Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Popravdě? Etneyho námitky jsem neposlouchala. Teď mě tak nějak vůbec nezajímaly. A při jeho poznámce, že on má skvělé, super nadupané nápady jsem se na něho přísně podívala a pak přetočila oči. Jako malé vlče. Tohle není normální. Chce mě snad jen vytočit nebo co?! Povzdechla jsem si hlasitě. Vůbec se mi tohle nechtělo řešit. Proč tak moc potřeboval vyhnipávat? Proč nemohl prostě přijmout fakt, že chci normální smečku, rodinu.... a to všechno? Povzdechla jsem si. A nebo normálního partnera? Který bude chtít dělat všechno tak, abych byla spokojená a šťastná? hm???? Pozvedla jsem obočí.
Procházela jsem místo, které se mi docela dost zamlouvalo jako místo pro setkávání smečky. Ciri se mě zeptala, jak je to vlastně s výhrou nebo prohrou. Zamyslela jsem se. "Jelikož jsme místo našli společně, odměna připadne všem a vyhráli jsme všichni." Usmála jsem se na dceru. Přišla jsem k ní a láskyplně jí objala. Zároveň jí políbila na čelo. To samé jsem udělala u Rea. Když jsem přišla k Etneymu, zarazila jsem se. Ty si to vůbec nezasloužíš. Ale nemůžu před dětma dělat... tohle. A tak jsem zatla zuby a udělala to samé i u něho. Bez komentáře. "To byla má odměna! Kdo čekal něco lepšího... má smůlu." Vyplázla jsem na děti hravě jazýček a usmála se na ně.
"Ještě nám tady chybí Vivianne." Řekla jsem zamyšleně. Chtěla jsem jít i s ní na lov zvěře. Vysoké zvěře. Aby děti viděly a učily se. Jenže ta se nejspíše potulovala ještě někde v Asgaarském lese. Budeme muset pro ní opravdu dojít. "Co byste řekly děti lovu... můžeme se podívat po lese, co by se tady dalo ulovit. Ale nejsem si jistá, že najdeme úplně to co by odpovídalo mé představě. Chtěla bych, abychom si společně vyzkoušeli lov vysoké zvěře." Tak nějak jsem ignorovala Etneyho. Byl to namyšlený bručoun. Všechnu tu radost mi chtěl jenom pokazit.
Nevěděla jsem, co přesně mají děti v plánu. Jestli chtějí ještě setrvat v lese a nebo si jít zase po svých prozkoumávat svět. Rozhodně jsem jim nechtěla nařizovat co mají dělat. Avšak jak já tak i Etney měl místa, kam jste je chtěli vzít. Ukázat jim, co jim tento svět nabízí.

Po oušku jsem poslouchala Etneyho. Co to zase plácá! Otočila jsem se na něho s pozdviženým obočím. Jaký Etneyho Cedrový les... Protočila jsem oči. Vyprskla jsem na něho. "Co to plácáš! Žádný Etheyho Cedrový les, žádný palác ani chrám... žádný ráj! Je to pouhý Cedrový les." Zasyčela jsem na svého partnera a pohledem ho probodla, co to tady zase plácá za liščí bobky. V některých věcech byl mnohem větší snílek a blázen než já.
Děckám se tady moc líbilo a já byla spokojená.

// SMEČKA: • Najít místo na setkávání smečky
Rozdělili jsme se a děcka hledaly spolu. A já zůstala s Etneyem. Byli jsme si neustále dost na blízku. Přemýšlela jsem. "Etney, my hledáme spolu. To znamená, že když najdeme místo dřív, nedostaneš nic." Začala jsem se mu smát. Byl hrozně natěšený. Možná očekával, že se tady společně svalíme na zem, pomilujeme se a uděláme si další děti. Hm, ta představa. Zastavila jsem se na okamžik a zadní tlapky se mi mírně rozjely od sebe. Děti! Plesklo mi v hlavě a já si uvědomila, že tady nejsme sami. Že hledáme místo, vhodné pro smečku. A nemůžeme si tady jen tak užívat uprostřed lesa. Narovnala jsem se a pokračovala. Děti se držely v podstatě blízko nás. Stále jsem je měla na dohled.
"Vlastně mě to teď tak napadlo... chtěla jsem, abychom se zapojili všichni. Když to pojmeme formou hry, bude to bavit i děti." Usmála se od ucha k uchu. Navíc jsem věděla, že děti jen tak asi nenapadne místo, které by bylo pro tohle vhodné. Budou se mezi sebou bavit, sem tam koukat kolem sebe a spíše čekat, až rodiče řeknou... tady je to místo!
Po očku jsem se dívala na Etneyho. Píchlo mě kdesi v zátylku. "Etney! Proč koukáš na oblohu, po stromech těžo polezeme." To je ale matla! Hlesla jsem v duchu a neodpustila si úšklebek. To chce lézt po stromech? Nebo se krčit pod malými křaky? Ach jo! Někdy mě opravdu udivoval. Byl to velice dobrý ochránce, ale někdy ty nápady, které měl v hlavě. Zavrtěla jsem hlavou. "Etney!" Oslovila jsem ho rázně, když obkroužil strom a vrtěl hlavou, že tady to taky nepůjde. "Ty jsi někdy opravdu hrozný!" Jako osina v zadku!
Své kroky jsem směřovala k dětem. "Pořád ni?" Zašeptala jsem s úsměvem na tváři. Zrovna jsem jim vkročila do rozhovoru a nechtěla jsem je úplně přerušovat. Nechala jsem jím prostor, aby si mohli říct to co chtěli.
Stočila jsem kroky celé rodiny více do středu lesa. Šla jsem jako vůdce vepředu. Ouško jsem měla otočené k dětem. "Ano, tohle je náš domov, tohle bude naše smečka. My s tátou se staneme alfami, jak nám bylo předurčeno. A pokud se někdo bude chtít přidat... nebo vy budete mít kamarády, který by hledal ochranu a sílu smečky, můžete si je přivést."
Najednou jsem se zastavila. Strnula jsem. To je.... to je ono! Bylo to místo, kde stromy byly mnohem řidší a když jsem pokračovala dál, stromy ustoupily. Šlo odsud vidět na úkryt. Byli jsme na opačné straně. "Co tady?" Usmála jsem se. Místo bylo chráněno okolními stromy. Pomalým krokem jsem si prohlížela místečko. Vypadalo... dobře. "Co říkáte? Odpovídá vaším představám?" Mým ano. Nechala jsem se, aby si místo prohlédli.

// SMEČKA: • Najít místo na setkávání smečky

Etney to myslel dobře. Vím, že všechno se mnou myslel jenom v dobrém. Ale já jako matka a můj pud matky byl tak silný, že mě tyhle věci jednoduše mrzely. Položila jsem si hlavu na okamžik na jeho rameno. Kdybys věděl, čeho všeho já se bojím... proč nemůžeme mít normální rodinu. Asi bych chtěla moc.
Připojily se k nám naše děti. Konečně. Usmála jsem se. Reo vypadal nadšeně. Když přišli, rozdělili se. Reonys se přitulil ke mě a Ciri k Etneyovi. "Moc vás miluju děti." Zašeptala jsem mu do ouška a přitiskla si ho k sobě. Byl už opravdu dost velký. Nebyl to ten malinkatý uzlíček, který jsem odnesla v zubech. Tohle už byla tak menší půlka chlapa. Krásně voněl. Jeho vůně byla mým a Etneyovým podpisem.
"Jste spokojené děti? Líbí se les?" Řekla jsem s úsměvem na tváři. Reonysovo objetí mi udělalo obrovskou radost a zahřálo mě to moc u srdce. Hladila jsem ho tlapkou po hlavičce. Kožíšek byl jemňoučký jako hedvábí.
"Děti, co byste řekli, kdybychom společně vybrali místo v lese, které bude určené pro svolávání členů naší budoucí smečky?" Vyslovila jsem nadšeně. Určitě v lese musela být nějaká menší mýtina. Cosi, co by odpovídalo mým představám. Ještě chvíli jsem se tulila k Reovi. Políbila jsem ho na čelo a pomalu se zvedla. "Děti... ten, kdo najde dřív místo, kde by se mohla svolávat smečka... dostane... dostané... něco ode mě dostane!" Řekla jsem nadšeně a doufala, že se budou chtít zapojit do takové menší hry. "Můžete se spojit a vytvořit tak tým... a my s tátou budeme tým druhý. Ale pozor, jestli s tátou najdeme místo dřív, budete muset dát vy něco nám!" Poskočila jsem do polohy hry a vrtěla ocáskem ze strany na stranu. "Jdemééé na tooo." Zakvílela jsem nadšeně a začala hopskavým způsobem hledat místečko, kde bude les řidší, kde nebude tolik stromů na sobě a kde bude ideálně nějaký vyvýšený kámen, na kterém by mohly alfy stát a mluvit k ostatním. Ale to už bych chtěla asi moc. Vypadala jsem spíše jako klokan na čtyřech tlapkách. Usmívala jsem se od ucha k uchu. Měla jsem radost, že jsem vymyslela něco, co nás zabaví a stmelí. A má odměna pro děti? Velká pusa, ale to oni vědět nemohli. A jedno obří maminkovské objetí plné lásky. Nechala jsem je v tom, aby si mysleli, že dostanou něco hmotného. Nebo naopak my.
Byly to mladší verze nás, takže elán a energie překypovala trošku více z nich, než z nás. Ale my s Etneyem se nenecháme zahanbit. Zastavila jsem se na okamžik. Uviděla jsem místo, kde stromy nebyly tak hustě na sobě nalepené. Hm... ale né! Najdeme lepší. Hlesla jsem ve své mysli a vyrazila jako hopsinková šťáva dál. Měla jsem dobrou náladu. Byla jsem šťastná, že mám dvvě děti u sebe.

// SMEČKA: • Najít na území vodu

Etney měl pravdu. I když jsem ho zprvu nechtěla moc poslouchat a věřit mu. Jeho orientační smysl nebyl tak dobrý jako ten můj. Vždycky kvákl něco co bylo úplně jinak. Protočila jsem oči. Ale co se týkalo vody, opravdu se trefil. Pramínek vytékal ze skalky. Hmmm. Hlesla jsem ve své mysli. Jenže byl zamrzlý a celý zasypaný sněhem. Švihla jsem ocasem a posadila se na zadek. Etney mi sdělil, že se o to postará. Posadila jsem se a nic jsem nedělala. Tak hrabkej. Sněhu bylo dost. A já si přeci nemůžu sedřít své vzácné tlapičky. "Led nech na mě." Pousmála jsem se. Měla jsem přeci magii vody. Mohla jsem led ovládnout.
Etney se dohrabal až na samotný led. Kývla jsem na něho hlavou. Pro Vivianne jsi dojdeme posléze, jakmile zabezpečíme naše děti. Dobře. Uděláme to tak jak chceš. Přistoupila jsem blíž. Magie vody povolila led a nechala roztát vodu. Ta vytékala na povrch. Na okrajích pomaličku znovu zamrzala. Usmála jsem se na Etneyho. "A máme zdroj vody. Pij." Políbila jsem ho na tváři.
Moc se mi líbilo, když mě Etney chválil. Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji. "Víš Etney... hrozně ráda bych děti naučila lovit. Vysvětlila jim co a jak... ale mám takový pocit... že je pořád někde hledáme. Naháníme. Jako by snad s námi nechtěli trávit čas." Svěsila jsem hlavu. Vím, že potřebují poznávat svět. Ale my jim toho máme tolik co nabídnout. Já jako lovec, Etney jako dobrý obránce. Celý svět bych jim chtěla ukázat. Ale pocit, že děti s námi nechtějí být byl silnější. "Občas se bojím, že tohle všechno co děláme... děláme zbytečně. Že s námi stejně nebudou chtít trávit čas." Podívala jsem se do dáli a pohledem hledala děti, které se někde tam toulaly.
Sama jsem se napila vody z potůčku. Voda byla řezavě ledová. Povzdechla jsem si a posadila se. "Asi jsem si to představovala jinak." Řekla jsem Etneymu a podívala se na něho. Měla jsem na mysli naše děti. Asi jsem čekala, že budeme více držet jako rodina. Ani já ani Etney jsme nebyli špatnými rodiči. Naopak. Oproti mé matce jsem byla já ta nejlepší máma na světě a oproti mému otci byl Etney ten nejlepší táta na světě.
Pozvedla jsem hlavu a podívala se na oblohu. Co bude dál? Založíme smečku... snad. Ale co pak? Děti vyrostou... a my? Zůstaneme zase sami? Třeba se k nám někdo přidá. Někdo cizí, kdo nám bude pomáhat se smečkou. V mé mysli byla jiná vize rodiny. Pro mě rodina byla vše. Byla to má vlastní krev a soudržnost byla pro mě nejdůležitější. Pro děti rodina znamená možná něco jiného. A necítí to tak silně jako já nebo Etney. Položila jsem si hlavu na Etneyho. "Kde ty děti vězí?" Zvedla jsem se a vydala se jim zpět naproti. "Reeeeóóó - Cirííííííííí." Zvolala jsem trošku zoufalým hlasem.

Etney začal ze sebe chrlit spousty energie a informací. Crowley se tak rozhodl. Byla to jeho volba. Vůbec tohle jméno nechci slyšet. Měli bychom ho zakázat vyslovovat! Měli bychom ho úplně vyškrtnout... z NAŠÍ rodiny! Podívala jsem se na svého milého, který tady stál a měl velice podobný názor jako já. Sklopila jsem prvně zrak a pak hlavu. "Vůbec se o něm nechci bavit." Zasyčela jsem jedovatě. "Arcanuse jsem vždy uznávala a uznávat nejspíše budu. Udělal pro mě hodně už když jsem byla vlče. Ale zbytek tvé rodiny mě více než šokuje." Zavrtěla jsem nechápavě hlavou.
Potřebovali jsme ještě dořešit název smečky. Etney zněm trošku napruženě. "Etney! Odmítám mít takový trapácký název jako království! A podobně. Chci obyčejný les s obyčejnou smečkou a obyčejnou rodinou!" Syčela jsem na něho jako sedmihlavá saň. Řekla jsem mu snad dostatečně jasně. To jsou ale kravince, co to vymýšlí! Protočila jsem oči. Bylo neskutečné, co dokázal vymyslet na humus.

// SMEČKA: • Najít na území vodu
Zvedla jsem se. "Víš co, měli bychom pro děti zajistit vodu a potravu." Hlesla jsem tiše a podívala se na prcky, kteří se drželi opodál. Poznávali a zkoumali náš les. Pousmála jsem se na něho. Uznal, že je hloupé rozhodovat čí bude les už teď. "Já jenom... že nikdy nevíš co se stane. A jací budou povahově, až dospějí. Třeba les nikdo nebude chtít." Nebudou se hodit k tomu, aby se stali alfami. A i kdyby byli, nemusí je smečka zajímat. Budou se chtít celý život toulat. Nemůžeš říct, že Reonys dostane smečku. Co když ho srdce potáhne někam pryč... dál." Povzdechla jsem si. "Myslíš, že je reálné, abychom teď našli vodu?" Zeptala jsem se ho. Byla zima. Mrazy trvaly už několik dní a voda byla téměř všude zamrzlá. Možná by stačilo najít alespoň zdroj vody. Vodu jako takovou už můžu za pomocí magie ovlivnit. Rozešla jsem se.
Mezitím co si děcka lítají po lese, my ještě potřebovali splnit několik povinností. Potřebovala jsem je zabezpečit. Chtěla jsem, aby věděli kde najdou vodu a při troše štěstí ulovíme i něco na zub. "Víš přemýšlela jsem... že bychom mohli vzít děcka na lov velké zvěře." Řekla jsem partnerovi, zatím co jsme se hledali společně alespoň pramínek vody. Jak máma najít vodu pod sněhem? Když jsme tady byli s Etneyem a našli vodičku, nebyl sníh. Jednoduše se voda hledala. Pod sněhovou přikrývkou to bylo více než náročná disciplína. "Nepamatuješ si, nějaký záchytný bod, kde ten pramínek vody byl?" Zeptala jsem se zoufale Etneyho. Ciri se napila na jezeře. Reo pil kdoví kdy. Chodila jsem od jednoho stromu k druhému. Tohle je k ničemu. Vodu nenajdeme. Trošku mě pohlcovalo zoufalství. A tak jsem se rozhodla, že začnu vyhrabávat nory. Sněhové nory. A nikdo by se mnou nehnul. Až pak... najednou mi ušklihla tlapka. "Počkat?!" Vrátila jsem se o krok zpět. Rozhlédla se kolem sebe. To by mohlo být ono! Je tady to skalisko, ze kterého by teoreticky mohla voda vytékat. "Pojď mi pomoct, tohle odhrabat." Usmála jsem se na Etneyho a začala sníh odhazovat. Nebylo to nic moc lehkého. Sněhu bylo požehnaně a já tím tvořila velkou závěj za sebou. Po chvilce jsem si cekla na zadek. Myslím, že to mám, jen... je voda zamrzlá. Zhluboka jsem se nadechla a nechala práci na Etneyho. Tohle potřebovalo sílu a vytrvalost. "Co myslíš... měla bych se jít po Vivianne podívat? Jestli nezůstala v Asgaaru... ale co když chytnu ty breberky taky?" Naklonila jsem tázavě hlavu na stranu. Nechtěla jsem opětovně opouštět Reonyse a Ciri. Nevěděla jsem co dělat. Hlavou mi plynulo tolik myšlenek. Vivianne bude muset asi počkat. Slíbila, že se rozloučí a dorazí.

// VVJ

Pozvedla jsem hlavu. "Ach ano!" Vydala jsem ze sebe nadšeně. Sigyho jsem málem nařkla z toho, že se mi nepostaral o dítě a přitom já už v tom měla takový zmatek, že jsem dočista zapomněla, jak se tehdá Vivi rozhodla. Kývala jsem hlavou ze strany na stranu. Věděla jsem, že Sigy by se na mé děti nevykašlal! "jsem to ale popleta co?" Zasmála jsem se.
Spokojeně jsem si ťapkala. "Ale to se už mohla rozloučit dávno ne? Co tam tak dlouho dělá..." Tohle mi nešlo do hlavy. Chtěla se rozloučit. Jen rozloučit. A kdykoliv jindy za nimi mohla jít... tak kde safra vězí? Asi se jí vydám hledat sama. Byla jsem už trošku naštvaná. Nelíbilo se mi jak Asgaar stahoval naše děti. Ať si udělají svoje pché!
Pozvedla jsem hlavu. Etneyho něco trápilo. Něco co mu řekl Sigy. Nechala jsem ho mluvit a mlčky naslouchala. Trošku mě to zarazilo. Pozvedla jsem obočí. "Tohle že říkal Sigy?" Zeptala jsem se ho, kdyby si náhodou spletl jméno. Sigy by určitě nevalil klíny... do hlavy... Zastavila jsem se na místě. "Víš co, mám toho dost. Proč se nám pořád někdo z Asgaarských snaží sebrat naše děti? Jsou snad jejich, že je neustále někdo přemlouvá? Jako bychom se o ně vůbec nestarali. Jako by někde byli věznění! Mám toho dost! Až vyřídíme záležitosti ohledně lesa, jdu pro Vivianne a nezajímáme vůbec s kým se stihla nebo nestihla rozloučit!" Naštvaně jsem odkopla kámen, který byl přede mnou.

// SMEČKA: • Vymyslet název smečky
Zatím co my s Etneyem jsme šli napřed, děti jsme měli v těsném závěsu. Přesto si myslím, že nás neslyšely. Etney oznámil dětem příchod do našeho nového domova. Také jsem se zhluboka nadechla. Domov, sladký domov. Tohle bude naše útočiště! Tady nás vždy najdete. Uklidnila jsem se několika hlubokými nádechy. Zatím co Etney vysvětloval dětem, že tohle je náš domov, já kousíček poodešla. Rozhlížela jsem se po lese a snažila se najít něco, co by nebylo v pořádku. Jestli náhodou není někde schovaný nějaký vetřelec. Les však vypadal v pořádku. "Etney!" Okřikla jsem ho, když mluvil o tom, že tohle jednou převezme Reonys. "Nemluv tak a neslibuj něco, co nevíš jak dopadne. Třeba se Ciri bude na alfu hodit lépe!" Trošku mě naštval. Ciri mohla být stejně alfou jako Reonys. "A třeba jim to jednou předáme společně. Ale neslibuj les jenom jednomu." Naštvaně jsem zahrabala do sněhové muldy.
Vydali jsme se na procházku podél hranic. Mlčky jsem následovala Etneyho a děti. Jak může kváknout takovou blbost, aniž by se poradil. Aniž by vůbec tušil, jak to jednou dopadne? Opravdu jsem byla vnitřně naštvaná. "S tátou jsme našli i úkryt... takže se máme kam schovat před chladem." Zašeptala jsem a vůbec netušila, jestli mě někdo slyšel. Vřelo to ve mě.
Etney se ke mě přilísl. Jasně a teď budeš podlízat. Ach jo. Protočila jsem oči. Stále jsem byla naštvaná, ikdyž tohle mě dokázalo obměkčit. "Pěkně blbý název." Vůbec se mi nelíbil nějaký Ráj Lucy a Etneyho. Nebo co to vlastně kvákl. Kývla jsem hlavou. "Mnohem raději budu mít nudný název jako každá jiná smečka. Cedrový les, Cedrová smečka." Řekla jsem rázně a podívala se na něho. Nechtěla jsem, aby se náš les jmenoval nějakým honosným jménem. Měli jsme obyčejný les a k němu seděl obyčejný název. Né nějaký palác nebo ráj. Zavrtěla jsem hlavou.
"Nemyslím si, že název smečky podléhá nějakým pravidlům. Ale každý dává vystihující název podle lesa. Nikdo nebude vědět, kde se nachází ráj Lucy a Etneyho. Nic jim to neřekne. Ale když řekneš, jsem z Cedrové smečky, každý si to spojí s tímto lesem a budou vědět, odkud jsi." Vysvětlovala jsem zcela uklidněně. Ohlédla jsem se. Trošku jsem utekli dětem. Posadila jsem se a čekala na ně. Nejspíše se proplétaly mezi stromy a objevovaly nový svět, nový domov. "Chci obyčejný les s obyčejným názvem. Cedrová smečka." Zašeptala jsem na partnera a usmála se.

Konečně, konečně zase s rodinou. Až na Vivi. A když mi Etney oznámil, že s nimi Vivianne nebyla, povzdechla jsem si. Kde jí Sigy nechal? Opustil jí? "Sigy jí někde nechal? To bych do něj neřekla." Překvapeně jsem se podívala na Etneyho. Jak mohl nechat vlče o samotě. Nějak se mi to nezdá. A hlavně, kde by jí nechal? Chtěla být sama? Šla s někým jiným z rodiny? "Sigy ti nic neřekl?" Zeptala jsem se zvídavě. Tohle mi dělalo starosti. Děcka byly jako blešky. Pořád někde.
Naklonila jsem hlavu na stranu. Poslouchala jsem co Ciri odpoví tátovi. Prošly jsme hory. Ale tolik času jsme na sebe neměly. Přesto tady na jezeře byla sranda. Etney navrhl, abychom se vrátili domů. Kývla jsem hlavou. "Je nejvyšší čas zkontrolovat les. A dětem ukázat, který les se pro ně stal novým domovem." Kývla jsem hlavou a tak trošku všechny popohnala. "Pojďte děti. Alespoň nám povíte, co si myslíte o novém domově." Usmála jsem se na ně. Za mě byl les báječný. V dobré lokalitě. Voňavý a poměrně bezpečný. Ať už tam jsme. Snad nám tam nevlezl žádný cizák. Ti snad jak by měli porouchané čidlo a nedokázali poznat, že překročili označené hranice. Narovnala jsem se a vydala se za Etneyem.

// Na Rea budu reagovat v dalším postu, případně zpětně doupravím tento.

// Cedrák

Ciri mi položila moc dobrou otázku. Led... voda. Pořád jedna a tá samá věc. Jen v jiném skupenství. "Tomuhle se říká led. Voda zamrzne. Zima a mínusové teploty způsobí, že především stojící vodní plochy zledovatí jako první. U řeky je to jiné. Voda je stále tekoucí, ale při silných mrazech, zamrznou i řeky. Na jaře se teploty dostanou výš nad bod mrazu. A voda zase změní svou podobu. Vždy si dávej pozor, led je zrádný a né vždy je dostatečně silný." Řekla jsem dceři na vysvětlenou.
Ta se mezitím vracela na náš start. Opatrně jsem jí následovala. A v momentě, kdy jsme si chtěly dát další kolo klouzání zadku po ledu, jsem uslyšela volání. Zvedla jsem hlavu a podívala se do dáli. Byl to Etney a vedl Rea. "Ciri podívej kdo se nám vrátil!" Nadšeně jsem poskočila. "Reoo, pojď neboj se." Vyzvala jsem synka a přitom si to k němu štrádovala takovým prazvláštním krokem. Spíše jsem tlapkami šoupala po ledu. Sem tam mi to podjelo a vtipně si tlapka vystřelila do strany. Kontrolovala jsem zároveň dcerku, aby si neublížila.
Když jsem se konečně dostala do jejich prostoru, hlasitě jsem si oddechla. "Jak ráda vás vidím." Hlesla jsem a oči se mi leskly od slz. Objala jsem nejprve syna a dala mu velkou pusu na čelo. Pak jsem políbila Etneyho. Přes rameno jsem mu nakukovala, kde je Vivianne. Nejspíše zůstala pozadu. Ale když stále nepřicházela, začala jsem se kolem sebe rozhlížet. "A kde zůstala Vivianne?" Jemně jsem se zamračila a podívala se na Etneyho. Né že bych ho chtěla pohledem zpražit, spíše se mi nelíbil fakt, že nám stále jedno vlče chybí.
"Reo, jak ses měl? Povídej co jsi vyváděl, od doby, co tě maminka neviděla." Pousmála jsem se na synka. Byl se Sigym. Takže s dobrých rukou ale... kde nechali Vivivanne. Sigy by jí nedovolil se odpojit... stalo se snad něco? Strach mou zmítal, přesto jsem se snažila, aby na mě děti nic nepoznaly.

Usmála jsem se na svou dceru. "Broučku, je úplně v pořádku, že jsi holoubka spapala. Je to malý tvor a nezaplní bříško ani jednomu vlkovi. Natož dvěma." Políbila jsem dceru na čelo.
Voda, kterou jsme pily byla opravdu řezavě ledová. Ostrá jako břitva. Zastudila žaludek, ale potřebovala jsem se už napít. Jakmile jsem přestala používat magii vody, během chviličky šlo vidět, že mráz se opět pokouší zdolat vodu, která se nyní krátce vyplavila na povrch ledu. A za chvíli z toho nebude nic jiného, než kus ledové krusty, která se spojí v jedno silné zmrzlé místečko.
Pozvedla jsem hlavu a rozhlédla se po okolí. "Snad ano... zkusíme chviličku počkat na tátu tady. A když nepřijde do rána půjdeme dál." Kývla jsem na Ciri jestli souhlasí. Den se střídal s nocí. Další den bez dětí... další den bez smečky. Myšlenky mi pluly hlavou. Doufala jsem, že co nejdříve budeme mít hotovo. A kdo ví co Cedrový les. Ohlédla jsem se jeho směrem. Tak nějak jsem doufala, že nám tam nikdo nevleze. Je označkován." Uklidňovala jsem se.
Ciri zahájila novou hru. Kdo doklouže dál. Úsměv se mi vykouzlil na tváři. "Tak pozor! Jedu!" Rozběhla jsem se a zhruba od stejného místa sedla na zadek a klouzala k Ciri. Nedostala jsem se až na její úroveň. Zastavila jsem se mnohem dřív. Zkoušela jsem se ještě pošoupnout sama, ale spíše jsem u toho vypadala komicky, než aby to mělo úspěch. "Hm, zkusíme to ještě jednou. Jedna nula pro tebe." Zasmála jsem se a pokračovala dál. Udělala jsem drápem do ledu čáru, která znamenala start. Znovu jsem se rozběhla a sedla na zadek. Klouzáním jsem se dostala nejspíše dál než předtím. Uděláme si tady značky. Tlapkou jsem do ledu vyryla srdíčko. "Pojď a udělej si u doklouznutí značku." Volala jsem na dcerku.

// Východní Hvozd

Ciri chtěla vidět holoubka ještě před oškubáním. Nechala jsem jí nahlédnout a pak hezky holoubka očistila. Dobře jsi vychovaná. Usmála jsem se vřele na svou dceru, která mi nabídla kus zajíce. Chvíli s ním běžela v tlamičce. Jemně jsem chytla zbytky. "Ukaž, dojím to." Dojedla jsem co zbylo. Pro mě bylo prioritní, aby byla ona napapaná. Sebe jsem tolik neřešila. Případně bych našla dalšího zajíce... nebo něco k ulovení. I když zima je dost silná a ještě dlouho bude. Pozvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Moc toho ze zajíce nezbylo. Ono taky zajíc nebyl dostatečně velká kořist pro dospělého vlka natož pro dva. Ale zaplácl alespoň na chvíli žaludek. Pokřupala jsem kosti. Nechala jsem pouze lebku a huňatou srst, která by mi v žaludku udělala akorát tak špunt. Ciri zbaštila celého holuba. Holoubka jsem ještě asi sama nezkoušela. Zamyslela jsem se. Ale já chtěla nechat holuba Ciri. Byla pro mě přednější. A na to jak rychle zmizel, jsem tipovala že i chutnal. "Chutnalo?" Zeptala jsem se dcerky, zatím co jsem se vydala na cestu dál.
Scházely jsme k velkému vlčímu jezeru. Jenže plocha byla celá zmrzlá. "Sakra... máš žízeň?" Zeptala jsem se dcery. Určitě měla žízeň, byla to zbytečná otázka. Neustále sněžilo. Mráz byl dost silný a tak jednoduše celá vodní plocha byla jeden velký kus ledu. Dobře, naštěstí mám magii vody. Něco vykouzlíme. Zamyslela jsem se a když jsme přišly k zamrzlé vodní ploše, zkusila jsem nejprve tlapkou. Byl z toho kámen. Celou váhou jsem se postavila na led. "Pojď to zkusit." Ujistila jsem jí, že je to bezpečné. Rozběhla jsem se a začala na ledě klouzat. Až do chvíle, kdy jsem nepřepadla a nenarazila si kostrč. "Auvaajs." Chvíli jsem ležela, než jsem se zvedla. "Ale dávej pozor." Dodala jsem bolestivě, než jsem se posbírala a začala zase blbnout.
Nějakou dobu jsem dováděla. Pak jsem se zarazila. "Ciri, pojď za mnou." Zavolala jsem na ní a snažila jsem prohrabat led na jednom místě, kde to vypadalo jako prasklina. Za pomocí magie jsem naopak tlačila vodu proti ledu až do chvíle, dokud jsme se nesetkaly. Podívala jsem se na dcerku nadšeně. Vytvořila jsem malinkatou fontánku z vody. A sama se napila. Voda byla ledová ale výborná. Pak jsem nabídla Ciri, aby se také napila. "Kde jen ten Reo a Vivi můžou být." Na chvíli jsem byla zase starostlivá. Chtěla jsem si užít s dcerou volné chvíle. Ale pak se vrátily myšlenky na zbytek dětí. Doufám, že je Etney našel.

Ciri přišla ke mě. Zajíčka jsem jí držela nachystaného. Povzbudivě jsem se na ní podívala. Neboj se a pojď. Věděla jsem, že je šikovná, jen jako každé vlče se bála. A v podstatě jí čekalo to nejhorší. Usmrtit zvěř. Hnát a chytit uměl každý nebo alespoň s trochou štěstí. Avšak připravit se na to, že vlastně zabíjíte tvora bylo těžké.
První pokus byl neúspěšný. Podívala jsem se na ní pohledem, aby věděla, že se nic neděje. A zajíce jsem k zemi přimáčkla trošku více, jelikož měl tendenci poposkočit a uhnul o kus dál. Chtělo se mi smát, když Ciri zůstala zabořená čumáčkem ve sněhu a zajíc stále čekal. Až na třetí pokus se jí to podařilo. "Šikovná! Super!" Pochválila jsem jí na posadila se. Celou dobu jsem ležela u zajíce. A v momentě, kdy jsem jí chtěla říct, že né vždy to vyjde hned na poprvé, ale ať si z toho nic nedělá, vedle nás cosi spadlo. Ciri se lekla a já kousíček uskočila. Coto? Našponovala jsem hlavu. "Podívám se..." Přistoupila jsem blíž. Zkoumavě si prohlížela, co to spadlo z čistého nebe. To je... pták? Narovnala jsem se a začala očichávat cosi.
"Je to holub." Zvedla jsem hlavu směrem k oblakům. "Co se mu stalo?" Zvolala jsem spíše řečnicky. A v dáli slyšela jakési cinkání. Bylo mi povědomé, jako bych ho už jednou slyšela. "Je to pták. Sníme ho. Ptáci se špatně loví. Spíše je jenom pozoruji jak létají vysoko v oblacích." Vysvětlila jsem Ciri a stále zkoumavě pozorovala oblohu. Nerozuměla jsem tomu, co se to přesně stalo.
Vytáhla jsem holuba ze sněhu. "Oškubu ho od peří, pusť se zatím do zajíce." Řekla jsem dceři a pustila se do pracnějšího čištění ptáka. Zvláštní je měkký. Musí být mrtvý chvíli. Když jsem konečně očistila holoubka, ukousla jsem si ždibík masíčka. Zbytek jsem dala dceři, hlavně aby ochutnala. Ale taky aby se pořádně najedla. Byla ve vývinu. Mě nevadilo ještě nějaký ten den vydržet bez jídla. "Až splašíme celou rodinu, vydáme se společně na lov velké zvěře." Usmála jsem se na Ciri. Byl čas vyrazit. "Reeeeooooo? Viiiviiiiiii?" Zvolala jsem i na tomhle území. "Pojď Ciri, půjdeme dál." Bylo mi jasné, že bude potřebovat spláchnout chlupy z krku. A proto jsem se chtěla vydat k velkému vlčímu jezeru.

// VVJ

// Zrcadlové hory

Pomaloučku jsme zdolaly zrcadlové hory. Byla jsem ráda, že jsme tento prosto opustily. Hory byly zrádné a kluzké. Oddychla jsem si, když jsme se dostaly do hvozdu. Ten nás částečně chránil před sněhem a mrazem. Nadechla jsem se zhluboka. Měla jsem tenhle les ráda. Pousmála jsem se. "Zkusíme najít zaječí noru... nebo zajíce, který bude hledat potravu." Dodala jsem tiše a zamyšleně. Mají teď ztížené podmínky, bohužel, ale to my taky. Ve sněhu se hůř loví. Vlk musí vydat více energie, ale to k tomu patřilo.
Otočila jsem se na Ciri. Byla jsem ráda, že jí Etney netahal přes ledovou řeku. Pokynula jsem hlavou a v mysli si říkala, jak moc skvělého chlapa to mám. Jiný vlk by tam vlčata rovnou hodil bezmyšlenkovitě. Slíbila jsem, že je vezmeme k moři a to jsem taky chtěla splnit.
Ciri se mi zmínila a dosti s opatrností se mě zeptala, jestli opravdu může do Asgaaru. Bylo mi jasné odkud vítr vane. Etney... ješitný Etney. Kývala jsem hlavou ze strany na stranu. "Samozřejmě že můžeš Ciri. Ani já, ani tatínek ti nic takového nemůžeme zakazovat, jenom proto, že my si s vlky s Asgaaru nerozumíme. Je to v pořádku ano?" Vysvětlila jsem jí. Nechtěla jsem, aby se cítila nějak omezována. Sama zjistí, co jsou ti vlci zač. Chceme sice děti chránit, ale jak je můžeme chránit, když mají vlastní hlavu a na určité věci musí přijít sami. Povzdechla jsem si. Bohužel tohle byl holý fakt. Snad mě za tohle Etney nezabije. Ale my je nemůžeme držet.
Usmála jsem se na dceru. Doufám, že se s tebou nestane to co s Crowleyem. Zabolelo mě u srdce, ale nechtěla jsem si teď kazit náladu. A v tom jsem uslyšela pohyb. Zastavila jsem se na místě. "Ciri." Špitla jsem. Ukázala jsem na tlamičku, aby teď byla potichoučku. Ouška se mi stočily do pravé strany. Hlavu jsem otočila tím směrem. "Vidíš?" Zašeptala jsem a ukázala na zajíčka. Hrabal ve sněhu, aby se dostal k nějakým dobrotám, které byly ukryté. "Zajíci jsou velice rychlí a hbytí. Musíš dávat pozor, když je lovíš v lese. Jsou schopni změnit směr tak rychle, že ty nestihneš zareagovat a úraz je na světě. Proto vždy když lovíš... snaž se co nejvíce využít momentu překvapení. Získáš čas a ušetříš drahocennou energii." Chtěla bych děti vzít na lov velké zvěře. Ale na to bychom museli být minimálně dva dospělí. "Počkej tady, chytnu ho a ty si ho zakousneš ano?" Pohladila jsem jí po tváři a tiše se vydala k zajíci. Dostala jsem se dostatečně daleko. Zároveň jsem jej obešla, takže jsem se dostala do úrovně, kdy zajíc poběží směrem k Ciri.
Vystartovala jsem a zajíc se dal na útěk. Chvíli kličkoval mezi stromy. Obratně jsem se proplétala a působila spíše jako pružinka. Až jsem ho dohnala a podkopla mu nohy. Společně se zajícem jsem zmizela pod bílý oblak sněhu. Držela jsem ho v šachu a zvedla hlavu. "Ciri, pojď." Zvolala jsem na dcerku. Lov byl potřebný, ale nerada jsem zvěř stresovala před samotnou smrtí. Pokud by se na to dcera necítila, pomohla bych jí zajíce udolat. Avšak já věřila, že tohle zvládne.

// Jižní Galtavar

Poslouchala jsem Ciri. Byla jsem moc ráda, že se o ně Sigy postaral. Dokonce je učil novým věcem. Děkuji bráško. Byla jsem ráda. Netrajdali jen tak ledabyle. Učil je novým věcem, poznávat svět. Zprvu jsem měla strach, jestli o zvládne. Ale očividně zvládl a já byla za ty mé malé špunty moc ráda. Šťovík? Šťovík na kašel? Zarazila jsem se ve své mysli. Možná Sigy věděl mnohem více než já o bylinkách. Asi byl opravdu mnohem více znalý. A pak se Ciri opravila. Usmála jsem se na ní. "To nevadí zlato, hlavní je, že sis uvědomila chybku." Políbila jsem jí na čelo. Moje rodina byla pro mě vším. Aktuálně jsem žila jenom pro ní. Vlastně ani netuším co jsem dělala do doby, než jsem je získala. Jaký smysl života jsem ještě před nedávnem měla. Zamyšleně jsem chvíli mlčky kráčela. Do chvíle, než Ciri pokračovala ve svém příběhu. Táta tě vzal k moři? Měla jsem za ní ohromnou radost. Byla jsem nadšená. "Opravdu? A jak se ti moře líbilo? Zkoušela jsi jej ochutnat?" Na okamžik jsem se odmlčela. Moře bylo slané. Voda byla jiná. Srst od vody z moře byla vždy takové slepenější, drsnější. "Ano, půjdeme k moři až bude teplo... vyzkoušíte jak moře chutná a jak se v něm plave. Je to trošku jiné, než jezero nebo řeka." Dodala jsem. Má dcera málem vyplivla duši, když se mi snažila na jeden zátah odpovědět co všechno prožila. Koutkem oka jsem se na ní podívala, když se konečně nadechla. Horlivá hlavička, která se snaží ze sebe dostat co nejvíce informací.
Dcerka měla hlad. Což pro mě znamenalo jediné. Sehnat nám potravu a pokusit se společnými silami něco ulovit. Nadšeně jsem poskočila. Tohle byl můj živel. Mohla jsem dceři ukázat to, v čem jsem opravdu dobrá a vynikám. Doufala jsem, že bude mít vlohy po mě.Hlavně né po tátovi. Ten na ten lov moc není a je to těžkopádné slůně, které se snaží ulovit motýla. Takhle na mě působil při lovu. "Víš co? Vyšlapeme tyhle hory... doufám že půjde vidět Asgaar... a pak půjdeme zkusit něco ulovit. Ano?" Zeptala jsem se jí, jestli souhlasí s plánem. Zatím co jsem se po očku neustále koukala po Sigym a dětech.
Hory byly trošku zrádné. Neustále jsem hlídala Ciri, aby neuklouzla. Dostaly jsme se na vršky. Ale výhled nebyl natolik dobrý, jak jsem očekávala. Byla tma a začínalo dost hustě sněžit. Na chvíli jsem se posadila. "Koukej... tímhle směrem je Asgaarský hvozd. Tam jsme měli do nedávna domov. Ciri... kdykoliv ti bude smutno po vlcích co tam žijí nebo po lese... navštiv ho." Nechtěla jsem, aby si myslela, že to, že jsme odešli znamená pro ně, že tam už nikdy nesmí vkročit. Pohladila jsem dceru po hlavičce a sklouzla na krk. "Mám vás moc ráda Ciri. Jste pro mě vším." Chtěla jsem, aby to dcera věděla. A aby si tuhle informaci pamatovala do konce života. "Vždy tady pro vás budu." Znělo to, jako bych měla odejít... nebo jako bych se měla vytratit na druhý břeh. Ale já pouze měla potřebu jí to říct. Švihla jsem ocasem a kývla hlavou ve znamení, že pokračujeme. Já měla taky hlad. V horách nic moc neulovíme a navíc, i kdyby tady něco žilo, horko těžko bychom něco ulovily v tomhle terénu.
Ještě jsem se na okamžik zastavila. "Sigyyyyyy! Reeeeeeoooo! Viviiiiiiiii." Volala jsem z vrcholů hor a čekala na odezvu. Ale nic se jsem neslyšela. Svěsila jsem hlavu. "Pojď, zkusíme hvozd. Třeba budeme mít štěstí na lov nebo na zbytek rodiny." Rozešla jsem se pomalu dolů. "Opatrně." Upozornila jsem dceru.

// Východní hvozd

// Cedrový les

Společně po boku Ciri jsem se vydala na cestu. Doufala jsem, že její jazýček už bude v pořádku. Byla jsem ráda, že se vydala se mnou. Chtěla jsem se svou dcerou taky strávit nějaký ten čas. Pomalu ale jistě se blížili do pubertálního věku. Tohle mě děsilo. Nestíhala jsem s nimi být tolik, kolik bych si představovala a oni mi rostli před očima. Jako by luskl oříšky. A děti byly už dostatečně velké. "Ciri? Kde jsi se toulala? Co všechno jsi zažila za tu dobu, co jsme spolu nebyly?" Zeptala jsem se své dcerky a usmála se na ní.
Dostali jsme se na Galtavar a já měla špatný pocit, že les opouštíme. Že jej necháváme o samotě. Moc dobře jsem věděla, jak rychle dokázali cizáci být v lese a otravovat. Přemýšlela jsem, kde by se mohl Sigy pohybovat. Kam mohl s těmi malými jít? Určitě šli hledat dobrodružství... ale kam? "Zlatíčko, nevíš kde by teď mohli být Reo a Vivi?" Zeptala jsem se Ciri. Byla tak roztomilá. Připomínala mi mě, když jsem se na ní koukala. Srst byla nádherná, lesklá. Sice neměla tolik znaků a byla dost světlá oproti mě na Etneyovi.
"Ukaž mi ten jazýček." Šeptla jsem na ní a přitom se k ní naklonila, abych zkontrolovala, zdali je to v pořádku, nebo jí zůstalo bebinko na jazýčku. Už aby děti byly doma a věděly, kde je jejich domov. Moc jsem se na to těšila. Že jim budeme moci nabídnout vlastní domov. Vlastní úkryt... už jsem to chtěla mít všechno za sebou. I když my s Etneyem jsme ušli kus cesty. Měli jsme za sebou dost věcí a ještě stále dost věcí zbývalo. Byli jsme možná v polovině toho našeho snažení. Ale vždy, když jsem viděla naše děti, dodalo mi to něco co mě popohánělo dál.
"Nemáš hlad broučku?" Mohli jsme si něco ulovit. Zajíce, myšku, rybu. Cokoliv na co by měla chuť. Hlavně bychom se do lovu zapojily obě dvě a Ciri už určitě zkoušela lovit. A určitě v tom byla tak dobrá jako já. A já věděla, že jednou bude ještě lepší lovkyní.


// Zrcadlové hory přes řeku M.

A konečně se nám probudil Etney Cedrácký. Protočila jsem na něho oči. Ano přimrzl jí k jazýčku! Jak jako zamrzl tvůj myšlenkový pochod. Ach jo... někdy si stojíš na vedení. Pomyslela jsem si. Byl úžasný, ale občas to bylo těžké. "Jasně že ho olízla Etney." Znovu jsem ho zpražila. Přišlo mi, že jeho mozek zůstal ještě někde v úkrytu. Potřebovala jsem, aby tohle rychle vyřešil a moje miminko netrpělo.
Já přemýšlela nad elektřinou. Jenže pecku by nejspíše dostala i Ciri. Přesto jsem vytvořila pidi výboj, který se spíše podobal pšouku, než nějakému elektrickému výboji. Nepoužila jsem magii na dcerku, výboj pšoukl kousíček před náma. "Asi máš pravdu." Hlesla jsem tiše a přemýšlela dál.
Etney přišel s tím, že bude na kamínek foukat. Foukat? Ano... teplo! Koukala jsem, jak malé zahřívá jazýček vlastním dechem. Ciri mu pomáhala a ejhle... najednou byl kamínek pryč. Zaradovala jsem se. "Ano! A je to! Super Etney!" Vyhrkla jsem ze sebe a vyskočila na tlapky. Tohle byl super trik. Škoda že nenapadl mě. "Ciri ten kamínek si schovej... má velkou cenu." Podívala jsem se na ní a podala jí rubín.
Narovnala jsem se. Teď jsem byla spokojená. Ciri měla kamínek z tlamičky dole. Uklidnila jsem se. A teď nadešel ten správný čas přivést domů zbytek rodiny. "Ciri, vyrazíme na další výlet. Půjdeš s maminkou nebo tatínkem? Musíme najít zbytek rodiny a přivést tady... tohle totiž bude náš nový domov!" Řekla jsem nadšeně a podívala se na Etneyho. Usmála jsem se na svého partnera, po kterém jsem ještě před chvílí řvala jako pavián. Ale vše se dalo krásně vyřešit. Teď bylo na Ciri s kým vlastně půjde. Těšila jsem se, až je všechny budu mít tady u sebe.
"Etney... asi bychom se měli rozdělit. Já zkusím jít na jih... východ... a dojít někam k severu..." Řekla jsem mu a přitom se pomalu rozešla. Ciri se připojila ke mě.

// Jižní Galtavar