Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Kaskády

Dostala se dovnitř promáčená nejen deštěm, ale také vodní masou, která ukrývala vchod do útočiště. Pořádně se oklepala a až teď se zarazila nad tím, že je vlastně někdo přítomen. Trochu se pozastavila, ale když cítila velmi známou vůni, pokračovala dále. Ono to tu bylo celkově dost převoněné. Vešla v tichosti, aby se ujistila, že tu Sigy opravdu je. Byl tu i s nějakým vlčetem. Nejspíš to bylo to vlče, co už zahlédla v úkrytu Mechové smečky, ale její rychlý chladný pohled mohl jen stěží postřehnout detaily. Svůj pohled nechala na Sigym, ke kterému mířila, aby se o něj jemně otřela na přivítanou. "Nečekala jsem vás tady," přiznala se mu potom tiše, než se od něj zase odtáhla a vyhledala si svůj vlastní osobní prostor. Zcela záměrně se vyhnula místu, kde porodila. Ačkoliv měla nutkání se na něj podívat a dlouze na něm svůj pohled nechat, unášet se vzpomínkami, rozhodla se, že nebude před ostatními svou melancholickou náladu dávat najevo. A to i když se jednalo o Sigyho a vlče, co ji v podstatě nezajímalo. Nebylo její, tak nač.
Očima jezdila po úkrytu a vnímala každou změnu, která tu nastala. Vypadalo to, že to zde Sigy stále navštěvoval. Zlatavá měla pocit, že od té doby, co odsud odvedla vlčata, se tady nestačila ani otočit. Přeci jen její chladný zrak na ono místo padnul. Jako kdyby se tam s těmi drobky viděla. Stiskla zuby pevně k sobě a zrak zase odvrátila jinam. "Byla jsem na jihu. Myslela jsem, že bych mohla narazit na jedno z vlčat," pověděla potom, když si udělala pohodlí.

//<- Mahar

Když už byla u těch srdceryvných vzpomínek, proč se rovnou nezastavit i tady, že ano? Jeden by si myslel, že vlk záměrně vyhledává místa, která ho deptaj, aby se mohl zdeptat ještě víc, než byl předtím, uznala, když překonávala mokré kameny. Byla opatrná. Nerada si to přiznávala, ale cítila, že se na ní podepisuje věk a tím spíš, že její kondice ještě stále nebyla úplně ideální po tom, co se dostala ven ze svého vězení. Dlouze vydechla a oklepala ze své srsti kapky deště. Zdálo se, že noční liják se ránem trochu uklidňuje. Příroda se probouzela k životu východem slunce a ptáci zas již otravně pozpěvovali a štěbetali na korunách stromů. Přitiskla uši k hlavě, aby to nemusela poslouchat a odrazila se ke skoku z jednoho kamene na druhý kámen.
Kdyby to tady neznala, nikdy by ani cestu do úkrytu nenašla. Jenže by tady mohla jít klidně i poslepu. Nejspíš by si na kluzkých kamenech nabila čumák, ale nějak by trefila. Cítila zvláštní zahřátí u srdce, když zahlédla vodopádek, který zahaloval vchod úkrytu. Neměla nejmenší tušení, že by se tam mohl kdokoliv ukrývat, protože pachy přerážela voda, pod kterou v rychlosti vkročila a rychle se protáhla dovnitř.

//-> Útočiště

//<- Středozemka

Bylo to pořád to samé dokola. Pokaždé, když procházela tímto územím, které znepokojivě zelo prázdnotou, vracely se jí vzpomínky. Nemohla se nikdy rozhodnout, zda převládaly ty dobré, nebo ty špatné. Potkala tu Sigyho a vytáhla ho z močálu, ještě dřív, než tu Skylieth založila svou smečku. Kdyby se tak nestalo, její život by se pravděpodobně udál úplně jiným směrem. Tehdy nevěděla, proč ho vůbec vytáhla, protože to byl ukecaný nekňuba, který jí potom docela lezl na nervy. Teď si za to děkovala. Později, když už tu smečka byla, se dala se Sigym dohromady a zapracovali na vlčatech. Zlatavá vlčice se na chvíli zastavila a pomalu se posadila. To ticho byl zvláštní. Ačkoliv předtím byla alfa vcelku mrtvá, zbytek smečky žil. Navzdory nebezpečí tu byla vlčata, starostlivá Launee, Sigy, co si s vlčaty hrál a pár dalších. Chodilo sem i poměrně dost cizinců. Odvážní vlci, co se asi nebáli, že se zbytečně utopí v močále.
Měla před očima i potopu, která zmrzačila Sigyho a několik dalších strastí, které na tomto území zažívali. Trochu si povzdechla. Navzdory tomu všemu, co se tu dělo, byl její svět ještě v pořádku. Byl v pořádku do té doby, než zůstala uvězněna v jeskyni, byla označena za špatnou matku, partnerku a kdo ví, co všechno ještě. Začínala mít pocit, že kdyby tam zemřela hladem a nikdy se nedostala ven, bylo by to lepší. Nemusela by se teď prát s tím, že měla potřebu všechno napravit a zároveň se na to úplně vykašlat. Pevně stiskla zuby k sobě a zavrčela, přičemž packou uhodila do bláta. "Zatraceně!" Štěkla a rozzuřeně se zvedla. Téměř po paměti začala Maharské močály překonávat pryč. Chtěla se těch vzpomínek a myšlenek zbavit.

//-> Kaskády

//<- Zlatavý les

Tolik ztraceného času pro nic, uvažovala podrážděně a protočila nad sebou očima. Kdybych měla aspoň nějakou stopu k vlčatům, nemám ale ani to. Místo toho se tam zabývám nesmysly s nějakou cizinkou. Nepříjemně si pro sebe zabručela a podívala se okolo sebe. Musela se na chvíli zastavit a rozhlédnout se. Jdu vůbec dobře? zeptala se sama sebe. Od kdy byla tak dezorientovaná? Čemu u sebe opravdu nejvíce věřila, byl právě smysl pro orientaci. Jak se toto mohlo stát? To jsou nějaké dozvuky. Buď za to může Dipsi, nebo ta houba, co jsem sežrala. Byla dobrá. Ale kdo ví, co to se mnou vůbec dělá, uvažovala stále. Zahlédla známé stromy. Mahar, došlo jí a znovu se rozešla. Přeci jen šla správně, ale byla chvíli vcelku zmatená. Trochu to nepochopila, ale rozhodla se nechat to být, když se přeci jen nakonec úspěšně zorientovala.

//-> Mahar

Zničeho nic jakoby procitla. Měla bych se vrátit zpátky do smečky a ne tady dělat nesmysly s cizí vlčicí, napadlo ji, když Dipsi sjela ledovým pohledem. Mnohem ledovějším, než na ni hleděla předtím. Odměřenost z ní vyloženě čišela. "No, mám duležitější věci na práci, než tady s tebou požírat nějaké houby," sykla potom a trochu se vzdálila. Proč u sebe proboha byly tak blízko? Kde byl nějaký její osobní prostor? Sjela vlčici od hlavy až k patě, jako kdyby za to snad mohla ona, naštvaně sykla a mrskla ocasem jako nervózní kočka. "Tak hodně štěstí," vysoukala ze sebe krapet neochotně, ale nijak dál se nezdržovala, jako kdyby tohle dobrodružství absolutně nic neznamenalo, nechtěla vědět, proč se tak dělo a co vlastně dělaly, prostě se rozešla směrem k severu, aby se mohla vrátit do smečky, za Sigym, Launee, prostě do nového domova, kde by se měla pořádně zahnízdit. Po cestě se samozřejmě ještě chtěla podívat po Heather a Flynnovi, což byl původní záměr jejího výletu.

//-> Středozemní pláň (přes Louku vlčích máků)

Jak tak žvýkala kousek houby, nemohla uvěřit svým vlastním chutím. Tohle bylo hodně dobrý. "Hmmm, sakra," zamumlala s plnou pusou a jakmile dožvýkala a polkla, překvapeně se podívala na Dipsi. "Hodně dobrý," pověděla uznale a pokývala hlavou, aby tomu dala ještě důraz. Potom se na houbu, nebo ten kousek, co z ní zbyl, zahleděla. Vlčice jí sice řekla, ať ji sní celou, ale bylo přece nad míru jasné, že by si dala taky! A měla by toho využít, dokud Zlatavá měla rozdavačnou náladu. Asi furt ty hormony.
Šťouchla do své kolegyně packou. "Měla by sis dát taky, fakt, věř mi, nebudeš litovat," mlsně se olizla a posadila se. Ani si moc neuvědomovala, že se k ní vlčice nějak nebezpečně přibližuje a začíná dost narušovat její osobní prostor. Jen chloupky na jejím týle, které na to reagovaly okamžitým vztykem, tuto skutečnost prozrazovaly. "Dvakrát tě popohánět nebudu!" upozornila ji následně a čekala, zda Dipsi její nabídku přijme. Vždyť musela mít taky hlad, ne? A hlavně chuť, protože Lylwelin té vůni třeba odolávala dost těžce. Není přece možné, aby se tak dobře ovládala, ne?

Měla za to, že ji Dipsi prostě bude přesvědčovat, že jí kape na maják, nebo po ní snad zase štěkat, aby se obhájila, že opravdu hluchá není, ale ona místo toho zjevně propadla panice, že se jí opravdu se sluchem něco děje. Zlatavá k ní našpicovala své slechy, než je zase stáhla odměřeně dozadu a zjevně zamyšleně se na ni zahleděla. Buď je tak lehce ovlivnitelná a já si toho do teď nevšimla, nebo se jí opravdu něco děje, dumala, zatímco to vypadalo, že se dívá snad skrz ni, než přímo na ni. Po chvíli toho ovšem nechala a stočila svůj chladný pohled směrem k obloze, že které se snášely kapky v podobě deště. Máčelo to její zlatavou hustou srst, která začala nepříjemně těžknout. Na druhou stranu její silná vrstva nedovolovala, aby se voda dostala až na kůži.
Hlasy, co slyšela, jakoby utichly. "Nevím. Najednou nic neslyším," zabrblala zamyšleně. "Ať to byl kdokoliv, už tu asi není," usoudila už jen kvůli tomu, že necítila žádný přítomný pach. Zvláštní, zkonstatovala sama pro sebe a zarazila se, když něco spatřila. Zase. "Hele, to je divný," pověděla, když přišla k houbě. "Hřib a teď?" Sklonila k podivnému úkazu hlavu a skoro až nedobrovolně zplna nasála její vůni. Byla to příjemná a lákavá vůně podobné krvi a dobrému masu. "Hmmmm," zabručela uznale. Kdyby to tak i chutnalo, tak by jeden nemusel lovit, ale žrát jen toto, ne? I když lov je lov... Lovit ji bavilo. Toho by se nevzdala. Ale rozhodla se, že ochutná, proto velký kus houby zkouška a začala ji se smíšenými pocity žvýkat.

//<- Louka vlčích máků

Pro jednou nechala za hlavou to, že po ní někdo vrčel, protože měla dost starostí s tím povědomým hlasem, který se ozýval z lesa. Jen doufala, že Dipsi tu svou těžkou zadnici rozhýbe pořádně, protože čím více se od ní vzdalovala, tím více měla pocit, že jí těžknou nohy a nemůže si určovat svoje vlastní tempo. Naštěstí zjistila, po tom, co se za sebe ohlédla, že se dala také do běhu. Jenže jak se zdálo, ona nic neslyšela. Trochu tedy zpomalila, aby spolu mohly srovnat krok. "Jako kdybych slyšela volání," sdělila jí na vysvětlenou. To jako aby věděla, za čím se tak žene. "Nejsi nahluchlá? Nebo ti třeba jen zalehlo ucho," začala nahlas přemýšlet, zatímco překonala hranici lesa a ladným poklusem kličkovala mezi stromy. Pamatovala si na to, co jí o tomhle hlase povídala Zrzka. Začínalo přicházet jaro a za chvíli by mohl být tento les vskutku zajímavějším, než je teď. Jestli je to tak jak říká, měla bych tu konečně taky jednou krycí zbarvení, napadlo ji. Jenže teď bylo něco jiného, co by jí mělo vrtat hlavou. A to onen hlas, co slyšela a co ji sem táhl. A Dipsi za ní.
Pozvolna zastavila a našpicovala uši. Zastříhala jimi na každou světovou stranu a zopakovala i předchozí větření. Něco tu jistě být muselo. Nebo někdo. Ale jakoby to utichlo, když sem vlčice dorazily, nebo... Snažila se vyčkat a zachytit jakýkoliv zvuk, co vzejde z okolí. Mezitím si v tichosti vytrpěla další nepříjemné křeče v břiše. Připadalo jí, že se to už táhne docela dlouho a začínalo to být čím dál mrzutější. Podívala se chladně na Dipsi a pak se zase rozhlédla po okolí. Nevrle přešlápla z jedné tlapy na druhou, přičemž to pod ní nepříjemně začvachtalo tím, jak byla země promočená. Znovu krátce nakrčila čumák v nelibosti, ačkoliv díky tomu, jak ji zválela její společnosti, nebyla právě zrovna nejčistější.

V rychlosti přikývla. "V močálech," přitakala bez emocí a zaujatě pozorovala, jak to vlčici rozhodilo z kolejí. Vypadalo to, že nejspíš za chvíli vrhne. Nejspíš byla na svůj kožíšek obdobně velká puťka, jako sama Zlatavá. No, mohly se teď aspoň trápit společně, protože to vypadalo, že s přicházejícím jarem bude močál téměř všude. Uznala, že se jí ani nebude doznávat, že do smečky patřila, protože momentálně úplně nepotřebovala, aby si od sebe vlčici odehnala tímhle pouhým faktem. Ačkoliv nad tím chvíli i začala přemýšlet, když se Dipsi začala kochat kamínkem. "Tamní alfa prý stála za nic. Nic překvapujícího, když se rozhodla pro smečku tam," pokrčila rameny a jemně se ušklíbla, když si vlčice klofla kamínek pro sebe. Uměla to aspoň hezky obkecat, když nic jiného. Jenže najednou se k ní začala podivným způsobem přibližovat. Lylwelin přitiskla ušiska k hlavě a hrdelně zavrčela, ale než se vůbec stačila hnout z místa, byla sražená na zem a pod Dipsi.
"Co to sakra zkoušíš?!" zavrčela varovně, leč tak trochu bez dechu. "Zvedni tu sedinku, cos snídala... eh... Jsi fakt těžká..." funěla ztěžka, když se zpod ní sápala pryč. Jelikož to úplně nevypadalo, že za to vlčice může a slyšela prazvláštní volání, neměla čas ji seřezat, i když na to v první chvíli měla chuť. Teď někde z lesa vycházel známý hlas. Ani nevím, jak by mohl znít dospělý hlas Heather. Co když je to ona? Napadlo ji úzkostlivě. Vysmekla se z pod Dipsi. "Slyšíš to taky?" zeptala se jí v rychlosti, ale to už bez váhání vyběhla směrem k lesu, odkud volání slyšela. Do těla jí pomalu ale jistě stoupal adrenalin. Ale čím dále se vzdalovala od své společnice, tím více si byla nejistá. Nesnáším! Celé to tu nesnáším! Podrbaný hormony, podrbaná magie, podrbaný všechno!

//-> Zlatavý les

//<- Ohnivé jezero

Zlatavá vlčice si svou společnici v tichosti vyslechla a věnovala jí jeden ze svých chladných pohledů. Na okamžik se mohlo zdát, že se v něm mihlo trochu pochopení. "Hm, jako kdybys mi mluvila z duše," přitakala souhlasně a mávla neklidně ocasem. Byla pravda, že je úplně jedno, kde jeden je. Na nehezké osudy se dá narazit téměř kdekoliv. A byl fakt, že zde aspoň natrefila i na pěkné věci, ačkoliv se to poslední dobou zase začalo zvrtávat a Lylwelin měla pocit, že se její srdce zase uzavírá tak, jak bylo kdysi. Od doby, co se vyhrabala ze svého vězení už jí nepřipadalo nic jako dřív. Vlčata jí dospěla a zmizela kdo ví kam, ze Sigyho strany cítila jistou odměřenost, se kterou se nemohla smířit a tak celkově jen těžko hledala smysl, pro co tu teď být. Tak teď máš aspoň omámenou hlavu buď magií, nebo hormony a jdeš za něčím... I když nevíš za čím, zamoudrovala na sebe v hlavě.
Na její slova ohledně sousedek reagovala také ušklíbnutím a zatřepala hlavou, aby z ní opadalo trochu vody. Zdálo se, že přichází jaro. Místo sněžení pršelo a všude bylo mokro. "Pořád to zní méně adrenalinově, než smečka v Močálech, o té jsi slyšela?" zeptala se s mírným odporem. Těžko říct, jestli zrovna krčila zhnuseně čenich kvůli tomu, že zahlédla, jak se její tlapky boří do bahnité země, nebo právě proto, že mluvila o bývalé smečce. Dipsi se začala vyptávat, co budou dělat teď, jelikož se zdálo, že narazily na místo, které celou dobu hledaly. Lylwelin zvedla trochu čumák a zavětřila, ale nezdálo se, že by zde mělo být něco zajímavého. Až najednou... Se něco nedaleko zalesklo. Zlatavá mrštila koutkem oka rychlým pohledem po Dipsi a bez váhání se k věci vydala.
"Šutr," konstatovala suše, když si věc prohlížela. Natáhla k němu tlapku a obrátila ho. Byl z obou stran stejný. Ale vypadal vcelku přijatelně. Smrt by jej určitě ocenila, to bylo nadmíru jasné. Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Její poblázněný hormony ji přímo naváděly k tomu, aby..."Se na to můžu vys...! Chodíme tady jak dvě roury kvůli nějakému šutru?!" Štěkla dopáleně a rozohněným pohledem se podívala, co na to řekne její společnice. Bude to jedna z těch, co si sedne na zadek kvůli hezkému kameni, nebo snad kvůli tomu, že za něj může uplatit Smrt?

//<- Kopretinová louka

Střihla po ní rychlým pohledem. Nevěděla, jestli jí chce sdělovat své pravé důvody, proč se vlastně nezdržuje ve smečce, do které se sotva přidala. "Hm, přesně tak. Jak máš jednou tulácké tlapky, už se jich jen tak nezbavíš," odpověděla jí nakonec. Nechtěla ji stále odpálkovávat strohými odpověďmi, přeci jen nemusely jít celou dobu v tichosti, tak ze sebe vypotila aspoň něco méně odměřeného. "Kde jsi měla smečku ty? Narodila ses tady v tom místním hnoji?" zeptala se s mírným úšklebkem. Těžko říct, jestli mi někdy Heather s Flynnem poděkují, že se narodili tady. Ale pokud nikdy neopustí Gallireu, nemuseli by ani poznat, že ne všude se to hemží magickými lejny, napadlo ji. Na druhou stranu v tom vyrůstají, tak jim to třeba ani nepřijde tak odporný, pokračovala v přemýšlení. "Úplně na severu, jak je sopka," sdělila jí potom. Tahle se netvářila tak podle jako Rigel. Navíc Mech měl, jak doufala, jistě zdatné obránce.
"Ty vole..." zamrmlala podrážděně a protočila očima. Měla pravdu. Fakt to bylo někde fuč, ten pocit, co je kamsi táhl. Jako kdyby se otočil vítr a stočil pachy na opačnou stranu. Na stranu, od které přišly. "Fakt že jo," sykla otráveně. Tohle byl opravdu vopruz. Táhly se za něčím, ani nevěděly čím, bolelo ji břicho, o vlčatech ani vidu ani slechu. Vypadalo to, že tedy bude ještě nějakou chvíli cestovat tadyhle s Dipsi, aby mohly zjistit, co je tak hrozně táhne a pak se spokojeně rozejít každá svou cestou.

//-> Za Dipsi

//<- Ohnivé jezero

Trochu zaujatě na ni pohlédla, když jí Dipsi odpověděla, že sice neví, kam jdou, ale že se nejspíš blíží. Měla sto chutí si povzdechnout nad logikou vlčice, naštěstí si včas uvědomila, že sama ji vlastně úplně bezmozkovitě následuje. Kdo ví, co za čáry jim zase vymylo mozky. Její dumání nad nepochopitelnými kouzly ještě světlá vlčice utvrdila tím, že se běžně netoulá přes půl světa, jako tomu bylo právě teď. "Když mě nikdo nepostrádal přes rok, nebudou ani teď," odvětila suše, přičemž se tak trochu i vyhla přímé odpovědi na otázku, jestli někam patří. Sama nevěděla, jestli někam pořádně patří... Ne jednou ji napadlo, že by v té díře nemusela smrdět tak dlouho, kdyby ji někdo našel. Nebyla zase tak daleko od Borůvkové smečky a kdyby někdy měla někoho hledat, určitě by jako první pročesala nejbližší okolí. Sigy se určitě snažil... Omluvila svého partnera sama před sebou. Byl poslední, kdo za to mohl a hlavně kdo by si zasloužil její výčitky. Vytrpěl si už tak jejím zmizením víc, než dost. Jen se obávala, že jejich vztah už nikdy nebude jako dřív a snažila se sama před sebou všelijak omlouvat a vymlouvat. Trochu zvolnila tempo, když ji zase nepříjemně zabolelo břicho. Kdy ten hnus skončí?!

//-> Za Dipsi

//<- Zlaťák

Vlčice jen tak nezaujatě pochválila její jméno a rozhodla se pro mlčení. Bod pro tebe, kotě, pomyslela si Zlatavá, když na ni koutkem oka v rychlosti mrkla. Hodnotila v tichosti její postavu a chování. Nejevila známky toho, že by patřila ke smečce. Neměla na sobě žádný výrazný pach a stavbou těla odpovídala spíše také tulákovi. Šťastná svobodná duše, povzdechla si sama pro sebe. Ticho začínalo být dlouhé a trapné. Lylwelin uznávala, že by měla vymyslet taky nějakou kravinu, co by mohla prohodit, aby řeč nestála. Kdo ví, kam se trmácely, protože stále nenabývala pocitu, že by byly na místě. Její chuť jít někam, ani nevěděla kam, stále nebyla ukojena. Odkašlala si. "Máš nějaké tušení, kam jdem?" Zeptala se, ale spíše jen tak mimochodem, protože jí odpověď byla tak nějak jasná. Nevěděla to stejně jako ona a nechala se za čumák táhnout nějakou magickou silou. Navíc pokud je tulačka, je jí tak či tak úplně jedno, kam jde. Teda aspoň mě to jedno bylo, pomyslela si a napadlo ji u toho, že právě tohle téma by mohla využít jako další konverzaci. "Ty se touláš běžně, ne?" Odhadovala, když se na ni znovu při otázce podívala. V jejím výrazu setrvával neměnný chlad s kamennou tváří.

//-> Kopretinka

//<- Údolí morény

Srovnala tempo se světlou vlčicí a cynicky se ušklíbla. "Dělám jen skvělé volby," pověděla sebevědomě a v chladných očích jí bleskl náznak ironie. Těžko říct, jestli to tak skutečně chtěla, nebo ji v tu chvíli zradila vlastní psychika. Přeci jen ještě byly věci, se kterými se srovnávala a možná dlouho srovnávat bude. Nejspíš do té doby, než najde svá vlčata a nějakým způsobem se jim omluví. Jen ještě úplně nevěděla jakým způsobem. Mhm, aha, taky ji to tam táhne. Takže to asi nebude můj mateřskej instinkt. Ten jsem stejně beztak extra neměla, napadlo ji. "Takže to zas bude nějaký magický lejno," odfrkla si zhnuseně a rázně položila tlapku na zem v následujícím kroku, snad aby trochu ulevila emocím. Do něčeho jsme se namočily, to je jasný. Takže teď jsem nejen vázaná na tuhle krasotinku, ale ještě se musím vole táhnout kdo ví kam, snad abych zas nejdebože musela těm magickým trdlům zachraňovat ten jejich vysněný svět, nebo co...
Otočila hlavu ke své společnici a sjela ji rychlým, chladným pohledem, než se zase jala koukat na cestu. "Lylwelin," zabručela pak pouze. Na tohle moc nebyla. Seznamování vždycky bylo hrozně trapný, otravný a chtěla to mít co nejrychleji za sebou. Vždy od sebe většinu odehnala svým odměřeným až agresivním chováním, jenže poslední dobou si uvědomovala, že je slabá a neměla by si úplně dovolovat, jestli se nechtěla nechat zmrzačit dřív, než se dá vůbec dohromady. Navíc tady slečna Dipsi, jak se představila, se nejevila úplně tak nesnesitelně. Pokud nejsem tím magickým výmyslem nakažená až moc. A nebo je to tím, že na mě leze jaro a přitahuje mě cizí vlčice. Sama nad sebou protočila oči. Zas tak poblázněný ty hormony mít nemůžeš, trubko.

//-> Ohnivé jezero

Chladným zrakem sledovala, jak vlci po dvojčkách opouští území. Začalo jí to všechno tak trochu vrtat hlavou. To sem opravdu všichni přišli takhle napárovaní, shodou náhod se tu všichni zastavili a teď si jdou každý svou cestou? Dumala, zatímco nějak zapomněla na přítomnost světlé vlčice. Ta ale řekla něco ve smyslu, že ostatním taky došlo, že asi o nic nejde. Věnovala jí krátký pohled, než se zase začala dívat po okolí. Nakonec i tahle vlčice zvedla zadnici a rozhodla se, že si ji přesune jinam. Chvíli se za ní dívala. Že jsem vítaná? Zeptala se sama sebe zmateně a znovu se rozhlédla, tentokrát s otázkou, zda to vůbec mohlo být mířené na ni.Ta má divnej vkus, uznala potom a vykročila za ní. Jen se musela opět zamračit nad podivnou křečí v břiše. Běž už do háje, fakt! Zanadávala si sama pro sebe a zatnula zuby.
Přidala do ladného klusu a vlčici zase dohnala. "No, asi nemám nic lepšího na práci," konstatovala potom suše a švihla svojí oháňkou. Sice hledám vlčata, ale je jedno, kde se budu toulat a s kým, domyslela si zas pro sebe. Ona nemusela vědět všechno. Pořád to byla jen obyčejná, leč trochu zajímavá cizinka. "Kam se vůbec hrneš?" zeptala se tedy, aby ona cizinka nebyla jediná, která se snaží o konverzaci. Přeci jen se Lylwelin chtěla trochu začleňovat ve smečce, takže čím víc sociálních zkušeností získá mimo ni, tím lépe.

//-> Zlatavý les