Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Juniper se usmívala a v očích jí nadšeně jiskřilo. Lylwelin to sledovala se svým typickým chladem v očích, ale upřímně? Měla radost, že té vlčici udělala radost. Jemně kývla hlavou k poděkování. "To ráda slyším. Bude fajn, když budeš ve smečce stále aktivní, jako jsi byla doposud. Tvá přátelská povaha může členům nabídnout něco, co já ostatním poskytnout nedokážu," pověděla jí na rovinu, bez nijakého náznaku emoce, takže těžko říct, zda jí to bylo líto, nebo s tím prostě byla smířená a v pohodě.
Pak ale přišla ta otázka. Otázka, u které se překvapeně ošila a donutila ji párkrát po sobě v rychlosti zamrkat, jako kdyby se snad ujišťovala, jestli slyšela dobře. Pootevřela tlamu a zaraženě se na Juniper podívala, než v mžiku nabrala svou klasickou kamennou tvář. "Ehm," odkašlala si, protože navzdory tomu, že maska se vrátila rychle, uvnitř byla stále ještě stejně rozhozená, jako v moment, kdy otázka padla. A to asi hlavně z důvodu, že sice ještě nedávno byly nějaké sympatie vůči Tomášovi rozdmýchány, ale v poslední době velmi rychle pohasínaly.
"S Tomášem nejsme partneři, v první řadě," začala po chvíli, co si nějak urovnala slova. "Každopádně ne jednou se stalo, že do smeček zabloudilo vlče, co se ztratilo od rodiny a... Támhle," pohodila čumákem ke kožešinám, ze kterých trčela sotva celá hlavička vlčete. "maličkou jsem našla při průzkumu lesa, byla zašitá v nějaké králičí noře. Spí jako špalek, ale občas na ni koukni," požádala ji, ačkoliv byla přesvědčená, že i ona se kolem záhadného vlčete s nazlátlým kožíškem mihne častěji, než kolem kteréhokoliv jiného.

Juniper zareagovala a vydala se k Lylwelin, která ještě jednou pohledem zkontrolovala spící kuličku v kožešinách. Stále spala a nikdo vlastně netušil, kdy se může probudit. Doufala jen, že se z toho vyhrabe, když spala tak dlouho venku v těch mrazech. Pak přesunula svůj pohled k Juni, která ji pozdravila a zeptala se, zda jí může nějak pomoci. "Vlastně jo, dá se říct," začala neurčitě, zatímco pohled upřela do plápolajícího ohně. "Neuniklo mi před pár dny venku, jak se máš k těm vlčatům a tak celkově, že tě je všude docela plno," pokračovala a naklonila její směrem ucho, kdyby se k tomu případně chtěla nějak vyjádřit, k čemuž jí dala i trochu prostoru, protože sama hledala vhodná slova. Copak ona věděla, jak se povyšují vlci ve smečce? Kolikrát to zažila, jednou možná, před pár lety?
"No, takže bych tě v první řadě chtěla povýšit na deltu, s tím, předpokládám, žádný problém nemáš, ne?" Zeptala se, ale co si budeme, otázka to tak úplně nebyla. Spíše oznámení. Kdo by mohl mít problém s tím, že se stane deltou? O nic moc nešlo, bylo to jen trochu lepší, než být kappa. "A zároveň jsem se chtěla zeptat, zda bys ve smečce přebrala funkci pečovatelky," dodala pak a podívala se zkoumavě do jejích očí. Tohle už asi byla potřeba probrat. Ale vzhledem k situaci ve smečce bude spíše její funkce znamenat, že nebude muset nic. Přeci jen, Cornic vyrostl, Thyra sem oficiálně nepatřila, Zlatavá jí jen tolerovala vzhledem k zimě, co venku řádila a že to byla dobrá kamarádka jejího adoptivního synka. Nad čím ale byly otazniky, to bylo to vlče, co právě našla.

// manipulace Dorkou povolena

<- Ageron

Srdce jí stále bilo jako zvon, když dorazila s vlčetem v tlamě do úkrytu, ve kterém bylo pár vlků. A Lylwelin, jindy chladná a nečitelná, rozhozeným pohledem sjela všechny v něm. Pak se spěšně rozešla do kouta v jeskyni, kde byly nějaké starší kožešiny, kde ten nazlátlý kožíšek položila. Okamžitě se postarala, jak jen mohla, tedy jednou z kožešin vlčátko trochu otřela, aby nebylo tak mokré a následně ho přikryla další, suchou kožešinou. Stále si opakovala, že zlatý kožich teď mohl mít každý. A že každé vlčátko vonělo tak, jak si pamatovala vůni svých vlastních potomků. Nebyla šance, aby tenhle mrňous měl něco společného s její rodinou, určitě ne. Život jí řekl, že Heather a Flynn žijí, ale daleko odsud, takže šance byly opravdu minimální. Téměř žádné, že ano?
Jakmile se ubezpečila, že je již maličká v teple a bezpečí, beze slova zase vyrazila ven z úkrytu, kde se jala najít pár větviček, které šly lehce odlomit. Vrátila se s nimi do úkrytu, položila je na jednu hromádku a pak se zase vydala ven, aby vzala dvě větší větve, které byla schopná unést. Ty pak v úkrytu taktéž odložila na stejnou hromadu a zasoustředila se, aby ji pomocí magie podpálila. Vydechla, když se jí to podařilo. Stále ji děsilo, že tuhle magii uměla ovládat. Děsil ji odjakživa tento živel sám o sobě. Proč si našel zrovna ji? Ale teď to chápala. Mohla poskytnout teplo nejen tomu malému promrzlému tvorečkovi, ale také zbytku smečky, co se zde nacházel. Oheň se rozhořel a celý úkryt prosvítil.
Mohla si tak všimnout, že někde v koutě spí Cornic. Byla ráda, že tu byl. A byla tu také ta jeho kamarádka, co se zrovna vybavovala s Juniper a Merlem. Lylwelin si do teď hleděla svého a byla v ústraní, ale nakonec si odkašlala, aby na sebe upoutala pozornost, ačkoliv se jí to nejspíš povedlo už dávno předtím. Její zraky zase byly chladné a výraz v obličeji kamenný, ačkoliv uvnitř sebe měla stále extrémně rozdmýchané emoce. Snažila se koutkem oka stále nesledovat čumáček trčící s kožešiny, ale šlo to těžko. "Juniper," oslovila vlčici rázně přes oheň, který už hezky plápolal a vydával první náznaky tepla. "Na slovíčko," vyzvala ji a pokynula čenichem, aby se k ní přesunula. Nerada jim skákala do debaty, ale chtěla vyřešit neodkladné záležitosti.

//manipulace povolena Dorkou

Procházela území smečky důkladně, nemohlo jí uniknout vůbec nic. Větřila, stopovala, zkoumala každé zákoutí. Mohlo to trvat dokonce i pár hodin. Zároveň tím prozkoumala i neprozkoumaná místečka smečky, což se jí, jakožto alfě, mohlo více než hodit, ale nalezení toho nepatrného pachu už téměř vzdávala. Nejspíš se tady jen někdo mihnul, aniž by si kdokoliv všimnul, třeba jen v rychlosti proběhl po kraji lesa, namlouvala sama sobě. Jenže její povědomí vědělo, že ten pach tu byl od prvního dne, co se zde s Tomášem ukázali. Patřil už tak trochu neodmyslitelně k Ageronu, i když jeho původce ještě nepotkala.
A tak, když už byla na poslední neprozkoumané části, kterou měla taky už pomalu z krku, najednou zahlédla něco, co se mohlo tvářit jako úkryt. Spíše úkryt nějakého zajíce, nebo něčeho takového, ale bylo to poměrně šikovně schované. Lylwelin odhrnula tlapou slabou vrstvu sněhu, čímž odhalila pár větví. V tu chvíli se jí málem zastavil dech. Pod tím klestím byl totiž kožíšek. Byla tam hluboce spící kulička chlupů. Bez váhání čapla do zubů větve, které odhodila stranou a v ten moment se dívala na to malé, nevinně spící stvoření. Vlče. Přesně tak, jak si myslela. "No to mě pos..." hlesla. V chladných očích se na moment objevila něha a starost matky. A následně to všechno vystřídal šok. To zbarvení... Zamotala se jí hlava a o krok couvla. Cítila, jak jí prudce bušilo srdce. Bylo to... Bylo to, jako kdyby se vrátila o pár let dozadu a našla Flynna, který nevinně usnul při hraní na schovku.
"Ne, to nemůže být..." přesvědčovala sama sebe nahlas a zase se k vlčátku vrátila. Jemně do něj šťouchla čumákem. Byla to holka. První znamení, že se nemohl vrátit čas a že tohle skutečně nebyl Flynn. Jen ta vůně, ta byla také tolik povědomá. Ale nevonělo takhle každé vlčátko? Jenže maličká se neprobouzela. Vzpomněla si na setkání s Varjou, který jí povídal, že zlatavou srst a odznaky teď může mít díky Životu každý. Její vlčata byla pryč, přeci. Daleko a nejspíš se nikdy neplánovala vrátit. Nemohla tu tedy přeci pobíhat ani jejich vlčata. To znamenalo, že tohle s ní nemělo nic společného, určitě ne.
"Tak jo, pojď," řekla, jakmile brala vlče za zátylek a vydala se s ním do úkrytu. Muselo do tepla, bylo úplně promrzlé.

-> Úkryt

<- Dlouhá řeka

Když překonala hranice, které si ještě stále udržovaly její pach, s úlevou si oddechla. Byla zase doma. Uznala tedy, že za chvíli bude potřeba obejít hranice znovu, ale to se docela hodilo do karet, protože to zamýšlela projít právě s Cornicem, kterému hodlala svěřit post ochranáře. Netušila, jestli na to má úplně náturu ten mladej, ale už byl dostatečně velký na to, aby se v nějaké té funkci mohl prokázat. Mohla ho aspoň otestovat, no ne? A všechno mu ukázat. Však kdyby mu to nevyhovovalo, mohl to kdykoliv vzdát, i to byla možnost.
Ani nevěděla, čím první ve smečce začít. Když zavětřila, cítila, že většina členů je u úkrytu, nebo přímo v něm. Čemuž se nedivila, protože počasí bylo opravdu mizerné. Cítila ale venku Tomáše. Zastříhala ušima a přemýšlela nad tím, že by první přeci jen vyrazila za ním, ale... Nějak se jí nechtělo. Nejspíš by ji zase zahrnul komplimenty a nenápadně se k ní mačkal, na což, vzhledem k hojícím se zraněním, neměla náladu. Co jí ovšem přišlo zvláštní bylo, že necítila pachy původních členů, až na jeden malej, nepatrnej. Mohlo to být vlče? Netušila ale, kde by se tu tak dlouho schovávalo vlče, aniž by vylezlo. Rozhodla se pro jistotu, že celé území smečky důkladně prozkoumá, aby se ujistila, že tu maličké nikde nemrzne.

<- Kaštanový les

Pořád byla hlavou u toho Stařešiny. Opravdu nečekala, že by ho ještě někdy mohla potkat. Ale byla zvědavá, co si pro ni připravil tentokrát. Nezdál se, že by někoho měl zapotřebí podvádět, zvláště když jí naposledy doslova pomohl přežít o kus déle, než původně měla. To ale jen směňovala komodity. Teď jí tenhle chlapík měl pomoci s magií, ale bylo to vůbec možné? Nedokázal tohle snad jen Život a Smrt? Tvrdil něco o výjimečných magiích, copak ona nějaké měla? Tušila o některých, ale byla nějaká z nich snad něčím speciální? Hmm, nechám se překvapit, uvidí se, napadla ji.
Věděla, že se blíží do Ageronu. A tak přidala na kroku, protože věděla, že ji čeká spousta vyřizování. Musela si promluvit s původními členy smečky a rozhodnout se, co s nimi dále. Měla dojem, že ohledně nich nepanuje ve smečce zrovna nejlepší atmosféra a nikdo se nemohl uvolnit. Ani původní, ani noví. A pak si potřebovala promluvit s Tomášem o stávajících členech, nějakém tom povýšení a rozdělení funkcí. A zaškolit Cornica na post ochránce. No, nebylo toho málo.

-> Ageron

<- Mahtae sever

Jít podél řeky nebylo úplně příjemné. Nejenže bylo dnes pořád dost nepříjemně, ale u řeky bylo snad ještě mrazivěji. Zlatavá sice byla seveřanka, ale i ona musela uznat, že je to nic moc. Sněhu bylo dost, šlo se v něm špatně a ona začínala pomalu, ale jistě funět námahou. Gallirea se očividně poslední roky rozhodla, že bude se zimou soupeřit s jejím rodným krajem, odkud pocházela. Tam tohle sice bylo skoro celoročně, někdy hůře, někdy lépe, ale tady na to moc zvyklá nebyla.
Rozhodla se tedy svoji cestu zkrátit a odbočila do prvního možného lesa, který zrovna zahlédla a měla u něj pocit, že by se díky němu pak mohla dostat i co nejkratší cestou do Ageronu. Stejně měla dojem, že už se docela dost odklonila od směru, kterým měla původně v plánu jít oklikou domů. Takže za nedlouho se odpojila od řeky a co nejsvižněji si to štrádovala do lesa s mohutnými stromy, který její oči zahlédly. Netrvalo dlouho a už se mezi nimi proplétal zlatavý kožich, který ve sněhu rezonoval.
Napadlo ji, že by si mohla vyhlédnout něco k snědku, měla docela hlad. A jak se zdálo, zvěř se stáhla hlavně do lesů, ale ne do tohoto. Podle pachů okolo se tu míjelo až podezřele hodně vlků v docela krátkém časovém intervalu. Zachmuřila se ještě více, než do teď byla. Co tu bylo, nějaká vlčí dálnice? Bylo to zvláštní. Žádné hranice smečky necítila, takže takhle to být nemohlo. Spíše asi byla jen náhoda, že se tu najednou ochomýtalo tolik vlků - to si myslela, než zahlédla mezi stromy jiný kožich. Chtěla původně jít dál a nevšímat si ho, protože to byl stoprocentně vlk, ale jak tak šla, s úmyslem ho co největším obloukem obejít, zahlédla koutkem oka jeho zvláštnost a musela se pozastavit. Tohodle přece znala.
"Hej..." vyšlo z ní zaujatě, když tedy své kroky namířila k němu. Pamatovala si ho. Zhruba před rokem na něj totiž narazila, nešlo ho zapomenout. Směnil jí nějaké zbytečné perly za něco, co jí zachránilo život. Za křišťály, který si vzal Život za její omlazení a tudíž utekla Smrti jen o vlásek.
"Oh, zdravím vás, mladá slečno, zdravím!" volal na ni dědek už z dálky a koukal na ni očima, který se tvářily, jako že nevědí. Že ji nepoznávají. Ale každému muselo být jasné, že tyhle oči věděly, nebo spíše viděly, více než dost na tomto světě. A kdo ví, na jakém jiném světě ještě. Lylwelin k němu přišla a zastavila ve vzdálenosti, kde ani jednomu z nich nenarušovala osobní prostor.
"Také vás zdravím," odpověděla mu poklidným tónem a kupodivu byla fuč i její obvyklá odměřenost. "Nečekala jsem, že na vás ještě kdy narazím," podotkla a kývla na něj čumákem. Stařešina se zasmál a zakroutil hlavou. "To si myslí spousta vlků, když mě potká podruhé. Ovšem! Já se tu pořád někde toulám! Není zase tak těžké na mě narazit, víte, slečno?" Povídal to skoro jako kdyby se vychloubal. Jako kdyby na to byl pyšnej. A Zlatavá mu ten pocit rozhodně nehodlala krást. Kupodivu k němu měla úctu. Možná to byl vděk za předchozí obchod, možná za to mohl jen odhad, že je nejspíš téměř roven ostatním bohům a měl požehnaný věk, o kterém by se ostatním mohlo jenom zdát.
"To, že jsem na vás narazila naposledy, mi hodně pomohlo. Upřímně, bez vás bychom se už opravdu nepotkali," sdělila mu to jako čistej fakt. A ten starouš přivřel oči a celou ji sjel pohledem, než mu to cinklo. "Já si říkal, že je na vás něco jinak. Život si vzal křišťály a dal vám napít omlazující vody, že je to tak?" Zazubil se a mrkl na ni. V očích mu jiskřilo jako totálnímu mládenci. A vlčice naproti němu pouze souhlasně přikývla, aby jeho domněnku potvrdila.
"To jsem rád! Každopádně! I dnes vám mohu něco nabídnout, pokud byste měla zájem," pověděl ve spěchu a začal bez váhání rolovat svoji brašničku a ukazovat poklady, které v ní bylo. Tedy, oproti poslednímu shledání tam toho bylo o dost méně, každopádně Lylwelin neměla už nějak extra zájem o nějaké drahokamy a jiné věci.
"Můžete vylepšit i nějakou z magií, co mám? Nedávno jsem zjistila, že jich mám více, než jsem si myslela. A upřímně, už se jim odmítám bránit. Naopak se mi pro ochranu smečky budou hodit," svěřila se mu a zahlédla další nadšené zajiskření v očích. Okamžitě začal přikyvovat. "Samozřejmě, samozřejmě. Mohu vám s některou z nich pomoci, chtěl bych za to..." A začal si říkat sumy, co by rád.
Lylwelin se zhluboka nadechla a posadila se do sněhu. "Zdá se mi to teda docela dost..." řekla polohlasem, jako kdyby snad ani nechtěla, aby to stařík slyšel. Ale on měl na své roky sluch opravdu dobrý. "No víte, nejsem charita. Tohle jsou docela speciální magie, co vy máte! Nemá je jen tak každý. Takže se musí náležitě zaplatit i jejich zlepšování!" Povídal vytrvale, ale zahlédl, že na výrazu vlčice se absolutně nic nezměnilo.
"Drobná sleva ze známosti a za stálého zákazníka by neublížila, nebo snad ano?" zkusila to, přičemž naklonila hlavu na stranu. Byl to ale její poslední pokus. Na tohle přemlouvání a smlouvání moc nebyla. Taky by jí to nebylo příjemné. A tak se Stařešina zasmál, zakroutil hlavou a mávl packou. "Ukažte, co máte, nějak to spolu už vymyslíme," vyzval ji smířlivě. Věděl, že když si něco vlčice vezme do hlavy, tak ji to nepustí. A že ji nejspíš i navzdory svému věku neukecá.
Takže si tam k sobě sedli, pustili se do debaty a obchodů. Uběhlo dobrých pár minut, než se nakonec nějak dohodli, rozloučili se a šli si každý svou cestou.

-> Dlouhá řeka

OBJEDNÁVKA:
2 hvězdy do magie nemrtvých do 5 lvlu - 100 drahokamů + 100 květin
2 hvězdy do zimní magie do 5 lvlu - 100 drahokamů + 100 květin

<- Kaskády (přes Výchoďák)

Stále byla myšlenkami u toho setkání. Dlouho se jí nestalo, že by potkala někoho cizího, s kým by si jen tak klidně a nezávazně popovídala. Ve finále to nebylo ani tak nepříjemný. Škoda, že ta holka patřila do Sarumenu, někoho takhle neutrálního by do smečky i vzala. Když nad tím tak přemýšlela, Ageron měli od léta a moc se k nim vlci nehrnuli. A to čekala, že na zimu bude chtít spousta vlků kde mít složit hlavu. Ale také věděla o tom, že je všude smeček hromada a většina z nich přemýšlela tím způsobem, že velká smečka rovná se lepší smečka. Větší lovy, větší úlovky, větší úkryty, větší ochrana, zastupitelnost a tak dále.
Nevěděla proč, ještě před chvílí spěchala, aby se vrátila domů rychle, ale nakonec usoudila, že to vezme domů ještě oklikou. Takže se podél řeky rozeběhla kdo ví kam, aby si ještě mohla prohlédnout okolí a zjistit situaci kolem. Ani netušila, co přesně bude její cíl, ale nehodlala se zdržovat dlouho. Už byla docela nervózní, co se týče členů smečky. Chtěla také pořešit smečkové věci s Tomášem, říct mu, že by některé ráda povýšila a dala jim nějaké funkce.

-> Kaštanový les

Krátce na ni pohlédla a sjela chladným pohledem hlavně ten její úsměv. Za svůj život potkala hodně vlků, i takto milých, ale nikdy netušila, co je k tomu vedlo. Buď měli prostě dobré zkušenosti s druhými, nebo je neměli dobré, ale byli splachovací a přecházeli to právě takovýmto úsměvem. A ještě se snažili druhého podpořit. Samozřejmě, že teď už to Lylwelin uměla vnitřně ocenit, ale stále ji kolem takového chování připadalo něco zvláštního a nepřirozeného. "Určitě ano," odpověděla tedy pouze. Mluvila o jejich nové alfě a o tom, že mu spousta z nich určitě podá pomocnou tlapu. "To je od vás... milé," pronesla neurčitým tónem. Jí neměl moc kdo pomoci. Trochu spoléhala na Juniper, ta vypadala mile a schopně. A Cornic možná taky mohl pomoct, ale chvilkami jí připadal, že je zdrženlivý úplně na všechno, takže netušila, zda z něj na zkoušku udělat ochránce, nebo nikoliv.
"Vskutku hodně," odvětila na sníh v horách. Nedávno tam byla, hory milovala a nemohla si to odpustit. Mimo to, že měla chvilkami pocit, že ani nedojde, napadl ji tam ten leopard. Takže nebylo momentálně o co stát. Při té myšlence jí ještě zaškubalo nepříjemně v ranách.
Nakonec obě vlčice sledovaly gejzíry a uznaly, že je vhodné se rozloučit. Feline nabídku přijala, ale Zlatavá se jí nedivila, přeci jenom se počasí trochu umírnilo. Rozloučení od mladší vlčice bylo skoro až srdceryvné. Lyl trochu nejistě zamrkala, než se nadechla pro odpověď: "Také děkuji." Jak překvapivé, zrovna z její tlamy. Chvíli sledovala vlčici, jak odchází a nechala jí náskok. Nakonec se vydala pryč také.

-> Mahtae sever (přes Východní hvozd)

Souhlasně kývla hlavou, vypadalo to spíše, že je zima momentálně v plném proudu. Začínala mít obavy, co se ve smečce děje a jestli jsou všichni v pořádku. Sněhová bouře se přehnala opravdu nepříjemným způsobem, takže ji to nutilo přemýšlet, jestli všichni stačili dojít do úkrytu bez újmy. Její nervozita se stupňovala a ona uznala, že by měla za chvíli tohle shledání opravdu ukončit a vyrazit domů všechno a všechny zkontrolovat. „Vypadá to tak,” souhlasila nakonec ohledně zimy.
„Mám druhého alfu k sobě, ale upřímně, nejsem nikomu schopná důvěřovat na sto procent,” pověděla narovinu a mávla nervózně ocasem. Ještě stále byla bolavá a unavená ze souboje se šelmou v horách a k tomu se připojovaly myšlenky na smečku, čím více o ní mluvila. „převzali jsme ji docela nedávno, takže tam jsou spíše zmatky, než si to všechno sedne.” Byl to jen takový fakt, aby aspoň trochu Feline přiblížila, jak to s její smečkou chce, ale nechtěla to rozvádět úplně, takže takhle to muselo stačit.
Vlčice se jala komentovat zimu, na což se musela Lyl ušklíbnout. Věděla, že valná většina vlků prostě zimu nemusela. Nikomu to nebrala, ona zase třeba nesnášela jaro, jak bylo všechno rozbředlé, všude bahno a hlavně začínají na široké okolí řvát ptáci, kteří si za každou cenu potřebují pořídit mladé, tak se podle toho i náležitě naparují. To zas otravovalo Zlatavou. Měla radši to zimní ticho, kdy se jeden mohl toulat zasněženou krajinou a mít čistou hlavu. „Vlk musí trochu přemýšlet. Je ideální si najít vyšlapané cestičky od zvěře, nebo jiných vlků. A když není to, tak chodit tam, kde je menší riziko závějí,” podotkla to jen jako prostý fakt, nijak ji neshazovala, spíše naopak – pokusila se jí poradit jako ta starší a zkušenější. „Ale někdy se tomu nevyhneš ani tak, to je fakt. Zima není úplně nejvhodnější na putování,” uznala ve finále. Jo, vlk by se měl spíše držet v teple smečky, nebo nějakého úkrytu.
Feline se vodního gejzíru očividně polekala. Lylwelin se samozřejmě ve svém nitru pobavila, ale výhoda byla, že na venek nedala nic znát. Momentálně výhoda spíše pro mladší vlčici, která si aspoň nemusela připadat trapně. „Ta voda je hrozně horká, na to pozor,” varovala ji, zatímco sama sledovala kouř, který se linul z těch děr. „A ten proud je tak silný, že by vlka možná zabil. A pokud ne, nejspíš se tam uškvaříš. Myslím si, že ta voda je horká kvůli tomu, že nedaleko odsud je sopka, která nějakým způsobem ohřívá spodní proudy, které tu vyvěrají na povrch,” rozpovídala se ohledně své teorie.
Ještě chvíli sledovala tryskající vodu ze země, než si odevzdaně povzdechla. „Myslím, že je čas se vrátit. Rozmyslela ses?” zeptala se a věnovala jí jeden ze svých chladných pohledů.

// tak jen takovej návrh, co to tagovat na discord nebo hlavní stránku, takovéto věci? Vím, že je to můj problém, ale buď si počasí za ten týden nepřečtu vůbec, nebo třeba až vprostřed týdne. Ušetřilo by to psaní za osuda a něčí blbej pocit, třeba. :D

//nechci zbytečně zvedat vlny, čekala jsem dostatečně dlouho na osud i pro někoho jiného, ale nepřišel... Zbytek všech vlků je v klidu? I ti na Zubaté, například? :D

Ahoj, ahoj! <3

Určitě jste si stihli povšimnout, že se nám ve smečce udály menší změny - hlavně tedy v hierarchii. Bohužel došlo (asi k nevyhnutelnému) odchodu ze smečky ze strany Sineád, která se rozhodla objevovat mimo-Gallirejské kraje. Zároveň jsem se rozhodla, že ji v jejích stopách bude následovat i Iskierka. Jako jediný původní člen v Ageronu tedy zůstala Pandora, u které budeme doufat v brzký návrat k aktivitě (a hlavně aby si Lyl mohla užít to, že jí na Galli dorazilo vnouče). :)

Co se týče nových členů, rozhodla jsem se zkusit povýšit na deltu Cornica a Juniper , u kterých je prozatím zřejmá nějaká aktivita. Rovnou oba dva dostali na zkoušku i své funkce, Cornica tedy můžeme přivítat na postu ochránce - juniora, který svou funkci bude moct začít vykonávat po zaučení od jedné z alf. Juni byl udělenej titul pečovatelky, akorát nevím, jestli bude v Ageronu momentálně o co pečovat, když nám jediný adolescent ve smečce dospěl a vlčátko prozatím nehraje. :D
Herně si odchytím povýšené vlčky v nejbližší době, jakmile se Lylwelin vrátí z toulek.
Pokud by si někdo zamýšlel na nějakou funkci, klidně i úplně novou, nebojte se mi ozvat, jsem otevřená vašim přáním.

Ráda bych upozornila, vzhledem k tomu, že v malé smečce může být pouze deset členů, což se nezdá, ale je to docela málo, budu poměrně přísně hlídat aktivitu. Samozřejmě po nikom nechci, aby psal denně, ale nějaká ta aktivita musí být vidět. Nebudu vyloženě koukat, jestli jste aktivní jen ve smečce, samozřejmě přivřu očko, i když budete psát mimo území. Pokud by aktivita byla opravdu malá u nějakého jedince, nebo žádná, bude se to muset bohužel docela striktně řešit vyloučením ze smečky, abychom uvolnili místečko někomu, kdo bude aktivnější. Samozřejmě po domluvě v soukromých zprávách, kdy mi napíšete, že vám osobní život nepřeje, vás vyhazovat nebudu, ale pokud by se to nelepšilo opravdu dlouho, budeme se muset domluvit na odchodu. Například dva neaktivní členové v takovém počtu už jsou docela dost znát.

Budu taky moc ráda, když se ponasnažíte někoho do smečky naverbovat, aby nás tu bylo trochu více a maličko nám to tu ožilo. Hrozně si vážím toho, že jsem po letech na Galli (15 let wtf?) dostala možnost být alfou, ale v podstatě celá smečka stojí na členech a jejich aktivitě. Samozřejmě aktivní alfa je také pilíř, o tom žádná. :) Poprosím do komentářů o odezvu, zda by měl někdo zájem o nějakou smečko akci, nebo jestli se nemám namáhat... :D

Tak zatím pá, Lylka

1. Ageron
2. Ragarské pohoří

když budu stíhat, ještě si něco přiberu :3

Podívala se na ni a pak stočila zrak zamyšleně k obloze. „Sice jsem tam byla poměrně nedávno, ale chtěla bych skočit za Životem, takže to není úplně špatný nápad,” pověděla neutrálním tónem. „Je tam na mě moc teplo, takže pokud to chci podniknout, měla bych do konce zimy, což nevím, jestli kvůli smečce zvládnu,” zafuněla nespokojeně. Její toulavé tlapky trpěly. Její svobodná duše trpěla. Sice byla o dost starší a méně zvyklá na cestování za ty roky, co se jen poflakovala v Mechu, ale stále jí to v nitru chybělo a docela dost.
Feline potvrdila, že ve smečkách opravdu nejde znát všechny, s čímž souhlasila, ale tušila, že musí být jedna výjimka - alfa. Ta by své členy měla znát všechny. Ale měla takové tušení, že třeba takový Tomáš se jistě ještě nestihl seznámit s Juniper a Merlem, zatímco ona samotná se ještě neseznámila s původními členy smečky, ačkoliv měla v plánu jim dát ultimátum. Nedalo se nic dělat, vlčí svět uměl být krutý. Smečku zabraly jiné alfy, oni se tedy mohli podrobit, nebo odejít. Nic mezi tím neexistovalo, aspoň ne pro Lylwelin. „To máš pravdu, asi nejde,” přitakala tedy nakonec, ačkoliv jí hlavou předtím jezdily tyto úvahy. Moc výřečná nebyla, to se zapřít nedalo.
Zatímco obě sledovaly vodopády, evidentně nadšené z toho, co vidí, přiznala se Feline, že už tu byla, přesto ji pohled na ně momentálně překvapil. Natočila k ní ucho a trochu pozvedla hlavu. „Zima umí hezky čarovat,” přikývla hlavou uznale. Milovala, co dokázal mráz. Jak měnil stromy, vodní plochy, vůbec celou krajinu. Jako jedna z mála zbožňovala zimní období. Opravdu jo. Zarytá seveřanka každým coulem.
Vlčice nabídku od Zlatavé s poděkováním odmítla. „To bys asi nebyla,” opověděla jí pohotově, ovšem se žádnou snahou ji přemluvit. Vlastně se stále tvářila stejně chladně a mluvila pořád odměřeně. „je nás tam jen pár, jeden promrzlej zadek tam rozhodně překážet nebude,” ujistila ji pevným hlasem a pohodila čumákem, že se trochu posunou. Přešla k místu, odkud šlo hezky vidět Gejzírové pole. Sledovala, jak právě jeden z těch gejzírů vyprskl ze země. „Tohle je taky jedinečný úkaz.”