Zlatavá nikdy nebyla z těch, které snadno zapadnou do kolektivu. Od mládí si nesla neklidnou a vzdorovitou povahu, která se kdysi projevovala prudkostí, ostrými slovy a nejednou i tesáky. Rvačky pro ni nebyly cizím slovem. Časem se však otupí i ostrý břit. Není to tím, že by oheň v ní vyhasnul, ale spíše si kolem sebe vystavěla pevnou kamennou zeď. Ona ve skutečnosti byla opravdu bezemoční a pokud v ní něco probíhalo, býval to většinou jen hněv a plno negativních věcí. To se ale s jejím věkem a dějstvím v životě zásadně změnilo…
Na první pohled působí odměřeně, chladně a bez známek emocí. Ve skutečnosti je to spíše obrana, která chrání její nitro a to, co se v něm odehrává. Skrývá své pocity tak dlouho a důsledně, až se naučila je sama potlačovat a mnohdy ani sama nerozezná, co doopravdy cítí. Pro ostatní vlky to může působit tak, jako by s ní nic nehnulo, ovšem opak je pravdou. Uvnitř se odehrává bouře, s níž se jen navenek neumí vypořádat.
Společnost jiných nevyhledává, spíše se drží v pozadí a jen tiše sleduje a hodnotí. Její přístup k cizím je velmi zdrženlivý a nedůvěřivý. Kdo chce překonat její ledovou bariéru, musí být nesmírně trpělivý. Neznamená to, že by nebyla schopná vztahů, jen je navazuje s velkou opatrností. O všechny, které kdy milovala, přišla a velice ji to zasáhlo. Spíše, než že by nechtěla u sebe někoho mít, jde o to, že má strach k sobě pustit. Strach z další ztráty jí dokáže zastřít mysl takovým způsobem, že vás od sebe může klidně i hrubě odhánět. Každopádně kdo si k ní najde cestu, ten zjistí, že loajalita Lylwelin je opravdu neochvějná.
Její humor bývá suchý, občas i škádlivý, ale málokdo si ho vůbec všimne, protože jej pronáší se stejnou kamennou tváří, jako všechno ostatní. Ohnivou prudkost její mladší verze už příliš neukazuje, místo toho zůstává ledově klidná a rozhoduje až ve chvíli, kdy je to opravdu třeba. Neznamená to ovšem, že není schopná své tesáky vycenit a zasáhnout! Když někdo překročí pomyslný práh, její reakce je nekompromisně rychlá, rázná a málokdy příjemná.
Navenek tak působí Lylwelin jako vlčice bez emocí, uvnitř ale zůstává stejná – tvrdohlavá, hrdá a svá. Jen se naučila, že někdy je jednodušší se skrýt za ledový klid, než ukázat, jak moc jí na věcech či ostatních záleží. Získanými zkušenostmi ze života, a že už není zrovna krátký, se z ní stala poměrně moudrá vlčice, která nejspíš bude mít odpověď na spoustu věcí a dokáže sebe a klidně i ostatní vlky dostat z ne jednoho maléru a jakékoliv situace. Nebude tedy k údivu, že navzdory její samotářské a ne úplně příjemné povaze, má dobré vlohy pro to být neochvějnou vůdkyní ať už smečkových lovů, protože lovy miluje, tak i samotnou alfou. Jediné, čeho se u ní nejspíš nedočkáte, bude objetí v těžkých chvílích, ale kdo ví…

Její život započal v Severní smečce, narodila se mladému párečku bet. Zaira přiváděla na svět již druhý vrh vlastních mláďat. Venku panovaly mrazy, ovšem přes porodní bolesti vlčice zimu nepociťovala. Chvěla se maximálně bolestí. Podporou jí byl její partner, otec vlčat, Decon. Vlčice jako první na svět přivedla mladou dámu, která se po dokončení porodu jevila jako nejmenší, ačkoliv nebyla slabá k tomu, aby neměla šanci přežít. I tak ale rodiče vlčat sužovaly obavy a pochybnosti. Blížila se zima, téměř klepala na vrátka. Lylwelin, prvorozená, měla ještě další čtyři sourozence. Byl to poměrně početný vrh a jejich matku porod na několik dní zmohl.
Jelikož byla smečka poměrně malá, všichni byli jako jedna rodina. Za Deconem chodil samotný alfa. Mnohokrát spolu probírali vážné záležitosti. O co se jedná, to Lyl tehdy netušila, byla věčně přisátá na mámin struk a oči neměla ani rozlepené. Za několik dní mláďata otevírala oči a vrávoravě se houpala ze strany na stranu při prvních krůčcích. Mladá vlčice ovšem chtěla vidět víc, proto se vydávala odvážně i dále od matky. Zaira si toho většinou všimla a mezi zuby ji nosila zpět k ostatním, ale jednoho dne malá vlčice potkala někoho jí zatím neznámého. Nejednalo se ani o sourozence, ani o otce. Poprvé uviděla Yriela. Jeho ocas ji zaujal natolik, že se na něm rozhodla otestovat rašící zoubky. A tak začalo souznění dvou vlků.
Postupem času Lyl začala růst a nabývat sil. Její chůze již nebyla tak kolébavá, ale bylo to poměrně akční ťapání všude, kde se dalo. Jakmile ovšem chtěla vejít ven, zahlédla pouze matčiny varovně vyceněné zuby. Venku již napadal sníh a Zaira se bála, aby mláďata neprochladla, Lylwelin to ovšem moc nevadilo, jelikož hlavní bod její zábavy ji chodil navštěvovat. Byl to Yriel, se kterým si tolik rozuměla, získal si ji poměrně rychle. Milovala hry s ním a byla schopná s ním „bojovat“, dokud nepadala samou únavou. Decon v ní viděl velice potencionální vlče, budoucí betu ochranářku. Byl si jistý, že „tahle se bude bít do posledního dechu za svou smečku.“ Už jen kvůli rozvíjení téhle schopnosti mu navštěvování vlčete od alf nevadilo.
Přišlo i na den, kdy vlčata mohla jít prvně ven. Lylwelin byla naprosto překvapená ze sněhu a všeho kolem. V čenichu jí ulpělo tolik neznámých pachů a viděla spousty neznámých vlků. Samozřejmě, že hned po tom, co se osmělila, což netrvalo dlouho, začala všechny otravovat, aby si s ní hráli. Od té doby, co mohla chodit ven, dělala jeden průšvih za druhým, a kde kdy si k ní přidal samozřejmě i Yriel. Lyl byla plná radosti a nepřestávala se smát. Její úsměv, jako kdyby byl vytesán na její hlavě. Změnil to ovšem onen osudný den.
Vlčata již pospávala přitulená u matky, když do nory vběhl zadýchaný, béžový vlk. „Smečka byla napadena! Zairo, musíme ochránit rodinu!“ Vyhrkl Decon. Zaira se prudce zvedla, čímž vlčata probudila. „Ani se odtud nehnete!“ Vyštěkla a vyběhla za svým partnerem do noční zimy. Lylwelin se třásla v noře strachem a zoufale se dívala ke vchodu. Vyčkávala na své rodiče společně s jejími sourozenci a zděšeně poslouchala zlostné vrčení, štěkání a bolestné kvílení vlků.
Zaira se prala s jedním z vlků z jiné smečky, když v tom zahlédla dalšího nepřítele, jak se blíží k noře s jejími vlčaty. „Decone! Decone, chraň noru! Chraň vlčata!“ Vyštěkla zoufale. Její mohutný partner se na hrozbu vrhnul a ona sama byla sražena na zem. Rvala se, co jí síly stačily. Musela vytrvat. Koutkem oka zahlédla, že má alfa vážné problémy. Ydrinel za nedlouho padl a nepřátelská smečka začala mít převahu.
Lylwelin zahlédla u vchodu siluetu, ale rozpoznala v ní Yriela. Varoval je před jistou hrozbou a smrtí. Věděla, že jejich matka trvala na tom, aby zůstali. Jenže ona mu věřila. Přejela očima rychle své sourozence, kteří odmítali utéct. Tušila, že je to naposledy, co je vidí, ale rozešla se k Yrielovi. Ten neotálel, hodil si ji na záda a rozutekl se i s ní pryč. Zakousla se do jeho srsti, aby se udržela. Stále se dívala na noru, která se vzdalovala. Pohled na to, jak tam vcházejí dva vlci, jí vehnal slzy do očí. A když slyšela nářek svých sourozenců, neovládla své emoce. „Ne! Ne, prosím ne!“ Křičela zoufale, skrze pláč. „Yrieli stůj! Musíme jim přeci pomoci!“ Propadala zoufalství. Bylo ovšem pozdě. Její zachránce skočil do úkrytu, který pro ně našel. Sotva se do něj vlčata vlezli, ale o to lépe. Lomcoval jí vztek, a proto nebylo divu, že když zahlédla čumák vlka, který je pronásledoval až sem, tak se mu do něj zahryzla plnou silou. Jeho parťákovi také, jejim čenichům, které se jako jediný kousek z nich do nory vlezly, dávala co proto. Nakonec to vzdali bez toho, aby mladé vlky dostali. Po jejich odchodu ji polapil smutek a s pláčem se ke svému nevlastnímu bratrovi přitulila.
Strávili tam nejeden den. Lylwelin kromě hladu trpěla smutkem a strachem o ostatní členy smečky. Všechny je brala jako rodinu, přesně jak měla, jak to v ní dělali všichni. Ale jak čas plynul, minuty ubíhaly pomalu, hodiny ještě hůře, začínala pomalu, ale jistě hořknout svým vlastním zármutkem. Ani nemluvila – neměla to zapotřebí. Yriel měl snahu navázat řeč, ale sám se jí zdál zvláštní. Vyrůstající vlče ovšem ještě zcela nerozumělo svému protějšku. Poznala na něm ovšem, že jej také událost hluboce zasáhla. Zřejmě po třetím dnu, kdy se vlčata choulila ustrašeně v noře a spala, uslyšela Lyl, jak ji někdo volá. Se šokem se vzbudila, když poznala, že vedle ní Yriel neleží a následně vykoukla z nory. Uviděla příslušníky smečky. Našli nás, pomyslela si malá vlčice. Ale po zamyšlení měla takový neblahý pocit, že z toho vlastně ani nemá radost. Že v ní zůstal pouhý chlad a nebyl tam ani záchvěj radosti…
Po návratu do smečky nestála o žádné plánované přivítání rodinou. Zaira ji přivítala s naprostým nadšením. Její matka byla takřka k zbláznění, když jí přivedli jedno jediný, přeživší vlče.Lyl byla naopak ráda, že přežili aspoň její rodiče. Ale ticho v jejich noře ji ubíjelo, postrádala teplo z tělíček sourozenců, jejich kňučení, hlásky, smích… Vše jí strašně moc chybělo. K tomu se přidala další událost, což byla pocta zemřelým v boji, kvůli kterému se tohle všechno stalo. V této smečce se na to obzvlášť dbalo, ba dokonce měli poměrně zvláštní rituály. Vlčice, která ve smečce ovládala magii iluzí na perfektní úrovni, pokaždé zobrazila obraz zemřelého. Malá vlčice ovšem o magiích ještě neměla tušení, tudíž si myslela, že vidí opravdu jejich duše. Pohled na své sourozence a později na Yrielova otce ji hluboce zasáhl. Zoufale se přitiskla k matce po jejím boku a odmítala se na to dívat dále. Tenhle den dceři její matka oznámila, že Yrielovi budou náhradní rodinou. Nevadilo jí to. Už předtím pro ni byl bratrem. Teď jí bude dokonce blíže, než předtím.

Čas plynul a ze Lylwelin se začínala stávat dospívající vlčice. Měla zhruba rok a půl a již poměrně dost vyrostla a zesílila. I psychicky. Její cynickou povahu jí poměrně všichni tolerovali. Začínali si zvykat. A jelikož to byla dcera nynějších alf, jimiž se její rodiče stali po úmrtí samotného alfy, nezbývalo ostatním nic jiného, než ji respektovat. Měla svou vlastní hlavu a byla až moc prospěchářská. Uměla si všechno zařídit tak, aby se ona sama namáhala co nejméně. Nebyla líná, jen se jí tohle povyšování líbilo. Co horšího bylo, z přátelské vlčice, která si se všemi chtěla hrát, se stala slečinka, co odmítala jakoukoliv jinou společnost, než tu Yrielovu a jejích rodičů. Jakmile se jí někdo pletl do cesty, byla nepříjemná a dost rázná. Tak se taky jeden den stalo, když jí bylo obeznámeno, že Yriel půjde na týdenní lov, aby jím potvrdil svou vyspělost. Oznámil jí to Decon. Ten den se ještě za svým nevlastním bratrem vydala, aby mu popřála hodně štěstí a rozloučila se. Nesla to špatně, a aby to na ní nikdo nepoznal, využívala falešných úsměvů.
Tak vyčkávala na jeho příchod, přemýšlejíc, jak uspěje. Přála mu štěstí, ale v hlavě jí vířily i myšlenky nepříliš pozitivní. Proč jsem na něj tak upnutá? Stejně jednou přijde den, kdy se rozdělíme. To je snad nad míru jasné. Přemýšlela. Silně uvažovala o tom, že ze smečky odejde, zatímco byl Yriel na lovu. Aby si získala náskok a on ji nemohl najít. Pak ale potřásla hlavou. Byla ještě příliš mladá, zkušeností měla málo a nenabyla plně svých sil. Sama trpce uznala, že na tohle by neměla. Ale stále si to nechala procházet hlavou.
Druhý den na sobě chtěla zapracovat. Přemluvila matku, aby jí vzala na lov. Zaira souhlasila, překvapena tím, že se umínila se naučit něco pro své vlastní dobro. Vzala ji teda do své oblíbené, lovné části a vše jí vysvětlila hezky od znovu. Lyl sice již několikrát lovila, ale chtěla si své zkušenosti ještě více upevnit. Vyhlídnuly si lišku. A mladá vlčice měla za úkol ji ulovit sama, bez matčiné pomoci. Tak se do toho mladá vlčice pustila, připlížila se k lišce co nejblíže, ačkoliv jí to dralo nervy, jelikož na to neměla trpělivost. Pak prudce vyrazila směrem k ní a liška ji napodobila, což Lylwelin opravdu překvapilo. Ani její matka nějak nevypočítala, že to je samice, chránící své mladé. Na to už bylo příliš pozdě. Mladá vlčice a liščí máma se srazily a horlivě se do sebe pustily. Dospívající vlčice oplývala vztekem, byla v tomhle ohledu opravdu tvrdá, jakmile se rozzuřila, lomcovala se vším, co mohla. Utržila sice od lišky taky pár kousanců, ale nemělo to skrze její hustý kožich téměř žádný vliv. Za to ona se zakousla lišce pevně do krku a tvrdě ji srazila k zemi.
Byla to chvilka, co lišku Lyl rdousila. Dívala se jí u toho rozzuřeně a nemilosrdně do jednoho z očí, ze kterého pomalu prchal život. Cítila a užívala si chuť krve nacházející se mezi jejími zuby. Až když se přestala liška hýbat, svůj stisk mladá vlčice povolila a ohlédla se na matku, která k ní přicházela. Pokynula pochvalně hlavou a obě se pustily do jídla. Když se bílo-zlatavá vlčice posilnila, zadívala se na svou matku. „Rozhodla jsem se, že odejdu,“ oznámila odhodlaně. Zaira na ni chvíli nevěřícně hleděla. „Kam, Wel?“ Zeptala se překvapeně. Tohle nečekala. Nečekala, že by chtěla odejít od Yriela, od ní, od Decona.
„Kamkoliv. Najít si nový domov, nové útočiště,“ odpověděla mladá dáma. Alfa naklonila hlavu do boku a přejížděla ji pohledem. Pak vzhlédla k nebi. „Již se nevrátíš?“ Špitla zklamaně. Viděla ji společně s Yrielem na postech alf, až ona s Deconem nebude moct. Teď musela spoléhat na to, že Yriel nepůjde ve stopách Wel a najde si vhodnou partnerku na obsazení tohoto postu. Welin odchod později zvážila ještě se svým partnerem, Lylweniným otcem a druhý den ráno již mladá vlčice vyrazila na svou pouť. Bloudila neznámou krajinou. Potkávala neznámé a nebyla si poprvé po dlouhé době jistá sama sebou. Věděla, že by si co nejdříve měla najít nové útočiště. Nad zemí se vznášel podzim. Nechtěla zimu trávit někde, kde by to zajisté nezvládla. Vlastně si nebyla jistá, zda to zvládne již teď. Málem nezvládla.
Potulovala se několik dní. Na noc se jí poštěstilo sem tam něco najít k přenocování, a když ne, schoulila se do klubíčka a spala pod širým nebem. Takhle jednou spala i toho dne, kdy jí na čumák spadla první ledová vločka sněhu. Rozevřela oči a šokovaně zjistila, že sněží. A ona se neměla kde skrýt. Vstala a oklepala se. Rozhlédla se a znovu nabrala směr, kterým již putovala několik dní. Čím déle šla, tím více sněhu přibývalo. Tráva nešla již skoro vidět, stejně tak popadané listí a celkově veškerá existence nacházející se na půdě. Sníh skryl vše pod svou bílou peřinou, a tak se znenadání stalo, že Lyl náhle popadla palčivá bolest do zadní nohy. Bolestně kníkla a ohlédla se. Její nohu svíralo něco, co v životě neviděla a čím více se snažila z té věci dostat, tím více její noha trpěla. Udělala si poměrně dost hluboké rány, ale nebyla schopná se z té zlověstné věci dostat. Bezradně si lehnula. Sníh pod její nohou dostával novou, rudou barvu, která po okolí roznášela svou vůni. Lyl věděla, jak moc špatná její situace je. Myslela na Yriela, na to, že by jí teď určitě pomohl. Vyčítala si, že odešla, že ho tam nechala.
Byla si téměř jistá, že ji během pár hodin zavětří predátoři a půjdou po ní. S tím se Lylwelin nechtěla nějak smířit, a proto se pustila do zoufalého vytí. To by sice také mohlo přilákat nějaké nebezpečné zvíře, ale bylo to pořád lepší, než kdyby tu stále nečinně čekala. Tady měla možnost, že přijdou jiní vlci a možná jí pomohou. Trvalo to dlouho, mladá vlčice se již třásla zimou, byla promočená na kost a zoufalá, ztráta krve ji vysílila, ale stále se nevzdávala aspoň v tom, že se nepodrobila spánku, to by znamenalo okamžité umrznutí.
Ale pak se konečně dočkala. Pomoc dorazila opravdu v podobě vlků. Pomocí svých magií ji vysvobodili z lidské pasti a chtěli ji s sebou odvést do smečky. Vlk jmenující se Arigo, ji podpíral a velice ochotně jí pomáhal. Jeho srst byla šedohnědá a na sněhu na rozdíl od Wel úplně zářil. Jenže smečka byla poměrně dost vzdálená a se Lylweniným pajdajícím tempem to bylo vskutku na dlouho. Její záchranná skupinka obsahovala tři vlky, ale pak už zbyl jen Arigo. Dva zbývající šli napřed a nechali ty dva napospas osudu. Hnědošedý vlk ovšem měl mnoho zkušeností a zvládal se o Lyl, i o sebe postarat tak, aby to oba zvládli. Našel jim suchý úkryt, kde nechal, aby se mladá vlčice vzpamatovala. Věděl, že se potřebuje pořádně vyspat, to byla ta nejdůležitější věc. Ránu ji svou magií ohně seškvařil, aby již dále nekrvácela a dobře se hojila. Ale i přes to všechno, co dělal, jak se o ni staral a měl s ní trpělivost, byla vůči němu Lylwelin chladná. Mrzelo jej to, ale do smečky ji i tak úspěšně přivedl.
Lyliny první dny ve smečce byly snadné. Stále se ještě léčila ze zranění a členi na to brali ohled. Pár dní na to se stala zlatavobílá vlčice členkou Severozápadní smečky, ve které strávila hned několik měsíců. A za tu dlouhou dobu se tam vážně neudálo vůbec nic, co by stálo Wel za zmíňku. Zcela tam dospěla a doučila se všem základům. Vůči ostatním zůstávala chladná a obzvlášť pro vlky byla naprosto nedostupnou, ledovou madam, tudíž pokud byste očekávali milostný románek, žádný opravdu nebyl. Opravdu si žila svým vlastním životem. V hlavě měla pouze stesk po Yrielovi a přemýšlela, kde je mu konec.
Samozřejmě, že to svým přístupem ve smečce nikam nedotáhla. Po takové době si to již získalo i posměch od jiných vlčic. Jelikož Lyl nikdy nebyla trpělivou vlčicí, netrvalo jí dlouho, aby se vytočila. Tak se jednoho dne stalo, že se servala s jednou z vlčic ze smečky. Jelikož to byla dcera z prvního vrhu bet, plná vina byla pouze na Lylwelin, která za útok a několik dalších prohřešků, byla vyloučena ze smečky. A tak se vydala pryč, zase se toulala. Zase podzim a ona opět bez útočiště. Strávila ve smečce tolik bezstarostných, klidných dní, že jí najednou tenhle život přišel náročný. V jenom se ale utvrdila, do žádné smečky již dlouho nevstoupí. Byla si jistá, že něco takového, jako je poslouchání rozkazů, něco, jako je podřízení, ona prostě neumí.
A tak ťapala, zkoušela život tuláka, až dorazila do Gallireii.