Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mech

Pokračovala svým nepříliš závratným tempem od hranic smečky směrem k řece. Zajímalo by mě, kde je Launee a jestli o tomhle ví, napadlo ji po cestě, když zhnuseně nakrčila čumák nad nepříliš lákavě vypadající řekou Kierb. Tak v tomhle se fakt máchat nebudu, pomyslela si znechuceně. Ani raději moc nechodila k jejímu břehu. Když slyšela to bzučení, bylo jí jasné, že by jí po cestě ještě něco sežralo. Když mě nezabije sopka, sežerou mě komáři a jiný nechutný svinstvo, čertila se pořád ve své hlavě.
O to více se těšila, až dorazí k jezeru. Věděla, že není daleko, ale v tomhle horku to bylo snad nekonečné. Navíc ji nepříjemný dým ze sopky stále dráždil v čumáku, takže po cestě občas kychla. Nebudeme si nic nalhávat, byla z toho ještě více otrávená, než normálně. Nejspíš momentálně neexistovalo na světě nic, co by tuhle vlčici nepodráždilo do vrcholných mezí. Byla jako jedno velké klubko nervů.

// Vvj

Začala kašlat. Ve vzduchu byl cítit dráždivý kouř a viditelnost se zhoršila. Ve zlatém kožichu jí začalo být hrozné horko. Asi bude lepší, když se odtud zpakuju, uznala a rozešla se směrem pryč. Pak se ovšem zarazila. Někde tu je Sigy, napadlo ji trochu úzkostně. Co když sopka každou chvíli bouchne a on kvůli své chromé pacce nestačí utéct? Stáhla uši dozadu a neklidně přešlápla. Nechtělo se jí tu příliš zdržovat s hledáním, proto nakonec varovně zavyla, aby upozornila Sigyho a případně další členy smečky, pokud tu ještě vůbec někdo byl.
Nakonec se rozklusala k řece. Neuhanela úplně tak rychle, jak původně chtěla. Ráda by Sigyho zahlédla taky někde na útěku, aby mohla být klidnější. Ačkoliv by to už neměla být tvoje starost, ty náno, pomyslela si k sobě zatrpkle a zavrtěla nad sebou hlavou. Dalším důvodem bylo to extrémní horko. Nedalo se v tom pořádně ani existovat. Uznala tedy, že taková koupačka v jezeru bude úplně ideální. Třeba jí to zase trochu pomůže od utrápené hlavy.

//Řeka Kierb

Fajn, nikde mě nic nezasypalo, pomyslela si vítězně, když se ohlédla do vchodu úkrytu. Snad to ustojí. Snad to ustojí celá smečka, napadlo ji, když se rozhlédla kolem. Zraky jí potom padly na samotnou sopku, která se tyčila poměrně nedaleko. Dlouze si povzdechla a zavrtěla hlavou. Tušila, že bude dělat problémy. Neříkala ta světlá vlčice, že tady taky někde pobývá? Aby jí taky nespadl barák na hlavu, napadlo ji, když se rozešla napříč smečkovým územím. Musela zkontrolovat, zda je všechno v pohodě. Dle pachů se zdálo, že tu nikdo moc není. Připadalo jí, že v úkrytu trucovala docela dost dlouho. To se za tu dobu opravdu nikdo nevrátil? Zvláštní, že by to sem nikoho netahlo? Nebo všichni zdrhli? dumala, když se zrovna otřela svým zlatavým kožichem o jeden ze stromů.
Nezdálo se, že by na území chodili místní, natož cizinci. Smečka opravdu zela prázdnotou a klidem, tedy až na to, že se sem tam zachvěla zem. Procházela se, otirala o stromy a čekala, co z toho bude. Ten klid jí tady zcela vyhovoval. Potřebovala si srovnat myšlenky a značkování území bylo něco, co se k tomu hodilo. Sice musela mít oči na stopkách, ale hlavu měla volnou pro utřízení myšlenek. Cítila v sobě zvláštní vnitřní napětí. Chvíli jí připadalo, že je se situací se Sigym docela srovnaná. To byly zrovna ty chvíle, kdy místo lítosti pociťovala vztek. Pak si ale vždy na chvíli vzpomněla i na ty světlé chvilky a uvědomovala si, že jí bude chybět. Stiskla zuby pevně k sobě a tiše pro sebe zavrčela. Uklidni se. On pro tebe taky tesknit nebude, tak šetři slzy, sragoro, znovu se upozornila a raději si rázně odrbala kožich o strom.
Vypadalo to, že už byla poměrně potřeba, aby se hranice označkovaly. Sice zde byl ještě cítit nějaký pach, ale opravdu jen zlehka. Pokud by sem přece jen chtěl někdo dojít, tak ať sakra aspoň ví, že tu někdo bydlí, i když to tak nevypadá, dávala si opravdu záležet, aby tu její pach byl cítit. Nejspíš ani stále oficiálně nevěděla, že by měla být ochráncem území, každopádně pro ni tohle byl vcelku vrozený pud, takže by to pravděpodobně udělala i kdyby jím nebyla. Tohle jí prostě nedalo, zvlášť, když to byla potřeba. Navíc bylo lepší, když to udělá teď hned, než aby pak musela řešit nějakou katastrofu se sopkou a ještě odsud vyhánět nezvané návštěvy. Ty taky neměla ráda.
Obejít hranice a označkovat je nějakou tu chvíli zabralo, ale když Lylwelin skončila tam, kde začala, byla o něco klidnější, než na začátku. Hlavu měla docela pročištěnou a ještě k tomu měla sama ze sebe dobrý pocit, že něco udělala. A jako příjemný bonus k tomu se ještě příjemně protáhla po dlouhé době. Znovu upřela chladný zrak směrem k sopce a smířeně čekala, jestli se bude něco dít. Třeba tady taky konečně zdechnu.

Nevěnovala mu už ani jeden pohled. Netušila, jak se mohlo tak rychle stát, že by se jí jeden takto rychle mohl znechutit. Někdo, kdo po jejím boku byl roky a koho milovala. Jeho postoj jí snad zlomil srdce více než to, že šli od sebe. Takhle dopadneš pokaždé, když k někomu přilneš. Všichni jsou stejný mrchy. VŠICHNI, začala sama pro sebe hudrovat a pozvedla "obočí", když zahlédla, jak se drolí stěna úkrytu. Takže se koukej vzpamatovat, protože jemu to očividně líto není a tobě by taky nemělo být. A příště si už nikoho nepouštěj k tělu, zepsula se a pomalu se zvedla. Naklonila hlavu zkoumavě do strany, upírajíc svůj zlatý zrak na kamínek, co se jí zkutálel k nohám.
To je chvění? Tázala se sama sebe a frkla. Zemětřesení jo? Jsem si myslela, že bydlet u sopky nebude jen tak, dumala, zatímco se vydala spěšným tempem ven z úkrytu. No, nenechám se tady zasypat. A teď budu muset přemýšlet, jestli tady vůbec zůstanu. Potkávat denně svýho bývalýho se mi fakt nechce, ušklíbla se sama pro sebe hořce a doufala, že ho po cestě nikde nedožene. Bylo by ideální, kdyby ho aspoň pár dní nepotkala, ale kdo ví, jestli zase nebudou muset řešit nějaký majglajz.

//Les

Byl divnej. Zatímco ho Zlatavá sledovala téměř s bolestí v očích, on byl úplně jiný. Jeho reakce ji nepříjemně drásaly na hrudi. Prvotní bolest z jejich rozchodu začínalo střídat mírné zmatení, zda toho vlka ještě vůbec zná. Tohle nebyl její Sigy. Navzdory tomu, že ho zklamala, čekala aspoň nějakou emoci z jeho strany. Nepřišlo vůbec nic. Byl to jako zásah z čistého nebe, když místo všech těch ničivých pocitů ucítila jakýsi nepříjemný trn, o kterém by nikdy neřekla, že by vůči Sigymu mohl přijít. Aspoň vidím, za co jsem ti stála, zavrčela ve své hlavě. Její výraz zkameněl a oči potemněly. Jemně je přivřela.
"Hodně zdaru?" zopakovala trpce a nadechla se, že spustí, ale nakonec si to rozmyslela. Tady už nebylo o čem. Tak si běž, pomyslela si hořce. Ještě před chvílí měla nutkání ho téměř prosit, aby ji neopouštěl, teď se nemohla dočkat, až co nejdřív vypadne. Chtěla se ovládnout a zbytečně nic nekomplikovat, ale oba věděli, že její návaly vzteku moc dobře ovládat neuměla. Nechtěla to zbytečně vyhrotit, chtěla už mít klid. Věděla, že až tohle přebolí, bude jí mnohem lépe, než když chodila jako tělo bez duše a přemýšlela, jak jejich vztah napravit. Přemýšlelas zbytečně, tady pán už dávno osnoval, jak tě kopnout do řiti, protože s tebou už dávno předtím nepočítal, popichoval ji stále její vlastní hlas. "Jo, tobě taky hodně zdaru," dodala ještě chladným tónem, když si znovu lehla a smotala se do klubíčka, aby dala najevo, že je to vše.

Myšlenky jí nedávaly spát. Byly dotěrné a tíživé, až se jí z toho zvláštně stahovala hruď. Nevěděla, jak z tohodle začarovaného kruhu ven. Tak moc by ráda, ale opravdu nevěděla jak. Mihla se tu nějaká vlčice, které si do teď vůbec nevšimla. Netušila, kde se tu vzala. Čert to vem, zabrblal jen její protivný hlásek v hlavě a dál civěla do stěn úkrytu. Zhluboka se nadechla a vydechla ve snaze ze sebe ten tíživý pocit setřást. Neodcházel. Ba naopak s přicházejícím zvukem tlapek, který se donesl k jejím uším, zesílil. Poznala tu pajdavou chůzi a věděla zcela přesně, komu patří. A byla si téměř jistá, že Sigy nejde do úkrytu jenom tak, aby si odpočinul. Proč by to taky dělal, když jsem tady já, napadlo ji ponuře. Vypadala celá tak nějak ponuře.
Když ji ovšem její partner oslovil, vzhlédla k němu se smířením v očích. Tušila snad, co přijde? Určitě... Zadívala se na něj očima, které postrádaly její klasický chlad. Svým typickým způsobem by se na něj už asi nedokázala podívat nikdy. Měl v jejím srdci jako jediný výsostné místo. "Mám," hlesla pouze na jeho otázku a pomalu se posadila. Cítila, jak jí tluče srdce. Zvláštně bolavým způsobem, jak to zažila naposledy asi jako vlče. Jako když o někoho přišla. Nechtěla, aby ji opustil, ale věděla, že mu v tom nemůže zabránit. A to ji na tom bolelo z celé situace nejvíce. Že nedokázala do této chvíle vymyslet něco, čím si ho získat zpátky. Že zklamala.
"Asi vím, proč tady jsi," špitla a odvrátila rozesmutnělý pohled stranou. Nemusel ji takto vidět. Věděla, že to s ní nemyslí zle. Snad. "Nebudu ti stát v cestě za štěstím. Snad ho najdeš," vrátila pohled zpátky do jeho očí, aby věděl, že to myslí zcela upřímně. Po tom, co to dotekla, jako kdyby ten tlak na její hrudi polevil. Bylo to najednou lepší. Zároveň měla ale pocit, jako kdyby jí mělo puknout srdce na několik malých tříštivých kousíčků. Zase se zhluboka nadechla, aby veškerý tento nával emocí unesla.

//les

Dorazila do úkrytu, ale ten zel prázdnotou. Musela jsem se s Karoe minout. No, škoda, napadlo ji, když se po úkrytu rozhlížela. Stejně ji chtěla jen na informaci, kde nechala Sigyho. Zapírala svůj vlastní pocit, že ji k Maličké něco táhne. Možná touha jí nějak pomoci. I když by tvrdila, že pomoc nepotřebuje, to je jasné, napadlo ji, když si pohledem vybírala místo k odpočinku. Zahlédla jednu přijatelnou kožešinu, tak se k ní pomalu vydala. No ale je na dobré cestě. Třeba se jí někdo ujme. Já na to asi nervy nemám, přemýšlela nadále, když si kožešinu pošlapáváním natvarovala k obrazu svému a spokojeně se na ni schoulila do klubíčka.
Můj život poslední dobou postrádá jakýkoliv smysl, povzdechla si sama pro sebe, když oči upírala na zdi úkrytu. Všechno jsem zvorala. A ani se mi nechce nic napravovat. Je to prostě v pr.... Sama pro sebe tiše zavrčela a schovala se před svými myšlenkami ještě více do klubíčka. Cítila se mizerně. Chtěla to zaspat, ale hlodající myšlenky jí to nedovolovaly. Byla z toho vrcholně podrážděná.

Poklidně sledovala okolí kolem sebe a užívala si slunečních paprsků, které prosvítaly mezi korunami stromů a hřály příjemně v kožichu. Dodávaly tak jejímu zlatavému kožichu nadpozemsky krásný lesk. Stále se nikde nic nedělo a jí to už začínalo vcelku nudit. Věděla ovšem, že ve smečce stále nikdo není a je na místě, aby zde zůstala a území smečky opatrovala. Dumala, kde asi všichni můžou být, když v tom mezi stromy zaregistrovala pohyb. Zbystřila, našpicovala uši před sebe a koukala, kdo by to mohl být. Byla to maličká postava a po chvíli v ní poznala Karoe. Tak už se vrátila, pomyslela si a vyčkávala, zda se za ní neobjeví další, kulhavá postava, ale nic se nedělo. Stáhla uši zpátky k hlavě. Nechal ji jít samotnou? To mu není moc podobné, napadlo ji. Ve svém nitru si dělala o Sigyho starosti. Ale kdyby se něco dělo, šla by Karoe rovnou za mnou, ne? Nesháněla by mu pomoc? Uvažovala.
Nakonec jí to nedalo a ze země se zvedla. Oklepala ze sebe případný nepořádek, co se jí uchytil v srsti a vydala se poklusem směrem, kterým viděla jít Karoe. Ještě se na území smečky úplně dobře neorientovala, ale dle pachu a stopy uznala, že šla směrem k úkrytu. Svou domněnku si potvrdila, když stála před jeho vchodem. Ještě se jednou ohlédla za sebe, zda její partner opravdu nejde jen o dost pozadu, ale od chvíle, co Karoe prošla, ušla fakt dlouhá doba.

//Úkryt

//<- Řeka Kierb

Když plánovala návrat do smečky, netušila, že bude tak prázdná. Nikde nikdo. Rozhlédla se kolem sebe, ale neviděla ani živáčka. Ani podle pachů se nezdálo, že by zde někdo byl. "Hmmm," zabručela podrážděně. Bylo jí to vcelku jedno, protože stejně nebyla úplně v rozpoložení, kdy by chtěla poznávat ostatní členy smečky, co ještě neznala, ačkoliv uznala, že nejspíš nezná jen ony dvě zmiňované bety, protože zbytek smečky byl tak nějak zbytek přeživších z močálů. Až na nějakou tu výjimku, nejspíš. No co, tak to tu aspoň pohlídám, pomyslela si mrzutě, když procházela lesem. Našla si schválně takové místečko, ze kterého bude co nejrychleji na jižní hranici, která tvořila právě řeka, od které přišla. Právě z tohoto směru očekávala nejvíce, že by mohl někdo dorazit. Moc s tím ovšem ani nepočítala, takže se prostě pohodlně položila na zem. Dávala samozřejmě pozor, ale své tělo přepla do odpočinkového režimu.
Takže tady mám ztvrdnout do konce svých dnů, jo? začala uvažovat. A už nejspíš sama za sebe, ne kvůli tomu, že rozhodl Sigy, dumala nadále a dlouze si povzdechla. Nevěděla, co si o tom myslet. Co dělaly jiné vlčice na jejím místě? Povídaly si o tom s ostatními vlčicemi? Na tohle ona nebyla. S kým by si o tom měla pokecat? Věřila maximálně Launee, jenže nebyla i ona spíše více nakloněna Sigymu? Sama pro sebe si zklamaně mlaskla a bouchla ocasem o zem pod sebou. Budeš si to muset vyřešit všechno sama, jako vždy, uznala potom, když chladným pohledem pročesala okolí kolem sebe. To je klid, pochválila nakonec spokojeně.

//<- Vvj

Určitě je už na čase se vrátit zpátky do smečky. Nevím, jak dlouho jsem byla pryč, ale chvíle to určitě také nebyla. Launee by mohla mít starosti. Kdo ví, co si o mě teď všichni, co to vědí, myslí, když jsem byla schopná uvíznout v nějaké díře na několik měsíců, uvažovala, zatímco stále pokračovala po břehu řeky ve své cestě. Ohlédla se, zda ji třeba náhodou Karoe nenásleduje, ale pochybovala o tom. Bude se raději lepit na paty Sigymu, to jí bylo jasné. Byl přeci jen vždy ten oblíbenější. Lyl se sama pro sebe ušklíbla. Tak si k sobě může najít stejně oblíbenou, novou partnerku, protože já se ho prostě doprošovat nebudu, pomyslela si hořce. Uvnitř ji to drtilo, lámalo jí to srdce na kousky a jediné, co je aspoň trochu drželo pohromadě byly právě tyto myšlenky. Proč mi to aspoň nemůže říct prostě na rovinu, že o mě už nestojí? Musel za mnou vůbec lést do Mecháče? Tam si mohl pokračovat ve svém životě v Borůvkové... Beztak jsem mu svým znovuobjevením narušila nějaké plány, odfrkla si nahlas.
Cítila tu někde v blízkosti Launee, ale s někým podle pachu byla. I tenhle pach znala. Ale muselo tomu být sakra dlouho, co tohoto vlka viděla naposledy. Naštěstí její podrážděnost byla silnější, než její zvědavost, takže nešla prozkoumat, o koho se jedná. Rozhodla se prostě jen vrátit na území smečky, chvilku ještě bědovat nad předchozím tématem a pak se třeba nějak zapojit do chodu. To by bylo vhodné, vzhledem k tomu, že se zatím více toulala, než plnila nějaké povinnosti. Těžko říct, zda na to vůbec byla Lylwelin stavěná, to musel určit asi až sám čas, ale možná, že až si v sobě a kolem sebe urovná pár věcí, bude to nakonec spolehlivá smečková vlčice. Nebo taky věci nevyjdou, jak by si někteří přáli a všechno bude jinak?

//-> Mechový lesík

//<- Východní Galtavar

Čím déle s nimi šla, tím více ztrácela náladu a chuť s nimi být. "No nic, půjdu si už po svých," pověděla chladně a podívala se po Sigym. Snad si taky někdy v klidu promluvíme, vyslala k němu myšlenku a bylo jí vcelku jedno, jestli bude přečtena, nebo ne. Věděla, že pokud s ní o ničem mluvit nechce, tak prostě nebude. Mohl se tomu nadále vyhýbat hlídáním cizích vlčat a věnování se jiným aktivitám. Kývla na ně v rozloučení hlavou, švihla ocasem a vydala se svým směrem. Vzala to ještě trochu po břehu jezera, než se rozhodla nabrat směr do Mechové smečky, když v tom... Nastražila uši a zvedla hlavu. Zahlédla něco zajímavého. Bez váhání se k tomu rozešla.
Vajíčko? Nějaký divný, ne? Napadlo ji, když viděla to zvláštní barvu. Natáhla k němu tlapku a opatrně ho převalila. Zkoumavě naklonila hlavu na stranu a akt znovu opakovala. Nic se ale nedělo. To je zase nějaká magická podlost, uznala okamžitě. Co jiného by to taky podle ní mělo být, že ano? Všechny tyhle divné věci většinou měřila stejným metrem. Co bylo divné, to byla magie. Aspoň si nemusela lámat hlavu s ničím složitějším. Znovu vejce převalila, když v tom prasklo a vyřítilo se z něho plno barevného prachu. "Pfffuj," zaprskala zhnuseně, až se jí z toho naježily snad všechny chlupy. "Vždyť to říkám!" sykla naštvaně, když šla k jezeru se omýt. Měla toho plný obličej. Pak si chvíli lehla na slunce, aby uschla.
Po nějaké chvíli vstala, mávla ocasem a rozešla se podél řeky směrem do smečky. Musela sama v sobě vyřešit spoustu otázek a uznala, že bude nejlepší, když se bude chvíli věnovat nějakým povinnostem. Pak to přemýšlení půjde určitě lépe.

//-> Řeka Kierb

// Kaskády

Mlčky poslouchala jejich rozhovor. Maličká si pořád tak trochu rypala do Sigyho. Kdysi dávno by na to asi reagovala dost nevraživě a ukázala by, kde má Karoe své místo. Teď nějak neměla zájem se svého partnera zastávat. Buď to bylo jejich momentálním vztahem, nebo prostě tím, že byla vlče a Sigy si s tím poradí. Nadále se tvářila nepřípustně a chladně a mlčela. Až když pronesla, že by se také měla vrátit do smečky, loupla po ní pohledem.
"Dělej, jak myslíš," utrousila po tom, co jí Sigy začal dávat návrhy. Sama se rozhodla, že s nimi ještě k jezeru dojde, to kdyby se náhodou opravdu rozhodla se v něm koupat, tak aby nepřišla o pohled na topící se vlče. "Já omrknu jezero a pak to asi otočím," pověděla jim pak tedy ne úplně rozhodně. Co kdyby se rozhodli podnikat ještě něco zajímavého?

//Vvj

// útočiště

Karoe vypadala zaujatá návrhem se cachtat ve vodě. Sjela ji významným pohledem. No jen běž, hezky se vykoupej, Maličká, pomyslela si škodolibě a pouze se zájmem, leč skrývaným za chladnou maskou, vyčkávala, jak bude žíhaný vlk reagovat na kousavou otázku malé vlčice. Vypadalo to, že se nedal vyvést z rovnováhy a odpověděl, jak se věci mají. Lyl se téměř zvedal žaludek při myšlence, že by měla navštívit Borůvkovou smečku. Naštěstí to vypadalo, že bude spíše na Karoe, kam se vydají. Zlatavá se ještě pojistila tím, že se v půli cesty trhne, takže při nejhorším to mohla otočit hned, jak by stanuli na hranici jakékoli jiné smečky, než té Mechové. To zase mladou vlčí dámu zajímalo, kam se chystá.
"Zpátky do smečky," odpověděla stručně a střelila pohledem po Sigym. Vlastně ani netušila, jestli se tedy také rozhodl u Launee zůstat, nebo jak to s ním vůbec vypadá. Jestli jo, tak to rozhodně není kvůli mně, napadlo ji. Začínala být vcelku rozhořčená. Nepanovala lepší nálada, když spal? U ní rozhodně ano. Nemusela si lámat hlavu nad tím, jak si to u něj napravit. Těžko se nad něčím vůbec přemýšlelo, když jí to připadalo jako bezvýchodná situace.

//za Sigym

Vyčkávala, co ti dva vymyslí. Karoe vypadala, že je z otázky, kterou jí položil Sigy, dost zaskočená. Upřela na ni svůj ledový pohled, jako kdyby ji tím chtěla dohnat konečně k nějaké odpovědi, která nakonec naštěstí přišla. Ptala se na nějaké zajímavé místo v okolí. Těch tady je! Napadlo Zlatavou, když si vybavila spoustu hezkých míst a ke všem to ani tak nebylo daleko. Její partner se ovšem jak nabízet místa jako byla Asgaarská smečka, bohužel i Borůvková a nakonec skončil s návrhem Velkého jezera. To je dobrý nápad pro to uhnat vlčeti zápal plic, uznala potom skoro až teatrálně. Nevěděla, jestli se vůči ní Sigy choval tak nezaujatě, protože tu bylo tohle vlče a jestli tomu tak bylo, no prosím, ať si na nějakou nemoc klidně pojde. Jenže se k ní stále dotírala myšlenka, jestli se tak už prostě nebude chovat pořád.
Uznala, že s nimi po žádných výletech chodit nebude a už vůbec ne navštěvovat nějaké strýce ve smečkách a tím všem ukazovat, jak moc jejich city vůči sobě vychladly. Sama to hořce zkousávala a musela se s tím nějak vyrovnat po svým. "Půjdu kousek s vámi a pak se nejspíš odpojím," pronesla tedy trpce a rozešla se směrem k východu. Ocenila, že se tentokrát nemusela protahovat pod vodou, zaprvé netušila, co její ještě vcelku zkřehlé tělo vydrží a taky byla ráda, že konečně aspoň její kožich vyschl. S díkem na Sigyho kývla a vyšle ven z útočiště.

// Kaskády

Vlče přestalo mluvit a zdálo se být unavený. Naštěstí to všechno zachraňoval Sigy, který se před chvílí vzbudil. Decentně odmítl zbytek žrádla po Karoe. Zlatavá taky neměla zrovna na opeřence chuť, takze pouze zavrtěla hlavou, že nemá zájem. Nejraději by si ulovila něco pořádného. Vcelku ji honila mlsná na divočáka. Jo holka, nech si zajít chuť. Na to nejsi v kondici a jestli nechceš skončit s rozparanym břichem, tak se na to vy... uklidnila své chuťové buňky i navnazenou hlavu.
Sigy se začal Maličké vyptávat, co by ráda dělala. Jak ohleduplné, pomyslela hořce a vyčkávala na odpověď. Prozatím vstala a pořádně se protáhla. Začínala být docela netrpělivá, ale nedala na svém chladném vyrazu nic znát. Možná ji prozradilo to, že občas přešlápla z tlapky na tlapku a sledovala střídavě jednoho a druhého, co vymyslí.