Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní hvozd
Ztěžka jsem oddechovala a tlapky se mi pletly mezi sebe. Konečně jsem si byla jistá, že jsem utekla těm patvorům, co mě chtěli spíše zabít, než aby se báli, že je sežeru. Bylo chladnavo a hlavně zataženo. Bahno mi ze srsti ještě pořádně nedoschlo. Takže jsem měla na boku pořádný bahnitý flek. Bahno jsem dokonce měla i na hlavě. Fajn, fajn, hlavně klid. Kráčela jsem již pomalým krokem. Potřebovala jsem si zase odpočinout a tak mi nezbývalo nic jiného, než se na chvíli posadit ještě do mokré trávy. Na tlapkách jsem měla vystouplé žíly, kterými zběsile proudila krev. Zbytky adrenalinu se odplavovaly a mizely někam do neznáma. I dech jsem měla klidnější, srovnaný. Příště jim natrhnu zadky! Umanutě jsem si dupla tlapkou do země.
Ve vzduchu jsem cítila pár pachů, která vypadaly čerstvé. Ale nikde jsem nikoho neviděla. Ulehla jsem do trávy, abych si na chvíli odpočinula a mohla jsem si položit hlavu. Tu jsem si opřela o přední tlapky a zírala jsem k Velkému vlčímu. Musím se umýt. Ale tlapky mě bolely čím dál víc a tak jsem musela jen ležet a čekat, až budou zase schopné chůze. Na okamžik jsem i zavírala oči, abych si tak nějak celkově odpočala. Takže jsem vnímala pouze svůj dech a tlukot srdce.

// Močály

Konečně jsem se dostala ven z toho bahnitého terénu. Kde se umyju! Věděla jsem, že nedaleko odsud je řeka. Ale tam jsem nechtěla, měla jsem spíše namířeno k Velkému vlčímu. Možná tam potkám vlky. Přidala jsem do kroku. No abych se neodradila s tímhle špinavým kožichem. To už jsem se ale ocitla ve hvozdu.
Zahlédla jsem před sebou nějaký pohyb. Pokud mě smysly nešálily a má paměť, měli by zde být kamzíci. Hm, zahrajeme si? Rozběhla jsem se k nim a s drzostí jsem si schválně olízla čenich. Kamzíci mě spatřili a strnule stáli. Majestátně jsem se nesla a prohlížela si je. Jenže kamzíci mě překvapili. Oni se mě nebáli. Naopak, oni se rozešli proti mně. Sklopila jsem uši. Cože? Začala jsem na ně vrčet, srst se mi naježila přes celá záda. Proč se mě nebojí. Nejspíše to byli tvrdohlaví samci.
Začala jsem raději pomalu couvat. Prapodivně supěli a oči jím divně zářily. Vzdálila jsem se a dala se na rychlý ústup. Měla jsem pocit, že se chvíli za mnou ženou, ale nejspíše to byl jen pocit. Maminko, tatínku... pomoc!


// Východní Galtavar

// Třešňový háj

Utíkala jsem, co mi tlapky stačily. Měla jsem pocit, že mě někdo pronásleduje. Takový ten halucinační příznak nejspíše. Snad… mě… nikdo… nehoní. Ztěžka jsem oddechovala, protože jsem takové tempo už nemohla vydržet. Šramot za mnou mě ale natolik vylekal, že jsem ještě zrychlila. To mi bylo houby platné. O nedlouho jsem se zabořila tlapkami v zemi. Je to past! Paranoidní vlčice, tak jsem si připadala. "Nechte mě být!" Zakřičela jsem za sebe a snažila se brodit blátem a vším možným. To jsou určitě močály. Ztěžka jsem si polkla. Né jen že mě někdo pronásleduje, ale já uvíznu v močálech. Zakroutila jsem hlavou a snažila jsem se uklidnit. Před sebou jsem viděla něco, jako suší ostrůvek. Vydala jsem se tedy jeho směrem. Nevím z čeho jsem byla více zničená, jestli z fiktivní domněnky, nebo z toho, že mám špinavý kožich. "Kdo ho bude čistit!" Můj milovaný kožíšku. Postesknula jsem si. Proč zrovna taky musím být sama! "Sakra!" Zanadávala jsem si Znovu se něco mihlo poblíž mě a já se natolik lekla, že jsem neudržela rovnováhu a spadla jsem celá do bláta. Málem jsem zlostí začala brečet. Nějak se mi podařilo se dostat bláta, které mě stahovalo dolů. Jakmile jsem byla venku, rozběhla jsem se ani jsem nevěděla kam. Hlavně aby tam byla voda! Zpomalila jsem a začala si uvědomovat, kde jsou. Tady jsou močály, dole je Třešňák, takže nahoře by měl být hvozd… ten mě dovede k vodě. K Velkému vlčímu! Dávala jsem si pozor kam šlapu a snažila se najít cestu, abych došla tam, kam jsem chtěla. Bláto ze mě padalo, ale s tím už jsem nic nenadělala.


// Východní hvozd

// Středozemní pláň

Dostala jsem se konečně k lesu, ke kterému jsem od pláně směřovala. Potřebovala jsem se ukrýt před deštěm. Hned jak jsem vešla do lesa, bacila mě do čenichu nádherná vůně. Šmankote, že já jsem v Třešňovém háji! Radostně jsem si povyskočila. Znamenalo to, že se zde mohu vyspat a taky přikrmit na třešních.
Sice byla noc, ale najít třešně nebylo až tak těžké, jak jsem si myslela. Narazila jsem na jeden krásný a košatý strom, jehož větve směřovaly dolů. Natáhla jsem se a uždibovala třešně přímo ze stromu. Jakmile jsem byla sytá, schoulila jsem se pod strom do klubíčka. A teď mohu klidně spát. Zavřela jsem oči a cítila, jak mi brní tlapky. To po tak dlouhé a namáhavé cestě.

Zrovna jsem si pohrávala v Cedrovém háji. Když jsem uslyšela mohutný výkřik. Srdce se mi rozbušilo a tlapky mě nutily na moment strnout. Dokázala jsem se ale z toho vymanit a dala jsem se do rychlého běhu. Znovu se ozval hlasitý výkřik. Mohutný a ještě prosebnější, než ten předtím. Zděšeně jsem se kolem sebe rozhlédla. Musela jsem dotyčnému pomoct. Hlas byl natolik hrubý, že jsem poznala, že se jedná o vlka. Hrůzou se mi ježila srst. Další ohromný výkřik, ale ten již byl tak blízko, až jsem měla strach se dál k němu přibližovat. Ale mě to nedalo a potichu a pomalu jsem pokračovala kupředu.
Les se mi doslova rozevíral a na menší mýtince, která na tom místě nikdy nebyla, stáli vlci. Stáli v kruhu a jeden z nich byl uprostřed. Myslela jsem si, že se mi to zdá, protože prostřední vlk vypadal jako… "Ainessone!" Vykřikla jsem. Byl to on, můj bratr. Konečně jsem pochopila, o co tu jde. Ti zbylí vlci mu ubližovali. Jeden mu podpaloval ocas, druhý ho bil do hlavy a další se také jakkoliv zapojovali. Slzy mi hrkly do očí a rozběhla jsem se směrem k nim, ale v tu chvíli mě z boku srazil na zem nějaký černý kožich. Chytil mi hrdlo. "Rozluč se, za chvíli se spolu setkáte." Pravil temný vlk a stiskl mi hrdlo.

Oči se mi rozletěly dokořán a já lapala po dechu. Jenom sen! Zvedla jsem se a dala jsem se do poklusu.

// Močály

// Narrské kopce

Kolem jezera jsem jenom prosvištěla a dostala jsem se dost blízko pláni. Možná bych si tady mohla odpočinout. Nebylo to nejvhodnější místo na odpočinek, pláň byla otevřená, a kdybych tady usnula, kolem jdoucí by mě měli na očích. Jenže cesta byla dlouhá. Se Suertem jsme prošli pořádný kus Gallirei. Samotné sluníčko pomalu zapadalo a mě se motaly tlapky čím dál tím víc. Možná, možná bych si mohla na chvíli lehnout.
Automaticky jsem začala zpomalovat a z hbitého klusu se stal lomcující krok. Ještě kousek, musím se někde schovat. Ale mé tlapky byly absolutně proti tomu, aby musely jít rychleji. No dobře, tak si odpočinu, ale jen na chviličku. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vypadalo to tu poklidně. Jediné věci co jsem si dříve nevšimla, byl déšť. Ten postupně zesiloval a mě to nutilo se jít opravdu někam schovat. Ale kam? Pláň byla velká a všechno bylo daleko.
V dáli jsem uviděla les. Pomalým tempem jsem se k němu vydala.

// Třešňový háj

Pokynula jsem Suertemu hlavou. Není zač. Začala jsem se drbat za uchem, zatím co se mnou loučil. Pousmála jsem se a zamávala oháňkou na rozloučenou. Sledovala jsem, jak se drápe do velmi strmého svahu. "To já tebe taky." Špitla jsem. Rozhlédla jsem se kolem sebe, když jsem zjistila, že jsem od této chvíle zase sama.
Zvedla jsem se a nerozhodným krokem scházela z kopců. Kam teď. Koho budu otravovat tentokrát? Rozklusala jsem se dolů ze svahu a doufala, že Sue najde Života a já někoho z rodiny. Kéž bych už někoho potkala. Přidala jsem do kroku a vydala jsem se svou cestou. Tak nejspíše zase zpět. Fakt byl, že se mi nechtělo šlapat zase celou cestu zpět, ale co jiného mi zbývalo. Možná zde na jihu někoho potkám. A tak jsem cestou dávala bedlivý pozor, zdali někoho neuvidím.
Dostala jsem se až k jezeru, u kterého jsem se zdržovat nechtěla. Letmo jsem si ho prohlédla, ale dál jsem pelášila zpět na sever. Nějak mě to tam táhlo. Mnohem víc, než kamkoliv jinam.

// Středozemní pláň přes Ohnivé jezero

// Ohnivé jezero

Kopce byly na dohled a mě bylo jasné, že naše výprava je u konce. Zvládli jsme to rychle. Zastříhala jsem ušima. Ale ani tohle vážné jednání mi tak dlouho nehovělo. Potřebovala jsem zase ze sebe vydat tu dětskou tvář a otravovat někoho, komu se to líbit nebude. Měla bych najít Niklifu! Tu bych mohla otravovat do konců dní. Podívala jsem se na Suerteho, který nad něčím asi přemýšlel.
"Nevím, jestli je jedovatá, myslím si že né. Ale rozhodně bych jí nepila už z principu." Pousmála jsem se. Kdo by chtěl pít červenu vodu? Vlastně jsem to byla já, co mu řekla, aby jí ochutnal. Šel blíže k vodě a namočil si tlapky. Pozorovala jsem, jak radostně vrtí oháňkou. "V zimě to musí být skvělé." A jak se znám, vlezla bych do vody na podzim a vylezla až na jaře. Nikdo by mě z ní nedostal ven.
Dali jsme se dál do pohybu. O nedlouho jsme byli pod kopci. Podívala jsem se na Suerteho. "Nahoru pak musíš sám." Ušklíbla jsem se, protože já jsem pro Života nic neměla.
Vydala jsem se do kopců. Musím si pak někde odpočinout, tlapky mě sotva nesou. Zlobila jsem se sama na sebe, že jsem se na tuhle dlouhou výpravu vůbec dala. Tlapky se mi začaly bořit do písku. Jsme tak blízko! Proč jsem neměla to štěstí a na světě nenašla nějaké květinky, které by Život ocenil! Mrskla jsem ocasem.
Zastavila jsem se v půli cesty. "Teď už musíš jít sám." Podívala jsem se na něho a usmála. Výprava byla u konce, já ho dovedla k Životu a tím jsem si prověřila, jak dobře to tu ještě znám. "Dávej pozor, jestli narazíš na vyšlapanou cestičku, drž se jí. Dovede tě až na samotný vrchol." Bylo zvláštní dávat vlkovi rady, přitom jsem byla jistě mnohem mladší. Ano!
Posadila jsem se a sledovala, jak se vlk drápe na vrchol. Nejraději bych mu sama přesně říkala, kam šlápnout a podobně, ale asi by ho to jen naštvalo. "Tak hodně štěstí." Zamručela jsem. No a co teď budu dělat?

// Středozemní pláň

Těžkým krokem jsem se posouvala kupředu tentokráte už né tak rychle. "Hm, ta magie není vůbec k zahození, vypadá, že je možná zákeřnější než jakákoliv jiná." Na druhou stranu, ke mě by se nejspíše nehodila. Vždycky jsem byla zvědavá a mohla bych vlkům prohrabat hlavu ze všech stran. Země je pro mě lepší. Potvrdila jsem si sama pro sebe.
To už jsme se ale vymotávali z pláně. Opuštěné a holé pláně. Před námi se rozevíralo krásné jezírko, no spíše jezero. Rudá barva hladiny nás vítala už z dálky. Pousmála jsem se. "Pokud ti je zima, jezero tě ohřeje." Zasmála jsem se, protože voda byla vždycky velmi teplá. A jít v létě do takové hřejivé koupele…
Pokrčila jsem rameny, když mi Sue říkal o síle. Já sama jsem nepotřebovala být extrémně silná k čemu taky. Pro mě bylo mnohem důležitější se naučit pořádně lovit, být dostatečné rychlá. U vlků to bylo ale rozhodně jinak. Kdybych byla vlkem, chtěla bych být nejsilnější! Co naplat, svaly a pořádná postava se líbila snad všem.
Dorazili jsme až k jezeru. "Tak co říkáš?" Šťouchla jsem do něj, aby šel zkusit vodu jak je teplá na omak. Mezitím jsem se začala rozhlížet okolo sebe. Někde zde byly potůčky, které se svažovaly do jezera. Zahlédla jsem menší náznak a tak jsem se k místu rozklusala. Měli jsme štěstí, bylo to lehce překonatelné místo. Hopsala jsem po kamínkách a pozorovala, jak se zde vody spojují. Na druhé straně jsem čekala na Suerteho.
Když se tmavý vlk objevil vedle mě, začala jsem vrtět ocasem. "Už jsme skoro na místě." Podívala jsem se na něho a pak můj pohled směroval ke kopcům, které z dálky vypadaly malince, jenže Suerte se ještě hodně našlape, než dojde k Životu.
Budeš tam muset jít ale sám. "Pojď." Pobídla jsem vlka a dala se do poklusu.

// Narrské kopce

// Řeka Midiam

Začali jsme se konečně vymotávat z lesa. To znamenalo jen jediné a to, že se blížíme k pláni. Brm, brm. Chtěla jsem svou mysl zabavit. "Zní to zajímavě, představ si, že někomu vidíš do hlavy." Čteš myšlenky, no chápeš ne? Zazubila jsem se na vlka. Musí to být skvělý pocit. Pohupovala jsem se do rytmu běhu. Začínala jsem být unavená, to jsem Suertemu ale nechtěla říkat. Musím přeci něco vydržet!
Na chvíli jsem zpomalila krok.
"Pryč bys nemohl být?" Zvědavě jsem se podívala na vlka a hlasitě oddechovala, abych si na chvíli odpočinula a popadla dech. "Může, tak jako Smrt." Dodala jsem po chvíli a zase se z hluboka nadechla. Na chvíli jsem se zastavila a prohlížela si vystouplé žílky na předních tlapkách. Dostáváte zabrat co? Alespoň budete silnější.
Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se před sebe. Sluníčko zapadalo a před námi se rozevírala dlouhá a široká pláň. Budiž. Blížíme se. Hlasitě mi přitom zakručelo v břiše. Pokud mě mé mysly nešálí, měli by tu být zajíci… Zvedla jsem hlavu a rozhlížela se. "Vydrž chviličku." Odběhla jsem kousek od Suerteho. Ovoce… vůbec nezasytí! Přikrčila jsem se k zemi a poslouchala. Měla jsem štěstí. Ve křoví, u kterého jsem ležela, se něco mihlo. Doufala jsem, že to bude zajíc. Další pohyb a já vystrčila zadek nahoru. Náhle jsem zahlédla ušiska a tak jsem po nich skočila.
Ulevilo se mi, když jsem cítila teplou krev v tlamě. Následně jsem se vyštrachala z křovíčka a klusem jsem se vracela k Suertemu. Vyplivla jsem zajíce na zem. "Dej mi chviličku, musím se posilnit." Pousmála jsem se na vlka, ale bylo mi jasné, že počká, co jiného mu zbývalo.
Začala jsem rychle trhat zajíce a vyjídat jen to nejlepší masíčko. Netrvalo dlouho a bylo to všechno ve mně.
Vyplivla jsem pár chlupů, co mi uvízlo v tlamě, podrbala jsem se na břichu a rychle jsem se snažila si vyčistit tlapky. "Můžeme." Dodala jsem nakonec. Postavila jsem se, ale běh s plným břichem nebylo taky nic pro mě. Každopádně jsem vlka už tak zdržovala a tak jsem se donutila k běhu.
"Musíme to ještě zvládnout přes jednu louži vody." Usmála jsem se na vlka a nic víc mu neříkala. Jezero se dalo pěkně obejít, a pokud budeme mít štěstí, narazíme i na lepší přechod.

// Ohnivé jezero

//Východní Galtavar

Chvíli jsem běžela po pláni a následně se přede mnou rozevřel krásný les. Perfektní. Poohlédla jsem se po tmavém vlkovi, který by měl být někde za mou. Vklouzla jsem do lesa. Zhluboka jsem se nadechla, protože vůně jakéhokoliv lesa byla pro mě uklidňující. Pohledem jsem hledala vyhlídku, kterou jsem jaksi nemohla spatřit.
Zmateně jsem zpomalila a přimhouřila oči. Mysli prosím tě! Ono taky příroda byla v rozkvětu a stromy měly pěkně košaté koruny. A to bylo to, co mě zmátlo. Pootočila jsem hlavu na vlka, který se držel někde za mnou. Byla by to sranda se ztratit, ale jak mu to pak vysvětlit. Přidala jsem znovu dominantně do kroku. Už vím kam. Proplétala jsem se mezi stromy, až jsem zahlédla to místo, které hledáme. Pousmála jsem se.
"Hm, taky dokáže tahle magie pěkně ničit." Představa velkého tornáda mě zaskočila. Utekla bych, kdyby mi nohy stačily… a to by asi nestačily.
Dostali jsme se až k samotnému začátku vyhlídky. "A teď nahoru." A pak zase dolu. Obklopovalo nás několik rostlin a hustá tráva, která však později vymizí.
"Nevím, ale nahání mi hrůzu, když si představím, že by tě jen tak usmrtila." Pohodila jsem hlavou a zamračila se na Suerteho. Začala jsem přitom šplhat výš na vyhlídku. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostala na vrcholek.
"Je tu parádní výhled. Koukni se támhle." ukázala jsem směrem na jih, kam půjdeme. "Tam je řeku Midiam, kterou musíme přebrodit." Pousmála jsem se na vlka. Život nebyl zas tak blízko, jak si možná myslel. Ještě nás čekal pořádný kus cesty. To jsem mu ale říkat nechtěla, mohl by si to rozmyslet. "Pak musíme na Středozemní pláň. Pokud si to dobře pamatuji." Švihla jsem ocasem a začala scházet z vyhlídky, abych Suerteho zbytečně nezdržovala.
"To je škoda, že nikoho z mé rodiny neznáš. Vážně jsem je dlouho neviděla ani jsem o nich nic neslyšela." Pokrčila jsem rameny a raději přidala do kroku. "Ty tady máš někoho z rodiny?" Zeptala jsem se, abych ulehčila okolnosti.

// Řeka Midiam

"Ani nevím, které ovoce mám vlastně nejraději." Pousmála jsem se. Přes rameno jsem pozorovala vlka, jak nad něčím přemýšlí.
Pohodila jsem hlavou, když mi pochválil mé dílo s květinkou. "Tohle je ale to nejmenší. Ti nejlepší dokážou v zimě donutit keře kvést." Zasmála jsem se, protože tohle bylo oproti tomu nic.
Začala jsem se převalovat zpět k Suertemu. V polovině cesty jsem se zastavila a koukala na nebe. "Jenže kdyby nás Smrt chytla při naší krádeži… asi víš jak by to dopadlo." Smrtí… na to mám moc mladý život! Uvolnila jsem se a tak mé tělo sklouzlo na Suertovu stranu. "Jo, vím kde se ukrývá." Zastřihala jsem oušky. Najednou se cítím být užitečná, jak skvělý to pocit.
Posadila jsem se a pozorovala vlka. Sežrat mě nesežral, ani snad nesežere. Špatný taky není. Je milý a docela fajn… uvidíme, co řekne na tento návrh. "Nachází se docela daleko odsud, ale stále je to území Gallirei." Ukázala jsem na jih. "Přímo za čenichem."
Oklepala jsem ze sebe nějaké smítka, co na mě dopadla nejspíše ze stromů.
Podrbala jsem se zadní tlapkou za uchem. "Ty Sue." Už zase ten samý začátek věty, já vím. "No kdybys chtěl, mohla bych jít s tebou a měl bys jistotu, že nezabloudíš." A já bych měla stále společnost, jak geniální plán no ne? Lucy, teď jsi na to kápla. "Já stejně nemám co na práci. Gallirea je velká, než bych jí prošla, abych našla někoho z rodiny, byla by ze mě babička." Pousmála jsem se na vlka. "Ale pokud nechceš, lépe ti tu cestu popíšu, tak co?" Jak ses rozhodl Suerte? Společnost by se mi šikla, nechtěla jsem se odebrat a jít někam, kde stejně nikdo nebude. Šlápla jsem si na levou tlapku a mačkala si články na tlapce.

Uchechtla jsem se, když jsem viděla jak Suerte popisuje louku s mnoha ostružinami. "Nevím proč, ale mám pocit, že jsem tam nebyla. Jednou se tam musím podívat." Přecpu se ostružinami k prasknutí! Hlasitě jsem si mlaskla a pohodila u toho hlavou.
Koukla jsem se na jednu malou rostlinku, která byla kousek ode mě. "podívej, není to skvělé?" Zadívala jsem se na poupátko a donutila ho, aby se otevřelo v krásný květ. Je skvělé ovládat věci v souladu s přírodou.
Pokývala jsem hlavou. "Hm, to si piš, představ si kolik vlků už za ní muselo být a kolik za ní ještě půjde. Kdybychom jí okradli, byli bychom bohatí navždy." Pousmála jsem se nad bláznivou představou.
"Život?" Snad tě to nezaskočilo Lucy. "Taky jsem to o něm slyšela. Popravdě bych i věděla kde je, mohla bych ti poradit." Přimhouřila jsem oči a podívala se na vlka. "Taky nevím, jak to dělají…“ Nakonec jsem pokrčila rameny.
Překvapeně jsem se podívala na Suerteho. Nechtěné vlče… Opakovala jsem si v duchu. Jak divně to znělo, jak tohle někdo může vlčeti říct. Sklopila jsem zrak někam do země a zaraženě koukala na trávu. Nop, co mu na to říct? Vážně jsem nevěděla. Snad nejsem nechtěná… Pozvedla jsem pohled. "Díky." V hlavě mi šrotovalo co by se mohlo jednat o smečky, ale nějak mě nic nenapadlo. Spíše jsem potlačila přemýšlení nad smečkou a jen tak jsem nezaujatě koukala ani nevím kam.
Převalila jsem se na druhou stranu, takže jsem byla zády k vlkovi. Vram, kdybych se dokázala alespoň soustředit.

// Pardon, nešel proud :)

Ještě chvíli jsem si pohrávala s tlapkami ve vzduchu. Přestala jsem, když jsem ucítila divný pocit v břiše, který mě donutil se převalit zpět na bříško. "Ostružiny…?“ Sakra kde takové místo je, proč se mi najednou nevybavuje? Udiveně jsem se na něho podívala. Musím to místo znát ne? Znervózněla jsem pod představou, že se mi nějaké místo vypařilo z hlavy.
To mě ovšem po chviličce přešlo. Nechtělo se mi tím zabývat, můžu to přeci řešit někdy jindy, jak budu o samotě. "To teda mám." Zazubila jsem se na vlka. Až budu ovládat magii tak dobře, jak bych chtěla dokážu velké věci. "Jsem ráda za svou magii, už od malička miluji přírodu, možná je to s tím dost spjaté." Prostě jsem si nedokázal představit, jakou jinou magii mám. Vždyť vzduch může být taky fajn.
Suerte vyvolal další jemný větřík, tentokrát příjemně chladivý. Zase jsem na moment přivřela oči. "Je to skvělé. No víš, hodně vlků trénuje samo, ale ještě víc vlků využívá pomoci jedné vlčice." Ano, narážela jsem na Smrt. Mnohokrát jsem o ní slyšela. "Jmenuje se Smrt. Slyšela jsem, že dokáže právě s tímto trápením vlkovi pomoci. Ale něco za to chce." Pohodila jsem hlavou. Sama jsem za takovou vlčicí nechtěla jít, prý je dost ostrá. "Nějaké kamínky nebo co, ale né jen tak ledajaké, musí to být vzácné." Pokrčila jsem rameny a na moment se odvrátila. Suerte byl ale vlk dost silný na to, aby vydržel útrapy Smrti.
Na můj kompliment ohledně očí zarazil pohled do země. Usmála jsem se od ucha k uchu a posadila se. Rozhlídla jsem se kolem nás. Nikde nikdo. A ještě k tomu začínalo vycházet sluníčko.
Pozorovala jsem vlka, když mi vyprávěl, jak přišel k jizvě. "To mě mrzí." Přivřela jsem přitom oči. "Mí rodiče byli alfa párem, takže my jsme byli docela dobře chráněni." Tohle asi zrovna slyšet nechtěl, ale už to ze mě vypadlo.
"Ty Sue…“ Začala jsem větu stejně jako předtím. "Potkal jsi už tady nějakou smečku?" Nechtěla jsem se do ní přidat, ale zajímalo mě, které smečky se udržely, které ne.

Celá jsem se zavrtěla nadšením. "To je v pořádku." Pousmála jsem se na vlka. No popravdě bych snědla klidně celého zajíce a nášup k tomu, ale to jsem mu říct nemohla. "Třeba po cestě najdeme zase nějaké bobulky. Jsem zvyklá se stravovat převážně z toho, co mi dá země tedy půda." Popravdě to bylo mnohem jednodušší, než si něco ulovit. Ano v zimě je to celkem krušné a hlad mě donutí jít lovit. To pak dokážu číhat opravdu dlouho a jist se snažím, aby mi lov vyšel. Opravdu nevím. Nebudu ho přeci nutit, aby k vůli mě šlapal někam v noci. Zavrtěla jsem hlavou.
Pozorovala jsem Suerteho, jak pozoruje oblohu. Zvláštní, on pozoruje oblohu, já jeho. ucukla jsem, když se ke mně vrátil pohledem. "Fascinovala?" Překvapeně jsem opakovala. Na to jsem se pousmála. "Já zatím nedokážu nic moc světoborného. Jen snad povyrůst trávu o malý kousíček… nebo donutit poupě rozkvést." Jako milovník přírody jsem si cenila těchto maličkostí. "Ale můj otec, je v tom mnohem lepší. Někteří vlci dokážou s touhle magií i ničit." Pokrčila jsem rameny.
"Vážně?" Řekla jsem na odpověď, že magií má vzduch. A jako důkaz vytvořil jemný vánek, který mi pročechral srst. Zavřela jsem oči a usmívala. "Ještě!" Dožadovala jsem se. Měla jsem ráda, když mi jemný vánek čechral srst a pohrával si s ní. Pak jsem otevřela oči a zvážněla. Omluvně jsem se na něj poohlédla a vstala.
Šla jsem kousek stranou a přes rameno se poohlédla na vlka. Posadila jsem se do trávy a pozorovala oblohu. Nakonec jsem se přeci jen pootočila hlavou směrem k němu s úsměvem. No vážně. Uchechtla jsem se sama pro sebe. Jak jsem to myslela? Zamračila jsem se. No Lucy, jak jsi to myslela? "Em." no nevěděla jsem co vlastně říct. "No, jsou plné života a elánu už na první pohled. Taky jsou dost výrazné, natož v téhle tmě jsou nepřehlédnutelné." Dořekla jsem se záchvěvem v hlase. Prostě živly! Co ti budu vysvětlovat. Postavila jsem se a umanutě jsem se protáhla. "Noc… jak krásná noc." Brblala jsem si pod nosem pro sebe a zírala na měsíc.
"Ty Sue, můžu se zeptat? Co se stalo, že máš jizvu přes oko a zároveň pod okem?" Možná drzá otázka, pro mě jak dělaná. Zvědavost se možná nevyplácí, přeci jsem jen tu otázku pustila z úst. Že já si na tu tlamu ještě neudělala zámek!
Podívala jsem se na vlka. Vždyť není takový bručoun, jako se mi z prvu zdál.
Ulehla jsem na svém vzdálenějším kousku trávy, převalila se na záda a znovu si z tlapek skládala různě obrazce.

Suerte již byl s večeří hotov. Chvíli jsem ho pozorovala, co mu na můj lov vlastně říct. Chlubit se mým nezdarem se mi dvakrát nechce. Mrzutě jsem se na vlka podívala. Rozhodně jsem nechtěla, aby si myslel, jak neschopná to vlčice jsem. Lhát také nebudu. "No víš, nějak se mi to nepovedlo. " Plaše jsem se usmála a rozpačitě uhnula pohledem. "Nechci od někoho maso, nevykládej si to špatně. Ale když pokazím první pokus lovu, na druhý pokus nemám chuť." Nebo mě ta chuť přejde. "A taky jsem měla meloun." Dodala jsem a zakryla si bříško. Je to jen naducaný kus vody.
Oči mi začaly cukat k jeho náprsence. Odlesky krve zahlédly i mé oči. Cuklo ve mě, jako bych chtěla vstát a jít mu umýt srst, ale včas jsem se zarazila. Není to tvůj kožich, nemůžeš ho mýt jiným vlkům! On si toho všimne sám. A opravdu, Suerte si začal čistit srst a já úlevně protočila oči. Po chvíli přestal a dál se mi věnoval. Začala jsem při jeho slovech vrtět oháňkou. Ozvalo se šustění, to jak můj ocas třes o trávu. Uklidni se.
Radovala jsem se vnitřně, že mohu stále spoléhat na jeho společnost. Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. "Nikam nespěchám, jen jsem se ptala, kdybys chtěl mít zase svůj klid, nechala bych tě." No tohle asi zrovna nevyznělo nejlépe."O samotě." Dodala jsem, aby věta měla trošku smyslu.
Nakonec mezi námi nastalo ticho. Mlčky jsem pozorovala vlka. Mě bylo jedno, jestli vlk mlčí nebo mluví, důležité bylo, že tu semnou alespoň někdo byl. Pozorovala jsem ho, jak olizuje trávu. Je zvláštní, přeci jen je něčím zajímavý. Sklonila jsem hlavu ještě níž do trávy.
Nadzvedla jsem se, když se mě zeptal na mou magii. Jsem se zemí spjatá. Usmála jsem se na něho a posadila se. "Ovládám. Né tak bravurně jak bych chtěla, ale jednou to určitě zvládnu." Vím, že jednou dokážu přinutit pouhé poupata do rozkvětu a sladké plody. Mlsně jsem se olízla.
Znovu jsem se podívala do modrých očí. "Ty budeš mít vodu… nebo vzduch?" nebyla jsem si jistá, modrá jako modrá, ale takhle modrá byla taková víc živá. Živel. Všimla jsem si jizvičky přes levé oko. Se zaujetím jsem jí pozorovala. Byly totiž dvě. No ptát se asi raději nebudu. S jizvou se většinou pojí špatná zkušenost, na kterou nechceme vzpomínat.
Odvrátila jsem hlavu a zastříhala oušky. Pohledem jsem se vrátila k němu. "Tvé oči jsou jako dva živly." Pousmála jsem se a předními tlapkami si přešlápla. Proč mu to říkám? Vždyť to sám ví.