Gallirea - Příspěvky uživatele

Pořád tam tak stála a zírala na ni. Lyl se mimoděk naježily chlupy na zátylku. Karoe sice byla drobná, ale o několik mladší. Představovala by pro ni nebezpečí, kdyby jí najednou ruplo v bedně? Nic neříkala. Neozvala se ani na své jméno a nereagovala ani jinak. Zlatavá se dlouze nadechla, aby uklidnila své rozjančené nitro, i když její kamenná tvář nedávala nic znát. Zpozorněla, když to vypadalo, že z vlčice něco vypadne, jakoby si to ale rozmyslela. Ale nakonec přeci jenom odpověděla. Čekala od ní jakoukoliv odpověď, ale že zrovna ona přizná, že není v pořádku, to ji překvapilo. Pamatovala si jinak? Možná. Každopádně překvapila sama sebe, že v ní tato odpověď vyvolala starosti. Naklonila hlavu na stranu. Nakonec donutila sama sebe, aby se ještě kousek přiblížila. Přicházel den a rozjasňovalo se, takže nemusela až tak blízko, aby jí viděla do očí. Pořád dodržovala osobní prostor.
"A chtěla bys mi říct, co se děje?" zeptala se trochu trhaně, jelikož bylo pro Lyl těžké dostat ze sebe tolik zájmu. Mohlo se jí snad stát něco na toulkách? Ublížil jí někdo? Sjela drobnou vlčici pohledem a nevypadalo to, že by na sobě měla známky nějakého zranění. To ji trochu uklidnilo a pohledem se vrátila do jejích očí. Ty její byly chladné, jako vždy, jen v jejím téměř nečitelným výrazu mimiky se objevovala vráska starosti. "Můžu ti nějak pomoci? Doprovodit tě do smečky, třeba?" navrhla potom a celé její nitro se kroutilo. Od kdy byla tak starostlivá a nápomocná? Bleh.

Prosinec 2/10 - Shahir

Měla pravdu. Netrvalo to dlouho a ten vlk vyrazil přímo k ní. Byl zajímavě zbarvený a nevypadal, že by vyzařoval nějaké špatné vibrace a šel jí po krku. Naštěstí. Nevěděla, jak by se zvládla v její kondici bránit. Přesto se zvedla, aby mohla být případně ve střehu a nachystaná na sebeobranu. Přejela ho ledovým pohledem, když pozdravil. Švihla ocasem a zaujatě střihla uchem, když se jí ptal, jestli nepotřebuje pomoci a jestli se nebojí, když je tady tak sama. Zarazila se. Cože? Zeptala se ve své hlavě pobaveně a neubránila se úšklebku. "Taky tě zdravím," odpověděla mu po chvilce a přemítala si ve své hlavě, co by mu vlastně měla říci. Nakonec se rozhodla, že k němu bude naprosto upřímná, jako vždy. Nehodlala mu vyprávět nic osobního, aspoň tedy prozatím, na to nebyla ani nikdy zvyklá, jelikož se bála, že cokoliv někomu řekne, tak bude zneužito.
"Já už se nemám o koho a co bát," pověděla nakonec trochu mírnějším tónem, ačkoliv zněla stále odměřeně. Byl to už její normální tón. Musela uznat ale, že jeho zájem je zvláštní. Nedokázala si stále zvyknout na to, že v této zemi byla spousta moc milých vlků. Až moc. Když nepočítala toho zákeřáka, který ji tehdy prokousl hrdlo a pár nafrněných nán, se kterými se strhla rvačka, tak zde fakt převažovala větší část miloušů. A tenhle byl nějak starostlivý hned ze startu. Jelikož byla dlouho sama a nejspíš ji čekala samota už do konce jejích dnů, proč si s ním nevyměnit pár slov? Byla už moc stará na to, aby na každého ukazovala své bílé tesáky, které ještě naštěstí byly na svém místě. "Lylwelin. Ty jsi?" představila se v rychlosti a pohlédla do jeho očí. Snažila se odhadnout, co se z něj vyklube a byla stále ve střehu, ačkoliv to její kamenná tvář nedávala až tak moc najevo, spíše postavení jejího vysokého, leč vyhublého těla.

Prosinec 1/10 - Shahir

Z toho vlčete nakonec nic kloudného nevylezlo a nakonec se vydalo někam jinam. Podrážděně si povzdechla. Ne že by toužila po pozornosti nějakého malého skrčka. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že je tu na její poměry podezřele moc vlků. Nespokojeně mlaskla a jaksi neochotně se překodrcala někam jinam, kde bude mít více klidu. Sníh jí křupal pod tlapami a svým chladným zrakem sledovala vše, co se okolo mihlo. Až když našla svůj vysněný klidný kousek, zahrabala packou v bílé pokrývce, aby si udělala trochu pohodlnějšího místa pro svou sedinku. Ďolík, který vznikl, měl přesně její míry. a tak do něj bez váhání zaplula.
Tady byl klid. Spokojeně vydechla a v tichosti sledovala hladinu jezera. Měla místy tendence zamrzat. Dokázala si představit, jak ji její ratolesti ukecávají, jestli se tam mohou jít klouzat a ona jim to rozmlouvá, že je to příliš nebezpečné. Jak by chtěla vrátit čas zpátky a mít je u sebe. Stejně jako Sigyho. Bolelo ji z toho u srdce. Stále nemohla uvěřit tomu, že o všechny opravdu přišla a zůstala na tomhle světě úplně sama. Stejně jako tomu bylo jinak celý její život. Pevně stiskla čelisti k sobě, když cítila, že se jí ženou slzy do očí. Nech toho sakra, nejsi žádná fňukna, upozornila sama sebe přísně. Z těch bolestivých myšlenek ji naštěstí vyrušil vlk, který se pohyboval nedaleko. Protočila očima, které byly ještě stále důkazem toho, že se jí ještě před chvílí chtělo plakat, ale veškeré její rysy ztvrdly. Co kdyby náhodou... Něco chtěl, jak to vlci v této zemi měli ve zvyku? Kamarádičkovat se a vybavovat se.

Užívala si pocit záhánějící žízně. A že byla obrovská! Vzpomněla si, že ještě před tím spánkem z vyčerpání jejími vlastními emocemi měla totiž vydatné jídlo se Saturnem. Snažila se ovšem tuto myšlenku vytěsnit z hlavy, protože se při ní dozvěděla něco, co ji roztrhalo na kousky. Na chvíli se zastavila v pití, jelikož voda byla studená. Na moment zavřela oči, když cítila, jak ji píchlo ve spáncích. Mimoděk se otřepala. Zrovna, když začala sklánět hlavu, že se napije ještě jednou, zaslechla kroky. Zcela automaticky se naježila, trhla sebou a ohlédla se. Přimhouřila oči a v bílé krajině zahlédla drobnou postavu.
Zastříhala ušima a poodešla od vody. Ta vlčice na ni koukala a Lyl z toho byla vcelku nervózní. Až když se nepatrně přiblížila, aby si ji ve tmě mohla prohlédnout, zjistila, o koho se jedná. "Karoe?" hlesla nejistě do nočního ticha. Pořád si nebyla jistá, jestli to je ona, ale nechtěla narušovat svůj ani její osobní prostor. Vypadala nějak rozklepaně. Byl fakt, že zrovna teplo nebylo ani jí. Vlčice původně ze severu nestihla nabrat dostatečnou kondici ani zimní srst a teď to musela nějak přetrpět. Ale co tohle mladé pískle? Karoe vypadala nějak jinak. Zvláštně. Tedy, ona byla zvláštní už jako vlče, ale teď to bylo jiné. "Jsi v pořádku?" zeptala se a sama byla v údivu, že ji to skutečně zajímalo. Do teď bylo zvláštní, kolik zájmu v ní tato vlčice vyvolávala od prvního setkání.

<- Mech

Nebylo k údivu, že měla v hrdle naprosto vyprahlé. Přeci jen, pláč a spánek si vybíral své daně. Nebyla to jen žízeň, stále se celá cítila jako v jiném světě. V hlavě jí nepříjemně pulsovalo a oči měla stále ztěžklé. Přesto všechno dokázala vnímat šum vody a její vzdálenou vůni. Zcela automaticky její tlapky namířily k vodnímu toku, který se čím dál více blížil. Nepatrně se za sebou ohlédla, aby zkontrolovala, zda ji nikdo nenásleduje. V poklidu si oddechla a trochu svěsila hlavu dolů. Mohla maličko polevit na své automatické ostražitosti, do které byla celý život nastavena.
Za nedlouho se ocitla na kamenitém podkladu. Jaké zklamání to bylo, když zjistila, že dostat se k řece nebude tak jednoduché. Chladným pohledem přejela okolí a hledala schůdnější možnost pro její starý pohybový aparát. Naštvaně sykla. Zjistila, že aby si zvlažila hrdlo a zahnala žízeň, bude muset pokračovat po toku dále a najít lepší místo. Mimoděk ji to podráždilo ještě více, než do teď byla. Vlastně se v ní ty emoce míchaly jako na houpačce. Chvílemi si uvědomovala svůj silný smutek, který jakoby se jí zarýval do srdce, chvilku podráždění ze své žízně, na pár momentů se jí dělalo i lépe díky pohybu a tomu, že zase vyrazila na nějakou menší toulku. Nakonec se tedy s povzdechem rozešla znovu a pokračovala podél řeky. Tlapy pokládala opatrně, aby jí to někde nepodjelo. Kámen se sněhem byla vcelku nepříjemná kombinace. Za pár chvil konečně našla to, co hledala. Konečně mohla sejít přímo k vodě a napít se. Měla sice trochu pofiderní barvu, ale cítila, že voda je v podstatě čistá. Za ty roky dokázala rozpoznat nezávadnou vodu. Jaká úleva to byla, když konečně podrážděné vyschlé hrdlo zchladila!

Srst po očima měla stále zmáčenou od slz, ale pláč pomalu ustával. Cítila se pořád, jak kdyby jí někdo plnou vahou stál na hrudi, jak se jí špatně dýchalo. Hrdlo sevřené, jako kdyby jej někdo drtil svými tesáky a nejvíce bolesti cítila na srdci. Vůbec tyhle emoce neznala. Naposledy možná, když byla vlče a viděla umírat své sourozence. Musela tam, ve svém provizorním úkrytu v Mechovém lese, ležet několik hodin v sebelítosti. Její tělo bylo opět natolik unavené, z toho neutuchajícího pláče, že se za nedlouho po tom všem návalu emocí poddala spánku. I když tak úplně nechtěla, její ztěžklé oči se neptaly. Víčka klesla a vlčice usnula.
Probudilo ji až vytí. Trhla sebou, prudce zvedla hlavu a zmateně se kolem sebe rozhlédla. Musela jsem usnout, zkonstatovala nabubřele a začala se pomalu zvedat. Začínala si uvědomovat, co vše tomu předcházelo. Stiskla zuby pevně k sobě a oklepala se od sněhu. Cítila se docela promrzle, což u ní nebylo zvykem. Přeci jen byla vlčice ze severu a vždy měla perfektní zimní kožich. Letos to asi nestihla, nebo její staré tělo už nestíhalo pokrýt to, co za mlada. Věděla ovšem, co ji zahřeje. Pohyb. Stejně tak jako trochu pomůže její bolavé duši, když se zase trochu potoulá po okolí. Věděla ovšem, že nemůže daleko. Měla strach, aby se dokázala vrátit zpátky. Tolik silná si zase nepřipadala. Vydala se tedy na cestu.

//-> Midiam

// ježiš, mě uuuuplně unikl tvůj post, omlouvám se

nebude vadit, když ten svůj ráno poupravím, abych na tebe mohla ještě zareagovat?

Bohužel ani odpověď na její druhou otázku nebyla kladná. Ačkoliv to Lylwelin cítila vnitřně už dlouho, že všechny ztratila, slyšet to nahlas z úst někoho jiného jí svíralo srdce. Měla pocit, že se rozláme na kousíčky. Veškerá bolest, kterou v životě zažila a že jí nebylo málo, se nedala ani trochu srovnávat s tím, co cítila teď. Ona věděla, proč si nikdy nechtěla jen tak do života někoho pustit. Věděla, že jak se na někoho upne, bude to časem bolet. Ale neměla ani nejmenší tušení, že tak moc. Měla pocit, že jídlo, které právě snědla, poletí ven a poléval ji ledový pot. Vypadala, že úplně oněměla a přestala kolem sebe vše vnímat. Sice se dívala směrem na Saturna, ale bylo to spíše, jako kdyby hleděla skrz něj. V hlavě se jí honilo tisíce myšlenek a ne a ne se zastavit.
Jako tělo bez duše se zvedla. "Promiň," pošeptala pouze ve spěchu, když se kradla pryč. Potřebovala být sama. Musela vstřebat něco, co si myslela, že už pomalu vstřebávala. Nechala za sebou alfu a pokračovala lesem dále, ani nevěděla kam. Zrak se jí pomalu ale jistě mlžil pod slzami a bylo téměř jisté, že ji uvědomění, v jaké je situaci, dočista zlomilo. Když věděla, že je dostatečně daleko od jakéhokoliv živáčka, našla si místečko, kde se ukryla, aby mohla pustit veškerý nával těch šílených emocí. Muselo to ven. Pláč třásl s celým jejím zestárlým tělem, ačkoliv se mu se zatínáním zubů snažila mermomocí bránit. Nedalo se to zastavit. Nejspíše ani ona sama netušila, že je takových emocí schopná a o to více ji to vysilovalo a dohánělo pomalu k šílenství. Nechtěla to. Ale nevěděla, jak se tomu bránit.

Vypadal opravdu šťastně, když krátce promluvil o rodině. Nedivila se mu. Sama by nikdy nevěřila tomu, jaký je to dar, mít partnera, mít vlčata, prostě kompletní rodinu. Nebyla jedna z těch, co po tom kdy nějak extra toužila a pravděpodobně si neuvědomovala své štěstí ani když to měla, ale teď... Teď když byli všichni pryč, věděla, jaké to pro vlka znamená štěstí. S pochopením v očích na něj pokývla hlavou, když pověděl, že je za ně moc rád. "Dávej na ně pozor," hlesla pouze tiše, skoro až jakoby sama pro sebe a pustila se zase do jídla. Tentokrát už pomaleji, jelikož největší hlad konečně zažehnala.
Jakmile se zeptala na Sigyho, už podle jeho povzdechu odtušila, že se asi neměla vůbec ptát. Potvrdil, že o něm něco ví a následně vyslovil tu krutou pravdu. Ztěžka polkla a zastavila se ve veškerém konání. Cítila, jak se jí sevřelo srdce a zatočil se s ní celý svět. Už ho nikdy neuvidím, byla první myšlenka, která jí prolétla hlavou a nepřítomným pohledem se na Saturna podívala. V tuto chvíli byl pryč chlad z očí a kamenná tvář. Byla to taková změna, že by jeden jen těžko popisoval, co se ve výrazu vlčice právě odehrávalo. Utopil se v moři, opakovala její mysl stále dokola slova její nynější alfy. Za chvíli stiskla zuby křečovitě k sobě a stejně tak i oči. S dlouhým výdechem obojí povolila a jakmile své zraky znovu rozevřela, byl tam opět její typický výraz. Jak moc velký vnitřní souboj vlčice vedla, nejspíš ani sama netušila. Rozpadly se veškeré její naděje ho znovu vidět. Ztratila šance to s ním napravit. Ztratila partnera, sice už dávno, ale teď už nadobro, ztratila jediného životního přítele a otce jejich vlčat. Ačkoliv o něj přišla už dávno, teď to bylo definitivní a silně se to dotklo jejího nitra. Chvíli cítila smutek, který na moment předběhla bezmoc. Ta se začala měnit na vztek, vztek sama na sebe, že u něj nebyla, že mu nepomohla. Nechala ho samotného a to nejen v tomhle. Nebyla s ním, aby se aspoň rozloučila, ačkoliv si byla jistá, že by ho utopit nenechala. Nakonec tohle všechno pohltilo smíření, i když jen těžko. Věděla, že to bude muset zpracovat později. Stejně jako se někde v koutě vybrečet.
"Ehm," odkašlala si po hodně dlouhé chvíli, když její pohled zase vypadal přítomně. "předpokládám, že naši potomci se už taky nikdy neobjevili?" zeptala se věcně. Chtěla mít v těchto věcech už jasno. O Sigym už věděla, o vlčatech už dlouhou dobu vůbec nic. Potřebovala vědět, zda si ještě dělat naděje, nebo už se jich má nadobro zbavit a žít s obrovskou dírou v srdci.

Saturnus ji informoval o tom, že je zde pár nových členů. Což znamenalo, že smečka tak nějak snad žila. Netušila, jestli je to pro ni dobrá zpráva, či nikoliv, jelikož nesnášela vícero vlků pohromadě, ale jak se tak zatím zdálo, byl tu klid jako vždycky. Občas šlo nedaleko zaslechnout nějaké vytí, které oznamovalo návrat domů. Zaujatě na něj vrhla svůj zlatý pohled, když zmínil, že má partnerku a dokonce i vlčata. Střihla se zájmem uchem.
"Takže už jsi otec..." vydechla s mírným údivem, ačkoliv chlad v jejím hlase byl slyšet stále. Vlčata už mají vlčata... Měla by sis už zvyknout na to, že vyrostli a jsou to dospělí vlci, pokárala se trochu. Dokonce takoví, co by ti momentálně dokázali natrhnout kožich, kdyby chtěli, protože narozdíl od tebe jsou na vrcholu svých sil a kondice. Nadechla se. "To jsou dobré zprávy," dodala ještě nakonec a uznale na něj pokývla hlavou. Od té doby, co měla svá vlčata, věděla, jaký je to dar, mít rodinu. Jen škoda, že ona ji tak hrozným způsobem promarnila. Jistě si to bude vyčítat do konce života.
Vyposlechla si ještě o ostatních členech a jakmile jí vybídl k jídlu a trochu se vzdálil, neváhala a svůj kus si odervala taky. Sice nebylo maso už kdo ví jak čerstvé, přesto měla pocit, že se zblázní blahem. Nemohla si tentokrát hrát ani na elegantní dámu a neubránila se tomu, aby hltala. Přivírala oči blahem u každého sousta, který postupně naplňoval její úplně prázdný žaludek.
Jakmile ukojila ten nejhorší hlad, ulehla vedle svého zbytku a dlouze se na Saturna zahleděla. Váhala, zda se zeptat, zda by ji to mělo vůbec zajímat. Ale... Zajímalo. "Poslyš," začala zdráhavě a na chvíli uhnula pohledem jinam. "co Sigy? Víš o něm něco?"

Docela se jí ulevilo, že momentálně nebyly žádné důležité povinnosti. Neměla by teď sílu na nic náročnějšího. O to větší úleva přišla, když pověděl, že nedávno lov proběhl a měla by tu být někde kořist. Tiše si oddechla. Pořádný dlabanec sliboval, že zase nabere nazpět sil, které tolik potřebovala. Nebavilo ji, když byla v takovém stavu. Chtěla být zase plná sil, aby mohla fungovat tak, jak byla zvyklá. "V pořádku," odpověděla mu jen tak letmo, když pověděl, že půjde s ní. Nerada to uznávala, ale i společnost jí někdy přišla vhod. Většinou spíše, když z toho sama něco měla, ale nejspíš jak stárla, byla ve společnosti někoho, na koho byla zvyklá, vcelku ráda. Samoty si za celý život užila dost. A ta nejhorší byla, když zůstala uvězněna někde v noře, zatímco ji venku hledal zoufalý partner a jejich vlčata. Bodlo ji z toho u srdce. Od té doby své potomky nikdy neviděla a Sigy se s ní rozešel. Pořád ji to bolelo, jako kdyby to bylo včera. Byla asi už moc stará, aby se dokázala z těchto ran vylízat rychleji. Raději by měla rozkouslé hrdlo, než takhle zlomené srdce. To se dalo snášet lépe.
"Je tu ještě něco nového, co bych měla vědět?" zeptala se rozvážně. Musela o předchozích myšlenek utéct. A jak jinak, než se informovat o tom, jak na tom teď smečka je? Jak tak kráčeli lesem, sem tam si něco prohlédla. Musela si to tu znovu trochu připomenout. Blížili se k úkrytu a představa, jak se zakousne do masa, ji naprosto dráždila smysly a prázdný žaludek. Jen doufala, že nekručí moc nahlas. Bylo pod její úroveň být tak hrozně hladová, když bývala tak dobrou lovkyní. Když ke kořisti přišli, nejraději by si otloukla hlavu o strom. Jak jsem ji mohla přehlídnout, ksakru? Vynadala sama k sobě ve své hlavě a počkala, až si nabídne Saturnus. Něco si z těch smeček ještě pamatovala. První prostě jí alfa. Většinou to bylo pěkně k vzteku, protože míval na kořisti největší podíl lovec, ale to nebyl momentální příklad. Teď neměla Lyl na této kořisti ani nejmenší zásluhu.

Vysledovala, že i on je nervózní. To zase bylo zvláštní pro ni, ale asi měla nějaké zakonzervované představy o tom, jak by se měla alfa chovat. Ve finále, ať si je každej jakej chce, jen musí umět smečku vést a nenechat v ní vlky pozdechat, napadlo ji. Každopádně to, jak se cítí nesvůj, zase trochu dodávalo na jejím sebevědomí. Jakmile se před ní někdo takto kroutil, hned jí to nahrávalo na to, že má tak trochu navrch. Chvilkama si totiž neuvědomovala, že je momentálně spíše zkřehlá květinka přešlá mrazem, než tvrdá bojovnice. Kdyby to byl kdokoliv jiný, asi by se v něm šťourala, ale vlastně k těmhle vlčatům, které viděla postupně růst, měla nějaký speciálnější vztah. Připomínali jí krásné doby, i když ne úplně lehké, za to opravdu hezké. Partnerství se Sigym, vlastní vlčata, soudružnost s Launee, vzniknutí Mechu kvůli tomu, že se tenkrát Skylieth nebyla schopná o smečku a (nejen) malá vlčata v ní starat. To, jak se tenkrát ti vlci semkli a odešli za lepším.
To, co pověděl, ji svým způsobem vnitřně zahřálo. Nebyla zvyklá, že s ní vlci takhle jednali. Je pravda, že na Galli narazila už na pár velice milých duší, i když se jich tu našlo i pár, kteří jí šli po krku, ale Saturnus ji momentálně opravdu přesvědčil o tom, že sem skutečně patří. Jestli tu byla ještě Bianca a Launee, musela se spokojit s tím, že aspoň někdo z minulosti jí zbyl. Netušila sice, jak krutý osud potkal Sigyho, ale vnitřně cítila že to mezi nimi skončilo už v té době, kdy byla zavalená tam kdesi v jeskyni. Považoval ji tenkrát za mrtvou a nejspíš tak tím zabil i své city k ní. Jejich poslední rozhovor tomu zcela nasvědčoval. Ona pořád doufala, ale bez vědomosti, že už šanci nikdy mít nebude, ani ho potkat... A její vlčata nejspíš měla toulavé tlapky po ní a byli bůh ví kde. Musela za svůj domov považovat tuhle smečku a aspoň pár vlků v ní.
Saturnus prozradil, že je ve smečce hodně omladiny, kterou může srovnat do latě. Pobaveně si odfrkla. "Ale pečovatelku ze mě prosím tě nedělej," požádala napůl varovně, napůl pobaveně. Posadila se a rozhlédla se okolo. "Díky. Postarám se o co je třeba. Je tu něco k snědku?" zeptala se věcně. Nebyla ta, co by mu samou vděčností padla kolem krku, to bylo jasné. A taky potřebovala vyřešit svůj neskutečný hlad, takže doufala, že tu bude mít smečka něco v zásobě. A kdyby došlo na nejhorší, musela by apelovat na to, aby se uskutečnil lov. A v tomhle stavu se rozhodně před ostatními členy ukazovat nechtěla, jelikož věděla, že by nepředvedla výkon, na jaký by mohla být hrdá. Naopak měla obavy, aby sama sebe před ostatními neshodila. Nevěděla, kolik se zde ještě nachází vlků, které nezná.

Pozorovala, jak se k ní Saturnus přibližuje. Jak se střídá jedna jeho tlapka s druhou přední a postupně se vzdálenost mezi nimi zkracuje. Na cizího by už byla zlá, jeho pouze poklidně sledovala. Když se zastavil, ulpěla pohledem zase v jeho očích. Vypadal trochu nejistě, takže znejistěla také, jen to na sobě nedala znát. Stalo se s ní něco? napadlo ji a trochu se jí sevřelo srdce. Kromě její dcery to byla jediná vlčice široko daleko, která se jí dokázala zarýt hluboko pod kůži. Naštěstí to ale nebylo to, z čeho je vlk nervózní. Launee někde v lese prý odpočívala. Následná úleva na ní už trochu znát byla. Ledové oči na chvíli pookřály, ale jen do té doby, než jí řekl tu velkou... "Novinku". Ta byla samozřejmě novinkou jen pro ni.
Eh? Zavřeštěl hlas v její hlavě. Parkrát zamrkala, aby informaci vstřebala. Že měla škemrat u Launee, na to byla už tak trochu zvyklá. A hlavně připravená. Ale že se měla prosit u vlka, kterého viděla v podstatě vyrůstat z malého drobka... To nečekala. Chvíli jí to v hlavě šrotovalo. Nevěděla, jak teď reagovat. Netušila, jestli se mu má vysmát, že rozhodně nebude poslouchat malého spratka a otočit se na patě, nebo nějak uhasit svou rozhozenost a o své místo opravdu stát. "Uhm... Aha?" vydechla pomalu a střihla zaujatě jedním uchem. Ježiši tak už něco řekni! nadávala sama na sebe a cítila se trochu v úzkých. Při boji by se jí tohle nestalo. Při sociální interakci, která měla proběhnout v pohodě? Vždycky.
Jestli to bylo rozhodnutí Launee, určitě věděla, co dělá. U jeho sestry mě to ale zaráží ještě více, než u něj, uznala, zatímco stále analyzovala situaci a už opravdu dlouho ze sebe nedostala nic kloudného. Tak prostě co umíš nejlépe, ne? Upřímnost, popohnala se. Odkašlala si a se svým nepříjemným pohledem na chvíli uhnula. Muselo být zvláštní ji takto vidět. Opravdu si nebyla momentálně jistá sama sebou. "No, podívej, bude pro mě trochu těžké nedívat se na vás jako na vlčata, i když vidím, že minimálně ty jsi dospěl," začala pozvolna. Mluvila pomalu, jelikož jí to šlo přes jazyk těžce. "já každopádně zaspala asi spoustu věcí a hlavně přípravu na zimu, takže bych potřebovala vědět, zda tu mám ještě místo," znovu se mu podívala při otázce do očí. Do té doby hleděla opodál do trsu mechu.
V hlavě se jí honilo tisíce myšlenek a bylo jí jasné, že by se měla ještě nějak víc snažit. Pro ni nová alfa, která stála před ní, nevypadala nijak přísně, ale doufala už jen kvůli němu, že umí trochu uvažovat. "Je mi jasné, že stará vlčice je hladový krk navíc, ale máš můj příslib, že jakmile se dostanu zpět do kondice, budu smečce prospěšná víc než předtím, jelikož už na nějaké dlouhé toulky prostě nemám," ušklíbla se sama nad sebou znechuceně. Tolik slov pro ni nebylo normální. Doufala, že další monolog už nebude muset být tak dlouhý.

Chodila s hlavou u země a snažila se pochytit jakýkoliv pach, který by naznačoval, že by zde mohlo být něco k snědku. Napadlo ji, že by možná mohla přeci jen opustit smečkové území a jít zkusit ulovit rybu do řeky, jenže se jí moc nezamlouvala představa, že by si smočila zlatavý kožich v ledové řece, zvlášť po takovém dlouhém spánku, kdy si teprve přivykala na okolní chladné podnebí. V hledání ji vyrušil nějaký hlas. Škubla sebou a instinktivně se v rychlosti otočila, aby případného nepřítele neměla za zády. Docela ji děsilo, že si příchodu vlka nevšimla mnohem, mnohem dřív. Buď si byla jistá tím, že jí zde nic nehrozí, nebo už byla opravdu senilní a nesloužily jí všechny smysly tak, jak za mladších let. Ačkoliv jí hned došlo, že ji vlk oslovoval jménem, tedy nejednalo se o nikoho cizího, už se nestačila ubránit naježené srsti a jemně povytaženého pysku nahoru, který odhaloval jeden z jejích špičáků. Ihned se ale uklidnila, když už stála k vlkovi čelem a spatřila, o koho jde.
"Ach, to jsi ty," odfrkla si, z části zdálo se, že pohrdavě, z části s úlevou v hlase. Kdyby to byl kdokoliv jiný, kdo ti jde po krku, tak by tě byl dostal, víš to, že jo? Chvíli na něj mlčky hleděla. Nevěděla, jak začít a jestli vůbec. Přišel jí říct, že tu nemá co dělat, že s ní alfa už dávno nepočítá? Jak se vůbec Launee měla? Nejspíš už to byla taky dáma v letech.
Možná ho mohla svým dlouhým ledovým pohledem znervózňovat. Nebyla nikdy expert na konverzace, naopak se jim raději vyhýbala obloukem. Věděla ovšem, že tohle podstoupit musí, jestliže chce nadále zůstat na území smečky a patřit do ní. “Najdu tady někde Launee? Potřebovala bych s ní mluvit,“ zeptala se nakonec, zatímco jej sjela rychlým pohledem od drápků až po špičky uší. Vyrostl. Už z něj byl dospělý jedinec a vypadalo to, dle výrazu v jeho očích, že nejen fyzicky. Někde uvnitř se v ní probudil pocit jakési hrdosti. Nemohla uvěřit, že čas plyne tak rychle a vlčata, kterým občas se Sigym pomohla, byli již velcí a hlavně… Živí.

Listopad 3/10 | Yggdrasil

Upínala na vlče svůj chladný pohled a když náhle opětovalo vrčení, trochu se zarazila. Najednou jí zacukal koutek, až se nakonec neubránila pobavenému úšklebku. Stál před ní, maličký a bezbranný a i když vrčel, vypadal, že je rád, že se mu netřesou nožičky. "Pane jo, co to bylo?" zeptala se s mírným popíchnutím v hlase a krátce jí zajiskřilo pobavením v očích. Tohle vlčátko mělo náturu, to musela uznat. Moje vlčata taková nebyla. K milému chování je vedl Sigy. Kdyby byla výchova na mě, mám podobně uprskané smrádě, vzpomněla si na své potomky. Zastesklo se jí. Bylo to strašně dávno, co je viděla naposledy. Stejně tak jejich otce. Už ani nevěděla, kde je má všechny hledat, ale byla na to připravena, jakmile nabere trochu sil před zimou.
Rozhlédla se kolem sebe. Kdybych ho sežrala, nesežral by mě pak jeden z jeho rodičů? Napadlo ji, zatímco trochu zavětřila, jestli neucítí nějaký pach, který by se zdržoval blízko. Stáli na hranici louky s louky s lesem. Mohl se v lese někdo ukrývat a sledovat je ze stínů? Myslím si, že po tom, co jsem do něj strčila, by tu už dávno někdo byl, kdyby měl v patách rodiče, uznala potom a trochu se uklidnila. Její pozornost zase přitáhlo mládě, které se náhle zeptalo, proč má žluté oči. Měl nezvyklý přízvuk. Moc vlků zde za ty roky s jiným přízvukem nepotkala. Není místní? Trochu nechápavě zastříhala ušima, ale prcek hned svou otázku doplnil a jí to bylo jasné. Proč jsou tady pořád všichni z těch magií tak vyřízení? Zeptala se sama sebe podrážděně a povzdechla si.
"A na co?" tázala se odměřeně, zatímco klepla důležitě ocasem o zem. Chvíli nechala otázku viset ve vzduchu, aby mohla ve vlčeti vyvolat další otázky, ne které se možná ani nedozví odpovědi. Po chvilce dodala: "vlk může být silný i bez magie. Ta není všechno. Jestliže máš dutou hlavu, nějaká magie ti je úplně k ničemu. Život ti vždycky zachrání jen tvůj vlastní rozum."