Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ciri se mi snažila vysvětlit, jak k této situaci došlo. Dítě moje nešťastné. Švihla jsem ocáskem. Držela jsem jí v náručí a čekala na Etneyho. Když konečně dorazil, trošku se dostal ze svého blahobytného módu. A ještě hloupěji se zeptal, proč Ciri kamínek nevyplivne. Podívala jsem se na něho s pozvedlým obočím. Děláš si ze mě srandu Etney!? Kdybych mohla, zatloukla bych ho do země. Svou vlastní tlapkou! "Etney... ten kamínek jí přimrzl na jazýček... sundej jí ho!" Zasyčela jsem na něho trošku podrážděně, jelikož jsem nesnesla pocit, že moje dítko trpí.
Pučila jsem Ciri k sobě a neuvědomovala si, že jí tím nejspíše způsobuji další bolest a trauma. Jak jí to sundáme? Podívala jsem se na Etneyho, který se usmíval od ucha k uchu. "Mohl by ses přestat tlemit a zkusil bys vymyslet, jak jí sundáme kamínek, aby jazýček neutrpěl zranění?" Podívala jsem se na něho zoufale a trošku Ciri uvolnila ze sevření. Přemýšlela jsem. Koukala na Etneyho a pak zase na Ciri, která měla jazýček ven i s kamínkem. "Etney... ty nemáš magii ohně že?" Né že bych chtěla Ciri opálit, ale vytvořené teplo by mohlo povolit zmrzlé sliny a kamínek by upadl. Koukala jsem na ten kámen. Byl to rubín. Kde jsi tady našla rubín? Zamyslela jsem se. Teď jsem byla o něco klidnější. Věděla jsem, že jsme tady oba dva na to, abychom jí pomohli. "Já mám jenom... elektřinu... mohla bych zkusit vytvořit malý náboj... elektřina vytvoří také malé teplo... ale nemám jí moc ukočírovanou... nechci aby dostala pecku." Řekla jsem svému milému a přitom se Rubín snažila chytit mezi zuby, tak abych se jej nedotkla jazykem. Snažila jsem se jemně kamínek odloupnout. Ale nešlo to. Spíše jsem Ciri natahovala jazyk.
Po chviličce jsem to vzdala a podívala se na Etneyho s otázkou v očích... co teď?

// Skalka

Kývla jsem hlavou. Sice tohle nebyl spánek mých snů, ale rozhodně jsem si odpočinula více, než jsem čekala. Alespoň trošku energie se mi vrátilo. "Promiň, používání magie ze mě saje energii ve velkém. Obzvláštně, když takhle něco pižlíkuji." Pousmála jsem se na Etneyho.
Přemýšlela jsem, během toho co jsme se dostali zpět do lesa. Hm, kde by se teď mohl nacházet Sigy? Věděla jsem, že se jeho smečka rozpadla. Ani nevím, jestli patřil k nějaké jiné. Páchl ale více pachy najednou, je možné že se opětovně někde chytil. "Kdysi byl v Močálech... ale ta smečka se rozpadla. Nevím jestli mi zmiňoval novou smečku... snad bychom mohli zkusit hledat někde na severu? Východě... severovýchodě...?" Pokrčila jsem ramínky. Tohle jsem jenom tipovala. A snad matně si vybavovala něco, co mi on řekl. Snad... nebo to byl někdo jiný? "Půjdeme je hledat spolu, nebo... půjde zase jeden? Aby v lese pořád někdo byl? Ty když jsi odešel... hned se tady objevili dva divnovlci." Dodala jsem na vysvětlenou. Měla jsem o ně strach. Bála jsem se, jestli jsou naše děti v pořádku. Sice se Sigy určitě dobře staral, ale já je chtěla mít pod svými křídly. "Etney... co když změnili názor... za tu dobu... co když s námi nebudou chtít být a my tohle děláme zbytečně." Zeptala jsem se ho, ale to už jsem viděla zadek Ciri. Popravdě jsem neslyšela její volání. Byli jsme ještě v úkrytu, když volala. "Ciri?" Zvolala jsem vesele a rozběhla se směrem k ní. Objala jsem jí a ignorovala, že má cosi přilepené na tváři. Byla obrovská. Tak strašně moc vyrostla!
V momentě, kdy jsem jí objímala začala pištět. Odtáhla jsem se od ní a zírala na ní překvapeně. Měla nějaký kámen přilepený na jazyku. "Etney? Pojď sem honem! Honeeem." Začala jsem panikařit. Hladila jsem jí po hlavičce. "Probůh Ciri co jsi to tady vyváděla?" Pořád to bylo dítě... pořád byla malinkatá v ten moment pro mě, když udělala tohle. Kámen se blýštil, ale to jsem v tento moment neřešila. Pojď jí to sundat! Jako správný táta, měl tohle Etney vyřešit nejlépe teď hned, aby moje dítě netrpělo bolestí. "Etneyyyy!" Zařvala jsem na něho, aby hýbl tím svým prdelencem. Zase se někde okukuje jak je boží, zatím co moje dítě trpí! Protočila jsem očima a držela jí hlavičku mezi mýma předníma tlapkama.

Byla jsem moc ráda, že se Etneymu líbí moje zlepšováky. Pousmála jsem se na něj. Myslím, že jsme zařídili opravdu suprovní úkryt. Sice Asgaarská smečka měla velice pěkný úkryt, my si ho ještě více vyzdobili a utěsnili mechem a tím vším. "Děkuji jsi hodný." Pousmála jsem se na něho. A to všechno na mě doléhalo. Musela jsem se na chvíli posadit a pak si lehnout. "Já musím... za Ciri." Zašeptala jsem a přitom si hlavu položila na tlapky. Byla jsem úplně vyčerpaná. Během chvíle jsem usnula a bylo to. Nespala jsem však moc dlouho. Spánek byl hluboký.
Otevřela jsem oči. "Spala jsem dlouho?" Zeptala jsem se. Mě to přišlo jako mžik. Ve skutečnosti to bylo asi hodinka. Postavila jsem se na tlapky. Cítila jsem se lépe. Jelikož jsem si alespoň trošku odpočinula. Potřebovala jsem vědět, jak jsou na tom naše děti. "Etney... kde budeme hledat Vivi a Rea?" Zeptala jsem se ho. Chtěla jsem mít děti už doma. Chtěla jsem jim ukázat co jsme pro ně společně s tátou vytvořili. Že tady měli zázemí. Les poměrně bezpečný. Úkryt a to všechno okolo.
Pousmála jsem se nad tou představou, jak daleko jsme se dostali. Povzdechla jsem si. Dotáhli jsme to opravdu dost daleko. Prohlédla jsem si Etneyho. "Jsi moc šikovný... jsem hrozně ráda, že jsem si vybrala tebe. Jsi obětavý a všechno tohle děláš pro rodinu." Postavila jsem se na tlapky a objala ho. "Děkuji." Zabořila jsem hlavu do jeho srsti. Pak se odtáhla a kývla na něho hlavou ve znamení, že vyrážíme najít Ciri. A pak nejspíše pro ten zbytek rodiny.

// Cedrový les

// Cedrový les

// SMEČKA: • Založit úkryt

Etney mě uklidňoval, že nás Ciri určitě najde. Pokyvovala jsem hlavou. Snad ano... snad má pravdu. Chtěla jsem jí hlavně vidět. Ale uvidím jí určitě co nejdřív. Chvíli jsem uvažovala, jestli Etneyho opravdu nenapadá nic, čeho bych se mohla bát na té temné díře. Protočila jsem oči, což on samozřejmě nemohl vidět. A pak se pustila do vysvětlování. "Třeba... naštvané vačice co tam bude spát... nebo jezevce či lišky... a nebo taky medvěda či pavouka." Dodala jsem tiše, když jsem mu mahlížela přes hřbet. A jelikož Etney cpal svou velkou prdel do další místnosti, já se rozhodla upravit vchod. "Za pomocí mé magie země, jsem nechala kořeny od sebe trošku rozestoupit, aby tvořily větší mezery mezi sebou. A vchod byl tak příjemnější i pro takového hrocha, jako je Etney. Také jsem s pomocí této magie nechala obalit kořeny táhnoucím se břečťanem. A schovala tak větší nápadné vchody do oné popínavé rostliny. Pousmála jsem se. "Co tam je?" Zeptala jsem se Etneyho, když jsem mu konečně zase mohla věnovat pozornost. Dokud mě nevyrušila kapka vody, která mi pleskla do čumáčku. Ano, prosakuje. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Je tam místnosti?" Zvědavě jsem se hrnula za ním. Tahle místnost byla malá a těsná. Sotva, že jsme se tady vlezli. Když on taky Etney je pořádný tukonožník.
Zatím co já koukala, odkud jde vlhko a kde se co bude muset vylepšit, volal na mě znovu Etney. Byla tady taková tma, že jsem prvně netušila, odkud to jde. Etney našel ještě jednu místnosti! Drala jsem se hned za ním. "To je paráda!" Řekla jsem spokojeně a přitom se snažila z toho temna něco vidět. Tyhle dvě místnosti byly o dost menší. Ale taky zde bylo více mechu. "Tahle bude naše!" Řekla jsem a dala Etneymu pusinku. A hned na to jsem se pustila do zvelebování. Za pomocí magie země, jsem nechala kořeny mnohem více prorůst obě dvě malé místnosti. Doslova jí obepínaly jenom kořeny, krom podlahy. Mech se objevil po stěnách a stropech obou místností. Navíc mech začal okamžitě krásně vonět. To je nádhera! Paráda! Takhle se mi to líbí. Mech se nacházel i na podlaze. Byl velice heboučký a příjemný na tlapky. Prolezla jsem zpět do druhé místnosti a hned pak do té první. Dost síly jsem vyčerpala na opravy těch dvou místností. Přesto jsem věděla, že i tuhle budu muset ještě upravit. Ale nebudu mít dostatek energie.
Zvedla jsem hlavu a začala. I zde kořeny zesílily strop. Jenom né tolik, jak bych si představovala. Ale zamezily vpádu větší vlhkosti. A mech vyplnil nejvlhčí místa. Povzdechla jsem si. "Už nemám dostatek energie... ale tohle by mohlo stačit... co myslíš?" Zeptala jsem se Etneyho.

// Děkujeme

// SMEČKA: • Založit úkryt

Oddychla jsem si. "Jenom Ciri? A... zbytek?" Zeptala jsem se ho s trošku pokleslou náladou. Bohužel, ale dovedl alespoň jedno naše dítě. Koukala jsem mu přes rameno ale Ciri jsem stále neviděla. Snad se jen někde zapomněla. Švihla jsem ocasem. My dva museli jít najít úkryt. "Najde nás... že jo..?" Zeptala jsem se Etneyho. Potřebovala jsem jí vidět a obejmout, ale taky jsem potřebovala, aby si měla kde odpočinout. "Pojď... podíváme se na tu skalku, kterou jsme posledně obhlíželi." Vybídla jsem Etneyho.
Náš krok byl svižný. U našeho budoucího, lépe řečeno snad budoucího úkrytu jsme byli v podstatě hned. Pousmála jsem se na Etneyho. "Tak co?" Jdeme na to? Oblízla jsem si čumáček. Obcházela jsem skalku z jedné strany, pak zase z druhé. Hledala jsem ten nejlepší vchod, který nás dostane do skuliny, v které jsme byli posledně. Avšak, já si všimla něčeho jiného. "Etney? Všiml sis tohohle?" Ještě o kousíček dál, než jsme byli posledně byly kořeny stromů různě široké. Proplétaly se a v jednom místě tvořily poměrně velké skuliny. Zatím co v jiných místech by prošlo sotva vlče. To nevypadá zle. Podíváme se co máme vevnitř. Snažila jsem se vklouznout dovnitř. "Etney! Etney, tady je to větší, než ta puklina co jsme našli posledně." Byla jsem nadšená. Místa ale byla trošku holá. Přesto se na stropě objevoval mech. Vypadalo to moc hezky. Místnost byla vzdušná, akorát pro menší počet vlků. Dokonce by se tady dalo schovat i nějaké to maso na zimu. "Koukej... mechem je pokrytý i strop." Vypadalo to tady dobře. Místnost byla prostorná a opravdu se mi dost zamlouvala. Dokonce jsem našla skulinku, která vedla někam dál. "Běž se podívat, co je tam dál... je to úzké, bojím se aby tam na mě něco neskočilo." Šťouchala jsem Etneyho dopředu, před sebe. Zatím co já si prohlížela okolní prostory. "Ale je tady chlad." Logicky... v jeskyni bude chlad. Budeme muset nejspíše natahat nějaké kožešiny. Ale to by bylo v podstatě to nejmenší. V létě tady bude příjemný chlad. A v zimě to tady bude chráněno před větrem. Nataháme kožichy a bude. Švihla jsem ocasem.

// Cedrová Skalka

Trošku jsem se uklidnila. Jeden ze dvou vlků se probudil k životu a začal dokonce mluvit. Zježené chlupy jsem nechala padnout zpět do normální pozice. Ah. Možná jsem byla až moc krutá. A možná taky ne. Jen jsem bránila náš les."Jo... jo... v pohodě." Pousmála jsem se na vlka. Byla jsem moc ráda, že tuhle situaci pochopil hodně rychle a v podstatě okamžitě opustil náš les. Jen ten druhý stál stále na místě jako jojo. "A ty taky padej." Švihla jsem ocasem.
Mezitím se objevil Etney. Podívala jsem se směrem, odkud šel jekot. Sláva, hosana. Je tady. Podívala jsem se na něho s úsměvem. "Etney! Dobře že jsi tady!" Kvílela jsem na les. Poskakovala na místě, dokud nebyl úplně u mě. Když se mi zabořil do srsti, opětovala jsem mu to. "Chyběl jsi mi! Kde máš děti?" Podívala jsem se mu přes rameno, ale nikdo s ním nepřišel. Tedy zatím. Trošku mě to rozhodilo.
"Bojuji tady s cizáky... chráním náš les. Teď jsme jej označkovali a podívej... chodí si tady jak se jim chce!" Syčela jsem ještě za vlky poměrně hlasitě. Přešlapovala jsem nervózně na místě. Byl čas jít hledat úkryt. Museli jsme začít pracovat na úkrytu. "Vím, že jsi teď přišel... ale musíme zařídit úkryt. Zima se neúprosně blíží!" Byla jsem z toho rozhozená. Potřebovali jsme brloh, kde schováme hlavu.

Ten vlk snad spal. "Slyšíš mě?" Houkla jsem na něj znova. Nejspíše chrápal tvrdě nebo mě jednoduše ignoroval a dělal že spí. Naštvaně jsem tlapkou hrábla o půdu. Kde se tady jako vzal? Co tu chce? Přišel se tady jenom vyspat? A to má ucpaný čenich, že necítí naše pachy?" Byla jsem vytočená. A v mém vytočení mě podpořil další vlk. Naježila jsem se znovu a udělala krok dozadu. Nevěděla jsem, jestli k sobě patří, nebo co to má vlastně být. "A ty? Co tu chceš!" Vyštěkla jsem na něho naštvaně. Hlídala jsem si oba dva, abych měla prostor k manipulaci. Vůbec se mi nelíbilo, že jen co odešel Etney, byla tady nějaká naplavenina.
Naštvaně jsem si prohlížela oba dva. "Copak jste přišli o čich?! Les je čerstvě označkovaný. S partnerem tady zakládáme smečku... vypadněte!" Ječela jsem jako na lesy. Ale konkrétně jsem ječela na celý Cedrák. Upadli jste na kebuli? Tak trošku mi tady chyběl Etney, aby udělal pořád s vlky. Kde jsi tak dlouho... kam se zase zatoulaly děcka! Už jim sama nabančím opravdu. Byla jsem tak naštvaná, že se divím, že ze mě nelítaly jiskry. Zuřila jsem. Chtěla jsem, aby ti dva okamžitě opustili les.
"Oba dva vás žádám, abyste opustili náš les." Zasyčela jsem naštvaně. Nebyla bych tam nepříjemná, kdyby vlci respektovali označkované hranice a vyčkali na nás. Né že si jdou někam doprostřed lesa, tam se jeden vyvalí a chrápe a druhý čučí jako sova z jámy.
Odfrkla jsem si naštvaně a můj kožich stále zaujímal naštvanecký postoj.

// Poprosím o reakci, abychom se s Etneyem mohli vrhnout na plnění dalších úkolů

Rozplývala jsem se nad tou slastí, kterou mi teď Etney dopřál. "Jsi nejlepší partner, milenec, táta a budeš i nejlepší alfa." Dala jsem mu pusu na čenich.
Pokyvovala jsem hlavou. Měl pravdu, měli jsme za sebou kus práce, ale další velký kus práce nás ještě čekal. Povzdechla jsem si. Úkryt. Ach, to bude skvělé jej vytvořit. Moc se na to těším. "Etney ani nevíš, jak moc se těším. Až opravdu budeme moci říct, tenhle les je náš!" A žádný cizák, tudy nebude moci projít, protože pokud to udělá... Etney si ho najde a utrhne mu koule, pokud nějaké bude mít že jo. V hlavě jsem měla spousty myšlenek. Spousty nápadů na úkryt. Chtěla bych ho nejraději vytvořit teď hned. Ale Etney chtěl jít pro děti. "Běž Etney... já budu strážit les, abych případné otravy hned vyhodila." Znovu jsem ho políbila a nechala ho odejít.
Pozorovala jsem, jak jeho mohutné tělo mizí mezi stromy. Tebe mi tě seslalo samotné nebe. Zvesela jsem se začala procházet po lese. Les byl čerstvě označkován. Všude se nesl náš pach. A aby toho nebylo málo, já se ještě válela po zemi a vtírala tak ještě svůj pach na další a další místečka.
Z mé pohodové nálady mě ale cosi vyrušilo. Byl to pohyb. Etney? Pozvedla jsem hlavu. Ne, tohle nebyl Etney. Vlk páchl úplně jinak. Přimhouřila jsem oči. Šla jsem potichu najít vetřelce. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Jak mohl někdo vstoupit na území, které bylo právě teď čerstvě označkováno. Muselo jej to udeřit do čumáčku hned jak vlezl na tohle území.
Zakroutila jsem hlavou a ušklíbla se, když jsem viděla cizáka, který snad už spal. No počkej. Tiše jsem se k němu přikradla. Snažila jsem se ho obejít tak, abych na něho mohla houknout zezadu. Aby se pořádně lekl. "Co tu chceš." Řekla jsem trošku podrážděně. Nelíbil se mi fakt, že si tady jde spát, zatím co lesem se nese silný pach mě a Etneyho. "Tady nemůžeš jen tak přijít a jít spát." Odsekla jsem dál a udržovala jsem dostatečný odstup. Netušila jsem, kdo to je. Byla to pro mě jen hnědá koule.

Bylo to za námi. Les byl označen. Otázkou je... aby to ti chrapůni začali tolerovat. Ohrnula jsem čumík směrem do nebes. Protože jsem nechtěla, aby se nám po lese poflakoval někdo cizí.
Chvíli jsem poslouchala Etneyho. Asi měl pravdu, ale tohle nebylo nic pro mě. Mě více bavil lov, než mít vypočítané čůrání na značkování. Tohle byla jeho práce. Pousmála jsem se na něho. Ale to už jsem v hlavě měla něco jiného. Etneyho. Motýlky jsem měla v hlavě. Vrtěla jsem prdelkou a byla celá natěšená a něho. A na jeho famfulínka, až ucítím v sobě. Jenže on byl celý ztuhlý. Jako by snad nevěděl co po něm chci, nebo snad jak na to. Vzdychla jsem mu do tváře. Scuuu těěě! Zavrtěla jsem se pod něho a nastavila mu mou nádhernou prdelku. Pojď blázínku, pojď do mě.
Celou mě neustále očuchával a olizával. Bylo to moc příjemné. Chcichotala jsem se u toho jako malá. Možná jsem byla trošku hlučnější při svém smíchu, ale mě tohle vážně dostávalo do kolen. Moc se mi líbilo jeho chování. Jak něžný byl. Jak hezky se ke mě choval. Byla to moc pěkná hra pro oba dva. Pak se mě Etney chytil. Jemně si mě chytil za kůži na krku. Obestoupil mě a já najednou zvážněla. Lesem se nenesl můj smích. Najednou bylo ticho. Etney do mě vklouzl. Hlasitě jsem si povzdechla. Sténala jsem na celý les. Bylo to teď jiné. Vzdychala jsem a užívala si každý moment. Neměli jsme tady žádného diváka. Oba dva jsme byli v tom nejlepším, když nás cosi vyrušilo... já vše stihla tak jak jsem měla. Vnitřně jsem Etneyho sevřela na maximum co moje tělo mohlo. On ze mě seskočil, ale já vnímala jen to, jak se mi tělo kroutilo blahem.
Když jsem začala trošku vnímat, hlasitě jsem oddechla a svalila se vedle Etneyho. "Zlato... to bylo... úplně úžasné." Oddechovala jsem a užívala si tento moment. Bylo to tak nádherné. Byl jemné ale taky věděl kdy pořádně přidat. Koukala jsem na něho zasněně. Jsi nejlepší! Olízla jsem ho na čumáčku.

// SMEČKA: • Označkovat hranice území

Musíme hranice co nejdříve označkovat. Takhle to nejde. Další cizák. Musí vědět, že tady jsme my! Nejdokonalejší vlci na světe! Jo! Běželo mi v mysli. Hlavu jsem hrdě držela vztyčenou. Držela jsem se v blízkosti Etneyho. On totiž musel se značkováním začít. Nebo lépe řečeno, on byl ten kdo značkoval čůráním, já ta, kdo měl značkovat otíráním naších pachů ve všeho, co budu mít v cestě.
A bylo to tady. Etney poprvé zvedl nožku. Koukala jsem na něho se zájmem. "A víš co? Zkusím to taky... akorát si nejsem jistá, jestli mi to půjde." Pokyvovala jsem hlavou ze strany na stranu. Zvažovala jsem možnosti. Zhluboka jsem se nadechla té nádherné vůně lesa. Ta patřila už totiž nám. Šla jsem kousíček stranou. Zvedla nožku stejně jako Etney... ale výsledek byl velice špatný. Sice jsem čůrala, ale málem jsem se počůrala. "Ach... mě to asi nepůjde tak jako tobě.... škoda. Takže čůráš jenom ty. Já si můžu učůrknout sem tam, aby se neřeklo." Řekla jsem svému milému. Ale to už jsem věděla, že budu čůrat jako holčička. Né jako bivoj.
"Voda i lovná zvěř je blízko... myslím, že se nemusíme bát, že bychom to tady nezvládli. Nějaká voda se najde i v lese. Ale jezero i pro okoupání je opravdu kousíček." Dívala jsem se stejným směrem jako Etney. A u toho jsem se otřela o strom, který zde zrovna byl. A rovnou jsem si přičupla, abych ho označila i já svou močí. Hehehe, tohle je sranda. Čůráme po stromech. Byla jsem dobře nalazená. Dařilo se nám. Našli jsme místo pro úkryt. Teď značkujeme území... ještě chvílí a budeme moct přivést děti do nového domova.
Zastavila jsem se, když mě Etney oslovil. Pozorovala jsem ho a prohlížela si ho. Byl rozeným alfákem. Moc mu to slušelo. Ale my pokračovali v cestě. Každů očůral kus lesa. Já se hodně otírala, on hodně čůral. Sem tam jsem si čůrla i já. Bylo to moc fajn a spolupráce nám šla od tlapky. "Bude to tady krásný domeček. Už tady chci mít děti." Hlesla jsem a ucítila zvláštní pach. Možná se tady před nějakou dobou cosi vyčůralo ve snaze zanechat tady stopy. Zapomeň. Náš les! Místo jsem rozhrabala a začala na něj čůrkat. Moc jsem toho už v sobě neměla. "Je to dost náročné že? Jak to děláš, že máš v sobě pořád čůrací zásobu?" Zeptala jsem se Etneyho. Dost mě to zajímalo. Bylo to zvláštní. Nechápala jsem to. Já byla na konci svých možností a on měl pořád co ze sebe vydat.
Oči se mi zvláštně zaleskly. Měla jsem silnou touhu ho povalit za zem a... ulalala. Cítila jsem zvláštní chvění dole... "TAM" dole. "Ach Etney... ty jsi tak... sexy alfák." Zavrněla jsem a skočila po něm. Svalila ho a začala ho muckat. Začala jsem se zarývat pod jeho tělo. "Pojď... užijeme si tuhle chvilku spolu... tady." Vábila jsem ho na sebe. Ani nevím, co mě to vlastně popadlo. Potřebovala jsem ho cítit... všude.
Když jsem ho pusinkovala a on se zmínil, že smečku jednou předá Reovi, zarazila jsem se. Úplně Crowleyho vyšachoval. Ale asi věděl, co dělá. Reo nás nezradil. Nezůstal se zavšivenými. Rozhodl se jít s námi a tak... měl Etney pravdu. Co když Reo nebude schopný? Co když Vivi nebo Ciri budou lepšími vůdkyněmi? Je to předčasné rozhodnutí. Mlaskla jsem. "Etney...." Rozvalila jsem se na bříško a přitahovala si ho k sobě tlapkama. Pověsila jsem se mu na krk a snažila se ho k sobě stáhnout. Pojď ke mě. Přetočila jsem se na bříško a nastavila mu prdelku.

Hm... ven to jde trošku hůř. Podívala jsem se na Etneyho, který se prodíral dírou a já šla hned za ním. A měl poměrně značný problém, což mě usvědčilo v tom, že bylo zapotřebí opravdu vchod promyslet.
Etney nabídl, že bychom mohli projít a obejít hranice lesa. Aměl pravdu. Pokud bychom se opravdu rozhodli zůstat, bylo zapotřebí označkovat území. Kývla jsem hlavou. "Máš pravdu, chce to určitě označkovat. Aby jsme měli trošku jistotu, že si vlci všimnou, že se tady něco děje... protože... je tady další cizí pach, co cítím a vůbec se mi to nelíbí." Ohrnula jsem čumáček nahoru. Vůbec se mi tady ti cizáci nezamlouvali.
Etney měl ten samý názor na nutnost, označkovat co nejdříve. "Ty budeš čůrat. já se budu obtírat, dokud ze sebe nesedřu kůži!" Kladla jsem na tohle důraz, jelikož... my to museli opravdu udělat pořádně a hlavně co nejdříve.
Etney se rozhodl, že po tom, co označkujeme les půjde za dětma. A já? Já nevím. Jeho další myšlenky mě trošku rozhodily. Nechtěla jsem být součástí toho, že naše děti se rozhodnou opětovně jinak. "Já... možná zůstanu v lese... možná půjdu kouknout po zbytku naší rodiny. Kam se rozutekli." Řekla jsem zamyšleně. A jemně pokrčila rameny. "Když to bude jejich rozhodnutí..." Hlesla jsem tiše a zamyšleně. Šlo vidět, že tohle téma mě trápí a nechci se vlastně o něm moc bavit. Chtěla jsem mít značkování za sebou... aby mohl Etney vyrazit za dětma... a já buď zůstanu v lese, nebo se půjdu podívat po zbytku. Určitě nebudou všichni spolu a tak jsem chtěla, že bych mu pomohla. Jen by byl každý zvlášť.

// SMEČKA: • Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

Viděla jsem ukřivděný výraz Etneyho. Svěsil ouška a ocas. Dokonce se tak trošku dotčeně ozval, že jeho nápad byl super a mohlo by to klidně fungovat. Švihla jsem ocasem. Co jsem mu měla říct? Že nechci žádný bungalov, který bude trčet někde kilometr nad zemí? Mlčky jsem se na něho koukala. Pak jsem protočila oči tak aby to neviděl. "Zlato... Já si myslím, že úkryt je od slova skrýt se. Né aby jsme bydleli ve věži. Chápeš? Trošku to... chce domyslet, promyslet, jak by měl takový úkryt vypadat... hlavně by neměl být snadno k nalezení... pro cizí ovšem." Snažila jsem se mu tuhle situaci vysvětlit. Ještě jsem si vyslechla jak on se nebude nikde protahovat škvírou. Znovu jsem protočila oči. Tak uděláme díru jako do pr..." Řekla jsem si v mysli, když stále štěbetal svou verzi.
A Chování Etneyho se změnilo. Trošku mě to mrzelo. Byl omrzlej, jako osina v dupě. Tohle jsem úplně nepotřebovala. Jenom jsem chtěla najít něco bezpečného, kde se budeme cítit dobře. Né něco, co půjde vidět už z dálky. Chtěla jsem se cítit komfortně ve svém vlastním úkrytu. "Etney nebuď takový." Prskla jsem na něho. Začal totiž komentovat můj výběr skuliny. Že tam uvíznu, že to bude naprd. Ježkovy oči! Chováš se jako malej! Prskala jsem na něho ve své mysli. Nejraději bych ho pleskla nějakým klackem po hlavě. Byl hrozný.
Zatím co já jsem zkoumala skuliny a vypadaly poměrně dobře až na ten vchod... on si pořád brblal pod nosem cosi venku. Jezus Maria! Pojď už ty tlustoprde sem! A podívej se co jsem našla! Křičela jsem na něho ve své mysli. Fakt mě štval. Ale nezkazil mi mou nadšenost z tohohle místa. Navíc nádherně vonělo. Kořeny, které zde rostly sice držely trošku více vlhka, ale nic coby se nedalo vyřešit.
A konečně se dostal i Etney do malé jeskyňky. A změnil se. Změnil chování. Konečně to byl zase on. Líbilo se mu to. Jen jsem musela uznat, že vchod je pro jiné vlky opravdu malý. Já byla menší a velice drobná. Můj hrudník byl jednou néli vícenásobně menší, než hruď Etneyho. Zamyslela jsem se.
Etney se ke mě přitulil. Opětovala jsem mu mazlení. Bylo to moc příjemné. Hřálo mě to u srdce. Usmívala jsem se na něho, jako měsíček na hnoji. Cítila jsem se moc hezky. "Etney... budeme to muset upravit... tady jsou dost husté kořeny... ale dal by se tady vymyslet vchod a naopak... zaděláme tu malou skulinu, kterou jsme tady šli... necháme kořeny obalit mechem... bude to více těsnit a nebude tady taková vlhkost od kořenů. Tu pojme mech... můžeme si tady udělat menší místnost jenom pro sebe... nebo naopak špajz. Můžeme to zkusit zvětšit a kořeny prorůst dál. Já myslím, že to tady bude moc hezké." Usmívala jsem se na něho a schoulila se. Potřebovala jsem obejmout. "Úkryt by teoreticky byl... co dál?" Zeptala jsem se ho, zatím co jsem se tiskla na jeho hrudi a tulila se k němu. Bylo to tak příjemné. Ještě tady mít děti. A bylo by to úplně nejvíce top. Povzdechla jsem si. Viděla jsem naší smečku. Naší malinkatou smečku, právě v tomhle lese. Ta představa se mi moc líbila.

// SMEČKA: • Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

Podívala jsem se na Etneyho. Usmála jsem se na něj. "Zlato místo se ti hojí. Vypadá, že už je zahojené. Jen srst bude chvíli trvat, než ti opětovně doroste. Ale myslím, že do zimy bude v pořádku. Jen ti chybí pár chloupků." Věděla jsem, že tohle zvládl. Umyli jsme srst a to nejspíše pomohlo. Breberky se vyplavily a konečně se kůže uklidnila a začaly se objevovat první malinkaté chloupky. Aspoň že tak. Nevím jak moc příjemné by bylo mít v zimě holé místo na krku. Otřepala jsem se pod tou představou.
Rozešli jsme se směrem neurčitým hledat naše nové obydlí. Hm... Já ti nevím... najdeme něco? Mám strach, že ne. "Ano, bylo by lepší mít úkryt někde uprostřed... ale jak si chceš vyrobit přídomek? Jak by to mělo vypadat? Postavíme na sebe kamení?" A pak to na nás spadne? A naše děti to zmasakruje? Naklonila jsem hlavu na stranu. Netušila jsem, jak tohle chtěl udělat. Hm... já ti nevím Etney... nebo to nanosíme haluze na sebe? "Chtělo by to něco... něco..." Přemýšlela jsem. V mé hlavě byla představa. Ale asi trošku jiná, než měl Etney. Jančel něco o mé magii. Zarazila jsem se a představila si jak za pomocí magie... vytvářím jakési iglů uprostřed našeho lesa. "Eh... Etney já nevím... nemělo by to být více nenápadné?" Hlesla jsem a tak trošku zvláštně se na něho tvářila.
Jeho nadšení do té věci mě trošku děsilo. "Víš... já bych si asi více představovala nějakou dutinu... škvíru... kterou budeme moci případně nechat zarůst pomocí magie a kořeny jí tak pěkně zakryjí." Snažila jsem se mu vysvětlit situaci. Zatím co on byl horlivý do toho jeho nápadu, který mě tak nějak děsil.
Pokračovala jsem lesem dál. Zastavila jsem se poblíž jedné z menších tůněk. Naklonila jsem hlavu na stranu. Všimla jsem si skuliny. Prosím, ať je tam prostor... výduť. Hlesla jsem ve své mysli a zamířila rovnou k místu. "Etney? Pojď... podíváme se na tohle." Vybídla jsem ho a pošťouchla čumáčkem. Vypadalo to jako skulina! Akorát jsem nevěřila, že se Etney protáhne tou pidi dírkou protože... byl trošku více masitější. Ale! Vypadalo to dobře. "Prozkoumám to!" Hlesla jsem na něho. Vtáhla jsem se do prostoru v malé skalce a zůstala nadšením bez sebe. "Etney! Etney to je ono! To bude to místo!" Hulákala jsem. Byl tady prostor poměrně velký, když jsem se přes prvotní úžlabinu dostala dovnitř. Sice tady prokapávala voda, ale nic co bychom nedokázali vyřešit za pomocí mojí magie. "Zkus jít za mnou! Myslím, že se ti to bude líbit. Zbytek doladíme mou magií... jsou tady škvíry. Jednu bychom mohli zvětšit... aby byly dva vchody. A zpevnit... protože je to tady tak půl napůl. Půl je skála a půl půda. Tu bychom zpevnili kořeny a utěsnili! Co říkáš?" Poskakovala jsem v prostoru, kde jsem se já narovnat mohla. Etney nejspíše bude přikrčený. "Tak coooo?" Houkla jsem na něho,když jsem čekala vevnitř, jestli protáhne svou dupu.

// SMEČKA: • Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

//Smrkový les (přes Galtavar)

Projdeme znovu Cedrový háj. Možná jsme jen přehlídli nějakou možnost, kde by úkryt mohl být." Pousmála jsem se na partnera. Mohli jsme přehlédnout cokoliv. "Teď v lese budeme vyloženě hledat úkryt a uvidíme ano? Ale z těch lesů, které zde jsou mi přijde nejvhodnější." Také jsem se bála toho, že nenajdeme vhodné místo na úkryt. Ale třeba jsme si opravdu jen nevšimli.
Zívla jsem si. Začínala jsem být unavená z toho trajdání. Prošli jsme za krátkou dobu dost území. Cítila jsem bolest tlapek. Obzvláště té, kterou jsem si teď zvrtla.
Sám Etney si poranil tlapku o nějaký skalní výběžek. "Jsi v pořádku?" Volala jsem na něho a pozorovala, jak kulhá. Já zrovna taky kulhala. "Les bude pro vlčata nebezpečný." Konstatovala jsem. Vraceli jsme se společně do Cedrového háje. Byla jsem asi klidnější. Ten les celkově na mě působil mnohem lépe, než kterýkoliv jiný les.
Vymotali jsme se ven z lesa a dostali se na Galtavar. Otevřená pláň, kde se taky dalo něco ulovit. "Ukaž mi ten krk." Zvedla jsem mu hlavu. Chtěla jsem zkontrolovat, jak je na tom jeho srst. Vypadalo to lépe. Místo nebylo holé. Sice srst teprve začínala růst a nějakou dobu potrvá, než doroste do dané délky, každopádně to vypadalo už mnohem zdravěji.
Podél hranic Galtavaru jsme došli zpět do Cedrového háje. "Chceš rovnou zajít pro děti?" Jak to uděláme? Mám tady zůstat a hlídat les... nebo ty budeš hlídat les? Kde budeme hledat děti... nebo naopak rozdělíme se a každý půjde hledat někoho? Jak to uděláme? A co les? V hlavě jsem měla aktuálně hodně myšlenek, které se mi točily dokolečka dokola.
Vešla jsem do Cedráku. Podle vůně to nevypadalo, že by jej navštívil ještě někdo jiný než my. Zastavila jsem se kousíček za hranicemi lesíka. Posadila jsem se. Potřebovala jsem si odpočinout. Vydechnout. Načerpat trošku síly. "A co teď? Jdeme pro děti hned nebo... zkusíme vymyslet ten úkryt?" Nevěděla jsem co teď. Kde tady najdeme úkryt? Moc doufám, že tady bude nějaká skulinka, kterou jsme my přehlédli. Bylo by to fajn. Cche to mít místo, kam se můžeme schovat v případě mrazů, zimy... nebezpečí... uvidíme co Etney vymyslí. Podívala jsem se na něho. Nechala jsem to teď už čistě na něm. Co bude, kam půjdeme... co budeme dělat. Obešli jsme lesy a vybrali si Cedrový háj.