Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Suerte byl opravdu dobrý a rychlý lovec. Položila jsem si hlavu na tlapky, když se ohlédl mým směrem. Pro jednou zase bez masa, třeba budu mít štěstí a zase někde najdu nějaké ovoce. Začala jsem si promítat místa, kde jsou chutné bobule. Takový třešňový háj není k zahození. Třešně by měly být akorát zralé.
Mezitím se Suerte začal ládovat svým úlovkem. A protože já neměla co na práci, hrála jsem si se stébly trávy. Soustředěně jsem se snažila donutit trs menší trávy povyrůst. No ták, pojď. Nakonec se tak i stalo. Tráva se doopravdy vytáhla, ale žádná zázračná výška to nebyla. Byl to asi jen pouhý centimetr.
Zvedla jsem hlavu a uviděla, že Suerte dojídá. Převalila jsem se na záda a chvíli ještě pozorovala oblohu. Kdo by chtěl, aby se na něho někdo cizí díval, jak právě večeří. Pohrávala jsem si s tlapkami a snažila se je různě spojit v nějaké obrazce. Do toho jsem zapojila i zadní tlapky a dokonce i ocas. Když jsem měla téměř dokonalý obrazec, povolily se mi svaly a všechno bylo fuč.
Přetočila jsem se zpět na bok. Dojedl? Zvedla jsem se a mírným poklusem, spíše lenivým poklusem jsem se k němu blížila. Vrtěla jsem nadšeně oháňkou a koutky mi cukaly do úsměvu. "Málem bych ti zapomněla popřát dobrou chuť." Pousmála jsem se a zastavila se o něco dál. Sama jsem svůj dnešní zpackaný lov nekomentovala. Místo toho abych se snažila něco ulovit znovu, lehla jsem si znovu do trávy. Nebavilo mě se znovu těšit na jídlo, co kdyby zase uteklo.
"No Suerte, pokud budeš chtít, můžu klidně odejít. Přeci jen jsi samotář… nevím, jak dlouho společnost strpíš." Já bych dokázala ve společnosti žít a být její hlavní stránkou, ale nevěděla jsem jak je na tom tenhle vlk. Podívala jsem se někam do neznáma, aby pro něj nebylo tak těžké mě poslat pryč, kdyby se mi u toho díval do očí. A taky chce mít určitě svůj klid po jídle. Nečekala jsem na odpověď a chápavě jsem se na něj podívala. Stejně měl zvláštní oči, které zářily tou tmou kolem nás.

// Ovocná tůň

Netrvalo to tak dlouho, jak jsem si myslela, ale vlk mi byl v patách. Protože jsem mu na předešlé otázky nestačila odpovědět, rozhodla jsem se teď. Však tím nic nezkazím.
"Nemusíš se omlouvat, to jsi nemohl vědět." Pousmála jsem se na něj a natočila k němu hlavu. To už jsme se pomalu ale jistě blížili ke Galtavaru. Zdálo se mi, že je zde vše při starém. Copak se vůbec nic nezměnilo? I tráva, po které jsem kráčela, byla stále stejná. Už z dálky jsem viděla krásnou louku posetou květinami. Zaradovala jsem se a chtěla přidat do kroku, ale nešlo to. Tlapky mí spíše těžkly, než aby byly svobodně lehké.
Uši jsem pootočila k Suertemu. "Asi máš pravdu, asi jsem narazila jen na špatná místa. Neříkám, že všude bylo až tak špatně, jen doma je doma." Vrátila jsem uši do původního postavení. A snad tu i někdo z naší rodiny zůstal a nebyli tak naivní jako já.
Dál jsem naslouchala jeho slovům. Vypadá to, že si taky prožil něco "pěkného"."Docela tě chápu, ale jak jsem říkala, já naopak společnost potřebuji k životu. Tak někde v koutku duše doufám, že jednou překousnu ty dva rozpady a zase se někam uchýlím." Mít smečku znamenalo mít téměř každý den společnost. A být v dobré společnosti se vždy hodilo. Každopádně jsem měla pocit, že nejsem zatím dost připravená na to, abych se do nějaké smečky uchýlila již teď. Pořád to ještě nejde. I když bych si to moc přála, stále bych byla jen v obavách, jak to skončí tentokrát. A proto si tu ještě prozkoumám několik území.
Byli jsme téměř před Galtavarem a já automaticky začala zpomalovat. "Nechám tě si ulovit zajíce, zbytečně bych ti je vyplašila, já půjdu více na východ, tam se pokusím si taky něco ulovit." Zašklebila jsem se na Suerteho a přidala jsem do kroku tím směrem, kterým jsem slíbila.
Kde jste zajíčkové, maminka přišla. Netrvalo dlouho a já na menší rodinku opravdu narazila. Přikrčila jsem se, chvíli vyčkávala a pak jsem vystartovala. Štěstí mi moc nepřálo a já samo sebou zakopla o krtinec a tvrdě dopadla na zem čenichem napřed. Když jsem se konečně vzpamatovala z pádu, vytáhla jsem hlavu ze země, oklepala svůj nedávno umytý kožich a lehla si do trávy. Nezbývalo mi nic jiného, než pozorovat Suerteho v akci.
Mlčky jsem pozorovala vlka při lovu a přitom si olízla čenich. Rozhodně jsem se měla co přiučit. Tento pokus o ulovení jsem považovala jen za cvičný, nebylo až tak nutné si zajíce ulovit.

Přikývla jsem Suertemu. Takže hlad. No nebýt melounu, sama bych ještě teď šilhala hlady. Ale co naplat, ani meloun není na dlouho. Zasytí rychle, ale protože je z velké často jen z vody, rychle zasycení opadne. Taky bych si mohla něco dát… masem nepohrdnu. O to líp by se nám lovilo.
Koutky mi zacukaly do letmého úsměvu. "Znám to tady jako svůj kožich." Přeci jenom, rodná zem je rodná zem a té se nic nevyrovná. Taky má zvědavost přispěla k tomu, že jsem ěla tu možnost poznat Gallireu z různých úhlů. Měla jsem pocit, že bych ještě našla mnoho míst, které neznám, tím jsem se ale nezatěžovala.
Sklopila jsem na chvíli uši k tělu a okamžitě uhnula pohledem, když se vrátil zpět k mému odchodu. Mé vysvětlení bylo nejspíše chabé. Když jsem znovu nalezla cestu ke slovům, dívala jsem se na své přední tlapky. "No víš… já se ho až tak dobrovolně nevzdala." Ono taky, kdo by řekl, že téměř dospělá vlčice může začít nějaké hrůzné nástrahy. V mém případě tomu tak bylo. Podívala jsem se směrem k Suertemu, který čekal na mou odpověď. "Byla jsem ve dvou smečkách a obě dvě se rozpadly." Zabrouzdala jsem pohledem úplně někam mimo vlka. "Vždycky mi starší vlci ve smečce vyprávěli, jaké to je dobrodružství být tulákem." Pohled jsem tentokrát zaměřila na Suerteho tlapky. Civěla jsem na ty velké bíle ponožky. "A po takových zkušenostech, jsem se s nadšením vydala do neznáma." Na okamžik jsem zvedla zrak, abych se mu podívala do očí, dlouho jsem to ale nevydržela a znovu ucukla.
Popravdě nebyl život mimo rodnou zem tak skvělý, jak mi vždycky vyprávěli. Hm, museli přeci ze svých báchorek udělat něco víc… a ty jim na to skočíš Lucy. Zakroutila jsem hlavou, pak už o něco veseleji jsem se zeptala. "Proč ty nejsi ve smečce? Asi to není nic pro tebe viď." Pousmála jsem se, protože jsem si vzpomněla, jak mi říkal, že je spíše samotář. Sám, sám, pořád sám.
Když mi vlk nabídl, jestli nechci jít s ním na lov, chvíli jsem váhala, poté jsem ale přikývla. "Ráda." Dodala jsem potichu. Rozhodně jsem se nechtěla společnosti vzdát, ještě chvíli jsem si potřebovala s někým podívat. S někým, kdo má rozum. Prostě s někým, jako on.
Postavila jsem se a vlka obešla. Tázavě jsem se na něj ohlédla. "Půjdeme?"
Hrozně jsem se těšila, že zase po dlouhé době uvidím Galtavar, na kterém jsem si občas i já ulovila něco malého a chlupatého.
Otočila jsem se zpět k našemu cíli a dala jsem se do pohybu. Opětně jsem nesla své tělo dost majestátně a ladně se škrábala od tůňky. Měla jsem to prostě v sobě. Jakmile jsem se dostala přes skaliska, přidala jsem do kroku, aby můj dosavadní společník nemusel po cestě okusovat kamení hladem.

// Východní Galtavar

Nechtěla jsem se smát až moc hlasitě, když mi řekl, jak moc nemá rád meloun. Já byla na bobulky a ovoce zvyklá. Přeci jen, toulat se sama je nevýhoda. Menší pravděpodobnost úspěchu lovu a taky menší pravděpodobnost, že vůbec nějaké maso bude. Proto jsem si zvykla se uspokojit alespoň s tím, co mi příroda sama dá. Sto vlků, sto různých chutí.
Nevydržela jsem se déle ošívat, proto jsem se zvedla, přišla k tůňce, u které byly kameny, a začala se drbat o ně. Úlevně jsem se povzdechla. Vrátila jsem se zpět k Suertemu a posadila se. On se mezitím rozvalil do trávy a ležel na břiše. Napadají mě další vtípky, ale asi by je neocenil, takže své pokusy si nechám na někoho jiného.
Vrátila jsem se ještě ke konverzaci ohledně jídla. "A ty máš hlad, nebo chuť na maso? Kousek odsud je Galtavar tam jsou zajíci. Pak tímto směrem" odmlčela jsem se a ukázala za sebe. "je řeka, v ní ryby." Otočila jsem se k němu zpět hlavou ale nehledala jsem jeho pohled, jen jsem zase ukázala. "A tam, tam jsou dokonce kamzíci." Ukázala jsem za něj na východ. "Jenže ti se dají těžko chytit i ve dvojici." Pokrčila jsem rameny a pohledem hledala nějaký záchytný bod, do kterého bych se mohla dívat.
Naslouchala jsem dál tmavému vlkovi a otázka mě nejspíše překvapila. Proč? "Já no… je to složité." Zamračila jsem se a mírně odvrátila hlavu. "Vždy jsem chtěla zkusit život tuláka, jen to nebylo to, co jsem očekávala." Ano, život mimo rodnou zemi mě poměrně zklamal. Byl jiný, než mi vlci ze smečky popisovali. Mnohem jiný.
Připadalo mi, že jsem nejspíše moc blízko a tak aby se vlk necítil nesvůj, zvedla jsem se, pořádně se protáhla a udělala jsem pár koleček kolem vlastní osy. Tím jsem se posunula o něco dál a tak jsem se rozhodla, že si také lehnu. Uvelebila jsem se na břiše a přes stebélka trávy pozorovala vlka, který se rozvaloval na zádech a přitom jsem ho poslouchala. Samotář a bez přátel, jaký je takový život? Rozhodně to byla jedna z věcí, kterou jsem nechtěla zkusit. Občasná samota mi nevadila, ale dlouhodobá ano. Natož bez přátel. Poté Suerte dodal jednu větu, za kterou se snad styděl? Nevím, ale řekl ji velmi potichu, takže jsem se musela hodně snažit, abych jí slyšela. Zvedla jsem hlavu a dodala. "Já taky moc né." Mohl se sám přesvědčit, že jsem neuvažovala, co to s vlkem udělá, když ho probudím po svém stylu. Taky jsem byla vždycky dostatečně drzá a oprsklá na to, než abych se ptala druhých co si o tom myslí.

Zvědavě jsem zvedla hlavu a tak odlepila zrak od země. Vážně to řekl? Zavrtěla jsem mírně oháňkou, ale zůstala jsem stále obezřetná. Vlci jsou jiní. Opakovala jsem si svou domněnku, která mi v hlavě uvízla již dávno. Vždycky tomu tak bylo. Ještě jsem snad nepotkala vlka, co by schválně vyvolal hádku, nebo by někdy neustoupil vlčici. Vlčice v tomhle byly jiné. Jako třeba bílá… Zavrtěla jsem hlavou, protože na ní jsem rozhodně myslet nechtěla.
Vyplázla jsem na vlka jazyk a koutky mi zacukaly do úsměvu. Vždycky jsem byla spíše společenský typ, než samotář. Samoty jsem si užila až až. Než jsem se dostala zpět do rodné země, připadalo mi to jako věčnost. Ještě k tomu o samotě, nebyla to zrovna dobrá volba. Ale už jsem tu, vracet se nebudu.
"Nemáš rád ovoce? Já ho zbožňuji, samozřejmě nepohrdnu ani masem." Uchechtla jsem se, když jsem viděla jak se Suertemu kroutí tlama pod představou ovoce. Lehla jsem si do trávy, aby nešlo tolik vidět mé přežrané bříško. Zastříhala jsem ušima a pozorovala Suerteho, jak jde pozvolna k tůňce. Když byl u vody, strčil do ní hlavu. Začala jsem se smát. Že by s ním přeci jen byla zábava? Převalila jsem se na záda. Hrozně mě začaly svědět záda a tak jsem se snažila se podrbat na nedostupném místě. "Nevím, jestli tam bude maso, to asi ne." Převalila jsem se zpátky na břicho a posadila jsem se. Ty už tu žiješ rok? Překvapeně jsem se na vlka podívala.
"Já jsem se teď po delší době vrátila zpět do rodné země." Začala jsem se vrtět, ale né rozežraností, ale tím, že mně neustále svěděly záda. Snažila jsem se, si zadní tlapkou dosáhnout na ono místo, ale neměla jsem šanci. Krucinál! "Takže jsem se zde narodila." Dodala jsem na vysvětlenou a pro změnu jsem změnila druhou tlapku, co kdyby náhodou na svědící místo dosáhla lépe.
Přiznávám, asi to vypadalo divně, ale já nevěděla, jak se mám poškrábat na zádech, kde ani jednou tlapkou nedosáhnu a zem mě vůbec nepodrbala.
Když mi Suerte navrhl, že mé nesmyslné probuzení hodíme za hlavu, přestala jsem se vrtět a úsměv mu oplatila. "Ano, velmi ráda." Přikývla jsem hlavou a pocítila úlevu.
Nedalo mi to se zase na něco nezeptat. S trochou ošívání jsem ze sebe otázku dostala. "A partnerku sis tu už našel?" Tázavě jsem se mu zadívala do očí. No co normální otázka ne? Sice to taky mohlo vyznět Lucy, že se ptáš jen proto, abys ho dostala. Myšlenka mě hodně zarazila a tak mi na tváři vykouzlila prapodivný výraz nechápavosti. Otázka už ale byla vyslovená a tak nezbývalo nic jiného, než si počkat na odpověď.

Docpávala jsem se posledními kousky ovoce, když mi vlk vysvětloval, že se mě doopravdy lekl, připadala jsem si sama hloupě. Nejsem normální, nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu. "Nechtěla jsem tě rozhněvat." Zamumlala jsem spíše pro sebe. Byla jsem naštvaná, ale na sebe. Když konečně na někoho narazím, málem ho zabiju svým překvapením. Tvářila jsem se popuzeně, protože jsem si uvědomovala, že ani štěněčí oči nepomohou. Proč mě nikdo nebere vážně! Sice jsem stále spadala do vlčat, ale byla jsem téměř dospělá. Jako dospělá jsem se převážnou většinu života i chovala. Jen teď mi to nějak nejde.
"Mě společnost nevadí, spíše ji vyhledávám." Stále jsem mumlala, protože mě to pořád nepřešlo. Na jednu stranu mě potěšilo, že vlkovi zas až tak moc nevadím, ale přeci jen jsem cítila něco jako pocit, který mě nutil se omluvit. Jenže, ono to bylo složitější. Nerada jsem se omlouvala, i když měl vlk pravdu.
"Chceš taky kus melounu? Ještě tu je." Podívala jsem se na vlka a oči mi zářily. "Ten meloun vyplaval z tůňky." Pokrčila jsem rameny, protože ani já jsem nevěděla, kde se tu vzal, jediné co jsem věděla, že už ho mám v břiše. Čenichem jsem odstrkala kus melounu stranou, kdyby si vlk chtěl vzít.
Sice jsem měla velký hlad, ale mně meloun úplně stačil. On totiž sám o sobě se vodnatý, takže dost zasytí.
Poté mi vlk prozradil i své jméno. Suerte. Opakovala jsem si suše v hlavě. Postavila jsem se a šla kousek stranou. "Těšíme Suerte." Otočila jsem se k němu obličejem. Rozhodně to nebyl vlk, co by stál asi o velký pokec, ale přeci jen jsem se ho chtěla zeptat. "Žiješ zde už dlouho?" Přeci jen, co kdyby znal mého tátu nebo někoho ze sourozenců a mohl by vědět, kde jsou.
Celá jsem se otočila k vlkovi. "Suerte…“ Odmlčela jsem se, protože jsem se připravovala na omluvu. "No jak to říct… nezlob se, že jsem tě tak hloupě probudila." A to jsem řekla s upřímností a hlavně bez žádného výrazu, jak jsem zkoušela předtím. A taky jsem pochopila, že vlk již bude o něco starší a tak určitě na podobné legrácky nemá náladu.
Od mého návratu uplynulo pár dní a rozhodně jsem si nechtěla proti sobě každého vlka poštvat. Bylo nejspíše na čase se učit zkrotit svou drzost a osobitost.

Netrvalo to tak dlouho, co se vlk probudil. Vytřeštil na mě své oči. V tu chvíli jsem uviděla průzračně modré oči. Vram, já je chci taky. Jenže netrvalo dlouho a vlk si začal uvědomovat, kde se nachází a co se děje. Poměrně zmateně se mě vyptával a já ho pozorovala. "Ty se zlobíš?" Tázavě jsem se zeptala a naklonila hlavu do strany, přičemž jsem udělala štěněčí oči.
Vlk se sebral a odešel se napít. Já ho přitom pozorovala. Vypadá, jako by předními tlapkami dlouze stál ve vodě… a ta mu vyžrala barvu. Usmála jsem se a postavila. Šla jsem blíže k vlkovi. "Promiň, zapomněla jsem se představit, jsem Lucy." Zavrtěla jsem oháňkou. "Nechtěla jsem tě vylekat, jen dlouho jsem neměla žádnou společnost a tak jsem se rozhodla, že bych mohla počkat až se vzbudíš…“ Rozpačitě jsem se na vlka usmála. Konečně vlk a né jen věčně uštěkané vlčice. Na otázku jak dlouho ho sleduji jsem ani neodpovídala, byla to vážně chvilička.
"Jenže já už začínala tou samotou blbnout." Snažila jsem se vysvětlit vlkovi, proč jsem čekala. Ono to nevysvětlovalo to, proč jsem byla tak blízko, to jsem si ani sama neuvědomila. Možná jsem tím chtěla vlka vzbudit a přinutit ho ke konverzaci, když jeho čenich zaregistruje cizí pach. Omluvně jsem se zatvářila a nahodila rozkošný úsměv, jako by měl vyřešit veškeré trable.
Z vody, z které vlk pil vyplavalo jídlo. Oči se mi otevřely dokořán a já na to civěla. Byl to nejspíše pořádný kus melounu a tak jsem po něm skočila do vody. Kouzlo. Začala jsem se cpát, protože mé bříško už několik dní nic nejedlo. Hladově kručelo i po pár soustech jídla, abych mu přidala mnohem víc.
Začala jsem si uvědomovat, že zde vlk stále je a asi na mě nechápavě civí. "Promiň a ty jsi kdo?" Řekla jsem s plnou pusou, div mi z tlapy nevyklouzly kousky melounu. Zastyděla jsem se, že jsem tak nenažraná, ale cpala jsem se dál. Přitom jsem pohledem hledala ty zářivě modré oči, které jsem si chtěla prohlédnout úplně z blízka. Když jsem si ale vlka prohlížela, začalo mi docházet, co všechno se mohlo stát mou neopatrností. Kdyby chtěl, sežere mě jako nic. Byla jsem oproti němu drobná a rozhodně mnohem menší. Určitě by nestálo ani za to si s vlkem srovnávat síly, protože by byl jednoznačně silnější.

Abych nezapomněla, musím si taky něco ulovit k jídlu. Mám pěkný hlad. Hlasitě se ozvalo mé břicho. Kdybys alespoň spolupracovalo. Začínala jsem být nějaká unavená. Tlapky mě už nenesly, tak jak jsem chtěla, bříško mě bolelo od hladu a hlava nebyla tak bystrá, jako po čerstvém spánku. "Nebaví mě se takhle štráchat!" Zamumlala jsem si pro sebe. Ale byla to pravda, nikde nikdo, a když už tak jsem narazila na jednou zvláštní vlčici a druhou úplně pomatenou. Bílá, škoda že jsem jí ten kožich neušpinila.
Podívala jsem se na sebe do vody. Můj kožich již vypadal lépe. Po koupeli byl svěží a hlavně nebyl upatlaný. Tak to mám ráda. Ale samota nebylo to, co jsem teď právě chtěla. Chtěla jsem společnost, především rodiny, ale ani jinou společností bych nepohrdla. Jen né vlčice. Hrábla jsem do země a vydala se dál.
V dáli jsem viděla menší skalnaté vyvýšeniny a tak jsem se rozhodla se k nim podívat. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem je kdy navštívila a pokud ano, nemohla jsem si vzpomenout, o co se jedná. Vzhůru do nebes!

// Ovocná tůň

// Křišťálový lesík

Běžela jsem, až jsem znovu narazila na řeku. Zastavila jsem se u ní. Přejít ji, nebo jít podél? Začala jsem uvažovat, co vlastně dělat. Víc na sever, nahoru, nejspíše přebrodit a šplhat výš a výš. Znovu se mi do vody vůbec nechtělo. Umanutě jsem si sedla k řece a pozorovala její proud. Poměrně silný proud vody smetl vše, co se mu dostalo do cesty. Koukala jsem do vody a pomaličku do ní vlezla. Pár skoky jsem se rychle dostala na druhý břeh.
Když jsem byla na druhém břehu, celá jsem se zimou oklepala. Stále jsem nevěděla kudy kam. Cestu jsem stále nemohla nějak poznat a přestávalo mě to bavit se takhle štráchat. Že já se na tu cestu vydala! Naštvaně jsem praštila tlapkou do země. Nikde jsem necítila ani žádné známé pachy, prostě nic. Ani stopy… Další otázka byla, jestli by mě vůbec ještě rodinka přijala mezi sebe, když jsem se vydala sama od sebe žít tuláckým životem. Vydala jsem se podél řeky.

// Šakalí pahorkatina

Šakal mě pěkně prohnal a já se ocitla zase v Křišťálovém lesíku. Poznala jsem to hlavně podle vůně. Nevadí, projdu ho a půjdu směrem na sever. Možná budu mít lepší štěstí. Probíhala jsem lesíkem a přehrávala si, co se stalo na pahorkatině. kdybych měla ochránce, nemusela bych se tolik bát.
Tlapka mi sjela do nějaké menší propadliny a mě nezbylo nic jiného, než si zanadávat. Kruci písek! Naštvaně jsem vytáhla tlapku, která teda poměrně bolela. Pajdavým krokem jsem se vydala dál přes lesík. Už abych potkala někoho normálního. Přes lesík jsem se prohnala poměrně rychle. Vyběhla jsem na druhé straně a zastavila se. Kam, kam teď? Podívala jsem se severním směrem. Jo asi tam. Připadalo mi, že jsem poměrně blízko pláni, ale možná se mi to jen zdálo. Foukal zde přímořský vítr. Na nic jsem nečekala a vydala se dál.

// Řeka Mahtaë

// Medvědí jezero

Dostala jsem se až pod nějakou menší vyvýšeninu. Přemýšlela jsem, kde to vlastně jsem, protože za tmy se mi to absolutně nijak nevybavovalo. Za tmy bylo vždy vše jiné, takové tajemné a zvláštní. Stoupala jsem výš, po písčitém terénu, kde se občasně vyskytovaly kameny.
Ucítila jsem zvláštní pach. Šakal! Začala jsem se ohlížet kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděla. Najednou jsem ucítila šťouchnutí do zadní nohy. "Au!" Vyjekla jsem překvapeně, ale zase jsem nic neviděla. Chci jít pryč. Dělala jsem opatrné krůčky, když jsem zase ucítila za sebou pohyb. "Nech mě být!" Okřikla jsem šakala a začala vrčet. Srst se mi zježila přes celá záda. Tentokrát jsem se otočila a šakal stál přímo naproti mě.
Vrčela jsem poměrně hlasitě, ale šakal vypadal, že se nechce vzdát. Začala jsem pomalu couvat a pak jsem se rychle rozeběhla někam do tmy, abych se ho zbavila. Utíkala jsem, co mi tlapky stačily, ale měla jsem pocit, že chvíli za mnou běží. Poblíž byl sice les, ale já dávala přednost utíkat přímo za čenichem.

// Křišťálový lesík

Nakonec jsem se přeci jen odhodlala a rozhodla se do vody skočit. Byla už sice tma, na tom nic neměnilo, že můj kožich je špinavý a potřebuje značkou očistu. Když už jsem se ocitla ve vodě, projela mnou studená voda. Brr. Chci ven. Zavětřila jsem ale cizí pachy a tak jsem se raději rozhodla jezero přeplavat. Taky mě to donutilo se rozhodnout a jít hledat cestu do rodného lesa.
Vydrápala jsem se na břeh a pořádně se oklepala. Zima, zima, zima.Napila jsem se. Vyklepat kožich nijak nepomohlo a tak jsem se rozběhla někam do neznáma. Ve tmě nešlo až tak dobře poznat okolí. Takže půjdu třeba… tudy. Rozběhla jsem se a pelášila od jezera pryč.
Takže, kde mám hledat, někde musím najít sourozence i tátu. Musí tu být, není možné, aby zde nebyli. Oni by neodešli jako já. Posmutněle jsem svěsila hlavu a zpomalila. Nejde nic vidět! Chci den!

// Šakalí pahorkatina

// Medvědí řeka

Žádný známý pach! Posteskla jsem si sama pro sebe. Jezero jsem měla již na dosah a tak jsem zpomalila a šla k němu krokem. Byla zde zvláštní atmosféra. Vzpomněla jsem si, jak mě jako malou strašili, že zde sídlí medvědi. A kde jsou? Něco napravo nepříjemně zašustilo v křoví. Nebudu to moc pokoušet. přidala jsem z novu do kroku a mrzutě se ohlédla. Nechytíš a nechytíš.
Zastavila jsem se těšně před jezerem. Pomalu jsem sestupovala níže k němu, abych se mohla napít. No jo, ale kudy teď. Svět je pořád tak velký, ale zároveň pořád tak malý. Nevím kde hledat. Posadila jsem se k vodě a hleděla na sebe do vody. Sluší ti to Lucy, ale měla by ses umýt. Jenže ono nebylo zrovna teplo na koupání a mně se do vody nechtělo. Kožich byl ale zaneřázený ještě od písku a pak od hlíny v lese, která mi zasychala na srsti.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. A zase sama, nikde nikdo. Po vlcích ani stopy ani památky. Vrátila jsem se pohledem zpět k mému odrazu ve vodě. No Lucy, jednou do té vody musíš vlézt.

// Křišťálový lesík

Vyběhla jsem ven a tím jsem se dostala z lesa. Zpomalila jsem, jelikož jsem si nebyla jistá, kde se nacházím, myslela jsem, že vyběhnu někde jinde. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Poblíž mě byla řeka, takže jsem k ní přicupitala. Ale ano! Už vím kde jsem.
Konečně se mé smysly vzpamatovaly z prvotního šoku a já se vydala dál po řece. A podél řeky bude jezero, jak jsem předpokládala.
Zastavila jsem se a strnule hleděla před sebe. Stádo jelenů vyšlo někde ze křovisek a šlo se napít k břehu řeky. Přikrčila jsem se k zemi, abych nebyla viděna. Kdyby mě viděli, mohli by mě rozdupat. To je mi pěkná šlamastika. Naštěstí je ale něco vyrušilo a tak se početné stádo dalo na útěk. Ani já jsem neotálela a rozběhla jsem se k jezeru, jak jsem měla namířeno. Kdo ví, co ty zvířata polekalo a já to zkoumat rozhodně nechtěla. Ne ne. Zastřihala jsem ušima dopředu a dozadu. Přede mnou se objevilo krásné jezero a tak jsem chvátala k němu. Umyju si kožíšek.

//Medvědí jezero

Začala jsem pomalu přicházet k sobě. Otevřela jsem oči a pořádně se protáhla. To už je konec dne? Mžourala jsem očima po lese, bylo zde více stínů a všeho možného. Postavila jsem se na nohy a koukala kolem sebe. Stromy moc sluníčko nepropouštěly, takže jsem se rozhodla vydat jinam. Taky to vypadalo tak, že tu není ani živáčka. Ticho až nepříjemné ticho tomu napovídalo. Je čas jít.
Vykročila jsem a poklusem jsem se vydala napříč lesíku, abych našla cestu ven. Nebyla zima, ale nebylo ani velké horko, bylo tak akorát. Dokonalý stav počasí? Rozběhla jsem se ven z lesa, protože jsem se těšila na poznání dávno mnou ztracené země. Tady někde by mělo být jezero. Medvědí mám pocit? Natěšené jsem běžela směrem, který mi udával můj několikátý smysl.

// Medvědí řeka