Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie - (3/5) - 8
Leden 5/10 - Cornic

Vlče nad tím dlouho nepřemýšlelo. Ano, možná že chvíli přemýšlelo, ale nakonec to odsouhlasilo a zvedlo se. Ihned jak vstalo, pocítila, jak se místo, na kterém původně ležel a dotýkalo se jej, ihned ochladilo. Vstala kousek za ním a vylezla u úkrytu. Narovnala se do celé své výšky a celá se našponovala v protažení. Následně ze sebe setřepala nějaké to jehličí, které na sebe nasbírala v jejich provizorním úkrytu. Podívala se, co dělá Cornic. Zdálo se, že zachytil nějaký pach. Vypadá to, že nějaké základy od rodiny možná má, napadlo ji, zatímco se naštelovala na další protahování. Natáhla přední tlapy před sebe, její hrudník se dotýkal sněhu, zatímco zadek měla vyšpulený nahoru. U toho táhle zívla. Hned na to přišla výměna, tentokrát si protáhla druhou část těla a jakmile skončila, spokojeně párkrát přežvýkla, u čehož mlaskla. Jo, to jsem potřebovala, pomyslela si spokojeně.
Usadila se a sledovala Cornica, jak pořád něco čenichá. Sice si u toho málem nabil čumák, ale ustál to. Vyčkávala, jestli najde něco zajímavého, nebo ho zaujala pouze nějaká blbost. Tak či tak bylo fajn, že se zabavil aspoň trochu sám. Úplně netušila, jak by tomu pomohla ona, kdyby nevěděl, co dělat. Ale vlčata si vždycky něco najdou, ne? Pomyslela si, zatímco ocas obtočila kolem svého těla. Po chvilce ale uznala, že tu nebude jen tak sedět a tak si obešla spadený kmen, pod kterým se celou tu dobu ukrývali a našla si cestu, kudy na něj. Následně vyskočila nahoru a odtud se mohla dobře porozhlédnout po okolí. Kdyby ovšem šlo pořádně něco vidět.

Loterie - (1/5) - 6
Leden 4/10 - Cornic

Mládě jí povědělo, že ani neví, jak se cítí. Že to je jako kdyby se tělu nechtělo. Sjela ho pohledem a ve svém výrazu nedala najevo ani kousek emoce. Není divu, musel jsi dostat řádný výprask, napadlo ji, zatímco se pustila do olizování své tlapy. Na kráse svého kožichu si vždycky potrpěla a nic se na tom neměnilo ani věkem. Neznamenalo, že když je stará rašple, že u toho nemůže vypadat stále dobře! Přemýšlela, jestli přeci jen nevyrazí aspoň lovit. Představa, že tu má ležet ještě dlouhé hodiny, se jí úplně nelíbila. Znovu se podívala na Cornica. Zatím si nestěžoval, že má hlad, ale co pak? Lyl tušila, že ulovit v tomhle marastu, co venku stále byl, nebude nic snadného. Nezbývalo nic jiného, než na to zatím nemyslet. Ona zatím hlad neměla, jelikož se najedla, než vyrazila ze smečky. Byla vcelku ráda, že první narazila na Karoe a pak na tohodle prcka. Usnadňovalo jí to vyrovnávat se s tím, co se před nedávnem dozvěděla o své rodině. Musela myslet na ostatní a ne na sebe. Aspoň v něčem je to dobré, pomyslela si.
"Jak jsem řekla, stejně budeme muset vyčkat," pověděla mu nakonec. Zapřemýšlela, jestli tohle vlče vůbec zná sníh. Odkud vůbec bylo, když tam měli tak divná zvířata? "Každopádně kdybys chtěl, můžeš se zkusit jít protáhnout ven. Když se budeš držet poblíž," sykla poslední větu varovně. V momentě, jak by se jí někde ztratil, nejspíš by se nenamáhala ho jít hledat. Věděla, že ve své kondici a ve svých letech si nemůže hrát na hrdinku. To ale samozřejmě napravím, napadlo ji. Na příští zimu už přípravu v žádném případě nepodcení tak, jak letos.

Loterie - (4/5)
Leden 3/10 - Cornic

Vyčkávala v tichosti, než se vlče probudí. Občas k němu zabrouzdala pohledem. Podle mihotání jeho očí pod zavřenými víčky muselo mít opravdu divoké sny. Přemýšlela, kolik si toho ten maličký ve finále musel za svůj krátký život vytrpět. Z tohoto přemýšlení ji probudilo rychlé nadskočení malého vlčího tělíčka. Vzbudil se. Zůstala na něj poklidně zírat, aby mu dala najevo, že se nic neděje. Zavrtěl se, ale hned se k ní zase natiskl zpátky. Bylo pro ni hrozně zvláštní mít v tak těsné blízkosti někoho u sebe a ještě k tomu takového drobka. Zřejmě ale dospěla do let, kdy se jí z toho až tak neježila srst až na špičku jejího ocasu. "Nic se neděje. Byl to jen sen," uklidnila ho chladným tónem a kývla čumákem směrem ven, aby odvedla jeho pozornost a na sen rychle zapomněl. "Počasí se stále neumoudřilo. Chvíli bych počkala, ale ne už moc dlouho. Možná než přejde noc," navrhla, ale cítila, jak už by se nutně potřebovala hýbat. Tuhlo jí celé tělo.
"Cítíš se trochu líp?" zeptala se, aby řeč nestála a nenápadně si prohlédla všechny jeho rány. Vypadalo to vcelku dobře, po tom, co mu to ošetřila. Sigy by si s tím poradil lépe... Ale ten tu není. Měla jsem od něj aspoň něco okoukat, uvažovala, ale ihned tu myšlenku zavrhla. Jak jsem řekla i Saturnovi, ze mě nikdy žádná pečovatelka nebude, utvrdila samu sebe a vrátila pohled do Corniho očí - oka? Pořád ji zajímala historie vlčete. Netušila ovšem, jestli o tom chce mluvit, či jestli je z toho ještě pořád zmatený. Každý potřeboval na utřízení myšlenek delší dobu. A ona ve finále nikam nespěchala a pokud by měl být členem smečky, měla dost času se od něj něco dozvědět, než by dospěl a smečku případně opustil. Jo, to zní jako plán, uznala nakonec.

Loterie - (3/5)
Leden 2/10 - Cornic

Venku se bílá tma, kterou způsobovalo husté sněžení, pomalu měnila na tu normální tmu. Pomalu ale jistě přicházela noc a s tou vlče popřálo dobrou a aniž by to trvalo dlouho, usnulo nevinným spánkem. Lyl byla ráda, že se mohli vzájemně zahřát, jelikož byla opravdu řádná zima. Občas zvedla pomalu hlavu z tlap, aby zkontrolovala okolí, ale jak se zdálo, všude byl klid. Nikomu se nechtělo v tomto nečasu ven. Zlatavá jen přemýšlela, jak co nejrychleji a nejbezpečněji přesunout vlče do Mechové smečky. Přemítala, jestli přece jen nebude nějaký problém, že tam na zimu přivede hladový krk. Ale věřila tomu, že Saturnus bude ten poslední, který bude mít problém přijmout toulavé vlče. Ještě k tomu, když byl chudák tak potlučený. V tichosti si vybavila jeho oko. Přišel o něj? Uvidí na něj ještě vůbec někdy? Uvažovala, zatímco se zahleděla do bílo-černé tmy.
Občas pocítila, že i jí těžkla víčka. Už jsem na tohle vážně stará, uznala smířeně a dlouze si povzdechla. Začala zase raději přemítat nad cestou domů. Přes pár řek a Gejzírové pole. Sněžné hory nepřipadaly v úvahu. V tomhle marastu by to nedal ani jeden z nich. Musela vymyslet co nejbezpečnější průchod, aby dovedla zmrzačené vlče domů. A hlavně mu ideálně co nejdříve něco ulovit, aby se posilnilo. Jen doufala, že se jí zadaří. Byla sice velice zdatná lovkyně, ale věděla, že v těchto mrazech se ukrývají nejen vlci. Ale i jejich potencionální kořisti. Při nejhorším by se najedl až na území smečky, ale to by nebylo super, usoudila. Zabručela si sama pro sebe tiše, když zase pokládala hlavu. Věděla, že se jinak nesmí ani hnout, aby vlče nevzbudila a zároveň neztratili teplo.

Loterie - (1/5)
Leden 1/10 - Cornic

"Moc daleko to není," ujistila ho. "Navíc jak jsem řekla. Měl by sis první odpočinout a prospat se," zopakovala trochu přísně svá předchozí slova, protože nenáviděla, když se musela opakovat. Navíc se tahle vlčice nikdy s nikým extra nemazlila, stejně jako s ní se nikdy nemazlil život. Měla bych mu jít později něco ulovit. Mohla bych to zvládnout i po cestě do smečky a otestovat jeho dovednosti a zda ho doma něco naučili," přemýšlela, zatímco co sledovala nehezké počasí venku. Doufala, že vlče usne a prospí se, protože jí už také stáří dávalo zabrat a nedokázala být tak dlouho bdělá, jako za mladších let. Měla ale ve zvyku být na stráži, pokud vedle ní někdo spal. Ona byla schopná se prospat až na území smečky a to ještě většinou někde mimo společný úkryt. Musela mít ovšem důvěru v ochránce, což netušila ani, kdo u nich momentálně je.
"Je tam dost velký klid. Jinak bych tam sama ani nebyla. Vím o pár vlcích, co se tam mihnou. A jsou tam moc milé alfy. Tenkrát se jako vlčata přitoulala stejně jako ty. Osvojila si je jedna vlčice ze smečky. Také moc milá," rozpovídala se ohledně Saturna, Biancy a Launee. Byla to jediná její dobrá přítelkyně. Mohla tohle vůbec říct ještě o někom jiném? Snažila se věřit Saturnovi, ale stále v něm viděla prcka, navzdory tomu, že již byl alfou i otcem vlastních vlčat. Možná že kdyby ho neviděla vyrůstat, koukala by na něj jinak. Ale tušila, že si jednou zvykne. Musela se jen ujistit, že jako alfa bude za něco stát.

Čekala jsem, že budu možná tak v horší polovině, ty jo :D
Poprosím odměny na Thyru Ninu:
20 oblázků
20 mušlí
15 kytek
3 křišťály

Moc díky za akci a odměny

neteř dostává do úkrytu 20 oblázků, 20 mušliček, 15 kytiti a 3 křišťály :> ✨

prosinec 7/10 Cornic

Vlče se k ní tisklo a plakalo. Snad čím dále více. Zlatavá stiskla čelisti pevně k sobě. Chápala jeho situaci a že byl otřesený, ale nesnášela celý život uplakánky. Na druhou stranu tušila, že jakmile tohle vlče aspoň trochu přebolí, bude z něj docela tvrďák. A nebo traumatem otřesená třasořiťka, to ukáže čas. Budu ho muset vzít do Mechu. Nemusel by s tím mít nikdo problém, když pro tenhle účel byla smečka založená, ne? Napadlo ji, zatímco pohledem zase zakroužila po okolí. Sníh stále padal v plné parádě a viditelnost přes něj byla opravdu obtížná. Musela zase zvednout hlavu z tlap a zavětřit. Po chvíli se k ní dostalo pár pachů, ale všechno bylo dostatečně daleko na to, aby mohla být klidná. Ani když zastříhala ušima, jestli náhodou něco nezaslechne, nepostřehla nic důležitého. Zase poklidně položila hlavu na původní místo.
I vlče se už konečně uklidňovalo a rozdýchávalo svůj žal. Lyl se vcelku ulevilo. Nebyla to ta hodná milá vlčice, která by ho dokázala nějak něžně uklidnit. Možná by na něj byla i docela tvrdá, kdyby se nedokázala vžít do jeho situace. Možná v jeho letech si prožila taktéž útok na smečku a hlavně její rodiny, což ji poznamenalo napořád. Dokázala si vybavit, jak moc dlouho plakala a špatně to nesla. Vzpomínku na své mrtvé sourozence nechtěla sledovat příliš dlouho, a tak smečku pár měsíců na to opustila úplně. Od té doby nikoho z nich neviděla. A teď se poměrně nedávno dozvěděla, že se její partner utopil a jejich vlčata se dlouhé měsíce neukázala. Jestli měl pro Cornica opravdu někdo pochopení, byla to ona, i když to neuměla dát dostatečně najevo.
Poslechla si popis tygrů a snažila si to představit. Nešlo to moc dobře, ale nechtěla ze sebe dělat hlupáka, tak to nechala být. "Ne, tady tygři nejsou, nebo jsem je aspoň nepotkala a to jsem se tu něco natoulala," pověděla mu a doufala, že aspoň tímhle ho uklidní. "Mohla bych tě vzít do naší smečky. Můžeš tam zůstat jak dlouho chceš. Třeba tě někdo z rodiny najde, ale..." zarazila se uprostřed věty. Ne, neříkej mu to, okřikla sama sebe. Ale nikdo nikdy se pro toulavé vlče nevrátil a ty to víš, odporovala si. To je jedno, nemusí to vědět, uznala nakonec. "Ale budeme muset kousek cestovat a v tomhle počasí to není moc dobrý nápad. Navíc by ses měl prospat," řekla poslední větu trochu přísně.

A nešlo by to i naopak? Že bych si lístek vyměnila za 5 křišťálů? O:) :D

prosinec 6/10 - Cornic

Vlče nijak neodmítalo její blízkost. Ještě aby jo, pomyslela si a sama pociťovala, jak ji jeho drobné tělíčko zahřívá na břiše. Mimoděk si vzpomněla, jak u sebe takovéto kuličky měla rovnou dvě. Vlastní. Na chvíli pevně zavřela oči, aby tuhle vzpomínku potlačila. Čas vrátit nemohla a o to větší utrpení to bylo. Ztratit už podruhé svoji rodinu byla i pro vlčici její nátury taková nálož, že byla vůbec ráda, že to nějakým způsobem ustála. Vrátila se k očišťování jeho ran, zatímco se dal maličký konečně do řeči. Pozastavila se a poslouchala. Pak si dlouze povzdechla. Při první větách si dokázala představit, co se asi stalo, ale zarazilo ji, když zmínil jakési... Tygry? Zopakovala si ve své hlavě nechápavě. V životě nic takového neslyšela. Postřehla, jak sebou u vyprávění cuknul. Musel z toho mít řádné trauma.
"Zachránil sis život, Cornicu, na ničem jiném nezáleží," pověděla mu pak skálopevně jako pokus o útěchu. "Tvoje matka by si nic jiného nepřála," dodala tišeji. Moc dobře věděla, o čem mluví. Stokrát by vyměnila svůj život za život svých vlčat, mohla by. Netušila sice, zda jsou její potomci mrtví, či jen vycestovali mimo Gallireu, ale oboje pro ni bylo bolestivé. "Teď už jsi v bezpečí," ujistila ho a očišťování jeho ran ukončila, aby mu ještě mohla setřít slzu. oc dobře věděla, jaké je to přijít o část rodiny. Její sourozence zabila nepřátelská smečka, stejně jako oblíbeného strýce.
Přemýšlela nad těmi tygři. Byli to v místě, odkud pocházel, snad medvědi? Jelikož v některých ohledech Zlatavka postrádala špetku empatie, neváhala se zeptat: "Jak vlastně vypadají ti tygři? Je to nějaký druh medvěda?" Očima překontrovala okolí. Zdálo se, že zde nikdo nebyl. Vydechla a položila si hlavu na velké tlapy.

Prosinec 5/10 - Cornic

Vlče jí odpovědělo, že rodiče jsou pryč. Lylwelin zpozorněla. Je to jedno ze zatoulaných vlčat. Další, došlo jí ihned a tiše si povzdechla. Bylo tomu už dávno, co měla dojem, že se s nimi roztrhl pytel. Tehdy ještě její vlastní vlčata byli prcci a k tomu tenkrát přicházel jeden sirotek za druhým. Byl jich plný Mahar a společně je pak přesunuli do Mechové smečky. Dvě zatoulaná vlčata Mech dokonce teď vedla. Každopádně jestli dokázala zlatavou tvrďačku momentálně něco obměkčit, byl to někdo další, kdo evidentně ztratil rodinu. A jak se zdálo, tohle vlče ztratilo v tuhle chvíli úplně všechno. Rodinu, domov, pocit bezpečí, lásku. Chvíli jen tak beze slova stála a nic neřikala. Jen její výraz vcelku změknul.
"Takže Cornic," zopakovala a obezřetně se rozhlédla. Byl to její nekončící automat. Tahle vlčice se stále cítila ohrožena a neustále si hlídala záda a co se děje kolem ní. Nemohlo jí uniknout nic, co by ji mohlo jakýmkoliv stylem ohrozit. A právě nepozornost, ať už se jednalo o jakoukoliv chvíli, mohla jednoho stát život. Potom své chladné zraky vrátila na třesoucího se prcka pod ní. "Pokud dovolíš, zahřeju tě a ošetřím," navrhla mu tiše, čímž zjemňovala svůj jinak drsný, mírně chraptivý tón. Chvíli vyčkala, jestli se tomu nebude nějak bránit, každopádně si nikdy s nikým nebrala moc servítek, ani s vlastními vlčaty, takže za chvíli již ležela u něj a schovala si ho k sobě. Vlče nemohlo ani v nejmenším tušit, jak moc velké privilegium mělo. Tahle vlčice si bránila svůj osobní prostor jako oko v hlavě a nemohli jej většinou překročit ani ti nejmenší. Každopádně, vzhledem k tomu, že její postarší tělo už si nedokázalo poradit s tím, aby nabrala dostatečnou zimní srst, ještě k tomu, když se nestihla na zimu pořádně vykrmit, tak navzdory tomu, že se jednalo o seveřanku, jí bylo také chladno. "Můžeš mi zatím povědět, co se stalo, chceš -li," vyzvala ho těsně před tím, než se pustila do opatrného olizování jeho ran.

prosinec 4/10 - Cornic

Vlče se začínalo pomalu probouzet. První to bylo pozvolné, ale nakonec se pokusilo o útěk. Zlatavka naklonila hlavu na stranu a sledovala jej svým chladným pohledem. Veškeré rysy v jejím výrazu byly ztvrdlé jako kámen a nešla z ní vyčíst byť jediná emoce, která by vlče mohla jakkoliv uklidnit. "Klid, mrně," promluvila na něj s pokusem o co nejklidnější tón. Měla dojem, že poslední dobou uklidňovala vlky kolem sebe až příliš často. Ale proč, když to nechtěla? Nebyla žádný psycholog, ani vrba. A nikdy neměla příliš pochopení pro vlčí emoce. Vlci jich byli plni a kolikrát to s nimi přeháněli. Nic pro ni.
"Jsem Lylwelin. Ty? Máš někde rodiče?" zeptala se, zatímco si nenápadně prohlížela jeho rány. Nechtěla na ně poukazovat, aby se vlče případně nedostalo do ještě větší paniky. Byla to každopádně z mladších let velmi zkušená rváčka a stejně jako se uměla dostat do rvaček, uměla se pak postarat i o následné rány. Všechno tohle připomínaly její jizvy, které měla rozseté po těle. Povšimla si ovšem, že tohle vlče příliš štěstí nemělo. Jeho oko nevypadalo příliš dobře. Nevypadá to ale, že ho napadl jiný vlk. Možná medvěd? Štěstí, že to vůbec přežil, kalkulovala velikost zranění. Uznala, že první, co by měla udělat, bylo dostat ho někam do tepla. Na tomhle otevřeném prostranství nemohl zůstat. Sice byl vzhůru, ale dost vysílený. Sklonila se k němu tedy a jelikož byla kdysi dávno matkou, intuitivně jej vzala za kůži na krku a nesla jej do lesa, aby se schovali do závětří. Tam našla vyvrácený kmen, pod kterým vznikla skulina. Nebyl tam sníh, tak jej tam položila. Posadila se před něj a ocasem si elegantně obmotala tělo. Jeho špička skončila na jejích předních velikých tlapách. Byla vysoká, ale hubená. Občasné šediny na jejím čumáku vyzrazovaly, že už je to dáma v letech. Pouze ty chladné oči stále vyzařovaly jakousi neohroženost a nespoutanost.

prosinec 3/10 - Cornic

Dlouze se na příchozího vlka zahleděla svým ledovým pohledem, ale vypadalo to, že jak rychle zájem získal, tak rychle ho ztratil. Otráveně zafuněla, bouchla ocasem nervózně o zem a vstala. " No nic, poroučím se," zabručela odměřeně, věnovala mu ještě jeden nepřátelský pohled a vydala se dále na cestu. Nikam nespěchala, pouze jí nebylo příjemné být v jeho blízkosti. Byl zvláštní. A ona rozhodně neměla náladu na to, aby se tu s ním snažila vybavovat.
Přehnala se jakási vánice, kterou postarší zlatavá vlčice přečkala kdesi v zákrytu stromů. Jelikož nebyla zrovna v kondici, třásla se zimou. Po tom, co odezněla sněhová bouře, začínal přicházet i den a s tím se odhalovalo, jak bílá pokrývka zakryla ještě více všechno v okolí. Bylo tedy jenom štěstí, že svou velkou tlapou nešlápla na nebohé spící vlče, které leželo nevinně schoulené u kamene. Prozradil ho v prvních chvílích pach krve, který Lyl v prvotní chvíli přiřazovala tomu, že zde mohl někdo lovit. Jenže jak se tam blížila ke kamenu, který chtěla obejít, všimla si, jak sněhovou pokrývkou prosakují červené skvrny. Co to? Ptal se hlas v její hlavě a bez váhání se k té zasněžené kupičce přiblížila.
Čumákem odstranila sníh a zahlédla vlče schoulené do klubíčka, které zde spalo. Vlčice s ledovým srdcem, které měla momentálně zlomené ze ztráty rodiny, úplně zkřehla. "Hej," pošeptala k němu a jemně do něj dloubala čumákem. "No tak, vstávej. Tady nemůžeš spát," promluvila na něj už trochu hlasitěji. Musela ho vzbudit, nebo by tu umrznul k smrti. I tak vlče nevypadalo moc dobře. Mělo na sobě spoustu krvácejících ran. Vypadaly, že jsou docela čerstvé. Kdo proboha mohl ublížit takovému mrněti?! Pomyslela si rozčíleně a rozhlédla se kolem sebe. Mimoděk se celá naježila. Nikdo dokola ale nebyl. Vlče tu bylo samo. Vrátila pohled zpět na něj a následně se k němu sklonila, aby z něj dostala i zbytky sněhu, které na sobě mělo.

Snažila se vypozorovat, zda Karoe opravdu něco pochytila, nebo se čím dál více ztrácí. Zlatavá hořela zvědavostí, co se jí vlastně stalo. Jenže jí bylo jasné, že momentálně to z vlčice nevypáčí. "Určitě ti to pomůže," pokračovala nadále s poklidným tónem, navzdory tomu, že už začínala být značně netrpělivá. Byla jí zima na tlapky, se kterýma párkrát přešlápla na místě. Drobná vlčice naproti ní se krčila, ale Lyl z ní necítila strach. Musela být opravdu něčím traumatizovaná.
Její následující slova byla jako šíp do srdce. Myslí Sigyho Útočiště, došlo jí. Mimoděk se zavrtěla. Nechtěla na něj chvíli myslet. "Ach, tento úkryt... Vzal tě tam Sigy," pověděla tiše a provedla pár hlubších nádechů a výdechů, aby uklidnila znovu své rozházené nitro. Ještě stále to pro ni bylo moc čerstvé na to, aby dokázala o této minulosti mluvit bez emocí. Možná by ji tam i vzala, kdyby to nebyla chvíle od toho, kdy se dozvěděla bolestné noviny. Věděla ale, že by ji to tam zničilo. Navíc se jí v téhle zimě nechtělo procházet masou ledové vody, aby se do úkrytu dostaly. Musela ji prostě buď dostat do smečky, nebo ji nechat jít po vlastní ose. Její odseknutí zatím vypovídalo o druhé možnosti. Udělala by ovšem dobře, kdyby ji tu nechala, případně ji nechala jít jinam? Kdyby se jí něco stalo, dokázala by to vzít na svá bedra?
Zpozorněla, když zaslechla své jméno. "Jo, to jsem já," zabručela a podívala se do jejích očí. Pokynula hlavou na vybídnutí, že se vydají na cestu. "Tak pojď, Karoe, půjdeme," vyzvala ji co nejklidnějším tónem, co ze sebe dokázala vymáčknout. Nikdy na nikoho takové ohledy snad ani nebrala, možná až na vlastní rodinu, ale nechtěla ji ještě více rozházet. Netušila, co s vlkem v jejím stavu dělat. Na to byl expert Sigy. Jenže ten tu nebyl. Musela ji hodit někomu jinému, kdo by si s ní věděl rady. Dokázala by se postarat o zranění z boje, ale o tohle opravdu ne. Pamatovala si ovšem, že prošla podobnou situací, jako Karoe a že si s tím tehdy právě její partner poradil. Byla to snad poslední péče, co o ni měl. Sklonila hlavu a rozešla se směrem, odkud nedávno přišla.

-> Mech

Dlouze si povzdechla. Měla pocit, že tahle konverzace nikam nevede. Tak proč se tu ještě pořád zdržovala? Záleželo jí na téhle cizince přeci jen trochu? "Hmm," zabručela zachmuřeně a ještě jednou si ji prohlédla. Neshlédla, že by měla nějaká zranění. Nakonec to přeci jen vypadalo, že něco Karoe pobrala. Pokývla souhlasně hlavou. "Ano. Mechová smečka," potvrdila jí co nejklidnějším hlasem. A na chvíli se zdálo, že už jí dopínají i jiné věci. Ona... Ztratila vzpomínky? Napadlo ji a zaujatě se jí rozšířily zornice. Šťastná to bytost. Jak se to dělá? Ona mi asi houby poví, uznala potom trochu zklamaně.
"Přesně tak, ve smečkovém úkrytu," navigovala ji trochu, ale sama se s ní cítila trochu ztraceně. "Myslím, že by sis potřebovala trochu odpočinout a ohřát se. Nikdo tě z tama nevyhodí," podívala se přísně do jejích očí. Nevyhodili mně, nevyhodí tebe, pomyslela si a vyčkávala, co na to vlčice řekne. "Nabídka mého doprovodu stále platí. Nechceš se před tou cestou ještě napít?" pokynula hlavou směrem k řece, ze které sama před chvílí pila. Vypadalo to, že vlčici nedává moc na výběr. Neměla chuť se s ní příliš mazat. Jak to tak vypadalo, nikam by to moc nevedlo. Buď jdeš, nebo ne, jednoduché, řekla si ve své hlavě něco, co mohla směřovat přímo na vlčici a na hlas, ale nechtěla ji moc rozházet. Aspoň prozatím. Nehodlala tu s ní ovšem prostát celou zimu.

Odpovědi Karoe zněly zvláštně. Sice měly něco do sebe, ale zvláštní rozhodně byly. Zlatavá znaveně zafuněla. Proč musí být konverzace s ostatními tak únavné? Pomyslela si a s údivem nakrčila čelo. "Křídla?" zopakovala a ještě jednou si vlčici prohlédla. Nevěděla o žádném Bohu s křídly. Muselo jí něco uniknout. "Znám dva bohy a ani jeden nemá křídla. Kde jsi ho potkala? zeptala se. Chovala se hodně divně. Byla celá v křeči a měla rozšířené zornice. Lylwelin se zase jala do pozoru. Musela být ve střehu, kdyby jí náhodou přeci jen něco přelétlo přes čumák. Naštěstí se zase dala do mluvení.
"Můžu tě do té smečky doprovodit," navrhla jí. "Jsi pořád členkou v Mechu, ne? Či se pletu?" zeptala se chladným tónem a nespouštěla z ní zraky, které ještě více přitvrdily na přísném výrazu, když náhle vyhrkla neočekávánou otázku. Pomátla se? ptala se sama sebe v hlavě. Nevěděla, co si o ní myslet, ani jak se k ní chovat. Něco s ní rozhodně není v pořádku, uznala potom. Naprosto díky ní zapomněla na to, co ji do teď trápilo. Sice měla stále bolest na hrudníku, no myšlenky na ztracenou rodinu se Karoe povedlo odvést na výbornou. "Jo, to jsem měla," broukla potom napůl nahlas. Pak ji to napadlo. "Pamatuješ si mě vůbec?" zeptala se konečně.