že byla zvyklá se v těchto podmínkách pohybovat, ale pořád věděla, že musí velmi dávat pozor na to, kam pokládá své tlapy, které se bořily do sněhu.

// Zrcadlové hory