Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Narvinijsky les

Po cestě domů stále myslela na to zvláštní setkání. Byla zvědavá, zda jí ten starý vlk jenom nepodvedl. Stejně, jak to zjistím, když s tou magií vůbec neumím? Budu muset někde tajně trénovat. Nebo se zeptat někoho ve smečce, jestli by mi s tím dovedl pomoci, přemýšlela a sama pro sebe se zašklebila. Říct si o pomoc dělalo této vlčici problém. Obzvlášť co se týkalo magie, které se celý život vyhýbala. Už ji párkrát napadlo, že jí stáří tlačí na mozek a ona z toho blázní. Nebo prostě chtěla jen udělat radost Cornicovi? Myšlenka na jeho nadšený úsměv z jejích čar ji popoháněla k tomu, aby se opravdu zlepšila. Sice ho to bude bavit a fascinovat, dokud bude malý, pak už ne, ale což? Třeba se jí na stará kolena bude magie hodit i v něčem jiném? Třeba v obraně, kdyby náhodou k něčemu došlo.
Stále zamýšlená se brodila hlubokým sněhem a proplétala mezi stromy. To děsivé ticho všude kolem stále přetrvávalo a nikde nebylo ani živáčka. Neviděla nikde ani žádného ptáka, či cokoliv živého. Neměla z toho dobrý pocit. Tohle nevypadalo, že to skončí jenom tak a měla pocit, že je čeká pár nehezkých dní. Netušila, jestli tohle na dlouhou dobu nebyla poslední procházka, kterou podnikla. A docela ji to štvalo, protože potřebovala být na nohou pořád. Potřebovala zlepšovat svou kondici, aby byla aspoň trochu fit. A tu si vzpomněla zase na toho starého vlka. Mohla se nechat omladit? To pro ni byla opravdu novinka. Až skončí tohle bílé peklo, budu se muset projít k Zivotovi a zeptat se ho na to, uznala potom a dlouze vydechla. Tyhle čáry jsou stejně divný. Myslela jsem, že prostě zestárnu a je konec. Finito, prostě zdechnu. Ale neee, vlci s magií musí mít vždycky něco extra, protočila očima nad svou myšlenkou. Má tedy sbírat křišťály, jo? Nebo bude lepší, když se opravdu první zeptá toho života, než aby šetřila na něco, co možná neexistuje?

->Mech

<- Východní hvozd

Bořila se neuvěřitelnou vrstvou sněhu, zatímco přemýšlela, zda v tomhle šílenství půjde vůbec něco ulovit. Když se tohle počasí protáhne na dlouho, bude mít smečka co jíst? Uvažovala, zatímco dělala jeden těžký krok za krokem. Všude bylo neskutečné ticho, skoro až mrtvo. Lylwelin, která právě díky tomuto klidu zimu milovala, musela uznat, že je tohle krapet už nepříjemné. Stačila by úplně normální zima bez této kalamity, ne? Ještě že stromy to zde aspoň trochu zdržovaly a chránili ji před nepříjemnými ostrými vločkami, které popoháněl vítr nepříjemným způsobem přímo do jejích očí.
Jak tak kráčela zimní krajinou, nečekala že by byl někde byť jen živáček. Proto sebou polekaně trhla, když zaslechla volání: „Heeej, mladá slečno!“ Zlatavá překvapeně zamrkala a rozhlédla se okolo. Mladá slečno? To určitě nebylo na mně. Napadlo ji a vykročila tedy, že bude pokračovat dále ve své cestě. „Slečno, vás jsem myslel, cožpak jsem vzduch?“ zavolal ten hlas znovu a vlčice se tedy zastavila. Její chladný pohled vyhledal postavu vlka stojícího nedaleko. Zkoumavě zaostřila, aby si ho prohlédla pořádně. „Přistupte blíže, neublížím vám!“ Zvolal na ni znovu a Zlatavá si s protočením očí povzdechla. Blížila se k němu podezřívavě, ale čím více byla u něj, tím lépe si jej mohla prohlédnout. Byl to starouš, který obrostl houbami a měl na hřbetě nějakou brašnu. Ty vado, ten toho musel zažít víc jak já a to je co říct, napadlo ji, když zůstala stát od vlka v bezpečné vzdálenosti.
„Ale no tak, já vás nekousnu! Pojďte ještě blíže! Mohu vám něco nabídnout,“ vyzval ji klidným tónem a mile se usmíval. Lyl nevěděla proč, ale budil neskutečný dojem důvěry. V té hluboké moudrosti v jeho očích se dalo skoro utopit. Trochu neochotně udělala ještě dva kroky blíže k němu. „Co ode mě potřebujete?“ zeptala se podezřívavě a stále si ho prohlížela. Proč měla dojem, že se setkala zase s nějakým brutálně nabušeným magikem? „Špatná otázka! Spíš, co potřebujete vy ode mě, slečno,“ zasmál se chraplavě a v těch moudrých očích poskakovaly jiskřičky pobavení.
„Kdo jste?“ zeptala bez okolků Lylwelin pevným tónem. Neměla náladu na vybavování. Co by po tomhle staříkovi asi tak mohla chtít. Stařešina se začal znovu smát. Nebyl to žádný výsměch, spíše smích někoho, kdo měl radost ze života. „Jsem Stařešina. Obchodník! Mohu vám nabídnout téměř cokoliv, o čem sníte! V těchto brašničkách nosím na cestách vše, na co si jen vzpomenete!“ zahlásil a přesvědčivě pokýval hlavou. „Tak obchodník…“ vydechla Lyl trochu otráveně a začala se otáčet zase k odchodu. „Předpokládám, že elixír mládí a nic k snědku neprodáváte, takže…“ Stařešina se v rychlosti nadechl a udělal k ní krok blíže. „To sice ne! Ale mohu vám nabídnout něco, za co si to koupíte jinde!“ vyhrkl v rychlosti a spokojeně se usmíval, když vlčici očividně zaujal. Vyhrabal pod sebou sníh do rovinky a trochu jej udusal, aby následně mohl z brašničky vytáhnout nějaké věci.
„Podívejte se, za TOHLE si zakoupíte u pana Života nějaký ten rok dolů,“ přejel tlapkou po křišťálech. Zlatavá se přiblížila a prohlédla si je. Pak se podívala zaujatě na Stařešinu. „Jak vám můžu věřit?“ zeptala se odměřeně. Stařešina se stále culil a pohlédl vlčici do očí. „Nemám důvod vám lhát, mladá slečno. Samozřejmě bych za to chtěl nějaké ty perličky na oplátku. Těchto křišťálů vám nabídnu třicet. Neomládnete sice na pět roků, ale jistě vám to pomůže, přejete-li si,“ mrkl na vlčici před sebou. Ta pozvedla hlavu. „Co za to chcete? Nějaké mušle? Uschlé kytky?“ ptala se a Stařešina byl spokojen, že ji konečně zaujal. Mohl začít obchodovat. A to ho hrozně bavilo. „Vzal bych si za ně perly,“ pověděl tajemně. „Kolik jich máte, třicet?“ zhodnotila Lylwelin rychlým pohledem. „Dám vám dvacet perel,“ nabídla. Sama netušila, kolik jich vůbec nasbírala. Obchodník začal vrtět hlavou. „Nene, třicet za třicet, ať je to fér,“ vyřkl bez váhání a zůstal se na vlčici dívat s nadějí v očích. „Jestli nechcete, necháme to být. Najde se určitě někdo jiný, kdo je bude potřebovat,“ pokýval hlavou a v očích mu začalo blyštět, když zahlédl, že se to vlčici nelíbí. „A co za dvacet pět? Kompromis?“ navrhla a dívala se na něj stejně, jako on na ni. Pořád se culil a mávl ocasem.
„Rozmyslím si to, pokud budete mít zájem ještě o něco,“ tvářil se u toho záhadně a posbíral své křišťály zase zpátky. Lylwelin váhala, zda bylo dobře, že se s ním snažila smlouvat. Měla to vzít hned. Co když teď ztratila možnost? Na druhou stranu, chtěl obchodovat, ne? Tak snad si to nerozmyslel. „Co ještě nabízíte?“ zeptala se zkoumavě a svůj pohled směřovala na jeho brašničky. Co všechno tam mohl ukrývat? „Můžete se třeba zlepšit ve své magii!“ vyhrkl na ni nadšeně. Vlčice se zarazila. Nikdy po takových věcech netoužila, ale neudělalo by Cornicovi radost, když by byla schopná mu vykouzlit nějaké to další zvířátko a na delší dobu, než byla schopná předtím?
„Budeš-li schopen… Co chceš za tohle?“ zeptala se trochu neochotně. Byla jí zima od tlap, jak tady tak stála. Celkově jí začínala být zima. Potřebovala být v pohybu a taky se zase vrátit zpět do smečky. Přeci jen tu na žádnou potencionální kořist nejspíš nenarazí. Narazila tu jen na starého obchodníka. Ale přeci jen by mohl nějaký ten kšeft klapnout? „Mluvila jste o květinách. Vzal bych si ty. Nacením to dle toho, jak moc to pro mě bude náročné, zda chcete,“ nabídl a podroboval Zlatavou svým zkoumavým pohledem. Ta přimhouřila oči. „Chci znát předem aspoň odhad, pak se o tom můžeme bavit… Nebudu kupovat zajíce v pytli.“
Kšeftovali tam spolu ještě hodnou chvíli, než se Zlatavá rozloučila a vydala se zpět k domovu.

-> Východní hvozd

Objednávka:
Výměna:
10 perel za 60 drahokamů
30 perel za 30 křišťálů
20 perel za 60 mušlí

Nákup:
1+1 hvězda do magie nad 5 level – magie iluzí - 50 květin + 5 perel

Celkem zaplatím:
65 perel + 50 květin

<- Mech

To je šílené počasí. Šílené, nadávala ve své hlavě, zatímco se sněhem brodila. Mám obavy, že bude další hladomor. Co v tomhle ulovíme? Musím se podívat po něčem, co bych ulovila Cornicovi, uvažovala, zatímco celá zafuněná putovala zasněženým lesem. Ještě že v tom lese nebyla tak hluboká sněhová přikrývka. I tak to ale nebyla žádná legrace. Doufala, že to počasí brzy povolí, ale kdo ví? Byla to vlčice ze severu a věděla, jak moc kruté zimy umí být. A už jednu dost krutou zažila i tady. Co když měla přijít další? A nebude ještě horší, jak ta předchozí? Byl to hotový hladomor. Myslím, že ani teď už na nic nenarazím. Povzdechla si a za stálého funění pokračovala dále. Byla unavená z předchozí cesty s Cornicem na zádech, která ji z toho bolela. Vlček už nebyl zrovna nejmenší a nejlehčí. Nehodlala ovšem chodit daleko, jelikož měla strach, že už by nebyla schopná dojít zpátky. Půjdu jen tady do vedlejšího lesa a pokud na nic nenarazím, vrátím ze zpátky, uznala potom a přesvědčovala se jít dále. Rozhlížela se kolem sebe, jestli něco nezahlédne. Po stromech, zda tam není aspoň hloupá veverka, i když by s tím stejně nic nezmohla, protože neměla šanci se k ní dostat. Ani nevlastnila žádnou magii, kterou by si mohla dopomoct. Čím byla starší tím více litovala, že se magiím nevěnovala více.

-> Narvinijský les

Moc děkuji za povedenou loterku :) nakopla mě k plnému návratu a dala motivaci psát :D
Přidávám se k těm, které zajímají statistiky :)

Barvírna - ještě se ozvu :)
Doplňující vlastnost - prosím charisma na Thyru Ninu
100 perel na Lylwelin
50 perel na Thyru Ninu
50 mušlí na Thyru Ninu
50 perel na Aithéra
50 mušlí na Aithéra

Teleportační lístek:
Aithér, děkuji :)

Odměny připsány.

<- Vvj, s Cornicem, manipulace povolena

Po překonání hranic smečky s vlčetem na zádech už zatínala zuby bolestí a byla zadýchaná. Přesto stále rozhrnovala vrstvu sněhu před sebou a houževnatě pokračovala dále. Nestačil jí ani dech na to, aby oznámila přítomným, že je již zpátky, ale stejně to nepovažovala za nutnost. Jen se krátce ohlédla na Cornica na svém hřbetě, zda se toho třeba neujme on. Očividně ho to minule bavilo. Zdálo se ale, že je nejspíš unavený natolik, že možná ani úplně nepoznal, že jsou již na území Mechové smečky. I když si to asi ani moc nevžil do paměti tady ještě. Navíc ta sněhová krajina vypadá všude stejně, uznala, zatímco šla s maličkým směrem k úkrytu. Čím více se blížili, tím více se nemohla dočkat, až Corni z jejích zad sleze a ona se bude moct rozvalit na zem a pořádně popadnout dech. Už toho sněhu měla opravdu plné zuby. A to ještě nikdo pořádně nevěděl, co je čeká v následujících dnech. Lyl znala drsné severní podmínky a měla takové tušení, že nastane ještě krutější zima, než byla doposud, ale byly to jen dedukce staré vlčí dámy. Nakonec se úspěšně dostala až k úkrytu, kde počkala, až z ní Cornic sleze, jelikož se bála, že ho ve vchodu sejme k zemi. "Běž dovnitř. Já ještě někam zaběhnu," pověděla v rychlosti.

//-> Východní hvozd

Loterie (5/5) 75

//<- Severní Galtavar, s Cornicem, manipulace povolena

Po rozloučení s Thyrou se zase dali na cestu. Asi si spolu fakt sedli. Moc se jim od sebe nechtělo. Budu tam Cornica jednou muset fakt vzít. Za přemýšlení se kolem sebe rozhlédla. Opět se stmívalo a Lyl chtěla být doma co nejdříve, jenže s vlčetem v patách to moc nešlo. Navíc už musel být nejspíš i unavený. Ohlédla se za ním a na chvíli zastavila, aby na něj počkala. Jakmile ji došel, sklonila se k němu a letmo se dotkla jeho líce čumákem. "Kousek tě poponesu, musej tě bolet nohy," pronesla k němu tiše a lehla si do sněhu, aby si mohl maličký vlést na její záda. Zaprvé by jej vláčela ve sněhu před sebou, kdyby ho vzala do zubů, zadruhé by se už docela pronesl, což se pronese i na těch zádech, ale nejspíš to nebude ani pro jednoho z nich tak nepříjemné. Šla mlčky. Pohyb v tom sněhu byl náročný a ona musela šetřit dechem. Cítila ovšem, jak se za poslední dobu její kondice zase zlepšovala. Sice byla už teď zafuněná, ale rozhodně ne tak bolavá, jako když šla na svou první výpravu po nekonečném spánku. Jak ta chodila poslední dobou v tomhle náročném terénu a počasí, posilovalo ji to mnohem více, než čekala.

//-> Mechový lesík

Loterie (3/5) 73

//Jedlový pás

Pokračovala sněhovou pokrývkou dále. Všimla si, že vlčata jsou docela zklamaná. Malá vlčice navrhovala, že by se u nich mohli zdržet ve smečce, ale Zlatavá neměla moc chuť se s někým handrkovat o pobyt na území cizí smečky. „Vím, že byste si chtěli ještě hrát a povídat si…“ pověděla dostatečně nahlas, aby ji slyšela obě vlčata. „Ale myslím, že po Thyře se už určitě shání rodiče a myslím si, že se sem něco žene,“ objasnila a přiznala se tím zároveň vlčatům se svými obavami a proč měla tak na spěch. „Bude lepší, když budeme všichni doma.“ Dokončila ještě přesvědčivě pevným tónem.
Smečka naštěstí nebyla daleko, jen průchod otevřenou plání byl opravdu náročný. Lylwelin se snažila, aby jim vyšlapala cestičku dostatečně. Neměli by jinak šanci se tu snad ani pohnout. Obzvlášť pak to menší vlče. Divila se, že ji za celou tu dobu nikdo nehledal a doufala, že dostala správné informace, kam ji zavést. Ale tak doufala, že už má trochu rozumu a nelhala? Ostatně, proč by to dělala? Nakonec došli téměř až k lesu s Cedry. „Nebydlíte od sebe daleko, tak se můžete časem navštěvovat. Tak je na čase se rozloučit,“ vyzvala je chladným tónem. Rozhodně to neprožívala tak, jak ti maličtí. Vyčkala nějakou chvíli, aby si ještě řekli, co potřebují a pak na Cornica kývla. „Tak my pokračujeme,“ hlesla k němu už o něco empatičtěji a ještě se ohlédla za Thyrou. „A ty se hned ohlaš u rodičů,“ zavolala za ní ještě přísně, než vykročila.

// Vvj

loterie (1/5) 71

Nechala vlčata na místě a rozešla se hlubokým sněhem k místu, odkud přišli. Za chvíli byla mimo les a zůstala stát před ním. Její zlatavý pohled směřoval k jezeru. Ten les opravdu nešlo přehlédnout. Byla si jistá, že tam za chvíli budou, vrátí Thyru do Cedrové smečky a budou si moct vyrazit po svých do Mechu. Ještě zavětřila, aby se ujistila, že cítí pachy smečky. Bylo tomu tak. Spokojeně přikývla sama pro sebe hlavou. Ještě chvíli nechávala svůj pohled upnutý směrem k lesu. Mám pocit, jako kdyby se mělo přihnat něco šíleného. Měli bychom si pospíšit, uznala znepokojeně a otočila se, aby vyrazila svojí vyšlapanou cestou zpět k prckům.
Když k nim dorazila, vnitřně se jí ulevilo, že zůstali na místě. Očividně si rozuměli. Škoda, že si takhle nemá s kým povídat ve smečce. Bylo tomu tak. Smečka co byla dřív narvaná vlčaty k prasknutí, tam teď měla jediné vlče, jestli hádala správně? O tom, že se stala Bianca matkou celkem nedávno, neměla ani potuchy. "Smečku jsem asi našla, měli bychom vyrazit," vyzvala je a zase se tou stejnou cestou rozešla. Byla na okraj lesu už hezky prošlápnutá.

// Severní Galtavar

Loterie (2/5) 69

Lylwelin pouze kývla hlavou, že to chápe, když se obě vlčata vymlouvala na to, že tma přišla opravdu rychle. Nemohli mít ještě tolik přehled o čase. Zvlášť, jestli se spolu dobře bavili, tak čas utíkal úplně jinak. Nehodlala je za to cepovat celou tu dobu, tak se raději dala do vyzpovídání Thyry. Jejich smečkovou doménou by měli být Cedry a mělo by to být někde u Velkého vlčího jezera. Takže teoreticky kousek odsud. Jelikož bylo čím dál více světla, rozhodla se, že to půjde omrknout a nechat vlčatům ještě prostor, aby se spolu pobavila třeba o nových poznatcích.
„Cokoliv asi zase úplně ne. Ale může vám pomoci být třeba silnějšími, nebo lépe ovládat svoji magii. Ale jak jsem řekla, nic není zadarmo,“ vysvětlila jim a zvedla se. Zastavilo ji ještě vlče z Cedrové smečky, které začalo povídat něco o okřídlené vlčici. Lylwelin pozvedla „obočí“ a chvíli na ni zaraženě koukala. „Ehm, no… Jestli ti ty kameny zůstaly i po tom, co ses vzbudila, tak je budeš moct u jednoho z nich určitě utratit,“ odpověděla jí a zavrtěla hlavou. Nechápala, že jí tohle už dávno nikdo neřekl. I když byla docela dost malá, tak jí tím možná nechtěli zatěžovat, nebo způsobit noční můry z představy o Smrti. „Půjdu se podívat po okolí. Počkejte tu na mě,“ sykla rázně, aby je nenapadlo se zase někam ztratit. A nedej bože kdyby zabloudili do Zříceniny… Před Smrtí by je nezachránila. Pak se rozešla směrem, odkud přišli, aby se podívala na otevřenou pláň a zjistila situaci.

loterie (5/5) 66

Obrátila pohled na Corniho. "Nemusíš mi vykat. Ani jeden z vás nemusí," byla překvapená, že to vlastně někdo používal. Naučili to Cornica v těch jeho severských končinách a menší vlče to pouze okoukalo? Docela se bavila nad tím, jak je následně vystrašila smrtí. Byla na tohle vždycky potvora a ráda v ostatních vyvolávala strach. Většinou tedy svým prudkým chováním a velikostí. Musela uznat, že u vlčat, které děsila Bohem, to nebylo tak uspokojivé, každopádně o Smrti se mohli dozvědět, no ne? "Nedělám si srandu. Ano je to samotná Smrt. Velmi mocná entita," začala zase mluvit hlubokým chladným tónem, aby tomu dodala grácii. "Bez váhání vás smotá mrknutím oka. ALE! Když budete šetřit a budete bohatí, můžete ji ukecat. Dokonce i na nějaký fajn bonus. Třeba vám za úplatu pomůže se zlepšit v magii a tak," mrkla na ně, aby je už konečně neděsila, ale naladila i na to, že se návštěva u ní dá přežít a dokonce si mohou donést nějaký ten bonus navíc. "A v jižních částech má bráchu. Života," dodala potom, aby to úplně odlehčila. "Ten frajer je zas naopak tak nechutně sladkej a otravnej, že je od něj těžké odejít. Každopádně i u něj můžete něco získat," dořekla a dlouze vydechla. Tolik mluvení, to bylo vskutku náročné!

loterie (4/5) 65

Lylwelin se zdálo, že vlčata postrašila dostatečně na to, aby se příště už tak moc netoulala. Aspoň ne v místech, kde to neznají a ideálně ne mimo smečku, dokud nebudou větší. Pak se pobaveně ušklíbla. "Každopádně, já měla celej život také toulavé tlapy," pověděla a na oba vystřídala svůj pohled. "Takže vás nikdo nebude a ani nemůže držet na jednom místě celej život a těch výletů si užijete, kolik jen budete chtít. Jen to pro vás v zimě není momentálně moc bezpečné. Ale to už jste asi zjistili sami," řekla jim s poklidem a poslouchala popis od malé vlčky. Dle toho to vypadalo snadně. Nejspíš její domov nebudou muset hledat dlouho. Rozhodla se, že se potom vydá na rychlý průzkum, aby zjistila, zda nepůjde její domovina odsud vidět. Již svítalo a stačilo jen počkat, až se rozední úplně a pokud to počasí dovolí, mohla by vidět něco v dálce. "Předpokládám, že jde o Cedry," pověděla laxně a přehodila důležitě tlapu přes tu druhou. "To najdeme," kývla hlavou. Nepochybovala nad tím, musel to být kousek. Navíc jakožto mnoholetá tulačka měla docela dobrý orientační smysl. Obzvlášť pak tady v těchto místech, kde strávila nejvíce času.

loterie (2/5) 63

Cornic představil Zlatavé druhé vlče. Thyra z Cedrové smečky, jo? Cedrová smečka mi nic neříká? Proč je tady ksakru sama? Přemýšlela. Na vysvětlení nemusela čekat dlouho, prý se k němu přidala, aby se zaklouzala na jezeře. Lyl protočila očima a podívala se na vlčí slečnu, která začala svoji historku vypravovat taky. "No jo no, to je riziko toho, že jednáš na vlastní pěst," začala přísně. "Musíš pak počítat s následky, nebo si svoji situaci taky sama vyřešit," dodala, zatímco se na jejím výrazu absolutně nic neměnilo. Žádný náznak soucitu, ani snahy o utěšení. "Každopádně, když mi pomůžeš aspoň trochu vaši smečku popsat, najdeme ji," ukončila potom svůj proslov k malé vlčce a podívala se na Cornica, který jí děkoval, že je našla.
Jemně cukla koutkem v náznaku úsměvu a i chlad v jejích očích krapet poroztál. Už si na něj docela dost zvykla na to, aby ho nechala někde jen tak umrznout. Navíc to byl také oficiálně člen smečky a těm by se mělo pomáhat, no ne? "Časem tě to naučím. Třeba až budeme s Thyrou hledat její smečku a pak se budeme vracet do té naší, můžu ti ukázat základy," pověděla mu poklidným tónem. Mluvila s ním úplně jinak, než s cizinkou. "Časem si už budeš vcelku pamatovat trasu a povědomá místa, zatím bych ti nedoporučovala opouštět smečku daleko. Tím že jsi zůstal jen kousek, jsem tě mohla najít. Kdybys zaběhl dál, už by se mi to povést nemuselo," povzdechla si.
Šedá vlčka byla zvědavá, proč by se tu neměli moc potulovat. "Inu..." začala tajemným hlasem a lehla si na zem, aby viděla pořádně detailně vyděšený pohledy vlčat. "Nachází se tu docela škaredé místo a v něm bydlí ještě škaredější vlčice," pošeptala a ohlédla se. Sama měla husinu, jen o ní mluvila. A nebylo příjemný, že byla tak blízko. "Říká se jí Smrt a je opravdu zlá," dodala ještě a očekávala nějaké otázky.

loterie (5/5) 61

<- Vvj

Cornic zahlásil, že se prý netrefil do úkrytu a ztratil se sem, kde potkal Thyrku. Zlatavá se po cestě na vlče ještě jednou ohlédla. "A to je kdo?" zeptala se rázně, zatímco mířila směrem k prvnímu lesu, kam se jí po tmě podařilo trefit. Pořád dumala, jestli je to vlče, které Cornic zná z dřívějška a bude potřebovat taky někde ubytovat, nebo bylo jedno z těch šťastných, co mělo rodiče. Ale kde je v tom případě mělo?! Zlatavá v myšlenkách vstoupila do lesa, minula první stromy a našla první aspoň menší závětří, na které natrefila. Otočila se na vlčata a usadila se. "Doporučuju vám se tady moc nepotloukat," upozornila je a zároveň jim dala najevo, že jinak je nejspíš nechá pokračovat v tom, u čeho předtím skončili. Nemínila nijak narušovat jejich konverzaci, případně nějaké hry. Zlatavá byla víceméně ráda, že Cornic narazil na další vlče, se kterým by si mohl rozumět. Určitě nějakou takovou interakci potřeboval, než se pořád vybavovat jen s dospěláky. A určitě z vlčete taky nebyl tak v křeči, jak z velkých vlků. Pouze jemně šťouchla do Cornica čenichem, aby mu dala najevo, že se až tak moc nestalo a usadila se na zem. "A ty? Ztratila ses?" zeptala se, stále odměřeným tónem, šedého vlčete.

loterie (3/5) 59

Setmělo se a zároveň s nocí přišel opravdu silný mráz. Lylwelin se musela téměř po paměti vydat na místo, kde celou dobu pozorovala vlčata, které do teď zpovzdálí sledovala. Neměla dobrý pocit z toho, že by je tam nechala umrznout. Nejspíš se v ní opravdu něco s přicházejícím stáří změnilo, jelikož před pár lety by je tam možná nechala a starala se o sebe. Pohyb ve sněhu byl čím dál náročnější, zvlášť když takhle mrznul na povrchu a dělal křupavou krustu, která ji řezala do hrudníku. Trochu se u toho i zafuněla, přeci jen pořád nebyla úplně v top kondici.
Nakonec ke dvěma vlčatům úspěšně dorazila. Šla spíše po hlasech, protože toho moc vidět nebylo, zvlášť když vlčata byla skoro menší, jak pokrývka sněhu. "Hele, mládeží," oslovila je chladným tónem a oba zpražila přísným pohledem. "Je fajn, že se bavíte, ale co takhle se někam schovat?" Byla to sice otázka. Ale otázka, na kterou dle jejího tónu nemělo cenu odpovídat a už vůbec ne odporovat. Sjela cizí vlče odměřeným pohledem, zkontrolovala očima Cornica, zda je v pořádku a pak pohodila čumákem, aby je vyzvala, aby ji následovali a jala se vyšlapávat cestu pro ty dva mrňavce, aby se odsud vůbec dostali. Teď teprve začínala pořádná dřina. Jen se letmo ohlédla, zda jdou vlčata za ní a pokračovala dále v cestě.

-> Jedlový pás

loterie (3/5) 56

<- Mech

S přicházejícím večerem přituhovalo a vypadalo to, že přes noc bude řádný mráz. Na druhou stranu polevovalo sněžení, takže sněhu už by přibýt nemuselo. Přesto měla Zlatavá divnou předtuchu. Byla to vlčice ze severu a moc dobře věděla, jak se zima umí chovat. Byla nepředvídatelná. V tomhle bylo mnohem lepší léto a jeho náhlé bouře. Ty aspoň nezpůsobovali hladomor, jaký jednou zažila zde. A přemýšlela, zda by se tahle situace nemohla opakovat, jelikož nezahlédla okolo vůbec nic živého. Všude jako kdyby chcípl pes. Jindy ji tenhle zimní klid uklidňoval, ale teď z toho měla zvláštní pocit. Obzvlášť, když nemohla najít Cornica. Všechny vodní toky budou totálně zmrzlý, za pár dní snad i ty nejdivočejší řeky, pokud to nepoleví. Když se tak stane... Kde budeme pít? napadlo ji znepokojeně, zatímco nasála pachy. Ucítila jeden cizí pach a... Cornic!
Zvedla hlavu a rozhlédla se okolo. Musela se ještě přebrodit nějakým tím sněhem, na jehož povrchu vznikala díky mrazu ledová krusta, která nepříjemně řezala do hrudi. Udělala pár dlouhých skoků, aby se trochu přiblížila po pachu. Nakonec je zahlédla. Byla od nich docela daleko, ale všimla si, že je ve společnosti dalšího vlčete. Rozhodla se, že jim nechá ještě prostor na hraní. Jenom doufám, že to není nějaký jeho přeživší sourozenec, nebo další tulácké vlče. Takhle na zimu ještě další krk navíc, meh... Přemýšlela, zatímco z dálky dva prcky sledovala. Musela pak Cornica odvést domů.