Gallirea - Příspěvky uživatele

Chladným pohledem pozorovala, co se bude dít. Vlků tu bylo opravdu požehnaně. Někde zahlédla Sigyho otce, ale neměla náladu se s ním vybavovat. Sice to byl starý pardál, ale její momentální stav jí nějak napovídal, že by se měla vlkům vyhýbat, jestli nechce zažít nějaké nechutné záležitosti. A tady se to vlky fakt hemžilo. Už ji začaly pálit tlapky, že by měla jít dál a pokračovat v hledání svých vlčat, když v tom periferně zahlédla, jak se k ní blíží světlý kožich. Zatvářila se nepřítomně a dělala, že tu není, ale ani tak to cizinku neodradilo. Hlavně jdi dál a nemluv na mě, pomyslela si. Pozdě, projelo jí hlavou po pozdravu vlčice. Otočila na ni tedy svůj chladně nezúčastněný pohled, aniž by odpověděla na pozdrav a pozvedla "obočí" jakože v otázce "no tak co chceš"?
Toho se nijak nemusela domáhat, protože světle zbarvená cizinka s až nebezpečně sladkým úsměvem začala mluvit. Zlatavá měla celou dobu přitisknuté uši dozadu, v náznaku absolutního odměření, ale najednou s jedním z nich zaujatě zastříhala. Něco jí říkalo, že by se s ní měla dát do řeči. Měla velký plus za dodržování osobního prostoru a za to, že nebyla přehnaně přátelská a optimistická. "No..." začala, když pominul její nezaujatý výraz a nahradil ho její klasický, kamenný. "Je fakt, že opravdu nemám zapotřebí zachraňovat svět," podívala se se znepokojeně přivřenými zraky směrem k východu. Mohli by být snad tam? Napadlo ji. Co to bylo za tušení? "Myslím, že tady z toho nic nekápne," povzdechla si pak znuděně a zase své pozadí ze sněhu zvedla. Oklepala ze sebe jeho zbytky a zívla si.

// Zlatavý les

Setkání se Zrzkou bylo zvláštní. Obešlo se bez vrčení, štěkání a ukazování tesáků. Cestou uvažovala, co se vlastně jednomu musí stát, aby takto zkrotl. Sice při každém jejich setkání měla chuť té vlčici vyhryznout hrdlo z krku, aby konečně držela hubu, na druhou stranu zpětně musela uznat, že její ohnivá povaha byla přeci jen atraktivnější, než to, co teď momentálně potkala ve Zlatavém lese. Zlomil ji snad život? Napadlo ji. Jenže... Co si budeme, Lylwelin dlouho myšlenkami u cizí vlčice nezůstávala. Na co taky? Pokud by se měla o někoho starat, tak maximálně o svou rodinu. Každý jiný jí jinak mohl políbit její kostnaté pozadí.
Zastříhala ušima. Co to je za číčovinu? pomyslela si a znechuceně se rozhlédla kolem. Nejen, že se to tu hemžilo vlky, až to bylo k blití, ale co měly sakra znamenat ty prapodivné zvuky? To je ty vole zas nějakej magickej problém, doplo jí ihned. Pochybovala, že by tady ti imbecilové, co byli všude kolem, probudili nějaký spící vosí úl, nebo tak něco. "Hm," zabručela pouze. Držela se od všech dostatečně daleko, ale zase si hezky svoje chlupaté pozadí usadila do sněhu, aby mohla s chladným výrazem sledovat, co se bude dít. Počkám si a pak zas půjdu...

Vysledovala na vlčici určité stopy diskomfortu. Soudila, dle její srsti, že nebude mít zimu úplně v oblibě. Nebyla úplně uzpůsobená na zimní podmínky, tedy rozhodně ne tak dobře, jako Zlatavá. Tu teď momentálně trápily jiné problémy. Sice jí připadalo, že jak bolest břicha rychle přišla, zase rychle odešla, ale stále se cítila nepříjemně nafouklá a dost podrážděná. Nebyla zrovna typ, co by úplně hleděl na blaho ostatních, ale uznala, že by už neměla s touhle vlčicí trávit více času, aby si zase nevjely "do srstí", jelikož netušila, jak dlouho vydrží být v takovém rozpoložení, aniž by začala dávat svou podrážděnost najevo ještě více. Zrzka se s ní snažila bavit normálně a to dokázala ocenit, takže byl čas, aby se zase začala dekovat někam o území dále.
"Nejen pro mladé, tam to byla past za pastí i pro dospělého," pověděla s mírným zavrčením, jelikož se stále nemohla přenést přes to, jak to tam všechno fungovalo na hovno. Spíš víc nefungovalo, než fungovalo. Pak se ušklíbla nad její poznámkou ohledně lepší nálady. "Nejspíš," odpověděla stroze a vzhlédla pohled ke korunám stromů. Snažila si les přestavit tak, jak ho vlčice popisovala. Trochu nedůvěřivě po ní loupla pohledem, potom se zase rozhlížela. To fakt? Tak nádherný les a já ho ještě pořádně neviděla? Buď jsem tady musela jít pokaždé, když byla zima, nebo prostě kecá, přemýšlela. A jestli nekecá, musí být prostě úžasný, otočila tedy svůj chladný pohled znovu k Zrzce. Nemělo cenu o tom debatovat, byla potřeba to sem jít navštívit v jiném ročním období, než bylo tohle. "Nom... Tak to vypadá, že si za pár měsíců udělám výlet," pověděla a narovnala se do své výšky.
"Třeba na sebe zas natrefime," poušklíbla se, když jí věnovala krátký pohled do očí. Vlčice sice tvrdila, že ji na stáří překáží vícero věcí, ale Lylwelin připadalo, že naopak hrozně zkrotla. Třeba někde znovu najdeš tu svou ztracenou ohnivou povahu, vyslala k ní myšlenku, když se štelovala k odchodu. "Teď půjdu pokračovat v hledání," oznámila jí poklidně, kývla na ni hlavou v rozlučce a vydala se zase sněhem na cestu.

// Údolí morény

Dlouze si nad její otázkou povzdechla a hodila po ní pohled, jako jestli to myslí vážně. V jejím stylu to vypadalo vcelku nevraživě. Trochu ale pookřála po druhé otázce. "Jo. Šla jsem je ale pak porodit mimo smečku a vyrůstala jinde," vyzradila nakonec neochotně skutečnost o jejích vlčatech, aby mohla Zrzka možné utopení v močálu zavrhnout. Leda by se třeba Flynn rozhodl se tam vrátit na průzkum, ale Sigy mě ujišťoval, že synáček se o sebe zvládne postarat velmi dobře. Ještě aby ne. Jsou po mě, aspoň v něčem, dumala a zastříhala ušima, když znovu začala mluvit. "Smečka v močálech se rozpadla, díky bohu," uvedla jí pak pravdu o Maharu příkře.
Zatímco vlčice přešlapovala, snad aby nemrzla, Lylwelin byla spokojená. Teď momentálně pro tuhle seveřanku bylo ideální počasí, kdy jí nebylo ani horko, ani zima, ale tak akorát. On totiž ten zlatavý kožíšek byl řádně dlouhý a hustý. Zcela uzpůsobený na zimní podmínky. "Asi by bylo lepší jim sdělit, kdyby náhodou, že se nacházím ve smečce úplně na severu, kousek od sopky," podívala se na ni už o trochu méně příkře. Měla to totiž být žádost, ale co si budeme, Zlatavá je moc dobře podávat neuměla. Můžou si aspoň rozmyslet, zda mě chtějí vidět a najdou mě, nebo se na to vykašlou. V další bolestivé křeči pak zatnula zuby a dlouze vydechla. Toto mi byl čert dlužen. Opravdu se neblíží jaro, když jsem to dostala? uvažovala dopáleně.
Zrzka se rozhodla, že jí trochu zalichotí a doporučí navštívit tento les v létě, nebo na podzim. Se zájmem k ní našpicovala uši, které měla jinak stažené po celou dobu dozadu. "Já se zas zdržuji spíše v té severní oblasti. Je tady na mě moc teplo. Ale probudila jsi ve mě zvědavost," uznala potom. Zdálo se, že obě vlčice už trochu zestárly a jejich ohnivé povahy bublaly někde pod pokličkou, jinak si nedovedla vysvětlit, proč jsou najednou schopné, asi po třech setkání, které byly na ostří nože, najednou schopné si spolu povídat o tom, kde je to krásné a ještě krásnější. "Co ty a smečka? Odešla jsi?" zeptala se, jelikož vlčice nevypadala v tak dobrém výživném stavu. To Lyl sice také ne, ale nebylo to nic, co by brzy nemohla dohnat.

Vážně jí bylo nějak divně. Cítila se vcelku podrážděně, ale ani ne tak kvůli vlčici, se kterou se právě dala do řeči, spíše měla tak nějak zachmuřený celý svět, momentálně. A to pobolívání břicha se jí rozhodně nelíbilo. Bylo to nepříjemné a vcelku omezující. Asi jsem se toho kamzíka včera docela přežrala, napadlo ji, zatímco zastříhala ušima na náznak, že zaznamenala, co Zrzka říká, ale nějak úplně netušila, jak na to má reagovat, jelikož úplně zapomněla na to, že se nejspíš potkaly i ve smradlavých močálech. Uši stáhla zase zpátky dozadu. Jo, lepší je některé věci z hlavy vytěsnat, pomyslela si, zatímco poklidně vyčkávala, zda dostane svoji odpověď. Vlčice se očividně vzájemně testovaly v lepším prohlížení, nebo tak něco, jelikož Lylwelin zahlédla, že si ji cizinka prohlíží od hlavy až k patě, zatímco Zlatavá taktéž studovala každý zrzavý chloupek na jejím těle. Je hezká. Malá, ale hezká. Takové zbarvení se jen tak nevidí, musela uznat potom. Nevypadalo to, že by si tyhle dvě uštěkané potvory měly tentokrát lést tolik na nervy.
Po její záhadné odpovědi si podrážděně vydechla, protočila očima a zatímco si hlídala každý její krok, kecla si prostě na zadek. Netušila, zda má nějak pomatené smysly, ale tentokrát opravdu žádnou podlost z její strany nečekala. "Heather a Flynn," prozradila jména svých vlčat. "Nechce se mi marnotratně bloudit Gallireou a hledat, proto musím otravovat vlky kolem sebe," švihla nespokojeně ocasem. Možná bylo lepší se prostě optat, než jen tak bloudit a doufat, že na ně někde čirou náhodou narazí.

Bylo pro ni zvláštní po takové době spát někde venku, mimo smečku, či její dlouhodobé vězení. Dřív na to byla opravdu zvyklá a milovala to. Teď jí to ovšem po takové době dělalo trošku problém. Neměla úplně klidný spánek. Byla stále ve střehu a dávala pozor, aby zde byla v bezpečí a nic ji ve spánku nepřepadlo, takže byla stále tak nějak ve spánku na jedno ucho ve střehu. Když cítila, že už nemá cenu déle pospávat a přichází ráno, rozlepila rozespalé oči a rozhlédla se kolem sebe. Začínal znovu poletovat sníh, ale Zlatavá vlčice cítila, že se trošku oteplilo. Přemýšlela, zda je to tím, že se ocitla na jihu, nebo tím, že by se mohlo o slovo hlásit i jaro. Na to je ale podle mě vcelku brzo, uznala, když si uvědomila, jak jsou momentálně dny krátké. Dlouze zívla a začala se pomalu zvedat. Vynořila se ze svého dosavadního úkrytu a protáhla se jako kočka. Některé její obratle příjemně zakřupaly, takže si s úlevou oddechla. Ještě chvíli stála a rozhlížela se po okolí. Kam by se měla vydat teď?
Kdo by to byl řekl, že bude tak složité najít vlastní vlčata, povzdechla si a znovu se rozhlédla, když nedaleko ucítila cizí pach. On tedy úplně tak cizí nebyl, protože už ho kdysi dávno někde nejspíš potkala. Jen si nebyla úplně jistá, protože to nebylo úplně to, jak si ho pamatovala. Něco mu chybělo. Může to být jen nějaký příbuzný té zrzavé protivky, pokud teda hádám správně, pomyslela si a pomalu se rozešla směrem, odkud vlčici cítila. A opravdu! Byla to ta Zrzavá, kterou kdysi se Sigym potkali v nějaké té smečce ležící na jihu. Sariken... Saruman? Sarumen? Snažila se vzpomenout na název. Už to byly roky. Ty vole, já fakt neumim navazovat rozhovory, pomyslela si, když nevěděla, co ze sebe vyloudit. "Zdravím," vysoukala ze sebe nakonec a sjela vlčici svým typicky odměřeně chladným pohledem. "Nevidělas náhodou někdy vlky s podobně zlatavými odlesky, jako mám já?" zeptala se nakonec narovinu. Nechtěla sobě a ani jí prodlužovat trápení, tak šla raději na věc. Trochu bolestně se zamračila. Můj ty... Co to sakra bylo? Čeřila se ve své hlavě, když se jí břicho stáhlo v nějaké bolestné křeči. Začínalo jí být nějak divně.

Lylka:
9. Náhodný zásah osudu - proveden
10. Přívěsek od Rez
13. 50 z náhodné položky do inventáře

Moc děkuji za akci, která mě velmi podpořila v chuti do psaní

//Loterie 27
//<- Středozemní pláň

Ta pláň se zdála být opravdu nekonečná. Každou chvíli to vypadalo, že je ten les blízko, ale připadalo jí, jako kdyby k němu šla věky. Nejspíš to už opravdu dělala únava a to, že si potřebovala odpočinout. Nerada to sice uznávala, ale bylo to tak. Musela tentokrát nechat svou hrdost hrdostí a uznat, že to s rozpohybováním jejího těla nebude úplně zase tak jednoduché. Už tak jí připadalo, že to opravdu hodně přetáhla. Doufala, že si z toho neponese žádné následky a bude moci v cestě pokračovat po tom, co si dopřeje vydatný spánek. Na žádnou stopu svých vlčat bohužel nenarazila, ale rozhodla se, že nebude věšet hlavu. Gallirea byla velká. Nejspíš to znamenalo, že bude třeba muset navštívit i nějaké smečky. Co když se rozhodli někam přidat? Mám dojem, že Sigy říkal, že v Borůvkové smečce ani jeden z nich nezůstal, nebo... se pletu? Šmátrala ve své paměti, ale nebyla si teď vůbec jistá. Přes únavu už měla opravdu ztěžklé nohy, které ji moc neposlouchaly.
Prorazila hranici lesa, konečně. Začala se proplétat mezi kmeny stromů, ale už to nebyly úplně ladné a sebejisté kroky. Vyloženě už se modlila za to, aby si našla nějaké útulné místečko na šlofíka. Procházela les a stále zpomalovala. Už si začínala myslet, že se bude muset smotat někde do sněhu pod strom, když v tom zahlédla vyvalený strom. Jeho kořeny držely stále v zemi a vytvořily tam jakýsi pěkný úkryt v závětří. No a pak že mám jenom smůlu, pomyslela si a bez váhání se tam vydala. Trochu si ušlapala pod sebou studenou zem, aby se následně mohla uvelebit a schoulit do klubíčka. Ještě chvíli ostražitě sledovala okolí, dokud se neoddala spánku. Konečně.

//Loterie 26 (4/5)
<- Mahar

Opuštění toho místa bylo asi stejně ulevující, jako tenkrát. Ráda by ty vzpomínky opravdu nechala za sebou, tak jak ten les s močály, či co to vůbec bylo zač. Ale nebylo to tak jednoduché, jak se to říkalo. Zlatavá naštěstí byla dost silná osobnost, ačkoliv trochu oslabená posledními měsíci, možná proto jí poslední dobou leželo v žaludku vícero věcí a byla trochu víc přecitlivělá, než před jejím zmizením. To se vstřebá, uklidňovala sama sebe, zatímco vyběhla na opravdu velkou a dlouhou pláň. Sníh tu byl o poznání hlubší a trochu to znepříjemnilo její tempo, ale nebylo to nic, s čím by si vlčice ze severu neporadila. Byla vlastně i ráda, že její nová smečka je na severu. Jistě to tam pro ni bude v létě mnohem příjemnější a snesitelnější, než na jihu, na který momentálně mířila.
Zastavila se a zavětřila. Nebylo tu nic, co by mohlo brzdit a držet pachy. Zároveň je ale mohl už dávno rozfoukat vítr... Ani jedno ze svých vlčat ovšem necítila. Povzdechla si a trochu sklonila hlavu ve smutku. Netušila, jak dlouho je bude hledat, než je najde. Byla ovšem rozhodnutá to nevzdat. Stiskla zuby k sobě, zase hlavu hrdě zvedla a znovu se rozešla. Vcelku by si už i odpočinula. Přeci jen její tělo ještě nebylo zvyklé na tolik pohybu. A taky potřebovala vytrávit to jídlo. Před sebou uviděla další les, do kterého se bez váhání vydala. Rozhodla se, že tam si najde místo, kde složí hlavu, aby si odpočala. Vypadal z dálky docela lákavě. Asi by ani nebyl škaredý třeba na podzim. Ale zima je zima, napadlo ji, zatímco se k lesu poměrně rychle blížila.

//-> Zlatavý les (Přes Louku vlčích máků)

// Loterie 25 (3/5)
<- Východní hvozd

Jo, tak tohle místo bylo sakra známé. Díky němu si dala okamžitě dohromady, kde se do teď nacházela, jak tam trefit zpátky a tak dále a tak dále. A úplně nevěděla, jestli tady v těch smradlavých močálech je zase nerada, nebo naopak, protože tu sice nezažila spoustu pěkných věcí, na druhou stranu se zde dala dohromady se Sigym a počali tu svá vlčata. Tedy kousek vedle. A vůbec ještě dokonce před vznikem Maharské smečky se tu úplně poprvé potkala se svým partnerem, který tu v jedné bažině uvízl a žádal ji o pomoc, které se kupodivu tehdy i dočkal. Nakonec ale převažovalo více těch negativních věcí, protože právě tu se stal Sigy mrzákem při ochraně smečky, aniž by mu neschopná alfa byla schopná říct aspoň "bů", či se mu snažila zranění nějak vyléčit, nebo aspoň vykompenzovat. Celou dobu, co tu byli potom s vlčaty, měla Zlatavá strach, že se jí v nějakém tom nechutném močálu utopí. A celkově to zde byl jeden velký výhrot za druhým, jeden tu nemohl klidně spát. Nerozuměla, jak mohla Skylieth přijít vůbec na takový nápad založit zde smečku a už vůbec nerozuměla tomu, proč se do ní přidávala.
Hořce si povzdechla a zavrtěla hlavou. Překonat tohle území pro ni nemohlo být obtížné, protože ho znala. Přeci jen tu bohužel kdysi žila. Věděla, kam šlápnout a kde co bezpečně překonat. Navíc byla zima, takže stejně byla většina zamrzlá, ale i tak nebylo radno to podceňovat. Nakonec musela uznat, že se docela i přejedla a s tím plným břichem se zrovna nejlépe nejde. Zafuněla, nejraději by si lehla, ale chtěla ještě kousek jít. Co chvíli větřila, jestli neucítí nějaký známý pach.

//-> Středozemní pláň

//Loterie 24 (2/5)

Musela uznat, že chuť čerstvého a ještě teplého masa je mnohem lepší, než to polozmrzlé, co jí dala Launee z nějaké té jejich chladící místnosti, ale i za to v danou chvíli byla velmi vděčná. Bylo to mnohem lepší než ty odporné krysy, které musela pojídat ve svém několikaměsíčním vězení. Ačkoliv jen díky nim přežila. Přivřela slastně oči, protože už si plně uvědomovala, že to má za sebou. A byl to fakt skvělý pocit. Teď bylo na čase, aby se pořádně protáhla a užila si volnosti, než se pořádně zaváže Mechové smečce. Launee to dlužila, ale ještě chvíli to muselo počkat. Zlatavka musela ještě protáhnout své tulácké tlapky. Přeci jen stále byla srdcem i duší tulákem.
Najedla se do syta a na chvíli si dala pauzu. Začala si tedy čistit tlapky a čumák od krve a vyčkávala, zda jí slehne natolik, že by zvládla ještě něco sežrat, ale zdálo se, že měla ještě stále moc stažený žaludek. Zahleděla se na svého společníka, který se opravdu podezřele odmlčel. No jo, papá, pomyslela si. Zamyslela se, kam by mohla tedy vést její cesta při hledání jejích vlčat. Jen těžko si dokázala představit, co z nich vyrostlo za osobnosti, aby dokázala odhadnout, kam se mohli vydat na své toulky. Sigy říkal, že Flynn odešel možná i za hranice... došlo jí. Povzdechla si a znovu se podívala na vlka, který s ní před chvílí lovil. "No nic, dík za tvou mizernou spolupráci, užij si zbytek kořisti, mizim," kývla na něj hlavou, zvedla se, oklepala od sněhu a ladným poklusem se vydala zase dál.

//-> Mahar

//Loterie 23 (1/5)

Předpokládala, že ten mizera kamzíka dorazí, ale vypadalo to, že se opravdu celou dobu vezl. Úplně ji to jako nedopálilo, jelikož lov milovala, byla zkušená a uměla si poradit sama, spíše ji štval princip, že se oba potřebovali nažrat a on plně nevyužil té přiležitosti, co právě měl. Protože byl celou dobu mimo a nesoustředění a teď úplně nevěděl, co má dělat, debil, pomyslela si v rychlosti, zatímco se pohotově překousla kamzíkovi přímo do hrdla. Aspoň, že ten budižničema jejich kořist srazil k zemi a držel jeho směr. Kdyby měla dostatek sil, poradila by si i bez něj. V očích jí zazářilo jakési podivné nadšení, když se dívala do očí jejich kořist, ze kterých pomalu vyprchával život. Cítila úžasnou chuť krve na svých zubech a jazyku. Držela ho za hrdlo do poslední chvíle, dokud svůj boj zcela nevzdal. Život z něj vyprchal. Stejně by časem nejspíš někde pošel, napadlo ji, když pomalu pouštěla.
Přesunula pohled na svého společníka a pomalu se posadila. Oblízla se a vychutnávala si ještě teplou krev v tlamě. Sníh pod kamzíkem se barvil do krásných rudých barev, které Lylwelin chladně, leč užasle pozorovala. To poslední, co by z nevymáchané tlamy tohoto vlka čekala, byla pochvala. To fakt? Pozvedla podezřívavě jedno obočí. Úplně nevěděla, co na to říct. Od ostatních blbečků by to šlo jedním uchem tam, druhým ven, ale tenhle nevypadal, že by to úplně vypouštěl z huby. No, takže si aspoň vymazal mínusové bodíky za to, že se v podstatě skoro celou dobu jen vezl. "Jeden se to nějak naučit musí, aby přežil," prohodila potom poklidně a pokynula hlavou k jejich kořisti. Byl čas konečně jíst. Zlatavá se bez okolků pustila do jídla jako první, vyjídala svalnatou část právě okolo prokousnutého hrdla. Nemohla se nabažit té úžasné chutě.

//Loterie 22

Lylwelin běžela a dávala pozor na cestu, přičemž stále koutkem oka sledovala jejich potencionální kořist. Ačkoliv vypadal z dálky ve tmě unaven, nechtěla nic podcenit. V zimě musel vlk bojovat za každý kus masa a ona takhle byla z domova naučena velmi dobře. Lov u nich ve smečce byl prioritní a bylo to tam v tomhle ohledu opravdu přísné. Momentálně měla ale vlčice opravdu vhodné podmínky, protože přesně v takových vyrůstala. V létě by byla možná schopná zakopnout o větev, či cokoliv jiného, ale ve sněhu její pohyby byly téměř bezchybné. I navzdory jejímu sebevědomí ale doufala, že se nic nezvrtne a oba se budou moci pořádně nadlábnout.
Kamzík zbystřil pohyb a dal se do pohybu. Zlatavá pro sebe zavrčela, nejspíš jen v návalu adrenalinu, jelikož tohle byla běžná reakce kořisti. Zahlédla na jeho pleci cosi plandavého. Volná kůže. Někdo nebo něco se ho už nejspíš pokusil ulovit, napadlo ji. Doufala, že takhle bude kamzík omezen při pohybu natolik, aby jim nevyskákal na nějakou skálu. Vcelku se divila, že se poblíž nějaké nedržel, přeci jen by byl více v bezpečí, ale bylo dost možné, že ho sem předchozí lovec zahnal a už neměl sílu si najít bezpečnější místo. Tím líp pro nás.
Když byl na dosah, vlčici se zalesklo v očích, začala pod sebe podsazovat tlapy, až se mohutným odrazem vymrštila do skoku, kterým se dostala na kamzíkův bok. Upřímně doufala, že se dostane dále, aby dosáhla na hrdlo, ale podcenila svůj stav. Dokonce jí chyběla i její předchozí váha, která by jistě vyvedla zraněné zvíře z rovnováhy tak, že by upadlo, ale jelikož byl i tento kamzík slabý, zavrávoral a přiklekl na přední nohy. Aspoň nějak ho na chvíli zpomalila na to, aby se mohla v rychlosti přehryznout na pohodlnější místo, ale rozhodně nebylo smrtelné. Nechtěla riskovat, že by se jí vysmekl a utekl. Zahryzla se co nejpevněji a zuřivě zatrhala hlavou, aby mu způsobila co největší krvácení a doufala, že bude její společník co k čemu a jejich kořist dorazí.

//Loterie 21

Pokračovala dále po stopě a byla ráda, že ten tlučhuba ji aspoň jednou pochopil a poslechl a tu svoji klapačku zavřel. Musela znovu sama pro sebe protočit očima nad jeho drzou náturou, ale kupodivu ji nevytáčel tak moc, jak to uměli jiní. Dokud to zůstávalo jen u slov bez výhružek, vcelku šlo, aby se držela zpátky a nechytala na drb. Navíc si plně uvědomovala, jak moc je oslabená, takže se nechtěla pouštět do něčeho, co by ji stálo moc sil a nedejbože prolitou krev. Ale ani tenhle vlk nevypadal zrovna v dobré kondici, možná na tom byl momentálně ještě hůř, než ona. Musel být vyhladovělý na kost. Ona se aspoň nedávno nažrala.
Sem tam jednu ze stop očuchala, zvlášť, když se třeba křížila s jinými, ale většinou se dalo dobře držet kapek krve, která se rozpíjela ve sněhu. Stopy začínaly být hlubší, což znamenalo, že zvíře zpomalovalo a byly čerstvější. I Zlatavá zpomalila a trochu se přikrčila. Už bylo nutné, aby byli opatrné, aby zvíře nevyplašili zbytečně brzy. Kdo ví, jak moc velký rozsah zranění mělo. Mohlo být stále schopné rychlého útěku. Ale stopy krve se zvětšovaly a když lovkyně uznala, že už musí být kousek, zastavila se. Rozhlédla se kolem sebe a zahlédla ve tmě siluetu kamzíka poměrně nedaleko. Vypadalo to, že je znavený a podřimuje. Byl sám, což nejspíš znamenalo, že nestačil stádu, nebo byl rovnou vyhoštěn, aby ho neohrožoval. Byla to přímo úžasná kořist! Ten kamzík tam stál jako pečinka na stříbrném podnose. Lyl se podívala na svého společníka, kývla na něj hlavou a začala se tiše v lovecké pozici plížit blíže. Ve vhodnou chvíli vyrazila.

//Loterie 20 (5/5)
//<- Řeka Kierb

Jeho poznámku přešla jen rychlým pohledem plným nezájmu a chladu. Už se zase vykecala dostatečně, tak nějakou dobu stačilo. I on vypadal, že to vzdal. Aspoň teda prozatím. Vypadalo to, že se touží nažrat úplně stejně jako ona, proto drží tlamu. Ach ti vlci, napadlo ji. Uvažovala, zda samci vůbec myslí na něco jiného, než na žrádlo a na to, kterou vlčici ohrčí jako první. Začala větřit, protože jí připadalo, že tenhle les už začíná vonět něčím, co by se dalo lovit. Pokračovala hlouběji do lesa. Ve sněhu se uměla pohybovat dokonale ladně, jelikož byla typická seveřanka. Sníh jí byl přirozenější, než zem bez něj. A přesně věděla, na co tuhle výhodu využít. Jenže to tamhle ten za ní zase začal kafrat. Protočila otráveně oči a ohlédla se za ním.
"Buď té lásky a zavři hubu," odsekla mu okamžitě. Mluvila už ovšem polohlasně. Pokud bylo něco v okolí, nechtěla to vyplašit. Věděla totiž moc dobře, co by to mohlo být a už jen při té myšlence se jí sbíhaly sliny. Milovala kamzíky! Chvíli trvalo, než ji slabý pach dovedl na nějaké stopy ve sněhu, ale když se tomu tak stalo, začala kořist stopovat. "Není to tak dlouho, co tudy prošel," sykla tiše a našpicovala se zájmem uši, když zahlédla naprosto úžasnou věc. Vedle stop bylo taky pár kapek krve. "Vypadá to, že máme ku-va štěstí," hlesla a jala se stopu následovat už o něco svižněji. Kdyby se jim povedlo chytit kamzíka, bylo by to více, než úžasné. Mohla by se pořádně nažrat a tím zase získat trochu ztracených sil. Potřebovala, aby byla zase silná, jako předtím, než zůstala uvězněna zapadlá v jeskyni. Samozřejmě nezeslábla za pár dní, takže nepočítala ani s tím, že by ztracenou sílu za pár dní nalezla, ale mohla tomu jít co nejvíce naproti.