Gallirea - Příspěvky uživatele

Se svolením bývalých hráčů za Heather i Flynna hledám případné hráče za jejich možná vlčata, která počali mimo Gallireu. Nechávám vám ve všem volnou ruku, tedy jména, magie a vzhledy jsou čistě na vás, zlaté prvky v srsti samozřejmě vítány! :3.
Jediné, co by bylo fajn, ale také samozřejmě není nutností je, že budou vědět o tom, že existuje nějaká Gallirea již od jednoho z rodičů a v ní že žijí prarodiče - respektive už jenom Lylwelin. (o umrtí otce ale nejspíš ani jedno z "vlčat" neví) Je tedy možnost mít nějakou rodinnou vazbu aspoň v podobě jedné mrzuté bábrle, která jistě při shledání vnoučete dost pookřeje :)

Heather a Flynn se narodili 3.6.2020
Heather byla naposledy aktivní v polovině roku 2022 a Flynn na jaře 2023 - takže narození vlčat by mělo sedět až po těchto datech.
Odkaz na vzhled Flynna: https://ibb.co/20msPPqm
Heather: https://ibb.co/cXSCzYPs
... pro představu. :)

Více detailů můžeme probrat v soukromé zprávě, nebo na discordu!

Srdce jej tlouklo ako o závod. Bežala, čo jej sily stačili a nemala ani odvahu sa za seba pozerat. Počula ten šialený smiech a volanie. Ten hlas volal jej meno a snažil sa jej prehovorit, nech zastaví. Zlatavá ale nezastavovala, bežala ďalej. Cítila, ako jej ťažkne dych. Pálenie na plúcach sa stále stupňovalo a postupne pribúdalo aj pichanie v bokoch. Cítila, ako má nohy v jednom ohni. Nemohla ale zastaviť, nemohla sa vzdať! Bol by to koniec, keby sa nechala dostihnút. „Lylweliiiin,“ pretiahla vlčica v jej patách zpievavo. „Už nie je dovod utekať, no tak!“ Snažila sa vlčicu prehovoriť na oko medovým hláskom. Tá sa ohlédla a stuhla jej krv v žilách, keď zazrela tie svietivo zelené oči. Bol v nich šialený výraz, treštila ich v diabolskom úsmeve. Odhalovala svoje tesáky a rovnako sfarbené pazúry, ako mala oči, sem tam zacinkali o nejaký kameň, ktorého sa dotkli jej laby. Zlatavá stiahla chvost a zalapala po dychu. Skúsila nabrat na tempe. Musela ten posledný kryštál nájsť a rýchlo s ním dobehnúť k Životovi, aby jej predal ten elixír mládí! Zúfalo sa všade rozhliažala a počula, ako Smrť za ňou už zúri. Nadávala jej do všemožných i nemožných nadávok a vyhrážala sa tou najkrutejšou smrťou. A to Lyl desilo ešte viac a tým pádom popoháňalo k tomu, aby v úteku pokračovala, aj keď už nemohla. A potom sa to stalo...Jej unavené končatiny už nešli zdvíhať tak, ako by si predstavovala a zavadila s nimi o vetvu. Svojím telom ryla zem ešte niekolko metrov, kým sa jej telo zastavilo. Oči, ktoré mala krčovito zatvorené, otvorila, aby zrela niečo, čo celý čas tak urputne hladala. Kryštál. Ten jeden jediný, posledný kryštál. Zalapala po dychu a natiahla po ňom labku. Tu sa jej do nej zaryli neónovo zelené, dlhé pazúry a pohyb jej znemožnili. „Neskoro!“ zasyčala Smrť a jej desivý smiech s ozvenou bolo to posledné, čo Zlatavá počula, než sa s trhnutím prebudila.

<- Hadí ocas

Vlče nějak extra nereagovalo. Nemělo žádné otázky, ani připomínky, ani nic. Ohlédla se za ním, snad aby zkontrolovala, zda s ní ještě vůbec jde. Šel, ale mlčky. Zamyslela se nad tím, zda je opravdu tak uzavřený do sebe, nebo ho prostě nic moc nezajímalo, včetně nějaké její historie. Možná se jen nechtěl jakkoliv upínat, nebo jí stále nevěřil, to mohla jen těžko hádat, protože do hlavy mu v žádném případě neviděla. Měla dojem, že v jeho výrazu zahlédla smutek, ale čím byl způsoben, to se mohla jen domnívat. Vzpomněl si nějak na svou minulost, tím že zmínila rozpad smečky? Nejspíš.
"Těžko říct," zamumlala na tu jeho jedinou otázku, kterou pronesl. Ani netušila, vůči čemu. Pokračovala tedy nadále v cestě také mlčky. Aspoň prozatím, než by mu zase ukázala něco, co by stálo za zmínku. Věděla, že jakmile vyjdou z tohoto lesa, bude okolo dost věcí na sledování. Otevře se kolem nich prostor, kterým se budou moci kochat. A teoreticky už se někde v dálce objeví špičky Narrských vršků. Začínala být zvědavá na Života a na to, jestli vyhoví tomu, co chtěla.

-> Kierb

<- Východní hvozd

Zaskočeně se za ním ohlédla. Co že to řekl? Až uvidí… Tak uvidí? Potřásla nad ním hlavou a pokračovala v chůzi. To bude ještě zajímavá cesta… Napadlo ji, když kráčela o kousek vepředu, před vlčetem a určovala oběma směr jejich cesty. Neměl by být problém dorazit k Životovi. Nevybavovala si sice zrovna, že by kdy šla tímto místem, ale byla si jistá, že míří na jih. Na chvíli se zastavila, protože viděla známé hranice jednoho místa. Maharských močálů. „Podívej,“ vyzvala Cornica se zatajeným dechem. „Támhle jsem kdysi žila,“ prozradila mu. „Byla tam smečka, ale pak se rozpadla,“ dodala ještě a chvíli na to místo nechala upřené své chladné zraky, než se zase rozešla. Tolik vzpomínek… Opět viděla Sigyho s vlčaty. A spoustu jiných vlků, které tam tehdy poznala, včetně malého Saturna a Biancy. Vzpomněla si na povodeň, která se přes smečku převalila. Zavrtěla nad tím hlavou a pokračovala dále.
„On bydlí na takovém zvláštním kopci. Je pokrytý pískem v barvě mojí srsti. Nemůžeš si to s ničím splést, takový je tu v celém kraji jediný,“ poučovala ho a zhnuseně koukala pod své tlapky. Po čem to, proboha, kráčeli? Kámen, jenom kámen. Dookola nic živého. Zvláštní a depresivní místo. Možná tady vzniklo po povodních. Ale rozhodně tu dřív nic takového nebylo, napadlo ji a zpozorněla, když se blížili k průchodu nějakým lesem.

-> Klimbavý les

Květen 5/10 - Varja

Naklonila hlavu na stranu. Sice to nadhodila více méně jako vtip, které stejně neuměla podávat, takže se nebylo čemu divit, ale přišlo jí zvláštní, že se toho takto chytl. Měla za to, že Život má rád prostě všechno živé. To, co nosilo jeho dar. A možná dokonce i to neživé, protože takový prostě Život byl. Láskyplný a mírumilovný. „Spíš by mě zajímalo, koho nebo co rád nemá,“ podotkla zamyšleně, zatímco si pohled jejích chladných očí získala obloha. Slunce zapadalo. Ptactvo pomalu utichalo, stejně jako jiný okolní ruch. Milovala noc, stejně jako zimu. Všechno bylo tak klidné.
„To ne, bílá ne,“ vyvedla jej okamžitě z omylu. "Spíše to, co je teď zlaté, bylo spíš takové pískové, béžové…“ zabrblala zamyšleně a vrátila k němu pozornost. „Ale… Třeba to byla také hříčka Života, aniž bych o to žádala, či o tom tušila. Stejně jako u tebe,“ uzavřela téma na své zbarvení a zvedla se, aby se protáhla jako kočka. Sezení jejímu zestárlému tělu nedělalo dobře. Všechno hrozně rychle tuhnulo a nepříjemně brnělo.
Narazil pak na to, že si nemůže myslet o každém vlkovi se zlatými odznaky, že jsou jejím potomstvem. Očividně vyčetl její zklamání a smutek, protože ihned reagoval. A trefil se přímo do černého. Po jeho přímé otázce sebou škubla, jako kdyby jí někdo střelil šíp přímo do srdce. A přesně takto to i cítila. Stiskla zuby pevně k sobě a zhluboka se nadechla, přičemž smířeně přikývla. „Ztratila… Partner zemřel a vlčata zmizela,“ špitla narovinu mezi zuby a odvrátila své zraky někam pryč, k vodní hladině. Do teď kamenný výraz byl najednou plný bolesti a bezmoci. Čelisti stiskávala čím dál více, aby ty emoce ovládla. „Teď v zimě jsem narazila na polomrtvé vlče, tak jsem ho vzala do smečky a starám se o něj. Rodinu mi nahradit nemůže, ale aspoň ani jeden nejsme sám – potkal jej stejný osud jako mně,“ povzdechla si. Že se tohle stávalo vlkům v jejích letech bylo vcelku pochopitelné, ale ztratit celou rodinu v tak útlém věku bylo kruté. A dokázala to pochopit asi ze všech nejvíc, protože i ji tenkrát něco takového potkalo. A zažít si to za svůj život rovnou dvakrát nechtěl už vůbec nikdo.
Parohy jako jelen? Zopakovala si ve své hlavě a zakroutila hlavou. Nemožné, co všechno byli vlci ochotní podstoupit, aby byli pro své okolí zajímaví. Nebo proč to vlastně dělali? Zaskočilo ji ovšem, jak byl zaražený z toho, že potkala Stařešinu. Připadalo jí to, jako když Cornic nedávno zjistil díky Thyře, že existuje jakási Zuběnka. Vlčata na tohle téma rozjela vcelku zajímavou debatu. „Divný věci? Hm, to ani ne. Byl celej divnej. Co po tobě chtěl za divný věci?“ vyzvídala a zastříhala u toho ušima, přičemž se znovu elegantně usadila.

<- Úkryt (přes Mechový lesík)

Cornicovi se samozřejmě moc nechtělo, jak byl rozespalý. Nenechala mu ovšem moc času pro to, aby se pořádně probudil. Spíše ho vytáhla dříve, než by se pořádně rozlenošil, nebo nabyl dojmu, že je třeba málo vyspaný a má málo energie. Však on to rozhejbe, pomyslela si možná trochu škodolibě a ohlédla se, zda ji následuje. Jak jinak, než nerušeně přešli smečkový les. Přemýšlela, zda ještě oznámit, že vyráží na dlouhou cestu, ale nakonec uznala, že to nebude potřeba. Připadalo jí, že volnější tlapa Saturna zapříčinila to, že smečka byla spíše taková volnější, než-li místo, kde by se měla dodržovat nějaká pravidla. A možná pro to v ní Lyl už roky přebývala a byla v ní spokojená. Protože až na nějaký lov jednou za čas, kterého se také teoreticky nemusela účastnit, pokud by nechtěla, nemusela nic moc ve smečce, nebo spíše pro ni, dělat.
"Nic o nich nevim, takže v tomhle ti asi neporadím," zabrblala ohledně slonů. Musel si s tím pokusit poradit sám. Třeba narazí na nějaké místo, kde by si mohl říct: "hele tohle mají sloni rádi, tady určitě budou". Nebo na nějakou jejich stopu. Ale ona nevěděla, co má hledat. Nechala to tedy plně na něm. Vedla tempo, aby ji stíhal i Cornic. Ačkoliv už nebyl zase tak úplně malý, spíše se vcelku rychle vytahoval, takže to už nemuselo být tak pomalu, jako když ho tehdy vedla a přivedla do smečky. "Momentálně jdeme na jih," odpověděla ještě soustředěně. Potřebovala nabrat ten správný směr a trochu se nad cestou zamyslet.

-> Hadí ocas

Vypadalo to, že se vlče podařilo vzbudit. Vypadalo z počátku trochu zmateně, což se mu nedivila. "Dobré ránko," popřála mu polohlasem a pozvedla koutek v jakémsi náznaku úsměvu. Tahle vlčice se za celý život nenaučila používat klasické grimasy, co používala většina vlků. Neuměla hezký a přirozený úsměv. A spousty dalších. Pomalu se zvedla a pořádně se protáhla. První natáhla přední nohy před sebe a s vyšpulenou zadnicí ke stropu úkrytu se prohnula v zádech. Pak si protáhla i druhou část těla, u čehož s hlasitým projevem zívla. Pak zamlaskala a oblízla si čumák. "Tak jestli jsi připraven, na nic bych nečekala," řekla potom poklidně a mávla dvakrát ocasem sem a tam. Chvíli mu dala ještě prostor, aby se trochu více probral a rozkoukal, ale jelikož trpělivost nebyla její silná stránka, obzvlášť když se někam chystala, netrvalo dlouho a vydala se zase z úkrytu ven. Věděla, že je před nimi dlouhá cesta a nebylo nač čekat. Navíc byl zase večer a ona doufala, že ještě stihnou urazit kus cesty, než padne tma. Přemýšlela, kudy jít, aby u Života byli co nejrychleji a také přemýšlela, kudy to vzít zpět, aby vlčeti ukázala nějaké krásná Gallirejská místa. "Těšíš se?" zeptala se ještě v rychlosti zvídavě. Ona se těšila neuvěřitelně. Od mládí měla tulácké tlapky a dlouho nikde nebyla. Doufala, že Život vyhoví jejímu požadavku a vrátí jí zpět kondici.

-> Východní hvozd (přes Mecháč)

Květen 4/10 Varja

Vlk poděkoval za její názor, ačkoliv bylo otázkou, zda o něj vůbec stál. Jenže Lylka si nemohla pomoct. Svoje názory se nebála vyslovovat nahlas, proč taky? Uměla si za nimi stát a to všemožnými způsoby. Sice už neměla věk ani kondici na rvačky, takže je poslední dobou raději podávala mírněji, než kdysi, ale stále to pro ni neznamenalo, že by měla být zticha. Docela ji rozhodil tím, že si u Života neřekl o nic a vzešlo z toho todle. To si s tím holomkem budu muset vyřídit hned na prahu, pomyslela si, zatímco její kamenný výraz se nijak nezměnil. „No očividně tě má rád. Nebo nemá. Jak se to vezme,“ ušklíbla se.
Varja, jak se vlk předtím představil, že vcelku divil tomu, že je tohle její přirozený kožich. Krátce se zamyslela. „Mhm, když jsem byla mladší, nebyl takto výrazný,“ začala s povídáním a protáhla se. Nesnášela, jak rychle tohle staré tělo začalo tuhnout a bolet. „Pak – je pravda, že až po nějaké době, co jsem byla zde – se docela vybarvil. Ale návštěva u Života tomu nepředcházela. Co mě ale překvapilo bylo, že vlčata už v kožichu měla odstíny, jak já teď,“ dokončila s krátkým pohledem k obloze, na níž již bylo slunce docela vysoko. Jakmile ji ale vlk varoval, že zlatou barvu může mít v podstatě kdokoliv, chvíli na něj s neurčitým výrazem mlčky hleděla. Jistě, uvnitř jí probíhala spousta emocí, hlavně momentálně zklamání, protože naznala, že má pravdu. A tím se dost komplikovalo hledání její krve. I když ho vesměs už vzdala, jen smířit se s tím bylo obtížnější. „To máš pravdu,“ hlesla pak jen tiše. Leč její výraz neprokazoval žádné emoce, ve hlasu šel slyšet trn nějakého zklamání.
Až když jí Varja zase odpovídal ohledně těch odznaků, docvaklo jí, že se nejspíš zeptala na jednu otázku rovnou dvakrát. To staří už mi leze i na mozek! Zděsila se uvnitř sebe, zatímco s tím stále stejným výrazem přikyvovala na jeho povídání. „To mu teda řeknu,“ vyhrkla pohotově a naprosto rozhodně. Ale nakonec jí tak trošku potvrdil, co chtěla vědět. Takže byl další, kdo to slyšel! Sice jen slyšel, ale když už se to šuškalo tak nějak celoplošně, musela to být pravda. „Jak ses to dozvěděl? Mě to řekl Stařešina. Obchodník…“ vyzvídala dál. On že prý ještě není ve věku, že by to potřeboval. „To jednou přijde,“ ušklíbla se pobaveně. „Šťastlivče,“ dodala ještě.

Otázky vlčete evidentně ukolébaly vlčici ke spánku. Za nedlouho spala jako špalek a neměla vůbec potuchy o tom, co se děje kolem ní. Nejspíš už se v Mechové smečce cítila natolik bezpečně a komfortně, že takhle nerušeně spala. Roky měla různě po smečkových lesích své vlastní úkryty, protože nikomu nevěřila a nebyla schopná usnout ve společnosti kohokoliv cizího. Ve spánku se jí vybavilo ještě jedno místo... Útočiště. Voda se rozestoupila a za ní se ukázal vchod na dost známé místo. A tam stál on. Usmíval se a čekal, až Zlatavá projde, aby mohl svou magii zase zrušit a vodopád nechat volně téct. "Ahoj," pošeptala Lyl k Sigymu a jemně se o něj při procházení otřela. Byla šťastná, že je tu s ním. Proč jí to přišlo tak zvláštní, když s tímhle vlkem byla již několik let? Až když šla dále a zahlédla dva zlatohnědé kožíšky, strnula v pohybu. Zastříhala oušky, když jedno z vlčat zakňouralo a zamlelo sebou. Oči jí zjihly a ještě se naposledy ohlédla na svého partnera, než si její vědomí uvědomilo, že je ve snu. Procitla a prudce rozevřela oči. Rozhlédla se kolem sebe a v bolesti k sobě pevně stiskla zuby. Nechtěla, aby se její povědomí neustále vracelo k rodině, kterou ztratila. Jakékoliv připomenutí hrozně bolelo. Oči zase zavřela, když cítila, že se do nich nahrnují slzy. Hlavu si jemně položila přes Corniho tělo a dlouze vydechla.
Ještě nějakou chvíli zpracovávala sen, možná i trochu pospávala, každopádně fyzický kontakt s Cornicem ji aspoň trochu konejšil. V tuto chvíli si uvědomovala, jak je pro ni důležitý. Že ji dává pocit, že není sama. Sama na světě, na svou bolest, že zase konečně někoho má. Otevřela znovu oči a hlavu z jeho tělíčka pomalu zvedla. Chvíli vlče sledovala, než se natáhla a rozčechrala jeho srst na krku čumákem. Nechtěla ho budit na sílu, tak prostě čekala, jestli tohle vlčka přivede k probuzení, nebo má ještě hluboký spánek a bude muset ještě nějakou chvíli čekat, než se maličký probudí.

Spokojeně pojídala svůj žvanec. Měla tuhle odměnu za lov ráda. Dělala něco, co ji hrozně bavilo, což by lov a ten ještě vynesl úžasnou čerstvou a lahodnou kořist. Co víc si přát? Po očku sledovala vlče, kterému se rozzářila očka. A já už jsem si začínala myslet, že mu představa výletu nevoní, pomyslela si s úlevou. Přece jen, co by to bylo za vlče, kdyby chtělo jen dřepět ve smečce a nezkoumat svět? Pamatovala si, jak hlavně Flynn chtěl někam neustále chodit. Nori ho pořád někde tahal, z čehož nikdy nebyla úplně nadšená. Tomu vlkovi se nedal věřit ani čumák mezi jeho očima. Corni se hned vyptával, zda půjdou hned. Přikývla. "Myslím, že není nač otálet," pronesla poklidně a dožvýkala sousto. "Jen si odpočineme, ať nám vytráví a můžeme vyrazit," otevřela tlamu a odhalila své velké tesáky ve dlouhém zívnutí. "Mohli bychom to pojmout jako velký cestovatelský výlet, co ty na to? Ukážu ti Gallireu," navrhla mu, zvědavá, co na to bude říkat. Bude mít z cestování obavy, nebo se naopak bude těšit?
Potom vlče povědělo, že když budou někde u slonů, bezpečně to poznají. "Říkal jsi, že jsou velicí," vzpomněla si a marně si snažila slona představit. Největší zvíře, co kdy viděla na vlastní oči, byl nejspíš los. "Viděl jsi někdy losa? Je to větší, než on?" vyptávala se zkoumavě. Musela nasbírat informace o něčem, co chtěla najít. Jak by to asi jinak potom našla? Jako že by na slona natrefila a vlastně ani nevěděla, že je to slon? To by bylo docela na prd. Položila si hlavu na tlapy a cítila, jak jí klesají víčka. Ještě jednou loupla chladným pohledem po těch dvou opodál. Nerada spala v přítomnosti cizích. Ale jak tak byla stará, spánek se jí neptal. Prostě přišel. A tak netrvalo dlouho a vlčice mělce oddechovala ve spánku.

Květen 3/10 - Varjargar

Vlk s úsměvem podotknul, že jej nejde jen tak přehlédnout. Zlatavá pokývla hlavou. "Vskutku," souhlasila a jemně klepla špičkou ocasu o zem. Rentgenovala jej chladným pohledem, kterým stále posuzovala jeho vzhled. Byl by to mohl být fešák, ale na ty magický nesmysly jsem nebyla nikdy, uznala nakonec ve své hlavě. "Jako celek to není špatné," zabrblala pak, jako kdyby ji k tomu snad donutil - říct nějaký závěr. Ušklíbla se a párkrát zamrkala. "Nebylo to tvé výslovné přání?" zeptala se zkoumavě, zatímco sledovala, jak kolem padla hustá tma. Přišla noc a s ní i klid všude kolem. Ptactvo utichlo a s ním i všechno kolem. Byla to přímo balada pro duši, zvláště pro ni. Její kožich usychal o to pomaleji, protože nebylo zrovna dvakrát teplo. Mimoděk se zachvěla, jak jejím tělem projel chlad. Nevím, jestli byl dobrý nápad se koupat takto na večer.
"Oh?" vydala ze sebe na oko zaskočeně. "Díky. Jsem zvláštní hříčkou přírody, asi. A ta barva je evidentně dědičná, takže když uvidíš vlky se zlatými odznaky, jsou to stoprocentně moji potomci, nebo už možná vnoučata," odmlčela se. Proč ji napadlo až teď, že by její vlčata mohla mít už svá vlčata? Kdo ví, jestli a jak dlouho byla babičkou. Pokud ovšem Flynn a Heather byli živí a zdraví. Tolik v to doufala... Představa, že mají oba svoji vlastní rodinu někde v bezpečí byla rozhodně hezká.
Rozhodla se raději vrátit k přechozímu tématu. "A ty sis tohle vyloženě od Života nevyžádal? Chystám se za ním, tak abych si s ním rovnou vyřídila, že o nějaké barvy nestojim," zmínila se o svých plánech a rovnou se rozhodla, že se zeptá na to, co ji ohledně Života vrtá hlavou už nějaký ten den: "Jeden stařík mi nakukal, že je Život schopen vrátit pár let života. Víš o tom něco?" Naklonila hlavu zkoumavě na stranu.

Květen 2/10 - Varjargar

Vlčisko se okamžitě usmálo a zamávalo ocasem, přičemž ji pozdravil nazpět. Pootočila hlavu mírně na stranu. Lhala by, kdyby řekla, že ji tímto přátelským výstupem nepřekvapil. Cožpak sis už nezvykla, že většina vlků, co po tomhle magickém koutě chodí, je takto přátelská? „Jsem sice stará bačkora, ale paměť mi ještě slouží dobře,“ podotkla jízlivě a elegantně se posadila. Doufala, že se nenechala oblafnout prvním dojmem a opravdu od něj žádné nebezpečí nehrozilo. Byla si jistá, že by ji rozmáčkl jako mouchu a to se vlčici, jako byla ona, jen těžko přiznávalo. „Jistě bych si tě pamatovala,“ mrkla na něj teatrálně. Narážka na jeho vzhled byla přímo očividná i přesto, jak jinak byla vlčice obvykle těžko čitelná. Teď byla otázka, zda se jí jeho vzezření líbilo, či nikoliv. „Lylwelin,“ sdělila svoje jméno pak jen tak mimoděk a obtočila si ocas kolem těla tak, že se jeho špička dotýkala jedné z jejích velkých předních tlap.
Navzdory tomu, že měla zpočátku problém konverzaci zahájit, napadalo ji momentálně pár otázek. A protože nechtěla zůstat pozadu, neváhala jednu z nich ihned položit: „Koukám, Život se na tobě hezky vyřádil?“ Byla to spíše řečnická otázka, na druhou stranu doufala, že jí k Životovi poví něco více. Sice u něj před lety byla, ale zrovna nedávno zjistila, že by jí mohl pomoci s jejím hlavním problémem – se stářím. Takže pokud viděla někoho, kdo u něj zjevně byl a využil jeho služeb, nenápadně vyzvídala, aby se dozvěděla, zda je to pravda a Stařešina jí nelhal. Co vlastně ten otravně sladkej bůh všechno uměl?

Květen 1/10 | Varja

Netušila, čím to je, že vždycky zahoří zde. Možná pro to, že to bylo takový kousek od smečky? Jakým zázrakem ji mohly její (ne)tulácký tlapky zavést vždy k tomuto jezeru, když na tomhle světě bylo tisíce jiných míst, které by mohla navštívit. Vnímala, jak už se do jejího severského kožichu opírá teplo. Nebylo to zatím nic hrozného, ale na léto se, jako každý rok, rozhodně netěšila. Až se zase bude skrývat ve stínech a na nejchladnějších místech, které najde. Ještě že jsem si aspoň vybrala smečku na severu, pomyslela si. Nebyl to ten sever, ze kterého pocházela, na což si už ostatně zvykla, ale její kožich evidentně ne a měl pocit, že bude po většinu roku krutá zima. Sice teď vylínávala zlatobílé chlupiska o sto šest, přesto kdyby jich vždycky na jaře shodila minimálně o polovinu více, byla by daleko spokojenější.
Každopádně byl čas konečně na koupel, zbavit se veškeré zimní špíny, plus doufala že ve vodě nechá aspoň nějakou část těch odporně svědících chlupů, takže bez otálení vlezla do vody, aby se pořádně opláchla. Až po nějaké době, co se umývala, si všimla, že na okraji jezera opodál stojí vlk. A ne leda jaký, protože ji okamžitě zaujal svým vzhledem. A to se u vlčic v jejím věku, zvláště po tom, co už roky chodila po této magické zemi, moc často nestávalo. A už vůbec ne u ledové Lylwelin. Aniž by chtěla a aniž by si to uvědomila, nechávala na něm své chladné zraky nějakou chvíli. Každé oko jinak zbarvené, aniž by byl na jedno z nich slepé, spousta barevných odznaků, nezvykle dlouhé chlupy na bradě svázané ho nějakého spletence a mohla by snad pokračovat, než by si to v hlavě všechno vyjmenovala. A byl snad ještě vyšší a huňatější, než ona sama. Spíš jak už byla hubená stářím, tak na jeho mohutnost ztrácela až moc. Začala vycházet z vody a přemýšlela, jak vůbec začne, co mu řekne, nebo... Cokoliv. Nebyla mistryně konverzací a už vůbec je neuměla začínat. "Ehm, zdravím," broukla tónem bez emocí a v dostatečné vzdálenosti ze sebe oklepala vodu, než se k němu ještě přiblížila. Nenarušila ovšem svůj ani jeho osobní prostor. Ačkoliv její výraz byl kamenný, chladné oči vyzrazovaly touhu se s ním bavit. Jen dle jejího neklidného přešlápnutí z tlapky na tlapku a olíznutí čumáku naznačovalo, že neví, jak na to.

<- Les

Vlček samozřejmě hlad měl, což nebylo k údivu. Už to byla nějaká doba, co se najedl naposledy. Navíc po takových zážitcích, co teď zažil, mu muselo vyhládnout i kdyby se najedl těsně před tím. Zaplula do úkrytu a procházela chodbou až do míst, kde by kořist měla být. Povšimla si, že je v úkrytu Mitsu, ten lovec a baví se s nějakým malým vlčetem. Na oba dva kývla hlavou v náznaku pozdravu, ačkoliv v jejím chladným výrazu se absolutně nic nezměnilo. Jakmile přišla na oči jiným vlkům, byla zase jako ledovec. Cornic tady má někoho podobně staršího. To je fajn. I když těžko říct, jestli ze sebe budou nadšení, pomyslela si, zatímco z laně urvala kus masa a vydala se zpět za svým svěřencem. Jak ho znala, už byl někde raději co nejdál od těch dvou v ústraní.
Položila před něj maso a chvíli se na něj koukala ze své výšky. „Ráda bych navštívila Života. Pamatuješ, jak jsem vám o něm vyprávěla, ne?“ ujistila se a následně ulehla, aby se mohla taky pustit do žrádla. „Prý by mi mohl vrátit nějaké roky života – abych tady mohla strašit déle,“ ušklíbla se a užívala si lahodné sousta masa. Konečně si mohla dát zaslouženou odměnu po tom lovu. Po otázce, jak jsou ti sloni daleko, se zamyslela. „Umm, to nevim. Protože ani nevim kde jsou a ani jak vypadaj,“ začala a ukousla si další kus. „Budef je mufet najít thy,“ zamumlala s plnou tlamou.

<- Narvinij

Cítila se po lovu celá unavená a rozbolavěná. Čím více se blížili zpátky do Mechového lesíka, tím více to na ni přicházelo. Už si opravdu připadala stará. Nepřipadala, ono tomu tak bylo. Věděla, že pokud to chce nějakým způsobem vyřešit, bude se muset co nejdříve vydat na výlet – na jih, k Životovi. Saturnus se odpojil a ona šla v tichosti s Cornicem. Ohlédla se na něj a přemýšlela, jestli ticho nějak narušit. Nakonec přišla prostá otázka: „Máš hlad?“ A aniž by čekala vůbec na odpověď, vydala se k úkrytu, protože předpokládala, že v něm budou uložené jejich čerstvé úlovky.
„Co kdybychom se najedli, odpočali se a pak se vydali trochu cestovat?“ navrhla potom z ničeho nic, když už se rýsovalo před jejími známé místečko, kde byl vchod do úkrytu. Na chvíli zastavila, aby ji vlče došlo a mohlo si s ní povídat. „Mohli bychom najít ty slony, ne?“ napadlo ji potom, když si vzpomněla, jak se o nich bavili. Byla vůbec šance, že by se v Galli nacházeli? Kdo ví. Neměla ani tušení, odkud pocházel Cornic a kde na tato stvoření chodil. Mohla si je jen vymyslet jeho vlčečí fantazie?

-> Úkryt