Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Probudila se celá zmatená. Nejspíš se jí zdály nějaké chmury, jelikož v první chvíli po otevření očí nedokázala rozeznat, kde že to vlastně je. V rychlosti zvedla hlavu a zlatavým pohledem přejela prostor kolem sebe. Aha. Jsem pořád v úkrytu, došlo jí, zatímco se pomalu pokoušela zvednout své staré rozbolavěné tělo. Sykla bolestí. Ani nevěděla, co ji bolí více. Musela tu ležet pekelně dlouho. Nasvědčoval tomu i její žaludek, který dával značně najevo, že nebyl dlouho zaplněný. Nespokojeně se za ním ohlédla a švihla ocasem. Ve finále zdechnu na hlad, super, napadlo ji. Byla z toho značně rozmrzelá. Hladová vlčice = nepříjemná vlčice. I když zrovna u Lylwelin by se neměnilo nic, ani kdyby byla přežraná k prasknutí.
Za prokřupání některých kostí v těle konečně stála na nohou a musela si zase na chvíli sednout, když se jí zatočila hlava. Tma před očima pomalu ustupovala, zatímco se zlatavá vlčice zhluboka nadechla. Připadalo jí, jako kdyby dostala ránu do hlavy při rvačce. Jakmile tenhle stav odezněl, znovu se postavila na všechny čtyři nohy a oklepala se. Cítila svou slabost a neuvěřitelně ji to znervózňovalo. I přesto, že byla v úkrytu, cítila v něm jemné závany chladna. To je podzim? Měla bych se sebou něco rychle udělat, nebo v zimě fakt pojdu, uznala ve své hlavě a rozešla se k východu.

//-> Mech

Bedlivě sledovala každý její pohyb. Byla elegantní a sebejistá. Nutila ji přemýšlet, jestli je to jen maska mladé vlčice, která teprve hledala sama sebe, nebo jí opravdu život už nadělil tolik lekcí, že z ní byla zkušená mladá dáma, která věděla co a jak. Ani by nečekala, že ji někdo takhle ještě zaujme. A už vůbec ne takhle mladé pískle. Ale nadchla už ji při prvním setkání. Proč by nemohla teď? "Tak nějak doufám v obojí," vydechla, když se pomalu posadila. Stejně jako Karoe před chvílí, i svůj ocas nechala elegantně obtočit kolem svého těla. Dělala to automaticky, protože už roky byla zvyklá skrývat svou jizvu na zadní noze. Ačkoliv už si na ni dávno zvykla a celkově své jizvy spíše raději vystavovala, snad aby ostatním dala najevo, ať se od ní drží dál, nebo si nějakou podobnou může odnést. Je fakt, že pár slabomyslných vlků už to odradilo a opravdu si od ní drželo odstup.
Na její otázku pouze se zabručením přikývla. Bylo jí jasné, že její mladá zvídavost chce vědět více, ale Lylwelin k tomu asi více ani neměla co říct. Karoe nevěděla o jejích životních strastech, o tom, že vlastně ztratila vše. Nemohla prozatím znát ani tu fázi života, kdy má jeden pocit, že už zažil vše, dostal od života vše, co nejspíš mohl a takovou tu slepou uličku, do které se vlk dostal na sklonku svého života a tak nějak tušil, že už z ní není cesty návratu. Že už nejspíš ani není žádná boční ulička, kterou se vydat. Nebo možná byla, ale už ji nechtěl vidět.
Trochu ji bodlo u srdce při zmínění Sigyho jména, ačkoliv její kamenný výraz se samozřejmě neměnil. Hned své myšlenky zase převedla ke Karoe a pozastavila se nad tím, že tu vlastně celou tu dobu nebyla. "Heh, mám takový dojem, že jsme na tom stejně," ušklíbla se zase. Potom velmi krátce naklonila hlavu do boku, zaujalo ji prohlášení, které tu zaznělo. Jo i v tomhle jsme na tom stejně, přitakala jen tak ve své hlavě. Vypadalo to, že Maličká dospívá správným směrem. Správným pro Lylwelin, samozřejmě. Byla si jistá, že spousta vlků by se Karoe vyhnula obloukem, nebo snahu o nějaký kontakt vzdala. Byla to daň za to, aby vlčice mohla být svá. Nespoutaná, neohrožená a soběstačná. "Koukám, že jsi dospěla nejen fyzicky," podotkla, jen se sotva znatelným uspokojením v hlase.

Nemusela nad odpovědí na její otázku moc dlouho přemýšlet. Proto s ní ani moc neotálela: "Ano i ne," odpověděla s ledovým klidem. "předpokládám, že ti buď došlo, že ti tu nikdo podstrojovat pod čumák nebude, nebo sis našla dobrého otroka," mrkla na ni. Pokud to druhé, tak si to umíš sakra dobře zařídit, holka, napadlo ji, když ze zpříma dívala do jejích očí. Pořád kalkulovala, na jaké úrovni se s ní má bavit. U jiných vlků to nebylo nikterak složité, většina z nich byla jednoduchými hlupáky, tahle mladá dáma měla aspoň nějaký potenciál. Škoda, kdyby ho v ní zase nepodpořila, nebo nerozdmýchala tu jiskru ohně, co v ní dřímal.
"Bohužel," odvětila suše na její poznámku, že přežila i ona. Co ji ovšem zajímalo byla otázka, proč se vlčice ještě zdržuje taky. Jelikož Zlatavá nepatřila k těm soucitným, co si dávali pozor na jazyk, aby náhodou nepíchli do živého, byla odhodlaná se zeptat. "spíš než že jsi na živu mě zaráží, že jsi ještě tady?" Ať to bylo jak to bylo, její velectěná rodina se na ni vykašlala. Lylwelin nebyla o moc lepší, takže nehodlala nikoho v tomhle ohledu soudit. I když kdyby měla na výběr, svá vlčata rozhodně vychová a neopustí, dokud by neodešla sama. Tahle se prostě jako vlče buď zaběhla a její velectěný rod nebyl schopný ji do dnešních dnů najít, nebo se jí prostě nějak chytře zbavili. "A dokonce sis nenechala rozpárat hrdlo od žádného chlapa," poznamenala ještě s krátkým úšklebkem. Ještě teď její srstí přejížděla husina, když si vzpomněla na to, jak byla Maličká přesvědčená o tom, že samci jsou prostě silnější a přes to nejel vlak.

Vypadalo to, že tu bude totální nuda. Vlastně ani žádnou extra zábavu od tohoto místa neočekávala, přišla si sem hlavně odpočinout po dlouhých toulkách. Spíše nečekala, že tu bude tolik vlků. Po celém území smečky bylo mrtvo a všichni byli zalezlí tady. Myslela si, že ostatní budou spíše nadšení z přicházejícího jara, ale očividně ne. A aby tady těch vlků nebylo málo, zaslechla blížící se kroky z venku. Tiše zafuněla a přesunula pohled chladných očí k místům, kde se za chvíli vynořila postava. Nesla se hrdě a Zlatavou to ihned zaujalo. Její kamenný výraz sice nedal najevo vůbec nic, ale to zaujetí bylo konečně nějakým jiným impulsem v jejím jinak mrtvém nitru. Ve tmě vlčici nepoznávala, možná i proto, že se od doby, kdy ji viděla naposledy, vcelku vytáhla. A vlastně, jak je u Lylwelin zvykem, by na ni málem zapomněla. Jenže tohle mládě bylo něčím speciální a vcelku se jí zamlouvalo, protože v sobě mělo tolik temperamentního ohně, že by vydala za celou tuhle znuděnou smečku, takže ji ihned po zaslechnutí svého jména zvládla na jedničku identifikovat.
Zvedla hlavu z tlap a krátce našpicovala uši. Uhm, ta vyrostla, pomyslela si zaskočeně. Čas utíkal asi ještě rychleji, než si Lyl myslela. Jí se poslední dobou život hrozně táhl. Po tom, co si uvědomila, že v podstatě o všechno, nebo spíš o všechny přišla a ještě k tomu vlastní vinou, si připadala naprosto bezduše. Bez smyslu života, úplně prázdná. Neměla ani chuť hledat nový směr. Jenže svět kolem ní plynul stejně rychle. "Karoe," opětovala jí oslovení s učitelským mlasknutím. "koukám, že ses úspěšně dožila dospělosti," blesklo jí šibalsky v očích. Na jazyk už jí lezly další poznámky, ale rozhodla se s nimi vyčkat. Z postavení mladé vlčice totiž nešlo rozeznat, jestli ji vidí ráda, nebo jí každou chvíli skočí po krku za ty řeči, co do ní sypala, když byla ještě mrně. To vyčkávání na reakce vlků jí podobných bylo poměrně vzrušující.

//<- Mech

Už když překonala "práh" úkrytu, věděla, že na rozdíl od celého smečkového území, je tady živo. Co si budeme, nadšením do stropu z toho neskákala a její chladné srdce také neplesalo, na druhou stranu uznala, že je lepší, když ji tady jednou za čas někdo uvidí, než zase zvedne kotvy na nějakou další ze svých výprav. Do velké místnosti tedy nakráčela sebevědomě a jen v rychlosti sjela všechny přítomné chladným pohledem. "Čau," téměř štěkla odměřený pozdrav, než si v rychlosti našla nějaké místo trochu stranou, kde by mohla uvelebit svůj nazlátlej zadek. Lylwelin rozhodně nebyla žádný mistr konverzací a už vůbec ne fanoušek seznamování a vlastně jí bylo úplně ukradené, že tu jsou i vlci, které možná nezná. Uznala, že pokud je tu Saturnus, mají buď povolené tu být, nebo jsou dokonce členy smečky. Šlo to všechno nějak mimo ni. "všechno cajk?" obrátila chladný pohled na vlka s měsícem na čele. Byl snad jediný, se kterým byla ochotná konverzovat.
V rámci mezí, s ohledem na cizince v její blízkosti, se uvelebila na mechu. Její vnitřní alarm jí ale stále spínal v hlavě, takže si téměř automaticky po očku hlídala ty, které nezná. A vlastně tak nějak čekala, jestli se tu něco bude dít, protože tu zcela jistě do teď neseděli v tichosti. S kamenným výrazem si tedy položila hlavu na přední tlapy, předstírajíc absolutní nezájem. V přítmí úkrytu postřehla, že jedna z těch vlčích dam je nejspíš Bianca. Jo, tu si asi trochu pamatuju, uznala. Taky si nedovedla vybavit, kdy ji vlastně viděla naposledy. Snad ne v tom smradlavým Maharu, napadlo ji potom.

//<- Východní hvozd

Zlatavá konečně dorazila na území smečky. Kdo ví, po jak dlouhé době, ovšem ona nebyla zrovna jedna z těch, která by se za to plazila omluvou kdo ví před kým. Zdálo se, že hranice jsou čerstvě označkované, s čímž byla spokojená. Aspoň to nemusela hnedka začít procházet ona. Bude spokojenější, když si půjde rovnou po svých nekončících výletech odpočinout do sucha a tepla. Nezdálo se, že by to na území smečky nějak žilo, což jí taky vůbec nevadilo. Ba naopak docela vyhovovalo. Když už byla členkou, tak tu aspoň nebyla stovka otravných poskakujících mamlasů, co by jí nedalo pokoj. Ne že by si tu samotu pochvalovala nonstop, ale všechno lepší, jak tohle.
Vydala se napříč území smečky a zlatavým zrakem sledovala, zda se tu něco nezměnilo. Ne. Vypadalo vše jako při starém. Znuděně zafuněla a nabrala rovnou směr úkryt. Doufala, že když už se tu jednou za čas ukázala, potká aspoň Launee, se kterou by si mohla popovídat. Vždy, když se tady ukázala, tak se musely minout. Co už, asi toho taky má moc, uznala pouze.

//-> Úkryt

//<- Zrcadlové hory

Čím více se přibližovala do smečky, tím více přemýšlela, jestli je to vůbec dobrý nápad. Vůbec se jí nechtělo. Kdyby v ní nebyly nějaké kousky vděku za záchranu jejího života, který stejně označila za zbytečný, asi by se tam už ani nevracela. Nebyla tam zase pěkně dlouho. Ale bylo načase, aby se zase jednou ukázala. Třeba se s ní rovnou rozloučí a o to jednodušší to pak bude mít. Mávla nervozně ocasem a dlouze si povzdechla. Tak dlouho nevědět, co se životem, jednoho unavovalo. Tu nejhezčí etapu života promarnila někde v díře a když se dočkala vytouženého vysvobození, všechno bylo pryč. Sigy ji odkopl, odmiloval se snad rychleji než zamiloval a děcka byli na výpravách. A ani o tebe nestojej, to se neboj, připomněla si stroze a naštvaně sykla.
Končící zima jí na náladě moc nepřidávala. Možná pro to, že milovala zimu, se raději toulala mimo smečku, než aby byla "zavřená" na jednom místě. Možná to bylo jen proto, že nedokázala říkat "doma" jednomu místu. Nikde nebylo "doma", když ji nikdo nečekal. Nebyla naivní, aby si myslela, že ve smečce někomu chyběla. Stejně ji tam skoro nikdo ani neznal. To by tam musela trávit totiž nějaký čas. A na co?

//-> Mech

// Vyhlídka

Nebylo to úplně nejlepší rozhodnutí, přesouvat se zrovna teď, ale jinak to asi nešlo. Kdyby zůstala přes noc na Vyhlídce, dost možná by utrpěla nějaké omrzliny. Bylo tedy lepší se dát do pohybu. Počasí vypadalo, že se bude zhoršovat, což uznala podle zvedajícího se větru, který jemně načechrával její zlatavou srst a studeně lechtal na čumáku, až se jí místy chtělo kýchnout.
Sestup byl opravdu nepříjemný, jelikož viděla, že má bezpečí lesa již na dosah, ale stále jí cestu znepříjemňoval sníh, kterého nebylo sice mnoho, ale dokázal pěkně cestu zkomplikovat. Jakožto zkušená stopařka zahlédla nedaleko od sebe stopy. Patřily dvěma vlkům. Šli stejným směrem před několika hodinami, uznala, když se na chvíli zastavila u stop a prohlédla si, na kolik jsou zasněžené. Téměř vůbec nebyly. Neuniklo jí ani, o kolik jsou ty druhé stopy menší, než ty druhé. Vlče? Zajímavé, pomyslela si s úšklebkem. Na kolik byla hrozná matka, tudy by asi své vlče nevzala. Nechala být zkoumání stop a rozešla se dál. Chtěla být co nejdříve v bezpečí stromů.

// Východní hvozd

Ve svém zklamání, že bouřící sopka nenapáchala více škod, v lepším případě nepohltila celou tuhle zem, včetně její maličkosti, si ani nevšimla, že Nori odešel. Asi ho úplně vypustila z hlavy. Nevěděla, jak dlouho se tu zdržela, ale pro nepřízeň počasí se rozhodla tohle místo opustit a jít se podívat zase do Mechové smečky. Ne že by ji tam nějak extra něco táhlo, ale dlužila určitou laskavost Launee. S povzdechem vstala a prokřupala si s dlouhým protažením záda. Slastně sama pro sebe mlaskla, narovnala se do své hrdé pozice a rozešla se směrem, který by snad jen tak nezapomněla.
Něco jí sice říkalo, že se tu něco trochu změnilo, ale netušila moc co. Musím mít buď zamrzlý mozek, nebo už na mně dopadá senilita, uznala podrážděně, když chladným pohledem sledovala okolí. Aspoň že byla konečně zima. Její oblíbené roční období, kdy se její podrážděné nitro zabalí do jakéhosi kabátku, který ji uklidňoval. Sice neměla úplně radost z místa, kde se nachází, jelikož věděla, že sestup bude nebezpečný, jenže to by nesměla tato vlčice pocházet ze severu, kde se s takovými nástrahami potkávala od vlčete. Měla tedy výhodu, že byla zvyklá se v těchto podmínkách pohybovat, ale pořád věděla, že musí velmi dávat pozor na to, kam pokládá své tlapy, které se bořily do sněhu.

// Zrcadlové hory

Věnovala mu jeden z chladných, leč trochu znuděných pohledů, který na něm dlouho nezůstal. Něco v rychlosti zamumlala, pravděpodobně nějak komentovala sama pro sebe jeho "osobní kouzlo" a stále bedlivě sledovala, co se děje v širokém okolí, které se před nimi díky Vyhlídce rozevřelo. Hlavně ji zaujalo dění se sopkou, které, jak se zdálo, pomalu ustávalo. "Hm, to bylo všechno?" pronesla tiše, snad jako kdyby jí zklamalo, že láva nezničila minimálně půlku tohoto kraje.
Líbilo se jí, jaký respekt mu očividně naháněla. Vrátilo jí to do starých časů, kdy si nespouštěla nikoho k tělu, protože okolo sebe šlehala plameny. Sice neměla nikoho blízkého, na druhou stranu neměla v tom případě nikoho, kdo by jí mohl ublížit, zlomit srdce, opustit ji. Nikoho, komu by musela vysvětlovat každý její krok. Byla v podstatě svobodná a na nikoho vázaná. I když teď na tom nejsi o mnoho lépe a můžeš začít odznovu, pomyslela si. "Máš jediný štěstí," zavrčela potom varovně, aby ji nebral na lehkou váhu.
Bohužel tento vlk měl nějaký skrytý talent na konverzaci a ne zrovna takovou, co by dokázala brát na lehkou váhu. Ačkoliv její kamenný výraz se neměnil, jindy chladně vyhlížející oči ji nejspíš vcelku vyzrazovaly. Nepotřebuje vědět nic konkrétního, ne? uznala a zavrtěla hlavou. "Ani ne. Jen pár věcí, co mi pověděl Sigy, sám je dle všeho ale dlouho neviděl," odpověděla nakonec neutrálně. Nechtěla přiznávat, jak dlouho je neviděla, ani mluvit o ostatních věcech. Zas tak dobře se neznali. "Vypadá to, že podívaná skončila," pronesla znuděně a klepla ocasem o zem. Takže by to chtělo vymyslet nějakou aktivitu, protože mě tu už nebaví sedět... Bylo příjemné, že už nebylo takové horko. Konečně jí nedával její severský kožich tolik zabrat. Těším se na zimu.

Obrátila se na něj se zhnuseným výrazem, když začal vykládat, jaký všemožný on je. Se zájmem jen tak na oko střihla jedním uchem, potom ho zase stáhla odměřeně dozadu. Pozvedla pohrdavě hlavu a svůj pohled zase zaměřila na peklo v dálce. Měla z toho zvláštní pocit, ovšem její nitro se zase začínalo pomalu uklidňovat. Chlad ji prostoupil snad více, než byla vůbec zvyklá. "Jsem ráda, že jsi mi umožnil výběr," pronesla pak pouze znuděně a klepla ocasem o zem pod sebou. Pak si jím zase automaticky zakryla zjizvenou zadní nohu, na které se pyšnil její náramek.
Jak takhle na oko vypadala klidně, pro jeho pronesení o "zlé mamče" byla okamžitě na nohách s opravdu nevraživým výrazem. Z očí jí náhle šlehaly naštvané plameny a vypadalo to, že v momentě Noriho bez váhání zardousí. Z hrdla se jí vydalo varovné vrčení. Uklidni se. Vždyť má v podstatě pravdu. Nechala jsi je vyrůstat s otcem. A kdo ví, jak moc tě před nimi stihl ještě očernit, snažil se ji uklidnit její vlastní hlas. Naštvaně sama na sebe sykla a zase se posadila. Stále byla ale bojovně naježená a nejraději by tomuhle holomkovi pocuchala kožich. "Važ slova," varovala ho potom ledovým tónem. Co se týkalo vlčat, bylo to asi jediné téma, se kterým se stále nevyrovnala. Možná protože ji pronásledoval stín toho, že se něčeho bojí. Bála se, že ji vlastní potomci pošlou k šípku. Ani trochu by se nedivila, ale věděla, jak moc by ji to zničilo. Tak moc po nich tesknila tolik měsíců, až nakonec nebyla schopna je najít a promluvit si s nimi. Co by jim měla říct? Sigy jí taky nevěřil, že se stalo co se stalo. A jestli jim něco nabulikoval, budou mít stejně svoji, nebo spíš jeho verzi.
"Nech si té ironie, brepto," ušklíbla se taky. Ale jo, trochu ji pobavil. Nesměl by si to ovšem hned zase zkazit. Připadalo jí, že je na to Nori prostě expert. Při zmínce Flynna ji píchlo u srdce. Nereagovala ovšem tak agresivně, jak by asi jindy reagovala. "To ano, to by byla," povzdechla si a střihla k němu uchem. "největší sranda by byla odpovídat na jeho otázky, kterých by byla asi spousta," začala si trochu rozvazovat jazyk a najednou vypadala, jak kdyby ledy zase trochu povolily. "a stejně by to jeho hlavinka asi úplně nepobírala a byl by schopný dávat návrhy na bližší průzkum." cukl jí téměř neznatelně koutek.

// Východní hvozd

Pokud byla Lylwelin někdy v něčem všímavá, zvlášť co se týče druhých, bylo to právě to, že dokázala vysledovat nervozitu a strach. Hrozně ráda tenhle pocit v druhých navozovala právě ona, ačkoliv poslední dobou ji tyhle touhy příliš nebraly. Nebyla na to v dobré kondici. Nori očividně zrychloval a stále se na sopku nervózně ohlížel. Ušklíbla se sama pro sebe a věnovala mu jeden ze svých "hřejivých" pohledů.
"Kouzelnej?" odfrkla s pohrdáním a zakroutil a hlavou. "Každej tomu říká jinak," řekla pak suše, když sledovala, jak se najednou objevil před ní. Zkoumavě přivřela oči. "já bych to teda nazvala třeba... Totálně podělanej," pronesla výsměšně, zatímco pokračovala dále v cestě, aniž by přidala na tempu.
Zavedl poměrně zajímavé téma, nad kterým by nebylo úplně špatné se zamyslet. "Mhm," zabručela a na sopku se tentokrát ohlédla taky. "jo, klidně v tom může mít tlapky Smrt," pověděla zadumaně. Pak se zaskočeně zarazila nad jeho dotazem. "Proč bychom jako měly?" zeptala se dost stroze a tentokrát tedy přidala na tempu, aby mohla jít podél jeho boku a vidět do jeho očí. "s tou ludrou nechce mít společného nikdo nic, si myslim," zavrčela podrážděně. Neměla na ni zrovna růžové vzpominky. Asi nikdo neměl. Nad jeho vyzváním, aby zrychlila, se ušklíbla a šla svým tempem.
Nakonec dorazili na vrchol vyhlídky a Zlatavá se posadila. Sice si koutkem oka stále hlídala Noriho, ale jinak zaujatě sledovala sopku, že které se hrnulo peklo. Doslova. Láva se z ní hrnula a brala sebou všechno živé. Už i jí se docela sevřel žaludek. "Myslíš, že takhle skončí Gallirea?" zeptala se zadumaně a tiše, ovšem zněla naprosto smířeně. Žádné obavy z jejího hlasu nešly poznat.

// Vvj

Na jeho komentář ohledně jejího pohledu nahodila ještě horší výraz, než měla doposud. Nijak ji to nenaštvalo, ale když už, tak pořádně, ne? Může si to užít se vším všudy, když už se rozhodl narušit její siestu u vody. Ono by stejně dřív nebo později odešla, protože otřesy pod jejími tlapami sílily a sopka se očividně dala do pohybu. Za chvíli to pukne, uznala, když sopce věnovala ještě jeden krátký pohled, než se rozešla pryč, jako kdyby žádnou společnost vůbec neměla. Očividně už mu nedávala za vinu, že jí odvedl syna do jeskyní, ve kterých zůstala pak uvězněna, protože je hledala. Nejspíš byla vyrovnaná s tím, že o všechny přišla lépe, než si myslela. Při pomyšlení na její vlčata ji sice nesmírně tlačilo na hrudi, jako kdyby ji neznámá síla nutila je najít a umačkat, ale rozum jí naopak říkal, že asi ani oni, stejně jako Sigy, o její společnost v jejich životě nikterak nestojí. To Zlatavou sice vevnitř ničilo, na druhou stranu to také pomalu ubíjelo všechny ty krásné emoce, co v sobě za tu dobu dokázala vypěstovat. Do jejího nitra pomalu začínalo přicházet prázdno a srdce se zase obalovalo ledem, který jí čišel ze zlatých zraků.
"Vyhrál jo?" zopakovala téměř pobaveně, s divným úšklebkem, který měl od úsměvu opravdu daleko. "to vylezlo na povrch tvé pravé já, bych tak odhadovala," pronesla teatrálně a mávla ocasem. Za pochodu protočila očima, když zjistila, že se jí ten otrava rozhodl následovat. No co už, nebude ho to bavit dlouho, napadlo ji, když se za ním ohlédla. Pozvedla obočí. "Jako o čem přesně?" zeptala se s neskrývaným zhnusením v hlase, že by měla vůbec na něco odpovídat. Co přesně by měla vědět o sopce, která právě, dle divného zvuku v dáli a silnějších otřesů země, právě bouchla? Věděla jen, že musí přesunout svůj zadek někam, kde ji láva neseškvaří na popel. Mezi korunami stromů spatřila vrcholek Vyhlídky a uznala, že by tohle mohlo být to pravé místo, kde by mohla být v bezpečí. Jak to všechno dopadne?

//Vyhlídka

Po veškerém náročném dění se zase natáhla na bok a téměř s nezájmem loupla pohledem směrem k sopce. Snad stihl ten Sigy zmiznout. A případně i jiní budiž ničemové ze smečky, pomyslela si a užívala si, že jí je konečně chladněji. V tom svém severském kožichu docela dost trpěla. Z její siesty ji ovšem vyrušil hlas, který na ni vřeštěl už z dálky. Posadila se a její chladný zrak padl na "starého známého". Jen kdyby si tak uměla vybavit jméno. Vůbec jí jména nešla nikdy do hlavy. Byla ráda, že si pamatovala pár vlků.
"Řekla bych, že šálí," zabručela odměřeně, při prvním pokusu se debatě s tímto vlkem vyhnout. Obávala se, že totiž nebude trvat dlouho a přijdou dotazy jako kde má partnera, vlčata a kdo ví, co vlastně všechno předtím měla a promarnila. "To víš, krutá zima. Ale na tobě je cosik navíc," zahleděla se na jeho rohy. Jsem si myslela hned, že je to otravnej pekelník. Teď už je to jasný. Vytlačilo se mu to z hlavy, dumala, když v tom ji zase zaujala sopka. Polil ji zvláštní neklid. Aspoň teda na oko.
"Nevím jak ty, ale já se odsud pakuju. Nechcu, aby ze mě byla škvarka," pronesla docela dost poklidně, na to, že by jim v podstatě mohlo jít o život. Smrti se nikdy nějak extra nebála a s její momentální životní krizí bylo zase o dost jednodušší se s ní vyrovnat. Jen si to úplně nepředstavovala takto.

// Východní hvozd přes V. Galtavar

// Kierb

Přeci jen se našla věc, která trochu uchlácholila její duši. Jakmile totiž zahlédla jezero, které se před ní rozprostřelo v celé své kráse, trochu se jí ulevilo. Nemohla se dočkat, až se zchladí, ačkoliv jí teda scházel ještě kousek cesty. Od sopky se trochu vzdálila a teď jen mohla přemýšlet, co se stane s jejím domovem. Skončí nakonec pod lávou? A stačí Sigy odejít z území dřív, než se tak stane? Hlavou jí probíhalo spoustu otázek a odpovědi se nejspíš dozví až někdy v budoucnu. Mohlo to být klidně za pár chvil, za půl dne, zítra nebo taky za týden. Ale věděla, že je dřív nebo později dostane.
A tak se konečně dostala na břeh jezera a bez váhání do něj vstoupila. Se slastí vnímala, jak se její tělo příjemně ochlazuje a dlouze si vydechla, přičemž přivřela oči. Tohle bylo opravdu fajn. Čím hlouběji šla, tím víc měla pocit, že ze sebe smývá veškerou špínu její mysli. Kéž by to tak zůstalo natrvalo. Užívala si tohle příjemné osvěžení, dokud o něco nezavadila packou, když už byla v hloubce, kdy musela plavat. Najednou se ztratila pod hladinou celá. Kopala nohou, aby se z pasti vymanila, ale drželo to na dně dost silně. Zlatavá už začínala panikařit a o to více zabrala, aby se z této bryndy dostala ven. Nakonec se povedlo a její hlava se vynořila nad hladinou.
Prudce zalapala po dechu, začala kašlat a v rychlosti se sápat ke břehu. Jakmile se k němu dostala, lehla si a stále ještě zrychleně dýchala. Oči vytřeštěné k nebi a přemítala, co komu tak hrozného udělala, že ji furt někdo za něco trestá. Prostě ses vytrestal sama, trubko, pomyslela si a lehla si na břicho. V tu chvíli zjistila, že ona věc, která ji málem utopila, jí ještě zůstala na zadní noze, zaháčená o náramek. Naklonila hlavu do strany. "To se podívejme," povzdechla si obdivně. "tohle není vůbec špatné. Vůbec ne." Spokojenost se najednou vrátila. Ona věc byl pro její vkus docela dost hezký přívěsek. Natáhla k němu hlavu, vzala jej do zubů, aby jej z náramku vytáhla. To se povedlo. Spokojená se svou prací ho nějakým způsobem dostala na svůj krk, který jí bude přívěsek ode dneška zdobit. Tak nakonec není úplně vše proti mě.