Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Blúdila medzi stromy a zdalo sa, že niečo hladala. Oňuchávala zem, pozerala sa za kameny a mohutné kmeny stromov. Občas zaliezla do nejakého hustejšieho krovia, alebo nakukla do malej nory. „Kde len móžu byť?“ zahlásila do lesného ticha a cítila to vnútorné napatie, čo v sebe nejspíš mali tí, ktorých hladala. Nevidela ani jeden zlatohnedý kožúšok, takže uznala, že jej potomkovia sa schovali naozaj dobre. Slnko svietilo na oblohe a jeho paprsky sa ukazovaly cez koruny stromov. Les tým bol krásne presvetlený, pričom dodával krásny lesk rannej rose, ktorá ležala na machu. Hmla, ktorá bola ešte pred chvílou a obklopovala celý les, sa pred pár momentmi rozplynula, takže Heather s Flynnom už nemali takú výhodu v ukrývaní sa.
„Flynneeee,“ volala a stále robila, že hladá. „Heatheeer!“ zvolala aj na dcérku a pousmiala sa, keď začula niekde neďaleko jemné zachichotanie. Niekde v dialke zazrela ležícího Sigyho, ako ich pokojne sledoval. Tentoraz sa do hier nezapájal. Venovala mu dlhý pohlad a začala zmatene mrkať, keď sa jeho hnedý kožúšok začal rozplývať. Utichlo spievanie ptactva. Svetlo sa zmenilo na temnotu. Vlčacie smiech ustál ako posledný. Ich ozvena eště chvílu zněla v ušiách. Nikto tu nebol. Bola tu sama. Stromy, ktoré boli pred chvíľou plné krásy a majestátnosti, vyzerali, ako keby zhoreli v obrovskom ohni. Hmla zase prestupovala okolo ich strúchnivelých kmeňov a obklopovala aj Lylwelin, ktorá stála ako oparená. Čo sa to práve stalo? "Cornicu?" hlasla do ticha a dúfala, že tu zostal aspoň on.

Cornic se pochlubil, že laň aspoň vystrašil. Zlatavá cukla koutkem a přikývla hlavou, přičemž její chladné zraky padly na Saturna, protože přeci jen uměl druhého povzbudit lépe, než ona. Nebyla si jistá, jestli si vlče nějak zvyklo na její chování, nebo jak ji vůbec bralo. Ale naučit se mluvit s vlčaty byl pro ni vcelku problém. Její hlava se zase zatoulala k těm jejím, vlastním a ucítila, jak ji bodlo u srdce. Chtěla tak moc vrátit čas zpátky. Chtěla je mít u sebe, stejně jako Sigyho, ať byl ten konec mezi nimi jaký byl, stýskalo se jí. Všechny tři milovala. Zatnula zuby a raději vrátila pozornost Saturnovi, který jí popsal onoho přidrzlého lovce. „Jo, jako lovec je asi dobrej,“ zabrblala pouze a dumala, co by mu asi tak Saturnus měl navykládat, aby se choval. „Na druhou stranu, jestli respektuje tebe a případně další výše postavené, tak není o čem,“ mávla ocasem pak.
Souhlasně přikývla. „Bylo to nerozvážné. Každopádně lov, nebo cokoliv, kde se nachází více vlků… Bude komplikovaný vždycky. Každej má svoji hlavu a ne vždy se všichni shodnou na té samé věci. Nikdy nejde to mít plně pod kontrolou,“ snažila se ho uklidnit. „I sebelepší plán ti většinou někdo překazí. To je asi úskalí tvého postavení. Perfektní nebude nikdy nic, dokud v tom budou mít tlapky i ostatní,“ dodala ještě a doufala, že si takové věci do budoucna nebude tak moc brát k srdci. Je ještě docela mladý na to, aby to dokázal zkousnout. Není asi lehký být alfa a už vůbec ne, když je takhle empatický a citlivý, napadlo ji. Potřeboval by k sobě zlého policajta, ale to Bianca ani Sheya moc nejsou…
Saturnus se pak svěřil, že dostal kopanec. Zlatavá se zaměřila na jeho rameno, které se snažil rozhýbat. Překvapeně pak trhla hlavou ke Cornimu, který si do teď něco prohlížel v místech, kde se skolila srna. Ptal se jí, jestli je v pořádku. „Jsem trochu dotlučená. V mládí by se to snášelo lépe, ale jinak dobrý,“ ujistila ho s úšklebkem. U srdce ji docela zahřálo, že se o ni staral. Bylo to milé. „Takže všichni žijeme, tak dlabanec by přišel vhod,“ usoudila pak a vydala se za alfou zpátky do lesa. Také nešla zrovna ladně. Sem tam ji píchlo v boku a cítila, jak má bolavá záda z pádu. Ohlédla se na vlče, jestli je následuje.

// Mech

Duben 3/10 Iskierka

„Byla by jen na výstavku a jako varování pro ostatní tlučhuby, jako jsi ty,“ odvětila s ledovým klidem a sjela ho pohledem. „Ostatně, nikdo by nechtěl chytit tu verbeš, co ti v tom kožuchu skáče,“ dodala zhnuseně a nakrčila čumák. Jak si ho tak prohlížela, ve finále by ho nejraději zakousla jen z toho důvodu, jak byl oprsklej. Kožešina by pravděpodobně byla na cáry, protože by se na něm vyřádily její nervy. Naklonila ucho k vlčici, která jezevce mírnila se slovy, že takto jinak neodejde. Víceméně se o Zlatavé bavila, jako kdyby tady nebyla a začínala z nich být docela otrávená. Nakonec přeci jen reagovala s nechutně sladkým úsměvem.
„To jsi taková budižničema, když se ti nedaří první pokusy?“ zeptala se jí s kamenným výrazem a sjela ji pohledem, který se jí vyloženě vysmíval. „Ono jich v mnoha případech ani víc dostat nemusíš,“ dodala a znovu zabloudila pohledem k jezevci, jako kdyby ta slova byla mířená spíše na něj. Ten druhou šanci dostal. Mohl děkovat za čas a jak rychle plynul, protože o něco mladší Lylwelin by už ho smýkala po zemi ve vlastní krvi. Naštěstí, hlavně pro něj, si vlčice uvědomovala své nedostatky způsobené stářím, takže se do velkých akcí nepouštěla, plus jí přibyla zároveň s věkem i nějaká ta trpělivost navíc.

Ujistila se, že je Cornic v pořádku. Moc toho klasicky nenapovídal a ještě k tomu zněl zklamaně. „Vedl sis dobře,“ zopakovala skálopevně tónem, na který nešlo nic namítat. „Pomohl jsi, jak nejlépe jsi mohl, vzhledem k tomu, jak jsi velký a mladý,“ dodala ještě v rychlosti. Ten šedý vlk s podivným šátečkem kolem krku sebral laň, co s ní skolil a odešel pryč. Protočila očima a zafuněla. Řekla, že má pomoci Proximě, ale chlapec měl očividně svoji hlavu. „Co je tohle za smrada?“ zeptala se rozhořčeně a otočila svůj koumavý pohled na Saturna. Byla z něho docela rozmrzelá. Na druhou stranu, neměla mu co nakazovat, byli buď stejně postavení, nebo dokonce byl ten otrapa v žebříčku výše, jak ona.
Došla řeč na Karoe a alfa se očividně trochu uklidnil. Jejího zvláštního chování si nejspíše dle jeho slov všiml. Přikývla hlavou, že jeho obavám rozumí. „Našla jsem ji vlastně chvíli před Cornicem. Ani nevěděla, kam patří. Horko těžko jsem ji dovedla zpátky do smečky,“ objasnila mu pak situaci. „Konverzace s ní vypadá asi tak, že přemýšlíš, jestli je mimo ona, nebo ty,“ ušklíbla se potom a rozhodla se už nadále ke Karoe nevyjadřovat. Ona si ji svým způsobem jako vlče oblíbila. A pořád to někde uvnitř ní bylo, jen… Asi nevěděla, jak s takovou náturou komunikovat. Zlatavá měla všeobecně problém s komunikací, ale tohle už byla vyšší dívčí.
Saturnus ji pak oslovil a ona zpozorněla. Prý chtěl skolit jen jednu laň. Chvíli se na něj koukala mlčky, nejspíš si v hlavě sumírovala, co tím vlastně chtěl říct. Chtěl jí nějak letmo vypucovat bachor za zbytečný risk, nebo? Ale najednou přišla otázka. On se cítil hloupě. Zavrtěla hlavou. „Risk je zisk. Máme dvakrát tolik žrádla. A naše bolístky brzy přebolí,“ ujistila ho klidným tónem. Pohledem zkontrolovala Corniho. Sama cítila náznaky bolesti všemožně po těle, ale spíše to přisuzovala stáří. „Více méně to bylo jasné hned na začátku, co se sjednávala taktika, ale… Jestli to chceš někomu dávat za vinu, můžeš mě,“ vypadlo z ní pak narovinu. Ona měla být ta rozumnější a zkušenější, no ne? A ona se nechala unést. „Co vůbec ty? Jsi celej?“ zeptala se mladého alfy zkoumavě. Ani před ním a vlčetem nejednala jako ledovec, když tu byli už sami.

Duben 2/10 Iskierka

Měla skloněnou hlavu nad hladinou, když na ni jezevec vystartoval. Hlavu zase zvedla, připlácla ušiska k hlavě a věnovala mu chladný pohled – ale tentokrát v něm byla velmi čitelná výhružka. Ať na ni bude mluvit jezevec, nebo kdokoliv jinej… „Nebudeš mi říkat, co mám dělat,“ zpražila ho bez váhání ledově a loupla okem po vlčici. Mluvila k tomu prašivci a Zlatavé si nikterak nevšímala. A zatím to bylo i naopak. „Nevím, kdo co dělal přede mnou, já si z tebe původně přišla udělat kožešinu do úkrytu,“ pověděla mu upřímně nakonec, jako kdyby se nechumelilo. Jinak to ani neuměla, než mluvit přímočaře.
Na první pohled bylo jasné, že tihle dva patří k sobě, akorát netušila, co vedlo vlka sebou tahat mluvícího jezevce, který by mohl být v nouzi dobrým a rychlým pokrmem. Ještě to jaktěživ neviděla a že chodila po tomhle světě dlouho. Na druhou stranu tady byla i dostatečně dlouho na to, aby věděla, že je na Galliree možné téměř cokoliv. „Děláš běžně otrokáře jezevcům?“ zeptala se nakonec o něco klidněji směrem k vlčici, čímž jezevci dala jasně najevo, že se raději pobaví s jeho „zákonným zástupcem“, než s ním samotným. Musela by s ním jistě za chvíli udělat rychlý proces a tu kožešinu z něj opravdu udělat.

Duben 1/10 Iskierka

Procházela se kolem jezera a sem tam vyklonila hlavu, když se jí do ní nepříjemně opřel vítr. Jinak její zlatý pohled padal na vlnicí se hladinu jezera, ve které se občas odrazil třpyt měsíce, který občas vykouknul zpoza mračen. Vysledovala, že nedaleko od ní se pohybuje Cornic, který měl na režimu něco jiného, než s ní zrovna trávit čas. A ona za to byla vděčná, protože ho nepotřebovala mít pořád zavěšeného na krku. Naštěstí byl na svůj věk velmi samostatný, což oceňovala.
Jak tak kráčela, zbystřila, že se u jezera pohybuje jezevec. Přimhouřila oči, okamžitě se dostala do lovecké pozice a plížila se směrem k němu. Snažila se skrýt za cokoliv, co by schovalo její stařecké tělo a doufala, že jí zase nějak nezapraská v kloubech, což by ji vyzradilo. Plížila se nocí jako zkušený lovec. To by byl ale hezký kožíšek do úkrytu. Cornic by se na něj možná ještě vešel, přemýšlela, zatímco se přibližovala. Tu najednou ale zaslechla hlas vlčice, která byla ve vodě. Do teď si jí nevšimla. Nacházela se v bezprostřední blízkosti toho zvířete a snad s ním i mluvila. Zlatavá zaraženě zvedla hlavu a zamrzla na místě. Jezevec opravdu na slova vlčice reagoval. Lyl zklamaně zabručela a rozešla se z křovisek, jako kdyby se nic předtím nedělo. Šla se jakože napít, kousek od nich, aby mohla vysledovat, jestli ji zrak a celkově všechny smysly nešálí.

Moc děkuji za akci :D

Přála bych si dostat:
Lylwelin
70 kytek
+ 10 křišťálů
+ hvězdička do taktiky lovu

Aithér
70 květin
+ 10 křišťálů
+ hvězdička do vytrvalosti

Thyra:
70 květin
+ 10 křišťálů
+ hvězdička do taktiky lovu
+ 10 oblázků

Tristan
70 květin
+ 10 křišťálů
+ hvězdička do síly

Přidáno.

Všechno bylo velmi rychlé. A navzdory tomu, že takový lov zrovna Zlatavá zažila za svůj život nespočetněkrát, stále nestíhala vnímat veškeré dění okolo. Opět přišlo její klasické zastření mysli a temno před očima, jakmile pocítila krev kořisti na svém jazyku. V tu chvíli z ní byl pažravec, který byl schopný jít do extrému pro to, aby svoji kořist dostal. A tohle byla přesně ta chvíle, kdy se to stalo, jenže bez uvědomění, že už na to ve svých letech nemá tolika sil. I tak držela laň za nohu, seč jí síly stačily, hrdelně vrčela a modlila se, aby Mitsu laň dokončil. Někde v jakoby v dálce slyšela štěkot vlčete a ihned věděla, ke komu jej přiřadit. Zahlédla, jak se někde v blízkosti Cornic mihnul, než kamsi odlétl na zem a stal se skoro placatým. A v tu chvíli sebou laň sekla na zem. Lylwelin pustila nohu, tlamu už měla skoro v křeči.
Okamžitě zkontrolovala pohledem místo, kam dopadl Cornic. Věděla, že si maličký zažil svoje a daleko horší věci, takže měl tuhý kořínek a nebyl to žádný utřinos, přesto se jí okamžitě sevřelo srdce ve strachu, jestli se mu něco nestalo. Poprvé mohlo vlče vidět v jejích jinak chladných očích spoustu emocí, které u ní předtím vidět nemohl. Ale to už se zvedala ze země. V žilách jí pumpoval stále adrenalin, jeho hladina neklesala tím, že netušila, co s maličkým je. Cíl teď měla jediný – dostat se za ním a pak řešit cokoliv jiného. Doklusala k němu a klesla na břicho na zem. „V pořádku?“ vydechla, protože byla stále zadýchaná. V rychlosti mu olízla rozčechranou srst na hlavě, kde mu vznikla chocholka, aby ho upravila. „Vedl sis dobře, seš celej?“ zeptala se starostlivě a až když byla u něj, mohla začít vnímat i zbytek skupiny.
Proxima se rozhodla, že odtáhne první kus do lesa. Vcelku Zlatavou překvapila svou silou. „Hej, mladej, dobrej výkon,“ pokynula na Mitsua stojící u laně, kterou společně s ní zdolal. „Měl bys pomoct slečně, my si s tím už tady poradíme,“ řekla mu bez okolků. Bylo jí jedno, jestli byl ve smečce nad ní, nebo pod ní, prostě využila práva starší. Otočila se na Saturna. Samozřejmě jako členka naháněcí skupiny netušila, že chtěl strhnout jen jeden kus. Takže si ani neuvědomovala, že situaci dost zkomplikovala, ačkoliv byla schopná si to už za běhu spočítat. Nebylo jich úplně dost, tím, že Karoe prchla. A na tu se Saturnus zrovna ptal. „Neboj, je v pořádku,“ ujistila ho pohotově. „Vzala čáru hned na začátku. Nevím, co se stalo. Je celkově nějak… Mimo,“ netušila, jak lépe popsat zmatené chování Karoe. Saturn by s ní musel sám mluvit, aby pochopil. Znovu zkontrolovala pohledem Cornica. Byla zvědavá, jaké z toho bude mít pocity. Ona na něj každopádně byla hrdá a dala to v každém svém pohledu na něj najevo. Bylo jasné, že s malinkatými zoubky by toho moc nezmohl, ale byl opravdu odvážný a jednal intuitivně.

Březen 4/10

Jaro, to bylo takový životabudič úplně pro všechno v přírodě. Začínala pučet mladá zelená tráva, stále schovaná pod tou loňskou, která byla zhnědlá mrazem, který měsíce úřadoval a sehnutá pod pokrývkou sněhu, která už byla ta tam. Pěvci spustili své typické drama a začali zase řvát jako na lesy. Kroužili kolem sebe a hašteřili se, aby mohli brzy zplodit své potomstvo a začít pracovat na svých hnízdečkách lásky, kde brzy ponechají poklad tohoto snažení. Nebývalo pro ně problémem posbírat si chomáče vylínaných chlupů, které pouštěla snad úplně všechna zvířata chodící v těchto krajích. Jimi si svá hnízdečka hezky zateplovala. Jenže Zlatavá nic z tohoto nikdy neobdivovala. Tyhle první příznaky jara ji spíše dráždily, než aby ji těšily. Nemilovala jaro tak, jako ostatní. Cvrlikání ptáků ji spíše dráždilo, začínal jí chybět ten krásný zimní klid. A čím více se oteplovalo, tím více trpěla, protože celý život chodila nabalená v severském kožichu. Nebyla tedy ani tak cynik, jako spíš někdo, kdo měl opravdu pádné důvody nemít jaro rád. Až teď, na stará kolena, docela oceňovala, že se oteplilo. Nebolely ji tolik klouby ze zimy a ze sněhu, ve kterém se namáhavě chodilo. Nebyla už žádný hrdina s tím přibývajícím věkem.

Hnala se za kořistí téměř neúnavně, ale opak byl pravdou. Únavu pociťovala plně. Bolely ji nohy, nestačila s dechem a cítila, jak ji pálí plíce. Sípala, přesto běžela, aby nahnala srny tam, kam potřebovala. Kam to potřebovali všichni. Koutkem oka vnímala Karoe. Vypadalo to, že chvíli dělá, co má, ale najednou jako kdyby ji odnesl vítr a byla fuč. Zmizela mezi stromy. Zůstala na to v podstatě sama. Corni byl někde vzadu, doufala, že neztratila i jeho. Sem tam byla v cestě nějaká ta borůvka, kterou musela přeskočit, nebo šiška na které se snažila neztratit rovnováhu. Nestíhala vlčici ale plně vnímat, protože se jí konečně povedlo nahnat laně k lovcům. Prodřela se tím chaosem až sem. Lapala po dechu a snažila se zorientovat. Všimla si, že mladá Proxima držela laň u země. Ačkoliv Lylwelin chtěla, neměla sílu na to, aby doběhla kořist ještě dorazit. Naštěstí zaslechla Saturna, který štěknul po nějakém vlkovi a najednou byl u laně a dodělal ji.
Zlatavá měla pokušení nějak drcnout do toho vlka, který měl odehnat tu druhou laň a vyprovokovat ho k tomu, aby ji skolili. Jako lovec si opravdu věřila, jenže její mladý duch byl připoután ve starém těle. A nakonec... Odvaha jí nechyběla ani tak a proběhla kolem světle zbarveného vlka. "Pojď!" sykla na něj téměř agresivně, když nabírala rychlost, aby skočila po druhé lani. Pokusila se rovnou zaútočit na krk. Byla zvyklá na váhu, co měla před lety a že kdejaké zvíře vyvedla z rovnováhy. Teď vyvedlo z rovnováhy možná tak ji zjištění, že to s ní nehnulo tak moc, jak si myslela. Zaryla do její srsti drápy a zakousla se do jejího krku. Zlatavá ale takhle na stále stojícím a bránícím se zvířeti nemohla udržet rovnováhu dlouho. Její ledové oči se pokusily vyhledat Mitsua, aby zjistila, jak je na tom. Potom se musela pustit. Skončila zase na zemi, kde udělala ze dva bolavé kotouly. Vztekle zavrčela a chňapla po zadní noze laně, aby jí zabránila v dalším konání. Kořist byla ještě příliš při síle. Začínala pochybovat o tom, že ji zdolají. Spíše Lylwelin naprosto zdolávalo stáří. Byla vyčerpaná a dotlučená.

Březen 3/10

V mysli se jí ukázal had, na kterého před nějakou chvílí narazila. Vzpomněla si na ten oblouk, kterým si jej musela obejít, protože nechtěla potíže. Bylo zajímavé, celý život se tahle vlčice nebála podívat nebezpečí z blízka do tváře, jako by snad byla nějakým Pohanem, který věřil tomu, že nad ní všemocné síly drží ochrannou tlapu, ale hada? Hada si obešla prostě obloukem. Kdyby na tý cestě raději ležel nějaký drahokam, to by bylo mnohem lepší, napadlo ji trošičku otráveně. Už ji totiž nebavilo žít v tomhle starém těle. Necítila se prostě jako právoplatný vlk. Ráda by si vydělala nějaké ty křišťály, drahokamy a tak, aby mohla jít k Životovi zjistit, zda je opravdu schopný ji omladit. Jenže jí připadalo, že na to, aby ji Život omladil, byla ještě příliš chudá. Měla u sebe tak maximálně chomáče své vlastní srsti. Tu bídu, co si stihla na tuhle (zrovna dost krutou) zimu pořídit. Teď už ji zase vylínávala pryč. Asi to nebude mít dlouhého trvání, protože věkem ji zrazoval i její božský seveřanský kožišek. Podrážděně si povzdechla, cítila se jako starej sejr.

<- Mech přes Gejzírové pole

Než vyrazili, vyměňovala si zvláštní pohledy s Karoe. Ani z jedné nevyšla ani hláska. Zlatavé to nevadilo, dokázala ocenit ticho více, než nějaké bezcílné žvatlání. Cítila, jak se pod ní hemží Cornic, celý nervózní z toho, že na něj mluví Proxima a pak asi i z toho, že jedno místečko vedle Lyl bylo zabrané. Dcera alfáka to s ním nakonec vzdala, když viděla, že to asi nemá cenu, tvářila se sice jako pukavec, ale to bylo momentálně jedno, a tak se uvolnila i ona, protože nemusela být tolik ve střehu, co se stane. U Cornica jeden nevěděl, jestli se někam rozprchne, nebo složí jako domeček z karet. Jestli seznamování obnášelo jen tohle kroucení, tak to asi bylo dobrý, ale jistá si tím nebyla. Tu najednou se Karoe probrala ze svého bloudění v hlavě a zeptala se, zda je přítomné vlče Lylky. Ta se pobaveně ušklíbla. "Ne," odpověděla krátce, ale to se už skupinka dala do pohybu.
Mládě se na chvíli někde zadrhlo, tak začínala přemýšlet, jestli náhodou něco neřekla špatně, nebo jestli vůbec půjde, když tu je tolik vlků. Bude to ale muset přežít, jestli se chce něco naučit, napadlo ji. Také jí společnost tolika vlků nebyla příjemná. Jenže lovecká skupina byla něco jiného. Většinou se vlci soustředili na cíl a moc toho nenapovídali. Zlatavou dráždilo, že tomu zrovna teď muselo být jinak. "Dávám na něj pozor," vydechla potom tichý dodatek, aby se náhodou nedotkla citů vlčete její předchozí ráznou odpovědí. A objasnila rovnou trochu Karoe, jak to s ním je. Skupinka začala míjet stromy, které rozhodně nevypadali jako smrkové. Byly to vzrostlé stromy a opravdu krásné. Naklonila se k vlčeti, které je dohnalo. "Tady jsem potkala toho Stařešinu," špitla k němu, ale pak se rozhodla, že už je opravdu čas mlčet a soustředit se. Očividně už byli na místě. "Ššššt," udělala pak na Karoe a Cornica, když ucítila pachy nedaleké zvěře. Sama začala našlapovat o něco více opatrněji. "Dávej pozor, kam šlapeš... Snaž se jít potichu. Každé šlápnutí na větvičku, nebo cokoliv, tě může prozradit," radila maličkému šeptem.
Ani ji nepřekvapovalo, když alfa začal mluvit přímo na ni. Když tak skupinku sledovala, byla tu společně s alfou nejzkušenějším lovcem. Jenom doufala, že ji nezradí bolavé klouby. V jejích letech už se mohlo stát všelicos. Byla pověřena se svou skupinkou nahnat daný kus, který určil Saturn. Vyhledala laň pohledem a tím si ho potom poměřovala. Hezký kousek, napadlo ji a ucítila, jak se jí do žil vlévá pomalu, ale jistě adrenalin. Aspoň něco babku zvedne z křesla! Kývla na Saturna, že s taktikou lovu souhlasí a začala se pakovat na své lovecké místo.
Po Cestě postrčila Cornica s Karoe, aby šli s ní. "Vezmeš to zprava," pohodila hlavou na její trasu. "Budeš jistit, aby nezaběhla někam do lesa a aby běžela k druhé skupince," dodala a nadechla se. "Já ji odříznu od stáda a ty, Corni, to pojistíš za námi uprostřed, kdyby se náhodou obrátila a chtěla běžet druhým směrem," řekla a chvíli oba sledovala, jestli pochopili. Vlček musel být asi překvapený, že se pro něj místo koukání nakonec našlo nějaké využití. Měl sice pořád kratší nohy a nebude tedy tak rychlej, ale aspoň si bude připadat dobře, že přiložil tlapky k dílu, no ne? "Dobře to dopadne," dala ještě oběma tichý příslib, než vyrazila.

Začátek lovu (//nebudu to protahovat, ne? :D)
Našlapovala tiše křovisky. Dávala si pozor na tlapky, kam šlape. Zlatavým pohledem vyhledávala druhou skupinu vlků, jestli už dorazili na místo. Zkusila pohledem najít i Karoe a Cornica. Měla krapet problém jim věřit, ale doufala, že kdyby se náhodou něco zvrtlo, bude schopná to nějak zachránit. Zahlédla, že skupinka útočníků už je na místě, takže zlatavé nezbývalo nic jiného, než se dostat co nejblíže k vybrané lani a oddělit ji od stáda. Za chvíli se k ní přikradla docela blízko, ale nebylo to úplně to místo, které si představovala. Bohužel zvíře s citlivými smysly si již potencionálního lovce všimlo, varovalo zbytek stáda a dalo se s panikou na úprk. Lylwelin okamžitě vyrazila za ní. Vycenila zuby a párkrát štěkla, když se neustále laň lepila na zadek druhé a nechtěly se od sebe ani za mák odtrhnout. Každopádně obě oddělila od zbytku stáda. Pokusila se vběhnout mezi ně, ale moc nadšená z toho nebyla. Nerada by dostala ránu paznehtem. Taky je nemohla vychýlit z trasy, nebo by to všechno zkomplikovala. V té rychlosti a v adrenalinu se to všechno kontrolovalo složitě. Každopádně doufala, že Karoe je tam, kde by měla být a nějak to jistila. Pak se to stalo... Cítila tupou ránu na žebrech. Bolestně sykla a trochu zpomalila, aby se z pod laní dostala. Oddělit je od sebe se jí nepodařilo, tak doufala, že to nebude komplikovat příliš. V lepším případě by se mohlo zkusit ji strhnout také.

Březen 2/10

Pokračovala dále v cestě. Pořád přemýšlela, co byl ten předchozí zvuk. Možná nějaká kreatura? Zavrtěla nad tím hlavou, aby to nechala být. Ani by nečekala nějaké narušitele v těchto místech. Byla ráda, že je zase pro jednou chvíli sama. Prošla lesem a vyšla na otevřenou louku. Vcelku ji udivilo, kolik je tu světla a jak to jejím ospalým očím dělá problém. Podrážděně je přivřela. V něčem přeci jenom měla tu zimu raději. Ačkoliv ona ji jakožto vlčice ze severu celkově preferovala radši. Ale tahle byla docela namáhavá i pro ni. Možná to taky bylo pokročilým věkem, který zlatavá měla. S tím už mohl udělat něco jedině Život, ale neměla pro to dostatek křišťálů. Proto se koukala po zemi, jestli se tu náhodou nějaký nezatoulal.
Nezatoulal. Za to se tu na slunci vyhřívala zmije. Lyl neměla náladu na problémy, už vůbec ne s jedovatým hadem. Zůstala stát na svém místě a chvíli ji zamyšleně pozorovala. Hadice byla chvíli ve střehu, ale potom svou hlavu zase sklonila. Kdo vymyslel takové stvoření, co nemá nožičky? Napadlo ji. Nikdy nad tím takhle nepřemýšlela. Možná to bylo tím, že spíš nikdy nepřemýšlela takto primitivním způsobem? Kdo ví... Asi jí na staré kolena opravdu hrabalo.

Jedného krásneho rána, keď bola tráva pokrytá chladnou inovatkou, prechádzala sa po nej vlčica so zlatým kožuchom. Paprsky vychádzajúceho slnka sa od neho odrážali a dávali tak srsti ešte viatší zlatý nádych, než mala Lylwelin doteraz. Prechádzala sa bez ciela, iba tak, aby upokojila svoje rozhodené vnútro. Momentálne nemala žiadny väčší problém. Bolesť zo straty rodiny sa postupne zavrtávala hlbšie. Bola tam stále, ale už nebola taká silná, nedrtila jej srdce na kúsočky a necítila taký silný tlak na hrudi, ako tomu bolo ešte pred nejakým tým mesiacom. Zrejme tomu velmi dopomohlo to, že našla Cornica a ujala sa ho takmer ako svojho vlastného. Hoci bol aký bol a ona bola od svojich vlčiat zvyknutá na viatšiu divočinu, nahrádzal jej aspoň z časti teplo domova. A to nehovoriac o Mechovej svorke, do ktorej dostala možnosť sa vrátiť.
Dlho vydýchla a z ňufáka jej vyšiel oblak pary. Sledovala ako sa pomaly vytráca nad jej hlavou a spokojne mávla chvostom. Napriek jej chladnému výrazu, ktorý bol pre ňu typický, sa naozaj v momentálnej chvíli cítila najednou dobre. Síce tušila, že už vo svojom živote nezíska nič viac, než jedno zatúlané vlče a že vo svojom veku už toho vela nezmóže, ale na čo sa tým trápiť.

Březen 1/10

Lesem zněly zvuky jejího kulhání. Zase ji bolela kyčel. Ach to stáří, bylo fakt namáhavé. Chtěla věřit tomu, že Život má opravdu moci vlka omládnout. Chtěla být mladší. Připadalo jí, že to stáří leze na mozek. Že ten mozek snad hnije za živa, stává se z něho bláto, stejně jako z jejího těla, které už nestálo za řeč. Tiše si povzdechla do ticha lesa a užívala si, že je chvíli o samotě a zase se trochu potuluje. Byl to zvláštní les, protože nebyl složen ze smrků, ale z ovocných či listnatých stromů. Počkej, zdá se mi to? Zamyslela se, když vzhlédla vzhůru a na jednom ze stromů zahlédla jablko. A pak další. A další. Bylo jich tu plno. Zamrkala a nasála do čumáku okolní vůni. Byla nasládlá.
Potřásla hlavou a vydala se znovu na cestu. Muselo se jí to jenom zdát. Tohle jaktěživ neviděla. Pořád s údivem pokračovala dále v cestě. Ten údiv na ní šel vidět, měla ho ve výrazu, protože tu nebyl nikdo, před kým by musela nosit tu svou tvrdou masku. Zaslechla podivný zvuk. Znělo to jako kozel. Nebo koza? Hm, to je jedno, uznala a najednou ji něco štíplo, jako kdyby ji kousla blecha. A tu se probudila. Byl to jen sen.