Gallirea - Příspěvky uživatele

Slunce pomalu zapadalo a ke slovu se měla brzy dostat noc. Lylwelin odpočívala v leže na zemi a její zlatavé zraky upnula na Karaoe. Vypadalo to, že vstřebávala všechno, co jí bylo řečeno a byla z toho celá rozpolcená. Navzdory tomu, že Zlatavá nebyla úplně empatická, představila si, jak tomu vlčeti musí v tuto chvíli být. Byla zvyklá na určitý, pravděpodobně dost tvrdý režim, ale i tak vypadala, že jí rodina chybí. Sama si jako vlče nezažila nic hezkého a věděla, jakou bolest vlčeti dokáže způsobit, že najednou skončí bez rodiny. Na moment se jí sevřelo srdce. Odvrátila od Maličké oči, aby se ubránila veškerým soucitným emocím. Není to přece můj boj, napomenula se přísně. Přemítala, co by měla teď říct. Karoe vypadala najednou dost odevzdaně. Měla by vůbec něco říkat? To vlče přece mělo svou hlavu. Jistě nepotřebovala podporu někoho, kdo právě potřel veškeré její vize o životě. Nadechla se a pověděla: "Neboj se. Když setrváš ve své pevné vůli, dokážeš vše, na co si vzpomeneš."
Naštěstí pro ni se ozvalo tiché přání hezkého večera. Lyl loupla chladným pohledem po Sigym, který se právě probudil a navrhoval odchod zpátky do smečky. "Karoe nedojedla. Zbytek nechala nám. Měl by ses před cestou ještě posílit," vybídla ho poklidně. V rychlosti přejela oba přítomné a pak přesunula pohled na neutrální místo. "Pak bychom opravdu měli jít. Nebo aspoň já jdu určitě," kývla hlavou, než si ji položila na přední tlapy.

Zlatavá se ušklíbla. Postavení? Diplomacii? Co je to proboha za nesmysly? Uvažovala, ale ztrácela chuť se už o těchto věcech bavit. "Tak, tady se budeš starat akorát sama o sebe," prohodila nezaujatým tónem. "takže být tebou, začnu mít zájem o lov a jiné potřebné věci k přežití," zívla si a podívala se k Sigymu. Spal už vcelku dlouho a začínala mu to závidět. Nejspíš by si také už ráda dala šlofíka a následně vyrazila zpátky do Mechové smečky. Napadlo ji, jestli o ni už třeba Launee nezačínala mít obavy. Přeci jen to nebylo tak dlouho po tom, co se dala trochu dohromady a následně šla na svou výpravu.
"Protože svět je plný falše a krutosti a nikdy nevíš, kdo ti podrazí nohy," zabručela protivně na její otázku, když se od ní zase vzdálila na své původní místo a opět ulehla. Měla výhodu, že se nějakým způsobem dostala do Mechové smečky, kde by jí minimálně čtyři vlci ochotně zachránili zadek. Navíc Lyl bylo jasné, že Launee se Sigym ji jen tak z očí nespustí. "Jistě jednoho dne budeš," utrousila nezaujatě. Už ji přestávalo bavit i přesvědčení vlčete, že je to silák. Mohla být duševně silná jak chtěla, pořád to bylo jen vlče. "Silný kecy co tě naučil někdo druhý tě nezachrání a zlomit vaz ti může každý druhý jedním pohybem," oznámila jí teatrálně.

Stiskla zuby pevně k sobě. To že nebyly slabší kusy? "A co to tedy bylo, když o sobě tvrdí, že jsou slabší jak samci?" zeptala se a pozvedla u toho "obočí ". Fakt by se na to místo chtěla podívat. Kdyby jen nabrala ještě pár kilo, zcela ochotně by tady Maličké ukázala, jak šeredně se plete nejen ona, ale celá její povedená rodinka, která ji vedla k takovému nesmyslnému názoru. Jak, jak dlouhou já jsem se nervala. Už pomalu ani nevím, jak je to super, zavzpomínala si toužebně. Ták bych jim tam srazila hřebínky, idiotům, pokračovala ve svém uvažování.
Pak se zarazila nad tím, co řekla. "Cože? V jakém sluníčkovém světě to žiješ, má drahá?" zeptala se skoro zaskočeně. Ona měla dojem, že jí někdo neublíží jenom tak? Jaké tresty, proboha? Párkrát po sobě rychle zamrkala. "Jestli si myslíš, že ti někdo někdy nebude chtít bezdůvodně ublížit, raději se vrať nohama zpátky na zem a to rychle," pověděla jí. Ani nevěděla, jestli ji teď chtěla úplně děsit krutou pravdu o nemilosrdném světě, ale tohle si rozhodně odpustit nemohla.
No a pak... Pak to konečně přišlo. Bouchla jako natlakovaný papiňák. Zlatavá na ni zůstala hledět skoro v němém úžasu a zase se pomalu posadila na svou sedinku. "To..." začala hrdě se narovnala. Teď si momentálně připadala, jako kdyby docílila nějakého úspěchu. "to je naprosto správně, Karoe," dořekla potom načnutou větu skoro s pýchou v hlase. Takhle má přemýšlet! Ne jako uklepana srabotinka, co si myslí, že jí to nandá vlk. "To jsou aspoň silná slova hodna silné vlčice," pokývala spokojeně hlavou. Na jednu stranu byla nadšená, že mláděti praskly nervy, na druhou stranu povolily úplně správným směrem. Bomba.

Prošla se po úkrytu a pak se zastavila. Blíže k ní, než byla předtím. Dlouze se na ni zahleděla chladným pohledem. "Mhmm, asi slabší kusy," mlaskla učitelsky a krátce se podívala po svém partnerovi, jestli náhodou nemá v plánu vstávat. Třeba by zvládl Maličkou uklidnit, až se jí podaří ji pořádně vytočit. Vypadalo to ale, že už se to vcelku povedlo. Zlatavá byla sama se sebou vcelku spokojená. Narušit tu její rádoby vychovanou tvářičky přeci jen trošku úsilí stálo. "Takže až ti půjde nějaký vlk po krku, prostě se podvolíš a necháš se dobrovolně zakousnout? Protože si myslíš, že jsi automaticky slabší? Necháš si vzít bez boje život, protože ti někdo nakukal, že nemáš šanci?" začala se jí vyptávat a elegantní chůzí kolem ní začala kroužit.
Znovu se zastavila naproti ní. Dělilo je pár centimetrů, když se k ní naklonila."Jsi malé dítě, které samo neví, o čem mluví," zasyčela na ni tichým ledovým tónem. Ta její tvrdohlavost byla fakt na hlavu. A Zlatavá z ní už byla trochu na hlavu a nejspíš jí také docházela trpělivost. Zase se od ní odtáhla. "Vznešená budeš ve chvíli, až si svoje divný názory necháš pro sebe, nebudeš je nikomu vnucovat a trochu se kolem sebe rozhlédla, aby zjistila, že to jsou lži a vlčice zvládne cokoliv, ba naopak ještě víc, než si myslíš. Narodily jsme se pro to, abychom snášely bolest a to mnohem lépe, jak samci, ale rozhodně si nenecháme nic jenom tak líbit a tvrdit, že jsme slabší, když tomu tak není!" dávala na každé své slovo velký důraz. Vždyť na soběstačnosti a síle byl postavený celý její život. "To máš jako v plánu se celej život krčit v koutě, protože vlci jsou údajně silnější? Proč se tu vlastně vůbec přeš se mnou, když uznáváš takovou nesmyslnou slabost? Na co se vůbec obhajuješ, když pak přijde vlk a řekne ti, ať zklapneš a ty to jako poslušná princeznička uděláš?" rozvášnila se skoro rozčileně.

Vypadalo to, jako kdyby se ve vlčeti stále něco pralo a Zlatavá měla chuť zjistit, co to přesně je. Pod tou rádoby vychovanou maskou se musí ukrývat nějaký ďablíček, napadlo ji a zkoumavě shlédla ke svým tlapám, které rozhodně nevypadaly, že by měly patřit slabé a drobné kopretině, kterou Lylwelin rozhodně nebyla. "Časem zjistíš, že jsi toho nikdy neviděla DOST," zdůraznila jí s ledovým klidem. "Stále se budeš učit a objevovat nové věci. Můžeš mít pocit, že jsi viděla už všechno a najednou tě život mile rád překvapí něčím novým," začala jí povídat. Mluvila celou dobu tak, aby Sigyho příliš nerušila při spánku. Jistě se musel odpočinout. "Jestli máš dojem, že to, co máš zatím zažité ohledně rozdílného pohlaví je pravda, můžu tě ujistit, že za rok budeš mluvit úplně jinak. A nezlob se, jestli se budu znovu smát, až za mnou dolezeš s omluvou," mrkla na ni.
Dlouze se nadechla a pomalu se zase přesunula do sedu. Trochu se prohnula v páteři, aby se protáhla. To nicnedělání už ji vcelku bolelo. "Karoe," zopakovala její jméno důležitě. "kdybys nebyla malé dítě, nenecháš svou hlavu ovlivnit tím, co ti cpou ostatní a udělala by sis vlastní názor sama, ale vzhledem k tomu, že nevím, z jakého ubohého místa ses tu vyskytla, nebudu ti to mít za zlé a počkám si, až si uděláš své názory sama," pověděla trochu smířlivě a zvedla se, aby si pomalu obešla úkryt. "Jsem Lylwelin," sdělila jí pak stejně hrdě své jméno, jako před chvílí ona jí.

Vlče začalo být opět nahněvané. Docela by jí to probodávání pohledem i sežrala, kdyby u toho Maličká nebyla spíše roztomilá. Ale musela uznat, že teda uměla všemu, co myslela vážně, dodat pořádný důraz. Zaslechla její roztřesený hlas a našpicovala směrem k ní zaujatě uši. Och ano, jen toho démona vypusť, povzbuzovala ji ve své hlavě a zcela nevědomky poplácala samým potěšením ocasem po zemi, na které ležela. "A ty jsi to už tedy viděla?" zeptala se jí s pochybami v hlase. "Co jsi za svůj krátký život mohla všechno vysledovat, prosím tě?" pokračovala v otázkách trochu příkreji. "Že je sluníčko žluté a kulaté, tráva zelená - viděla jsi už vůbec zelenou trávu? A sníh bílý?" ušklíbla se a pozorně sledovala, jestli se mladá dáma nechá ještě více vytočit a spustí si konečně tlamičku na špacír, nebo se bude pořád tak dokonale ovládat.
Zpočátku jí to vlče opravdu prudilo, ale během chvíle v ní dokázalo vyvolat vlnu zvědavosti a spoustu otázek, a tak tu s ní docela dost dobře zabíjela čas, dokud si neuvědomila, že by z ní taky třeba mohla vypáčit nějaké jméno. "Jak ti vůbec ti zpochybňovači schopností vlčic říkají, madam?" zeptala se tónem, který rozhodně nebyl uctivý, spíše měl stále tak trochu výsměšný podtón. To jí teda měla co říct! Asi ji za ty roky tady nikdo jiný takhle dobře nepobavil. Tohle prtě mělo rozhodně plusový bodík o velikosti bowlingové koule minimálně.

Lyl bývala kdysi pěkná potvora, která si libovala v tom, že z ní nebo z něčeho měl někdo strach a vyčmuchala tenhle pocit snad na míle daleko. Tahle vlastnost u ní stále nějak setrvával, jen už z toho možná neměla až tak velkou, škodolibou radost. A nepřikládala tolik do ohně, aby tenhle pocit ještě víc podporovala, tedy aspoň ne vědomě. Netušila, z čeho je to vlče pořád tolik nervózní, jestli z toho, že musí držet jazyk za zuby, i když nevěděla, z jakých důvodů, nebo měla opravdu obavy přímo ze Zlatavé? Jenže potom začala mluvit. A Lylčin kamenný výraz se postupně začal rozpouštět do jakéhosi zvláštního úsměvu, protože její mimické svaly snad krom rychlého úšklebku nic jiného neznaly, a její koutky se rozšiřovaly více a více, čím více toho Maličká řekla. A jakmile skončila, Zlatavá se začala opravdu smát. Byl to pravděpodobně ten nejdivnější smích, co chudák malá mohla slyšet, protože takhle vlčice to opravdu neuměla. Na druhou stranu asi nikdy neslyšela ani nic vtipnějšího. Pomalu se ve smíchu svezla zase na zem na břicho a zamrkala.
Poměrně rychle se zase uklidnila a její výraz zase až děsivě rychle ztuhl. Jen v jindy ledových očích ještě stále skákaly jiskřičky pobavení. "Tak hele," začala pobaveně. "Nevím, kdo ti nakukal tyhle lži, ale byl to pěknej ha.zl, abys věděla," ušklíbla se ještě. Tady bylo opravdu těžké udržet vážnou tvář. Toto jsem ještě nežrala, pomyslela si a znovu jí začaly cukat koutky. Moc nevěděla, jak se k tomuhle má dále vyjádřit, protože v první řadě toužila po tom, aby prve uklidnila sama sebe a pak teprve se zaměřila na to, jak tuhle myšlenku tomu ubohému vlčeti okamžitě vyvrátit. Tohle chtělo ale asi plán. To nebude jen tak. Ještě se uchechtla, než se začala raději soustředit na něco jiného, aby se jí nechtělo znovu začít smát.

Zlatavá zavřela oči a dlouze vydechla. Po chvíli je zase otevřela a vzhlédla vzhůru. Vlče bylo stále zdráhavé a očividně nebylo úplně v silách ne příliš sociální vlčice to změnit. Samozřejmě Lylwelin byla Lylwelin a těžkou hlavu si z toho nedělala. Nepotřebovala si dělat přátele. A už vůbec nepotřebovala něčí odhozené vlče. Nevěděla tedy, kde se tady vyloupla, ale už viděla pár takových vlčat, co se přitoulalo bez rodičů a většinou se už pro ně nikdo nikdy nevrátil. Tohle musel být úplně ten stejný případ. Prostě nechtěný spratek. Ať to bylo jak to bylo, Lyl to nenechávalo úplně tak chladnou, protože nebyla zas až taková bestie, jak se tvářila, na druhou stranu nehodlala pro nic vynaložit více sil, než byla potřeba. A tady už třeba nemělo smysl zabejčené mladé dámě něco vysvětlovat. Když nechce mluvit, tak ať nemluví, uznala potom spokojeně.
Vypadalo to, že chvilku zkousává informaci, že zde loví všichni. Ve Zlatavé se stále probouzela čím dál větší zvědavost, co tohle mládě je zač. Odkud pochází? Jak to u nich fungovalo? A proč takhle? Měla spoustu otázek, ale Maličká byla snad ještě méně sdílnější, než ona samotná a věděla, že na to bude muset jít pořádnou oklikou, jestli se bude chtít něco dozvědět. A chce se mi vůbec? Ptala se sama sebe. "Vlčicím to nejde?" zopakovala nechápavě a zamrkala. Jsem lepší lovkyně než většina místních vlků, na to vem jed, pomyslela si dotčeně. "A co tedy dělají?" nedala jí ta otázka.

Lyl se sama pro sebe ušklíbla. "Přeci to, co máš na srdci," odpověděla jí jako medíček a znovu poklepla ocasem o zem před předními tlapami. To vlče je opravdu zvláštní. Skoro jako kdyby vlče nebyla. Je chytrá jako Heather, akorát, že ta uměla být mnohem milejší, dumala nad vlčetem zlatá a zkoumavě zastříhala ušima po její otázce. Připadala jí docela divná. Jak jako jestli tu vlčice loví často? Odkud proboha pochází? "Myslím, že pokud si to neumí zařídit nějak jinak, tak je to na denním pořádku," odpověděla jí potom a krátce zkontrolovala pohledem spícího Sigyho. Mezi nimi byla lovkyně spíše ona. On toho chudák s tou chromou tlapou nic moc nesvedl. Určitě ne se plně zapojit do plnohodotného lovu bez použití magie. Nebo aspoň měla takový dojem.
"Tam, odkud pocházíš, vlčice neloví?" zeptala se tentokrát s neskrývaným zájmem. Jinak jí ta otázka prostě nešla do hlavy. Ať ji vychovával kdo chtěl, vychovával ji divně, uznala následně, když jí nad tím stále šrotovala hlava. Přeci jen, Lyl byla zvyklá úplně na něco jiného. V její rodné smečce se na lovu opravdu zakládalo. Byli schopní vlka ze smečky vyhnat, kdyby nelovil. Sehnat kořist tam bylo opravdu složité, a proto čím více členů smečky bylo špičkovým lovcem, tím lépe. Chtěli tu maličkou normálně okrást o velkou zábavu a adrenalin, parchanti, udělala si svůj vlastní závěr.

Lylwelin se dozvěděla, že Launee měla vlčata dvě. Stejně jako ona. Sigy ovšem netušil jména, po kterých stejně netoužila, protože by je zapomněla v momentě, co by opustila tento úkryt. Možná ještě dříve. Sledovala, jak si tu její partner vytvořil kupu nějakého plevelu u vchodu a následně oznámil, že se prospí. Automaticky ze svého ulehnutí vstala do elegantního sedu, jako kdyby byla na stráži a měla svého spícího partnera hlídat před nebezpečím. Přitom by málo kdo mohl tento úkryt odhalit, zvlášť pak, když o něm nikdo nevěděl. Vodní clona před vchodem dobře zahalovala pachy, které se jen těžko mohly dostat ven. Přesto Zlatá automaticky hlídala.
Přesunula svůj chladný pohled na vlče a sledovala, jak bude reagovat na její proslov. Neunikl jí ani jeden pohyb, nebo grimasa. Zdálo se, že je. Stěží drží jazyk za zuby. "Pokud chceš něco říct, normálně to řekni," vybídla ji poklidně. "já ti za to trhat chlupy nebudu, pravdu snesu," ujistila ji a zamyslela se nad tím, zda bylo vlče nějak jinak vychováváno, nebo těžce traumatizováno. Pak jí něco blesklo hlavou. "Neboj se, lovit se naučíš. Chce to čas," podpořila ji nečekaně poměrně dost smířlivým hlasem. Jako kdyby chvíli mluvila na své vlče, ačkoliv tahle vlčice nikdy na mladé nesislala, spíše je brala jako normální, dospělé vlky, co jen potřebovali doplnit informace. Byl fakt, že s mnoha vlčaty příliš nemluvila, spíše jen s těmi s vými, takže měla v podstatě tahle maličká i výhodu, že si nemusela vytrpět veškerou ostrost, co jinak umělá Zlatavá vypouštět kolem sebe.

Zlatavá pozvedla jedno "obočí", když se vlče znovu ozvalo a znělo dost razantně. "Hmm," zabručela a hodila si tlapku přes tlapku. "Nedávno byla dosti krutá zima," začala trochu záhadně mluvit. "jeden byl rád, když vůbec něco sehnal k snědku a věř, že kdybys takovou zimu zažila, přestala by sis hrát na slušňačku a jakmile by ti něco padlo přímo pod rypák, bez váhání bys to sežrala. Celej život ti takhle nikdo nebude podstrkovat a co si sama neulovíš, to mít nebudeš," sykla na ni tvrdým tónem. Nehodlala snášet takové chování od vlčete, zvlášť, když samo pořádně nevědělo, co chce a dělá. Stejně se nakonec do opeřence pustila, tak vůbec nechápala, proč to musela tak zdlouhavě komentovat.
Dala se tedy raději do řeči se Sigym. "Myslím, že půjde raději s tebou," odpověděla poklidně a mrkla na něj. Pochybovala, že by byla tady mladá dáma ochotná s ní jít do smečky. Jistě by raději pronesla něco ve smyslu, že tam trefí sama. Ačkoliv bylo jasné, že by se tak pravděpodobně nestalo. Kdo ví, co nebo kdo by ji po cestě zamordovali, napadlo ji. Pořád to odsud do Mechu není úplný kousek. Ne pro vlče, uznala potom. Sama ještě nabírala síly, které vynaložila k tomu, aby dorazila ze Zlatavého lesa sem. Potřebovala se trochu zregenerovat k tomu, aby mohla dojít do úplného cíle, což byl Mech. Byla trochu otřesena z toho, co jí potom Sigy vštípil do hlavy ohledně partnera Launee. Zůstala na žíhaného vlka hledět trochu zaskočeně. Chudák Launee, napadlo ji potom opravdu soucitně. Neměla toho vlka příliš v oblibě, ale nezasloužil si to on a už vůbec si to nezasloužila ona. "Co jsem tak pochopila, stihla také přivést na svět vlčata," nadhodila další téma. Předtím se nestihla s novou alfou moc pobavit, jelikož měla na spěch. Předpokládala, že aby měla vše pevně v tlapkách ohledně smečky, nikdy si s ní nestihne popovídat dlouze a trochu v soukromí. Vždyť měla za zadkem stále nějaké vlče, ať už cizí, nebo vlastní, nebo kohokoliv jiného. Byl to asi úděl každé alfy, co zůstala sama a hodlala se o smečku adekvátně starat.

Vypadalo to, že rozhovor s tou malou nechal Sigy zcela na ní a nijak se do toho nezapojoval. Mhm, tady se asi zachraňovat konverzaci stejně nevyplatí, když není CO zachraňovat, napadlo ji poklidně a přesunula zlatavý pohled zpátky na vlče, které se začalo čeřit na všechny strany. Je roztomilá, uznala potom trochu rozněžněle, když sledovala, jak kontrolovaně se snaží jí odpovědět, aniž by cokoliv z toho, co jí čišelo z očí, vypustila i z úst. "O tom nepochybuji. Jen ses nějak upejpala," odpověděla s ledovým klidem Zlatavá a pomalu se lehla. Stále ovšem působila elegantně, jen neměla potřebu se mít nějak na pozoru. Bylo to jen vlče. Sice pěkně vostrý, ale pořád jenom vlče, kterému by zlomila vaz během sekundy. Neměla tedy důvod k obavám a být zbytečně strnulá, toho si za posledních pár dní užila dost. Byl taky čas konečně na trochu odpočinku a prozkoumat tadyhle maličkou v celé své kráse. Ta se dala konečně do jídla a stále byla naprosto soustředěná na svou spořádanost.
Přesunula svůj pohled na Sigyho, aby se mohla v klidu najíst. Taky by se jí nelíbilo, kdyby na ni někdo civěl u žrádla. Marně hledala cokoliv, co by mohla svému parnerovi říct. Proto se rozhodla, že konečně položí aspoň otázku, co ji napadla už předtím. Aspoň něco. "Událo se něco nového ve smečce?" optala se trochu ležérně. Nepředpokládala, že by se tam dělo nějaké drama, nebo aspoň v to doufala. Opravdu se modlila, že to má Launee pevně v tlapkách a nedopustila by podobné katastrofy, jako se děly Skylieth v Maharu. "Nevšimla jsem si, že by tam měla Launee toho svého stydlína..." nadhodila pak o něco tišeji. Třeba by o tom Sigy mohl něco vědět.

Její partner to jako vždy vzal do vlastních tlapek a opeřence k mladé vlčici přesunul blíže, přičemž ji vybídl, ať ho sní. Mhm a předtím asi byla hodinka lovu, uznala potom. Přišla si sem zavzpomínat a místo toho musela přemýšlet, jak aspoň trochu zachránit atmosféru, kterou zde očividně narušila. Kdyby se nejednalo o Sigyho, je jí to upřímně úplně někde u zadku, ale takhle... Inu, stejně nebyla někdo, kdo by na tohle měl talent, takže se jí zřejmě stejně vůbec nedařilo. Zadívala se na Sigyho, který se jal opečovávat záhon, a tak to vypadalo, že jí nezbylo, než zkoušet, jak se tadyhle madam osmělí a něco ze sebe třeba vypotí. Krapet ve Zlatavé začínala vzbuzovat svým chováním zájem. Měla až škodolibou potřebu ji začít nějak zkoušet. Seděla tam téměř stejně způsobile a hrdě, jako sama Lylwelin. Fakt odvážně jí vracela pohled z očí do očí. Zlatavá se sama pro sebe ušklíbla. Ono je to uražený a mluvit to nebude, napadlo jí, když ocasem, který měla položený na tlapkách, jemně ťukla o zem před nimi, kde ho potom nechala.
Naklonila hlavu jemně do strany. "Copak, máš strach, že se zadusíš peřím?" otázala se tedy na další otázku, co ji napadla. Loupla pohledem směrem k Sigymu. Přemýšlela, na co se vůbec zahazoval s takovým nafrněným vlčetem a uznala, že buď už je prostě takový - tady nebylo moc nad čím přemýšlet, protože to byla pravda - nebo mu taky tak trochu připomíná ji samotnou. Ať to bylo jak chtělo, Lylwelin neměla úplně náturu neustále někoho povzbuzovat, aby ze sebe vypotil nějaké slovo. Kdyby sama neměla nedávno vlčata, asi už by začala být dosti netrpělivá a příkrá. Povzbuzovala svou trpělivost snad jen kvůli svému partnerovi, který si zatím hleděl svých kytek.

Sigy sice zněl mile, ale neočekávala, že by mezi nimi bylo nějaké větší uvolnění napjatého ovzduší. Byla s tím nějak smířená, navíc nechtěla nic zachraňovat a řešit tadyhle před "mladou dámou", jak vlče její partner nazval. Znovu k ní obrátila pohled a vypadalo to, jako kdyby ji snad celou rentgenovala. Je to opravdu to vlče z Mechové, uznala. Sice byla Zlatavá tou dobou ještě docela dost poblouzněná, ale ty barvy srsti si vcelku pamatovala. "On ji hlad donutí," pronesla pak suše, když na ni po nějaké době přestala chladně zírat. Dle toho jejího výrazu byla nějaká dotčená a asi se původně i nažrat chtěla, než Zlatavá vešla. Vlčata potřebovala žrát více, než dospělý vlk. Lyl byla sice hubená, ale věděla, že svou předchozí kondici dožene co nevidět zpět. Nechtěla momentálně vykládat, že sežrala tam na jihu nějakou houbu, která jí nejen zasytila, ale také docela zblbla hlavu. Dle výrazů, co se Sigymu střídaly na tváři, jí bylo jasné, že mu zatím informace, co mu řekla, bohatě stačily.
Narovnala se v sedu, obtočila si ocas přes přední packy, které ji z výletů docela bolely a zaměřila se tentokrát na bylinky, co tu všude byly. "Máte hodinu zahradničení?" zeptala se potom, aby svým mlčením malou vlčici příliš neděsila, i když k tomu kolikrát bohatě stačil její kamenný výraz a ledový pohled, co měla tak nějak automaticky a taky proto, že se nechtěla úplně cítit tak trochu navíc, než se rozhodne zase odejít a vrátit se zpátky do smečky. Zajímalo ji, zda se událo něco nového, co by měla vědět, ale rozhodla se, že o tolik konverzace se zase snažit nebude. Už tak to z ní lezlo jak z chlupaté deky.

//<- Kaskády

Dostala se dovnitř promáčená nejen deštěm, ale také vodní masou, která ukrývala vchod do útočiště. Pořádně se oklepala a až teď se zarazila nad tím, že je vlastně někdo přítomen. Trochu se pozastavila, ale když cítila velmi známou vůni, pokračovala dále. Ono to tu bylo celkově dost převoněné. Vešla v tichosti, aby se ujistila, že tu Sigy opravdu je. Byl tu i s nějakým vlčetem. Nejspíš to bylo to vlče, co už zahlédla v úkrytu Mechové smečky, ale její rychlý chladný pohled mohl jen stěží postřehnout detaily. Svůj pohled nechala na Sigym, ke kterému mířila, aby se o něj jemně otřela na přivítanou. "Nečekala jsem vás tady," přiznala se mu potom tiše, než se od něj zase odtáhla a vyhledala si svůj vlastní osobní prostor. Zcela záměrně se vyhnula místu, kde porodila. Ačkoliv měla nutkání se na něj podívat a dlouze na něm svůj pohled nechat, unášet se vzpomínkami, rozhodla se, že nebude před ostatními svou melancholickou náladu dávat najevo. A to i když se jednalo o Sigyho a vlče, co ji v podstatě nezajímalo. Nebylo její, tak nač.
Očima jezdila po úkrytu a vnímala každou změnu, která tu nastala. Vypadalo to, že to zde Sigy stále navštěvoval. Zlatavá měla pocit, že od té doby, co odsud odvedla vlčata, se tady nestačila ani otočit. Přeci jen její chladný zrak na ono místo padnul. Jako kdyby se tam s těmi drobky viděla. Stiskla zuby pevně k sobě a zrak zase odvrátila jinam. "Byla jsem na jihu. Myslela jsem, že bych mohla narazit na jedno z vlčat," pověděla potom, když si udělala pohodlí.