Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 5

Prudce otevřela oči, když slyšela Sigyho námitku. Vlk si k ní téměř až tvrdohlavě přilehnul. Její zraky zůstaly viset na jeho chromé tlapce. Stiskla zuby pevně k sobě. Zasranej Mahar, pomyslela si nabroušeně. Každému, kdo tam byl, se to muselo nějak podepsat na srdci. Vždyť to byl spíše boj o přežití, než mírumilovné soužití ve smečce. Chvíli si packu prohlížela. "Do teď s ní nešlo nic udělat?" zeptala se potom trochu zdráhavě. Nevěděla, jak má vůči němu projevit svůj zájem, když to mezi nimi tolik skřípalo a očividně měl každý svůj kus hrdosti. "Upřímně ani nevím, kolik uběhlo času, než..." větu nedořekla. Bylo jasné, co tím myslela. Prostě zmizela.
Po jeho otázce se podívala po Saturnovi. Byl zatím jediný, kdo to věděl. Ale proč se to tomu mladému vlkovi říkalo tak jednoduše a Sigymu tak složitě? Měla dojem, že cokoliv řekne, stejně bude tak krkavčí matka a strašná partnerka. Přemýšlela, jak vůbec slova poskládat. Prostě říkej pravdu a buď upřímná, jako vždy, nakázala sama sobě tvrdě a pohlédla svému partnerovi do očí. "Nikomu jsem v Borůvkové smečce nevěřila," přiznala se hned na začátek. "Špatně se mi přenášelo přes srdce, že by kolem mých vlčat měla lítat nějaká pečovatelka," nakrčila čumák. "ale ještě horší bylo, když si ten šašek Nori dělal s Flynnem, co chtěl, aniž by mu to kdokoliv dovolil," zavrčela při té větě tiše. Ten vlk jí pil krev i když si na něj vzpomněla.
"Provokoval a dělal si ze mě legrácky, až nakonec oznámil, že syna kamsi bere mimo území smečky, což se mi ani trochu nelíbilo a vydala jsem se za nimi. Blbec ho tahal do nějakých nor, kde... Se sesunula půda a já v jedné z nich zůstala smrdět," odkašlala si. Šmarja, tolik slov, pomyslela si při té námaze. "Nevím, jak jsem tam byla dlouho, moc si ani nevybavuju, jak jsem se dostala ven a sem... Mrzí mě to," vypadlo z ní zničeho nic. Omluva bylo to poslední, co tato vlčice uměla, to musel vědět hlavně Sigy. "Chodili jste mě navštěvovat," pošeptala pak trochu smutně.

Loterie 4

Trošku se jí ulevilo, když se Sigy zase vzbudil a hned se od ní nadzvedl. Jeho teplý a voňavý kožíšek byl sice takhle nablízku po takové době úplně úžasný, ale trošku jí Sigyho váha ubírala kyslík. Přesunula na něj pohled zlatavých očí. Nevypadal, že by byl v pořádku. "To ty bys měl ještě taky," řekla pevným tónem. Potom vypadala zase rezignovaně. No tak si běž... Za normálních okolností by možná prskala i nahlas, ale neměla ještě dostatek sil na to, aby se takto ošívala. A už vůbec ne na jejího partnera, který dělal kdo ví co, celou tu dobu, co s ním nebyla. "Klidně běž hned," vyzvala ho nakonec a odvrátila od něj pohled. Nepotřebovala se dívat na to, jak si hraje na hrdinu a půjde v tomhle stavu chodit někam po venku. Až teď si začínala uvědomovat, že ty bylinky opravdu zabraly a hlava ji už tolik netřeštila a měla konečně více prostoru na to, aby chvíli normálně přemýšlela.
Vypadá to, že je na mě Sigy pořádně nakrklej. Proč sem vůbec chodil? Nemusel, přece. To jako abych se musela dívat na jeho nafouklej obličej? Když ani neví, kvůli čemu je nafouklej? Buď ho to nezajímá, nebo na to prostě nemá sílu. A já zas nemám sílu na to podlejzat a nutit se mu. No tak si vyber. Bude lepší, když si oba srovnáme hlavy odděleně, ne? Napadlo ji a podívala se Sigymu znovu do očí. "Zvládnu to," ujistila ho pak Zlatavá. Možná to mělo i trochu hlubší smysl, než jen to, že zvládne jeho momentální odchod. Pak si trochu porovnala tělo a znovu si položila hlavu na přední tlapy, přičemž zavřela oči. Byl to takový náznak, že se už dál asi nebude o ničem bavit. Nikdy nikoho nepřesvědčovala, aby s ní někde byl na sílu. Ani on nemusel.

Loterie 3

Zlatavá sledovala Sigyho a jen těžce se vyrovnávala s tím, co se mezi nimi momentálně dělo. Zatímco její city se vůči němu vůbec nezměnily, protože k tomu vlastně ani neměla nijak velkou možnost, ze strany svého partnera pociťovala jakousi odtažitost. Prostě jsi to posrala, zaprskala na sebe ve své hlavě, se kterou souhlasně kývla, když jí Sigy řekl, že jí vyčaruje nějakou kytku a bude si muset odpočinout. Mám obavy, že s tímhle mi nějaký kus plevele nepomůže, drahý, brblala i nadále, ale uznala, že aspoň ta úleva od bolesti by jí mohla trochu pomoci, aby si dokázala utřídit myšlenky v hlavě. Podívala se na trs kytiček, co žíhaný vlk vykouzlil. Ne příliš ochotně se pustila do postupu, který jí poradil a začala tedy žvýkat. Musela se u toho zašklebit. Jinak to nešlo. Vždyť to bylo úplně nechutné. Hořké, suché, divné. Jak to ti králici, srnčí a kdesi cosi může žrát? Napadlo ji zhnuseně.
Najednou zahlédla, jak se její drahý sesouvá k zemi. V rychlosti pod něj aspoň trošku podstrčila své kostnaté tělo, aby ztlumila jeho pád. Ztěžka vydechla a podívala se okolo. Byl tu stále Saturnus s vlčetem, ale... Nechtěla žádat o pomoc. Už tak si připadala hrozně hloupě. Každý kolem ní skákal a staral se, jako kdyby někdy něco udělala ona pro ně. Zůstala tedy částečně pod Sigym, protože ho nechtěla ani vzbudit, ani neměla sílu se z pod jeho těla vyprostit. Rezignovaně a se šklebem dožvýkala bylinky. které jí měly pomoci od bolesti. Když je konečně polkla, vítězoslavně si oddechla. Samozřejmě uvažovala nad tím, že by prostě zmizela a někoho poprosila, ať Sigyho překecá, že to byl jen sen a ona tu ve skutečnosti nebyla, aby mu už nadále nemusela otravovat život, ale... Nechtěla ho opustit, když byl konečně u ní a skutečný.

Loterie 2

Sigy ji ihned napomenul, ať se nezvedá. Ale copak tahle vlčice někdy někoho poslouchala? Teď, když cítila teplo jeho těla a vůni kožichu, nechtělo se jí od něj. Uvědomění, že je venku ze svého vězení bylo stejně sladké, jako zdrcující. Netušila, co se teď bude dít. Sotva se trochu vzpamatovala, byla tu spousta dalších nových otázek a věcí k řešení, na které momentálně neměla sílu. Neměla prostě dostatek sil, aby se teď svým překážkám postavila čelem, jako vždy. Sigy se od ní odtáhl a ona se nevolky posadila. Vypadala hrozně křehce a že by si s ní jeden mohl dělat cokoliv se mu zlíbí. I ona si tak bohužel připadala a připouštěla a hrozně to podsekávala její hrdost. Podívala se do jeho očí. Kdyby je často nevídala ve svých halucinacích, asi by už zemřela na abstinenční příznaky. I přesto se nic nevyrovnalo těm skutečným, co nyní hleděly se starostí na ni. Ty její byly nezvykle odevzdané. Nebyl v nich ani náznak jejího typického chladu.
Nevěděla, co by na jeho otázku měla odpovědět. Nepřipadala si zraněná stylem, že by si ublížila fyzicky. "Možná trochu hlava, ale nevím..." odpověděla nejistě. A srdce, protože jsem nebyla s tebou, Heather a Flynnem, dodala ve své hlavě a na moment odvrátila pohled. "Nemůžu si srovnat hlavu a hrozně mě z toho všeho třeští," dodala potom. Moc o svých bolístkách neuměla mluvit a nevěděla úplně, jak její problém popsat. V hlavě jí lítala jedna myšlenka za druhou, které neuměla seřadit a na spoustu z nich neměla odpovědi. Jediné, co se začínalo lepšit bylo to, že si nejspíš konečně ujasnila, že je opravdu venku a ne v žádné halucinaci. Jenže to, že je venku, nebylo úplně tak potěšující, protože zjistila, že takhle byla zklamáním pro svou rodinu, kterou nechala opuštěnou. Že propásla spoustu času a ani nevěděla kolik. Hrozně se chtěla zeptat na Heather a Flynna, ale výjimečně neměla odvahu. Věděla, že nejspíš i Sigy se teď se vším potřeboval nějak srovnat.

Loterie 1

Když ji Saturnus ujistil, že je všechno skutečné, stále se jí tomu moc nechtělo věřit. Ale začínali se tu objevovat vlci, které by její hlava rozhodně nevymyslela. A rozhodně ne cizí vlčata. To bylo to poslední, na co myslela, když byla v nouzi. Ačkoli ji dost dlouho Saturnus přesvědčoval, že už v nouzi není. A když začínala věřit tomu, že je zpátky v realitě, že je již venku ze svého vězení, utvrdil ji i v tom, že Launee šla hledat její rodinu. Sevřelo se jí srdce, protože si uvědomovala, že celou tu dobu tady pro ně nebyla. Že ti, co ji v jeskyni navštěvovali, byli pouze výplody její hlavy a Sigy s vlčaty za ní nikdy ve skutečnosti nebyli. I ona to vlastně zpočátku věděla a uvědomovala si to. Jenže postupem času se i její halucinace staly jejím vězením. Měla chuť se zvednout a zmizet dřív, než se tu někdo z její rodiny ukáže. Jak na ni asi budou hledět, když je nechala samotné? Jenže bylo pozdě, protože skrze veškerý okolní šum zaslechla velmi známý hlas. Stáhlo se jí hrdlo, ačkoliv její srdce radostně zaplesalo. Dlouho nezažila tolik rozporuplných pocitů, jako právě teď.
Během momentu byl u ní. Neprojevil ovšem vůbec žádnou emoci, která by jí dala naději, že o svého partnera vlastně nepřišla. Zavřela oči, když sáhl na její čumák a přemýšlela, co mu má vůbec odpovědět. Při pádu z Vyhlídky se udeřila do hlavy. Třeštila ji, ale třeštila ji i z toho, jak hrozný zmatek tam měla. Ačkoliv vypadala naprosto žalostně a mizerně, poslední, co tahle vlčice uměla bylo, že by přiznala bolest. Stejně absolutně netušila, co říct. Slova jí úplně uvázla v hrdle. S námahou vstala a beze slov se k žíhanému vlkovi přitiskla. Byl opravdu skutečný. Jeho voňavý, teplý kožíšek... Zavřela pevně oči a dlouze si oddechla. Musela ze sebe nějak setřepat to všechno, co se v ní momentálně nahrnulo. "Promiň..." pošeptala roztřeseně a zamrkala, aby opět zahnala slzy. "N-nechtěla jsem," pokračovala, ale stejně nečekaně jak začala, tak i skončila. Co měla vlastně říct? Nechala ho samotného, s jejich vlčaty. Ať byla zlatavá sebechladnější, věděla, že to musel být v očích jejího partnera, pokud si mohla ještě dovolit ho tak nazvat, neodpustitelný čin.

Ještě před tím, než usnula, ji Saturnus ujistil, že mrtví nejsou. Spala docela dlouho. Byla tím vším hrozně vyčerpaná a těžko říct, jestli více po fyzické, nebo psychické stránce. Probouzela se mnohem pomaleji, než usla. Okolo byl poměrně dost velký klid. Skoro stejný, jako když byla týdny uvězněná ve svém přírodním vězení. Ale čím více se probouzela, slyšela aspoň tlumeně nějaké hlasy. Zastříhala ušima. Nebyla na to zvyklá. Většinou se probouzela v absolutním tichu a ničím nerušená. Maximálně občas slyšela zapištět nějakou krysu. Pomalu otevřela oči. Vypadala dost rozespale. Její zrak padl na Saturna, který byl nedaleko ní. Pomalu zvedla hlavu a rozhlédla se. Nijak se to tu nezměnilo! Byla to buď úplně stejná halucinace, jako než usnula, nebo měl prostě ten mladý vlk pravdu a ona byla skutečně venku a všechno tohle bylo doopravdy. Postřehla i naprosto neznámé vlče, které se pravděpodobně snažilo schovávat. Tak tohle by moje hlava nevymyslela, pomyslela si podrážděně. Vlčata nikdy neměla v lásce, až na ty svoje. Jsou jako prdy. Ty vlastní tolik nevadí, pomyslela si hořce.
"Asi je to fakt pravda, co?" zachraptěla tiše směrem k Saturnovi. Sice vypadal, že odpočívá, ale nejspíš jenom tak napůl. Dle postavení uší to vypadalo, že ji střeží jako oko v hlavě. Proč? Ptala se sama sebe nechápavě. Moc vlků se o ni nikdy nestaralo. Ba naopak. Nejvíc péče ji vždycky věnoval Sigy. Při pomyšlení na něj musela rychle zahnat slzy. Uvědomila si, že pokud byla celou dobu někde uvězněná, nebyl to Sigy s vlčaty, kdo ji chodil navštěvovat. Byly to pouze bludy. Skutečného partnera s jejími vlčaty tedy neviděla (skoro doslova) jak je rok dlouhý. Měla momentálně pocit, že jí pukne srdce. Tohle mi nikdy neodpustí, došlo jí, když už ji začínaly slzy v očích neúprosně pálit. Stále se jim statečně bránila. Stejně jak k ní pomalu přicházel rozum, trochu se vracela její hrdost. "L-Launee šla hledat mou rodinu?" zeptala se s obavami. Nemůžou mě vidět. Ne takhle. Stejně na mě budou nazlobení. Zklamala jsem je. Už to nikdy nebude jako dřív.

Saturnus ji ujišťoval, že se ven dostala. To žádný jiný z přeludů nikdy nedělal. Zvedla k němu pohled a chvíli si jej nedůvěřivě prohlížela. Vypadala stále hrozně nešťastně. Ve tváři se jí sice nic moc neznačilo, ale ty zarmoucený oči mluvily za vše. Zkusila je pevně zavřít a chvíli vyčkat. Občas bludy zmizely, když to takhle udělala předtím. Jenže když oči rozevřela, Saturnus tam stále byl. Naklonila hlavu na stranu. Nezměnil se na něm ani chloupek. Zvláštní, uznala potom, když tvrdil, že žádný přelud není. To předtím taky nikdo nedělal. A ze začátku jsem přeci věděla, že to přeludy jsou. Proč teď nemůžu pro změnu uvěřit tomu, že něco přelud není? Začalo jí to v hlavě trochu šrotovat. Vlček jí začal napovídat, že když ho viděla naposled, byl ještě malý a ne tak ozdobený, což byl naprostý fakt. Chvíli si to přeci uvědomovala, když se u ní objevil. Začínalo se jí to znovu vybavovat. Jenže čím víc jí to začínalo myslet, tím byla ještě zmatenější.
"Uhm," odkašlala si po jeho otázce, snad aby pro sebe získala trochu času na odpověď. Jenže nebyla sto něco vymyslet. Marně pátrala po čemkoliv, čeho by se mohla chytit. Byla jsem si přeci jistá, že tam zemřu. "A nejsme mrtví? Za duhovým mostem?" znovu se rozhlédla. Bylo to tu krásné, měkoučké a u tlap měla kus masa. Ke štěstí jí už chyběla jen rodina, která tu jistě být nemohla, protože byla stoprocentně ještě naživu. A to ji trochu uklidnilo. To dává smysl. Jsem venku... Ale už ne úplně tak ve svém těle. I když mi připadalo, že jsem prošla nějaká Gallirejská místa, než jsem dorazila sem. Třeba jsem zkapala někde tam v lese a teď jsem tady, dumala stále dál, zmatená. Už se jí z toho strašně motala hlava. Víčka byla hrozně těžká. Její stav se jí neptal, zda chce být ještě vzhůru. Zlatavá vlčice se beze slov pomalu položila na bok a usnula. Kdyby byla zdravá, nikdy by takhle před cizím vlkem nevypla. Ani by nebyla tak sdílná a celkově by klasicky pouštěla kolem sebe svou chladnou nedostupnost. Teď to byl pouhý slabý zbytek oné hrdé vlčice, který tu nevinně a trošku nedobrovolně spal.

Zlatavá vlčice jemně přikývla hlavou. Začínal se jí dotýkat hluboký zármutek, když mluvila o svých vlčatech. Poslední měsíce je vídala pouze v té zatracené jeskyni. Nebyla si prozatím vědoma toho, že to byly jen bludy a ona se se svou rodinou tak dlouho neviděla. Neměla tušení, že už byli velcí, neuvědomovala si to, stejně jako to, že ji Sigy vlastně považoval za mrtvou. Měla dojem, že se s nimi celé ty měsíce vídala. "Mám. Dceru Heather a syna Flynna," pošeptala trochu rozněžněle a posmutněle si položila hlavu na tlapky. "Chodili mě navštěvovat se Sigym. Ale dlouho tu nebyli. Nevím, co se s nimi děje. Musím tu na ně čekat," odpověděla pohotově, když Saturnus pověděl, že Launee její rodinu najde. "U-určitě zase přijdou, jako přišla Launee, jako jsi přišel ty," drmolila, když zase zvedla hlavu a začala se rozhlížet.
Zmatek, neustálý zmatek. Byla z toho už opravdu vyčerpaná. Nevěděla, kde jí hlava stojí, když tu najednou její společník pověděl něco o tom, že se nakonec přeci jen dostala ven. Ta věta otřásla celým jejím tělem, jakoby dostala ránu. Minimálně od pěkně naštvanýho medvěda. Šokovaně trhla pohledem k Saturnovi a téměř s děsem v očích na něj hleděla. "V-ven?" zopakovala rozechvěle a zalapala po dechu. "Vždyť já jsem... Nemohla jsem... Nemůžu být..." zakoktala se a znovu jezdila zlatýma očima po místním úkrytu. Neměnil se. Už podezřele dlouho se jeho vzhled nezměnil. Její hlava nebyla schopná vytvořit žádný nový blud. Tohle je šílené! Tohle je už až moc reálné. To je... To je prostě moc. "J-já jsem pořád tady a ty nejsi skutečný, jsi jen přelud," dopověděla nakonec sklesle a zase zarmouceně položila hlavu zpátky na tlapky. Před sebou měla stále nedojezený kus masa, ze kterého do sebe dostala pouze kousek.

//Text v kurzívě není podstatný, nemusíš ho tedy číst :)

Vlčice mlčky pojídala kus masa. Zastříhala ušima, když ji Saturnus ujišťoval, že to bude v pořádku. Pozastavila se v jezení a polkla maso. Náhle vypadala, jako kdyby se zasekla. Její pohled byl pro změnu úplně prázdný a soustředil se pouze na jedno místo. Kolem poletovaly vločky sněhu. Byl to její úplně první pohled na svět. Byla maličká, sotva uměla chodit. Její sourozenci se z každé strany opírali o její boky. Nedůvěřivě s nimi stála na okraji nory a čumáčkem nasávala nové, nepoznané pachy z venčí. Bylo to tak zvláštní. Studělo to. Vypadalo to tam "venku" úplně jinak, než uvnitř její rodné nory. Navíc lehký vánek vlčata ovíval a ta se začala chvět zimou, proto se k sobě tolik tiskla. Méně odvážnější vlčata stála za první trojkou a pouze nedůvěřivě vykukovala zpoza jejich těl. Lylwelin zastříhala ušima a dále fascinovaně pozorovala tu krásu, co se snášela z nebes. Neměla ještě ani tušení, co to nebe je. Doposud ho neviděla. Natáhla opatrně packu ke sněhu. Toužila všechno poznávat a zkoušet, jenže matka je odmítala kamkoliv prozatím pouštět. To prý právě kvůli tomu sněhu.
Zlatavá tohle rozhodnutí samozřejmě nechtěla respektovat. Nechápala ho. Byla prostě zvědavá a chtěla poznávat nepoznané. Natažená packa se dotkla sněhu a hned se stáhla. Sourozenci po jejím boku uskočili a ti vzadu ustaraně zakňourali. Nevěděli, co to je a měli o svou sestřičku strach. Lyl si tlapku zaskočeně prohlédla. Studělo to! Pootevřela tlamku a užasle si prohlížela bílou věc, co jí ulpěla na tlapce. Naklonila hlavinku do strany a zkusila sníh olíznout, čehož následně litovala. Zašklebila se a zbytek sněhu se pokusila setřást, což mělo za následek to, že sníh mrštila na jednoho ze sourozenců. Ten začal panikařit, zatímco malá zlatavá kulička se začala chichotat. Tohle vypadalo, že by mohla být řádná sranda! Lylka začala vrtět ocáskem a toužebně se podívala ven. Pak pohledem zkontrolovala mámu. Byla z prcků vyřízená, spala poměrně tvrdě, jinak by dávno už zasáhla, kdyby svá vlčata viděla u vchodu. Nepřála si, aby chodili ven. Prý by mohli promrznout, či co. Zlatavá tomu nerozuměla. Toužila po hře se sněhem a teď byla super příležitost. Bude to v pořádku, pomyslela si. Drkla do oblíbeného bráchy, který byl pro všechnu srandu a vykročila směrem ven. Ostatní vlčata udiveně hleděla a přemítala, zda mají sestru s bratrem následovat. S obavami se ohlížela na matku a zase zpět na sourozence, kteří si, celí vysmátí, hráli venku a házeli po sobě sníh, dokud jim srandu nepřekazila hlukem probuzená matka. Stálo jim to zdrbání ovšem za to...
Její pohled nabyl opět přítomnosti, když zaslechla otázku. Zmateně se na vlka podívala a pak se rozhlédla kolem. Trochu musela vstřebávat tu silnou vzpomínku. Jací by asi teď byli? Zeptala se sama sebe. Neměla ráda, když si na sourozence vzpomněla. "Šla jsem hledat syna, protože si ho nějaký budižničema dovolit někam odvést," začala pak chraplavým hlasem. "Našla jsem je v nějakých norách a nad něčím jsem se zdržela," pokračovala dále. Trochu si odkašlala a pak si povzdechla. "Sesypala se stěna. Uvízla jsem," dokončila konečně, co chtěl nejspíš její společník vědět.

Ukázal se tu i další vlk, který jí někoho připomínal. Nechápala to. Byla z toho opravdu vyřízená. A než se vlastně nadála, všichni zase byli pryč. Bludy zmizely. I Launee, i ti dva, co vypadali, že spolu patří. Znepokojeně přitiskla uši k hlavě a sama pro sebe zavrčela. Byla z těch bludů už vrcholně podrážděná. Pořád se jen objevovaly a zase mizely! A Sigy s vlčaty čím dál méně! Jen jakýsi budiž ničemové, o které vůbec nestála. Na moment v jejích očích byl nenávistný chlad, se kterým se podívala na Saturna, který ji zrovna vybízel k jídlu. Jeden by si nemohl být zrovna jistý, jestli nevyskočí a nepůjde mu po krku, zvlášť, když vůbec nemohl vědět, co se odehrává v její hlavě. Naštěstí mu muselo být jasné, že na nic takového zlatavá vlčice nemá sílu.
Hrábla packou po mase, jako kdyby se předtím nic nedělo a přitáhla si ho k sobě. Kus si urvala a začala žvýkat. Pozastavila se a hodila ke svému "dozoru" nedůvěřivý pohled. Sakra... Jak? To je tak... Výborný!!! s touhle myšlenkou se přesně i tak zavařila. Slastně vydechla a zavřela oči, zatímco žvýkala. Takhle přece krysa nechutná. Takže už jsem přišla nejen o rozum, ale i o chutě, vzpomněla si i na tu vodu, že chutnala jinak, než byla zvyklá. A teď maso. Přeludů bylo také čím dál více. Takže je to se mnou marné, uznala znepokojeně. Umírám?

//Les

Lyl po celou cestu na vše hleděla nedůvěřivým pohledem. Launee ji sice ujišťovala o tom, že by jí nikdy nelhala a vše, co se teď děje, je reálné, ale copak mohla uvěřit? Ač se snažila jak se snažila, prostě to nešlo. Byla ovšem překvapená vzhledem této jeskyně. Zastavila se chvíli zaraženě hleděla. Na tohle moje hlava a fantazie nestačí, napadlo ji. Začal ji pohlcovat smutek. Chtěla, aby si mohla být stoprocentně jistá, že je opravdu venku a tohle všechno nejsou halucinace. Bylo tady ovšem tepleji než venku. Připadalo jí, že kdyby byla v té "své" jeskyni, dávno by tam mrzla. A asi by tam i brzy umrzla.
Položila se na zem. Přišli dovnitř za pět dvanáct, protože venku propukla sněhová bouře. Zlatavá vlčice zimu milovala. Pocházela ze severu, takže byla spíše stavěná na chladnější podmínky. V létě ji v jejím krásném hustém kožíšku, který nádherně hřál, bylo docela dost horko. Zima pro ni byla akorát, pokud tedy nebyla už přehnaná. Lylwelin má ideální postavu pro to, aby se dokázala pohybovat ve sněhu. Dlouhé nohy a lehčí, ovšem pevně stavěné tělo, jí dovolovaly se ve sněhu pohybovat rychle a hbitě. Zdědila tohle tělo po rodičích a celkově se v jejich rodu dědilo z generace na generaci.
Zavřela oči a zasnila se nad krásnou domovskou krajinou, která byla obsypaná sněhem. Zima pro ni byla jako pohlazení po duši. Sice jí bolestně připomínala rodinu, na druhou stranu si užívala takový ten zvláštní klid, který v zimě panoval. Ptáci neřvali hned brzy ráno, a tak ji nebudili. V zimě ani nebylo tolik hlučných vlčat a tak celkově, všechno odpočívalo a byl opravdu krásný klid. Všechno vypadalo pod sněhovou pokrývkou opravdu krásně. Úplně jinak, než po zbytek roku, kdy bývalo většinou všechno zelené.
Otevřela oči, když zaslechla cizí hlas. Jiný, než měla Launee a Saturnus. Byla to načervenalá vlčice. Trochu jí ten kožich něco připomínal, ale neměla náladu to moc řešit. Proč se mi začínají ukazovat vlci, o které nestojím? Co se děje? Že by Launee opravdu nelhala? Je to důvod, proč jsem dlouho neviděla Sigyho a děti? vyptávala se dál sama sebe zmateně, zatímco se pro změnu nedůvěřivě dívala na maso, co jí donesl mladý vlček. Povzdechla si a děkovně na něj kývla hlavou.

Srnčí, jo? zopakovala sama pro sebe skeptický a dlouze si povzdechla. Taky si nalhávala cokoliv, aby ty krysy dokázala sežrat. Musela jí už lhát i iluze Launee? Věděla, jakou má povahu. Dělala cokoliv pro její dobro. Znamenalo to tedy, že by Lyl i lhala? Zlatavá nebyla někdo, kdo by pouze dumal a nezeptal se přímo. "Lhala bys mi, Launee?" zeptala se tedy poklidně, zatímco se pomalu zvedala ze země. Vypadalo to, že se dávaly věci do pohybu.
Úkryt měl být někde na severu lesa, což prý není kousek. Oba vlci se snažili ji podepřít. "Zvládnu to sama," zavrčela tiše. Že by nějaké zbytky její hrdosti? Nejspíš. Bohužel ani ty si nemohla ponechat, protože na to bylo její zbídačené tělo moc slabé. Po pár krocích zakolísala a nebýt Saturna po jejím boku, jistě by skončila na zemi. Nejspíš by to pro ni byla ještě větší potupa, než to, že se nakonec o mladíka musela opřít. Naštěstí si tím nemusela tak či tak lámat hlavu, ne? "Ještě že se nic z tohodle ve skutečnosti neděje," vydechla naprosto smířeně, když se šourala přichcíple mezi vlky.
Opravdu to pro ni nebyla krátká cesta. O to horší pak bylo zjištění, jak že vlastně vypadá ten vlez do úkrytu. Sevřelo se jí srdce a okamžitě se zastavila. Na sucho polkla. "Že já byla celou dobu venku a vy mě zase vedete zpátky?" hlesla znepokojeně a úzkostlivě se na vchod dívala. Nezbylo jí ovšem nic jiného, než svůj doprovod následovat dovnitř. Jistě, nalákat mě na srnčí a zavřít tam kam patřím, proč ne! Potom to ale znamená, že jsem opravdu byla venku? To se mi opravdu jen nezdálo? Jsou Launee a Saturnus skuteční?

//úkryt

Lylwelin naklonila hlavu nechápavě na stranu. Úkryt? Do tepla a nakrmit? Opakovala sama pro sebe. Nevím, jestli mám chuť na další krysu, napadlo ji potom zkoušeně. Znechuceně se jí obrátil žaludek. Už měla dost požírání myší a potkanů. Raději by pošla hlady. "Už si žádnou krysu nedám," namítala téměř nešťastně a pozastavila se nad tím, jak do ní Launee znovu šťouchla. Zůstala na ni opařeně hledět zlatýma očima, dokud nepromluvil mladý vlk, který ji navštívil poprvé.
Saturnus... Saturnus mi něco říká, začala usilovně přemýšlet. Pak jí to trklo. Tenhle Saturnus byl docela mrně, když ho viděla naposledy. Vzpomněla si najednou i na Biancu, která byla obdobně maličká. Jak bylo možné, že si s ní její hlava hrála už takovým způsobem, že se jí ukazovali i vlci, na které by už normálně dávno zapomněla? Jak byla vůbec schopná ve své hlavě z vlčete udělat dospělého vlka, ještě k tomu přikrášlenějšího, než byl jako vlče?
Její pohled musel být až zoufale zmatený. Šlo vidět, jak vlčice vede se svojí hlavou velkou válku. Měla ještě vůbec šanci vyhrát? "...Aha," zamumlala a zvedla packu do velikosti, ve které pravděpodobně viděla tohoto vlčka naposledy. Pak zkoumavě koukla zpátky na něj a položila tlapu na zem. "To všechno vysvětluje. A zároveň vůbec nic," při první větě z ní šla slyšet velká naděje, která s druhou větou zase pohasla.
Neklidně se ohlédla za sebe. Nepronásledoval ji ten oheň, náhodou? Nic neviděla, ale byla z toho značně neklidná. Stejně tak i švihla ocasem. "A kde že máte ten úkryt?" zeptala se Launee, zatímco se zase unaveně posadila. Těžko říct, jestli ji více vyčerpávala její hlava, nebo fyzický stav. Jen začala mít dojem, že je jí trochu tepleji a už se tolik nechvěla zimou.

Občas sebou ze spaní cukla, ale byla natolik vyčerpaná, že ji nedokázala probudit ani okolní zima. Nejspíš by to s ní ani nehnulo, když byla vždy zkušenou tulačkou pocházející ze severu, ale teď to v jejím stavu bylo jiné. Ucítila šťouchnutí. Dotek? Cítila jsem dobře? Už úplně blaznim. Hraje si se mnou moje vlastní tělo. První změna chutí, teď už cítím i... pohla nelibě packou a pootevřela tlamu. Oči ovšem ne. Jen velmi z dálky slyšela nějaký hlas, kterému nevěnovala pozornost. Byla na hlasy zvyklá, stejně jako na to, že nikomu nepatří. Smířila se s tím, že zemře naprosto sama někde uvězněná v jeskyni.
"Chtíc, aby spal, tak..." zamlulala a pomalu pootevřela oči. Měla je ovšem zastřené a její pohled byl úplně nepřítomný. "T-tak zpívala synáčkovi matka, jež ponocovala, miláčkovi. Nynej rozkošné děťátko, synů boží, nynej, nynej, nemluvňátko, světa zboží," její hlas byl stále hrozně tichý, ale pomalu se mluva měnila na postupné zpívání. Celá se na zemi napnula v protažení, nezvedala se ovšem. Ani se nepodívala na svou společnost. Buď ji zcela ignorovala, nebo si ji ani neuvědomovala.
"Tobě jsem lůžko ustlala, Spasiteli,
tvory k Tvé chvále svolala, Stvořiteli.
Nynej, kráso a koruno svrchovaná,
nynej, milujících ceno vinš..." rozkašlala se, když jí při posledních slovech zachraptěl hlas. ...ovaná," odpověděla znaveně a už bez tóniny. Až v tuto chvíli se rozhlédla kolem sebe.
"Launee, ty jsi tu zase?" ušklíbla se. Chovala se, jako kdyby se potkávaly velmi často a nebylo na tom nic nového. Pomalu se přetočila na břicho a prohlédla na druhého vlka. Někoho jí připomínal. Ale ten za ní nechodil. "Ty jsi tu ještě nebyl, to je mi novinka," pozvedla "obočí" v údivu, ve kterém si Saturna prohlížela. Pak své tělo znovu položila. "Ani nevim, kdo mě tu koledu učil," vydechla.
"Nynej, ta jest matky žádost, holubičko,
nynej, všech anjelúv radost, má perličko.
Slávu, chválu vždy nabudeš od mamičky,
kdy se vyspíš, jísti budeš med včeličky," pokračovala v tichém mumlání koledy a pak se zvedla tak rychle, že její společníci museli mít strach, jestli jí to náhodou znovu nepoloží. "Určitě někdo z rodné smečky!" vyhrkla potom. Připadalo jí super, že si na to vzpomněla. Vůbec si stále neuvědomovala, že je že svého vězení venku, ale je u hranic smečky. Hlavně jí nedocházelo, že Launee a mladý vlk po jejím boku nejsou přeludy. "Co tebe za mnou přivádí?" otázala se, když na něj převedla pohled. Naprosto postrádal její běžný chlad a odměřenost.

// vím že jsem slíbila ráno, ale nešlo to, omlouvám se :)

//Řeka Kierb

Ze zbytku sil se dobelhala dále od řeky. Cítila, že si potřebuje odpočinout. Její bolavé tělo už ji odmítalo pokračovat dále. Byla hrozně zmatená, takže stejně nevěděla, kam míří. Nebyla ani ve stavu, kdy by byla schopná rozeznat hranice smečky. Jednoduše řečeno na tom byla opravdu mizerně. Ze statné krásné vlčice byla kostnatá troska se zanedbanou srstí. Pod prachem z jeskyně a po pádu z Vyhlídky snad ani nemohla jít pořádně vidět její typická zlatavá barva. A její hlava stále odmítala věřit tomu, že není uvězněna v jeskyni a v jejích vlastních halucinacích, takže vlastně ani neměla možnost zvolit, že by mohla jít jinam a hledat třeba svoji rodinu. Kdyby jen věděla, že tu možnost má, možná by měla ještě sílu se vším bojovat, ale takhle...
Položila své dotlučené tělo na zem a ztěžka vydechla. Její pohled směřoval k obloze. Sledovala líně padající vločky sněhu. Vždy zimu hrozně milovala. Bylo to její nejoblíbenější roční období. Asi je vážně po mně, uznala odevzdaně, když se jí začaly klížit oči. Víčka měla hrozně těžké. Za chvíli je nedokázala ani udržet a zcela klidně se oddala spánku na území cizí smečky, o které neměla ani potuchy.

//trochu se k vám nasáčkuju O:)