Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 19 (4/5)

Trochu našpulila tlamu, udělala "ť", jako kdyby říkala, aby se z toho nepotentoval a její pohled byl tentokrát plný nezájmu. "To si fakt nemyslím," odsekla chladně. Tahle vlčice si jen těžko uvědomovala, že je zákeřná či hnusná, zvlášť na někoho, koho sotva zná. U Sigyho už trochu změnila své chování, ale to bylo hlavně tím, že k němu cítila to, co nikdy k nikomu jinému. Takový privilegium si nikdo jiný nezasloužil. Tady ten blbec byl opravdu otravně drzej. Hned si všechno bral nějak moc osobně a vlastně jí celou dobu připadalo, že akorát zkouší, co vydrží a snese. Nebudeš se prát. Ještě na to nemáš. Nikomu se teď nehodí, aby se o tebe znovu staral, napomenula se. "Hmmm," zabručela zadumaně a znovu přejela řeku pohledem. Nakonec se rozešla sněhem po břehu řeky. Tady stejně neměli šanci ji přejít.
"Nevyptávej se," zavrčela potom rázně a švihla u toho ocasem. "Jsem tam týden i s cestou, jestli tě něco zajímá, padej tam vyslýchat osobně," brblala ještě. Neřeknu ti ani to málo, co vím, ty skřete, pomyslela si tvrdohlavě, zatímco očima vyhledávala vhodné místo na překonání řeky. Začínala se docela dobře orientovat v tom, kde se nachází. Matně si to tu pamatovala. Věděla, že když budou pokračovat ještě kousek, najdou místo, kde je řeka opravdu málo hluboká a budou ji moci překonat i s rizikem, že pod nimi praskne led. Tak se ovšem naštěstí nestalo, když Zlatavá brod konečně našla a bez váhání překonala. Ani se neohlížela, jestli ji ten vořezprut následuje.

//-> Východní hvozd

//Loterie 18 (3/5)

Jemně k němu naklonila ucho, když se zamyslela nad tím, co že to vlastně tady chce dělat. Jestli chce lovit, docela by se mi hodil, uznala potom a začala uvažovat, jak by ho mohla zpacifikovat k nějaké spolupráci, protože to vypadalo, že to bude poměrně tvrdej oříšek. Nakonec k němu otočila hlavu, když komentoval její postavu. "Spíš si asi umím líp obstarat žrádlo, než ty," odvětila ledově. "Navíc vypadám dobře pořád," pohodila hlavou nafoukaně a zase svůj zlatavý pohled od vlka odvrátila. Neměla zájem si někoho prohlížet. Většina byla stejně obdobně škaredá. Tenhle se sice jevil docela zajímavě, ne ani tak vzhledem, jakožto spíše tím, že to nebyl žádný ukňučený blbeček, ani jeden z těch, co byl falešně a přehnaně přátelský, takže se rozhodla, že by přeci jen mohla zkusit ho nějak přimět ke spolupráci na lov.
Ovšem po tom, co se zeptal na smečku, k němu zase pomalu otočila svůj odměřený pohled. Prohlédla si ho od hlavy až k patě a trochu u toho přivřela oči. Něco takovýho by ti tam rozhodně nechybělo, Lyl. Už tak se budeš muset popasovat s tím párečkem zajímavých bet, o kterých mluvila Launee, varoval ji hlásek v hlavě. "Je poměrně nová," odpověděla pouze. "Možná, že kdybys nevypadal jako troska, mohl bys aj přemýšlet o tom se přidat. Co spojit síly a pořádně se nažrat?" navrhla nakonec bez okolků. Nač čekat? Nemusela se s ním tady zbytečně vybavovat oklikami a nakonec zjistit, že je neochotný ke společnému lovu. Oba byli očividně zesláblí, takže spolupráce určitě nebyla na škodu.

// Loterie 17 (2/5)
//<- Mechový lesík

Z Mechového lesíka, který se jí stal novým domovem, se vydala pohublá zlatavá vlčice po toku řeky trošku směrem na jih. Uvažovala, kam že se to vlastně vydá, ale bylo jí to v podstatě jedno. Pomalu, ale jistě nabývala svých ztracených sil. Už věděla, že není uvězněna v halucinaci, ani neblouzní, udobřila se s partnerem a byla přijata do smečky, kterou vedla Launee. Mohla mít tak konečně duši v peříčku a být trochu klidnější. Konečně se mohla zase soustředit na věci, které potřebovala. Ale nejvíce teď potřebovala protáhnout ty tulácké tlapy, které stály několik měsíců na jednom místě. Z nepohodlí při té myšlence sama pro sebe zavrčela. Nerada na své vězení, které jí v podstatě zničilo život, vzpomínala.
Možná bych mohla najít už Flynna s Heather. Mohla bych si vyžehlit všechno, když už. Ať to mám co nejrychleji z krku, napadlo ji. Jenže se nad tou myšlenkou pozastavila. Stáhla uši dozadu a sama pro sebe naštvaně sykla. Jak je mám asi hledat, když ani nevim, kde by jim mohlo být konec? Napadlo ji. Nedaleko zahlédla siluetu vlka. Vypadalo to, že momentálně hledá nějakou přístupnou cestu, jako ona. Znamená to, že bych se asi měla ptát ostatních, jestli neviděli zlatohnědý kožíšek, což znamená komunikovat s debily, protočila oči, když pomalu mířila k tmavému vlkovi. Vypadalo to totiž, že by mohl být u místa, kde by se dalo dobře překonat řeku. Ale když přišla blíže, zjistila, to co nejspíše před chvílí on. "Na hovno, co?" Pronesla suše, zatímco chladný pohled upírala na řeku.

// Loterie 16

Na povýšení Saturna pouze mlčky přikývla. Věděla, že do toho nemá co kafrat a taky si byla jistá, že Launee sama nejlépe ví, na jaký post koho dosadit. Sama nikdy úplně do smečky patřit nechtěla, takže ani úplně netoužila po tom šplhat v hierarchii, každopádně bylo jasné, že je zrovna ten typ povahy, kterému by výše v žebříčku postavených bylo lépe. Zvlášť, když alfa této smečky upozornila na dvojici bez, které mají prý zvláštní povahy. To ovšem zatím Zlatavá také přešla bez zbytečných slov. Poslední dobou mluvila až moc na svůj vkus.
K čemu ale byla potřeba se vyjádřit bylo to, že se konečně Launee rozhodla vzít vše do svých tlapek, i když trochu pozdě. "Hlavně, že se tak stalo. Borůvková smečka mi víc vzala, než dala," pověděla trochu stroze. Nemůžou za to, ale... popichlo ji vlastní svědomí. Poměrně ji zaskočilo, když vlčice mluvila o vlastních vlčatech. Zkoumavě si ji prohlédla. Obtloustlá nebyla a žádný prcek se jí u nohou také nekrčil. Co? Kdy? Kde? S kým? To jako s tím tichým stydlivým vořezprutem, co začal koktat, kdykoliv jsem se na něj podívala? Pozvedla jedno "obočí" v údivu.
Launee taky načala něco o zastávání nějaké funkce. Zlatavka dobře věděla, na co by se hodila nejlépe, ale než by to vůbec stihla vyřknout, už odcházela za cizincem. Lyl za ní dlouho hleděla. Měla po tomhle rozhovoru hlavu plnou myšlenek a otázek. Bylo to ale o mnoho příjemnější, než ten zmatek, který měla v hlavě předtím. "Hmm," zabručela potom, věnovala Raysterovi jeden ze svých chladných pohledů a rozešla se pryč. Chtělo to si porovnat myšlenky. Někde na výletě.

//Řeka Kierb

Loterie 15

Zlatavá vlčice se narovnala do své výšky a přejela Raystera pohledem. Vypadalo to, že sice velikostně vyrostl, ale jeho mentalita zůstala na stejné úrovni tak, jak si ho vybavovala naposledy. Střihla jedním uchem do strany, aby se na něj netvářila tolik odměřeně, ovšem nemyslela si, že by její snaha přinesla nějaké ovoce. Přeci jen její skoro přirozený výraz byl téměř automatický. Mladá černobílá vlčice rychle zmizela, když se nejspíš začalo ve smečce něco dít. Rozhlédla se kolem sebe, když ucítila jakési zachvění. Zkoumavě se podívala na Launee, která ovšem nevypadala, že by se úplně znepokojovala. Stále si nebyla jistá, jakou tady vlastně zastávala roli. Byla alfa? Přeci jen se rozhodla, že se postará o tlupu sirotků z Močálů a tím i založí svoji vlastní sečku?
"Začínám nabývat toho dojmu," odpověděla poklidně na otázku, zda už ví, že jsou skuteční. "Saturnus mi s tím docela dobře pomohl," dodala jen tak mimochodem. Od této vlčice by si málo kdo zasloužil nějaká pochvalná slova. Ale ten mladý vlk byl očividně velmi dobře od Launee vychovaný a získal její vlastnosti se o každého starat, co mu síly stačí. Zajímavé, co může předat cizí vlk vlčeti. Kdyby si Sigy našel jinou, pravděpodobně by má vlčata neměla ani kousek ze mě. Převzali by spíše vlastnosti jejich náhradní matky, zamyslela se krátce. "Takže ses rozhodla být alfou?" Otázala se bez okolků vlčice. "Byla jsem na průzkumu území. Rozhodně je to od Močálů velké polepšení," ušklíbla se trochu zhnuseně při pomyšlení na tu smečku. "Sigy se tu rozhodl zůstat. Sice neznám zbytek členů, ale mám tu jeho a tebe. Na tuláctví už nemám úplně věk. Ráda bych také zůstala," vysoukala ze sebe nakonec, přičemž se dívala Launee do očí, očekávajíc odpověď.

//Loterie

Spěšným krokem procházela zlatavá vlčice menší louku, na jejímž konci zahlédla nějaký malý lesík. Soustředěně zastříhala ušima a zrychlila tempo, jelikož ji zajímalo, co by se v něm mohlo ukrývat. Sakra, jsem si jistá, že tam jsem ještě nebyla. Se nemůže stát, aby tulačka jako já, ještě někde nebyla, ne? Sahala do své paměti, ale opravdu si tohle místo nevybavovala. Sakumprásk byla na hranici lesíku, do kterého bez váhání vběhla, ačkoliv si tato vlčice vždy dávala pozor na to, aby se jí něco nestalo, či nebyla napadena. Sama se o sebe uměla postarat více než výborně, o tom vůbec nepochybovala. Skládala tlapku přes tlapku, když pomalu zvolnila tempo a začala se kolem sebe zvídavě rozhlížet. Seznámila se postupně s místním terénem a přizpůsobila mu svoji chůzi. Sajrat tu naštěstí žádný nebyl, o který by si mohla zašpinit své dokonalé tlapky, takže byla klidná.
Samovolně tedy zase přidala na kroku. Slyšela zpívat v korunách zvláštních stromů ptactvo, na což zareagovala mrzutým stažením uší k hlavě. Slyšitelně a nahlas zavrčela, protože ji ty zvuky opravdu dráždily. Satani, co tady straší v zimě?! Sekýrovala ve své hlavě nebohé opeřence, kteří nejspíš nadšeně opěvovali zimu. Sirový vzduch, ani nic jiného jim v tom absolutně nebránil, takže Zlatavé nezbývalo nic, než protočit očima. Sklerózu na vás, parchanti, sypala ze sebe další nehezkou myšlenku. Setřásla ze sebe trošku sněhu, co na ni spadl z větvičky a rozhodla se, že se tu již déle zdržovat nebude. Se můžu vykašlat, prozkoumám to tu někdy jindy, uznala potom. Spěch ji nutil, aby pokračovala ve své cestě, ale byla si jistá, že tu jistě někde něco zajímavého je. Svoje kroky tedy namířila zase z lesíku ven.

Loterie 14

Občas se někde zastavila a prohlížela si okolí, snad aby si jej zapamatovala, nebo si o něm udělala určitý názor. Postupovala úplně stejně jako za svých tuláckých let, kdy se učila, jak se ve světě neztratit. Teď jí spíše šlo o to, aby se seznámila se smečkovým území, zmapovala si ho a zvykla si na něj, pokud zde chtěla se Sigym zůstat. Nic ovšem nebylo ještě jasné a jisté. Nejvíce záleželo na tom, jak si sedne se zdejšími členy a zda se jí budou zamlouvat. Zatím tu ovšem měla Launee, které věřila z celé říše vlků hned po Sigym nejvíce. Však ji viděla vysoce březí. Byla u jejího porodu. Pomáhala jí s mrňaty. A teď jí pravděpodobně dokonce zachránila život a nabídla jí dočasné útočiště ve své smečce, jako kdyby to byla samozřejmost. Pokud si někdo zasloužil její oddanost a respekt, byla to právě Launee. Pokud tato volná duše chtěla někam patřit a někoho respektovat, nemohlo být nejspíš lepší místo. Otázkou bylo, koho by musela respektovat dále. Ale kdo tuhle vlčici znal, musel vědět, že bude respektovat málo koho. Mohl to být pouze někdo, kdo si to zasloužil, jako právě alfa této smečky. Takže mi vlastně může být úplně jedno, kdo je tu dál. Ještě je tu ten Saturnus. Ten se jeví... Prostě ho Launee vychovala dobře. Ona to snad ani jinak neumí, přemýšlela.
Říká se, že o kom se mluvívá, daleko nebývá. Lyl sice jen přemýšlela, ale to nic neměnilo na faktu, že za nedlouho právě na alfu místní smečky narazila. Byla ve společnosti dalších dvou vlků. Udělala k nim pár váhavých kroků, ale držela si zdravý odstup. Zkoumavě zastříhala ušima, než je zase trochu odměřeně stáhla dozadu. Zadívala se chladným zrakem na černobílou vlčici. Musela se na ni dívat vcelku dlouho, protože se vlčice najednou před jejími zraky začala zmenšovat do velikosti vlčete a z té velikosti se zase postupně zvětšila do své nynější podoby. "Um," zabručela pouze zamyšleně. Já ji znám. Uznala potom. Při loupnutí pohledem na druhého společníka Launee se událo úplně to samé. Jenže ten nepřítomný pohled byl hrozně jednoduše zapamatovatelný! To je ten prcek, co se hrozně bavil s Flynnem! Došlo jí hned a pak se znovu podívala na vlčici. Bianca, vybavilo se jí jméno tehdejší vlčecí princezničky, kterou tahala z močálu. Ono to přežilo, pomyslela si, když si skoro dojatě kecla do sněhu. Na jejím výrazu nebylo ovšem nic znát. Začínal pomalu vážnět. "No... Já vás zdravím," vypadlo z ní nakonec trochu neochotně. Nikdy pořádně nevěděla, jak se začlenit do skupinky vlků, ale teď to po té izolaci bylo snad ještě horší.

// Úkryt
Loterie 13

Konečně vykročila z úkrytu ven a zplna plic se nadechla čerstvého vzduchu. Slastně přivřela oči a dlouze vydechla. Ani si nevšimla, jak to bylo uvnitř vydýchané. Možná proto se pořád cítila tolik unavená. Teď venku cítila, jak se k ní pomalu vrací energie. Rozhlédla se kolem sebe, ale přes tmu toho moc neviděla. Povšimla si, že tu ještě před nějakou chvílí musela řádit sněhová vánice. A taky byla pěkná kosa, což v úkrytu nebyla. Jindy by jí to vůbec nevadilo, přeci jen byla ze severu, jenže teď neměla kromě srsti žádnou vrstvu, která by ji hřála. Srst to byla kvalitní, severská, to jo, ale její zásoby se jí vracely jen velmi pomalu. Oklepala se a rozešla se sněhem, dokud málem nezakopla o svého partnera, který ležel na zemi. Zamrkala a hned se k němu sklonila. "Žiješ?" vypadlo z ní ihned bez rozmýšlení, když se jala snahy ho znovu postavit na nohy. Ihned si ovšem uvědomila své způsoby, o kterých před chvílí uznala, že by měla aspoň prozatím trochu změnit. "Neudělal sis nic?" napravila to tedy ihned další otázkou, když si ho celého prohlédla. Vypadalo to, že se o sebe nadosmrti budou starat a strachovat jako dva staří mrzáci. To měli tedy pěkné vyhlídky.
"Musím se trochu protáhnout," sdělila mu potom, co mu, snad úspěšně, pomohla vstát. Ta jeho packa mě pěkně sere. Říkej mi, že v celým tomhle zatraceně kouzelnym světě, kde je hafo blbejch čarůvek, není žádná idiotská možnost, jak mu tu tlapku vyléčit, hudrovala ve své hlavě docela dost zapáleně. V tu samou chvíli se zase trochu rozněžněla, když si uvědomovala, jak mu chudáčkovi musí s tou chromou tlapou po psychické stránce být. Olízla mu líci. "Buď na sebe opatrný," pošeptala a bez dalších slov se pomalu vydala někam na pochůzku. Šlo vidět, že Sigymu nechává prostor a nejspíš ho teď chtěla i ona. Potřebovala si zmapovat území a udělat si o něm vlastní názor, aniž by jí do toho někdo povídal. Navíc tušila, že její tempo nebude nijak převratné a určitě by unavovalo i Sigyho s chromou tlapkou. Brodila se tedy sněhem a zvídavě prozkoumávala krajinu smečky.

Loterie 12

Nakonec Lyl uznala, že to opravdu zkusí ještě jednou. Znovu se položila do mechu a ještě párkrát kolem sebe zakoulela očima v tom, jak si to tu prohlížela. Připadalo jí to oproti jejímu předchozímu vězení hrozně útulné. Snažila se dostat si tento obrázek do hlavy, aby se jí opět nezdálo o škaredé, vlhké jeskyni z kamení. Měla snahu si vtlouct do hlavy, že už tam opravdu není a nebude, aby se tentokrát vyspala o něco lépe. Jak si tak prohlížela stěny útulného úkrytu, její oči se pomalu zavíraly, až se zavřely úplně a hubená vlčice se opět oddala spánku. A tentokrát opravdu tomu příjemnému a vydatnému, protože snaha se poprat se svou vlastní, rozhozenou psychikou přinesla vytoužené ovoce. Všechno bylo o hlavě a pokud to kdysi věděl někdo moc dobře, byla to právě tahle vlčice. Důležité bylo si vše urovnat v hlavě a nastavit si to tak, jak vlk chtěl. Ne vždy to bylo tak jednoduché, ale nebylo to nic, s čím by se vlk, který měl pevnou vůli, nepopral.
Podruhé se již probrala mnohem klidnějším způsobem. Bylo to příjemné probuzení a jistě by bylo příjemnější, kdyby se probudila přitulená k Sigyho kožíšku, ale věděla, že i toho se dočká. Rozhodla pobrat nějaké ty střípky trpělivosti, co možná měla a na nic nespěchat. Zvedla se a protáhla se, přičemž zakřupalo pár kostí. Byla z toho ležení už celá ztuhlá a bolavá. Co si budem, už taky nejsi nejmladší, vysmál se jí její vnitřní hlas. Mírně se ušklíbla. Začínala získávat svůj typický výraz, tím, jak pomalu nabírala i ztracené síly. Bylo načase, aby se trošku protáhla a podívala se po smečkovém území. Byla zvědavá, kde že se to Launee usídlila. Upřímně si z cesty do tohoto úkrytu nepamatovala vůbec nic, ani cestu, jak trefila sem do smečky a teď z tohoto úkrytu absolutně nedokázala identifikovat, jestli je někde na jihu, severu... Neměla ani potuchy. I tato nevědomost ji docela dráždila a vyhnala ven.

// Mech

Loterie 11

Stihla před usnutím ještě zaslechnout jeho slova. Dodal jí trochu klidu, ačkoliv naprosto chápala, že to měl Sigy hrozně těžké. Vždyť musel vychovat jejich vlčata téměř sám. Doufala, že mu tedy aspoň akční pečovatelky v Borůvkové smečce dostatečně pomáhaly, ale tušila, že nic nedokáže nahradit mateřskou lásku a výchovu. Taktéž věděla, že se tím bude nadosmrti někde vnitru tiše ubíjet. I přes všechny tyhle myšlenky usnula tvrdým spánkem, přičemž jí ještě dlouho znělo v uších krásné popřání dobré noci. Bilo se v ní plno rozporuplných pocitů, kdy vůči Sigymu cítila silný pocit viny, zároveň mu byla hrozně vděčná, že jí dává další šanci.
Všechno se v jeskyni zamlžilo. Přes mlhu nebylo nic vidět, ale netrvalo to dlouho, protože po chvíli mlha začala zase odcházet. Když se rozplynula, obraz se zase rozjasnil. Ale to, co zlatavá vlčice viděla, bylo její vlastní peklo. "Ne..." vydechla zoufale. Kamenné, vlhké stěny. Žádná možnost odsud odejít ven. Moc dobře to tu poznávala. Ze snu několikrát zahrabala předními běhy. Obešla jeskyni několikrát dokola a rozhlédla se. "To snad ne... Byl to jen sen, jsem tady pořád, jsem tady pořád! Bědovala zoufale, když přecházela jeskyni nervózní jako tygr v kleci. Hledala jakýkoliv možný východ, cokoliv. Přitom moc dobře věděla, že odsud není cesty zpět. Nejraději by zplna hrdla křičela. Nejraději by brečela jako malá. Ale ani to by jí nepomohlo, to také věděla. Posadila se na studenou zem a stále zlatavým pohledem sjížděla stěny jeskyně. Znala je nazpaměť. Každý zakřivení, každý kámen, každou prasklinu a puklinu, díry, odkud vychází její jediná, odporná potrava - krysy. I škvírku, odkud přicházel kužel světla, jediný náznak toho, že svět venku ještě existuje a jediný zdroj vody, když venku pršelo.
S trhnutím se probudila. Bylo jí horko z toho, jak byla nervózní. Ani nevěděla jak, ale najednou stála na nohou. Byla zadýchaná a vytřeštěně se kolem sebe rozhlížela. Byla v Mechu. V pěkném, útulném úkrytu. Chvíli noční můru rozdýchávala, než se dokázala vzpamatovat a uvědomit si realitu. Trvalo jí, než si zase zpátky aspoň trochu hlavu urovnala. Cítila, že to kvůli dění v její mysli nebyl úplně vydatný spánek. Podívala se k východu a uvažovala, zda se ještě prospat, nebo jít konečně ven. Uznala ale, že pokud se chce dát co nejrychleji do pořádku, potřebuje hodně spánku a potravy. Hlavu si mohla venku srovnat kdykoliv potom, co bude aspoň trochu silné její tělo.

Loterie 10

Zlatavá se se nad jeho otázkou trochu pozastavila. Nebyla si jistá, jestli ty možnosti Sigy pouze neviděl, nebo viděl, ale neakceptoval. "Nejspíš nemá cenu nic špekulovat, když jsi rozhodnutý se tam nevrátit," pověděla potom smířlivě. Opět jí těžkla víčka. Byla unavená. Ani ji nepřekvapovalo, že byl její partner domluvený s Launee na členství ve smečce ještě dříve, než se tu vyloupl. Škoda, že ten úmysl neměla už v Maharu, napadlo ji. Třeba mohlo být všechno jinak. Nebo to byl prostě osud a stejně by se svému vězení nevyhnula, přesně tak, jak ji před chvílí napadlo. Nejspíš už ale nemělo cenu nad tím přemýšlet. Stalo se to a teď bylo důležité, aby se dala do pořádku a nějak urovnala vztahy se svou rodinou, pokud to ještě bylo možné. Budu se donekonečna omlouvat za něco, co jsem sama nechtěla, politovala se trochu v hlavě. Byla ovšem otázka, zda její myšlenka byla pravdivá, nebo by to po čase její hrdost stejně neunesla.
Zastříhala ušima a s povzdechem si položila hlavu na tlapky. "Ještě nevím," odpověděla zcela upřímně, když zvedla pohled do jeho očí. "Zatím jsem nějak extra neviděla zbytek smečky. Tentokrát se nechci někam připojit naslepo," zaváhala trošku. "Na druhou stranu nechci být bez tebe, takže když to bude možné, zůstanu s tebou," dodala nakonec a pomalu se položila na bok. Bylo načase, aby se opět prospala. Třeba jí to konečně dodá už dostatek sil na to, aby se pohnula z nory ven, na což se už docela i těšila. Cítila, že každým dnem nabírá sílu, ale bohužel to na její vkus bylo velmi pomalu. "Trochu dáchnu. Jestli chceš, běž na čerstvý vzduch," vyzvala ho, když už měla zavřené oči.

Loterie 9

Zlatavá vlčice se k tomu už nadále nechtěla vyjadřovat. Trápila ji představa, jak musela být její rodina bezradná, když zmizela. Nejspíš bylo lepší to dále nerozebírat, aspoň ne se Sigym. Mohla se tak akorát sama ubíjet vlastními myšlenkami, ale s ním už nejspíš nebylo úplně nejlepší, aby zacházeli do detailů. Koneckonců, Lyl byla spíše vlčice, která byla utopená více v myšlenkách, než ve slovech. Byla teď dost rozhozená, takže z ní nejspíš slova tekla proudem, navíc si její partner zasloužil vědět vše, což se stalo. Spíše ona nevěděla, co se dělo za tu dobu kolem nich, ale na to, aby si to řekli, měli snad ještě spoustu času. Doufala, že ji partner neopustí, ačkoliv by si to nejspíš zasloužila.
Baghý si pamatuji, tu jsem potkala společně s tím blbečkem těsně před porodem, přemýšlela nad jmény, co Sigy vyslovil. Aranel je ta bílá pečovatelka, co mi vůbec nevoněla, vzpomínala nadále. "Zajímavé zvraty. Proč se tam nechceš vrátit?" zeptala se bez okolků. Prvně jí to nepřišlo divné, ale teď vlastně aj ano. Že se tam ona před rokem necítila pohodlně neznamenalo, že si tam za tu dobu třeba Sigy nezvykl. "Víš že není problém... Všechno vymyslet," řekla trochu po lopatě. On mohl být ve smečce, ona ho navštěvovat, nebo se mohli vídat někde mimo smečku, možností bylo mnoho. "Na mě se ohlížet přeci nemusíš," pokusila se ho ujistit, když se podívala do jeho očí. Potom natáhla zlatavou packu ke kusu masa, který předtím nedožrala a přistrčila ho k Sigymu. "Nejsi hladový?" zeptala se nakonec. Nechtěla se už ani vyjadřovat ke své dceři, která bude pravděpodobně stejně nafučená, jako ze začátku Sigy. Neměla jim to ovšem za zlé. Jen nebyla zrovna ta, co by si uměla profesionálně žehlit vztahy.

Loterie 8

Začínal z ní trochu opadat stres a přicházela únava. Jeho společnost, která byla zpočátku dost rozpačitá, začala být nádherně uvolňující a příjemná, jako vždy předtím. Užívala si ji plnými doušky a už o ni nikdy nechtěla přijít. Jak jsem mohla být tak neopatrná? Napadlo ji potom a podívala se do Sigyho očí. "Několikrát mě napadlo, že tam takhle mohl uvíznout právě Flynn..." povzdechla si ztěžka. Na toho vlka, co tam jejího syna tahal, se tak moc zlobila. Nejspíš by to pro něj nebylo příjemné setkání, kdyby ji potkal, jakmile nabude svých sil. Možná proto bylo i dobré ujištění, že do se již do Borůvkového lesa nevrátí. Mohlo by to být tak akorát na ostří nože. "A ty jsi tam setrvával do teď?" zeptala se zkoumavě. Také byla ve své nitru velmi zvědavá. Samozřejmě, že ji zajímalo, co její partner dělal, kromě toho, že hledal ji a vychovával jejich vlčata, o kterých konečně začal mluvit. Byla nějak lehce dojímavá, co se tohoto tématu týkalo. Najednou měla srdce bolavější, jako kdyby se jména jejích vlčat zarývala něčím ostrým do jejího srdce. Musela je tak strašně moc zklamat...
"Myslíš, že mě vůbec budou chtít ještě vidět?" zeptala se trochu roztřeseně. Bylo znát, že kdyby se nejednalo o tak tvrdou vlčici, dávno by byla v slzách. Tak tak to držela. "Z Flynna se stal průzkumník?" podivila se potom, aby trochu změnila téma, každopádně ji to téma stále vnitřně ničilo. "Snad si neublíží," cukla potom koutkem do strany v náznaku úšklebku. Byl to její malý roztomilý nekňuba. Nešikovný a tak trochu hloupoučký. Nedovedla si obzvláště jeho představit v dospělé podobě. Náhle začínala toužit po tom je oba vidět, podívat se, jak moc vyrostli, co za vlky z nich dospělo... Ale chtělo to čas. Ne ale moc, protože už tak jsme jej hodně propásli.

Loterie 7

Lylwelin znepokojeně stáhla uši dozadu, když Sigy komentoval svou chromou packu. Vypadalo to, že se s tím nic moc dělat nedá. To se jí úplně nezamlouvalo, ale co se dalo dělat. Asi prostě všechno jít nemohlo, i v magickém světě. Pak si dlouze povzdechla nad představou, že ji tak dlouho hledal. Trochu ji zarazilo, že to mohl být rok. To bylo šílené. Ani se nedivím, že mi v té bedně teď tak haraší, napadlo ji, když se choulila ke kožíšku jejího partnera. Bolelo ji srdce, když si ho představovala, jak všude chodí a marně ji hledá. Až teď jí došlo, že to pro něj muselo být obdobně bolestné, jako pro ni. "Ani chvilku jsem nepochybovala nad tím, že bys mě nehledal," pověděla tiše a olízla mu ucho. I to, že ji Sigy hledá, byla jedna z myšlenek, která ji stále poháněla a udržovala silnou. Kdo ví, zda by to zvládla, kdyby byla slabší nátura. Také z ní nezbylo téměř nic. Nejspíš se dostala ven za pět dvanáct a to jen díky nějaké náhodě.
Stiskla křečovitě víčka k sobě, když pověděl, že pro odpuštění potřebuje čas. Jemně kývla. Nebyl důvod se k tomu vyjadřovat více, naprosto tomu rozuměla. Neměla ani v plánu ho o odpuštění prosit. Věděla, že si to zaslouží. Přitiskla se k němu, na což Sigy překvapivě zareagoval "čumáčkováním". Překvapeně zamrkala a začala mu to opětovat. Opravdu pořád neblouzním? Ptala se sama sebe a znovu zavřela oči, tentokrát štěstím, dokud nezaslechla hlas. Prudce oči rozevřela, protože zněl tak trošku, jako kdyby hned reagoval na její myšlenku, skoro jako kdyby se také ozval v její hlavě, ale nebyla si jistá. Poslední dobou neuměla rozeznat ani realitu od bludů. "Už nikdy," odsouhlasila tedy šeptem.

Loterie 6

Lylwelin se zatvářila zamyšleně, když její partner mluvil o své chromé tlapce. Žili v magické zemi a nechtělo se jí věřit, že neexistoval způsob, kterým by se dala jeho packa nějak vyléčit. "Možná by ji aspoň pro lepší fungování pomohlo nějak zpevnit?" Spíše se nahlas zamyslela, než že by úplně chtěla momentálně zacházet až do takových detailů. Než se vytratila, nebylo jasné, co z jeho packou bude, jelikož ten úraz byl docela čerstvý, ale když byla takto chromá i po takové době, už bylo na čase, aby to začala řešit i ona. Mohla být sebechladnější, ale zdraví jejího partnera jí lhostejné rozhodně nebylo.
Pak ze sebe konečně dostala jádro problému. Vyhledávala v Sigyho výrazu jakékoli známky, že ho ta uraženost aspoň trochu přešla. Ona si samozřejmě nikdy nepřestane vyčítat, že tu pro ně nebyla, na druhou stranu se neprosila o to, aby zůstala někde uvězněná. "Nezáleželo to jenom na mě," odvětila pohotově. "Byli jsme tam jen chvíli. Vypadalo to vcelku jako shromážděná, bezpečná smečka, chtěla jsem jim dát šanci," pověděla. Nad takovými věcmi měla velkou příležitost přemýšlet. "Sigy, kdybych s vámi nechtěla být, rozhodně to udělám jinak. Mám svoji hrdost na to, abych zmizela jen tak beze slova. Naše vlčata jsem milovala a miluji," zatřásl se jí trochu hlas. Znovu se jí chtělo brečet. Co si díky Saturnovi uvědomila, že není v halucinaci, ale venku, ještě ze sebe ty emoce nedostala. Nemohla, když neměla příležitost být sama. "Už jsou... Už jsou velcí, že?" odvrátila hlavu, aby nebylo vidět, jak se jí do očí derou slzy. Věděla jsi hned, že ti není souzeno, abys byla dobrou matkou. Rozhodla ses je mít, tak to osud uhrál jinak. Můžeš být ráda, že vůbec žijí. Ale rozhodně ne díky tobě. Přitiskla se k Sigymu a křečovitě zavřela oči. "Děkuji, že ses o ně postaral," pošeptala potom s bolestí v hlase. Sám. Co mu taky zbývalo, popichovalo ji stále drsně její já.