Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nezobrazuje se mi přechod - Cedrový Háj přes Galtavar

// SMEČKA: • Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

// Lesík Topolů

Přemýšlela jsem. My si zase tolik vybírat nemohli. "Otázkou bude, zdali najdeme kus jeskynní výdutě, nebo si budeme muset úkryt nějakým způsobem vyrobit. Jakože... vyhrabat noru, nebo něco podobného víš." Byla jsem zadumaná. Tohle jsem neměla domyšlené a Etney taky ne. Podle možností totiž uvidíme, co vlastně budeme mít. "Sama nevím co objevíme... ale tenhle les mě moc nenadchl. Pořád se mi na tlapky lepé listí. Není to příjemné." Les jsem zavrhla a Etney taky. Byla jsem ráda, že jsme se opět shodli na něčem takovém. "Smrkový les je dost frekventované místo... pokud v něm není smečka. Určitě jsi ho už někdy viděl. Přinejmenším, jsi v něm někdy byl." Usmála jsem se na něho a dál pokračovala v cestě. Lesíky spolu sousedily. Naštěstí. A my nemuseli chodit zase tak extrémně daleko.
A my se dostali do Smrkového lesíka. Nadechla jsem se zhluboka. Tak to je on. Na vteřinu jsem se zastavila a rozhlížela kolem sebe. Les byl nádherný, voněl. Vzpomínky mi putovaly přes tvář. Etney si mohl všimnout, že jsem se na nějakou dobu odmlčela. Viděla jsem určité členy smečky stále pobíhat po lese. Páni a kde vlastně skončila Skylieth? Pamatuji si její vlastní smečku ale... ta už tam nebyla, když jsem Močály navštívila naposled. Mrzel mě tento koloběh života. Kdy smečky vznikaly a zanikaly. Některé alfy byly dobré, jiné horší. Ale vždy, když jsem byla maximálně spokojená ve smečce... se smečka rozpadla.
Rozešla jsem se po lese. I zde se vyskytovaly listnáče. Spíše ty stromy byly tak nějak u sebe. Tvořily hloučky. Zvrtla jsem si tlapku. "Auvaa." Zamračila jsem se. Zabolel mě kotník. "Les je sice fajn... ale myslím, že je na nás moc velký... co myslíš?" Hlesla jsem a podívala se na Etneyho. Les je dobrý pro větší smečku. Né pro nás. My byli dva dospělí a tři děti.
"Ty bys chtěl větší smečku?" Zeptala jsem se ho. Na to jsem se asi zatím necítila. Né teď. Teď musíme chránit naše děti. Nedokázala jsem si představit, že necháme cizí vlky v přítomnosti našich dětí. Ikdyž pravdou bylo, že naše děti už pomalu dorůstaly do věku, kdy s nimi začne třískat puberta.
"Já si myslím, že Cedrový les byl lepší." Pomalu jsem stáčela své kroky pryč. Směrem zpět k Cedrovému háji. Tady se úplně necítím.

// SMEČKA: • Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

// Cedrák přes Arménské hory


Blázínku a s kým jiným bych tak asi měla být? On si nejspíše neuvědomoval, jak moc byl pro mě důležitým tvorem v mém životě. Jak moc ovlivňoval to všechno okolo. Povzdechla jsem si, když mě pohladil. Kdybys jenom věděl... kdybys mohl vidět, to jak tě vnímám já. "Etney já nikdy k nikomu neměla tak blízko... nikdy jsem nikomu tolik nevěřila... jsi moje spřízněná duše." Potřebovala jsem, aby to věděl a uložil si někam hluboko.
Trošku jsem zazdila, že se mě ptal na úkryt. "A úkryt... popravdě bych si představovala něco velmi maličkého. Asi jednu místnost. Víš, abychom tam mohli být všichni společně... abychom k sobě měli blízko... maximálně dvě místnůstky. Aby bylo kam dávat kořist." Možná by byla fajn prvně nějaká chodbička, aby zima do úkrytu nelezla přímo na nás... ale jestli se nám podaří najít nějakou skulinu, budeme asi rádi za cokoliv. Jenže jsem úplně nedávala moc velkou šanci tomu, že tady něco najdeme takového. Les byl dost plytký. Je fakt že jsme se spíše dívali dost kolem sebe, než abychom hledali něco co by mohlo připomínat nějakou skalní výduť.
Etneymu se v lese moc líbilo. Pousmála jsem se. "Jsem ráda, že se ti tady tolik líbí... ale musíme najít i jinou možnost, abychom mohli lesíky porovnat. Třeba najdeme ještě lepší... nebo naopak se usvědčíme v tom, že tohle je TOP."
Ale to už jsme překonali Arménské hory a došli... kde to jsme? Rozhlédla jsem se kolem sebe. "Asi jsem se spletla... tady jsem nechtěla jít... ale když už tu jsme, projdeme to tady?" Hlesla jsem a přitom se začala rozhlížet kolem sebe. Tohle byl úplně jiný les. Les byl možná stejně velký... procházela jsem ho a listí bylo už dost opadané. Nebyl to jehličnatý les ale listnatý. Listí bylo slizké z vlhka a rosy. Uklouzla jsem z mírného kopečka. Navíc stromy byly extrémně vysoké. Byly tady převážně topoly. Sem tam duby.
"No já nevím..." Hlesla jsem tiše. "Zvěř tady očividně bude... támhle pelášil zajíc... dokonce jsem tady zahlédla i miniaturní tůňku, nebo to byla kaluž... Ale mě osobně asi nevyhovuje tento les. To listí... je slizké. Půda je hodně promáčená." Zavrtěla jsem hlavou. Barevně byl les moc pěkný avšak... až listí opadá úplně, bude dost holý a přes stromy bude dost prosvítat. "Stromy sněhu moc nezachytí až budou holé..." Hlesla jsem. A úkryt? Musel by se hledat. "Ne, nelíbí se mi tady tolik... jdeme dál." Vybídla jsem Etneyho a stočila své tlapky pryč. "Pojď... vím o lese, kde byla má smečka kdysi..." Jenže les byl moc velký pro naši rodinu. Přesto jsem mu ho chtěla ukázat.

// Smrkový les

// SMEČKA: • Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

"No a co, tak chytnu prašivinu taky! Jsme jedno tělo, jedna duše! Nemůžu už vedle tebe jenom stát a nedotýkat se tě." Řekla jsem mu, aby si to do té hlavičky uložil, protože mě moc uklidňovaly jeho doteky. Byli jsme to my.
Zamrkala jsem na něho. Moc mě potěšil a polichotil mi. "Děkuji." Kdyby to šlo vidět, byla bych celá červená. "Já to měla úplně stejně. Tehdá jsem si myslela, že to bude jen takové chvilkové poblouznění... a nakonec jsme dvě duše do sebe spletené." Usmála jsem se na něho. Díky němu jsem byla klidnější, než kdy dřív. Nebyla jsem tolik drzá a oprsklá. Ale pravdou bylo, že mě možná změnily i děti. V určitých situacích jsem to byla pořád já.
"Ano, to je to místo." Řekla jsem tiše. Nechala jsem ho, aby se prohlédl okolí. Procházeli jsme se, sem a tam. Kývla jsem na Etneyho a své kroky stočila směrem odkud šel zvuk vody. Malilinkatý potůček tudy protékal, ale tratil se v půdě. Zajímavý jev. Vypoulila jsem oči. Potůček byl opravdu velice maličký. "Vidíš to? Tady asi končí." A dál pokračoval nejspíše jako spodní voda.
Rozhlédla jsem se. "Tenhle les je fajn. Kousíček odkud je Galtavar. Tam můžeme lovit. Pokud zde nebude voda, můžeme chodit k Velkému vlčímu jezeru. Je to všechno kousíček." Usmála jsem se na něho a zvažovala možnosti.
V hlavě se mi zrodil ještě jeden nápad. Ještě jeden les jsem v hlavě měla. Jenže tam už smečka kdysi dávno sídlila. Proč bychom tam však nemohli mít úkryt? Přemýšlela jsem.
Kývla jsem. "Pojď, podíváme se ještě okolo. Nějaké lesy jsou tady v okolí a můžeme je projít." Vybídla jsem ho a viděla veverku, která skočila ze stromu na strom. "Viděl jsi? Krásná veverka. Rezavá!" Hlesla jsem.
Vydala jsem se dál na cestu. Tenhle les voněl, byl příjemný a klidný. Lovná zvěř byla blízko a voda jakby smet. Uvidíme co najdeme ještě. "Vím, že tady je ještě Ageronský les a Smrkový. Ve Smrkovém byla kdysi smečka, do které jsem patřila... ale rozpadla se. A v Ageronském byla taky smečka jen... myslím že už je les opět volný. Možná ty lesy budou pro nás už moc velké... pojď podíváme se." Vydala jsem se však nevědomky špatným směrem. Mířila jsem k horám.

// Lesík topolů (přes Arménské hory)

// Rozkvetlé louky přes Galtavar

Věděla jsem, že jim tohle jednou osud vrátí. Sice se mi nelíbila představa, že by jim to měl vracet Etney. Proto jsem se k tomu více nevyjadřovala. Já bych jim nejraději urvala hlavy. Ale co vlk zmůže proti celé smečce. A poštvat si rodinu ještě více proti sobě jsem nechtěla. Vlčata se s nimi stýkat budou chtít a já nechtěla, aby k vůli nám měly problémy.
Svůj pohled přesunul k něčemu více příjemnějšímu. K našemu novému domovu. V hlavě jsem měla starý dobrý Cedrový háj. V jakém stavu najdeme les nyní jsem si nebyla úplně jistá. Snad to bude v pořádku a les si zachoval svou krásu i dekorum. Uslyšela jsem slova Etneyho. Řekl, že se o všechno postará. Zahřálo mě to u srdíčka. S úsměvem jsem se na něj podívala. Já vím a tak ráda bych tě objala... Povzdechla jsem si. Věřila jsem mu jako nikomu na tomhle světě. V hlavě mi brouzdala představa toho, jak naše děti vyrůstají v Cedrovém háji. Poslouchala jsem jeho hlas, ten mě velmi uklidňoval. A má představa mě dostala do takové příjemné euforie. Avšak v mé představě bylo šedé místečko. To patřilo Crowleymu a doprovázelo nás i v mé představě. Prostě tam bylo. Na okamžik jsem sklopila hlavu. Ne, slíbila jsem si, že se tímhle nebudu trápit! Pozvedla jsem hrdě hlavu.
A když Etney sklopil hlavu, musela jsem se ho dotknout. Pohladila jsem ho po tváři. "Etney, mám tě ráda proto jaký jsi. Né jak vypadáš. Ano, místo máš olezlé, ale nevypadáš směšně." Zvedla jsem mu hlavu nahoru, aby jí měl opět pyšně k nebesům. A zároveň mu okukovala krk. "Srst ti snad do zimy naroste. Místo je sice holé, ale vypadá už pěkně zahojené. A možná... ti už raší nová srst, která bude ještě krásnější, než ta co tam byla." Pustila jsem mu hlavu a objala ho. Potřebovala jsem ho už cítit. Ať už to chytnu nebo ne. Byl mi tou největší oporou, kterou jsem mohla mít.
A v tom jsme právě dorazili do Cedrového háje. "Jsme tady." Zhluboka jsem se nadechla. A tohle by mohl být náš domov. "Projdeme se... obhlídneme les a pak okolí? Nechám rozhodnutí na tobě." Pomalým krokem jsem se rozešla po lese a pokukovala okolo sebe. Po očku jsem sledovala reakci Etneyho. Tak co myslíš? Museli jsme projít celý les, aby se mohl rozhodnout. Nechtěla jsem ho tlačit.

// Medvědí jezírka přes řeku

Etney měl pravdu. Naše další dvě děti neměly nic společného s tou partičkou Asgaarských a nebyli nijak ovlivněni ve špatném znění. Byli jednoduše stále normální.
A další jeho slova byla jenom a jenom pravdivá. Měl pravdu. Měli nám zbloudilé vlče dovést zpět. "Máš pravdu." Ve mě se ten pocit začínal měnit na zlost. Zlost, jak se zachovali někteří jedinci. "Víš co... však oni to zažijí taky. Jednou budou mít taky mladé, kteří jim utečou a ujme se jich někdo ještě horší, než jsou oni sami." A pak jsem se rozhodla, že tohle už nebudu řešit. Že se nebudu zabývat a trápit se. "Víš co? Budeme se soustředit na to pěkné co náš čeká... bohužel, tohle už neovlivníme." A uzavřela jsem tohle téma jednou pro vždy. Nechtěla jsem se o tom více bavit. Nikdy víc. Bolest zůstane, ale nač se tím teď budu užírat, když se potřebujeme soustředit úplně na něco jiného.
Pach kožichu od Etneyho jsem už ani necítila. Byla jsem s ním celou dobu a na ten zápach si zvykla. Navíc jsem ho pozorovala jak se koupe. Celý se rochnil ve vodě. Doufala jsem, že mu to pomůže. Dost mi chybělo, že se nemůžeme přitulit. "Já vím, smečka by byla fajn, ale je to hodně starostí... být alfami je dost náročné navíc zvládat to s dětmi..." Odvětila jsem. Více jsem nad tím nepřemýšlela a opouštěla jezírka. Etney byl umytý a já doufala, že se mu ten hnus smyl a kožich se mu do zimy zpraví a naroste nová srst.
"Hm, mám v hlavě jedno místo, které by se ti snad mohlo líbit. Zkontrolujeme ho a jestli se tam bude líbiti i tobě, mohli bychom si tam vytvořit úkryt." A co víc, nebylo to už tak daleko. Nebylo to daleko od Asgaaru. Bylo to dobře umístěné. Blízko byla voda a lovné místa.
Na loukách bylo dost srn. Zahlédla jsem i jelena.
"Jsme už blízko... jsem zvědavá co na to řekneš." Usmála jsem se vřele na mého partnera. Tak ráda bych ho objala. Povzdechla jsem si. "Jak se cítíš, přestalo alespoň to svědění?" Odvětila jsem ustaraně. Doufala jsem, že alespoň tohle ustoupí a srst se už bude hojit.

// Cedrák přes Galtavar

// Středozemní pláň

Já se více Vivianne nevěnovala. Slyšela jsem, že Etney s ní ještě mluví, ale já neměla sílu se nějak více zapojovat po tom všem co se teď dělo. Nejraději ybch teď byla sama někde zahrabaná v hlíně. Ale to bohužel nešlo, my s Etneyem potřebovali najít místo, kde budeme mít nový domov. Šla jsem tam, kam mě srdce táhlo. Neměla jsem určitý směr, jednoduše jsem ťapkala někam do neznáma.
Chvíli trval, než se Etney ke mě znovu připojil. Měl nejspíše něco na srdíčku, co potřeboval mladé dámě povědět. "Etney? Proč se k nám ty děti takhle chovají... nic jsme jim neudělali." Svěsila jsem hlavu. Moc mě to trápilo. Naše dvě děti se k nám chovaly, jako bychom jim snad trhali hlavy. Jako bychom se k nim chovali, jako by snad nebyli ani naše děti. Byla jsem z toho všeho dost zničená. Nedalo se popsat, jak špatně jsem se cítila.
Došli jsme k jezírkům. Páni... tady bylo vždy přeci Medvědí jezero... jak to, že jsou tady jezírka? Překvapilo mě to. Vždy tady protékala medvědí řeka a bylo tady poměrně velké jezero. Koukala jsem na to... jak se tahle krajina změnila. Netušila jsem proč, nebo co se stalo. Ale je fakt, že jsem tudy dlouho nešla.
"Pojď, zkusíš si to umýt. Já bych ti moc ráda pomohla, ale nechci to chytit." Etney bědoval, čím ho to Asgaarští nakazili. "Je to snad nějaká prašivina. Mohl to k ním dotáhnout kdokoliv." Bohužel nemoci se nevyhýbaly ani velkým smečkám. Zatím co já čekala, až se Etney umyje, rozhodla jsem se nám ulovit rybu. Jezírka byla plná ryb.
Chvíli mi to zabralo, al ulovila jsem nám oběma rybičku. Pro sebe menší, nepodařilo se mi ulovit dva stejně velké kusy, ale Etneymu jsem nabídla o kus větší rybu. "Dej si a půjdeme dál." Já svou rybku zblajzla hned. Dvakrát jsem kousla a měla rybu v sobě. Zaplnila mi bříško a bylo přesně to co jsem potřebovala. Lehké maso, které mé tělo stráví během chviličky.
Podívala jsem se na Etneyho. "Pomáhá ta voda nebo vůbec?" Chtěla jsem, aby ho to alespoň přestalo svědit. Napila jsem se a kývla na partnera. Bylo zapotřebí jít dál. Neměli jsme moc času. Děti poletovaly kdo ví kde a my potřebovali sehnat úkryt.
Tak nějak jsem tušila o jednom krásném lese. Jestli bude stále tak krásný jako byl kdysi se teprve uvidí.

//Rozkvetlé louky přes Mahtae jih

Cítila jsem prázdnotu v hlase od Etneyho. Taky se snažil o to, aby se Vivinka rozhodla sama a ve svůj prospěch, ale v hlase šlo poznat jemný náznak zklamání a vyčerpání z toho, pokud se rozhodne jinak než pro nás. Co to jsou za vlky? Poštvali proti nám Crowleyho a teď i Vivi? Podívala jsem se na Etneyho, jako bych mu chtěla otázku vložit do hlavy. Nechtěla jsem se ptát před Vivi. Etney měl na ní otázky a tak jsem jim dala prostor, aby si tohle mezi sebou vyřešili. Chtěla jsem to taky vědět, ale Vivi nebyla zatím úplně sdílná. Na co jsem se jí ptala, cokoliv jsem udělala mi přišlo horší, než kdybych neudělala nic.
Stáhla jsem se. Udělala jsem krok stranou k Etneymu. I když jsem věděla, že se k němu nemůžu přiblížit až moc. Jak ráda bych tě objala. Už jen za ta slova které říkáš. Ale s Vivinkou to snad vůbec nic nedělalo. Nereagovala na nic. Bodalo mě to u srdce. "Zlatíčko, právě proto, že chceme abys byla šťastná chceme, aby ses rozhodla sama s kým chceš trávit svůj život." A to už jsem měla slzičky na kraji. Přesto, že jsem se na Vivi usmívala, moc mě tohle bolelo. Nechtěla jsem, aby se bála mi cokoliv říct. Nebo Etneymu. K němu jsem se jemně naklonila. "Vidíš co udělali naším dětem? Úplně je zpitoměli. Vždyť my jim dáváme jenom lásku a naše děti si myslí, že jsme pro ně kdoví co." Popotáhla jsem snoplík.
Etney sebou praštil na zem a válel se po zemi. Chvíli jsem na něho koukala. Když vykřikl, že ho to svědí, posadila jsem se. Neměla jsem už asi moc sílu. "Moc mě to mrzí... zkusíme to umýt u vody? Možná bychom měli vyrazit, aby to nechytla Vivi." Povzdechla jsem si. "Hlavně se nedrbej." Jelikož s každým podrbáním z něho létalo více a více chlupů. Měl na krku lysiny. Nevypadalo to moc hezky. Navíc jsem chápala, že to svědění muselo být příšerné.
Zvedla jsem se. "Vivinko, my s tatínkem půjdeme abys to nechytla... dávej si pozor, abys od tet nechytla taky tuhle nemoc. Najdeme nám úkryt... najdeme si tě." Objala jsem svou holčičku a dala jí pusu na čelo.
Nechala jsem, aby se Etney rozloučil sám a pomalu jsem vyrazila. Půjde s námi, ale za jakou cenu? Chce s námi být nebo to řekla jen proto, aby nás nedostala do kolen podruhé? "Etney... Kde jsme udělali chybu?" Šeptala jsem si pro sebe a čekala, až se ke mě partner připojí celá rozbolavělá. Tohle bylo pro mě snad nejhorší období.

// Medvědí jezírka

Snad máš pravdu. Snad to není moje vina. Jak jsem se ale měla v jeden moment postarat o dvě vlčata, když každé vlče bylo v jiném území. Povzdechla jsem si a podívala se na něho posmutněle. Potřebovala jsem, aby tohle přebolelo a už to bylo za mnou. Přitom jsem věděla, že tohle nepřebolí nikdy. Věděla jsem, že zrada syna bude bolet navždy.
Bodlo mě u srdce, když mi Etney řekl, že Crowley už není mým synem. Ale je Etney... musí mít přeci naší krev. Mou a tvou. Kam by se poděla, co by jí přebilo? Nebylo to možné, aby byla čísi špatná krev silnější než ta naše. Aby třeba krev Arcanuse přebila naše kvalitní a výborné geny. Je to šílené. "Co je co?" Zeptala jsem se a přitom koukala někam před sebe. Neměla jsem moc čas se mu věnovat i když bych chtěla. Před Vivianne jsem se musela tvářit, že je všechno v pořádku. Že jsem vyrovnaná máma. Podívala jsem se na Vivianne. "Zlatíčko, nevím o čem to mluvíš, ale neviditelnou být můžeš... tatínek vám už říkal přeci o magiích ne? Jednou se tam všichni vydáme, abyste viděli naše Bohy. Ale teď s tebou potřebujeme něco probrat zlatíčko." Podívala jsem se na Etneyho, který... Co to máš? Zamračila jsem se a přimhouřila oči. "Probůh Etney... to jsi musel chytit od té šedé Asgaarské vlčice!" Asgaar se promořil nějakou nemocí... ještě že jsme odešli. Snad to nechytnou děti... "Zlato, doufám že budeš v pořádku." Podívala jsem se na něho starostlivě. Chtěla jsem ho pohladit, ale raději jsem to nedělala. Aby se nemoc nepřenesla na mě. To by bylo asi to poslední, co by Etney chtěl.
Schoulila jsem se k Vivi. Hlavou jsem si jí přitáhla mezi své přední tlapky. Nebyla už tak malinká, jak jsem si jí pamatovala před pár dny. "Rostete tak rychle." Povzdechla jsem si a koukala na ní. Pak jsem jí pustila, aby měla svůj prostor. "Vivinko... víš my s tatínkem jsme se rozhodli opustit Asgaarskou smečku." Odmlčela jsem se a nechala jí krátce vstřebat informaci. Věděla jsem, že tohle nepochopí. Zatím ne. "Broučku, je na tobě, jestli půjdeš s námi, nebo budeš chtít zůstat s Asgaarskými vlky." Usmála jsem se na ní. Přes veškeré mé snažení, byl můj výraz dosti ztrápený. Až na to, že teď Asgaarci roznáší nemoc. "Do ničeho tě nenutíme, rozhodni se na základě svých pocitů a toho, kde si myslíš, že ti bude lépe ano?" Chtěla jsem pro své děti to nejlepší. I když dost pochybuji, že zrovna Asgaaru se vám toho nejlepšího těžko dostane. Podívala jsem se na Etneyho, kterému začínala na krku prosvítat kůže.

// Asgaar

"Mám strach, že jsem to pokazila já." Zašeptala jsem směrem k partnerovi. "Víš tehdá... šla jsem s nimi k řece a on mi utekl... jenže já nemohla nechat jedno vlče na území, které nepatří smečce... jenom proto, abych běžela do smečkového lesa pro to druhé." Vyčítala jsem si to. A nejspíše si to pěkně dlouho vyčítat budu. Neměla jsem to jak udělat. Co jsem měla dělat? Co jsem sakra měla udělat jinak! Vlastně jsem moc Etneyho neposlouchala. Jela jsem v hlavě své myšlenkové pochody. Sem tam jsem něco zaslechla. Byl velmi naštvaný a celé to bral trošku jinak než já. "Ale je to moje dítě Etney... pořád je to moje dítě." Šeptala jsem. Pořád jsem byla jeho máma, porodila jsem ho. Etney ho odsoudil velice brzy. Věděla jsem, že k tomu jednoho dne taky dospěju. Že pochopím přesně to, co cítil můj partner. Avšak teď, kdyby Crowley přišel, že si to rozmyslel, padla bych radostí. Jenže to se nestane. A mé mateřské pouto jednoho dne uhnije a upadne. Přeruší se ta návaznost a jednoho dne se stane někým, kdo je mým příbuzným... ale nebudu jej vnímat jako svého syna. Hrozně mě ta myšlenka ničila. Najednou jsem začala chápat určité chování některých vlků ke svým dětem.
Etney se zmízil o Vivianne. Vivi? Pozvedla jsem hlavu. Ale neviděla jsem jí. Etney na ní volal. Ale hledat vlče v takto otevřeném prostoru byl trošku boj. Obzvláštně po tom, co jsme teď cítili vnitřně.
Utřela jsem si oči, několikrát se zhluboka nadechla. Potřebovala jsem vypadat bezstarostně. Aby věděla, že je všechno v pořádku. "Vivianne?" Zvolala jsem a hledala tmavý uzlíček v trávě. Ale to je jako hledat drápek v kupce sena. Ale mě vedlo mateřské pouto, takže jsem uzlíček našla. "Vivinko..." Zašeptala jsem a lehla jsem si k ní na zem. "Jsi v pořádku? Ublížil ti někdo?" Pohladila jsem jí po tváři a snažila se, abych si jí mohla přivinout k sobě. Byla tak zranitelná... měla jsem strach, že jí někdo ze smečky ublížil. Přeci jen, my ohlásili odchod a chování vlků se rozhodně vůči nám změnilo. A jak jinak si vylít zlost, než na bezbranném vlčeti? "Určitě jí ublížili..." Podívala jsem se na Etneyho nenávistně. Né že bych v ten moment nenáviděla Etneyho, byl to pohled, kterým jsem nenáviděla ty, co ještě před pár dny k nám patřili.

Věděla jsem, že Etney pro mě bude oporou. Nemohla jsem se zhroutit úplně. Nejraději bych se sebrala a odešla někam pryč... někam umřít. Protože teď ve mě ten malý syčák zabil úplně vše. Jenže já měla další tři děti, o které jsem se musela postarat. Které se na mě spoléhaly. Věděla jsem, že jim musíme zajistit domov... aby mohly mít kvalitní život a dětství. Oči zalité slzami koukaly na Etneyho. "Moc mě to bolí..." Zvedla jsem ztěží tlapku, ukázala na srdíčko a pak tlapku zpět položila na zem. Pohled jsem na pár vteřin odvrátila pryč. Slzy mi stekly po tváři.
Slova mého partnera byly dalším nožem. Mé srdce krvácelo a bude krvácet ještě velmi dlouho. Ve všem měl Etney pravdu. Ale pořád to bylo moje dítě. Pořád to byla moje... Krev? Ztěží. Zachoval by se jinak. Utřela jsem si šušňáka co mi tekl z čenichu. Ano Vivi... musíme najít Vivi. Etney mi dal impuls. Zbrkle jsem zakývala hlavou ve znamení ANO. Musíme najít Vivi. Zvedla jsem se a pomalým, nestálým a otřeseným krokem šla k mému partnerovi. Zhroutím se až pak... až budeme mít nějakou jistotu pro děti... až na to bude čas. Teď nemůžu... musím fungovat... MUSÍM! Přemlouvala jsem sama sebe. Ano, trošku jsem se vyburcovala a kvůli mému partnerovi jsem se snažila, abych vypadala co nejvíce silná a statečná. Uvnitř jsem ale byla rozbitá na miliony kousíčků. "Víš... kdysi jsme se bavili... že našim dětem nebudeme stát v cestě... ale já myslela, že je vychováme... že jim dáme to nejlepší co budeme moct. A až budou dostatečně velcí a budou chtít odejít... odejdou. Já.... nečekala jsem, že se to stane tak brzy.... a ještě takhle." Snažila jsem se mu vysvětlit, proč jsem z toho tak zdrcená. Jenže Etneymu jsem nic vysvětlovat nemusela. On moc dobře věděl a chápal. Jeden před druhým jsme se snažili vypadal silně, ale uvnitř jsme byli rozbití. Viděla jsem mu to v očích, stejně jako on mě.
Procházeli jsme lesem díky mě spíše pomaleji. Točila se mi hlava, srdce mi stále pumpovalo adrenalin tělem. Třásly se mi tlapky, oči ubrečené... ideální stav se zbláznit nebo sesypat. Naposledy jsem vdechovala do svého čumáku vůni tohohle lesa, která nesla zvláštní nádech zrady. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Tohle všechno přestalo být naším domovem. Najednou se mi les nelíbil. Najednou jsem začala vnímat nedostatky a spíše překážky tohohle lesa. "Sbohem." Zašeptala jsem. Naposledy se lesem neslo mé žalostné a bolavé zavytí na rozloučenou. Aby Arcanus věděl, že právě opouštíme les a nemusí se starat o to, kdy konečně odejdeme. Slíbili jsme odchod v co nejkratší době a to jsme i splnili. Zastavila jsem se přímo na hranicích. Chvíli se dívala před sebe. Pak jsem je překročila a ohlédla se za bývalým domovem, který se pro nás stal něčím, v co jsme nikdy nečekali, že se může stát. "Nevěřila bych do posledního dechu... že jednoho dne opustím i Asgaar. Myslela jsem, že tohle bude mým domovem navždy." Šeptala jsem bezmyšlenkovitě mému partnerovi.

// Středozemní pláň

V hlavě mi tak zvláštně hučelo. Najednou jsem se cítila tak zranitelná a rozlámaná na tisíc kousíčků. Vzlykala jsem a snažila se utišil. Tupě jsem zírala někam před sebe. Jak se tohle mohlo stát. Jak se mohl rozhodnout pro někoho úplně cizího. Hlav a mi to nebrala. Bodalo mě to znova a znova do srdce. Ty myšlenky mě ničily. Byla jsem jeho matka, jeho krev. Měl mít to nejlepší ze mě a Etneyho...
Vzdáleně jsem slyšela křik, ale nevěnovala jsem tomu vůbec pozornost. Netušila jsem kdo po kom křičí. Vnímala jsem to spíše podvědomě, než aby tomu mé vědomí věnovalo pozornost. Měla jsem se tehdá pro něho hned vrátit. Jak mi zmizel z dohledu... jenže to by znamenalo nechat vlče na cizím opuštěném území, kdežto Crowley zůstal ve smečkovém. Utřela jsem si snoplíka do tlapky.
Nakonec jsem zůstala sedět zhroucená a opřená o strom. Oči mi sice stále slzely, ale já utichla. Utichla jsem v momentě, kdy se ke mě blížil Etney. Jeho přítomnost jsem zaznamenala až v momentě, kdy se postavil přede mě. Zvedla jsem pohled. "Etney..." Špitla jsem směrem k němu. Vypadal hrozně, přesto že se snažil být silný. Poznala jsem na něm jeho pocity. Věděla jsem, jak moc se snaží kvůli mě. "Mám o něho strach." Zašeptala jsem mu do ouška, když byl u mě. Vyroste z něho floutek? Bude mít ochranu smečky, nebo naopak se smečka obrátí proti němu, jelikož vzniklo to co vzniklo? A my mu nebudeme moci pomoct? Otázky mi lítaly hlavou a já nepřítomně koukala na Etneyho. "Měli bychom odejít." Jenže my ještě neměli vyřízenou Vivianne. A ta se toulala Bůh ví kde. Ale měla být přeci s Crowley. Jenže toho jsem se už zeptat nemohla, kde nechal sestru. "Je mi v tomhle lese hrozně... úzko. Cítím, jak tady na mě všechno padá... pojďme už pryč." Potřebovala jsem volnost a otevřený prostor, který mi dodá pocitu svobody. Snažit se zapomenout na dnešní den, snažit se o nový začátek někde plně jinde s vlky, které mám ráda. Povzdechla jsem si. Byla jsem ztrápená. Chtěla bych vědět, co bude za týden, za měsíc, za rok.

Podívala jsem se na šedivou vlčici. "Ahoj... ahoj." Zašeptala jsem bezmyšlenkovitě k ní, když jsem zaznamenala pozdrav. Bohužel jsem vlčici nevěnovala takovou pozornost, jakou by nejspíše chtěla. Nereagovala jsem ani na další věci, které říkala. Pro mě byla důležitá rodina a tohle byl pro mě cizí vlk, který si tak trošku neuvědomoval, že je nevhodné zde být, když se řeší poměrně důležité rodinné záležitosti. Jenže né každý měl takové myšlenkové pochody, aby se sebral a odešel do povzdálí. A my přeci jen už nepatřili mezi Asgaarce. Stali jsme se pro ně cizími. Nechala jsem všetečné otázky vlčice na Etneyho. Věřím tomu, že být tohle trošku jiná situace a né takhle vypjatá... zachovala bych se možná i mile. Jenže já řešila rodinu. Aby ideálně zůstala pospolu.
"Ano napořád. My s tatínkem už nepatříme mezi Asgaarské vlky." Moc ráda bych mu vysvětlila co přesně se stalo. Ale Crowley byl ještě moc malý na to, aby rozuměl těmto věcem. Povzdechla jsem si. Cítila jsem těžkost na svých bedrech. Moc jsem si přála, abych měla všechny děti u sebe. Když Crowley začal mluvit, posadila jsem se. Cítila jsem, jak mi zabodl ostrý hrot do mého bijícího srdce, které aktuálně bilo jako o závod. Na vteřinu jsem měla pocit zástavy. Tluče mi to srdce nebo ne? Á ano tluče. Oči se mi zalily slzami. Jestli nás uvidíš? Myslím si že ne. "V pořádku synu." Zvedla jsem se, narovnala se a objala ho. S polibkem na jeho čelo jsem se k němu otočila zády a tiše odkráčela do ústranní. Čekala jsem na Etneyho. Na tohle jsem potřebovala čas. Abych to vstřebala. Tohle bude boj na dlouho. A já se potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu. Bylo mi hrozně těžko. Cítila jsem, jak mi hučí v uších, tluče bije o závod a udělalo se mi mdlo. Opřela jsem se o strom. Náš vlastní syn... zůstane raději s úplně cizími vlky. Jeho rozhodnutí. Pro mě těžký boj vstřebat realitu. Mlčky jsem koukala před sebe a slzy mi stékaly po tváři. Zvedla jsem se a odkráčela do úplného zátiší, aby na mě vlci neměli dohled. Tam jsem se rozplakala a schoulila se do klubíčka. Jaká zrada pro naší krev! Ale Crowley byl opravdu ještě stále malý, aby pochopil o co tady jde. Aby porozuměl, co se odehrává v našem světě. Zhroutil se mi svět, avšak věděla jsem, že budu muset fungovat pro ty tři moje koblížky, které máme.

// Odešla jsem do ústranní, čekat na Etneyho a my pak počkáme ještě na VIV, až se objeví v lese, abychom konečně mohli opustit les

// Elisino údolí

Nechali jsme děti se Sigym. Opustili jsme Elisino údolí a dostali se zpět do Asgaaru. Cítila jsem, že sem opravdu nepatříme. Zvláštní pocit. Tohle je tak zvláštní pocit. Najednou sem vlastně nepatřit. Zhluboka jsem se nadechla. Vůně, která ve mě vždy vyvolávala pocit bezpečí, nyní ve mě vyvolávala nervózitu, pocit úzkosti a všechno to nepříjemné okolo.
A v momentě, kdy jsem se nadechovala, jsem ucítila vůni Crowleyho. Zastavila jsem se na místě. Zastříhala oušky a podívala se na Etneyho. "Cítíš? Capart se vrátil." Dodala jsem s malým úšklebkem. Ale byla jsem moc ráda, že tu vůni cítím. "Pojď." Vybídla jsem Etneyho a přidala do kroku. Potřebovala jsem se ujistit, že je naše dítě v pořádku. Rozběhla jsem se fanaticky po lese. Potřebovala jsem ho hned teď vidět. Vlně byla silnější a silnější. Až najednou jsem uviděla šedivý kožich. Ten jsem ignorovala. Bylo mi jedno kdo to je, nepatřila jsem už k nim. "Crowley?" Zvolala jsem na mladého pána, který seděl na kmeni. Je to on! Snad celý les musel slyšet, jak mi obrovský kámen spadl ze srdce. Je v pořádku... Vlčí Bože díky! Doběhla jsem k němu. Objala ho a dala mu maminkovskou pusinku. Celá zadýchaná jsem na něho chvíli koukala a kontrolovala, jestli nemá odřeniny, šrámy či jiná zranění. Ohlédla jsem se za sebe. Etney mi byl v patách. A tak nějak jsem tušila, že Etney nebude z jeho výletu úplně nadšený. "Měla jsem o tebe takový strach broučku, kde ses poflakoval!" Řekla jsem a můj hlas se měnil z toho velice příjemného na takový jemně podrážděný. Zhluboka jsem se nadechla. "Nicméně... broučku..." Počkala jsem až příjde Etney a pak jsem pokračovala dál.
"S tatínkem jsme se rozhodli, že chceme opustit les. Najít si vlastní místo, kde budeme nějakou dobu... dokud nebudete větší, abyste se vydali vlastním směrem. Půjdeš s námi, nebo zůstaneš s Asgaarskými vlky?" Zeptala jsem se ho narovinu. Nač čekat. Nač to prodlužovat. Očividně se měl bez nás a my jako rodiče mu nechyběli. Což mě jako mámu dost mrzelo, ale s Etneym jsme si řekli, že nechceme žádné naše děti omezovat v tom, co chtějí. "Reonys a Ciri jdou s námi." Zbýváš ty a Vivi.

Zakřenila jsem se na děti zrovna když je tatínek chválil. Naše děti byly dokonalé. Nádherné, chytré a jednoduše k sežrání. Děti mi potvrdily, že byly hodné. Jenom aby. S malou otázkou v očích jsem se podívala na Sigyho.Ale nejspíše je zvládal. Vlčata bylo poměrně jednoduché zabavit. Tedy když jste se trefili do noty, která je zrovna zajímala. "Reo, ty budeš silnější než táta. Koukni na ty svaly." Ukázala jsem na jeho tlapku. Usmála jsem se na Etneyho, ale věděla jsem, že Reo bude silný a statný vlk. A Ciri drobná a něžná.
Sigy se ke mě naklonil. Čekala jsem, že příjde něco co mi trošku vyčte. Že tohle není rozumné rozhodnutí. Že jsme blázni sebrat děti před zimou a opustit smečku. Možná že jsme blázni. Možná si sami neuvědomujeme co všechno to bude obnášet. "Já vím Sigy." Kývla jsem hlavou. "Bohužel okolnosti nám nedovolují ve smečce nadále zůstat. Moc rádi bychom zde žili... ale věci se mění a my nejsme schopni určité věci akceptovat. Zvládneme to." Usmála jsem se na něho. Děcka se rozhodla jít s námi. Dotazy Reonyse a různé poznámky jsem nechala na Etneyho. Tohle mu vysvětlíš ty. Jsi chlap, od tebe to vezme jinak, než od mámy. Byla jsem ale moc ráda, že dvě děti byly na naší straně a chtěly mít zázemí s námi.
"Sigy jsi zlatý." Vyskočila jsem na tlapky a skočila mu kolem krku. Objala jsem ho a po chvíli si uvědomila, že jeho zraněná tlapka nepotřebuje další váhu navíc a seslezla z něho. "Děkujeme. Vyzvedneme si je hned jak budeme moct."
Podívala jsem se na Ciri. Obě dvě děti jsem sbalila do klubíčka a přitáhla si je k sobě. Chvíli jsem se pusinkovala ve stylu pusinka Ciri, pusinka Reo. A takhle pořád dokola. "Nikdy bych se vás nevzdala a nikdy bych vás neopustila. Miluji vás celým svým srdcem. Vrátíme se pro vás hned, jakmile to bude možné." A ještě chvíli jsem je pusinkovala. Bylo pro mě těžké je opustit. Ale věděla jsem, že Sigy je ochrání a budou s ním v bezpečí. Nikdy by jim neublížil. "Vyrážíme, buďte hodné." Řekla jsem a nechala zbytek otázek na Etneym a já se začala pomalu vzdalovat. Potřebovala jsem rychle odejít, abych se nerozbrečela. Nedělalo mi dobře je tady nechat.

// Asgaar