Příspěvky uživatele

// Přímořské pláně

Nijak jsem nespěchala, co jsem se vlčicím ztratila z dohledu. A teď chci potkat nějakého vlka, vlčice mě moc nemusí. Pohodila jsem hlavou a přešla do poklusu. Blížila jsem se k lesu se sluníčkem nad hlavou. Nebylo moc velké teplo, ale těšila jsem se z toho, že se mám kde ukrýt.
Vběhla jsem do lesíku. Tady to znám. Radostně jsem poskočila a začala si prohlížet jednotlivé stromy. Tohle je bříza… Otřela jsem se o strom svou srstí. Nikomu jsem nedovolovala, aby se dotýkal mého kožichu, jen příroda mohla. Příroda je všechno. Uznale jsem potvrdila.
Narazila jsem na nějakou říčku a tak jsem z ní začala dychtivě pít. Měla jsem neukojitelnou žízeň. A protože jsem byla ještě opravdu velmi unavená po dlouhé cestě, schoulila jsem se vedle potůčku do klubíčka. Dobrou noc Lucy. Unaveně jsem si hlasitě zívla. Zády jsem se opřela o kmen stromu a velmi rychle se vydala do velmi záhadné říše snů. A protože i počasí mi přálo a nebyl žádný pařák, měla jsem klid a místo na dlouhý odpočinek.

Bílá nevypadala moc přívětivě, spíše byla v pozadí. Bedlivě jsem jí pozorovala. Když na mě vycenila jemně své tesáky, gesto jsem jí oplatila. "Já se tě nebojím Niklifo." Řekla jsem s důrazem na její jméno, aby věděla, že tedy možná ustoupím a budu jí říkat Niklifo. Možná… a možná taky ne. Pokud budu chtít, ve svých myšlenkách ti budu říkat pořád Klif. Umíněně jsem od ní odvrátila zrak.
"Je to tvůj problém, že neznáš svou magii." To už znělo poměrně přátelštěji, než ta předchozí věta. Pravda, každý má svůj čas na svou magii no ne? Určitě nějakou má. Vrátila jsem se zpět k Lei. "Leighton, těší mě." Konečně jsem dala její jméno dohromady, ale neměla jsem pocit trapnosti to ne, prostě jí měli dát jednodušší jméno než je tohle. Na něm si jazyk zlámu. Usmála jsem se na hnědou vlčici, která mi přišla rozhodně přívětivější než ta druhá.
Lea začala obhajovat své oči. "Páni, už jsem se lekla, abych od tebe něco nechytla." Řekla jsem dřív, než jsem nad tím zapřemýšlela. "Jsou zajímavé." Dodala jsem. Růžová je pěkná barva, ale není moc běžná, podle mého názoru.
Přikývla jsem Lei, že jí budu již nazývat jenom jejím jménem, aby věděla, že jí respektuji.
Zakroutila jsem nechápavě hlavou. Jak nemůže znát Klímový les? "To jest Klímový les." Pochybovačně jsem se na vlčici podívala. Ovšem že to bylo spojené s tím, že byla zdaleka, jak mi sama řekla. Ach tak! Poté jsem se mírně zasnila a do žil se mi znovu vléval adrenalin a chuť najít celou rodinku. Snad ještě všichni žijí. Být tulákem za hranicemi se mi nelíbí. Naštěstí jsem našla cestu.
"Možná bych měla jít, zdá se mi tu ta atmosféra… napjatá." Podívala jsem se směrem k Niklifě. Postavila jsem se a hrdě pohodila hlavou. Jsem to zase já. Číšila ze mě osobnost velkého vlka, přitom jsem byla jen vlče. Někdo to mohl považovat za nafintěnost, ale u mě to byla přirozená osobnost.
Dala jsem se do pohybu a rozklusala se napříč z pláže pryč. "Mějte se." Křikla jsem na ně a přidala do kroku. Neznají nikoho z rodiny, nejsou mi potřebné.

// Křišťálový lesík

Ospale jsem si zívla a pěkně na hlas, pak jsem zatřepala hlavou ze strany na stranu, ve snaze probudit se. Děkuji... děkuji... děkuji. "Jsem tam ráda, že zase vidím někoho živého!" Vyštěkla jsem směrem k hnědé vlčici. "Hnědá..." Nazvala jsem jí svým pojmenováním.
Po mém manévrů s kousnutím jsem se ohlédla na Hnědou. Zastřihala jsem ušima dopředu a dozadu. Nasadila poměrně nechápavý výraz a tak jsem opakovala to jak si sedle. Udělala jsem to přesně jako ona. "Tam v té pustině nikdo není, žádná živá duše." Ukázala jsem za sebe čenichem, do míst, odkud jsem přišla. Lucy našla vlky... Lucy našla vlky... Z těch slov jsem udělala pěknou písničku, kterou jsem si přehrával v hlavě. "Ano, ano jsem zdravá, teda alespoň doufám." Přimhouřila jsem oči na vlčici. "A ty jsi zdravá? Máš divné oči, asi nemocné, dlouho si nespala?" Okázale jsem se zeptala nazpět. Považovala jsem tu barvu jako by jí naběhly žilky. Možná drzá otázka, proč jí ale neoplatit.
Vstala jsem a jemně sebou cukla, když na mě vlčice vychrlila její jméno. "Lei... gh... ton." Moc dlouhé! Postavila jsem se na zadní a předními tlapkami zahrabala do vzduchu. Pak jsem je položila na zem a začala hnědou vlčici obskakovat ze všech stran. "Pro mě budeš Lea a nebo taky Hnědá!" Začala má panovačná stránka velet. Konečně přišla i druhá vlčice, kolem té jsem taky začala pobíhat. "A ty budeš Klif a nebo taky Bílá." Oznámila jsem oběma vlčicím, jak je budu nazývat, aniž bych se ptala na to, jestli se jim to líbí.
Když jsem přestala se vší verví hopsat, došla jsem na své původní místo, kde jsem se opětovně usadila. "Ty neznáš svou magii Bílá?" Tázavě jsem se zeptala, ale pak můh pohled uvízl na hnědé vlčici. "Lei..." Jo tohle jméno jsem jí zkrátila pěkně. "Narodila jsem se tady, před hrozně dlouhou dobou." Jo vážně? Dlouhá doba? Jsi vlče Lucy... hm. "V Klímáku." Dodala jsem, kdyby si vlčice nebyla jistá, ale vůbec mi nedošlo, že zde nemusela být dlouhou na to, aby ten les znala. "A ty? Odkud jsi ty, také odsud?" Zazířily mi oči v nadějí, že je tu alespoň dlouho. "Znáš mého tátu?" Plácla jsem jen tak do větrů, aniž bych nad větou uvažovala.

Trhnutím jsem se probudila. Uslyšela jsem nějaké výkřiky. Otevřela jsem oči, ale připadalo mi to jako vzdálené hlasy, takže jsem to brala za sen. Moc jsem tomu spánku nedala, ale rozhodně to bylo lepší, než kdybych nespala vůbec. Vytáhla jsem hlavu z písku, která mi do něj zapadla, když jsem usnula. Paráda, divím se, že jsem se neudusila.
V tom jsem ucítila spršku písku, jak na mě odněkud dopadla a hned v zápětí jemné dloubnutí. Oči jsem otevřela dokořán a snažila se tlapkou dostat ven z očí přebytečný písek. Konečně jsem pořádně viděla co se děje. Kousíček ode mě stál hnědý vlk. Zarazila jsem se a tím i přestala dýchat. Vlk se mě ale s obavou v hlase zeptal, zdali jsem v pořádku. Uvolnila jsem se. Vlčice, páni konečně někdo! Tak dlouho jsem se trmácela po světě a dlouho jsem byla sama, že mi to přišlo jako sen.
Schoulila jsem se do klubíčka a koukala jsem na ní přes chlupy oháňky. “Ano, jsem." Špitla jsem. Ještě chvíli jsem jí pozorovala, pak jsem se ale ze svého klubíčka vymotala a posadila se. "Dlouhou dobu jsem nespala, hledala jsem rodnou zem a přeci jsem jí našla." Odpověděla jsem vesele vlčici, kdyby se divila tomu, proč jsem spala s hlavou v písku. Zavrtěla jsem oháňkou. Dívala jsem se vlčici do očí, které zářily a byly tak zvláštní. Růžové oči, juchů! Zvědavě jsem si poposedla, protože mě zajímalo, co se jí stalo s očima. Přes její rameno jsem uviděla dalšího vlka. Bílá jako snížek. Vzhledově jsem jí typovala na vlčici a taky že byla. Radostně jsem se usmála.
Popadla mě ale desivá představa, že tohle je jenom sen a já jsem svou zem nenašla. Rychle jsem vstala a začala si chytat oháňku. Když se mi to podařilo, se vší silou jsem si do ní kousla. "Auu auu." Zakňučela jsem a oháňku pustila. Není to sen.
Konečně jsem byla dost přesvědčená a tak jsem se postavila blíž k vlčicím. "Jsem Lucy." Pohodila jsem u toho hlavou, zaujala svůj běžný postoj a to ten, že jsem se krásně narovnala, aby byly vidět veškeré křivky a vypla hruď. Bylo mi to nejspíše k ničemu, protože oproti těm vlčicím tedy dospělým vlčicím jsem vypadala jako malé vlčátko.

// Minulost

Byla jsem strašně unavená. Několik dní a nocí jsem se trmácela po okolí s nadějí, že natrefím na cestu domů. Doufala jsem, že poznám něco, co mě drcne do čenichu. Já už nemůžu. Slabé nohy se mi podlamovaly a oči zavíraly. Ale stále jsem se snažila udržet. Ještě kousek. Přemlouvala jsem sama sebe. Lucy ty to zvládneš. Jako bych slyšela hlas Speaka. Nervózně jsem se ohlédla a čekala, kde se vlk objeví. On! On se rozhodl jít semnou?! Doufala jsem, že celou dobu co jsem byla na cestě hledal mou stopu a teď mě našel. S Nadějí v očích jsem se rozhlížela kolem sebe. Ale zklamání bylo o to horší. Nikde jsem ho neviděla a tak jsem jen sklopila hlavu. Speaku, nevím, jestli bylo dobré rozhodnutí tě opustit a jít si svou cestou. Nikdy bych nevěřila, že mi ten vlk bude chybět. Už blouzním… on mi nikdy neodpustí. Byly mezi námi dost velké rozdíly.
Když jsem svůj pohled vrátila zpět k cestě, která mě vedla někam do údolí, uslyšela jsem moře. M-moře? Začínal ve mě ožívat adrenalin. Přidala jsem do kroku a rozběhla jsem se po cestičce. Cesta se mi pod tlapami měnila a já cítila písek. Pro svatého vlka!!! Zastavila jsem se a dívala se kolem sebe. "Já-já jsem doma!!!" Vyštěkla jsem. Vše se mi zdálo tak povědomé. "Já jsem doma!" Zakřičela jsem z plných plic. Tak přeci jen jsem našla cestu domů! Táto, kde jsi, Sigy, Ainessone, Amelis, Allassëone. Kde jste, má rodino, kde? Štěstím jsem padla k zemi. Byla jsem opravdu neuvěřitelně vyčerpaná. Hlava se mi zaryla po písčité půdy. Tak rád jsem jí zase cítila a viděla. “Jsem doma…“ Zašeptala jsem do písku a s tím mi stekla slzička přímo na tlapku, kterou jsem si jí chtěla utřít.
Cítila jsem neuvěřitelné blaho. Jako by mi spadl kámen ze srdce. Dokázala jsem to. Svaly se mi krásně uvolnily a já se vydala do říše snů. Sice jsem chtěla hned vyskočit na nohy a utíkat hledat zbytek rodiny, ale byla jsem až moc unavená na to abych to dokázala. Veškeré mé zásady a hrdost byla pryč, byla jsem ráda, že žiju a že konečně můžu spát.