Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie (1/5) 23

Povšimla si, jak si to tady vlček prohlíží a že je taky trochu nervózní. Každopádně ho evidentně nadchlo vytí, které po Lyl zopakoval. Pobaveně cukla koutkem a podívala se na něj ze své výšky. Tohle by pro něj mohla být sranda. Kdybychom nebyli na území smečky, tak s ním potrénuju. Později ho někam vezmu, uznala a podívala se, zda se někdo neblíží. Bylo jí jasné, že pokud zde byli převážně vlci, kteří ji znali, nebudou se sem hnát. Tušila, že většina zná její vyřídilku a bylo by jim jasné, že by cizince dokázala vyhnat i sama. Každopádně jí vrtalo hlavou, kdo je momentálně ochráncem smečky a hlídá to tu.
"Odkud vůbec jsi ty? Taky ze smečky, nebo ses narodil tulákům?" zeptala se, když jí došlo, že o něm neví ani tohle. Namluvil toho tak málo, dokonce ještě méně, než Zlatavá. Ani trochu jí to nevadilo. Spíš se o něm pořádně ještě nic nedozvěděla. Mohl být snad tak moc traumatizován svým zážitkem? Vzpomněla si na Karoe, které se pravděpodobně muselo taky něco stát, jinak si totiž nedovedla představit, proč pořád mluvila tak moc z cesty. A Cornic? Ten raději nemluvil vůbec. Podivně poklidné vlče, uznala potom a hrábla packou do sněhu, aby po něm hodila kupičku a probrala ho trochu k životu. Tak si trochu hraj, vybídla ho ve své hlavě. I její očka nabyla vyzývavého pohledu a podtrhlo to naklonění hlavy na stranu.

<- Gejzírové pole
Loterie (1/5) - 20

Kývla po cestě hlavou. "Ano, to byla voda. Všiml sis, jak se z ní kouřilo? Byla očividně teplá," poučila ho, zatímco trochu zpomalila, aby s ní dokázal držet krok. Musely ho bolet packy z toho hlubokého sněhu. "Už jsme kousek od smečky," oznámila mu pro jistotu, aby náhodou nezačal skučet, či si stěžovat, nebo nedej bože nedostal nějaký šprajc, že dál nejde. Za nedlouho opravdu přišli k okraji lesa. Hranice byly cítit značkami, takže to, že je les obydlený, by nejspíš neuniklo ani vlčeti. Ale těžko říct, jak byl nebo nebyl naučený těmto věcem. Netušila, jakou školu života dostal. Zlatavá vstoupila mezi stromy a zase zkontrolovala, jestli ji Cornic následuje.
Po chvíli se zastavila a počkala, až k ní vlček dorazí. "Tak vítej," řekla mu jen s kamennou tváří a rozhlédla se okolo. Když zavětřila, cítila zde docela dost vlků. Bohužel ještě neměla takový rozhled, aby poznala, zda se tu nachází nějaký cizinec či nikoliv. Byla ovšem obezřetná i tak. Klidně tu nějaký z těch pachů vetřelec být mohl. Třeba tu už někdo hledá Cornica? Napadlo ji a na vlče se podívala. "Dám vědět, že jsme tu," pověděla mu a stejně jako před několika hodinami, zhluboka se nadechla a zavyla, čímž oznamovala svůj příchod a zároveň to, že sebou někoho vede. Doufala, že její oznam bude pochopen a někdo dorazí. Přeci jen se, ač nerada, musela svolit, že tu Cornic zůstane. Takže musel být schválen jako nový člen smečky. Zároveň aspoň maličký pozná nové tety a strýčky a případně by se někdo zdatnější mohl podívat na jeho zranění.
Zůstala stát na okraji území, ne úplně, ale kousek za hranicí. Olízla si tesáky a znovu se podívala po okolí. Tentokrát něčí příchod opravdu očekávala a doufala, že se to moc dlouho neprotáhne. Toužila po tom si jít odpočinout do úkrytu.

<- Gejzírová pole (Přes řeku Kierb)

Musela uznat, že zaklouzat si s prckem po jezeře bylo docela osvobozující. Na co já na stará kolena ještě nepřijdu, pomyslela si pobaveně a zdálo se, že je po tom zážitku ve svém výrazu trochu uvolněnější. Maličký si tam klasicky nabil nos, už jí to vlastně nepřipadalo pomalu ani k údivu, spíš si na tu jeho nemotornost začínala zvykat, stejně jako na jeho přítomnost. Byl tak roztomile neškodný a tichý. Úplný opak vlčat, která potkávala a znala. Na moment ji napadlo, že když s ním má za tak krátkou dobu tak hezké zážitky, že by si ho mohla osvojit, jako tenkrát Launee spoustu sirotků, co přišla do smečky. Na druhou stranu měla obavy, že s ní zase osud vymete a v momentě, co si na něj zvykne až moc, stane se nevídané a přijdou si pro něj rodiče. Ačkoliv najít tak malé vlče ve velkém světě bylo takřka nemožné. Sama by o tom mohla vyprávět, když hledala ta svá.
Byla před nimi další řeka ke zdolání. Byly zde další kameny a kamenné mosty, které jim umožnily průchod. Doufala, že malej je bystrý a pamatuje si, že má dávat pozor a první okoukat, kudy jde zlatavá. Chvílemi přemýšlela, že by jej vzala do tlamy a přenesla. Ale přechod přes tuhle řeku se zdál jednodušší, než přes tu předchozí. Už jen díky mostům, které zde byly. Hotová nádhera, pomyslela si. Snadnější překonání řeky s vlčetem v patách si už nemohla přát. Vydala se tedy k mostu a po něm na druhý břeh. Na některých místech mostu si nebyla úplně jistá, a tak šla raději po prostředku, než po okrajích. Sem tam zkontrolovala Cornica.
Už když procházeli přes řeku, všimla si v dálce zajímavé věci, kterou musela cestou za Cornim přehlédnout. Zahlédla opravdu vodu, která vystříkla do vzduchu a vzápětí zmizela? Než se stačila vzpamatovat, viděla vystříknout další a další kuželce vody. Stoupala kolem ní pára, takže byla nejspíš teplá. Zastavila se a zaujatě na to koukala. Dokonce nastražila i ušiska, která měla jindy otočená dozadu, což podtrhovalo její tvrdý výraz. Koukla po vlčeti. "Zajímavé, viď? Každopádně to bude nebezpečné. Obejdeme to po okraji," vyzvala ho a vydala se zase na cestu. Nemohla z těch úkazů ale spustit oči.

//-> Mechový les

<- Tundra

"Do Mechu. Je to Mechová smečka," opravila ho po cestě. Měli štěstí, že řeka, na kterou narazili, byla na hodně částech zamrzlá a kde zrovna nebyla, mohli ji zdolat na druhý břeh po kamenech, které tvořily jakoby most. Vypadalo to poměrně zvláštně a Lyl to nepřipadalo zrovna jako hříčka přírody, ale že tomu musel někdo dopomoct. Jen už to muselo být desítky let, jelikož to vypadalo opravdu staře. "Dávej pozor na každý svůj krok a následuj mě. Koukej, kam šlapeš," zabručela na něj přísně, přičemž ho sjela chladným pohledem. Potom se jala překonat řeku na druhou stranu. Každou chvíli zastavovala a kontrolovala vlče, které ji následovalo. Nakonec to díky tuhé zimě nebylo tak hrozné, ale dokázala si živě představit, jaká řeka je třeba na jaře při oblevách a deštích.
Zbystřila velkou ledovou plochu. Jezero, došlo jí ihned a podívala se, zda ji Cornic následuje. Bylo jí jasné, že jezero bude celé zamrzlé, už jen z toho důvodu, že bylo pod obrovskými horami, takže i v létě muselo být děsně ledové. Dorazila k jeho okraji a zastavila se. "Chceš si dát pauzu a zabruslit si?" zeptala se. Tušila, že vlčata nějaké podobné blbosti dělají. Třeba by ho to taky nadchlo. Byli zhruba na polovině cestě a slunce bylo stále nízko, tedy den pořád na začátku. Byla si jistá, že do večera stihnout dorazit do Mechové smečky i s menšími zastávkami. Pak na led sama vstoupila a začala se klouzat, aby mu to ukázala. Občas sama málem ztratila rovnováhu a nabila si čumák. Strávili zde hodnou chvilku, než dala Zlatavá znovu pokyn na cestu.

//-> Gejzírová pole (Přes řeku Kierb)

Vlče vypadalo nadšeně. Usmívalo se a pozdravilo. Netrvalo ovšem dlouho a pustilo se do jezení kořisti, kterou mu Zlatavka přinesla, div nehltalo. Byla ráda, že to klaplo a něco mu našlo. Původně si představovala, že uloví něco většího, aby si případně mohla dát pár soust také, ale zatím se bez toho obešla. Stále necítila hlad, tak nebylo nutné, aby žrala. Pouze se pustila do olizování své naprsenky, na kterou kapala krev a celkově se čistila, než Cornic dojedl. Potom se ještě chvíli olizovala, aby se jí z tlamy vytratila pachuť krve. Za nedlouho ji vyrušilo zakašlání, které přivolalo její pozornost a na vlče se podívala. Vycházelo z úkrytu a právě z něj vylétlo pírko, které zřejmě při pojídání opeřence omylem polknul. Přesně proto je neměla moc ráda. Ta tvrdá brka pak byla úplně otřesná a pokud to nechtěl jeden žrát, musel se s tím hrozně štvát, než se pustil do jídla a pak už byla bohužel kořist studená. A to nebylo ono.
Pohlédla mu do očí a zběžně si prohlédla jeho rány, které se lepšily. "Tak jsi připraven na cestu?" zeptala se klidným tónem a rozhlédla se po okolí. Milovala ten zimní klid. Všude bylo ticho a nepobíhalo všude tolik vlků, jako v létě. Vyčkala na jeho odpověď a zvedla se. Oklepala ze sebe sníh a udělala pár kroků v před, směrem, kterým přišla. Akorát tentokrát zvolila raději jinou cestu. Kdyby náhodou šel po stopách krve nějaký predátor, aby se na půli cesty nepotkali. "Vyrazíme," vyzvala ho tedy.

//-> Safírové jezero (přes Říční eso)

<- Tundra (Přes řeku Kierb)

Zlatavá vlčice se s přicházejícím ránem vracela k jejich k úkrytu. V tlamě vítězoslavně nesla mrtvou koroptev, která za nimi ještě nechávala kapky krve. Lyl chtěla Cornicovi donést ještě teplé jídlo a to se jí očividně podařilo. Navíc ani nečekala, jak to bude jednoduché. Bylo tam tolik jamek, které ti opeřenci obydlovali! Nebylo to sice nikdy její oblíbené jídlo, ale bylo pro ni fajn vědět, že se takové místo nachází kousek od území smečky. Pokud by měla hlad a chtěla jednoduchý úlovek, bylo tohle perfektní místo. Dorazila ke spadlému kmeni, kde před nějakou tou hodinkou sídlila s Cornicem a sklonila se, aby se podívala, zda tam vlček je. A byl tam. Položila před něj její kořist a pohodila čumákem, aby ho vyzvala k jídlu.
"Počasí se umoudřilo," zahlásila mu okamžitě, kdyby si toho náhodou nevšiml. Byla opravdu spokojená s tím, jak lov šel. A ještě víc s tím, že vlče nabere dostatek síly na cestu a zahřeje se teplým masem. Naštěstí to husté sněžení ustalo, ale vrstva sněhu byla opravdu velká. Pro vlče jeho vzrůstu bude náročné se dostat do Mechu, to bylo jasné. Byla ovšem připravena mu pomoci. Posadila se před jejich schovkou a nechala opírat paprsky do své srsti. Nabrala tím ještě více zlatý odstín, než měla předtím. Každopádně sluníčko nemělo téměř žádnou sílu, takže nijak extra nehřálo. Ale bylo to lepší, než kdyby bylo zataženo.

<- Gejzírová pole

Šílené sněžení ustalo společně s ránem a Lylwelin nabyla naděje, že by mohla něco ulovit. Bylo to skvělá příležitost, protože všechna zvířata se určitě budou chtít jít vyhřát na slunce, které vycházelo. Lyl se na své cestě zastavila a zavětřila. Terén začínal být trochu složitější, obzvlášť v tom vysokém sněhu. Musela zdolávat nějaké kopce, ale snažila se to brát spíše po okraji, aby se příliš nenamáhala. Zas tak dobrou kondici ještě neměla. Každopádně po zavětření jí do čumáku udeřil nějaký pach. Zbystřila a nastražila uši, jestli něco nezaslechne. A opravdu! Zdálo se, že se jedná o nějaké ptactvo. Mimoděk se zamračila, jelikož tyhle uřvance neměla moc ráda. Ale mohl by to být dobrý žvanec, ne?
Sklonila hlavu a šla po pachu. Šla opatrně. Ať šlo o cokoliv, nechtěla to vyplašit. Chtěla to hlavně chytit a nakrmit to nebohé vlče, které na ni, jak doufala, čekala. Kolik štěstí měla, když zahlédla nějaké jamky v zemi. Když je pořádně očichala, zjistila, že v nich stoprocentně něco hnízdilo. A tak netrvalo dlouho a našla jednu, která byla obydlená. Bez váhání čapla koroptev za krk, aby mohla pořádně stisknout. Sice dostala pár ran křídly do čumáku, ale byl to marný souboj. Opeřené tělo za nedlouho bezvládně viselo z její tlapy. Sice mělo ještě pár posmrtných tiků a občas sebou cuklo, nakonec ale odeznělo i to. Vítězně zavrčela a nabrala na tempu, aby kořist donesla ještě teplou Cornimu.

//-> Tundra (Přes řeku Kierb)

Loterie (5/5) - 19

<- Mechová smečka

Musela nad Karoe stále přemýšlet. Proč se chovala tak divně? Byla vážně pomatená, dumala nad tím. Nebo byla normální, jenom já jsem ji nechápala? Pokládala si stále nějaké otázky. A taky ji napadlo, proč si nad tím vlastně lámala hlavu. Odkdy takhle přemýšlela nad ostatními? I pro Zlatavou to bylo matoucí. Vlastně i ta myšlenka, že by šla pozdravit Launee, ji docela překvapovala. Odkdy sama od sebe chtěla za někým jít a snažit se o nějakou sociální interakci? Stejně, jak se tak přesvědčila s Karoe, to bylo únavné. Dlouze si povzdechla a ohlédla se za sebou, na hranice lesa. Musela si zapamatovat, odkud z lesa vyšla, aby se případně dokázala vrátit. Byla sice zkušenou tulačkou, ale jistota byla jistota. Prohlédla si stopy, které za sebou nechávala. Sníh byl hluboký a nepohybovalo se v něm jednoduše.

/-> Kopce Tary

Loterie (4/5) - 18

Vlčice začala mluvit o dospělosti. Lyl jí naslouchala, ačkoliv ve svém nitru už začínala být opravdu podrážděná. V jejích chladných očích a kamenném výrazu nebyl jediný náznak emoce. "Jo. A někteří ji nedovedou najít nikdy," zabručela si spíš tak pod "vousy", než že by se s ní snažila udržovat konverzaci. Měla dojem, že s touhle vlčicí to ani nejde. Z toho, jak jednala zmateně, už začínala být zmatená i Lylwelin. "Kdyby neexistovala, tak bys tu nebyla ani ty," odvětila jí a švihla nervózně ocasem. Vyčkávala, jestli půjde do úkrytu sama, nebo se rozhodne jinak, každopádně po tom, co Karoe řekla, že ji nepotřebuje, se ušklíbla. Hleděla pořád kamsi jinam a vypadala tím zaujatě. Zlatavá přimhouřila oči. "Já tebe už vůbec ne," sykla nakonec ledově, vrhla na ni poslední nevraživý pohled a rázně se otočila k odchodu. Neměla potřebu už cokoliv dodávat, ani se vlčici vnucovat. To bylo to poslední, po čem toužila. A aspoň si odchodem zachrání zbytky svého duševního zdraví, nebo se vyhne riziku, že by jí dřív nebo později skočila po krku.
Přemýšlela, že by se po cestě stavila ještě pozdravit Launee. Ale nejspíš jí ty sociální interakce zase na chvíli stačily, takže ten nápad téměř okamžitě zavrhla. Neměla na to momentálně zrovna náladu, ani rozpoložení. Přicházelo ráno, a tak byla možnost zase vyrazit na nějakou vycházku. Potřebovala si udržovat kondici, aby ji stáří nedohánělo až tak. Navíc po předchozí konverzaci si to rozhodně chtělo provětrat hlavu.

//-> Gejzírové pole

Loterie (2/5) - 16

Karoe podotkla, že ani neví, jestli ji zná a dodala, že se neviděly dost dlouho. Zlatavá se zamyslela. Nedokázala ani říct, jak dlouho by to mohlo být. Po chvilce ovšem přikývla. "To máš pravdu," odpověděla už zase klidným tónem. "Možná jsme se viděly naposledy, když jsi sotva dospěla," dodala ještě zamyšleně, zatímco se koukala někam do lesa. Zaregistrovala pach Launee a ucítila jí až skoro neznámou emoci - radost, že o něčí přítomnosti ví. A kdo jiný by v ní mohl tohle vyvolat, než vlčice, kterou považovala za přítelkyni? Mohly bychom spolu založit klub seniorů. Na starání se o vlčata jsme už obě staré, tak tentokrát smečka pro seniory, pomyslela si a vrátila pozornost ke Karoe. Měla dojem, že se v ní ztrácí čím dál víc.
"Nevidím jediný důvod, proč bych se s tebou neměla chtít nadále stýkat," pověděla po tom, co si uvědomila, že by vlastně měla být ráda za každého, koho z minulosti trochu znala. A Karoe ji něčím zaujala už od vlčete a už tenkrát si říkala, že by ráda tak nějak z povzdálí sledovala její cestu. "Někde kde cooo?" protáhla netrpělivě a posadila se před vchodem do úkrytu. Pohlédla jí do očí, ale ona svým pohledem uhýbala. Je úplně jiná, než si ji pamatuji. Možná tu její masku tvrďačky někdo prolomil? Napadlo ji. Jenže z vlčice už nic k tématu nevyšlo. Spíše ho ještě obrátila.
Zlatavá si povzdechla. "Ale tak to není, Karoe," hlesla už smířlivějším tónem. Nebyla každopádně stavěná na žádná milá slova, nebo dlouhé proslovy vůbec, takže netušila, co k tomu dodat, aby ji ujistila. Uznala, že už je příliš stará na to, aby od sebe vlky odháněla tesáky a s naježenou srstí. Čím byla starší, tím více jí vadilo být sama. Na druhou stranu měla strach, že se upne na někoho, o koho zase přijde. Byla úplně rozpolcená. "Můžeme se vidět kdykoliv a nemám s tím problém," vysoukala ze sebe nakonec.

Loterie - (4/5) - 13
Leden 9/10 - Cornic

Sledovala vlče svým zlatým pohledem a vyčkávala, co z něho vyleze. Ale on se očividně rozhodl nemluvit. Jen kus té věci ukousnul a zase to před ni položil. Sklonila hlavu a znovu k tomu čichla. Trochu nakrčila čumák, ale ten se jí pak zkroutil úplně, když viděla, že vlče tu věc jí. To snad nemyslí vážně, že ne? Zděsila se naprosto ve svém nitru, navzdory tomu, že její kamenná tvář nedala najevo vůbec nic. "Seš hodnej, ale já jsem najezená," vysoukala pak ze sebe nějakou výmluvu a vnitřně si oddechla. Byla totální masožroutka a nejvíc si potrpěla na čerstvé kořisti, která je ještě teplá. Ale tohle? Tohle na ni bylo moc ble. "Můžeš nám to schovat do úkrytu, třeba se to bude hodit, když nic neulovím já," dodala pak ještě, aby vlče neranila, když se tak snažilo. Přeci jen z toho mělo očividně radost. A třeba se to fakt nakonec bude hodit, když bude neúspěšná. "Půjdu se podívat. Maso by nás zahřálo více. Počkej na mě v úkrytu a ještě se trochu prospi, čeká nás cesta," rozkázala mu přísně. Odmlouvat by se téhle vlčici pravděpodobně nevyplatilo. Zvedla se, oklepala od sněhu a rozešla se pryč od vlčete. Ještě jednou se za ním ohlédla, aby zkontrolovala, zda se opravdu šel schovat před nepřízní počasí a pak se její silueta vytratila ve tmě.

Loterie - (3/5) - 12

<- Řeka Midiam

"Do toho tě nikdo nenutí," zabručela chladně ohledně toho, že nechce být na stejném místě, jako chlazené maso. Jako kdyby to po tobě někdo chtěl, nebo snad zůstaneš smrdět tam, kde tě strčím? Pomyslela si otráveně a s nevraživým výrazem se na ni ohlédla, když zopakovala zvláštním tónem Sigyho jméno. Nervózně mrskla ocasem, zatímco kráčela sněhem kousek před vlčicí. Karoe podotkla, že se Lyl něco nelíbí. A prý že za to může ona. Zlatavá se pobaveně uchechtla a zavrtěla hlavou. "Zas tak moc si nefandi, drahá," zabrblala a rozhlédla se kolem. Jak ta hustě sněželo, její stopy byly dávno pod sněhem. Musela zkontrolovat, zda jdou správným směrem. Naštěstí od smečky nebyly daleko, tak ani neváhala, že by se mohly ztratit. Ale jistota byla jistota.
Karoe začala zase s tím, že do smečky nechce jít. "To máš blbý. Kam bys chtěla jít?" zeptala se jí částečně podrážděně, částečně ze zvědavosti. Chovala se zvláštně, to sice už tehdy jako vlče, ale připadalo jí, že dospívá do čím dál divnějšího jedince. Nebo za to mohlo něco, o čem Zlatavá neměla ani potuchy. Možná ani samotná Karoe neměla tušení? Pokud opravdu měla nějaký výpadek paměti, jak Lyl před chvílí vydedukovala. Všechno je možný. Tady je všechno možný, oddechla si trošku, když ucítila označkované hranice. Byly tu. Konečně, pomyslela si s úlevou a zastavila se.
Přišla další zvláštní otázka. "Kde bych měla být? Byla jsem se napít," odpověděla stroze a uznala, že by mohla dát vědět smečce, že jsou již zpátky na území. Zhluboka se nadechla a krátce zavyla. Výjimečně doufala, že by je mohl někdo přijít přivítat, aby někomu mohla Karoe hodit na krk, ale nevěřila tomu, že by mohla mít takové štěstí. Nezbývalo nic jiného, než se ji aspoň pokusit dovést do úkrytu, třeba. Nebo aspoň někomu na oči. Pokynula hlavou na drobnou společnici a zase se rozešla, tentokrát směrem k úkrytu, ke kterému nakonec za nedlouho dorazily. "Jsme tady. Můžeš si sama vybrat, kde ti to bude pohodlné," pohlédla jí do očí. Očekávala zase nějaké cukání.

Loterie - (2/5) - 11
Leden 8/10 - Cornic

Stále vyčkávala a myslela si, že už se snad ani nedočká. Vlče chodilo všude okolo a pořád si sebou něco nosilo. Asi něco, co si našlo na hraní. Ale nakonec, jak se zdálo, se jeho zrak upnul přímo na ni. Zpozorněla a narovnala se. Viděla jeho úsměv a jak se k ní nadšeně vydal. Vlček před ni položil onu věc, kterou sebou celou dobu nosil a vypadal, že je plný nadšení. Zlatavá cukla koutkem do strany v náznaku nějakého toho úsměvu. "Tak jsi mě přece jen našel," broukla na oko uznale a přitáhla k sobě packou tu houbu. Bylo to cosi, co rostlo na stromech. Ale nikdy to nezkoumala a nikdy to nezkoušela jíst. Jen věděla, že tím bývají docela často ovoněné lesy a byl to takový specifický pach. Byla tím docela zaujatá. Spíš tím, proč si vlče našlo zrovna tohle. "Co jsi to našel?" zeptala se nakonec. Zvědavost vyhrála a Zlatavou vážně zajímalo, zda si to uzmul prostě jen tak, že na to narazil, nebo to mělo nějaký hlubší důvod.
Uvědomila si, že co se vzbudil, moc toho nenapovídal. Byl možná i výřečnější, než usnul a to byl chudák celý otřesený. To bude zajímavě strávená noc a cesta do smečky. Ale aspoň není tak otravný, jak to některá vlčata umí. To bych ho někde po cestě udusila sněhem, kdyby celou tu dobu žvatlal, pomyslela si, zatímco už zase s kamennou tváří hleděla na nevinného Cornica a vyčkávala na svou odpověď. Chtěla bych jich celkově znát více. Ale sama nevěděla, jak se ptát, tak mu nechávala dostatek času.

Loterie - (1/5) - 10
Leden 7/10 - Cornic

Byla schovaná na svém místě za spadeným kmenem a stříhala ušima, jestli něco zaslechne. První to bylo nějaké ducnutí. Zlatavá si velmi dobře dokázala představit, co se asi stalo. Stačilo jí pár chvilek k tomu, aby dokázala vypozorovat, že to vlče je docela nemotorné. Není už trochu starý na to, aby byl tak neohrabaný? Napadlo ji a když se k jejím slechům doneslo to, jak se otřepal a rozešel, trochu se ve svém úkrytu ještě přikrčila. Sigy byl taky docela nemotorný. S někým se to táhne skoro celý život, vzpomněla si. Pak byl ještě nějak indisponovaný s tlapkou, která byla částečně ochrnutá a lovcem rodiny byla převážně Lyl. Ale to jí nikdy nevadilo, protože lov milovala.
V tichosti ve svém úkrytu vyčkávala, jestli ji najde. Slyšela přibližující kroky, takže to vypadalo, že Cornicovi netrvalo dlouho na to, aby uznal, kde že by vlčice mohla být. Přesto na místečku v klidu vyčkávala, aby mohla vlčeti dopřát pocit, že ji našel. Měla to vlčata ráda, ne? Její prcci byli taky vždycky soutěživý. Asi je to nějakým způsobem naplňovalo. Sice s nimi nestrávila moc času, ale aspoň něco okoukat stihla. Netušila ovšem, že by to kdy mohla nějak využít. Slunce zapadlo velice rychle, ostatně tak, jak se tomu vždy v zimě dělo a přišla zase noc. Stále naslouchala krokům vlčete, kdyby se náhodou spíš vzdalovali, aby na něj mohla houknout. Teď by za to, že se ztratilo, mohla spíše ona. A to by byla jiná. Byl čas zase hry pomalu ukončit a vrátit se do úkrytu. Ale ještě chvíli to počká, uznala.

Loterie - (4/5) - 9
Leden 6/10 - Cornic

Ihned, jak vyskočila na vyvrácený kmen, si všimla, že vlče stojí směrem k ní a kouká na ni. Copak, maličký, máš strach, že ti uteču? Pomyslela si a sama pro sebe se škodolibě ušklíbla. Než se ale nadála, ukázala se jí ještě vtipnější scénka. Cornic se bucl přímo do hlavy o strom, protože nesledoval cestu, ale ji. V jejích chladných očích se objevily jiskřičky pobavení a krátce zavlnila ocasem. Nespouštěla ho z očí, protože tu stejně nebylo co jiného pozorovat. A byla hrozně zvědavá, co ve finále vyčenichá. Jsem už vážně tak stará a život kolem mě nezáživný, že jsem se už dlouho takhle napjatě necítila, jak zrovna teď? Napadlo ji a tiše si nad sebou povzdechla. Kam se poděl její akční život? Od té doby, co si válela zadnici ve smečkách a našla si partnera, jako kdyby byl život o cosi chudší. Teď už partnera neměla, ale stále měla dojem, jako kdyby jí něco v životě chybělo, něco, co tam předtím bylo a teď už ne.
"Tak co?" zeptala se po chvíli hlasitě, aby ji slyšel, když už ji to přestávalo bavit. Byla zvědavá na jeho nález, ale nechodil náhodou pořád v kruzích, nebo pokaždé po jiné stopě? Netušila, co přesně zachytil, ale co když ho po každé zaujal jiný pach? Naklonila hlavu na stranu a dále vyčkávala, zatímco se jí v hlavě rodil plán, jak by se ještě mohli společně zabavit. Co takhle trochu legrace? Vyčkala na chvíli, kdy ji zase Cornic spustí z očí a bez váhání seskočila ze své vyhlídky a schovala se za spadený strom. Byla zvědavá, jestli si ji opravdu hlídá tak, jak předtím vypadal.