Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Protočila očima. „Ty seš mi ale ňákej chytrej,“ zahuhlala a strčila do Cornica provokativně čumákem. Rozmbrada malej. Aby se nedivil, pomyslela si pobaveně a sama pro sebe se ušklíbla. To už dorazili k Saturnovi a Sheye, která se ptala, jak se mají. Nikdy nevěděla, jak na tuhle otázku odpovědět. Nejraději by zůstala zticha. „Je lepší počasí a chystá se lov…“ začala a šlo vidět, že sama hledá, jak pokračovat. „takže asi dobré?“ dokončila nakonec a raději upřela pozornost na alfu, který měl aspoň něco k tématu. Zlatavá se tu přeci jen nepřišla vybavovat o tom, jak se mají. Tušila, že Cornic by možná mohl říci něco více, aby byla Sheya spokojená, ale vzhledem k tomu, jak si ji nejistě prohlížel, na to taky nevsázela.
Mezi stromy se objevila mladičká vlčice, která se hned nad Cornim rozplývala. Lyl si malého hlídala jako oko v hlavě, ačkoliv sama netušila proč, když nebyl její, ale vypadalo to, že neměla v úmyslu mu nijak škodit, takže i Zlatavá byla vcelku klidná, navzdory tomu, že její nevraživý výraz tomu moc nenapovídal. No jo, cizinec v její blízkosti… Představila se jako Proxima, i když očividně jen Cornimu a ona jako kdyby byla vzduch. Bylo jí to každopádně jedno, protože po seznamování nikterak netoužila. Až pak jí došlo, že je to dcera Saturna a Sheyi. Pozvedla zaujatě hlavu a všechny si je porovnávala. Hm… Asi jo.
Za nedlouho sem dorazila i Karoe, která se zpočátku tvářila všemožně a jen těžko se odhadovalo, co se jí honí hlavou, zvlášť po tom, co se potkaly naposledy, ale nakonec dohopkala vedle ní. Lyl k ní sklonila hlavu s jakýmsi smířlivým pohledem, ale ani jedna z vlčic ze sebe nevydala ani hlásku. Pokud by měla Karoe něco na srdci, mohly to probrat jindy. Saturnus se totiž jal organizovat lov. Nastražila uši a pozorně poslouchala. Očividně dostala na starost Karoe. S Cornicem počítala, to bylo jasné, ale takto jí připadalo, že ta vlčata má u sebe rovnou dvě. Doufala ale, že lovecký pud bude u vlčice silnější, jak ten evidentní zmatek, co v hlavě má. „Tak jdeme,“ vyzvala tiše oba své svěřence a vydala se za alfou.

-> Narvinij přes Gejzírové pole

<- Úkryt

Vlče vypadalo, že se vyspalo dobře. Vřele jí opětovalo pozdrav a ptalo se, jak dlouho spali. Zlatavá zavrtěla hlavou. "Vůbec netuším," přiznala s lehkým pobavením v hlase a ohlédla se za ním, když vyšla z úkrytu. Konečně projevil trochu nějaké emoce. I když ona mu zrovna neměla vůbec co vyčítat, nutno podotknout. "No..." začala nejistě a pak se raději rozešla směrem, odkud cítila pach alfy. "Asi bys to mohl jistit ze zálohy, ne?" napadlo ji nakonec naštěstí. Byl to risk, brát sebou vlče na lov, i kdyby se mělo někde zpovzdálí koukat? Určitě byl. Ale ona věřila tomu, že je Cornic nezvykle vychovaný a tichý a pokud mu dají jasné instrukce, prostě je dodrží a lov tím nenaruší. Použiju na něj svůj rázný tón, to na něho očividně platí, uznala potom a pokračovala lesem mlčky. Její tempo bylo tak akorát - aby moc nemeškali, ale aby zároveň její malý svěřenec stíhal a u toho si případně zase mohl prohlížet les. Přeci jen, nebyl tu dlouho a asi to zde musel ještě pořádně zkoumat. Bylo znatelně tepleji, než v předchozích dnech, i když je stařičká vlčice raději proležela v úkrytu a taky bylo o dost méně sněhu, než když byla venku naposledy. Sice zimy milovala, přeci jen to byla seveřanka, ale tahle jí dala zabrat. Nejspíš už to na stará kolena úplně nezvládala.
Nakonec dvojička dorazila k alfě a jeho partnerce. Zlatavá na ně pokynula hlavou na pozdrav. "Zdravím vás," pověděla chladně a ohlédla se na Cornica. Bude zase zdrženlivý, nebo poznal, že Saturnus se Sheyou jsou kámoši? "Mám tu dobrovolníka na lov. Půjdu s ním, jestli neva," ohlásila potom sice vážným tónem, ačkoliv to byl pokus o jakýsi vtípek. Následně se rozhlédla, zda sem jde i někdo jiný. Zatím se nic nedělo, ale doufala, že na to nezůstanou jenom tři plus jeden malý pozorovatel. Ve větším počtu by mohli mít šanci na lepší kořist. Ale více lovců taky znamenalo více možných problémů, kdyby se něco zvrtlo. Neměla chuť na to, aby jim to někdo zkazil, i když sama s Cornicem za zády riskovala. Najíst se asi chtěli všichni.

Ani si neuvědomovala, kdy přesně při konverzaci s Cornicem usnula. Ale už to nejspíš zase potřebovala. Její energie už nebyla tak obsáhlá, jako když byla mladší a tedy to, co posledních pár dní podnikala, bylo opravdu vyčerpávající. Projít takové štreky v hlubokém sněhu a pak i s vlčetem na zádech, to bylo na postarší dámu opravdu dost. Nakonec ji ale probudilo vytí. Ozvalo se venku, nebo bylo ještě součástí nějakého snu? Rozevřela oči a rozhlédla se okolo sebe. Cornic spal stále u ní a z jeho tělíčka šlo příjemné teplo. Netušila ani, jestli usnula dříve ona, nebo on. Každopádně spali oba dva očividně jako špalek. Nevzpomněla si ani na poslední téma. Zavrtěla nad sebou hlavou. Být stará pro ni bylo skutečně náročné.
Sklonila hlavu a jemně do Cornica drbla čumákem, aby ho probudila. Jestli někdo venku vyl, musela zjistit, o co šlo. Měla dojem, že to bylo svolávání lovců? Nemohla u toho chybět. Milovala lov. Musela u toho být za každou cenu, stáří nestaří. Jednou chtěla při lovu zemřít. Tak moc tuhle činnost milovala. "Dobré ráno," pošeptala tiše a pohlédla směrem k východu. Něžně jej hladily paprsky slunce. "Kalamita polevila, venku bude hezky. Alfa nejspíš svolává k lovu. Co takhle jít a něco okoukat?" navrhla stále polohlasným tónem. Ale už byla opravdu netrpělivá. Jen to nedávala najevo. Nechala vlče, ať se vzpamatuje a když měla příležitost, vstala, oklepala se a rozešla se ven.

-> Mech

Únor 5/10 Roland

Roland odsouhlasil její nápad, ale namítl, že by šel raději z druhé strany. Zarazila se a zavrtěla nad sebou hlavou. Jsi trubka, mělo tě to napadnout hned, pomyslela si a němě na něj kývla, že s tím počítá. Dobrá zkušenost s tímhle vlkem lovit. Aspoň budu vědět, na co si dát do budoucna pozor, jak budu lovit s Cornicem. Nebo spíš ho to učit, uvažovala. "Jo, to není problém," promluvila nakonec tiše a stejně tak přešla na druhou stranu. Ještě jednou si přečetla terén a nakonec pohlédla na něj, zda je připraven. Ten kývnul, a tak nebylo na co čekat a oba vlci se vydali svým směrem, obklikou směrem k vybrané muflonce. Zlatavá se krčila a snažila se být co nejméně nápadná, jelikož barva jejího kožichu ji prozrazovala jak v zimě, tak v létě. Měla výhodu pouze při východu slunce, kdy slunce natahovalo své zlaté paprsky skrze krajinou. Naštěstí teď byla noc, takže se mohla hodně ukrývat ve stínech.
Bohužel nakonec to nebyl kožich, co ji zradilo, nýbrž její vlastní klouby. Jak se tak pohybovala pokrčená, hlasitě jí křuplo v kyčli. Nočním tichem se to rozlehlo docela parádně. Samotná Lylwelin se toho taktéž lekla a okamžitě se podívala na muflony, kteří prudce otočili hlavu směrem k ní. Zastavila se a s bušícím srdcem vyčkávala. Ještě se nedali na útěk, ale už rozrušeně funěli a tušili, že se něco děje. Snažila se pohledem vyhledat Rolanda. Muflonka se teď dívala směrem k ní, takže jestli počítala dobře, bude mít druhého vlka ve slepém úhlu. Byl to skvělý čas na útok z jeho strany. Teď byla otázka, jestli tuhle úvahu bude mít v hlavě taky, nebo spíš uzná, že raději počká, než se zase stádo uklidní. Ona nehybně stála a pomalu ani nedýchala.

únor 4/10 Roland

V tichosti si prohlížela muflony a stejně jako její společník, i ona vybírala ten správný kus. Střihla uchem směrem k Rolandovi, když promluvil do ticha a pohlédla směrem, kterým ukazoval. Analyzovala určenou muflonku pohledem a jakmile vybraný kus udělal nějaký pohyb dopředu, souhlasně kývla hlavou. Chůze muflonky opravdu nebyla čistá. Musela to být autorka stop, které Lylwelin sledovala u jezera. "To by mohlo jít," pošeptala nazpátky a začala uvažovat, jakou taktiku zvolí. "Obklíčíme ji ze stran? Ty ji raději trochu nadejdeš zprava a já půjdu zleva," navrhla, zatímco nespouštěla pohled z potencionální kořisti. Záviselo na tom hodně. Nechtěla odcházet hladová. Sice byla pak otázka, jak se o kořist rozdělí, ale doufala, že s vlkem nebude špatná domluva. Byla ochotná mu nechat mnohem větší kus, protože ona by toho stejně asi moc momentálně neutáhla.
Ještě chvíli si četla okolí, vybírala si, kudy půjde, aby nevyplašila ani vybranou muflonku, ani zbytek stáda. Věděla, že to bude náročné. Musela si vybrat opravdu dobrou cestu, aby se něco nezvrtlo. A Roland také. Nakonec, když si v hlavě vše promyslela, podívala se na něj. Kývla k němu hlavou, že je připravena a chvíli vyčkala, zda nemá třeba jiný návrh a taktiku. Nelovila velké zvíře ani nepamatovala, takže byla otevřená i lepšímu návrhu, jak muflonku dostat.

únor 3/10 Roland

Vlk se představil jako Roland. Zlatavá zastříhala ušima, aby si jméno poznamenala do paměti a kývla hlavou, když pověděl, že jej těší. Naznačila tak, že ji taky a vyčkala, co jí vlk poví ohledně potencionální kořisti. Nebyl si úplně jistý, ale prý že někde něco zahlédl. Vlčice tím směrem upřela pohled a snažila se něco zahlédnout. Prý se to jen mihlo. Napadlo ji, že šlo o něco menšího, ale když zmínil muflona, cukla k němu překvapeně hlavou. Zpoza kamenného výrazu na chvíli vypluly pochybnosti. Byla tu s vlkem, kterého neznala, se kterým nikdy nelovila a netušila, na kolik je zkušený. A ona sama si stále nebyla jistá svojí kondicí a kolik toho její staré tělo zvládne. Přesto to přešla v tichosti a své pochyby si nechala jen ve své hlavě. Jen tak před někým by neukázala svoji nejistotu. Obzvlášť ne vůči sama sobě.
Stejně jako on, i ona nasála pach ze stop a vydala se za ním. „Tak uvidíme,“ zabručela pouze zamyšleně a pomalu se jala lovecké chůze. Našlapovala tiše a elegantně, přesně věděla, co dělá. Sníh jim sice byl oporou v tom, že nemohli šlápnout na nějakou větev a udělat humbuk, který by jejích potencionální kořist vyrušil, ale občas pod tlapkami zakřupala zledovatělá krusta. Snažila se tedy, aby se tak nedělo. Na další seznamování již nezbyl čas, když se dvojice bez váhání pustila do hledání kořisti. Oba museli být jistě dost hladoví, když ani na chvíli neváhali. Zlatavé nejspíš dodalo odvahu to, s jakou vervou se do hledání pustil Roland. Ona by možná ještě teď stála na místě a přemýšlela by, zda se do muflona pustí.
Dvojice vlků dorazila ke křoviskům a Lyl se za ně skrčila. Uviděla totiž kus za křovím pár kusů muflonů. Popocházeli tam ve sněhu a rozhrabávali sníh, aby se dostali na kus zmrzlé trávy. Některé kusy tam okusovali různé větve. Chvíli je sledovala a pak pohled přesunula na vlka. Vypadala koncentrovaně. Uznale na něj kývla hlavou. „Dobrý postřeh,“ pošeptala a vrátila pohled k muflonům. „Po kterém půjdeme?“ zeptala se ještě tiše.

Nechala jej, aby nad jejími slovy přemýšlel. Jistě mu to tam něco zanechalo, nad čím zrovna přemýšlel a urovnával si to v hlavě. Nemělo cenu jej přehlcovat informacemi. Byla si jistá, že sám nevěděl, kde mu hlava stojí, v posledních pár dnech. Život se mu otočil naruby. A jí v podstatě taky, protože k němu přišla jako slepá k houslím a očividně jí zůstal na krku. Maličký jí potom začal líčit, co že to vlastně slon je. Zaujatě se na něj dívala a snažila si ho představit. „Tak velký?“ zeptala se zaskočeně a zamrkala. „Je nebezpečný?“ zajímalo ji ihned. Vždyť něco tak velkého muselo být ještě větší, než medvěd, ne? A Lyl si nedovedla představit nic většího, než medvěda. A jak ke slonovi vůbec mohl přijít Cornic? Byl ve fauně očividně zkušenější, než ona. A ona měla tedy co dohánět a zjišťovala, že za svůj dlouhý život rozhodně neviděla všechno.
„Bude asi lepší, když se ho pokusíme najít, hm?“ pověděla potom, když se na magii iluzí moc netvářil. A vlastně, proč ne. Vydat se s prckem na výpravu, třeba na jaře, aby mohli hledat slony, nebyl špatný nápad. Aspoň mu ukáže svět. A třeba ho něco přiučí. Proto pro ni bylo důležité, aby navštívila Života a nechala se omladit. Musela mu stačit. Chtěla tak nějak celkově všem a všemu stačit. K čemu bude prospěšná smečce stará nemohoucí bábina?
Zakroutila hlavou a v očích jí zase poskakovaly jiskřičky pobavení. „Ale tak moc snad ne,“ pověděla odmítavě. „Tak nějak, abych zase byla v těch nejlepších letech. Ale musim zjistit, co je na tom pravdy,“ povzdechla si. Měla obavy, že jí Stařešina podvedl a ona ty perly směnila za něco, co nemělo takovou hodnotu. „Jistě bych tam chtěla jít co nejdříve. Ale asi to počká na jaro,“ pověděla pak a očima zase zkontrolovala dvě vlčice opodál. Bylo zvláštní, že se sem v této zimě nenahrnulo více vlků. Co probůh dělali venku v té kalamitě?

Únor 2/10 - Roland

S hlavou skloněnou u země vybírala tu nejčerstvější stopu. Zlatavým pohledem sledovala, zda v nějaké není nějaká odchylka, nějaký náznak kulhání, nebo čehokoliv, co by svědčilo o slabším jedinci, na kterého by si mohla troufnout. Stop tu ale bylo hodně a bylo těžké se v nich zorientovat. Vypadalo to, že jakmile skončilo to šílené počasí, všechno to vyskákalo ven. Nedivila se, i ona na to čekala jako na smilování. Periferně postřehla, že se k ní někdo blíží. Nejspíš se jednalo toho vlka, kterého viděla v dálce. Buď šel přímo k ní, nebo se šel podívat, jestli se dá z jezera napít. Ovšem když zaslechla jeho pozdrav, bylo to jasné. Zastavila se v konání a hlavu zvedla. Její chladný pohled na oko pouštějící hrůzu, padl přímo do jeho... Oka. Ihned ji tím zaujal. Mohl by se líbit Cornicovi. Aspoň by si nepřipadal sám v tom, že přišel o oko, napadlo ji okamžitě. "Zdravím," odvětila na jeho pozdrav a vyčkávala, co z něho vzejde.
Jeho nabídka byla zajímavá. Ihned ho sjela pohledem. Vypadal jako zdatný vlk a taky byl o něco mladší. Čím více jí přibývaly roky, tím více nad sebou pochybovala. Občasná bolest kloubů ji usvědčovala v tom, že třeba divočáka by už sama neposmýkala. Jo, ten by se rozhodně mohl hodit, uznala potom a nadechla se. "To není špatný nápad," řekla potom uznale a souhlasně přikývla. Vlastně se tu objevil jako z čistých nebes s nabídkou společného lovu a to se fakt hodilo. Pár let zpět by ho poslala k šípku, protože přeci ničí pomoc nepotřebovala a neuměla dát ego stranou, ale přicházela k rozumu. "Jsem Lylwelin," představila se pak tónem bez emocí a rozhlédla se okolo. "Zahlédl jsi tu něco? Je tu spousta čerstvých stop," pohodila čumákem směrem k rozrytému sněhu.

únor 1/10 Roland

Byla to docela úleva, když to šílené počasí konečně polevilo. Lylwelin se sotva povedlo získat část své kondice zpátky a hned na to zase musela být několik dní zavřená v úkrytu, nebo na území smečky a šetřit s jídlem. Přesto už nebyla tak vychrtlá, ale hubenější stále ano. V těchto letech se nějaká ta kila navíc nabírala hodně těžko. Zlatavá byla opravdu vděčná, že už konečně mohla zase chodit po venku a nebát se o svůj život. Musela být věčně v pohybu, aby byla spokojená. Potulovala se bezcílně, ale cítila se vnitřně spokojeně, i když na jejím výrazu klasicky nešlo znát nic. Chlad v očích přetrvával, jen tvář neměla tak kamennou. Spíše zcela vyklidněnou. Rozhlížela se po okolí a jako vždy - dívala se po nějaké potencionální kořisti. Vypadalo to ale, že bylo všechno stále ještě schované, nebo bude potřeba jít někam jinam.
Její nohy ji přinesly k jezeru, kolem kterého se rozhlédla. V dálce zahlédla siluetu vlka. Nespokojeně přežvýkla a vykročila k jezeru, aby si prohlédla, jak vypadá. Jestli bylo stále zamrzlé silnou vrstvou ledu, kterou by neměla šanci rozrazit. Nebo jestli na jeho břehu nejsou stopy od nějakých zvířat, která přišla zkoumat tu samou věc, jako ona. Musela být žíznivá, ne? Předpokládala, že neuměla ovládat magii tak, jako místní vlci, aby si pomohla třeba ohněm, nebo si vyčarovala louži někde v úkrytu. A skutečně! Zjistila, že tu je stop plno. Stačilo si vybrat jen tu nejčerstvější a jít po ní. Nakrmit Cornica a ostatně i sebe pro ni byla důležitá věc. A ideálně, kdyby něco zbylo i pro zbytek smečky.

Vlče vypadalo, že jejím slovům rozumí. Vypadalo to, že to nemusí dále rozvádět. Přeci jenom, kdyby ho na tohle téma cokoliv zajímalo, ať už teď, nebo později, určitě se by se optal. "Tam, kam to můžeš v životě dotáhnout, si v podstatě určíš jenom ty sám," pověděla ještě nakonec. Možná nad tímhle začne vlček přemýšlet později. Je fakt, že teď byl ještě docela malý na to, aby uvažoval, kam by to v životě mohl dotáhnul. Ještě by si měl užívat tyhle bezstarostná vlčečí léta, i když mu v tom osud moc nepřál. Lyl ale věděla, že pokud se nezaplete kam nemá, bude už jen dobře. Rozhodně tady v Mechové smečce.
Poděkoval za to, že se o něj tak stará a ona s přikývnutím cukla koutkem v náznaku úsměvu, přičemž si jej k sobě přivinula, jakmile se k ní přitulil. Kupodivu si velice rychle oblíbila jeho fyzickou blízkost, protože už hodně dlouho nic takového neměla. Neměla ani šanci si najít případnou druhou polovičku, která by jí to smutnění vynahrazovala. To, že se jí pod tlapky dostal Cornic, mohl být zásah ze samotných nebes. Aspoň na chvíli jí vlče dopřávalo společnost a možnost, jak nebýt sama a utápět se smutkem. Začínala přemýšlet nad tím, že má ještě cenu tady být, když měla pro koho. Dokonce ji napadlo, že by mohla navštívit i pana Života a nechat se omladit, aby vlčeti stačila. A také aby stačila na to být funkční ve smečce a stále jí byla užitečná, když v ní žila. "Zasloužíš si to," odvětila tedy na jeho poděkovaní a položila si do jeho srsti hlavu.
Uchechtla se. "Nevím, jak vypadá slon," odpověděla pobaveně. "Musíš mi ho buď najít, nebo se naučit magií iluzí a ukázat mi ho taky," navrhla mu a v očích jí pobaveně jiskřilo. Nebyl to dobrý nápad, toulat se po zemi a hledat slony? Zněl to jako dobrý plán do budoucna. "To netuším. Nikdy jsem o něm neslyšela, potkala jsem ho úplně náhodou," líčila mu tiše. "No a není dobrý hned tak někomu skočit na špek, víš? Kdo ví, jestli mi ve finále splnil to, co jsem chtěla. Ale perly za křišťály mi vyměnil hned. Jenže s tou magií to hnedka tak nezjistíš, víš?" poučila jej a zároveň tím objasnila jeho otázku, za co že je vlastně vyměnila. "Tvrdil mi, že křišťály mohu podplatit Života, aby mi ubral pár let a tím pádem mě omladil," vybalila na něj nakonec pravdu.

Zlatavá si znovu povzdechla. "Věř si trochu, chlape. S tímhle sebevědomím s tebou bude každý vymetat zem," pověděla mu narovinu a zavrtěla hlavou. "Ne možná teď, ale časem určitě. Neviděla bych tohle jako nevýhodu, ale spíše jako výhodu. Čím méně vlků kolem sebe máš, tím méně ti hrozí to, že ti někdo ublíží," poučila ho poměrně tvrdě. Nu co, má mu mazat med kolem tlamy? Byla si jistá, že tenhle mrňous už dávno nevidí svět růžově. Osud mu nemilosrdně zamíchal karty už velice brzy. Mohl se ovšem svým traumatem posílit, nebo se z něj naopak mohla stát roztřesená troska. A jestliže mu mohla pomoci v té první možnosti, byla by ráda. "Ehh, to fakt nemusím," zatvářila se zhnuseně a kradmo se podívala po dvou vlčicích, co tu pobývaly s nimi. Zatím si jich nevšímaly. To bylo fajn.
Vlček se zajímal, jestli ostatní ze smečky budou lovit nějakou kořist. "Možná, že kdyby měli co, tak by lovili. A neboj, beze mne by se to neobešlo," odhalila na chvíli tesáky v jakémsi sebevědomém úšklebku. "Jenže teď je všechno schované. A lov v tomhle by byl opravdu náročný. Vysoká zvěř má přeci jen delší nohy, než my. Budou ve výhodě," přemýšlela nahlas. Pak se ale vzpamatovala a vrátila se k němu s pohledem, který do teď při tom přemýšlení vrhala kamsi na zeď před sebou. "Ale neboj se. O hladu tě nenechám," ujistila ho a mrkla na něj. Poupravila si svoji pozici, aby se jí leželo pohodlněji a uvolnila si svoje bolavé tlapy. Ale musela být pořád na stráži, protože tu prostě byli cizí vlci. To se nedokázala uvolnit úplně. Na jeho otázku kývla. "Jo. Doufám, že to nebyl podvod. Ale mohla bych být lepší ve své magii," svěřila se mu potom. "A taky jsem směnila perly za něco, co by se mi mohlo hodit do budoucna," zněla opět tajemně. Chtěla o tomhle zrovna mluvit? Že si připadala stará a skočila starému bláznovi na špek, že Život umí vracet pár roků života nazpět? Tenhle ťunťa ještě ani zdaleka nevěděl, co přesně stáří obnáší.

Akorát se rozhodla, že už by mohla jít konečně něco dobrého ulovit, protože měla už fakt hlad. Asi týden už nic nejedla a její žaludek to dával najevo nesnesitelně hlasitým kručením, které nemohl přeslechnout kde jaký kolemjdoucí. Abstinence masa už jí tak trochu lezla na mozek, takže byla Zlatavá už krajně nepříjemná. "A už se na to můžu sakra vys..." afektovala úplně všechno kolem sebe, co ji mohlo vidět i slyšet. Aha moment nastal, když konečně narazila na stopu divokého zvířete, která byla otištěna ve sněhu a tvářila se docela čerstvě. Antilopa to asi není, ale sežrat by se to určitě dalo. A tak se vydala Lylwelin po stopě, čenichala a větřila kolem, aby narazila na tu správnou stopu a mohla konečně něco chytit. Aktivně pokládala tlapku za tlapkou a mířila po lese dál a dál, proplétala se mezi stromy a bořila se ve sněhu, přičemž jí už tekly sliny hladem. "Ahoooj," pošeptala roztřeseně, když najednou zahlédla siluetu zvířete, které hodlala co nejdříve ulovit, aby konečně ukojila svůj hlad. Adolescent, který ji jistě čekal doma, měl taky hlad, jen měl moc krátké tlapky na to, aby šel lovit v tak hlubokém sněhu lovit s ní. A ona věděla, že je dost zkušená lovkyně na to, aby to zvládla. Atakovala tedy zvíře v plné palbě, toužící aby už bylo po všem. Alkohol sice nepožila, ale místo úspěšného lovu si na stará kolena tak akorát nabila čumák. "Au!"

<- les

Vlček se svěřil s tím, že se nebojí toho, že by mu někdo ublížil. Ale že mu spíš není příjemná společnost cizích tak nějak celkově. Jestli to někdo dokázal chápat lépe, než Lylwelin? Jen těžko. Celý život se vlkům vyhýbala jako čert kříži a nebýt tehdy Sigyho a jejich vlčat, asi by se z tohoto důvodu nikdy ani nepřidala do smečky. A že tu byla teď? Jó, každého někdy dožene stáří a rozum a ona ten rozum dostala právě z toho důvodu, že věděla, že už by to možná venku sama nedala. Možná už by si nezvládla ulovit dobrou kořist a možná by bez teplého úkrytu přišla snadno k nemoci. A taky už možná na stará kolena prostě nechtěla být sama, protože si za ty roky natolik zvykla mít někoho po boku.
"To naprosto chápu," pověděla mu tedy už konečně, když dorazila do úkrytu. Byly tu dvě mladé vlčice a o něčem vášnivě debatily. Zlatavé zase zkameněl výraz a s chladem v očích na ně kývla v rámci pozdravu. Vydala se pravděpodobně s maličkým v patách až do nejzazšího kouta, co nejdál od nich. Neměla tušení, kdo to je a neměla náladu se seznamovat. Byla unavená z toulek. Tak ulehla do stínu a počkala, až se uvelebí Cornic.
"S potravou to nevypadá moc dobře," začala tou horší zprávou a nespokojeně zafuněla. Když zase byla z dohledu od těch dvou, tvářila se zase najednou o něco přívětivěji, ten pohled ovšem patřil jen Cornimu. "Budeme muset být asi trochu skromnější, než to šílené počasí ustoupí," dodala ještě znepokojeně a mračila se s pohledem ven. "A teď je otázka, jak dlouho to bude přetrvávat. Jednou jsem podobnou zimu zažila. Byl to čistý hladomor," ztišila hlas a trochu se ošila. Byla z venku docela promrzlá. On vypadal, že je na tom ještě hůře. Nabídla mu místečko u sebe, pokud by chtěl.
"A teď k tomu setkání..." začala o trochu pozitivněji, i když v jejím znění toho moc pozitivně nevyznělo, neboť prostě už měla za svůj život naučené určité grimasy a odměřené vyjadřování. Ale pokud ji někdo pozoroval déle, už mohl poznat nějaké změny. A to byl nejspíše Corniho připad. "Potkala jsem nějakého velmi starého vlka. Byl šedivý a obrostlý houbami. Zažil toho asi stokrát víc, než já, dle toho, jak vypadal." ušklíbla se pobaveně. "Asi jsme uzavřeli obchod."

Maličký se třásl zimou a drkotal zuby a to i při mluvení. Prý tu celou tu dobu čekal na ni. "Achjo, Škvrně," povzdechla si omluvným tónem a došla k němu blíže, aby do jeho srsti na chvíli mohla položit čumák. "Nemusíš se tady nikoho bát. Nenechala bych tě tu samotného, kdyby ti něco hrozilo," ujistila jej tiše a zase se od něj odtáhla. Chlad v jejích očích roztál a jakoby to zas byl úplně někdo jiný, než když přišla před chvílí.
Pak pohodila hlavou směrem ke vchodu do úkrytu a tím jej vyzvala, aby se dal do pohybu. "Hybaj dovnitř, nebo budeš nemocnej," zabručela na něj a sama se vchodem vydala dovnitř. "Byla jsem se podívat, jak to vypadá s kořistí. Někoho jsem potkala," začala trochu tajemně a ohlédla se na něj. Vyčkávala, jestli ho to nějak zaujme a bude zvědavý. Pak by mu určitě pověděla více.

-> úkryt

<- Východní hvozd

Připadalo jí, jako kdyby se tím sněhem použila věčnost, přitom byla v podstatě jen ve vedlejším lese. Každopádně už byla opravdu vyčerpaná a všechno ji bolelo. Naštěstí za nedlouho zahlédla známou krajinu a stromy, které by si už asi s ničím nespletla. S úlevou si oddechla a vydala se rovnou k úkrytu, kde nechala Cornica. Doufala, že tam vydržel a zase se nikam nezatoulal. V tomhle počasí to nemusel přežít. Spíš ale uznala, že by se v tom sněhu pořádně ani nikam nedostal.
Když se blížila k úkrytu, viděla, že před ním Cornic stále stojí. "Čekáš tu na mně?" zeptala se a cukla koutkem v náznaku jakéhosi úšklebku. Chladným pohledem jej sjela od pacek až po špičky uší, aby zjistila, zda je v pořádku. "Chceš jít do tepla, nebo chceš být ještě chvíli venku?" zeptala se po tom, co zjistila, že je celý a zdravý. Pořád přemýšlela nad tím, zda má smečka dost zásob jídla. Na své kratší toulce totiž nic k ulovení nepotkala a z toho byla nervózní.