Příspěvky uživatele

< návrat zpět

• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

Ona si teda na zpěv ptactva nikdy extra nepotrpěla, ale byl fakt, že čím byla starší, tím méně na to byla přecitlivělá. Ale pamatovala si, jak jí to jako puberťačce lezlo na nervy. Musela se ještě jednou podívat na Cornica. Třeba mu to vadilo taky? Třeba to byla neřest puberťáků ze severu, kde to nikdy tolik neřvalo? Těžko říci. Tak či tak, Lyl měla zase v oblibě listnaté stromy. Ale tady byl trochu háček. "Je to tu hezké. Ale víš, co se bude dít v zimě, že jo?" zeptala se Tomína a pohlédla do jeho fialových očích. Bylo v nich zcela evidentní nadšení. Lyl si najednou díky němu a celé této situaci připadala opravdu bláznivě. Přesto dokázala uvažovat racionálně, ostatně jako vždy. Když nad sebou naposledy ztratila kontrolu, čekala najednou vlčata. "Jakmile ty stromy na podzim opadají, nebudeme tu dostatečně zakrytí," dopověděla nakonec svou myšlenku. Ale bylo v lese i pár jehličnatých stromů.
"Úkryt bych našla ideálně v místech, kde je spíše více jehličnanů," řekla zamyšleně a vydala se hlouběji do lesa. Zaslechla někde nedaleko i zurčení potůčku, ale to se zatím rozhodla moc neřešit. Bylo ovšem dobré vědět, že tu nějaký zdroj vody je. Musíme to tu prolést pořádně, ať je hlavně ten úkryt pohodlnej, napadlo ji. Procházela lesem a očima hledala to správné místo. Chvíli i začínala pochybovat, jestli se nějaké místečko vůbec naskytne. A nakonec něco zahlédla. Vypadalo to jako větší nora. Byl to vyvalený kmen a pod ním zůstala docela velká jeskyně, dalo by se říci. Zaměřila na to pohled a rozešla se blíže, aby nakoukla. "Meh," zabrblala a hlavu zase vytáhla. "je to malé a bylo by tu vlhko. Navíc by mohl padat strop," dala tomu tu správnou kritiku a zkoumavě pohlédla na Tomína. Počkala na jeho názor, než se vydala hledat dále. Oči měla na stopkách a prohlížela si každé zákoutí. A čím déle zde byla, tím více se jí tohle místo zamlouvala. Těšila se, až jej pozná. A těšila se, že zde bude paní domu. Ta představa byla pořád hrozně šílená a vzdálená, ale... Vážně to dělali.

//<- Dusot (S Corňou)

Bylo vtipné, jak se oba vlci shodli. Už jen to, že jim les zároveň padl do oka, musel být důkaz toho, že by se tam mohlo oběma líbit. A pokud měli stejný vkus na lesy, mohli ho mít i na spoustu jiných věcí, no ne? Každopádně jeho přiznání o tom, že ani neví, jak se smečka zakládá, ji trochu zarazila. "Heh," uchechtla se, vlastně bez jediného náznaku úsměvu. "Abych pravdu řekla, já také ne," poznamenala zamyšleně a zastavila se na okraji lesa. Začala se rozhlížet kolem. Les to byl vskutku hezký a měl své kouzlo. Nebyl tu náročný terén, spíše rovina.
"Myslím, že bychom se měli rozhlédnout, jak říkáš, po tom, zda tu někdo není. A asi najít zdroj vody, označkovat hranice a tak. Nic těžkého, ne? Pak to tady akorát hájit před cizinci. A získat poddané. Teda... Členy," ušklíbla se a zatvářila se nevinně. Cornic sdělil, že si půjde po cestě odpočinout, když pochopil, že se zde chvíli zdrží. Lyl přikývla a vyprovodila jej pohledem. Pak se zase otočila na Tomáše.

//<- Převrácená planina (S Cornicem)

Tomáš měl strach, jestli nemají hlad. Musela uznat, že byl ohleduplnější, než se na první dojem tvářil. Tedy, ne že by se tvářil, nebo choval nějak špatně, ale ještě stále ho poznávala. A poznávat nejspíš dlouho bude. Zavrtěla hlavou. Neměla teď na jídlo ani myšlenky. To mohli zvládnout později. "Myslím, že v tom nejsem sama," ušklíbla se na něj pobaveně, když řekl, že je střelená. Jo, to byla. Najednou. Možná takto dopadali všichni, co dostali šanci na nový život, kdo ví. Lyl se toho zhostila s veškerou parádou a rozhodla se nepromarnit ani minutu.
Bedlivě pozorovala lesík, kolem kterého zrovna probíhali. Vypadal docela dobře. "Podívej, tohle nevypadá špatně," pronesla zamyšleně, když se na chvíli zastavila, hledíc na Skvělé místo pro život. Prohlížela si to místo kritickým pohledem. "Ale... Je ze všech stran otevřený. Nevím, jestli by to bylo strategický," uznala potom a opět se podívala po její společnosti, co na to říká. "Porozhlédla bych se ještě kolem. Kdyžtak se sem ještě můžeme vrátit," navrhla, švihla ocasem a opět rozhýbala své pozadí k pohybu. Ach, jak jednoduché to bylo. Perfektní pocit. Ale ten les, na který padly její zraky vzápětí, už stál za to, aby ho zašli prozkoumat. Pohodila k němu hlavou.
"Támhle. To bychom mohli omrknout," navrhla, chvíli vyčkala, zda nebudou nějaké námitky a pak se tím směrem rozešla. Čekal je první průzkum a ona na něj byla upřímně zvědavá. Mohlo to být to správné místo? To vlci jistě již brzy zjistí.

//-> Švitořivý les

//<- Tmavé smrčiny (přes řeku Tenebrae, s Cornim)

Trojice vlků překonala řeku, ve které se Zlatavá příjemně zchladila. Je pravda, že momentálně jejich rozbouřenou výpravu kdo ví kam trochu zpozdila, na druhou stranu už přemýšlela nad vhodným místem, takže potřebovala jejich zběsilé tempo trochu přibrzdit. Jakmile si i pánové udělali, co potřebovali, ať už to bylo smočení tlapek, nebo třeba hasit žízeň, zase se vydala plna elánu na cestu. Přemýšlela, co to vlastně dělá. Jestli se nezbláznila. Šla právě s cizím vlkem zakládat smečku? Fakt nikdy nic bláznivějšího neudělala. Ani její útočné výpady na evidentně silnější vlky nebyli tak šílené, jako tohle. Ale nač přemýšlet? Stejně jak řekl její parťák, tahle příležitost může být jen jednou. Nač ji promarnit? Během té chvíle, co se znali, bylo docela evidentní, že by si mohli rozumět. On jí pomalu líbal tlapy, ale byl pořád v rámci slušnosti za její osobní hranicí. Tušila, že by si mohla omotat kolem drápku a on by skákal, jak by ona řekla, ale to zase úplně nepotřebovala. Důležité bylo, aby spolu vycházeli.
"Máš pravdu," souhlasila tedy ohledně té šance. Už se rozhlížela, ale bylo ještě brzy. "Jen bych to vzala více na sever, abych se tu neupekla," navrhla, narážejíc na svůj hustý seveřanský kožich. "Každopádně když se budeme držet tohoto směru, mám dojem, že v těchto místech nikdy žádná smečka nebyla," uvažovala nahlas a ohlédla se, co na to vlčisko říká.

//-> Dusot

//<- Narrské kopce (přes Prstové hory, s Cornicem - manipulace povolena)

Na jeho pochvalu reagovala pouze krátkým pohledem, kterým dala najevo, že to ví. Cítila se momentálně opravdu jako vládkyně světa. I přesto po chvíli vděčně kývla hlavou a houpla ocasem. Pak se zdál být překvapený. A ona se mu ani trochu nedivila. Znali se sotva chvíli, tady panička se šla omladit k Životovi a hned z ní padali bláznivé nápady, jako kdyby neomládla jen tělem, ale opravdu i duší. Cornic se na to tedy moc nevyjádřil, ale nechala ho být, aby to vstřebal. Budu si o tom s ním muset potom popovídat o samotě, napadlo ji, když se ohlédla za mlčícím puberťákem. Možná bude chtít jít úplně svou cestou, kdo ví. Byl už velký. Hrozný, jak to uteklo, napadlo ji.
Ty hory, co jí předtím dávaly tolik zabrat, pro ni najednou nebyli nic. S Tomášem po boku a Cornim v patách se hnala pomalu jako s větrem o závod. "Chybět mi asi bude," uznala potom, ačkoliv bez náznaku jakékoliv emoce. "Ale nemůžu novou šanci promarnit tím, že tam znovu zestárnu, no ne?" Ještě teď vzpomínala na slova Života. Že tam přišla na poslední chvíli. Měla opravdu na kahánku a teď si to plně uvědomovala. Chvíli byla trochu rozházená z toho pošťouchnutí, co jí daroval Tomáš, ale když zaslechla jeho slova a smích, i Zlatavé se na chvíli rozzářily oči. "I já... I já," přitakala souhlasně, evidentně spokojená.

//-> Převrácená planina (přes řeku Tenebrae)

Hlásim Lylku na neherní část

<- Vrchol Narrských kopců

Scházela z kopce od Života zase dolů, ale najednou to bylo o něco lehčí. Nahoru odcházela unavená a bolavá vlčice, dolů scházela vlčice v těch nejlepších letech a kondici. Celá zářila a výjimečně nejen svým zlatavým kožichem. Zářila energií a elánem. Už na první pohled bylo znát, že jí Život vyhověl v tom, o co ho přišla žádat. Dorazila k vlkům, jako první si to namířila ke Cornimu, kterého jemně šťouchla čumákem. Pak je zkontrolovala pohledem oba a nepatrně rozvlnila ocas, aby dala najevo svou spokojenost. Nejraději by se teď posadila a ještě si pořádně očistila kožich, aby vypadala úplně dokonale, ale uznala, že to ani nepotřebuje. Cítila, jak se k ní vrátila veškerá elegance a síla světa. Byla zase silná a nezastavitelná a ten pocit byl… K nezaplacení. Neřekla zatím ani slovo, jen nechala vyzařovat své mladší já. Byl skvělý pocit, že sice byla zase o kus mladší, ale v hlavě jí zůstaly veškeré životní zkušenosti. A dokonalý pocit byl i to, že věděla, že její vlčata jsou v pořádku a naživu. Jen někde jinde. Musela přemýšlet nad tím, co Život myslel tím, že jí možná brzy pošlou pozdrav. Ať to mělo být cokoliv, nemohla se dočkat.
„Inu,“ začala sebevědomě a zaměřila své zlaté zraky na Tomáše. „teď, když jsem zase jako nová, uznala jsem, že jsem ještě v životě neudělala nic pořádně bláznivého,“ pronesla a naznačila oběma, že půjdou. Rozešla se s neskrývanou elegancí a ladností, která jí kvůli bolavým kloubům předtím už opravdu chyběla. „Takže, co kdybychom ti s tou smečkou pomohli?“ zeptala se, první s pohledem na Tomáše, pak mrkla na Cornica. „Co na to říkáš?“ zeptala se mladíčka vyzývavě a pozvedla „obočí“. Byla zvědavá, jestli do toho s ní půjde, nebo se raději vrátí do Mechové smečky, rozhodnutí bylo na něm. Lhala by ovšem, že by jí to nebylo líto. Jen, když teď dostala novou šanci a nejspíš spoustu času navíc, musela ho využít nějak smysluplně. A to nebylo v poklidu a míru zase stárnout v Mechové smečce. Chtělo to nový životní směr, aby se Lylwelin neustále neutápěla v tom samém.

//-> Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

Moc děkuji
Poprosím 1 hvězdičku do rychlosti a 1 do obratnosti :)

Hlásím Thyru do vlčat.
Aithéra na záhadu.
Tristana na piráty.

Objednávka:

Převod prostředků na jiného vlka
Z Laury 143 oblázků (159 bez odečtení 10%) - 50 na Lyl, 93 na Tristana
Z Laury 20 drahokamů (23 bez odečtení 10%) na Tristana

Elixír Života
– omlazení Lyl o 7 let – 70 křišťálů a 70 mušliček

Směnárna
– 21 perel na 70 květin
- 21 perel na 70 drahokamů

Magie
ID - M03/ Iluze/ 3 hvězdičky = 150 kytek

Celkem tedy:
70 křišťálů, 70 mušliček, 42 perel a 150 kytek

//<-Narrské kopce

Doufala, že Cornic bude v pořádku, když ho tam tak nechala. Ale nechtěla, aby dále pokračoval v namáhavém výstupu, když tady vlastně neměl důvod jít. Ono vlastně když se nad tím celkově zamyslela, nemusel s ní chodit vůbec. Ale co by pak měl z toho života? Vyrůstal by v cizí smečce s cizími vlky a nikam se nepodíval? Ve finále určitě bude rád, že mu ukázala cestu k Životu. A také celkově jiná místa, než byl Mechový lesík. Zhluboka se nadechla a sledovala, jak se písek mění na zeleň. Jestli si dobře pamatovala, musela být blízko. Zatajila dech a chladným pohledem brouzdala všude kolem, jestli Boha už někde nezahlédne. Musela ovšem jít ještě dál a hledat. Začínala ale nabývat dojmu, že tu prostě není a rostla v ní nervozita i zmatenost. Zastavila se a ještě jednou se rozhlédla.
„Živote?“ zkusila na něj zavolat, zatímco její oči střílely do všech směrů. A najednou něco zaslechla. Zastříhala uchem a ohlédla se za sebe, odkud se zvuk ozval. Najednou se zvedla vrstva mechu a z pod něj velký vlk. S hlasitým projevem zívnul a protáhnul se jako kočka. Zlatavá zaskočeně zamrkala a ustoupila. „Pobudila jsem tě…“ odtušila s výčitkami v hlase. Život po ní loupl rozespalým pohledem a ze široka se usmál. „Ále, s tím si nelam hlavu, Lylwelin,“ pověděl jí s úsměvem a seskočil ze svého mechového lože. Lyl okamžitě zaplavil úžasný pocit. Takový, který ulevil jejímu zlomenému srdci, léčil všechny vnitřní rány a nejen to, najednou nepociťovala ani bolest jejího starého těla. Cítila se lehká jako pírko a naprosto bezstarostná. A bylo to opravdu osvobozující.
„Upřímně jsem si myslel, že už vyčkáváš na návštěvu mé sestry a za mnou se již neukážeš,“ usmál se a vlčice zmateně naklonila hlavu. Tak jeho sestra měla v plánu si pro mě už přijít? Polkla. Život její myšlenku samozřejmě slyšel a pokýval na ni hlavou. „Vskutku měla. Jenže zrovna kroužila nad ubohým vlčetem. U kterého ses objevila ty,“ mrkl na ni a roztančil se směrem k ní. „Přemluvil jsem ji, ať Cornica nechá. Tak řekla, že pokud to zvládne, přijde si brzy pro tebe – že je tvůj čas. O tomhle jsem se s ní bohužel dohadovat nemohl,“ povzdechl si smutně a přejel Lylwelin pohledem. Ta se posadila. Věděla, že je stará, ale že jí dýchá Smrt za krk, to netušila v žádném případě. A možná, že za to, že tu ještě vůbec byla, vděčila právě Cornimu.
„Ou…“ vydala ze sebe pouze a uvažovala, co na to vlastně říct. A co jiného by mohla říct, než důvod, proč sem přišla? „Zaslechla jsem, že bys to mohl změnit,“ sdělila mu pak narovinu a narovnala ušiska dopředu. Teď byla ta rozhodující chvíle. Ta chvíle, kdy se měla dozvědět, zda jí Život ještě může vrátit nějaké roky života a nechat ji tu déle. A Bůh se začal smát. „Panečku, sestra se bude hrozně zlobit,“ smál se stále. „Ukradnu tě jí přímo před čumákem. Jasně, že bych to mohl změnit. Elixír mládí tu samozřejmě mám,“ usmíval se potutelně. Očividně mu dělalo radost, když okrádal Smrt o kšeft. Ještě aby ne, jednalo se o život. A pokud jej mohl dávat, byl tomu více, než nakloněn. „A mile rád ti vyhovím. Samozřejmě mi musíš ale patřičně zaplatit,“ připomněl jí poučně a díval se, zda vlčice souhlasí. Souhlasila, samozřejmě. Ještě před nějakým měsícem by si na Smrt klidně počkala. Teď cítila, že tu musí být pro jedno zatoulané vlče. A pokud by se jednoho dne osamostatnilo a ona zase zůstala sama se svou samotou, bylo pořád řešení, jak si život vzít. To byla ovšem hudba budoucnosti. Nebyla třeba nad tím přemýšlet hned teď.
„Něco jsem si našetřila. A také bych byla ráda, kdybych se konečně nějak zlepšila v magii. Víš, že ji nemám ráda. Ale nemám pak co ukazovat jednomu zvědavci,“ ušklíbla se a ohlédla se do míst, kde vlče nechala. Život se zatvářil zamyšleně. „Uvidíme, co svedu. Tady už nic moc na práci nemám. Ty bys měla zapracovat,“ mrkl na ni poučně. „Stojí to hlavně na tobě. Nemohu tě naučit žádné mistrovské kousky, to je tvá práce,“ dodal ještě a Zlatavá smířeně přikývla. Věděla to a chtěla se něco naučit. Ale bylo to těžké, když hrozně dlouho nikoho s magií iluze nepotkala. Musela se stát samoukem, což jí úplně nevadilo, jen… By byla vděčná, kdyby ji někdo popostrčil. „Neboj se, Lylwelin, spousta vlků se učila sama a naučila se,“ ujistil ji, protože pravděpodobně její obavy vyčetl. Jak jinak.
„Měla bych ještě jednu otázku…“ začala váhavě a podívala se do jeho očí. „Má vlčata?“ Tušila, že to nemusí dále rozvíjet. Tento vlk stejně věděl o všem, co se v ní odehrávalo. Kdo ví, jak mohl zvládat takhle všechny bedlivě sledovat. „Jsou v pořádku a šťastná. Možná ti brzo pošlou pozdrav,“ sdělil ji s hrdým a tajemným úsměvem. A Lyl věděla, že více se nedozví. Každopádně tahle informace jí zcela stačila k tomu, aby se v jejím nitru rozlil ještě hezčí a příjemnější pocit. Samozřejmě, že by je hrozně chtěla potkat. Ale jako matka zklamala a nemohla jim dávat za zlé, že odcestovali pryč a již se s ní vidět nechtějí. Roztřeseně se nadechla, protože se jí ujímal pláč. Měla co dělat, aby nevzešel na povrch. Byla tolik šťastná! Kdyby neměla v povědomí, že na ni Cornic čeká, asi by odsud jen tak neodešla. Celé její nitro jakoby bylo připoutané k tomuto místu. K tomu krásnému pocitu, který dlouho nezažila a věděla, že už nejspíš ani nezažije. Nechtěla se ho jenom tak vzdát. Tlapky jako kdyby jí zde zarostly do země a bylo vskutku obtížné se rozpohybovat a odejít. "Děkuji..." pošeptala ještě na cestu.

//-> Narrské kopce

//<- Prstové hory

Pozastavila se, aby je Cornic mohl trochu dojít. Očividně se zapomněl, ale jen na chvíli. „V pohodě tam vzadu?“ zeptala se poklidným tónem a chvíli vlčka sledovala. Bylo trochu prudérní, jak se najednou uzavřel do sebe a svých myšlenek. Ale vzhledem k tomu, že Zlatavá tohle ve svém životě dělala také velmi často, úplně to přešla. Třeba ho to přestane bavit. A třeba taky ne. Poslouchala Tomáše a pobaveně si odfrkla. „Ambice jsou jako kožich,“ poznamenala, aniž by se na něj podívala. „Může tě zahřát, ale taky tě nechat umrznout,“ zkonstatovala chladným tónem, jakoby se nechumelilo. V jejím případě tedy spíše chumelilo. Pozorovala terén před sebou. „Malá smečka zní rozumně. Snáze by se udržovala v rovnováze,“ poznamenala zamyšleně a se zájmem, který se snažila skrývat, po něm lupla pohledem. Nebyla to špatná myšlenka. Třeba by nad něčím takovým i uvažovala, kdyby nebyla na sklonku smrti. Jako mladší ji to nikdy nenapadlo, asi tím, že byla asociál. Na stará kolena se ale už s přítomností vlků smířila, stejně jako s tím, že nemůže být nadosmrti tulačka.
Zaregistrovala, jak se podíval po Cornicovi. „Je v cajku. Jen se potřebuje trochu osmělit,“ odvětila stručně. Vlče mělo svoji hlavu a pokud si začalo aspoň v ní pokládat nějaké otázky, bylo to v pořádku. „Můžeš ho pak zkusit rozmluvit, až budu u Života,“ navrhla mu s chladným úšklebkem. Tohle byla aspoň výzva! Aspoň se ukáže, co ve skutečnosti v Tomášovi je. Pokud by se vrátila a Cornic by byl znepokojený, musela by ho poslat k šípku. Krajina se měnila a vlci najednou kráčeli po písku. Zastavila se a oba sjela pohledem.
„Půjdu nahoru sama, nemá smysl, abyste se se mnou trmáceli nahoru,“ pověděla jim tónem, který jim jasně naznačil, že zde mají počkat na ni. Obzvlášť dospělého vlka zpražila takovým pohledem, že musel být maličký jako mravenec. To aby si nemyslel, že jejímu svěřenci třeba může ublížit. Nemůže, pořád tu někde byla. A našla by si ho velice rychle. „Zatím si odpočiňte, pak odsud rovnou vypadnem, je tu děsný vedro,“ zabrblala ještě, když se začala sápat na kopec.

//-> Vrchol

Zamyslela se nad jeho slovy. „Jako…“ začala a vzhlédla k nebi, jako kdyby tam hledala slova. Zpozorovala mračna, která ji začala překrývat. Mhmm. Vypadá to na bouři. Je i dusno, pomyslela si a pak jí došlo, že vlastně chtěla něco říct. „Jako pro mě rozhodně,“ dopověděla potom. „Ale všeho moc škodí,“ dodala ještě. Vzpomněla si na Saturna a jeho nejistotu po nedávném lovu. Nebyl si jistý sám sebou, nepovažovala ho zrovna za nejlepšího vůdce. Už jen tím, že jej viděla jako vlče a vyrůstat. Nedokázala by ho nejspíš plně respektovat i kdyby chtěla. Nehodlala ale s Tomášem rozebírat smečku do detailů. Musela zachovat její čest.
„Vlastní smečka?“ zopakovala jeho slova tiše. „To je ambiciózní. Ale třeba ti to bude svědčit. Někteří vlci se cítí lépe, když vedou. Někteří jsou naopak rádi vedeni. No a někteří se tomu raději vyhnou úplně,“ pověděla a mávla ocasem. Její tón nebyl ani posměšný, ale ani povzbudivý. Nikdy neuvažovala nad tím, že by sama založila smečku. Už jen kvůli tomu, že Sigy byl zrovna ten, co se nechal raději vést. A ona se raději separovala v ústraní. Každopádně s tím, kolik měla roků a zkušeností, napadlo ji, že by mohla být dobrá alfa. Bylo spíše otázkou, jak dlouho by dokázala unést, že by se kolem ní neustále někdo motal. Tiše si s tou myšlenkou pohrávala, zatímco Tomáše přejížděla chladným pohledem.
Zdálo se, že na místa mají oba stejný vkus. Možná už jenom to, že se potkali zde, o něčem svědčilo. „No vidíš to. Tak popřemýšlej nad smečkou někde v horách. Nebo aspoň pod nimi,“ navrhla mu s chladnou elegancí v hlase a zvedla se. Pohledem zkontrolovala Cornica, který byl opodál a mlčel. Puberťák, pomyslela si a napadlo ji, kam asi tlapky zavedou jeho. Bude chtít zůstat v Mechové smečce s ní, nebo se vydá vlastní cestou? „Ne. Nepatřím sem od narození,“ odpověděla nakonec. „Přišla jsem ze severu a už jsem tu tak nějak setrvala,“ přiblížila mu ještě a protáhla si své zatuhlé tělo. „Měli bychom jít,“ prohodila jen tak do vzduchu a nechala na Tomášovi, zda s nimi skutečně půjde, nebo ne. A vydala se znovu na cestu.

-> Narrské vršky

S krátkým pochopením v očích přikývla na jeho poznámku o vstávání. „To umí být skutečně bolestivé,“ souhlasila se znaveným povzdechem. Jenže u ní nešlo už jen o tohle. Už je tuhle pauzu a sezení bude rozcházet hůře, než by chtěla. Nebyla to ovšem věc, kterou toužila přiznávat nahlas. Nebyla zvyklá uznávat slabiny, to byla jedna věc, druhá byla ta, že aniž by si to sama dokázala přiznat, měla potřebu se tomuto samci líbit. Jako kdyby jí najednou ty lichotky lezly na mozek a ona toužila po větším uznání v jeho očích. Zalíbilo se jí, jak ji zahrnoval hezkými slovy. Nevěděla, nakolik jsou myšlené vážně, nebo naopak prázdné. Ale neříkal je s tím obvyklým podtextem, co se vlčice naučí ignorovat. Říkal je s určitou upřímnosti, která ji trochu zaskočila. Znala spíše tu krutou, bodající upřímnost. Ostrá slova, která kritizovala. Tohle bylo jiné. „Na tom něco bude,“ mlaskla nakonec veledůležitě a mávla spokojeně ocasem. To, jak byla momentálně vyrovnaná a rozvážná, jí celý život chybělo. Mnohem méně se dostávala do šarvátek a rvaček, když byla takhle stará. Možná díky tomu byla i trochu více přijatelnější ve společnosti, ale ne nijak přehnaně. Přesně to, co jí vyhovovalo.
Na otázku ohledně smečky přikývla hlavou. „Tolerují. Někdy snad až příliš,“ uznala bez náznaku vděčnosti, nebo kritiky. Spíše jen takové zkonstatování faktu. „Už dlouho mě nikdo k ničemu nenutí.“ V těch slovech se možná skrývalo více, než řekla nahlas. Samozřejmě tím naznačovala, že i kdyby někdo něco chtěl, těžko by uspěl. Ona se nikdy nenechala vést, nesnášela rozkazy a uznávat autority jí dělalo tak trochu problém.
„Mám v oblibě všechna místa, která leží vysoko. Kde vítr pročesává srst, chlad štípe do uší a obloha… obloha je tam tak otevřená, že máš celý svět pod tlapami," pronesla se zasněným pohledem někam do dálek, pak se ale vzpamatovala a potřásla hlavou. Obdarovala ho opět svým chladným pohledem, jako kdyby se zrovna vrátila z těch míst, o kterých mluvila. „Ty? Jsi tu dlouho?“ zeptala se a naklonila u toho hlavu zkoumavě na stranu.

Květen 9/10 Varja

„Jeden by řekl, že na ně narazí častěji, ale není tomu tak,“ odvětila zamyšleně, s pohledem někam k západu slunce. „Každopádně pořád jsou to jenom oči, no ne? Oko bývá zrádné,“ naznačila tajemně a vrátila se k němu s tím svým chladným pohledem. Začala si protahovat jednu z předních tlap. Její pohyby byly stále ladné a uspořádané. Navzdory svému věku uměla být pořád elegantní dámou, navzdory tomu, že čas utíkal rychleji, než by si vůbec přála. Souhlasně přikývla ohledně dědictví. „Myslím, že geny jsou něco, co ani jeden z nás nepřečůrá, i kdyby chtěl sebevíce,“ dodala k jeho poznámce zadumaně.
Zachytila jeho poznámku o tom, že při souboji ještě iluze nezkoušel. Zkoumavě si jej prohlédla. Tak od čeho ty jizvy? Byla to jen nehoda? Stejně jako ona měla na zadní noze, když se dostala do jakési pasti? Její zkoumavý pohled byl nejspíš nepřehlédnutelný, stejně jako ta otázka v očích. Každopádně ji ihned zarazil rčením, že třeba při lovu by iluze vyzkoušet mohl. Upřímně? Protivilo se jí to. Vlk si měl poradit sám, se svým instinktem a přirozeností. Sice se celou dobu bavili o magiích, ale nikdy nebyla jejich fanynkou. Nesnášela je ani při soubojích, ale při lovu? To už chtělo žaludek. Vyptávala se na magii hlavně z důvodu, že věděla, že kdyby šlo do tuhého, její tělo by jí už tak stoprocentně neposloužilo. Musela už přemýšlet nad zadními vrátky. Zvláště, když měla na starost Cornica. „Inu, to záleží na tobě,“ pronesla pak s chladem v hlase, aby dala dostatečně najevo, že tady pšenka nepokvete. Rozhodně s ním nebude jásat nad použitím magie při lovu. To ne. Byla vášnivá lovkyně a tohle jí bylo proti srsti.
Když o sobě Varja pronesl, že je dobrák, povytáhla jeden koutek do úšklebku. „Přátelství je často měna, která ztrácí hodnotu, když jí rozdáš příliš mnoho,“ řekla suše. Nejspíš neměla se vztahy příliš dobrou zkušenost. Obzvlášť s těmi přátelskými. Možná to bylo tím, že si přátel ani nestačila moc udělat, díky její odměřené nátuře. Většina jejích vztahu byla spíš… Na neutrální půdě. „Ale jestli tobě to zatím vychází… Buď za to rád,“ pronesla s tichým povzdechem a kývla na něj hlavou.