Gallirea - Příspěvky uživatele

Moc děkuji

Poprosím 1 hvězdičku do rychlosti a 1 do obratnosti :)

Hlásím Thyru do vlčat.
Aithéra na záhadu.
Tristana na piráty.

Objednávka:

Převod prostředků na jiného vlka
Z Laury 143 oblázků (159 bez odečtení 10%) - 50 na Lyl, 93 na Tristana
Z Laury 20 drahokamů (23 bez odečtení 10%) na Tristana

Elixír Života
– omlazení Lyl o 7 let – 70 křišťálů a 70 mušliček

Směnárna
– 21 perel na 70 květin
- 21 perel na 70 drahokamů

Magie
ID - M03/ Iluze/ 3 hvězdičky = 150 kytek

Celkem tedy:
70 křišťálů, 70 mušliček, 42 perel a 150 kytek

//<-Narrské kopce

Doufala, že Cornic bude v pořádku, když ho tam tak nechala. Ale nechtěla, aby dále pokračoval v namáhavém výstupu, když tady vlastně neměl důvod jít. Ono vlastně když se nad tím celkově zamyslela, nemusel s ní chodit vůbec. Ale co by pak měl z toho života? Vyrůstal by v cizí smečce s cizími vlky a nikam se nepodíval? Ve finále určitě bude rád, že mu ukázala cestu k Životu. A také celkově jiná místa, než byl Mechový lesík. Zhluboka se nadechla a sledovala, jak se písek mění na zeleň. Jestli si dobře pamatovala, musela být blízko. Zatajila dech a chladným pohledem brouzdala všude kolem, jestli Boha už někde nezahlédne. Musela ovšem jít ještě dál a hledat. Začínala ale nabývat dojmu, že tu prostě není a rostla v ní nervozita i zmatenost. Zastavila se a ještě jednou se rozhlédla.
„Živote?“ zkusila na něj zavolat, zatímco její oči střílely do všech směrů. A najednou něco zaslechla. Zastříhala uchem a ohlédla se za sebe, odkud se zvuk ozval. Najednou se zvedla vrstva mechu a z pod něj velký vlk. S hlasitým projevem zívnul a protáhnul se jako kočka. Zlatavá zaskočeně zamrkala a ustoupila. „Pobudila jsem tě…“ odtušila s výčitkami v hlase. Život po ní loupl rozespalým pohledem a ze široka se usmál. „Ále, s tím si nelam hlavu, Lylwelin,“ pověděl jí s úsměvem a seskočil ze svého mechového lože. Lyl okamžitě zaplavil úžasný pocit. Takový, který ulevil jejímu zlomenému srdci, léčil všechny vnitřní rány a nejen to, najednou nepociťovala ani bolest jejího starého těla. Cítila se lehká jako pírko a naprosto bezstarostná. A bylo to opravdu osvobozující.
„Upřímně jsem si myslel, že už vyčkáváš na návštěvu mé sestry a za mnou se již neukážeš,“ usmál se a vlčice zmateně naklonila hlavu. Tak jeho sestra měla v plánu si pro mě už přijít? Polkla. Život její myšlenku samozřejmě slyšel a pokýval na ni hlavou. „Vskutku měla. Jenže zrovna kroužila nad ubohým vlčetem. U kterého ses objevila ty,“ mrkl na ni a roztančil se směrem k ní. „Přemluvil jsem ji, ať Cornica nechá. Tak řekla, že pokud to zvládne, přijde si brzy pro tebe – že je tvůj čas. O tomhle jsem se s ní bohužel dohadovat nemohl,“ povzdechl si smutně a přejel Lylwelin pohledem. Ta se posadila. Věděla, že je stará, ale že jí dýchá Smrt za krk, to netušila v žádném případě. A možná, že za to, že tu ještě vůbec byla, vděčila právě Cornimu.
„Ou…“ vydala ze sebe pouze a uvažovala, co na to vlastně říct. A co jiného by mohla říct, než důvod, proč sem přišla? „Zaslechla jsem, že bys to mohl změnit,“ sdělila mu pak narovinu a narovnala ušiska dopředu. Teď byla ta rozhodující chvíle. Ta chvíle, kdy se měla dozvědět, zda jí Život ještě může vrátit nějaké roky života a nechat ji tu déle. A Bůh se začal smát. „Panečku, sestra se bude hrozně zlobit,“ smál se stále. „Ukradnu tě jí přímo před čumákem. Jasně, že bych to mohl změnit. Elixír mládí tu samozřejmě mám,“ usmíval se potutelně. Očividně mu dělalo radost, když okrádal Smrt o kšeft. Ještě aby ne, jednalo se o život. A pokud jej mohl dávat, byl tomu více, než nakloněn. „A mile rád ti vyhovím. Samozřejmě mi musíš ale patřičně zaplatit,“ připomněl jí poučně a díval se, zda vlčice souhlasí. Souhlasila, samozřejmě. Ještě před nějakým měsícem by si na Smrt klidně počkala. Teď cítila, že tu musí být pro jedno zatoulané vlče. A pokud by se jednoho dne osamostatnilo a ona zase zůstala sama se svou samotou, bylo pořád řešení, jak si život vzít. To byla ovšem hudba budoucnosti. Nebyla třeba nad tím přemýšlet hned teď.
„Něco jsem si našetřila. A také bych byla ráda, kdybych se konečně nějak zlepšila v magii. Víš, že ji nemám ráda. Ale nemám pak co ukazovat jednomu zvědavci,“ ušklíbla se a ohlédla se do míst, kde vlče nechala. Život se zatvářil zamyšleně. „Uvidíme, co svedu. Tady už nic moc na práci nemám. Ty bys měla zapracovat,“ mrkl na ni poučně. „Stojí to hlavně na tobě. Nemohu tě naučit žádné mistrovské kousky, to je tvá práce,“ dodal ještě a Zlatavá smířeně přikývla. Věděla to a chtěla se něco naučit. Ale bylo to těžké, když hrozně dlouho nikoho s magií iluze nepotkala. Musela se stát samoukem, což jí úplně nevadilo, jen… By byla vděčná, kdyby ji někdo popostrčil. „Neboj se, Lylwelin, spousta vlků se učila sama a naučila se,“ ujistil ji, protože pravděpodobně její obavy vyčetl. Jak jinak.
„Měla bych ještě jednu otázku…“ začala váhavě a podívala se do jeho očí. „Má vlčata?“ Tušila, že to nemusí dále rozvíjet. Tento vlk stejně věděl o všem, co se v ní odehrávalo. Kdo ví, jak mohl zvládat takhle všechny bedlivě sledovat. „Jsou v pořádku a šťastná. Možná ti brzo pošlou pozdrav,“ sdělil ji s hrdým a tajemným úsměvem. A Lyl věděla, že více se nedozví. Každopádně tahle informace jí zcela stačila k tomu, aby se v jejím nitru rozlil ještě hezčí a příjemnější pocit. Samozřejmě, že by je hrozně chtěla potkat. Ale jako matka zklamala a nemohla jim dávat za zlé, že odcestovali pryč a již se s ní vidět nechtějí. Roztřeseně se nadechla, protože se jí ujímal pláč. Měla co dělat, aby nevzešel na povrch. Byla tolik šťastná! Kdyby neměla v povědomí, že na ni Cornic čeká, asi by odsud jen tak neodešla. Celé její nitro jakoby bylo připoutané k tomuto místu. K tomu krásnému pocitu, který dlouho nezažila a věděla, že už nejspíš ani nezažije. Nechtěla se ho jenom tak vzdát. Tlapky jako kdyby jí zde zarostly do země a bylo vskutku obtížné se rozpohybovat a odejít. "Děkuji..." pošeptala ještě na cestu.

//-> Narrské kopce

//<- Prstové hory

Pozastavila se, aby je Cornic mohl trochu dojít. Očividně se zapomněl, ale jen na chvíli. „V pohodě tam vzadu?“ zeptala se poklidným tónem a chvíli vlčka sledovala. Bylo trochu prudérní, jak se najednou uzavřel do sebe a svých myšlenek. Ale vzhledem k tomu, že Zlatavá tohle ve svém životě dělala také velmi často, úplně to přešla. Třeba ho to přestane bavit. A třeba taky ne. Poslouchala Tomáše a pobaveně si odfrkla. „Ambice jsou jako kožich,“ poznamenala, aniž by se na něj podívala. „Může tě zahřát, ale taky tě nechat umrznout,“ zkonstatovala chladným tónem, jakoby se nechumelilo. V jejím případě tedy spíše chumelilo. Pozorovala terén před sebou. „Malá smečka zní rozumně. Snáze by se udržovala v rovnováze,“ poznamenala zamyšleně a se zájmem, který se snažila skrývat, po něm lupla pohledem. Nebyla to špatná myšlenka. Třeba by nad něčím takovým i uvažovala, kdyby nebyla na sklonku smrti. Jako mladší ji to nikdy nenapadlo, asi tím, že byla asociál. Na stará kolena se ale už s přítomností vlků smířila, stejně jako s tím, že nemůže být nadosmrti tulačka.
Zaregistrovala, jak se podíval po Cornicovi. „Je v cajku. Jen se potřebuje trochu osmělit,“ odvětila stručně. Vlče mělo svoji hlavu a pokud si začalo aspoň v ní pokládat nějaké otázky, bylo to v pořádku. „Můžeš ho pak zkusit rozmluvit, až budu u Života,“ navrhla mu s chladným úšklebkem. Tohle byla aspoň výzva! Aspoň se ukáže, co ve skutečnosti v Tomášovi je. Pokud by se vrátila a Cornic by byl znepokojený, musela by ho poslat k šípku. Krajina se měnila a vlci najednou kráčeli po písku. Zastavila se a oba sjela pohledem.
„Půjdu nahoru sama, nemá smysl, abyste se se mnou trmáceli nahoru,“ pověděla jim tónem, který jim jasně naznačil, že zde mají počkat na ni. Obzvlášť dospělého vlka zpražila takovým pohledem, že musel být maličký jako mravenec. To aby si nemyslel, že jejímu svěřenci třeba může ublížit. Nemůže, pořád tu někde byla. A našla by si ho velice rychle. „Zatím si odpočiňte, pak odsud rovnou vypadnem, je tu děsný vedro,“ zabrblala ještě, když se začala sápat na kopec.

//-> Vrchol

Zamyslela se nad jeho slovy. „Jako…“ začala a vzhlédla k nebi, jako kdyby tam hledala slova. Zpozorovala mračna, která ji začala překrývat. Mhmm. Vypadá to na bouři. Je i dusno, pomyslela si a pak jí došlo, že vlastně chtěla něco říct. „Jako pro mě rozhodně,“ dopověděla potom. „Ale všeho moc škodí,“ dodala ještě. Vzpomněla si na Saturna a jeho nejistotu po nedávném lovu. Nebyl si jistý sám sebou, nepovažovala ho zrovna za nejlepšího vůdce. Už jen tím, že jej viděla jako vlče a vyrůstat. Nedokázala by ho nejspíš plně respektovat i kdyby chtěla. Nehodlala ale s Tomášem rozebírat smečku do detailů. Musela zachovat její čest.
„Vlastní smečka?“ zopakovala jeho slova tiše. „To je ambiciózní. Ale třeba ti to bude svědčit. Někteří vlci se cítí lépe, když vedou. Někteří jsou naopak rádi vedeni. No a někteří se tomu raději vyhnou úplně,“ pověděla a mávla ocasem. Její tón nebyl ani posměšný, ale ani povzbudivý. Nikdy neuvažovala nad tím, že by sama založila smečku. Už jen kvůli tomu, že Sigy byl zrovna ten, co se nechal raději vést. A ona se raději separovala v ústraní. Každopádně s tím, kolik měla roků a zkušeností, napadlo ji, že by mohla být dobrá alfa. Bylo spíše otázkou, jak dlouho by dokázala unést, že by se kolem ní neustále někdo motal. Tiše si s tou myšlenkou pohrávala, zatímco Tomáše přejížděla chladným pohledem.
Zdálo se, že na místa mají oba stejný vkus. Možná už jenom to, že se potkali zde, o něčem svědčilo. „No vidíš to. Tak popřemýšlej nad smečkou někde v horách. Nebo aspoň pod nimi,“ navrhla mu s chladnou elegancí v hlase a zvedla se. Pohledem zkontrolovala Cornica, který byl opodál a mlčel. Puberťák, pomyslela si a napadlo ji, kam asi tlapky zavedou jeho. Bude chtít zůstat v Mechové smečce s ní, nebo se vydá vlastní cestou? „Ne. Nepatřím sem od narození,“ odpověděla nakonec. „Přišla jsem ze severu a už jsem tu tak nějak setrvala,“ přiblížila mu ještě a protáhla si své zatuhlé tělo. „Měli bychom jít,“ prohodila jen tak do vzduchu a nechala na Tomášovi, zda s nimi skutečně půjde, nebo ne. A vydala se znovu na cestu.

-> Narrské vršky

S krátkým pochopením v očích přikývla na jeho poznámku o vstávání. „To umí být skutečně bolestivé,“ souhlasila se znaveným povzdechem. Jenže u ní nešlo už jen o tohle. Už je tuhle pauzu a sezení bude rozcházet hůře, než by chtěla. Nebyla to ovšem věc, kterou toužila přiznávat nahlas. Nebyla zvyklá uznávat slabiny, to byla jedna věc, druhá byla ta, že aniž by si to sama dokázala přiznat, měla potřebu se tomuto samci líbit. Jako kdyby jí najednou ty lichotky lezly na mozek a ona toužila po větším uznání v jeho očích. Zalíbilo se jí, jak ji zahrnoval hezkými slovy. Nevěděla, nakolik jsou myšlené vážně, nebo naopak prázdné. Ale neříkal je s tím obvyklým podtextem, co se vlčice naučí ignorovat. Říkal je s určitou upřímnosti, která ji trochu zaskočila. Znala spíše tu krutou, bodající upřímnost. Ostrá slova, která kritizovala. Tohle bylo jiné. „Na tom něco bude,“ mlaskla nakonec veledůležitě a mávla spokojeně ocasem. To, jak byla momentálně vyrovnaná a rozvážná, jí celý život chybělo. Mnohem méně se dostávala do šarvátek a rvaček, když byla takhle stará. Možná díky tomu byla i trochu více přijatelnější ve společnosti, ale ne nijak přehnaně. Přesně to, co jí vyhovovalo.
Na otázku ohledně smečky přikývla hlavou. „Tolerují. Někdy snad až příliš,“ uznala bez náznaku vděčnosti, nebo kritiky. Spíše jen takové zkonstatování faktu. „Už dlouho mě nikdo k ničemu nenutí.“ V těch slovech se možná skrývalo více, než řekla nahlas. Samozřejmě tím naznačovala, že i kdyby někdo něco chtěl, těžko by uspěl. Ona se nikdy nenechala vést, nesnášela rozkazy a uznávat autority jí dělalo tak trochu problém.
„Mám v oblibě všechna místa, která leží vysoko. Kde vítr pročesává srst, chlad štípe do uší a obloha… obloha je tam tak otevřená, že máš celý svět pod tlapami," pronesla se zasněným pohledem někam do dálek, pak se ale vzpamatovala a potřásla hlavou. Obdarovala ho opět svým chladným pohledem, jako kdyby se zrovna vrátila z těch míst, o kterých mluvila. „Ty? Jsi tu dlouho?“ zeptala se a naklonila u toho hlavu zkoumavě na stranu.

Květen 9/10 Varja

„Jeden by řekl, že na ně narazí častěji, ale není tomu tak,“ odvětila zamyšleně, s pohledem někam k západu slunce. „Každopádně pořád jsou to jenom oči, no ne? Oko bývá zrádné,“ naznačila tajemně a vrátila se k němu s tím svým chladným pohledem. Začala si protahovat jednu z předních tlap. Její pohyby byly stále ladné a uspořádané. Navzdory svému věku uměla být pořád elegantní dámou, navzdory tomu, že čas utíkal rychleji, než by si vůbec přála. Souhlasně přikývla ohledně dědictví. „Myslím, že geny jsou něco, co ani jeden z nás nepřečůrá, i kdyby chtěl sebevíce,“ dodala k jeho poznámce zadumaně.
Zachytila jeho poznámku o tom, že při souboji ještě iluze nezkoušel. Zkoumavě si jej prohlédla. Tak od čeho ty jizvy? Byla to jen nehoda? Stejně jako ona měla na zadní noze, když se dostala do jakési pasti? Její zkoumavý pohled byl nejspíš nepřehlédnutelný, stejně jako ta otázka v očích. Každopádně ji ihned zarazil rčením, že třeba při lovu by iluze vyzkoušet mohl. Upřímně? Protivilo se jí to. Vlk si měl poradit sám, se svým instinktem a přirozeností. Sice se celou dobu bavili o magiích, ale nikdy nebyla jejich fanynkou. Nesnášela je ani při soubojích, ale při lovu? To už chtělo žaludek. Vyptávala se na magii hlavně z důvodu, že věděla, že kdyby šlo do tuhého, její tělo by jí už tak stoprocentně neposloužilo. Musela už přemýšlet nad zadními vrátky. Zvláště, když měla na starost Cornica. „Inu, to záleží na tobě,“ pronesla pak s chladem v hlase, aby dala dostatečně najevo, že tady pšenka nepokvete. Rozhodně s ním nebude jásat nad použitím magie při lovu. To ne. Byla vášnivá lovkyně a tohle jí bylo proti srsti.
Když o sobě Varja pronesl, že je dobrák, povytáhla jeden koutek do úšklebku. „Přátelství je často měna, která ztrácí hodnotu, když jí rozdáš příliš mnoho,“ řekla suše. Nejspíš neměla se vztahy příliš dobrou zkušenost. Obzvlášť s těmi přátelskými. Možná to bylo tím, že si přátel ani nestačila moc udělat, díky její odměřené nátuře. Většina jejích vztahu byla spíš… Na neutrální půdě. „Ale jestli tobě to zatím vychází… Buď za to rád,“ pronesla s tichým povzdechem a kývla na něj hlavou.

Poznamenal, že je hezké, že se Cornica ujala. To slovo „hezké“ ji trochu znepokojilo. Ani ne tak to, že se jí nejspíš snažil zase lichotit, spíše ji zaujalo něco na jeho tónu. Možná v tom byla něco více, než slušnost, možná ne? „To omlazení je především praktická záležitost,“ odvětila s klidnou, téměř věcnou jistotou. Potřebovala mít pocit, že má zase na všechno dostatek sil. Že se zase nemusí jít bát plnou parou do lovu a že ji po něm zase nebude všechno tak hrozně bolet. „S přibývajícím věkem přestávají být některé věci tak samozřejmé. Chci zvládat s grácií vše, co jsem zvládala,“ dodala ještě a až teď k němu vrátila svůj pohled. Byl typicky odměřený, přesto bystrý. Očividně jej neustále studovala a snažila se na něm prokouknout jakoukoliv podlost, než by vůbec přišla. „Také jsem se dozvěděla nedávno, že tohle má v rukávu. Ale neuvěřím tomu, dokud to neuslyším od něj a nepocítím na vlastní kůži," ušklíbla se.
Když mluvil o tom, že touží o svobodě a volnosti, v tichosti jej sledovala a s pochopením přikývla. Naprosto dobře věděla, co chtěl. Chtěla to celý život. „Osud tě stejně jednou zavolá tam, kam patříš,“ pověděla trochu tajemně. „Každopádně s tímhle se s tebou dokážu ztotožnit. Svoboda by měla být na prvním místě. A když už se někam dostaneš, je třeba dbát na to, aby byla stále i tak respektována,“ zamoudřila. Měla tím na mysli, že i když si jeden najde partnera, nemusí to automaticky znamenat, že jsou k sobě přivázaní provazem a musí být nutně pořád spolu. Vždy potřeboval každý svůj prostor a měl by ho dostat. „A míst je tu vskutku spousta. Zajímavých,“ souhlasila.
„Nechci, abys pro mě sháněl tunu ryb,“ řekla suše, ale v koutku tlamy se jí na nepatrný okamžik mihlo cosi, co by se dalo považovat za úsměv… Jen pro vnímavé oči. „Stačí, když půjdeš vedle mě a nebudeš příliš mluvit,“ podpíchla ho trošku.

Květen 8/10 Varja

Vypadalo to, že i Varja si snaží vzpomenout, kdy a jestli potkal někoho, kdo měl fialové oči. A nakonec souhlasil s tím, že je to docela rarita. „Buď mi paměť blbě slouží, nebo to tak opravdu bude,“ potvrdila jejich domněnku ještě. Padla také debata o její rodné smečce. „Možná, že pak genetika udělala svoje a většina vlků se ve smečce už pak s magií iluzí narodila, vzhledem k tomu, že ji tam měli všichni, ale určitě se někdy našla nějaká výjimka,“ zamyslela se nad tím. Nikdy ji nenapadlo nad tím nějak extra přemýšlet. O své smečce toho tehdy moc zjistit nestihla, než odešla. Děly se tam velké věci, takže možná ani nebyla příležitost pro to, aby se to hrotilo jako před tím, než se narodila. Kdo ví, jestli smečka vůbec ještě existovala a v jakém byla stavu momentálně. Byla by se tam šla i podívat, kdyby měla tušení, kudy tam vůbec jít. Po těch letech už dávno zapomněla.
Pustil se do vysvětlování, jak by si s magií iluzí dokázal zachránit život. Pozorně jej poslouchala a sledovala u vysvětlování. Vypadala docela zaujatě. „To zní docela fajn,“ usoudila potom poklidně a pokývala uznale hlavou. „Takže vlastně můžeš vytvořit takřka cokoliv, co by pro druhého mohlo být jakkoliv nepřekonatelné, děsivé… A minimálně jej tím na chvíli rozhodit, hm?“ uvažovala zadumaně, zatímco si ve své hlavě představovala nejspíš všelijaké věci.
Udiveně pozvedla „obočí“ a pozvedla jeden z koutků do strany v úšklebku. „To vidím,“ pronesla v reakci na to, že je s každým hned kamarád. Byla ale v podstatě ráda. Dlouho si nepopovídala s někým starším, než byl Cornic, protože dospělí s ní většinou konverzaci nedokázali udržet příliš dlouho. Nejspíš každého znepokojovala její ledová slupka a to, že vůči některým nebyla příliš komunikativní.

Pořád ho rentgenovala tím svým chladným pohledem, aniž by se jí ve výrazu cokoliv změnilo, až na nějaké překvapivé chvíle, jako byla právě před chvílí, kdy na ni vychrlil první lichotku. Jenže to ani trochu nečekala, že bude pokračovat dále. Zvláště po tom, co se na tu první snažila nijak nereagovat. Vážně ji to nutilo přemýšlet, zda tohle opravdu zkouší na každou a je to v popisu jeho povahy, nebo byla opravdu tak výjimečná, jak povídal. Nikdy ji nenapadlo, že by mohla někomu padnout do oka na první dobrou. Byla spíše ten odpad společnosti, vzhledem se možná trochu lišila od ostatních, protože zlatý kožich neměl každý, ale většinou každého odradila svou povahou. Jen ve smečce měla pár vlků, co ji tolerovali, ale byli to většinou ti, co ji poznali ještě když byli vlčaty. "Tomáš..." zopakovala zamyšleně a nespouštěla z nej jantarové zraky. Možná přemýšlela nad původem jména, nebo tak. "Lylwelin," sdělila pak své jméno záhy a ohlédla se na Cornica. Jako vždy se spíše nedůvěřivě schovával za ni a nemluvil. "Tohle je Cornic. Dohlížím na něj," řekla to sice dost tvrdě, ale muselo být každému jasné, že vlčice, co se ujme cizího vlčete, k němu musí mít nějakou citovou vazbu. Ona si citové vazby nerada přiznávala, protože ji celý život jen oslabovaly, ale... Bylo tomu tak.
"Heh," uchechtla se na jeho další poznatek ohledně omlazení. Přemýšlela, jak moc špatně vidí. Ani netušila, že se možná trefila do černého a vlk měl opravdu nějaký problém se zrakem. Nakonec trochu pookřála: "Musím uznat, že se slovy to umíš. Každopádně tohle tělo už nestačí těm akcím, co chce moje hlava," přiznala se a elegantně si obmotala ocas přes přední tlapky. Jako vždy se tím snažila automaticky zakrýt jizvy na své zadní noze. Neměla to už dávno zapotřebí, ale byl to jeden z velmi zarytých zvyků, které vlčice měla. "Tak pokud se nudíš..." reagovala na jeho slova doprovodu, ačkoliv se zatím nezvedala. Chtěla dopřát chvíli odpočinku sobě, i Cornicovi. "Dá se říci. Patříme do jedné ze smeček na severu. Ty?" otázala se, zatímco naklonila hlavu na stranu a jedno z uší jí zvídavě vystřelilo kupředu.

Vlčisko pozdravilo, už na první pohled vypadal, že byl větší a mohl se jí postavou rovnat. A to si jen tak odpočíval u tůně, nejspíš po dobré svačině. Musela uznat, že mu tu rybu tak trochu záviděla. Sice se s Cornicem naprali laní, když odcházeli, ale ze své domoviny byla zvyklá převážně na ryby. Na výborné lososy, kterých tam bylo plno. Byla to sice už spousta let, ale jejich chuť měla stále na jazyku a mohla by se po ní zbláznit. Ostatní ryby byly taky fajn, přeci jen to bylo voňavé žrádlo, ale losos? To byla jiná třída. Vlastně ji nikdy ani nenapadlo se poohlédnout, zda by na ně nenarazila i tady, v nějakých severnějších oblastech. Vrátila pozornost k vlkovi, který se s ní úplně bez servítek dal do řeči. Přestala pít a věnovala mu jeden z těch svých dlouhých a upřených pohledů, kdy měl jeden pocit, že ho rentgenuje až na kost.
"Oh?" Naklonila hlavu po tom, co pustil tlamu na špacír. Na co Lylwelin nebyla celý život zvyklá, to byly lichotky. Možná jich občas pár zaslechla třeba od Sigyho, ale byl to už dějepis a navíc by se asi daly spočítat na jedný tlapce. Tenhle to tam vrznul rovnou. Jako kdyby to byla jeho přirozenost. A asi možná je a mluví takhle s každou, napadlo ji, zatímco se vůbec nevyjadřovala. Pohledem zkontrolovala Cornica a pak raději chvíli sledovala hladinu tůně, než vyslovil ono vtipné slovo. "Slečna?" zopakovala skoro pobaveně a ušklíbla se. Uvažovala, zda mu vůbec něco říkat. Propočítávala si, jestli by sebe a vlče dokázala ubránit, kdyby se z něho vyklubal nějaký psychopat. Nakonec uznala, že je to jen unavený tulák, který má spíš silné řeči, než reálnou šanci je zabít. Nejspíš by s jejím stařeckým tělem získala remízu a čas pro Cornica na úprk. "Míříme k Životovi. Jdu si od něj vzít pár let zpátky, co mi vzal," pověděla nakonec neutrálním tónem.

<- Tmavé smrčiny

Cornic se sice chvíli tvářil, že se rozpovídá, nebo rozjede s otázkami, ale jak rychle začal, tak rychle skončil. Pouze se za ním krátce ohlédla a když otočila hlavu nazpět, sama pro sebe si zabručela. Začínala být rozmrzelá, možná proto, že ji zase začala dostihovat únava. Nesnášela tohle staré tělo. To staré tělo, ve kterém byl uvězněný stále mladý duch. Hlava by chtěla, ale schránka to nedávala. Tolik doufala, že jí s tím Život, za kterým momentálně putovali, pomůže. Šla v tichosti, aspoň nemusela mrhat síly slovy a občas se ohlédla, zda je odrostlé vlče, které ji následovalo, v pořádku a stíhá. Terén naštěstí ještě nebyl nikterak složitý, takže mohla být docela klidná. Věděla, že je Cornic schopný se přizabít i na rovince, ale doufala, že si její varování, aby dával pozor na tlapky, vzal k srdci.
Ani netrvalo dlouho, vyšli značnou část hor a dorazili po úhledně vyšlapané stezce k tůni. A co by to bylo za výpravu, kdyby nenarazili aspoň na jednu živou duši. Byl tam vlk, zrovna pojídal rybu, kterou vlastně ucítila ještě dřív, než vůbec dorazili. Kromě zajímavého zbarvení jí něco zaujalo mnohem více. Jeho oči. "Vida," prohlásila, zatímco se naprosto bez ostychu blížila k tůni a tím pádem i k cizinci. Její výraz byl kamenný, očiska chladná a ušiska přitisklá varovně k hlavě. To jen aby si nemyslel, že po ní, nebo jejím doprovodu, může jen tak skočit, kdyby mu náhodou ruplo v bedně. "Zrovna nedávno jsem se potkala s jedním a říkala mu, že jsem neviděla dlouho nikoho, kdo by měl fialové oči," mlaskla zaujatě, posadila se k vodě se značnou elegancí a napila se. "A já hned narazím na druhého."

Květen 7/10 Varja

Pověděl, že dřív měl fialové obě oči. Lyl se to na moment pokusila představit. „Dlouho jsem nikoho neviděla, kdo by měl fialové oči,“ poznamenala. Přemýšlela, zda vůbec na Galli potkala někoho takového. A vzpomínala marně, protože si nevzpomněla. Buď byli vlci jako ona – jejich magie se skrývala pod žlutou barvou, nebo prostě moc vlastníků této magie nebylo. Pověděl také, že tuto magii má od narození. S pochopením kývla. „Také jsem se s ní narodila. Byl to vlastně znak naší smečky. Všichni měli iluze. Nevím, jak to selektovali, jestli se prostě vlk s jinou magií vyhnal. Ale jinou magii jsem ani v rodné smečce nepoznala,“ pověděla mu něco, co vlastně nikdy nikomu. Vlastně k tomu nebyl důvod a ona minulost nechala raději za sebou. Zvlášť pokud to šlo. Ale nemohla říct, že tam neprožila i hezké věci.
Najednou k ní přiletěl zlatý mobil a uvelebil se v její srsti. Malá zvířátka uměla kouzlit také, ale co něco více? „Umí tahle magie něco víc? Můžeš si s ní případně zachránit život, kdyby ti hořelo u koudele?“ zeptala se zvídavě, ale zároveň naprosto vážně, jako kdyby se tato vlčice připravovala na nějakou zkázu. Byla taková ostatně celý život. Několik let nebyla v ohrožení života – ne cizím zaviněním, ale stále se na to připravovala. A už ani nebyla tak konfliktní, aby byla neustále v nějakém průseru.
Varja se ohledně Cornica vyjádřil tak, že k sobě určitě patří a mělo to tak být. „Osud umí velká kouzla,“ přitakala souhlasně. Asi to nebyla náhoda, že se šla projít po dlouhé době mimo smečku a našla tam malé vlče na pokraji smrti. Z myšlenek ji vytrhl jeho hlas, když komentoval stařešinu. Pobaveně se ušklíbla. „Byl nesnesitelnej, ale nakonec sis ho oblíbil… To je dobrý,“ zkonstatovala. „Žiješ zde vlastně dlouho?“ zeptala se, ve snaze o něm zjistit něco více. Ona na sebe vyklopila dost.

Květen 6/10 Varja

Uznal, že je asi pravda, že má Život nejspíš rád všechny. Souhlasně přikývla. Byla zvědavá, co jí návštěva u něj přinese tentokrát. Kromě omlazení se také přála zlepšit v magii, ať má co ukazovat Cornicovi. „Máš… Máš fialové oko,“ zmínila a chvíli to vypadalo, jako kdyby to bylo všechno, co mu chtěla sdělit. Po krátké chvíli se ale nadechla pro pokračovaní: „Značí to magii iluzí?“ zeptala se zkoumavě. Zatraceně dlouho neviděla nikoho s magií iluzí. A už vůbec ne, že by po ní měl zbarvené oči. Tedy oko… A mohla by to tak trochu využít pro svůj prospěch, že ano? „Mohl bys mě… Něco ukázat? Naučit?“ zeptala se a poprvé vypadala nejistě. Hrozně nerada o něco žádala a v tomhle věku se blbě přiznávalo, že se svou magií ani plně neumí.
„Všechno je možné, zvlášť tady,“ souhlasila s ním, než se pustili do vážnějšího tématu. Lylwelin vlastně ani nevěděla, proč se tomu vlkovi takhle otevřela. Možná to bylo tím, že až na Saturna dlouho nemluvila s někým dospělým a takhle vstřícným. Navíc se zajímal sám a nemělo důvod mu jakkoliv lhát. Možná, že čím víc vlkům řekne, že hledá zlaté kožíšky, tím větší šance bude, že by mohla někoho z rodiny naleznout. „Pevně v to doufám,“ povzdechla si na otázku, zda si myslí, že jen odešli mimo Gallireu. „Snad tam našli štěstí,“ dodala ještě a podívala se znovu na vodní hladinu před nimi. Navzdory kamennému výrazu vypadala zadumaně. Nejspíš se zatoulala někam za nimi. Představovala si, jak vypadají, jaké si mohli najít partnery a spoustu zlatých kožíšků kolem nich. Doufala, že byli šťastní. Flynn jí nikdy nepřipadal jako někdo, kdo zvedne kotvy od rodiny, ale kupodivu se tomu tak stalo. Nakonec oba dva bohužel zdědili toulavé tlapky po ní a ne touhu po rodinném zázemí po Sigym.
„Spíše jsme na sebe tak trochu zbyli. Ani jednomu z nás asi nevadí společně mlčet,“ poušklíbla se. Měla dojem, že jak bylo vlče nekomunikativní a ne tolik zapálené do hry, ztratilo tím zájem spousty vlků. A ona naopak byla ráda, že takový Cornic je. Jinak by ho nejspíš nedokázala vystát. Měla ráda svůj vlastní klid, celý život a tím jak stárla, se ta touha ještě prohloubila.
Varja se svěřil s tím, co mu Stařešina prováděl. Získal si zase její plnou pozornost a chladné zraky opět padly na jeho mohutnou postavu. „Heh,“ uchechtla se a zakroutila hlavou. „Chtěla bych mít teda jeho elán, v takových letech,“ pronesla s úšklebkem. Vlčisko vypadalo, že se mu zážitek se Stařešinou moc nelíbil. „Já na něj natrefila poprvé. V zimě. Jen se mnou něco vyobchodoval, měl teda divný řeči, to jo… A pak jsme si každý šel svou cestou. Naštěstí,“ dodala poslední slovo důrazně.