Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// ježiš, mě uuuuplně unikl tvůj post, omlouvám se nebude vadit, když ten svůj ráno poupravím, abych na tebe mohla ještě zareagovat?

Bohužel ani odpověď na její druhou otázku nebyla kladná. Ačkoliv to Lylwelin cítila vnitřně už dlouho, že všechny ztratila, slyšet to nahlas z úst někoho jiného jí svíralo srdce. Měla pocit, že se rozláme na kousíčky. Veškerá bolest, kterou v životě zažila a že jí nebylo málo, se nedala ani trochu srovnávat s tím, co cítila teď. Ona věděla, proč si nikdy nechtěla jen tak do života někoho pustit. Věděla, že jak se na někoho upne, bude to časem bolet. Ale neměla ani nejmenší tušení, že tak moc. Měla pocit, že jídlo, které právě snědla, poletí ven a poléval ji ledový pot. Vypadala, že úplně oněměla a přestala kolem sebe vše vnímat. Sice se dívala směrem na Saturna, ale bylo to spíše, jako kdyby hleděla skrz něj. V hlavě se jí honilo tisíce myšlenek a ne a ne se zastavit.
Jako tělo bez duše se zvedla. "Promiň," pošeptala pouze ve spěchu, když se kradla pryč. Potřebovala být sama. Musela vstřebat něco, co si myslela, že už pomalu vstřebávala. Nechala za sebou alfu a pokračovala lesem dále, ani nevěděla kam. Zrak se jí pomalu ale jistě mlžil pod slzami a bylo téměř jisté, že ji uvědomění, v jaké je situaci, dočista zlomilo. Když věděla, že je dostatečně daleko od jakéhokoliv živáčka, našla si místečko, kde se ukryla, aby mohla pustit veškerý nával těch šílených emocí. Muselo to ven. Pláč třásl s celým jejím zestárlým tělem, ačkoliv se mu se zatínáním zubů snažila mermomocí bránit. Nedalo se to zastavit. Nejspíše ani ona sama netušila, že je takových emocí schopná a o to více ji to vysilovalo a dohánělo pomalu k šílenství. Nechtěla to. Ale nevěděla, jak se tomu bránit.

Vypadal opravdu šťastně, když krátce promluvil o rodině. Nedivila se mu. Sama by nikdy nevěřila tomu, jaký je to dar, mít partnera, mít vlčata, prostě kompletní rodinu. Nebyla jedna z těch, co po tom kdy nějak extra toužila a pravděpodobně si neuvědomovala své štěstí ani když to měla, ale teď... Teď když byli všichni pryč, věděla, jaké to pro vlka znamená štěstí. S pochopením v očích na něj pokývla hlavou, když pověděl, že je za ně moc rád. "Dávej na ně pozor," hlesla pouze tiše, skoro až jakoby sama pro sebe a pustila se zase do jídla. Tentokrát už pomaleji, jelikož největší hlad konečně zažehnala.
Jakmile se zeptala na Sigyho, už podle jeho povzdechu odtušila, že se asi neměla vůbec ptát. Potvrdil, že o něm něco ví a následně vyslovil tu krutou pravdu. Ztěžka polkla a zastavila se ve veškerém konání. Cítila, jak se jí sevřelo srdce a zatočil se s ní celý svět. Už ho nikdy neuvidím, byla první myšlenka, která jí prolétla hlavou a nepřítomným pohledem se na Saturna podívala. V tuto chvíli byl pryč chlad z očí a kamenná tvář. Byla to taková změna, že by jeden jen těžko popisoval, co se ve výrazu vlčice právě odehrávalo. Utopil se v moři, opakovala její mysl stále dokola slova její nynější alfy. Za chvíli stiskla zuby křečovitě k sobě a stejně tak i oči. S dlouhým výdechem obojí povolila a jakmile své zraky znovu rozevřela, byl tam opět její typický výraz. Jak moc velký vnitřní souboj vlčice vedla, nejspíš ani sama netušila. Rozpadly se veškeré její naděje ho znovu vidět. Ztratila šance to s ním napravit. Ztratila partnera, sice už dávno, ale teď už nadobro, ztratila jediného životního přítele a otce jejich vlčat. Ačkoliv o něj přišla už dávno, teď to bylo definitivní a silně se to dotklo jejího nitra. Chvíli cítila smutek, který na moment předběhla bezmoc. Ta se začala měnit na vztek, vztek sama na sebe, že u něj nebyla, že mu nepomohla. Nechala ho samotného a to nejen v tomhle. Nebyla s ním, aby se aspoň rozloučila, ačkoliv si byla jistá, že by ho utopit nenechala. Nakonec tohle všechno pohltilo smíření, i když jen těžko. Věděla, že to bude muset zpracovat později. Stejně jako se někde v koutě vybrečet.
"Ehm," odkašlala si po hodně dlouhé chvíli, když její pohled zase vypadal přítomně. "předpokládám, že naši potomci se už taky nikdy neobjevili?" zeptala se věcně. Chtěla mít v těchto věcech už jasno. O Sigym už věděla, o vlčatech už dlouhou dobu vůbec nic. Potřebovala vědět, zda si ještě dělat naděje, nebo už se jich má nadobro zbavit a žít s obrovskou dírou v srdci.

Saturnus ji informoval o tom, že je zde pár nových členů. Což znamenalo, že smečka tak nějak snad žila. Netušila, jestli je to pro ni dobrá zpráva, či nikoliv, jelikož nesnášela vícero vlků pohromadě, ale jak se tak zatím zdálo, byl tu klid jako vždycky. Občas šlo nedaleko zaslechnout nějaké vytí, které oznamovalo návrat domů. Zaujatě na něj vrhla svůj zlatý pohled, když zmínil, že má partnerku a dokonce i vlčata. Střihla se zájmem uchem.
"Takže už jsi otec..." vydechla s mírným údivem, ačkoliv chlad v jejím hlase byl slyšet stále. Vlčata už mají vlčata... Měla by sis už zvyknout na to, že vyrostli a jsou to dospělí vlci, pokárala se trochu. Dokonce takoví, co by ti momentálně dokázali natrhnout kožich, kdyby chtěli, protože narozdíl od tebe jsou na vrcholu svých sil a kondice. Nadechla se. "To jsou dobré zprávy," dodala ještě nakonec a uznale na něj pokývla hlavou. Od té doby, co měla svá vlčata, věděla, jaký je to dar, mít rodinu. Jen škoda, že ona ji tak hrozným způsobem promarnila. Jistě si to bude vyčítat do konce života.
Vyposlechla si ještě o ostatních členech a jakmile jí vybídl k jídlu a trochu se vzdálil, neváhala a svůj kus si odervala taky. Sice nebylo maso už kdo ví jak čerstvé, přesto měla pocit, že se zblázní blahem. Nemohla si tentokrát hrát ani na elegantní dámu a neubránila se tomu, aby hltala. Přivírala oči blahem u každého sousta, který postupně naplňoval její úplně prázdný žaludek.
Jakmile ukojila ten nejhorší hlad, ulehla vedle svého zbytku a dlouze se na Saturna zahleděla. Váhala, zda se zeptat, zda by ji to mělo vůbec zajímat. Ale... Zajímalo. "Poslyš," začala zdráhavě a na chvíli uhnula pohledem jinam. "co Sigy? Víš o něm něco?"

Docela se jí ulevilo, že momentálně nebyly žádné důležité povinnosti. Neměla by teď sílu na nic náročnějšího. O to větší úleva přišla, když pověděl, že nedávno lov proběhl a měla by tu být někde kořist. Tiše si oddechla. Pořádný dlabanec sliboval, že zase nabere nazpět sil, které tolik potřebovala. Nebavilo ji, když byla v takovém stavu. Chtěla být zase plná sil, aby mohla fungovat tak, jak byla zvyklá. "V pořádku," odpověděla mu jen tak letmo, když pověděl, že půjde s ní. Nerada to uznávala, ale i společnost jí někdy přišla vhod. Většinou spíše, když z toho sama něco měla, ale nejspíš jak stárla, byla ve společnosti někoho, na koho byla zvyklá, vcelku ráda. Samoty si za celý život užila dost. A ta nejhorší byla, když zůstala uvězněna někde v noře, zatímco ji venku hledal zoufalý partner a jejich vlčata. Bodlo ji z toho u srdce. Od té doby své potomky nikdy neviděla a Sigy se s ní rozešel. Pořád ji to bolelo, jako kdyby to bylo včera. Byla asi už moc stará, aby se dokázala z těchto ran vylízat rychleji. Raději by měla rozkouslé hrdlo, než takhle zlomené srdce. To se dalo snášet lépe.
"Je tu ještě něco nového, co bych měla vědět?" zeptala se rozvážně. Musela o předchozích myšlenek utéct. A jak jinak, než se informovat o tom, jak na tom teď smečka je? Jak tak kráčeli lesem, sem tam si něco prohlédla. Musela si to tu znovu trochu připomenout. Blížili se k úkrytu a představa, jak se zakousne do masa, ji naprosto dráždila smysly a prázdný žaludek. Jen doufala, že nekručí moc nahlas. Bylo pod její úroveň být tak hrozně hladová, když bývala tak dobrou lovkyní. Když ke kořisti přišli, nejraději by si otloukla hlavu o strom. Jak jsem ji mohla přehlídnout, ksakru? Vynadala sama k sobě ve své hlavě a počkala, až si nabídne Saturnus. Něco si z těch smeček ještě pamatovala. První prostě jí alfa. Většinou to bylo pěkně k vzteku, protože míval na kořisti největší podíl lovec, ale to nebyl momentální příklad. Teď neměla Lyl na této kořisti ani nejmenší zásluhu.

Vysledovala, že i on je nervózní. To zase bylo zvláštní pro ni, ale asi měla nějaké zakonzervované představy o tom, jak by se měla alfa chovat. Ve finále, ať si je každej jakej chce, jen musí umět smečku vést a nenechat v ní vlky pozdechat, napadlo ji. Každopádně to, jak se cítí nesvůj, zase trochu dodávalo na jejím sebevědomí. Jakmile se před ní někdo takto kroutil, hned jí to nahrávalo na to, že má tak trochu navrch. Chvilkama si totiž neuvědomovala, že je momentálně spíše zkřehlá květinka přešlá mrazem, než tvrdá bojovnice. Kdyby to byl kdokoliv jiný, asi by se v něm šťourala, ale vlastně k těmhle vlčatům, které viděla postupně růst, měla nějaký speciálnější vztah. Připomínali jí krásné doby, i když ne úplně lehké, za to opravdu hezké. Partnerství se Sigym, vlastní vlčata, soudružnost s Launee, vzniknutí Mechu kvůli tomu, že se tenkrát Skylieth nebyla schopná o smečku a (nejen) malá vlčata v ní starat. To, jak se tenkrát ti vlci semkli a odešli za lepším.
To, co pověděl, ji svým způsobem vnitřně zahřálo. Nebyla zvyklá, že s ní vlci takhle jednali. Je pravda, že na Galli narazila už na pár velice milých duší, i když se jich tu našlo i pár, kteří jí šli po krku, ale Saturnus ji momentálně opravdu přesvědčil o tom, že sem skutečně patří. Jestli tu byla ještě Bianca a Launee, musela se spokojit s tím, že aspoň někdo z minulosti jí zbyl. Netušila sice, jak krutý osud potkal Sigyho, ale vnitřně cítila že to mezi nimi skončilo už v té době, kdy byla zavalená tam kdesi v jeskyni. Považoval ji tenkrát za mrtvou a nejspíš tak tím zabil i své city k ní. Jejich poslední rozhovor tomu zcela nasvědčoval. Ona pořád doufala, ale bez vědomosti, že už šanci nikdy mít nebude, ani ho potkat... A její vlčata nejspíš měla toulavé tlapky po ní a byli bůh ví kde. Musela za svůj domov považovat tuhle smečku a aspoň pár vlků v ní.
Saturnus prozradil, že je ve smečce hodně omladiny, kterou může srovnat do latě. Pobaveně si odfrkla. "Ale pečovatelku ze mě prosím tě nedělej," požádala napůl varovně, napůl pobaveně. Posadila se a rozhlédla se okolo. "Díky. Postarám se o co je třeba. Je tu něco k snědku?" zeptala se věcně. Nebyla ta, co by mu samou vděčností padla kolem krku, to bylo jasné. A taky potřebovala vyřešit svůj neskutečný hlad, takže doufala, že tu bude mít smečka něco v zásobě. A kdyby došlo na nejhorší, musela by apelovat na to, aby se uskutečnil lov. A v tomhle stavu se rozhodně před ostatními členy ukazovat nechtěla, jelikož věděla, že by nepředvedla výkon, na jaký by mohla být hrdá. Naopak měla obavy, aby sama sebe před ostatními neshodila. Nevěděla, kolik se zde ještě nachází vlků, které nezná.

Pozorovala, jak se k ní Saturnus přibližuje. Jak se střídá jedna jeho tlapka s druhou přední a postupně se vzdálenost mezi nimi zkracuje. Na cizího by už byla zlá, jeho pouze poklidně sledovala. Když se zastavil, ulpěla pohledem zase v jeho očích. Vypadal trochu nejistě, takže znejistěla také, jen to na sobě nedala znát. Stalo se s ní něco? napadlo ji a trochu se jí sevřelo srdce. Kromě její dcery to byla jediná vlčice široko daleko, která se jí dokázala zarýt hluboko pod kůži. Naštěstí to ale nebylo to, z čeho je vlk nervózní. Launee někde v lese prý odpočívala. Následná úleva na ní už trochu znát byla. Ledové oči na chvíli pookřály, ale jen do té doby, než jí řekl tu velkou... "Novinku". Ta byla samozřejmě novinkou jen pro ni.
Eh? Zavřeštěl hlas v její hlavě. Parkrát zamrkala, aby informaci vstřebala. Že měla škemrat u Launee, na to byla už tak trochu zvyklá. A hlavně připravená. Ale že se měla prosit u vlka, kterého viděla v podstatě vyrůstat z malého drobka... To nečekala. Chvíli jí to v hlavě šrotovalo. Nevěděla, jak teď reagovat. Netušila, jestli se mu má vysmát, že rozhodně nebude poslouchat malého spratka a otočit se na patě, nebo nějak uhasit svou rozhozenost a o své místo opravdu stát. "Uhm... Aha?" vydechla pomalu a střihla zaujatě jedním uchem. Ježiši tak už něco řekni! nadávala sama na sebe a cítila se trochu v úzkých. Při boji by se jí tohle nestalo. Při sociální interakci, která měla proběhnout v pohodě? Vždycky.
Jestli to bylo rozhodnutí Launee, určitě věděla, co dělá. U jeho sestry mě to ale zaráží ještě více, než u něj, uznala, zatímco stále analyzovala situaci a už opravdu dlouho ze sebe nedostala nic kloudného. Tak prostě co umíš nejlépe, ne? Upřímnost, popohnala se. Odkašlala si a se svým nepříjemným pohledem na chvíli uhnula. Muselo být zvláštní ji takto vidět. Opravdu si nebyla momentálně jistá sama sebou. "No, podívej, bude pro mě trochu těžké nedívat se na vás jako na vlčata, i když vidím, že minimálně ty jsi dospěl," začala pozvolna. Mluvila pomalu, jelikož jí to šlo přes jazyk těžce. "já každopádně zaspala asi spoustu věcí a hlavně přípravu na zimu, takže bych potřebovala vědět, zda tu mám ještě místo," znovu se mu podívala při otázce do očí. Do té doby hleděla opodál do trsu mechu.
V hlavě se jí honilo tisíce myšlenek a bylo jí jasné, že by se měla ještě nějak víc snažit. Pro ni nová alfa, která stála před ní, nevypadala nijak přísně, ale doufala už jen kvůli němu, že umí trochu uvažovat. "Je mi jasné, že stará vlčice je hladový krk navíc, ale máš můj příslib, že jakmile se dostanu zpět do kondice, budu smečce prospěšná víc než předtím, jelikož už na nějaké dlouhé toulky prostě nemám," ušklíbla se sama nad sebou znechuceně. Tolik slov pro ni nebylo normální. Doufala, že další monolog už nebude muset být tak dlouhý.

Chodila s hlavou u země a snažila se pochytit jakýkoliv pach, který by naznačoval, že by zde mohlo být něco k snědku. Napadlo ji, že by možná mohla přeci jen opustit smečkové území a jít zkusit ulovit rybu do řeky, jenže se jí moc nezamlouvala představa, že by si smočila zlatavý kožich v ledové řece, zvlášť po takovém dlouhém spánku, kdy si teprve přivykala na okolní chladné podnebí. V hledání ji vyrušil nějaký hlas. Škubla sebou a instinktivně se v rychlosti otočila, aby případného nepřítele neměla za zády. Docela ji děsilo, že si příchodu vlka nevšimla mnohem, mnohem dřív. Buď si byla jistá tím, že jí zde nic nehrozí, nebo už byla opravdu senilní a nesloužily jí všechny smysly tak, jak za mladších let. Ačkoliv jí hned došlo, že ji vlk oslovoval jménem, tedy nejednalo se o nikoho cizího, už se nestačila ubránit naježené srsti a jemně povytaženého pysku nahoru, který odhaloval jeden z jejích špičáků. Ihned se ale uklidnila, když už stála k vlkovi čelem a spatřila, o koho jde.
"Ach, to jsi ty," odfrkla si, z části zdálo se, že pohrdavě, z části s úlevou v hlase. Kdyby to byl kdokoliv jiný, kdo ti jde po krku, tak by tě byl dostal, víš to, že jo? Chvíli na něj mlčky hleděla. Nevěděla, jak začít a jestli vůbec. Přišel jí říct, že tu nemá co dělat, že s ní alfa už dávno nepočítá? Jak se vůbec Launee měla? Nejspíš už to byla taky dáma v letech.
Možná ho mohla svým dlouhým ledovým pohledem znervózňovat. Nebyla nikdy expert na konverzace, naopak se jim raději vyhýbala obloukem. Věděla ovšem, že tohle podstoupit musí, jestliže chce nadále zůstat na území smečky a patřit do ní. “Najdu tady někde Launee? Potřebovala bych s ní mluvit,“ zeptala se nakonec, zatímco jej sjela rychlým pohledem od drápků až po špičky uší. Vyrostl. Už z něj byl dospělý jedinec a vypadalo to, dle výrazu v jeho očích, že nejen fyzicky. Někde uvnitř se v ní probudil pocit jakési hrdosti. Nemohla uvěřit, že čas plyne tak rychle a vlčata, kterým občas se Sigym pomohla, byli již velcí a hlavně… Živí.

Listopad 3/10 | Yggdrasil

Upínala na vlče svůj chladný pohled a když náhle opětovalo vrčení, trochu se zarazila. Najednou jí zacukal koutek, až se nakonec neubránila pobavenému úšklebku. Stál před ní, maličký a bezbranný a i když vrčel, vypadal, že je rád, že se mu netřesou nožičky. "Pane jo, co to bylo?" zeptala se s mírným popíchnutím v hlase a krátce jí zajiskřilo pobavením v očích. Tohle vlčátko mělo náturu, to musela uznat. Moje vlčata taková nebyla. K milému chování je vedl Sigy. Kdyby byla výchova na mě, mám podobně uprskané smrádě, vzpomněla si na své potomky. Zastesklo se jí. Bylo to strašně dávno, co je viděla naposledy. Stejně tak jejich otce. Už ani nevěděla, kde je má všechny hledat, ale byla na to připravena, jakmile nabere trochu sil před zimou.
Rozhlédla se kolem sebe. Kdybych ho sežrala, nesežral by mě pak jeden z jeho rodičů? Napadlo ji, zatímco trochu zavětřila, jestli neucítí nějaký pach, který by se zdržoval blízko. Stáli na hranici louky s louky s lesem. Mohl se v lese někdo ukrývat a sledovat je ze stínů? Myslím si, že po tom, co jsem do něj strčila, by tu už dávno někdo byl, kdyby měl v patách rodiče, uznala potom a trochu se uklidnila. Její pozornost zase přitáhlo mládě, které se náhle zeptalo, proč má žluté oči. Měl nezvyklý přízvuk. Moc vlků zde za ty roky s jiným přízvukem nepotkala. Není místní? Trochu nechápavě zastříhala ušima, ale prcek hned svou otázku doplnil a jí to bylo jasné. Proč jsou tady pořád všichni z těch magií tak vyřízení? Zeptala se sama sebe podrážděně a povzdechla si.
"A na co?" tázala se odměřeně, zatímco klepla důležitě ocasem o zem. Chvíli nechala otázku viset ve vzduchu, aby mohla ve vlčeti vyvolat další otázky, ne které se možná ani nedozví odpovědi. Po chvilce dodala: "vlk může být silný i bez magie. Ta není všechno. Jestliže máš dutou hlavu, nějaká magie ti je úplně k ničemu. Život ti vždycky zachrání jen tvůj vlastní rozum."

20 kytek od Laury na 4. vzhled :3

//<- Úkryt

Vyšla z úkrytu a musela se hned u východu zastavit. Sice nebylo kdo ví jak krásně, i tak pro ni bylo denní světlo šok. Párkrát po sobě zamrkala, aby podrážděné oči uklidnila. Donutilo ji to se mračit snad ještě více, než se mračila doposud. Nespokojeně zabručela a tiše si povzdechla. Proč jí připadal život v posledních pár minutách tak těžký? Vždy vše zvládala s grácií, jenže teď... Připadalo jí, že když se konečně dostala ze zavalené jeskyně, šlo to všechno hrozně rychle z kopce. A necítila se v tom vůbec komfortně. A to ještě z daleka nevěděla všechny pravdy, co jí za poslední měsíce a roky unikly. Musela se ovšem momentálně soustředit hlavně na to, aby se dala trochu dohromady. Ve vzduchu šel cítit chlad, který pocítila i ve svém zlatavém kožichu. Jistě se musela blížit zima, která vždy přišla hopem a ona na ni nebyla vůbec v kondici.
Berou mě tady ještě vůbec? Napadlo ji, když se rozhlédla po smečkovém lese. Byl tu poměrně klid. Jako vždy. Nerada to přiznávala sama sobě, ale tento les a ti vlci v něm, nebo aspoň jejich část, už byl jejím domovem. Vracela se sem. Přebývala tady. Musel být. Jenže věděla, že patřit do smečky taky znamenalo plnit jisté povinnosti, které nejspíš poslední dobou zanedbávala. Nejspíš? Ani se nepamatuji. Jak dlouho? Nebudu se nikoho prosit, abych se tu přiživovala, ale... Podívala se, jestli někdo v okolí není. Neměla chuť poslouchat nějaké řeči hned po tom, co se probudila. Nedejbože, kdyby tu byl nějaký nový, rádoby drsný ochranář. Přesto nehodlala území smečky ani opouštět. Ve svém stavu se bála nasazovat svůj kožich nebezpečným tulákům, protože si zcela uvědomovala, že je slabá. Doufala, že se tady nic moc nezměnilo a bude tu stále někdo, kdo ji zná a bude si ji pamatovat. I tak se ale rozešla blíže k hranicím smečky, zatímco očima hledala cokoliv, co by mohla sežrat. I hloupá myš by samozřejmě pomohla, aby se její žaludek nepožíral sám za nehezkého kručení.

Listopad 2/10 | Yggdrasil

Ihned co se vzpamatovala z toho, že vůbec narazila na živou duši, identifikovala, že se nejedná o žádnou hrozbu, nýbrž vlče. Podívala se ze své výšky a na moment jí z očí šlehly rozzuřené plameny, když slyšela, jak na ni ten prťavec vybouchl. "Cos to řekl, ty malej..." sykla chraplavým, ledovým hlasem a udělala k němu krok blíž. Mohla bys ho sežrat. Není tvůj, napadlo ji. Měla celou dobu přitisklé uši dozadu, ale při té myšlence jedno z nich vylétlo dopředu, asi zaujetím. Sjela ho od hlavy až k patě nepříjemným pohledem. Nesnášela vlčata. Všichni to byli spratci. Tenhle názor nezměnili ani její vlastní, vzhledem k tomu, že je roky neviděla. Jejich ztráta nejspíš ještě prohlubovala její nechuť s mladými vycházet.
Její pohled stanul v jeho očích a přece jen zlatavá stařena trochu pookřála. Milovala tyhle vzpurné pohledy. Vzpomněla si na vlče, které se tehdy přitoulalo do Mechové smečky. To mělo taky co do sebe a ráda sledovala jeho cestu životem. Kde by jí mohlo být konec? Napadlo ji, zatímco sklonila hlavu k cizímu vlčeti, aby se mu mohla dívat hezky do očí.
"Uvědom se, jak se chováš a jak jsi velkej... Eh, nebo spíš malej, spratku," zavrčela na něj tiše a jen co domluvila, natáhla tlapu, aby jej od sebe zase odstrčila. Co si opravdu hodně hlídala po celý svůj život, byl její osobní prostor. A když neměla náladu, nemohla jej porušit ani její vlastní rodina. Potom se elegantně usadila a automaticky si ocasem zakryla jizvu na své zadní noze. Dělala to odjakživa a nejspíš úplně zapomněla, že jich na těle má ještě spoustu z pozdějších bojů.

Na č.1 přihazuju 7 křišťálů od Lyl, 11 od Laury + přidávám od Laury 50 mušlí
Na č. 5 od Laury 50 květin

7 křišťálů+ 25 mušlí na Kurkummu!

Yggdrasil / Listopad 1/10

Po tom dlouhém spánku byla neuvěřitelně mimo. V podstatě ani netušila, kam to jde. Měla pocit, jako kdyby si Gallireu vůbec nepamatovala. A to byla, dá se říct, nespoutaná tulačka a měla ji prochozenou křížem krážem. Jenže poslední dobou na sobě začínala cítit stáří, které si samozřejmě nechtěla připustit, ale oblafnout se nedalo. Navíc o sebe pěkně dlouho nedbala a byla zase v mizerné kondici. Její, na vlčici nadprůměrná výška, jí rozhodně nepomáhala ukrýt to, jak moc hubená je. Za chůze se jí ozýval prázdný žaludek. Stiskla zuby k sobě a sykla. Já, velká a nejlepší lovkyně široko daleko, zdechnu na hlad! Zahlásila její mysl pobouřeně. Rozhlédla se kolem sebe chladným pohledem a zamrskala nespokojeně ocasem. Přemýšlela, na co by si mohla troufnout. V tomhle stavu možná tak můžu kecnout k myší díře a čekat, až ta mrňavá potvora vyleze, uznala a sklonila hlavu k zemi, aby mohla nasát pachy a najít to, co chtěla. Procházela se po louce křížem krážem. V tvojí super situaci i tahle mizerná jednohubka pomůže, uklidňovala svoje pobouřené ego. V zápalu hledání do někoho málem narazila. Na poslední chvíli se zastavila, celá naježila a automaticky zavrčela, zatímco couvla do bezpečné vzdálenosti.